Uriah Heep - Sonic Origami (1998)

Když se tady dívám na ten rozkol v hodnocení Sonic Origami je mě jasné, jak těžké je pro určitou skupinu lidí akceptovat vývoj uvnitř určité kapely. Hold není melodik jako melodik a ne každý Byonovec chce od svých srdcařů slyšet takovou pompu. Přitom je tohle album fakt zajímavé. Je potřeba zapomenout na jeden fakt. Vykašlete se na to, že jeho tvůrci nosí nálepku Uriah Heep. Že společně s Deep Purple kdysi tvořili rockové dějiny, měli mezi sebou jednoho z nejlepších klávesáků své doby a o zpěvákovi raděj mluvit nabudu.
Byron byl titán a nějaký Shaw se musí plazit a pochlebovat, aby si ho vůbec všimli.
Říká kdo?
Říká jejich běžný fanoušek?
Říkám, no a?
O Sonic Origami netvrdím že nemá mouchy.
Raděj však povyprávím o výstavní melodické linnii alba, kterou se Mick Box dokázal vzepřít alternativním směrům. Svému dítěti koupil pytlík slaďoučkých cumladel, které mají na obalu vedle značky výrobce napsáno slovo Styx.
Sonic Origami si přímo libuje v Americké melodické kráse. Ale je tu jeden patrný rozdíl. Shaw a jeho parta si nepaple pysky výraznou rtěnkou, na oči si nemaluje černé stíny, nevěší na krk kilogramy železa a nepotřebuje se nechávat svlékat od holek na jevišti. Uriah Heep jde především o muziku a to je velkej rozdíl.
reagovat

pinkman @ 03.05.2018 11:25:26
Neochota dělat kompromisy a respektovat nejen vývoj určitého tělesa, ale také samotného jedince, se s hudbou, stejně jako s jiným druhem umění, pojí od nepaměti.
Na konkrétním příkladu UH se dá toto demonstrovat naprosto unikátně. Byron, Hensley, nebo Byron+Hensley zajímá takřka každého. Jeden odejde, kapela přestává existovat pro 50% osazenstva... dál snad není potřeba pokračovat.

hejkal @ 03.05.2018 11:53:07
V umení autor i konzument nemusia kompromisy robiť vôbec. Preto na tom nevidím nič prekvapivé, ak s ústupom z podstaty, odchodom výrazných protagonistov alebo tvorcov, odchádza i poslucháč. A rovnako ma neprekvapuje ani to, že aj to najzatracovanejšie dielo si nájde svojich priaznivcov. :)

pinkman @ 03.05.2018 12:55:11
Taková kapela stejně žije především koncertně a jen ze své podstaty. Kolik skladeb hraje, nebo kdy hrála z desek Conquest, Head First, Different World, Sea of Light a nebo třeba z High and Mighty. Troufnu si říct že před x lety jednu, dnes určitě žádnou. Přitom je tam tolik výborných písní. Podle mě je to velká škoda. Tolik dobrého materiálu zapadá prachem.

PaloM @ 03.05.2018 17:27:48
Práve som si dočítal, čo som tu napísal pred 7 rokmi a 1 mesiacom na margo tohto diela a pobavil som sa :-)
No ja teraz neviem. Strašne dlho som to nepočul, pritom CD mám v zbierke.
oř: nemôžem so všetkým súhlasiť (Shaw vs Byron), no akcpetujem tvoj názor.
A posledný odstavec je krásny, to sedí nielen na Uriah Heep.
Mám túto prežívajúcu starinu proste rád. Vyrastal som na Live January 1973, to sa nedá proste zabudnúť.
S rokmi človek zmäkne a akceptujem premeny "uríášov" oveľa viac ako v mladosti.

oř @ 03.05.2018 19:33:00
Shaw a Byron jsou dva odlišné slavičí světy. Kvalitativně hodně jinde. Přesto tady podává Shaw nadlidský a nesporně nejlepší výkon svoji kariéry. I jeho techniky si cením a proto taky *****

Jarda P @ 04.05.2018 04:51:11
I já patřím do skupiny fanoušků, pro které UH skončili odchodem Byrona a hlavně Hensleyho, na kterém stála jejich tvorba. Přesto jsem si Sonic Origami v době půjčoven nahrál na minidisc a docela se mi líbí s tím, že víc než 3 bych mu nedal. Bernie Shaw mě irituje stejně jako Meine u Scorpions.

b.wolf @ 04.05.2018 05:56:20
První fošna, kterou jsem od Uriah Heep slyšel, byla High and mighty a famózní hlas Davida Garricka, zvaného Byron, mě prostě rozsekal. Bohužel to bylo zároveň i poslední album s tímto zpěvákem a přestože následující alba mají svou kvalitu i přes různé frontmany (J. Lawton, J. Sloman, P. Goalby), kapela nakonec zůstala u Bernieho Shawa, kterýžto mně do UH bohužel nesedí... Od High and mighty jsem samozřejmě UH sledoval dál, krom Abominogu ovšem nemám důvod rozšiřovat DGF.

horyna @ 04.05.2018 07:24:00
Deska obsahuje několik skutečně kvalitních A.O.R. skladeb. Přijde mi to, jako když si UH zkouší artrockové brusle.

Že by Journey vydali v roce 98 desku Sonic Origami? To mi nějak nesedí, ale při přehrávání některých písní tohoto alba, si to lze lehce představit, ne že by najednou U. H. kopírovali Journey, leč některé skladby plně vyvěrají z podstaty A.O.R. a i hlas Bernie Shawa se v určitých momentech či polohách Perrymu opravdu přibližuje na dostřel.
Tato uriášovská deska, má už pramálo společné s kořeny kapely a po geniálních klávesových motivech prvních alb zde není vidu, ani slechu. Sestava je značně překopaná, komponují jiní lidé, vokál se změnil zcela a onen americký šmrncovní rock pro dospělé vytlačil samou podstatu hudby těchto ostrovanů. Na druhou stranu musím ale říci, že kdyby tohle měla být kopie Schonovy bandy, na některých místech nezní vůbec špatně.

První track si ještě upaluje po své rockující koleji, Shaw nepěje vůbec špatně, má to šťávu, ovšem prostřední pasáž už pokukuje do míst amerických velikánů, přesto lze pořád uvěřit, že to jsou U.H, kterým zpěvnost prostě nechybí. Ve dvojce se moduluje zpěvákův hlas pro mne vcelku přívětivě, skladba šlape, neudivuje, ale ani nekazí. Velký dotek Journey na mne dýchá skrze čtvrtou Heartless Land- kytara má skoro folkové ladění, ve vzduchu visí velká pohoda a uvolněnost, artovou koncepci trochu pokaňhá vlezlejší klenutý refrén. I náledující písně Only The Young, In The Moment, Question leží v těsném společenství onoho sektoru, oplývají ale příjemnými melodiemi a nápadů se tu také vyskytuje solidní množství. Journey jak vyšité slyším v devítce Shelter From The Rain- a ta se skutečně vyvedla převelice, atmosféra a silné smyslné aroma, dýchá skrze akustické pochody a výborně tvarovaný vokál, poklona pánové. Pár klasických uriášovských tracků, aby jsme nezapoměli s kým máme to dočinění a to nejlepší přichází v hlubokomyslné The Golden Palace- která voní všemi chutěmi dokonale vystavěné, dramatické kompozice s nejedním progresivním prvkem ve svém obsahu a jako přidanou hodnotu dostáváme suplovanou smyčcovou sekci, která píseň ještě obohatí.

Jako artefakt doby a album, na kterém chtěli nejspíš zkusit něco jiného to i beru. Shawa jako zpěváka příliš nemusím, jeho pódiová prezentace v posledních létech mi nahání smích, či slzy do očí, ale myslím že zde se předvedl ještě celkem slušně.
reagovat

Antony @ 03.12.2016 23:23:32
AOR není rock pro dospělé. AOR není hudební styl. Jde o jeden z nejopakovanějších omylů, které zakořenily v oblasti hudby.

dan @ 05.12.2016 08:05:11
Tahle deska má s původem Uriah Heep společnýho krom Boxe tak akorát jméno. Kdyby to zabalili jako Led Zeppelin ještě jakž takž na vrcholu, byl by to dnes stejnej kult, takhle je to spíš karikatura.1*

john l @ 05.12.2016 10:05:00
Nevidím důvod k tak příkrému odsouzení tak velké kapely jakou Uriah H. už léta jsou. Ukončení kariéry je každého věc a rozhodně si nemyslím, že by byla v tomhle případě nějak zapotřebí. O pěknou spoustu alb by jsme byli ochuzeni, tohle je určitě jedno z nich. Za tři, možná i čtyři.

Môj vzťah k Uriah Heep je podobný ako k čili papričkám. Oboje nejako zvlášť nevyhľadávam a dalo by sa povedať, že sa im až vyhýbam. Rockové legendy to majú niekedy naozaj ťažké. Najmä vtedy ak majú na konte množstvo priemerných albumov, ku ktorým sa proste človek nevracia, lebo jednoducho niet k čomu. Začiatky Uriah Heep sú oslavované ako výkvet hard-rocku, no ja som schopný vnímať len Demons And Wizards (1973), keďže je kvalitatívne aj pocitovo niekde inde, než všetky ich ostatné klasické albumy. Dlhodobú éru kompozičnej hluchoty a bezradnosti prerušil až Sea Of Light z roku 1996. V danom období prekvapil nemálo fanúšikov svojou energiou a melodickou kvalitou.

Po ňom nasleduje nenápadný Sonic Origami, ktorý je považovaný za akýsi "dobrý" album. Uriah Heep to samozrejme s melodickým rockom skúšali aj predtým, hlavne v 80-tých rokoch, ale nepodarilo sa im vytvoriť dostatočne silnú a pestrú kolekciu skladieb. Tentoraz sa už nenechali vtiahnuť do vyložene hard-rockového soundu z predošlého Sea Of Light a výraznejšie zmäkčili svoj zvuk. Upustili aj od svojich typických klišéovitých póz a nasmerovali aranžmány do väčšej farebnosti a zároveň uvoľnenosti. Sonic Origami je trochu iný Uriah Heep, než na akí sú poslucháči zvyknutí, aj preto je jeho vnímanie rozdielne v tom, či budeme naň aplikovať merítka hard-rocku 70-tých rokov, alebo merítka toho, čo skutočne zosobňuje a tým je melodický rock a AOR.

Between Two Worlds je na začiatok klasický "uriášovský" track, kde zbesilo poletujú hammondy a gitarové riffy. Spomalenie s nežnou melódiou je spomienkou na Davida Byrona. Po nej prichádza na pomery Uriah Heep modernejšie znejúca I Hear Voices s hitovým ksichtom. Trevor Bolder má na konte nielen tento nápaditý kúsok, ale aj iné a tie sú tiež rovnako zaujímavé. Pop-rockové tendencie sem vniesol predovšetkým producent Pip Williams a song Perfect Little Heart prekvapí spočiatku týmito prvkami, avšak ten skvostný refrén opäť stojí za to. Najväčší hit celej dosky je jednoznačne sentimentálna, no zároveň nádherná Heartless Land. Akustická gitara sa objavuje aj v iných skladbách a pôsobí mimoriadne sviežim dojmom.

Nie je zvykom u nich, že každá jedna pieseň je skutočne dobrá a tu sa dá napísať niečo o každej jednej z nich. Skvelá AOR soundom nasiaknutá Only The Young môže byť dobrým príkladom prelievania emócií z jednej strany na druhú. Že sa niečo pozitívne deje s touto kapelou dokazuje aj Question, ktorá vôbec nepotrebuje tvrdé päste, ale vystačí si s jemnou súhrou hlasov, akustických gitár a vznešenej melodiky. Napr. taká Change nevyniká až tak melódiami, ale je zase podložená dobrými aranžmánmi a z toho aj najviac ťaží. Bolder opäť útočí, tentoraz na city a jeho Shelter From The Rain je proste dokonalá zasnená balada v typickom štýle Uriah Heep. Across The Miles je starší AOR hitík skupiny Survivor, ale táto cover-verzia je snáď rovnako dobrá ako originál. Za jednu z tých zásadnejších môžem označiť aj najdlhšiu The Golden Palace s nostalgickou melódiou a príjemnou inštrumentáciou. Ďalšia "bolderovka" Sweet Pretender je opäť parádnym číslom a refrén pohladí dušu snáď každého správneho rockera. Jednoducho čo skladba, to kvalita.

Po Sonic Origami si dali 10-ročnú pauzu a po nej sa opäť vrátili resp. uzavreli do svojho hard-rockového sveta, a korunovali to doskami ako Wake The Sleeper, Into The Wild či Outsider. Do akej mieri vydarenými, nech si posúdi každý sám. Starať sa o svoje korene je samozrejme lepší biznis, než na staré kolená vymýšľať novoty. Inakosť by im totižto zlomila väzy a mohla by im natrvalo prischnúť nadávka typu "slizkí popíkari". A tak Uriah Heep stále natvrdlo spomínajú na zašlú slávu, namiesto životaschopného tvorenia aké predviedli napr. na tomto albume. V ich diskografii neplní Sonic Origami nejako významný bod a určite sa nestane klasikou už len kvôli tomu ako je zameraný. V melodickom rocku a AOR je to však bomba. Je zároveň aj jediným albumom, ktorý v zbierke od nich mám.
reagovat

horyna @ 30.07.2016 10:52:41
Slavo: solidní šok jsem zažil při zjištění, že recenzi na toto album jsi psal ty a ocenil ho 5*. Desku mám léta doma a dobře ji znám, dokonce jsem na ni před pár měsíci začal recenzi sám psát, ale v půli to zabalil z důvodu- né přílišné atraktivnosti materiálu pro mne v daný okamžik. Jako milovník Byrona, ale i některých dalších alb z jiných etap kapely, tady rozhodně plný počet vytasit nemohu, ale plně tvůj názor chápu a s recenzí do bodky souhlasím. Také na album nazírám pohledem stylu A. O. R., jelikož s hard rockem toto nemá mnoho společného. Když tedy desku zařadím do kontextu s nej alby tohoto stylu (např. s nějakými deskami Journey), v pohodě Sonic... obstojí a zdatně konkuruje. Osobně žel bohu nemám příliš v lásce Shawa a proto bych byl v hodnocení skromnější, na druhou stranu jsem rád, že vydali takové album, jiné, melodické, nápadité, které by jim dnes nejspíš totálně zlomilo vaz, ale alespoň zariskovali. Dnes mám desku na hromádce alb, nachystaných na vyřazení, nejsem si ale jist, zda bych na něj neměl někdy v budoucnu náladu a tak váhám. Možná mu dám ještě šanci :-) Dík za připomenutí a faktické zhodnocení.

b.wolf @ 30.07.2016 11:07:56
Mám to dtto, jako horyna. David Byron je stejné poznávací znamení UH jako třeba Fredie u Queen. Po něm se dá i Lawton, ale toho mám mnohem raději u Lucifer's Friend. To hluché období, jak píše alienshore, překlenuje pouze Abominog, to je jediná fošna s Goalbym, která se dá. Z desek, kde účinkuje Bernie Shaw, nemusím vyjma Sea of light žádnou. Zažil jsem s ním koncert, otřes. Duch UH skončil s odchody Byrona a Hensleyho, tohle už je tuctový AOR pro Ameriku...

alienshore @ 30.07.2016 17:17:21
Horyna: vysvetlenie jednoduché, nemám rád niečo čo sa honosí nálepkou "starý hard-rock", mám rád sviežosť a mladého ducha, Sonic Origami ho má, zhruba podobne je na tom aj Sea Of Light, takže určite preferujem viac takýto AOR než stokrát prežuté motívy z minulosti ...

b.wolf: LP Abominog bola priamo orientovaná na americký trh, preto mi príde trochu neférové vyčítať Sonic Origami nejakú "ameriku", každopádne je na nej počuť dostatok aj toho britsko-európskeho cítenia ...

Mayak @ 30.07.2016 17:52:00
ad Slavo: ... ja by som skôr povedal, že "slabosť" na AOR je u Teba vypestovaný následok toho, že si vyrastal predovšetkým na vinylovej zbierke platní svojho otca a značným spôsobom Ťa to ovplyvňuje vo vnímaní hudby po doterajší život. Rešpektujem AOR, ako špecifickú odnož rockového vývoja v istej dobe a na istým miestach sveta (t.j. predovšetkým v Severnej Amerike) ... ale môj vzťah ku tomuto "subžánru" je podstatne vlažnejší, ako ten Tvoj ...

PaloM @ 30.07.2016 18:05:44
Čo by mnohí za to dali, keby vyrastali na zbierke LP platní svojho otca. Moja generácia musela vyrásť na svojich zbierkach, ale to by bolo nadlho, že Miro :-)
Len narýchlo som pozrel do zbierky CD, mám Sonic Origami aj Sea of Light, takže to musia byť dobré albumy, keď som do nich investoval. Nepočul som ich "sto rokov".

Mayak @ 30.07.2016 19:09:24
... isteže, my (generácia po 50-ke) sme vlastne v hľadaní hudobného názoru omnoho väčší "samoukovia" ... Môj otec v čase mojich tínedžerských rokov kupoval kvantum platní, ale bol to z dnešného aspektu pre mňa takmer len balast, kde sa sem tam našla nejaká licenčná perla (napr. Beatles - "Abbey Road"), ba dokonca neviem kde zohnal nehraný originál CCR - "Cosmor Factory" ...
A čo sa týka AOR, pre mňa je vrcholom tejto odnože tvorba kanadských SAGA, ale to je tiež už viac-menej hybrid progresívneho rocku a AOR (a aj v tomto vždy bol rozdiel medzi AOR kapelami kanadskými a americkými) ...

alienshore @ 31.07.2016 05:45:40
poznám len zopár naozaj kvalitných AOR kapiel, tento žáner môže tvoriť len ten kto má dar z nebies, z tej špičky ktoré boli priamo AOR alebo sa o to nejakým spôsobom obtreli definitívne ovplyvnili a stanovili požiadavky na melodiku u mňa, napr. Rush, Kansas, Journey, Toto, Gary Moore, títo interpreti nemusia alebo nemuseli len nostalgicky spomínať na zašlé časy, ale išli priamo k podstate veci, stačilo im na to 5 minút, art-rockerom na to treba 20 minút, hard-rockerom pre zmenu stačí keď budú hrať to čo už hrali pred nimi iní, samozrejme v AOR je aj veľa odpadu, viď vydavateľstvo Frontiers Records, takže toho super kvalitného AOR je málo, ale aj to málo stojí naozaj za to

Mayak @ 31.07.2016 08:23:41
... subžáner AOR (rock pre dospelých) jednoznačne "definovali" US kapely Styx, Boston, Foriegner, Journey, Toto, Ambrosia, REO Speedwagon, Survivor, Heart a niektoré ďalšie (menej známe) v podstate v druhej polovici 70.rokov, ako zjednodušujúcu odpoveď na vlnu britského art rocku a ako istú snahu, prilákať viac hudby-chtivých (najmä amerických) fanúšikov, ktorí nemuseli zrovna dlhé art rockové plochy a členitosť kompozícií a súčasne chceli viac prirodzenej melodičnosti a zapamätateľnosti skladieb.
Ani KANSAS vlastne NIKDY nepatrili do tohoto subžánrového členenia, ich hudba je o niečom inom (toto bolo predmetom diskusií vo svete nespočetne krát).
A aby Slavo, Tvoj predošlý text nezavádzal niekde mimo bežných čitateľov, RUSH, ani Gary Moore nemajú s termínom AOR nič štandardne spoločné :-)
RUSH je fenomenálnym prepojením hard rocku (ranná éra kapely) s artrockom (trilógia "2112", "A Farewell To Kings" & "Hemispheres") a Gary Moore je niekde celkom, celkom inde ...

alienshore @ 31.07.2016 18:27:43
Kapely ako Styx, Ambrosia, Reo Speedwagon alebo Heart si skôr cmúľali palec, ako ukážkovú vzorku AOR by som ich neoznačil, čo sa týka Kansas tak chtiac nechtiac sa o AOR obtreli, dokazuje to dostatočne ich album Vinyl Confessions,

Rush síce AOR nerobili, ale niečo z toho do svojej tvorby predsa len implementovali, album Hold Your Fire v tomto smere snáď ani nemá obdobu čo sa týka hitovo zameraného prog-rocku, a Gary Moore naozaj má na konte zopár skladieb v takomto duchu (Always Gonna Love You, Empty Rooms, Listen To Your Heartbeat, Crying in the Shadows) ...

O žáner AOR zakoplo v tej dobe veľa kapiel, niektoré si z neho niečo požičali a preložili do svojho jazyka, svoju odozvu to má stále, zoberme si napr. že takí Toto majú predaných viac albumov po svete než napr. Yes, o Journey ani nehovorím ..., pozitívnu stopu na hudobnej mape AOR zanechalo a to nie je málo, mimochodom nielen Američania nemajú radi 20-minútové songy, nájde sa ich dosť aj v Európe :-)

Mayak @ 31.07.2016 19:07:18
... obtrieť sa o AOR (resp. iný subžáner), koketovať s ním, či implementovať z neho niečo do svojej hudobnej tvorby, to sú ale gigantické rozdiely, Slavo. Rešpektujem Tvoj pohľad, ale je tak isto subjektívny a proste iba jeden z milióna možných uhlov pohľadu na danú vec :-)
Veď podľa Teba je aj časť produkcie slovenských Team AOR ... toto je nesmierne obohacujúci názor na ... hudobné možnosti fúzovania :-))
A čo sa týka trebárs HEART ... si proste mladý a nevieš, čo bolo v reále prelomu 70. a 80. rokov, aký bol dopyt práve po nich v Kanade a USA ...
Neviem, odkiaľ máš Ty zdroje informácií, ale to, že trebárs Toto predali vo svete viac nosičov, ako Yes je nepochybne haluz. Predajné čísla z USA a z globálneho svetového trhu nie sú to isté ...

alienshore @ 31.07.2016 19:29:56
ja som v texte nikde predsa nenapísal, že Kansas, Gary Moore a Rush robili AOR, to tam nikde nenájdeš :-) ..., v zbierke LP ktoré u nás doma boli toho prehrmelo naozaj veľa takže nemusel som byť účastníkom masového dopytu, stačil mi klasický odposluch, čiže Heart nebola zlá kapela, ale nebolo to úplne to čo som hľadal ..., čo sa týka Team, tak naozaj z AOR myšlienkovo vychádzajú, tie vplyvy sú tam jasné, pokiaľ ide o nejaké globálne čísla tak sa odhaduje Yes na 30 miliónov a Toto až na 40 miliónov ...

Sonic origami mi v diskografii Uriah Heep pripadá taký nenápadný. A to je škoda, pretože skrýva v sebe mnoho krásneho. Vyzerá to tak, že odkedy má kapela má túto zostavu, tvorí vyrovnané veci, ktoré sú veľmi dobré (a nič sa nezmenilo ani výmenou bubeníka v roku 2007). Takže dá sa povedať, že éra Bernieho Shawa je mimoriadne plodná a pre mňa aj kvalitná. Z tohoto albumu by som vypichol ako najlepšie skladby Between two worlds venovanú Byronovi a Thainovi s krásnymi vokálmi, šľapajúca I hear voices, pohodovú Perfect little heart, nádhernú akustickú Heartless land, melancholickú a podmanivú (moju najobľúbenejšiu na albume) Only the young, ďalšiu skvelú akustickú vec Question, nádhernú a emotívnu The golden place a záverečnú (niekde uvádzanú ako bonusovú, niekde ako normálnu albumovú) Sweet pretender. A zvyšok sú skladby veľmi príjemné, ktoré ma takisto nesklamali. Takže pre mňa je Sonic origami naozaj vynikajúce album.
reagovat

pito63 @ 25.08.2011 05:20:58
Pripájam sa k Tvojmu hodnoteniu - mám veľmi rád tento album!
nowhere_man, díky za "Sonic Origami"!

Sonic Origami bych nazval mírným experimentem v mezích Uriah Heep. Úmorně dlouhá kolekce celkem rozmanitých skladeb z nichž mě nejvíc baví Only The Young, Across The Miles, Golden Palace a Sweet Pretender. Uriáši se nikam neženou, skladby jsou spíše pomalejší a snaží se zuby nehty držet stylových refrénů a několikahlasých sborů. Jenže to jim už asi málokdo v devadesátém osmém "žere". Většinový hudební (rockový) vkus už dávno jede po jiných kolejích a Uriah Heep poletují na konci vlaku, jako malá stará drezínka. Po této desce zřejmě uznali, že lidi stejně zajímá víceméně jen jejich stará klasika a tak "pouze" koncertují a vydávají různé živáky, jak akustické, tak elektrické. Letos prý Uriáši nabídnou po letech novou studiovku. Těším se a bojím.
reagovat

PaloM @ 04.04.2011 16:12:09
Ako som písal pri predošlom albume, martin.b to vystihol aj tu úplne presne. Môžem tu len zopakovať bezprostredné dojmy, ako som písal v diskusii o počúvaní. Za 25 rokov dozadu nedokázali vypustiť dva po sebe idúce kvalitné albumy (1999 - 1974). Skúste ma opraviť. Je to pekná muzička, ale oveľa radšej by som ju prisúdil inej skupine. Čakal som ďalšie More svetla a energie, dostal som ďalšiu várku adultívneho mainstreamového rocku, miestami ušla kuchárovi vyšia porcia umelého sladidla. Nie je to zlý album, neserie ma, príjemne to lezie od uší, taký rockový popík, dokonca si to cédéčko asi aj zaopatrím. A na predok si dám nápis: zabudni, že ide o Uriah Heep. Ale čo to dočerta vystrájali - ja to nepochopím, toto v žiadnom prípade nemohli fanúšikovia chcieť. Jedine žeby boli už otrlí po predošlých desaťročiach. Ja som z toho bezradný.
Za pokojnú, oddychovú atmopsféru by som dal tiež 3 hviezdy.

pito63 @ 04.04.2011 16:48:57
Paľo
Naozaj neviem, čo som v tom 98-om od Uriah Heep čakal, ale pamätám si to ako dnes; radosť z nového albumu obľúbenej skupiny. Nikdy som to nerobil a ani nerobím, aby som počúval dajakú nahrávku niekoľko razy po sebe, maximálne si dám opakovačku. Tu som však spravil výnimku; pustil som si to 5-krát za sebou. Ten album ma oslovil. Súhlasím však s Tvojím tvrdením, táto kolekcia je oproti "Sea Of Light" dosť presladená.

PaloM @ 04.04.2011 17:04:37
Piťo, asi odpadneš od smiechu. Po mojej spŕške slov a viacnásobnom posluchu hitu Come Back To Me, som si znovu pustil Sonic Origami. Ale nie z mp3, ale z kvalitných "ape". A je tu ďalšia chuťovka, Heartless Land a parádne nasnímané akustické gitary. Tak čujme >> odkaz Paráda, to mám niekde na dvd. A tu je zo štúdia >> odkaz Dnes nesmiem hodnotiť, som na mäkko :-))

pito63 @ 04.04.2011 17:22:15
Paľo
Pre také momenty, ako Tebou spomínaná "Heartless Land", sa oplatí investovať do obľúbenej skupiny aj po roku 1974. Investícia 740,- Sk sa mi stonásobne vrátila v podobe krásneho hudobného zážitku pri počúvaní "Sonic Origami".