UK - U.K. (1978)

09.01.2019 horyna | #

Jméno John Wetton se v rockových kruzích skloňuje s úctou a patřičným respektem. Tento uznávaný zpěvák a hráč na baskytaru na velice vysoké úrovni zůstane už navždy spjat především s tvorbou King Crimson a "svými" Asia - tudíž souborem, který bývá často označován za jednu z prvních supergroup. To je většinou kapela, kterou tvoří špičkoví muzikanti zvučných jmen. Ale ještě před tím stihl John Wetton s jinými spoluhráči z kategorie "nadmuzikantů" postavit další neméně působivý projekt s názvem UK. Ten se sice netěší takové známosti jako vyjmenované kapely či účinkování na albech Uriah Heep nebo Family, do rockových análů se však zapsal stejně zlatým a výrazným písmem, jako jakýkoliv jiný zde jmenovaný projekt.

Spolu s trojicí Bill Bruford - bicí, Allan Holdsworth - kytara a Eddie Jobson - klávesy + housle, vytvořili nadmíru interesatní tým, který na svém startu porodil tento úchvatný debutní materiál. Pokud ho budeme chtít alespoň malinko stylově zařadit, k jeho příměru budeme potřebovat slova jako jsou fusion, jazz, jazz-rock a okrajově i hard-rock. UK tak mohou bez problému stanout po boku jim podobných kapel jako jsou Brand X či Mahavishnu Orchestra.

Úvod obstarává na poměry stylu, kterým se kapela prezentuje, poměrně hitová a na působivých klávesových pochodech postavená věc In the Dead of Night. Volně plynoucí By the Light of Day s decentním dotekem houslí modeluje krajinu v docela jiném, ležérnějším tónu, který je podpořen patřičnou dávkou sentimentu. Se třetí Presto Vivace and Reprise se vrací úvodní motiv a od čtvrté Thirty Years až po konečnou Mental Medication, se tvorbou UK nesou dvě zcela rozličné hudební složky, které si dovolují tito páni muzikanti vzájemně mísit a mistrovsky propojovat. Složku s nápisem technika řídí především Brufordovy změny rytmu a Holdsworthova akademická hra, atmosféru zase mají pod palcem klávesové proměny a podmanivě táhlé houslové party Eddie Jobsona. Přestože se Bruford spolu s Wettonem sešli ve Frippových King Crimson, hudba debutu UK té na "Larks' Tongues" podobna není, což je jenom dobře. Jedná se však o podobně komplexní dílo, které pracuje s hráčskou ekvilibristikou na obdobných 150%.

Vynikající hráčský potenciál tohoto projektu vydržel v tomto složení pro pouhé jedno album. Deska U. K. je ovšem natolik silným kusem, že by neměla chybět ve sbírce žádného milovníka fusion muziky.
reagovat

Jarda P @ 09.01.2019 09:24:06
Mistrovské dílo, stejně tak i druhá deska Danger Money, na které mi trochu chybí kytara.

oř @ 09.01.2019 10:23:29
Příjemná hudba. Nečekal jsem, že to bude tak podobné na King Crimson. Sice tam není bzučivá Frippova kytara, ale houslové party a jazzový záběr tam odkazují. Jen je to v odlehčenějším hávu.

Petr_70 @ 09.01.2019 10:36:42
oř:
Hmm... zajímavé.
Píšeš jak je ta muzika podobná King Crimson, zatímco Horyna v recenzi výše tvrdí opak... :))

Mám na tuhle supergroup (všechna ta jména opravdu vzbuzují respekt) políčeno už dlouho, tak jsem zvědav, který názor u mne nakonec převáží...

V každém případě díky za připomenutí. :)

oř @ 09.01.2019 10:43:08
Dotyky KC tam být musí, vždyť ti lidé pod značkou KC několik let hráli. Myslel jsem to spíš tak, že jsem čekal daleko rockovější-popovější věc. Rok 1978 už nepřál přetechnizované muzice a za chvilinku se narodí Asia. UK ale nejsou napůl cesty, což by se dalo předpokládat. Ohlíží se hodně nazpět.

bullb @ 09.01.2019 13:59:11
Chlapi, tu prestáva všetka sranda. Hudba so všetkými naj... Samozrejme hodnotenie je ovplyvnené výraznou dávkou nostalgie :-)

Pegas @ 09.01.2019 18:22:22
Mně teda tahle deska zklamala a nějak tam ta samá nej neslyším. Pár písniček se mi líbí, ale spíše jak je hrál později Wetton sólově.

Balů @ 09.01.2019 18:23:33
Já tam moc Crimson neslyším, ale ani jsem je nehledal.
Přesto album se mi moc líbí.

Mayak @ 09.01.2019 20:29:59
Prvý album U.K. som kedysi zaradil do TOP 20 najdôležitejších počinov v oblasti art/prog rocku všetkých čias, stále to, samozrejme platí ...
Mal som to šťastie a česť kapelu U.K. vidieť vrámci reunionov v rokoch 2009 (Krakow) a 2015 (Wroclaw), kde majorita materiálu z tohoto albumu bola prezentovaná na živo (samozrejme z pôvodných členov "len" s dvojicou Eddie Jobson/John Wetton) ...
Akože recenziu rešpektujem, ale veta "UK tak mohou bez problému stanout po boku jim podobných kapel jako jsou Brand X, či Mahavishnu Orchestra" ... je viac než kontroverzná.
U.K. sú stále "oboma nohami" subžánrovo jasný art/prog zatiaľ čo Brand X aj Mahavishnu Orchestra jednoznačne jazz rock/fusion, takže si pomiešal jablká s hruškami, Marku ...
... a dalo by sa písať aj ďalej ...

bullb @ 10.01.2019 07:00:36
To Mayak a horyna: Totiž je na to jednoduchá odpoveď. V časoch, keď vyšlo U.K. prvé album, (a nielen čo sa týka U.K.) sme sa sakra orientovali aj napriek informačným "filtrom". Možno z toho dôvodu sem - tam iskrí, kde zaškatuľkovať toho, oného interpreta. Howgh.

pozn. dnes to už mám ťažšie, vekový priemer na PB je niekde inde :-(

horyna @ 10.01.2019 07:08:49
Jak je ten svět roztodivnej :-) Já například slyším v UK daleko víc fusion, než art.

pinkman @ 10.01.2019 09:30:52
Tak snad není vůbec podstatné, jestli je to art, nebo jazz. Každý tam můžeme slyšet něco jiného, copak panuje nějaký majoritní názor na to, kam kterou desku zařadit? Je to jen kupa blábolů. Proč se tady pořád snažíte trumfnout jeden druhého? Každý má tu svoji pravdu.

Brano @ 10.01.2019 10:09:23
Tento album je majstrovské dielo a patrí medzi piliere každej prog-rockovej zbierky.Muzikantské výkony sú dokonalé,perfektné až nadľudské.Horynovi patrí vďaka za recenziu.Tohto albumu nie je nikdy dosť,z tejto HUDBY sa nedá prejesť.Vivat!

Jarda P @ 10.01.2019 11:51:43
Já v U.K. neslyčím ani fusion ani art, ale skvělou nadčasovou muziku a jednu z nejlepších desek roku 1978. Škatulkování je mi ukradené.

vmagistr @ 10.01.2019 13:53:25
Tomu, kdo svou již "hotovou" sbírku jen pasivně konzumuje, sice rozlišování žánrů a subžánrů (neboli "škatulkování") ukradené být může a jeho požitek z poslechu to neochudí, kdo ale o hudbě (byť i jen fanouškovsky) zkouší psát, měl by určité povědomí o vývoji a větvích daného žánru mít. Ne proto, aby mohl dávat jednoznačné odpovědi (to je art-rock, to je jazz-rock) - ty po něm v recenzi přece nikdo nechce, ale spíše proto, aby sám tušil, v jakém kontextu se vlastně v danou chvíli pohybuje.

EasyRocker @ 11.01.2019 08:12:51
Já škatulky považuju už pomalu za veřejného nepřítele. Teď čtu podruhé Blümlovu práci na progresívní rock v knižním vydání. Fantastická práce a jsem fakt rád, že vyšlo vůbec něco na to téma v češtině, ale ty škatulky! Když to čtu, je to jen proud citací hudebních publicistů a jejich vlastního škatulkování. Obdivuju jejich nasazení a zápal, ne už tak ovšem obsah. Chtěl bych se jednou dopracovat do stadia (a snad se mi to daří), kdy se budu moct soustředit JEN na hudbu, a škatuli uvést jen, aby byl čtenář v obraze sám. Škatule zničily mnoho a mnoho dobré hudby, protože lidi na to prostě dají a od spousty vynikající hudby je odradí škatule, která je pro ně nepřekročitelná. Přitom jde o hudbu, a ne o písmenka.

Mayak @ 11.01.2019 08:24:20
V prvom rade, veľmi si vážim Marka (horynu), lebo je dlhšiu dobu jednoznačne najplodnejší recenzent, má evidentne prehľad a jeho vzťah ku progu (hudbe) je úprimný a spontánny a v neposlednom rade ho vnímam veľmi pozitívne aj z aspektu ľudského (osobná skúsenosť) ...
Subžánrové delenie hudby je síce záležitosť orientačná, ale má svoj zmysel, ako čokoľvek (vec, alebo činnosť), čo sa dá systematizovať a kategorizovať kvôli lepšiemu prehľadu.
Hranice subžánrov (a v hudbe to platí obzvlášť) sú veľmi, veľmi relatívne a takmer každý deň nám ukazuje, že fúzovať, miešať a prelínať sa dá prakticky všetko so všetkým.
... nemyslel so to zle, ani nejako "nadradene", len U.K. som vnímal a budem vnímať, ako zásadnú kapelu, ktorá má podstatne bližšie ku veličinám art rocku (a súčasne úplne rovnocenne patrí medzi nich), ako sú hlavne King Crimson a Van der Graaf Generator, ako Markom v recenzii spomenuté kapely.
Je to síce v prvom rade môj subjektívny pohľad/vnímanie, ale za roky, čo sa venujem progu (hudbe) sa môj pohľad/vnímanie opiera o dlhodobú štandardnú kategorizáciu progresívnych foriem hudby, ktorá je v podstate vo svete (printové i elektronické médiá, recenzenti i znalá verejnosť) rešpektovaná ...

vmagistr @ 11.01.2019 08:57:13
EasyRocker: Za to ale nemůžou "škatulky", ale předsudky těch, kteří ten či onen žánr programově nechtějí poslouchat.

Brano @ 11.01.2019 11:21:14
Škatule sú jadrom problému!Škatule,škatule,škatulky...celý deň myslím iba na škatule >> odkaz

PaloM @ 11.01.2019 12:07:33
Jak sa začalo o škatuliach, presne som vedel, ako to dopadne. Celý svet sa okolo nich točí...

Brano @ 11.01.2019 17:10:10
Presne tak! :-)

zdenek3 @ 12.01.2019 14:36:58
Hodně dobrá hudba. To se musí nechat. Já tam taky KC nějak moc neslyším.

Líbí se mi více druhý počin Danger money.

Balů @ 12.01.2019 17:39:11
Nálepky-škatule, jsou novinářská berlička prosazovaná od počátku sedmdesátých let.
Tehdy jsme se tomu smáli, ale nakonec to dosáhlo obludných rozměrů.
Stále je nejdůležitější : Líbí nebo nelíbí.

vmagistr @ 13.01.2019 07:24:23
Rozlišování uměleckých směrů se objevuje v každém druhu umění - proč zrovna u hudby je to "berlička"? Pokud má člověk potřebu určité hudební projevy srovnat například co do jejich výrazových prostředků, ono "líbí-nelíbí" už mu bude těžko stačit.

merhaut @ 13.01.2019 09:37:24
Já mám žánrové škatulky rád:-)

EasyRocker @ 13.01.2019 11:09:26
Ale já v zásadě proti tomu nejsem, určitá berlička to zkrátka je. Ale dělat z toho vědní obor pomalu na úrovni jaderné fyziky je na mě už příliš. Pak už se to pro mě stává nesrozumitelným a spíš to škodí.

Danny @ 20.11.2020 23:14:47
Výborná muzika. S maximálním hodnocením tady souhlasím. Byla to vyjímečná kapela. A jdu si to pustit.

stargazer @ 05.03.2021 17:27:35
Kdysi se mi tahle deska líbila a dnes musím uznat, že je fakt fantastická. Brufordovy bicí se drží trochu zpátky /oproti jeho deskám z téže doby, které jsou taky velmi dobré / ,ale Bill hraje víc s kapelou. Chybí mi tu větší prostor pro Edieho el. housle, jejíž zvuk miluji.

12.10.2011 Petr Gratias | #

První – eponymní album britských U.K. se do mé sbírky dostalo až po jejich druhém albu Danger Money. Dokonce si pamatuji, že sehnat jejich první album byl docela problém jak na burzách, tak mezi překupníky a proto to nějaký čas trvalo, než se ke mně album dostalo do sbírky. Přemýšlel jsem, co bránilo tomu, aby bylo album „běžně“ dostupné jako jiná produkce koncem sedmdesátých let…
Artrockové publikum bylo zaraženo jinou koncepcí, než nabízeli Yes, Genesis nebo Pink Floyd, progrockové publikum zase mělo pocit, že je zde nezařaditelná produkce jednoznačného typu a jazzrockové publikum se zase domnívalo, že navzdory přítomnosti excelentních hudebníků není tenhle hudební tvar dostatečně „důvěryhodný“ a „písničkový“…. Samozřejmě, že to jsou jenom konstrukce. Obchodníci s deskami hráli na jistotu a nemohli potřebovat, aby některá alba zůstávala „neprodejná“, i když tento případ stran U.K. určitě vyloženě nehrozil…
U.K. představovali na britské scéně špičkový progressive rock, kde bylo díky výtečným hudebníkům dodáno hodně různých ingrediencí, které podle mého názoru byly dostatečně průkazným materiálem, aby kapela oslovila náročnějšího posluchače, který se neutápěl v agresivním punku, bláznivé nové vlně, jenž opouštěl potápějící se hardrockovou loď a nechytal se heavy metalu první generace.
Mezi takové posluchače jsem se v té době řadil a tak byla moje cesta k U.K. otevřená. Do jejich hudby jsem se ponořil a brzy jsem se vyrovnával s následujícími dojmy….

IN THE DEAD OF NIGHT – navzdory názvu skladby začíná kompozice docela optimisticky, míněno odpíchnutými klávesami a už tu máme liché rytmické nástupy Brufordovy výtečné bubenické techniky, které se dobře spojují s Wettonovou baskytarou. Také proč ne, když spolu oba hudebníci nějaký ten pátek působili v King Crimson a užili si sekýrování a neustálé zvyšování laťky Robertem Frippem…. Rytmické pozice jsou velmi dobře prokresleny, ale i melodická linka vykazuje zajímavé obrazy. Eddie Jobson je melodik, ale v určitých okamžicích spíše dovytváří téma, než by do něho zásadním způsobem vstupoval. A je tu také výtečný kytarový hráč Alan Holdsworth. Jeho rockové proměny od artrocku k jazzrocku vykazují velký hráčský potenciál a tak nezbývá než pochválit i Wettonův nosný a silný hlas….

BY THE LIGHT OF DAY – krásná balada. Wetton má schopnost procítit text a vložit do interpretace velkou vroucnost podání a prožitku. Synthesizerové kouzlení dotváří symbolik smíření a opojení z nekonečného světelného prožitku. Jobson zde nahrál i part na amplifikované housle. Hraje na ně citlivě, bez nějakých nápadných exhibičních tendencí tak se stávají součástí synthesizerového soundu v impresivních náladách za šumění činelové hradby nad Brufordovou baterií. Synthesizery získají astrální tón a zvukomalba se přelévá nekonečným prostorem….

PRESTO VIVACE AND REPRISE – další skladba má výraznou rytmickou strukturu a synthesizery se pohybují v harmonických strukturách, které mi krátce připomenou Franka Zappu v určitém období s George Dukem, ale to už jsme zpět na linii, kde se art rock spojuje s fusion music. Bruford je technicky nedostižný bubeník a dlouhá léta platilo, že v daném pojetí nemá na britských ostrovech vážnější konkurenci. Bublání synthesizerů se yesovsky vrací v jakémsi koloběhu, ale neutápí se v bezbřehých prostorech…

THIRTY YEARS – smyčcový synthesizer se spojuje s polyfonní yamahou a Holdsworth zahraje krátký motiv na akustickou kytaru. Melancholické zabarvení skladby podmiňuje Wettonův interpretační vklad a místy se hudbou spojuje s principy soundtrackového vnímání, ale cítím zde i postupy vážné hudby. Ohlížení se za minulostí vyvolává vždycky jakousi nostalgii a touhu vrátit zpět nevratné…. Oživení přichází v další fázi skladby – synthesizery ovládnou prostor na chvíli, ale potom jsou střídány výrazným rytmickým podílem a akcentovanými změnami. Muzikantsky velmi dobře vyprofilovaná záležitost a přitom se zde hraje srdcem, není zde prostor pro samoúčelné exhibování. Náladové vlny vámi prostoupí a tak musím pochválit strukturu skladby a její žánrové prolínání. Jobson hraje lehce a s nadhledem a vkládá do skladby hodně ze svého muzikantského cítění…….

ALASKA – ponurý začátek vrčení synthesizerů z pozadí, které se zvolna přibližuje. Vysoké tóny se vznášejí nad hudebním obrazem a já si podle názvu dokážu představit nekonečné pláně osamělých oblastí Aljašky za polárním kruhem. Ortelný sound kolorují vysoké tóny smyčcového synthesizeru, které možná symbolizují svištění větrů a podmiňují bezútěšnost prostředí….. pak ale do kompozice vstoupí život! Rychle bubenické breaky, výrazné baskytarové modulace a proměnlivé klávesové vrstvení. Bruford dodává polyrytmická členění a liché rytmy jazrockové fúze. Výtečně proaranžovaná instrumentální skladba.

TIME TO KILL – polyfonní vokální vstup, důrazný nástup bicích nástrojů a skladba se rozvíjí v rychlých bězích a vrací nás do přehledné hudební produkce. Wettonův hlas má sytý projev a melodickou podmanivost. Posloucháme v podstatě písničku, ale tak výtečně proaranžovanou a doplněnou tolika nečekanými proměnami. Trochu mě zaráží název skladby. Tady jako kdyby celková atmosféra nekorespondovala s nějakým hrůzným pojetím. Jobson vkládá do skladby výtečný houslový part a tak jisté napětí vytvářejí jenom sekané kytarové party Holdswortha, který je v celkovém soundu nějak méně čitelný, ale přesto zde funguje do celkového pojetí v zajímavých proporcích. Instrumentální část skladby přináší vynikající hráčský potenciál a činí ze skladby pozoruhodný melodicky přesto stěží zapamatovatelný tvar, s krátkým rockovým závěrem…

NEVERMORE – Holdsworth zde perlí koncertním způsobem na akustickou kytaru s neuvěřitelnou lehkostí a suverenitou. Jeho téma je opravdu mistrovské, polyfonní yamaha mu zase vykrývá prostor a zatlumené basy kráčejí pod snivým Wettonovým hlasem ve vyšších polohách. Dobře propracované Brufordovy bicí nástroje působí jako pulsující nervový systém v hudebním těle. Rytmické akcenty neuvěřitelně přesně a promyšlené, stejně jako Wettonova vokální linka. Holdsworth už ovšem hraje na elektrickou kytaru a sází svoje tóny velmi rychle a přesně a střídavě se propojuje s Jobsonovými synthesizery. Krásná barevnost tónových vodopádů, které se rozstřikují v prostoru společně s amplifikovanými houslovými party. Závěr skladby se opět odvíjí v impresivních astrálních tónových proměnách, které nás vzdaluje od zemské tíže do vesmírného nekonečná s dlouhým vokálním tónem. Brufordovy bicí nástroje ovšem opět nastupují do famózního tvaru a sound skladby je v širokých kruzích utápěn v nekonečném přeznívání…..

MENTAL MEDICATION – kytarová meditace v úvodu se pohybuje ve zvláštních harmonických strukturách, stejně tak jako Wettonův hlas a jemné houslové party v pozadí. Melodie není v úvodu příliš čitelná, ale více životnosti přichází v rytmických strukturách a Wetton pojednou zpívá ostřeji a výrazně drsněji. Aranžmá kompozice má zajímavé obraty v rytmech a harmonických změnách. Neuvěřitelné rytmické obrazce! Zappovské modely do artrockového kabátu a už je tu výtečné unisono Holdswortha a Jobsona na kytaru a klávesy. Famózní funkově šlapající rytmické postupy. Dravost, odhodlání, živočišnost…. Ale všechno je pod mistrovskou sebekontrolou všech aktérů ve skladbě. Jobson vkládá svižné houslové party nad dráždivě razantní rytmiku. Závěr skladby se vrací do úvodní harmonických struktur za podpory polyfonního synthesizeru až do konečného odeznění… Opravdu silný posluchačský zážitek, i po tolika letech!

Bubeník Bill Bruford, baskytarista a zpěvák John Wetton, houslista a klávesový hráč Eddie Jobson a kytarista Alan Holdsworth – to byla v dané době uznávaná muzikantská esa těžkého hráčského kalibru s bohatou praxí a tak se na ně celkem logicky mohlo pohlížet jako na „supergroup“. Myslím, že k tomu ale nedošlo. Kapela se striktně bránila podobným označením, kterou vnímala jako nadbytečnou přítěž. Jejich působnost v Yes, Family, Uriah Heep, King Crimson, Pavlov´s Dog, Roxy Music, Soft Machine už byla pro ně minulostí, za kterou se neohlíželi a práce na prvním eponymním albu byla pro ně výrazem identického hudebního pohledu na danou formu.
Třebaže první album je jiné než Danger Money – což je dáno i rozdílnou hráčskou sestavou, ale i jiným pojetím, netroufám si označit první nebo druhé album za lepší nebo horší. Z mého subjektivního pohledu se jedná o dva mistrovské opusy par excellence a proto uděluji s čistým svědomím pět hvězdiček.
Musím ale konstatovat, že osmdesátá léta hudbu, kterou provozovali U.K. totálně zlikvidovala a s odstupem času musím říci, že se na kapelu skutečně neprávem zapomnělo a známe ji pouze my, pamětníci a milovníci daného multižánru. V rádiích nám U.K. určitě nezahrají, protože jejich dramaturgové nemají smysl a cit pro náročnější hudbu, budou se ohánět chabými argumenty a raději naservírují do éteru rockovou komerci…..



reagovat

14.06.2004 OFF | #

Bohužel už jsem to nejmíň 20 roků neslyšel, ale tehdy jsem byl nadšený.
reagovat

billy @ 23.06.2007 00:00:00
odkaz >> odkaz
:-)

Jarda P @ 14.09.2007 10:57:19
Já jsem nadšený stále, podle mého vyjímečná věc. Vyjímečná hudba vyjímečných muzikantů. Wettona jsem neslyšel ve slabší formaci, Holdsworth v období než přešel úplně k jazzrocku a o Billu Brufordovi netřeba nic dodávat. Je málo bubeníků jeho kvalit.
Podle mě jasná pětka.

Zdeněk @ 07.04.2008 07:24:28
OK UK - tohle byla recenze v britském hudebním tisku
té doby a já se přidávám.

lojza @ 25.09.2008 19:27:21
..dá se to někde koupit na cd??

Borek @ 25.09.2008 19:52:50
Zaručený tip: >> odkaz
Nemůžu však nedodat, že mám na 30 roků starým vinylu, bez chyby.
Dobrý pořízení, Borek

lojza @ 26.09.2008 17:27:36
..no teda, moc díky ! a přitom z A3 kupuju taky...no právě na vinylu jsem to měl taky..páni to už je fakt těch thirty years..

honanek@seznam.cz @ 18.08.2010 16:36:34
Kdyby tuto věc někdo chtěl,rád mu ji za úplatu přenechám (na CD).Nejsem nadšený,nic v tom neslyším,muzikanty uznávám,a jak-jináč to ode mne v tý době na burze tak rychle fofrovalo-ještě,že to bylo tak "ceněný".Omlouvám se,ale ----nic!