Mayall, John - Blues from Laurel Canyon (1968)

Zvuk přistávajícího letadla v úvodu VACATION, ohlašující přílet 33letého novice v oboru blues, Johna Mayalla, prvně na území jeho kolébky – USA, jmenovitě do LA. (Týž rok použili zvuk přistávajícího letadla Beatles v písni Back in U.S.S.R., o 2 roky později nechal Olympic rozjíždět vlak na svém Jedeme, jedeme. Stereo mělo ne moc dávno po zrodu.). Napjaté očekávání, na pozadí hammondek krásné kytarové solíčko. Ano, pro Mayalla to byla jeho první cesta vstříc přiblížení se místu vzniku svého kultu, kultu blues. A cesta muzikálně nesmírně krásná a radostná.

Hned druhá stopa WALKING ON SUNSET, vyjadřuje tu živočišnou radost, uvolněnost, se octnout na Sunset Boulevard. Zmiňuje tu muziku všude okolo, takové zástupy pěkných holek ještě nikdy předtím neviděl.

Vydal se kousek na za město, do části LA zvané Laurel Canyon. A najednou byl úplně sám, bylo to tak krásné, najednou ticho, jen to slunce, stromy, a reminiscence, že před 100 lety to tady muselo být úplně stejné. Myslím, že právě ta naprosto jednoduchá tichá, až učebnicová dvanáctka, kterou BLUES FROM LAUREL CANYON HOME je, ten okamžik asi skvěle zachycuje. Žádné bicí (později pak natočil bez bicáka i celé LP, skvělé U.S.A. Union). Tiché akustické piano a tichá elektrická kytara s basou. Ta formální jednoduchost vedla i nás kluky z gymplu, nikdo z nás velemuzikant, si dávat tohle blues jednoho z našich guru třeba na trávníku před ubikací na chmelové brigádě, se schovávaným lahváčem nebo rybízákem, za vjezdem do místního JZD ozdobeným rudou hvězdou. (Ne, my jsme kotlíkáři nebyli, byť jsme jedli na chmelu z ešusu.).

Ticho rozrazí téměř hard-rockový riff následující skladby 2401, přidá se ostrá harmonika, celá skladba poměrně drsné rock & blues, houpavost dána i střídavými důrazy bicích na lichou a sudou dobu.

Dalo se čekat, po týdnu se spřátelil s dívkou – popisuje ten zvláštní tanec s ní v READY TO RIDE.

MEDICINE MAN – asi potřebuje radu medicinmana, asi je nějak mimo (hezký obtrat: I´m out of circulation), asi to děvče ztratil, vypráví další z tišších, trochu s humorným nadhledem vyprávěných blues, uvedených Johnovou foukačkou.

SOMEONE IS ACTING LIKE A CHILD – dalo se nakonec čekat, s dívkou se pohádali. Opět naprosto soudržný souzvuk hammondů, basy, kytary, nad tím sóla na foukací harmoniku v bluesovce středně rychlého tempa.

Rockově tvrdá elektrická kytara v jinak pomalé krátké ouvertuře v THE BEAR (Medvěd, tak se říkalo Bobu Hiteovi, jednomu za zakladatelů v té době již v USA hodně známé country-rockové kapely Canned Heat – měli již za sebou vystoupení na festivalu v Monterey, měli před sebou, stejně jako Mayall, vystoupení ve Woodstocku). John byl hostem v jeho domě plném blues, mohl sis tam pustit jakoukoli bluesovou desku, co tě napadla. Ty i mnoho dalších, kdo zrovna neměli žádné jiné místo k přebývání, popisuje John. A slunce pálilo a Medvěd se právě valí do stínu.  A skladba jako celek se příjemně, houpavě a poměrně jemně a vesele, odvíjí. Chvíli v jejich domě pobyl, říkali mu tulák John, a on skutečně musel jít zas dál.

O jisté MISS JAMES četl v časáku, kde byla líčena jako královna, ačkoli někteří o ní říkali i nehezké věci. A pak potkal hezkou holku, co se mu zdálo, že mu sedne. A ejhle, byl to ona. A byla zrovna dost osamělá, a pak, když zjistil její číslo u telefonní společnosti a zavolal, řekla přijedeš? Vévodí jazzrockové hammondy.

FIRST TIME ALONE – spočinuli spolu. Absolutně tiché hammondky a stratosfericky jemné kytarové vyhrávky nad tím. Jedna z nejerotičtějších písniček v pop-music (pro mě překoná i Je t’aime Jane Birkin). Tolik něhy a míry splynutí u ohně (spíš krbu než táboráku, jak rozumím situaci). Vůně jejích vlasů, její prsty klouzaly po hořící kůži jako motýli.

LONG GONE MIDNIGHT – je dlouho po půlnoci, a ona nepřichází. Velmi studený způsob čekání na svítání. Když jsi právě ztratil milenku, nemáš kam jít.

FLY TOMORROW – zejtra letím, sbalím si věci a poletím, vysoko v oblacích, nepřipravený na tu změnu, žití tam daleko doma je tak zvláštní. Celá věc se rozjíždí do improvizačního jamu, kterému vévodí Taylorova kytara, připomíná mi to trochu koncertní čísla Grateful Dead v jejich nejlepších, psychedelických letech. Hammondky a kytara si hrají. A nakonec krásný fade out – tam nahoře v oblacích. To mi zas připomíná trochu později vzniklou Alanovu psychedelickou snídani na floydím LP Atom Heart Mother.

Přídavky z r. 2007: singlová verze 2401, oproti albové verzi o nic neobohacující. WISH YOU WERE MINE - LIVE – nádherná věc, s rifem foukačky podobná Room to Move, rozjíždějící se však úplně jinak, do lehce najazzlých improvizací. Absolutní krása, ale žel tento bonus vůbec nezapadá do ducha Laurel Canyon. Klasická ukázka vydavatelské slepoty.

Poklona předchozí recenzi Petra Gratiase – vím, že ho tady někteří nemusejí, ale cítím, že to mám s ním ve vnímání muziky a bigbítu nastavené podobně.

Celkem: krása věci: monotématická sevřenost alba, zážitky z prázdnin, jak se odvíjely. V oblasti rock & blues, navíc v r. 1968, naprosto výjimečná. Radost, spontaneita, tvořivost. Mayallův mňoukavý vokál ideální pro blues. Dokonalá, ale střídmě užívaná Johnova foukačka. Výjimečná, citlivá Taylorova kytara (od r. 1969 v Rolling Stones – nahrávky RS s ním považuju za nejlepší epochu té kapely). Kdo to neslyší, tu radost z bytí, z blues, ze skvěle hrající kapely, tak je vů… bec neslyšící člověk. Já ji slyším už 5 desetiletí, tak 5*. Srdcovka.
reagovat

hejkal @ 25.09.2023 06:05:42
Album mám rád. Veľmi. Zaujalo ma prirovnanie Canned Heat ku country rocku. Bluesovejšiu boogie skupinu azda ani nepoznám. Nie, že by sa občas nejaké country blues nevyskytlo v repertoári, ale inak je to podľa mňa veľmi nepresné označenie. Ešte aj tvrdý psychedelický rock hrali častejšie.

vmagistr @ 25.09.2023 08:35:18
V bookazinu o Led Zeppelin jsem před pár lety o Blues From the Laurel Canyon spíchl takovou krátkou zmínku:

"Těžko byste na Britských ostrovech koncem šedesátých let našli člověka, který toho pro elektrické blues udělal víc, než jeho „kmotr“ John Mayall. V jeho skupině se prostřídalo muzikantů, že by to vydalo na samotnou knihu, sám hrál na kdeco včetně kytary, kláves a foukací harmoniky, a navíc nahrával a koncertoval, co mu síly stačily. Na desce Blues from Laurel Canyon, vydané v listopadu roku 1968, mu sekundoval zejména kytarista Mick Taylor, který to zanedlouho měl pořádně rozbalit u Rolling Stones. Tady ale ještě po Mayallově boku servíruje jedno šťavnaté blues za druhým. Těžko z tak vyrovnané kolekce cokoli doporučovat – pokud zkousnete Mayallův zastřený hlas, ta atmosféra vás pohltí, ani se nenadějete – ale určitě neuděláte chybu třeba se šlapající pohodovkou Walking on Sunset, s podmanivě tajemným Medicine Manem nebo s výtečně gradujícím finále Fly Tomorrow."

jiří schwarz @ 25.09.2023 13:15:32
Ani nevím, jak jsem na to označení škatulky country rock pro Canned Heat přišel. Popravdě je ani moc neznám, nijak mě neoslovili (asi jsem jim dal málo šancí k tomu oslovení) - naposlouchanou mám jedině Going Up the Country z Woodstocku. Kdysi jsem měl půjčený asi 2 LP, ale nic jsem si z toho ani nenahrál. Jako country-rock si asi v hlavě  označuju takové to "měkčí" americké blues. Šoupl bych sem taky třeba The Band, určitou fázi Grateful Dead, možná i CSNY. Asi se dala vymyslet lepší škatulka. Když já mám ve škatulce blues-rock trvrději znějící kapely, např. Led Zep, Taste, Hendrixe.

hejkal @ 25.09.2023 14:27:18
Chápem, Canned Heat boli pekne tvrdí, napr. album Living The Blues a celoplatňová skladba Refried Boogie.  

Judith @ 27.09.2023 14:03:54
Krásné vyznání. Upřímně, recenze mě oslovila víc než album. Takže jsem vů... ale početla jsem si. Díky.

Tahle vpravdě nesmrtelná jednotka, stojící stále okolo vrásčité ikony bílého britského blues, byla zvláště v 60. a 70. letech jistotou, vyškolila mnoho hvězdných jmen a nebála se experimentů.

Vacation, vášnivá a prudká, vám ukáže, proč byl příchod Micka Taylora po rozchodu Bluesbreakers před nahráváním alba triumfem. Už klasický mayallovský dusot Walking on Sunset byste mohli dát na jakékoli Mayallovo album, a budete mít pořád pusu od ucha k uchu. Laurel Canyon Home je krásnou ukázkou dvanáctkové balady a ukazuje ústřední postavu ve skvělém světle i jako pianistu a varhaníka. Mistr bezpečně ovládá i žhavý rockový sekec mazec 2401 i umírněnější Ready to Ride se skvělou harmonikou. Medicine Man je lehkým zavanutím pouštního větru, Somebody Acting Like a Child je rockově skvěle plující vichr, kde si nelze nevšimnout silného dvojboje Thompson/Allen. Těžkou psychedelií se otevírá The Bear, dovětek je ale pravověrně barově dvanáctkový s živoucím pianem a Taylorovým sólem. Miss James je prostým, přesto vynikajícím r´n´b kouskem a ve First Time Alone přichází chvíle jedné z ikon bílého blues, Petera Greena (Fleetwood Mac). Mayallův lehký přednes a temné varhanní štětce, ambientní zatlumená nálada, na desce mimořádně zajímavá věcička. Po tradiční Long Gone Midnight je tu nejdelší závěrečná Fly Tomorrow, dokonalá stylová mantra, dávající mimořádný prostor Allenovým perkusím. Rozvolněná, ospalá nálada namísto riffových útoků nasává mocně z dobové Kalifornie a já se cítím v sedmém nebi. V závěru se Mayallovci probudí a hammondy a kytary si už neodpočinou...

Album, vzniklé v poněkud hektickém období po rozpadu, který dal mj. vzniknout i památnému Colosseu. Nepatří u mě mezi ty úplně nejlepší, ale je tak stylově dokonalá, že na hodně sympatické čtyři s přehledem dosáhne. Každý si tu najde to svoje a nebojí se ani dobové psychedelie.

reagovat

stargazer @ 24.06.2023 09:03:56
Zajímavé bluesové album, ale přece jenom se mi líbily více desky, které mi byly doporučeny : Bare Wires, Back to the Roots, Jazz Blues Fusion, Moving On. Tohle mi přišlo až na pár vyjímek více vyklidněné.

zdenek2512 @ 24.06.2023 12:38:40
Mayall nahrával tuhle desku v USA a v těch skladbách jsou jeho pocity ze setkání s Frankem Zappou, zpěvákem Canned Heat Bobem Hitem. Taky je v těch písních trochu psychedelie, kterou tehdy hudební svět žil. Já mám tuhle desku od Johna Mayalla asi nejradši.

Osvědčená značka The Bluesbreakers, pod níž se etablovali takoví mistři bílého blues jako Eric Clapton či Peter Green, se už na obalu Blues from Laurel Canyon neobjevuje, velký předěl v tom ale nehledejme. V téhle kapele si různí muzikanti stejně podávali dveře i několikrát do roka a jediným neměnným pilířem zůstával kapelník. Po boku mu zůstal Mick Taylor, třetí slavný kytarový hrdina, který mu prošel rukama, zatímco rytmika je zbrusu nová. Mladíček, který o pár let později zazáří na vrcholných stounovských deskách, Mayallovi zdatně sekunduje už tady. Přestože ten si svůj osobitý zvuk postavený na masivním podílu kláves dobře hlídá, Taylorův talent má také dost prostoru a třeba v řízné skladbě 2401 to rozbalí se vší parádou.

Oddanost bluesovým kořenům i jejich hluboká znalost jsou u Johna Mayalla samozřejmostí, ale stejně tak - aspoň v tomto období - i chuť a odvaha je pozměňovat. Široké využití piana a varhan vytváří pro blues nezvyklé barevné odstíny a spolu s Mayallovým relativně vysoko položeným, melodickým vokálem vzdaluje jeho hudbu drsnému neromantickému podloží žánru a přizpůsobuje jí potřebám choulostivější bílé pleti. Kontakt s černým gruntem je ale dostatečně těsný, mimo jiné i díky stylově vřelé foukací harmonice.

Z ustálených bluesových rovnic album vybočuje i v několika zajímavých detailech. Vydařená je například skladba Medicine Man, v níž šamansky repetitivní, ale jemný tep rytmiky doprovází zvuk paličkami rozeznívaných kytarových strun. Následující Somebody's Acting Like a Child pro změnu popohání jamesbrownovský, kyčle rozhýbávající beat, zatímco Miss James zase uvolněně swinguje. Dobovou zálibu v indické mystice pak demonstrují tabla v písni Fly Tomorrow. To všechno dělá z desky věnované Mayallovu oblíbenému koutu Los Angeles (v Laurel Canyon později několik let i bydlel) jednu z jeho nejnápaditějších nahrávek.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Velká Británie (jak už bylo řečeno jinde) byla zhruba v letech 1966 ̶ 1970 nastavena na žádanou produkci bílého rhythm and blues, jež se stala určujícím hudebním fenoménem své doby. Respektovaný zpěvák a hudebník John Mayall (1933) získal na britských ostrovech čestný titul „král bílého blues“ a tak bylo každé nové album, pod kterým byl podepsán, sledováno se zbystřenou pozorností. 14. července 1968 rozpustil legendární uznávanou skupinu Bluesbreakers a nadále se rozhodl svou další hudební produkci zaštiťovat pouze svým vlastním jménem. Mohl si to dovolit, protože jeho postavení na britské, ale i evropské hudební scéně bylo neotřesitelné. 3. září 1968 vychází nové album, které jeho pověst živé bluesové legendy, jenom potvrdilo…
Blues From Laurel Canyon, vydané na labelu Decca/Deram produkoval Mike Vernon společně s Johnem Mayallem. Hudební režie se ujal Derek Varnals s asistencí Adriana Martinse. Hlavní hudební podněty, které byly na albu zachyceny, pocházely z USA, konkrétně ze slunné Kalifornie, kde Mayall strávil tři letní týdny v romantické scenerii Laurel Canyonu (Vavřínového kaňonu), nedaleko Los Angeles, a zde také slavil svůj rousseauovský „návrat k přírodě“. Demonstrují to nejen barevné fotografie Steveho La Vera uvnitř alba, kde se Mayall stylizuje do role indiána, ale do jisté míry i hudební aspirace, které se objevují na této desce…
Album bylo natočeno během pouhých tří dnů (26. ̶ 28. srpna 1968) v Decca Studios ve West Hampsteadu v Londýně, čímž dal Mayall okolnímu světu najevo, že není přítelem zdlouhavého nahrávání a že je on a jeho spoluhráči schopen pořídit nahrávky skutečně jenom v nezbytně nutném čase. Zbývá jen doplnit, že si podobně jako na svých předešlých albech i tentokrát (jako bývalý profesionální grafický designér) obal alba (v přírodním zeleném tónu) výtvarně zpracoval sám, včetně typografie.
Skupina, kterou Mayall sestavil pro nahrávání alba, byla nová. Z předešlých Bluesbreakers přizval ke spolupráci pouze jednoho člena, jímž byl Mick Taylor (elektrická kytara, havajská kytara). Dále to byl teprve osmnáctiletý Stephen Thompson (baskytara) a třicetiletý Colin Allen (bicí nástroje, tabla), který předtím působil ve skupině bluesmana Zoota Moneyho. Samotný John Mayall zde hraje na varhany Hammond, klavír, devítistrunnou kytaru a foukací harmoniku. Samozřejmě zpívá a je autorem hudby a všech textů na albu.

VACATION – úvodní skladba nám sugestivně nabídne svištění motorů vzlétajícího letadla, které posluchače virtuálním způsobem odnese z Evropy za oceán na západní pobřeží USA – do Kalifornie na romantické prázdniny uprostřed přírody, do kterého se přidává hutně znějící rocková skupina s excelentně sólující elektrickou kytarou, pevným soundem varhan a kulometnými bicími nástroji. Úvodní vstup pak volně přechází do následující skladby…

WALKING ON SUNSET – druhá skladba je ukázkou stylotvorného rhythm and blues. Mayall popřává prostor virtuozním způsobem ovládané foukací harmonice s perfektně šlapající skupinou v pozadí. Přímočarost demonstruje atmosféru doby, kdy tato hudba byla na pódiích králem…

LAUREL CANYON HOME ve třetí skladbě přichází zklidnění. Téměř klasická bluesová forma v bělošském provedení v tom nejlepším světle. Náladotvorný klavír doprovázený Taylorovou kytarou s efektem elektronického vibráta. Mayall se v této písni dává průchod svým pocitům a niterně prozrazuje, že se stal Vavřínový kaňon jeho novým domovem. Okouzlen prostředím, ale i řadou uměleckých přátel zde našel cenné inspirace a řadu prožitků, kterými si chtěl pročistit svou mysl od hlučného a hektického Londýna..

2401 úderný riff elektrické kytary a zemitá rytmika rozčeří poklidnou atmosféru, ve které byl posluchač ukolébáván a rozbíhá se další skladba. Taylor skvělým způsobem ohýbá tóny, střídaný Mayallovou foukací harmonikou. Skladba je věnována prožitkům se setkání s rodinou amerického hudebního inovátora Franka Zappy a skupinou Mothers Of Invention. Energetický potenciál je udržován na vysoké úrovni.

READY TO RIDE další bluesové číslo ve středním tempu. Mayall opět popřává prostor své foukací harmonice, zatímco Taylorovy syrové kytarové ornamenty dotvářejí atmosféru zakouřeného klubu s politými stoly a občas převrácenou židlí se štiplavou chutí v ústech. Ano, velmi přesvědčivá podoba Mayallovy hudby…

MEDICINE MAN představuje píseň, kterou bychom dnes asi zařadili do kategorie world music. Kromě úvodních několika úhozů do kláves klavíru má co do činění s šamansky znějící skladbou přírodního národa indiánského národa amerického Jihozápadu. Téměř minimalisticky znějící kytara, kolorovaná foukací harmonikou a indickými bubínky tabla se zemitou baskytarou a Mayallovým šeplavě znějícím hlasem dodávají písni tajemnou, podmanivou atmosféru indiánského obřadu, který vás, jako posluchače pohltí svým mystériem…

SOMEBODY´S ACTING LIKE A CHILD – přesně dusající rytmika, vyťukávané tóny na kláves hammondek a opět se sólující foukací harmonikou, za kterou následuje Taylor se svým kytarovým sólem, aby uvolnil opět prostor Mayallově harmonice.

THE BEAR syrové zkreslené kytarové intro skladbu zahajuje, za asistence dunivé Thompsonovy baskytary, aby pak vzápětí přišlo blues podle všech pravidel, s Mayallovým klavírem v hospodském stylu ve stylu boogie. Taylor se přihlásí s melodickým kytarovým sólem na kytaru, čímž vzniká velmi přesvědčivá spojnice. Mayall zde vzpomíná na příjemně strávené chvíle s Robertem „Bobem“ Hitem, a dalšími členy populární losangeleské boogiebluesové formace Canned Heat. Jako název skladby posloužila přezdívka obrovitého dobráckého zpěváka Hitea – „Medvěd“.

MISS JAMES v dalším blues Mayall nabídne svou jazzovou variantu, ve které vedle swingujících Allenových bicích dostávají prostor varhany Hammond (trochu ve stylu varhaníka Jimmyho Smithe), Mayallův hlas perfektně frázuje a šlape s přesnou rytmikou…

FIRST TIME ALONE přichází jako intimní hudební zpověď, v níž Mayall konejšivým hlasem vyzpívává svoje pocity osamělosti s mírnou podporou varhan, zatímco do skladby si přizval jediného hosta – svého bývalého spoluhráče z Bluesbreakers, (v r. 1968 už ovšem frontmana Fleetwood Mac) – kytaristu Petera Greena, který svým nezaměnitelným bluesovým feelingem skladbu akcentoval a vytvořil tak mimořádnou atmosféru…

LONG GONE MIDNIGHT – líná atmosféra blues se vrací s dlouhými tóny varhan. V mezihře dostává prostor Taylor svým kytarovým sólem (pravděpodobně nejsilnějším na celém albu). Mírně psychedelizující závěr skladby nás uvádí až na práh poslední skladby…

FLY TOMORROW – podobně jako ve skladbě Medicine Man, i zde se připomene tajemná atmosféra nostalgického loučení se sceneriemi americké přírody. Přitlumená kytara, hypnoticky znějící bubínky tabla a šeplavý Mayallův hlas nás ukolébavají k okamžiku, kdy najednou hudbě začíná gradovat. Připojení varhan, baskytary a bicích s kytarovými tóny posouvá píseň do energického blues, aby pak po gradujícím vrcholu skladba doznívala s meditativní kytarou a klepavými zvuky bubínků.

K tomu albu jsem získal hned od prvního poslechu velmi vřelý vztah. Bluesbreakers, ale i Mayall sám jsou moje krevní skupina. Pravda, když se odstěhoval do USA, tak se mi trochu vzdálil a když jsem čas od času něco od něho slyšedl, připadalo mi to takové bezradné. Bylo tam sice hledání, ale neustálé střídání stylů a hlavně hudebníků jeho další kariéře neprospívalo. Nějak jsem implicitně tušil, že jeho čas přijde a v devadesátých letech se zase nadechl a bylo to skvělé. To mluvím teď o albové produkci. Jinak jsem poprvé viděl Mayalla v r. 1985 v Bratislavě a bylo to blues jak řemen. Coco Montoya a Walter Trout - dvě špičkové sólové kytary - akorát Král už neměl hammondky, ale keyboard Korg a to už nebylo to pravé... Potom jsem ho viděl začátkem devadesátách let v Brně a naposledy taky v Brně loni. Starý pán, ale pořád to mělo úroveň. Nakonec jsem od něho získal autogram, podal jsem mu ruku a poděkoval. V životě by mě nenapadlo, že někdy budu mít příležitost stisknout si ruku s "králem britského bílého blues"
Vavřínový kaňon mě uhranul - má nárok na pět hvězd!
reagovat

Filozof @ 05.05.2011 19:51:18
Podle wikipedie vychází až v listopadu. Vzhledem k tomu, že nahrávání probíhalo 26. - 28. 8. a byl potřeba mastering a engineering, obal atd., je vydání 3. 9. téměř nemožné.

Medicin man Je fantastická věc - takové využití šamanského rytmu v blues je prostě geniální a strašně působivé.