Cressida - Asylum (1971)

Mezi mé nejoblíenější kapely patří většinou ti obrovští art a hard-rockoví dinosauři, tvořící v průběhu sedmdesátých let. Většinou mají na kontě více jak jednu desítku alb, z nichž některá patři mezi stěžejní výkladní zboží nejen jejich diskografie, ale hudebního odvětví za posledních padesát let jako celku. Malé "kapelky" s jednou nebo dvěma deskami živořícími na okraji zájmu to pak mají neuvěřitelně těžké, aby s tím málem, co stihli natočit, než pohasli, dokázali zaujmout na podobné úrovni. Když chvíli přemýšlím koho mám jmenovat, momentálně mě napadá Rick Wakeman s jeho prvními nahrávkami, jež mohou směle konkurovat domovským Yes, a pak dlouho nikdo, až tohle britské dvojalbové božstvo pojmenované Cressida.

Stejně jako mnozí jiní jsem i já využil reedice obou desek a zakoupil je prostřednictvím dvojdiskového remasteru najednou. Debut jsem si poslechl ihned zhruba před rokem a pak ještě mnohokrát. Teď tedy nastal čas ponořit se i do alba číslo dva. Vůbec jsem nečekal, že by mě mohlo oslovit stejnou intenzitou jako debut. Přece jenom kouzlo "poprvé" znovu účinkovat nemohlo. Jenže co zabodovalo na plné čáře a neočekávaně znovu, bylo kouzlo geniality. Dvojka Asylum je totiž na chlup stejně fantastická jako její starší sestřička. Hudebně není stejná, kopírák ke své skladatelské práci kluci nepotřebovali, ale je vystavěna s totožných ingrediencí, dojemných aranží a hlavně ve velice blízké (podobně posmutnělé) atmosféře. Konečný zvuk nahrávky, jeho magie a intenzivní emoční poselství je stejně účinné, jako bylo to na debutu. A to i přesto, že došlo k jedné podstatné výměně. Na jedničce hrající kytarista John Heyworth byl na dvojce vyměněn za Johna Culleye. Na výsledku to ovšem znát není. Je to znovu ten životodárně hravý a kytarově perlivý líbezný (hard) rock, tentokrát s mírným příklonem k symfonice a jazzu. A když píši o symfoničnosti, nemám na mysli tu mohutnou, někdy až pateticky nabubřelou smršť, ale jemnou, střídmou s lehkými doteky smyčců, které okolo vás ševelí a pomáhají kouzlu nahrávky k ještě větší intenzitě.

První čtyři skladby jsou naprosto úžasné, oblíbíte si je už s druhým, třetím poslechem. Pátá je jazzověji kořeněná instrumentálka a závěr desky obstará stěžejní, progresivně monumentální, přes jedenáct minut náročný komponent. A sotva deska dohraje, něco uvnitř vás nutí zmáčknout tlačítko play znovu. Proč vlastně? Odpověď je jednoduchá. Prostě chcete ty okouzlující melodie slyšet zase a ještě jednou. A pak znovu a znovu, až se vám Cressida zadře pod kůži a vy si najednou řeknete, hele, zas jedna malá a utlačovaná partička z pravěku, která měla našlápnuto na skvělou kariéru, jen kdyby stihla vydat daleko víc desek a oslovit širší obecenstvo. Pak by se postavení Uriah Heep, Ufo a jim podobných možná otřásalo v základech.
reagovat

Snake @ 14.01.2019 10:48:09
Jednoznačným vrcholem alba je pro mne pecka Munich. Naopak, s druhou "megakompozicí" Let Them Come When They Will jsem se nikdy nepobratřil...
Je to výborné album, ale o chloupek víc mi sedl debut. Tož za čtyři.

PaloM @ 14.01.2019 12:11:32
Takéto 1-2 albumové skupiny zo začiatku 70. rokov mám veľmi rád a dobre robíš horyna, že sa im venuješ :-) Ďakujem za recenziu.

horyna @ 14.01.2019 12:44:33
Také mě baví štrachat se v těch stařečcích o jednom, dvou albech. Velké jméno ještě nezajišťuje velkou kvalitu. Právě u některých takových jednohubek se skrývá velká potence.
Cressida jsou pro mne úplným zjevením, které atakuje i ty dávno předplacená nejpřednější místa velkých kapel.

Ak si myslíte, že za rok sa kapela môže posunúť o svetelný rok ďalej, tak to neplatí o Cresside. Album Asylum z roku 1971 si tvrdohlavo hudie to isté, čo jeho starší brat.

Osem skladieb si hovie v melodickosti ako zazimovaný úhor v blate, chĺpky veštiace drsný vývoj opantávajú skladby ako Asylum. Naproti tomu, lízanka je trápne nedosladená oproti diabetickým „smrťákom“ typu Munich. Už tradične excelujú klávesy i gitary. Tie dokonca kúštik zjemnili, aby hrali na city. Symfonické prvky sa tiež výrazne posilnili, takže nečudo, že niektoré songy majú aj cez deväť minút. Ak sa niečo zmenilo, tak je to nálada, je nepokojnejšia, niekto by povedal i vážnejšia. Krásne to ukazuje brilantná záležitosť Survivor, vyplnená takmer brassrockovou hutnosťou alebo podmanivá skladba Lisa ktorá má jedinú smolu. Gradácia celého diela vrcholí v dlhočiznej kompozícii Let them come when they will. Tá zároveň naznačuje, že je škoda, že kapela po tomto albume už nič nevydala. A nie je to len preto, lebo je tu vydarená bubenícka prekáračka s dychmi, a tiež sa tu konajú gurmánske basovo-klávesové hody. Ide o majstrovskú ukážku dobového rockového podhubia, ktoré nemuselo nikomu nič dokazovať. Nie ako teraz, keď si bez reklamy navoňaná pseudorocková hudba ani nepípne.

Kto má rád jemnejšie rockovanie, ten si na tomto albume príde na svoje. Myslím si, že je o kúštik lepší než debut (obsahuje menej veselia) a hoci kapelu nepočúvam často, je chutná.
reagovat

pito63 @ 02.02.2014 12:41:33
Na túto skupinu som mal zálusk už dávnejšie, ale akosi to nevychádzalo. Keď sa nakoniec v obchode objavila čerstvá novinka "Cressida - The Vertigo Years Anthology 1969-1971" (2012), 2CD kompilácia, ktorá obsahuje kompletné štúdiovky - CD1: "Cressida" (1970), CD2: "Asylum" (1971) a niečo naviac, poradil som sa s priateľom a po jeho vyjadrení neváhal ani minútu s nákupom. Prikláňam sa k názoru recenzenta; o kúštik viac mi sedí "Asylum".
hejkal, vďaka za recenziu!

Borek @ 02.02.2014 14:42:37
Tahle hudba je barevná jak podzim. Cressida je nezařaditelná, což vnímám jako přidanou hodnotu.
Dík za připomenutí!

hejkal @ 02.02.2014 14:52:34
Borek - Vnímam to podobne. Kiežby takéto nezaraditeľné a zároveň zaujímavé kapely prestáli nepriazeň osudu aj v dnešnej, totálne vyprahnutej dobe.
pito63 - Som rád, že si na Cressidu vôbec niekto ešte spomenie, hold, nedá sa jej drukovať kvôli vypredaným štadiónom, ale pre hudbu.

Jarda P @ 03.02.2014 08:15:05
Taky jsem využil edice he Vertigo Years Anthology a koupil obě desky najednou. Skvělá hudba, stejně bych ocenil i podobně znějící Spring.