Yes - Union (1991)

Důležitý je vlastní názor při pohledu na určitou problematiku. Pokud si ho vytvoříte a nemáte problém se jim řídit, jsou vám veškeré recenze u zadku a může vás navíc těšit to, že se najde podobný "druh" který na danou problematiku nazírá a hodnotí ji ve vzájemné shodě s vámi. Okolní subnázor je přeci tak vrtkavé a proměnlivé tvrzení, na jehož utváření se podílí tolik konstant zároveň, že je nemožné s jeho intencemi pracovat a najít pochopení.

Proč tolik filozofie zrovna tady, na tomto místě? Protože tenhle postoj je velmi důležitý a úměrně se k albu Union váže. Existuje několik tezí a některé jsou pokřivené a obrácené proti dílu, jeho stvořitelům a nakonec i posluchačovi, že je podstatné zcela se izolovat vůči okolí a spolehnout se pouze na svůj úsudek.

Během jednotlivých písní je krásně poznat, kdo, nebo lépe řečeno která frakce Yes je podepsána pod tou či onou věcí. Výborně vyšly všechny Rabinovy příspěvky, a tak ten, kdo našel zálibu v albech z let 1983 a 1987, si spokojeně pomlaskne. S Howem u kormidla je to už složitější a z dvoutřetinové výzdoby, kterou sem dodal, některá sousta uvíznou v krku.

Bylo by určitě schůdnější otevřít desku až s trackem číslo čtyři, klasicky skvělou Rabinovskou (i u mikrofonu) věcí Lift Me Up, jelikož to, co se děje před ní, není tolik zajímavé. Následuje spleť geniálních myšlenek Without Hope You Cannot Start the Day, Saving My Heart, Silent Talking, The More We Live - Let Go, kde Howe a Rabin na střídačku potí krev a dostávají ze sebe to nejlepší, navíc pokud je účastníkem i Wakeman, skladby dostávají atmosférické čaro a Andersonův energický génius vyvěrá v plném rozsahu.

Povedená esoterická vsuvka Angkor Wat a Howe v Rabinovském kabátu při Dangerous, kapela šlape na doraz. Podobná eruptivní nápaditost je dotažena až do konce desky (vyjma příšerně dobového bonusu) a důležitou emoční rovinu, která k Yes neodmyslitelně patří, musí zaznamenat i nahluchlý neumětel.

Bez předsůdků a s láskou k Yes 80%
reagovat

john l @ 04.03.2017 09:06:27
Raděj změnit téma. Máme tu zásadní desku dějin i Beatles samotných naschvál!!! podhodnocenou a máme tu špatnou desku Yes naopak tvrdě nadhodnocenou. Myslím že Union nikdy neměla vyjít jako konglomerát dvojích Yes a je slyšet jak se to uvnitř pěkně hádá. Za polovinu materiálu bych loboval a nemůžu říct že je jen Howeho, nebo Rabina.

Ryback @ 04.03.2017 13:09:16
Zdravím Oře.
Tohle album jsem neslyšel a nehodlám poznávat. Ale: pod Tvé první dva odstavce bych se mohl podepsat. Výborně napsané.

Jarda P @ 04.03.2017 13:09:30
Já s Unionem nemám problém. Oproti Open Your Eyes a posledním dvěma deskám je to veledílo.

kamila @ 04.03.2017 14:27:43
Čtyři mi u Union nepřijdou přehodnocený. Yes můžu ráno, v poledne... takže i Union poslouchám ráda. K bílým Beatles se nebudu vyjadřovat, zaznělo by hodně sprostých slov na adresu recenzenta a to jaksi není třeba. Beatles si špinit nedám!!!!!!!!!!

Pěkně řečen: Důležitý je vlastní názor při pohledu na určitou problematiku. Pokud si ho vytvoříte a nemáte problém se jim řídit, jsou vám veškeré recenze u zadku a může vás navíc těšit to, že se najde podobný "druh" který na danou problematiku nazírá a hodnotí ji ve vzájemné shodě s vámi. Okolní subnázor je přeci tak vrtkavé a proměnlivé tvrzení, na jehož utváření se podílí tolik konstant zároveň, že je nemožné s jeho intencemi pracovat a najít pochopení.

Ja osobne by som až tak tragicky Union nevidel. Áno, bol to projekt, ktorý mal príliš veľa hudobníkov, aby vyšiel na 100% a právom sa radí na chvost čo do kvality albumov Yes. Ale ja som čakal katastrofu, a práve preto sa nekonala. Takže Union hodnotím troma hviezdami. Prečo? Pretože to nie je zásadné a podľa ma to vôbec nie je zlé (čiže opak je dobré). Navyše dve hviezdy sú podľa mňa málo, lebo nie je to len pre fanúšikov a zberateľov, vezmite si súčasnú hudbu v rádiách, oproti tomu je Union predsa len dobré album. Ako celok je to v podstate taký pop rock jemne reznutý starou progresiou Yes. Nájdu sa tu však aj naozaj dobré skladby, pre mňa sú to Shock the system, Miracle of life a Take the water to the mountain. V každom prípade, album nie je taký Yes aký by fanúšik očakával, ale mňa rozhodne nezarmútil, neznechutil ani nič podobné. Preto odo mňa dostáva tri hviezdy, stále to je príjemná muzika.
reagovat

luk63 @ 23.07.2010 09:56:31
Asi tak. Já si někdy naprogramuju 4 skladby s jednou sestavou, jindy zbytek s druhou sestavou, přičemž asi tak dvě nudné věci na konci vynechávám.

martin69 @ 23.07.2010 10:02:15
Mám podobný názor . Union je velmi příjemná deska . Podle mě Yes rozhodně žádnou špatnou desku nikdy nevydali .

moonySK @ 23.07.2010 10:26:08
Union je podla mňa nie bezchybná doska, ale črtá sa tu hlavne spoločná práca, a to mi na Yes vždycky inklinovalo.

PaloM @ 23.07.2010 17:17:51
Vždy ti to imponovalo, keď už chceš cudzie slovo :-)
Čiže sa ti to páčilo.

Petr Gratias @ 21.05.2012 19:27:17
Četl jsem, že Bill Bruford se shodl s některými účinkujícími hudebníky na tom, že album se mělo přejmenovat z Union na ONION. Protože když potom slyšeli výsledek, tak jim šly do očí slzy - ne dojetí
ale smutku z toho co skupina, která měla hrdý název YES na tomhle albu vyplodila....
Osobně to nebudu komentovat.

mikepis @ 23.05.2012 17:32:45
Rozhodne nepravom zaznavana platna. urcite lepsia ako zufale Tormato, ci archaicky znejuci Time and Word alebo pre peniaze na Wakemanove klavesy vytvoreny bezpohlavny Fragile.

Isto, bola lo akcia nahravacej spolocnosti a nie yesmanov. Ale vklad ABWH - osobitne pesnicky Shock to the system a I would have waited forever pokladam za to najlepsie, co ABWH vbytvorili, IMHO lepsie ako ich studiova platna. Rovnako pesnicky Rabinovho yesu su prudko pocuvatelne.

Koncerty Yesu z cias Union sa pokladaju za absolutnu spicku yesologmi ako aj samotnymi clenmi kapely.

osobne lutujem, ze ABWH nenahrali ten druhy album s elektronickymi Brufordovymi bicimi. historia sa neda menit. bolo ako bolo, a tak je to dobre.

Jarda P @ 23.05.2012 19:56:29
I když patřím k těm, kteří nepovažují Union za nejhorší desku Yes (tím je Open Your Eyes), povyšovat ji nad Tormato, Time and a Word či dokonce nad Fragile považuju za masochismus. A elektronické bicí Bruforda? Taky díky nim jsem dosud ABWH dosud na chuť nepřišel. Ale každému dle jeho chuti.

"Onion". Týmto výstižným názvom hodnotí p. Wakeman túto dosku, pretože len malá myšlienka naň mu spôsobí slzy v očiach... Je to naozaj tak, album je slabé, nudné, rozvláčne... (veď CD treba zaplniť 70 minútami hudby, nie?). Mňa už desí len pohľad na obsadenie hostí (10 osôb obsluhuje synťáky)... tak čo tam asi mohlo ostať z Wakemanovho (Kayovho) vkladu... ?!
Zopár (4ks) celkom vydarených skladieb (z prvej polovice) ma však donúti dať mu 2 hviezdy...
reagovat

Badel @ 18.06.2010 23:45:27
no vidíš, a mě tohle album, konkrétně skladba "Dangerous" před hodně lety přivedla k YES. Takže to nějakej efekt mělo. Pravda, není to jejich majstrštyk, ale ohánět se Wakemanem mi nepřijde místné, poněvadž ten nikdy YES neutvářel.

PaloM @ 19.06.2010 08:33:09
Badel: keď čo len jedného nového fanúšika toto CD prinieslo, tak malo zmysel. Ovšem s Wakemanom nemáš pravdu. Yes nezaložil, ale jeho prínos je obrovský. Samozrejme, že nie na Union :-)

Petr Gratias @ 21.05.2012 19:34:01
Nevím, Badele...
pravda, Wakeman přišel do Yes až později a není zakladatelem kapely (podobně jako Howe), ale ani kytarista Peter Banks, ani varhaník Tony Kaye nedokázali vložit do svých nástrojových partů tolik jako Howe a Wakeman.
Jak sám Anderson tvrdí v seriálu o artrocku, on sám na nic hrát neuměl. Měl hudební vize, schopnost psát kreativní abstraktní texty a především neslýchaný nádherná tenor.
Myslím, že Wakemanem se Yes odrazili do vyšších podlaží a s Kayem by toho nedosáhli.
Wakeman nebyl jenom vynikající varhaník, ale famózní klavírista a dokázal ovládat i mellotron a první analogové synthesizery.....
Takže si myslím, že jejich sound utvářel...
Zdravím!

stargazer @ 07.07.2019 13:06:00
Souhladím s výrokem Wackemana, že by se deska měla jmenovat Onion, když jí slyšíš chce se ti brečet.

Keď sa stretne viac kohútov na jednom smetisku, zvyčajne to nedopadne dobre.Toto prirovnanie ma vždy napadne keď počúvam tento album.Začiatkom deväťdesiatych rokov boli totiž "yesáci" značne rozhádaní. Na jednej strane muzikanti okolo speváka Jona Andersona a jeho projektu ABWH(Anderson,Bruford,Wakeman,Howe) a na strane druhej bassgitarista Chris Squire, vlastník názvu skupiny YES a právneho know-how okolo toho.Takže obe tieto skupiny nahrávali nový materiál zvlášť, až niekoho napadla "prevratná" myšlienka zakopať vojnovú sekeru a zmieriť sa.Tak sa aj stalo a obe znesvárené skupiny spojili svoje "výtvory" a vznikol z toho v roku 1991 Union.Mimochodom, v tom istom roku ďalší Union zanikol ,a to Soviet union, čo bola mimoriadne dobrá správa a povedzme si otvorene, bolo už načase :-).Ale vrátim sa k meritu veci.Album Union je v celom kontexte tvorby legendárnej skupiny Yes jednoznačne najslabší, priam katastrofálny, aj keď to spočiatku tak vôbec nevyzerá.Hneď prvá skladba I would have waited forever je typicky yesovský rezký "otvarák" v štýle Your´s is no disgrace z Yes albumu, nie je veľmi čo negatívne vytknúť, paráda.Politická Shock to the system tiež zaujme,je celkom OK. Howeho akustická perlička Masquerade tiež neurazí. Za vrchol albumu považujem jednoznačne skladbu Lift me up ,ktorá má všetky pozitívne atribúty tvorby skupiny Yes ,najmä zborové vokály a mohotný hymnický refrén, z ktorého až mrazí. A text je tiež výborný. Nasledujúca Without hope... je posledná skladba na Union-e, ktorá sa dá ešte ako-tak počúvať, ak keď s prižmúrením oboch očí.Po tejto skladbe však kvalitatívna krivka prudko klesá až niekde hlboko pod bod mrazu.Zvyšných deväť skladieb považujem za to najslabšie čo kedy páni zo skupiny Yes nahrali. Nevýrazná, mdlá nuda,vypchávka, hudobný balast...Vždy to dopočúvam do konca len s najväčším sebazáporom. Pre zberateľov ,ktorí chcú mať toto CD vo svojej zbierke za každú cenu uvediem iba ako perličku fakt, že momentálne sa pôvodné vydanie od BMG-Arista nedá už nikde kúpiť ani objednať,takže takýto nešťastník je nútený dať za japonské vydanie nekresťanský peniaz.He,he to by som nikdy nepovedal,že raz sa stane moje šestnásťročné cd nevydareného albumu Union od BMG ešte zberateľskou raritou :-))).Blbá to politika hudobných vydavateľstiev!Moje hodnotenie je možno prísne,ale v prípade albumu Union sa jedná skutočne o veľmi nevyrovnané a nekompakné rozhárané dielo.Ešteže si to páni zo skupiny Yes u mňa čiastočne "vyžehlili" nasledujúcim albumom Talk.
reagovat

PaloM @ 14.03.2009 14:20:05
Brano, súhlasím, tiež by som dal 2 hviezdy a len preto, že to je a bude už raz navždy moja najobľúbenejšia skupina. Ak si pamätám dobre, oni to CD natáčali na rôznych miestach sveta a oddelene, zrejme sa ani raz nestretli v štúdiu. Hudba je chladná ako aj obal CD, ktorý patrí medzi ich najslabšie. Keby boli zredukovali obsah na cca 40 minút, bolo by to lepšie. Ja som to celé asi nikdy naraz nevládal počuť. Mám CD z Popronu za cca 3 stovky, ani som netušil, že to môže byť taká vzácnosť. V čase krízy premeníme na rožky s pivom :-)). No koncerty Union sa podľa mňa zdarili, aspoň podľa 2 záznamov, čo mám. DVD Union vydali tuším Japonci a naša STV dávala kedysi záznam iného koncertu 8 "yesákov", to natočil kámoš na video.

Brano @ 14.03.2009 16:18:21
PaloM:Aj ja si pamätám na ten koncert z Union-tour,ktorý vysielala STV.Mohlo to byť asi okolo roku 1994.Pozeral som ho vtedy so zatajeným dychom.Veľmi sa mi páčil na rozdiel od štúdiovej platne.Tiež máš pravdu v tom,že obidve skupiny(ABWH aj Ch.Squire a zvyšok Yes-u)nahrávali album Union v rôznych končinách sveta.Aj preto pôsobí tak nekompaktne a rozhárane.

Lothian @ 14.03.2009 17:50:40
Máte pravdu,není to zrovna silné album,ale absolutní dno je pro mne Open your eyes. Z něj neposlouchám nikdy nic. A jen o chloupek výš je Magnification. Yes a symfoňák nemůžu.

PaloM @ 14.03.2009 18:43:20
Lothian: súhlasím s Open Your Eyes, ale doslova pár skladieb znesiem. Magnification sa mi páči, aj Yes Symphonic Live (DVD), nedopadlo tak zle, ako som sa spočiatku obával. Viac mi vadia symfo vsuvky na LP/CD Time and Word. Umelé spojenie rocku a symfonického orchestra (najmä dodatočné prerábky) neznášam, najhoršie to dopadlo asi s Metallica - S&M. Naopak, dobre to robí Therion. To je ale odbočenie od témy, lebo najradšej mám symfonikov, keď hrajú Beethovena, Mozarta či Šostakoviča.

Lothian @ 15.03.2009 07:43:21
Já jsem tzv. "vážnou hudbu" úmyslně vypustil,zdaleka nestíhám poslouchat ani tu rockovou.
Docela pěkně se na koncertech povedlo doplnit rockovou muziku smyčcovým kvartetem Mostly autumn.

Jednoho krásného letního dne roku 1991 se mi podařilo zahlédnout v dnes již dávno neexistující prodejně CD v Brně album, které svojí grafikou muselo být od Yes. A také ano - že by nějaký výběr? Ne, je to novinka, dnes ji dostali, hurá, život je krásný, Yes vydávají další album, to je tedy něco! Následovala okamžitá koupě a za hodinu první poslech. A nelíbilo. Následovalo dalších mnoho desítek poslechů, přece jen v té době sbírka nebyla tak hojná a poslech konkrétních titulů přicházel v úvahu častěji. Pořád nelíbilo. Začínalo být jasné, že je to nejslabší album Yes, že je nerad poslouchám, že je vysloveně otravné a jejich jediné u nějž se těším na konec, abych to už měl za sebou. Nu což, jednou se to stane každému, nikdo nemá recept na tvoření dokonalého umění. Story kolem vzniku Union je dostatečně známá a tak jen málokoho překvapí, že za účasti kompletní sestavy největších Yes es dochází k roztříštěnost i a nedotaženosti výsledného produktu.

Album jako celek hodnotit nehodlám. Stejně jako mě chaotická hromada kamení nevede k hodnocení té vlastní hromady. Kdyby tak někdo z těch samých kamenů postavil stěnu, schody, bránu, most, hodnotil bych dílo, ale hromada neopracované hlušiny mě k tomu neláká. Naopak záměrně volím posouzení jednotlivých kousků a s chutí to udělám emotivněji než jindy. Myslím, že natolik mám Union naposlouchané a vnitřně vyjasněné.

01. I Would Have Waited Forever
To je právě ono, skvělá první skladba! Spěje kupředu, těží z úžasných Andersonovských vokálů, propracovaných aranží, pěkně se nástroje mezi sebou proplétají, znějí jiskrně a živě. To je právě ono - začátek dobrý, všechno dobré. I dnes po první skladbě si říkám, co to vlastně proti Union mám? Tato radostná kompozice se jakoby vyloupla z Tormato a dává naději ve velké věci.

02. Shock To The System
Další lahůdka. Více kytarová, rytmicky výraznější, šlapavá. Výborným způsobem propracovaná, označil bych ji za ducha post Big Generator v tom nejlepším slova smyslu.

03. Masquerade
Překrásný instrumentální kousek od Steve Howe, jeho typický prstoklad dává vzniknout mimořádně čisté, průzračné a melodické miniatuře, která je balzámem pro posluchačovu mysl.
- - POŘÁD DOBRÉ, TŘEBA JSEM SE MINULE SPLETL, NEBO CO - -

04. Lift Me Up
Hutně produkovaná melodická záležitost. Výrazná, chytlavá, úplně ji slyším na Big Generator. Dobře udělané řemeslo, akorát již podle osvědčené šablony, navíc cítím jak na mně svojí chytlavostí tlačí, jak se snaží být efektní a účinná. Chybí jí lehkost a samozřejmost, je to spíš rutina.

05. Without Hope You Cannot Start The Day
Velmi zajímavé... Zvolna se rozvíjí ... odbíhá různými směry ... zase se vrací ... poklidná i těkavá současně ... nikdy se úplně nerozjede ... současně stále hladově hledá každou novou notu. Je to nepřeslechnutelný dědic projektu ABWH, pro mně nejlepší skladba na albu.

06. Saving My Heart
Děsivě přeprodukovaný násilný pophit. Líbivost, chytlavost, zapamatovatelnost. Kytaroví Modern Talking. Vcelku pěkná skladba na jeden poslech z rádia od nějakých Toto nebo Asia, ovšem u Yes má dopad barbíny ze supermarketu posazené mezi obrazy holandských mistrů.
- - A OD TEĎ NASTÁVÁ INTENZIVNÍ TEŠENÍ SE NA KONEC - -

07. Miracle Of Life
Tak tohle je ze záložního šuplíku, aneb co jsme pro nezpůsobilost nezařadili na 90125. Nedotažená a nepřívětivá skladba, studená, zbytečně natahovaná, celkově nepříjemná. Způsobuje nutkání vypnout CD přehrávač a disk hodně daleko zahodit.

08. Silent Talking
Patnáctý odvar z ABWH, ach jak hluboko jste klesli. Při tomto tichém povídání si připadám jako kdybych polykal chlupatou housenku, bléé. Nedá se to ani pít, ani jíst, ani nic. Poslouchat už vůbec ne.

09. The More We Live - Let Go
Jalová podivnost, odpad z Andersonových sólových projektů. Zbytečné a k ničemu, takovémuto pokusnému preludování ani nechci říkat skladba. Extrémě nepříjemný zpěv, syntetická kopie Andersona, překonává v tomto dosud pro mně nejhorší GFTO.

10. Angkor Wat
Pro tenhle šutr platí desetinásobně, co pro předchozí. Neuvěřitelná zpotvořenina, že by nedostatek soudnosti? Že by anderson poslal místo sebe androida, aby stíhal? Že by ... ?
- - UÁÁÁ, ŽALUDEK PROTESTUJE, STUDENÝ POT, VYSCHLO V ÚSTECH, TOŤ PŘÍZNAKY AKUTNÍHO ŠOKU - -

11. Dangerous (Look In The Light Of What You're Searching For)
90125 říznuté novou vlnou, syntetický blábol, únavný a otravný nesmysl. Máme tady chlapci nějaké zvuky na pásku, dáme to na ten junjon nebo ne? Tak jo...

12. Holding On
Taková obyčejná a průměrná píseň. Ale po přetrpění těch pěti, co byly před ní, působí jako osvěžujícíc vánek v parném dnu. Ne Yes standard pořád docela slabota, ale dá se alespoň snést.

13. Evensong
Vycpávka? Nedopatření? Zapomenutý výstřižek ze studia?!?
- - NAUSEA VRCHOLÍ - -

14. Take The Water To The Mountain
Další typická andersonovská ekoagitka. Zbytečné zaplevelení již tak ubohé desky. Ach jo, velkolepé poselství s absencí čehokoli, co by zasloužilo hrdé označení - hudba.

15. Give & Take
Závěr je veskrze příjemné překvapení. Yes tu hrají s radostí sami sebe, bez přetvářky a pózy. Nádhera - spontánní životabudič - krása.

Tož tak. Albu schází emoce a drama. Nemá gradaci, nemá momenty, kdy dochází k zaujatému prožití něčeho hudebně významného. Je to prefabrikát, je to vybledlý a notně potrhaný plakát zvoucí na kdysi dobrou skupinu. Nesourodá hromada skladeb, poloskladeb, nedodělávek a zmetků. Studené, svízelné a nepřijatelné.

Mohli jste pánové, ve svém tvůrčím spojení udělat vcelku dobré EP, se skladbami 1, 2, 3, 5, 15, v celkovém čase 23:48 bych je s potěšením poslouchal. Mohlo to být standardní průmerné LP o čase 40:25, kde by doplněk tvořily ještě vcelku snesitelné skladby 4, 6, 12. Ale protože jste zplodili mrzáka o zcela nesnesitelné délce 70 minut, kde zazněl každý váš škyt, slint a prd, hodnotím po zásluze.

Hodnocení: 1/5

reagovat

František Dobrota @ 21.12.2007 12:14:53
Tak zlé to zase není. Já dávám 4.

Gattolino @ 08.02.2015 10:15:17
Byl jsem zděšen. Podle této recenze, že by Yes vyplodili takový s prominutím shit? Na první poslechy se mi Union nezdálo tak zlé, že bych ztratil sluch? Minimálně se mi zdálo srovnatelné s průměrnou posttormatovskou tvorbou, která alespoň nikdy neurazí. A pak jsem si přečetl páně Anthonyho názor na geniální Going for the One, dokonce i na skvost Awaken, a oddechl jsem si. Znamená to, že Union přece jen nebude tak špatné ...

luk63 @ 08.02.2015 11:19:34
Union se mi líbí rozhodně víc než projekt ABWH a jeho o dva roky starší studiovka!

Gattolino @ 08.02.2015 16:33:59
Ano, poslechl jsem si to znovu, a potvrzuji, je to opravdu dobrá deska. Jistě, na sedmdesátky nemá, ale je to dost dobrá a poctivá muzika. A jsou to prostě opět Yes, hraví, nápadití a nezaměnitelní :-)))

vztah samotnych yesmanov k Union:

- wakeman v interview spomina, ze demosnimku Union v rozculeni vyhodil z okna auta pocas jazdy a musel si zohnat druhu

- studiovy gitarista Jimmy Haun, ktory nahraval niektore gitarove party Union, v interview opisuje nasledujucu epizodu: Ked Anderson pocul Angor Wat, obratil sa k Jonathanovi Eliasovi (jeden z producentov Unionu) a zahlasil - "There is not one fucking Yes member right now playing!"
reagovat

Personálne mierne dramatická a nie vždy prehľadná situácia predchádzala vzniku tohoto albumu, ktoré ma v histórii existencie kapely tiež jedno privilégium – je totiž pod ním podpísaných najviac členov, ktorý za vyše 35 rokov (z dnešného pohľadu) prešli týmto gigantom art rocku…
V roku 1990 zostava ANDERSON, BRUFORD, WAKEMAN, HOWE začala nahrávať podklady pre svoj nový - druhý album, pričom za oceánom pod oficiálnou hlavičkou YES komponovala súbežne štvorica RABIN, SQUIRE, WHITE and KAYE. Novinárska klika to trefne označila, ako tiché súperenie na diaľku medzi „YES - East“ a „YES - West“. Špekulácie vznikali najmä u vokálnych partov v zostave „YES -West“ – uvažovalo sa o angažovaní Trevora Horna, ktorý si mal jednotlivé party podeliť s Trevorom Rabinom a Chrisom Squireom, ale nakoniec pozvali Jona Andersona…a stalo sa…
Anderson, nadšený pracovným materiálom, ktorý si vypočul u „amerických“ YES prišiel na myšlienku zjednotiť obidve „znepriatelené“ frakcie YES a vydať spoločný produkt…a UNION sa chystal na svetlo sveta…
Osemčlenná zostava – dvaja gitaristi, dvaja bubeníci, dvaja klávesáci, basák (vlastne dvaja basáci – na väčšine skladieb hraje ako hosť aj hviezdny Tony Levin) a sólový spevák (pričom o kvalite doprovodných vokálov Rabina, Squirea, Howa a Whitea nemožno vôbec pochybovať) dávajú spolu nesmierny potenciál…ale je to asi ako v súčasnej dobe s fotbalistami Realu Madrid – hviezdna zostava nie je automaticky zárukou hviezdnych výsledkov! Album, ktoré prišlo na svet je vlastne výberom – kompilátom toho, na čom sa obidve zložky East/West YES nakoniec „diplomaticky“ zhodli…
CD verzia obsahuje 15 kompozícii (LP verzia 13) s maximálnou minutážou 7:30 (skladba Miracle Of Life), teda megazostava YES žiadne dlhé opusy pod vedením producenta Jonathana Eliasa (ktorý má mimochodom na väčšine kompozícii skladateľskú spoluúčasť) nevyprodukovala…
Union je kompromisný, pesničkový album, síce rozmanitý (samozrejme, veď skladateľsky sa na ňom podieľalo historicky najviac členov kapely), v kontexte tvorby YES mu patrí - nepochybne -jedna z nižších pozícií…
Album otvára skladba z pera dvojice Anderson/Howe I Would Have Waited Forever čo je evidentné podľa výrazných vokálnych liniek a gitarových figúr a medzihier - fakt pekné! Následuje hardrocková Shock To The System od tých istých autorov a tretia - inštrumentálka Steve Howea Masquerade nadväzuje na jeho perly, ako sú Mood For A Day, alebo Clap.
Štvrtá Lift Me Up je typický kúsok z dielne dvojice Rabin/Squire, a evokuje album 90125 aj vďaka spevu Trevora Rabina. Nasledujúca Andersonova Without Hope You Cannot Start The Day zkľudní tempo dosky aspoň na chvílku a zvýrazní vokálne umenie Jona.… Ďalšie dve skladby Saving My Heart (s prvkami reggae) a melodická Miracle Of Life je opäť typický rukopis plodného autora Trevora Rabina, ôsma kompozícia v poradí je kolektívne dielo štvorice ABWH s názvom Silent Talking.
Deviaty kúsok The More We Live - Let Go je jeden z prvých a veľmi výrazných vkladov budúceho tandemu na pôde tak YES, ako aj kapely World Trade a Conspiracy - Chris Squire a Billy Sherwood sa konečne našli…
Prvý bonus na CD, oproti pôvodnému vinylu je nádherná Angkor Wat od dvojice Anderson/Wakeman s tématikou mystického strateného a znovuobjaveného mesta v džungli Kambodže. Po kratšej Andersonovej skladbičke s Rabinovskými gitarovými riffmi Dangerous prichádza Holding On od dvojice Anderson/Howe, charakteristická zase pre predošlú tvorbu projektu ABWH. Šťastná trinástka je vlastne sotva minútové intermezzo krimsonovskej rytmiky Levin/Bruford s názvom Evensong a prichádza finiš – zadumaná Andersonova Take The Water To The Mountain. Posledná pätnásta skladba s najväčšou hitovou ambíciou na albume je zároveň druhý CD bonus Give And Take, ktorú zložili pre pôvodné ABWH Jon Anderson a Steve Howe (vyšlo len na európskej verzii albumu)… a po takmer 70. minútach máme dielo za sebou…
RESUMÉ: Každý skutočný Yesák ihneď vycíti, že je to evidentne album, ktoré nebolo robené na jednom mieste, v jednom súdržne šlapajúcom manšafte a nostalgické povzdychy za staršími veľdielami skupiny sú popráve namieste! Tentokrát dokonale platí, že menej je viac – osem (s Levinom deväť) výborných muzikantov (a ďalší rad skutočne hviezdnych hostí) nebolo zárukou albumu, ktorý by preskočil laťku Yesovského nadštandardu. Škoda – tadiaľto cesta nevedie, pre budúcnosť je jasné, že päťčlenný kolektív kapely je optimum – personálne obsadenie je vecou tých, čo majú slovo zásadné (že, Chris & Jon ?)…
S týmto albumom sa spája aj moje prvé veľké koncertné očakávanie a následné sklamanie spojené so skupinou – v júni (červnu)1991 mali YES po prvý krát vystúpiť za (post)železnou oponou v Budapešti, ale koncert, na ktorý sme mali rezervované lístky bol 24 hodín pred jeho realizáciou zrušený z bližšie nešpecifikovaných dôvodov maďarskými organizátormi…na svojich miláčkov N.1 som musel čakať potom ešte predlhých rozprávkových sedem rokov…


reagovat

jonathan.sk @ 02.07.2007 00:00:00
..tiež som bol, na tom zrušenom koncerte v Pešti..., dodnes mám z neho doma plágat, ktorý sa mi podarilo odtrhnúť z jednej betonovej skruže..., večer sme sa potom od zlosti nad zrušeným koncertom opili ...

Absecence příspěvku k tomuto albu zdá se mi jevem přinejmenším podivným. Klenotníci art-rocku YES si přeci zaslouží pozornost, i když zrovna vybrousí druhořadý kámen. Nemohu zcela objektivně posoudit, jedná-li se o nejhorší nahrávku kapely, neb jsem neslyšel všechna alba YES, avšak dle všech psaných indícií a (v poslední řadě) zdejšího pusta, nejspíš ano.

První skladba nese na poslech všechny typické atributy yesovských 80. let - zvukomalebný poprock, zapamatovatelný refrén a lehký závan progrese. Bohužel dle mého trpí neduhem mnoha popových skladeb - snadno se oposlouchá, navíc refrén mi začal být asi po desátém poslechu doslova protivný.
Schock To The System ukáže progresivnější stránku älba. Instrumentálka Masquerade je milé, něžné, hladivé vykradení sebe sama (The Clap).
Lift Me Up - opět poprockový hit s nasládlou atmosférou, ale neoposlouchává se tak rychle jako první skladba. Ve stejném trendu pokračuje i pětka s nádhernou úvodní pasáží: jen orchestrální aranže, klavír a vzletný Andersonův hlas. Trochu mi zde vadí ten bodavý refrén (výšky mohou být nepříjemné). Pořád ještě v kvalitním laufu běží Saving My Heart, nejvzdušnější, a přes svůj refrén i nejméně patetická skladba na albu.
Miracle Of Life zní sice ze začátku kolovrátkově, ale nakonec se rozjede v příjemně patetickou poprockovou (sedmiapůlminutovou) písničku. Silent Talking je taková jedním uchem tam... snad jen ta pasáž s trylky kláves za Andersonovým zpěvem.
The More We Live - Let Go. Její pomalý refrén má velikou sílu, ale neskládá se prakticky z ničeho jiného. Taky mne napadá, je li tolik lásky, kolik jí vyjadřuje na albu Anderson vůbec schopen někdo dát či unést.
Neotřelými (prý tajemnými) zvuky opatřené Angkor Wat (snad bych asocioval se Siberian Khatru; i postupy při pojmenovávání skladeb se dají účině přerecyklovat) a Take The Water To The Mountain (nejen)zaváněji world music; Take The Water... obsahuje vcelku výrazný ekologický text a velmi silnou atmosféru.
Poklidnou a křehkou atmosféru Angkor Wat zcela zlikviduje Dangerous; snad chtěli YES album znovunakopnout, ale docílili opačného účinku - přijde jen rozčarování.
V Holding On slyším části úvodního songu a vůbec celá skladba zní dost nevýrazně.
Evensong by mohla být skvělá melodie na mobil, málokdo by rozeznal, že se nejedná o MIDI soubor. A pak již zmíněná Take the Water to the Mountain. Skladbu Give And Take na svém CD jaksi postrádám...

Jak album hodnotit? Mnoho skupin by se o písně z alba porvalo. Stačí to však u YES, stačí to u artrockové modly? Album je bezpochyby dobré, v obecném měřítku, ale srovnání s 901 25, Relayer a dalšími rozhodně nesnese. Jelikož fanouškem u dvou hvězdiček je patrně míněn fanoušek skupiny, dalo by se říct, že album pro něj není, pro sběratele ano. Paradoxní situace. Dám za 3, ač bych vzhledem k ostatnímu materiálu měl dát 2; půlky nechybí jen hostinským...
V roce 1991 mne příliš nepotěšili ani RUSH, takže z tohoto (pop)ro(c)ku budu asi pořád poslouchat spíše Joyride a Innuendo
reagovat

Martin Souček @ 25.06.2007 00:00:00
Nechci v žádné případě polemizovat nad recenzí jako takovou (ani tvojí Tanmut-e, ani výše uvedeného Mayak-a). Ty tři hvězdičky dle specifikace hodnocení pravděpodobně sedí. Sice bych si našel jiná pozitiva a negativa, ale v zásadě souhlasím až na jediné Tanmut-e. „Instrumentálka Masquerade je milé, něžné, hladivé vykradení sebe sama (The Clap) „. Zapomněl jsi podotknout, že nejde o instrumentálku celé kapely, ale kytarovou, tedy páně Howa. A zde musím zásadně nesouhlasit, protože pak by platilo, že Steve nedělá celých 40 let nic jiného, než že vykrádá sám sebe. Steve natočil podobných skladeb minimálně stovku. Jedná se o krátké etudy hrané pouze na akustické kytary, zřídkakdy ještě doplněné o jeden či dva další nástroje, vždy však klasické. Jsou to rozmanitá dílka, kterými baví Steve na svých sólových koncertech nevěřící uši a oči diváků a vedle hraní v týmu jde o jednu ze stěžejních linií jeho tvorby. Patrně ji neznáš, neboť bys tu větu nikdy nenapsal.