Hancock, Herbie - Head Hunters (1973)

Tento míľnik v Herbieho tvorbe je archetypiálny jazzfunkový počin a ako taký je aj vnímaný verejnosťou. Ja ho vnímam ako čistý funk, nakoľko saxíky a Herbieho prelúdia tu majú s jazzom pramálo spoločného. Stačí si vypočuť Sly and family a človek objaví zdroj odkiaľ tento album čerpal. To je však nie na škodu. Práve naopak.
Funk som mal vždy mimoriadne rád veď "fonky nálada" tu bola pre moju generáciu od polovice 90tych rokov.
Toto dielko som ostal do rúk systémom akým kupujem CD už roky. Naslepo. Vedel som že chcem niečo od Hancocka na zoznámenie sa a toto CD bolo najlacnejšie. Keď som ho vrazil do môjho vtedajšieho Noname CD prehrávača, po prvotnom zapískaní(prehrávačova improvizácia na každé CD ktoré mal), začala ARP riffovina a následne pridávanie sa ostatných muzikantov, ktorí skladbou Chameleon navodzujú stav akoby človek sám bol týmto plazom so sekanými pohybmi na love.... Úplne to tam je. Ani Lizzard king by to lepšie neotextoval ako to Herbie a jeho gang zahrali.
Watermelon Man je mantra. Nie, nehovorím o indických vplyvoch, ale o opakovaní motívu s archaickými krikmi. Vytvára to zaujímavú náladu ako dakde v pralese. Pre mňa skôr asociácia s opičákmi ako s melónmi, ale to je koniec koncov iba technická poznámka.
Sly... to je proste tribute song jak hovado.
Poslednou skladbou Vein Melter sa vo mne ozaj čosi topí. V tejto jedinej naozaj jazzovej vecije toho veľa. Počujem tam Milesa, Mingusa, Shortera, Ravela, chvíľkami ale aj také to kozmické syntetizátorovanie. Príjemný slaďák do postele.
Album mám rád a ani po cca 15 rokoch sa mi neopočúval. Jazz(i keď v tomto prípade skôr funk) proste opočúvanie nepripúšťa.
reagovat

Rok 1973 byl nejen v Evropě, ale i v USA ve znamení prolínání nejrůznějších hudebních derivátů a mimořádně přál fúzím jazzu s rockem, ale i s etnickými prvky, které mnozí hudebníci a skladatelé dokázali s mimořádnou genialitou vkládat do tématu

CHAMELEON – výrazný basový riff se vám zařízne do uší a nutno podotknout, že jeho dvanáct tónů budete poslouchat téměř šestnáct minut, jako rytmický základ celé kompozice. Vytváří jej ruku v ruce baskytara a basový synthesizer. Na něj se ovšem začínají napojovat další instrumenty – elektrické piano, synthesizer, strojově přesné bicí nástroje a saxofony a přídavné percussion. Celek tak vytváří pevný rytmický motor seřízený v jazzfunkovém hudebním principu. Ani stopa po elektrické kytaře! Hancockova vynikající kapela si jako jmenovaný kvintet vystačí sama a její absenci ve skladbě potažmo na albu nepociťujete. Do striktně stanoveného rytmického základu Hancock vkládá barevné tónové improvizace, při nichž používá synthesizery v nejrůznějších barevných tónových kreacích, při nichž zůstává v nejvypjatějších okamžicích až rozum stát. Vynikající baskytarista Paul Jackson sází jedinečné basové figury a kreativní Hancock mu asistuje s elektrickém pianem Fender-Rhodes a synthesizery ARP a bubeník Harvey Mason nejenže drží základní rytmus, ale jeho zajímavé breaky se ústrojně spojují s celým tématem. Summersovy nejneuvěřitelnější percussion hrají ve skladbě velmi důležitou roli. Nejenomže vytvářejí paralelní rytmické obrazce, ale svou barevností prokreslují svými barevnými a polyrytmickými akcenty skladbu do jejích kořenů. Prostor pro Hancockovu improvizace, ale i pro napsané části posluchači ukazuje neuvěřitelnou soudržnost. Proplouváte barevným mořem se vzdouvajícími se vlnami nad kterým se rozžíhají a zhasínají tisíce zvukových světel v oněch chameleonských proměnách. Po odpojení basového riffu během střdní části skladby se nám jeho tep opět vrací do mysli. Jedinečný sólista Bennie Maupin hraje v Hancockově kapele stejnou úlohu, jako Wayne Shorter ve Weather Report. Přesto však Maupinovo uchopení saxofonové hry má jiné základy než více náladotvorného Shortera. Oba jsou samozřejmě vynikající a nijak si navzájem nekonkurující jazmanni. Skladba proplouvá zvukovými lagunami až do závěrečného finále…

WATERMELON MAN – velmi zvláštní a řekl bych nenapodobitelná skladba. Česky se jí říká podle překladu Melounář a patří dodnes mezi „standardy“ řady funkových skupin, kteří si chtějí pohrávat se zvukovými kouzly a rytmickými strukturami. Úvodní téma patří Summersovými dechovým percussion na pivní láhev a záhy se ve středním, ale důrazném tempu otevírá další funková skladba. Stojí na rytmických výměnách a je zde čitelný učebnicový příklad hry v lichých rytmech, který byl do té doby pro bubeníky, baskytaristy, ale i pro ostatní hudebníky velkou neznámou a právě fusion music měla tu krásnou příležitost vytvořit nové rytmické struktury tolik podmanivé pro jazzově cítící hudebníky. Maupin hraje svoje téma na sopránsaxofon a Hancockovy klávesy drolivými úhozy a modulacemi tónů jeho elektronických kombajnů vytvářejí další rytmické metrum vedle Jacksonovy přesné baskytary a Summers nám opět vrací ony etnické zvuky. Skladba má silný náboj ve stylu world music. V té době se ovšem podobný výraz ještě nepoužíval a tak se posluchač pomocí Hancocka mohl přenést do oblasti tropické Afriky, anebo divokých džunglí Oceánie a vnímat simulovaný pralesní sound s tajemnými šamanskými zvuky. Etnická atmosféra se podařila navodit v dokonalých obrazech, jak seznáte sami…


SLY – další Hancockova skladba je ryzejší fusion. Klávesové nástroje otevřoz velký prostor pro kreaci, ale hned nato se vracíme do rytmicky divokého funku, který zběsile znějící rytmika Masonových bicích nástrojů a Summersových percussion rozjíždí ve velkém stylu. Jacksonova baskytara je tentokrát úspornější, ale zato Hancockovy elektronické kombajny vytvářejí zvláštní zvukové obrazce. Skladbě ale podstatnou část vévodí divoká, ale přesto technicky vynikající improvizace Maupina na tenorsaxofon. Nejagresivnější uvolnění energetického potenciálu. Přestože tu a tam cítíme latinsko americký jazz, rytmické struktury nemají santanovské vedení a dokáží prolínat tolik etnických vlivů implantovaných do jazzu, které mají geniální finální podobu. Svádějí k divokému tanci, ale i k soustředěnému poslechu, v němž citlivější posluchač dokáže dešifrovat jednotlivosti celé hudební struktury. Progresivní fusion music byl velkým impulsem pro novou generaci hudebníků odchovaných Milesem Davisem. Hancock – Davisův žák, dokázal s tímto dědictvím velmi dobře naložit nejen ve svůj prospěch, ale i pro vývoj daného žánru…. V další fázi skladby dochází k výraznému rytmickému zklidnění, ale akcentované doby a výtečné breaky se neustále prolínají v zajímavých obrazcích…


VEIN MELTER – závěrečná skladba začíná tajemně s přeznívajícími zvuky kláves, ale takjé s baskytarou preparovanou wah wah pedálem, který ostatně používá i Hancock. Rytmika tentokrát volí zvláštní – drolivý rytmus a basklarinet volí dlouhé meditativní tóny.
Hancock pomocí synthesizerů ARP dotváří smyčcovou iluzi celého backgroundu. Evidentně náladová kompozice. Uvolňuje od rytmické sevřenosti a agresivity a vnáší do alba melancholii, ale i jakousi záhadologii…

Třebaže jazzová alba jsou v USA relativně stále středem zvýšeného zájmu, jejich prodeje se zdaleka nemohou rovnat album z oblasti pop music nebo rocku. Album Headhunters (Lovci lebek) však učinily z Hancockova projektu nejen vynikající majstrštyk – album bylo dekorováno jako mimořádný hudební projekt, ale stalo se i významným kasaštykem – jeho prodeje dosáhly vysokých čísel a Hancocka pozvedly do show-businessu. V sedmdesátých letech navazoval na Lovce lebek, ale v osmdesátých letech se jeho hudba začala proměňovat s rozvojem nových elektronických technologií a fusion music se výrazně vzdálila… Hancock je mysteriózní autor a hudebník a jeho skupina a tohle album to potvrzují, třebaže jeho poslech může být pro řadu posluchačů poněkud tvrdší oříšek.
Dávám plný počet hvězdiček!

reagovat

Mohyla @ 30.07.2012 16:14:08
Peter sa do rozboru albumu zahryzol s chirurgickou presnosťou a tak ho aj zhodnotil. U mňa tiež päť hviezdičiek, určite tiež u každého, kto má rád jazzrock, v tomto prípade ešte aj hodne šmrncnutý funky. Príma recenzia!

Petr Gratias @ 30.07.2012 18:25:55
Zdravím Mohylo....
potěšila mě Tvoje reakce.
Ono nás tady na Progboardu zase tolik není,
kdo má rád jazzrock nebo obecně fusion music
a reakce na tento typ hudby nikoho moc nepřitahuje.
Pozoruji že Mahavishnu Orchestra, Lifetime, Weather Report, Eleventh House, Miles Davis, Airto, Flora Purim, Jean-Luc Ponty, Frank Zappa, Return To Forever, Dixie Dregs... nejsou pro progboardisty tak atraktivní, soudě podle zájmu o toto téma....
Lepší to není ani s evropskými kapelami jako Colosseum, Brand X, Bruford, Isotope, Nucleus, Soft Machine, National Health... trochu líp jsou na tom U.K., ale to už je i fúze s artrockem....
HEADHUNTERS je v daném ranku významný hudební počin, který posouvá Hanckocovu hudbu hodně k funku a moderní world music.
Myslím, že ten kdo si objevil takové Sly And The Family Stone nebo Living Colour vezme Hancocka "na milost"....
Budu rád, když nasadíš nějakou recenzi od výše uvedených amerických a evropských kapel.
Díky a zdravím!

Mohyla @ 30.07.2012 19:09:28
PetrGratias, z jazzrocku som zopár postrehov napísal k Jazz Q - Album, které nikdy nevyšlo / Pozorovatelna a Soft Machine - Six.

PaloM @ 30.07.2012 19:10:13
Za posledný rok počúvam, odhadujem na 70 - 80 % fusion, jazz a world music. Najviac ma bavia fúzie Al Di Meolu, obnovení Return To Forever, snažím sa preniknúť do hudby M.Davisa. A samozrejme náš Martin Valihora v rôznych zostavách s priateľmi z jazzovej školy v Berkeley. A napr. geniálna Hiromi Uehara, s ktorou si Martin pár rokov zahral. Momentálne mám rozčítanú biografiu Mahavishnu orchestra - Energia, vášeň a krása, ktorú do slovenčiny preložil Gusto Rebro z mjuzik.sk a mjuzik.eu
Hancock ma najviac zaujal albumami 1970 - 75, no nemám to podrobne napočúvané.
A tak je rocková muzika a metal pre moje uši čoraz viac sviatkom ako rutinou.

vmagistr @ 30.07.2012 19:35:45
Od Hancocka znám zatím jenom album Maiden Voyage - ale tohle je přesně muzika, do které bych postupně chtěl proniknout. Hudba, k jejíž kráse se člověk musí "prokousat a proposlouchat", hudba, co mu nedá nic zadarmo. Konečný výsledek a pocit z poslechu "vstřebaného" alba pak ale stojí za to.