Extreme - Waiting For The Punchline (1995)

Svými prvními dvěmi produkcemi mne Extreme vůbec nezaujali, i když připouštím že na Pornograffitti se několik stěžejních songů nachází. Skutečný průlom do mého srdce přišel až s albem III Sides to Every Story - muzikálovo barevnou kolekcí, hyřící bezpočtem kouzelných nuancí i originálních okamžiků, zabalenou ve slušivém kabátci utkaném z příjemných melodií. Ovšem hudební směr prezentovaný zde recenzovanou nahrávkou, obrací kormidlo (nejen pod tíhou doby) na zcela opačnou stranu rockového spektra. V prvním plánu je úchvatná a naprostá dominance Nunovy kytarové exhibice, tyčící se jako maják nad ostrými skalisty dobývanými příboji vln, energií nasáklého Garyho hrdla. Krásně ozvučena je i funky baskytara Pata Badgera, stejně tak dravá rytmika dvou bubeníků nahrávky se účastnících Paula Gearyho a Mikea Manginiho. Syrovost, drsnost, neučesanost, ale i krásné melodie (někdy skyty pod nánosem hutnosti) a hlavně obrovská invence sršící úchvatným způsobem z této nahrávky zasazuje tvrdý úder všem pochybovačům o tom, že Extreme dokáží komponovat na vysoké úrovni.

Album mne strhává svým entusiasmem od samého počátku, tvrdý surový riff, famózní Gary a jasná basová linka tvoří první There Is No God. Krásně čitelná nástrojová plejáda řádně kořeněná stylem funky, to je druhá Cynical. Tell Me Something I Don't Know- otevírají zvučné basové akordy, Nunova kytara zprvu jakoby jen medituje, do refrénu ovšem vyzvání a hraje už naplno. Mezi nejoblíbenější počítám čtvrtou Hip Today- jednu z nejenergičtějších pecek alba, v sobě absorbujíc drsné funky rytmy, riffujicí kytarové exhibice a zcela přesvědčivý Garyho výkon. Musím rovněž zmínit instrumentální palbu Midnight Express, melancholicky strukturovanou Leave Me Alone, Garyho největší odvaz No Respect- jež s námi smýká ze strany na stranu a v jejím závěru Cherone vyloženě řve z posledních sil a též kretivní a silnou melodičností opásanou devátou Evelangelist.

Žádné ústupky, žádná omezení, Extreme jdou tvrdě na věc a svou hudební podstatu odřeli do morku kosti, vím, tenkrát této produkci doba přála, vydat ji o nějaký pátek dříve, i Skid Row by žasli.
reagovat

Snake @ 04.07.2016 06:15:42
Album je to drsné a živočišné, úplný opak předcházejícího načančaného a do posledního smítka vypulírovaného III Sides To Every Story. Možná i proto taky komerčně zcela propadlo. Žádné dechy, žádné smyčce, žádné syntezátory, jen kytara, basa, bicí a Cheroneho živelný a neurvalý projev. Produkce je syrová, neučesaná a vyvolává dojem na jeden zátah zaznamenaného jam session. Což asi není pravda, protože se tady objevují hned dva bubeníci. Bob St. John a Mike Mangini. Ano, ten Mangini, známý z Annihilator, od Steve Vaie a v současné době působící u Dream Theater.

V době vydání jsem album kousal docela těžko a s poslechem měl problémy, dnes ani v nejmenším. Výborná muzika.

horyna @ 04.07.2016 11:35:29
Snake: tak koukám že ty také rád dobře chlazené a s kvalitní pěnou dodávané Extreme, nevím kolik lidí z Progboardu tahle hudba oslovuje, ale jsem moc rád že my dvaja mezi ně patříme :-) Předešlá fošna je nedostižná, stejně jako ta následující, zrovna jsem Saudades poslouchal a začal psát, jsem z těch skladeb pěkně na větvi :-) je to uragán!!!

Snake @ 05.07.2016 08:05:43
"III Sides To Every Story", to je pro mě i po letech jasná jednička v dgf Extreme. Na druhé místo bych šoupnul "Pornograffitti" a "Waiting For The Punchline" na třetí. Album "Saudades de Rock" neznám, ale podle Lukovy recky by se mi nejspíš líbilo...

Ve sbírce mám ještě sólové album Nuno Bettencourta "Schizophonic" (1996), neznáš ? Podle mého je výborné...

horyna @ 05.07.2016 09:00:35
Saudades ...--je povinnost, za chvíli i o ní napíši a snad tě max navnadím!!! Stejně by to chtělo už konečně zas novinku!
Schizophonic- právě neznám, ale už jsem o něm přemýšlel dříve, jaké je?? zpívá Nuno?? Poděl se:-)

Snake @ 05.07.2016 09:21:49
Povinnost nepovinnost, taky nemusím mít všechno :)
To svoje album si Nuno nazpíval a namlátil téměř celé sám, jen s bicími mu v několika skladbách vypomohl Mangini a v jedné písničce zaspíval si Cherone. Deska je hodně písničková, stylově míchají se tady rock, grunge, aj alternativa. Rozhodně to nejsou žádné kytarové orgie - byť by se to asi v jeho případě dalo čekat. Album má zvláštní, až mystickou atmosféru a nejlepší bude, když si ho najdeš a poslechneš :)

Ve svém hledačství "ideální stopy" a v touze se prosadit zabrousili Extreme na tomto albu do hodně syrových vod. Už žádné smyčce, žádné dechy, žádné složité kompozice a progové tendence (jako na tři roky starém předchozím albu) - jen a jen kytara, basa, bicí a zpěv! Pořádný nářez, parádní hard rock a slušná dávka grunge.

Od stisku tlačítka play se na posluchače valí jedna pecka za druhou a člověka to nutí neustále pootáčet knoflíkem volume doprava. Nebudu ze zabývat jednotlivými písněmi - líbí se mi všechny. Nejvíc asi Tell Me Something I Don't Know a zmíním ještě Leave Me Alone, Evelangelist a úvodní There Is No God.

Deska sice nepřekypuje kdovíjakou originalitou, ale to napětí, drive i muzikantská dovednost, které zdobily Extreme na dvou předchozích CD, najdeme spolehlivě i tady. Považuji ji za excelentní, proto poctivé čtyři.
reagovat

PaloM @ 29.01.2011 10:49:49
luk63, si jeden z mála, čo systematicky recenzuje albumy skupím, ktoré si tu vložil a to mi je veľmi sympatické. Súčasne pre mňa inširujúce, lebo tu mám veľké rezervy.
Extreme mi sprotivili na MTV tým jedným doblba obohrávaným videoklipom (More than a words). No, je to predsudok, lebo ako píšeš, tento album by ma mohol baviť. Skúsim pohľadať a dík za tip.

stargazer @ 14.01.2023 10:27:24
Pro mě skvělé album, ale předchozí jsou ještě lepší. Extreme koketují s grunge. I když v mnoha skladbách se toho stylu dotýkají, nikdy nezapadnou mezi skupiny tohoto žánru. Mají odlišnou hudební historii a na grunge jsou moc virtuózní a umělečtí. I když už nezní jako klasičtí Extreme /vyjímka je nádherná skladba Unconditionally/, pořád mají něco do sebe a dělají mi radost.

Judith @ 14.01.2023 12:30:02
Album mi ve své době uteklo - prostě jsem si ho nějak nepořídila - a s odstupem se do něj nemůžu zaposlouchat. Asi mě až moc vytáčí vědomí, že to tihle skvělí muzikanti hned potom zabalili. Přijde mi, že ani Gary Cherone, ani Nuno Bettencourt už se později příliš neprosadili a je to ohromná škoda.