Accept - Eat The Heat (1989)

03.02.2020 horyna | #

Miluji netradičně pojatá alba zavedených kapel, na kterých hráči jisti si mantinelů své dosavadní tvorby, dokáží odbočí ze zajetých kolejí poněkud stranou. Samozřejmě to nesmí být totální obrat třeba směrem k čisté elektronice, nebo nějaké extrémní přitvrzení, o to skutečně zájem nejevím. Když ale kapela hrající precizní heavy najednou vydá o poznání měkčí desku, která je navíc nakažlivě melodická a hity sype z rukávu jako kdyby se nechumelilo, pak začínám větřit jako vzteklý ohař.

Výše předložený popis se naprosto přesně hodí k německým dlouholetým pilířům heavy metalové odnože, kapele Accept. Nebudu přikrývat fakt, že jejich klasické desky nemám rád vůbec a nikdy jsem je snad krom Metal Heart neposlouchal. Jenže odklon k sofistikovanějším břehům započatý na Russian Roulette mi celkem voní. A ještě víc pak dokonale dotvořený obart s parádní kolekcí z 89-tého Eat the Heat. Na ní už neslyšíme zpívat poznávací znamení souboru, Uda Dirks, ale po kolotoči hádek a sporů, se kapela jala hledat jméno nové až za oceán. Napsala materiál, který byl v oněch končinách neuvěřitelně populární a Accept s ním chtěli být za louží náležitě IN. Přesto, že se nahrávalo opět v Německu a opět s Dietrem Dierksem. To si kapela přála a to se také stalo. Ale co na to Evropa? Jejich kolébka a ráj. V tu chvíli tyhle otázky kluky zřejmě moc netrápili a deska nakonec bodovala jak doma, tak v Americe. Jejich fans jí tenhle stylový obat však moc nebaštili a po dalších hádkách byl vyhozen zpěvák a kapela nakonec rozpuštěna.

Vraťme se ale nazpět k nahrávání alba a samotnému obsahu. Za mikrofon si stoupl tehdy ještě ne příliš známý David Reece (později vydal parádní debut se svoji skupinou Bangalore Choir) a na koncerty přibyl ke druhé kytaře jakýci Jim Stacey. Výsledný sound je naprosto úchvatný. Dierks ještě malinko povolil otěže a desku více přizpůsobil potřebám trhu. Proto zní výsledný zábal klávesově pompézně, dynamicky, nadýchaně a Hoffmannova kytara předvádí neskutečně robustní gejzíry melodií a dech beroucích vyhrávek.

Na albu leží jedna energetická šleha vedle druhá. Vše otevře řemeslně dobře vykovaná jízda X-T-C, která se starší tvorbou ještě příjemně souzní. Avšak hned druhá Prisoner přiveze o poznání líbeznější melodie plné načechrané aristokratické pompéznosti. Reece zpívá jako bůh. Úměrně tahá výšky aniž by pištěl a vedle riffujícího Hoffmana se drží nanejvýš srdnatě. Love Senstaion vsadí na střední tempo, ve kterém se Accept s těmi všemi vyhrávkami a melodiemi cítí jako ryba ve vodě. Americké břehy jsou na dosah, ale v pozadí pořád cítíte našlapanou Evropskou supící lokomotivu. Pod kotel řádně přiloží dvojice hitovek Chain Reaction a D-Train, které se nebojím zařadit do zlatého fondu Accept. Po u fans oblíbené Generation Clash kterou neberu ani s Udem a jediné vycpávce Turn the Wheel, přichází zlatý hřeb nahrávky. Tím je monstrózní balada Mistreated. Reece se stylizuje v emočně vypjatých polohách a zprvu jej ani nelze identifikovat. Stavba a celý koncept této perly, jež osobně zařazuji k nejvelkolepějším rockovým číslům historie, má promyšlenou členitou formu, kde se něžné části střídají s výbuchy extáze precizně koncipovaných melodií (krátká orientální) a aranžérských filuťáren. Tuto část americké verze desky mám nejraději, jelikož trojice energetických pumelic stojící v samotném závěsu mi přináší neuvěřitelné potěšení. Stand 4 What U R, Hellhammer (tu obšlehli sousedé Team) a vše korunující slovutná jízda do pekel Break the Ice.

Stránky Progboardu naštěstí nejsou striktně metalové (na Metalopolis by tě kvůli podobným názorům ukamenovali) a proto někteří z vás možná můj názor dokáží pochopit i akceptovat.
Nakonec si neodpustím ještě jednu svoji rouhající se poznámku: na Eat the Heat konečně ZPÍVÁ pořádný zpěvák s brilantní barvou, slušnou dynamikou a podmanivých odkazem. Místo věčně špatně naladěného, od boudy snažícího se urvat vzteklého ratlíka Uda. Jeho zpěv mě z 90% neimponuje, zato ten Reecův přesně naopak.
reagovat

dan @ 03.02.2020 07:32:16
Accept jsou metalovým božstvem nejen v Germánii, ale i v Čechách. Nemůžeš napsat, že UDO neumí zpívat. Uvědomuješ si, kolik lidí je má spojené právě s jeho osobou. O Reecovi se naopak tvrdilo, že je lehce zaměnitelný. Takový ten hošík, kterých běhá po plážích okolo Miami Beach stovky.

EasyRocker @ 03.02.2020 07:49:21
Tvorba tohohle tělesa šla vždy absolutně mimo mě.

steve @ 03.02.2020 08:09:10
Accept to jsou především desky Balls to the Wall a Metal Heart. Když se dali dohromady a vydali Objection Overruled zaplesala nejedna metalová duše. Další alba už tak dobrý dojem nepotvrdili. Jeden z mých vzdálených příbuzných je žral natolik, že si pouštěl každý týden aspoň jednu jejich desku. Blázen. Udův projev a vizáž na mě pokaždé působili dost komicky. To jsem mu ale radši neříkal.

Petr_70 @ 03.02.2020 08:09:32
Když jsem jako náctiletý pod vlivem kamarádů poslouchal Heavy Metal byli právě Accept naší top kapelou. Když ale rok po vydání veleúspěšné Metal Heart přišli s o poznání měkčím a melodičtějším Russían Roulette, upadli u velké většiny mých kamarádů v nemilost. Ne tak u mne.
Dnes už je neposlouchám a přiznám se, že až na vyjímky (většinou právě z R.R.) mě nebaví.
Po tomto albu jsem navíc jejich další vývoj přestal sledovat, tak jsem si tvou recenzi docela se zájmem přečetl a tohle album bych si docela rád poslechl. A podle toho co píšeš možná nejen z nostalgie.. :)
Díky.

jirka 7200 @ 03.02.2020 09:49:17
Accept chtěli dobít US trh, tam však měli v tomto hudebním stylu vlastních kašparů dost. Paradoxně se ta deska více prodávala v Německu a v severských státech.
Že chtěli vydělat prachy pochopit dokážu, ale obětovat vlastní identitu v podobě vyhození Uda mi přišlo už v té době jako krátkozraké rozhodnutí.

horyna @ 03.02.2020 10:16:10
Pánové tady by se dalo reagovat v několika bodech. Prozatím se vyjádřím jek krátce, citát - Když se dali dohromady a vydali Objection Overruled zaplesala nejedna metalová duše. Další alba už tak dobrý dojem nepotvrdili. - já hodnotím O. O. jako velice dobré dílo, s jasnými odkazy na starší tvorbu. Přesně to také chtěli fans po návratu kapely slyšet. Přesto jsou pro mne mnohem zajímavější obě alba následující, která se nebála vymanit ze starého stylové krunýře a pojala se hledat nové obzory i za ztrátu dávných privilegií. Cesty experimentu si u nich cenním. Novější tvorba s Tornilem u mikráku už objevitelským hladem nevoní. Je to spíš rutina a pro mne velká stagnace. Metlošovo srdce však jistě plesá:-)

domy @ 03.02.2020 17:20:43
Pro mě bylo tohle album dokonce seznámením s kapelou Accept.Ve stejné době se ke mě dostalo u U.D.O. Animal House. Se staršíma metlošema jsem se hádával, že UDO u Accept nezpívá :) Nebyl jsem tehdy znalý věci a internet neexistoval :) Považuju Eat The Heat za hodně dobrý kousek a mám ho v žebříčku asi hned za Russian Roulette. A máš Horyno pravdu, první návratové album s Tornillem moje srdce opravdu těšilo a těší :) Další už jsem ale z obavy ze zklamání nezkoušel.

john l @ 03.02.2020 18:12:16
Krásná recenze a krásné vyznání horyno. Paráda, ty své pisatelské vlohy zkrátka nezapřeš. Mám rád melodickou hudbu a tohle album je hodně melodické. Kapele se povedlo a ti co jej odsoudili za amerikanizaci, si za pár let desku kupovali taky. V našem hudebním kroužku jsme si ji mezi sebou půjčovali a reakce byli pozitivní zhruba v poměru osm z deseti.Dva zbývající přešli na stranu Uda.

PaloM @ 03.02.2020 20:37:35
Pred pár rokmi som fandil aj metalu a nedalo sa vynechať kvalitnú skupinu Accept, tak že som si obľúbil hlavne albumy 80. rokov a potom od r.2010. Dnes táto hudba ide úplne mimo mňa a nemám ani nostalgické väzby.
Skrátka, záujem vyšumel ako šumienka...len na vysvetlenie.

Jarda P @ 04.02.2020 06:53:12
Na začátku 80. let, kdy rock umíral, jsem byl rovněž hudbou Accept nadšen, hlavně albem Breaker a Balls To the Wall. Kolem roku 1985 (v období Metal Heart) jsem na nich byl v Katowicích a byl to po všech stránkách skvělý koncert. Později mi ten zpěv (podobně jako u Scorpions) začal lézt na nervy a díky reunionu Deep Purple jsem si uvědomil, že je pro mě metal slepá cesta.

Petr_70 @ 04.02.2020 08:26:00
Jarda P: No to mě podrž.. o kapele jsme tehdy hltali každou informaci, ale že byli v pětaosmdesátém v Katowicích vím až teď! Měl jsem za to, že tehdy koncertovali jen na západě. Jenže internet nebyl a nám bylo 14 pryč.. :(

steve @ 04.02.2020 08:59:46
horyno ty máš americkou verzi? starou, nebo remaster, protože už řadu let jsou všude jen remastery.

horyna @ 04.02.2020 11:10:51
Ahoj Steve: sehnání těchto Accept bylo záviděníhodným sběratelským darem z nebes/přesněji řečeno z Discogs. Remaster jsem v tomto případě nechtěl ani za nic. V databázi DR jsou dle uváděných čísel všechny jejich desky zmršené. Kdysi jsem nějaké tyto remastery měl, ale už si nevzpomínám, jestli hráli dobře, nebo špatně. Měl jsem slabší aparaturu, ale poznat by to šlo i tak (jasně, většinu poslouchám stejně z mp3-jky, tak si kdekdo může říct-je to jedno), ale chtěl jsem zkrátka původní výlisek. Pátral jsem a úplnou náhodou narazil dokonce na zabalence (už nevím z jakého koutu Evropy) a neřešil/nezkoumal jestli je to vydání Evropa, nebo Amerika. Domů pak dorazil amík (s jinou, lepší obálkou) původně vydaný skutečně v roce 1989 a opravdu zabalený. Čučel jsem jako puk. Musel se válet někde celé věky, jelikož igelit už byl podřený/špinavý (to prostě poznáš), booklet decentně čpěl stařinou :-) a cd vypadalo jako včera koupená novinka. Hlavně, že hraje úžasně a nepraská extrémně přetaženou kompresí. Klasický nadýchaný dynamický osmdesátkový zvuk, jaké mám stále radši.

22.06.2019 Bejvalej poloblb | #

Přílišné změny hudebního stylu to měly u dlouholetých fanoušků vždy velmi obtížné. Nejinak tomu bylo i u německých Accept. Party mladých nadšenců, která na odkazu Judas Priest vystavěla svůj osobitý, strojově šlapající styl a za přispění celé generace fans se nechala pasovat do role nových heavy metalových bohů.

Detaily a důvody odchodu jejich zpěváka se nebudeme zabývat. Připomenu jen, že šlo o velice bolestnou ztrátu, kdy kapela ztratila značnou část svého poznávacího znamení. Navíc umocněna velice slušnou přízní a úspěchem debutového alba Animal House již nově pod hlavičkou U.D.O.

Nový zpěvák bez předchozích albových zkušeností nese jméno David Reece a kapela ho přivezla až ze zámoří. V Kolíně nad Rýnem se zavírají na pět měsíců do studia Dietera Dierkse. Pána který stál jako producent za největšími alby Scorpions. Zde na Progboardu by měl být veleben za svojí výraznou práci pro pionýry německé kosmické scény jako Tangerine Dream, Ash Ra Tempel a spoustu dalších. Na mastering bylo album odesláno do New Yorku ke slovutnému Bobu Ludwigovi. Zvukově se nejedná o žádnou vyleštěnou a vyváženou referenci na které byste testovali audio sestavu. Nahrávka trpí nedostatkem výšek a basy by mohly být lehce výraznější. Finální zvuk působí syrovějším dojmem, což se ke kapele celkem hodí. A hlavně se povedl vyrobit nestárnoucí sound. Deska zní i dnes hodně svěže a aktuálně.

Album vyšlo ve dvou verzích. Pro Evropu a US trh. Jedná se o rozdílně sestavený tracklist a jiný obal. Naštěstí moje deska má vzadu napsáno Printed in USA a řekl bych, že tato verze je povedenější. Černobílá fotka kapely vsazena na pozadí lávy nebo ohně je mnohem decentnější řešení, než barevná fotka kapely přes celou přední stranu. Dvanáctistránkový booklet se všemi texty a technikáliemi je naprosto dostačující. Firma Epic.

Desku otevírá strojově šlapající rocková pecka, ukrytá pod slovní hříčkou X-T-C. Reece je technicky mnohem lepší zpěvák a naplno ukazuje všechny svoje rejstříky. Za zmínku stojí, že na celé desce jsou velmi stroze pojaté bicí nástroje, žádné divoké rytmické vyhrávky a přechody. Čistě se jede jen rytmus. Kolikrát jsem si říkal, zda to není automat.
Myslím, že nejpozději u druhé Prisoner a její melodické kytarové vyhrávky si skalní fans uvědomili hořkou realitu. Že Accept hodili minulost za hlavu a s novým zpěvákem se rozhodli dobýt americký trh. Povedená skladba s klávesovým zátiším, která nemá vrchol v refrénu, ale v překrásném sólu v druhé půlce skladby.
Následuje plíživý začátek Love Sensation a v refrénu se skladba překlopí do bohatě vyřvávaného refrénu. Reece odvádí skvělou práci a v závěru skladby ho podpoří i ženské vokály. Jak troufalé!
Hošani se toho nebojí a s Chain Reaction přichází další stadiónová vydupávačka podpořena bluesovým sólem. Čtyři skladby a jedna lepší než druhá. Velice nápadité a osobité, žádné popůjčované postupy od amerických kolegů. Takhle kvalitní rozjezd desky se časo neslyší.
Pětka D-Train dává vzpomenout na heavy metalovou minulost. Ostré riffy, syrový zpěv a nekompromisní tempo. Dlouholetí fans musí mít radost. Pokud ještě poslouchají.
Baltesova basová figura uvádi v život pochodovou klipovku Generation Clash. Skladba má zajímavou atmosféru, jakoby ze scifi filmu. Zajímavé sólo jak od Jeffa Becka.
Turn The Wheel je první skladba na albu u které ztrácím lehce soustředěnost. Nic na tom nemění ani skvělé Hoffmannovo sólo.
Tuhle božskou baladu vzali na milost i největší odpůrci alba. Ano, řeč je o Mistreated. Dokonalost sama. Objevila se i na Metal Ballads vol.3. Odtud jí znám dřív než z desky.
Stand 4 What U R je nejměkčí skladba v dějinách bandu. Pravděpodobně. Vstřebává v sobě vlivy takových stylů jako melodický rock či AOR. Až tak!
Hellhammer má stejnou krevní skupinu jako D-Train. Rychlý rytmus, těžké riffy, úderný jednoduchý refrén a vypjatý zpěv. Dokonce chvilkami slyším dvojšlapku.
Bonusová Break The Ice vůbec nezapadá do koncepce alba a zní jak přebytek z doby s Udem. Ani Reece z ní nevykouzlí nic zázračného. Zbytečnost. Anebo dokonalá ukázka, jak unyle by kapela zněla, kdyby natočila svůj klasický materiál. Jen s jiným zpěvákem.

Procentuální hodnocení 90 %
reagovat

horyna @ 22.06.2019 11:41:16
Asi bych dal taky pět, mít desku ještě doma a recenzovat ji. Občas uvažuji, že ji znovu zakoupím, až nebude kde brát a to bude tak za miliardu let:-)
Kdysi se leskla vedle Metal Heart a Russian Roulette, ále... Mám rád comebackové Accept s Udidlem (i když toho jako pěvce nemusím vůbec), ale mjúzik na Death Row a Predator je brilantní.
Každopádně velké díky za další recku z melodické oblasti.

03.11.2012 | #

Tahle deska je podle mě totalní průšvih! Ne snad proto že by byla uplně blbá, jenže vyšla pod hlavičkou Accept. A tahle hudba ho téměř v ničem nepřipomíná. Accepti chtěli po odchodu Uda dobít americký trh stravitelným melodickým metalem a to se jim krutě nevyplatilo. Produkce desky je příliš učesaná a až pop rockově uhlazená což se k těmto kovotepcům vůbec nehodí. A David Reece na rozdíl od syrového křapláku Dirkschneidera je totálně uhlazený a zaměnitelný. Proto to nemohlo zafungovat. Ano je tu několik věcí které stojí za poslech "Hellhammer" "Generation Clash" ale i ten v pozdější úpravě na albu DeathRow s Udem má mnohem silnější náboj. Krom toho začal mít údajně Reece problém s drogami a celkový propad desky způsobil že se Accept na další čtyři roky odmlčel aby potom pokorně natočil vynikající návrat Objection Overruled, ovšem už s Udem za mikrofonem. Myslim že to bylo pro kapelu dostatečné varování aby při nedávném znovuobnovení angažovali pěvce Marka Tornilla který se svým projevem velice blíží právě Udovi.
reagovat

FáňaSixx @ 03.11.2012 21:30:42
Já jsem byl naopak velmi potěšen, že Accept aspoň jednou vyjeli ze zajetých kolejí a nahráli méně "kovotepecké" album přesně v americkém stylu té doby. Reece jsem uvítal a mile mě překvapil jak se jeho "civilnější" hlasový projev sladí s drsnějšími kytarami. Uda a jeho "hospodského" řevu jsem měl už občas plné zuby. Je to dobré, nejsou to klasičtí Accept, ale jistý trademark zůstal.

04.11.2009 martin69 | #

Accept bez Uda ,pro pravověrné fanoušky určitě šok . Hudebně určitě ještě větší ,s americkým zpěvákem ,americký styl hudby . Mně se to líbí ,výborná deska ,její problém je že vyšla pod hlavičkou Accept ,což mnoho fanoušků určitě neskouslo . Nejvíce se mi líbí Generation Clash ,kterou později na desce Death Row nazpíval i Udo a Mistreated. Škoda že deska celkem upadla v zapomnění ,myslím že svou kvalitu má .
reagovat

Lothian @ 04.11.2009 12:57:43
Mistreated je naprosto úžasná skladba,moje vůbec nejposlouchanější studiová skladba Accept. Jinak poslouchám koncerty,kvůli té energii.

Apache @ 04.11.2009 15:00:44
Mistreated je nejlepší skladba téhle vcelku zapomenutelné desky. Jistý potenciál má určitě i Generation Clash. Osobně bych dal Eat the Heat jako celku tak dvě hvězdičky.

martin69 @ 04.11.2009 15:06:34
Apache : vydíš a já bych se klidně vsadil že je to deska podle tvého gusta ,kdyby to nebylo pod hlavičkou Accept ?

martin69 @ 04.11.2009 15:08:10
vidíš ,samozřejmně !

Apache @ 04.11.2009 15:20:51
Kdyby to nebylo pod hlavičkou Accept, tak bych o to nejspíš ani nezavadil. To album mě skutečně nikdy moc nebralo. (Zkoušel jsem to víckrát - naposledy asi někdy v půlce 90's. Určitě to ještě jednou zkusím, když tak chválíš, a pak se ozvu. Ale nevím proč si myslíš, že zrovna tohle by mělo být mé gusto - nikdy jsem tam až na uvedené vyjímky neobjevil nic, co by mi opravdu sedlo.)

martin69 @ 04.11.2009 15:28:53
Apache : snad mně neukamenuješ ,ale mně ta deska připadá že patří do koncepce americkým melodických kapel ,i když tam chybí rock'n'roll ,a ty máš rád ,no myslet : neznamená vědět

Apache @ 04.11.2009 15:36:27
Tak to je možné, ale takové věci se musí umět.
A Accept neuměli natolik, že jsem tam tu "koncepci" asi nějak přeslechl, či co. :-)

Jehlan @ 07.01.2010 13:02:40
jj souhlasim..k Accept proste patri hlas Uda ale i tahle deska je dost dobra..taky se mi libi..je trosku odlisna od jinych alb.Asi nejvis se mi z alby libi song Prisoner

Phulc @ 07.03.2010 12:15:14
Musím souhlasit ! Dokonce bych si dovolil tvrdit , že je to jedna z nejlepších metal nahrávek své doby . Bohužel to opravdu nejsou ACCEPT. Škoda,že v tomto duchu kapela nepokračovala. Protože ve stylu accept tu už hraje UDO . Vždyť Nightwish ani Helloween se nedrží za každou cenu svého a i tak jejich hudba stojí za poslouchání .