IQ - The Wake (1985)

Druhé album přední ostrovní neoprogové party, soustředěné kolem charismatického zpěváka Petera Nichollse a klávesového nestora Martina Orforda. V této době mohutně vyrašily výrazné pomníky scény, jako The Jewel, Art and Illusion, The Sentinel nebo Misplaced Childhood.


Outer Limits, jeden z vůbec TOP úvodů osmdesátkového neoprogu, postupně graduje v klávesovém sekaném marši. Do plné polní vstupují sebejistý Nicholls a ultraintenzívní palby Paula Cooka. Titulní skladba se rozepne skvělými, elastickými rytmickými přemety, aby se opět dostala pod diktát Nichollsova hrdla a mr. Orforda. Že je jakousi obdobou mr. Nolana či Kellyho? Neváhejte ani mžik. A svůj formát utvrdí v The Magic Roundabout - menu jímavém a nápaditém na doraz. Klávesy jsou studené a dobově zkreslené, ale podobně jako u Camel to neproměnilo umělecký grunt kapely, zvlášť, korunují-li ho božské Holmesovy akustiky. To, co koná s mým centrálním nervovým systémem příjem perly Corners, rovná se intoxikaci životodárných hormonů. Orford lehce projde marillionovským teritoriem, budujíc postupně skladatelský piedestal. Šestero nesmrtelných minut. Zbožňujete Camel tak jako já? Pak vězte, že za devítiminutový megalit Widow´s Peak by se nestyděl ani fenomén Andy Latimer. Dokonalé klávesové kaskády, podpořené dělostřeleckým duelem Cook-Esau, bubeník pak dokonává zmar osudovými údery. Asi nejvíce v duchu doby odpálí The Thousand Days adrenalinově vpřed, je ale dochucena vokálně, akusticky a ledovým finále k dokonalé plnotučnosti. Headlong uzavírá řadové album v zázračně křehkém duchu, typickém pro celý tento albový skvost. Bez zaváhání a skrupulí tu koexistují chemické rytmické vychytávky s jemnou progovou akusticko-klávesovou sítí. Dokonalý, naléhavý závěr díla mistrů. Remaster představí vedle dvou živáků i velmi zajímavý přídavek Dans Le Parc Du Chateau Noir, který nastolenou kvalitu podtrhuje. Neveselá záležitost je geniálním dovětkem Martina Orforda a Mika Holmese.

Totálně našlapané album, podle mého - i přes výborný debut - první skutečný mistrovský zásek IQ. Jeden v podstatě hitový zářez střídá druhý, je tu tempo, až slzavá dojemnost i ekvilibristika. Ač osmdesátky, není nad čím váhat - čistých 5.
reagovat

jirka 7200 @ 14.09.2019 10:57:10
Skvěle jsi to napsal. Před vydáním novinky je třeba si IQ poslechnout..

Mayak @ 15.09.2019 09:44:17
... jednoducho výborná recnzia, díky ...

EasyRocker @ 15.09.2019 09:46:02
Díky, pánové. Znovu mi ta paráda hraje, není co dodat.

Brano @ 15.09.2019 12:04:47
Tento album je klenot neo-progu! EasyRocker,vďaka za recenziu.

john l @ 16.09.2019 03:17:19
Klasika. O 100% lepší než debut.

PaloM @ 29.10.2019 12:17:21
Dnes to počúvam druhýkrát a mám pocit, že po Marillion a Clepsydre si podrobnejšie vypočujem diskografiu IQ.
The Wake je oproti debutu výrazne lepší album.

Paradoxom môjho života je, že v roku vydania 1985 som o novo progresívnom rocku nemal ani šajnu. Počul som niečo iba od Marillion a ich spevák ma akurát tak iritoval napodobňovaním Gabriela.
Všetko sa zmenilo, prišiel som na chuť nielen Marillion (bez rozdielu spevákov), ale mnohým našim novodobým hrdinom :-)
Počúvam verziu "25th Anniversary Edition". Je to paráda.

Před mnoha lety jsem zaslechl desku The Wake v original edici z roku 1985. Před měsícem mi byl zapůjčen trojdiskový remaster nahrávky Wake z roku 2010. Zvuk je opravdu lepší v basech, vylezly trochu i některé detaily. Zároveň však nahrávka přišla o část svého dynamického rozsahu, ale zase ne o tolik, aby byla nahrávka zmršena, jak je to v současné době již zažitým pravidlem.

Nahrávka Wake – druhý počin IQ je pro mě famózním dílem, jedním z nejlepších, co tato skupina kdy vydala. Nevadí mi ani automatický bubeník ve skladbě Corners, což je tedy u mě co říci. Prostě k této skladbě se to hodí...Chlad a žár – skvělá kombinace vroucího zpěvu Nichollse a chlad kláves s neživým rytmem...

Další dva disky ukrývají dema a rané či živě pořízené verze skladeb. Každá píseň je tu předvedena ve třech různých verzích.

Jsem detailista, ale ne zas takový, abych dokola poslouchal dema a rozpracované záznamy nahrávek svých oblíbenců, takže tyto bonusy jsou opravdu jen pro zaryté fandy kapely. Alespoň jednou jsem si je však vyposlechl a přece jen jsem byl o něco obohacen.

Většinou je v recenzích IQ vyzdvihován zpěvák, klávesista či kytarista. Já si všiml v několika demo snímcích hry bubeníka Paula Cooka s nezkresleným zvukem bicích a až tady jsem si uvědomil, jak moc dobrý je to hráč. Třeba v první live verzi Widow ´s Peak jsem měl pocit, že na session přišel Neil Peart, s jakou razancí byla píseň odehrána.

Jeho výkon je tak na původní i remastrované studiové verzi díky různým elektronickým filtrům a halům trochu upozadněn, což je škoda.

reagovat

EasyRocker @ 02.06.2017 17:14:33
Elitní nahrávka, spolu s Misplaced Childhood od Marillion, v roce 1985. Melancholie, smutek, extáze...

Vůdcové stylu progres z britských ostrovů byli roku 1985 na začátku své hudební pouti a svým druhým albem jasně a dopředu definovali svůj styl, zvuk i důležitost desky pro celý progresivní sektor u jehož zrodu stáli. Rozmanitost a výborné individuální výkony zdůrazňují sound tohoto díla, kde čtyři na minuty ne-skoupé písně ukazují potenciál, který v kapele právě exploduje. Na světlo musím vyzdvihnout aspoň tři z party pěti důležitých osob a to andělský hlásek v podobě Petera Nicholse, zatím jsem neslyšela jemu podobný plagiát. Tahouna mužstva na nápady bohatého kytaristu Mikea Holmese a třetí osobou je ikona klávesové hry, pan Martin Orford, tyhle tři osoby, měli po většinu kariéry Iq zásadní vliv na celkouvý výsledný hudební efekt souboru.

Velmi příjemný start s hvízdavou Outer Limits, pokračuje údernickou hymnou The Wake a vše korunuje opus magnum The Magic Roundabout s krásnými akustickými přechody, hladivým Nicholsovým hláskem a častými obměny tempa. Corners díky elektro bicím přeskočím a mám tu magickou Widow's Peak nepostrádající dramatické chvíle, silný klávesový tep a hlavně tajemný atmosférický závoj. Nicholls expresivně exceluje a Holmes tu dráždí progresivní bosé nohy brkem, vlastně trsátkem:) The Thousand Days plyne a sní volným krokem a sedmička Headlong po šetrném začátku prochází množstvím změn a vypráví svůj příběh pomocí notovýho scriptu. Bonus Dans Le Parc Du Chateau Noir svou potemnělo náladou do konceptu alba dobře sedá. 4,5*
reagovat

horyna @ 22.09.2016 13:35:47
Opus magnum od Iq a kdo ho, nebo kapelu nezná, má co napravovat, obzvlášť tvorba od desky Ever stojí kompaktně za pár těch drobných z kapes. Tu by i ta pětka obstála.

Jarda P @ 22.09.2016 14:18:58
Mě nikdy neoslovili. A to jsem se pokoušell mockrát. Bohužel.

horyna @ 22.09.2016 14:36:17
Jarda P: která alba jsi zkoušel?

Brano @ 22.09.2016 14:37:47
horyna má pravdu,tiež by som dal päť hviezd.Zásadné dielo neo-progu!Kamila,dík za pekné čítanie!

Jarda P @ 23.09.2016 05:43:14
Horyna: zkoušel jsem Dark Matter, Tales From the Lush Attic, Wake. Ever mám aspoň na minidiscu.

Sajgon3 @ 23.09.2016 12:12:27
jednoznačne za 5 hviezdičiek a u mňa najlepší počin IQ v celej diskografii -) pekná, stručná recenzia, bohužiaľ recenzentka má u mňa jedno veľké MÍNUS - nespomenúť najväčiu "jízdu" alba " HEADLONG " - to sa proste nerobí ! Nakoľko ale nežnému pohlaviu treba odpúšťať - tak tak aj urobím -)) Pre oboznámenie s kapelou okrem tohto albumu samozrejme EVER, potom SUBTERRANEA a kludne najnovšiu ROAD OF BONES . K tomu živák LIVING PROOF a keď toto človeku nič nepovie - hold IQ je určeno jiným posluchačúm. Každý proste máme to svoje a vo tom to je -)S.

Druhý IQ počin, kde to má podobný sound jako debut, ale přijde mi to už takový víc rozmanitý. Sice zde už nenajdeme delší skladbu 19 minut, ale přece jen jako celek je toto o něco lepší než debut.

Outer Limits - dunivá basa s podporujícím melotronem, naléhavý hlas Petera, kytara zakníká do pozadí. Tady ještě neměla takové slovo jako na pozdějších albech. Tady ta zvuková kvalita je taky tak trochu ze sudu, což ale zase není úplně na škodu.

Wake - stejnojmenná jako deska, kratší, s chorály, volně plující podporována nářky zpěváka

Magic Roundabout - rozjezd by mohl být kratší, na můj vkus příliš dlouho trvá začátek písničky, ale pak to přejde na příjemnou hudbu s výraznou basou, zní to uklidňujícím dojmem

Corners - může dávat poměrně dojem, že je to tak trochu popová písnička co se chce zalíbit. Rytmicky opakující se motiv bubnů, podporován podobným efektem, co zní jako sytar. Opět je vidět jak IQ kladě důraz na melodičnost, ale i na rozvláčnost. Dobře se u toho brouká.

Widow Peak - nejlepší písnička na albu. Vydrnkávající kytara s mohutnou podporou kláves a chorálů, melodicky hrající, přecházející do pasáže, kde mám vždycky husinu. Kytara začne kvákat v opakujícím se cyklu a klávesy zní jako když hučí vítr a do toho naléhavě Peter křičí I want to feel you, i want to touch you. Nádhera

The Thousand Days - taková pop-progovovka, opakující se motivy a refren, trochu svižnější, že se dá na to v podstatě tancovat

Headlong - další povedená, se skvělou kytarou, která tu melodicky ukončuje celou desku, dunivé bubny, zkrátka IQ
reagovat

Titan @ 27.03.2015 16:51:18
Jinak doporučuji pustit si remasterovanou verzi, to je lahůdka.

vmagistr @ 04.10.2015 13:35:13
IQ a jejich album The Wake jsem před nějakou dobou vyzkoušel v podstatě náhodou, ale zaposlouchal jsem se na první dobrou a drží mě to pořád. Deska nezapře silnou inspiraci sedmdesátkovými Genesis, ale hodně velký prostor zde oproti kytaře dostávají klávesové nástroje a baskytara. Snad každá ze skladeb má v základu silnou melodii, na níž je poté nabaleno množství dalších motivů (ty občas skladby hodně protahují, nikdy ale přes mez únosnosti). Za mě silné čtyři hvězdičky - pokud někdo s poslechem progresivního rocku začíná a některé klíčové kapely se mu zdají příliš těžké na strávení, tady by mohl najít to pravé místo k "aklimatizaci".

Toto je moje tretie vyjadrenie sa k niektorému z albumov na tejto fajn stránke, som tu pomerne nový a väčšinou píšem o albumoch, ktoré som už dlhšie nepočul, asi bude namieste napísať niečo k niečomu po aktuálnom opätovnom vypočutí. Ale k albumu : U mňa zatiaľ najlepší album IQ. Skladby sú to všetko nadpriemerné, živelnejšie ako na prvotine, 3 bonusy sú určite na mieste. IQ určite predstavujú špičku progskupín, štartujúcich v rokoch okolo 83. inšpirovaných línou / aspoň pre mňa / " genesismarillionovskou ". Nicholls patrí k IQ a je nenahraditelný / Menel proste nebolo to pravé orechové, aj keď určite nie zlé /.Podstatnú časť skladieb predviedla skupina na výbornom " Living Proof ". Najbližšie hudobne podla mna porovantelné s Twelfth Night, u mňa ale IQ o trošku vpredu. Obal taktiež vystihuje hudbu úplne dokonale. Pre mňa v prvej 5-ke progalbumov roku roku 1985. Ak by som si mal nechať jedno album od IQ / čo by ma dosť nasr... -) / nechám si " wejkáč ".
reagovat

Druhá a pro IQ docela zásadní deska. Zvuk je proti první desce nesrovnatelně lepší, na desce nechybí rozsáhlejší kompozice stejně jako nádherné balady (Corners-patří k mým nejoblíbenějším).
Kdyby ve stejném roce nevydali Marillion Misplaced Childhood, tohle by byla ta správná pecka.
reagovat

Další výborný kousek od těchto pánů. Další nádherný obal z dílny P. Nichollse. Oproti Tales...mnohem lepší zvuk. Outer limits, The magic roundabout a Widow ´s peak - vrcholy. Tentokrát bez výrazně delší skladby. Moc dobré!
reagovat