Traffic - John Barleycorn Must Die (1970)

Po rozpadu další sestavy Traffic v r. 1969, Steve Winwood hrál krátce s Blind Faith. Na začátku r. 1970 plánoval natočit sólové album. Ale nějak se nedařilo nalanařit parťáky, laděné na stejnou vlnu jako on. A tak nakonec vzal zavděk nabídkou spolupráce s osvědčenými  přáteli z Traffic, Chris Woodem a Jimem Capaldim, a album bylo vydáno pod hlavičkou Traffic jako jejich 3. LP. Odloučený Dave Mason šel svou folkově-písničkářskou cestou (jeho album Alone Together z r. 1970 se mi dost líbí).

To trio bylo v r. 1970 docela ve formě. Šest původních skladeb jsou směsicí nejrůznějších stylů a vlivů, které však na albu skvěle drží pohromadě. Většina skladeb (cca 4-7 min. dlouhých) ponechává místo sólo pro studiové improvizace. Vše se tak relativně pomalu, ve velké pohodě odvíjí. Úvodní instrumentálka Glad začíná rytmickým pianem a riffem saxofonu, který by v dnešní době stylově zapadl kamsi k funky jazz-rocku. Končí to hezkou vyhrávkou piana, které zní až klasicky / impresionisticky, a elektrických kláves. Freedom Rider začíná také saxofonovým motivem, který asi inspiroval úvodní znělku TV seriálu o Hercule Poirotovi. A taky tu najdeme krásné flétnové sólíčko. Empty Spaces je skladbička s Winwoodovým vokálem trochu škrceným, připomínajícím mi dost silně Phila Collinse, celé mi to vyznívá jak Genesis v půli 70tek, jenže klávesové nástroje prozrazují pravé datum vzniku. Stranger To Himself je hezká střednětempová záležitost, Winwood se pouští do pěkného bluesovatého kytarového sólka. Titulní John Barleycorn Must Die je staroanglická, velmi morbidní balada. Jak uvádí poznámky na obalu, první záznam této písně se objevil již v r. 1465, v době Jakuba I. Popisuje „úsilí lidí při produkci alkoholu destilovaného z ječmene.“ To je hodně lehkohumorná zkratka ve skutečnosti velmi temného příběhu o zavražděném Sirovi Johnu Barleycornovi. Skončil jako přísada v brandy, jeho střevní obsah pak může za nahnědlou barvu ve sklence. V originálu na LP jde vlastně o akustickou folkovou věc. Krásná flétnička, připomíná mi trochu práci se staroanglickými tématy v podání Jethro Tull. Závěrečná Every Mothers Son (spolu s předchozím kusem) představuje vrchol alba. Znal jsem ji dřív, než album samotné, z jakési rockové kompilace té doby. Byla vlastně nahrána jen ve 2 lidech: Winwood + Capaldi. Skladba začíná chytlavou figurou elektrické kytary, a pomalu se vyvíjí do velmi pěkných folkově-rockově-bluesových improvizací, orámovaných perfektním, místy až exaltovaným Winwoodovým zpěvem (jasně, že Winwood není žádný Mercury, ale pro tento typ muziky jeho zpěv sedí dokonale).

Na vlastněném CD jsou 2 skladby navíc. Nezvykle, moc pěkná I Just Want to Know, je stopou 4, tj. je vsunuta mezi obsah původního LP. Je však zvukově horší, než zvuk celého alba – a ani ten není bůhví jaký. Závěr (stopa 8) představuje písnička Sittin' Here Thinkin' Of My Love. Tahle deska je se mnou celá desetiletí, mám ji moc rád. Takový uvolněný klídek, bez jakýchkoli ambicí omračovat. A ačkoli se v žádném případě nejedná o nějaký stylotvorný průlom, za ten poctivý folk-blues-rock-místy až jazz má u mě 9/10, zde 5*.
reagovat

stargazer @ 01.04.2024 11:35:33
Mám rád sólovky Steva Winwooda a jeho kapelu Traffic jsem slyšel teď poprvé. Album se mi líbilo a komentář Judith k této desce, ale u jimé recenze se mi zdá na místě. Díky za seznámení, dobře se to poslouchalo. 

Antony @ 01.04.2024 20:08:22
Tohle album bylo kdysi dávno první, co jsem od TRAFFIC slyšel. Je silně progresivní a současně drží stále ducha blues rocku. Hodnotil bych také za 5*.

Album John Barleycorn mě oslovilo už dávno a stalo se součástí mé sbírky. Také já se ztotožňuji s názorem, že v rámci kompletní produkce kapely se jedná o jejich umělecký vrchol.
Bylo úžasné, jak se skupina opět dokázala zkonsolidovat a bez účastí hostů a kytaristy Masona nahrát tak svěží, hudebně průrazné a instrumentálně a aranžérské pojednané album. Myslím, že je to jeden z nejlepších hudebních otisků své doby obecně.
Stve Winwood chtěl opravdu celý koncept pojednat jako svoje sólové album, ale nakonec se rozhodl pro obnovení "staré značky". Původní název Winwood plánoval Mad Shadows, ale producent Chris Blackwell mu název rozmluvil, protože by to křížilo jeho jiné záměry se skupinou Mott The Hoople...
Možná v tom byl i jistý duh ješitnosti, protože předešlý projekt superskupiny Blind Faith hudební kritikové moc nepochválili a tak chtěl znovu dokázat, že jeho umělecká potence není ještě zdaleka minulostí...
Stačil ještě v témže roce pohostinsky vystoupit a nahrávat s kapelou Ginger Baker´s Air Force, ale další existenci Traffic už bylo možné považovat za hotovou věc...

GLAD - úvodní skladba je instrumentální záležitostí. Prolínání jazzujícího klavíru, harmonické clony s hammondkami a úderná rytmika za podpory kreativního saxofonu, místy preparovaného wah wah pedálem vytváří progresívního podobu rocku s jazzovými zásnubami. Prostřední část skladby má zvýrazněnou klavírní pasáž, dotvářející náladotvornost tématu. Žádné utahané pasáže, ale plnokrevné kolektivní muzikantské uchopení...

FREEDOM RIDER - Winwood jako zpěvák opět za klávesami za podpory Woodovy flétny a saxofonu. Střední tempo píseň odvíjí vpřed jako působivé předivo s harmonickými proměnami. Woodova flétna zde podává jeden z nejpřesvědčivějších důkazů o jeho hráčské mimořádnosti. Melodicky výtečně pojednaná píseň a Winwood zpívá ve nebeských výškách svým jasným a rozpoutaným způsobem, který ho v šedesátých letech pasoval za jednoho z nejosobitějších zpěváků své generace...

EMPTY PAGES - Capaldiho přesná rytmika jede jako dobře seřízené švýcarské hodinky a Winwoodovy hammondky jsou násobeny podílem klavíru, ale i elektrického piana, aplikovaného v prostřední části ve výtečně pojednaném jazzovém sóle. Instrumentálně i skladatelsky chvályhodný počin!

STRANGER TO HIMSELF - výtečný klavírní vstup a do skladby částečně vstupují bluesové postupy, včetně prvního zapojení kytar. Winwood natočil party pro akustickou, ale i elektrickou kytaru. Jako zdatný instrumentalista se dokázal obejít bez standardního kytarového hráče a přidat písni patřičné ostří, které ovšem nepřehlušuje ostatní nástroje. Společně s Capaldim opět nabízejí dobře "seřízené" vokální party.

JOHN BARLEYCORN - skladba, která dala celému albu u název. Nádherná staroanglická balada, tradocionál, který Winwood oblékl do působivého aranžmá. Jeho akustická kytara se krásně snoubí s Woodovou flétnou, které sekunduje Capaldi na tamburínu a zvonky a klavírní party dokreslují atmosféru. Winwood a Capaldi zde nádherně propojují svoje dvojhlasy. Rozjímavá skladba s lyrickými náladami na to, že se v podstatě jedná o "adoraci" oblíbené kořalky. Je ovšem zasazena do historických souvislostí a stará dobrá Anglie - to jsou železné tradice...
Výtečné pojetí po všech stránkách. V docela jiném uchopení skladbu pojednali folkrockoví Steeleye Span. Traffic skladbou výrazně odbočili od celkové hudební koncepce ostatních skladeb, ale vůbec to nevadí - ba naopak, jedná se o příjemné osvěžení a uvolnění. Nádherná balada po všech stránkách!

EVERY MOTHERS SON - závěrečná skladba je opět prostorem pro všudypřítomný klavír, ale přesto uprostřed skladby dostane prostor majestátní sound hammondek, kterému asistuje přesně tepající Capaldiho rytmika a jednotlivé nástroje prokreslují náladotvornost celé písně. Výtečné zaranžování použitých nástrojů s aplikací kvílící elektrické kytary, která se nám ve skladbě objevuje, aby dokreslovala celkovou náladotvornost. Winwoodův vokál vstřebává prvky rocku, blues, ale i soulu a rozostřená kytara uzavírá celé album.

Pět hvězd je zcela zasloužených!
reagovat

Jak už jsem se zmínil v profilu kapely, tohleto album mělo původně vyjít jako sólový projekt Steva Winwooda, nakonec se ale rozhodl pozvat k nahrávání JBMD i další členy Traffic (kromě Masona) a vydal LP pod zavedenější hlavičkou.

Dle mého názoru se jedná o vrchol tvorby Traffic. Skupina se zbavila rušivého Masonova vlivu, odvracejícího ji od progresivnější tvorby, a vydala ze sebe to nejlepší. Album má dva vrcholy - tím prvním je úvodní instrumentálka Glad, výborná jazzrocková věc, tím druhým titulní skladba, pro změnu předělávka staré anglické lidové písničky, alegoricky popisující výrobu alkoholu :-)

Slabé nejsou ani zbývající skladby, všechny z osvědčené tvůrčí dílny Winwood/Capaldi. V písni Stranger to Himself, kterou později převzala bluesrocková kapela Firebird, hraje na všechny nástroje Steve, Jim Capaldi přidává jen doprovodný zpěv.

Těm, kteří se dosud s tvorbou Traffic neseznámili, mohu Johna Barleycorna upřímně doporučit, pro mě je to jasných pět hvězdiček.




reagovat

Judith @ 02.12.2023 22:17:46
Když přepočítám na albu znějící nástroje na počet rukou ve skupině, vychází mi mimořádný talent všech zúčastněných. Hudba, která pohodově šlape, v každém momentu se do ní ale dá ponořit a člověk vždycky něco objeví. Na skupinu jsem natrefla náhodou. Vždycky mě v takových případech potěší, když zjistím, že místní znalci připravili kompletní informační servis. Díky za profil i recenze!