Bowie, David - Aladdin Sane (1973)

Ať poslouchám kteroukoli z Bowieho nahrávek vydaných v sedmdesátých letech, pokaždé přemýšlím nad otázkou, jak velkým vizionářem musel David být, když dokázal stvořit tolik rozdílných a rozmanitých hudebních děl. Pro mě je právě on tím nejatraktivnějším a nejpokrokovějším sólovým umělcem, působícím v této dekádě.

Deska Aladdin Sane přichází pouhý rok po úspěchu projektu Ziggy Stardust. V rockových kolejích na svého předchůdce v lecčem navazuje, v oblasti progresivně experimentální hledá nové výrazové možnosti a právě skladby postavené do pozice "pokusně neuchopitelné" posouvají album do blahodárných oblastí. Kytara Micka Ronsona dýchá zcela plastický skrze dráždivé rockové kusy, jakými jsou úvodní šleha Watch That Man a dále povedená drsňárna Cracked Actor, mimořádně uchopený stounovský cover Let's Spend The Night Together nebo ohraná hitovka The Jean Genie. Posluchač, který sonduje v Davidově hudbě větší pohyb, košatější přístup a zapeklitější tvarové proporce, si dozajista užije experimenální tvář alba. Skladby Aladdin Sane (radost poslouchat ty lahodné kytarové melodie, klavír a Davidův nezaměnitelný zpěv), Drive In Saturday, pitoreskní Time, The Prettiest Star a zcela jedinečná emoční krasavice Lady Grinning Soul jsou vyrobený právě pro něj.

Aladdin Sane je další výborná nahrávka, nabitá pozitivní silou Bowieho osobnosti. Spolu s jeho okolní produkcí patří mezi klíčové počiny v tvorbě tohoto všestranného umělce rezonující inteligencí i dráždivým napětím.
reagovat

steve @ 20.08.2018 05:46:13
Na mě zbytečně tvrdá rocková nálož. Mám radši předešlé desky.

pinkman @ 20.08.2018 11:47:10
O tom že je deska tvrdší lze jenom spekulovat. Bowie neustále silně experimentoval a nebál se ani ráznějšího rocku.

Balů @ 20.08.2018 12:12:55
Já se vlastně s Bowiem minul.
Na přelomu 60. a 70. let jsem vstřebával hudební smršť Dylana, Simona a Garfunkela,
Zeppelínů,Párplů, Uriášů, J. Tull, Crimsonů, Yes, VDGG, Zappy.
V tomto kontextu mne Bowie nijak nezaujal. A tak to vlastně zůstalo.

pinkman @ 20.08.2018 13:49:53
Balů vždyť takovou osobnost jakou Bowie od začátku byl nešlo přehlédnout. To se divím, že jste se nepotkali. Pro mě byl oázou klidu mezi všemi drzouny DP,LZ a UH.

POsibr @ 20.08.2018 16:32:55
Ja si s týmto albumom príliš nerozumiem. V období od 1971 - 1979 spolu s Pin-Ups u mňa asi najmenej počúvané kúsky. Možno aj tým, že ide o posledné dva albumy s Ronsonom. Zato tu je ale jedna z mojich najobľúbenejších Bowieho skladieb - Cracked Actor.

A aj keď tu sú rezké rokenrolové kúsky, ešte hutnejší a surovejší zvuk má nepochybne The Man Who Sold The World, ktorá je (minimálne podľa mňa) najtvrdšia Bowieho platňa.

Zároveň tu už nie je typický Ziggyho glamrockový sound a ešte tu nepočuť ani funky/soul a experimentáciu takých kalibrov, ako na albumoch Young Americans a Station to Station (o berlínskej trilógií ani nehovoriac). Proste Aladdin Sane mi príde voľajako žánrovo zaseknutý. Na Diamond Dogs už je to trochu viac vykryštalizované, aj keď tiež ide o žánrový mišmaš.

Každopádne som rád, že Bowieho tvorba nájde ohlasy aj na Progboarde.

PaloM @ 21.08.2018 08:40:33
Aladdin Sane som prvýkrát počul až v 90.rokoch, vďaka požičovni CD. Vtedy ma album bavil, dnes by som dal 3 hviezdy.
Bowie pokrokový bol, ale nesedí mi prívlastok atraktívny. Pre muža atraktívne môžu byť ženy, ďalej by som to nerozvádzal :-)

Egon Dust @ 21.08.2018 11:09:17
Vynikajúca recenzia! Milujem Bowieho a ako bolo spomenuté možno tu nie je tvrdosť a distopia Man who sold the world, ani Ziggy sound, ani phily funky plastic soul, či krautrock-funk style zo Station to Station, experiment s elektronikou. To je ako by som povedal prečo Beatles nenahrali Sgt. Peppera v 62.roku. Aladin Sane vznikol presne v čase, keď Davida ešte ako Ziggyho spoznal celý svet. Je to jeho možno aj najlepší album, čo sa týka štýlovosti a rozhrania schoval absolútne všetkých a tým , že k tomu dodal vizuál jeho Ziggym, tým zabil! Prekonal všetkých aj samotného Coopera. Mick Ronson bol pred Brianom Mayom špička inštrumentality. Nerátam, len jeho dokonale zvládnutú gitaru, nádherné piano party z ´´Hunky Dory´´ študovanú hudbu, lebo napísal orchestrálne party do všetkých vecí , čo s Bowiem spravili. Davidové texty spolu s Reedovými posunuli rock n roll a vôbec popovo-rockovú hudbu ďalej. Samozrejme Zeppelin - Purple - Sabbath sú elementárne dôležitými a sám som občas hodil prirovnanie s nimi, no je to iná hudba. Plant miloval Bowieho humor, všetci i keď boli technický vzato lepšími frontamnmi obdivovali Iggyho a Davidovú show a neotrelosť. K Aladine Sane - mámme tu rock n roll, šanson, cabaret, experimetálny rock (Panic in Detroit), hard rockové ataky. Nechýba tu nič! Absolútne nič. Mimochodom Davidov spev je tu naozaj neskutočne pozitívny s ohľadu na to , že práve názov LP bol slovnou hračkou A Lad Insane (šialený chlapec - niečo v tom zmysle). David bol na začiatku silnej kokainovej závislosti, to že tento album znie pozitívne je obrovský dar umeleckej osobnosti. David bol kúsok od rozpadu osobnosti za ktorý jeho brat Terry zaplatil životom. Pošuškávalo sa, že skladbu Prettiest Star, ktorje prvú verziu nahral s Bolanom, venoval dodatočne Iggymu a aj Jean Gennie. To isté ma napadlo po pozretí Velvet Goldmine (film ) o piesni ´´Drive in Saturday´´ , čož je absolútne nádherný song. Letná pohodka. Radosť mi urobila aj v temnom filme ´´Control´´ o Ianovi Curtisovi. Bowie bol naozaj mág svojej dekády. Samotný Alice ho žral aj s navyjákom a to už je, čo povedať!

Alladin Sane je pro mě nejlepší Bowieho album z první poloviny 70.let. Nevadí mi na něm žádná z písní, velmi příjemně se poslouchá. Najdeme tu příjemné rockové skladby Cracked Actor či Watch That Man nebo Panic In Detroit ( lepší je ale naživo na 2 LP David Live ). Překrásné jsou balady Time a Lady Grinning Soul. Klavír v Alladin Sane je překrásný. Jen Jean Genie mi přijde už lehce ohraná a Drive In Saturday zase rozvlekle nudná. Ale pro mě určitě špičkové album.
reagovat

Že si Bowie nasadil Ziggy Stardustem laťku nehorázně vysoko je zřejmě nevyvratitelné, a tak se nabízí otázka, zda po geniálním díle musí zákonitě přijít pokles kvality.

Kdepak, nemusí a Aladdin Sane jest toho zářným příkladem. Posun oproti Ziggymu není drastický, ale stále ještě lehce akustické prvky střídá plně elektrický zvuk, který Bowie ještě přitvrdil popř. přidal nějaké ty experimentálnější prvky a místy na mě trochu dýchají Roxy Music.

Největším hitem je asi stokrát vyvařeným kytarovým riffem podložená Jean Genie, ale taková Cracked Actor, to je panečku nářez, pěkně v Bowieho stylu. No a to ještě nemluvím o parádním coveru Let's Spend the Night Together. Bowie ale zná i kabaret, což mistrně prokazuje v Time.

Další z Bowieho klenotů, Ziggy Stardust a glam-rock stále při síle, to nemůže dopadnout jinak, než za plný počet. *****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Aladdin Sane umístila na 277. místě.

reagovat

Aladdin bývá v některých recenzích a encyklopediích označován za slabší album. Nejenže nejsem toho názoru, dokonce je pokládám za špičkové. Jediné, čemu nerozumím (ale David asi věděl proč to dělá), je zařazení písně od Rolling Stones, což mi u tak skvělého skladatele jako je Bowie přijde zbytečné. Hudba, logicky navazující na výrazné melodie Ziggyho, zde načerpává nový odvážný spodní proud najazzlého odvazu (např. stejnojmenná skladba) a absorbuje na Man Who Sold... dobře vyzkoušený a nakrátko opuštěný trend spíše nemelodických, rockových riffů. Aladdin se mi jeví jako syntetické shrnutí zkušeností z předchozích alb posunutý do úspornější, jednodušší, ale o to muzikantsky sebejistější a vycizelované podoby. Lady Grinning Soul ovšem dokazuje, že ani nespoutaný, temnotou kokainových slepých uliček dosud nedotčený duch Space Oddity je stále přítomen. Ale je to i album bolestné a trpké zpovědi, kdy David cítil lepkavé pavučiny, do nichž ho přízrak Ziggyho zamotal. Vystoupit z kolotoče slávy a závislostí není snadné, ale Bowieho osobnost to vše překoná. Jako svědectví těchto heroických uměleckých zápasů zůstalo toto skvostné album.
reagovat

ziggy @ 25.06.2007 00:00:00
Souhlasím, jedná se podle mě o velmi vyvážené album složené výhradně ze silných skladeb, mám ho dokonce raději než Ziggyho Stardusta. Myslím, že nahrávání coverů u Bowieho zbytečné není, dokáže jim totiž elegantně vtisknout svou pečeť (Knock on Wood, Across the Universe, Dancing in the Street, Springsteenovská Growin´up z alba Pin Ups mi přijde lepší než utahaný originál)