Jumbo - DNA (1972)

CD Universal Music Italia s.r.l. - 0602527319346
Box Set Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 4 /2010/

Druhý zářez v dgf skupiny, album, které dnes patří ke zlatému fondu italského progresivního rocku. První stranu původního elpíčka zabrala jedenadvacet minut dlouhá a do tří strof rozdělená suita Suite Per Il Sig. K, tu druhou pak další tři samostatné skladby.

Staré dobré blues podává si ruku s hardrockem, je tu hodně akustických kytar a flétny, ale aj foukací harmoniky. V tvrdších pasážích pak dominuje pěkně hrubá a jak zahleněnej bezdomovec chrchlající kytara. Kláves tu moc není a když už, tak spíš čistého piana. Parádní sólo na Hammond organ v poslední Hai Visto je vyjímkou potvrzující pravidlo. Celé je to pochopitelně v italštině, zpěv je velmi výrazný, bluesově zastřený a hrubý.

Cédéčko je součástí box setu, zasunuté v jednoduché obálce a - bohužel - bez bookletu. Ale hraje parádně a jsem rád, že ho mám. Za čtyři.

reagovat

ametyst @ 06.09.2017 12:17:29
Plně souhlasím s recenzí, jen bych asi tu jednu hvězdičku ještě přidal. Z mého pohledu se jedná vůbec o jedno z nejlepších alb, italské scény. Moc se mi líbí právě to neobvyklé spojení artrocku, se syrovým zvukem a s bluesovým zpěvem, tedy nic uhlazeného. Kapela Jumbo bohužel patří k těm hůře dostupným a sehnat jejich debut za "normální" cenu, se mi doposud nepoštěstilo.

Snake @ 06.09.2017 17:19:04
Kvůli lepší orientaci jsem chtěl album "DNA" k něčemu - nebo někomu - přirovnat. Jenže jsem nenašel vhodný příklad. Z těch italských kapel tady slyším malinko Eneide, trochu Capitolo 6 a z těch zahraničních obligátní Jethro Tull. Ale je to těžké, Jumbo jsou opravdu unikátní...

Díval jsem se po obchodech a máš recht, ani na "btf.it" ten debut (na CD) nemají. Pouze na vinylu. Já jsem si všechny tři alba Jumbo koupil jako součást box setů "Progressive Italia gli anni 70", ale pomalu mizí i ty. Audio3 je už nenabízí :(

Prišlo mi ako dobrý nápad zafušovať trošku mlčiacim talianofilom do remesla a pustil som si Jumbo. Toľko prázdnych plôch by na progboarde byť nemalo, všakže.

Ako vždy, opäť ma to dostalo. Taliani mali zvláštnu schopnosť implementovať národnú verziu britskej produkcie spôsobom, ktorý nesie znaky nefalšovanej originality. Ako napríklad Jumbo a jej DNA. Pravdu povediac, úvodná suita strieda toľko postov, až by sa chcelo zvolať, že je progresívna, ale nemyslím si to. Skôr, než dajaký art rock sa tu defiluje množstvo hard a iných rockových polôh, možno počuť trošku Jethro Tull (akustické plochy, flauta), blues (harmonika), piano pianissimo strieda forte fortissimo a tak. Rovnako spev z kategórie burácajúcich nemožno priradiť k yesovským pišťaniam (bez urážky, mám Jona vcelku rád). Tu ide o vykričaný hard rock v celej svojej kráse. Meditačné plochy ovenčené klávesmi strieda precítený pokojnejší spev, nechýba záverečné crescendo. Je zázrak, že tento mix drží pohromade. A ako! Fakt pecka.

Ostávajúca trojica kratších skladieb sa na hard rock podobá ešte viac. Vyhrávková Miss Rand má super nástup, v akustickej časti sa tiahne harmonika, blues je neprepočuteľný, klavír salónne vyzýva do tanca a všetko to korunuje flautičkové sólo pretkané melodickou elektrickou gitarkou. Nemôžem nezmieniť stále sa opakujúce neopakovateľné témy a motívy, s ktorými Jumbo s prehľadom nešetrí. A tak sa mi to páči. E’ brutto sentirsi vecchi začína akustickým tichom, neskôr sa pridáva naliehavý (hoci stále pokojný) spev, táto skladba má v sebe veľký citový náboj (a je komorná, všetká česť) a patrí k zlatým klincom predstavenia. Plynule prechádza do Hai visto..., ale komornosť je zakrátko vystriedaná hard rockovým klávesovým sólom a hneď viem, že začne zbesilá jazda plochami, polohami, motívmi a ďalšími slovami, ktoré opisujú rôzne stavy. A naozaj, barový klavír, rifový náprah, swingujúca flautička, rocková gitara, chrámový organ, akustický náznak artrockčna (tak toto slovo mi určite jazykovedci nezožerú). Slovom, meditatívny záver ako sa patrí.

Jumbo, respektíve DNA je super, nahrávka z kategórie skrytých klenotov, dávam 4,5 hviezdy.

reagovat