Diskuze

« další předchozí »

Judith - 01.10.2023 14:57:15 #

Texty kopíruju z netu - písničky, co vybírám, znám většinou tak dobře, že umím posoudit, jestli sedí. I'll Be Around v návaznosti na předešlou The Silent within evokuje průlom, až zjevení... Vezmu ji taky, ty dvě patří k sobě. Celkově jde o mnohem jednodušší texty než na albu Sex & Religion, to jsou až filozofické traktáty.

stargazer - 01.10.2023 14:36:30 #

I'll Be Around je jedna z těch hitovějších z alba Ultra Zone. Díky za překlad. Judith, ty texty překládáš z cd bokletu nebo si je najdeš na síti ?

Judith - 01.10.2023 11:15:54 #

Steve Vai: I'll Be Around  >> odkaz album The Ultra Zone, 1999, zpívá on sám Překlad nechávám v jazykově neutrálním mužském rodě, jelikož podle mě nejde o obvyklý love song. Osobně skladbu slyším jako milostnou píseň v ryzím slova smyslu, radostně hravý a velebně vznešený slaďák. Docela mi pocitově navazuje na poselství Endless Dream. Words fall silent when no one will hear Emotions are deadly when there's too much to fear Touch a feeling and we feel again To know the pleasure, we must know the pain I'm going down for the last time Open your eyes Who's gonna hear you when you're callin' And who's gonna catch you when you're fallin' Who's gonna trust you Well I'll be around for a while And who's gonna heal you when you're bleeding And who's gonna give to you when you're needing And who's gonna love you Well I'll be around for a while When love lies bleeding only fools are bold They search for pennies in a pot of gold Faith is dying when no one's to trust But your soul is crying And it's glorious It's coming down to the last time Open your heart Who's gonna hear you when you're callin' And who's gonna catch you when you're fallin' And who's gonna laugh with you Well I'll be around for a while And who's gonna warm you when you're freezing And who's gonna hold you when you're screaming And who's gonna promise you To be around for a while There you stand, drowning in the rain Kidding yourself the wind don't sting And all this time the thing you want is calling to you I dig the way you take that storm While spitting in the face of right and wrong Well you could let down your defenses When you're in my arms You could touch my face In my arms You could dream on and on In my arms You would never be alone In my arms You could cry like a child In my arms Who's gonna hear you when you're callin' And who's gonna catch you when you're fallin' And who's gonna trust you Well I'll be around for a while And who's gonna mend you when you're broken And who's gonna find you when you're stolen And who will always love you I'll be around for a while And who's gonna shield you when it's rainin' And who's gonna kneel with you when you're prayin' Who's gonna feel for you Well I will, I'll be around for a while Who's gonna help you when you're tryin' And who's gonna hold you when you're dyin' Who's gonna beg you To be around for a while --- Slova mlčí, když není, kdo by slyšel Emoce jsou smrtící, když je strachu příliš Dotkni se pocitu a zase procitneme Poznat potěšení znamená poznat bolest Sestupuji, naposledy Otevři oči Kdo tě uslyší, když voláš Kdo tě zachytí, když padáš Kdo ti bude věřit Já budu blízko, na chvíli Kdo tě vyléčí, když krvácíš Kdo ti dá, když jsi v nouzi Kdo tě bude milovat Na chvíli budu poblíž Když láska skomírá, jen pošetilí mají odvahu Hledají drobné mezi zlaťáky Víra umírá, když není, kdo by věřil Ale tvoje duše pláče A je to nádherné Přichází to, do posledka Otevři srdce Kdo tě uslyší, když voláš Kdo tě zachytí, když padáš Kdo se s tebou bude smát Já tam budu, na chvíli Kdo tě zahřeje, když mrzneš Kdo tě podrží, když křičíš A kdo ti slíbí Že s tebou chvilku pobude Tady stojíš, toneš v dešti Namlouváš si, že ten vítr neštípe A to, co chceš, tě celou dobu volá Já proklestím cestu, ty se postarej o tu bouři Zatímco pliveš do tváře správnému a špatnému Můžeš shodit všechny obrany Když jsi v mém náručí Můžeš se dotknout mé tváře V mém náručí Můžeš snít a snít V mém náručí Nikdy nebudeš sám V mém náručí Můžeš plakat jako dítě V mém náručí (kytarové sólo) Kdo tě uslyší, když voláš Kdo tě zachytí, když padáš Kdo ti bude věřit Budu někde blízko, na chvíli A kdo tě spraví, když jsi rozbitý Kdo tě najde, když jsi ukradený A kdo tě bude vždycky milovat Já tam někde budu, na chvíli Kdo tě zaštítí, když prší Kdo s tebou poklekne, když se modlíš Kdo s tebou bude cítit Budu blízko, na chvíli Kdo ti pomůže, když zkoušíš Kdo tě bude držet, když umíráš Kdo tě bude prosit Abys tu ještě chvíli byl

Judith - 11.09.2023 11:14:30 #

Pokaždé mě to znovu překvapí, ale pohled na datum 11. září mi určuje tón. V roce 2001 jsem první rok učila - pamatuju si, jak jsem šla druhý den ráno k prvákům (na střední), tehdy nikdo moc nevěděl, co vlastně bude, všichni byli otřesení (útoky přišly odpoledne našeho času den předtím). Nikdy jsem moc nefandila přístupu tvářit se, že se nic neděje, když se děje, ačkoli režim a klid jsou důležité, zvlášť pokud jde o děti, a otřesenou důvěru ve svět může nejlépe ochránit počítání rovnic.  Přemýšlela jsem, co s nimi tu hodinu budu dělat, o čem si budeme povídat? Protože něco dělat musíme... Četli jsme nakonec Seiferta, básně věnované Praze, dali jsme mimo jiné celý Věnec sonetů, který je o okupaci. Nechali jsme se tím unášet a kolébat. Umně propletená nádhera mateřské řeči, řád ve slovech, láska k domovu probuzená pocitem ohrožení, básnické obrazy, které zachycují a usměrňují všudypřítomné chvění. Podaná ruka, pro kterou jsem sáhla do knihovny a která nás tím prvním nárazem všechny provedla.  Událostmi 11. září je volně inspirované album The Residents: Demons Dance Alone. Drobné příběhy skládají mozaiku, co všechno se děje v ulicích New Yorku. Napůl vyšinutým, ale převážně klidným, až jemným způsobem zpívají o zradě, násilí, šoku, bolesti amputované nohy. O setrvačnosti, kterou bolest má - příběh beznohého žebráka je dovedený do okamžiku, kdy mu zemře myš, která bydlela v jeho ponožce, takže je ten kus oděvu definitivně nanic. Vybrala jsem skladbu o krádeži auta. Refrén na konci se opakuje... strašlivě dlouho. The Residents: The Car Thief  >> odkaz (I once I once I once was part of you) You hoped that the (I once) Hands choking me (I once) Had broken me apart (I once was part of you) (Now I don't Now I don't Now I don't believe in you) My open end ([Could he?]) Your only friend ([Could he?]) Was always in the dark ([Could he?] [?]) 'Til I took a shoe (I can't) That belonged to you (I can't) Then took a torch to your new car (I can't be [?]) And now that car Looks like a star That's fallen far from the dark And as my pain Turns into flames No one blames my heart As my pain Turns into flames No one blames my heart --- Jednou  Kdysi Jsem byl tvojí součástí Doufal jsi, že ty ruce Které mě dusily Mě zlomily A teď A teď Teď ti nevěřím Můj otevřený konec (Mohl to udělat?) Tvůj jediný přítel (Mohl?) Byl vždycky temný (Mohl?) Dokud jsem nevzal botu (Nemůžu) Která byla tvoje (Nemůžu) A pak pochodeň do tvého nového auta (Nemůžu být...) A teď to auto Vypadá jako hvězda Padající z výšky temnot A jak se moje bolest  Proměňuje v plameny Nikdo nepodezírá mé srdce Jak se moje bolest  Mění v plameny Nikdo by nevinil mé srdce

Antony - 11.09.2023 08:14:24 #

Držím se tématu a zdroje, z něhož se rozvinula diskuze. Napsal jsem, že výklad významu textu je pošetilost. Jediné, co v něm můžeme najít, jsou účinky na naši osobu, naše psýché, v momentálním rozpoložení a životním stavu. Spojující prvek s jiným vnimatelem je dílem náhody (která má roli poledne), dílem generalizace. Spojující prvek s autorem je zcela vyloučen. Ano, můžeme si myslet, můžeme být dokonce přesvědčeni o tom, že jsme zcela pochopili, zcela souzníme. Je to ovšem jen náš vnitřní a jedině na naši osobu ohraničený pocit. Neb umění nelze pochopit. No, a celá následná diskuze se od tohoto zdrojového tématu ve slovních protuberancích velmi odchýlila. Místo relevantních argumentů jsou tu příhody odjinud. Ve smyslu původní otázky to nepřineslo nic objevného, ale hlavně je tím porušena zásada sémantické relevance, na což jsem citlivý. Proto reakce je taková, jaká je. Nemám nic proti nápadům, hypotézám a pracovním myšlenkovým verzím názoru. Taždý si tím musí projít. Dokonce vnímám, to nechci nijak popírat, že v onom spíše neorganizovém slovopění jsou cenná zrnka. Ale jako celek to postrádá právě ten systém, o který stojím. Abych se mohl s něčím stotožnit. Jenže tady jsou zatím jen suroviny, na hromadě leží nezpracovaná úvahová ruda. Jsou v ní nedokončeny procesy, které jsem prodělal a vyřešil mnoho let zpět. Nechce se mi k nim vracet. Já už své kolo vynalezl. Chci jiné hotové kolo, abych se mohl inspirovat jinými konstrukčními detaily. Píšu v metaforách, tedy sázím na schopnost čtenáře rozkódovat je. Možná bych mohl natvrdo napsat to, co jsem se v předchozích textech snažil více či méně zdvořile naznačit. Obávám se, že by to ale k výsledku nevedlo, spíše ke kontroverzi, a to nechci.. Místo toho si dovolím jednu malou avšak zásadní vzpomínku. Když před drahným časem Jaroslav Seifert získla Nobelovu cenu za literaturu (1984), bylo s ním uskutečněno několik rozhovorů. Tento bolševikem umlčený básník (neboť ideologické odpadlictví je horší než bezvěrství) byl vytažen na světlo publicistiky. Nevzpomenu si na zdroj, bylo to nejspíš na Vltavě, kdy příhodu zmínil některý z redaktorů. Zeptal se Seiferta, jak mají význam jeho veršů ve školách vykládat. Co tím básník chtěl říci? Seifert se zarazil a pak se udiveně zeptal. Cože? To se ještě dělá? Já se s klasikem ptám úplně stejně, a možná ještě více udiveněji. Pišme překlady, vzdejme se pošetilých výkladů.

Judith - 10.09.2023 23:03:54 #

Je to zmatené, jo. Píšu, že nabízím určitý pohled, který mi dává v tuhle chvíli smysl, nebo by dávat mohl. Předkládám hypotézu - co kdyby? Nemohli bychom se něco dozvědět, nemohlo by nám něco zaklapnout, kdybychom se na věc podívali takto? Konkrétně tady: Nevede k některým nemilostem ve vnímání umění skutečnost, že se při kontaktu s ním různým způsoby izolujeme v prostředích a situacích, které jsou evolučně nové a nezvyklé? Podobně jako bylo prokázáno, že člověk ztrácí část své lidskosti, když je vyvázaný z osobního vztahu ke svému okolí? Je to nápad. Možná hloupý, klidně. Ale jako způsob uvažování mi připadá relevantní. Výchozím bodem byl zazněvší názor, že je pošetilé hledat v umění významy, natož si myslet, že bychom se na nějakých mohli shodnout jinak než náhodou. Nějak mi tam zacinkala právě ta izolovanost. Ale je to úvaha mimo čtverečkovaný rastr, s tím souhlasím (a dál jsem ji rozvíjela spíš v souvislosti s hudbou než čistě s texty). Stejně tak by vysvětlením v tomto konkrétním bodu mohlo být, a je to asi pravděpodobnější, že se nám jako jednotlivým vnímatelům prostě příliš vzdálily referenční horizonty, každý člověk dnes opravdu do velké míry žije ve svém vlastním světě.  Pokud jde o vysoké a nízké, tedy metafyziku a trsání, v umění je obojí a ještě i všechno mezi tím, proto je právě cenné. Že oslovuje různé stránky v člověku a tím je propojuje - ne přímo, ale tak, že mu obě či všechny zároveň vyjdou vstříc. Podobnou myšlenku už jsem jednu nadhodila a matně si vzpomínám, že tehdy se zamlouvala. Ať se vrátím k Endless Dream, jak tu skladbu miluju, tak myslím, že po textové stránce jde hlavně o sled výkřiků. Jejich přesvědčivost je v přednesu, pohromadě to moc nedrží a význam příliš nemá. Působí na mě dojmem, že text vznikl ze špatného druhu nutnosti - prostě bylo potřeba něco zpívat. Ne z vnitřního přetlaku, o němž třeba u zmíněné Siberian Khatru nepochybuju.

Antony - 10.09.2023 20:25:21 #

Dobrá tedy. Budu méně naléhavý. Vlastně celý problém tkví v porušování tří zásadních věcí, které jsou pro přednesení názoru zásadní. Příčinné závislosti, systému a pojmů. Tedy vlastně neustále v tom samém, na co opakovaně narážím. A narážím, protože tam jsou logické, argumentační a sémantické vady. S jednotlivostmi většinou nemám problém. S jejich spojováním už ano. Jestliže chceme něco něčím argumentačně doložit, musí tam fungovat příčinná závislost. Nemůžeme nasypat na hromadu skutečností a z nich libovolně vyvozovat závěry, které se nám hodí. Proto, když hledám relevantní odůvodnění, často chybí úplně, případně je překroucené. Odůvodnění, aby mělo hodnotu pravdivosti, musí odpovídat systému. Systém sám staví na pojmovém aparátu. Ačkoli jsem mnohokrát zdůrazňoval, že bez toho se ze slovního vyjádření stane tekoucí amorfní kaše, co vše jen zablemtá, ale nic nevyjasní, je tady pořád. Neřád. Nelze pomocí jevů zdůvodňovat nesouvisející skutečnosti. Když mi v poledne na zahradu spadne meteorit, není tím vinno poledne. Když se ušlapou fanoušci nějaké skupiny, není tím vinno umělecké dílo. Všechno co popisuješ je pouze psychologie davu. Z tohoto hlediska je úplně jedno, jestli se dav sešel na rockový koncert, na fotbalový zápas, na politický míting, na supermarketovou slevu. Jde o dav a jeho masovou hybnost. Tato problematika má s uměním spojitost ještě vzdálenější než terciární. Kvartérní? Se záměrem uměleckého díla, či jeho působením, to nemá společného zhola nic. Hudba má v takovém případě roli poledne. I autorské čtení, stejně jako živé vystoupení hudebníka, je pouhá interpretace již vzniklého díla. Není to tvorba. Jde o (z hlediska vzniku i existence díla) nadbytečnou věc. Interpretace je samozřejmě důležitá z jiných důvodů, ale ty hrají roli čistě pragmatickou, jsou tedy od umění zcela oddělené. Nemají z hlediska zdrojového významu umění argumentační hodnotu. Vlastně z celého toho toku slov, a to již hodnou chvíli v rozměru měsíců, cítím úzkostlivě úpornou (úporně úzkostlivou?) snahu o přisuzování umění na jednu stranu vyšších transcendentálních účinků, zušlechťování globálního lidského ducha a aurálně karmálního metafyzična, na druhou stranu se tu jako hodnota přidá skutečnost, že si jde parta kořeňů někam zabékat. Chybí tomu konzistence, návaznost, systém. Těžko se mi celek nějak obhlíží, když je rozdrobený do nesouvislých fragmentů, které do literárního patvaru slepila slovní omáčka. Stále jsem se (kromě jiného) nedozvěděl relevantní důvod, proč je divné tvořit bez vnimatele. Všichni teoretikové se shodli na tom, že autor a vnimatel jsou časově i prostorově odděleni v okamžicích vlastního procesu. Ne, že bychom tuto teorii nemohli bořit, naopak, pokoušejme se o to. Ale regulérním způsobem disputace, nikoli word bombingem. Taková snaha je více dychtivá, než k výsledku vedoucí.

Judith - 10.09.2023 18:14:29 #

chimp.charlie: Kde jsi byl, když mi bylo dvacet??  :-)

chimp.charlie - 10.09.2023 17:39:51 #

Judith, Judith... Bacha, hranice mezi psychologií a psychiatrií je neostrá... :) :) :)

Judith - 10.09.2023 14:23:39 #

A proč mě to celé napadlo teď a tady. Přemýšlím o té jedinečnosti, nesdělitelnosti významu a zážitku. Myslím, že se podobnými otázkami asi moc netrápí lidi, kteří si prozpěvují s přáteli na večírku populární hity. Že podobné úvahy nastupují, když máme jiné proměnné - komplexnější, silněji individuální dílo, výraznou až svéráznou osobnost na přijímající straně, specifické okolnosti soustředěného domácího poslechu, možná ještě něco dalšího. Ok, taková konstelace se moc často nenaskytne, ale dívat se na ni prostě jako na novou a nesmírně složitou situaci bez dalšího hodnocení otevírá podle mě trochu jiný prostor, jak to celé vnímat a jak s tím naložit. Nihilismus neberu - nic netrvá věčně, to není žádná jistota.  (Teoreticky by vyšší komplexita sdělení měla vést k vyšší přesnosti při vnímání, ne naopak - nejvíc náchylné k misinterpretaci jsou právě texty "o všem a o ničem".) Další nesouhlas a tentokrát z více stran jsem zachytila ohledně rozebírání a okecávání díla (textu), místo aby ho člověk nechal na sebe působit a vnímal, co mu říká. Do závorky podotýkám, že Andersonovi bych to takhle určitě nevykládala. Myslím, že kolegové tady citlivě zavnímali, že je to vlastně způsob (jeden ze způsobů), jak se od přímého účinku trochu distancovat. Beru to podobně a taky proto jsem na Talk nepsala recenzi. Protože pravda je, že mi celé psaní o hudbě začíná nějak kolabovat - moc zatím netuším, čím to je. No, v tom ale evidentně nejsem sama. Třeba časem něco vymyslíme, nebo taky ne.

« další předchozí »