Alan Parsons Project, The - The Turn Of A Friendly Card (1980)

27.03.2016 horyna | #

Alan Parsons Project- setkání floydovskéhjo zvukáře Alana Parsonse s textařem a skladatelem Ericem Woolfsonem znamenalo vytvoření zcela nového uskupení / projketu, jež byl hlavně na konci 70-let originálním zjevením na hudební scéně a i když postupem let jeho vliv a skladatelské schopnosti slábly, zapsal se nesmazatelně do srdcí mnoha hudebních fajnšmekrů. Především pak svými několika prvními koncepčními alby, z nichž pět, šest patří do kategorie nesmrtelných. Nesporná výhoda tohoto souboru, v němž hostoval bezpočet hudebníků a též klasický orchestr, byla velká variabilita zůčastněných zpěváků, jejichž profesionalita a rozdílné hlasové techniky, vytvářeli onu nezapomenutelnou škálu barev jejich hudby. Pojďme tedy nahlédnout do jednoho z vrcholových alb tohoto uskupení.

Album The Turn of the Friendly Card- se skládá ze čtyř skladeb vokálních, jedné instrumentální a jedné 16-minutové suity rozdělené do pěti oddílů.
Po vstupních fanfárách se s vesmírnými klávesami přibližuje úvodní May be a Price to Pay- rytmus se zpevní a přiostří, rockovější úvodovku s technickými fígly, sametovými smyčci a piánem střídá druhá Games People Play- v jejímž úvodu hlas Lennyho Zakateka vytváří naprosto mimořádnou atmosféru, kapela šlape v divokých rytmech bicích a tónech rytmických kytar po nichž přicházejí na řadu vkusná sóla. Baladická Time- s Woolfsonovým procítěným zpěvem a orchestrem za zády boduje v srdcích všech melancholiků. I Dont Wanna go Home- originální věc postávená na změnách rytmů, tepající baskytaře a rychlých akustikách s Lennyho naléhavým projevem činí z ní aspiranta na hit. The Gold Bug- space rocková intrumentálka oděna do hypermoderního kabátu s neoddiskutovatelným vkladem mistrně použitého saxofonu. A přichází titulní opus, v němž nacházíme vše čímž se pánové prezentovali a proslavili, hlavně ale, hlavně je to velice emotivní píseň s naléhavým poselstvím, kde exceluje další velký pěvec Chris Rainbow a když se říká, to nejlepší nakonec, zde to platí dvojnásob.

Jsem nesmírně rád, že nám pánové po sobě zanechali tolik citlivé a krásné hudby, s níž se vydává posluchač na cestu objevování a snění.
reagovat

Michálek @ 27.03.2016 11:07:34
Není moc alb, které mohu poslouchat kdykoliv a kdekoliv, a přesto mne nikdy nepřestanou bavit. Toto je jedno z nich, a teď si uvědomuji, že ho vlastně poslouchám již 31 let...
Nesmírně pohodové, muzikantsky vyzrálé, hudebně podmanivé, technicky dokonalé, textově zajímavé atd, atd. K APP jsem se dostal vlastně náhodou, protože mi je poslal někdo ze Švýcarska jako revanš za nějakou klasiku (asi Dvořáka) kterou jsem mu dal v naději, že mi pošle AC/DC nebo tak něco. Poslal APP a já se téměř okamžitě chytil. Dodnes, chci-li poslouchat něco, co mne uklidní, dám téměř vždy přednost albu od APP. A turn of a friendly card je u mne absolutní špička.

horyna @ 27.03.2016 11:55:32
Michálek: jsem nadšený z tvé reakce, krásně jsi vypsal své pocity z tohoto díla, vše je vskutku tak, prostě album do pohody

Stanley63 @ 30.03.2016 16:14:44
Já mohu jen souhlasit s Michálkem, protože i pro mě je "Friendly Card" jednoznačně vrcholem jejich tvorby. Obzvlášť když si pustím titulní skladbu vcelku, tak je to i po tolika letech parádní nářez. Nicméně zatímco i předchozí alba APP byla výborná, po této desce to šlo s úrovní bohužel hodně strmě dolů (rozuměj: směrem ke komerci). Ale ty staré dobré "Parsony" si dodnes poslechnu moc rád.

stargazer @ 09.12.2022 18:03:21
Jedna z nejúžasnějších hudebních desek všech dob. V mojí privátní top 10 jistě patří. Kde by byli Pink Floyd s albem Dark Side ....bez Alana Parsonse - v haj..

balu @ 09.12.2022 19:39:59
Ano i já mám to album rád, ale nebudem si porovnávat práci zvukaře na The Dark side ...
se skladateským vkladem pana Parsonse na desce o sedm let mladší....
nemám rád házení písku do očí !

zdenek2512 @ 10.12.2022 05:08:22
Alan Parsons Project jsem neposlouchal a neposlouchám, tuhle desku jsem si pustil pouze na základě reakcí na YouTube. Není to můj šálek čaje, vadí mi tam to symfonično, hlavně bych to nesrovnával s Dark Side Of The Moon. Pink Floyd jsou nejen na téhle desce pro mě trochu dál.

stargazer @ 10.12.2022 09:03:10
Zdravím Vás pánové. Omlouvám se, ale nechtěl jsem srovnávat alba Dark Side a Friendly Card, vůbec ne. Srovnávat nesrovnatelné prostě nejde. Jen jsem chtěl vypíchnout Alanův vklad na Pinkfloydovskou desku. On měl ten zvukový nápad s hodinami a taky běhal Abbey Road, rozdával lidem kartičky s otázkama a tajně natáčel jejich spontání odpovědi. a mnoho dalšího vkladu jakožto zvukaře. To se cení, proto ta moje poslední věta. Možná se pletu, ale Alan zvučil i Atom Heart Mother.

Antony @ 10.12.2022 10:20:34
Přesně takhle jsem stargazerovu poznámku vnímal. Že vyzdvihuje důležitost vkladu Alana Parsonse. Jako zvukový inženýr měl na The Dark Side Of The Moon zásadní vliv a díky němu album zní tak, jak zní. Přinesl nápady i konkrétní zvuky a aranže, spoustu věcí míchal do finální podoby. Určitě byla taková připomínka na místě.
Paradoxně, jeho samostatný hudební projekt mne nikdy nezaujal, nelíbí se mi. Je to dlouhodobá věc a už to tak zůstane..

balu @ 10.12.2022 12:49:09
Podle knihy Nicka Masona Inside Out - v češtině Pink Floyd - vymyslel Roger sérii otázek a napsal je na sadu kartiček. Ty byly položeny límcem na stojan na noty ve Studiu 3. Pozvání hosté si vybrali jednu kartu
a odpovídali na mikrofon.

stargazer @ 10.12.2022 13:12:37
Tu knihu jsem taky četl, kdysi dávno. Ale mám dojem, že podstata těch kartiček s otázkama byla založena na tom, že odpovídající nevěděli o nahrávání jejich odpovědí. proto ta spontánost. Mám dojem, že se tam zachytil i někdo slavný, ale nevím. A pro tu knihu jdu do sklepa, třeba v ní najdu nějaké materiály pro vlákno Když muzikant promluví...

Judith @ 10.12.2022 14:05:49
Z Alana Parsonse jsem svého času byla úplně paf (pro mě to bylo hlavně album On Air), přišlo mi to hrozně dobře udělané. A to mi přijde pořád, včetně přítomného alba, jen ten wow efekt už se po letech nedostavuje. Myslím, že aby vznikaly skutečně nesmrtelné klenoty, každý génius potřebuje svého producenta - a každý producent svého génia...

stargazer @ 10.12.2022 14:38:13
Judith : Na mě tahle deska zapůsobila po letech tak, že jsem po jejím poslechu běžel k notebuku a musel se podělit o ten dojem. Bylo mi krásně z té hudby a o tom to je. Nikomu nechci nic podsouvat, já byl šťastný.

Judith @ 10.12.2022 16:26:09
stargazer: Já jsem tvůj příspěvek pochopila jako sdílení a doufám, že i můj tak vyzněl. Je úžasné, co hudba umí udělat, když se všechno správně potká! Bohužel aby se ve větší míře potkávaly i pohledy, na to je tady v tuhle chvíli prostě málo lidí... Někdy je asi lepší mlčet než brblat, ale když člověk něco napíše a nestane se vůbec nic, to taky není úplně to pravé. (Vím, že kolikrát si něco přečtu a i když to nechám jen v sobě doznít, nějak mě to obohatí, tak si říkám, že to ostatní třeba mají podobně. Zase dělat na sílu nějaký teambuilding je pitomost.)

12.12.2005 mct | #

Tohle album bývá fanoušky Projektu za vrchol, já bych ho ve svém soukromém žebříčku řadila až za Tales of… , Pyramidu a I Robot. Ale je to tam na vrcholku těsné, všechna tato alba mám moc ráda. Turn of a friendly card je možná nejpompéznější album Projektu, tady asi dostal symfonický orchestr nejvíc prostoru přesto, že jde o rockové album. Album o lidech a jejich hrách je velmi vyrovnané, hudebně i textově, není tu slabé místo.
May Be A Price To Pay a drsňákem Elmerem Gantrym: „…Je to ďábelský lektvar vymykající se kontrole/ A já jsem bezmocný, nemohu to dát do pořádku/ Něčí nepoctivost ovládá mou duši/ A je chladno v žáru noci// Něco je dnes v tomhle domě zlého/ Zatímco Čaroděj spal, Učeň se rozhodl hrát…“ Games People Play - svižná skladba o „hrách, které lidé hrají uprostřed noci“ s Lennym Z. V pomalé skladbě Time jako solový zpěvák debutoval Eric Woolfson. Trochu se ta skladba vymyká, hlavně textem, ale na druhé straně nijak tady neruší: „Čas plyne jako řeka/ Čas mi dává znamení/ Kdo ví, jestli se někdy znovu potkáme/ Jestli vůbec/ Ale čas/ Stále plyne jako řeka/ Do moře…“ – je to opravdu nádherná píseň. I Don't Wanna Go Home – tak tu by si mohli gambleři vybrat za hymnu („…Je příliš pozdě, aby ses vrátil se zpět/ Nikdo tě nezval, abys to zkusil/ Ale oni tě zaslepili diamanty/ A všemi těmi penězi…“). Úvodní instrumentálka The Gold bug inspirovaná Poeovou povídkou o hledání pokladu (u nás překládána jako Zlatý skarabeus) má úžasnou atmosféru, působí na mě ohromnou pohodou. A pak následuje několikadílná eponymní svita. Nejprve Turn of a friendly card (Part I), melancholický povzdech nad občas těžko pochopitelným lidským počínáním. V Snake eyes se pak pokouší Chris Rainbow přesvědčit štěstěnu, aby při něm stála, a poslala mu tu správnou kartu a věří, že vše bude „alright, alright, alright“ (když by se gamblerům nelíbila ta první skladba, kterou jim tady APP nabídl, tak tohle by byla další varianta). Po instrumentálce The Ace of Swords nám zazpívá opět Eric Woolfson – Nothing left to lose: „…Dal jsi to nejlepší, co jsi mohl dát/ Měl jsi jen jeden život/ Bojoval jsi tak těžce, když jsi byl otrokem/ Po tom všem, co jsi obětoval, nezbylo nic, co bys zachraňoval// Nemáš co ztratit…“ A v závěru v Turn of a friendly card (Part II) Chris Rainbow zazpívá: „…A myslí si, že to jejich životy usnadní/ Ale dveře před nimi jsou zatarasené/ A hra nikdy nekončí, když celý tvůj svět závisí/ Na otočení šťastné karty…“
Pokud jste nikdy skupinu Alan Parsons Project neslyšeli, myslím, že tohle by bylo album, kterým by bylo možné začít. Je mnohem přístupnější než Tales of… a přitom je tady všechno to, čím Projekt přispěl do hudební historie. Než uklouzl na šikmé ploše komerce…
reagovat