Diskuze

« další předchozí »

Antony - 21.06.2023 15:05:32 #

Ještě k tomu Davisovi. Podle dokumentů, které jsem o něm viděl a literatury, kterou jsem o něm i od něj četl, nepatřil mezi kolektivní tvůrce. Když popisoval, jak tvořil, mluvil výhradně o sobě. Ostatní hráče používal téměř výhradně k realizaci vlastních nápadů. Že museli být dostatečně zdatní, o tom nelze pochybovat. Ale sebezdatnější řemeslník nenahradí samotného tvůrce, tohle se dost často zaměňuje a je to chyba. Vůbec moment tvůrčí, kdy z ničeho vzniká něco nového, a moment interpretační, kdy z něčeho vzniká něco stejného, jsou úplně odlišné momenty. V muzice samozřejmě více než kdekoli jinde můžeme najít tvůrčí tandemy až kolektivy. Vyplývá to z jejího charakteru. To ale nijak nevyvrací myšlenku - málo autorů, hodně interpretů. Interpretační mistrovství je pěkná věc, nenahrazuje však autora. Sebekvalitnější a sebeosobitější operní diva se nedostane do autorské anotace, ať je její vklad jakýkoli. Nevymyslela to. Jakákoli snaha, plynoucí z obdivu k ní, přiznávat jí autorské zásluhy, je mylná.

Judith - 21.06.2023 11:15:00 #

Den hudby? Sem s ním, jsme připravení! Ještě pár střípků k tomu spolutvoření v hudbě - vybavilo se mi, že Frank Zappa ve zmiňovaném dokumentu říkal, že si vždycky vybírá instrumentalisty, kteří jsou osobnosti. Že i když je pro něj hlavní samotná kompozice (jeho syn tam zdůrazňoval, že FZ byl především skladatel, až v druhé řadě performer, jak ho má většina lidí zafixovaného), považuje za důležité a dobré, aby v prvním provedení skladby byl už navždy otisk konkrétních lidí a jejich jedinečnosti. Tady se bavíme o interpretačním přínosu k individuálně zkomponované hudbě, to je jasné. Taky je jasné, že FZ neuspokojovalo mít hudbu jen na papíře nebo v hlavě, chtěl jí dát vnímatelnou podobu. Pak se mi vybavilo, co říkal Bill Bruford na otázku, proč odešel od Yes, když se jim tak skvěle dařilo - byl to velký profilový rozhovor pořízený nedávno, citátem z něj jsem tohle vlákno zakládala. Říkal, že byl velmi mladý, když s Yes začali, a chtěl poznat, jaké to je hrát s někým jiným. Teď na wiki čtu citát, že si u Yes vyvinul styl hry se specifickým rozložením důrazu, aby byl vedle Squirea slyšet. Yes by prostě hráli a zněli jinak, ta hudba by byla jiná, kdyby se tam sešly jiné hudební osobnosti, i když autorský kredit má BB jen u několika málo skladeb. (Nejdřív ze všeho ovšem Bruford na otázku, proč odešel od Yes, odpověděl: "Abych se konečně mohl dát ostříhat." A proč se přidal ke King Crimson - opět čtu na wiki citát: "Bylo to jedno z mála angažmá pro rockového bubeníka, kde jste mohli hrát v 17/16 taktu a pořád bydlet ve slušných hotelích.") No a teď poslouchám kousky rozhovoru Einara Solberga, který na otázku, jaké pro něj bylo pracovat na vlastním projektu, sám za sebe, odpovídá: "Je to skvělý pocit, protože jsem vždycky potřeboval hodně tvůrčího vybití (creative outlet), a i když jsou Leprous hodně aktivní skupina, máme taky období, kdy na ničem nepracujeme. Vždycky jsem chtěl zkusit i něco jiného, s jinými lidmi. Jsem v Leprous od šestnácti, doufám, že spolu vždycky budeme, miluju hraní s těmihle kluky, pořád máme skvělé tvořivé vibrace a dobře spolu vycházíme, přesto - je dobré dostat občas odlišný vklad (different input)." Na jiném místě říká, že jde o silně kolaborativní projekt a že také proto je album tak různorodé. On o tom vůbec nepřemýšlí jako o něčem, co udělal sám.

Mohyla - 21.06.2023 05:50:18 #

Počujem v rádiu, že dnes je Deň hudby!

stargazer - 21.06.2023 05:20:22 #

"Jako hudebníka mě vždy bavilo, že jsem Brit i černoch. Zvlášt proto, že tolik amerických hudebníků touží být Brity a současně tolik britských hudebníků, zvláště v šedesátých letech, tak moc toužilo být černí".....říkal kdysi s nadsázkou Slash

Judith - 20.06.2023 20:11:32 #

Ještě jeden příklad, který mi vytanul na mysli a ke kterému jsem došla na základě několika rozhovorů, když jsme před časem řešili, co to má Al Di Meola pořád s tím Astorem Piazzolou (před pár dny zrovna na Instagramu ukazoval noty s ručně psaným věnováním, které mu Astor poslal, a psal tam, že spolu plánovali album). On potřeboval mít vedle sebe rovnocennou tvůrčí osobnost, aby se navzájem inspirovali a taky aby se navzájem stíhali nebo jak to říct. Před koncerty péroval ty svoje mladé spoluhráče, protože věděl, že jim musí úplně přesně nalinkovat, co a jak mají hrát, jelikož nejsou zatím dost zralí a možná ani dost dobří, aby se spolu mohli v reálném čase doplňovat, reagovat na sebe navzájem, někam to posouvat, kam by se nikdo sám nedostal. To je ta magie živého hraní, společný stav flow, ale člověk na to musí mít výbavu (a náturu). A žralo ho, že nemá finančně na to (kvůli stavu nahrávacího průmyslu v té době), aby si postavil kapelu plnou osobností, jak to zažil v mládí on s RTF. Proto se k tomu Piazzolovi tak upnul, že to bude rovnocenná tvůrčí spolupráce, kterou si zároveň bude moci dovolit (to už dost fabuluju, ale tohle je realita). A tohle je to, co myslel David Byrne tím tvrzením, že jsme jako ptáci. To nebyl romantický slovní obrat, ale poukaz na provázanost člověka (muzikanta) s prostředím v protikladu k (romantické) představě génia ve slonovinové věži. Na to, že děláme, co můžeme, v podmínkách, jaké máme, a děláme to s jinými lidmi. Al Di Meola velice schopně naskočil na sociální sítě a dneska může dělat víceméně co chce, jelikož si vydělává třeba tím, že mu zájemci dobře zaplatí za večer strávený s ním u něj doma, kdy osobně připraví večeři o třech chodech, odpoví na veškeré otázky a zahraje na kytaru. Pro každého by to cesta nebyla, ale on je povahou družný člověk a hostitel. Teď přidával nějaké termíny v jeho vile na italském pobřeží, tak mu to asi funguje (jinak žije v USA). Adaptoval se na prostředí.

Judith - 20.06.2023 17:06:26 #

Neměl to zrovna Miles Davis s tím autorstvím trochu jinak na papíře a jinak v reálu? Co jsem pochopila, on byl spíš kapelník (dost autoritativní) než osamělý tvůrčí génius, některé party mu dodávali právě jeho lidi a on to všechno zaštítil svým jménem - stargazer bude vědět víc :) Nájemné kšefty dělal třeba i ten Tony Levin nebo Gavin Harrison, který má i svou vlastní tvorbu, sólovou i v různých kapelách. U něj jsem toho načítala docela hodně a tam bylo evidentní, jak ho hudebně formují všechny ty zkušenosti a setkání, on je tenhle typ (a hodně trpěl během lockdownu, že není s lidmi ve studiu fyzicky, že se všechno nahrávání dělá na dálku). Myslím, že třeba nejnovější Porcupine Tree by zněli dost jinak, nebýt jeho angažmá u King Crimson. Vedle toho je tu takový Frank Zappa, u kterého máme svědectví (nedávno jsem tu přepisovala jeden dokument), že on zásadně hudbu neposlouchal, aby ho to neovlivňovalo, vždycky ji tvořil. Bylo by ideální, kdyby se každý mohl rozhodnout a zařídit podle svého naturelu, třeba měl ve studiu tolik času, kolik jen potřebuje, nebo na druhou stranu nemusel jezdit na dlouhá turné, pokud mu to nesedí (takhle to myslím vyřešili Beach Boys, že Brian Wilson - dneska má osmdesát! - prostě zůstal doma a psal nové věci, zatímco ostatní házeli zářivé úsměvy na diváky). Ale ty naturely jsou různé a různá je i hudba. Vidím na Bandcampu spoustu projektů, kde to z drtivé části táhne jeden člověk a dělá si všechno podle sebe. Je super, že ty možnosti jsou. A vidím spoustu kapel, které dělají všechno pro to, aby mohly být na pódiu a hrát lidem, a které píšou (a podepisují) společně. U mě původní myšlenka ohledně debutu Mahavishnu Orchestra byla, že na mě ta hudba působí jako pokračování nějakého dialogu nebo příběhu, který neznám, a proto se úplně nechytám. Kdežto u pozdějších alb (počínaje právě Apocalypse, která asi vznikla prvně celá na papíře, když tam byly vysloveně hostující nástroje) mi připadá, že mám k dispozici všechno, co potřebuju. To je ten rozdíl, který jsem se snažila popsat.

Antony - 20.06.2023 15:09:40 #

Nájemné hráče vnímám jako velmi potřebné řemeslníky. Stejně tak hraní v klubech bylo důležité pro prezentaci, získání zkušeností, dovedností, a také nezbytně pro výdělek. Tedy opět řemeslo a dílna. A lidi do té dílny chodili pro zážitek a zábavu, samozřejmě. Nové kompozice ve smyslu uměleckého díla však vznikaly zejména v hlavách výjimečných individualit a byly zaznamenány ve studiích, nikoli v klubech. Klub hrál roli okrajovou. Když se Miles Davis zavřel do studia a tvořil revoluční díla, co posouvala hranice hudby, potřeboval špičkové řemeslníky vytrénované právě v těch klubech. V tomhle smyslu kluby jistý význam pro vznik originálních výtvorů měly. Je třeba rozlišovat tvorbu a interpetaci. Zatímco skutečného tvůrce lze nalézt jen vzácně, interpretů všeho druhu je mnoho.

Judith - 20.06.2023 12:46:20 #

Tohle bych asi taky nepřeháněla... Člověk s nástrojem nepřestane být fenomén jenom proto, že s tím nástrojem stál ve studiu před padesáti lety, no a počítač je koneckonců taky nástroj. Každá hudba je zhmotněná energie. Energie živého hraní je nezaměnitelná, ale je to jenom jedna z podob. A hlubokou emoci může mít člověk doma v obýváku - tihle lidi nedělají fronty na ulici, ale zážitky mají úplně stejně reálné. K tématu hraní ještě Tony Levin: "Mladým a začínajícím muzikantům vždycky říkám, berte každou příležitost, i když je to na houby. Třeba tam bude dobrý bubeník. Třeba se něco naučíte. Nečekejte, až vás potká ideální nabídka. Hrajte co nejvíc." Docela mě zajímá fenomén nájemních hráčů, živých nebo studiových. Oni ten hudební svět propojují po způsobu podhoubí. Získávají kolikrát absurdní kombinace dovedností, ale pak to můžou někde úplně nečekaně zúročit způsobem, který by člověka od stolu nenapadl. Je to takový ekosystém a je v něm důležité všechno.

hejkal - 20.06.2023 11:43:14 #

Klub a jazz sú súrodenci. Táto hudba vznikala v kluboch a do dnešného dňa žije v kluboch. Ja len taký prehľad o súčasnej mediálnej situácii a o funkcii hudby v našej spoločnosti, ktorá sa za tých sto rokov, odkedy jazz vznikol, totálne zmenila. Dnes je hudba samozrejmosťou, všetka hudba sveta je dosiahnuteľná v každom telefóne, ale fenomén ostal. A fenomén je človek s nástrojom. Ľudí ešte stále zaujíma vidieť tvorbu hudby v živom čase. (Peter Lipa, rozhovor v časopise .týzdeň, 16.6.2023) Ale potom, keď je nejaký koncert vo Village Vanguard alebo Blue Note, tak tam stojí aj kilometrový rad, aby sa ľudia do toho klubu dostali. Lebo vedia, že zažijú niečo pravé, reálne, blízky dotyk s géniom loci, hlbokú emóciu. To sa počítačom vygenerovať nedá. A práve po tej esencii emócií ľudia prahnú. (Martin Valihora, rozhovor v časopise .týzdeň, 16.6.2023)

stargazer - 20.06.2023 04:55:12 #

"Kdýž už jsem chtěl začít zkoušet, měl jsem už celkem jasnou představu o naší hudbě. Začali jsme jen já a Billy Cobham, protože celé obsazení skupiny nebylo ještě jasné. No už ve dvojici to znělo ohromně. Věděl jsem, že když se skupina zkompletizuje, bude to skutečně super"......John McLaughlin o MO

« další předchozí »