Opeth / Heritage

OPETH pro pro mě byli posledních minimálně 6 let kapelou, která stála na místě. Ano, udržovali si svůj velmi vysoký standard, zůstávali sví a osobití a žánrovou laťku (kterou v druhé polovině devadesátých let ne zvedli, ale nalezli a definovali) nadále drželi velmi vysoko, nicméně já osobně jsem nejpozději při vydání alba "Ghost Reveries" zjistil, že už jsem toho přesycen. Poslední dvě desky jsem tudíž bral jako skvělou, ale zároveň rutinní práci a vlastně jsem je neslyšel více než asi třikrát. OPETH jsem oceňoval jako unikátní kapelu, ale nic po "Damnation" jsem už neměl nejmenší motivaci si kdykoliv pustit.
Když jsem tedy v létě četl první zvěsti o tom, že Mikael už toho má také dost a příští deska bude úplně něco jiného a že očekává problematické přijetí u téměř všech fans, mé nadšení bylo značné. Dle náznaků jsem očekával druhé "Damnation" - a už to by mi ke štěstí stačilo - ale nakonec je "Heritage" ještě něčím mnohem víc.
Osobně považuji aktuální album OPETH za nejzajímavější a nejupřímnější muziku, která v poslední době vyšla. A určitě i za jedno z vůbec nejlepších alb OPETH vůbec (a ne vůbec nejlepší jen proto, že za tak krátkou dobu mohla těžko předčit srdcová alba, která zbožňuji už více než 10 let - což je ale ne fér srovnání).
Čeho si zejména na albu cením:

1) Jde od srdce. Je ohromně upřímné - takřka až intimní. I v momentech, ve kterých se zdánlivě nic neděje je možno silně cítit smysl celého experimentu.
2) Produkce. Je pro mě těžké popsat jak moc jsem nadšen ze zvuku tohoto alba. Je tak čistý a živý. Tak přirozený, ale zároveň nesmírně bohatý. Pustit si "Heritage" po téměř jakémkoliv moderním albu je jako probudit se v ráji.
3) Hudba zde obsažená je něco úplně nového a svěžího, ale stále se jí daří držet někde hluboko uvnitř při životě základní stavební prvky stylu OPETH (nejvíce znatelné asi hned v druhé písni "The Devil's Orchard"). Šlo o odvážný experiment, ale (alespoň pro mě) velmi úspěšný.

Jak tedy v kostce popsat muziku nového alba OPETH? Je poklidná, komorní a atmosferická, postavená na akustických kytarách a křehkých klávesových plochách. Je narvaná emocemi až po okraj. Není to ovšem tak, jako tomu bylo v případě "Damnation" - album není od začátku do konce teskně baladické. Naopak, "Heritage" často vypění a stává se až překvapivě intenzivní (např. "The Devil's Orchard", hlavní část písně "Slither" nebo divoce dynamická "Nepenthe"). Na druhou stranu je často vyloženě minimalistická (úvodní část "Häxprocess"). Jde tedy o daleko komplexnější hudebnější dílo, než spíše odbočkový odpočinek "Damnation".
Chápu výtku, na které se shoduje mnoho lidí - a to stavbu skladeb. Tedy konkrétně některé zdánlivě násilné přechody z jednoho motivu na druhý (např. v úvodu "Famine", v polovině "I Feel The Dark" nebo závěr "Slither"). Je zcela pochopitelné, že pro lidské ucho jsou takové přechody násilné a rušivé a často jsou (právem) vnímány jako spíše odfláknutá práce. Troufám si ale tvrdit, že když si člověk dá tu práci, soustředěně si desku poslechne a pokusí se do ní ponořit, tak začne tyto momenty chápat v trochu jiných souvislostech. Je více než evidentní, že kdyby Mikael chtěl, tak by nebyl nejmenší problém tyto návaznosti vyřešit klasicky a navázat je hladce. Ale nechtěl. Ten úmysl je v tom více než zřejmí, když člověk pronikne do podstaty celého hudebního díla. A je nutno podotknout, že při soustředěném poslechu poskytují tyto momenty tak trochu vzrušující vypjaté zážitky v jinak povětšinou uvolněném projevu. Zjednodušeně a laicky řečeno: posluchače to budí a nutí ho mít se na pozoru. A to byl dost možná i ten účel. Protože jinak by se mohlo stát, že písně by působily až příliš uklidňujícím a uspávajícím dojmem.

Osobně Mikael Åkerfeldtovi tleskám za ten odvážný krok do neznáma, který v podobě "Heritage" učinil a smekám před ním, jak úspěšný byl. Tohle není album pro každého a již teď je velmi kontroverzní. Troufám si ale tvrdit, že čas nakonec ukáže, že tohle přece jen byla dosti přelomová deska, velmi nedoceněná a poněkud nadčasová. To je hlavní důvod, proč se nakonec odvážím dát plný počet. Jsem o kvalitách a trvanlivosti "Heritage" prostě přesvědčen. A velmi velmi doufám, že to není jen jednorázový experiment, ale že nově nabyté zkušenosti Mikael bude příště dále rozvíjet.

» ostatní recenze alba Opeth - Heritage
» popis a diskografie skupiny Opeth

---

Cynic / Focus

Kultovní album. Deska naprosto klíčová pro experimentálně pojatý extrémní metal a jeho kloubení s ostatními žánry - zejména fusion. Zjednodušeně se tomu dnes říká "technický" nebo taky "progresivní" death metal.
"Focus" předběhlo dobu minimálně o 10 let a v polovině devadesátých let bylo tak nepochopené, jak jen to snad jde. CYNIC se v těch letech rozpadli jakožto kapela s naprosto minimálním úspěchem a nulovým oceněním.
Album "Focus" potřebovalo čas, aby hudební scéna aspoň trochu dohnala takto rafinované kloubení několika žánrů, které v době největší slávy stále tvrdšího death metalu prostě nebylo žádoucí.
O co tedy jde?
"Focus" je unikát. Je to deska stavějící na tvrdě metalových kořenech - začínající u drsných riffů a growlingu - ale napasovaná na jazzem silně ovlivněnou rytmiku a dokořeněná vokodérem silně zefektovaným čistým zpěvem. Dalším stavebním kamenem je naprosto ďábelské proaranžování kytar a baskytary, které má za cíl to, že je na albu jen naprosté minimum momentů, kdy by alespoň dva ze tří těchto nástrojů hráli unisono (nebo alespoň o oktávu posunuté unisono). Jednotlivé party se vzájemně proplétají a doplňují a dohromady tvoří velmi těžko prostupnou vrstvu melodické muziky, velmi atmosferické, emotivní a étericky neuchopitelné. V tehdejší době to znamenalo změkčení žánru death-metal, což šlo zcela proti proudu, který byl obecně považován za "správný". Dnes naštěstí doba pokročila a metaloví fans na věci pohlížejí přeci jen trochu jinak (díky tomu, že se extrémní metal mezitím dopracoval do extrémů, které 99% příčetného posluchačstva začalo považovat za neposlouchatelné a zaměřilo svou pozornost i do jiných směrů).
Texty jdou zcela v duchu hrané muziky - neuchopitelné, jen těžko pochopitelné, skákající z jedné myšlenky na druhou. Evidentně ovlivněné budhismem a meditací, což dokonale koresponduje s éterickou atmosférou hudby. Jde v nich spíše o nasátí atmosféry než o dokonalé pochopení obsažených slov.
Úskalí alba "Focus" vidím ve třech bodech:
1) Vokodérové ("robotí") zpěvy, na které je prostě potřeba si zvyknout. Paul Masvidal později přiznal, že je zčásti stvořil proto, že ještě čistě zpívat moc neuměl. Ale svůj smysl to má. Minimálně to albu přidává na jeho unikátnosti a prazvláštní atmosféře.
2) Zvuk. Přece jenom se psal rok 93. Deska má slabě čitelný "starý" a dosti nedynamický plochý zvuk s ne příliš průraznou a lehce chemicky znějící rytmikou.
3) Zběsilé aranže, které nesmírně komplikují posluchačovu cestu do nitra alba. Nehledě na to že i po čistě kompoziční stránce jsou písně nesmírně spletité a jdoucí si svou vlastní cestou ignorující jakákoliv pravidla.

Odměnou za trpělivost je ale to, že "Focus" je prostě nesmrtelná muzika. Nepřestane se líbit. Roste stále a i po stém poslechu má co nabídnout.

» ostatní recenze alba Cynic - Focus
» popis a diskografie skupiny Cynic

---

Cynic / Traced In Air

Naprosto vynikající!
"Traced In Air" je TAK jiný než "Focus" a přitom naprosto nepopiratelně stále "cynicovský". Ubralo se na aranžerské nadupanosti, ubralo se na komplikovanosti a velmi výrazně se přidalo na melodičnosti. Deska je velmi chytlavá už na první poslech (snad jen "The Unknown Guest" je poněkud záludnější a na poslech náročnější) a v tuto chvíli lze získat dojem, že jedním uchem sem, druhým tam, rychle si oblíbím, rychle si znechutím. Omyl. Tohle je faktor, ve kterém se tentokrát Cynicům přece jen podařilo být trochu revoluční - skloubit hitovost a trvanlivou krásu. Lámu si hlavu, na kterém albu se tohle kdy podařilo. Skutečně nevím. Taková "Integral Birth" je prostě a jednoduše hitovka. Zalíbí se okamžitě. Ale je neuvěřitelné, že dokáže nadchnout i třeba na 50té přehátí - stále se líbí, stále vyvolává mrazení po celém těle. V čem je to tajemství? Netuším. Nemám nejmenší ponětí, jak to Paul se Seanem dělají...
Pročistil se také zpěv, vokodér už nyní plní pouze lehce dokreslující funkci, což je rozhodně dobře. Hodně se ubralo i na deathových growlech, což už je otázka, zda je to dobře. Chápu, že to mnohým může vadit (protože přece "hlavně kurva metal a nikdy jinak", že?), nicméně za sebe říkám, že onen ukňouraný projev se mi hrozně líbí. Dodává to na zadumané, lehce éterické atmosféře. Hudba zní tvrdě metalově a zároveň jemně a křehce. Naprostý unikát.
Kapela, která neumí být průměrná (natož špatná). Doufejme, že příště nebude za dalších 15 let.

» ostatní recenze alba Cynic - Traced In Air
» popis a diskografie skupiny Cynic

---

Malone, Sean / Cortlandt

2 roky po rozpadu kapely CYNIC přichází jejich baskytarista Sean Malone se svým prvním sólovým počinem a shrnul jej na desce pojmenované "Cortlandt". Na pomoc si vzal svého spoluhráče za CYNIC - bubeníka Sean Reinerta - a hned čtyři skvělé kytarové hráče, kteří se jakožto hosté střídají na celé ploše desky.
Album "Cortlandt" je jakousi předzvěstí pro GORDIAN KNOT, který pokračuje v hudební vizi započaté právě tímto albem, kterou ještě více zjemňuje a oddaluje od metalových a rockový škatulek kamsi do oblastí přemýšlivého oddychového fusion. Ovšem v tuto chvíli Seanovi nechyběla jistá dravost a energičnost v projevu a ta je nádherně vpašována do jinak velmi kultivované a zadumané muziky převážně v podobě nespoutané jazzové hravosti (zejména úvodní dvě písně "Controversy" a "Splinter").
Na ploše něco přes 30 minut nám Sean Malone představuje svůj obrovský tvůrčí i hráčský potenciál a osobitou melodiku, kterou je schopen dotáhnout až k téměř hitovému potenciálu. Odvrácenou stranu svého umění nám zde také předvádí Sean Reinert. Ta tam je přímočará metalová dravost, kterou předváděl na "Human" od DEATH. Na "Cortlandt" slyšíme vyzrálého jazzového bubeníka, který se se svým nástrojem mazlí a čaruje ve všech dynamických škálách i tempech s maximálním citem o expresivnost a muzikálnost. Úžasné. Takovýto rozmanitý hráčský arzenál je výsadou mistrů.
Pro mě osobně je "Cortlandt" jedním z vůbec nejlepších jazz/fusion alb, jaké jsem měl zatím tu čest poznat. Doporučuji všem!

» ostatní recenze alba Malone, Sean - Cortlandt
» popis a diskografie skupiny Malone, Sean

---

Pain of Salvation / Scarsick

Na album jsem se těšil a sliboval jsem si mnohé. Vlastně jsem tak nějak rezolutně odmítal absurdní představu, že by POS dokázali vydat něco, co nebude naprosto geniální a nesrazí mne to do kolen.
A jak to tedy dopadlo....Hm...... Ani nevím, jestli jsem spokojen a nebo ne. Něco mne těší více, něco méně. Řekl bych, že POS úmyslně vydali protiklad k přemýšlivosti a nespěchající zadumanosti "Be" - tentokrát je vše naopak velmi impulzivní, spontánní a intenzivní. V textech si Daniel nehraje na symboly obrazy a složitá vyjádření a jde rovnou "k jádru věci", v hudbě si nehraje na umění a komplikovanost. Vše je podřízeno agresivnímu vyjádření frustrujících pocitů, vše je podřízeno spontánnosti.
Danielovi se podařilo to, co chtěl, jako tvůrce uspěl a já před ním smekám.
Potud vše v pořádku, ovšem jako posluchač už tak nadšen nejsem. V mých očích se nová deska nemůže předchozím třem podívat ani po pás a to ani náhodou! Většina písní je přeci jen poněkud příliš rozmělněných a natažených na motivu tak nezajímavém, že je obtížné udržet pozornost.
Pro mne osobně jsou jednoznačné vrcholy alba "Cribcaged", která ač je kompozičně až trestuhodně prostinká, vygradovaná emotivní zpověď, která začíná křehkým nářekem a končí nasupěným řevem z ní činí skutečně vzrušující poslech. V téhle jednoduchosti skutečně JE síla a píseň stojí jen a pouze na emocích - ovšem s takovou silou prezentovaných, že mrazení po celém těle na sebe nenechá dlouho čekat. Podobně je na tom závěrečná "Enter Rain", jež představuje jakési melancholické mávnutí rukou nad beznadějí celého světa a má sílu nejednu slabší povahu dohnat až k slzám. Velmi silný kus, ač (opět) prostinký po kompoziční stránce.
Dále jsou na albu věci, u kterých člověk musí ocenit kompoziční umění, ač nejsou poslechově dvakrát zábavné. To se týká hlavně Ameriky a Disko Královny. Danielovi se podařilo vyjádřit to, co chtěl, nejen textově, ale i samotnout hudbou. Smekám.
Písně jako "Idiocracy" nebo "Kingdom Of Loss" jsou POSovská klasika a já nemám, co vytknout. Tohle jsou POS a tak je miluju - textově i hudebně.
Vše ostatní, co jsem nevyjmenoval je ovšem v mých očích poněkud slabší. Hudebně vše jaksi přešlapuje na místě, recitaci už jsme u Daniela slyšeli mnohokrát, takže o nějaké nu-metalové revoluci nemůže být ani řeč. Textově se Daniel uchyluje k možná až příliš velké přízemnosti a nasupěnému osočování, které mi není příliš blízké. Několik písní prostě ideově ani hudebně nikam nesměřuje a to mi u Daniela dost vadí.
Co tedy s tím vším? Nevim, vůbec nevim. Nechme to za 3 a uvidíme, jestli krása alba časem vzroste. Ale řekl bych, že spíše ne....

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Scarsick
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

---

Ayreon / Ayreon - 01011001

Dost dobře nevím, jakej postoj k albu "01001011" zaujmout. Na jednu stranu obdivuju Arjenovu obrovskou profesionalitu a musím smeknout před jeho variantou "slabšího, stagnujícího alba v diskografii". Z každého momentu jsou na hony cítit letité zkušenosti, zkušená skladatelská i aranžérská ruka a uvážená organizace (všeho - textů, vývoje příběhu a zejména volby a rozvržení pěveckých rolí). Jestli si má slabší album v diskografii udržet důstojnost, musí vypadat nějak takhle.
Na druhé straně je ovšem triviální problém - na hodně místech mě to prostě nebaví a mám pocit, že poslouchám takový slabší výcuc z "Human Equation", na který je naroubován vesmírný nádech většiny ostatních alb AYREON. Ta chladná rutinérskost tu prostě je. Je maximálně profesionální a dotažená do uplného konce, ale je to prostě rutina. Žádné Equationovské srazení na zadnici se tentokrát nekoná ani náhodou.
Na jednu stranu je "01011001" velmi podobné Equationu (zvuk, melodika, aranže), na druhou stranu je tak trochu jeho pravý opak. Tak, jak minule brala dech hudební složka a klenutému monolitu vypiplané muziky dodávaly pěvecké hvězdy už jen konečný lesk, tak zde všechno stojí a padá na zpěvech a hudební složka plní jakousi nenápadnou doprovodnou výplň a ničím nezaujme a to bohužel ani v instrumentálních pasážích (které jsou často zbytečně dlouhé a pokud již Arjena znáte - a stačí jen z jednoho alba AYREON - velmi neinvenční).
A teď konečně nějaké chvály - když říkám, že album stojí a padá na zpěvech, tak tím myslím, že tentokrát Arjen sestavil skutečně vražedný tým a po pěvecké stránce se mi zdá novinka jako to nejsilnější, co Arjen kdy vypustil do světa. Každý ze zůčastněných plní svou roli dokonale a podává 150%ní výkon a je zábavné (při notné míře sarkasmu nutno podotknout, že dost možná jediné zábavné) sledovat čistě jen vokální linky a způsob, jakým každá zůčastněná star přetahuje svým projevem daný moment na svou stranu a zároveň dodává celku přesně to, co se od jeho role očekává. Rád bych vyzdvihnul hlavně vražedné komando Lande-Jansen, za jehož objevení Arjenovi tleskám a kvituji s povědkem, jak efektivně s ním pracuje. Zejména jejich první výstup v "Liquid Eternity" pálí na prach vše v dosahu a vyvolává skoro až bolestivé mrazení po celém těle. Neskutečné. Úchvatný výkon podává také Magali Luyten v hitovce "Ride The Comet" - zbraň hromadného ničení v hrdle, na kterou je zbrojní pas málo.
Arjen tímhle albem dokázal, že vyloženě špatné album pod vysačkou AYREON nejspíš nikdy nevyjde, neboť toto přešlápnutí na místě by mohli mnozí závidět. Kdyby se tentokrát nesnažil křečovitě dostát tradiční dvoudiskové dělky, mohlo to být dokonalé.

» ostatní recenze alba Ayreon - Ayreon - 01011001
» popis a diskografie skupiny Ayreon

---

Blotted Science / The Machinations of Dementia

Zasvěcený posluchač by měl již při zaznamenání jména Jarzombek (a je vcelku jednu jestli Bobby nebo Ron) ve spojistosti s faktem, že jde o autorský projekt a ne výpomoc známé metalové hvězdě, tušit, oč asi tak půjde.
Řízné metalové riffy, nepravidelnost jako základní výrazový prostředek, hektolitry virtuozity, chiurgická přesnost.
Tak jest.
Šílený metalový chaos precizně řízený autory, stěží uchopitelný pro posluchače. Ron Jarzombek si prostě založil projekt, kde se může tak říkajíc vyřádit. S tímto vědomím je také potřeba k albu "The Machinations Of Dementia" přistupovat. Je bezpředmětné si stěžovat, že písně nemají hlavu ani patu, že nemají žádnou skutečnou nosnou myšlenku, že jde vlastně jen o šílené skládačky bláznivých nápadů. Tak přesně to totiž Ron zamýšlel.
Nelidsky chaotické, ďábelsky zábavné. Pokud je nálada na virtuózní šílenství a probuzení z letargie nad unylostí valný většiny moderní produkce, není lepšího prostředku než BLOTTED SCIENCE.

» ostatní recenze alba Blotted Science - The Machinations of Dementia
» popis a diskografie skupiny Blotted Science

---