Yes - Talk (1994)

Zaměříme-li se u skupinu Yes na etapu, kdy kytarový aparát obsluhoval Trevor Rabin, jako nejkompaktnější a umělecky nejhodnotnější vynikne období náležící albu Talk.

Velice lidská a hřejivě teplá atmosféra, která při nahrávání alba ve studiu panovala, se s velkým přehledem a pohodou intonujícího Johna Andersona přenáší do reproduktorů mušlí sluchátek a v člověku umocňuje toužebný pocit zachytit každičký překrásný tón oné nahrávky. Jestli někomu připadal Trevorův styl na albu 90125 příliš vlezlý a nekorektně uhlazený a na Big Generator zase strojově chladný s charakteristickými dobovými obrysy, na tomto místě nemůže být o žádné polemice ani řeč. A přestože byla nahrávka vtěsnána do syrového období poloviny devadesátých let, s podivem si zachovává typicky rabinovský příjemný zvukový nádech.

Zprvu se může zdát, že se jedná o album dvojice Rabin/Anderson, ale je třeba pochválit především rytmiku s vždy přesným a tvrdým úderem Alana Whitea a výraznými stíny baskytary Chrise Squirea. Mušketýrské heslo "Jeden za všechny, všichni za jednoho!" vyvěrá po celou minutáž skrze hudbu tohoto alba a zdá se být naplněno přesně podle své podstaty. Co se týče jednotlivých písní, každá je svým způsobem zcela výjimečná, nejimpozantnější kreativní roucho ale obléká dvojice Real Love a Endless Dream, hudební mana nahrávky.

Zrod alba byl vymezen léty, která kapelám typu Yes absolutně nepřála (a to tedy velice rychle zapadlo), navíc byl poznamenán přáním většiny fanoušků dlouhodobě kooperujících s myšlenkou návratu Steva Howea, a tak byl Rabinovský podíl rychle odsouzen k nezdaru. Ovšem dvacetiletí, které už od vydání nahrávky uplynulo, úměrně vyneslo její kredit rapidně a několikanásobně vzhůru, a tak spolu s dvojitou, živě-studiovou nahrávkou Keys to Ascension, vyniká právě Talk jako poslední velkolepý projekt gigantů art rocku Yes.


reagovat

steve @ 16.02.2017 13:08:55
Všechna alba vydaná s Rabinem jsou skvělá, s Howeovými Yes to zásadně neslučuji. Hudba je úplně jinde a je to jenom dobře, vývoj směřoval jednoznačně ke zjednodušování a Yes se toho chopili velice obratně a s grácií. Talk za 5 zaslouženě.

Balů @ 16.02.2017 15:02:41
Zajímavá deska a líbí se mi.
Nedokáži ji ale brát jako řadovku Yes.
Jako projekt to ale nemá chybu.

dan @ 16.02.2017 16:42:16
Kapela předvedla jak snadno se dá proplout do další desetiletky a neztratit svou hrdost. Nepochopím zlé jazyky které dokáží Rabina vinit za všechno čím kapela prošla.Šéf byl snad Squire.

Tomáš Rojt @ 16.02.2017 19:40:50
Celá éra s Trevorem Rabinem je jedna z těch lepších v dlouhé historii YES. Skvělá aranžmá , zvuk a především neotřelé a moderní hudební nápady pomohly YES chytit druhý dech. A i když "Drama" do té éry nepatří , beru jako jakýsi první stupínek k první placce této éry "90125", pro mne rovněž jeden z vrcholů tvorby YES .

Snake @ 17.02.2017 08:04:21
Album Talk mám opravdu rád, a to i přes tu jeho přímočarost a zdánlivou jednoduchost, ty refrény jsou prostě skvělé. Lehkost, nadhled a pozitivní atmosféra z té desky přímo čiší. The Calling, Real Love, State of Play, nebo Walls, to je pecka za peckou. Skutečným vyvrcholením je pak třípoložková Endless Dream...

Poslední řadové album Yes, ke kterému se rád vracím. Za čtyři.

Judith @ 30.10.2022 16:38:10
Talk v mém případě zkouškou časem příliš dobře neprošla. Měla jsem ji hodně ráda, ale zbyla vlastně jen Endless Dream (která je v mých uších úchvatná právě i díky tomu, že nechává spoustu míst k nadechnutí) a šest docela hezkých písniček, z nichž některé - jako State of Play nebo Where Will You Be - mi s odstupem docela slušně lezou na nervy. A taková to byla láska...

balu @ 30.10.2022 17:12:01
Tak jsem si trochu osvěžil novější alba ( novější z mého pohledu )
a výsledek je - Big generator ( pěkné ) pak až House of Yes a Magnification a Key to ascension.
Zde cítím provázanost s alby, kterými se proslavili.

stargazer @ 14.11.2022 20:25:28
Yes se studiovkami jako 90 125, Big Generátor a především Talk, ukázali hudebnímu světu, že patří do první ligy. Talk řadím do mojí yesácké supertrojky. Odlišnost hudby od "těch ostatních yes muzikantů" dali jasně najevo i po grafickém ztvárnění obalů desek.

Pre mňa veľmi pozitívne prekvapenie. Najlepší album Yes v mojich ušiach od albumu Drama. Vynikajúce dielo nabité emóciami a zároveň hráčskym umom. Od úvodnej pohodovej The calling, nádhernej I am waiting, zaujímavej a pritvrdenej Real love, cez našlapanú State of play, krehké Walls a Where will you be až po záverečnú suitu Endless dream. Jej prvá časť Silent spring šlape ako švajčiarske hodinky, hlavná časť Talk je jednoducho nádhera vyšperkovaná nádhernou záverečnou časťou Endless dream. Nemám slov, pre mňa veľmi silné album bez slabého miesta. Albumom Talk ma Yes veľmi prekvapili, v mojich ušiach najlepšie yesácke album s Rabinom.
reagovat

pito63 @ 09.08.2010 17:35:55
Nepozmám kompletne tvorbu Yes, ale môžem s čistým svedomím napísať, že mám rád hudbu tejto skupiny.
"Talk" som kúpil hneď po vydaní a podmanil si ma po prvom vypočutí. Súhlasím s recenzentom - veľmi silný album!

PaloM @ 09.08.2010 20:51:19
Nemyslím, že je to najlepšie po Drama, neprevyšuje 90125 či Big Generator (snáď technickou kvalitou záznamu hej). Talk je to dobrý a vždy sa mi páčil. Viac než 4 hviezdy by som dnes nedal (3.5), predsa nemožno zrovnávať s The Yes Album, Close to the edge či Going for the one. Aj tak vďaka za krátku pripomienku, Yes by nemali zapadnúť v čase.

nowhere_man @ 09.08.2010 20:54:10
Samozrejme, že na Yes album, Fragile a podobné skvosty nemá, ale v mojich ušiach má 5 hviezdičiek.

luk63 @ 10.08.2010 08:14:36
Talk mám 15 let, a je to album z období YES, které mě už moc nebere (zatím jsem skončil u Open Your Eyes, možná někdy pořídím ještě The Ladder). Na základě této recenze a diskuze k ní jsem si ho po delší době pustil a přiznám se, že působí velice příjemným dojmem, ale určitě to není nic zásadního v tvorbě kapely ani žánru obecně. Vidím to tak na 3 a 1/2 hvězdičky

Mohyla @ 15.03.2014 09:50:19
Keby som mal vybrať jednu vec, ktorá album odlišuje od zvyšnej tvorby, tak by som povedal, že s takou vervou(nasadením, energiou)sa nestretneme na žiadnom inom albume, krásne melódie sú čerešničkou na torte!

V jedno sparné júlové popoludnie roku 1994 som na hlavnej stanici Mlynské Nivy v našej hlavnej dedine čakal na autobus domov. Náhodou som prechádzal okolo jedného, dnes už neexistujúceho stánku, kde chlapík predával CD a audio kazety. Len tak som prehodil, či náhodou nemá ten nový Yes. Chlapík mi s úsmevom podal zabalenú kazetu a dodal, že mu prišla iba včera. Keď som sa usadil v autobuse, priam obradne som kazetu odbalil a vložil do walkmana. Prvé tóny The calling, zborové vokály, vypätý Andersonov prejav, kapela šlapajúca ako švajčiarske hodinky, ako dobre naolejovaný stroj. Erupcia nadšenia! Lepší úvod si ani nemožno predstaviť. V tej chvíli som sám seba nevidel, ale určite som žiaril od nadšenia ako stovka žiarovka. Čo stovka... dvestovka! I am waiting som počúval so zatajeným dychom. Nádherná pomalá skladba, ktorá postupne prechádza do pompézneho refrénu, znovu ten zborový spev, z ktorého naskakujú zimomriavky a Rabinovo gitarové sólo. Extáza! Človeku sa od šťastia tisnú slzy do očí. Real love a State of play sú hutné rockové záležitosti, v druhej menovanej skladbe dominuje ostrý gitarový riff. Nasleduje zmiernenie tempa v podobe oddychovej rádiovky Walls, ktorú si viem predstaviť napríklad aj v relácii "Pozor zákruta". Zasnená Where Wil you be akoby vystupovala z hmlového oparu. No a záverečná viacdielna kompozícia Endles dream? Tu by som vytkol niektoré slabšie pasáže, prílišnú rozťahanosť a jemne sa vtierajúcu nudu. Ako celok však hodnotím Talk veľmi pozitívne a päť hviezdičiek neudelím iba z úcty k dielam z rokov sedemdesiatych. Týmto albumom si u mňa Yes plne "vyžehlili" sklamanie z predchádzajúcej blamáže s názvom Union.
reagovat

PaloM @ 07.05.2009 07:11:22
Brano, súhlasím do bodky - aj moje obľúbené album, i ja som bol sklamaný z CD Union (ktorý "jesofil" nie ?), aj s hlavnou dedinou :-)) čomu asi "externisti" nerozumejú (hlavná dedina = vesnice Bratislava). Ešte to pohnojili s asi polovičkou "Open Your Eyes", zbytok tvorby paráda. Tuším, že na koncertoch z CD Talk nehrali nič. Včera, keď sme doma pozerali koncert Premiata FM, ma napadlo, že takú peknú artrockovú hudbu v 21. storočí koncertne produkujú už len Yes (aj keď starý repertoár, čo mi nevadí).

martin @ 07.05.2009 11:51:51
Pěkně napsané ,také mám Talk rád ,jako vše ostatní od Yes .

Brano @ 07.05.2009 14:45:30
Ďakujem.

Mayak @ 08.05.2009 09:38:05
...Tvoj štýl písania mi je hodne blízky, ak keď Rabinovské albumy YES zrovna nemusím...

b.wolf @ 26.05.2009 17:57:37
Faktem zůstává, že Union (snad kromě první skladby) se nevydařilo, ovšem tímhle kouskem to pánové bohatě, přebohatě napravili.

2Brano, výborná recka, líp to snad ani nejde napsat...:)

Tak si tady pročítám nejrůznější recenze a docela mě překvapují ódy na toto album. Yes je jedna z mých oblíbených skupin ale přiznám se že toto album mi k srdci nepřirostlo- nenáleží mi ho hodnotit po hudební stránce a docela chápu že už jsou to jiní Yes než v tom zlatém období, ale Talk mi prostě ničím vyjímečné nepříjde- jistě- jsou tu podle mě docela silné momenty- třeba emotivní I Am Waiting, ale co dál?? Na zadek mě neposadilo... to rozhodně ne. Pro mě průměr (můůůůůj náááázor- nikoho nepřesvědčuju že album je skutečně průměrné- ach jak je ta hudba subjektivní...)
reagovat

redrocker @ 27.03.2008 21:39:39
Tohle album jsem slyšel poprvé hned v roce 1994 a odložil jsem ho. Po přečtení zde přítomných kritik jsem dal albu ještě šanci a zjistil, že je to výborné album.

The Calling @ 29.03.2008 18:45:59
Ja Od Yes znam jenom Own lonely hart,nebo jak se to pise potom Starship trooper a Calling,ta me vzala uplne nejvic.Ja sem normalne spis na megadeth a Iron maiden ale The Calling je fakt hodne velka pecka!!!

Mazák @ 26.05.2009 15:54:06
Já si myslím,že málokterý muzikant,by si mohl dovolit toto album kritizovat. Takže takový Lulin,jak jsi ty určitě NEEEEEE!!!!!!!

Beriq @ 26.05.2009 17:14:27
A ejhle- nemuzikant si ho dovolil kritizovat:-) a?

Kdybych měl sestavovat žebříček alb, které jsem nejčastěji poslouchal přes sluchátka, s prvním místem bych si byl naprosto jistý. Bylo by to toto album.

Při prvním poslechu mne mrazilo. Po okamžitém opakovaném druhém poslechu mne mrazilo a mrazí mne i teď, kdy ho poslouchám po n^x-té.
reagovat

Předem téhle recenze musím upozornit na způsob, jakým bude předložena potenciálním čtenářům. Vede mne k tomu skutečnost, že Talk v mém životě zanechal nesmazatelné stopy (v tom nejlepším slova smyslu) a znamená tak pro mě mnohem více, než jen výborné studiové album oblíbené skupiny. Ač jsem se ve všech předchozích hodnoceních snažil o alespoň špetku objektivnosti a zachování si „chladné“ hlavy, zde, ač bych chtěl sebevíc, nedokážu to. Nemohu (a ani nechci) se ubránit mnoha vzpomínkám a nostalgii na dobu, kdy jsem album poprvé uslyšel a jméno Yes začalo nabývat na obrovském významu.
Ti z vás, kteří si nijak zvlášť nepotrpí na citové výlevy a zajímají je spíše fakta, klidně protentokrát přeskočte a vrhněte se do čtení recenze dalšího pisatele. Já bych ale rád začal úplně od začátku.
Píše se rok 1994 a závěr dalšího školního roku je tu. Přede mnou se rýsují nádherné dva měsíce letních prázdnin a čím lépe si je zpříjemnit, než pěknou muzikou. Je velká náhoda, že se naši zrovna vracejí z cest, ze kterých mi dovezli kazetu skupiny Yes s podivným obalem a nápisem Talk. Přesto že jsem tuhle kapelu vlastně v oné době začal objevovat a byl jsem napjatý, jak moc mě tahle „věc“ osloví, s poslechem jsem nijak zvlášť nepospíchal. Až jednoho teplého prázdninového rána jsem se konečně „rozhoupal“ a kazetu si pustil. Následujících cca 55 minut způsobilo totální zvrat v mém vnímání hudby a zároveň s tím i k přeuspořádání mého hudebního top žebříčku. Následoval poslech další, poté další a další…. Najednou jsem nedokázal akceptovat, že existují i jiné desky, další kapely. Stal jsem se „obětí“ skupiny Yes a už nebylo cesty zpět. A já byl nepopsatelně šťastný. Kdykoli jsem vyrazil někam ven, v hlavě se mi neustále prolínaly nádherné melodické pasáže Talku s krystalicky čistými vokály. Pro mnohé v kontextu Yes možná zcela průměrná deska, které v porovnání s předchozí tvorbou neznamená žádný významný milník, pro mne je však jakýmsi albem těch nejkrásnějších vzpomínek, které s každým poslechem desky opráším, podvědomě je přivolám zpět a je mi nepopsatelně fajn.
Na ploše necelé hodiny nám Yes servírují neskutečně pestrou paletu hudebních stylů, nádherných nosných a povznášejících melodií a především až neskutečně čistých vokálů, které se jen tak někde neslyší. Autorské duo Anderson a Rabin se opravdu ukázalo v tom nejlepším světle.
Album otevírá důrazná The Calling, během které nás Yes doslova zasypou salvou tónů, předznamenávajících, že právě posloucháme něco opravdu vyjímečného.V této dynamické albové předehře se nám pánové muzikanti představí v plné parádě.
Druhá, nádherná, romantická, možná trochu tesknivá I Am Waiting mě hned při prvním poslechu vzala za srdce. Rabin svou kytarou uvnitř člověka rozezní i tu nejhlubší citovou strunu a Anderson k vám promluví, abyste si vzápětí začali uvědomovat, jak je tahle muzika neskutečně silná a emocionální. Jednoduchý (avšak geniální), opakující se melodický motiv se střetává s agresivními rify, po jejichž odeznění skladba přechází do uvolněné nálady, stejné jako na začátku. Andersonův a Rabinův hlas zde tvoří dokonalý pěvecký tandem. Přitom, jakoby to ani nebyli ti staří známí Yes. Barva zvuku, rejstříky, kytary, všechno zní jinak než na ostatních deskách a přece natolik jedinečně, že to musí být jedině Yes.
Doménou Chrise Squirea je třetí píseň nazvaná Real Love. Na poslech a na dosavadní měřítka kapely nezvykle tvrdá skladba s „kráčejícím“ tempem. Avšak jedná se o další skvělou píseň, bez které bych si album Talk asi těžko dokázal představit. A Chris? Ten nás v každém tónu přesvědčuje, že svůj nástroj mistrně zvládá. Atmosféru celé skladby pak ještě umocňují různé zvukové efekty. No prostě aranžmá nemá chybu.
Jedním z vrcholných zážitků alba je poslech State Of Play. Ještě nikdy jsem Andersona neslyšel zpívat s takovým nasazením a tak přesvědčivě jako právě zde. Tahle svižná vypalovačka je po všech stránkách tou nejlepší vizitkou Yes. Úžasná kytara, nezadržitelná basa, našlapané bicí. Jasný důkaz o tom, že protiklady se přitahují – Andersonův sebejistý, ve výškách a s noblesou neustále poletující hlas a tvrdé řezavé rify Rabinovy kytary. Skvělý hudební kontrast. Nádhera. Energie, která ze State Of Play číší je neuvěřitelná.
Walls – skladba, která byla v roce 94 opravdu hodně frekventovaná i v rádiu. Prakticky denně jsem ji slýchal několikrát. A nikdy se mi neomrzela, protože je další úžasnou věcí, která na desce vystupuje do popředí. Rodger Hodgson (Supertramp) svým vokálem obohatil zpěv Yes a vzniklo něco slovy nepopsatelného. Jestliže na 90125 byla Leave It jakousi ukázkou, kam až jsou Yes se zpěvem schopni zajít, pak Walls dosavadní představu o dokonalosti vokálního „projevu“ lehce smetou ze stolu.
Následující Where Will You Be je výletem do poklidných hudebních vod, je to takový oddechový čas před bouří, která má za pár minut přijít. Žádné rytmické ani melodické změny se nekonají. Skladba se odvíjí stále ve stejné rovině a je podkreslena především klávesovými party. V tomto smyslu se jedná asi o nejslabší skladbu desky, která však celkový dojem z Talk v žádném případě nemůže pokazit.
Závěr desky patří naprostému vrcholu alba. Téměř 15 minutová strhující kompozice Endless Dream, rozdělená do tří samostatných částí je neopakovatelným zážitkem. Tuhle věc člověk nejen poslouchá, ale navíc prožívá. Neskutečně rychlý nástup první části Silent Spring je ukázkou instrumentálního mistrovství pánů Rabina, Whitea, Kaye a Squirea. Dech se tají a rozum zůstává stát nad tím, co všechno jsou tihle muzikanti schopní zahrát. Než se však stihneme vzpamatovat, je tu zklidnění v části nazvané Talk. Muzikálně silným dojmem zde zapůsobí klavír, jímž je rozvíjen ústřední motiv celé kompozice. A začíná zpívat Anderson. Pestrobarevná hudební témata se zde prolínají se skvělými prostorovými zvukovými efekty (že bych přeci jen zainvestoval do lepšího, hi-end nádobíčka?) Endless Dream začíná nabírat obrátky, napětí roste, sílí a celek ústí do nádherného kytarového sóla, aby pak nakonec přešlo do poslední pomalé a hymnické části Endless Dream. Jestliže pomyslnným hudebním Olympem bylo v dobách „klasických“ Yes Close To The Edge, pak není pochyb o tom, co je jím v případě Yes pod taktovkou Trevora Rabina.
Doznívají poslední klávesové tóny, deska končí. A já se vracím zpět do současnosti, do reality. A je mi trochu smutno, protože bych se hrozně rád vrátil zpět v čase do doby, kdy jsem si tohle album poprvé pustil. Chci, aby tu zase bylo to ráno, kdy jsem po odehrání posledních tónů zůstal bez dechu civět do prázdna a přemýšlet nad tím, zda to, co jsem slyšel byla skutečnost nebo jen sen.
Stejně jako nemilosrdný čas utíká svým nezadržitelným tempem, tak i tohle album odeznělo tak nějak strašně moc rychle. Ale vím, že až si jej znovu pustím, vrátím se zpět a budu šťastný.
Obal desky je graficky strohý. Roger Dean se opět nekoná. Možná symbolizuje návrat zpět k sestavě 80 tých let, tedy k obsazení Anderson, Squire, Rabin, Kaye a White.
Ačkoliv je Talk mnohdy považován za vůbec „nejchladnější“ album Yes, „prošpikované“ elektronikou a navíc netypické tím, že autory všech skladeb byla pouze dvojice Anderson a Rabin, znamená pro mne významný kus nejen hudebního života. Po hudební stránce je to dokonalé dílo a jednoznačně vůbec nejlepší album z éry Trevora Rabina. Navíc se ještě může blýsknout jedním prvenstvím. Yes coby průkopníci nových technologií jako první na světě použili pro celý proces nahrávání tohoto alba digitální technologie. Žádné analogové magnetofonové pásky. První nemalé pochybnosti kolem rozhodnutí nahrát album jiným způsobem než bylo obvyklé se rychle rozplynuly. A Yes ukázali světu nový způsob, jakým nahrávat hudbu. Dnes je digital recording zajetou a samozřejmou věcí, ale v roce 1994 to jistě bylo jedno z mnoha dobrodružství, cest do neprobádaných a nevyspitatelných krajin. Album má na svou dobu neuvěřitelně dynamický a čistý zvuk (samozřejmě díky použité technologii nahrávání).
Skládám velký hold Trevoru Rabinovi, jenž je vlastně otcem celé desky. Byl to on, který nejenže muzikantsky přispěl největší měrou, ale zkomponoval drtivou část hudby, staral se o aranžmá nástrojů, psal s Jonem texty a „přesvědčil“ kapelu k rozhodnutí nahrát celé album novým, do té doby naprosto ojedinělým způsobem. Rok po dokončení desky a odehraném turné se tento vynikající muzikant rozhodl skupinu opustit a plně se věnovat komponování filmové hudby. Některým fandům Yes byl tento člověk nepochybně tak trochu trnem v oku a možná si i s jeho odchodem oddechli. Já mezi ně rozhodně nepatřím. Naopak, mu v duchu děkuji za to, že znovu vzkřísil Yes, jeho nemalým přispěním je vrátil tam, kde měli v sedmdesátých letech své místo, na špici světového artrocku, přebírejte si to jak chcete, ale jsem přesvědčen, že bez něj by dnes Yes byli „pouze“ kapelou, která za svou kariéru vydala 10 vynikajících alb a v roce 1980 se rozpadla. Vynikající album, dávám pět hvězdiček.
reagovat

Tohle album je prostě úžasný. Na písničkách se mě líbí změny jak melodické, tak dynamické a hlavně jsou strašně chytlavé. Úžasné je i střídání hlasů Andersona a Rabina. Písničky jsou typický "Rabinovky" a taktéž se mě zamlouvá jeho hra na kytaru. Na svou dobu album zní moderně. Je to rozhodně nejlepší album s Rabinem. Škoda, že moc lidí alba, kde hraje, nemusí nebo je neberou jako Yes. Pro mě to je prostě jedno z nejlepších alb od Yes.
reagovat

Hned na začátku si musím pochvalně vydechnout: Nádhera! Album mně dlouho míjelo a dlouho jsem si je pamatoval jen z letmých informativních náslechů, kdy v paměti utkvěli především strojovost instrumentace a syntetické vyznění vokálů. Nedostatečná poslechová zkušenost se novější tvorby Yes týká obecněji, takže v okamžiku, kdy se recenze přehouply přes ABWH a Union, jde v mém případě o objevování a osvěžování hodně zasutých vzpomínek. Po slabém Union se pro mně Yes stali kapelou u jejich každé novinky visí velký otazník. Proto tedy to ulehčené vydechnutí: Nádhera!

Skladby na albu jsou vyzrálé a instrumentálně precizní, kompozice vzbuzují dojem vyleštěné dokonalosti. Je to mix bravurně zvládnutých progresivních výbojů a seniorské usedlosti v jistotě rocku pro dospělé. Že se většina klasických artrockových skupin během ubíhajících desetiletí přetavuje do AOR až poprockově znějících bandů je věc vcelku běžná a u Yes se právě na albu Talk tyto tendence slyšitelně projevují. To ale vůbec nebrání tomu, aby kompozice měly stále špičkovou úroveň. Vlastně tu není slabá skladba, jen jejich ladění osciluje od čistého, refrénového AOR (Walls, I Am Waiting), přes rozkošatělé skladby plné kouzelných nálad s mistrnou spletí vokálů a razantní kytary (Real Love, The Calling), až po vrcholnou artrockovou kompozici Endless Dream, která je esenciální ukázkou toho, čeho jsou v 90. létech Yes skutečně schopni. Samostatnou kapitolku tvoří ethno étericky hladivá Where Will You Be jako vystřižená z Toltec nebo Deseo.

Za zmínku stojí ještě dvě důležité skutečnosti. Za prvé - Trevor Rabin. Zde jeho hudba předčí leckterou Howeho ekvilibristiku právě svojí Rabinovskou schopností strefovat se těmi správnými riffy do nálad v těch nejcitlivějších místech každé skladby. Zdá se mi, že právě na Rabinovi album Talk významně stojí, ať už jde o zvukové stěny nebo melodická sóla. A za druhé - tak optimisticky znějící album Yes nikdy jindy nenatočili. Je to záplava moudré radosti toho, kdo ví a má od přízemních starostí odstup, tento výrazný pocit formuje a vytváří celkový dojem z alba Talk. Jde o tak vzácnou věc, že se stává jedním z hlavních důvodů (vedle špičkové hudební úrovně) proč se stává jedním z mých nejfrekventovanějších z celé Yes diskografie. Pozitivní ladění tvorby Yes byl vždy čitelný rys jejich tvorby, ale udělat tak hluboké, posluchačsky vstřebatelné a přitom tak radostné dílo, to je opravdu něco neobyčejného.

Z váhání, jestli má toto album nárok na absolutní hodnocení, se po několika kolech uhrančivých posluchačských zážitků stala jistota. Díky pořízení japonského originálu vymizel i poslední dojem ze syntetičnosti a strojovosti zvuku, vše je jak má být. Další vrchol Yes, pramen léčivé hudby. Samotného mně to překvapuje.

Hodnocení: 5/5
reagovat

Mirek @ 17.08.2007 18:41:05
Tuhle desku jsem měl puštěnou ve chvíli, kdy mě téměř najednou opustila manželka i milenka...Nevěděl jsem, jestli to bylo dobře,nebo špatně...Teď vím!!!TALK jsem doposlouchal do konce a YES miluji pořád celým srdcem.K tehle desce mám ale vztah zcela intimní,dodnes mi " vlhne oko " při poslechu I Am Waiting...Kluci yesští, DĚKUJI!!!!!!

Nejkrásnější album, které jsem od YES slyšel. Úplně první placka, kterou jsem měl, byla (nevím, jakým omylem se za komárů dostala do obchodu) skoro diskotéková 90125. Pak jsem na burze objevil Talk a od té doby je to pro mě nejlepší album, které YES vyprodukovali. Zvlášť rocková balada I Am Waiting - to je prostě skvost! Hodnotit není co, plný počet.
reagovat

Po neprilis vydarenem albu Union,kterym jsem ale priznivcem,vydali panove Anderson,Kaye,Rabin,White,Sqiere album Talk,ktere uz opomenulo zvuk 70.let a preslo na moderni,trochu i pocitacovy zvuk.Album je hodne efektni,ruznorode a hlavne nabite energii,proste by se nemelo opomenout,protoze je prekrasne.
The Calling:3 akordy se tajnou po celou skladbu,plno sol a nadherny Andersonuv hlas a zpev.Je trochu dlouha,ale rad to vydrzim.
I Am Waiting:Brian May by si za to mel zadat autorska prava,hodne podobny zacatek jeho hry.Balada s tvrdym hard rockovym stredem zpivanym Rabinem.
Real Love:tak ta je uplne uzasna,tvrda,arogantni.Krasne ubiha,skoda ze je tak kratka:-)
State Of Play:tohle kdyby vydali ted,tak jsou na vrcholu zebricku tak 3 tydny.Pecka nepostrada energii,mam uzasny riff.
Walls:hodne znama collinsovska balada,kde si hlavni misto u mikrofonu bere Rabin.A zpiva nadherne,az mi potom nastup Andersona pripada jako komicky.
Where Will You Be:asi nejslabsi skladba na albu,da se vydrzet.
TALK:tak tohle je nejvetsi klenot poprocku.Krasa.Nemam co vytknout.Porad bych jenom chvalil.
Album je poslednim Rabinovskym pocinem a asi je skoda ze odesel.Jedna se taky o album hodne podcenovane a je to vekla skoda!
reagovat

TomKas
Autorská dvojice Rabin & Anderson se nemá za co stydět. Je to nádherné album plné dynamických a melodických změn, které v sestavě Anderson, Rabin, Squire, Kaye a White nemá odboby. Ač pro někoho možná zvukově a strojově chladné, pro mne tohle album znamená mnohem víc, než jen další řadové album.
reagovat

Me osobne je uplne u zadku, jestli jsou to klasicti YES nebo ne, takhle ja nehodnotim. A na druhou stranu uz se X-krat stalo (a urcite jeste stane), ze tzv. neklasicka sestava predcila tu "slavnou" klasickou. Na YES se mi libi, ze nikdy neztuhli na miste, snazili se stale objevovat nove postupy a zvuky, resp. se novym vlivum nebranili. Tohle album je toho nadhernym dukazem. Hodne inspirativni zalezitost, maximalne nabusena produkce !
reagovat

Na tomto albu jsem kdysi HODNĚ ujel. Moderní zvuk, v rámci stylu dostatečně tvrdá kytara... Rabinův rukopis je evidentní. Nikdy jsem nesouhlasil třeba se Stevem Howem, který říkal, že na "Talk", "90125" a "Big Generator" to prostě nejsou YES. Dnes mu dávám za pravdu. Tohle je bokovka kompletní sestavy YES. Se styrými YES to zase tak moc společného nemá. Rabin je až moc velký popíkář. Větší přínos byl podle mne Sherwood na albech "The Ladder" či "Open Your Eyes".... Není to zlé album a třeba "Walls" je příjemná rádiovka (nemyslím pokrývku hlavy), ale velmi rychle se album oposlouchá. Jsou jiná a lepší...
reagovat

Nuda nuda nuda nuda jako celi Yes - tedy onanie, masturbace, vyhonbrkismus kytarovych votrapu neuveritelne banalne balastoiznich. Veverka skakajici na strome je lepsi varhanice nez oni jsou rockeri. Tedy opet nuda nuda nuda. Jen pro art rockove vyhulbrky
reagovat

nobady @ 17.07.2007 11:23:21
Á pán má rád dvouakordové fláky s rytmem seno,sláma,seno,sláma.
Jen tak dál a jestli už nejsi,určitě se z tebe stane
špičkový muzikant,který přesně ví a zná a všichni ho obdivujou.

Mirek @ 17.08.2007 18:46:17
Ach jo!!!Jak já Tě lituji kamaráde!!Až se naučíš poslouchat takové skvosty ArtRockového umění,jakými jsou YES,tak si namaluj rtěnkou na tváře HEURÉKA!!!Do té doby doporučuji " Eva a Vašek ".

Bomba,nejlepší alnum co jsem kdy slyšel....Calling..nejlepší skladba co jsem kdy slyšel...s kapelou ji hrajeme...a kdykoli ji hraju nebo slyšim tak mam husí kůži...Yes jsou prostě bomba...
reagovat

Najlepsi poprockovy album, co som kedy pocul. Jedna z najlepsich veci od Yes, aj ked to nie je Yes v pravom slova zmysle.
reagovat

Mirek @ 17.08.2007 18:48:15
Čteš mi z duše slovenský kamaráde.Svatá pravda!!