Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond (1975)

30.11.2019 EasyRocker | #

I druhá sestava MO slibovala řadou zvučných jmen mimořádný zážitek. Větší nástrojový i stylový rozptyl se projevil už Apocalypse. Název inspirovala meditativní báseň Sri Chinmoye, McLauglinova mentora a guru.

Eternity's Breath Part 1 s modlitbou ke Spasiteli zjevuje vždy silnou duchovní podstatu - křesťanskou i populární filozofie Dálného východu. Je tu chorál Gayle Moranové, Pontyho tahy a Waldenova zatím jen příprava. Druhá část Dechu věčnosti víří uragánem, už plně v teritoriu fusion. Piano s houslemi a sbory tvoří klidný, pasívní protipól. Nejdelší Lila´s Dance je působivým dialogem McLaughlinových mistrných maleb s dechovým duem Knapp/Tubbs a Waldenovým klavinetem. Can't Stand Your Funk se nezapře; živelný a drásavý McLaughlin versus dechy a slapující Ralphe Armstrong. Z opačného spektra jeho génia je Pastoral, utkána z nejjemnějších akustik a fantastických Pontyho houslí. Nádhera a hloubka staletí. Skoro organicky navazuje Faith - nepopsatelné, co se stihlo vměstnat do dvou minut Víry. K funku se navrací Cosmic Strut. Blízko i vzdáleni jsme od Mahavishnu s Hammerem, Cobhamem... bravurní Ponty znovu k vašim službám. Plně v režii Moranové je pak nadzemský chorus If I Could See. Zálibu v mísení jazzu a funku stvrzuje rychlopalné, nástrojově orgastické číslo Be Happy. Kontemplativní, smířlivá Earth Ship. McLauglinovy sóla a vyhrávky patří k vrcholným zážitkům, přesahujícím hudbu. Jean-Luc Ponty si bere slovo v Pegasus. Smyčcové trio v Opus 1 následuje tečka - fusionové inferno On the Way Home to Earth. Znovu střet dvou pólů byl i náplní Chinmoyovy básně. Přiblížení se Božské dokonalosti kontra pozemský chaos, pachtění a shon za pochybnými hodnotami.

Dávám hodně silné čtyři. Třebaže nejsem zarytý fúzař, první desky (Mk.1) jsou u mě za plný počet. McLauglin určitě překvapil, protože se vydává trochu jiným směrem, aniž by ztratil na zlomek vteřiny věci z kontroly. Příjemné prolnutí jazzu, rocku, funku, blues i moderní klasiky. Vždy mi z Davisovců sedli lehčí a přístupnější Weather Report nebo Return to Forever.
reagovat

stargazer @ 30.11.2019 17:30:08
Přečetl jsem si všechy recenze a reakce na ně. Pravdou zůstává jedna věc. Po tomhle albu odliv fanoušků Mahavishnu Orcherstra nabral na síle. A to je moc velká škoda, protože tohle album si to nezaslouží. Reakce typu, že nehraje tam Cobham, Hammer, Goodman jsou naprosto mimo mísu. Ponty a Walden jejich posty ovládli naprosto bezchybně, trochu však chybí klávesové úlety Jana Hammera.

V kapele to začalo trochu skřípat mezi členy. Jedni byli zastánci učení Sri Chimnoe a pak byli "ti druzí" Přestali mezi sebou komunikovat. Ponty odešel v době vydání alba nas...ý, že nebyl uveden jako autor skladby Pegasus. Skupinu opustil. Odešli i další lidi okolo Mahavishnu a nakonec zůstal kvartet co známe z Inner World.

Díky všem za vaše recenze a názory k této vyjímečné skupině.

EasyRocker @ 30.11.2019 18:40:41
stargazer: díky za zasvěcenou reakci, osvětlující i mě, jak to tehdy bylo. Tak ono není žádné tajemství, že McLaughlin byl skladatelsky i hráčsky dost dominantní a kvůli tomu se rozešla vlastně už Mk.1, byly myslím taky spory o autorství, "doprovazeči" nesli jeho dominanci nelibě.

stargazer @ 30.11.2019 19:29:26
EasyRocker. Maš pravdu. McLaughlin si jakoby přivlastnil spousty nápadů a vyhrávek ostatních členů kapely. Měl to zažité "údajně" ještě z doby, kdy hrál s Milesem Davisem. Davis byl kapelník, tudíž zodpovědný za celý výsledek, tak proto se podepsal jako autor celé desky.
Třeba album A Tribute To Jack Johnson je skoro celé McLaughlinova práce, postavená na rifech a jeho kytaře, které John vymyslel, ale autorství vyžral Miles Davis.
Tak to tenkrát bylo a promítlo se to i do tvorby Mahavishnu.

bullb @ 01.12.2019 10:20:27
Ak sa bavíme o skupine, v drvivej väčšine prípadov ide o "dieťa" obvykle jedného hudobníka. Ak to otočím z tých chronických známych, tak je to Led Zeppelin, Jethro Tull.
Ale k Mahavishnu: McLaughlin stiahol k seba aj Santanu. Čiže on je jednoznačne silná osobnosť.
Našťastie pre Santanu to nebolo dlhé obdobie, potom stihol fenomenálne Welcome a Borboletta.
Pekná diskusia o Mahavishnu. Teším sa.

09.02.2018 oř | #

K desce Visions Of The Emerald Beyond mě přivedl blízký z rodiny mých hudebních bratranců, který mi dal kdysi přečíst krátkou stať v jednom zahraničním periodiku, ve kterém dotyčný popsal jeho náplň jako daleko přístupnější a vokálně podmanivější než cokoli, co do té doby kapela stihla vydat. Ten bláznivý floutek mohl z desky slyšet tak maximálně jednu, nebo dvě písně a to ještě nevím které, podle nichž vydedukoval svoji výslednou tezi. Když jsme si oba dva za několik měsíců desku poslechli, naznali jsme, že na jejím hodnocení nebylo ani zbla pravdy.

Visions Of The Emerald Beyond je zatraceně těžko rozlousknutelný hudební oříšek a spíš něž obvyklého art-rockera osloví přívržence Bartokových a Janáčkových smyčcových kvartetů. Přístupnější Goodmanův houslový tón nahradila neučesaná a složitá hra Jean-Luc Pontyho. Ani Waldenův kreativní styl bubnování k nějaké přehlednosti zrovna nevede. Jediným záchytným bodem zůstává kytarová škola Johna McLaughlina, která na Visions na nedostižné Birds of Fire v lecčem navazuje. Náladu má deska skutečně okrajovou a pro "normálního"posluchače jen těžko stravitelnou. Je to jako výprava s cestovkou, která vám v několika příštích dnech potřebuje ukázat kousek orientu, pobíhající domorodce na malajském soustroví, černošské plantážníky opodál, jazzovou sekci impovizující v nějakém zapadlém baru na předměstí a aby z toho byl pořádný galimatyáš, všude cítíte ten jazzovo-klasický abstraktní puch.

Obodovat takovou muziku je nesmírně těžké, protože pokud si ji pustíte ve špatný den a špatnou chvíli, po pár minutách jí přibouchnete vrata. Naopak pokud jste ji už někdy alespoň zběžně zaslechli a těšíte se na ni, může vám navodit hezké chvíle.
Dávám čtyřku z úcty. Tady se skutečně nejedná o nějaký příjemný poslechovový zážitek. Mě podobná hudba otvírá surrealistický svět bláznivého(berte s rezervou)francouzského skladatele Oliviera Messiaena. To je taky šílenství.


reagovat

steve @ 09.02.2018 19:46:53
Rád bych se zeptal autora, zda se domnívá, že tohle album obsahově pochopil? Nebo se o to aspoň snažil? Jedna z nejlepších a taky nejtěžších jazzrockový nahrávek snese terminus absolutní hudby. Takhle polemizovat o Waldenovi, no nevím, nevím. A to je jenom jedna z kontroverzí ve tvé recenzi.

Antony @ 09.02.2018 21:55:48
umění + pochopit = nonsens

vmagistr @ 09.02.2018 22:16:12
"Ani Waldenův kreativní styl bubnování k nějaké přehlednosti zrovna nevede."

Kde je prosím ta polemika, steve?

steve @ 10.02.2018 07:12:12
Chtít po Waldenovi přehlednost, je jako chtít po našich silnicích aby vypadali jako v Rakousku.
Podle mě nechal zapomenout i na Cobhama. V té jeho nepravidelnosti je právě to kouzlo tohoto alba.

Nebo toto "Tady se skutečně nejedná o nějaký příjemný poslechovový zážitek"???????????

vmagistr @ 10.02.2018 08:30:36
Polemika je způsob (většinou písemného) projevu, jehož cílem je pomocí argumentů vyvrátit nebo alespoň zpochybnit názor protivníka. Kdyby tu někdo tvrdil, že Waldenův bubenický styl je rovný jak dálnice a oř argumentoval právě jeho hrou na tomto albu, že tomu tak není, byla by to polemika. Takhle je to jen prosté vyjádření názoru (nikoli přání, aby Walden bubnoval přehledněji), které se vůči žádnému jinému názoru nevymezuje a o polemiku tudíž jít nemůže.

A to druhé konstatování podle mě prostě jen vyjadřuje, že při poslechu Visions Of The Emerald Beyond oř nezažívá jen pozitivní emoce, což ale neznamená, že by se mu album nelíbilo. Strach je třeba taky negativní emoce, ale spousta z nás se při sledování hororů ráda trošku bojí.

Mám pocit, že se vlamuješ do otevřených dveří, steve.

itchycoo @ 10.02.2018 08:55:26
Pokud má být hodnocení Waldenova hraní na tomto albu bráno jako shrnutí jeho stylu, tak si s tím nevystačíme. Narada na albu bubnuje tak, jak bývalo ve vrcholných dobách fusion obvyklé. Oč je jeho styl méně efektní než např. Cobhamův, o to více vnáší do McLaughlinovy hudby moderní funkový groove a naznačuje, jakým směrem se bude jazzová rytmika obecně ubírat.

V tom je jeho interpretační příspěvek na Visions of... jedinečný. Potvrdil ho i v následujících letech, nejenom u Jeffa Becka (LP Wired), ale také jako člen Tommy Bolin Bandu, Weather Report nebo s
kapelou Jaca Pastoriuse. Ostatně, vypomohl i na sólovém debutu Velvet Darkness, anglického fusion kytaristy Allana Holdswortha a u italské progrockové grupy Nova. V dalších letech směřoval právě k funku a rhythm'n'blues.
Evidentně se v hybnější, taneční muzice našel, nejenom jako hráč, ale také jako veleúspěšný producent.

john l @ 10.02.2018 08:57:29
Nejsem žádný jazzový specialista, ale tahle nahrávka je skutečně jen pro silné povahy. Kdybych jí dal tři body, asi bych se několika lidí dotkl, ale proč bych ji měl adorovat, když mě tahá za uši.
Což o to, hudebníci to jsou dobří..

itchycoo @ 10.02.2018 09:13:29
@john l - já tohle album nevnímám jako jazzové. Možná proto nemám problém jej lépe přijímat a tu a tam se k nemu rád vracím. A hodnotit nějakými puntíky více jak čtyřicet let starou nahrávku nehodlám. Pro mě je důležitější kontinuita a sledovat, kam se jednotliví protagonisté později vydali.
P.S.
Zajímavé je, že je Visions obvykle přijímano hůře, než předchozí Apocalypse. Zřejmě kvůli tomu, že ji vydal Supraphon v rámci Gramofonového klubu a měli jsem čas a prostor ji více naposlouchat. Mně připadá Visions po letech pestřejší.

john l @ 10.02.2018 17:54:31
Tak mě právě tahle deska přijde jako mega jazz. Víc jazzovou si ji snad ani nedokážu představit. Samozřejmě klasicky je tam taky věrtele. Apocalypse to už je cizí svět.

oř @ 11.02.2018 08:48:48
Album jsem pochopil tak, jak jsem ho vylíčil. Že jsou naše názory rozdílné je snad pochopitelné. Nemusím být pranýřován za odlišné postoje, nejsme v době Jana Husa.

bullb @ 13.02.2018 07:58:34
Napísať recenziu je dosť náročné. Čitatelia môžu rozpitvať každé slovné spojenie. O to viac, keď sa recenzent pokúša nejako "ohodnotiť" hudobný výkon. Určite má skôr na mysli len to najjednoduchšie, čo chrakterizuje hudbu: Ako výkon hudobníka vyvolá v poslucháčovi nejakú odozvu, ktorá sa môže nazývať aj emócia.
Teraz konkrétne k Mahavishnu. Nie je to hudba ku káve. Napriek tomu práve Visions ... je pohodová (aspoň pre mňa). Progboard má široký rozsah: od popíku cez nejaký metal (ktorý je pre mňa nepočúvateľný) až po "moje" napríklad Weather Report.
Teda: Ži a nechaj žiť.
Oř: Len sa teším, že som našiel ďalšieho "mahavišňáka".

oř @ 13.02.2018 08:29:34
bullb: mahavišňák jsem tak napůl, když si mám vybrat podobnou muziku, častěj sáhnu po vzpomenutých Weather Report, Return to Forever, nabo Santanovi.

horyna @ 28.09.2018 05:23:13
Neskutečně promakaná hudba. Víc než McLaughlina tady poslouchám Luc Pontyho houslové tóny a výbušný Waldenův styl bubnování. Obě sestavy MO, první i druhá jsou nenapodobitelné. Designově vypulírované dílo.
Hudba, která svou krásu odkrývá postupně, pomalu a celá se obnaží tak s desátým poslechem. To čekání za to ale stojí!

bullb @ 28.09.2018 06:25:02
horyna: Veru, minimálne desiatym počutím Mahavishnu ešte len zistíme, že ide o mimoriadnu vec. btw: Steely Dan lúskam pomaly. Aj tu to chce viac než desať počutí...

horyna @ 28.09.2018 06:30:50
Bullb u Steeley Dan jsem to stihnul v polovičním čase- první dvě desky. Další už pod sedm nešli😀

06.09.2016 bullb | #

V hudbe existuje niekoľko míľnikov, ktoré sa patrí poznať. Mahavishnu Orchestra, či už vo „verzii“ 1 alebo 2 patrí medzi ne. Keď sa začiatkom sedemdesiatych rokov začala formovať hudba, ktorá vyberala to najlepšie z džezu a rocku, bolo jasné, že išlo o doteraz nevídaný a nepočutý jav. Nakoniec na túto tému bolo popísaných veľa elaborátov a nemá zmysel ich tu opakovať. Faktom je, že aj keď išlo čiastočne o módu, dokonca aj snobstvo, história preverila čo je kvalita. Tak ostal čistý extrakt, medzi ktorý patrí Mahavishnu Orchestra.

Visions Of The Emerald Beyond vyšla po albume Apocalypse, ktorý vyšiel licenčne aj v Československu licenčne v Supraphone. Ak sa nemýlim len pre členov Gramofónového klubu. Len pre informáciu: išlo o dosť prominentnú záležitosť, kde členstvo sa získavalo nie až tak jednoducho. Len na okraj, napríklad omnoho ťažšie bolo možné získať členstvo v Jazzovej sekcii.

Priznávam, samozrejme môj subjektívny názor, že Apocalypse sa mi ťažko počúva aj teraz. Je to veľmi zaujímavé, lebo na Visions Of The Emerald Beyond sa podieľa väčšina hudobníkov, ktorí nahrávali aj Apocalypse. Stačí, keď vymenujem: John McLaughlin, Jean-Luc Ponty, Michael Walden, Gayle Moran. Asi je to tým, že k Visions som sa dostal skôr. Ten, kto počul Mahavishnu s Goodmanom, Hammerom, Lairdom a Cobhamom, bude prekvapený širokým nástrojovým obsadením. Aranže jednotlivých skladieb sú bohaté, počuť dychové a sláčikové nástroje, Ponty vyšíva ako o život. Gayle Moran nádherný spev je akoby ďalší hudobný nástroj. Pre zaujímavosť, skladba Can't Stand Your Funk bola zvučkou na Hlase Ameriky (samozrejme vtedy v ČSSR zakázanej stanici).

Analyzovať jednotlivé skladby sa mi zdá v tejto recenzii trocha zbytočné. Išlo mi o priblíženie atmosféry sedemdesiatych rokov, keď dokázali vedľa seba existovať rôzne hudobné smery a poslucháč si vyberal „čerešničky“. Kdesi som čítal, že Mahavishnu je zárodkom fusion music. No neviem, skôr by som nedával žiadnu škatuľku. Radšej len počúvajte Mahavishnu Orchestra. Je to úžasný zážitok.

reagovat

Zdeněk @ 06.09.2016 16:18:30
Jen si dovolím dodat, že skladba Can´t Stand Your Funk
byla kdysi stálou součástí repertoáru při koncertech
JAZZ Q Martina Kratochvíla.

14.06.2013 hejkal | #

Visions of the emerald beyond je album, ktorý som počul pomerne neskoro. Aj tak sa okamžite zaradil do mojich najobľúbenejších od Mahavishnu Orchestra. A to aj napriek tomu, že ú tu hneď dva funky kúsky a ku koncu mierne zošalie.

Úvod sa nesie v akýchsi napodobovaniach veľrybieho stonania Eternity’s breath part 1 napokon naštartuje Walden a jeho brilantný break. Brutálny hard rockový rif rozmazaný abnormálnou rytmikou nemá chybu, prekvapivo je doplnený multivokálnym (uf, to je ale sofistikované slovo) jemným spevom. Plynulý prechod do Part 2 značne „zdžezovatie“, hlásočky šveholia a už počuť aj dychy. McLaughlin vyšíva, akoby bol výhradným dodávateľom čipiek pre folklórny priemysel a zdatne mu asistuje Jean Luc-Ponty so svojimi husľami (ktorého u nás doma považovali za najlepšieho huslistu na svete) i Gayle Moran na klávesoch. Škoda, že je tu rýchly fade-out. Lila's dance sa liahne z ticha, meditačnejšie rozpoloženie nenarúša žiaden spev. Avšak zrazu sa zo skladby stane shuffle so srdcovou arytmiou a McLaughlin zúročí roky pukania prstov. Všetky tie zmeny ani nemá cenu popisovať, to treba počuť. Can't stand your funk je presne o tom, o čom vraví posledné slovo v názve skladby. Akurát je to rozbité ako po nájazde klišéovitého slona v obchode s porcelánom. Náladovke bez rockového podmazu Pastoral dominujú husle a sú veru podarené. Faith buduje vážnu víziu akéhosi výpravného románu, ktorému niekto doprial ambíciu byť monumentálny. Však aj patrične vyvrcholí. Ďalšie funky Cosmic strut je potrebné prežiť, hoci je tradične brilantne nasnímané a odohrané. Ak by som niečo fusion zatrhol, tak sú to tieto afektované klzké záľuby. Zrazu všetko stíchne a ženský vokál sa nadpozemsky vyvŕši na medzihre If I could see. Pokračujeme kontinuálne v diabolsky božskej energetickej bombe Be happy, všetci hudobníci si derú končatiny a telesné otvory, ale aj tak ma najviac opantáva Waldenova hra na bicie. Chlapík je fakt extratrieda. Ale bacha, uťatý koniec uvedie tichučký vánok Earth ship, v ktorom sa krehko spieva a následne sa prenechá miesto psychedelickej tíšine Pegasus. Opus 1 nie je skladba, to len husle čosi zahrajú, aby prišlo totálne psycho, finálna skladba On the way home to Earth.

Nie je náhoda, že najlepšia fusion kapela je Mahavishnu Orchestra. Tento album to dokazuje lepšie ako Poirot s Holmesom dokopy.
reagovat

stargazer @ 22.03.2023 11:49:50
Po posledním nočním-ranním poslechu jsem se opět posunul blíže k tomu, co v kontextu s Mahavishnu Orchestra nazývám setkání s velmi originální muzikou. Tvorba MO je čarokrásná, velmi proměnlivá a nápady bezedná ! I když jejich klesající frekvence popularity od roku 1974 je na bíledni, pořád se v jejich tvorbě vyskytuuje něco uchopitelného a novátorského, co posluchače obohatí o to, co dříve ještě předtím neslyšel.

hejkal @ 23.03.2023 15:14:15
Chápem. Pre mňa je Mahavishnu Orchestra vzácny zážitok, ktorý si dávkujem striedmo. Súhlasím s tým, že McLaughlin je osobnosť hodná pozornosti.

07.01.2006 k. | #

Ikdyz se uz nejedna o album legendarni sestavy McLaughlin, Hammer, Goodman, Laird, Cobham smele si jej trofam zaradit po boku nezapomenutelnych "inner mounting flame" a "birds of fire". Prijemnym potesenim je fakt, ze se McLaughlinovi a spol. podarilo po ne prilis zdarile, prehnanene velkolepe desce "apocalypse" udelat ucelene, promyslene proste velmi, velmi, velmi, velmi zdarile album!
reagovat