Diskuze

« další předchozí »

Judith - 10.09.2023 11:52:14 #

Zase jsem si vzpomněla na Harryho Pottera - jak otevřel tu knížku a ona se ho pokusila kousnout. Jo, poznání může být nebezpečné (vždycky mi přišlo, že pálení knih jenom stvrzuje jejich význam, nic neničí...). No, takže nechat plamen odfouknout, co se na mě teď vyvalil z monitoru (koukám, že můj příspěvek zapůsobil podobně) a do toho. Třetí odstavec navazuje na první dva. Jsou to jenom nápady, ale v tuhle chvíli mi dávají smysl. Pokusím se líp osvětlit, jaký - pořád to beru tak, že se z různých stran blížíme k podobným otázkám a o ty jde, protože jsou opravdové a důležité.  Hudební produkce za osobní účasti muzikantů a publika je vývojově mnohem přirozenější forma než individuální domácí poslech, s jinými druhy umění se moc srovnávat nedá (individuální tiché čtení je docela zajímavý a taky relativně nový fenomén, leží mi o něm na stole knížka s názvem Kulturní vetřelec, ještě jsem ji neotevřela - napravím! Co zatím vím, Jiří Trávníček tady rozvíjí teorém, že čtení knih se vlastně vůbec nemělo tolik prosadit a udržet. O orální slovesnosti píše chytře Walter J. Ong, česky vyšlo jako Technologizace slova, tu jsem četla a jsou tam zajímavé postřehy). Davová psychóza vzniká právě proto, že lidi jsou přirozeně nastavení v osobním kontaktu navzájem ladit svoji mozkovou aktivitu (minimálně s členy svého kmene). Příroda jen netušila, že se jednou tolik rozrosteme a objevíme prostředky, jak na stejné místo přivést celý dav. A hudba je jeden ze způsobů, jak lidi navzájem koordinovat a svádět emoce do podobných kanálů. (Vždycky tuhle funkci měla, autorské sebevyjádření přišlo mnohem později!)  Je v tom skvělá - jak jinak si vysvětlit, že na koncertu Metalliky v Moskvě 1991 bylo ušlapáno jen pár desítek lidí? (Přesná čísla se asi nedozvíme a nijak blíž jsem problém nezkoumala, budu ráda, když mě někdo doplní.) Taky nemám tyhle davové emoce ráda, ale tady nejde jenom o to, že se lidi navzájem za účasti hudby vybudili k něčemu, co by doma sám asi nikdo nedělal. Ve stejné míře jim právě energie a rytmus hudby umožnily navzájem se nepozabíjet v situaci, kdy se svět ocitl na geologickém zlomu. Wow, tohle umíme. Máme v rukou atomovku. Měli bychom se s ní naučit zacházet. To, co na metalovém koncertu udělal zpěvák Disturbed, že sestoupil z pódia a šel utěšovat dívku v publiku, na kterou pouštění hrůzy z pódia zapůsobilo tak, že dostala strach, je osobní, lidská reakce. Jako lidi máme v osobním kontaktu k dispozici kompletní repertoár prostředků, jak vyhodnotit situaci a nějak se v ní zachovat. Kontakt s tímto repertoárem ztrácíme ve chvíli, kdy je lidí pohromadě moc (davové šílenství), kdy kontakt zprostředkují technické prostředky (online diskuse, facebook), když jsme anonymní (totéž) nebo když dostaneme nějakou funkci, pravomoc, uniformu, obušek. Pak se lidi chovají tak, jak by se "normálně" nechovali - viz Stanfordský experiment; naší národní tragédií je podle mě role, která by se dalo popsat jako archetyp domovníka či domovnice. Metalový zpěvák, který konejší plačící dívku v publiku, je na jednu stranu bizár (David Draiman dělá proslovy rád, jak jsem mezitím zjistila), na druhou nějak vyjadřuje, že se učíme zacházet s nástroji, které máme v rukou poměrně nově. A myslím, že se to učíme i jako vnímatelé, v relativně nové situaci, kdy máme k dispozici celé lahůdkářství, prakticky nevyčerpatelnou zásobu neuvěřitelně komplexních, intenzivních, a leckdy taky éčky a barvivy nacpaných hudebních konzerv. Ne všechny, ale některé umělce přivede bizarní situace pokusu o niterné sdílení s anonymním publikem (opakuji, umění jako sebevyjádření je docela nový vynález, natož skutečnost, že autor osobně drží v ruce kytaru nebo mikrofon - u autorské hudby bylo dlouho běžnější mít interpreta jako prostředníka) k tomu, že to prostě neunesou, pocit odcizení je převálcuje a zničí, nebo je sežere sláva.  A některé posluchače přivede do úzkých v jádru nepřirozená situace, jakou třeba poslech pěti různých alb během jednoho dne, poslech obřího orchestru ve vysokém rozlišení nebo poslech metalu do sluchátek při bližším zamyšlení prostě je. Protože umění na vnímavého člověka zkrátka nemůže nepůsobit. Každému to hlavu nezamotá, ale když se sejde víc faktorů, někdo si podobné pokusy vyžere do dna. Nebo bude mít "jenom" pocit, že nikdo nikdy necítil to, co on cítí teď, že mu nikdo na světě nemůže rozumět a že se o tom vlastně nedá mluvit, protože na některé věci zatím vůbec nemáme slova.

Antony - 09.09.2023 23:32:44 #

První dva odstavce celkem bez výhrad, ať paraleleně nebo návazně. Možná i proto, že se vlastně jedná v rámci tématu o odbočení ke společensko sociálním dopadům. Které beru. O smyslu natož významu vlastního umění to není, což kvituji. Třetí tomu ale nasadil korunu s petardami a dělobuchy. Twl, to sou wotázky. "Zpívat a vůbec nevědět, kdo a kdy a jestli to poslouchá, je super divné." Co je na tom divného? To je naopak normální. Divná je živá produkce. To už je jen cirkus, ne umění. Protože kdyby tvůj výrok platil (o argumenty nemám nouzi), pak by také platilo, že psát knihu a nevidět čtenáře je také super divné, malovat obraz a nevidět pozorovatele, je také super divné, natáčet film, fotit, sochat, všechno je divné, když tam ten vnimatel není. Takže co je kua vlastně divné? Řeknu ti to přesně. Koncert je divnej. Má s autorským uměním společného asi tolik, jako rychloportrét na Karlově mostě. Vlastně ještě míň. "Co s těmi individuálními emocemi? Kam s nimi? Hodně, hodně, hodně divné." A na tomhle je divné zase co? Že by se jako emoce musely někam chodit odevzdávat jako daň z přidané hodnoty? Emoce jsou v nás a to stačí. Nikam s nimi. Není to divné, je to žádoucí a správné. Emoce vzniknou, bez onoho díla by nevznikly, a máme je pro radost.. Jsou nesdělitelné a nepřenosné, tak v nás také zůstanou. Bez toho umění by právě tyto emoce nebyly, to je podstatné. " Protože při "normálním" osobním setkání ty emoce podobné budou, to příroda zařídila." Nezařídila. Emoce jsou vždy individuální. Hromadné emoce jsou davová psychóza, což je patologická manipulace. S uměním nespojovat, i když někdo může umění právě k tomuto zneužívat.  Dost u toho kroutím hlavou.

Judith - 09.09.2023 23:10:05 #

S tou odrazkou jsem si vzpomněla na Fulghuma, příběh o chlapíkovi se zrcátkem, který se věnoval tomu, že házel prasátka (vznešeněji dostával světlo) do míst, kam by jinak nesvítilo. Ono se nic neztratí, všechno nějak působí a předává se dál. V jak velké vzájemné shodě, resp. jak moc se to po cestě proměňuje, toť otázka. Není možné, aby umění nepůsobilo, pokud zapůsobí, osloví - že je řada lidí vůči tomuto působení inertní, je nakonec možná klika.  (Navazuju částečně na debatu o toku emocí.) Situace, v které žijeme, tedy situace masové kultury - včetně poměrně širokého rozšíření té povahou nemasové, upřímně se vyjadřující a sdělující - je nová a nezvyklá. Osudy spousty rockových hvězd to dokazují a mám osobně podezření, že může jít i o osudy posluchačů (obecně nic nového, donu Quijotovi přeskočilo z četby rytířských románů - poté, co začal frčet knihtisk). Vkládání mezičlánků do různých fází řetězu, které nějak narušují stav, kdy se lidé sejdou, něco společně předvedou / zavnímají, prožijí a pak sešlost teprve rozpustí, člověky vystavuje dříve nevídaným situacím. Myslím umělé osvětlení, zesilovače, reproduktory, záznamová zařízení. Zpívat a ani nevidět, kde ten dav vůbec končí, je divné. Zpívat a vůbec nevědět, kdo a kdy a jestli to poslouchá, je super divné. Poslouchat a nevidět na toho, kdo zpívá, taky. Poslouchat sám doma - evoluce nás na to nevybavila, je to novinka. Co s těmi individuálními emocemi? Kam s nimi? Hodně, hodně, hodně divné. Protože při "normálním" osobním setkání ty emoce podobné budou, to příroda zařídila. (Vedu místo polemiky paralelní kontemplaci, připadá mi zase jednou smysluplnější.)

Antony - 09.09.2023 20:26:51 #

Skutečnost, že hudební text, poezie, nebo jakékoli dílo vyvolá v některých lidech obecně podobně pocity, neznamená nic. V jiných lidech vyvolá jinak podobné pocity. A v jiných ještě jiné. Nelze podle toho soudit, co tím básník myslel. Protože to často neví on sám. Pokud by to fungovalo tak, že dostatečně rozsáhlý statistický vzorek obyvatelstva určí ve shodě výkladu textu, co bylo jeho smyslem, je umění v háji. Zeleném. Ne, že by vykladačů děl napříč historií neexistovaly davy.. Je to čiré zlo. Umění není "jen odrazka". Je sakra nenahraditelná odrazka (hezký termit).  Copak to nestačí? Kdyby mělo spoustu jiných funkcí, ale neodráželo, je mi jako vnimateli k ničemu. Vlastně jedině proto jsem na něm tak závislý. Že odráží. Že vzbuzuje. Jestli terciálně (primární aspekt je autorský vznik, sekundární přímé působení na vnimatele) umělecké dílo přispěje k "širšímu, reálnému účinku, který bude přefiltrovaný i skrze to konkrétní porozumění" je jen dobře. V jistém dopadu by z nás umělecký zážitek měl dělat lepší lidi. Nebo mohl. Hypoteticky. Moc bych tuto funkci, byť ušlechtilou, ale nepřeceňoval. Jednak je to vzdálené od vlastního účelu vzniku (psát hudbu se záměrem, aby si lidé lépe porozuměli, je ideologický paskvil formátu festivalu politické písně) jednak hlediště v operních domech jsou plné zločinců a masových vrahů.

Judith - 09.09.2023 18:08:54 #

Pragmatická stránka řeči je odborná nadávka pro to, co jsem souběžně opsala - kdy nejde o konstatování něčeho, ale například prosbu, pobídku a podobně. Nemá to znamenat nic jako užitečnost, využitelnost. A jo, mohla jsem se bez cizího termitu úplně obejít a jenom to opsat, beru. Bez čeho jsem se úplně obejít nechtěla je nastínění širších souvislostí, pokud jde o texty na albu (myslím Talk od Yes), protože v kontextu dávají lepší smysl.  Jinak nevím, úplně jen odrazku bych z umění zase nedělala... někde se to musí potkat se sdílenou zkušeností. Proč se tolik lidí cítí izolovaně, například? Jedno z nejvíc univerzálních témat. Není to divné? Neříká to něco o naší kultuře? Nemělo by takové zjištění vést k nějakému širšímu, reálnému účinku, který bude přefiltrovaný i skrze to konkrétní porozumění? Nevím.

hejkal - 09.09.2023 17:29:53 #

Súhlasím, v princípe ma nezaujíma, čo tým chcel autor povedať, chcem vedieť, čo dielo povie mne.

Antony - 09.09.2023 17:26:29 #

Umění nemá významy. Umění má účinky. Jakmile mu dáváme významy, děláme z něj angažované řemeslo. Místo hledání, co chtěl básník říci tím, co řekl, upřednostňuji impresivní vyjádření pocitů, jež to v nás vzbuzuje. Tam, sice odtrženi od pocitů autora, alespoň dáváme naplnění smyslu, který umění v lidském životě má. Aby individuálně vzbuzovalo bez pragmatického významu.

Judith - 09.09.2023 17:06:26 #

Pouštím si naprosto náhodně Pendragon: Pure - to je to album, které má na obalu lidskou postavu stísněnou v průhledné krabici. Refrény, nedají se přeslechnout, nedá se neslyšet, nedá se nerozumět:  If I could get just one arm free Swim to the surface where I can breathe If I could get just one arm free There's a chance the world will notice me Kdybych si tak dokázal uvolnit aspoň jednu ruku Vyplavat k hladině, kde bych se mohl nadechnout Kdybych tak měl volnou aspoň jednu ruku Je šance, že by si mě svět všimnul A o kus dál: Don't want people to see the freak show going on insde of me Nechci, aby lidi viděli tu freak show, co probíhá v mém nitru (freak show je předvádění různých podivností a deformací, srostlá dvojčata a podobně) Závěrečná skladba: We are a band of brothers We are the spark of what can be We are the blades of grass in the breeze It's only me, it's only me We are the spark of what can be We are the cogs in the machine It's only me, it's only me Jsme parta bratrů Jsme jiskra toho, co může být Jsme stébla trávy ve vánku Jsem to jenom já, jenom já Jsme jiskry toho, co může být Jsme ozubená kola v soukolí To jsem jenom já Nekomentuju, nerozebírám, ale řehtám se teda fest.

Judith - 09.09.2023 15:31:19 #

Ještě pro jistotu: Nejde o to, že by poetické sdělení mělo být jednoznačné, to vůbec. Básník říká, co říká. Jde o to, že případě tohoto konkrétního alba je zajímavé, jak se stejně silně snaží nic neříct. Taky to cosi říká a myslím, že to v nějaké podobě zná každý. A docela se mi zamlouvá, jakou dvojici to tady tvoří se Sound Of Silence, hezká náhoda. Slova nějak visí v prostoru a na zdech - v prostoru visí spousta slov, mraky! - a co s nimi? (Endless Dream jsem chtěla sepsat od té doby, co jsem si před pár dny dala nový text do uživatelského profilu, Simon a Garfunkel se připletli do cesty.)

Judith - 09.09.2023 14:06:35 #

Obecně - není důležité, co básník chtěl říci, jde o to, co říká. Každý text něco říká, když už jednou říká. Jinak ať básník drží hubu :) ta možnost tady vždycky je. Jak pravil český klasik: „Nemysli. Když myslíš, tak nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepiš. Když podepíšeš, tak se nediv.“ Tady to já tu jenom něco povídám, prosím vás, vůbec mě neposlouchejte a hlavně mě neberte vážně, to je strašný mor. Je to drsné, má být. Protože pak už není cesta zpátky, to je fakt.

« další předchozí »