Gentle Giant - Free Hand (1975)

Kapela Gentle Giant patří dlouhodobě mezi těžce opomíjené soubory, přitom je její vklad do hudebního průmyslu jedním z nejdůležitějších. V době, kdy se rockový svět teprve začínal vyvíjet, přišla tahle parta hluboce studovaných muzikantů se svým originálním pojetím spojujícím mnoho hudebních množin, které s grácií promíchala do té doby neuvěřitelným způsobem. Smícháním ingrediencí rocku, jazzu a klasické hudby z dob renesance vznikl konglomerát, který jen málo uskupení dokázalo následovat a v podobné kvalitě na něj také navázat.

Gentle Giant se podařilo zhmotnit středověk, opanovat fusion i zcela přešít obyčejný rockový hábit tak, že i ti nejzatvrzelejší odpůrci techniky zůstali stát s pusou dokořán. Něžný obr byl mistr v ovládání atmosféry a v překombinovávání svých aranží. Často jsem se setkával s názorem, že jejich hudba působí chaoticky a nesourodě, že svá témata jen málo opakují a že vývoj a rozkvět svých skladeb přesouvají nad melodiku a klasickou písňovou strukturu. S podobnými názory se sice dá souhlasit, ale pro toho, kdo má tuhle kapelu rád, nic neznamenají.

V sedmdesátých letech stáli Gentle Giant na samém okraji šiku kapel, které dopomohly a podpořily samotný rozkvět art rockové muziky. Myslím si, že je důležité na to nezapomínat a občas si tyto praotce sofistikované sféry připomenout.
reagovat

Mayak @ 23.12.2018 10:22:37
S úvodou vetou "Kapela Gentle Giant patří dlouhodobě mezi těžce opomíjené soubory..." si dovolím celkom výrazne nesúhlasiť.
Asi žijeme každý jeden v inom hudobnom svete/prostredí, pretože ja vnímam celkom zásadnú majoritu tých muzikantov, ktorých počúvam a sledujem, že ich najvýraznejšími inšpiračnými zdrojmi, vďaka ktorým sa dostali aj ku vlastnej hudobnej produkcii, sú predovšetkým kapely Genesis, Gentle Giant, až potom Yes, ELP, či King Crimson, Jethro Tull, VDGG, a ďalšie.
Obľuba Gentle Giant medzi hudobníkmi, produkujúcimi sofistikovaný rock ... je obrovská.
Aj medzi našimi rovestníkmi, kolego, je vyznavačov GG (v mojom okolí teda iste) neúrekom...

pinkman @ 23.12.2018 10:45:06
Nejspíš to bude důsledkem, díky kterému se každý z nás pohybuje v jiném prostředí. S muzikanty nepřicházím do styku, nebo jen minimálně a na jejich vzory se nevyptávám. Ostatní vyjmenované kapely patří k běžně oblíbené produkci především fanoušků. Věřím, že u muzikantů to bude jinak. Třeba je problém v zeměpisné krajině. Slovensko může být pro produkci GG větší baštou.

oř @ 23.12.2018 11:55:24
Za každou recenzi na Gentle Giant je dobré poděkovat. Na kapelu sedá bezmála čtyřicetiletý prach a mně se zdá, že se na ni oproti Rush, Genesis, Yes............. už dočista zapomnělo. Mladá generace jim šanci nedává, raděj se znovu upíná k Pink Floyd a podobnýn obrům. Něžný obr stojí stejně jako v letech 70-80 stranou.

Snake @ 23.12.2018 19:18:21
pinkman, při všej úctě k tobě aj k recenzi, ale to povídání se mi zdá až příliš univerzálním a mohl bys ho přilípnout ke kterémukoli albu od roku 1970, po 1975. Jinak souhlas, proti obříkům nic nemám a proti jejich "občasnému připomenutí" už vůbec ne.

pinkman @ 23.12.2018 20:41:34
Gentle Giant nehráli v halách jako DP nebo LZ, neprodávali alba v milionech. Byli na okraji zájmu a dělali hudbu pro pár věrných. Jistě, fůra kapel na tom byla daleko hůř, ale už za hráčskou kvalitu si GG zaslouží víc pozornosti.

Album Free Hand řadím mezi nejdokonalejší nahrávky bratrů Schulmanů a jejich party. Obsahuje všechno, kvůli čemu má posluchač tuto kapelu tak rád. Rozsáhlá kompoziční variabilita, která je předložena na smysluplné progresivní linii, může těžko nechat dlouholetého sběratele díla G. G. bez odezvy.

Slyším velký přitlak k jazzu ve skladbě Just The Same, staroanglické kánonové vokální tradice v On Reflection, prog-rock a fusion první ligy v titulní Free Hand a Time To Kill. Návrat do renesanční doby se děje prostřednictvím chrámových ozvěn v His Last Voyage a instrumentální dvorní etikety Talybont. Zúčtování v příkladném stylu Gentle Giant má název Mobile. Luxusní muzika pro luxusní chvíle.
reagovat

horyna @ 20.06.2017 06:37:02
Free Hand řadím k nejlepším albům džentlů. Jednotlivé skladby si momentálně nevybavím, ale vzpomínám si, že desku mám za velice vyrovnanou. Oproti Power... mi vždy přišla "jednodušší" a přístupnější.

Sedmé album Free Hand od Gentle Giant jsem si pořídil ve druhé polovině sedmdesátých let, okouzlen už jejich předešlými albovými projekty. Každé album bylo v řadě ohledů jiné, zvláštní, obtížně zařaditelné a hlavně na nich byla znát snaha neustále hledat, přetvářet a nesklouznout do nějakých klišé. To mě samozřejmě přitahovalo a protože „zkušenosti“ s „Mírným obrem“ už jsem nějaké měl, víceméně jsem předpokládal, že nebudu zklamán. Jako výtvarně založeného člověka mě nemohl nezaujmout už design výtvarného motivu, kterému v rámci kapely byla vždy věnována jistá péče a nic nebylo ponecháno nějaké pokleslé show-businessové podbízivé tendenci...

JUST THE SAME – úvodní luskání prsty (?) trochu netypicky člověka zmátne. První skladba překvapí lichými rytmy bicích Johna Weatherse a bassy Raye Shulmana. Počítání dob a pilování jednotlivých taktů patří mezi hudební lahůdky, ale na úrovni muzikantů jako Gentle Giant další způsob, jak originálním způsobem vstoupit do nového hudebního prostor. Rytmika je dobře koncipovaná, zajímavý způsobem se ovšem skladba rozvíjí v instrumentální mezihře. Závany mellotronu Kennyho Minneara a jemně sázený kytarových tónů Garyho Greena mají svou podmanivost. Potom se ovšem do hudby Gentle Giant vměstnají prvky jazzrocku (podle britského modelu) a zpívající Derek Shulman, obsluhující i saxofony dodává skladbě další zajímavý odstín. Výtečně prokomponovaná a proaranžovaná skladba plná kreativních nápadů od začátku do konce (včetně toho luskání prsty)….

ON REFLECTION – nádherný příklad zpívaného kánonu. Tohle je opravdová pěvecká lahůdka. Myslím, že bychom tohle mohli nazvat malou rapsódií – dokážu si představit, kolik asi muselo dát práce tuhle skladbu dát dohromady v tak fantastickém výsledném tvaru. Cítím tady starou anglickou historickou hudbu. Derek Shulman jako vůdčí hlas má velmi příjemnou barvu a záměrně se přibližuje manýrismu renesance, a zpívané téma už v sólovém provedení je zvolna podbarvováno marimbou, flétnou, hobojem, klarinetem a baskytarou. Nádherný model ryze poslechové hudby – kapela se zde přibližuje na podobnou platformu jako britští Gryphon nebo Amazing Blondel (ve vokálech). Nádherně se to poslouchá. Je tady výrazná basová linka a propracované harmonie v tom nejlepším slova smyslu…..

FREE HAND – klavírní téma Minnearovy hry má artrockový charakter, v němž je třeba přiznat mu opravdovou bravurnost, stejně jako výrazným basovým attackům. Minnear střídá klavír, clavinet, elektrické piano, varhany a synthesizer a ještě se dělí o prostor s dokreslujícími kytarovými party Greena. Z téhle hudby čiší nepokoj a muzikantská převaha stavět neobvyklé hudební útvary a dávat jim pravá jména. Je zcela evidentní, že k podobným postupům v kompoziční struktuře může dospět jenom studovaný hudebník, které něco ví o hudební formě, harmonických zákonitostech a navíc suverénně ovládá ten který nástroj. V téhle skladbě se toho děje zároveň tolik, že sledovat jednotlivé fáze chce hodně silnou koncentraci. Pravděpodobně ne náhodou, se stala tato skladba klíčovou pro album a dala jí i název. Prolínání art rocku, prog rocku a jazz rocku se zde děje ve s velkou vehemencí.

TIME TO KILL – nezřetelné zvuky v úvodu jsou předobrazem experimentujícího nástupu hudebního tématu. Weathersovy bicí mají patřičnou porci kreativity společně s výtečnými basy Ray Shulmana a proměnlivou barevnost dodávají klávesové party Minneara. To rytmické členění přináší vzruch a přitažlivou proměnlivost. Akcentace jednotlivých proměn je velmi zásadní procelou skladbu. Nemáme co do činění s agresivní hudbou, ale s výtečně proaranžovanými postupy harmonických proměn a instrumentace se vzájemně uzavírá do jednotícího kruhu. Obsah tématu se vrací do anglické středověké historii k legendárnímu Robinu Hoodovi, jehož odkaz je osobitým způsobem evokován v rytmické, ale i melodické struktuře….

HIS LAST VOYAGE – nálady v téhle skladbě se přibližují ke kontemplativnímu jazzu. Je zde marimba, zvláštní basové postupy a rozvolněné akordické proměny kytary. Ve vokální sféře se nálady ale přibližuje v něčem k interpretaci balad Grega Lakea, které vyrůstají z anglické školy. Uvolění přicházejí v proměnách vokální linky vychází ze sborových zpěvů chrámové hudby, což dokreslují důrazné basové linky a přeznívající marimba a kytarové ornamenty. Klavírní postupy odcházejí do moderních jazzových struktur a zajímavě se spojují s vokálními linkami. Rozčeřují je bubenické kreace a kvílející kytarové party, v nichž najednou dostává příležitost wah wah pedál a vlastně první rockové téma s ústěným spojením s jazzem. Tohle je ovšem muzikantská lahůdka, kdy se nástrojové postupy výtečně propojují. Návrat do baladické polohy s akustickou kytarou a opět nádherně vystavěnými subtilními sborovými vokály přinášejí jedinečný estetický zážitek. Jedním slovem: nádhera!

TALYBONT – klávesové kouzlení na synthesizer a clavinet přináší zase něco z modelů staroanglické renesance oblečená do rockového pláště a ta podobnost s Gryphon je tady velmi čitelná. Mám radost z takového spojení. Nádherné spojení dvorní hudby s koncertními postupy rockově přemýšlející kapely a klasicizujícími prvky tvoří nádhernou symbiózu minulosti a přítomnost a lze jenom litovat, že skladbě je příliš krátká. Nádherný hudební počin!

MOBILE – další příklad nádherné souhry houslí, akustické kytary, flétny a konečně rockové hutnosti a důrazných dynamických proměn. Derek Sulman je nejen zajímavý baskytarista, ale i kreativní houslista. Vůbec celá tahle parta se jedinečným způsobem doplňuje a propojuje neviditelnými můstky a spojeními. Prvky classical rocku, jazz rocku, art rocku, britského folk rocku a prog rocku se zde jedinečným způsobem prolínají a ještě se při tom stačí zpívat. Shulmanovy housle jsou elektricky preparovány a navíc hrány přes wah wah pedál. Úžasné nástupy, rytmické výměny a spousta drobných i větších překvapení se odehrává v tomhle závěrečném hudebním představení. Famózní tečka na závěr!

Musím konstatovat, že od tohoto alba nahoru se mi zdálo, že Gentle Giant začínají zvolna ztrácet nějakou vnitřní soudržnost a že na dalších albech jsem zaznamenával zcela nečekaně různá menší, ale i větší hluchá místa a další produkce se mi zdála nevývojová a možná bych se nebál i slova – vyčerpaná… Hned následné album mě zastihlo na řadu věcí nepřipraveného….
Subjektivně řečeno a viděno: Free Hand je pro mě v jejich albové produkci stále známka vysoké kvality. Marně si snažím představit, jestli by někdo dokázal na současně hudební scéně u nás takhle zahrát v té mizerii, která si v přítomné době říká „rock“
Tady je opravdu pět hvězdiček „jediné“ řešení!


reagovat

ackerman17 @ 19.04.2012 11:21:06
Ahoj Petře.
Naprostý souhlas jak s krásnou recenzí tak i s názorem na následující počiny této úžasné kapely.
Já osobně mám nejraději Octopus a Three Friends.

Petr Gratias @ 19.04.2012 17:16:35
Zdravím Ackermane17 a díky za slova uznání....
Mimochodem, když už jsme u alba Octopus, nepřekvapuje Tě, že obrázek alba je jiný?
Já znám obal tohoto alba od Rogera Deana a ten je totálně odlišný od toho co, se zde ukazuje.
Poslední dobou zjišťuji, že se zcela nepochopitelně objevuje poměrně často různé odchylování od původních vinylových obalů...
Zdravím!

The Paul @ 19.04.2012 19:38:59
Tento obal je z pôvodného US vydania... zhodou okolností som nedávno videl v LP bazáre obe vydania... Myslím, že táto varianta obalu sa dá akceptovať... Horšie by bolo, keby sme napr. pri Párploch mali Come taste the band so "slávnym" suprafoňáckym prebalom...:-)

ackerman17 @ 20.04.2012 04:09:35
Nejsem pamětník vinylů, Petře, takže nedokážu posoudit :)

Jarda P @ 20.04.2012 10:38:17
Přiznám se, že pro mě končí Gente Giant albem Ia a Glass House. Free Hand mi připadá spíše jako deska pro muzikanty, pro běžného posluchače překomplikovaná, nemelodická.Po instrumentální stránce se jí nedá samozřejmě nic vytknout, ale chybí mi tam barevnost prvních desek.

ackerman17 @ 20.04.2012 11:52:01
Jarda P:
Je pravda, že na poslech je opravdu hodně náročná (stejně jako předešlá The Power and the Glory) a i já jsem s ní měl problémy. O to je ale pak hezčí, když do ní pronikneš ;)

Petr Gratias @ 20.04.2012 12:07:41
Chtěl bych poprosit někoho ohotného, kdo by do albové diskografie Gentle Giant vložil raději anglciký obal. "Mírný obr" je ze staré dobré Anglie a zasloužil by si, aby to bylo respektováno.
Kdybych byl šéf právního oddělení vydavatelské společnosti, podal bych na americké vydání žalobu, že poškozuje umělecké záměry mého klienta...
Tohle je hrozný nešvar už od šedesátých let, kdy se měnily obaly evropských a amerických vydání desek.
Vnáší to jenom zmatek do historických souvislostí a encyklopedických řádů. Jsem anglicky konzervativní a s těmito praktikami se na stará kolena nějak nemohu smířit.
Je mi jasné, že těm kdo hudbu stahují, anebo empétrojkují, tak budou znít moje postoje směšně, ale já už se měnit nebudu a byl bych rád, kdyby věci měly svůj řád a jednotnost.....
To jen tak na okraj...

Petr Gratias @ 20.04.2012 12:31:35
Zdravím JardoP....
nevím, asi bych to vyjádřil následovně, když poslouchám Gentle Giant (Van Der Graaf Generator, Gong, King Crimson, Soft Machine....) tak očekávám, že budu poslouchat náročnější hudbu a vnitřně se na to připravuji už v okamžiku, když tenhle nosič nanáším do přehrávače a vlastně se na to těším.
Možná bych použil příměr: když chci poslouchat výše jmenované kapely, je to jako bych šel na shakespearovské zpracování Krále Leara, Macbetha, Othella... zatímco takoví Sweet, Slade, Gary Glitter, Suzy Quatro, T Rex, Bachman Turner Overdrive.... bych divadelně zase vnímal jako Perly panny Serafinky, Veselá vdova, Prodaná nevěsta....
Tohle není míněno jako útok nebo provokace, ale zjednodušený příměr k odlišnému typu hudebního cítění. Mluvím pouze a jenom o svých pocitech. Nic víc, nic míň.
Zdravím!

Jarda P @ 20.04.2012 13:49:01
Ahoj Petře, já jsem také milovník GG i tebou zmíněných kapel, ale počínaje albem Power and Glory už je to na mě moc. První desky jsou skvělé, pak už mi to moc neříká. Tím nechci tvrdit, že je Free Hand špatné, jen mi nesedlo.

Sedmé album Gentle Giant představuje jejich komerčně nejúspěšnější položku. Umístilo se jako jediné z jejich diskografie v Top 50 a to na 48. místě. Na tuhle 'nestravitelnou' partu je to fakt dobré. Oproti předešlému The power and the glory tak nějak zmelodičtěli, zjednodušili, zpřístupnili. Samozřejmě jen ve svém vlastním měřítku. Už úvodní 'rockec' Just the same totiž skrývá pár lahůdek a sice dva rytmy hrané naráz. Zde 6/8 takt (bicí, baskytara a saxofony) a 7/8 (zpěv, kytara, klávesy). Už jen úvodní luskání Vás zmátne natolik, že při nástupu kláves tu první dobu jen tak nenajdete. Uprostřed skladby na nás čeká klávesová improvizace, rarita v přesně daných skladbách této kapely.
Druhá je oblíbená koncertní středověká On Reflection. Úvodní kánon zpívá všech pět členů. Při druhém opakování se přidávají některé nástroje, postupně narůstá, vždy vystřídána klidnější částí, kterou zpívá Kerry a kterou skladba nakonec v rockové aranži zkončí. Rozhodně patří k těm vůbec nejlepším od GG, zatím se mi přes velice časté poslech neoposlouchala. Už jen nástup nástrojů v závěrečné části, kdy přehrávají úvodní vokální part.
Začátek Free Hand je sestaven z hravých motivů, ve kterých se proplétá kytara s basou a s klávesami, to po chvíli vystřídá další z chytlavých riffů. Další silná pecka.
Co se týče stavby skldeb, tak na celém albu dominuje vzájemné doplňování jednotlivých nástrojů, někdy i po dobách, úderech, téměř nikde nevznikají pomlky, jen řetězce not. Dost tu dominují klávesy a (překvapivě) baskytara. Ta často hraje základní riffy, dost často melodie.
Time to kill začíná zvuky z jakési dobové videohry, které vystřídá nepříjemný začátek plný disonantních akordů. Jinak je to ale další melodická a chytlavá záležitost.
V jazzrockové His last voyage zpívá Kerry, což samo o sobě znamaná, že půjde o jemnější píseň. Samozřejmě. Výborná akustická kytara, nenápadný vibrafon. Zjednodušení kompozice pomohlo i tady, ke konci se dostane ke slovu kytara Garyho Greena.
Středověce znějící Talybont je vlastně přepracovaná melodie z Just the same (!!!). Opět způsob skládání odkazující na vážnou hudbu. Středověké pasáže vždy vystřídá disonantní rocková pasáž (to mám fakt hodně rád).
Závěr desky pro mě představuje zde nejslabší věc - Mobile. Nevím, čím to je, ale většinou ty závěrečné od GG jsou málokdy dobré (a většinou v nich Ray Shulman hraje na housle přes kvákadlo :-)). Je v ní pár dobrých nápadů, ale po tak silných předchozích písních nějak nevyzní.
I přesto nemůžu hodnotit jinak, než za plný počet. Free hand je dobrá deska, ale je fakt, že se na ní také zezačátku těžko zvyká.

PS: Našel jsem také srovnání se Steely Dan. Ty zatím vůbec neznám. Tak jestli někdo můžete doporučit něco konkrétního, budu jedině rád.
reagovat

luk63 @ 13.08.2010 14:19:10
Kdysi dávno, když mi bylo 16 let, bylo toto LP mým prvním setkáním s GG - velké překvapení a láska na první poslech, která trvá dosud. Moc príma recenze, nemám co dodat, hodnotím stejně.

Petr Gratias @ 19.04.2012 09:09:48
Zdravím Voytuse....
srovnání Gentle Giant ze Steely Dan, možná...
ale já bych je dal do rodinné soudržnosti
spíše s britským prostředím (jehjich hudba je hodně "britská") a to s Gryphon.
Pokud je neznáš, je třeba se ji vyhledat a osvojit.
Jako milovník progresivní hudby sedmdesátých let se v nich určitě najdeš!
Zdravím!

Poslední z vrcholných alb skupiny Gentle Giant mě příjemně překvapilo. Je sice o něco přístupnější než alba předchozí, neztrácí však nic na jakési překomponovanosti (v dobrém!) a obrovské originalitě hudebních nápadů.
U tohoto alba mi přijde první strana desky silnější než druhá. Vždyť trojice Just the Same, On Reflection, Free Hand nemá chybu! Pro mě z ní snad vyčnívá ještě výše jen On Reflection ale to jen kvůli zatížení na vícehlasy. B strana je o něco slabší, rozhodně však ne špatná! Jen už to prostě nejsou takové "pecky". Vokál jako by zalézal trošičku do pozadí, zvuk už trošku může připomínat Interview. Ani z těchto čtyř skladeb se nedá zcela jasně vybrat nejlepší či nejhorší, asi dost záleží na momentální náladě. Někdy se může zdát nejvýše historizující instrumentálka Talybont, jindy lehká His Last Voyage, ještě jindy trošku tvrdší Time to Kill či Mobile.
Celkově album působí velmi kompaktním dojmem, stylově na GG poměrně jednotné. Pro mě 4,5/5.
reagovat