Davis, Miles - In a Silent Way (1969)

12.03.2025 hejkal | #

Z nemnohých albumov workohika Milesa Davisa v mojej zbierke som dnes vytiahol In A Silent Way z roka 1969.

V odborných neinternetových i neodborných internetových dišputách sa dodnes vedie „spor“ o tom, ktorý bol prvý „naozajstný“ album žánru fusion. Časť verejnej mienky sa prikláňa k albumu Emergency od Tony Williams Lifetime, ktorý bol nahraný koncom mája 1969 a vyšiel v septembri. Pravdou však bude, že to bol album In A Silent Way, ktorý Miles nahral na jeden záťah 18. februára 1969 a na pulty prišiel na prelome júla a augusta. Išlo o jeho prvý „elektrický“ album. Zaujímavé je, že na obidvoch albumoch bubnoval Tony Williams a na gitare hral John McLaughlin. Títo dvaja tak stáli pri zrode odnože jazzrockovej fúzie, nech už sa prikloníte k jednej alebo druhej nahrávke. Mimochodom, dobová kritika bola k Milesovi pomerne vyhranená, elektrifikovaná heréza nešla ochrancom tradičného jazzu dolu krkom.

Ale poďme k samotnej muzike. Miles Davis mal po ruke košatejšiu zostavu. Okrem už spomenutých muzikantov sa tu nachádzajú esá ako Wayne Shorter (saxofón), Chick Corea (el. piano), Herbie Hancock (el. piano), Joe Zawinul (klávesy) a Dave Holland (basa).

Dve celostranové kompozície (podelené na časti) sú podľa mňa vcelku krotké. Shhh/Peaceful má v sebe troška free nálady, ale pôsobí na mňa tak trocha „smooth“, ako keď si človek dá zmrzlinový pohár so šľahačkou. Nálada sa buduje tempom ochrnutého slimáka, nikam sa neponáhľa a občas akoby sa vrátila pár krokov naspäť. Reku, naozaj ideme správne?

In A Silent Way About That Time je priam melodicky podmanivá téma, pokojnejšia ako cintorín počas zimnej noci a vľúdnejšia ako matka láskajúca vlastné dieťa. Gro kompozície je štipku divokejšie, ale stále je to skôr pohľad do prázdneho baru pred záverečnou než na parket rave párty pred polnocou.

In A Silent Way je príjemná muzička, dobrá kulisovka, ešte lepšia náladovka. K fusion strihu Mahavishnu Orchestra sa ani nepribližuje, ale beriem, že tu sa to rodilo. Prihodím jednu hviezdu za pohodu pri počúvaní.

reagovat

stargazer @ 12.03.2025 17:52:18
Osobně považuji za první jazzrockovou kapelu/hudebníka Tony Williams Lifetime a jeho album Emergency. Ano Miles Davis a jeho IaSW je taky možno brát jako prvotinu žánru, ale pro mě je na IaSW více jazzu něž rocku. Tím nechci toto výborné album poslat do kytek, jen Emergency má více rockový náboj a energii. In a SIlent Way je snivé, meditační album, kde čas není veličina a tím je magické. Když si vytvoříš vhodné podmínky k poslechu, tak tě to zasáhne přímo do srdce, proto jsem dal kdysi plný počet hvězd a neměnil bych ani dnes.
Existuje i The Compete In a Silent Way Sessions. Já toto dílo mám v zehštíhlené podobě na cd-r a vybral jsem si jen ty skladby kde hraje .....

hejkal @ 12.03.2025 20:21:30
Tiež sa prikláňam k Williamsovi. Hoci fúzie rocku a jazzu boli už aj predtým (napr. Bare Wires od Johna Mayalla), fusion ako také vnímam ako popud od jazzmanov. 

26.03.2020 Danny | #

Seznam muzikantů, kteří stojí u zrodu nějakého alba, ještě v sobě nenese žádnou výpověď o kvalitě nahrávky, i když jde o výjimečné instrumentalisty. Parta, kterou Miles Davis dokázal sezvat k nahrávání tohoto alba je ale opravdu mimořádná, protože co jméno, to hvězda. Kromě samotného Davise se tu ve svých partech blýsknou saxofonista Wayne Shorter, kytarista John McLaughlin, na elektrická piana hrající Chick Corea, Herbie Hancock a Joe Zawinul. No a samozřejmě rytmika Dave Holland a Tony Williams. Neobvyklý je už formální rámec obou vícedílných skladeb, který je symetrický: mezi dvěma podobně vystavěnými částmi, které patří zejména Davisově trubce, stojí vždy odlišný úsek, určený pro sólové party ostatních muzikantů nebo pro uvedení kontrastních ploch. První kompozice Shhh/Peaceful nás zavede do potemnělých krajin krásně rozostřené rytmické báze, ve kterých čas plyne velmi pomalu, chvílemi jako by se téměř zastavil a pak zvolna z mlhovin harmonických tahů, kterými je krajina citlivě a přitom rozhodně obmalována, se postupně objevují kontury melodií a motivů. Každý sebemenší hudební prvek dotváří důmyslnou hudební mozaiku. Tuto hudbu není možné poslouchat jako kulisu, je nutné si ji pustit naopak velmi hlasitě, aby se prokreslila a vystoupaly k vám všechny podstatné detaily.

Ve druhé kompozici In a Silent Way/It's About That Time se nám jako autor představí Joe Zawinul a tady se nám kulisy promění. Po klidných tazích úvodní části In a Silent Way, kterou zkomponoval právě Zawinul (autorem zbývajících partů je Davis), se události kolem nás dají do pohybu. Střední část It's About That Time jako by nám předávala vzrušené impulzy, vědomí o neklidu v nás i pocit, že tak má být - ostinátní riffy rámují nekompromisně celý hudební prostor, jsou tažnou silou sólových partů a dodávají jim energičnost. Opět je tu všechno podřízeno celkovému účinku, hudba se nedrolí žádnými zbytečnostmi ani nepatřičnými sóly a před návratem k signifikantnímu tichému způsobu v závěru se pěkně vyklene ve vzrušeném rytmickém poryvu.

Odvážné a krásné album jako by vás provedlo živým snem, jehož jste důležitou součástí. Nádherné a citem protkané dílo tak složité osobnosti, jakou Miles Davis byl.
reagovat

EasyRocker @ 26.03.2020 06:22:46
Klasika fúze. Mám ji ještě o parník raději než neprostupný prales Bitches Brew. Včera jsem si dal Sketches of Spain, které mám taky moc rád. Od toho Miles vydal tolik a prošel tolika styly, že se zkrátka musí vybírat. Danny, díky moc za recenzi!

Danny @ 26.03.2020 08:15:38
Díky za reakci. Mám to stejně jako ty, taky mám toto a ještě další alba raději než Bitches Brew. To vnímám jako určitý laboratorní produkt, pokus, co všechno a jak se dá smíchat, aby vznikl silný hudební lektvar. A podařilo se vyrobit přesně takový odvar, jak byl nakonec pojmenován. Až jsem se někdy sám sobě musel smát, jak jsem se snažil přijít na kloub muzice, kterou mi spousta lidí předkládala jako neoddiskutovatelnou kvalitu, základní stavební kámen jazzrocku a jazzových fúzí obecně a já jí ne a ne uchopit. Ale není to zgruntu špatné, je to prostě experiment, nicméně já mám raději jiná alba. A přiznám se ostudně, že Sketches of Spain jsem ještě neslyšel. Podle toho, co píšeš, je dobré.

stargazer @ 26.03.2020 19:07:05
U této recenze musím přihřát polívčičku kytaristovi alba Johnu McLaughlinovi. John opustil domovskou Anglii a odletěl do N.Y.C. začátkem roku 1969. Než stačil říct borůvkový koláč, ocitl se na nahrávání Milesova alba IaSW. Davis tenkrát chtěl po Johnovi aby hrál na kytaru tak, jako by to neuměl zahrát. Miles Davis se v této době zajímal o el. kytaru jako o nástroj, který by promítl do jazzové hry. Šlo mu tak trochu o rockového pojetí hry s jazzovým feelingem.
A vznikl jazzrock neboli fussion, styl, který mám nejraději. Miles Davis tento styl rozvedl víc na albu Bitches Brew, ale toto album mám spolu s Jackem Johnsonem radši.

Danny @ 26.03.2020 20:20:51
stargazer: Vím, že tohle je tvůj šálek kávy a polívčičku (nebo jakýkoli příhodný lektvar) je třeba přihřát vždycky, je-li to v souvislosti s touto hudbou potřeba. Individuálně rozdílný pohled na jednotlivá alba na tom nic nemění.

jiří schwarz @ 27.03.2020 00:39:27
Danny, díky za hezkou recenzi úžasný muziky, kterou jsem už leta neposlouchal. Podobně jako pro Easyrockera a Stargazera, i pro mě příjemnější hudba, než BitchesBrew.

Danny @ 27.03.2020 08:29:25
Jirko, i pro mě. Díky za reakci.

stargazer @ 28.03.2020 08:08:05
Danny: Myslím, že polívčičku kytaristovi tohoto alba jsem ohřál tak akorát. Ta kytara byla mimo jiné zásadní pro tohle album.