Ten Years After - Undead (1968)

I tak do značné míry konzervativní žánr jako blues mohl v podání sta kapel nabírat tisiců podob a nálad. Londýnské kvarteto Ten Years After na to šlo tak konzervativně, až to svým způsobem bylo cool. Basista Leo Lyons a bubeník Ric Lee nezapřeli jazzovou průpravu, díky které hnali celou kapelu zátočinami sofistikovaných bluesových dvanáctek v závratném tempu. Ne, že by to frontmanovi Alvinu Lee nějak vadilo – tenhle ďábelsky rychlý kytarista (a zpěvák v jedné osobě) dokázal v těch šílených rychlostech hrát zatraceně chytlavá sóla. Ještě více než studiový debut z předcházejícího roku to potvrzuje živý záznam Undead, vydaný v srpnu roku 1968 – zkuste třeba šavlovačku Woodchopper's Ball nebo dnes už klasickou poctu černým bluesovým hrdinům zpoza oceánu Iʼm Going Home. A kdybyste měli pocit, že Leeova duše zůstala zašlapaná pod všemi těmi superrychlými kytarovými šestnáctinkami, pokojně se nechte vyvést z omylu pomalým blues Spider in My Web.
reagovat

Tohle album má živé provedení, vyšlo po řadě peripetií a vlastně na nátlak oddaných fanoušků téhle kapely. Na základě nadšených recenzí jsem od TYA čekal opravdu mnoho, ale jejich produkce mi k mému vlastnímu zklamání asi nesedla, jak jsem čekal...

Rock Your Mama je naživo pořádně odpíchnutá verze, Alvin Lee tady vyšívá své klasické kulometně odsekávané akordy, jeho hlas má patřičnou drsnost a stylovou zahulenost, ale přece jen mi tak nesedí jako Plant, Rodgers, Coverdale - tam cítím relativně slabinu. Klasický šlapající model ostrovního blues-rocku té doby, pěkně tu vyplouvá Lyonsova basa. A máme tady syrový riff Spoonful, standardu, známého také z prvního alba Cream, a když obě verze porovnáte, asi zjistíte, proč se mi nejen verze, ale i hudba prvně jmenovaných líbí o chlup více - kapela tohoto formátu s takovým kytaristou, jako byl Alvin Lee, by potřebovala prostě lepší rytmický park. Basa moc netvrdí, spíš občas vyplouvá a bohužel zase nadlouho zapluje, bicí Rica Lee ne že by proboha byly špatné, ale zrovna tenhle model hudby by asi potřeboval výraznější razanci. Takže - je to trochu ospalejší verze té creamovské, i když oba "struníci" jsou stejné kvality. I May Be Wrong, But I Won´t Be Wrong Always - opět rychlopalná práce pana Lee a opět - bicí tam sice hezky dusají, jenže to vyznívá celé tak s polovinou šťávy, jakou bych si osobně přál. Churchill tady příjemně dokresluje atmosféru varhany, hlavně v závěru, jinak je tempo svižné a pěkně swingující. Co mě ale tady nesedí, je desetiminutová délka, na kterou asi skladba (ovšem pro mě) nesahá. Summertime/Shantung Cabbage začíná bicí eskapádou Rica Lee, na kterou Alvin Lee precizně nabaluje kytarové tóny, pak se rozjede klasická těžká bluesrocková jízda a pak se tu Ric Lee odvazuje asi maximálně, je to taková bicí jízda ve stylu Moby Dicka, v závěru slyšte jeho divé hrátky s činely. Je trochu škoda, že podobná razance zezadu nezaznívá i v dalších skladbách. Spider in my Web je krásný dobový zahulený bluesrock s ornamentální Leeovou kytarou a důsledně drženým stylovým rytmem a pěkným varhanním názvukem, celý tenhle model je důslednou přehlídkou jeho kytarového mistrovství a tvorby nálady - určitě jedna ze skladeb, které mě tady oslovily nejvíc. Woodchopper´s Ball je rychlý model ve stylu úvodní nebo třetí skladby - ale zase, je to hlavně Alvinova dělová strunná přehlídka, jsou tu zase plnotučné varhany, rytmika je ale plochá, nevýrazná, basové bublání sice slyším, ale opravdu jen slyším, aniž by to se mnou nějak hnulo, což u tohoto stylu rocku ovšem čekám a přímo žádám. Tohle pak poslouchat skoro 8 minut je už na mě i moc, abych se přiznal, trochu odvaz je až v závěru. Standing at the Crossroads je rychlejší stylovou verzí téhož, opět, mnou citované "vady zboží" jsou tu zase, ale je tu živější rytmika, nástroje spolu více komunikují, takže nemám sklon k ospalosti jako u předchozí skladby, Alvin vypálí v půli i klasické rychlopalné sólo. I Can´t Keep from Crying, Sometimes je koncertní rozšířenou verzí, který se tu natáhl na úctyhodných sedmnáct minut. Začátek je pozvolný, procítěný model bluesrocku s precizním sázením kytarových tónů a správně laděným ospalým hlasem hlavního principála, pak se skladba změní přesně v to, co mi vadí i na zbytku alba - okatou a okázalou kytarovou přehlídku Leeho se solidním varhanním podílem Churchilla, ale zase nic, co by mě, až na malé úseky, vtáhlo, zaujalo, pohltilo či rozbilo na prach, jako je to u desek jejich dobových souputníků. Prostě - je tady toho určitě dost, ale mohlo by být ještě mnohem více. Píše-li se v souvislosti s TYA o "syrovém rockovém zvuku", jsem asi hluchý, ale já to tady neslyším, jen ve velmi mírné a uhlazené podobě. Za této situace je pak 17 minut v téměř instrumentální, tempově dost vadnoucí podobě čirou monstrozitou - omlouvám se. I´m Going Home dojem napravuje, spolu s prvními dvěma skladbami se mi asi líbí nejvíc, Lee je rychlopalný a přesný, ale je tady odvázaná, energická nálada, která podle mě chybí jinde. Jinak ovšem resumé, které bych u TYA nikdy nemyslel že řeknu: když už tohle NIKDY neuslyším, nic závratného se nestane, i když Alvin je samozřejmě top.

Vím, že kapela tehdy zabírala hlavně naživo a byla opravdu velkou koncertní atrakcí nejen doma, ale i za oceánem (Woodstock), protože obdobné stylové kapely patří mezi moje nejoblíbenější, čekal jsem možná až moc. Abych to nějak rozumně zkrátil do jedné věty - Alvin Lee byl rychlý kytarový fenomén, a zasloužil by si o třídu kvalitnější doprovod. Herně tady vyčnívá až moc, ale zbytek osazenstva mě ne a ne nějak dramaticky vtáhnout do děje. Čekal jsem produkci ve stylu Hendrixe, Cream nebo Mayalla, neřkuli budoucí tornádo LedZep, jejichž desky mě zcela pohlcují. Na základě recenzí hejkala či P. Gratiase jsem prostě čekal větší syrovost a energii. Tři hvězdy s lítostí...
reagovat

hejkal @ 06.05.2016 07:29:57
Každý ma svoje uši a preferencie. Nič proti. Pre mňa je Ten Years After srdcovka, zvukovo vyladená do dokonalosti toho, čo mi je blízke a hráčsky nedostižná. Bubeník bol z môjho pohľadu rozhodne jedným z najlepších rockových hráčov svojej doby, basák dtto, ich hra má náboj, ktorému sa málokto vyrovná ešte i dnes. O hráčskych schopnostiach nevraviac. Každopádne som rád, že si sa do ten Years After pustil slovom i písmom, rád si prečítam aj prípadné ďalšie dojmy.

Druhý album skupiny je živým záznamom a ukazuje ďalší z výrazných rysov tohto zoskupenia. Je to energia naživo a gitarové rýchloprsté kaskády tónov v podaní Alvina Leeho.

Kto by chcel vedieť, prečo bol vo svojej dobe Lee považovaný za najrýchlejšieho gitaristu sveta, pokojne si môže vypočuť napríklad úvodnú skladbu I may be wrong, but I won’t be wrong always. Rýchlosť sa dá v hre na hudobný nástroj vždy rôzne ošáliť, prípadne existuje množstvo techník, ako hrať rýchlo na mechanickej báze, ale Alvin Lee je pre mňa gitaristom, ktorý nič z toho nepoužíva, jednoducho hrá rýchlejšie, pretože mu to vyviera z duše (srdca, prípadne inej zložky človečenstva, ktorú považujete za smerodajnú). Fakt, že preto strávil s gitarou množstvo času a a stálo mu to za nácvik, je podružný. :)

V tej istej skladbe je možné počuť rovnako svižný basový prejav a bubeníkovu záľubu v džezovom hraní sprievodov. A vlastne, nielen v nej. Táto zmes neviazaného tornáda je prítomná na celom albume, prevláda rýchlosť a dravosť (At the woodchoppers’ ball, I’m going home), čo neznamená, že nedôjde aj na pomalé blues (Spider in my web) a strednotempový kúsok Summertime into Shantung cabbage, ktorý obsahuje pekné bubenícke sólo.

Pár slov ešte venujem poslednej veci, I’m going home. Je to samozrejme skladba, ktorá predsedá celému Woodstocku a spravila z Leeho svetového kinga, boha, majstra a čo ja viem, čo ešte, ale je jasné, že keby si svet dal tú námahu a vypočul si ju už tu, tak by mohli mať 60. roky aj ďalšiu gitarovú ikonu, nielen Claptona a Hendrixa.

Tento živák nemá chybu.

reagovat

Filozof @ 21.12.2009 09:51:54
60té roky měly kytarových ikon více a Alvin Lee pařil bezesporu mezi ně. Sám jsi psal, že byl ve své době (tedy hlavně v šedesátých letech) považován za nejrychlejšího na světě.
Jinak shodou náhod jsem včera poslouchal toto CD po delší době - aniž jsem tušil, že tou dobou na něj píšeš recenzi. :-)

hejkal @ 21.12.2009 09:55:01
Áno, 60. a 70. roky mali gitarových ikon viac ako dosť. A Alvin Lee medzi nimi žiari, idúc vo vedúcej skupine v čele pelotónu. Aspoň pre mňa.

Filozof @ 21.12.2009 13:47:18
No počkej - dyk si odporuješ. Tak byl ikona nebo ne? V poslední větě recenze píšeš, že ne - že mohl být, kdyby... tak jak to myslíš?
A ještě jsem ráno zapomněl napsat k té "I'm Going Home" - ono jde o to, že tady ji zdaleka neměl(i) tolik vybroušenou, jako později. Poslechni a porovnej.

hejkal @ 21.12.2009 13:53:20
Berieš všetky slová príliš doslovne, ja si z toho robím tak trošku srandu, jasné, že bol ikona, ale keď to vezmeš naozaj masovo, dnes davy vedia, že bol Hendrix alebo Clapton, ale Alvin Lee... to už sotva.

Going home - áno, bola nevybrúsená, avšak po vypočutí tejto dosky sú všetky brúsené prvky jasné, ba dokonca, Going home tu patrí do "horšej" polovice skladieb. :)

Jardo @ 05.04.2015 19:44:31
Pri všetkom obdive k Hendrixovi a Claptonovi, ich Alvin Lee aj u mňa bez problémov prekonal.

Undead - nesmrteľný živák. Ten Years After sú bezpochyby vrcholová (koncertná) kapela. Také niečo očakávať od niekoho iného (v ľubovoľnej dobe) je proste utópia.