Cobham, Billy - Spectrum (1973)

Bývali doby, kedy bubník bol hviezdnym členom rockovej kapely. V tom čase bolo neoddeliteľnou súčasťou rockového koncertu bubenícke sólo a niektoré bubenícke osobnosti dokonca vydávali sólové albumy. V roku 1973 tak učinil aj Billy Cobham s dielom Spectrum.

Necítim sa byť odborníkom na fusion, moderný jazzrock. Do zbierky som si zaradil len niekoľko desiatok titulov, pričom jediným kritériom bolo, či sa mi ten alebo onen album zapáčil. Spectrum som si napálil kdesi na prelome fenoménu Y2K a dnes ho vlastním v japonskom CD vydaní z roka 2014. Nie som zástanca drahých japonských vydaní, ale tu došlo k akémusi omylu. Objednal som si obyčajné vydanie za pár eur a prišlo japonské. Nič proti tomu.

Billy Cobham je eso medzi všetkými bubeníkmi, čo ich zem niesla, nesie a bude niesť. Jeho výnimočnosť mi prízvukoval otec, predovšetkým preto, lebo hral s Mahavishnu Orchestra. Ale on hral s nesmiernym množstvom svetových veličín jazzu a fusion, spomeniem aspoň Milesa Davisa, Larryho Coryella alebo hoci Stanleyho Clarkea. U nás doma sa tešil obľube aj videozáznam z Rockpalastu z roka 1980, kde hral s Jackom Bruceom (basgitarista z Cream, keby ste náhodou nevedeli). Mimochodom, keď vyšli tri Bruceove koncerty z Rockpalastov v roku 2005 na DVD, neváhal som a hneď som ich otcovi kúpil a venoval. Dnes mám toto cenné dedičstvo doma. Ale späť k veci. Ja si Cobhama pamätám predovšetkým z jeho bubeníckej školy, ktorú sme mali nahratú kdesi na VHS. Zahral tam veľmi pomaly nejaký rozklad na celú biciu súpravu a potom ho opakovane zrýchľoval až do stavu, ktorý bol úplne mimo chápania a realizovania pre začínajúceho bubeníka vteleného do mojej maličkosti. Nikdy na tú traumu nezabudnem.

Spectrum je album, ktorý sa teší veľkej popularite v rámci žánru. Cobham sa obklopil majstrovskými hráčmi, z ktorých vyčnieva účasť Jana Hammera a Tommyho Bolina, ktorého hviezdne chvíle nasledovali až po tomto džobe. Najprv sa uchytil v James Gangu a potom nahradil Blackmorea v Deep Purple. Z desiatich skladieb prispel na štyri a sú to veru gitarové orgie. Keďže štyri skladby sú iba krátke sólové vstupy buď Cobhama alebo Hammera, hrá vlastne vo všetkom podstatnom. Mimochodom, všetku hudbu si Cobham podľa informácií z obalu zložil sám. Nakoľko to platí aj pre tie Hammerove vsuvky, ponechám na každom poslucháčovi, podstatné je, že tu máme album, ktorý je úplne v réžii bubeníka. To sa už dnes nevidí, nepočuje. Inak, štyri skladby sú akoby zložené ako medley, čiže sa zdá, že je na albume iba šesť kompozícií, tie spomínané sólové vsuvky sú však počuteľne oddelené, a tak som informácie o skladbách a hudobníkov rozpočítal na desať kúskov, tak, ako sú natrackované na cédečku.

Vybrať najlepšiu skladbu je pre mňa vcelku ťažké. Album začína zostra. Tvrdý nadupaný (doslova) rockový rytmus bicích podkresľuje gitarovú exhibíciu a keď sa pridá swingjúca basa, je z toho razom priam pozitívna energetická bomba nazvaná Quadrant 4. Samozrejme, ide o inštrumentálku, na albume sa nespieva. Cobham sa blysne sólom a. Searching For The Right Door, ktoré tvorí intro k smooth náladovke b. Spectrum. Bubenícke sólo číslo dva - a. Anxiety, nevybočuje z dobových mantinelov, cca v polovici svižnej skladby b. Taurian Matador Bolin roztrhal hrubšiu éčkovú strunu, ale to ho nezastavilo a došiel až do konca. Desaťminútový výlet do vesmírneho psychedelického oparu Stratus ma ani chvíľku nenudí. Napokon, skladba sa po niekoľkých minútach pretaví do ďalšej jazzovej náladovky, ktorej tón udáva plná basa. Hammer sa emotívne vyhrá v dvoch áčkových medzihrách a. To The Woman In My Life a a. Snoopy’s Search a aj v Le Lis má nadostač priestoru Záverečný smooth kúsok Red Baron by sa nestratil ako podmaz v žiadnej počítačovej hre typu Beach Life.

Mám tento album rád. Je v ňom množstvo nespútanej energie, napokon, basgitarista Sklar spomína, že album nahrali za pár dní a všetky skladby dali na prvú, sem-tam na druhú dobrú. To svedčí o sile prezentovaného. Žiadne nekonečné štúdiové úpravy a popravy spontánnosti, ako býva u ambicióznych diel (ne)dobrým zvykom. Takto mi to vyhovuje. A vám?
reagovat

Judith @ 05.01.2023 22:07:03
Úvahy o sólových bubenických albech mě navedly na zajímavou stránku, tak tady pro zájemce o současný jazz dám odkaz na výběr alb zaměřených na perkuse - web The Free Jazz Collective >> odkaz (tohle je jeden přehledový článek, pod záložkou Solo Percussion vyjedou další). Tohle je neuvěřitelně široký svět, sama se těším, až si něco z toho poslechu. Pokud jde o dnešní rock, přijde mi, že o sólová alba jednotlivých muzikantů a různé projekty napříč kapelami, kde je hnací silou klidně i bubeník, není ani dnes nouze, spíš se (opět napříč všemi nástroji) tolik nedostává velkých osobností, ale to je obecnější rys dnešního světa a kultury.

zdenek2512 @ 06.01.2023 08:13:48
Jazz Q tehdy rozjel vlnu jazzrocku, které jsem tehdy taky propadl. Nahrál jsem si desky Mahavishnu Orchestra a taky tuhle desku, ta deska mě nadchla. Nadšení přetrvalo do dnešních časů, další desky Billy Cobhama se mi už moc nelíbí. Tahle deska je zajímavá i účastí rockového kytaristy Tommyho Bolina a Jana Hammera. Desku mám i ve sbírce.

hejkal @ 06.01.2023 08:28:43
Judith - Osobnosti to majú v dnešnej dobe ťažké. Záplava nového a nového a nového pochováva akýkoľvek pokus o niečo trvácne.

zdenek2512 - ja na fusion veľmi nie som, do stovky titulov v zbierke si vyberám výhradne z dôvodu, že ma niečo oslovilo, a tak je to chaotická zmes albumov od kadekoho. Mahavishnu Orchestra mám prvých päť albumov. Jazz Q nemám, Pozorovatelnu by som aj z nostalgie zaradil, ale keďže v Čechách tuším nikdy nevyšla osve na CD, tak smola.

Antony @ 06.01.2023 11:14:49
Cobhamovo Spectrum ve sbírce mám, je to skvělé album. Od tohoto pána se mi líbí víc věcí. Jazzrock můžu hodně, a to jak ze strany rockerů, tak jazzmanů.
Osobnosti to dnes mají o hodně lehčí než dříve, míněno z hlediska seberealizace. Z hlediska stát se obecně uznávaným solitérem, pokud je to tedy jejich cílem, to mají těžké jako kdykoli jindy.

zdenek2512 @ 06.01.2023 11:18:36
hejkal: zdravím , s tím fusion (jazzrock) jsme na tom asi stejně mě taky nebaví takový hraní pro hraní mě nebaví. Z této oblasti mě oslovil Joe Zawinul se svými Weather Report, Frank Zappa taky s některými deskami v tomto stylu, první dvě tři desky od Mahavishnu Orchestra, Carlos Santana, Soft Machine a pár dalších. Mám rád experimentální věci a blues, tady je mi jedno jestli jižanský, bílý , nebo takový to z delty Mississippi.

hejkal @ 06.01.2023 11:27:51
Antony - Súhlasím, sebarealizácia nikdy nebola ľahšia. A ani prezentácia v celosvetovom meradle. Internet zotrel všetky obvyklé časopriestorové prekážky. Ale v tom tkvie aj, podľa mňa, sťažená situácia stať sa naozajstnou trvalkou. Klobúk dole pred každým, kto to dosiahne.

Antony @ 06.01.2023 16:58:34
Překonávání překážek je určitě jedním z určujících faktorů, které dnes ustoupily do pozadí. Možná právě proto během covid pauzy vznikla mimořádná díla. Dostavily se překážky.. Nebo to bylo způsobeno tím, že konečně byl čas realizovat něco, co zrálo spoustu let. Těžko říct.

stargazer @ 06.01.2023 18:13:53
K albu Spectum jsem se vyjádřil u recenze Petra Gratiase. Tady by mě zajímalo, s kterými hudebníky ještě Cobham a Bruce hráli na zmiňovaném Rockpalastu 1980 ?

hejkal @ 06.01.2023 18:24:54
Clem Clempson a David Sancious, ak sa nemýlim. Musím pozrieť, až dodovolenkujem.

>> odkaz

Když se mi dostalo do rukou první sólové album bubenického virtuosa Billyho Cobhama, doslova jsem oněměl překvapením. Jeho hru na bicí nástroje v Mahavishnu Orchestra jsem už znal, ale tady na svém vlastním písečku se dokázal vyškrábat téměř na vrchol věže virtuálního gotického chrámu, kam už nemohou ani pokrývači, ale jenom holubi (abych použil nějaké lapidární přirovnání).
Když jsem potom přizval kamarády, abych jim ukázal hru pana bubeníka, ale také instrumentální výkony ostatních elitních hostů, tak oněměli stejně jako já. Někteří z nich hráli na bicí nástroje a měli pocit absolutní marnosti svého počínání, ale jiní naopak dostali takovou transfúzi energie, že začali analyzovat jeho hru, kterou si na páscích různě zpomalovali, aby dešifrovali, jak vlastně jeho hra vypadá rozdrobená na kousíčky.....
Album je všeobecně známo, ale pokud se snad mezi pány progboardisty najde někdo, kdo s ním neměl tu čest, tak tady nabízím malé seznámení...

QUADRANT - úder do činelů a už nás dostihla bouře. Cobhamovy bubny se řítí vpřed neskutečnou rychlostí, když sledujeme jeho práci nohou, už tehdy rozum vypovídá poslušnost. Ale je tady "český Honza" Jan Hammer, který na Moog synthesizer rozjíždí svoje divoké improvizace, stejně jako playbackované elektrické piano Fender-Rhodes. Baskytara Lelanda Sklara se napojuje na divokou jízdu bicích a pak je tu démonický kytarista Tommy Bolin. Jeho hardrockový profil se zde dostává do konfrontace s fusion music a tak máme někdy dost práce díky barevným tónovým kreacím rozlišit, z kterého kanálu hraje Hammer a z kterého Bolin, oba jsou totiž zvukově hodně identičtí. Divoká jízda však záhy končí...

SEARCHING FOR THE RIGHT DOOR - Cobham ve druhé skladbě rozložené na dvě pojmenované části předvede jedno ze svých důmyslných a důkladně zahraných sól. Skutečně na bicí hraje a jemně si pohrává s každým úderem, což doplňuje ráznými údery na výtečné činely Avedis Zildjian. Tato exhibice však trvá jen krátce, možná aby nás navnadil.....
b) SPECTRUM - další skladba je výtečně zaranžovaná a zahraná fusion music s širším zapojením nástrojů a tak vedle výtečně preparovaných bubenických polyrytmů slyšíme vynikající saxofon Joe Farrella, elektrické piano Jana Hammera a kontrabas jedinečného Rona Cartera. Jazzový charakter skladby je udržován v neustálém napětí a dynamických odstínech. Melancholické mezihry spojují opakující se schéma až do rázného závěru...

ANXIETY - další bubenické sólo na plný plyn plné výtečných breaků a paradiddlů, které se vzájemně spojují v jemných odstínech - jednoznačně famózní.
b) TAURIAN MATADOR - energická skladba s masivním úvodem připraví mnoho rytmických proměn, ale základní téma je dobře propracovaný funk, ve kterém se opět předhání sólující Bolin a Hammer, kteří si ve stereu podávají jednotlivé sólové improvizace na dané téma a uprostřed nich řádí Cobham na svoji baterii společně s baskytaristou Sklarem. Hammer ohýbá tóny na analogovém synthesizeru a Bolin se snaží mu odpovídat v podobném duchu. Jiskry skáčou do velké výšky. Tolik energie na tak krátké ploše je prostě něco neskutečného...

STRATUS - elektronické šumění v úvodu další skladby zní jako varovný hadí sykot... potom z astrálního nekonečna přicházejí jakési nezřetelné zvuky v tajemných ozvěnách... zvolna, ale neodkladně se přibližuje Cobhamovo víření na virbly a přechodové bubny a elektronické bublání znázorňuje kolotání vodního zdroje a opět ty ďábelské breaky v rychlostním kole.
Výrazné basy a funková kytara otevírají poslední skladbu. Ústrojně se zde střídají všechny instrumenty, které sjednocují rytmicky přesné a stále kreativní bicí nástroje. Funky rytmické prvky a kytarová kouzla se prolínají s elektrickým pianem.
Strově rychlé opakující se Bolinovo téma se rychle přizpůsobilo jazzrockové preciznosti a jinému druhu cítění než jsou hardrockové riffy. Kytarový tón ohýbá wah wah pedálem, pak ale zásadní akcent otevírá prostor Hammerovu synthesizeru, jehož těkavé kouzlení připomíná útok rozzuřených vos. Dynamika na vysoké úrovni, stejně jako pohrávání si s jednotlivými motivy. Závěrečné finále je ve znamení strojově se opakujícího schématu v němž bicí hrají stálý prim...

TO THE WOMEN IN MY LIFE - klavírní nostalgické téma jakoby bilancovalo něžná pohlaví, která prošla bubeníkovým životem. Příjemné akustické odbočení od pořádné porce expresí...

b) LE LIS - uvolněná skladba jazzové provenience s přítomnými hosty. Příležitost ale dostává zejména Jan Hammer na Moog synthesizer v kreativní improvizaci, hostující Ray Barretto na conga rozkresluje rytmickou složku za asistence lesního rohu Jimmyho Owense...

SNOOPY´S SEARCH - elektronické bzučení roje sršňů a duté zvuky zpozadí znějí skoro přízračně

RED BARON - zvolna, ale neodkladně se přibližuje Cobhamovo víření na virbly a přechodové bubny a elektronické bublání znázorňuje kolotání vodního zdroje a opět ty ďábelské breaky v rychlostním kole.
Výrazné basy a funková kytara otevírají poslední skladbu. Tak trochu téma jako od Herbieho Hancocka... Ústrojně se zde střídají všechny instrumenty, které sjednocují rytmicky přesné a stále kreativní bicí nástroje. Funky rytmické prvky a kytarová kouzla se prolínají s elektrickým pianem.
Strově rychlé opakující se Bolinovo téma se rychle přizpůsobilo jazzrockové preciznosti a jinému druhu cítění než jsou hardrockové riffy. Kytarový tón ohýbá wah wah pedálem, pak ale zásadní akcent otevírá prostor Hammerovu synthesizeru, jehož těkavé kouzlení připomíná útok rozzuřených vos. Dynamika na vysoké úrovni, stejně jako pohrávání si s jednotlivými motivy. Závěrečné finále je ve znamení strojově se opakujícího schématu v němž bicí hrají stálý prim...

Cobhamovo komplexní a nesmírně citlivé a technicky precizní bubnování zaujalo i francouzského avantgardního skladatele Pierra Bouleze, který ho požádal, aby mu nahrál rytmické party do jeho náročných kompozic. Cobhama také můžete slyšet na druhé straně jako méně nápadného hudebního doprovazeče i u nás ve francouzské kriminální komedii Policajt nebo rošťák (1978), kde hraje na bicí nástroje vedle dalších es moderního jazzu (tentokrát akusticky) Rona Cartera (kontrabas), Larryho Coryella (kytara), Huberta Lawse (flétna), Cheta Bakera (trubka). Nejsem bubeník, ale myslím, že každý kdo chtěl na bicí něco dokázat, se musel o tohohle velikána alespoň trochu otřít, ať už hrál jazzrock, artrock nebo heavy metal. Ostatně jeho bubenické party jsou i studijním tématem pro posluchače konzervatoří, absolventy hry na bicí nástroje a percussion....
Jednoznačně pět hvězdiček! Potvrdila to i cena Grammy.




reagovat

stargazer @ 25.11.2019 17:52:40
Původně chtěl Billy na toto album angažovat Stanley Clarka, ale nevyšlo to. Tato deska je narvaná těmi nejlepšími kousky, které se na koncertech hrály po celou Cobhamovu kariéru. Billy u Mahavishnu nepřinášel žádné skladatelské invence, vše si nechal na svojí solo dráhu. Chytré.
Spectrum patří mezi zásadní fusion práce, ale mě oslovila víc deska Crosswinds.
Spectrum u mě za čtyři a půl.

bullb @ 26.11.2019 08:01:59
Pôvodne som zamýšľal (v časoch, keď som objavil toto fórum), že napíšem recenziu na Spectrum. Petr Gratias je v tomto smere perfektný a nechcel som písať trápnosti. Toto LP bolo mojím sprievodcom v pubertálnych rokoch. Všetko tam sedí perfektne. Napríklad aj gitarista Tommy Bolin, ktorého "každý" pozná z DP "Ochutnávka" (toto zase ja neznášam).

Hodnotenie Cobham - Spectrum ani po desiatkach rokov nemením. Skvostná hudba.