Budgie - Budgie (1971)

Kdyby za mnou přišel před pár lety syn, abych mu doporučil nějakou hard rockovou skupinu, tak bych mu doporučil Led Zeppelin, skupinu, která je pro mě symbolem tvrdého rocku se vším co k tomu patří „sex, drogy a rock and roll“. Kdyby za mnou přišel nyní tak bych mu doporučil Budgie. Od téhle velšské skupiny jsem měl před více jak čtyřiceti lety nahranou desku In For The Kill, která mě tehdy nezaujala, navíc mi vadil vokál Burke Shelleye. Navíc kamarád dostal po roce tehdy nové album Bandolier, a když jsem viděl obal s komiksovými postavami jezdců, tak jsem si jej ani nenahrál, nyní vidím i slyším, že to byla zásadní chyba. Budgie jsou pro mě nyní představiteli toho nejryzejšího a nejtvrdšího rocku, který na britských ostrovech vznikl na počátku sedmdesátych let. Kdybych se tehdy oprostil od předsudků a poslechl si i předchozí desky, tak by v mých očích tahle skupina možná přerostla i mé tehdejší rockové bohy.

Na téhle desce skupina představuje skupina svou verzi tvrdého rocku, jedná se o nekompromisní hudbu s výbornými instrumentálními výkony všech tří hráčů. Úvodní skladba Guts je extrémně tvrdá, fantastické bicí Ray Phillipse a ostrá kytara Tonyho Bourge, jsou hlavní deviza tohoto power tria. Zapomněl jsem na dunivou baskytaru Burke Shelleye a ten vokál mi nyní při poslechu ani nevadí. Velice pěkné je střídání tvrdých skladeb s akustickými skladbami, jako Everything In My Heart, nebo You And I, které jsou velmi krásné. Výborné skladby jsou například úvodní Guts, Rape Of The Locks, Homicidal Suicidal, nebo skladba s dlouhým názvem Nude Disintegrating Parachutist Woman. Již debutové album patří mezi nejtvrdší alba, která vznikla na počátku sedmdesátých let a tahle skupina se stala jedním z inspirátorů pozdější vlny heavy metalu v čele s Metallicou.

Pro mě je tahle deska jejich nejlepší album a proto mu dávám pět hvězdiček

reagovat

Prakticky pokaždé, když jsem na netu, nevynechám návštěvu těchto stránek... Tyto stránky mi rozšířily rozhled a přišel jsem díky nim, na spoustu, dnes již zapomenutých ale výborných, kapel. Budgie jsou jedni z nich.
Jsou to 3 roky co jsem dal na tip z těchto webovek a v obchůdku v České Lípě, kam jsem často zabrousil i jen na pokec s tamním majitelem, jsem pořídil tuto desku. Zeptal jsem se ho na název jestli nezná Budgie... "no jedny tu mám, a nevím proč jsem Vám je do teď ještě nedoporučil:)" Zná mne a ví že miluji zeppelíny:)

Popravdě nečekal jsem takový "nášup". Dokonce má přítelkyně, která není úplně hrr do rockové muziky, ale po 6 letech se ji přeci jen naučila tolerovat a dokonce některé věci si i oblíbila (mým zeppelínům přišla na chuť až nedávno:),si oblíbila Budgie. Tohle ji doslova sejmulo hned.
Jednou jsme se projížděli jentak po českolipsku a já tam šoupnul své nové Budgie. Od té doby je to jedna z nejhranějších desek.

Kdybych měl charakterizovat hudbu Budgie na prvním cd, tak je to přesně ten pravý hardrock, vytvrzené a potemnělé blues. Už úvodní Guts s geniálním riffem, tak jednoduchým a tak chytlavým. Kolikrát si říkám jak ti mladí kluci tehdy v těch začátcích 70.let byli doslova geniální...Nemyslím teď jen Budgie. Všichni rockoví tahouni té doby...vždyť jim bylo něco málo přes 20let a utvořili dějiny rocku na dalších 30-40let. Kde se to v nich bralo?
Naprosto perfektní kousek je pro mne The Author. Přes pomalejší začátek se dostává k opravdu syrovému hardrocku první třídy a tady hlavně žeru ty bicí.
Celé album zní na první poslech sterilně a tak nějak stejně, ale po několika posleších z nich vylézá...no řeknu jednoduše...co kus, to skvost. Absolutním vrcholem je pro mne Homicidal Suicidal, s naprosto chytlavým riffem.

Tři kluci, basa, kytara, bicí a zpěv a nic víc nepotřebují, aby nejen oslovili, ale pohltili...Kam na to chodili? Kam se na ně hrabou dnešní produkce, které se snaží a nikdy to tam není jako na těchto starých nahrávkách. Ta živelnost a atmosféra mne vždy pohltí a jen si říkám, proč jenom jsem se nenarodil před 50 lety v anglii a nebyl u toho všeho...
Na Burke Shelleyho mi nestačí superlativy (další "vřískal" vedle Geddyho Lee z Rush a Planta z LedZep) a kytara? Page + Iommi = Tony Bourge:)

Debut byl jen jednou překonán a to In for the Kill, ale i přesto je pro mne v něčem první...tímhle albem jsem zkrátka poznal další klasickou, prvotřídní hardrockovou kapelku:)
reagovat

martin69 @ 01.07.2010 11:42:24
miguel7 : skvěle napsané . Budgie mám také moc rád . K první desce jsem se dostal v roce 1999 ,přinesla mě ji manželka . Slyšela to v obchodě . Líbilo se jí to a koupila mi ji . Byla to Never turn your back on a friend . Dnes mám Budgie komplet . Prvních šest alb je nepřekonatelných .

miguel7 @ 01.07.2010 11:52:10
Souhlasím s tebou a díky:)
Myslím si že (u mne prvních 5alb) jsou naprosto vyrovnané. Na každém hýří nápady. Snad jen Squawk...tam mi přijde jen zvuk lehce měkký, ale možná to je přenosem na cd co mám

Budgie mi přišli do rukou šťastnou náhodou, a já můžu jen děkovat jednomu známému, že mi před pár lety zapůjčil spoustu pásek i s kotoučákem a já mohl objevovat - Zappu, Uriáše, Rainbow... a mně v té době naprosto utajené Budgie, na jejichž deskách nepřestávám ulítávat.
Hudba na debutu je neuhlazená, surová, přímočará, riffující, valivá....Jak jinak, pokud jde o nejmenší možné rockové obsazení kytara, basa, bicí, vše korunované ječákem jak od Geddyho Lee z Rush.
Budgie na to jdou jednoduše - valí si své jednoduché riffy, které v lecčems připomenou Black Sabbath, jen občas zrychlí, případně zklidní krátkou akustickou písní - zde ani ne minutová Everything in my heart a dvouminutovka You and I.
Z těch 'heavy' musím vyzdvihnout The Author s pomalým akustickým začátkem a rozjezdem od půlky skladby a následující Nude Disintegrating Parachutist Woman (podobně dlouhý a ujetý název se najde na každé desce), kde je k nalezení zrockovaný swing s kytarovými orgiemi. Stejně tak Rape the locks, která po dvou valivých slokách, plných záseků, také zrychlí, což strukturu sabbathovských songů také připomene.
A ve všech skladbách mají chytlavé melodie. Opravdu se u nich posluchač nemá šanci nudit.
Dočetl jsem se, že kapela byla ve svých začátcích tak tvrdá, že je pořadatelé koncertů pouštěli na podium s tím, že musí zahrát covery Beatles, jinak si nezahrají. A to, že jejich skladby přebírala například Metallica a Iron Maiden také o něčem svědčí.
Don't worry, be HEAVY:-)!

reagovat

vmagistr @ 25.09.2014 11:04:03
Debut Budgie je slušná porce hardrocku, hodně se mi líbí ten koncept prostřídávání tvrdých riffových skladeb jemnějšími akustickými kousky. Jen ty dvě dlouhé skladby uprostřed (Nude Disintegrating Parachutist Woman a Rape of the Locks) bych si představoval trošku zkrácené - třeba singlová čtyřminutová verze první zmíněné se mi líbí více, než její albové provedení.

V roku 1971 bolo už na hard rockovej scéne pomerne jasno. Titáni vydali svoje prelomové diela (Deep Purple In rock, Led Zeppelin I, Black Sabbath Paranoid) a čakalo sa, čo na to konkurencia. Tesná štvorka v hard rockovom top tene, Uriah Heep, sa vytasili s Look at yourself, no a vrcholnú päťku uzavrela formácia z Walesu - Budgie.

Debut Budgie je surový, metalový, drsný, poplatný faktu, že išlo o trojicu bez klávesov. Prirovnanie k Black Sabbath vcelku sedí, hoci neskôr sa dosť podobali na Led Zeppelin (hlavne kvôli Zeppelinovským rifom, nie, že by zneli podobne).
Prvok, ktorý ich vyčlenil z davu, bol daný akustickou gitarou, na každom albume sa nachádzali zo dve akustické skladby (tu Everything in my heart a You and I), určené na vydýchnutie si poslucháča.
Gro ale tvoria ťažké rifové heavy pesničky, či už je to úvodná Guts, Nude..., Rape of the locks, alebo frenetická Homicidal suicidal. Dokonca aj The author, skladba, ktorá začína pomaly a akusticky, sa časom prevalí do rázneho rinčania.

Čo dodať? Debut je drsný a trošku nevyzretý, ale v roku 1971 zásadný.
reagovat