Uriah Heep - Look At Yourself (1971)

Třetí deska během necelého půldruhého roku se i v době, kdy rockové kapely na obou stranách Atlantiku chrlily album za albem, ukazuje jako herkulovská nálož. Ale když máte ve svých řadách autorsky neopotřebovaného Kena Hensleyho, který dokáže jakostní materiál napsat (za mírné pomoci dalších členů kapely) i sám, může být nahrávek lačnému manažerovi vyhověno. K hardrockovému dunění nových počinů The Who, Atomic Rooster, Deep Purple nebo Nazareth se svým charakteristickým řeřavým kvilem hammondek připojili na podzim roku 1971 s deskou Look at Yourself i Uriah Heep.

Od úvodních tónů titulky Look at Yourself je patrné zhutnění zvuku, choutky na propracované instrumentální podklady ale kapelu zatím nepřešly a zejména dvojtakt Hensley-Box si na sebe nakládá pořádný kus práce. U kapel té doby ne nijak neobvyklý povzdech nad životem na cestách a skladatelskou zátěží v I Wanna Be Free má šťávu zejména díky chutnému vícehlasu a nepřepálené stopáži, kterou trpí rozmáchlé epično July Morning. V něm sice kapela uplatnila bezpočet nápadů a z tajemnem zahaleného úvodu ji nechala vygradovat do velkolepého finále, Manfred Mann obplétající svým moogem variovaný kytarový motiv (ten vnímám jako první z mnoha "pohádkových" témat, která v následujících letech dotvářela písničkový hardrock kapely) se mi v závěru už zdá "nad plán".

Závan čerstvého vzduchu vnímám ve slidekytarovými party ozvláštněné Tears in My Eyes. Obecně se mi zdá, že skladby Uriah Heep, ve kterých Hensley vymění klapky za struny, zní odlehčeněji, než ty hutné klávesové jízdy třeba v následující palbě Shadows of Grief. V ní se kapela se stopáží taky nemazala a do necelých devíti minut vecpala pořádné nástrojové (zejména tedy klávesové) hody. Pak ovšem Hensley přesedne ke klavíru a pustí se do parádního, oproti zbytku desky příjemně klidného příspěvku What Should Be Done. Se zbytkem kapely doprovází civilně znějícího Byrona ve skladbě, kterou považuji za vrchol desky. A kdyby zazněla jako poslední (svižný rock Love Machine bych přesunul před ni), vůbec bych se nezlobil.

Z bonusů na vydání z roku 2003 se sluší zmínit a vyplatí poslechnout dva kousky - Hensleyho akustickou vyprávěnku What´s Within My Heart a příspěvek Boxe s Byronem, táhnoucí se kvákadlový jam Why. Žádné opomenuté poklady to nejsou (původní deska by s nimi silnější nebyla), ale pohled na hudební profil Uriah Heep dokážou zase o něco rozšířit.

Deska Look at Yourself ukončuje období, v němž Uriah Heep ve svých skladbách experimentovali s progresivními prvky, a po kterém také výměnou rytmické sekce Newton/Clark nastane (zejména na bubenickém postu) určitá stabilizace sestavy. Look at Yourself je hodně silné album a já jej vnímám jako kousek, který skončil těsně pod vrcholem reprezentovaným deskami Salisbury a Demons and Wizards. Hodnocení čtyři a půl hvězdičky proto zaokrouhlím dolů.
reagovat

pinkman @ 08.06.2019 19:26:32
Tomu říkám rouhání. Sali za pět a Look jen za čtyři? Nikdy!

vmagistr @ 08.06.2019 20:42:11
pinkman: Look at Yourself (ani žádnou jinou hudební nahrávku) nepovažuji za artefakt hodný náboženské úcty - to k tomu "rouhání se". Salisbury vnímám jako lepší desku, což jsem v hodnocení zohlednil, ale i Look at Yourself je pro mě hodně povedený kus muziky.

bullb @ 09.06.2019 09:21:46
vmagistr: pekne a výstižne píšeš. U mňa však je toto LP natrvalo v sieni slávy.

vmagistr @ 09.06.2019 13:06:25
bullb: Díky za pochvalu. Mezi mé tři nejlepší desky Uriah Heep (z těch, co znám) by se Look at Yourself vešlo. Jen mám zkrátka dvě jiné oblíbenější, proto to na plný počet nevnímám.

Tak jako většina lidí, i já využívám letní měsíce k dovolené a cestování se svou rodinou. Už po několik roků zpátky, jsem si zvykl brát sebou jako kulisu k řízení do auta, pár vytipovaných kapel / alb od určitých interpretů, kteří mají blahodárný vliv na dobrou pohodu cestujících. Tuto hudbu jak má drahá polovičká, tak mé děti přijímají v prvním případě s nadšením, v tom druhém s akceptovatelností :-) Mám tedy léty ověřeno, že jak alba Hughesovská z dob Deep Purple, Schenkrovská z jeho prvního působení v Ufo, tak Byronovská éra Uriah Heep, přispívají svým nezaměnitelným kouzlem k dobré dovolenkové náladě a pohodě především.
Jako první si beru na paškál desku Uriášů která nám tepala před pár dny, jako doprovod lesnatými hvozdy malebné přírody.

Deska Look at Youself, pro mne představuje základní kámen jejich diskografie, byla kdysi mou první jejich koupenou vlaštovkou a dodnes patří mezi stálice a nejvíce oblíbené desky souboru. Hned úvodní titulní šlapavá skladba, dokáže bezpečně rozvířit emoční hladinu do dokonale příjemného transu.
Dvojka I Wanna be Free- vyniká krásnými sbory a Hensleyho jímavými klávesovými rejstříky.
Desetiminutovka Jully Morning- patří mezi top skladby celé hudební historie a na přání mé drahé jsem ji musel pouštět znovu :-) Je to dokonale vystavěný, postupně gradující monolit, s překrásnou Boxovou kytarovou linkou, šlapavou basou a hlavně pánové Hensley / Byron se zde blízknou silou svých osobností.
Tears in my Eyes- jsem si zamiloval od samého počátku, kvalitními nápady napěchovaná jistota s parádnickou, romanticko španělkovou vložkou.
Zmíním ještě oblíbenou, snovou baladu What Should be Done- čišící obrovským nadhledem, citem a solidním emočním nábojem, či závěrečnou elektro jízdu Love Machine- další to kvalitní uriášovskou dupárnu, kterou Byron proplouvá a Box řídí svým sólováním.

Díky takovýmto deskám, si u mne U. H. stojí na hodně dobré pozici a alba z oné doby chovám ve svém srdci mnohem raději, než třeba desky Led Zeppelin, nechci tím vůbec srovnávat, či někoho upřednostňovat, dobře vím, že třeba zmínění zeppelíni patří na mnohem vyšší kvalitativní level a třeba porovníná Box / Page je dosti mimo mísu a i v originalitě se U. H. k L. Z. sotva přibližují. Přesto, přesto, je tato parta mému srdci bližší a sympatičtější než mnohá kreativnější zjevení oné doby.

Progresivní, či artové směry nejsou jako kulisa k řízení auta to úplně pravé, ne že by snad ony navytvářeli dostatek působivé atmosféry, to nee(naštěstí jsem mraky alb už takto také prověřil). Spíš svou větší soustředěností na daný materiaál, či hudební strukturu, vyžadující mnohem větší pozornost, jsou často větším oříškem, než desky hard rockové a především jejich dynamika není v okolním hřmotnějším prostoru tolik ocenitelná a hlavně občas dost zaniká. Alba více od podlahy, které člověk léty dokonale zná, jsou pro nás pak tím pravým balzámem na cesty.
reagovat

Brano @ 26.07.2016 10:27:42
Najlepší album od Uriah Heep,July Morning-to je nádhera!Päť hviezdičiek plne zaslúžených! Horyna,dík za pútavú recenziu.

horyna @ 26.07.2016 10:50:58
Brano: díky a dvojité díky za mračna inspirativních recenzí z tvého pera (pro připomenutí koukám na profil), díky nimž jsem obohatil sbírku o nezpočet kvalitních děl. Máme až neuvěřitelně podobný záběr :-)

Ryback @ 26.07.2016 12:14:14
I když jsem tohle album dlouho neslyšel, zrovna nedávno jsem si nad ním jen tak dumal a některé kousky si přehrával v hlavě…

V 71. roce vznikla obrovská spousta výborné originální muziky; kapely, vzniklé v polovině šedesátých letech, v roce 1971 šlapaly jak dobře promazané stroje a tohle album je toho také výmluvným důkazem. Taky ho mám rád, díky za zajímavě/osobněji pojatou recenzi. Ty melodie jsou chytlavý, přitom netuctový a souhra Byrona, Hensleyho a Boxe + styl hraní Hensleyho a Boxe mě vždycky bavil. Škoda, že s nimi Byron nevydržel déle. Jeho odchodem se pro mě jejich kouzlo nenávratně ztratilo…
Uriáše jsem měl/mám také raději než jejich neméně slavné konkurenty Led Zeppelin, Black Sabbath nebo Deep Purple.
I když je to všechno muzika, kterou mám brutálně naposlouchanou x poslechy, UH jsou jednou z několika výjimek (co se hardrocku obecně týče), ke kterým se i dnes občas rád vracím. A to taky o něčem svědčí ;-)

Balů @ 26.07.2016 12:42:41
Díky za připomenutí tohoto klenotu. Look... a Demons... prostě zbožňuji. A dále dík za vinylové reedice z loňského roku-teď mám Byronovsku éru kompletní.

Snake @ 26.07.2016 13:51:32
Aj já mívám občas pocit, že už je toho prog a art rocku trochu moc a podvědomě zatoužím po něčem energičtějším. Uriáši jsou dobrou volbou a titulní Look At Yourself fantastickou peckou...

Jak se tak dívám, ještě jsem album nehodnotil a protože by to byl výborný doplněk každé rockové sbírky, sázím čtyřku.

zdenek3 @ 27.07.2016 08:14:35
Uriah Heep a jejich vývoj mi docela dost připomíná Deep Purple a třeba Black Sabbath ( a jistě dost dalších kapel).

Prostě prvních X LP asi tak do roku 1975 byly nejlepší a pak už to nikdy nebylo ono, v kontextu toho, jak jim to hrálo do tý doby.
U Uriášů byl ten kvalitativní pád po roce cca 1974-75 asi nevětší.
Kdybych si měl vybrat jako nejlepší jejich desku, asi bych hodně dlouho váhal mezi Salisbury a LAY.
Možná by ručička váhy na stranu LAY pomohla přítomnost děsivé odrhovačky Lady in Black na Salisbury a super July Morning na LAY.

Ale dám klidně 5*****.

merhaut @ 27.07.2016 08:47:19
Kolem roku 1974-75 se klasický hardrock ocitnul v krizi, kapely začaly svůj sound přizpůsobovat době a komerčním zájmům, což jim paradoxně podřízlo větev. Pak vylítnul punk rock a s anglickými klasiky to bylo v prdeli úplně... Kdo nenaskočil k rozjíždějícímu se heavy, viz Ríša s RAINBOW, vydával hrozný desky.

bullb @ 27.07.2016 12:17:16
merhaut to nádherne vystihol. Samozrejme to neplatí len o Ritchiem...
Inak trojka albumov Look at Yourself, Demons and Wizards a Magician s Birthday je za 5 navždy :-)

horyna @ 27.07.2016 14:26:36
Díky všem za vyjádření jejich náklonosti k danému dílu, jsou alba která nestárnou, naštěstí je jich velký počet a tohle se vyjímá jisto jistě mezi nimi, dokonce na předních místech.

Jardo @ 28.07.2016 11:23:28
Klobúk dole pred July morning, ale najvyššie hodnotím temnú a vražednú Shadows of grief.

Stanley63 @ 28.07.2016 18:46:36
Uriáši byli v mých studentských letech moji oblíbenou kapelou a Look At Yourself beru dodnes jako jejich nejlepší desku :-) Takže s hodnocením souhlasím bez výhrad, jen bych si přál taky takovou manželku, která by si při cestě autem se mnou spokojeně pobrukovala "July Morning", a ne do mě hučela, ať tam dám něco jinýho :-)

Jardo @ 09.08.2016 07:32:02
Pravda, merhaut trafil klinec po hlavičke. Úpadok hard rocku začal ešte pred nástupom punku. V druhej polovici tejto dekády mu robili česť hlavne spomínaní Rainbow a za seba pridám ešte obľúbencov Thin Lizzy.

zdenek3 @ 23.10.2016 15:36:49
Jestli se něco UH opravdu povedlo, tak bylo toto album.
Po výborné jedničce a dvojce přišlo toto již zcela vyspělé album, nemajíce slabin. Další album bylo už slabším odvarem, přesto hodně dobrým, a pak už to šlo celý do kopru.
LAY je dle mého nrejlepším albem této skupiny.

5*****

horyna @ 23.10.2016 17:04:33
Nepoužíval bych slovo odvar, na pár let ještě ne. Vývoj a zkoušení nových věcí mi sedí líp, ale jasně, každý to slyšíme jinak:-)

Jarda P @ 23.10.2016 17:36:27
Díky bohu za ten "odvar".

Skupina Uriah Heep patří mezi mé nejoblíbenější hard-rockové kapely vůbec. Z jejich tvorby, vyznačující se všeobecně vysokou kvalitou, je i po čtyřiceti letech cítit neobyčejná radost a svěžest, která podle mne v současné tvrdé bigbeatové hudbě velmi, velmi chybí. Toto, co jsem napsal, platí dvojnásob o této desce.
Tento výjimečný hudební počin otevírá dnes již klasický rockový flák LOOK AT YOURSELF. Tato skladba je po všech stránkách dokonalá, skupina šlape jak hodinky, Hensleyho orgasmické klávesy, skvěle sehraná pulzující rytmika Newton-Clarke, tvrdá Boxova kytara i Byronův vypjatý vokál tvoří dohromady tak úžasný celek, že člověk má pocit, že už to lepší být nemůže. Proto je mu velmi líto, že skladba po pouhých pěti minutách končí. Kdo ale čekal nějakou oddechovku, velmi se spletl, Uriáši nás vydechnout nenechají ani v nejmenším. Okamžitě poté totiž rozpálí krásnou skladbu I WANNA TO BE FREE, plná optimismu a elánu tehdy mladé kapely. A hned poté JULY MORNING, dlouhá epická skladba o lásce, plná velmi zajímavých hudebních témat a změn nálad, která právem patří mezi nejoceňovanější rockové skladby 70. let. Skupina zde ze sebe vydává to nejlepší a ještě je v tom podpoří hostující legendární Manfred Mann, který zde vyrobí jedno z nejkrásnějších sól na Moog vůbec. A hned po doznění této pecky se chopí Ken Hensley kytary a krásným slidováním uvede svižnou TEARS IN MY EYES, jednu z mých nejoblíbenějších písní od těchto anglických titánů. Všechno od počátečního až závěrečného akordu je tak perfektně vygradované, vypointované, že musím konstatovat, že se zde jedná o opravdový beatový orgasmus. Následuje SHADOWS OF GRIEF, plně dokazující, že se dá tenhle soubor dá považovat za plnohodnotně art-rockový. Experiment bez zbytečného nástrojového exhibování, je to dílo opravdu hodné těchto britských mistrů. Poté ještě kluci dokáží, že zvládnou napsat i jemnou baladu na úrovni. Ve WHAT SHOULD BE DONE. Zde si Hensley zahraje i na piano a Byron ukáže, že může být i něžným bardem. Celou desku uzavírá další nářez, LOVE MACHINE. Uriášovka jako řemen, která vždy rozjasní chmurný den prog-rockera.
Toto perfektně vyvážené dílo je tak skvělé, že není ani možné dát mu jiné hodnocení než 100%! Doporučuji poslechnout každému, kdo hledá v tvrdém rocku něco jiného než temnotu a šílenství, kdo v něm hledá spíše skutečnou, elegantní krásu.
reagovat

Kristýna @ 27.05.2013 18:11:48
Petře, výborná recenze! Konečně se tu ukázal někdo nový, kdo hudbě opravdu umí naslouchat. :-)

S Uriah Heep zrovna začínám a jako první seznamovací desku jsem si vybrala The Magician's Birthday, kterou zrovna naposlouchávám. Díky tobě alespoň vím, čím mám pokračovat! :-)

Petr Gerneš @ 27.05.2013 18:47:52
Děkuji Kristýno. Tvá reakce mne velmi potěšila. Na oplátku ti musím pochválit tvoji recenzi Soulmenů, jedné z mých nejoblíbenějších slovenských kapel. Myslím si, že opravdu hudbě rozumíš a rád si přečtu další tvoji recenzi.

Jardo @ 27.05.2013 19:10:47
Petr: pekná recenzia. Skutočne parádny album. Po In rocku (ktorý neohrozene kraľuje) je to asi môj naj, ak by som bral do úvahy všetko, čo som počul. Kristýna, určite si ho vypočuj. Pre začínajúceho fanúšika uriášov by som ho odporučil ako prvý. Ďalej skús Demons and wizards a Salisbury. Začal som s ním (vďaka otcovi) v 6-7 rokoch a tak ako ma odrovnal vtedy, tak je to aj teraz.

Petr Gerneš @ 27.05.2013 19:15:58
Dík Jardo. A tobě, Kristýno, Demons and Wizards taktéž vřele doporučuji. Je to sice podle mne trochu více folkovější než tohle, ale taky to není špatný, hlavně závěrečná skladba!

Snake @ 28.05.2013 08:41:58
Titulní nářez Look At Yourself,spolu s Easy Livin´ pocházející z alba Demons And Wizards,jsou moje vůbec nejoblíbenější fláky Uriah Heep..

Album Look At Yourself mám moc rád.Surový,neučesaný sound a výrazné hammondky jsou pro mne živou vodou a pravým přívalem nespoutané energie.Krom titulní skladby stačí si poslechnout ještě takovou Shadows Of Grief.Malou připomínku neodpustím si jen k tolik oblíbené July Morning.Osobně bych se obešel bez toho natahovaného kolovrátku na konci skladby a její zkrácení o dobré tři minuty by jí jenom prospělo.Na tom hvízdání moogu opravdu nevidím nic objevného..ale je to jen můj subjektivní a úplně ojedinělý názor.

Petr Gerneš @ 28.05.2013 10:16:15
Až na ten názor na to moogování (Manfred Mann je Manfred Mann!) s tebou naprosto souhlasím. Koukám, Snaku, že my dva si spolu ve věcech hudebních velice sednem!

Look at yourself je album, ktorým Uriah Heep opäť priniesli o niečo inú hudbu. Myslím to tak, že prvý album je iný ako druhý a tento je opäť iný od obidvoch prvých... Skrátka, vyvíjali sa v rámci žánru veľmi excelentne. Aspoň ja to tak cítim. Tento album priniesol hlavne priamočiare rockové skladby, ale na vysokej úrovni a niektoré z nich aj s progresívnou príchuťou. Úvodná Look at yourself je priamočiary ťah na bránu s úžasnými hammondkami Keny Hensleyho, ktorý si tento song aj odspieval, a takisto skvelými bicími nielen Iana Clarka, ale v závere aj troch členov Osibisa. Potom príde I wanna be free, melodická pekná vec, v závere ktorej to Byron opäť vybalí ako sa patrí. No a nasleduje jedno z vrcholných diel - July morning. Myslím, že všetci tu na progboarde sa už stretli s tým, že je to spolu so Stairway to heaven a Child in time základ rockovej hudby 70-tych rokov. A áno, je to tak. Úžasná melódia, miestami temná, Byronove citlivé vokály, ale aj napäté a k tomu sólo Manfreda Manna robí z tejto skladby jedinečný zážitok. Ken Hensley a jeho hammondky sú nezameniteľné. A ideme ďalej - Tears in heaven je skladba, ktorá mi evokuje slide gitarou Led Zeppelin. Ale opäť tu musím spomenúť úžasné vokály značky UH. David Byron je jednoducho extra trieda. Nasleduje moja najobľúbenejšia skladba albumu Shadows of grief. To je skvelá, temná skladba s riffom, ktorý môžu závidieť všetky metalové kapely. Navyše to, čo predvádza Byron s vokálmi, to som ešte nikdy nepočul. Táto skladba je prvá trieda čo do temnoty aj do vokálov. What should be done je potom taká oddychovka. Príjemná, ale oproti zvyšku albumu obyčajná. Záver patrí vypaľovačke Love machine. A čo bonusy? Tak v prvom rade je to What´s within my heart - krásna akustická baladička chytajúca za srdce. No a potom je tu ranná verzia skladby Why o minutáži 11.18. Tá je takisto úchvatná a ja osobne ju odporúčam počúvať na prechádzke v noci. Takž opäť mi neostáva nič iné len dať plný počet bodov.
reagovat

pito63 @ 11.07.2011 19:11:08
Opäť som si to raz parádne vychutnal, tentokrát v sprievode Tvojich slov.
Aby som sa stále neopakoval, tak pridám spomienku z kúpy tohto albumu. Po prevrate vznikli v Prešove mnohé predajne s CD nosičmi, bohužiaľ, dnes je to o ničom. Pri likvidácii jednej z nich sa mi podarilo zlicitovať cenu remasterovanej verzie "Look At Yourself" (1996) z pôvodných 499,- SK na konečných 250,- SK.
nowhere_man, vďaka za recenziu!

nowhere_man @ 11.07.2011 19:34:13
Ja ďakujem tebe, pito63. Inak s tými CD, ono človek musí mať šťastie. Málokedy sa mi to podarilo, ale najviac práve pri tvojom príklade, čiže keď likvidovali obchod.

pito63 @ 11.07.2011 20:30:11
Jasné, je to tak, niekedy to vyjde cenovo prijateľnejšie, inokedy riadne "zacvakáme". Keď som s tým začínal, zobral som aj knižnú kompiláciu "A Time of Revelation" (1996) a tá bola poriadne mastná. Tu sa mi nepodarilo zlicitovať ani halier. Hovorí Ti to niečo?
Som milo prekvapený z Tvojho pozitívneho vzťahu k Uriah Heep!

nowhere_man @ 11.07.2011 21:43:41
Time of revelation poznám. Uriah Heep je po Led Zeppelin moja najobľúbenejšia kapela na poli hardrocku, respektíve klasického rocku 70-tych rokov. A preto som si chcel zohnať všetky ich skladby a tým pádom som zháňal aj Time of revelation. Nezohnal som ho originál, len sprostredkovane cez kamaráta, ale našiel som na ňom skladby, ktoré sa inde nevyskytovali. A inak jediná vec, ktorú nikde nemôžem zohnať a po ktorej túžim je kniha od Jeffa Perkinsa o Davidovi Byronovi Born to perform. Do toho by som chcel investovať určite.

pito63 @ 12.07.2011 10:43:40
nowhere_man
Snáď mi niekedy v budúcnosti "pomôžeš" pochopiť genialitu a výnimočnosť Led Zeppelin. Možno je to divné, ale zo silnej britskej štvorky je to formácia, ktorá ma oslovuje najmenej.

nowhere_man @ 12.07.2011 10:46:41
No, ak by som tým prispel k tomu, že Led Zeppelin ťa oslovia, veľmi rád. Určite ich teda zrecenzujem v blízkej budúcnosti. Inak Uriah Heep by kľudne u mňa Zeppelinov tromfli, ale predsa len, zeppelíni mali tak 12 rokov na tvorbu, kým uriáši 40, čiže je jasné, že za tak dlhú dobu mali aj výkyvy kvality. Ale keby napríklad existovali UH len v období 1970-1976, tak by boli samozrejmou jednotkou (bez ohľadu na to, že sa mi páčia aj ostatné albumy, ale Byronova éra je jednoducho top of the world).

pito63 @ 12.07.2011 11:07:34
nowhere_man
To je pre mňa ďalší pozitívny šok! Tak nám to spolu ladí, až mám strach, že za svoju lásku k Uriah Heep "vyfasujeme". :-)
Led Zeppelin - Budem rád! Ak to nepomôže, aspoň konečne zotriem prach s "The Complete Studio Recordings" (1993). :-)
Vrátim sa k Uriah Heep. Pôvodný tracklist je lahôdka, tu nemám čo dodať. Veľmi milo ma prekvapila bonusovka "What's Within My Heart", ale tu sa už opakujem, spomenul som to pri inej recenzii.

Počátek sedmdesátých let se na britských ostrovech nesl v duchu mohutné přívalové vlny hardrocku, který se stal na zhruba šest let v ostrovní zemi určující hudební disciplínou. Byli zde průkopníci (Led Zeppelin, Deep Purple…) Na této hudební vlně se však v závěsu vezly další skupiny, které více či méně zásadním způsobem promluvily do jejího vývoje. Anglická skupina Uriah Heep patřila mezi ty kapely, jejichž kariéra a popularita v první polovině sedmdesátých let šla výrazně nahoru. Počátkem této doby byla nápadná snaha soutěživým způsobem etablovat svoje působení na slunci a proto mohlo vzniknout několik zajímavých a umělecky podnětných alb, které se zapsaly v tom pozitivnější slova smyslu do hardrockové historie. Jedno takové album si právě teď připomeneme…
Uriah Heep měli ve druhé polovině šedesátých let svůj hudební předobraz ve skupinách Gods a Spices. Varhaník, klavírista, hráč na kytary, zpěvák a skladatel Ken Hensley byl uměleckým mozkem skupiny. V Uriah Heep byl řadu let hlavním strůjcem jejich úspěchu a kreativním tvůrcem jejich hudební koncepce. Skupina ovšem procházela řadou personálních proměn. My se ovšem přidržíme sestavy, která je spojována právě s albem, které se stane zdrojem naší zesílené pozornosti.
Na jaře r. 1971 vychází skupině druhé album Salisbury, jež nastínilo koncepci, které se skupina měla striktně držet, ve snaze vyprofilovat vlastní sound. Úspěch, který vydání alba provázel, znamenal masivní koncertování v Evropě a také poprvé v USA. Zde společně koncertovali s kanadskými Steppenwolf a Three Dog Night. To znamenalo nový impuls k další skladatelské práci. Uriah Heep stačili připravit novou kolekci skladeb, které umožnily ve stejném roce (v červenci) opětný návrat do nahrávacích studií Lansdowne Studios v Holland Park, v Londýně, a v říjnu 1971 vychází ve Velké Británii album, které bylo pojmenováno Look At Yourself (Podívej se na sebe). Vtipně řešený obal alba představoval lidské oči a uprostřed formátu byl nalepen lesklý staniol (alobal), který měl nastavit držiteli vinylu jeho vlastní portrét. To vše v šedomodrém tónu, zatímco zadní strana nabízela otištěné texty a v dolní části obalu byla poměrně nenápadně zachycena skupina vlasatých hudebníků…
Producentem skupiny byl opět Gerry Bron a album vychází na labelu Bronze Records.
Na rozdíl od předešlého alba se jejich hardrocková orientace ještě více prohloubila směsí víceméně syrověji pojatých skladeb a rovněž i hlasitost jejich prezentace nabyla na větší intenzitě. Nejen na koncertních vystoupeních, i při práci v nahrávacích studiích.

První skladba LOOK AT YOURSELF byla velmi vhodně dramaturgicky zvolena jako úvodní entrée. Masivní zvuk varhan Hammond a playbackovaných elektrických kytar s dunící baskytarou a dynamickými bicími nástroji se rozbíhá vpřed s vokální podporou. Nosná rocková skladba posluchače strhne hned na první poslech. Pro zvýraznění polyrytmických vrstev přizvali Uriah Heep ke spolupráci Mace Tontoha, Loughty Amarfia a Teddyho Osseie hráče na percussion z etnické skupiny Osibisa, jejichž koncertem v Londýně byli nadšeni. Tato skladba patřila během koncertů k pravidelně zařazovaným číslům, jejichž obliba s přicházejícími léty neochabovala. Není divu, že se stala inspirací pro brněnskou, původně west-coastovou skupinu Synkopy 61, které v první polovině sedmdesátých let velmi zdařile vytvářely vlastní hardrockovou variantu podle modelu Uriah Heep, coververzí Hraj se mnou fér (sólo zpíval Pavel Pokorný).

Druhou skladbu I WANNA BE FREE autorsky zaštítil Hensley. Otevírá ji syrový riff na elektrickou kytaru a potom dochází k nápadnému ztišení, kde pod tichou podporou hammondek Byronův hlas s asistencí Hensleyho vyzpívává jednotlivé, velmi působivé fráze skladby, které jsou rázem jako šlehnutím biče akcentovány elektrickou kytarou. Skladba má nepřeslechnutelné napětí, které graduje až do závěrečného finále, což vytváří velmi účinný dojem.

Třetí skladba JULY MORNING má v sobě vnitřní naléhavost a emocionální přesvědčivost. Podle mého soudu asi nejsilnější kompozice na albu. Kvílivé tóny Boxovy kytary jsou prologem, zatímco po něm následuje podkres hammondek a niterně vyzpívávaná slova emocionálním Byronem. Střídání tichých a hlasitých pasáží se opakuje a přináší kýžený prožitek. Potvrzuje to poetickou polohu věčného hledání nenaplněné lásky…
Hledal jsem lásku na těch nejpodivnějších místech, není kamene, který bych neobrátil. Musel jsem prozkoumat víc než tisíc tváří, ale ani jeden člověk nerozpoznal ten oheň, co hoří v mém srdci, v mé mysli, v mé duši… (transl. Trans Inter)
Podle mínění odborníků byla tato skladba zařazena mezi tři nejzásadnější rockové kompozice sedmdesátých let (vedle Child In Time – Deep Purple a Stairway To Heaven – Led Zeppelin). Celkem pochopitelně se skladba stává nejvýznamnějším počinem jejich kariéry (i když ne asi nejpopulárnějším). Fascinující byly gradující vokály přecházející do falzetu a nekonečný fade out elektrické kytary, jemuž asistoval Moog synthesizer přizvaného legendárního hudebníka Manfreda Manna. Bylo to poprvé, co Uriah Heep použili tento nový elektronický klávesový instrument, který se od té doby stal součástí jejich nástrojového vybavení.

TEARS IN MY EYES – po předešlé baladě přichází nekompromisní syrový hardrock s elektrickými kytarami a dunivými bicími nástroji. Zcela určitě nejrychlejší skladba na albu. Uprostřed dochází ke zklidnění a lyrická část akcentuje nosné vokály. Použitý wah wah pedal a úderná akustická kytara ve stylu flamenca se stávají důležitými aspekty při vytváření soundu skladby. Určitě další zásadní záležitost na albu.

SHADOWS OF GRIEF je vystavěna jako jistý druh experimentálního pokusu. Výrazně se zde pracuje s náladami a se zvukovými obrazy a opět se střídají syrové a zklidněné pasáže. Snaha o hledání nové kompoziční polohy.

WHAT SHOULD BE DONE první a poslední výrazně odlišná baladická kompozice v níž dostává prostor Hensleyho klavír, a velmi účinné pěvecké sborové aranžmá, které ornamentálně kolorují tóny elektrické kytary ohýbané wah wah pedálem, jenž Box rád používá. Potvrzuje se Hensleyho schopnost pro vytváření působivých melancholických balad, jako protipól agresivně znějícímu hardrocku.

Závěrečná píseň LOVE MACHINE nás vrací zpět na syrovou hardrockovou platformu. Silný riff skladbu učinil oblíbeným číslem na koncertech, kde se skupina dokázala vybičovat k suverénnímu soundu řeřavých kytar, dunících bicích nástrojů a zemité baskytary, podporované varhanami s klenutými a dramatickými vokály.

Třebaže ve druhé polovině sedmdesátých let Uriah Heep začali poměrně rychle ztrácet dech, tady na začátku sedmdesátých let to bylo plnokrevná energie, sevřený tvrdý sound s vynikajícími vokály, které na hardrockové scéně ve vícehlasém pojetí neměl snad nikdo. To byla jejich hlavní devíza.
Speciálně k tomu albu mám blízký vztah, ale i kdybych neměl, i zdravý rozum mi říká 5 hvězdiček!
reagovat

Elvis @ 18.06.2011 21:36:03
K tvému zdravému rozumu se přidávám,od začátku do konce geniální hudba a největší orgasmus mi přináší Byronovo Na na na ná na na ná ná v Tears in my Eyes.Něco neuvěřitelnýho!!

Look at Yourself bylo hned po Best of z r. 1977 první, co jsem slyšel od UH a okamžitě mě dostalo. Tak trochu jsem sice byl připraven z toho, co jsem o ní četl v profilu UH v Muzikusu, ale stejně...
Razantní nástup titulní písně se nese v dusavém rytmu, který je typický pro mnoho skladeb této kapely. Refrén a vyhrávka po něm se okamžitě zarejí do paměti. Skladba má takovou zvláštní, jakoby děsivou atmosféru, kterou ještě umocňují bicí, které jsou neustále v pohybu a vícehlasy, které ale mají UH vymakané už od první desky, nehledě na zběsilé Boxovo sólo.
I wanna be free je jedna z mých nejoblíbenějších písní z celé tvorby kapely. Opět začíná 'výbuchy', tentokrát zmírněnými rozklady v hammondkách. Přichází náhlé zklidnění a dvojhlasý zpěv. Jestli něco UH umějí naprosto dokonale, tak jsou to melodie. Chytlavé, zapamatovatelné, ale rozhodně ne tuctové nebo vyloženě vlezlé. I wanna be free opět vrcholí 'bordelem' a Byronovým ječákem. Opět vydařené kytarové sólo, místy zharmonizované.
A je tu July morning. Tady není co řesit. patří ke klasickým hard rockovým hymnám. Byron tu předvádí moc pěkné kousky jak ve výškách, tak ve slokách, kde vynikne jeho jemný, vpodstatě nerockový hlas. Naléhavý motiv, který se objeví po dozpívání textu, nás provází až do konce, je po několika repeticích obohacen moogovým sólem, které hraje Manfred Mann. Moog lítá ze strany na stranu a skladba působí jako by nikdy neměla skončit (vydržel bych to poslouchat ještě jednou tak dlouho).
Vypalovačka Tears in my eyes je takové odlehčení, ozvou se i akusticé kytary a falzety a celé se to příjemně poslouchá.
Shadow of grief je další 'děsivou' píní na této desce. Kapela si pohrává s jednoduchým hypnotickým motivem, mění dynamiku a pak to rozjede naplno. Skladba je plná nečekaných zvratů, vyhrávek, typického 'dusání', zklidnění...několikrát se zdá, že skončí, ale vždy se to zase znovu nakopne. To co předvedou sbory krátce před osmou minutou, je nádherná kakofonie, navíc takhle vysoko....
Konec desky už ale není taková síla. What should be done je sice příjemná klidná věc s klavírem, ale nic výrazného. Taktéž Love machine, i když u té za to může konec - člověk by čekal jinačí vrchol při poslechu tak kvalitní desky. Jinak to vůbec není špatná píseň, na Live in January zní o moc lépe. Možná, kdyby byly písně na desce v jiném pořadí...ale to nemá smysl řešit.
Teď už si ji sice tak často nepouštím, ale stále je to pro mě jedna z nejzdařilejších desek UH.
reagovat

pito63 @ 02.04.2010 10:48:56
Veľmi vydarený album! Pre mňa silný od začiatku, až do konca...
Osobne mi sadla bonusová skladba What´s Within My Heart.

PaloM @ 02.04.2010 13:17:09
Piťo, to bola moja prvá kúpená štúdiovka - CD s Uriah Heep, lebo ju mám najradšej. Asi to spôsobil český song Hrej se mnou fééééér >> odkaz Mám neaké staré vydanie, zvuk je zlý.

pito63 @ 02.04.2010 13:47:15
Paľo, ja mám to vydanie z roku 1996. Zvuk posúdiť neviem, nikdy som sa tak na nahrávky nepozeral.
Tí, čo to tu trošku sledujú, tak mohli vycítiť, že túto kapelu milujem. Písal som to už pri Black Sabbath, v jednom mojom pokuse o recenziu, ale nikdy žiadnu skupinu neodsúdim a nezatratím kvôli personálnym výmenám, nevydarenej nahrávke, kritike médií, okolia i samotných fanúšikov. Uriah Heep sú pre mňa nedotknuteľní a v obľúbenej polici hard rocku tým, čo pre progresivistov a art rockerov Genesis, Yes, Pink Floyd a ďalší.

PaloM @ 02.04.2010 14:43:47
Jasné Piťo, rozumiem ti. Aj u mňa bol vždy na prvom mieste obsah, až potom technická kvalita. Toto je obdivuhodná skupina, ak keď mala niekoľko slabších chvíl.

luk63 @ 02.04.2010 14:45:52
Mám tuhle desku taky moc rád už skoro 40 let. A jenom pro zajímavost: v Karlovaých Varech existuje výborný revival. Na jejich koncertě stačí zavřít oči a jsem 40 let zpátky někde na britských ostrovech :-). Neznám lepší revival (asi jakýkoliv kapely, nejen UH). Pro zájemce odkaz >> odkaz

martin69 @ 19.07.2010 17:56:55
Pro mě vrchol tvorby Uriah Heep . Mám ji nejraději .

chameleos @ 21.02.2011 21:16:43
Pravda,pravda,v poslednej dobe ich počúvam skoro komplet a musím uznať že "trojka" je asi ich vrchol. Jasne že, July Morning,je July Morning ,ale mne sa najviac páči Shadows Of Grief - má to "drive" .Ďalšie Top sú pre mňa : Wizard,Gypsy,Rainbow Demon,Salisbury a aj dokonca The Other Side Of Midnight a Wake The Sleeper ./ Ešte jedna zabudnutá skladbička Pilgrim /

Úvodní motiv ukradený od Deep Purple, klasické kadence bicích, divoké klávesové běhy, nezaměnitelné vokály v pozadí - aneb Look At Yourself - úvodní vypalovák další výborné desky UH.
I následující skladby nesou pečeť špičkové muziky. Poctivý hardrockový spodek, důrazné a nekomplikované rytmy, vznosné juriášovské zpěvy, silné melodické linky, pečlivá práce s hudebními nápady a absence hluchých míst.
Jsem zastáncem teorie, že dobrá muzika se dá někdy udělat i bez geniality - prostě se mírně nadprůměrný melodický nápad hodně dlouho zpracovává a vylepšuje, přivěšují se na něj nápadečky a motivky, zapracuje se s dynamikou a poctivě a s chutí se to celé zahraje. Vznikne tak hudba, kde je slyšet pečlivost, zaujetí a poctivá práce. Líbí se Vám, i když uznáváte, že melodicky to není Yesterday, technicky to nejsou Baker s Hendrixem a energií nesoupeříme s GFR. Máte-li k tomu alespoň dva prvky (zde klávesy a vokály), které skupinu ihned odliší od konkurence, můžete mít vyhráno - přijdete-li ve správný čas. A ještě jedna věc je nesmírně důležitá - i přes vnější podobnost a jednotný styl skladeb je každá z nich navýsost osobitá a nezaměnitelná. Nehrozí nuda či slití do beztvarého celku. Podle mne hodně zásadní problém mnoha jiných skupin.
Jo. Dobrá muzika - snad se nikdy nestane, že bych si ji neposlechl s opravdovou chutí.
Deska dostává poctivé 3 hvězdy, což u mne je hodně. Nemůže dosáhnout tam, kam dokonalé nadčasové opusy Lady In Black, Salisbury, Lucy Blues a Come Away Melinda posunuly první 2 alba skupiny, ale nemůže být každý den supersvátek. A desetiminutová July Morning se svými fantastickými klávesovými motivy od páté minuty dále (hlavně ten konec - ach) jim (přiznejme)téměř šlape na paty.

Poznámka nakonec - klasické vydání na CD - Castle Classics z roku 1990 - zvuk nic extra, bonusy - nula.
reagovat

merhaut @ 09.11.2007 21:32:34
"Úvodní motiv ukradený od Deep Purple" - kterou skladbu ti to připomíná? Mě žádná nenapadá ...

Filozof @ 17.11.2007 13:46:45
:-) pusť si úplný začátek Deep Purple (III). Úplně stejný postup (či motiv - jak kdo chce).

merhaut @ 10.11.2007 22:41:00
Kuš :-) To není žádný motiv, to je jen startovní vteřinový břinkobrnk, jakých jsou rozesety v rocku tisíce, to bys mohl říct, že ty bicí v předehře ukradl párplům Santana ...

Filozof @ 17.11.2007 13:45:04
Já o žádném další použitím takového motivu nevím, ale Santanu znám jen pár alb. Jestli je ještě někde jinde, fakt nevím - u těch cca tisíce věcí co znám ne. Ale při těch milionech alb...

Slušnú pozíciu skupiny po dvoch albumoch by sa patrilo potvrdiť tretím albumom.

Od úvodných behov v Look at yourself po záverečnú notu Love machine ide o klasické hard rockové dielo so všetkým, čo k tomu patrí. Veľa sa (aj tu) popísalo o July morning, ku väčšinovému názoru sa pripájam. :)

Výborná jazda veštiaca ďalšie horizonty.
reagovat

Look At Yourself = naprostá klasika žánru a asi nejlepší album URIAH HEEP.
Každá ze skladeb je perfektním vybroušeným diamantem, na který ani po dlouhých letech nepadl prach. Překvapivě je pro mě asi zajímavější druhá strana alba. Nejsou na ní snad lepší songy, ale víc mě bere za srdce. Ten kytarový rozjezd skladby Tears In My Eyes, mě zní v uších kdykoli si na toto album vzpomenu. What Should Be Done považuji za téměř nejlepší na albu. URIAH HEEP v ní představují nádhernou paletu zasněných nálad a při poslechu mě z této parády vytrhne až rozjezd závěrečné Love Machine. A ten Byron - to je něco!
Jestli ještě někdo nezná URIAH HEEP, tak toto album doporučuji za všechna ostatní.
reagovat

Pro mne zcela pominutelné album nebýt July Morning, v níž Hensley předvádí to samé co Blackmore v Child In Time. Zbytek jsou lehce nadprůměrné hardrockové skladby, které mohly být nesmírně populární v době svého vzniku, ovšem nadčasovost si nezachovaly. Možná pro pamětníky zásadní kus, já však nejsem pamětník.
reagovat

Dick Steel @ 18.01.2007 00:00:00
Co je to za nesmysl? Vždyť Blackmore hraje na kytaru a ten druhej hraje na klávesy ne?

Veru, jeden z najlepších albumov Uriah Heep, zavalí ma ťažkou nostalgiou, akonáhle sa hromovo ohlási titulná skladba.
Jediným kvázi slabším miestom je predposledná skladba "What Should Be Done".
Prvotriedny hardrockový album.
reagovat

Zdeněk @ 21.02.2006 00:00:00
Ale kdepak nejslabší,What Should Be Done je jenom
krásným komorním protějškem hard-rockových
kusů téhle desky.Jinak souhlasím,když se ohlédnu
zpět po tvorbě Uriah Heep,tohle album je si vrchol

"LOOK AT YOURSELF" je jednoznačně nejlepší co kdy UH spáchali. Není tam snad vše pro co je milujeme?? Opusy "July Morning", "Tears..." nebo magnificentní "Shadows..." jsou nesmrtelné. Zvláště posledně jmenovaná má nádherně temnou atmosféru, kterou můžou severští blekoši nebo přímo mistři COF jenom a pouze závidět!! Geniální záležitost! Zásnuby art rocku s hard rockem...!!
reagovat

Vynikajíci tvrdá a rychlá deska. Hammondky.. tak trochu mi připomíní staré Deep Purple.. Na obalu originálního LP té doby byla hliníková folie (zrcadlo) krásně korespondující s názvem desky "Podívej se na sebe".. Když se v době největší slávy ptali Blackmorea který zpěvák by mohl nahradit Gillana, resp. kterého by si on přál na jeho místo v případě jeho odchodu, řekl: Byron z Uriah Heep nebo Robert Plant z Led Zeppelin..
reagovat

Na podzim roku 1971 vychází v pořadí třetí LP UH. Sestava stejná jako u předešlé desky, pouze na postu bicích je další změna - bubeník Ian Clark (kterého můžete slyšet pouze na této desce - na další již jej nahradil Lee Kerslake).

A už uvodní jízda Look At Yourself - to jsou klasičtí UH. Výborná šlapavá věc- Po rockové I Wanna Be Free přichází to nejlepší z desky. July Morning (Červencové ráno) je klasika všech klasik. Od úvodních tónů hammondek ke kterým se přidá kytara - přes zklidnění, které přinese David Byron svým zpěvem - až po frenetický závěr, hudební extázi, kdy vás hradba nástrojů téměř zavalí. Když si téměř po jedenácti minutách oddechnete, nelze říct nic víc než - nádhera. A i tak nadnesené slovo jen nedostatečně vystihuje, to co člověk právě slyšel. - Slide kytara na začátku Tears In My Eyes malinko přivane dech Led Zeppelin, ale skladba sama vás nenechá na pochybách, že se jedná o UH. Nadupaná a složitější Shadows Of Grief, klavírem začínající What Should Be Done s bluesovou náladou a téměř rock?n?rollová (ovšem po uriášovsku) Love Machine - a LP Look At Yousrelsf je za námi.

Co dodat. Tady už je všechno jasné. UH přitvrdili a jejich zvuk a aranže se již ustálily. Dávám 4 body (jinak to nejde), kdybych mohl, tak ovšem přidám navíc 1/2 bodu, když za nic jiného, tak za July Morning.
reagovat