Chicago - Chicago Transit Authority (1969)

Pravidlo - co v mládí zavrhujete, ve stáří jak když najdete, platí u leckterého jedince a leckteré muziky dvojnásob. Dechové sekce, hudbu big bandů a kejkle s žesťovými nástroji jsem jako puboš úplně nesnášel. Podobná mjůzik připadala mi strašně staromilská, otravná a zaprděná. Postupným rozšiřováním obzorů přicházející ruku v ruce s narůstajícím věkem a rozhlížením se na všechny strany i ne-rockového spektra, objeví posluchač po novotách lačnící i v tomto umění, jež protíná několik generací, skutečně velké a hodnotné poklady.

Jedním takovým drahokamem je i tvorba americké, v prvním období striktně jazz-rockové formace Chicago. Ta se zprvu nazývala celým jménem Chicago Transit Authority a právě tak pojmenovala i své album debutní. To je spolu s dvojkou Chicago, jejich jasně nejlepším počinem. Postupný přerod v popově orientovaný ansámbl už mi jaksi nic neříká, ale tahle dvojice, to je prostě velká paráda.

Z klasického rockového složení si kluci pochopitelně krom zpěvu půjčují i elektrickou kytaru a rytmiku basa/bicí. Čeho je u Chicago výrazně nad rámec, je jasně čitelná dechová sekce. Bohaté využívání žesťů je podstata a hlavním gró jejich hudby. Písně mají neuvěřitelný tah na bránu, dokáží vytvořit spoustu příjemných romantických zákoutí právě s přispěním trumpet, saxofonů a trombónů, stejně jako šťavnatých, chytlavých pasáží, které se vám zaříznou pod kůži s prvními poslechy. Deska obsahuje celou plejádu výborných skladeb a až na impovizační chujoviny Free Form Guitar, respektive poslední Liberation a řadu zbytečně natahovaných pasáží v předešlé Poem 58, jde o sbírku návykových, brilantně zkomponovaných a profesorsky zahraných skladeb.

Podobně jako stylově spříznění Blood, Sweet and Tears jsou i Chicago výsostně osobitým souborem, který k progresu let sedmdesátých připojil další ze zajímavých derivátů, spojující rockovou muziky s výraznou dechovou sekcí. Jde tak o svrchovaně originální pojetí, které vám spolu s láskou ke klasické hudbě může značně rozšířit mantinely. Absolutní hudba.
reagovat

Kritik Vláďa @ 27.01.2021 11:30:14
Zdravím Horyno: S tím "staromilstvím" na tom něco bude, protože ve srovnání s jinými rockovými projekty té doby zní tato deska skutečně trochu zastarale. Ale tam to dělá hlavně to aranžmá, dechy, atakdále... Jde tam prostě o to skloubení rocku a klasického jazzu, takže je naprosto pochopitelné, že většina "mladých uch" se nechytí. Částečně i já se nechytám.

Jen tak na okraj, z této "big-band" rockové oblasti mám ve sbírce jedinou desku, která mi zůstala ještě po dědovi, a je to slavná druhá eponymní deska Blood Sweat and Tears vydaná Supraphonem v roce 1971. Tu desku si občas rád poslechnu, ale moje priorita to rozhodně není.

Brano @ 27.01.2021 12:40:45
Dychovú sekciu hojne využíval aj Phil Collins vo svojej sólovej tvorbe ešte v osemdesiatych rokoch,tak mi nejako prirástla k srdcu.Veľké big- bandy som počúval neskôr,ale Chicago to je kapitola sama o sebe,tie dychy sú jednoducho parádne.V zbierke mám to najlepšie-CD Chicago Transit Authority a CD Chicago I.(1970).Na repro Tannoy Fusion 2,ktoré sú priam stavané na takúto hudbu je veľký zážitok Chicago počúvať.Na zosilňovači stlačím direct,volume poriadne doprava,zvalím sa do kresla a zavriem oči.Je to paráda!Absolútny relax!Beriem celý album od a po zet a nevadia mi ani "improvizační chujoviny"(skôr naopak :-))Dávam hodnotenie 6* z 5 a autorovi ďakujem za recenziu.

pinkman @ 27.01.2021 18:23:50
Chicago dobrý, nic proti, ok. Blood SaT je o dost větší mazec, druhá deska Chicago válcuje na celé čáře.

Možná to bude znít mírně řečeno nepatřičně, ale se skupinou Chicago Transit Authority jsem se seznámil na diskotéce (!) Bylo to na jaře 1971 a já jsem uslyšel skladbu Tisíc tváří lásky, kterou interpretovala ostravská „Lady soul“ Marie Rottrová a doprovázelo je Flamingo trumpetisty Richarda Kovalčíka. Tato skladba byl takový úžasný energetický a muzikantský nářez, jaký jsem v té době u nás se zpěvačkou-frontmankou ještě neslyšel. Začal jsem se zajímat o tuhle skladbu a zjistil jsem, že autorem je jistý R. Lamm a skladba má v originále název 25 Or 6 To 4. Na diskotéce jsem se dozvěděl, že ji v originále hraje americká skupina Chicago Transit Authority, kterou jsem znal jenom časopisů.
Od října 1972 jsem začal uvádět rockové diskotéky i já a můj kamarád, jehož otec emigroval do USA, vlastnil jím zaslané dvojalbum s eponymním názvem, které mi nabídl k přehrávání na mém double chassis mix-pultu. Zmíněná skladba tam sice nebyla, ale album se mnou pořádně zacloumalo a od té doby patří ke mně…

INTRODUCTION – základní schéma úderné rytmiky, hammondek a řízné dechové sekce odvíjí první skladbu. Spojení jazzu s rockovými principy korunoval i zpívající kytarista Kath, který měl v hlase až soulovou drsnost, která velmi dobře korespondovala s tématem. Aranžmá dechové sekce ve spojení s harmonizováním hammondek je na vysoké úrovni. Další část skladby se posune do hladovější polohy, kde dostane příležitost Loughnaneova trubka a Lamm si odsedne od hammondek k elektrickému pianu. Melodickou proměnlivost mají i důrazné Ceterovy basy, propojované se Seraphinovou bicí baterií. A skladba získá na patřičné rockové emocionální erupci, kdy Kath vystaví uajímavé kytarové sólo a dechová sekce nabídne divoký les břeskných tónů. Skladba je v podstatě písničkou, ale výtečně proaranžovanou a zahranou v ambiciózních rovinách…

DOES ANYBODY REALLY KNOW WHAT TIME IT IS? – klavírní téma otevírá další skladbu na dvojalbu. Podle melodické linky cítíme klasické hudební vzdělání zapojené do jazzových služeb. Do hry vstoupí dechová sekce a skladba získává nový rozměr řadu rytmických proměn, s melancholického jazzu se přesouvá do swingu a máme možnost posoudit i výtečně zazpívané sbory. Téměř všichni členové kapely mají sborové cítění a tak nasazovat správný hlas jim nečiní žádné potíže – třebaže hlavními zpěváky zůstávají Cetera, Kath a Lamm….

BEGINNINGS – Kath se ujímá akustické kytary a skvělými doprovody se odvíjí další skladba, jíž sekundují dechy a sborové zpěvy s dobře nastavenými rytmickými výstupy. Jazzové pojetí cítíme v obecných náladách než přímo v hudební formě. Cetera se zde blýskne zajímavými basovými figurami. Skutečně se Seraphinem vytvářejí vynikající rytmický motor, který ještě uvidíme na jiných místech na projektu opravdu v akci. Pankow vystřihne výborné sólo na trombon, následován Loughnaneovou trubkou a Parazaiderovým saxofonem a bicí nástroje za výpomoci percussion ženou skladbu ve zrychlenou tempu vpřed. Perkusivní aplikace rytmického spektra navozuje atmosféru přírodních národů tropické Afriky s nezřetelnými výkřiky v pozadí…Zcela chápu proč kapela tehdy inspirovala Flamingo, Flamengo, ale později i Šest strýců a Golem….

QUESTIONS 67 AND 68 – dechová sekce se potkává s party elektrické kytary Terryho Katha a za mikrofonem je baskytarista Peter Cetera, střídán Robertem Lammem. Výtečně vystavěná melodická linka na svou dobu hodně progresivně proaranžovaná. Akordické akcenty klavíru a dunivé baskytary s výtečně šlapajícími bicími nástroji mění rytmická a harmonická spojení a nabízejí značnou proměnlivost. Ceterův hlas má jasnou barvu, srozumitelnost a expresi a je výrazným vkladem do téhle skladby…

LISTEN – dlouhý kytarový tón, proříznou ostré dechy a my se posouváme s adresnější rockové platformě. Cetera na baskytaru hraje velmi precizní melodickou linku, dodávající skladbě napětí, ale to už dostává příležitost drásavé kytarové sólo Katha, který neučesaným a hřmotným způsobem agresivně vstoupí do tématu, kde se z pozadí připomínají dlouhé tóny hammondek a dechy ostré jako bič. Výtečné aranže a velmi zdařilá skladba. Zajímavý přínos na projekt.

POEM 58 – téměř funkově znějící doprovody elektrické kytary a akcentování rytmiky rozbíhají další skladbu. Kath ponechává kytaře syrový tón a vyřezává do její struktury výborné sólo, kde si pohrává s jednotlivými detaily a přitom neustále udržuje napětí. Baskytara a bicí nástroje proti tomuto rockovému výpadu staví jazzové struktury rytmiky. Kath ubere mírně plyn a nechá bloudit tóny v harmonii a po několika Seraphinových breacích opět nastupuje další zdivočelou kytarovou jízdu. Hendrixovský opar tu mírně pociťujeme, ale stejně tak jazzové metrum, ale rockově jsme pořád na daném základě, který graduje a harmonizuje ve zběsilém tempu. Pak se ovšem skladba zklidní a nastupuje zpívaná část se zajímavými sbory a s opakujícím se rytmickým tématem. Dechy se zařezávají do kompoziční struktury a je zde zase Kath s elektrickými kytarovými výpady. Pankow a Loughnane na trombon a trubku prokreslují skladbu výtečnými přiznávkami. Skladba má v sobě přes různé aranžérské a rytmické proměny stále napětí až do závěru…

FREE FORM GUITAR – vzdálené hučení nabývá konkrétního tvaru a slyšíme vyprecizovanou kytarovou vazbu. Terry Kath se nijak netajil, že ho zajímal Hendrix jako kytarista a vynálezce zvukových stěn (třebaže feedback „vymyslel“ Pete Townshend z Who). Destruktivní zvuky kytary s vazbením a zesilovačovým podílem nabízí kakofonii, kterou bychom po předešlých skladbách a postupech jen těžko očekávali. Zvuková bouře se vzdaluje a vrací se svou agresí jako předobraz poutníkovi stojícímu u brány pekel – v té době a v takové míře něco naprosto nevídaného slyšet něco podobného na albu!

SOUTH CALIFORNIA PURPLES – výrazný kytarový riff nám otvírá další hudební příspěvek, ke kterému se v unisonu přidává baskytara, dusavé bicí nástroje a krátké přerušované tóny hammondek. Od počátku je nám jasno, že tenhle riff bude základem celé skladby. Výtečné řízné dechy sekundují Lammovi, který dostane příležitost na hammondky rozehrát další téma. Vypjatý vokál uvolňuje prostor elektrické kytaře a dalšímu dobře vystavěnému sólu, které se svižně pohybuje v harmonických proměnách a dechová sekce neustálými vstupy a následně dlouhými tóny dovytváří celou hudební formu…. Najednou se do skladby dostanou Beatles a my slyšíme zřetelně zpívaný text Lennonovy skladby I Am The Walrus (!), ale základní riff se neomylně opakuje se železnou pravidelností. Závěrečný kytarový výjezd skladbu ukončí. Vynikající přínos pro album!

I´M A MAN – tahle skladba je coververzí hitu Stevie Winwooda a skupiny Spencer Davis Group. Originál je samozřejmě originál, ale to, co vytvořilo Chicago Transit Authority z této hudební předlohy bylo nade vší očekávání! Ceterova baskytara rozbíhá opakující se basovou linku a na ni se napojují v řetězích kruzích percussion, bicí nástroje, hammondky, ostré a dlouhé tóny elektrické kytary. Výtečný soulový zpěv Terryho Katha vzápětí střídá expresivní Peter Cetera a opět se nám opakuje dané téma a získává na gradaci. Sbory opakují refrén a Kath už prošlapuje wah wah pedal a dodává skladbě správné ostří. Pak ovšem prostor dostávají Seraphinovy bicí nástroje, kterou jsou ve masivních breacích doprovázeny percussion. Vznikán tak úžasný rytmický útvar, inspirující k dalším improvizacím. Tam, kde Spencer Davis Group podle tradiční anglické výchovy jenom mírně naznačují exprese, americké skupina Chicago Transit Authority zcela bez respektu rozvíjí rytmické téma a pořádně tlačí na ostří rotující virtuální pily. Kath je zase v akci a vypálí jedinečné kytarové sólo a dechy sázejí ostré přiznávky a my máme co dělat s pořádně nezřízenými emocemi, které byly vypuštěny do prostoru…

PROLOGUE, AUGUST 29, 1968 – členové skupiny Chicago Transit Authority byli levicového zaměření a podobně jako studentská společnost Ameriky i oni se zúčastňovali masových protestů proti militantní politice Johnsonovy administrativy a vyjadřovali odpor proti válce ve Vietnamu. Producent a manažer Guercio tomu nijak nebránil. Na začátku skladby slyšíme hlučné hlasy s pouličních demonstrací, ale potom se koncept promění ve zpívanou píseň s jasnou melodií a sborovými hlasy doprovázenými dechovou sekcí, klavírem a basovými figurami a už se nám do skladby vrací hlasy demonstrujících a celé konfrontační napětí podmiňují dlouhé tóny dechů a svižně rytmická píseň. Někteří hledači skrytých významů hledali v datu jakousi analogii se srpnovou invazí Varšavské smlouvy u nás v srpnu 1968, ale byl to jenom omyl. Amerika měla svých starostí dost….

SOMEDAY (AUGUST 29, 1968) – bloudivé zvuky ze studia a v rychlém tempu se rozbíhá další skladba. Seraphine nabídne něco ze svého bubenického umění a Lamm na hammondky udržuje napětí společně s rychlými basovými figurami a Kath je zde s elektrickou kytarou, aby rozběhl výborné až detailně vyprecizované sólo, které má základ v jazzové improvizaci, ale rocková linie je stále čitelná. Určitá neurotická atmosféra, jakoby měla navozovat napětí panující na amerických univerzitách a konfrontaci odbojných studentů s americkou policií. Výtečné propojení jazzu s rockem v rytmických proměnách s gradujícími okamžiky v závěrečných fázích, do kterých se připojuje i elektrické piano a Kath sešlapuje wah wah pedal v hendrixovském stylu. Skutečná muzikantská erupce emocí a expresivity… Další velmi významný hudební vklad na album! Na koncertním pódiu musela být tato skladba (a samozřejmě nejen ona)

LIBERATION – a konečně jsme se probojovali k závěru. Mohli bychom hovořit skutečně o „osvobození“ od jakýchkoliv mantinelů a pravidel a přesto je všechno na svém místě bez nějakých nahodilostí. Ve finální části se hudba promění v jakousi variantu free-jazzu, už ne pro každého stravitelnou a srozumitelnou…. Je tu ale ještě zklidnění a Kathova kytara nabídne dumavou studii za vzdálených dlouhých tónů dechů z pozadí a rozvážnou baskytarou, ale do hry vstupují důrazné akcenty a skladba nabírá nový dech a gradující atmosféra nám zase skladbu rozběhne v divokém tempu vpřed s výtečným kytarovým doprovodem a překrývanými dechovými nálety. Seraphine rozběhne sérii breaků na bicí nástroje a dlouhý závěr tutti ukončuje dlouhý výlet.

Skupina s dalším projektem zredukovala dlouhý název na Chicago a nějaký čas vydávala alba s širším formátem. Od poloviny sedmdesátých let ale začala dělat řadu hudebních kompromisů k hlavnímu komerčnímu proudu orientovanému na většinového posluchače a diváka. Alba osmdesátých let (dlouhá léta byla označována jenom číslovkami místo názvů) už byla těžkým komerčním balastem určená víceméně pro požírače hamburgerů, špaget a coca-coly a pro průměrného amerického měšťáka a klesla na úroveň pochybných celostátních estrád. Někteří muzikanti zemřeli, jiní odešli a byli nahrazeni popově orientovanými univerzály s módními účesy, keckami, mrkváči… Velmi smutný případ kapely, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let patřila k progresivnímu proudu v USA…
Velký kus práce udělal pro kapelu v progresivních časech známý producent, skladatel a hudebník James William Guercio. Pro milovníky zajímavostí ještě uvedu, že se v r. 1974 u nás promítal v kinech americký krimifilm Modrá Electra Glide s Robertem Blakem v hlavní roli. Dramatický příběh nás zavede mj. do komunity mániček, žijících na okraji společnosti.
Mezi těmito „vlasatci“ se objevili i členové Chicaga – Walter Parazaider, James Pankow a Terry Kath… a film režíroval již zmíněný James William Guercio.
Album je v mnoha ohledech pro mě pionýrským počinem. Nabízí vynikající muzikantské, pěvecké a aranžérské výkony. Myslím, že by se v jejich nejlepších časech stali ozdobou československých Mezinárodních jazzových festivalů… což se bohužel nestalo. Album pro mě zůstává opravdovým milníkem. Proto mu dávám plný počet hvězdiček!

reagovat

hejkal @ 22.06.2011 12:45:42
Skvelý album, ale Chicago tu už profil má.

Poki @ 22.06.2011 14:00:21
Přesunuto ;)

Nemuzu odolat a musim pridat svuj nazor na tuhle (dvoj)desku, vyrazila mi dech. Je asi trapne, ze od Chicaga nic jineho nemam, ale jednak se momentalne jina radovka neda koupit (pouze pozdejsi Best of) a druhak mi Chicago vzdycky evokovalo spis nejakej popikatej orchestr. O to vetsi prekvapeni a sok byl tento debut! Takovou porci energie a hudebnich napadu jsem dlouho neslysel. Vetsinou maji skladby podobny scenar - neustale stoupajici gradace az do finise. I kdyz dominuji predevsim dechy, nechybi ostra kytara, rytmika ma chvilemi zdrcujici tempo, kdo ulitava na zpevu - ma se taky na co tesit. Slabsim mistem pro mne osobne je "Free form guitar", nemam pro takove momenty bunky, skoro 7 minut kytaroveho vazbeni... to se da bud vydrzet nebo preskocit - ja skacu, ale neni ceho litovat, az do konce je hudby a zabavy porad hodne. Mile mne prekvapil na svou dobu nejen hutny, ale zaroven citelny zvuk. Skoro se mi nechce verit tomu co se o Chicagu pise - ze kvalita desek ma trvale sestupnou tendenci. Uvidime az se mi podari sehnat dalsi tituly, moc se tesim.
reagovat

Zdeněk @ 25.05.2009 14:15:03
Já myslím,že není čeho litovat,tohle je totiž jejich
nejlepší počin.

Apache @ 25.05.2009 14:20:35
"...ale jednak se momentalne jina radovka neda koupit..."
To ovšem není pravda. Teď jsem se díval, a na amazonu mají jejich kompletní diskografii. Všechno remastery z roku 2002 i s bonusy. Cena kolem sedmi dolarů za kus, což je myslím hodně v pohodě.

murphy @ 27.05.2009 09:58:02
diky za tip, eshopy jeste nemam tak zmaknute, chodim po staru do kameneho obchodu, nejak vic mne to bavi, ale ten vyber... No zkusim se kousnout a vyzkousim, Chicago za to stoji :-)

Mohyla @ 08.11.2010 10:57:55
Výborný album, výborné recenzie.
Pre Murphy: Ak ešte nemáš dikografiu doplnenú,pozri na 5 CD >> odkaz , o lacnejšej variante neviem.

PaloM @ 08.11.2010 16:01:38
Bol by som opatrný s dopĺňaním domácej diskotéky, lebo tento album je výnimočný oproti ich ostatným. Potom väčšinou hrali (v lepšom prípade) pop-rock s dychovou sekciou. Mám tento album a 2CD výberovku, to mi doteraz stačilo. Neviete, ktoré tituly sú v tom boxe 5CD ?

pito63 @ 08.11.2010 16:16:18
Paľo
CHICAGO Original Album Series (2010 UK issue 5-CD album set comprised of the best selling and critically acclaimed album releases 'Chicago Transit Authority', 'Chicago II', 'Chicago V', 'Chicago VI' and 'Chicago VII'; each album is housed in a mini LP-style card picture sleeve with the complete set presented in a sealed card slipcase).

PaloM @ 08.11.2010 17:32:39
Vďaka Piťo.

Mohyla @ 08.11.2010 18:03:26
Palo M: Nechcem nikoho presvedčovať o kvalitách Chicaga, novšiu tvorbu nepoznám, ale podľa mňa minimálne na týchto 5 CD majú od spomínaného pop - rocku hodne ďaleko. Takto: pokiaľ vychádzam z toho, že Transit Authority je za 5 hviezd, ostatné štyri albumy by som hodnotil v rozmedzí 4 až 4,5. Ja som spokojný a v pohode si pri ich počúvaní "chrumkám".

hejkal @ 08.11.2010 18:08:50
Dvoja a hlavne štvorka, live v luxusnej 4CD verzii stoja za hriech.

Mohyla @ 09.11.2010 16:32:00
hejkal:Pozeral som tú IV live, cenovo je to dosť náročné,mylíš, že sa to oplatí, keď to mám na štúdiovkách?

hejkal @ 09.11.2010 16:46:51
Ja som fanúšik živých albumov, takže vravím áno, ale potom sa na mňa nesťažuj. :)

PaloM @ 09.11.2010 16:54:32
Mohyla: reagujem na to 5CD "Original classic albums". Vzhľadom na tituly v tom, čo tu napísal Piťo, za tú cenu sa oplatí - kto má hlbší záujem o Chicago než ja :-)

Americký "Chicagsky" džezrock, to je v prvom rade rock obohatený nejakými tými dychmi.
Asi ťažko nájdeme skupinu, ktorá by svoje prvé albumy nahrávala na prelome 70-tych rokov štýlom - dvojalbum, dvojabum...dva sú málo, štvoralbum... a pod. V tomto sú unikát a dodnes sa čudujem, že to ustáli u vydavateľa.

Debut sa vyznačuje množstvom dychových aranžmá, Hendrixovskej gitary (včítane niekoľkominútových kvílení a spätných väzieb vo Free form guitar) a parádnych hlasov (Kath, Cetera, Lamm). Zdalo by sa, že fenomenálna verzia I'm a man je tou naj skladbou, ale osobne mám radšej Poem 58 (hlavne v druhej časti s neskutočným motívom) a South California Purples (dtto).
Celkovo ide viac o improvizovanú hudbu plnú sól a chytľavých rifov. Našťastie sladké džezové komerčňárny sa tu ešte nezjavili, takže si prídu na svoje hlavne hard a heavy rockeri.

Prvý album Chicago Transit Authority mám z celej diskografie najradšej. Oprava. Je to jediný album, ktorý mám. Vynikajúca rockovica s prímesou džezu.
4,5 *
reagovat

Olaf @ 28.10.2009 16:02:55
Já mám skoro všechny desky (a často je poslouchám), jen první čtyři jsou výborné, a ta první absolutní špička, jak už to bývá i u jiných skupin.