Plant, Robert - Jimmy Page, Robert Plant: Walking into Clarksdale (1998)

Album Walking Into Clarksdale jsem se koupil hned v době, kdy se objevilo v obchodech. Můj „hlad“ po tom, co hlavní pilíře oblíbených Led Zeppelin vytvoří byl velký a skoro bych řekl, že až moc velký. A rozhodně jsem nebyl sám, kdo dychtil po nějakém pseudocomebacku kapely na které jsem od r. 1970 vyrůstal. Chlapecké portréty s andělskými křídly ve fialovém (v jistém slova smyslu) horrorovém tónu mohly naznačovat, že se vrátíme do rodiště Muddyho Waterse a budeme poslouchat nekonečné proměny elektrického a akustického blues…. a že se Plant a Page budou vracet ke kořenům. Přiznám se, že jsem chtěl být ale především překvapován, co po padesátce obě rockové ikony nabídnou. Tak uvidíme…

SHINING IN THE LIGHT – zeppelinovský kompromis mezi House Of The Holy a Physical Grafitti… Jsme zatím na začátku a teprve v zahřívacím kole. Na první skladbě psychologicky většinou hodně záleží, jak nás uvede do nového tématu a tak možná trochu objevujeme objevené a hledáme nalezené, tak uvidíme….

WHEN THE WORLD WAS YOUNG – naříkavý Plantův hlas, tak jak jej známe a máme rádi. Tak trochu bloudivé harmonie a mírné tajemno, v němž se snaží Page pracovat s řadou nálad a ve skloubení s Plantovým projevem a obsahem textu se tady tak trochu filosoficky mudruje nad prehistorií světa a že přijde výbuch a erupce emocí, s tím počítáme od začátku

UPON A GOLDEN HOME – ryčný a dravý začátek v hardrockovém oparu s přeznívajícími rozostřenými tóny střídají durové a mollové akordické proměny. Plantův hlas si uchovává smysl pro proporce s emocionálním shouterstvím s baladicky přitlumeným sdělením. Aranžmá do rockového základu pustilo smyčce. Znějí dost odvážně, ale nemají kashmirovský sound. Nicméně Page a Plant si už prověřili dříve, že tohle spojení smyčců s rockem zabírá a tak neváhali pustit umírněné a místy zvichřelé svištění smyčců do aranžmá. Bicí nevykazují nějaký progresivnější model hry, ale zapadají do tématu….

BLUE TRAIN – pochmurnost a přitlumenost instrumentace kvasí a bublá a přeznívání strun pageovské kytary se spojuje s meditativně znějícím Plantovým deklamovaným projevem. Čekám blues, ale pořád sem nějak nepřichází, i když název skladby k tomu přímo vybízí. Tajemno a ponuro je přítomno, kam se člověk rozhlédne. Na druhé straně si nemyslím, že by tenhle model aranžmá a uchopení skladby znělo nějak novátorsky. Prověřený model se zeppelinovských časů raných alb je sice kýžený, ale možná by nás oba pánové mohli začít více překvapovat s kreativnějšími nápady. Hezky se to poslouchá, ale trochu přešlapujeme na místě….

PLEASE READ THE LETTER – dravý kytarový riff rozjíždí další skladbu. Co říct? Mám pocit, že tohle už znám od jiných skupin a že ani tohle nemá nějakou pronikavě odlišnou koncepci od slavné minulosti. U jiných kapel by skladba byla asi výrazným písňovým pilířem, ale od Page a Planta očekávám VÍC a tak se mi popravdě řečeno nechce plýtvat chválou a velebit už vícekrát velebené.

MOST HIGH – tak tohle zní zajímavě a hlavně jinak! Práce percussion (elektronicky cloněných) a kytarové doprovody sem přinášejí nějakou volnou variantu world music v rockovém kabátě. Ten úvod mě docela dostal a je tady atmosféra, kterou jsem až doposud na albu postrádal. Zeppelinologové by myslím mohli být spokojení, ale také i ti, co si přejí změny. Skladba sice není v kompozičním slova smyslu převratná, ale Plantovi a Pageovi se podařilo udržet napětí, důraznost a tah na branku. Také se tady programuje, což je v hudbě dané doby už zavedený prvek. Co je pro mě zajímavé, tak se zde prolíná arabský orient s prvky keltské hudby. To samo o sobě zní jako dost šílená teorie, ale ta odvaha spojovat odlišné kultury je obdivuhodný čin a proto se u téhle skladby dokážu asi poprvé na albu pořádně odvázat!

HEART IN YOUR HAND – zase tady máme „dumku“. Tohle mi ovšem zní jako derivát starých Fleetwood Mac mezi bluesovým a americkým písňovým obdobím počátku sedmdesátých let. Umírněné, klidné a zase šamansky tajuplné. Intimní zpověď Planta s velmi přitlumeným až naříkavým způsobem podání. Opět konstatuji, jako předtím. Hezky se to poslouchá, ale zase nejsme na nějaké odlišné nebo progresivnější platformě

WALKING INTO CLARKSDALE – skladba, která dává název albu by měla být asi nejstěžejnější, bude? Úvodní téma mi připomíná přetransformovaný motiv od Mahavishnu Orchestra. Nesmysl? Neřekl bych. Page se netajil nikdy tím, že Johna McLaughlina považuje za mimořádného kytarového hráče revolučního typu…. Když se některé postupy přearanžují a třeba zpomalí, pak mohou znít posunutě jinak. A zase zde omíláme opět tradiční zeppelinovský riff s nalehnutím na Pageův oblíbený majový akord (!?) a Plant připojuje svůj přitlumený vokál. Formálně je všechno v pořádku, ale kreativita nápadů má podle mě hodně výkyvů. Netvrdím, že zde neexistuje snaha vybřednout z klišé, ale přesto zůstávám nepřesvědčen…

BURNING UP – ani další skladba není krokem trochu jiným směrem. Když bychom skladbu zbavili rytmiky a elektrického doprovodu, zůstane nám obnažené téma o poměrně chudé harmonii a opakovaném schématu. V dobách Led Zeppelin by to byl outtake, který se nevešel na setlist a skončil by na „odpadovém“ albu Coda, kde bychom nad ním jásali, jako nad „novou neznámou skladbou kultovních Zeppelínů“. Na mimozeppelinovském projektu mi to ale přijde jako nedovařený příspěvek, který mě zklamal…

WHEN I WAS A CHILD – přeznívající kytarové kouzlení zní postpsychedelicky. Pravděpodobně vzpomínka na dětská léta s nějakými nesmazatelnými dojmy. Neřekl bych, že máme co dělat s nějakým sentimentem. Hrajeme si tady s náladami a rozjímáme. V další fázi se melodie, víceméně nečitelná mírně rozšíří a Plant pracuje se svými hlasovými dispozicemi za podpory líné rytmiky a trochu bezradného harmonického bloudění. Kontemplace ovšem má svoji sílu a můžeme na ní s přivřenýma očima odplouvat do virtuální minulosti. Téma se vrací a Plant vyzpívává svoje dávné pocity, které koření Page kytarovými kreacemi bez hlubšího vjemu….

HOUSE OF LOVE – programované bicí nástroje přináší větší dravost a podobný model skladbě Most High. Melodicky se zde ovšem zase neděje nic zázračného a rytmický princip zcela ovládne prostor. Zpíváme zde o bordelu nebo o domu, kde prožíval Plant ryzí lásku? Ten zeppelinovský duch se vznáší nad skladbou jako černý mrak. Oba podvědomě vědí, že se přetransformovaný zeppelinovský sound od nich povinně očekává a tak se ani nesnaží pracovat s jinými postupy. Vynechat třeba elektrické nástroje a proložit album akustickými kytarami, klavírem, foukací harmonikou, mandolínou, flétnou, houslemi a nabídnout úderný akustický rock…. A zase slyším asociace z předešlých let, hodně vtíravě včetně zpívaných expresí…… Až do konce se to nezmění a pojede to ve stejném klišé……

SONS OF FREEDOM – razantnější nástup bicích a opět donekonečna omílaný riff v duchu Led Zeppelin. Plantovi byla vytýkána plytkost textových výpovědí… tady jakoby chtěl dokázat, že umí pracovat i s vyššími tématy s poslání a tak Synové svobody mávají revolučním praporem nad hlavou, ale v hudbě se bohužel žádná revoluce nekoná. Rytmika pracuje výtečně – všechno ostatní je v rukou Page a Planta. Žádné blues nepřišlo, třebaže s Clarksdale jsem ho měl vnitřně integrované. Opět nic zásadního není stavu zviklat moje přesvědčení, že jsem měl co dělat s nějakým průlomovým projektem. Škoda…

Z alba Walking Into Clarksdale nemám ustálené pocity. Nějakou dobu jsem se potýkal s myšlenkou, že album prodám nebo vyměním. Nabyl jsem totiž dojmu, že se k tomuhle albu budu vracet minimálně a možná vůbec (?!). Nakonec jsem vzal album „na milost“ a v mé sbírce zůstalo, i když se smíšeným pocitům na většině materiálu na albu nějak nemohu ubránit. Jsem moc kritický? Nevím. Z menšího počtu skladeb cítím vibrace, ale více záznamu mě připadá jako přebraný a umělecky průměrný model hudby. Samozřejmě všechno je skvěle zahráno, nahráno a nazpíváno, ale autorská invence se vleče s poměrně velkým odstupem za poslední vozem. Proto nevidím důvod plýtvat hvězdičkami a asi naštvu některé milovníky Page a Planta, ale dávám jenom tři hvězdičky! Dobré, ale tři. Zklamání možná není to pravé slovo, ale spíš rozmrzení…..

Poznámka: album Walking Into Clarksdale je zde zařazeno pod Robertem Plantem. Domníivám se, že to není v pořádku. Stejně tak nemůže být zařazeno "jenom" pod Jimmy Pagem.
Mělo by být na Progboardu jako PAGE AND PLANT
nebo PAGE Jimmy a PLANT Robert.



reagovat

Hikoki777 @ 31.03.2013 16:35:13
Souhlasím s recenzí. Taky jsem čekal víc a nějak sem se k desce dodnes neprokousal. Ikdyž, možná bych si ji měl znovu poslechnout? Zdravím recenzenta
Ivan

PaloM @ 31.03.2013 17:04:06
Petr, v minulosti prebehli debaty o zlučovaní a rozdeľovaní hesiel. Je to zložité, kto by to mal urobiť...
Viem si predstaviť samostatné heslo Jimmy Page & Robert Plant - v tomto poradí, ako sú uvedení na obaloch 3 albumov. A tie 3 by mohli byť pod tým heslom, ovšem kto sa na tú prácu dá...
Mne osobne to nevadí, že je to spolu, lebo Plant má oveľa bohatšiu diskografiu, tak radšej tu ako nikde.

PaloM @ 31.03.2013 17:05:51
A sorry, k recenzii. Doteraz ma toto CD nezaujalo.

zdenek2512 @ 31.03.2013 19:22:48
Ahoj Petre, album jsem si koupil hned po koncerte v 98 a pustil jem si ho jednou s presne stejnejma pocitama. Page od rozpadu Led Zeppelin neudelal desku na urovni. Jedine John Paul Jones Them. Crooked Vulture a produkce treba Butthole Surfers za neco stoji.

miguel7 @ 31.03.2013 21:27:24
Bohužel sdílím stejný názor s vámi všemi. Tohle cd mne kdysi dost zklamalo a tak nějak jsem ji vystrnadil z repertoáru jak Planta tak Pagee. Skoro jako bych ani o něm nevěděl i když tito muzikanti jsou moje srdcová záležitost. Je to jako by vaše dítě mělo špatnou stránku a vy jí nevnímali.
Co se týče produkce Jimmyho po zeppelínech, tak si dodnes vysoce vážím a užívám desky s Coverdalem... to je pro mne určitá reminiscence odkazu Led Zeppelin a Planta sólově uznávám (Fate of Nations, Dreamland, Mighty...) i když jde kolikrát úplně jinou cestou, ale baví a bere mne.
Tohle album mne prostě zklamalo a snad mu dám ještě někdy šanci, ale obávám se opětovného zklamání...
No Quarter je oproti tomu překrásná záležitost...Z toho usuzuji, že Jimmy Page 95 procent svého umu, nápadů a svého génia věnoval létům 68-76. Ovšem toho, co vložil do tohoto krátkého období, by mohli dnešní muzikanti těžit po mnoho generací na nespočet projektů...
PS: sice po volném nedělním večeru mám pár piv v sobě, ale musel jsem se podělit o tuto myšlenku, i když si nejsem jist, zda tomu bude úplně porozuměno...

Petr Gratias @ 01.04.2013 10:46:10
Zdravím, pánové a díky za vaše postřehy.
Už njsem se bál imaginárního ukamenování od ortodoxních zeppelinologů.
Hikoki.... máš v so bě sice pár piv, ale myslím, že Ti to pořád pálí....napsat
"...Je to jako by vaše dítě mělo špatnou stránku a vy jí nevnímali." je krásný téměř literární příměr, je vidět, že alkohol nemusí škodit tak absolutně, jak se o něm tvrdí!

Petr Gratias @ 01.04.2013 10:49:26
Omlouvám se Hikokimu....
moje replika je adresována Miguelovi7
(a to jsem naopak zase já nic nepil),
jenom jsem si popletl přezdívky v pořadí.
Sorry!

FáňaSixx @ 01.04.2013 11:28:57
Já osobně mám z desky pocit, že je to spíš takové hraní pro zábavu dvou legendárních muzikantů. Nemusí si nic dokazovat a nemají potřebu zavádět hudební revoluci jako před 30ti lety. K desce jsem se dostal ještě dříve, než jsem měl pod kůží samotné Led Zeppelin. Ne že by mně doslova pohltila, ale bavila mně poslouchat. Líbila se mi příjemná atmosféra, pěkné texty a občas jsem potřeboval poslouchat něco, kde se netlačí tolik na pilu.