Manfred Mann's Earth Band - Solar Fire (1973)

Manfred Mann’s Earth Band v slnečnom ohni

Solar Fire je štvrtým albumom jedinečnej rockovej formácie Manfred Mann’s Earth Band a k fanúšikom sa dostal 30. novembra 1973.

Pamätám si ho z detstva, otec ho mal nahratý na magnetofónovej kazete. Bližšie som sa oň začal zaujímať v 90. rokoch, v časoch puberty. Nadobudol som dojem, že je to jeden z najpodstatnejších albumov kapely, ale s pribúdajúcim poznaním si to už dnes nemyslím. Oproti albumom pred i po, ktoré sú svojské, ale v podstate tvrdo melodicky rockové, je album Solar Fire troška space. Vesmírny, vzdušný, náladový. Priznávam, že som ho dlho vnímal skôr rozpačito, taký Messin’ mi rezal oveľa viac. Nie, že by bol zlý, naopak. Je fajn, ale k space rocku som dorastal dlhšie ako k hard, classical alebo blues rocku.

Dlhočizný majstrovský Dylanov cover Father Of Day, Father Of Night predstavuje klasickú polohu, ktorá je pre skupinu príznačná. Pomalá melodická skladba podfarbená klávesmi ponecháva priestor na vystavané gitarové sólo, postupne pritvrdí a vôbec! Je to nádherná vec. Tvrdšiu rockovú polohu núka i In The Beginning, Darkness, v speve cítim štipku Jacka Brucea! Pulzujúcemu hardrockovému cíteniu sa vymyká brechaná „ujetina“ Pluto The Dog. Osobne som si na túto odbočku celkom nezvykol.

Poďme na titulnú Solar Fire. Neotravujte, tu sme pri space rocku, ako inak. Dlhočizný názov Saturn, Lord Of The Ring/Mercury, The Winged Messenger ukrýva „sadjoyovskú“ gitarovú inštrumentálku. Akurát je tu viacero zmien nálady. Gitarové meditácie sú nasledované tichým nikam nechodením, to strieda svižný rock a pod. Finále albumu je vtesnané do dvoch častí kompozície Earth, The Circle. Najprv je, predstavte si, Part 2 a až potom Part 1. Je to správny klávesový art rock, hoci vo svojej podstate prekvapivo jednoduchý, čo do formy. V tomto boli borci z Manfred Mann’s Earth Bandu vážne dobrí, jedni z najlepších. A pozornejší znalci klasiky si môžu zapísať za uši meno Debussy.

Dnes mám album v japonskom papierovom CD prevedení s dvomi bonusmi. Namiesto editovanej verzie Father Of Day, Father Of Night by som uvítal béčko singla Joybringer, a síce Can’t Eat Meat (je to síce „iba“ premenovaná skladba Meat z albumu Glorified Magnified, ale aj tak). A je to veru vynikajúca muzika!
reagovat

Manfreda Manna si matně pamatuji jako relikt šedesátých let. Jeho kapela úporně vzdorovala kytarovým skupinám na britských ostrovech tím, že to byl právě on, kdo vkládal do kytarové scény varhany a odlišoval tak sound své kapely. Přiznám se, že to byla pro mě tehdy spíš singlová a hitová kapela, ve které vévodil Paul Jones. Líbili se mi víc Spencer Davis Group a Animals a tak se mi v dalších letech jeho jméno víceméně ztratilo, i když jsem věděl, že hraje stále dál.
Manfred Mann patřil mezi ty varhaníky, kteří poměrně rychle vsadili na první analogové synthesizery a tak se mj. jeho jméno objevilo na albu Look At Yourself od Uriah Heep, kde hostoval na Moog synthesizer. Vlna nových kapel mě tak nějak zabránila sledovat jeho hudební kariéru, až se mi nakonec přece jenom dostalo do rukou album Solar Fire a tak jsem s jistou zvědavostí očekával, čím budu překvapen….

FATHER OF DAY, FATHER OF NIGHT – vzdálený vokál zní jako kostelní chorál a zvolna se rozlévá prostorem ve své vznešenosti. Konečně přicházío dlouhý nástup – tuttui varhan, klavírů a šumění bicích a pak už tady máme kombinaci mellotronu, hammondek, klavíru a dlouhé táhle melodie. Skladba je ovšem coververzí. Původní píseň napsal Bob Dylan. Manfred Mann patřil mezi ty hudebníky, kteří rádi tu a tam upravovali skladby jiných autorů. Kompozice má zdlouhavé nástupy. Vokální složka mi připomíná takjové zpomalené Uriah Heep – zpívá sourozenecké ženské duo – Doreen Chanter a Irene Chanter. Kytarové téma v procítěném sólovém pojetí hraje Mick Rogers. Bytelný kytarista, který má vypilovaný sound a vkládá sem napětí a zvukovou barevnost. Na druhé straně musím konstatovat, že takový Jan Akkerman, jehož derivát tady zaznívá, by zahrál sólo s větší elasticitou a technicky pečlivěji. Není to ryzí hard rock, ale také to není pravověrný art rock, pokus o progresivní rock v pompézním balení. Obě vokalistky zde ovšem dodávají skladbě církevní charakter a onu religiózní atmosféru, což podmíňují i Mannovy čitelné hammondky a playbackovaný mellotron. Bubeník Chris Slade a baskytarista Colin Pattenden tvoří solidní základ, ale nepředvádějí nic, co bychom neznali nebo neslyšeli od jiných hráčů. K závěru skladby už ona vykonstruovaná pompéznost zní přece jenom poněkud sterilně, navzdory pilovaným kytarovým partům….

IN THE BEGINNING, DARKNESS – energetičtější rockový kus. Struktura skladba je ale čitelná až přespříliš. Rytmika hraje v základních obrazcích a není příliš vynalézavá a člověk má pocit, že tahle hudba postrádá osobitost a že mu připomíná věci, které už v jistých obměnách slyšel jindy a možná i víckrát. Hardrockový riff je dost omšelý a tak stále čekám, na nějaké překvapení a neobvyklost. Manfred Mann zapojí do instrumentace Moog synthesizer s dlouhými houkavými portamenty a Rogers kouzlí s kytarovou hrou pod strojově běžící rytmikou Sladea a Pattendena. Napadá mě, že tenhle model hudby musel mít na koncertě větší sílu, než při soustředěném poslechu v teple obýváku. Formálně se hudbě nedá nic vytknout, ale podobný model hudební formy byl už v dané době válcován progresívnějšími kapelami….

PLUTO THE DOG – Mann střídá varhany Davoli, synthesizer a hammondky a kouzlí s jejich tóny v rychlých obrazcích. Slade a Pattenden dotvářejí neměnnou rytmickou kostru, do které se Mann a Rogers vměstnávají svými instrumentálními podíly. Konec skladby se přiblížil tak rychle, že jsem si to ani nedokázal uvědomit….

SOLAR FIRE – prostor pro elektronická kouzla podpíraná klasickými hammondkami přinášejí pravděpodobně klíčovou skladbu na albu, která je dobře zazpívaná a sází na jasnou melodickou strukturu. Skladba by docela dobře zapadla do repertoáru takových Curved Air, ale i třeba takových Argent. Rockovou svébytnost ji ovšem nelze upřít, ale postrádám větší dravost a rytmickou důraznost. Slade zde hraje hodně krotce, jakoby se bál do bicích více udeřit a omráčit nás nějakými podnětnými breaky. Škoda. Nakonec je to opět vokální linka obou sester a možná elektronické kouzlení, které mě dokáže nejvíc nadchnout. Tak kolem r. 1970 by to byl určitě progresivnější počin, ale v čtyřiasedmdesátém roce mě z jejich hudby leccos vyvanulo….

SATURN, LORD OF THE RING/MERCURY THE WINGED MESSENGER – propojení dvou skladeb má vážný až patetický projev. Dlouhé tóny kvílející kytary a vrčícího synthesizeru doprovázejí hammondky a opět málo výrazná rytmika. Rogersovou sólo je dobře zahrané a nahrané, ale v jeho sférických eskapádách se začíná leccos opakovat a vracet zpátky, jakoby nemohl vložit do hry více temperamentu a kytarové dramatičnosti. . Šustění Sladeových činelů jaksi zaniká v astrálních zvucích nekonečna. Mňoukání synthesizeru je takové nevývojové a opakující se schéma trochu. Nudí, teď se ovšem hudba rozběhla v rychlém tempu a celý instrumentální podíl získává na větší objemnosti. Tohle už zní výrazně zajímavěji a energetický podíl už je v melodické struktuře opravdu silný a nečekaně překvapivý, k tomu, abych se nechal nadchnout ale stále ještě chybí něco víc…

EARTH, THE CIRCLE PART 2 – skladba určité postupy stojí na symfonických základech. V mezihře máme možnost naslouchat kouzlení na hammondky v čarodějných zvukových tendencích. Zajímavě znějí opakující se tematické postupy kytary a kláves. Propojení rytmiky a synthesizerů s basy je zde výrazně nápadnější a nosnější, než tomu bylo v předešlých skladbách…

EARTH, THE CIRCLE PART 1 – zpívaný hlas za podpory Moog synthesizeru a mellotronu doplňují varhany Davoli a klavír, jehož bloudivé tóny jsou sice zajímavé, ale nahrávka je z nějaého důvodu nepustí do popředí a celý útvar působí jaksi rozplizle. Některé postupy mírně připomenou rané Genesis a teď jako bychom se vyrovnávali s nějakými jazzovými náladami a vrstevení klávesových instrumentů připomíná šlehačků na dortu a ztrácející se hlas Grega Lakea King Crimson.

Z alba Solar Fire mám velmi neutrální pocit. Možná až příliš neutrální. O schopnostech hudebníků nemám pochybnosti, ale na tomto albu se pouze nakročilo a nedokročilo. Jinými slovy se nepodařilo dostat na album více dravosti, podnětných nápadů a rytmické kreativity. Název vybízel k jiným asociacím a tak mohu udělit tři hvězdičky….



reagovat

kedul adnavs @ 24.02.2012 00:16:34
Manfred Mann byl pro mne vždycky taková dost kontroverzní postava. Jeho desky s Earth Bandem (a vlastně i s Chapter Three), se mi vždycky jevily na jedné straně jako rádoby ambiciózní, až rádoby progresívní, na druhé straně však značně nedotažené a v mnoha případech handicapované studeným, či přímo sterilním zvukem, hraným při zdi. Rovněž jeho koketování s popem ve mě zanechávalo v nejlepším případě poněkud rozporuplné pocity. V roce 1986 jsem s velkým očekáváním zhlédl jeho bratislavský koncert v hale na Pasienkoch a byla to zase spíše rutinní záležitost.
Přes veškerou nepůvodnost a nevyrovnanost jeho produkce, se však k Manfredu Mannovi čas od času vracím..............

Petr Gratias @ 24.02.2012 08:20:15
Zdravím Kedule....
vystižně napsáno a srozumitelně vyloženy tvoje postoje. Mohu jenom souhlasit.
Střídání hudebníků a zpěváků jeho kapele moc neprospívalo, ale ten matný polovičatý dojem je z nahrávek cítit. Hodně se asi v dalších letech spoléhalo na známé jméno, ale na uměleckém vývoji
a celkové úrovni se to podepsalo spíš jako nevýhoda.
Občas se tu a tam někde na albech zablesklo, ale pak to zase spadlo do té průměrné šedi...

hejkal @ 24.02.2012 09:21:48
Mne sa zasa zdá, že Manfred Mann to tak cíti a tá úspornosť a akoby streilné nedotiahnuté nápady sú kompozičným zámerom, veď sa ich väčšinu kariéry drží. Netvrdím, že som jeho zapálený obdivovateľ, ale niektoré albumy má veľmi rád, je to svojim spôsobom jedinečná muzika. Však koľko takýchto vydarených "nedotiahnutcov" vo svete funguje?

merhaut @ 24.02.2012 12:07:56
Manfred Mann je naprostý originál, neznám jiného klávesáka s tak jasně identifikovatelným soundem, něco jako Santana mezi kytaristy, ten rovněž obsáhne s grácií vícero subžánrů, od jazzu, přes rock po pop.

MMEB patří od roku 1974 mezi mé oblíbence. Koupil jsem si teď nový box k 40 výročí vydání debutu, na amazonu za 3000,-Kč.

A sehranější rockovou kapelu jsem naživo neslyšel. V Planet ve Vídni to byla před pěti lety doslova exhibice.

Velký profil MMEB připravuju do Rock+.

Fan @ 24.02.2012 19:21:43
Pro mne byl koncert v Bratislavě zjevením. Hráli výborně, koncert měl spád a dynamiku. Pokud si dobře pamatuji, tak tahle kapela kombinovala komerční singlovou tvorbu s posluchačsky náročnějšími alby. Jinak spíše souhlasím s Merhautovým názorem.

Petr Gratias @ 24.02.2012 19:29:51
Ahoj Jardo,
tak s první části Tvého komentáře se ztotožňuji, ale dále to vidím jinak....
Vycházím ve svém postoji z dojmů alba Solar Fire, které nepovažuji za vlajkovou loď kapely a ten celkový dojem mám takový jak jsem napsal....
Myslím, že popměrně časté střídání kytaristů a zpěváků v kapele Earth Bandu moc neprospívá.
On je samozřejmě frontman s danou vizí, kam se má jeho hudba ubírat, ale jinak nevím....
Kamarád viděl před řadou let jejich koncert v Budapešti a vrátil se tehdy jaksi rozladěn a přiznal mi, že se ve druhé polovině koncertu přistihl, že se nudil.... Je to ale přenesený názor - ale člověka o jehož vkusu nemám pochybnosti...
Není to úplně nejlepší příklad srovnání, ale mě osobně je bližší veterán Brian Auger a proměny jeho kapel... ale je to věc názoru.

@ 26.02.2012 15:30:19
Manfred Mann je legenda. Je skoda ze dneska uz totalne zapomenuta.. Osobne mam rad jeho alba od cca The Roaring Silence nahoru, pricemz Angels Station a Chance povazuju za 5* skvosty - to ze jsou castecne komerci/novovlnny mi nevadi, ba naopak..
LP Somewhere in Afrika je taky dobra deska (africky world music rytmy)..
Ale s deskama jako Criminal Tango a Masque mam osobne problem - na muj vkus dost komercni bez napadu.
Na druhou stranu album 2004 je opet spickova deska - kdyz jsem ho poprvy slysel, tak jsem neveril - sice opet castecne komercni music, ale pritom po vsech strankach propracovana = 5*.


PS: jeho desky ze 60 let moc neznam, krome jeho velkejch hitu ktery jsou obsazeny snad na kazdym "Best Of 60's", ale nedavno jsem slysel v radiu jeho dva mne naprosto neznamy songy z ty doby - a byl jsem prekvapenej - byly perfektni!

Jarda P @ 26.02.2012 17:45:39
U MMEB považuji za zásadní alba ta od Messin´ po Chance. Rozdělil bych je na alba s Mickem Rodgersem a Chrisem Thompsonem. Ta s Rodgersem jsou hutnější s výraznější kytarou, ta s Thompsonem jsou barvitější s výrazným a skvělým zpěvákem. Z první etapy mám nejraději Nightingales and Bombers, z té druhé Roaring Silence a Watch. Všechny desky z obou etap považuji za vynikající, každá je trochu jiná, u žádné jsem neměl pocit nedostatku invence. Ty zmíněné jednoznačně za 5, ta ostatní za 4.

OHNOTHIMAGEN @ 26.02.2012 18:35:40
Já tu trochu rozčeřím hladinu spokojenosti - mně se naopak Manfred Mann líbí jen v 60. letech, pak už mě to ničím neoslovilo. Slyšel jsem pět řadových alb (Glorified Magnified, The Roaring Silence, Angel Station, Somewhere in Afrika, Criminal Tango) a prostě ani ň. (Šedesátky mám ovšem komplet.)

hejkal @ 26.02.2012 19:00:10
Chápem. :) Ako je na tom u teba debut Chapter Three z roku 1969?

OHNOTHIMAGEN @ 26.02.2012 22:19:25
hejkal: halb und halb. Půlka věcí se mi líbila, půlka ne, ale už jsem to dlouho neslyšel... "Sometimes" je dobrá, co si vybavím z hlavy.

Ondra @ 23.03.2015 01:03:10
Pro mě osobně jejich nejlepší počin. Dal bych 5. Skvělá invenčnost a gradace jednotlivých skladeb, celé album je hodně koncepční, lehce vybočuje pouze závěrečná píseň, znovunalezení úvodního motivu je pro zakončení alba naprosto geniální :)