Pearl Jam - Ten (1991)

Určitě patřím mezi miliony posluchačů a posluchaček, na které působí debut Pearl Jam uhrančivým kouzlem. Po desetiletích hudebního spánku se konečně objevil někdo, kdo vrátil rockovou muziku zpátky na ulici. Vsadil ji nazpět do špinavé aglomerace a znovuobjevil základy americké rockové tradice, která skončila se soumrakem sedmdesátých let. Pearl Jam přinesli znovunalezený pohled na věc, zdravou energii, jemnou agresivitu i částečnou progresi. To byl jejich Ten.

Nezatíženi dobou se Pearl Jam pokoušeli promlouvat upřímně a pravdivě o všem, co se dělo kolem nich a co je štvalo. Obrovské hity Even Flow, Alive a Jeremy se hrají dodnes. Další legendární kusy s neopakovatelnou atmosférou a mlžným oparem jsou pomalejší věci Black, Garden a velmi emotivní Oceans. Ty představily kapelu v tom nejlepším světle. Vroucný Vedderův přednes zpíval o příbězích a pocitech deprese, sociálního zmaru a nepochopení. To díky nim zná desku snad každý, kdo se v muzice trochu pohybuje. Jsou to hymny patřící k hnutí, které si říkalo grunge. A grunge - to byla mohutná přívalová vlna, která svou silou spláchla všechny glam rockové nafintěnce, kteří stavěli pozérství před opravdový kumšt.

Pearl Jam samozřejmě nebyli jediní, kdo zažehl grungeovou revoluci. Na scéně už působili třeba Soundgarden nebo metaloví Alice in Chains. Ze všech těchto jmen se přes noc stala uctívaná božstva mládeže navlékající se do flanelových košil a pod koleny ustřižených kraťasů. Album Ten zůstalo dodnes nejprodávanější a hlavně nejoblíbenější deskou kapely. S nezdravou zarputilostí je klukům neustále předhazováno a každá vzniklá věc se s ním automaticky poměřuje. Není sporu o tom, že jde o milník jedné epochy, na tom se identicky shodneme. Ale nic se nemá přehánět.
reagovat

oř @ 24.11.2018 09:02:17
Brilantní recenze. Děkuji za zajímavé zhodnocení Teri. Ten je velká deska, souhlasím s tvrzením, že navrátila americkou hudbu zase nazpět na ulici. O něco podobného se už pár let před nimi pokoušeli pistole a růže, toto je ovšem daleko věrohodnější model.

EasyRocker @ 24.11.2018 10:00:15
Legendární album, ale u mě dorostli vrcholu až s dvojici No Code + Yield. To jsou u mě nepřekonatelné skvosty, právě Yield jsem měl ještě na střední od nich jako první.

Martin H @ 24.11.2018 17:44:44
Recenzí na Pearl Jam není nikdy dost. Většinu grungeových skupin té doby si zpětně naposlouchávám, ale Pearl Jam, také díky albu Ten, mě chytli hned. Dík za fajn čtení.

Mirek Kostlivý @ 24.11.2018 17:49:56
Tato deska je opravdu fantastická! Není moc prvních alb v rockové historii, které by nasadily hned v úvodu kariéry laťku takhle vysoko. V 60. letech si vybavuji prvotiny Zappy, Captaina Beefhearta, Doors, King Crimson. Co kapela, to legenda. A tato perla mezi ně určitě patří.

PaloM @ 25.11.2018 06:12:03
Pekne napísaná recenzia, dobre sa číta.

Egon Dust @ 25.11.2018 10:44:55
Súhlasím, pekná recenzia. Ono to nebol len glam metal/glam rock, bol to aj heavy metal , čo v 80tých vládol svetu. Vznikli aj tam dobré veci, ale Svet čakal začiatkom 90tých Novú Generáciu, Novú Revolúciu. Texty o nadpozemnských rebeloch, či nových kárach a divokých kočkách sú ako žuvačka pedro :)
pôvodný Glam Rock, hlavne brtiský bol oveľa umeleckejší. To bola Revolúcia!

Rok 1991 určite pre mňa nebol rokom grunge, keďže som mal 9-10 rokov. U nás v NMnV hudobne doznieval heavy metal, spustil sa tlak MTV s Madonnou, Vanila Iceom, Guns'n'Roses, Jon bon Jovi, George Michaelom apod. Nehovorím o všadeprítomnom Haberovi, Krížkovi.

So štýlom grunge naše končiny oboznámila najmä Nirvana. Samozrejme možno extrémne zarytí rockeri pátrajúci po novotách už vedeli, že sa niečo "vo svete deje". Po Cobainovej smrti sa pomaly a isto a najmä vďaka slovenským kombajnistom Gladiator dostal do pozornosti grunge, ktorý bol 1000x viac postavený na image feťákov a heroinistov ako Guns'n'Roses, to boli skôr rebeli motorkárského typu voči AIC, Nirvane atď.

Preskočím o 10 rokov dalej, niekedy v roku 2005 som dal priestor grunge bandom a Pearl Jam bol 3tou po Soundgarden a Nirvane, ktorej som dal šancu. Práve album TEN bol "TEN", ktorý mi zarezonoval svojou neskutočnou atmoškou. Meno Pearl Jam bolo prítomné vo všetkých hudobných periodikách najmä v 90tých rokoch, možno to bol kameň úrazu, prečo ma rocková kultúra nezaujímala v tom čase. V rokoch 1997-98 bežal seriál Škola Zlomených Sŕdc. V úvodnej časti sa chlapec pýtal dievčaťa vo vyťahaných rifloch a flanelke: "Co posloucháš za muziku?" a ona mu odpovedela: "Mám ráda Pearl Jam a Red Hot Chilli Peppers." Nejako vnútorne som pochopil, že sa Nirvana, Pearl Jam a taktiež Soundgarden stali generačnými hrdinami pre rebelov 90tých. Vlna flaneliek, robotníckych bagándž, roztrhaných rifiel sa podpísala aj na slovenskej mládeži. Na čele tejto vlny bol grunge. Sú 2 albumy, ktoré už v tom čase silne rezonovali, a to prvý Pearl Jam a Nevermind od Nirvany.

Prejdem k albumu. skladbou "Once" začala kapela riadne z ostra. Hlas Eddie Veddera musel preniknúť automatický do ucha každého poslucháča rovnako, ako v to čase Cobain či Stipe z REM. Máloktorá grunge kapela hneď v debute vysypala najsilnejšie piesne ich celej kariery. Tento prípad sa už asi nikdy nezopakuje! So singlovkou "Even flow" dali svetu jasne najavo ich naliehavosť v ich odkaze. Sugestívna "Alive" sa zákonite musela stať klasikou. Po muzikantskej stránke Pearl Jam bez debaty schovala Nirvanu a tak to vidím už roky aj ja. Sólo z "Alive" od Mike mcCreedyho malo hendrixovský náboj rovnako aj riff. S "Why Go" určite nešli pod kvalitu predošlých vecí. Baladický charakter piesne "Black", kde bez pochýb cítiť viac než len bežný baladický efekt, ale má monumentálny a veľmi uveriteľný prejav, nádherný melancholický náboj. Stále mám čerstvo hlave posledné videnie tejto pecky, a to na pohrebe Chrisa Cornella zo Soundgarden, kde mu ju Eddie spieval len s akustickou gitarou.

Tragický príbeh "Jeremyho" by mohol byť priam soundtrackom austrálskej Školy Zlomených Sŕdc na hony vzdialenej od Beverly Hills 90210, kde mládež žije nadštandartne a musí si vědeť o všem promluviť :) Najmä o ťažkom živote milionárov z Beverly v LA. "Oceans" je monument. Ako už zopár recenzistov spomínalo, tak potvrdzujem - je to Led Zeppelin 90tých. Z tejto LP určite stojí za spomenutie a pre mňa skutočne silná vec (je to ako paradox The Garden od GnR a Garden uvedená) atmosféra je priam hypnotická. V závere "Deep" dotvárajú nádherný rám k obrazu zo života "Detí z periférie Seattlu". Vo kinohitoch ala 50 odtieňov sivej lebo Samotár so Seattlu mesto pôsobí ako metropola rovnajúca sa New Yorku. Raz niekedy v polke 90tých v inkriminovanom čase grunge horúčky som videl film o chlapcovi žijúcom s babkou v Seattle a o jeho spoznávaní rôznych zákutí tejto metropoly. Na názov si nespomeniem, ale jeden či dva momenty z toho filmu nezabudnem asi nikdy. Ten prvý bol, ako ten seattleský Oliver Twist sa dostal do gangu "rockerov - feťákov" kde priamo nad dverami ich doupě visela obesenecká slučka. Takto nejako sa mi do pamäti zapísal Seattle a atmosféra tej danej drámy je totožná s atmoškou albumov Dirt lebo Ten.

V roku 2005, keď som so 14ročným oneskoreným počul jeden z najlepších albumov 90tych rokov, som bol posadnutí rock'n'rollom ala Guns n Roses, Aerosmith a im príbuzným kapelám. Dlhé roky mi grunge dosť vadil najmä kvôli lajdáckemu image, silne heroínove spojitosti, nehovoriac o našich domácich kapelách, čo od polovice 90tých rokov imitovali grunge ikony. Samozrejme viedol kombajn s Nirvánou. Odosobnením sa od týchto vecí som získal kvalitný hudobný zážitok. Odmyslením grunge vlny, ktorá bola možno najúprimnejšia zo všetkých rockových subžánrov máme co do činenia so silným zážitkom, ktorý spolu s Red Hotmi, Faith No Moreami a Nine Inch Nailsmi vyslobodili 90té z pod nadvlády Poisonov, Cinderell, White Lionov a 100000 glam pop hard rockerov - zlatých chlapcov predošlej éry. Hlas Eddie Veddera sa stal jedným z hlasov silnej generácie, asi aj jednej z posledných v spojitosti s rock'n'rollovou kultúrou.

Máme tu dnes nové kapely, ktoré by sa hrdo mohli hlásiť priamo k pokračovateľom Pearl Jam a Niela Younga a to Kings of Leon, Queen of the Stone Age a pár ďalších...
reagovat

POsibr @ 16.04.2018 05:37:28
Čím viac počúvam tento album, tým viac mu prichádzam na chuť. Pri poslednej recenzii som ho ohodnotil na 4*, dnes už by som sa zrejme nebál ani plného počtu.

Keď sa tak na to pozriem, tak minimálne z veľkej štvorky grunge ide, podľa mňa, o najsilnejší, resp. najvyrovnanejší debut. A to mám napr. AIC či Soundgarden radšej. Spolu s debutmi jednorazoviek Temple of the Dog a Mother Love Bone ide podľa mňa o trojicu najvýraznejších premiér v rámci žánru.

Zaujímavosťou je, že v každom zo spomínaných debutov mali prsty Jeff Ament a Stone Gossard, v dvoch z nich aj Mike McCready.

Vďaka za pripomenutie.

PaloM @ 16.04.2018 08:56:05
Egon, som rád, že tu píšeš, ale prosím Ťa, rob odstavce, rozdeľuj trochu text. Takto sa to ťažko číta. Chápem, je to systém písania na net, no skús nabudúce narobiť oddelené odstavce. Ďakujem za pochopenie.

K Pearl Jam: ja uznávam túto skupinu, mali obrovský dav fanúšikov a asi aj majú.
No žiaľ nemôžem sa na ich vlnu "naladiť". Viac razy som skúšal diskografiu, podobne Faith No More. Neide mi to :-( Nirvana ma bavila, tiež Red Hot...

vmagistr @ 16.04.2018 10:15:36
Nějaké odstavce jsem zkusil vyrobit, snad to bude přehlednější (do pravopisu se zasahovat neodvažuji).

jirka 7200 @ 16.04.2018 13:49:24
Ahoj Egone! Baví mě ten styl recenze, jak jsi ji pojal, jak jsi se snažil zasadit desku do kontextu doby a místa vzniku, spolu s tvými postřehy.

Já jsem se dostal k desce hned po vydání, v pražských půjčovnách CD se objevovalo spoustu nové muziky a já vše nové nasával jako houba. Ten od Pearl Jam je však jednou z mála desek, co u mne obstála z jejich diskografie a vůbec z tohoto stylu, kterému jinak neholduju.

K nahrávce jsem se dostal za jiných okolností a v jiné době, ale zanechala ve mě podobné pocity, jaké jsi popisoval.

EasyRocker @ 16.04.2018 13:57:25
Velmi dobře Egon, recenze s osobními pocity a postřehy jsou nejlepší, mnohem autentičtější než suchopárný výklad o obsahu. Palec nahoru, recenzi i desce.

Egon Dust @ 16.04.2018 16:42:05
Čaute Chalaniská, mrzí ma ako mi tú recenziu rozhodil komp, 2x som ju upravoval, len ten zmrdík ju opäť rozhodil. Asi musím dať niečo preinštalovať. Posnažím sa dať si pozor. Občas pri písaní aj ja sám na čosi pozabudnem, keď ma prepadne vášeň písania recenzie k tomu, čo niečím ovplyvnilo určite nielen môj život :)Ak by sa s prípadným povolením pána Admina dalo, skopčím ju a opravím. Takže Veľmi sa Vám ospravedlňujem. Každopádne snivo-temnému duchu daného albumu to dúfam nič na kvalite neuberie. Páči sa mi ako reaguje Easy Rocker, chlape máš neskutočný prehľad o toľkom kvante muziky a podotknem veľmi kvalitnej muziky. O spektre ktoré je širšie ako spektrum spravodajských kanálov nehovoriac :) Progboard je vynikajúca stránka, kde si môžu ľudia odovzdávať pocity s albumov, predstaviť ich novým poslucháčom. V mnohom ma motivoval aj ku kúpe, resp. najmä vo smerovaní kúpy...

EasyRocker @ 16.04.2018 16:50:22
EgonDust: děkuji za poklonu. Byla to shoda náhod, hlavně lidé, se kterým jsem měl tu čest, a dostal se k nejrůznějším typům hudby. Zásadně jsem nikdy neškatulkoval - buďto chytlo za srdce, nebo ne :) A tady jsem zase poznal ohromné množství hudby, o které jsem neměl ani páru. Jsem rád, že navzdory všem obtížím Progboard funguje dál.

Martin H @ 16.04.2018 18:37:51
Zdravím, Egone Duste, deska Ten mě chytla hned počátkem 90. let a od té doby mám Pearl Jam vysoko v oblibě, především Vedderův hlas. Mám dojem, že tomu chlapovi se dá věřit každé slovo. Horší to mám s Nirvanou a jejich albem Nevermind, k tomu jsem se prokousával několik let. Znáš to, ne vždy se všechno musí zalíbit hned napoprvé. Jinak dík za pěkné čtení.

Debutové album Pearl Jam je sice deska notoricky stejně dobře známá jako Nevermind a společně stály zkraje devadesátek na prahu čehosi nového, co se usídlilo na nehostinném, deštivém americkém severozápadu...

Jemné bicí údery se nenápadně přelijí v kytarové vichřičné poryvy a startuje parádní perlový rockový nápor - lepší start tohoto než Once už si nebylo možno přát. Vedderův hlas přináší ohromující charisma, řádí tu i odjištěná sóla a Krusenovy zemité bubny.

Dokonale do sebe zapadající riffy už tady elitního dua Gossard/McCready a energetický Vedderův přetlak - se seattleským vichrem kvapí výrazný hit Even Flow.

Krásné melodické ornamenty hladících kytar a houpavě snivý Vedderův nápěv tvoří omamnou uspávanku Alive. Přemýšlení a zahloubání nad tím, že jsme ještě tu, má velkou hloubku a spád.

Rozjetou živelnou energii rocku přináší Why Go, kde se autorsky podepsal výrazný basák Jeff Ament, i spoluautor projektu Mad Season. Po Krusenově dělostřelbě vypalují kytary oheň a síru a taky Vedder žene hrdlo až do vzteku.

Smutně odevzdané kytarové tóny a hlavně Vedderovo skvostně vibrující hrdlo rozehrávají mimořádně procítěný skvost Black - nejen název napovídá, že tady smutek poteče celými proudy. Korunovační klenot této pětice.

Studené tóny. Text tázající se, kdo byl onen nenápadný spolužák, kterého si nevšímali ani doma, ani ve škole, a tak dlouho si z něho tropili žerty, až našli jeho tělo s prostřelenou hlavou. Je potřeba dále uvádět jeden z největších hitů éry Jeremy, tak zprofanovaný, že ho kapela dodnes tu a tam odmítá hrát živě? Stejně památný zářez jako Smells Like Teen Spirit.

Všemocným tělesem Led Zeppelin citlivě inspirovaný klenot Oceans - akustické kouzlení a doslova zhudebněné drama. Připomíná Schody do nebe? Bodejť že - schody Vedderovy.

Návratem zemitého rocku se vším všudy je Porch, tentokrát startuje i završuje rozjívený Vedder a pak to celé osazenstvo napálí vpřed s pořádnou vervou. Je tu ale báječná mezihra s procítěnými kytarovými sóly.

Klasické teskné tóny brilantních kytar a uměřený, přesto zcela dokonalý Vedder tesají další věčný památník temných pocitů v podobě Garden. Pět čarovných minut.

Deep je hybným kouskem. Pravověrný hardrockový odvaz v podání kytarového dua, tady mi sedí i výrazná rytmika, bortící vše, co se přiblíží, a rašplující Vedder.

Promenáda nekonečných tónů čistých kytar, malující historickou melodii, jen jemné rytmické tahy. Vedder prosící nejen o propuštění z pekelných pout života. Je tu nadpozemská Release, nabývající podoby mantry za padlé duše. Nepopsatelný závěr, s psycho dohrou z "jiné sféry", protažený na devět minut.


Téhle magické a beznadějně úspěšné kolekci hitů nelze nepodlehnout. Pearl Jam, oproti svým kolegů, zvolili zvukově osekanější, ale i melodičtější grungeovou formuli. Za to je vydatně peskoval třeba i Kurt Cobain jako Aerosmith v košilích. Ano, málo průbojný zvuk kytar je ta položka, za kterou odečítám bodík.
reagovat

northman @ 01.02.2018 09:19:05
Mám na tuhle desku i kapelu podobný názor. Pearl Jam beru jako jednu z posledních kapel, které hrají klasický bigbít, tak jak jej známe z konce šedesátých let. Od Pearl Jam se mi líbí všechno něco více , něco méně, nejradši mám asi jako většina VS. Líbí se mi No Code, Vitalogy a taky Pearl Jam (avokádo). Díky za pěknou recenzi a jdu si album pustit.

EasyRocker @ 01.02.2018 09:30:47
northman: díky za reakci, právě mi hraje Vs a paráda Daughter... Dobře vzpomínám i na jejich pražský koncert z roku 2000 :-)

horyna @ 01.02.2018 09:55:16
Pearl Jam jsem sledoval od prvních kroků a každé další album se mi líbilo míň a míň. Vitalogy na měl byl už velký independent a od té doby šli Vederovci mimo mě. Debut jsme s kámošema slušně žrali, na rockotékách pařili u Jeremy a hopsali jako pominutí:-)
Zkoušel jsem nedávno i novější desky, ale vůbec nic, hold to není kapela mého gusta. Recenze na ně si ale vždy rád přečtu.

jirka 7200 @ 01.02.2018 10:17:08
Jedna z mála alb daného žánru, která mi uvízla v paměti. Jeden ze základních pilířů stylu grunge. Na desce není slabý song, takto silnou desku už dle mého Pearl Jam nikdy nevydali.

Co se týče zvuku, není to žádný zázrak. Kytary mi přijdou jakž takž v pohodě, neslyším však basu. Dlouhá léta jsem si říkal, že by to chtělo remix.

V roce 2009 jsem se dočkal. Světově uznávaný producent a zvukový inženýr Brendan O'Brien desku Ten nově smíchal a firma Sony Music vydala jako 2 CD. Na prvním je remaster a na druhém je remix, takže můžete porovnat.

Remix nahrávky dopadl solidně, veškeré nedostatky, na které jsem poukazoval :-) byly odstraněny.

Kytary mají daleko ostřejší zvuk, nejsou tak zahuhlané a nahalované, najednou je pěkně slyšet i basová kytara. Takže, ti co ujíždějí na Pearl Jam, nechť neváhají a zakoupí tuto verzi, která se jmenuje Ten (Legacy Edition) 2009.

Samozřejmě, jak velí doba - plně dynamický zvuk najdete jen na LP, na CD byla dynamika domršena.

EasyRocker @ 01.02.2018 10:36:42
Jirka: dobře že jsi zmínil ten remix, tady opravdu hodně zvuku pomohl. Zní to jako Vs, kde už O´Brien vyladil zvuk kytar takový, jaký měl být už tady.

Jarda P @ 01.02.2018 11:37:26
Pear Jam mám jen díky Neilu Youngovi a jeho Mirror Ball. Celý okruh kapel hrajících grunge mě nechává naprosto chladným.

POsibr @ 04.02.2018 19:52:34
Album za silné 4*, keď je nálada, tak aj za plný počet. Avšak všetky ďalšie od skupiny idú mimo mňa, možno by som mal problém dať aj 3*.

Ten je však valivý hard rock v šate 90. rokov, aj tam počuť odkaz velikánov žánru, aj cítiť osobitý prínos členov kapely. Jazda ako má byť - od začiatku do konca.

Skupina Pearl Jam, to už je dnes přímo epochální záležitost. Spolu s Nirvanou, Alice In Chains, Soundgarden a Mudhoney patří asi mezi to nejlepší, co v devadesátých letech vzniklo. Její tvorba není založená na snaze být přehnaně originální či naopak co nejvíc podbízet, jde zde jen o to vyjádřit svoje pocity na dané hudební úrovni a to je vše. Typickým produktem tohoto uvažování je již velice slušný debut tohoto výborného seattleského kvintetu, jenž i 22 let po vydání neztrácí na kvalitě a na svěžesti.
Tento fakt potvrzuje hned úvodní, naléhavá ONCE, otevřená tajemným intrem. Jedná se zde o přímočarou, rockovou píseň podle klasického, prověřeného mustru, v níž ovšem kapela ukazuje vše, co umí, a že to umí perfektně! Všechno to šlape jako hodinky hned od začátku a Vedder si vás hned zde naprosto jistě svým barytonem podmaní. A pokud ne tady, tak se mu to podaří v EVEN FLOW, pokračující ve stejném duchu, otevřeného pěkným kytarovým riffem jak ze staré školy. Skvělé instrumentální výkony, skvělá gradace, skvělé všechno. Až je člověku líto, že po pěti minutách skladba skončí. Lítost ovšem po chvíli opadne, nebot´ poté kapela trochu ubere na tvrdosti a zahájí ALIVE. Pokud si někdo myslí, že v devadesátých letech hrály jenom depresivní, temné punk-metalové kapely, at´ si poslechne tohle! Tahle skladba je přímo nabitá pozitivní energií a cítím z ní obrovskou radostí ze života, která je nejvíc slyšet v McCreadyho sólu. Pak přijde pro změnu drsnější a rychlejší WHY GO, další excelentní věc, plná elánu a energie, která vás naprosto jistě nabije a poté pohltí. Jestli se vyprostíte z tenat tohohle nářezu, Pearl Jam vám ukáží, že dokáží hrát i trochu jinak. Následuje jemná, teskná skladba BLACK. Může působit sice trochu podivně měkce, ale já na její obranu musím říci, že v té měkkosti není ani stopa po popové podbízivosti. To není jemnost pro peníze, to je opravdový lidský cit, vyjádřený tím nejlepším způsobem. A to je možná rozdíl mezi Pearl Jam a indie-rockovou scénou (ale to je čistě můj názor, myslete si, co chcete). Krása je mrtva, at´ žije nádhera! Nenápadné drnkání na kytaru se rozvine v dojemnou píseň JEREMY, která v rychlejším tempu pokračuje v duchu své předchůdkyně, ale jde ještě dál. Zatímco minulá skladba nás okouzlila citem, tato vás učaruje jakýmsi zajímavým světem, který se v ní ukrývá a jehož součástí se určitě rádi stanete, stejně jako já, a stejně jako já se vám z něj nebudete chtít. Pokud se překonáte a dorazíte na jeho břeh, rozevře se před vámi OCEANS. Trvá to celé sice jenom tři minuty, ale po poslechu si budete připadat jistojistě jako po třech tisíciletích, strávených na vlnách nezkrotné, veliké Tethydy. Pak se ale náhle budete muset vrátit do reality, rychlé akordy dvou kytar vás z tohoto příjemného sna nesna vzbudí a začíná PORCH. Další z klasických pearljamovských vypalovaček vás určitě rozpálí doruda, abyste mohli vstoupit do dalšího, zatím největšího čarovného světa těchhle šikovných chlapíků. Rozevře se před vámi GARDEN. Přenádherná, křehká balada s tisíci přenádhernými momenty, která vás opět přesvědčí, že čas je relativní pojem, abyste se poté propadli do DEEP. Tak takhle se má dělat grunge, pomyslíte si, a pak navštívíte poslední z nádherných vesmírů tohoto alba. RELEASE, pomalá, něžná, klenutá, čarokrásná, tisíce adjektiv mne pro tuto píseň, žádné však není vhodné pro to, aby ji popsalo. Každé je totiž příliš slabé. To se prostě jako u LOVE,HATE,LOVE od Staleyho party MUSÍ SLYŠET! Proto mne vždy jímá nebetyčný smutek, když se tahle geniální věc rozplyne v tajemné outro, které jsme slyšeli již na začátku alba a výlet do širých dálek kreativních seattleských myslí skončí. Je to prostě výjimečný umělecký zážitek, fascinující svou elegantní nádherou, která v současném rockovém světě tolik chybí. Pět bodů, ale chtělo by to víc!
reagovat

Cossack @ 28.05.2013 20:50:44
Pokud by se k tvrzení „Spolu s Nirvanou, Alice In Chains, Soundgarden a Mudhoney patří asi mezi to nejlepší, co v devadesátých letech vzniklo.” doplnilo na grungeové scéně, pak bych souhlasil do puntíku…

Snake @ 29.05.2013 10:04:06
Má žena nejlepší ze všech si děsně potrpí na charismatický vokál a hlas Eddie Veddera se jí odjakživa líbil,před lety Pearl Jam hodně poslouchala.Udělal jsem ji radost a koupil reprezentativní výběrovku "rearviewmirror".2cd v pěkném digipaku.Mě grungeová vlna nepolapila,byl jem rád když to šílenství odeznělo,ale tohle se poslouchat dá.Některé skladby jsou dokonce velmi dobré.Z recenzovaného debutu se tu nachází pět kousků.Jestli se nepletu :)

Petr Gerneš @ 29.05.2013 13:23:33
Děkuji za reakce a toleruji vaše názory.

Petr Gerneš @ 29.05.2013 16:55:05
Já jsem narozdíl od tebe, Snaku, velice nešt´astný, že to šílenství odeznělo tak rychle.

Mirek Kostlivý @ 29.05.2013 17:38:27
Tak já mohu s recenzí jenom souhlasit. Grunge vlnu jsem sice zaregistroval až v souvislosti s Cobainovou smrtí, ale když jsem ji začal objevovat na přelomu století, tak jsem byl nadšen, a všechny zmiňované kapely (až na Mudhoney) jsem si pořídil. Toto album je pro mě to nejlepší, co v 90. letech vzniklo. Jenom lituji, že už nebylo později Pearl Jam překonáno. "Ten" bych zařadil mezi mých deset nejoblíbenějších alb rockové historie. A svojí genialitou se může u mě měřit jako prvotina např. s albem "The Doors" nebo "Safe As Milk" (obě z roku 1967, to je necelých 25 let před tímto veledílem).

zdenek2512 @ 29.05.2013 17:59:37
Petre souhlas pekne napsana recenze na skvele album.

Ahoj Mirku, od Mudhoney si poslechni Every Good Boy Deserve Fudge a Superfuzz Bigmuff. Mudhoney byli prvni. Taky skvela je kapela Tad jestli neznas.

Cossack @ 29.05.2013 18:34:47
Mirku, i když se mi Ten taky hodně líbí a znám spoustu lidí, kteří ho hodnotí nejvýš v diskografii PEARL JAM, jako Ty, osobně mám ještě raději následovníka z roku 1993, album Vs.
Ale je fakt, že tahle kapela vyloženě špatnou nahrávku nikdy nevydala…

PaloM @ 31.05.2013 16:20:24
Pearl Jam ma úplne minuli. Na podnet recenzie som si vypočul niekoľko ukážok. Samozrejme som neználek, ale čo poviete na nápad, že ich prvé tri albumy sú najlepšie?

Petr Gerneš @ 31.05.2013 17:16:09
S Mirkem Kostlivým se ve v názoru na toto album naprosto bez problémů shodnu.

Petr Gerneš @ 31.05.2013 17:17:18
A jsem rád, PaloM, že tě moje recenze tolik ovlivnila.

zdenek2512 @ 31.05.2013 17:52:06
PaloM: ja si myslim, ze Pearl Jam maji vzacne vyrovnanou diskografii. Ja osobne mam nejradsi Vs a skladbu Immortality z Vitalogy. Jeremy z Ten roste s kazdym poslechem. To si vyzkousej. :-).

Petr Gerneš @ 31.05.2013 17:56:00
Mně osobně zas přijde nejzajímavější No Code.

EasyRocker @ 27.06.2013 07:33:29
Samozřejmě enormně úspěšná deska, která se v prodejnosti vyrovnala Nevermind. V podstatě převedení klasického hard rocku a la Aerosmith, Led Zeppelin (nádherná "Oceans") a dalších do počátku 90. let. Bohužel se na téhle desce vůbec nepovedla produkce, která je absolutně neprůbojná, negrungeová a ani se nedivím dalším personám z tehdejší scény v čele s Cobainem, že označovali Pearl Jam za limonádu. Skvělé skladby, které si zkrátka zasloužily lepší kabát a naštěstí ho na dalších albech i dostaly. Razantní start, ale u PJ u mě jako dva nedotknutelné monolity v diskografii trůní naprosto nadčasové "No Code" a "Yield". Neuvěřitelná alba, která mě ani po 15 a více letech nijak neomrzela ("Yield" mám doma od jeho vydání v r. 98, kdy jsem byl na střední škole ;-) )...

Petr Gerneš @ 27.06.2013 12:42:40
No tak ale grunge nemusí být jenom tvrdé, depresivní, bigbítové dunění, vem si třeba ,,Heaven Beside You" od Alice In Chains nebo ,,Come As You Are" nebo ,,About A Girl" od Nirvany!

EasyRocker @ 27.06.2013 12:50:49
To je samozřejmé. "Jar of Flies" od AIC je u mě jedním z nejlepších alb celé éry. Jenže na "Ten" jsou ty riffy cítit a především - potom na koncertech (byl jsem i na zdejším koncertě PJ v r. 2001) je asi na provedení těch skladeb cítit, jak to skutečně na desce chtěli ;-) Tady mám vážně pocit, že to nezvládl Parashar...