Zappa, Frank - The Mothers - The Grand Wazoo (1972)

22.03.2024 hejkal | #

V roku 1972 vydal Frank Zappa s The Mothers sólový album The Grand Wazoo s veľmi pekným obalom.

V podstate šlo o ďalší krok smerom od ironickej avantgardnej jazzovej psychedélie smerom k takmer obyčajnému jazz rocku, konkrétne k tomu druhu, pre ktorý sa vžil termín brass rock. Päť skladieb sa počúva samo, ich nástojčivé pridŕžanie sa konvencie za sukne z neho robí takmer „populárnu“ hudbu.  Lenže má to aj svoje ale. Zappa bez konskej dávky hudobného humoru akoby nevedel celkom, čo so sebou. A tak „iba“ hrá. V booklete si síce môžete prečítať mimózny príbeh, ktorý je vraj zhudobnený, bez toho by to asi nešlo, hoci hudbe v skutočnosti veľa nedáva. Toto Zappove fusion obdobie sa mi síce z celého jeho diapazónu albumov páči najviac, aj tu však rozlišujem viac a menej obľúbené diela. The Grand Wazoo patrí k druhým menovaným.

Nie, nie je to zlá muzika. Naopak, je dobrá, ba až výborná, jazzová, pohodovo plynie a neruší. Horšie je, že ma ani len nevzruší. Respektíve, iba trošku a iba občas. Na rozdiel od Hot Rats mu táto seriózna tvár nedolieha k duši, je to zle uchytená karnevalová maska spod ktorej prebleskujú tušené hlbiny šialenstva. Ale sú na liekoch, pod dozorom, utlmené na maximálnu mieru. Titulná skladba The Grand Wazoo je trinásťminútová inštrumentálka a dychy v nej hrajú najvýraznejšiu rolu. Pokiaľ ste nikdy nepočuli psychedelický slaďák, skúste For Calvin (And His Next Two Hitch-Hikers). V tejto skladbe zreteľne počuť tú pravú zappovskú iróniu. Pokiaľ ste niekedy mali pocit, že vás hrdúsi realita, vypína vám mozog a prepadávate sa do bezmocnej iracionality, tak táto skladba je umeleckým stvárnením tohto procesu.

Druhá strana platne dáva k dispozícii ďalšiu jazzovú inštrumentálku, tentokrát krátku. Cletus Awreetus-Awrightus je prekvapivo pestrá a zároveň melodická záležitosť. Klávesové intro k Eat The Question mi pripomenulo, že bývali časy, keď sa okolo hlavnej hviezdy kopili skvelí muzikanti a mali priestor na vlastnú sebaprezentáciu. V tomto Zappu uznávam. Ako kapelník sa nikam nedral, zjavil sa v pravý čas a mrskol to tam! Väčšinu času sa však skrýval za palisádou nástrojov a jeho rukopis bol zjavný z kolážovitých skladateľských manierov. Ešte som nespomenul Aynsleyho Dunbara, bubeníka, ktorého si spájam najmä s bluesovou hudbou (John Mayall, Aysley Dunbar Retaliation), ale veru mu to parádne hralo i vo fusion. Meditatívna jazzovka na záver, Blessed Relief, opäť akoby rezignovala na nejaké avantgardné presahy a nechá trúbku s klavírom, nech uspia okolité barové osadenstvo.

The Grand Wazoo je album plný solídnej „konvenčnej“ jazzrockovej hudby, ak sa v súvislosti so Zappom vôbec niekto niečo také odváži vysloviť. Budem prísny vo hviezdičkách, ale nedajte sa odradiť, priaznivci jazz-fusion si isto prídu na svoje.

reagovat

zdenek2512 @ 22.03.2024 07:50:25
Album The Grand Wazoo bylo jednou z prvních desek od Franka Zappy, kterou jsem měl nahranou vedle Hot Rats, Waka/Jawaka a Over-nite Sensation. Tuhle desku nahrála největší sestava hudebníků včetně mé oblíbenkyně Ruth Underwood. Skladba Eat That Question je pro mě nesmrtelná.

hejkal @ 22.03.2024 12:31:10
Ja album radím do Zappovho najlepšieho obdobia pre mňa, a teda do rokov 1972-1978. Každopádne trojicu Apostrophe/Overnite Sensation/One Size Fits All neprekoná nič.

zdenek2512 @ 22.03.2024 12:42:33
Já mám od Zappy nejradši počátek alba Freak Out, Absolutely Free, We're Only In It For The Money, Uncle Meat, potom miluji Hot Rats, Waka/Jawaka, Sleep Dirt, ze sedmdesátek Over-nite Sensation, Apostrophe, Roxy & Elsewhere, One Size Fits All, Zoot Allures, Live In New York a pak všechny živáky.

stargazer @ 24.03.2024 11:40:33
Ne všechno od Zappy můžu, ale tohle je velmi dobrá deska. Nejmíň mě zaujala druhá For Calvin a na druhou stranu Eat That Qustion je naprostá bomba. Úvod a závěr taky velmi povedený, celkově bych to viděl na velmi slilné čtyři z pěti a taky je zavěsím.

hejkal @ 24.03.2024 12:44:38
Neprekvapuje ma, že sa ti práve tento album páči. Fajn, že si si ho pripomenul.

Judith @ 24.03.2024 15:48:29
Jako... deska pěkná, ale není to trochu málo ujeté, Antone Pavloviči? Kvůli tomuhle si nepotřebuju pouštět Zappu - mě tedy Mistr kapku zklamal. Víc než tři bych taky nedala.

hejkal @ 24.03.2024 16:18:25
Mňa nesklamal, ale ani nenadchol. Normálny Zappa, to je ako génius v klietke ZOO, čosi ako 80's sound. Existuje to, ale na kieho frasa? :)

zdenek2512 @ 24.03.2024 18:01:20
Judith, poslechni si Mothers Of Invention Freak Out a Absolutely Free, a taky Frank Zappa Hot Rats.

Judith @ 24.03.2024 18:13:31
zdenku, tím jsem právě před časem se Zappou začínala - na tvé doporučení :-) 

zdenek2512 @ 24.03.2024 18:36:32
Judith, díky za zprávu, desky Mothers Of Invention jsou na tu dobu avantgardní, v sedmdesátkách dělal Frank Zappa s velkým podílem rocku ( Over-nite Sensation, Apostrophe.......) nebo fusion (jazzrock) Grand Wazoo, Waka/Jawaka... V osmdesátkách skládal s pomocí Synclavieru muziku, kterou pak hrál s berlínskými symfoniky Ensemble Modern. Já osobně preferuji ty desky s Mothers Of Invention.

jiří schwarz @ 24.03.2024 18:49:47
Jako 16-letého mně oslovily Hot Rats (tak to tady má asi hodně lidí), dodnes mám moc rád. V 17ti jsem si nahrál Apostrophe´, který právě vyšel. Občas (cca á 5 let 😉) dám One Size Fits All či cosi z druhé půle 70. let. Toť asi za mě vše.
Recenzovanou desku jsem dnes asi slyšel poprvé, pravda, hodně mnou nevlastněných opusů mi ale dost splývá. Trochu shocking název alba – Velký řitní otvor (možná zde míněno přeneseně pr*delolezení), nevím, co z hudby na tom albu se týká právě předmětné věci. Mně se ale LP dost líbí, protože zde nejsou ty protivnosti, kvůli kterým Zappu poslouchám velmi málo. Jednak jsou to neopodstatněné změny rytmu mezi jinak hudebně velmi kvalitními úseky, postrádající však jakoukoli hudební logiku (krom neustálé potřeby Mistra šokovat, což mně sympatické není). Hejkal možná můj problém se Zappou vystihuje slovy „jeho rukopis bol zjavný z kolážovitých skladateľských manierov.“ … dál … „A tak „iba“ hrá.“ Za mě zaplaťpámbu. Problém ovšem je, že to muzicírování plyne vždy víc od mozku, než od srdce, což v umění taky nepreferuju. Můj druhý notorický problém s Mistrem, kde bylo víc zpívání, byl ten, že jsem nikdy moc netušil, o čem to celé je, intošské narážky na dobové US reálie byly pro mladíka z ČSSR obvykle zcela neuchopitelné. Hejkal ve své recenzi mě jinak pobavil na víc místech, označení For Calvin za psychedelický slaďák, dost dobrý 😊.  
Všiml jsem si, že pozdější vydání na CD mají prohozenou 1. a 2. stopu oproti původnímu LP, netuším, proč. Holt udělali ze skladby Grand Wazoo otvírák, asi to tak mělo být, jen se to na stopáž LP formátu nehodilo. Za mě tak 7/10, no tak 4*, no, že byl kámoš Havla 😉.

14.02.2014 EasyRocker | #

Koupí tohoto alba před nedávnou dobou jsem vstoupil do mě prozatím zapovězeného světa - do světa hudebního mága Franka Zappy. Podle recenzí jeho děl jsem měl za to, že nejprve Mothers of Invention, posléze početná sdružení hudebníků kolem něho hrála nějakou hudbu za hranicí poslouchatelnosti, na kterou je potřeba opravdu silná nátura...

...o to víc jsem byl překvapen, když se na mě hned od prvních tónů titulní velkoskladby vyvalí jazzrock v podstatě v krystalicky čisté podobě, s dokonale dotaženými instrumenty a profesorským podáním. byť nejsem schopen tu velkou množinu lidí u nástrojů někdy identifikovat, vyčítat nemohu vůbec nic (námětem je tu opět, jak je u FZ zvykem, koncept či příběh šíleného "římského" hudebníka Cletuse, který i hudbou zápasí s temnou postavou, zvanou Mediocrites of Pedestrium, a to i prostřednictvím obřího mikrofonu, který dal desce název... klasické potrhlé zappovské téma, umožňující absolutně volnou formu zpracování. Zejména ve druhé půli je rytmika skutečně volná až příliš, uši je nutno mít v absolutní pozornosti. For Calvin... je pak mnohem kratším a klidnějším hudebním útvarem, využívajícím více akustické kytary, decentnější dechy a klidnější rytmický základ (no - na poměry FZ). V závěru se ale atmosféra opět zahustí, ztěžkne a můžeme pozorovat, odkud brala třeba řada domácích undergroundových kapel inspiraci... Cletus Awreetus-Awrightus, ačkoli nesleví z jazzrockového schématu, je přece jen přímočařejší a nabírá až hymnické podoby. Eat that Question je opět návratem k poctivému, rytmicky rozvolněnému jazzrocku s dominantní rolí kláves a skutečně košatých bicích. Závěrečná Blessed Relief mě svou uvolněnou, pohodovou atmosférou omámila hned na první poslech. Mimořádně silná emocionální, nostalgicky působící záležitost a ačkoli nemám diskografii FZ detailně zmapovanou, šacuju ji vysoko i v rámci jeho tvorby. Potřebné nabrání dechu po té jízdě po ostrých hranách.

Ve vědomí toho, že FZ má ve tvorbě ještě kvalitnější věci (zejména v této etapě tvorby), boduji čtyřmi body.
reagovat

zdenek2512 @ 15.02.2014 04:12:05
Skvělé, hezky se čte , když chválíš muziku člověka, jehož desky mám moc rád. Každé album je trochu jiné a v tom je to kouzlo. Frank nikdy nespadl do průměru a vždy si držel nadhled. Zatím jsem ještě úplně nepronikl do jeho pokusů o vážnou hudbu. Díky za recenzi :)

EasyRocker @ 15.02.2014 06:30:23
Mě právě inspirovala k recenzi ta zmínka o Mothers v diskusi u Santany :-) Je to zatím jediná deska, kterou mám, není úplně jednoduché se v té nepřeberné produkci orientovat. Ale už z reakcí tady je obdivuhodné, že žádná z té hromady desek nební vyložený propadák...

zdenek2512 @ 15.02.2014 06:42:05
To o tech Mothers jsem tam napsal ja. Myslim, ze by Te prekvapila deska Freak Out prvni cast pusnicky jak od Beatles a druha cast ryzi experiment. Z jeho jazzrockoveho obdobi jsou skvele desky Hot Rats, Waka/Jawaka a Sleep Dirt. Hudba k filmum 200 Motels nebo Uncle Meat to taky nema obdoby. O Frankovi se da mluvit nekonecne dlouho. :)

honanek @ 15.02.2014 13:22:04
Dobrá recenze!
Podobné pocity při poslechu.Klidně bych hudbu použil jako filmovou,já pro tohle album mám název-"práce ve prospěch celku".
I když poslouchám hudbu FRANKA dost nahlas,tady vždy přidám.Mám to zažité.Hodně nástrojů=větší hlasitost=nádherný zážitek!

11.10.2007 suchos | #

Mám rád Zappu, mám rád jeho úlety, mám rád Hot Rats, mám rád Sheik Yerbouti, mám rád Jazz from Hell.
Ale úplně nejraději mám tohle album. Je to příjemně střelené, melodické, prostě takové celé pěkné. "Cletus Awreetus-Awrightus" chci zahrát na pohřbu!
reagovat