Gilmour, David - About Face (1984)

Se zpěvákem, kytaristou a skladatelem Davidem Gilmourem jsme vždy v dobré společnosti. Ať už se s ním vydám ve stopách jeho Pink Floyd, nebo si zamluvíme společnou pouť na některý z jeho sólových výletů, pokaždé to bude stát za trochu té námahy. Šest let mezi sebou dělí první a druhé album. Sociálně kulturní společnost se během té doby promění k nepoznání, stejně propastný je rozdíl mezi obsahy těchto děl.

Do About Face kytarista vtiskl větší dávku svého charakteru a daleko lépe vystihnul jedinečnost vlastního ducha. Proto není problém k této desce správně dosadit jméno jejího hlavního interpreta.
Náladotvorné písničky z jedničky vystřídali atmosférické klenoty, vybudované Pink Floyd-ovskými proprietami ve velkém stylu. David povolil opratě melancholii. A to dost výrazně. Emoční gejzíry tu stříkají jako čerstvá voda z Fontána di Trevi. Pro úplnost si stačí prostudovat seznam hostí, kteří se na Davidově nahrávce podíleli. Plejáda rockové smetánky určitě nejdnou zasáhla při tvořivém procesu nahrávání a nutno podotknout, že je tomu jenom dobře.
Deska, patřící k zlatému fondu rockových dějin!
Momentální TOP skladba: trojice - Murder, Love on the Air, Blue Light.

reagovat

oř @ 04.05.2018 15:08:06
Davidova prvotina mě kdysi hodně zklamala. About bych pětku taky nevsadil, ale pořad je to o 200% lepší než Final Cut.

David tu moc pěkně zpívá a konečně napsal výrazné písně.

A mimochodem gratuluju autorovi k úsporně povedené recenzi.

viteslaf @ 04.05.2018 19:04:18
O 200% lepší než Final Cut? To snad ne...
Samozřejmě, mezi Watersem a Gilmourem je propastný rozdíl. Jsem spíše Watersovec, ale tohle jednostranné hodnocení, nevím, nevím, pokud máte rádi Floydy, logicky byste nezatracoval ani jednoho, protože jak Waters, tak Gilmour navazují na Floydy. Nerozumím tomuhle hanění Final Cut, podle mého je to jedna z opravdu povedených desek, možná je to spíš fanouškovská zatrpklost, a to víte, těžko se snáší, když něco není jak bývalo.

K recenzi pinkmana: naprosto souhlasím!

oř @ 05.05.2018 11:38:36
Myslím že D. Gilmour dokáže mnohem lépe vystihnout hudební obrazce původních PF než Waters. V About je podobný druh melodiky a melancholie jako ve floyd.

Final Cut je složité dílo nudných rozměrů. Waters na něm zašel až za rámec, měla to být sólovka.

itchycoo @ 05.05.2018 13:31:57
Mám rád sólové LP desky muzikantů, kteří hrají ve slavných kapelách. Vznikají bez tlaku a nehoní se za úspěchem za každou cenu. Předpokládám, že i About Face vznikalo jen z prosté potřeby vyzkoušet trochu jiný styl hraní a psaní.

Rozhodně nejde o zásadní nebo přelomovou nahrávku, spíše jde o poctivé album mapující možnosti nových studiových technologií a naznačuje dosud ukrývané autorské ambice páně Gilmoura, jež se naplno projevily v následujících letech s triem PF.

northman @ 06.05.2018 08:14:22
První album Davida Gilmoura bylo průměrné. Tohle album bylo se podobalo tomu prvnímu jako vejce vejci. To co dělá Gilmour sólo i s jeho fází skupiny Pink Floyd se mi nelíbí, Waters je mnohem lepší, i když mně se taky nelíbí.

Brano @ 06.05.2018 10:33:43
Mne sa najviac páči prvý Davidov album z roku 1978.Najviac vystihuje ducha starých Pink Floyd.

bullb @ 09.05.2018 06:53:01
Tu sa potvrdzuje moja "teória debutu". Prvá platňa vynikajúca - už som to tu diktoval ... :-).
V ďalších podľahol dobovým vplyvom.
Napriek tomu: Klobúk dole Mr. Gilmour.

PaloM @ 09.05.2018 11:45:59
Kedysi dávno som čítal (a už neviem kde, možno v Melodii), že pre hudobníka je rozhodujúci druhý album, či z neho bude niečo viac :-)
Myslím si, že to vôbec neplatí. Dalo by sa dlho o tomto, však vieme svoje. Menia sa zostavy v skupinách a niekedy odchod či príchod len jednej osoby výrazne ovplyvní kvalitu - nahor, i dole.

Se sólovou tvorbou Davida Gilmoura jsem se seznámil bezprostředně po dílech Floydů a dodnes mám ve sbírce právě první jeho dvě alba na čestných místech. Dlouho u mě vedly mezi deskami ex-floydů, a i když se dnes dostaly před ně některé desky Rogera (hlavně skvost Amused to Death), Davidův melodický, naléhavý strunný styl je nenahraditelný a rychle poznatelný.

Until We Sleep - těžké, vytažené osmdesátkové bicí, celkem jednoduchá basová linka a typické Daveovy kytarové melodické ornamenty a klidný hlas, vedoucí do dobově monumentálního refrénu. Nechybí tu ani snadno rozpoznatelný dravý sólový poryv. Dobový začátek, který asi pro zaryté příznivce 70ek a Daveovy prvotiny negativně překvapil (anebo potěšil). Akustická kytara a klidný, soustředěný David uvozují oproti úvodnímu hřmění krásnou klidnou oázu zvanou Murder a opravdu krásnou daň si tu na bezpražec vybral mistr Pino Palladino. Refrén je ale opět rockově gradovaný až do stadionového otisku a druhá půle je soubojem mašin celého ansámblu. Nádherně naléhavý, baladický začátek Love on the Air (opět parádní Pino!) - tohle je nostalgická poloha, která Daveovi sedí, jsou tu pěkné orchestrální aranže (na albu je dělali Michael Kamen a Bob Ezrin, a vůbec výčet hostů - viz shora na stránce PB je skutečně "výživný"). Tahle skladba se mi líbila vždycky moc, v první půli asi nejlepší, včetně klavírem načichlého závěru. Blue Light je osmdesátková bušírna, sekané motivy, zajímavě vkomponované rohy, sólo na hammondy, silný elektronický odér - podobnou věc, One Slip, David vytvořil na Momentary Lapse of Reason. Živá, nabušená, energetická dobová pumelice až do konce. Krásný, teskný klavírní úvod a David v nejlepší hlasové formě - Out of the Blue je krásnou, dramatickou baladou, moc se mi líbila hned na první poslech. Naléhavý, těžký refrén je geniální, stejně jako dokonalé vymyšlené změny tempa a nálad. All Lovers are Deranged je další, na přímočarém rytmu postavená skladba v duchu první či čtvrté skladby, i když sem Dave vecpal své poctivé procítěné sólo. Dokonce i hlasově se tu hlavní protagonista pořádně odvazuje. Máme tady ale mé čtyři nejoblíbenější skladby ze závěru alba. Akustický úvod s opravdu nádherně emocionálně si hrajícím Davem, po zapojení rytmiky s neodolatelnými strunnými vyhrávkami ovládá Dave hlasem skvěle jak sloku, tak i parádní refrén - You Know I´m Right je jedna z mých nejoblíbenějších skladeb nejen z Daveova šuplíku! Pěkně zapojené dechy, drama se pěkným soubojem drsna a křehka až do konce... Krásně zvonivé akustiky a Daveův pronikavý a vřelý hlas, to je hladivá krása Cruise, kde nastává kýžené zklidnění před emocionálně vypjatým závěrem, s akustickými motivy si tu Dave hraje v nejrůznějších detailech - další z jeho mnoha poloh. Temné a naléhavé klavírní tóny, působivá orchestrace, typická pro Kamena a krásně dramaticky stavěné Daveovo sólo - to je začátek prvního ze dvou závěrečných démantů - Let´s Get Metaphysical. Nálada není nijak veselá, celé to určuje v podstatě Daveovo sólové mistrovství a dostáváme se tak do poloh, důvěrně známých z desek Pink Floyd. Nemůžu si pomoct, ale tohle je prostě nádhera, podobně jako pozdější Marooned... Za uvolněného, ale nijak veselého Daveova zpěvu, akustiky jdeme ale pozvolna do finále, na které si Dave nachystal skutečný skvost, zvoucí se Near the End. Temná a osudová kytarově-klávesová stěna se střídají s úvodním motivem. Do refrénové části se postupně zapojí i Daveův beznadějný zpěv, dávající jasně na srozuměnou, že tohle není nic pro silné povahy. Gradace, využití a spojení různých nálad a motivů je znám už z vrcholných desek PF a i tady se Dave vzepjal ke skvostnému finále, kdy temné melodii sekundují jeho akustické i elektrické drtící a odletující jiskry. Dopad je totálně drtivý, pompézní, až apokalyptický. Velkolepé!

Albu dávám poctivě čtyři hvězdy, s tím, že druhá půle je pro mě o mnoho lepší první a mám tam mnoho oblíbených skladeb - dá se říct, že poslední čtveřice patří k tomu nejlepšímu zde. První půle je více úderná, jednoduchá a dobově přímočará, s využitím samplů a synťáků. Ale kytarovými ornamenty, náladou a vedením hry je to stále jasně rozpoznatelný Gilmour. Hezké album!
reagovat

horyna @ 16.05.2016 05:53:09
Skvělá deska, poslouchá se opravdu sama, byla první od Davida, kterou jsem vlastnil a i když následující dvě upřednostňuji o malinko víc, tahle rozhodně nestojí v druhé linii. Neslyšel jsem ji hezkých pár měsíců a tak tato vzpomínka mi dává jasný povel k nápravě.

EasyRocker @ 16.05.2016 06:01:46
horyna: musím si poslechnout aspoň On an Island, ještě jsem se k tomu nedostal...

horyna @ 16.05.2016 06:16:58
EasyRocker: ty jsi ho ještě neslyšel, ani když vyšel, vůbec ho neznáš?? To jsem tedy velmi zvědav co pak napíšeš, pro mne je to opus magnum jeho tvorby a stavým ho na úroveň nej desek flojdů. jeho atmosféra je unikátní.

EasyRocker @ 16.05.2016 06:21:25
horyna: nene, dostal jsem se jen k prvním dvěma deskám...je toho zkrátka moc:)

bullb @ 18.05.2016 06:58:01
Pekná recenzia.
Bez mučenia priznávam, platňa je poplatná dobe (konkrétne žesťové vyhrávky ma nebavia). Pár pekných momentov, ale na prvotinu z roku 1978 nemá.

PaloM @ 18.05.2016 07:28:26
bullb: prepáč, no "žesťové" je čechizmus. Ide o dychové nástroje >> odkaz

Inak OK :-)

horyna @ 18.05.2016 09:01:24
EasyRocker: tak kotouč se právě dotočil a musím říci, opět velká spokojenost, v první písni je sice otisk doby maximálně patrný, ale dvojka vše urovná, trojka je čarokrásná, čtyřka zase stáčí kormidlo k 80-tkám, ale ty dechy jsou skvělé, překrásná Out of t.B., vlastně celej závěr desky je ve vysokém stylu s desítkou alá P.F. Četl jsem si k tomu tvou recku a odhadl jsi to naprosto přesně :-)
Album by se zcela určitě zařadilo k početnému zástupu dalších desek, u kterých mi vůbec nevadí doba vzniku a tudíž ani přislušný zvuk.
Já si to snad pustím znovu :-)

EasyRocker @ 18.05.2016 09:05:20
horyna: ano, k tomu je čtení PB zásadní :-)

Dostával jsem se k této desce poměrně dlouho. Začalo to, když u nás na jednom lokálním rádiu běžel každý čtvrtek večer pořad o Pink Floyd. Měl jsem tehdy nový luxusní walkman Panasonic a nahrávání každého jejich "čtvrtečního" alba na kazetu pro mě byl téměř rituál (bohužel táta na hifi i progrock rezignoval již před lety a hudba se u nás nekupovala). No a právě v onen čtvrtek se pořad věnoval pouze sólové tvorbě jednotlivých členů kapely. Z této desky jsem tehdy získal asi tři skladby. Všechny mě zaujaly, takže sehnat si ji byla pak téměř povinnost.

Když se člověk podívá na obal a najde decentně zarostlého (přesto pečlivě upraveného) Davida v drsňácké odřené kožené bundě (takový rovněž upravený symetrický "křivák"), těžko si představí, jak velký zážitek ho při poslechu této desky čeká. Ovšem když se koukne pořádně a přečte si jména hudebníků, kteří se spolu s Davidem na albu podíleli, musí mu být jasné, že to Gilmour myslí vážně a po svém prvním celkem úspěšném sólovém projektu chce nabídnout ještě víc své hudební geniality. Za všechny zúčastněné snad stačí napsat Jon Lord!

Until We Sleep - skladba pro mě zpočátku méně oblíbená, téměř neměnný rytmus a v něm kytarové vyhrávky se zastřeným zpěvem. Skladba stále plyne v jakémsi pravidelném vlnění. Vše mi přijde postavené neobvykle, opačně. Upřednostněný rytmus a do něj vkládaná hlubší kytarová sóla. Celkem zvláštní kompozice..

Murder - začíná jednoduše křehkým Gilmourovým zpěvem i kytarou. Po temnějších basových vyhrávkách Gilmour přidá výraznější zpěv a navazují další nástroje. Následuje typické Davidovo sólo, změna rytmu a najednou jako by dohrávala první skladba, konečně vyšperkovaná typickou gilmourovskou kytarou.

Love on the Air - balada, na které se textem podílel i člen The Who, Pete Townshend. Velmi melodické. Trochu country styl ke konci, ale naštěstí (pro mě) Gilmour vše zachránil svým zpěvem..

Blue Light – kytara z The Wall a k tomu dechové nástroje. Skladba opět nabere svižný rytmus a prolínání kytar s dechy je skvělé. Zkrátka Pink Floyd pouze podle pana Gilmoura, ale přesto jasně poznatelní..

Out of the Blue – opět křehký dojemný song na pohlazení po předchozí skladbě.

All Lovers Are Deranged – skladba podobná první a čtvrté. Bohužel tentokrát bez žádného zpestření, ničeho zajímavého, zkrátka taková "dupačka" podružná osmdesátým létům.. Tady asi Townshend s Gilmourem jednoduše podlehli době.

You Know I'm Right – tohle je ovšem jiná káva! Pro mě jeden z nejkrásnějších Gilmourových sólo počinů. Všechno je skvěle načasované, neskutečně emotivní zpěv a ještě krásnější party orchestru. Neuvěřitelně filigránsky propracovaná skladba. Samozřejmě je třeba brát v potaz čas vzniku, ale Gilmour zde servíruje opravdu úžasnou muziku. Není to styl Pink Floyd, přesto jim to může směle konkurovat. Obzvláště rád mám to souznění Davidovy sólové kytary s trubkami v jedné z posledních částí..

Cruise – díky této písni si posluchač skutečně může tak trochu plout, záleží pouze na něm, kam až si troufne. Ale David mu nakonec vymyslel pravděpodobně Jamajku…

Let's Get Metaphysical – další parádička na albu. Sice "pouze" instrumentální, ovšem zpěvu netřeba. Předposlední velmi emotivní skladba.

Near the End – říká se, že nejlepší přichází nakonec. V případě této desky to platí snad tisíckrát víc! Gilmour si tady pohrál s lidmi na těch nejcitlivějších strunách. Jak muzikou, tak textem. Člověk opravdu cítí mrazení a doufám, že to nejsem jen já. Nehorázný to útok na city..:-) Ovšem melodie jsou tak lahodné, že si nebudu ani v nejmenším vyčítat, když si pustím tuhle skladbu znovu..

Být přísnější, dal bych čtyři hvězdičky kvůli dvěma až třem skladbám, které mě úplně neoslovily. Ale dávám pět. Důvody jsou dva, zcela prosté. Jednak si toto album pouštím se stejným množstvím slin jako většinu desek Pink Floyd. :-) A za druhé, zdejší stránky čte jistě mnoho lidí, co tohle album nezná. Kdybych dal méně hvězdiček, nebylo by to správné doporučení. Přál bych si, aby si tu desku aspoň zkusili ochutnat. Podle mě stojí za to..


reagovat

Mohyla @ 21.10.2012 10:21:04
swenik, skvelá recenzia, skvele vymyslený, skvele zahraný, skvele zaspievaný, komplet skvelý album, 5 hviezd sedí!

About face ma neoslovil a nepodmanil si ma tak ako debut. Možno to je tými eighties šatami. Ale bez ohľadu na to, že to nie je taká sila (pre mňa) ako debut, rozhodne je to album naozaj krásny. Vrcholom sú dve sklady: zaujímavá You Know I'm Right a predovšetkým jeden z najlepších Davidových kúskoch všetkých čias, smutná a krásna Near The End. Tá je jednoducho úchvatná a milovníci PF ju určite musia poznať. Takže 4 hviezdy, no Near The End... tá je aj za sedem.
reagovat

Nemůžu si pomoci, ale tohle album také doslova miluju. Je to náladovka par excelence a jen dokazuje, jaký skvělý muzikant pan D.G. je... Pusťte si tuhletu desku a na nic nemyslete, nechte se unášet tou záplavou tónů a zaručeně se vám zvedne nálada. Ze všech tří Gilmourových sólových počinů je tento alespoň pro mne nejlepší. Dostal se mi do ruky hodně pozdě a v podstatě trochu náhodou, ale o to víc jsem ho psolouchal. Ještě že to bylo CD a ne vinyl, jinak už by byl asi obehrátý do průhledna....
reagovat