Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts (1973)

Tahle nahrávka mi přijde dost upachtěná a rozháraná. Vinou zvláštní dramaturgie je každá píseň tak trochu z jiného těsta.
Přehitovělá Celebration se tu vyjímá jako vybledlá švédka na rozpálené italské pláži, Crimsonovská houslově dekadentní Old Rain zní jako cokoliv jiného jen ne skladba od PFM. Hned další Il banchetto je pro změnu jediná skladba ponechaná v původním italském jazyce a mezi anglicky zpívanými písněmi působí jako pěst na oko. A aby toho nebylo málo, šesté místo patří instrumentálně-zpívanému čardáši s podivnějším názvem, než je samotná výpověďní hodnota této šílenosti.
Osa alba leží na zbývající trojici skutečně silných a famózních hudebních perel. Ty tvoří souhra harmonicky dokonalých částí, které se vzájemně spojují, mísí a překrývají a vytváří tak dojem skvostně proaranžovaných a skutečně bravurních kompozic. Implantovaná angličtina sem padne, jako kdyby se italské kombo s tímto jazykem už dávno narodilo a místy podobná instrumentace odkazující na vliv anglických kapel první poloviny sedmdesátých let, nemá ve výsledku hanlivý podtext, nýbrž oslavný kolorit.

reagovat

Snake @ 13.02.2018 07:56:38
Docela trefné hodnocení. Ta Il banchetto v italštině je mi taky záhadou, Sinfield ji asi nestihl přetextovat :) Byla to tak trochu horkou jehlou ušitá nahrávka určená pro zahraniční trh, ale zabrala a pomohla PFM prosadit se nejenom v Evropě, ale především za mořem.

Aj mě nechává instrumentálka Old Rain docela chladným, ale ostatní skladby nemají chybu.

PaloM @ 14.02.2018 04:07:40
Horyna, no je to vyber z prvych dvoch albumov, tal mozno preto ti pripada nehomogenny. Mne traxklist nevadi.

kaktus @ 14.02.2018 19:13:46
Pro upřesnění je to celé album Per Un Amico ale v přeházeném pořadí a pouze druhá skladba je z alba Storia Di Un Minuto,no a čtvrtá je přidaná, vše je remixované Peterem Sinfieldem a s novými vokály , víš PaloM. Proto ta "nesourodost".

PaloM @ 14.02.2018 19:48:48
OK :-)

Skupinu Premiata Forneria Marconi jsem poznal z interview s Radimem Hladíkem v Melodii v polovině sedmdesátých let. Radim se zde zmiňuje, že se zvolna formuje nový Modrý efekt (1975) a že se nehodlá orientovat jazzrockovým směrem, ale že společně s varhaníkem a zpěvákem Oldou Veselým, baskytaristou a zpěvákem Janem Novým a bubeníkem Vlado Čechem poslouchají art rock a že je velmi zaujala italská skupina Premiata Forneria Marconi. Kapelu jsem neznal, ale název jsem nezapomněl. Po vojně (1976) jsem informace kolem ní trochu získal od jiných sběratelů, ale u nás o nich v hudební tisku žádná zmínka nepadla, když jsem potom slyšel album Photos Of Ghosts, zůstal jsem navýsost mile překvapen, protože podobný typ hudby bych na Apeninském poloostrově neočekával. Nakonec jsem poměrně pracně album získal a patří mezi skvosty v mé domácí sbírce…

RIVER OF LIFE – procítěná akustická koncertní kytara Franka Mussidy nabídne zádumčivé téma, ke kterému se připojí melancholická flétna a kovový zvuk cembala, bublající basy Giorgia Piazzy a majestátní hammondky. Velmi zajímavý začátek, které mě evokuje kloubení hudby Focus a Gentle Giant a v další části mírně i prvky Van Der Graaf Generator (Pawn Hearts). Dále se ovšem odvíjí až subtilní témata, která už evokují vysokou italskou muzikalitou a smysl pro jedinečné harmonie. Před očima se odvíjí obraz trochu smutné krásy s vysokými estetickými hledisky prostřednictvím výtečného ovládání nástrojů. Je zřejmé, že každý z přítomných hráčů je mimořádně erudovaným umělcem, který má svůj nástroj přečtený a dokáže svůj hudební podíl vložit do zájmů celku. Zpívané hlasy se v některých okamžicích prolínají s Gregem Lakem a Gordonem Haskellem, ale chybí jím ona anglosaská dravost. Prolínání synthesizeru, varhan a mellotronu s postupnými klavírními výboji do finále je famózní…..

CELEBRATION – rocková dravost a zásadnost přichází v další skladbě. Jiný princip bubenické práce, elektrická kytara s baskytarou se zpovzdálí přiblíží do prvního sledu a už je zde i flétna a bzučení synthesizeru. Tenhle model je více britský, ale v mezihře opět přichází italská symfonicky málem pojednaná operní tematika. Kapela prokazuje řadu výtečných kreativit a proměn harmonií melodií s řadou rytmických výpadů. Taky zde cítím vliv klasického hudebního vzdělání, které rychle vstřebalo prvky progresívního rocku spojeného s art rockem. Stejně jako první skladba je i tato vysokého uměleckého kalibru…

PHOTOS OF GHOSTS – nechci říci, že tihle Italové opisovali od svých britských kolegů, ale tu a tam zde vliv některých kapel druhé poloviny šedesátých, ale především první poloviny sedmdesátých let cítím (Moody Blues, Beggars Opera, Gentle Giant…), ale všechno je zahráno s úžasným nasazením a citem a bravurností opravdových mistru. Teď například houslista Mauro Pagani dává výrazně najevo příslušnost k národu Nicola Paganiniho a je úžasné poslouchat bubenické víření s basovými ostináty a synthesizerové kouzlení ve spojení akustické kytary a cembala. Pokud by italská opera měl mít pokračování v 20. století s moderními výrazovými prostředky, určitě by měla částečně podobnou tvář….

OLD RAIN – akustická kytara hraje velmi uvolněně v téměř jazzové harmonii a je doplněna melancholií houslí a za asistence rytmiky zde dostává hudba impresivní charakter mnoha neohraničených nálad, v nichž můžeme vychutnat jednotlivé instrumentální vstupy a docenit tu jedinečnou eklektičnost, s jakou se instrumentace spojuje do neviditelného kruhu. Zadumaná flétna není andersonovská, ale spíš připomíná Iana McDonalda na raných King Crimson. Jsem naladěn do příjemné nostalgie a vizí pozvolného stmívání v osamělé krajině…

IL BANCHETTO – akustické kytary (mezi nimi i dvanáctistrunná) nabídnou jasnou hudební kompozici se otevřenými vokálními party jasných a čistých italských hlasů. Údernost harmonie s vokální složkou má jedinečnou atmosféru. Bzučení synthesizeru do přediv akustických kytar se zvláštně přelévá (teď dokonce s přítomnou harfou!). Analogový synthesizer, nezní tak měkce jako jeho potomci v osmdesátých letech, ale stále je schopen posluchače strhnout. V něčem jsou spřízněni s Gentle Giant, ale spíš náladami, než hudební formou. Trochu jazzu, trochu klavírních témat inspirovaných Čajkovským a Rachmaninovem. Prostě úžasná muzikantská práce s řadou obtížných postupů. Kompozice přestává byl instrumentálním opusem a opět se sem vrací italsky zpívaný text s otevíranými melodickými samohláskami s úžasným vrstvením harmonie.

MR. 9´TILL 5 – bubenické běhy Franze Di Cioccia mají úžasný nástup a propojení hřmících basů, bzučení synthesizeru a zkreslené elektrické kytary zde slaví úspěch. Při tom všem stačí ještě hudebníci zpívat poměrně náročné party ve vokálních polohách. Chvílemi vojenský pochodový rytmus, potom italská renesanční hudba. Fantastický smysl pro akcentovaný rytmus a náhle majestátní chrámové varhany, které střídají odpalované tóny kytary a ryčení synthesizeru. Tady jako bych cítil a možná i trochu slyšel Emerson Lake And Palmer, ale témata nejsou dlouhá, nenudí a nejsou určena k nějakým bezbřehým improvizačním emocím…

PROMENADE THE PUZZLE – historizující prvky hudby jsou v citlivém souladu s nahallovaným zpěvem a hudba po řadě peripetií a eskapád jakoby zvolna míří k bezpečnému přístavu, což prezentuje klavírní téma. Ale nekoná se nějaké ukolébávání. Náhle nastupuje dravé a úsečné prosekávání akcentů hudebních prvků napříč harmonickou strukturou. Základní motiv se opakuje a vstupuje sem flétna a hudba graduje a i když rytmus se přesouvá málem k boogie (!), vracíme se jakoby na divadelní scénu s očekávaným patosem a konečně opět pianissimu tlumených tónů varhan, které doprovází flétna. Zpívané zvolna graduje s výrazným akcentem a experimentem s hlasovým fondem a průrazné bzučivé spodní bass synthesizeru a baskytary otevírá pod nohama černou hlubinu zapomnění.

Famózní vyjádření pocitů, jedinečné instrumentální mistrovství, aranžérské nápady a prokreslování jednotlivých témat se děje ve velkém stylu. Myslím, že v Británii řadě otrockých a progressive rockových kapel mohlo zatrnout, když uslyšely, jaká hudba přichází ze slunné Itálie, která byla v šedesátých letech domovem úspěšných festivalových hvězd. Vůbec se nedivím, že si je vybrali Emerson Lake And Palmer pro svou značku Manticore a že Premiata Forneria Marconi spolupracovali i s věhlasným rockovým básníkem Peterem Sinfieldem. Škoda, že jsem neměl možnost seznámit se s jeho texty, tako jako u King Crimson a E.L.P. Nebudu nijak přehánět, že kapela Premiata Forneria Marconi představovala jeden z výrazných pilířů progresivního rocku dané doby a která se dokázala prosadit jak v USA, tak v Británii. Pět hvězdiček nad jakoukoliv pochybnost!





reagovat

Snake @ 12.04.2013 13:51:31
Recenze mi udělala radost,sám bych tohle album až takhle rozebrat nikdy nedokázal.Holt nejsem novinář,leč obyčejný fanoušek italského symfonického rocku.Ovšem osobně preferuji původní nahrávku Per Un Amico.Jednak kvůli trochu syrovějšímu a ne tolik učesanému soundu a pak kvůli vokálům v angličtině.Tady tím dost utrpěla ta pravá a nefalšovaná italská atmosféra.

Petr Gratias @ 12.04.2013 18:39:45
Zdravím, Snaku....
díky za reakci a postřehy.
PER UN AMICO rovněž vlastním a recenzi
tohoto alba časem na Progboard napíšu také.
Musím konstatovat, že mám pocit, že se na P.F.M.
dnes nějak zapomnělo...
Viděl jsem s nimi ale DVD, kde už hrají jako staří páni, ale pořád z jejich koncertní prezentace bylo
cítit úžasný kumštýřský dojem, třebaže energetický potenciál byl poněkud umírněnější
(asi jako stárnoucí Yes, ale nerad bych tyhle dvě kapely srovnával).


Ještě dotaz: zeptám se Tě jako odborníka na italskou
rockovou scénu... Znáš skupinu ARS NOVA? Na bicí zde hrál po rozpadu Atomic Rooster bubeník Ric Parnell....
Zdravím!

Snake @ 12.04.2013 21:25:04
Kdepak Petře,Ars Nova je zapomenutá kapela pro opravdové pamětníky a znalce.To já tedy opravdu nejsem.Hledal jsem aspoň nějaké informace a jestli máme na mysli jednu a tu samou kapelu,vydala během své kariéry jen dva singly a o účinkování Rica Parnella internet mlčí..Jinak jen tady na boardu jsou určitě větší machři na italský prog než já,jen díky netu a YT pro sebe pomalu objevuji další a další skvosty.

Snake @ 06.03.2014 09:14:27
Když vrátím se k tomu, co napsal jsem 12. 04. 2013 : osobně preferuji původní nahrávku "Per Un Amico". Jednak kvůli trochu syrovějšímu a ne tolik učesanému soundu a pak kvůli vokálům v angličtině. Tady tím dost utrpěla ta pravá a nefalšovaná italská atmosféra. Je to tak, proti hudbě samotné nemám absolutních výhrad, však jsem desce "Per Un Amico" nasolil plný počet a zařazení obrovského šlágru pocházejícího z debutového alba - Celebration - jedině vítám. Na druhou stranu jedinou novou věc, instrumentální Old Rain považuji za slabší a bez jediného výraznějšího momentu trochu bezradnou.

Původní nahrávce dal jsem pět, tady čtyři a půl.

Tento album je podľa mňa najlepší od PFM. Dosiahol najlepší zvuk a posunul Per Un Amico ešte o chlp vyššie nad Olymp.

Produkcia uhladila trošku surový zvuk prvých dvoch albumov, čím sa Photos of Ghosts stal akousi novodobou klasickou hudbou. Neskutočná skladba River of life (Appena un Po') je dodnes mojou naj od PFM. Ten nádherný tichý úvod, tá neuveriteľná melódia tvoriaca gro skladby v gradácii v neskutočný záver...

Ě Festa (tu Celebration) rovnako prekonala vývin z puberty do dospelosti, titulná Photos of ghosts (Per un Amico), Il Banchetto a záverečná Promenade the Puzzle (Geranio) sú dokonalou ukážkou skladateľskej veľkosti skupiny.

Mr. 9 till 5 (Generale) je zasa pocta tvrdšej rockovej progresívnosti a nová skladba Old rain je kľudná a vcelku trošku nudná skladbička.

Najväčším kladom Photos of Ghosts je fakt, že oproti talianskej verzii Per Un Amico obsahuje dve skladby naviac, čím sa stáva plnohodnotnou doskou z hľadiska času. Pretože PFM by som vydržal počúvať večne.
reagovat

Asi dodnes najznámejšie album priekopníkov talianskeho art rocku je ich prvým (mimo kompozície "Il Banchetto" ) anglicky spievaným albumom, ktoré v čase svojho vydania prerazilo dokonca aj v USA a v Kanade. Iste nemalú zásluhu na tom majú tvorca jeho anglických textov Peter Sinfield (King Crimson), ale aj nadšený fanúšik kapely v tom čase, basgitarista a spevák (ex King Crimson, E.L.& P.) Greg Lake.
Album je vlastne modifikáciou talianskej verzie alba "Per Un Amico", doplnenej o "hitovku" "Celebration" a inštrumentálku od Flavia Premoliho "Old Rain".
Na rozdiel od neskoršiej tvorby skupiny, toto album považujem za ešte vôbec neovplyvnené po kompozičnej ani inštrumentálnej stránke vtedajšími prudko nastupujúcimi veličinami britského art rocku - YES, King Crimson a Genesis - a o to je aj pôvabnejšie...
"River Of Life" a titulná "Photos Of Ghosts" sú skvelé ukážky aranžérskeho a kompozičného majstovstva kapely a skladba "Il Banchetto" je taká čarovná aj s pôvodným textom v talianštine, že preklad (Sinfieldov) by jej skôr uškodil, ako pomohol :-)
Z môjho uhlu pohľadu práve skladba "Celebration", ktorá tomuto albu dopomohla ku komerčnému úspechu, je skôr určitou škvrnkou (kaňkou) v celkovom kontexte albumu, ako nejakým pozitívom, koncepčne atmosféru celkovej nahrávky v podstate narúša...
Ale to je vec subjektívneho vkusu. Inak je toto album skutočne výborné a úplne právom patrí do pokladnice svetového art rocku!

reagovat