Diskuze

« další předchozí »

Judith - 30.05.2023 15:14:33 #

Jarrett je pozoruhodná osobnost. Pustila jsem si živé vystoupení z roku 1974 >> odkaz (v kvartetu, sólové piano obecně nedávám, to je pro mě nejmíň zajímavý nástroj - ačkoli třeba ten Michel Petrucciani onehdy byl působivý) a doposlouchala jsem, ale je to pro mě asi maximum, kam jsem schopná s jazzem jít. Ale myšlenky má zajímavé, i když bez spojení s konkrétní, evidentně velmi osobitou a propracovanou tvorbou by se ledacos dalo brát jako alibistické klišé.

hejkal - 30.05.2023 05:32:58 #

Ísť do hĺbky než zahrať všetky noty správne je mi blízke.

stargazer - 30.05.2023 04:47:02 #

"Slyšíme jazzmany fušovat do world music a indické hudby, minimalisty popisujíci tolik archů papíru kolik můžou, než z toho vznikne "myšlenka" , čiperné snaživce převlečené za muzikanty, hudebníky převlečené za filmové hvězdy, jimiž se skutečně stávají, černé muzikanty bez černé duše, nespočetné studiové muzikanty, kteří si v režii čtou noviny. Slyšíme tohle všechno, ale kde je ten hlas, ten původní hlas, individuální, prvotní potřeba ? Kde je Miles ? Kde je hudba ?".....Keith Jarrett, klavírista V roce 1992 vzbudil rozruch svým článkem v New York Times - KATEGORIÍ SPOUSTY, ALE KDE JE HUDBA? , v němž přemítá o umělecké podstatě hudby, o záporných vlivech obchodního zákulisí.

Antony - 29.05.2023 21:47:05 #

Keith Jarrett je bezesporu nevšední osobnost. Talentem, tvorbou, přístupem. U takových jsme vzdáleni jejich vidění světa více než obvykle. Proto každá jimi pronesená věta může znamenat něco jiného, než se zdá. Skutečný smysl sdělení je znám pouze autorovi výroku, jasně. Spekulovat nad ním může znamenat hodně velkou deformaci nosné myšlenky, a tím mířím na sebe. Současně si ovšem při svém mudrování nad tím, co ten či onen řekl, riziko myšlenkového twistu uvědomuji, dodávám na svoji obhajobu. Tolik jedno úskalí citátu. Druhé úskalí, a tím chci zmínit osvědčenou metodu mého přístupu, tkví v tom, že často se hledají senzace a extrémy. Podle těchto neobvyklostí pak posuzujeme člověka, jako by je dělal běžně. Přitom on se v 99,9% případů chová zcela konformně, ale to žurnalistu nezajímá, tím by nikoho neohromil. Žurnalistika se snaží čtenáře nalákat na skandály, vezme si nepodstatnou obskurnost, zveličí ji a udělá z ní typický rys daného protagonisty. A ty čtenáři čum! Proto si myslím, že tyto WAU historky o různých námi oblíbených muzikantech jsou v naprosté většině jen urban legends vyvolávané pisálky a přiživované naivními konzumenty takových zpráv. Ředím je homeopaticky, pak dávají smysl. Věřím pouze střízlivě a střídmě píšícím publicistům, kteří oplývají znalostmi, konzistencí názoru, drží se faktů a z nich uváženě vyvozených závěrů. Nahlížím do svého oblíbeného Fordhama: Přemítavý člověk a důrazný komentátor Jarrett zastává názor, že hudebník má prohlubovat své vědomí a osobní schopnosti bez ohledu na komerční souvislosti. Jít do hloubky je podle Jarretta důležitější než "zahrát všechny noty správně" - a právě tudy vede cesta k nevratným změnám v životě každého hudebníka . Tak tohle beru jako výstižný vhled znalého a zkušeného hudebního publicity.

stargazer - 29.05.2023 18:43:44 #

Zdravím všechny. Jsem docela rád, že Jarrett je téma. Tenhle citát je z knihy o jazzu, a tohle je vlastně úvod předtím, než se autor o něm rozepíše. Jestli je to vytržené z kontextu rozhovoru nebo přímo jeho osobní momentální úvaha okamžiku, opravdu nevím. Na zítřek jsem připravil další jeho osobní vyznání.

Judith - 29.05.2023 17:22:22 #

Tak tohle bude zajímavější. Jednak Keith Jarrett vydal album, které se jmenuje Silence, jednak jsem se dočetla, že je známý tím, že na jakmile v publiku někdo zakašle, přestává hrát. No a pak říká věci jako že ticho je nesmírně vitální, chápe ho jako aktivní sílu... The energy in silence can be made physical. The newer concerts are almost exactly like the piano—whatever it is—through it I am able to try to go even further into the process of hearing, of listening, and also show actively how incredibly vital the silence is. In a way that’s what it’s about: how active is the silence, how completely nothing is the action. >> odkaz stargazer: Máš k tomu citátu nějaký kontext? Dává ti to nějaký smysl? Mně se to vyjádření takhle samo o sobě líbí, ale koukám, že on tím asi fakt něco myslí...

Antony - 29.05.2023 15:28:50 #

Ad romantické vztahy - v šestnácti klidně omdlévejme z našich hudebních milášků a dělejme si z nich nedotknutelné božstvo. Telecí myšlenky k telecímu věku. Ale po nejpozději po čtyřicítce bychom už měli vědět, že i velcí umělci jsou jenom lidi se spoustou chyb. Ad stav mimo přemýšlení - no právě, přesně na to narážím. Když se chci pokusit napsat o stavu mimo přemýšlení, tak použiji příměr, ze kterého to vyplývá. A ne ten o fantazii a obrazotvornosti, který s tím má společného pramálo a je velmi zavádějící. Navíc se nedomnívám, že by zrovna tento stav bylo těžké vysvětlit.

Judith - 29.05.2023 14:40:41 #

To máš to samé jako s romantickými vztahy, lidi od nich kolikrát čekají hrozně moc a kladou na ně neúměrnou zátěž (viz velkou část love songů). Ale tady konkrétně si myslím, s tím návratem do ticha, že šlo právě o pokus popsat stav mimo přemýšlení. Což se dá zažít, ale blbě se to prostě vysvětluje.

Antony - 29.05.2023 14:29:16 #

Ano, to vytváří. Zbožštění ideálů. Mám tu blbou vlastnost, že se nad jejich plky zamýšlím.. Neberu je jako kánon.

Judith - 29.05.2023 14:22:28 #

Bylo to "ach" jako prostě jenom krásné, mimo slova. Což je zároveň moje indicie pro prostého posluchače. Tyhle citáty bývají dost často pronesené jako odpovědi na otázky, tak je to potřeba brát. Ne že by to dotyčný "tak nemyslel", ale že by ho kolikrát nenapadlo to či ono aktivně tvrdit a hlásat (jako by si o sobě myslel, že má nějaké hlubší poznání). Iluze dost často vytváří publikum.

« další předchozí »