Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine (1969)

Původně jsem první VDGG poslouchat vůbec nechtěl. Jenže v tomto týdnu mě jejich muzika zase chytla a dnes jsem si vytáhnul i tento neslavný debut. Názory na něj jsou hodně rozporuplné, já jej beru jako nesmělý pokus který příliš nevyšel. Jde o takové hrubé náčrty, ty se naplno rozpracují až v následující silné etapě, která začíná druhou deskou. Nahrávce nemůžu upřít autenticitu ani atmosféru, ta však na mě působí dráždivě skličujícím dojmem. A není mě vůbec příjemná. Samozřejmě se dá oponovat, že taková idea je kapele blízká i v blízké budoucnosti. Pravda, ale pověstná aranžerská erudice provázející VDGG je tady hodně chuďounká.
Nepodstatný doplněk sbírky.
reagovat

PaloM @ 28.03.2018 06:38:10
Rozumiem Ti. Pokiaľ porovnáš debut s ich najlepšími dielami (tých je veľa) a budeš veľmi prísny, tak tvoje hodnotenie sedí.
No ja som dlho zháňal toto CD a potom som to často počúval, tak som zhovievavý. Sú to proste začiatky, niekde začať museli a nemyslím, že je to až taký prepadák.

Voytus @ 28.03.2018 07:06:42
Jasně, to nejlepší teprve přijde, ale to, co už tady Hammill předvádí po pěvecké stránce, je vážně hodně daleko - už jen ty přechody z plného hlasu do falzetu a zase zpátky v Afterwards mě vždycky dostanou. Dále toto rozvíjí třeba v Refugees z další desky a v House with No Door ze třetí. To pokaždé zůstávám v němém úžasu, jak se mnou doáže jeho hlas zamávat.

Vůbec nechápu, proč jsem tohle album tolik let ignorovala. Dlouho jsem brala za správný vsugerovaný názor ten, že se vandeři rozjeli se vší parádou až na druhé desce. Se spokojeným poslechem debutu mám dnes už jasno, tenhle blud je holý nesmysl!

Deska je mnohem klidnější, líbivá a v určitých momentech i konejšivá, což je prvek, který na každém z jejích následovníků pomalu ustupuje. Je tu hodně klavírku a akustických kytar, ale v líbivějších tónech - zbavených trýznivých patvarů dodekafonie, proplétajících se uprostřed mučící desky Pawn Hearts. Tohle je hudba, od které člověk moc nečeká, ale o to víc ho překvapí. Asi je zvláštní že jsem ji zařadila do sbírky až tak pozdě. Těžko říct, jak bych na ni reagovala, kdybych Hammillovce vůbec neznala, ale jsem ráda, že k tomu došlo, mám z ní mnohem větší radost než z období konce sedmdesátých let.

Desku otevřou krásné tóny Afterwards, která má tesknivou náladu a zajímavou pianovou melodii. Skladby Orthenthian St. (Part I) a Orthenthian St. (Part II) mám spojené - zase jsou tu ty skvělé klasické kytary a klavír k tomu, skladba pak zdrsní a bicí přechody ji pěkně nabourávají. Running Back zní jak kostelní kázání, přesně tak čisté a neposkvrněné. Skvěle se rozjede další Into a Game, má hodně tempových zlomů, všechny nástroje hrají precizně, obzvlášť baskytara. V titulní skladbě si kapela s chutí zaswinguje a do budoucna nechává nahlídnout sarkastická Aquarian, která stejně jako Octopus není žádné neviňátko. jako nejzajímavější kus se mě zatím jeví středověký chorál Necromancer.

Ač první desky většinou nejsou těmi nejlepšími, tahle má vysoké aspirace.
reagovat

john l @ 20.03.2017 07:55:46
První VDGG jsou vlastně takový nevinný, ale už dost umělecký spolek. Mám je hodně rád.

Jarda P @ 21.03.2017 06:38:06
Já ji hodnotím stejně jako From Genesis to Revelation v kontextu tvorby Genesis. Poslouchat se dá, ale ještě to nejsou praví VDGG.

horyna @ 22.03.2017 12:15:23
Tahle deska mě nikdy nebavila, přijde mi plochá, nudná, bez nápadu a hlavně co postrádám je atmosféra, pro kterou mám Van D.G.G. rád, tady prostě chybí. Dal bych dvě, možná tři *.

Jsa roky okouzlen neskutečnou hudbou, kdysi zvanou psychedelic, měl jsem za to, že krom borců jako Pink Floyd, King Crimson není lepších. Potom se někdy v konci '80 let rozjely tzv. poslechové diskotéky (bohužel ne moc na dlouho, pač komanči potírali všechno, co jenom trochu smrdělo Západem) a na té předposlední se na úvod ozvala Afterwards... dál není co dodávat, neskutečný song včetně zpěvu a ten název skupiny-paráda. Tak jsem postupně začal shánět a doplňovat DGF, která obsahuje řadu skvostů, ale pro mě zůstala první deska kultovní. Vrchol VDGG to není, ale poctivé 3* rozhodně dostane.
reagovat

PaloM @ 15.05.2015 10:58:36
Tiež som si skompletoval štúdiovú diskografiu Van Der Graaf Generator. S debutom som mal najväčší, či skôr časovo najdlhší problém, nedalo sa to kúpiť, ale už to konečne mám. Výborný album, dal by som im o hviezdu viac.
b.wolf, fajn, že si album pripomenul

Písničkovější debut, kapela se zde ještě hledala. Zní to vcelku jako psychedelie. Líbí se mi jak tu používají hodně akustickou kytaru a flétnu. Saxofon tu ještě není, neboť ani Jackson se zde ještě nevyskytoval. Peter zpívá ještě trochu opatrněji, jemněji, než jak ho známe v pozdější tvorbě.

Afterwards - povedené, vydáno myslím i jako singl co se procpal snad i do top :) Krásně odzpíváno, varhany kňourají, taková příjemná balada. Hezké klavírní melodie. Dává to dojem sixties. Pouštěl jsem si to velmi často.

Orthentian St. - akustika, klavír, výrazná basa

Orthentian st. II - Runing back refrén, do toho rytmicky datlující činely, nebo něco na ten způsob. Flétna příjemně podbarvuje atmosféru. Pak se to zrychlí do tempa, flétna s činely melodicky kooperují s akustickou kytarou, přípomíná to mi to Comus.

Into a Game - svižná akustika, klavír, pak to přejde do zajímavé rytmické pasáže s výraznou basou

Aerosol Grey Machine - takový funny song

Black Smoke Yen - klavír soupeří s basou, instrumentálka

Aquarian - nejlepší na albu. Geniální song. Začne to doprovodnou akustikou, zapojí se basa a varhany. Do toho melodické pianko. Do toho Peter začne zpívat dlouhé výšky a s těmi výškami současně udělají varhany takový zvláštní efekt, že mám z toho husinu až do Austrálie. A ono to není jen tohle, ono to ještě v té husině pokračuje. Now we move...we are riding on rainbows. A ne ještě není konec, Smoking or not, floating a yard - s tím ty varhany a refrén Aquarian ! A varhany s akustikou. Tohle si můžu pouštět neustále dokola. Laughing to say a ten klavír, nádhera. To je prostě song z jiného světa.

Necromancer - rychlé svižné varhany s klavírem, Peter zpívá o tom jak žije v černém lese. Nastoupí refrén "Iam a necromanceeeer", úplně mu věřím jak vstává z hrobky z černého lesa jako nemrtvý. Výrazná, melodická, svižná, povedená. Ty multivokály v refrénu nemají chybu.

Octopus - varhany lítají ze strany na stranu, dominují celé skladbě, přechází to klidnější do bláznivější pasáže a naopak. Má to zajímavý zvuk.

People You Were Going To - takové písničkové, ten refrén nevím proč mi připomíná Šíleně smutnou princeznu. Ale naštěstí ne to ostatní. Hravé pianko, celkem nezvyklé na VDGG styl.

Firebrand - 60kové varhany, za jednoduchého motivu s potlačeným echo zpěvem Hammilla dodávají skladbě zajímavý nádech. Pak najednou začne zpívat silným britským přízvukem ve stylu, který jsem od něj nikdy neslyšel, jako Peter Gabriel v Battle of Eping Forest. Pak se to vrátí opět do té tajemné počáteční pasáže. Zajímavé, jsou tu spojeny dva úplně rozdílné motivy. Nechybí ani chvílemi varhanní sola.

Myslím, že se s tím hoši poprali velmi dobře. Na debut velmi povedené, je to plné nápadů a už tady jsou vidět ty klíčky pozdějšího VDGG soundu.
reagovat

První album Van Der Graaf Generator s názvem Aerosol Grey Machine jsem zaregistroval už v první polovině sedmdesátých let, ale neměl jsem bohužel možnost vnímat jednotlivé albové projekty téhle mimořádné progrockové kapely tak, jak vznikaly a byly vydávány.
Tak se stalo, že jsem se s ním blíže seznámil až po jiných albech, což mohlo do jisté míry ovlivnit moje nazírání na jejich hudební produkci…

AFTERWARDS – poněkud pochmurný úvodní motiv, v němž dominují varhany svým chorálovým soundem, tajemný wah wah pedal, který doprovází akustická kytara a zvláštní a zapamatovatelný vokální projev frontmana kapely – Petera Hammilla. Rytmické struktury se odvíjejí v mírném středním tempu bez hlasitějších výbojů. V mezihře se přidává klavírní téma a my máme co dělat s procítěným sdělením závažnější textové tématiky, která je součástí hudební formy ve významu a poslání. Zajímavý model. Jde proti zvyklostem začínat set skladeb nějakou výraznou razancí a upoutat na sebe pozornost…..

ORTHENTHIAN ST – druhá kompozice zní opět poněkud zatlumeně, třebaže bicí nástroje Guy Evanse vykazují větší živost svými pravidelnými přechody, stejně jako klavír Hugha Bantona a akustická kytara Petera Hammilla. Pracuje se tu hodně s fortissimo, což bude příznačné (pravděpodobně pro většinu alba). Zjevná snaha pracovat s hudebním materiálem, který bude ignorovat hitparády, žebříčky a masový vkus. Instrumentální principy jsou ale na rozdíl od takových Gentle Giant nebo King Crimson víceméně předvídatelné a tak mám pocit „písničky“, která byla oděna do netradičního aranžmá a netradiční textové polohy….

RUNNING BACK – Baskytarista Keith Ellis zde vložil zajímavý basový model, který skladbě dodává zvláštní atmosféru. Většinově ovšem stojí kompozice na jímavé Hammilově interpretaci s lehce strašidelným dozvukem a čitelnými akordy akustické kytary. Slyším zde i zádumčivý dlouhý tón flétny. Zajímavá skladba baladického typu opředená neviditelnou aurou tajemství, co nás čeká v následujících taktech. Čili rozdíl oproti předešlým skladbám. Mému vkusu přesně odpovídá podobný model hudby, i když v daném kontextu se mi nezdá, že bych podobný typ skladby slyšel poprvé…. Výtečný příklad, že i tak subtilními nástroji jako je flétna a akustická kytara, se dá navodit jedinečné napětí. Všechno se odehrává jakoby v nějakém prostředí nekonečných podzemních prostor bez přítomnosti slunce. Energie je dodávána emocemi a obsahem textu. Možná bych do skladby nahrál percussion, pro zvýraznění rytmického základu, ale i tak je zde hodně podnětných okamžiků k poslechu.

INTO A GAME – úderné a zvonivé akordy akustické kytary, za doprovodu klavíru a baskytary s ohýbaným tónem nabídne další skladbu. Vykazuje více dravosti a živelného nástupu s dynamickým odstíněním, což velmi působí na poslech. Dramatické bubenické eskapády sem vnášejí neurotický chaos a náhle zklidnění pracuje s prokreslováním atmosféry. Písničkářský model neotřelých postupů, který by mezi posluchači folksingerů tradičního stylu neuspěl, ale pro rockery možná také není tím pravým ořechovým. Nicméně nepohybujeme se na žádné nudné platformě otřepaných klišé, ale odvážných místech v zatím nepříliš známem terénu. Rytmické drive s baskytarou pracuje bezchybně, poněkud ovšem odsunuje klavírní party Hugha Bantona a zákulisně tajemný vokál do pozadí. Dusot rytmiky je strhující až do závěru skladby…

FERRET & FEATHERBIRD – akustická kytara otevírá další skladbu. Společně s baskytarou a vroucným vokálním projevem jsme vtahováni do dalšího tématu. Ani stopa po elektrické kytaře, tremolu hammondek, ale máme zde opět snivou flétnu pojednanou ve stylu Mela Collinse bez nějakých dravých výbojů. Skladba působí střídavě konejšivě a střídavě dramaticky, podle toho jak se v daném okamžiku Hammill vyrovnává s obsahem textového sdělení. Není to Donovan, nebo John Martyn, přesto už několikrát zmíněné písničkářství zde zapustilo svoje kořeny a melodická linka, třebaže nepřekypuje nějakými závratnými harmoniemi je čitelně přehledná a muzikálně jímavá….

AEROSOL GREY MACHINE – další skladba si odskočí do úplně jiné kategorie. Na chvíli jsem nabyl dojmu (ovšem bez Hammillova pěveckého přispění), jakoby místo Van Der Graaf Generátor do téhle miniatury vstoupili Mothers Of Invention se svým pověstným sarkastickým humorem v hudbě. Na ploše necelé minuty se zde předvede něco humoru, aby se věci nebraly tak smrtelně vážně….

BLACK SMOKE YEN dravější hudební příspěvek v rytmickém pojetí. Bicí, tympány, důrazná baskytara a klavírní téma sem vloží formálně asi zatím nejkomplikovanější hudební příspěvek, v němž se rytmické struktury zvláštně prolínají v daném schématu, ale ani tady dlouho nesetrváme….

AQUARIAN – ano do téhle struktury vstupuje progrockové prvky s výrazným podílem. Akustická kytara s razantními doprovody je sledovány přesnou rytmikou a z pozadí sem přicházejí tóny klavíru a varhan a tenhle příspěvek posunuje poslechovou a formálně náročnost do vyššího podlaží – stejně ale se písničková forma ani tady nijak neopouští a ve vokální stavbě se zde pracuje ve stylu šedesátých let. Další část skladby získává mocnější sound v jakémsi hymnickém pojetí. V popředí jede strojově prokreslená rytmika s nosným hlasem, ale zezadu přicházejí tajemné varhanní party s klavírními tóny. Varhanní téma v závěru se promění s ostatní instrumentací v jakýsi organizovány chaos i ve zpěvu…

GIANT SQUID – bicí Guy Evanse projevují značnou živost, třebaže nepřevyšují jiné bubenické výkony dané doby, ale do schématu hudby dobře zapadnou. Kytarová hra ve stop-timu je úderná a upoutává pozornost, ale popravdě řečeno se víc těším na Bantonovy varhany, které sem vnášejí kýžený sound, který proměňuje hudební aranžmá a společně s výraznou baskytarou s bicími proměňuje některé okamžiky v postpsychedelické nálady.

OCTOPUS – pokud jste chtěli na albu mít za každou cenu rockový model hudby, tak úvodní schéma tomu přizvukuje, třebaže další postupy se různě proměňují. Dravost a napětí zde už ovšem zůstane. V jistém slova smyslu se Peter Hammill dokáže interpretačně vyrovnat se zpívaným tématem stejně dramaticky a přesvědčivě jako Jim Morrison, který ovšem stojí na zcela odlišném hudebním břehu. Tady mi ale jisté indicie v lecčems tyhle dva rockové originály připomněly. Banton svými varhanami posluchače nedrtí jako Keith Emerson, ale vytváří tady výtečnou atmosféru napětí, záhad, možná i strachu. V momentě kdy dostane sólovou příležitost, promění se jeho téma téměř v chrámovou hudbu. Řekl bych, že tahle skladba bude na albu Aerosol Grey Machine tím nejprogresivnějším počinem vůbec a ucítil jsem při ní nezapuditelné vibrace…

NECROMANCER – tajemné destruktivní zvuky jdou ruku v ruce i s hudebním doprovodem. Už název sám budí strach, ale i něhu zároveň. Zajímavá vokální práce a instrumentální nápady, které už udržely ve hře Bantonovy varhany a prokreslily i Ellisovy baskytarové party s wah wah pedálem. Progresivní model hudebního směřování zapustil kořeny a jako posluchač si říkám, co mě bude čekat na příštím albu… Jinými slovy jako na beatlesovském Revolveru, kdy poslouchám Tomorrow Never Knows v závěru a jsem zmítán žádostivými pocity, co bude s vyposlechnutou hudbou v dalším období…. Myslím, že tahle hudební tečka za ne úplně konzistentním albem už svítila kapele do dalších let jako maják…
První album Van Der Graaf sice nebyla vyloženě žádná revoluce v hudbě a ve své době se úspěchu nedočkalo. Publikum muselo k dané hudbě dozrát a kritikové se na ně museli „připravit“. Myslím, že tohle album ještě nedosahuje špičkových opusů kapely a některé věci si zde dosud nenalezly svoje pevné místo. Zajímavé je, že tahle hudba v Británii nenalezla tolik pochopení a uznání, jako v kontinentální Evropě, kde se v dalších letech stala kultem. Aranžmá nejsou špatná, ale nástrojový park nevykazuje nějaké bohatší instrumentální výkony a tak hovořit o nějakém zázračném předobrazu hudby se mi zdá předčasné a proto i moje hodnocení bude střízlivější.
Obecně řečeno nic tady není špatně a lze cítit nesporný talent, ale objektivně mi to vychází na tři a půl hvězdičky, ale protože už předem vím, co mě očekává na dalších albech, tak budu přísnější a dám jenom tři a navíc tohle album přímo volá po remasteringu.

Poznámka: chronologický seznam jednotlivých tracků na CD neodpovídá přetištěnému obalu z vinylu na bookletu CD, což vnáší zmatek do mysli posluchačům, kteří se o tuhle hudbu zajímají trochu hlouběji…




reagovat

PaloM @ 12.11.2012 07:36:18
Petr, len technickú pripomienku k tvojej poznámke na konci recenzie. Stretol som sa s dvomi verziami, s rôznym poradím skladieb a na jednom CD boli bonusy, na inom nie. Asi sa dá momentálne kúpiť iba vydanie z r.1997. Ja originál nemám, tak tu nechcem písať zmätky.
Ak máš originál LP alebo CD, napíš sem do poznámky alebo pošli mi na mail tracklist a ďalšie údaje: rok vydania a vydavateľ. Doplnil by som to tu k albumu.

PaloM @ 12.11.2012 07:39:30
Aký je človek hlúpy, mal som pozrieť na ich oficiálnu stránku. Takže tu je úplná informácia a keď budem mať čas, prepíšem to na Progboard k albumu
>> odkaz

Prvý album pod hlavičkou Van Der Graaf Generator začína klávesovou melodickou pokojnou Afterwards, ktorá sa vyznačuje ešte jedným podstatným elementom. A tým je hlas Petera Hamilla. A príjemná jazda pokračuje. Orthentian St.-Part 1 je vystavaná na podobnom akusticko-pokojnom základe. Občas sa to trošku rozbehne, bicie dajú nejaké prechody, a tak. Part 2 má náznaky budúcej tvorby, je tu počuť pokus o určitú výstavbu atmosféry a náznaky temnoty. Akustická Running back zaujme refrénom a flautou. A v hre sa pokračuje – Into a game má trošku španielsky úvod, akustická poloha je pevne naskrutkovaná na každú notu, hoci občas sa ozve až frenetická (nech to znamená čokoľvek) zmes nástrojov. Krátka Zappovina Aerosol grey machine úplne naruší predchádzajúcu súdržnosť atmosféry a umožní prepnúť pocity na progresívnejšiu Black smoke yen. Vrcholnou kompozíciou albumu je Aguarian, ktorá silne pripomína neskoršiu tvorbu zoskupenia. Veľmi podmanivou skladbou je Necromancer, má ťah a hitový potenciál (aspoň v dobe vzniku a pre staromilcov). Záverečná kompozícia sa nesie v dosť psychedelickom ladení.

Na mojom CD sa nachádzajú dva bonusy, People you were going to, čo je hravá Hamillovka a má dvojhlasný duet dvojjediného kapelníka. Firebrand je, naopak, pochmúrna tvrdšia skladba.

Debut Van Der Graaf Generator je dobrý. Sám o sebe je dokonca dosť dobrý. V kontexte neskorších albumov, ktoré sa mi páčia ešte viac, však počet hviezd nepresiahne počet, ktorý vidno za oblačnej noci.

reagovat

PaloM @ 16.04.2009 06:28:41
Celkom vydarený debut dáva "tušení souvislostí" do budúcna. Pozrite na koncertný VDGG v tomto blogu >> odkaz

Na tomto počinu se kapela teprve rozkoukávala, i když základní obrysy hudebních schémat a postupů jsou již i zde postupně krystalizovány. Hudebně a emotivně už kapela celkem umí, ale kvalitu alba sráží nedostatečná kvalita zvuku a občasné rytmické nepřesnosti. Hammill zde zní velmi mladě, jeho hlas ještě není tak pevně usazen, ve výškách ještě váhající, ale na druhou stranu naprosto křišťálově čistý. Každopádně se jedná o základní kámen - sám Hammill původně chtěl nahrávat sólové album, protože zcela původní sestava se těsně předtím rozpadla, Hammill byl tedy chvíli sám, ale na poslední chvíli oslovil G. Evanse, K. Ellise a H. Bantona s tím, že udělají album společně - "and do some nice, sweet, gentle things". Kompozice jsou spíše písničkové s určujícím rytmem kytary a flétny. Oproti pozdějším letům je zvuk trochu rozvláčný a řekl bych dosti sentimentálně zabarvený, člověk musí mít k poslechu tu správnou náladu.
Zlatý hřeb představuje Afterwards s ulítlým textem, který působí dojmem, že ho Peter napsal v naprostém rauši. ostaní kousky jsou slabší, vyčnívají Into A Game, Aquarian a Octopus.
Pěkné zpestření představují 2 bonusy - jejich přítomnost záleží na konr. vydavateli, "People You were Going To" je skvělá vypalovačka a tuhle písničku miluju. Škoda zase toho zvuku..:-(
reagovat

majamazzi @ 21.03.2014 19:29:26
Ahoj, nepřijde mi, že Afterwards je ulítlý text, stvořený v rauši. Řekl bych, že je to sakra smutné vyznání chlapa, co mu odešla sakra skvělá láska. Možná se pletu, možná je moje anglina nanic, ale celý mi to tak prostě připadá. Ale ono je to vlastně jedno, je to hudba a báseň a v tomhle podání VDGG je to čisté umění. Nádhera, i když smutná (nebo právě proto?). A posláním umění je, myslím, to, aby NĚJAK působilo na člověka. A je jedno, "co tím chtěl básník říci". A na mě to působí nějak takto (omlouvám se předem všem potencionálním čtenářům za nedostatek překladatelského umu nebo lyrických vloh)

Poté

Zíráš žlutýma očima, většíma, než vůbec dovedu pochopit;
odpočívajíc, do viskózních bazénů štěstí klouzáme…
Je to všechno příliš krásné na to,
aby to moje mysl mohla unést.
A, v třpytu usínání, je naráz něco nerozdělitelné!

Ale když vidím květinu, co byla tu včera,
slza se roztéká přímo za něžným klidem tvých stínů….
A svět je naráz tak opuštěný
pro tu zprávu, co proklouzla teď ke mně.
A ty ujíždíš pryč po umírajících kolejích štěstí.

Okvětní lístky, co kdysi kvetly, jsou už jen papírky v tvé ruce;
tvé oči, kdysi tak jasné i v noci, jsou teď neprůhledné, jak tam tak stojíš.
Jsi příliš krásná na to, aby to bylo naposled…
Avšak ta vize, třpytíc se, mizí za sklem.

Lístky květů, co kdysi kvetly, uschly v tvých rukou.
Lístky květů, co kdysi kvetly, uschly v tvých rukou.
Lístky květů, co kdysi kvetly, uschly v tvých rukou.

majamazzi @ 21.03.2014 19:42:09
Jo a ještě, nějak mi to melodicky pořád rezonuje na Za horou, za vodou...Atlantis, ale obě jsou to nádherné písně;-)

Ondra @ 19.03.2015 19:35:14
To majamazzi:
Interpretace Tvého překladu je naprosto skvělá, myslím, že ten mnou zmiňovaný "rauš" pokud bych to chtěl takto opět nazvat, se mohl odehrávat přesně v tomto duchu. Skvělá píseň, stále No.1 z tvorby VdGG, řekl bych, že s postupujícími lety její síla stále vzůstá...

Gattolino @ 06.03.2021 18:05:36
Majamazzi - Uteklo sice šest roků, ale teď jsem si teprve náhodou všiml tvého úžasného překladu jedné z mých nejoblíbenějších písní od VDDG a Petera Hammila. On je opravdu mistr básník, mistr zpěvák, skladatel a muzikant. Úžasný text, možná s trochu bizarní obrazností, ale vyzařující Peterův vznešený smutek i naději. Lze to nazvat "duchovním expresionismem?"

majamazzi @ 21.03.2021 01:52:18
Já na fóru taky nebyl sto let (blesky a popel na mou hlavu, dobytkem jsem!) a kouknu konečně - a úplně nedávno - Tvá milá pochvala zjevila se tu. Moc děkuju, udělalo mi to radost. Kdyby jen jeden člověk, co ho to potěší, tak je to důvod, proč se mi do toho chce. Tak za tu radost jsem pro Tebe něco přidal ke Tvé recenzi Pawn Hearts;-)

Doporučuji si toto album objednat od >> odkaz což je Hammillova stránka, protože dostanete album od dvě skladby z té "session" bohatší, namísto toho tam chybí bonus v podobě dvou singlových písní, které ale vznikly jindy a jinde.
Akusticky laděné album voní naivní psychedelií opravdu připomínající Syda Barretta, nejsou zde ještě žádné, později typické "schízy" :-),
písně jsou to krásné, dvacetiletý Hammill už tehdy měl zkomponováno přes 100 skladeb !!!
reagovat

Dost zajímavé album. Hudebně je založené především na klavíru/varhanách a akustické kytaře plus perfektní rytmické sekci. Občas se objeví flétna a varhany. Důležitým prvkem je ale skvělý hlas Petera Hammilla. Album obsahuje první singl VDGG Afterwards/Necromancer. Zatímco Afterwards je psychedelicky snová skladba, Necromancer je jednou z prvních "temných, brutálních, středověkých" skladeb, kvůli kterým si tuhle kapelu cením. Ostatní skladby střídají baladické polohy s dramatickými, jakoby divadelními výstupy, skvělá je například Octopus, která mi dost připomíná Pink Floyd v roce 1967.
reagovat