Captain Beefheart & His Magic Band - Mirror Man (1971)

11.04.2018 northman | #

CD verze desky Mirrorman, kterou vlastním, obsahuje původní LP se skladbami v mírně pozměněném pořadí a čtyři bonusy ve formě skladeb Trust Us, Safe As Milk a Gimme Dat Harp Boy v jiném provedení, než v jakém byly zveřejněny na albu Strictly Personal. Jediná Moody Liz nevyšla na žádné desce. Všechny skladby pocházejí z nekonečných sessions, které později vykrystalizovaly v klenot s názvem Trout Mask Replica.

Úvodní skladba Tarotplane je volná improvizace na bluesovém podkladu s již tradiční perfektní souhrou dvojice kytar a výborným Donovým zpěvem. V této skladbě použili klepání na hrudník jako určitou formu percussion. 25th Century Quaker je opět skladba na bluesovém podkladu, kde hraje Don na saxofon přesně v tom duchu, v jakém jej používal později na Trout Mask Replica, tedy "na nástroj se neučím, to bych potom nic neobjevil". Skladba Mirrorman dala název celému albu a její pokračování je na albu Strictly Personal. Kandy Korn je rovněž na albu Strictly Personal, ale tahle verze se mi líbí více. Na Beefheartovy poměry se jedná o melodickou skladbu se sborovým zpěvem Magic Bandu. První bonus je verze nádherně psychedelické skladby Trust Us, mrtvolné převalování je ukončeno nádherným breakem s výborným zpěvem leadera. Je docela škoda, že skladba Moody Liz není na nějakém řadovém albu.

Všeobecně mám k live nahrávkám nedůvěru, stejně to bylo v případě téhle desky, netušil jsem totiž, že se jedná o živé hraní ve studiu. Mirrorman patří k ozdobám mé sbírky, mám jej v CD provedení a minimálně tři vinylové verze včetně původní.
reagovat

Voytus @ 11.04.2018 08:23:55
Jen poopravím, že v 25th Century Quaker to není saxofon, ale melodická píšťala skotských dud (také to mám ve své starší recenzi blbě).

Tarotplane je neskutečnej zápřah, co tam Beefheart vyluzuje z foukačky je fakt hodně velká dálka, zajímalo by mě, jestli byl nástroj po všem tom přefukování pak ještě použitelný. Kandy Korn mám i já raděj v této podobě - ty kytary jsou taky vostrý, řekl bych, že "průkopnické" skupiny se dvěma rovnocenými kytarami (Wishbone Ash, Allman Brothers a podobní) mají předobraz právě v rané sestavě Magic Bandu.

Základ všeho "desert blues" jako jsou Little Feat nebo navazující Mallard (zejména posluchačsky vstřícnější Clear Spot a Spotlight Kid), podobné postupy slyším i na jednom z posledních alb Dr. Johna Locked Down (doporučuju vyposlechnout píseň Ice Age a vůbec si myslím, že Dr. Johna musel Beefheart ovlivnit po stránce pěvecké). Zněl by nějak takhle Howlin' Wolf, mít kolem sebe bělošské hráče? Nepochybně ano.

Pro ty, kteří tam to blues neslyší, doporučuji sáhnout do historie po průkopnících jako byli Charley Patton nebo Son House, to je přesně tvorba bez jasné formy, ani ne tak "dvanáctky", ale leckdy na lichý počet taktů, někde sem tam jen nějaká doba navíc, nebo jen jeden jediný akord. Ta nezatíženost jakýmkoli hudebním vzděláním, natož pak vůbec znalostí hudby jako takové jim dala naprostou svobodu. To, že to naše uši moc "nekoušou" není problém té hudby, ale škatulky, kterou nazýváme hudba a máme ji každý úplně jinou.

Petr_70 @ 11.04.2018 09:17:22
Voytus: díky moc za tento rozbor - nepochybně jej využiji při svých "výletech" a hledání v historii (nejen) bluesové hudby... :))

Na rozdíl od Replicy nebo Radar Station nemám v zásadě problém věnovat tomuto albu dlouhodobější soustředěný poslech. Kandy Korn je mistrovský kousek - jen si teď honem nedokážu vybavit, zdali se mi líbí víc původní verze na Strictly Personal nebo tahle...

itchycoo @ 11.04.2018 09:48:23
@Voytus
Díky za nesmírně přínosný historický exkurz. S Housem a Pattonem hrál ještě Sonův největší kamarád Willie Brown, což je také řádný venkovský balík.

Je dobře tahle jména připomínat. Rockoví fanoušci mívají často hodně zkreslenou představu, že základem rockové kytarové hry je Robert Johnson a na tyhle jedinečné lidové bluesmany se neprávem zapomíná, tedy alespoň u nás.

Ještě bych doporučil poohlédnout se po nahrávkách Furryho Lewise, aby bylo jasné, odkudže vyrostly základy hry dnešních metalových a hardrockových "sekyrářů".

Voytus @ 11.04.2018 10:11:16
petr_70: V tom případě připojím ještě skvělou knihu Roberta Palmera Opravdové Blues. Málokdy se najde takhle čtivě napsaná kniha, která je jednak příběhem, ale zároveň lehce muzikologickým rozborem srozumitelným i pro laika, a přitom zaměřená i na sociální stránku této části historie. Navíc je tam mnoho dalších jmen a ke každému je připojen krátký příběh. A čte se to jako román.

itchicoo: Johnson pomohl vytvořit uzavřenou formu, příběh obsažený v několika řádcích textu. Začal nad tím víc přemýšlet. Do té doby šlo o čistě lidovou zábavu a hlavně to, jak dlouho dokáže kdo touto "primitivní" formou bavit hospodu, když měli černoši v sobotu večer volno.

Zrovna v té knize je skvělá historka, v níž někdo, kdo by byl dneska koučem pracovních vztahů (nebo jak se tomu říká), zpovídá nějakého z dělníků "Proč vy v sobotu vždycky tak strašně vyvádíte?" Na což se mu dostalo odpovědi: "A zkoušel jste být někdy v sobotu večer negr?". :-D

northman @ 12.04.2018 19:08:04
Děkuji všem zúčastněným za debatu, jak má vypadat. Voytus je vidět, že jsi aktivní hudebník a hodně čteš.

Petr_70 @ 11.04.2018 10:33:57
Voytus: Děkuji za tip, minulý týden jsem měl narozky a mohl jsem si tu knihu nadělit. Ale jak se tak v rychlosti dívám, bude asi docela problém ji ještě někde sehnat.

itchycoo: nechci se nijak dotknout rockových fanoušků, ale kolika z nich jméno Roberta Johnsona vůbec něco říká. Natož pak jména těch ostatních...
Spíše je (a nejen) v těchto kruzích známa jen strohá fráze o tom, že rock vznikl elektrifikací blues na předměstí Chicaga... :))

hejkal @ 11.04.2018 11:08:46
Nakoľko sa pohybujem v úzkej tuzemskej (myslené slovenskej, českej naozaj len okrajovo) bluesovej komunite, nepríde mi, že by House, Brown Fowler a ďalší boli neznámi. Ale je pravda, že v širokom povedomí nebudú.

Že Captain Beefheart korenil v bluesovom háji, je podľa mňa počuť viac ako dosť. Toto je odo mňa čistá špekulácia, ale možno aj v tom čiastočne tkvel ich spor so Zappom. Iste, šlo o dvoch kohútov na jednom smetisku, ale kým Zappa mal k blues vzťah takpovediac - buď jedným z mnohých inšpiračných zdrojov, Van Vliet ho mal spočiatku priam na piedestáli.

itchycoo @ 11.04.2018 11:24:49
@hejkal
Zajímavá teorie. Zappa byl z mého pohledu více poučený současnou "vážnou" hudbou, ale především se nebál přiznat obdiv k doo wopovým vokálním skupinám.

Captain šel od začátku více na dřeň, logicky došel k lidovému blues, ale třebas i k tehdy populárnímu free jazzu, což mu, jako sochaři, jistě vyhovovalo svoji volnou formou.

Ještě mě z country bluesmanů napadnul třebas takový Bukka White (Leadbellyho vynechávám záměrně). Většina z těhle zde zmíněných týpků prošla řadou těžkých kriminálů. Měli na triku samé násilné činy, neřkuli vraždy.

northman @ 12.04.2018 19:09:09
Paráda, děkuji všem za diskusi, ze které jsem se něco dozvěděl z historie moderní populární hudby.

Voytus @ 12.04.2018 19:12:23
petr_70: Já k ní přišel, když jsme vyřazovali knihy z fondu. V oddělení byla dvakrát, takže jsem si ji zabavil. Netuším, nakolik je dostupná, možná zkusit antikvariáty.

Hejkal, itchycoo: Tady to ale vidíte dost podobně, jen je třeba vzít v úvahu, že Zappa byl v tomhle jako houba, která nasákne úplně všechno. Takže u něj je jedno, zda se inspiroval Stavinským nebo televizní reklamou. V jeho tvorbě se odrazilo obojí.

Ještě přidám jazzovou avantgardu a všem zde doporučím album Erica Dolphyho Out to Lunch. To je hodně odvážné pojetí jazzu, na první poslech podobně "rozházené" jako některé Beefheartovy desky. Však už název "Out to Lunch" neznamená jen pauzu na oběd, ale označuje i někoho, kdo se zbláznil (kam na tyhle idiomy choděj, to mi taky hlava nebere).

itchycoo @ 12.04.2018 19:10:25
@Voytus
S tím Ericem Dolphym jsi trefil kladívkem na hlavičku.
Já tě jen doplním, že se Eric proslavil především jako oblíbený saxofonista Charlieho Minguse.

Dolphyho zásluhou se v jazzovém prostředí dočkal uznání basklarinet. Bohužel, umřel za stále nevyjasněných okolností na koncertní šňůře v Německu (diabetes).

Já bych od něj doporučil vynikající nahrávku At The Five Spot s trumpetistou Bookerem Littlem.

chimp.charlie @ 11.04.2018 18:16:08
Tož přátelé a kamarádi! Od Cpt. Beefhearta jsem nikdy nic neslyšel (alespoň ne vědomě), ale poslední dobou se tu recenze jeho alb vyskytují poměrně často, já je se zájmem čtu a mé pocity oscilují mezi tím, že to nejspíš nebude nic pro mě, a obrovskou chutí to zkusit. Bohužel i bohudík je tu ale spousta jiné muziky, kterou mám opravdu rád, a tudíž nemám chuť a ve svém věku už ani moc čas klestit si cestu jeho diskografií a hledat v ní případně to své.

Můžete mi tedy, prosím, poradit jedno album - ne snad nejlepší nebo nejreprezentativnější (to může být jednak pro každého jiné, jednak pro nepřipraveného začátečníka zcela nevhodné), ale spíš takové, kde by mohl uvíznout drápek?

Asi bych měl doplnit, že ani Zappu, s nímž je tu Cpt. Beefheart hojně srovnáván, nemám moc naposlouchaného, a i když teď hodně (skoro nejvíc) poslouchám jazz, tak nikoli free, ale bebop. Předem dík.

Mirek Kostlivý @ 11.04.2018 20:43:54
chimp.charlie: Zkus ta hudebně nejpřístupnější - Unconditionally Guaranteed nebo Bluejeans & Moonbeams.

Petr_70 @ 11.04.2018 22:51:47
@itchycoo @ 11.04.2018 13:24:49

Jen pro doplnění: Beefheart byl freejazzem ovlivněn velmi. Na koncertě Johna Coltranea v roce 1960 údajně prohlásil:
"Když hráli, bylo to jako když čarují. Ta kapela byla oživlé sochařské dílo..."

northman @ 12.04.2018 03:04:29
chimp.charlie:já jsem začínal Safe As Milk a myslím si, že to je pro začátek nejlepší, krátké písničky, některé duchu mersey soundu.

KlepetoX @ 12.04.2018 04:47:04
chimp.charlie: Zkus např. přístupnou fantastickou skladbu >> odkaz - je to křehká písnička, love song. A když už budeš na YT dohledej si Further than we've gone, další love song, absolutní pecka s nesmrtelným kytarovým sólem. Jedna z mých top 10 skladeb všech dob. Pokud se ti budou líbit, snadno si už najdeš další...

itchycoo @ 12.04.2018 17:29:39
@Petr_70
Přesně. V té době všichni plácali Milese Davise po ramenou za Kind Of Blue a většina mainstreamu se utápěla v modalitě.

Ornette Coleman s Ericem Dolphym již mezitím vymýšleli, jak hrát ve zdvojeném kvartetu a natáčeli album Free Jazz, což vyznamně ovlivnilo práve Tranea, který to, co cítil okolo sebe (lidská práva) a v sobě (víra) dal na desku výsostně experimentálního jazzu Ascension.

Petr_70 @ 12.04.2018 07:25:50
KlepetoX:
Absolutní souhlas!
Ty dvě tebou uvedené skladby jsou pomníkem umělecké geniality autora. Pořád jsem nemohl přijít na to, proč jsou u jeho skalních příznivců zcela na okraji zájmu, ale to nakonec není tak podstatné...

chimp.charlie:
Souhlasím doporučenými alby přispěvovatelů. Ještě bych určitě zkusil Shiny Beast, kteréžto já osobně považuji za Beefheartovo vůbec nejlepší.
Výborný je i živák London 74, kde je mimochodem překrásná verze zmíněné "This is Day". Tady je ještě dotaženější, než na řadovém albu.
No já vím... chtěl jsi jen jedno album... :))

northman @ 12.04.2018 08:06:41
Petr_70: zrovna si pouštím Uconditionnally Guaranteed ze které je ta písnička This Is The Day, mimochodem pěkná, ale mně obě ty desky (i Bluejeans and Monnbeans) připadají, že je mohl nahrát kdokoli jiný.

chimp.charlie @ 12.04.2018 17:12:15
Dík všem za tipy. Přes víkend provedu výběrové řízení a jdu do toho! :-)

Mirek Kostlivý @ 12.04.2018 17:33:20
Petr_70 - "Ty dvě tebou uvedené skladby jsou pomníkem umělecké geniality autora. Pořád jsem nemohl přijít na to, proč jsou u jeho skalních příznivců zcela na okraji zájmu, ale to nakonec není tak podstatné..."

Petře, mýlíš se. Skladbu This Is The Day tady propaguji dávno, ať už při diskuzi nad tím, kterou skladbu si přejeme zahrát nad hrobem (uvedl jsem ji na prvním místě s tím, že smuteční hosté by při jiné skladbě mohli odejít), a též jsem ji doporučil Oinovi do jeho hitparády. Bohužel hned vypadla ...

A též jako "vmagistr" děkuji za pěknou diskuzi. Po těch letech, co zde Dona propaguji, mi to dělá velkou radost!

itchycoo @ 12.04.2018 18:49:00
@Mirek Kostlivý

Především si Ty zasloužíš uznání a poděkování za vynikající a takřka vyčerpávající Beefheartův profil. Naprosto odpovídá jeho významu v rockové historii.

Mirek Kostlivý @ 12.04.2018 19:08:51
Jo, díky za uznání. Však jsem jeho propagaci věnoval většinu svého života :-). Před 12-ti lety na BEATu dokonce celý večer pouze na téma Captain Beefheart. Dneska by to asi neprošlo ...

Petr_70 @ 13.04.2018 02:24:39
Mirku, v tom případě se omlouvám, ale propagaci téhle kapitánovy tvorby jsem ani u tebe nikde nezaznamenal.
Naopak jsem měl pocit, že jako znalec a jeho velký příznivce razíš tvrdě linii, kterou autor vytyčil alby Trout Mask Replica a Lick My Dacals Off, Baby.
Upřímně jsem rád, že tomu tak není... :))

09.01.2008 Voytus | #

Mirror man zahrnuje čtyři skladby z období natáčení Strictly Personal. Na původním přebale kdosi mystifikoval posluchače, že jde o koncertní nahrávky z roku 1965. Nakonec se ale vypátralo, že nahrávky jsou z roku 1967 a jsou nahrány živě ve studiu. Měly být původně součástí dvojalba It comes to you in a plain brown wapper. To bylo nakonec rozděleno a jako první vychází Strictly personal v roce 1968 a další nahrávky - Mirror man - až v roce 1971.

Dvě skladby (Tarotplane, Mirror man) jsou rozsáhlé improvizace, vycházející z blues. Beefheart je tu hlavním sólistou - hlas, foukací harmonika - a kapela tu slouží jako podivný, hypnotický doprovod - který se ale také často utrhne z řetězu. V textech Beefheart naráží na písně některých černošských bluesmanů.

25th Century Quaker začíná jednoduchým repetitivním motivem, přes který kapitán trápí saxofon (nebo je to hoboj?!) a následně se pouští do nejpodivnějších slovních obrazů na této desce.

Kandy Korn Patří mezi Beefheartovy nejlepší skladby. Vyšla už na Strictly personal, ale tato verze je dokonce ještě lepší. Zpěv se tu objeví jen chvíli, pak to mají na starost hlavně kytaristé, kteří vytvářejí úžasné melodické propletence, podporované dusavým rytmem bicích a basy. Je tu i krátka pasáž na klavír, na který hraje pravděpodobně přímo Beefheart.

V roce 1999 vychází deska v reedici s bonusy. Vesměs jde o odlišné verze různých vydaných skladeb, nahraných na těchto sessions. Ale na jednu nevydanou také došlo - Moody Liz - pěkný kousek, až se divím, že ji nevydali dříve.

Celkově je Mirror man další hledačskou deskou, která je náročná na poslech hlavně délkou skladeb. V rámci Beefheartovy tvorby mohla být jistě zásadní, kdyby byla vydaná v době Strictly personal. Ukazuje Magic band improvizující a to je dost zajímavé.
reagovat