Rush - Grace Under Pressure (1984)

Musím sa pripojiť k všeobecnému názoru, že Rush "zvládli" osemdesiate roky oveľa lepšie, ako niektorí z ich ostatných rovesníkov. Vidím, že hlavne Moving Pictures a Power Windows majú veľkú odozvu, ale bol by som veľmi nerád, keby aj tento skvelý album ostal opomenutý.

Už v dobe vydania albumu si Rush získali prívržencov. Moving Pictures je majstrovské dielo a navyše ho páni veľmi dobre nasledovali Signálmi. A tak mal Grace Under Pressure neľahkú úlohu odpovedať na otázku, čo ďalej. Zachovať to najlepšie z predošlých dvoch-troch albumov a ešte viac synťákov? Na prvý pohľad sa môže zdať, že nejde o najšťastnejšiu voľbu, ale opak je pravdou. Synťáky dodali albumu isté čaro. Niektoré skladby (najmä Afterimage, Red Sector A a Between The Wheels - ktoré len tak mimochodom považujem za vrcholy albumu) si neviem bez nich predstaviť. Inak celkovo si skladby zachovávajú svoju rockovosť, zložitosť, ale aj typický zvuk osemdesiatych rokov.

Taktiež mi príde, že album je trošku melancholickejší ako pár jeho predchodcov. Geddy Lee už našťastie od Permanent Waves neškrieka ako vrana. Všetko spolu zapadá do krásneho celku. Pri Red Lenses som bol ešte pevne rozhodnutý držať sa pri zemi a dať solídnu štvorku. To by ale na albume nesmela byť aj posledná skladba Between The Wheels.

Vrcholy tejto dekády Rush sú jednoznačne už spomínané Moving Pictures a Power Windows. No a hneď na tretie miesto si dosaďujem Grace Under Pressure.
reagovat

PaloM @ 11.07.2018 06:55:46
Je to pekný album, ale vzhľadom na celú diskografiu u mňa za 3 až 4. Vďaka za pripomienku.

horyna @ 12.07.2018 05:45:03
Díky tvé recce bych si album teď rád poslechl, ale jelikož právě dovolenkujeme, není to možné. S textem i bodováním souhlasím, díky za připomínku a GUP připisuji na návštěvnický seznam.

Adam6 @ 12.07.2018 17:05:34
Ďakujem obom za reakcie :)

Asi bych ho nazval "nejzvláštnějším" albem Rush v osmé dekádě a nejspíš i nejméně oblíbeným. Ale slovo nejméně je hodně zavádějící, jelikož od Permanent Waves po Conterparts představuje tvorba kapely pro mne nejvyrovnanější etapu jejich kariéry a také nejimpozantnější. Ani u jednoho alba pod pět * jít nemohu (to bych nepřežil :-) ale právě tady cítím nejsilnější příklon k oné "nešťastné" době a syntetika tu "obtěžuje" nejsilnějc.
Kapela přestala deskou minulou spolupúracovat s Terry Brownem a využití služeb Petera Hendersona byla zkouška na jednu desku, myslím že jeho nástupce P. Collins mnohem lépe pochopil skladatelské záměry souboru i ducha kapely Rush celkově.

Odrazy signálů dob z před dvou let se přetransformovali do úvodní písně Distant early warning- píseň zdobí skvělá melodika, nápady a Alexova kytarová práce z první řadě, klávesový dokres mi tu sedí jako..., na úvod výborně. Mrštný pohyb po galaktické dráze s Afterimage- řídí přesnost úderů bicí baterie Neila Pearta, kytarový švih a synťákové variace udávající pohyb v této písni stojí opravdu za to. I v Red sector A- cítím posuny meziplanetárního korábu naší vesmírnou soustavou, Geddy tu mistrně skládá slova do rýmů a obzvláště bicí postupy a tempa mi tu neskutečně sedí. Do čtvrté The enemy within (Part I of Fear)- vstupují pánové v těsné blízkosti reggae, značně vysunutá basa a nápaditá bicí figura se starají o precizní tempový vír, ještě krátké klávesové extempore a zem se otřásá v základech. Matematické vzorce a zákonitosti přináší další The body electric, pro mne ona a hlavně následující dvě položky Kid gloves a (umělohmotná) Red lenses- znamenají mírný ústup z pozic. Ten pravý balzám a velký finiš přichází s osmou Between the wheels- dokonalý Alex a jeho sóla, Geddyho recitace a rázné Neilový údery přepouští místo sympatické melodice a velké refrénové katarzní části s osudovými klávesovými tahy. Skvostné.

V nahé objektivitě tedy udílím 4,5* , když Rush tak především alba osmdesátých let. Myslím že tohle u žádného jiného hudebního spolku řici nemohu.


reagovat

john l @ 27.01.2017 13:36:51
GUP patří mezi nejmíň oblíbené desky Rush, dost mě překvapilo její nadhodnocení na Progboardu. Přesyntezátorovaná bakelitka.

Michálek @ 27.01.2017 18:09:56
V roce 82 jsem maturoval a v té samé době do mého života vtrhli Rush se svými Signály a rozmetali mojí představu o hudbě na maličké housky. Deska mne naprosto dostala a určila, co budu v dalších cca 15 letech poslouchat. Hrozně jsem se těšil na další desku a... Vůbec nic... Pochopil jsem snahu kapely vyšperkovat projev k dokonalosti, ale "umělohmotná" pachuť s díla opravdu čišela a čiší dodnes. To ale diplomku v roce 86 jsem už psal zašitej v pokoji s Power Windows, který jsem točil pořád dokola. Po vojně v roce 87 už na mě na burze ve Slováči čekalo Hold your fire..:D
Je zajímavé, oba máte z desky taky ten umělohmotný dojem, myslel jsem, že to je jenom můj pocit...

steve @ 27.01.2017 18:55:50
Mezi kosmickými Signaly a jednom z nejdokonalejších alb art rocku-Power Windows se Grace.. docela ztrácí. Asi jo, asi zní umělohmotně, ale ty skladby skvěle šlapou, mají pořádnou sílu a invenci. S recenzemi souhlasím, říkají pravdu, rozhodně nic nenadhodnocují.

Tvorbu kanadského fenomenálního tria jsem v 80. letech nejen nezavrhl, ale myslím, že svoje umění, osvědčené sérií ohromně nadprůměrných alb, zde ještě vypilovali k dokonalosti, byť s nutným dobovým zvukovým hávem. Je ovšem jasné, že kdo tohle odmítá zásadně, ten musel hodit do koše už desky po r. 79...

Dobové intro vyhoupne kytarové melodie, pevně Lifesonem propojené se syntetickou stránkou - dobový monumentální vstup se vším všudy. Pak už tu máme Rush v nejlepší formě poloviny 80. let - suverénní a elegantní Geddyho zpěv, elektronické jiskření, chemikou načichlá, ale stále famózně precizní Peartova artilerie a dramatická nálada. Melodická umělá stěna s hřmícími synťáky a více dobově přímočará bicí linka, Geddy se nám zapojí do precizního rytmického kolotoče a je tu monumentální refrén mé oblíbené pecky Afterimage, Lifeson tu vyšívá svá sóla bleskurychle tón po tónu. Ano, tohle je klávesový a synti háv kapely, ale oni si tyhle dobové ingredience přisvojili vpravdě po rushovsku a famózně je začlenili do svých skladeb. Hymna se vším všudy. A další umělé kytarové stěny, nepěchované melodiemi, třesoucí se Geddyho basa a neurčitá, napětím napěchovaná nálada a pak parádně smutný zpěv - nástup Red Sector A tedy rozhodně není žádnou veselkou - opět tady máme vědecké Peartovy texty, řešící obtížné civilizační a psychologická témata, zde prosté téma války, vězení a přežití. Jsou tu výrazné stěny syntezátorů, bicí dělostřelby, sevřená, drsná a chladná nálada. Věc je to ale krásně a mistrovsky propracovaná a je až k nevíře, že jen třemi lidmi. The Enemy Within (Part I of Fear) - klopotná rytmika popoháněná tóny zmutovaných strun, málo přívětivý začátek se ale vyhoupne až v zázračně melodický refrén se silným elektronickým odérem a ten kontrast mezi slokou a refrénem je tu vůbec zvlášť výrazný. Přechody Neila Pearta, dobově zvukově výrazně vytažené do popředí, jsou tu jako nezničitelné oblouky katedrály a svým tempem pak razantně žene celý ansámbl až do konce. Zvláštní skladba. Začátek The Body Electric patří rozbouřené rytmické sekci, mající sílu parního válce, zapojují se melodicky ohýbané kytary, až parádní Geddyho zpěv tomu všemu udělí melodický řád. Tohle je opravdu krásně stavěná a postupně gradovaná skladba, nechybí chladná strojovost, ale ani monumentalita a patos, které se vaše ledové srdce snaží rozehřát alespoň trochu... Synteticky kořeněné strunné melodie, drtivá a matematická bicí palba a pak už za podpory Geddyho zpěvu uhánějící hymna Kid Gloves je také mou oblíbenou - s tím hitově znějícím refrénem si tady pánové fakt vyhráli do detailu, všechno je tu dokonale propojeno, promyšleno a více než svižné tempo vám nedá moc času na oddech. Ve druhé půli tu pak máme plnotučný instrumentální souboj, kde můžete načichnout stratosférickým uměleckým levelem této trojice. Božské. Razantní údery basy a mistrovsky spletená melodická kytarová přediva s charismatem prýštícím Geddym - to je další lahůdka Red Lenses. Pohodová, odlehčená záležitost, kde se dostáváme až někam do nálad Petera Gabriela. Geddyho zpěv, ale i basa si tu vybírají famózní daň. Krásné, pomalé odplynutí do ztracena... Že na závěr musí přijít drtivý monument síly kladiva, je pak zcela jasné a Between the Wheels to naplňuje už svým nástupem - kytary s klávesovým umělým oparem, drtivě sólující Lifeson, temná nálada a skličující Geddy to rozhodně nijak nevylepšují. Peartova baterie to pak celé nakopne přece jen do rockového úprku. Refrénové dopady jsou ale stále stejně bezvýchodné a mají až apokalypticky odevzdaný nádech. Oázou v rozbouřeném moři je krásné sólo, pak už nás ale industriální mašina žene až k neodvratnému konci. Nekompromisní závěr mistrovského alba...

Mám tuhle desku hodně rád, již po puštění se mi rozehraje na tváři nelíčený úsměv a vůbec mám pocit, že mi řada osmdesátkových alb Rush sedí o mnoho více než některá raná alba ze 70. let. Mohl bych vlastně klidně dát plný počet, s hodnocením tu mám vážně trable, vzhledem k mým zásadním kusům Permanent Waves, Moving Pictures či Power Windows velmi plnotučné čtyři...
reagovat

horyna @ 26.05.2016 15:35:25
EasyRocker: při včerejším čtení tvých hemisfér, jsem si tak říkal, kterou další recenzi od Rush bych zde rád uvítal, případně doplnil a napadla mne právě tato deska, tak skvěle, je to tu :-)!

EasyRocker @ 26.05.2016 15:56:58
horyna:_ :) já musel projít své staré minirecenze, ty byly jedny z vůbec prvních tady na PB, která alba tu ještě nemám...

alienshore @ 26.05.2016 21:27:42
pre mňa osobne to bol vždy výborný album, jediná skladba ktorá mi nesedela bola Red Lenses, vzápätí to všetko vynahradili monster-trackom Between The Lines, kde Lifeson vystrelil svoje sólo až kdesi k nebesiam ...

jirka 7200 @ 17.02.2017 13:34:30
Do LP "Signals" bych na každou desku mohl psát oslavné traktáty, ale je to zbytečné, většina toho byla dávno vyřčena ostatními. Všechny je hodnotím nejvyšším počtem bodů, bez rozdílu a s
chutí si je rád poslechnu.

U desky "Grace Under Pressure" jsem však začal cítít, že pevné pouto mezi mnou a nahrávkami Rush povoluje, aniž bych přesně dovedl popsat, proč tomu tak je. Prostě už mě poslech Rush nepřinášel ty libé pocity, co dříve, skladby mě prostě nebaví, pro mne ztratily to vnitřní kouzlo a napětí předchozích nahrávek, které jsem z nich cítil. To platí ö všech dalších deskách bez rozdílu, které samozřejmě sleduji, poslechnu si je, ale již nekupuji, ani nijak jinak nearchivuji.

Je mi to líto, tak vždy po několika letech zpětně nějakou desku po tomto mém vnitřním "předělu" zkusím soutředěněji otestovat, zda se mi nezačne líbít. Bohužel, výsledek je vždy stejný a to negativní.

Tímto samozřejmě neshazuji tvoru Rush, jedná se o můj subjekivní problém.

Labutí píseň Rush, na které se už začíná výrazně projevovat, podobně jako u předchozího alba, se kterým jsou si dost podobné, typický zvuk 80.let. Oproti Signals je však vyrovnanější, v každé skladbě se dá najít skvostný moment. Především úvody všech osmi kousků stojí za to.
reagovat

Jedno z mojich naj.. albumov od Rush... nedokážem sa stále nabažiť fantastického (!!!) zvuku syntezátorov!!! Textovo veľmi zaujímavé album (ústredný motív "studená vojna"..) hlavne vo vynikajúcej skladbe "Red Sector A" s naliehavým hudobným motívom a testom, až ma mrazí!!... Ale snáď najlepším songom je Afterimage!! To sa musí jednoducho počuť!! A samozrejme Distant early.. a samozrejme The Body Electric a samozrejme Between The Wheels.. a samozrejme... :-)))
reagovat

Jedno z mých nejoblíbenějších.
Říká se: Ty z toho neusneš. Horší, když se taková nemilá věc opravdu přihodí. Tak si teda poslouchám právě mi do ruky padnoucí album Grace Under Pressure a co to: první skladba mne srazila do kolen, pustil jsem si ji znova se stejným výsledkem. Ve 23:00 jsem stále vzhůru a hlavou mi rotuje Distant Early Warning, musím si to pustit. 1:00 nového dne - jsem stále vzhůru a hlavou mi rotuje Distant Early Warning, musím si to pustit.
3:00 ... nic si nepouštím, jinak bych nespal vůbec. Nádhera.
Sklaba druhá naznačí, co se bude dít příští rok, skvělá.
Třetí drahokam; strhující atmosféra, geniální klávesy. Takových skladeb se moc nerodí.
Trojice dalších skladeb oplývá postupně čím dál silnějším funky rytmem, z čehož Kid Gloves je naprosto roztančená věcička.
Red Lenses chce čas, postupně se rytmy dostanou skrz, kdyby to stále nešlo,zkuste skladbu vnímat jakoby jste měli menší okno a někomu zmateně zpívali, ale couldn't we talk about,something else instead?
Mezi koly se odehrává postapokalyptická bitva nálad,strhující zakončení vyjímečného alba.
Díkybohu, že se Orwell nestal tvůrcem budoucna; kolik skvělých alb by v tomto rocenevyšlo.
reagovat

Na tomto albu zřejmě dovedli Rush k dokonalosti svůj hybrid pomp hard rocku. Proč ho nemají jejich fanoušci rádi, nevím. Možná je to moc soft pro ty, co měli rádi tu hard tvář Rush, a moc hard pro ty, co se jim líbily Signály. Nevím. Možná, že jsou tady pro někoho příliš nezvyklé (ne)melodické postupy a rytmy (Kid Gloves a zejména Red Lenses). Je zapotřebí to dostat do ucha.
Od Rush je pro mě toto album No.3.
Mými nejoblíbenějšími jsou Distant Early Warning, The Body Electric, Between the Wheels.
reagovat

mct @ 16.11.2005 00:00:00
Kdybyste to nečetl na přeskáčku, tak byste to věděl.

Profesionalni prace profesionalnich muzikantu.. i kdyz mezi skalnimi fans zas tako moc oblibena neni..
reagovat

mila @ 29.12.2005 00:00:00
tenkrát,když tohle vyšlo, mi tu chybičku na kráse trochu kazil text u Red Lenses (najdi sám), ale muzika je taková ta jejich pozdně rašovská.