Bowie, David - Young Americans (1975)

Toto nie je rockový album. Bowie sa naplno oddal soulu, funky a R&B. Pozorný poslucháč si tieto náznaky mohol všimnúť už pri predošlom albume Diamond Dogs (napr. pieseň 1984). Po Ziggym Stardustovi ani chýru, ani slychu, kto by čakal provokatívny (glam) rock, ten zostane riadne prekvapený. Ide o žánrové dobrodružstvo inšpirované (primárne) černošskou hudbou. Bowie upustil od šialených účesov, zahodil bizarné kostýmy, dal si zásadnú dávku kokaínu a nahral tento album. A pozval si aj Johna Lennona.

Titulná pieseň naznačuje, čo od albumu čakať. Dominantný saxofón (vynikajúci David Sanborn), chytľavé rytmy, dunivá basa, sprievodné vokály a precítený (soul a funky) spev. Zhudobnený príbeh amerických mladomanželov je plný pozitívnej energie, postupne naberá grády a kulminuje divokými veršami, až sa zas vráti k hlavnej melodickej linke. WIN je Bowie v typickej soulovej polohe. Žiadne drastické rytmické eskapády, precíteny spev, pomalé až stredne rýchle tempo, kulisa v podobe sprievodných vokálov iba dokresľuje emočnosť piesne. FASCINATION odštartuje veľmi dôrazná basa, ktorá dominuje celej piesni. Už od úvodných tónov počuť, že toto bude serióznejšia záležitosť, temné funky, v ktorom Bowie opisuje svoje pocity a motiváciu, svoju fascináciu, ktorá ho dokáže pripútať a podnecuje v ňom nevídanú kreativitu (skrátka, Bowieho žánrová všestrannosť a nespútanosť v kocke). Vyzdvihnúť musím opäť aj Sanbornov saxofón, ktorý je ale modulovaný wah pedálom! Naozaj zaujímavý zvuk, kompozične spolu so doprovodným spevom robia z piesne parádnu záležitosť. Posledná tretina skladby je funky explózia, ktorá nepotrebuje komentár. Prvú stranu platne uzatvára RIGHT. K tejto skladbe len jedno – viete, ako sa o niektorých skladbách hovorí, že sú ideálnym podmazom k sexu? Tak táto pieseň do takéhoto playlistu nepochybne patrí, od začiatku, až po (šťastný) koniec.

Pieseň so spirituálnym názvom – SOMEBODY UP THERE LIKES ME – je opäť raz nefalšovaný funky soul, kde Bowie zo seba vydal naozaj všetko. Zo sprievodných vokalistov tu počuť predovšetkým Luthera Vandrossa, ktorý čoskoro odštartuje tiež úspešnú sólovú kariéru. A zasa raz parádny Sanborn, to ságo s basovým pozadím je hypnotizujúce. Táto divočina naozaj rozhýbe telo a rozkýva hlavu, môj obľúbený kúsok z albumu! Mierne prekvapivo pôsobí zaradenie beatlesackého coveru ACROSS THE UNIVERSE a dokonca s hosťujúcim Johnom Lennonom! Tu už bádať trochu rockovejší nádych, avšak vyznievajúci v duchu zvyšku platne. John si tu zahral na gitaru a „tieňoval“ Bowieho spev. Podarená prerábka, obzvlášť klimax. Tam John a David znejú, akoby si trúfli naozaj na celý svet! CAN YOU HEAR ME považujem za najmenej zaujímavý kúsok na albume, nič oslňujúce, taký priemer. Nenazýval by som to až vatou, ale možno by som si album vedel predstaviť aj bez tohto kúska. Lennon sa ešte predstaví v záverečnej FAME. A toto je funk rock, ako sa patrí! Gitarová vybŕnkavačka v pozadí, spev, bum basa – má to charakter jam-u a ide z toho nefalšovaná a živočíšna energia. Výborná bodka za albumom.

David Bowie sa opäť raz predstavil v inom žánrovom šate. Obklopil sa novými hudobníkmi, vyskúšal niečo nové a… vyšlo mu to. Minimálne v mojich ušiach ide o mimoriadne podarenú hudbu, aj keď rock to je len na periférií. Tento album točím veľmi rád a asociujem s ním aj veľmi príjemné životné obdobie. V kontexte Davidovej tvorby je ťažko hľadať jednotný hodnotiaci meter (a už vôbec nie na hviezdičkovej stupnici), ale pracujme s nástrojmi, ktoré máme – 4 a 1/2, zaokrúhlim nadol.
reagovat

horyna @ 12.05.2018 15:49:11
Další z plejády vyjimečných alb Davida Bowieho. Krásný popis, díky kterému si album rád připomenu. Každá jeho ranná deska je jiná a každá je něčím specifická. Rock je tady spíš okrajově, ale to vůbec ničemu nevadí, ba naopak. Díky.

POsibr @ 13.05.2018 15:19:02
horyna, vďaka za reakciu. Veru, toľko žánrových premien za jednu dekádu sa teda nevidí často. A výsledné albumy navyše zožali dobové uznanie a podľa mňa ustáli aj čas, ktorý odvtedy prešiel. K Bowiemu 70. rokov sa vždy rad vrátim.

David Bowie - velmi osobitá postava rockové historie. Performer, provokatér, divadelník... nositel dekadentního uměleckého názoru, který nebyl každému vždkcky po chuti. Dokázal jít protio proudu a dost riskoval - to bylo sympatické, ale zdaleka ne všechna alba bych osobně označil za zdařilá.
Young Americans jsem si pořídil hlavně ze zvědavosti. Byla tady osobitá coververze nádherné skladby Johna Lennona - Across The Universe, která se podle mě velmi povedla. Má mysteriózní atmosféru.
Pak je na albu skladba Fame - která má funkovou podobu a platila vždcky pro sběratele hudby Johna Lennona za nesehnatelnou raritu a tak zde byl důvod si album pořídit..... už také proto, že John zde nejen zpívá, ale i hraje na kytaru.
Bowie je také autorem známého citátu, který by mohl být na imaginárním (neexistujícím) hrobě Johna Lennona použit jako epitaf:

"John Lennenon je opravdový poslední originál. My ostatní to po něm už jenom rozmělňujeme!"

Bohužel zbytek alba mě hodně zklamal a přináší málo výrazné a místy nezajímavé skladby, občas zajímavě interpretované, ale nijak hlouběji se mnou nezavibrovaly.
A taky zde hraje zbytečně strašně moc hudebníků (byť známých a renomovaných jmen), ale hrají při zdi a bez většího entuziasmu a to mi vadí.
Tží hvězdičky za Across The Universe a Fame.

reagovat

LadaF @ 17.02.2012 20:00:42
Tak to jsem nečekal, že se p. Gratias vyjádří k Bowiemu. Myslel jsem (podle dosavadního psaní), že Vás Bowie míjí. Zajímal by mě názor na jiná alba.

Petr Gratias @ 17.02.2012 21:15:32
Zdravím LaduF....
díky za zájem.
Určitě se někdy příště zaměřím i na jiná Bowieho alba.
Prosím o trpělivost. Bude to později...Zdravím!

Jarda P @ 18.02.2012 20:11:44
První deska Bowieho, se kterou jsem se seznámil na gymplu, byla The Man Who Sold The World. Dodnes ji mám od něj nejradši, hlavně díky hutné kytaře Micka Ronsona. Jeho tvorbu v první polovině 70. let považuji za zásadní, hlavně díky dalším albům Hunky Dory a Alladin Sane. Covery v Pin Ups mě nechytly, ale další Diamond Dogs považuji opět za výborné. Zato Young Americans bylo pro mě velké zklamání. Station To Station je jeho poslední deska, která mě zaujala, pak už mě Bowie přestal zajímat. Novovlné Heroes stejně jako další desky už pro mě nebyly poslouchatelné, takže jsem jeho tvorbu přestal sledovat.

PaloM @ 16.08.2012 14:27:39
V podstate sa zhodnem, tento album nie je zrovna moja šálka kávy. No díky za pripomienku Bowieho, už asi mesiac sa chystám otestovať celú jeho diskografiu, zatiaľ to bolo len pár albumov. Najviac ma bavia 70. roky a potom až od konca 90.rokov po posledný album Reality.

Young Americans je deska, která se mi nikdy bohužel vyloženě nelíbila. Obsahuje veliký hit Fame, toho jsem však přesycen. Titulní skladba je výtečná. Ale co dál ? Fascination mám ještě velmi rád, ale to je asi tak všechno. Zbytek mě nudí. Paradoxem je to, že písničky, které se na desku nevešly, např. Who Can I Be Now, John I´m Only Dancing Again nebo Springsteenova It´s Hard To Be A Sain In The City, se mi líbí mnohem víc. Kdyby na desce skutečně byly, dal bych vyšší hodnocení. Takhle nemůžu jinak.
reagovat

Na Young Americans se už rozhodně nedá hovořit o nějakých Ziggyho echoes. Tohle je deska zcela z jiného ranku.

David v Americe čuchl k soulu, přetavil si ho do svého "plastic" pojetí a dopadlo na výbornou. Young Americans jsou živá, pulsující deska plná funky feelingu a zlatými hřeby v této hudební rakvi jsou bezesporu úvodní Young Americans s výraznými dechy a doprovodným sborem v pozadí a také závěrečná funky šleha Fame, kterou spáchal společně s Lennonem.

Hodnotím **** a skláním se před Bowiem. Takový hudební skok, který však ani náhodou netrpí slabým materiálem, se prostě jen tak nevidí.
reagovat