Orme, Le - Felona e Sorona (1973)

V dnes už dávno kultovním Polívkově filmu Dědictví, aneb…, tak přesně vystihujícím povahu českého jedince, má představitel humpoláka Bohuša několik znamenitých replik. Jedna z nich se týká jeho záliby v alkoholu, a jelikož jde o Moraváka jako poleno, tím alkoholem je samozřejmě slivovica. Když mu při jakékoliv příležitosti někdo sklenku nabízí a v sortimentu chybí jeho oblíbený nápoj, pronese nesmrtelnou větu – nevadí, pro tyto případy u sebe nosím ploskaňu. Přesně na tuto frázi jsem si onehdá v týdnu, kdy mi sluchovody rezonovali z 80% pouze nahrávky z italské provenience, rozpomenul. V rychlém šiku jsem sjížděl dobrou dvacítku těch nej nahrávek z katalogu RPI, a když jsem pořád neměl dost, napadlo mě, že je načase rozkuchat a použít i nějaké to cedlo dosud neslyšené. Proto ta fráze, jelikož se domnívám, že není od věci při takovém apetitu mít doma po ruce i několik nastřádaných, ještě netknutých (zabalených) desek.

Placka Felona e Sorona, třetí to velkolepé dílo v řadě kapely Le Orme, jsem ve skříni "sušil" přes rok. Koupil jej krátce po pozitivním šoku z desky předešlé Uomo Di Pezza, ale ta správná chuť roztrhat celofán a pokochat se jeho obsahem chyběla. Až před pár dny přišel pořádný kopanec do zadku a Felona okamžitě a bez přemýšlení cestovala na světlo boží.

Dojmy z ní bych shrnul asi takto: první poslech a okamžitý úspěch. Druhý až desátý už pouze potvrdili nastolenou cestu. Absolutně jsem nedoufal, že by u mne mohla tato placka konkurovat vrcholnému Uomo, ale může a nebojím se říci, že jej i malinko přečůrá. Hudebně a obsahově zcela navazuje, ale svými nápady a aranžmány se posunula o milimetřík dopředu. Řeknu to na rovinu, tahle deska pro mne představuje jeden z top produktů progresivního rocku, který pro sebe kategorizuji jako (maximálně propracovaný) art-rock. A jestliže jsem na předchozí kolekci nejvíce obdivoval písně pomalé, procítěné, typicky italské, i tady tomu není jinak. Tracky jako trojka La Solitudine Di Chi Protegge Il Mondo, osobní atmosférický vrchol Sorona, přelévající se do hned další slasti Attesa Inerte, temná a duchařinou prostoupená Ritratto Di Un Mattino, či osmá All Ínfuori Del Tempo, ze sebe dokážou vyhřeznout emoce toho nejsilnějšího kalibru.

Navíc je tu zpěv Aldy Tagliapetry - tak nádherný, čistý, smyslný, něžný a do hudby Le Orme zapadající jako žádný jiný (v subjektivním hodnocení, bych jej zařadil mezi prvních pět uchu nejpřijatelněji padnoucích pěvců RPI). Zvukově jde o typicky pohádkovou taliánštinu s důrazem na vroucnost a muzikálnost.

Felona e Sorona je dalším z progresivních skvostů evropského rozměru, který je se zemí původu spjat pupeční šňůrou ověnčenou mateřským jazykem, typicky muzikální atmosférou jihu a harmoniemi a postupy v nástrojovém obsazení, které dokážou tak bravurně zinscenovat pouze Italové. Bravo!




reagovat

Snake @ 11.11.2019 16:08:58
Zdar,
vzal jsi to trochu zeširoka, ale proč ne. Směrodatnej je pro mě fakt, že se ti ta deska líbí. Jsem rád ;)

horyna @ 11.11.2019 16:10:42
Čau
a já jsem zase mega rád, že jsi mě do těch talošů tak navezl :-)

Brano @ 11.11.2019 16:50:34
Bohuš mal tých pamätných výrokov veľa,mne sa najviac páči...pani doktorko,veríte v Boha? >> odkaz

...ale späť k hudbe.Felona e Sorona,Uomo Di Pezza sú klasika a k nim by som ešte prirátal album Collage(1971).Dokonalá trojica!Taliani sú v progu machri,naposledy som počúval Finisterre a ich debut z 1995,fakt sila!Odporúčam!!!Dík za recenziu!

Dalo by se říct, že Felona e Sorona pokračuje v linii načrtnuté již předchozí nahrávkou Uomo Di Pezza.Zvuk zůstal zachován, ani nástrojové obsazení nedosáhlo výraznějších změn.

Úvodní Sospesi nell´Incredible je úchvatná, dramatická kompozice, která nabízí všechny ingredience gulášku Rock Progressivo Italiano pěkně po kupě. Ze začátku pěkně zhurta a po klidnější části, vroucně odzpívané Aldo Tagliapetrou přichází dlouhá instrumentální p(m) asáž. Pagliuca střídá rejstříky kláves a Michi di Rossi do toho mlátí, až lítají třísky, aby v závěru dostal prostor i ke krátkému sólu. Tady si fanoušek progresivního rocku přijde na své.

Zvonkohrou začíná následující Felona a je to vskutku kouzelná písnička, působící velmi optimisticky. Dominuje akustická kytara, umravněný di Rossi kapelu doprovází velmi úsporně a na konci přidá se i flétnička jak od Petera Gabriela.

Křehká La Solitudine Di Chi Protegge Il Mondo se bez perkusí obejde úplně a plynule přejde do intenzivní L'Equilibrio, která tvoří pomyslný vrchol celého alba.

Sorona je opět velmi tichounká a tady si již kladu otázku, jestli té sladkobolné romantiky není trochu moc?

Symfonicky začíná Atessa Inerte, ale brzy přejde v podivný experiment s kostrbatou vokální linkou a hypnoticky monotóním rytmem.

Téměř instrumentální Ritratto Di Un Mattino už je zase příjemně melodická,trochu pompézní, opatřená dokonce sólem na kytaru a čarovná All I´nfuori Del Tempo tvoří pěkný konec příběhu, však na úplný závěr ještě jako stádo vyhrne se splašená orchestrální Ritorno Al Nulla.

Myslím, že první polovina desky je lepší té druhé a Felona e Sorona jako celek nedosahuje kvalit předchozího alba Uomo Di Pezza. Tři hvězdy jsou málo a tak ji ocením stejně,jako Collage. Po té sáhnu ale častěji a s větším gustem...
reagovat

hejkal @ 17.11.2012 12:55:59
Som zvedavý na ďalšie recenzie, napríklad hneď prvý živý taliansky rockový album In concerto, ktorý, aj keď som veľký fanúšik koncertných albumov, ma teda nenadchol.

Snake @ 17.11.2012 13:13:53
Kdepak,recenze nebude,desku nemám,ani jsem ji
neslyšel.Časem bych chtěl přidat jen Contrappunti
a Storria o Leggenda,ale musím si je znovu
připomenout,tolik je neposlouchám.I to hodnoceni
bude těžké...

hejkal @ 17.11.2012 13:18:55
Ani ja ďalšie nemám, iba tie tri, čo si recenzoval. Počul som aj to, čo tomu predchádzalo i ten koncert, ale ďalej som zatiaľ nepátral. Vďaka za pripomenutie, musím si ich vypočuť, už som ich dlhšie nepočul.

Felona e Sorona je z kategórie takpovediac klasických talianskych prog-symfo-rockových albumov. Má to byť koncepčný album, ale po taliansky neviem ani ceknúť, takže koncepčnosť sa prejavuje skôr v poprepletaní skladieb jednej do druhej.

Album má dve roviny - na jednej strane sú tu zlovestné motívy (úvod úvodnej skladby Attesa inerte, záverečná skladba), na strane druhej je tu až presladená talianska romantika (opäť úvodná skladba, slaďáčiky Felona, La solitudine..., Sorona, Ritratto di un..., All'infuori del tempo).
Album sa dobre počúva, trošku mi prekážajú bicie, ktoré sú na mojom CD trošku viac vpredu, ako by si to podľa mňa žiadalo.

Vrcholnými momentmi albumu sú: výborná Emersonovská L'equilibrio, podmanivá Felona, sladká Sorona, až rozprávková All'infuori del tempo, geniálna varhania vsuvka v Attesa inerte a záverečná tvrdá Ritorno al nulla. Tá predstavuje dobrú bodku za dobrým albumom.


reagovat

tak toto koncepční, hodně na klávesách (pro Italy typické) založené album je jedno z mých vůbec nejoblíbenějších alb, která kdy v hudbě obecně vznikla, ...všem fandům prog/rocku, kteří ještě italský art rock neobjevili, tuto kapelu doporučuju... sám Peter Hammill byl (nebo je) jejich velký fanda a mám takový dojem, že toto album o ve vesmíru se potkávajích planetách vyšlo i v anglické verzi a dvě skladby otextoval právě Peter Hammill... Felona e Sorona je opravdu delikátní lahůdka, aniž by byla jakkoli přeslazená... stejně jako v případě předchozího alba Uomo Di Pezza se jedná opravdu o mistrovské dílo
reagovat