Dik Dik, I - Suite per una donna assolutamente relativa (1972)

Formácia I Dik Dik a jej album Suite per una donna assolutamente relativa sa mi dlho nedokázala vlichotiť do priazne, aby som ju vôbec zaradil do širšieho výberu pod čiarou k plánovaných akvizíciám v nejakom budúcom desaťročí. Z literatúry a internetu som si síce čo-to načítal, to však bolo všetko. Album bol v nemenovanom bratislavskom obchode k dispozícii roky-rokúce, nenašiel sa nik, kto by si ho vyžiadal k vypočutiu, nedajbože zakúpil. Napokon mi ho tento rok prišlo ľúto a charitatívne som ho pozval k sebe domov. Oproti nevítaným (schválne nepíšem „imigrantským“) návštevám mi nerozmláti byt, keď chce byť vypočutý a ani sa netvári, že by mu bolo lepšie niekde inde.

Klavírne melodické intro otvorí v podstate mäkučkú skladbu Donna Paesagio, kde nenabustrovaná gitara tíško vybrnkáva podklad pre spev á la „poďme do rádia“. Il Viso plynulo nadviaže, mellotron lahodne vyhráva, možno počuť styčné body s Premiata Forneria Marconi, akurát hudba je celkovo „jednoduchšia“. V podstate to takto pokračuje celý album. Klávesové skladby s ľahkým, niekedy až „taliansky“ vtieravým spôsobom plynú aj bez ukrajinského tranzitu plynu, až je tu zrazu koniec a človek si nevie rozpomenúť, kedy sa odohral dajaký vrchol. Napriek tomu je poslucháč okúzlený, akoby bol svedkom výletu do ríše detskej fantázie, rozprávkovej zeme a zrazu sa prebudil do slnečného dňa, hoci by prisahal, že keď začal počúvať, vonku bolo sychravo..

Nepochybujem o tom, že priaznivci klávesových progrockov s dominanciou poslucháčskej prívetivosti budú tento album milovať. Mne neprekáža, rád si ho pustím, keď mi chýba troška pokojného rozjímania. Ale k najlepším kúskom talianskej "namakanej" scény 70. rokov si ho asi sotva niekedy zaradím. A výnimočne to nie je preto, že hudobne šlo o čistý kalkul. Fičí prog? Tak nahrajme prog album, azda „vyděláme“.
reagovat

Snake @ 18.09.2015 07:04:09
Koukám, že jsme se v podstatě shodli. Je to velmi dobrá deska, ale většina fanoušků - nejen italského - prog rocku se bez ní asi obejde.

Jen ti trochu závidím možnost nakupovat v "nemenovanom bratislavskom obchode". Pokud mají na pultě takové tituly, byl bych tam pečenej vařenej a měsíc co měsíc jim odevzdával část výplaty :) Takhle mi nezbývá nic jiného, než se spolehnout na internet..

CD BMG Japan /2005/ BVCM-37584

Italská beatová skupina I Dik Dik sklízela největší slávu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Z počátku byla ovlivněna především hudbou a vizáží The Beatles, nějakou dobu spolupracovala s popovou star Lucianem Battistim a pak přišel Woodstock v šedesátém osmém. Stejně jako jiné kapely i ona však musela z kraje sedmé dekády čelit progressive rockové tsunami, která se tou dobou hnala apeninským poloostrovem. I Dik Dik se v rychlosti přizpůsobili novým trendům a v roce 1972 natočili výborné album Suite per una donna assolutamente relativa. Rád bych vám ho v krátkosti představil :

11 skladeb, necelých 41 minut symfonického a melodramatického art rocku. Album je koncepční, skladby na sebe plynule navazují a některá témata a melodie se v průběhu přehrávání opakují. Metaforické texty Herberta Paganiho skládají poklonu té něžnější části lidského pokolení, s čímž zrovna nekoresponduje trochu "uhozený" obal desky, který navrhl Caesar Monti. Poněkud obměněný motiv z obálky je však ukryt i uvnitř skládací mini vinyl repliky a teprve tady pochopíme autorův záměr a smysl pro humor.

Sound je pěkně "zahuštěný", vyloženě klávesový a nahrávka tak zní velmi symfonicky. Kromě obligátního piana a Hammond organu tu uslyšíme Moog, Mellotron, clavinet, nebo cembalo. Doprovodná kytara je především akustická, bicí relativně jednoduché, vokály jemné - pochopitelně v italštině - a rozhodně neruší. Písničky jsou vesměs pomalejší, mají kolem čtyř minut a celá kolekce je vzácně vyrovnaná. Hledat tady nějaký vrchol, ale i vyložený propadák je počertech těžké. Vypíchnul bych tedy hlavně patetický monument La Cattedrale Dell´amore, chytlavý kvapík Le Gambe, nebo pěkně melodickou Monti E Valli.

Album komerčně propadlo. Starým fanouškům posun k art rocku zrovna nevoněl a rockeři nad ním ohrnuli nos. I Dik Dik tedy otočili kormidlem a namířili si to znovu do mělkých vod pop music...

Opravdovým milníkům žánru se deska Suite per una donna assolutamente relativa nevyrovná, to je bez debat. Viděl bych to na tři a půl, ale za pěknou reedici a výborný zvuk to skóre zarovnám nahoru.
reagovat

Brano @ 08.09.2015 18:02:32
Sakra,ten obal mi silne pripomína moju svokru.Vždy keď sa na to pozriem,tak ma trhne... :-)

PaloM @ 08.09.2015 18:28:31
Braňo, agentúra JPP práve hlásila, že tvoja svokra sa registrovala na Progboarde...

Brano @ 08.09.2015 19:09:43
Len to nie,preboha !

Snake @ 08.09.2015 19:45:08
Ten futrál je fakt brutus, ale muzika je fajn. Moog bzučí, Mellotron šumí, Hammond vrčí a milovník klávesového art rocku vrní spokojeností ; )

Brano @ 09.09.2015 20:24:22
Snake,keď je tomu tak,určite si Dik Dik vypočujem.Klávesy ja rád. :-)