Naposledy přidané recenze
A Foot In Coldwater / The Second Foot In Coldwater (1973)
| 20.12.2023 | Kanadská scéna z prvej polovice 70. rokov bola prekvapivo bohatá a pestrá. Čo sa týka priamočiareho prístupného hard rocku, našli by ste tu množstvo fajnových skupín (od Guess Who cez Bachman Turner Overdrive až po Sex). Priam etalónom je v tomto smere skupina A Foot In Coldwater. Dnes si pripomenieme jej druhý album The Second Food In Coldwater z roka 1973.
Na vrchole mojej zberateľskej mánie som sa o kapelu intenzívne zaujímal, ale práve tento album sa mi nepodarilo získať. Až v roku 2021 som ho našiel v regáli a odvtedy mu venujem sústredenú pozornosť.
Dvojdielna skladba Coming Is Love začína časťou Mose Into E a je to prekvapivo jemná inštrumentálna záležitosť. V podstate ide o vybrnkávanie gitary. Ale hlavná časť skladby, to je hard rock ako z partesu! Temný, tvrdý, pritom poslucháčsky vďačný. Tvrdých skladieb je tu však menej, ako by sa žiadalo (Suzy, How Much You Can Take). Album je pretkaný oddychovými melodickými kúskami, či už progresívnou country náladovkou So Long alebo baladami (Isn’t Love Unkind) In My Life a Love Is Coming. Niektoré skladby vo mne navodzujú dojem čohosi bohatého, vrstveného, priam progresívneho (Sailing Ships).
Toto je muzika, pri ktorej sa mi dobre relaxuje. A vám?
» ostatní recenze alba A Foot In Coldwater - The Second Foot In Coldwater
» popis a diskografie skupiny A Foot In Coldwater
Rolling Stones, The / Hackney Diamonds (2023)
| 20.12.2023 | Rolling Stones – Hackney Diamonds /2023
Polydor – 581 225-5, Rolling Stones Records – 581 225-5 CD, Album, Limited Edition, Stereo, Digipak
Nečakané sa stalo skutočnosťou, Stouni po smrti Charlieho Wattsa, vo vysokom veku ich členov, cca 80 rokov „spáchali“ ďalší radový album. A vyjadrili sa, že nekončia, pokiaľ budú žiť a vládať budú pokračovať! Tomu sa povie láska k hudbe, nakoľko ich nikto nemôže podozrievať, že jurobia pre peniaze! Album obsahuje 12 skladieb, na nahrávaní sa podieľali aj viacerí známi hudobníci, napríklad Paul McCarthney, Elton John, ich niekdajší basák Bill Wyman , v jednej skladbe si „zagágala“ aj Lady Gaga. Dve skladby si odbúchal aj dnes už nebohý Charlie Watts. Všetky piesne napísali Mick Jagger a Keith Richards, okrem prvých troch, kde prispel aj producent a hudobník Andrew Watt. Nuž, aký teda album je – nad očakávanie, výborný! Otvára ho skladba Angry. Riadne odviazaná a našťavená skladba, ako za mlada. Odpáli ju svieži rif , obsahuje pekné gitarové sóličko. V podobnom duchu sa nesie aj druhá skladba Get Close, v sóle sa však predstaví vkusný saxafón. Svoje miesto si našla aj pomalšia v štýle Angie, alebo Lady Jane Depending on You, pekná pesnička. Opäť nadupaná Bite My Head Off , skladba so skvelým nosným rifom, čo si budeme hovoriť, toto je Stouňácka parketa. Navyše sa troška odviazali gitaristi, podávajú si navzájom téma. Whole Wide World. Podobná skladba, avšak v pomalšom tempe s peknými sólami gitár, zase skvelý základný rif. Kam na ne chodia? Dreamy Skies je pomalšia, viacmenej akustická skladba, v hlavných úlohách slide gitary a nestarnúci Mick so spevom a fúkaciou harmonikou Mess It Up. Návrat k elektrikám, solídny priemer, bicie Charlie Watts Live by the Sword, bude niečo pre pamätníkov, Stouni sa zišli v starej zostave s Billyom Wymanom pri base, bicie stihol ešte nahrať Charlie Watts, za pianom Elton John. Zapadá do albumu bez problémov. Driving Me Too Hard, taký solídny priemer Stounov
Tell Me Straight. Tu sa mi trošku zdvihlo obočie. Pomalšiu skladbu spieva Keith Richards, pri všetkej úcte mi do kocepcie albumu nejak nesadol. Darmo Jagger je len jeden! Sweet Sounds of Heaven. Na toto som bol teda riadne zvedavý – Stouni a Gaga! Obavy boli zbytočné, zo spolupráce vzišla krásna bluesovka, možno najlepšia skladba na albume, krásne zaranžovaná dychová sekcia vygradovala záver albumu. No a ešte na záver pocta Muuddy Watersovi v jeho skladbe Rolling Stone Blues, zvuk nástrojov sa podarilo priblížiť tej dobe, znejú autenticky. Keď si zhrniem všetko dohromady, Rolling Stones nahrali veľmi dobrý album, plný života, šťavnatý, pohodový, až ležérny, tak ako skupina aj pôsobí na oko. Nikdy neohurovali fanúšikov virtuóznymi výkonmi, ale! Vedia napísať, nahrať, zaspievať azaranžovať skvelú hudbu. Vymyslia skvelý rif a potom vystavajú na ňom celú skladbu. Za tie roky je ich neúrekom! Tak uvidíme, či „železné kamene“ ešte v budúcnosti niečo urobia pre potechu svojich fans P.S. Niekde som čítal, že Hackney Diamons je žargónový výraz pre vysypané sklo z rozbitého okna na ukradnutom aute, v niektorej londýnskej štvrti! Moje hodnotenie 4****
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Hackney Diamonds
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
![Rolling Stones, The - Got Live if You Want It! [US live] cover](graphx/covers/8758.jpg)
Rolling Stones, The / Got Live if You Want It! [US live] (1966)
Ještě včera, nic zlého netuše, jsem chtěl napsat stručnou recenzi tohoto živáku. Fascinovala mě zdánlivá autentičnost záznamu koncertu, s pišticími fanynkami, i výběr skladeb, které mám skoro všechny rád (snad s výjimkou Fortune Teller). Měl jsem to naposlouchané v původní mono verzi, ačkoli již v době vydání existovala i stereo verze, ale tu jsem nikdy neměl. Zvukově se mi to (krom pro mě nezvyklého mono – i staré Beatles jsem měl vždy ve stereu) vlastně líbilo – na tu dobu byly víc slyšet basy, ačkoli výšky tam byly též. Stouni měli obrovský rockový drive. Ačkoli je technicky vzato podle odborníků zvuk nahrávek ubohý, mně to nevadilo, užíval jsem si to, a dávám té nahrávce 5*. Tato v zásadě původní verze LP je též (jako jediná tam) dostupná na Spotify.
No, a dnes jsem si poslechl CD, mnou zakoupené koncem r. 2002, a nestačil jsem se divit. Stejný track list, ale pak už jako by to byla 2 různá LP. Uvědomil jsem si, že jsem si ho asi za těch 21 let vlastnictví asi nikdy nepustil. Je taky mono- (to mě asi ani nenapadlo řešit při koupi remasteru z r. 2002). Vstřebávám to a snažím se přijít na kloub tomu, proč to tak je.
Od začátku záměr natočit živák provázely obtíže a zmatky. Pouze v Británii vyšel koncertní záznam Got Live If You Want It! na EP v r. 1965. EP mělo sice stejný název, ale jiný obal, a obsahovalo 6 naprosto odlišných nahrávek (a krom jediné i zcela odlišných písní), než hodnocené LP. Producent a manažer Oldham prosadil, aby byl i v USA vydán živák. Měl to být záznam z koncertu v londýnské Royal Albert Hall. Jenže, nepovedlo se, koncert 23.9.66 byl po pár minutách přerušen, neboť na jeviště vylezly fanynky a obtěžovaly Jaggera natolik, že nešlo pokračovat. V Albert Hall se následně zakázaly koncerty pop music.
Na album se tedy použily nahrávky dalších koncertů, a sice z Městské haly v Newcastlu z 1.10.66 (zde úvodní slovo a představení kapely Long Johna Baldryho, a stopy A1, A2, B1 a B2), a z Colston Hall v Bristolu ze 7.10.66 (stopy A3, A4, B5, B6). Nicméně na všech remasterovaných vydáních od roku 2002 byla stopa A1 z Newcastlu nahrazena tou z Bristolu. Neví se, zda stopy B3 a B4 byly nahrány v rozmezí 5.-18.3.65 v londýnském divadle Regal, nebo v divadle Palace v Manchesteru, nebo v Empire Theatre v Liverpoolu. Jelikož použitelného materiálu bylo málo, byly přidány ještě 2 studiové nahrávky (jedna z Hollywoodu, druhá z Londýna – stopy A5 a A6). Na ty byly pak přidány zvuky publika, aby zapadly do alba. Navíc, některé živě nahrané stopy (A3, B4, B5, B6) prošly zvukovými úpravami v londýnských studiích. Podle Billa Wymana snad jediná stopa ponechaná zcela beze změn je A4. Nicméně originální LP se prodávalo s poznámkami, že bylo nahráno v Albert Hall.
Nahrávací technika půle 60. let nebyla na podobné nahrávky s ječícím publikem připravena. Nahrávalo se přes mikrofony, zavěšené z balkónů divadel. Proto pak hráli Stones víc nahlas, aby přebili ten jekot.
Při přípravě remasteru (nevím, kdy se to stalo prvně, rozhodně tomu tak je na mém CD z r. 2002) chtěli zvuk „očistit“, mj. např. dát pryč ty přidané jekoty publika na studiových nahrávkách. Zároveň ale potlačili i ten jekot i z živých nahrávek. Povedlo se jim to tak dokonale, že skoro nepoznáte, že jde o živák, CD zní spíš jako jakési alternativní studiové nahrávky. Záměna verzí nahrávky Under My Thumb (A1) byla spojená i s odstřižením úvodního slova Long John Baldryho. Zvuk tohoto mono CD (existuje i ve stereu) je sice čistší, ale je najednou studený, ani na něm skoro nepoznávám, že základy nahrávek by mohly být totožné s tím Get Live…, jaké jsem znal z dřívějška. Celkově jde o dost šílený počin, znovu bych toto CD jistě nekoupil. A hodnotil maximálně 3*. Vyhledávání možnosti koupit dnes obtížně dostupné CD s původním zvukem, vydaného v 90. letech ve stereu, by bylo asi časově náročné a nákladné, tak jsem to vzdal.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Got Live if You Want It! [US live]
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Stern, Mike / Voices (2001)
Mike Stern vstupuje v roce 2001 do nového tisíciletí novátorským počinem, nemajícím v dosavadní jeho tvorbě obdoby. Vytasil se z albem, sice nahraným jeho standartním způsobem, ale s přidanou hodnotou - vokálem. Dosud nic takového u něj nebylo, a odsud vokály provázejí jeho následující alba. Ať už jich zařadil na další desky ve větší nebo menší míře, tohle cd je jeho bod zlomu.
Skladatelsky i kytarově se nikam neposunul. Komponuje a aražuje svou hudbu podle zajeté šablony a je si vědom, že musí nutně přijít s něčím výrazně novým. A je to tady - album Voices. Ohledně toho zpěvu, není potřeba mít jazykovou školu, ukončenou vyznamenáním. Tady se o texty, zdílející nějaké poselství nejedná. Vše je odzpíváno jakýmsi zpěvem - nezpěvem, jsou to pouze jakoby citoslovce a slabiky. Určitě tahle forma vokálu bude mít nějaký profi název, ale ode mě se ho nedozvíte, jelikož nemám zdání.
Jako vokalisti se uvedli čtyři muzikanti, zpívající jednotlivě nebo duetech v každých písních. Vypíchnu jednoho - Richard Bona je nejen jeden z pěvců, ale je i baskytarista. Bude pokračovat ve spolupráci i na dalších Mikeho albech.
Toť za mě zhruba vše. Shrnutí : Zvuk a textury skladeb - klasický Mike Stern s bohatou účastí hostů. Výborné album, ale já miluji jeho začátky, takže nemůžu jinak než ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Voices
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Blue Öyster Cult / Club Ninja (1985)
| 15.12.2023 | PO DVANÁCTI ALBECH vydaných během dvanácti let si v orwellovském roce 1984 vybrali Blue Öyster Cult tvůrčí pauzu. Na svém třináctém počinu pak začali pracovat hned zkraje následujícího roku. Z pětice, která počátkem předchozí dekády skupinu zakládala, zbývali v té době tři: Zpěvák Eric Bloom, kytarista Donald "Buck Dharma" Roeser a basák Joe Bouchard. Starší bratr posledně jmenovaného, bubeník Albert Bouchard, opustil řady BÖC krátce po vydání legendárního alba Fire of Unknown Origin v roce 1981. Na dvou následujících počinech jej nahradil bývalý šéf bedňáků, Rick Downey.
Poté, co Rick v lednu 1985 odešel, se do koncertní sestavy zase nakrátko vrací Albert Bouchard a kapela nějaký čas vystupuje pod staronovým názvem SOFT WHITE UNDERBELLY. (Tak si chlapci říkali naposledy v 60. letech, když ještě hrávali psychedelií ovlivněný hippie rock.)
Návrat do starých časů však bohužel netrval dlouho. Albert opouští sestavu ještě před započetím nahrávání nového alba a jeho příkladu zakrátko následuje další ze zakládajících členů, klávesák Allen Lanier.
Úplně poslední příležitostí spatřit původní a nejslavnější sestavu Blue Öyster Cult pohromadě, byl koncert, který se konal 11. února 1985 ve sportovní hale kalifornského města Salinas. Zbývající trojice poté přijímá dva nové členy. Za bicí usedá Jimmy Wilcox, který předtím hrával u Ricka Derringera (autora slavné pecky "Rock ‘n’ Roll Hoochie Koo") a doprovázel tehdy čerstvě vycházející (a brzy zase zapadlou) pop metalovou hvězdičku Fionu na jejím debutu. Laniera u kláves střídá zkušený veterán Tommy Zvoncheck, který v minulosti hrával např. s PUBLIC IMAGE Ltd. (projekt bývalého zpěváka SEX PISTOLS, Johnnyho Lydona), se saxofonistou Springsteenova E-STREET BANDu, Clarence Clemonsem, a naposledy hostoval u alternativních rockerů THE DREAM SYNDICATE.
TATO ZBRUSU NOVÁ SESTAVA nahrává v únoru a březnu 1985 desáté studiové (a celkově třinácté) album BÖC. Ztrátu dvou starých členů poněkud vyrovnává návrat původního producenta, textaře a otce myšlenky Blue Öyster Cult, Sandyho Pearlmana. Ten se ke spolupráci s kapelou vrátil po dlouhých sedmi letech, jež uběhly od vydání koncertního alba Some Enchanted Evening. V mezičase si Pearlman, původně rockový publicista, působící v proslulém magazínu Crawdaddy, vyzkoušel produkci na nahrávkách punkových kapel THE DICTATORS a THE CLASH. Nabyté zkušenosti nyní hodlal uplatnit ve službách Kultu. Při nahrávání a pilování materiálu vystřídala kapela postupně tři studia v domovském státě New York: Bearsville Studios nedaleko Woodstocku, Boogie Hotel v Port Jeffersonu a Tallysin Studios v Syosettu. Zde všude byly během dvou měsíců na konci zimy nahrávány základní tracky písní pro nové album. Finální práce pak proběhly na posledně jmenovaném místě.
Jediným zbývajícím článkem skládačky byly doprovodné vokály. Ty byly pořízeny v newyorském Warehouse, kde v roce 1971 zplodili BÖC svůj legendární debut.
Při práci na albu se brzy ukázalo, že Jimmy Wilcox je sice spolehlivým koncertním bubeníkem, ve studiu však už není zdaleka tak přesvědčivý. Pearlman proto angažoval zkušeného studiového harcovníka Tommyho Price z kapely SCANDAL, která koncem léta 1984 bodovala v singlových žebříčcích s hitem "Warrior". Price předtím hostoval např. u PSYCHEDELIC FURS a později hrával s Billym Idolem, Debbie Harry a Joan Jett. I tentokrát odvedl excelentní výkon, a Jimmy Wilcox se musel spokojit s perkusemi a doprovodným zpěvem.
MIXOVÁNÍ HOTOVÉHO MATERIÁLU, jež měl na starosti Brian McGee, zabralo nejvíce času. Sandy Pearlman trval na krystalicky čistém, bombastickém soundu, a dlouho nebyl spokojen s výsledkem. Mixážní práce se nakonec protáhly téměř až do konce roku.
Světlo světa tak na přelomu let 1985 / 1986 spatřilo hned několik různých verzí alba. Mix na amerických a evropských vydáních byl zcela odlišný; jiný sound měly nahrávky na kazetách, jiný na vinylech. Další alternativní mixy se později objevily i na CD vydáních z druhé poloviny 80. a počátku 90. let.
S definitivní podobou alba přišel až v roce 1997 americký label KOCH. Toto vydání je dnes považováno za kanonické a objevuje se na všech následujících reedicích, včetně té obsažené v box setu The Columbia Albums Collectiön z roku 2012.
Zmatky dodnes doprovázejí i samotné datum vydání alba. Některé zdroje uvádějí leden 1986, jiné prosinec nebo dokonce listopad 1985. Je ale jisté, že první vydání alba s názvem Club Ninja se objevilo ještě před koncem osmdesátého pátého roku.
Dnes dobře známý, krystalicky čistý a plný zvuk, o který tak usiloval producent Sandy Pearlman, rozhodně nebyl na většině prvních vydání pravidlem. Na pulty obchodů s hudebími nosiči se tehdy dostaly lecjaké nehotové a podivně namíchané polotovary. Situace se nezměnila k lepšímu ani při pozdějším převodu do CD formátu. Ba právě naopak: Club Ninja zněl ze stříbrných disků často až podezřele hluše.
Tento stav dodnes převládajícímu kritickému hodnocení desky určitě nepomohl a album si po čase získalo pověst jedné z nejhorších nahrávek v historii BÖC.
Je takové hodnocení skutečně oprávněné?
Při poslechu finální (remasterované) podoby Clubu Ninja bude nejeden posluchač nad všemi těmi odsudky jistě jen nechápavě kroutit hlavou.
PROBLÉMY SE ZVUKEM však nebyly jediným důvodem, proč si album vysloužilo tak špatnou pověst. Nepřátelé osmdesátkového rocku budou totiž spolehlivě prskat, ať už jim předložíte jakkoli kvalitní podobu tohoto počinu. Puristé budou zase kritizovat vysokou koncentraci autorských příspěvků externích skladatelů a textařů.
Jenže jak podotkl jeden fanoušek ve svém internetovém zamyšlení, věnovaném právě tomuto albu: "Nebyli snad externí autoři na každém albu BÖC?"
A se zřejmou ironií si sám pohotově odpovídá: "Ano, ale tohle jsou jiní! Tady není Patti Smith ani Michael Moorcock."
Je to legrační, protože ve skutečnosti i zde najdeme staré známé, kteří s Kultem spolupracovali od samého začátku. Vždyť Sandy Pearlman a Richard Meltzer napsali texty k takovým klasikám jako "Astronomy" nebo "Burnin’for You"! Oba vždy patřili k opravdovým architektům Kultu a jen diletant by jejich přítomnost na jakémkoli projektu BÖC nevítal s potěšením. Výraz "nehrající člen" totiž nikdy nebyl více na místě než právě v tomto případě.
Jasně. Trnem v oku haterů jsou tady jiná jména než zrovna tihle dva klasici z Crawdaddy magazínu. Asi nejvíce šťouralům vadí Bob Halligan, Jr.
Bob byl v 80. letech úspěšným spoluatorem heavy metalových hitů kapel jako JUDAS PRIEST nebo KISS. Pes je zakopán hlavně v tom, že Halligan nepíše zrovna sofistikované písně, které by si člověk spojoval s intelektuálním hard rockem pro přemýšlivé posluchače, jak bývá u BÖC zvykem. Halligan skládá přímočarý, chytlavý, melodický heavy metal s jednoduchými, údernými slogany a zpěvnými refrény. Podobné příspěvky má tady hned dva.
A Larry Gottlieb s Jasonem Scanlonem, kteří jsou podepsáni pod singlem "Dancin’ in the Ruins"? Vždyť jeden z nich je dokonce countryový muzikant! Tímto zjištěním kalich puristovy trpělivosti definitivně přetéká.
VE SKUTEČNOSTI jsou důvody spolupráce BÖC s novými skladateli jednoduché a snadno pochopitelné. Úbytek popularity se díky záplavě nové mladé krve na hard rockové scéně 80. let nevyhnul snad žádnému z klasiků sedmé dekády. (Za všechny jmenujme alespoň AEROSMITH, ALICE COOPERa, CHEAP TRICK, HEART nebo KISS.)
Tento stav způsobil, že spousta z těchto interpretů se ve snaze o comeback a udržení v první rockové lize, spojila s hitmakery, kteří měli znaveným veteránům pomoci s jejich novými alby. Skladatelé a producenti jako Desmond Child, Diane Warren, Holly Knight, Ron Nevison nebo Bruce Fairbairn skutečně dokázali, že návrat starých klasiků do první rockové ligy je možný. (A to se týká v podstatě všech jmenovaných v předchozí závorce.)
Proč by něco podobného nemohli zkusit i Blue Öyster Cult? Vždyť od časů, kdy po krátkém úpadku v období vrcholící discománie Kult znovu povstal s úžasnými alby jako Fire of Unknown Origin (často označovaným za jejich Sgt. Peppera) nebo Extra Terrestrial Live (což je dodnes asi nejlepší koncertní deska BÖC), uplynul už nějaký pátek, a na kdysi slavné jméno se začalo pomalu ale jistě zapomínat.
TĚŽKO VŠAK VINIT BÖC z nějakých přehnaných kalkulací. Vždyť jedny z nejlepších skladeb pro Club Ninja jsou podepsány jmény jako Donald Roseser, Richard Meltzer, Sandy Pearlman nebo Joe Bouchard. Jmény, která se pravidelně objevují na nejlepších deskách Blue Öyster Cult, počínaje tou úplně první.
Dezinformacím některých zmatkařů na internetových diskuzích, odmítajících Club Ninja s tvrzením, že hned první tři skladby alba jsou coververze, se můžeme jenom smát. Protože jedinou skutečnou coververzí je zde úvodní píseň "White Flags", převzatá od kapely Leggatt Bros. Všechny ostatní skladby byly napsány přímo pro Blue Öyster Cult, ať už samotnými členy kapely, jejich blízkými spolupracovníky, či externími autory.
Pojďme se nyní na inkriminovanou kolekci podívat zblízka, pěkně skladbu po skladbě.
Už zmíněná WHITE FLAGS, která album otevírá, je jak skladatelsky, tak svým provedením skutečnou perlou. Mnozí fanoušci ji vyzdvihují jako nejlepší věc na albu a v Anglii byla dokonce vydána na singlu. Dnes, v době youtube, můžeme snadno porovnat podání BÖC s originálem od Leggatt Bros. I když jsou obě verze hudebně dosti podobné, Kult vítězí především díky výraznějšímu soundu a přesvědčivějšímu zpěvu Donalda Roesera. Samozřejmě, autorům patří všechna čest. Na druhou stranu, nebýt BÖC, kdo by si na ně dnes ještě vzpomněl?
Hlavní singl alba patří v pořadí druhé skladbě DANCIN’ IN THE RUINS. A nutno dodat, že naprosto zaslouženě. Jestliže měla být nějaká píseň z Clubu Ninja hitem, pak je to právě ona.
Na svědomí ji mají dva neznámí britští skladatelé, kteří se pokusili napsat sequel ke kultovní klasice BÖC z roku 1981, "Burnin’for You". Výsledek svého snažení pak nabídli přímo těm, kdo tuto snahu inspirovali. Blue Öyster Cult shledali skladbu povedenou a tak ji od Gottlieba a Scanlona odkoupili. Mírně ji upravili, aby zapadala do nálady připravovaného alba a zbytek je historie. Mezinárodně vydaný singl v roce 1986 podpořil postapokalyptický videoklip na MTV, kombinující punkovou estetiku Mad Maxe se skateboardovou módou. Chytlavá píseň o tanci v ruinách se umístila na pěkném devátém místě žebříčku Hot Mainstream Rock Tracks.
Úderný melodický hard rock MAKE ROCK NOT WAR patří k typickým skladbám Boba Halligana, Jr. Píseň bývá fanoušky často odsuzována pro styl, který se více hodí k pop metalovým kapelám oné doby než k Blue Öyster Cult. Předsudky nezatížený posluchač však může být příjemně překvapen už podmanivou úvodní linkou a následným zjištěním, že protiválečný slogan z refrénu si prostě nelze nezpívat s sebou.
Stejně jako je předchozí skladba většinově odmítána, bývá následující PERFECT WATER obvykle vynášena do nebes.
Nádherný polobaladický kousek, složený a zpívaný kytaristou Donaldem Roeserem a otextovaný slavným spisovatelem (a punkovým zpěvákem) Jimem Carrollem, jehož autobiografický román The Basketball Diaries byl zfilmován v hlavní roli s Leonardem di Capriem. Carroll byl dobrým přítelem klávesáka Allena Laniera, který se ironií osudu nahrávání alba nezúčastnil a do sestavy BÖC se vrátil až v roce 1987.
Jim Carroll mimochodem figuruje i v textu jedné z nejslavnějších Lanierových písní, napsaných pro BÖC. Balada "In Thee" z alba Mirrors jej zmiňuje v pasáži „Jim says some destines should not be delivered”.
"Perfect Water" je skladba dokonalá nejen svým názvem. Její křiśtálově průzračný zvuk je stejně očišťující jako voda, o níž Buck Dharma zpívá, a stejně příjemný jako tóny jeho sólové kytary.
Pátý song, uzavírající původní A stranu vinylové desky, SPY IN THE HOUSE OF THE NIGHT, je výsledkem opětovné spolupráce dvojice Donald Roeser a Richard Meltzer, která o čtyři roky dříve přišla s již zmiňovanou "Burnin’ for You" (po fenomenální "Don’t Fear the Reaper" asi nejznámější skladbou BÖC vůbec). Tentokrát z toho sice žádný velký hit nebyl, přesto patří „špión v nočním domě“ jednoznačně k nejlepším kouskům, jaké Club Ninja nabízí. Subtilní, avšak nesmírně chytlavá píseň, plná dokonale sladěných vokálů, udeří hned v úvodu na strunu rozverné nostalgie, a zasněná noční nálada ji neopustí až do konce.
„Every song is killer“ napsal jeden fanoušek o Clubu Ninja na svůj blog. Po doposlouchání první části alba mu možná dáte za pravdu. Ale je tu ještě strana B, kterou otevírá další příspěvek Boba Halligana, Jr.
BEAT ‘EM UP je opět přímočarý melodický heavy metal s jednoduchými, ale účinnými slogany, jak ve slokách („come with me / ready or not“), tak v refrénu. Asi nejvíce z něj uvízne v paměti předrefrénová pasáž („Not everybody cooperates, and I'll say if they wanna play rough: Beat 'em up!”), která je svým způsobem opravdu strhující.
Poté už přichází na řadu basák Joe Bouchard, aby předvedl svou rozsáhlou kompozici WHEN THE WAR COMES.
Působivý recitativ v úvodu („When the bones of our oppressors have turned to dust…”) je citátem z díla ruského revolucionáře Trockého. Jeho přednes má na svědomí slavný rockový DJ Howard Stern. Toto intro, při němž si nelze nevzpomenout na slovinské industriální avantgardisty LAIBACH, přitom na původních evropských vydáních alba zcela chybí! Sám jsem je prvně slyšel až v roce 1997 z legendárního remasterovaného vydání labelu KOCH, které mám dodnes ve své sbírce.
O vokály v písni se dělí Joe Bouchard s Ericem Bloomem. Text napsal Sandy Pearlman. Je to jeho první příspěvek do kultovního repertoáru od "R.U. Ready 2 Rock" z roku 1977. Krom interesantního úvodu nutno vyzdvihnout také samotný závěr, kde je k slyšení excelentní práce Tommyho Price s bicími nástroji.
SHADOW WARRIOR, prostřední ze tří rozsáhlejších závěrečných kompozic, mají hudebně na svědomí Eric Bloom a Donald Roeser. Text napsal Eric Van Lustbader, jeden z mnoha sci-fi a fantasy spisovatelů, kteří s BÖC v průběhu věků spolupracovali.
(Vzpomeňme při této příležitosti na Michaela Moorcocka, význačného autora fantasy, který přispěl texty k takovým klasikám jako "Black Blade" nebo "Veteran of the Psychic Wars", kyberpunkového spisovatele Johna Shirleyho, jenž téměř kompletně otextoval alba Heaven Forbid a Curse of the Hidden Mirror, nebo Stephena Kinga, který v roce 1988 namluvil intro k nové verzi "Astronomy".)
“Stínový válečník” vznikl na základech demonahrávky "Rebel", připravované společně s dvěma dalšími skladbami ("Summa Cum Laude" a "Double Talk") pro film Teachers z roku 1984, kde se v hlavních rolích objevili Nick Nolte a JoBeth Williams, fanouškům horrorů dobře známá z filmu Poltergeist. BÖC se na soundtracku bohužel nakonec neobjevili. Proto jednu z nepoužitých písní přepracovali a s novým textem, založeným na Lustbaderově novele The Ninja (která ostatně inspirovala už samotný název alba), ji použili právě zde.
Poslední a nejdelší skladbou desky je impozantní MADNESS TO THE METHOD. Jejími autory jsou Donald Roeser (hudba) a Dick Trismen (text). Tato působivá kompozice je regulérním stylovým předobrazem soundu, s nímž přijdou BÖC o tři roky později na svém koncepčním počinu Imaginos. Právě na tomto monumentálním projektu, při němž se po delší době (a bohužel také úplně naposledy) sešlo všech pět zakládajících členů, by díky mnoha aspektům zapadla tato skladba přímo dokonale.
JAK UŽ BYLO ZMÍNĚNO, Clubu Ninja se z různých důvodů nedostalo zrovna vřelého přijetí u fanoušků ani kritiky. A I když se díky pozdějšímu rozšíření té správné zvukové podoby kritické ostří přece jen trochu otupilo, stín nešťastné třináctky - jak bylo řečeno, jde o celkově třináctý počin BÖC - visí nad albem dodnes.
Nutno však dodat, že ne všichni kritici nahlížejí na tento produkt jenom negativně.
Už v dobovém tisku, konkrétně v proslulém časopisu Sounds, zaměřeném především na hard rock a heavy metal, se objevila nadšená recenze významného publicisty Edwina Pounceyho, jenž pod pseudonymem Savage Pencil vytváří také ceněné undergroundové comicsy. Pouncey ohodnotil album pěti hvězdičkami a prohlásil je za zdánlivě olověnou AOR destičku, která se v rukou vnímavého posluchače promění ve zlato. Vysoce ocenil také produkční práci Sandyho Pearlmana.
AUTOR TĚCHTO ŘÁDKŮ pak považuje Club Ninja za jedno z pěti nejlepších alb Blue Öyster Cult, a dobře si vzpomíná, že zatímco kazeta s touto nahrávkou na něj kdysi nijak zvlášť nezapůsobila, remaster labelu KOCH neopustil na konci 90. let jeho přehrávač několik měsíců. Nadšení z většiny písniček a spokojenost s dokonalým zvukem u něj ostatně trvá dodnes. Právě touha podělit se o radost z kvalitního poslechu dala nakonec vzniknout tomuto speciálnímu review, sepsanému u příležitosti třicátého výročí vydání původního alba.
JE JISTÉ, ŽE většina příznivců hard rocku 70. let, v jehož panteonu zaujímají Blue Öyster Cult význačné postavení, nepřijme Club Ninja pro zřetelný důraz na komerční, ryze osmdesátkové vyznění, nejspíš ani jako guilty pleasure.
Nakonec i basák Joe Bouchard, který je dalším zakládajícím členem BÖC, jenž kapelu (nedlouho po vydání alba) opouští, nemá tento počin příliš v lásce. V knize Martina Popoffa Agents of Fortune: The Blue Öyster Cult Story vzpomíná na časy jeho realizace jako na období své osobní krize, kdy si přestal jako basák věřit a začal uvažovat o návratu ke kytaře, s níž kdysi začínal. Ve studiu za něj ostatně v některých skladbách zaskakoval Kenny Aaronson, známý ze spolupráce s Bobem Dylanem, Rickem Derringerem, Foghat, Joan Jett a později také s obnovenými New York Dolls a Yardbirds.
Tlak ze strany vydavatalství Columbia, díky němuž skupina opouští undergroundové vody a vplouvá do komerčnějších zálivů, se Joeovi pranic nelíbil. Stejně tak utrácení peněz za drahá studia a cizí songy, zvláště ty Halliganovy, které podle něj zněly dobře na demosnímcích, ale ve finále ztratily původní drajv.
"Nekonečný rok práce, žádný výdělek a muzika, která nestála za nic," říká Joe Bouchard, jenž z kraje roku 1986 opustil řady BÖC po patnácti letech strávených pod znakem Kronosu.
Nutno však dodat, že podle Wikipedie později Joe nazval skladbu "Perfect Water" čirou genialitou a kapela, která od roku 1986 nedávala z Clubu Ninja na koncertech k dobrému vůbec nic, pak v roce 2002 právě tuto píseň zařadila načas zpět do svého repertoáru. V živé podobě ji můžeme slyšet na čtvrtém koncertním albu A Long Day's Night.
Ostatně dnes, o dalších jedenadvacet let později, hrají BÖC na svých vystoupeních běžně i "Dancin' in the Ruins", jak dosvědčí letmý pohled na jejich součastný koncertní setlist.
A KDYŽ UŽ JSME U TĚCH ŽIVÁKŮ, každého zájemce o Kult v období 80. let jistě potěší záznam z vystoupení kapely v kalifornském Santa Monica Civic Auditorium z 27. března 1986. Ten vyšel ve stejném roce na vinylu pouze pro potřeby rádiového pořadu The King Biscuit Flower Hour, v jehož rámci byla show premiérově vysílána 13. června 1986.
Tuto lahůdku si v roce 2012 mohl (společně ještě se třemi dalšími koncerty z let 1980, 1981 a 1983) po zadání určitého kódu stáhnout z internetu každý vlastník boxu The Columbia Albums Collectiön pod souhrným názvem Harvester of Lives. Jakožto hrdý vlastník onoho artefaktu si zmíněný kalifornský koncert s chutí dopřávám dodnes.
BÖC v sestavě Eric Bloom (doprovodná kytara, zpěv), Donald Roeser (sólová kytara, zpěv), Tommy Zvoncheck (klávesy), Jon Rogers (basa, vokály) a Jimmy Wilcox (bicí), zde kromě klasik jako "R.U. Ready 2 Rock", "Dominance and Submission" a velké trojky největších hitů ("Reaper", "Godzilla" a"Burnin' for You") dávají k dobrému hned tři skvěle zahrané kousky z Clubu Ninja (konkrétně "White Flags", "Dancin' in the Ruins" a "Shadow Warrior"), vynikající sedmiminutovou verzi "Take Me Away" z předchozího alba The Revölution by Night a zdařilou, nikde jinde neslyšenou raritu "Wings of Mercury".
PO ODCHODU JOEA BOUCHARDA byla kapela některými fanoušky nazývána Two Öyster Cult, což byla narážka na skutečnost, že tehdy v sestavě zůstali už jen dva původní členové. Roeser, Bloom a jejich noví společníci to pak spolu táhli do podzimu 1986. Přesněji do 21. září, kdy v Inwoodu v Západní Virginii odehráli svůj nadlouho poslední koncert.
Kapela se po něm odmlčela na celých devět měsíců, aby i s navrátivším se Allenem Lanierem znovu povstala 8. července 1987 na památném koncertě v řeckých Aténách.
Ale to už je úplně jiný příběh.
POKUD JSTE CLUB NINJA JEŠTĚ NIKDY NESLYŠELI nebo znáte jen dřívější, nepříliš zdařilá vydání, zkuste nyní, kdy je už běžně k mání jeho definitivní, kanonická podoba, posoudit sami, zda je toto album zaslouženým propadákem, průměrným AOR kouskem nebo absolutním klenotem. Pevně doufám, že po doposlouchání budete moci s čistým svědomím konstatovat ono okřídlené „c je správně“.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Club Ninja
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Rainbow / Live In Köln 1976 - Kölner Sporthalle 25.9.1976 (2006)
V druhej polovici 70. rokov existovala už len jedna mamutia hardrocková kapela – Rainbow. Väčšina hardrockerov sa preorientovala na jednoduchší úderný prejav, ale Ritchie Blackmore nie. Ten sádzal jeden monumentálny song za druhým. A koncerty, to bol stále gejzír improvizácií, naťahovaných gradácií, sólových vstupov jednotlivých nástrojov a pod.
Ale nie preto som si kúpil dvojcédečko Live In Köln 1976 (Deutschland Tournee 1976, Kölner Sporthalle 25.9.1976). Šlo mi o skladbu Stargazer naživo. Ritchie ju hral iba krátko, keďže bez orchestra sa mu ani zďaleka nepáčila jej záverečná extatická gradácia, nuž ju rýchlo vyradil z playlistu. Tu začína dlhočizným klávesovým introm a celkovo je drsnejšia ako štúdiová verzia. Tú však naozaj neprekonala a rozumiem Ritchiemu, prečo sa so skladbou rozlúčil. Naozaj je to najmä záver, kde kapela nedokáže tých pár fidlikaní nijako nahradiť a je to prekvapivo cítiť viac, ako by som čakal. Nepomôže tomu ani Dio, i keď sa miestami blíži k expresivite z albumu. Nečudo, že to moc nenaťahujú, skladba je rýchlo uťatá a plynulo prejde do Still I’m Sad.
Zvyšok je v podstate totožný s playlistom albumu On Stage, akurát záverečný prídavok Do You Close Your Eyes je tiež navyše. Aj výkony sú porovnateľné.
Je to vydanie skôr pre skalných fanúšikov a kompletistov, mne šlo o vlastnenie koncertnej verzie skladby Stargazer. Kto miluje Ritchieho hru a improvizačné nálady, ten si príde na svoje. Sám o sebe je to výborný archívny koncert z dôb, kedy sa ešte rock nestal karikatúrou samého seba.
» ostatní recenze alba Rainbow - Live In Köln 1976 - Kölner Sporthalle 25.9.1976
» popis a diskografie skupiny Rainbow
![Blue Öyster Cult - Some Enchanted Evening [live] cover](graphx/covers/7053.jpg)
Blue Öyster Cult / Some Enchanted Evening [live] (1978)
Blue Öyster Cult je pre mňa kultová skupina. Jej muzika je zvláštna, nikto nehrá ako oni. Okrem výberoviek, ktoré preferujem pred celými albumami, som si, čoby koncertný fanúšik, zadovážil všetky tri jej živáky zo 70. a 80. rokov. Some Enchanted Evening z roka 1978 je posledným prírastkom do zbierky a ja by som ho rád troška predstavil.
Je to taká Popoluška vkliesnená medzi macošský On Your Feet And On Your Knees a princov Extraterrestrial Live. Napokon, je to len jedna platňa, nie ako zmienené dvojalbumy. Aby toho nebolo málo, obsahuje sedem skladieb a rozhodne nemožno povedať, že sú tým naj, čo kapela stvorila. Naopak, až na Astronomy a Don’t Fear The Reaper ide o menej prefláknuté skladby vrátane kúskov z čerstvého albumu Spectres (R. U. Ready 2 Rock, Godzilla). Nechýba E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence), kapela túto skladbu evidentne obľubovala, ja ju považujem za menej podstatnú. Prekvapením sú dva covery, z ktorých We Gotta Get Out Of This Place je namakaný, ale Kick Out The Jams je brutálny! MC5 zasa tak často coverovať nepočuť, tobôž takto, v naspídovanej verzii. Obe skladby sú dôkazom, že kapela bola majstrom v prerábaní rockových peciek.
Ja som sa na strednej škole zoznámil s kapelou prostredníctvom Extraterrestrial Live, dodnes je to môj najobľúbenejší album od kapely. Je aj dôkazom, že mrzké štúdiové verzie skladieb môžu mať parádne prevedenie na pódiu (Joan Crawford, Godzilla, Burning For You, Veteran Of The Psychic Wars). V tomto Some Enchanted Evening sem-tam zlyháva, takú R.U. Ready 2 Rock nezachráni nič!
Ešte doplním, že album vlastním spolu s ďalšími v prevedení 5 CD Original Album Classics, kde sa nachádza aj On Your Feet Or On Your Knees, Cultösaurus Erectus, Fire Of Unknown Origin a The Revolution By Night. Inými slovami, núka mi tri balastné štúdiové albumy a jeden koncertný, ktorý vlastním aj osve. Keďže táto lacná krabička stála rovnako ako jedno CD, neľutujem.
Celkovo ide o ďalší výborný koncertný album, som rád, že ho mám. Zaujímavý setlist ho vyčleňuje z variácie na best of. To sa mi páči. A vám?
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Some Enchanted Evening [live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
![Blue Öyster Cult - Extra Terrestrial Live [2LP, live] cover](graphx/covers/7057.jpg)
Blue Öyster Cult / Extra Terrestrial Live [2LP, live] (1982)
Blue Öyster Cult je originál. Jediný svojho druhu, neopakovaný, neopakovateľný a neopočúvateľný. Tento americký rockový kolos vyžívajúci sa v mystike i sci-fi som spoznal na strednej škole a dodnes sa mi neomrzel. Spojte si to s koncertným neučesaným prejavom a dostanete Extraterrestrial Live, album, ktorý vniesol do začínajúcej ôsmej dekády minulého storočia kusisko parádnej muziky!
Blue Öyster Cult je zvláštna kapela. Jej albumy ma málokedy nadchli ako celok, ale má neskutočné množstvo geniálnych skladieb, ktoré milujem. Ako nadšenec do rockovej muziky 70. rokov a výrazný skeptik voči produkcii 80. rokov musím uznať, že ešte aj to „komerčné“ obdobie zvládla so cťou a produkovala skladby, ktoré mali niečo do seba. V rádiách (kde ich samozrejme nehrali) by vôbec nerobili hanbu. Ich potenciál bol štúdiovo často utopený v dobových pazvukoch, ale naživo zneli úžasne. A to až tak, že album Extraterrestrial Live urobil z mnohých z nich kultové klasiky. Aspoň pre mňa.
Trinásť skladieb predstavuje akúsi „bestofku“ orientovanú na druhú polovicu 70. rokov, nechýbajú však ani staré klasiky. Nahrané boli na koncertoch v rokoch 1980 a 1981, ale to vôbec neprekáža.
Ostrý nástup v Dominance And Submisson hneď ukáže, že sa s tým šestica hráčov párať nebude. Typická temná atmosféra vlastná mnohým kompozíciám kapely je prítomná a odozva publika na priamu komunikáciu je úchvatná. Monštruózna pecka Cities On Flame nechá vyniknúť bubeníka, takéto „stoptajmové“ hardrockové perly v ťažkotonážnom rytme milujem. Skôr odľahčená „rokenrolovka“ Dr. Music háji česť albumu Mirrors, klávesové sólo by mi nechýbalo. Na rozdiel od predsedajúcej skladby druhého albumu kapely zvanej The Red And The Black. Besne uháňa a tie gitarové prietrže mračien tromfnú azda iba frenetické spevy. Keby ste si tú skladbu pustili k šoférovaniu, slovenskí policajti by sa Vám poďakovali za štedré odmeny. Nastupuje jedna z najkrajších skladieb na albume, Joan Crawford (neberte do úvahy štúdiovú verziu). Citlivé klavírne intro, jemne clivá nálada celej skladby, počúva sa sama a záverečné nekonečné opakovanie refrénu s nezastaviteľnými gitarovými orgiami by som vydržal počúvať do smrti. Hitovka Burnin’ For You je naživo takisto lepšia ako originál, ale to neznamená, že je to štúdiová pohroma. Naopak, toto je klasická ukážka toho, ako mohlo aj v 80. rokoch niečo znieť sviežo a dobre.
Blue Öyster Cult vedeli zaujímavo prerábať noroticky známe veci, nuž, keď sa k nim ako hosť pritrafil gitarista Robby Krieger z The Doors, nešlo inak a vypálili pekelnú verziu skladby Roadhouse Blues. Michael Moorcock sa predstavil československým čitateľom najmä po revolúcii, kedy mu vyšlo viacero diel vďaka vydavateľstvu Laser. Tento velikán brakovej sci-fi na neštítil ani Blue Öyster Cultu a textovo prispel k tajuplnému vyzneniu hneď niekoľkých skladieb, prvou z tu prítomných je mystická náladovka Black Blade. V tesnom závese uháňa klasická vypaľovačka Hot Rails To Hell, ktorú asi v kresťanskom kostole púšťať nebudú.
Ide sa do finále. Poviem Vám, je hanbou americkej kinematografie, že sa v nej každých pár rokov natočí mizerný remake klasickej japonskej Godzilly a ani raz nie sú producenti schopní zaradiť na soundtrack koncertnú verziu hardrockového uragánu z domácej kuchyne. Reč je o skladbe, ako inak, Godzilla. Je to ťažkotonážna vražda v priamom prenose! Až sa mi veriť nechce, ako hrozne táto vec znie štúdiovo (je to naozaj zverstvo a dôkaz, že 80. roky disponovali neskutočnou schopnosťou zabiť takmer všetko dobré). A potom sa kapela vyberie na pódium a odpáli to bez idiotského zvukového balastu, klasicky, od podlahy a je to extáza v rockovom Edene! Osobne túto verziu radím k základnému štúdiu v obore „rock“ a každý študent by si ju mal povinne vypočuť. Z rovnakého súdka je aj Veteran Of The Psychic Wars. Štúdiovo utrpenie, naživo vražedná „moorcockovina“ s gitarovým sólom prekonávajúcim medzigalaktické vzdialenosti. Kdesi som sa dočítal, že tunajší Dharmov výkon patrí k jeho najlepším vôbec a viete čo? Ani sa nebudem snažiť hádať. Na záver sa patrí pripomenúť azda najúspešnejší album kapely, a síce Agents Of Fortune. Najprv relatívne „obyčajnou“ záležitosťou E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence) a potom svetovým hitom. Áno, reč je o (Don’t Fear) The Reaper, romantickej tragédii, v ktorej sa spieva v dialógu a osamotené gitarové trioly uprostred pesničky hádam aj zľudoveli. Opäť si túto verziu cením viac ako jej jemnejšiu štúdiovú predlohu.
Extraterrestrial Live považujem za najlepší album kapely. Bodka.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Extra Terrestrial Live [2LP, live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Rolling Stones, The / Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert (1970)
Štúdiové albumy Rolling Stones ma zamladi nebrali, je fakt, že som si cenil najmä sóla a gitaristi od Stounov neboli práve virtuózi. Ba čo viac, môj otec mi vždy prízvukoval, že to bola najhoršia koncertná kapela na svete. S touto povesťou som sa o album Get Yer Ya-Ya’s Out dlho nezaujímal.
Napriek tomu som sa v priebehu času odhodlal kúpiť si oba stounovské živáky, ktoré na počiatku svojej kariéry vydali. Najprv som vzal tento, pretože na ňom hral Taylor, jediný gitarista, ktorý ma u nich kedy bavil, keďže vedel poriadne sólovať. O mnoho rokov neskôr som prikúpil aj Got Live If You Want It! (1966, doska vyšla iba v USA, nepliesť si s rovnomenným EP), nakoľko si v posledných rokoch systematicky budujem zbierku rockových živákov zo 60. a 70. rokov. Ale to je iný príbeh.
Poďme na Get Yer Ya-Ya’s Out – táto fráza pochádza z amerického slangu a preložil by som ju akot: Odviaž sa! Inšpiroval sa v skladbe Get Your Yas Yas Out od Blind Boy Fullera. Zachytáva skupinu počas amerického turné (nahrávky sú z 26.-28. novembra 1969) tesne pred vydaním albumu Let It Bleed (28. novembra vyšiel v USA, 5. decembra v Británii). Zostava je klasická, Jagger, Taylor, Richards, Wyman, Watts a sprievodní klavirista Ian Stewart. Inak, mám CD z roka 2012, remaster DSD, ktorý má naozaj krásny zvuk (DR je tuším 12).
K dispozícii máme desať skladieb a ich hlavným zameraním je blues. Sú tu síce dve Berryovky – Carol a Little Queenie, ale dôraz je na vlastnej tvorbe. Nechýba niekoľko nesmrteľných hitov (Jumpin’ Jack Flash, Sympathy For The Devil, Honky Tonk Women a Street Fighting Man) a dokonca aj niekoľko skladieb z čerstvo dokončeného albumu. Ide o skladby Midnight Rambler, Live With Me a o jednu prevzatú bluesovku od Roberta Johnsona - Love In Vain. Hm, vlastne som nespomenul už iba jednu skladbu, Stray Cat Blues.
Podstatná je atmosféra, koncert znie veľmi vrúcne, zemito a presvedčivo. Iste, aj tieto nahrávky sa upravili v štúdiu, prehrávali sa nejaké vokály, ale to je detail, ktorý nenarúša celkové vyznenie. A to je správne zemité, bahnité, odhaľujúce dreň. A kým zo štúdiovej tvorby ma oslovovali skôr nejaké tie singlové veci, tento album ma baví aj preto, že tam tých hitov zasa toľko nie je. A ak si odmyslím hardrockovú pecku Jumpin’ Jack Flash (mimochodom, údajne ide o najčastejšie hranú skladbu na koncertoch, jej obľuba so mnou ladí, je to kus!), tak ma najviac oslovuje pokojná bluesovka Love In Vain. Stouni vedeli, keď chceli. Každopádne sa im na tomto albume podarilo zachytiť esenciu toho, o čom bluesové muzicírovanie má byť. O sile okamihu, autentickej emócii, neopakovateľnej atmosfére. Tak to na mňa pôsobí, takto to vnímam.
Čo sa týka odozvy, v Británii sa v rebríčku vyšplhal na pekné prvé miesto, čím vytvoril rekord a historický precedens, ide o prvý koncertný album, ktorý sa dostal na špicu hitparády. Aj inde po svete sa držal v prvej desiatke, v USA bol šiesty. Viem, že predajnosť nie je kvalitatívne kritérium, napriek tomu je to indikátor popularity medzi poslucháčmi tých čias. Pokiaľ som to schopný posúdiť, túto obľubu si album udržal dodnes, hoci sa vždy nájdu aj takí, ktorých neoslovuje. Mňa si získal, ťažko povedať, či by sa tak stalo, keby som ho počúval ako tínedžer. Ale to je akademická otázka. Spolu s Let It Bleed a Sticky Fingers ho považujem za najlepší album skupiny. A to je odo mňa veľká pochvala! :)
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Incredible Hog / Volume I. (1973)
Zo zabudnutých hardrockových jednoalbumoviek ma práve Incredible Hog za posledné roky chytila asi najviac. Preto mi ju dovoľte aspoň stručne pripomenúť.
Išlo o typické trio (gitara-basa-bicie), všetkých desať skladieb zložil gitarista a aspevák Ken Gordon. Od prvých tónov ráznej skladby Lame (dostala sa aj na singel, spolu s Tadpole) je jasné, že tu máme hardrockovú kapelu ako sa patrí. Ešte aj tie bluesové korene (Wreck My Soul, Warning) sú správne rockové, povedal by som, že až „Creamovské“. Nechýbajú precítené naliehavé kúsky (Execution, There’s A Man), rezké rifové nakladačky (Tadpole, Another Time, To The Sea) i krehké, temné balady (Walk The Road, Losing Myself). Spevák správne jačí, plus využíva aj môj obľúbený fór, kedy melódiu spevu dopĺňa v unisone gitara. Producent dodal nejaké ruchy typu detský plač (Tadpole) alebo šum vetra (To The Sea) a keby ho nebolo, pravdepodobne by šlo o podstatne drsnejšiu nahrávku. Aj tak je to však jedna z najlepších hardrockových vykopávok, aká kedy vyšla.
Mám pre tieto jednoalbumové kapely slabosť. Incredible Hog preto hodnotím za plný počet. Je to kapela ako napríklad Freedom, svieža, ostrá, podmanivá. Volume I. je dokonalá vykopávka.
P.S. Je úplne jedno, aký obal si zvolíte, všetky sú hrozné.
» ostatní recenze alba Incredible Hog - Volume I.
» popis a diskografie skupiny Incredible Hog
Rolling Stones, The / The Rolling Stones (1964)
Když letos vydali Rolling Stones svou čtyřiadvacátou studiovku Hackney Diamonds, našli posluchači v jejím závěru skladbu Rolling Stone Blues od Muddyho Waterse - její originál (z roku 1950) dal přitom kapele jméno pouhého půldruhého roku předtím, než se (stále ještě hluboko v "singlových" dobách) pustila do nahrávání skladeb, které měly o několik měsíců později vytvořit jádro jejich debutového alba.
Devět rhythmandbluesových standardů, které se na desce z dubna 1964 objevují, Stones oblékli do jednotného kabátku. Srovnání s originály (či verzemi, kterými se Jagger a spol. inspirovali), odhalí, že se skladbami rozhodně pracovali a nahráli je "po svém". Někde se povedlo lépe (Route 66, Walking the Dog, Mona), někde zvuk docela tahá za uši (Honest I Do). Nejlépe mi zní varhanami ozvláštněný kousek You Can Make It If You Try, který se zavedené žánrové šabloně poměrně intenzivně vzpírá. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že drtivá většina využitého materiálu byla v té době maximálně 5-6 let stará, a pocházela tedy z doby, kdy členové Stones formovali svůj hudební vkus.
Jako daleko důležitější než převzaté standardy vnímám autorský vklad, kterým na desku přispěli samotní členové Rolling Stones. Instrumentálka Now I've Got a Witness ještě zní hodně zaměnitelně a dobově, v Little by Little (druhé ze skladeb, připsané kolektivnímu kapelnímu pseudonymu Nanker Phelge) už hudebníci zkoušejí do rhythmandbluesového mlýna přidat vlastní trošku. Za vrchol celého debutu pak považuji píseň, která vlastně na desku žánrově vůbec nezapadá. Popová balada Tell Me, kterou spíchli společně Jagger s Richardsem, předjímá, kam bude autorská tvorba Stones čím dál výrazněji směřovat v následujícím roce či dvou.
Jagger a spol. svým debutovým LP nastavili laťku, se kterou se v průběhu roku 1964 musely chtě nechtě popasovat další kapely rhythmandbluesového revivalu jako Manfred Mann, The Kinks, The Animals nebo The Yardbirds. Zejména v případě posledních jmenovaných šlo o silnou konkurenci, jejich živák Five Live Yardbirds v mých uších debut Rolling Stones o něco předčí.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Mötley Crüe / Too Fast For Love (1981)
Původně jsem o téhle desce chtěl napsat jen do zdejšího vlákna o zajímavých a výjimečných debutech. Velmi brzy jsem si ale uvědomil, že tohle je pro mě tak speciální záležitost, že ji nemohu odbýt jen několika řádky na diskuzi. Právě naopak: Je to pro mě tak důležitý a významný počin, že se s ním nedá srovnávat nic z toho, o čem jsem tu dosud napsal a zřejmě ani nic z toho, o čem tu ještě kdy napíšu. Tohle je totiž TO album, které mi celoživotně otevřelo oči (a hlavně uši) ohledně toho, co v životě vlastně od muziky chci.
Deska Too Fast for Love se objevila na samém počátku glam metalové vlny 80. let. Její vzedmutí měla na svědomí tehdejší losangelská rocková scéna, jež v Americe vládla od roku 1983 (přesně od chvíle, kdy se album Metal Health od Quiet Riot stalo první heavy metalovou deskou na 1. příčce žebříčku US Billboardu) až do roku 1992, kdy to všechno nadobro smetla grungeová revoluce.
Pokud měl glam (nebo také hair) metal, jak je později tento styl nazýván, nějaké své krále, Mötley Crüe jsou jedni z prvních, které člověku znalému této scény, přijdou na mysl. Jsou také zatím jediní z celé této scény, o kom byl natočen celovečerní hraný film (The Dirt, 2019). Tento snímek mohu vřele doporučit každému, kdo se zajímá o tzv. hudební biopicky (biografické filmy) a ujistit ho, že pokud viděl Bohemian Rhapsody o Queen, tak dostal jen takový čajíček pro celou rodinu. A jestli viděl Stoneův většinově chválený snímek The Doors (1991), který se točí hlavně kolem Jima Morrisona, pak v případě The Dirt dostane neuvěřitelně zábavnou jízdu, poctivě se zabývající všemi čtyřmi členy kapely a jejich vpravdě sebevražednou kariérou plnou těch nejdivočejších excesů.
Kariéra Mötley Crüe započala v říjnu 1981 jejich za pár dnů v pronajatém studiu nahraným debutem, na němž se snoubí vlivy sedmdesátkového glam rocku a power popu s novodobým energickým heavy metalem a nefalšovanou punkovou drzostí.
Too Fast for Love nezní jako nic, co jste mohli na tehdejší heavy metalové scéně běžně slyšet. Není divu, že si díky tomuto počinu získali Mötley Crüe reputaci, kterou ještě potvrdili následujícím albem. Kapela pak prakticky určovala trendy pro tuhle muziku až do příchodu Guns N Roses a v prodeji desek jim ze stylově spřízněných mladých part mohlo dlouhodobě konkurovat jen několik jmen (v podstatě tuto roli spolehlivě plnilo jen trio Bon Jovi, Poison a Cinderella).
Co se týče debutového alba Mötley Crüe a jeho důležitosti pro glam metalový žánr, magazín Rolling Stone mu ve svém seznamu "50 Greatest Hair Metal Albums of All Time" přiřkl 9. místo, LA Weekly ho má v žebříčku "Top 20 Hair Metal Albums of All Time" na místě třetím a Ultimate Classic Rock mu v seznamu "Top 30 Glam Metal Albums"bez okolků přiznal rovnou první příčku.
Pro mě osobně to pak bylo zlomové album, které v červnu 1985 rozhodlo, kudy se ve svých hudebních preferencích vydám dále.
Když mě v roce 1983 zklamali AC/DC svou novinkou Flick of the Switch, která se absolutně nemohlo rovnat předchozím třem majstrštykům produkovaným fenomenálním Robertem Johnem "Mutt" Langem (ten už tehdy pracoval na albu Pyromania od Def Leppard), objevil jsem si pro sebe fantastickou německou heavy metalovou akvizici Accept. Jejich LP Restless and Wild byla totiž jedna naprosto neuvěřitelná paráda a následující Balls to the Wall jen stvrdilo kralování této kapely v mých soukromých žebříčích.
Během roku 1984, kdy se čekalo na další počin německých úžasňáků, jsem objevoval další a další těžké kovové klenoty, ať už šlo o jednoalbové zázraky jako Dealers of the Night, Vengeance of Hell, případně Heavy Metal Breakdown německých partiček Viva, Living Death a Grave Digger či úžasné debuty Red, Hot and Heavy dánských Pretty Maids a Wild Cats britských Tygers of Pan Tang.
Do toho jsem si vychutnával vše od mnou dlouhodobě adorovaných Švýcarů Krokus, amerických Manowar a německých Scorpions, kterážto trojka měla v té době na kontě už hezkou řádku vzrušujících počinů.
A dál jsem samozřejmě fandil svým věčným stálicím KISS.
Když pak v roce 1985 přišli Accept s albem Metal Heart, získali si sice srdce davů (ostatně v anketě Mladého světa o nejlepší světovou kapelu, v níž tehdy hlasovaly desítky tisíc československych hudebních fanoušků, se Accept umístili na prvním místě před Depeche Mode). Pro mě však byla jejich nová deska přibližně stejným zklamáním jako dva roky předtím Flick of the Switch od AC/DC. (Dávno jsem už vzal obě ta alba na milost, ale k nejlepším v diskografii jejich tvůrců bych ani jedno z nich nezařadil.)
A tak na jaře 1985 nazrál čas objevit si pro sebe zase něco nového. Něco, co bude opravdu stát za to.
To něco na mě přitom čekalo už několik let, skryto pod záplavou velkých jmen a efektních obalů desek, a s trpělivostí osudových okamžiků to vyčkávalo na svůj moment.
Ten přišel na sklonku měsíce června roku 1985, kdy jsem se coby sedmnáctiletý zámečnický učeň zúčastnil setkání spolužáků osmé třídy své bývalé základní školy.
Sraz se konal u táboráku v lese zvaném Stružník a hudební stránku věci si vzal na starost jeden spolužák, který jakožto dobře placený hornický učeň měl neuvěřitelně rozsáhlou sbírku kazet s všemožnou muzikou, od heavy metalu až po disco. A valnou část této sbírky tehdy dotáhl na zmíněný sraz.
Zněly toho dne i večera Stružníkem různé hity (pamatujete na "Tarzan Boy"?), ale úplně největší úspěch měli myslím Alphaville s jejich tehdy ještě skoro čerstvým debutem Forever Young.
Alphaville se mi líbili taky, ale ještě dlouho před nimi zaznělo něco, co onen spolužák pustil na přání několika z nás, kteří jsme chtěli slyšet nějaký heavy metal.
Pamatuju si, že jsem navrhoval Krokus, kteří tenkrát byli v mém žebříčku hodně vysoko, ale volba nakonec padla na něco, co z nás nikdo jiný krom toho spolužáka "já jsem horník, kdo je víc" neznal.
Hned u prvního songu mi bylo jasné, že je to přesně to, co jsem hledal a co jsem nutně potřeboval k životu.
Byla to absolutní pecka do hlavy. Teprve mnohem později jsem zjistil, že ta pecka do hlavy se jmenuje "Live Wire". (Když ji Mötley ve filmu The Dirt hrají poprvé na zkoušce, má to podobnou sílu jakou to tehdy v červnu 1985 u táboráku zapůsobilo na mě.)
V poslechu alba jsme se myslím moc daleko nedostali – možná tak ke třetímu songu, ale to už si jiní spolužáci vynutili změnu a přišel čas na nějaký úžasný výběr posledních diskotékových hitů.
Ale to bylo jedno. Co jsem slyšel, mi bohatě stačilo. Musel jsem TO mít!
Bohužel onen bohatý spolužák neměl pro mou touhu pochopení. Odmítl mi kazetu prodat nebo byť jen zapůjčit a výsměšně odbyl všechny mé návrhy.
Jenomže to jsem nehodlal akceptovat.
Znáte tu scénu z Waynova světa, kdy si Wayne prohlíží v hudebninách kytaru a říká „Musí být mou“? Tak přesně takhle jsem to měl já s tou kazetou, z níž mi bylo dopřáno slyšet kousek alba Too Fast for Love od zázraku jménem Mötley Crüe.
Byla černá, dnes už nevím jaké značky. Ale musela být mou!
Poté, co byly všechny mé snahy o legální získání oné nahrávky odmítnuty, sedl jsem si opodál a v hlavě se mi postupně rodil plán. A ten s tím, že ještě toho dne nebudu mít Mötley Crüe doma ve svém monokazeťáku Aiwa, nepočítal ani trochu.
Jak čas postupoval, snesl se soumrak, konzumace alkoholických nápojů se zvyšovala a někteří spolužáci opačných pohlaví se začali společně ploužit za zvuků balady Forever Young, neomylně jsem našel inkriminovanou kazetu (myslím, že jsem si zapamatoval, kam ji ten hoch odložil), nechal jsem tam ležet pouze její obal a obsah (Mötley Crüe!) putoval do náprsní kapsy mé džísky.
Zábava pokračovala. Les pohltila tma, do noci zářil oheň, disco hity vyhrávaly, když tu náhle ten hoch vypnul kazeťák a pronesl památná slova: „Kde je můj Alphaville?“
Ha, nebyl jsem evidentně sám, kdo považoval za nutné obohatit se o něco z jeho rozsáhlé sbírky.
Začalo urputné hledání a já už tušil, co přijde.
Jako vždycky, když se ve třídě něco ztratilo, muselo nakonec zákonitě dojít k prohledávání všech přítomných. Společně s dalšími jsem předstíral, že pátrám po okolí, zda se tam inkriminovaná kazeta někde neválí, když hornický účeň zvolal podruhé: „A chybí i Mötley Crüe!“
Nečekal jsem na nic, vytáhl kazetu z džisky, odhodil ji nenápadně do lesa mezi stromy a dál jsem úspěšně markýroval zkoumání okolí táboráku. Za chvíli přišlo to, s čím jsem počítal: Hoch vyhlásil prohledávací akci, které se museli podvolit všichni přítomní.
Když mi neomylně šátral v kapsách mé džísky, musel jsem se v duchu smát.
Dlužno dodat, že nenašel u nikoho nic - Alphaville, ani Mötley Crüe.
Odcházel jsem s posledními opozdilci, na rozcestí směrem k mému domovu jsem se s nimi rozloučil, zašel kousek za roh, nějakou chvíli počkal a když hlasy ztichly v dáli, vyrazil jsem zpátky na místo činu k již vyhaslému ohništi.
Ale ať jsem okraj lesa, kam jsem kazetu odhodil, prohledával jak jsem chtěl, nemohl jsem ji ani zaboha najít. Po chvíli už jsem byl zoufalý.
Mysli, řekl jsem si. Přece nepůjdeš domů bez Mötley Crüe!
A pak jsem dostal spásný nápad.
Vzal jsem ze země klacík, vážící zhruba stejně jako ta kazeta a navodil si v duchu tu situaci, ten moment, kdy bylo vyhlášeno pátrání a já se zbavoval předmětu doličného. A stejně tak jako před pár hodinami onu kazetu, odhodil jsem teď do lesa ten klacík.
Sledoval jsem kam dopadne a vydal se na to místo. A tam, mezi stromy, ležel klacík a hned vedle něj kazeta Mötley Crüe.
Moje radost neznala mezí. Skoro jsem nadšením tančil, když jsem kazetu vracel do kapsy své džisky.
Sotva jsem dorazil domů, okamžitě jsem si to pustil. A pak znovu. A ještě jednou.
A když jsem se ráno probudil, první co jsem udělal, bylo že jsem si tu věc pustil zase.
Ten den jsem slyšel Too Fast for Love ještě mnohokrát. A další jakbysmet.
Stal jsem se fanouškem Mötley Crüe a neodradilo mě ani když jsem pak na burze viděl kalendář Metal Hammeru, kde jsem v šoku zíral na to, jak moji noví idolové vlastně vypadají. Ale rozdýchal jsem to s tím, že jsou to sice asi buzeranti, ale hrají nejlepší muziku na světě, tak co.
Dlouho jsem nevěděl, jak se to album, které jsem od nich tak pracně získal, vlastně jmenuje, kolikátý je to počin v jejich diskografii, neznal jsem názvy písní, prostě vůbec nic.
Ale seznámil jsem s Mötley Crüe své přátele, kteří do jisté míry sdíleli mé nadšení a těm se nedlouho poté podařilo sehnat na kazetách další desky - Shout at the Devil z roku 1983 a ještě toho památného června 1985 vydanou Theatre of Pain.
Ta první tři alba Mötley Crüe jsou pro mě dodnes KULT a nedám dopustit ani na jedno z nich.
Brzy jsem si na burze doplnil veškeré dostupné informace k nim a tuším někdy v roce 1986 jsem si dokonce koupil dvě z těch alb na LP deskách. A mám je dodnes. Jen právě debut se mi na vinylu nikdy nepodařilo sehnat, i když jsem ho samozřejmě chtěl taky.
Výše už jsem trochu naznačil o čem to album vlastně je. Abych ho přiblíźil ještě trochu podrobněji, upotřebím zde jednu svou asi 15 let starou recenzi. Tedy recenzi… Říkejme tomu raději komentář.
Tady je:
- - - - -
Bohové rock 'n' rollu se opili, vtělili se do čtyř sebevražedných výtržníků z L.A., kteří za dva dny nahráli tohle album - melodické jako pop, výbušné jako heavy metal a drzé jako punk rock.
"Live Wire" byla ultimátní pecka do hlavy všech headbangers, přesycených novou vlnou britského heavy metalu, "On With the Show" zase melodická bomba, schopná smést powerpopové fans na jednu rozjásanou hromadu. "Too Fast For Love" přinutila nadšeně skandovat i zlé punkery z ulic města andělů a "Public Enemy #1" sjednotila všechny jmenované pod heslem "zábava nebo smrt".
Přesně takhe (Entertainment or Death) se původně mělo jmenovat jejich třetí album. Později tak kapela pojmenovala alespoň svůj první živák.
Tohle motto říká o Mötley Crüe vše. A přesně v tomto duchu je i jejich první a možná úplně nejlepší deska.
TFFL je čirou esencí anarchistické radosti, rozdávané v rytmu tvrdého melodického rocku. Nefalšovaná, upřímná a jednoduchá síla, která v 80. letech poznamenala život nejednoho teenagera.
Tedy... alespoň o jednom vím určitě.
- - - - -
Dnes už se mi tento můj výpotek nijak zvlášť nelíbí; na druhou stranu říká skoro všechno, co o té desce potřebujete vědět.
To, že hned úvodní "Live Wire" je pro mě zlomová píseň, která sama o sobě způsobila, že jsem té kapele během cca tří minut jejího trvání na první poslech úplně propadl, už jsem naznačil. Ta věc měla sílu tehdy a má ji i teď.
Kdybych k ní měl přidat už jen jednu jedinou skladbu, která se mi z té desky navždycky vryla do srdce, byla by to "Public Enemy #1". Tu melodii jsem si jen tak pro sebe za poslední čtyři dekády spontánně zanotoval nespočetněkrát.
Jukebox v mé hlavě si ji zas a znova neomylně vybírá k přehrání jako jen málokterou jinou z těch mnoha v životě slyšených.
A vždycky ji vítám rád, vždy mě znovu potěší. Krom toho, ta věc má na jednoduchý mejdanový rokenrol docela neobvyklou stavbu.
Ono ale na tom albu zní docela neobvykle vlastně všechno. Nevím sice jak komu a zvláště dnes, ale pokaždé, když si ho pustím, mám pocit, že poslouchám něco ojedinělého, svérázného, jiného.
Což se do jisté míry týká i dalších dvou desek.
V roce 1986 jsem vážně uvažoval o tom, že si nechám obarvit vlasy na blond po vzoru zpěváka Vince Neila a na ruku si nechám vytetovat název kapely. Nakonec jsem do toho nešel, protože jsem neznal nikoho, kdo by mi s něčím takovým pomohl k mé plné spokojenosti.
V ČSSR jsem byl jediný glam metalista, kterého jsem v té době znal (vlastně jsem dodnes žádného jiného osobně nepoznal). A troufám si říct, že v letech 1985 – 1990 bych mohl aspiroval na titul "tuzemský fanoušek Mötley Crüe č. 1".
Tu černou magnetofonovou kazetu jsem měl od června 1985 až do roku 2004, kdy zmizela, tak jako mnoho jiných věcí (např. nějakých deset ročníků časopisu Rock & Pop), při přestavbě našeho baráku.
Už v roce 1985 jsem si druhou stranu, kde bylo původně první album Accept, přehrál druhou deskou Mötley (Shout at the Devil) a tento artefakt jsem pak léta opatroval jako oko v hlavě.
Původního majitele jsem potkal v autobuse asi rok po onom památném třídním srazu. Měl trvalou na hlavě a lepou děvu po boku.
„Tak co, pořád posloucháš metal?“ zeptal jsem se ho.
„Metal?“ odvětil s posměšným odfrknutím. „To už snad dneska neposlouchá nikdo. Teď letí disco.“
Pousmál jsem se nad tím sdělením. Evidentně to myslel naprosto vážně.
Rozloučil jsem se, vystoupil z autobusu a zamířil někam na pivo.
Toho člověka jsem pak už nikdy neviděl.
PS: Myslíte, že bych měl mít ze svého tehdejšího činu nějaké morální dilema?
Když jsem vyprávěl celý ten příběh svým dětem, líčil jsem onoho spolužáka trochu jako takového Malfoye (pro neznalé: záporná dětská postava v románech a filmech o Harrym Potterovi). Zdůraznil jsem, že to byl fracek z komunistické rodiny a nezapomněl jsem vylíčit všechno zlé, co jsem si s ním během školních let proźil.
Ale víte, já jsem ve skutečnosti nikdy ani na jednu vteřinu nezalitoval toho, co jsem tenkrát udělal.
Naopak, byl jsem vždycky vděčný za to, že jsem to udělat mohl. V té době bych se k té muzice poctivou cestou jen tak nedostal a kdo ví, kdy by přišla druhá šance.
Tehdy, právě v tom lesíku na konci června 1985, byl ten správný čas a to správné místo.
Je jisté, že tenkrát jsem to bral jako teď a nebo nikdy.
Too Fast for Love, stejně jako většinu následujících desek kapely, mám od roku 1999 ve speciální Crücial Crüe edici, která je, co jsem slyšel, mezi sběrately velmi ceněna.
Je to jeden ze základů celého glam metalu. A to je (nejen pro mě) poslední inkarnace skutečného rock and rollu.
Miluju to. A jak praví reklama na kofolu, když to miluješ, není co řešit. :-)
» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Too Fast For Love
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe
Flower Travellin' Band / Make Up (1973)
Japonská hardrocková veličina Flower Travellin’ Band patrí k tým zoskupeniam, ktoré ma veľmi bavia. Párplovský dvojalbum Make Up (na pultoch sa zjavil 25. februára 1973) ponúkol pomerne chaotickú zmes koncertných a štúdiových nahrávok, a tak si o ňom niečo povieme.
Pomiešať skladby z koncertov a zo štúdia, takpovediac, bez ladu a skladu, nie je úplne bežné. Ale ani nemožné. Podobný mišmaš nahral napríklad Santana na svoj album Moonflower. Každopádne je to zvláštna voľba. Inak, vlastním piráta od Wo-Sin Music Company z roka 1994, ktorý nacpal dvojalbum na jeden nosič, a teda vyhodil desaťminútovú skladbu Satori Pt. 2. Nahratá bola naživo v štúdiu. Zabiť ho je málo!
Z deviatky skladieb je päť koncertných – All The Days, Make Up, Shadow Of Lost Days, Hiroshima a Blue Suede Shoes. Nahraté boli v Yokosuka Bunka Kaikan v Jokosuke dňa 16. septembra 1972. Už v úvodnej temnote silno dochucovanej klávesmi novej posily sa hardrockový maniak vo mne utrhne z reťaze a teší sa. All The Days sa nikam neponáhľa, ale ako masa snehu sa nezadržateľne sunie dolu stráňou na nič netušiace obecenstvo. No a úsečná pecka Make Up, to je nespútaná energia v epicentre svojej demonštrácie!
Ako som už spomínal, do zostavy pribudol klávesák Nobuhiko Shinohara, ktorý výrazne napomohol tomu, že od sabbathovských gitarových polôh máme čo dočinenia s párplovskými reminiscenciami. Rocková balada Look At My Window by na takom albume Satori nikdy nebola možná. Na rozdiel od priam archetypálnej hudobnej temnoty Slowly But Surely. Ešte aj melodramatický slaďák Shadow Of Lost Days má v sebe niečo, z čoho by Lovecraft slintal blahom. To sa nedá skonštatovať o ďalšom, tentoraz troška nevýraznom slaďáku Broken Strings.
Dvadsaťštyriminutová skladba Hiroshima (štúdiová verzia je na albume Made In Japan z roka 1972) veští pravé koncertné hody. Právom! Je to ťaživá, mŕtvolná, mrazivá skladba. Má náznak orientálnej melodiky, v tom dobrom slova zmysle. Samozrejme, gro tvoria improvizácie, sólové vstupy jednotlivých nástrojov vrátane dlhočizného bubeníckeho sóla. Nie je to nič, čo by ste nepoznali z koncertných šlabikárov pre 70. roky. A keďže v tých časoch sa každý hardrockový koncert musel hrdiť aspoň jedným rokenrolom, Flower Travellin‘ Band zvolil Blue Suede Shoes.
Kauzu Satori som už spomenul, nuž sa pristavím pri zaujímavej záverečnej štúdiovej skladbe After The Concert. Akustická gitara, jemná nálada, rozhodne ide o katarznú záležitosť.
Album mám zafixovaný ako výborný hudobný počin, ale poviem vám pravdu, ako ho dnes počúvam, neviem nájsť jediný dôvod, prečo by som mu nenadelil plný počet hviezd. Je to moja krvná skupina, moja muzika. A vaša?
» ostatní recenze alba Flower Travellin' Band - Make Up
» popis a diskografie skupiny Flower Travellin' Band
Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections (1982)
Toto druhé studiové album z Cobhamovy trilogie Glass Menagerie obnáší dvě personální změny. Odešel Michael Urbaniak /elektrické housle a lyricon/ a z kytarového postu odchází Mike Stern a uvolňuje místo Deanu Brownovi.
Album otvírá skladba Jailbait /autor Tim Landers - bass/. Je to těžkotonážní táhlá bluesovka ve které se střídají sóla kytary a syntezátoru. Druhá, W.R.S. /Dean Brown - el. guitar/ je poměrně svižný jazz, střídající rytmus. Poměrně náročný jazzrockový song na poslech, kde hraje prim hlavně kytara. Následná Arroyo /Billy Cobham/ světlo světa již spatřila na albu Inner Conflict z roku 1978. Je to klidná skladba s kytarovým sólem. Prostoru ukázat se dostávají i basa a klávesy. Verze z alba Inner Conflict, kde sóloval na syntezátor George Duke se mi líbila víc. Chiquita Linda /Gil Goldstein - keyboards/ je zase víceméně o klávesové hře. Příjemná, veselá jazzovka s funky groovem je zachycena i živě na albu Smokin' /1983/ který uzavírá trilogii Billy Cobham's Glassmenagerie. Take it to the Sky je cover písně skupiny Earth, Wind & Fire. Na tomto albu působí velice uvolněně, svěže, krásně melodicky - prostě hit. Observations & Reflections /Billy Cobham - drums/ je finále nahrávky. Fusion jak má být. Každý si zahraje to své hudební vyjádření a jako jemná mechanika složitosti švýcarských hodinek, vše do sebe dokonale zapadá. Za mě nejzajímavější skladba z desky. Píšu z desky, protože tento titul se nedočkal digitální podoby v mediu cd, ani na spotify není k mání. Mám ho ve formě cd-r, stažené někde z internetu a je slyšet nahrávání z vinylu. Ale vůbec nevadí. Studiovky Billyho mán complete. Kdysi jsem albu šoupl čisté ***z***** Je to dobrá instrumentální deska a z trilogie BCGM ji považuji za nejpovedenější.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Master's Apprentices, The / A Toast To Panama Red (1972)
Gitarový hard rock je mojim obľúbeným hudobným žánrom. Austrálska skupina Master’s Apprentices bola na počiatku 70. rokov priam jeho ikonickou zástupkyňou. Dôkazom je hoci album A Toast To Panama Red z roka 1972.
Deväť skladieb prostých klávesov správne riffuje a buráca. Už od ostrej Answers Lies Beyond musí byť každému jasné, že nepôjde o jarný piknik na dečke v impresionistickej krajinke so zaľúbeným párom túliacim sa k sebe pri pohľade na obzor. Naopak! Tu sa veľký biely žralok chystá na nepozorného plavca, surfera, ekvivalent tuleňa, a teda pochutiny pre ostré zuby.
Aby ma muzikanti usvedčili z nepresnosti, pomalá dumka Beneath The Sun pripomína slaďák, lenže postupne graduje do zlovestnej nálady plnej znepokojujúcich gitarových sól, pod ktorými sa pretŕča hutná opakujúca sa rytmická figúra.
Obe opísané polohy kapela zvláda na jednotku, a tak aj v pokojných skladbách typu Game We Play I čosi číha na hraniciach vnímania, čosi, z čoho by Lovecraft isto vylúpol nebezpečné chápadlá. Táto dvojskladba by sa dala nazvať progresívnou, náladu dopĺňajú aj hosťujúce zbory. Zaujímavá je boogie šmrncnutá kovadlina The Lesson So Listen. O tom, že muzika je to relatívne pestrá, svedčia aj dychové aranžmány v náladovej Love Is. Druhá strana platne sa však koncentruje na rýchle kratšie vypaľovačky, a tak Melodies Of St. Kilda i Southern Cross rýchlo utečú, Až mi je ľúto, že sa táto jazda skončila. Záver patrí krátkej citlivej Thyme To Rhyme, akoby chcela kapela dosiahnuť istú katarziu.
Ak máte radi pestrú, ale najmä temnú hardrockovú muziku s pretlakom gitarových sól, A Toast To Panama Red je album presne pre vás. Pre mňa je určite!
» ostatní recenze alba Master's Apprentices, The - A Toast To Panama Red
» popis a diskografie skupiny Master's Apprentices, The
Daltrey, Roger / Daltrey (1973)
Tuhle desku přinesl do své „Třináctky“ v Čáslavské Jirka Černý. Děkuju, Jirko, za tuhle, i za stovky dalších. Rockboard nemá rubriku nekrology, asi bych jeden před pár měsíci, když odešel, napsal. Tvůj vkus a Tvé přemejšlení nejen nad muzikou, ale i světem, formovaly i mé. Jirka, když hrál desku, vždy vystavil obal. Ten maskulinní anděl s tím blonďatým hárem na titulní straně se mi líbil. Když jsem pak bral po pár měsících do ruky své vlastní LP, s krásnou, trochu porézní texturou papírového obalu, na jeho zadní straně byla ta hlava s Daltreyho hárem zezadu ve stejném rámečku. Vtipné.
Na tomhle albu, vzniklém jako jakási Daltreyho oddechovka, samostatný projekt v době mezi vrcholy tvorby The Who, tj. Who´s Next a a Quadrophenií, účinkovala řada skvělých hudebníků – např. klávesista Argent, Arbus na housle, spoluhráč z The Who Entwistle na baskytaru (na bonusové stopě na CD There Is Life, která není na originálním LP, také Jimmy Page). Většina písniček je z pera písničkáře Lea Sayera a Dava Courtneyho. Je to tedy veskrze písničkářské album. Album možná pro holky, plné silných, nádherných, placama možná i dojemných melodií; s pár a pak i se svojí ženou jsme to hodně poslouchali. Nejsem šulín, co by se holkám podbízel. Já to album skutečně miluju. Sayerův úsporný styl je zde obohacen poměrně bohatými aranžemi (a, zase, tím Daltreyho zpíváním). Je to výrazově diametrálně jiné. Obsahuje 3 extrémně silné písničky: It´s a Hard Life, Givin´ It All Away, You Are Yourself. Místy tu je Daltreyho vokál i v jeho neskutečné, extrémní poloze (podobně, jako v Quadrophenii, taktéž z r. 1973, na vrcholu jeho možností). Jeden z nekrásnějších v dějinách rocku. Ale ani ostatní písničky nejsou žádná vata. Jediná mi tam nepřekáží. Prostě Dalteyho zpívání Sayera. Krásná sólovka. Poslechněte si.
Takže i po letech za 5*.
» ostatní recenze alba Daltrey, Roger - Daltrey
» popis a diskografie skupiny Daltrey, Roger
Grateful Dead / Built to Last (1989)
Když se řekne Grateful Dead, většina hudebních fanoušků si s názvem kapely (v tom lepším případě) asociuje psychedelii a country. Parta okolo kytaristů Jerryho Garcii a Boba Weira se ale během své třicet let trvající kariéry více či méně výrazně otřela i o funk, jazz rock, a koncem osmdesátých let produkovala také pop rockem šmrncnutou muziku. Ze dvou alb s autorským materiálem, které v té době vydali, mám právě Build to Last z roku 1989 o něco raději. V době jeho vydání už se bohužel sestavě, která společně strávila celá osmdesátá léta, pomalu rozezníval umíráček, protože klávesista Brent Mydland v červenci následujícího roku po předávkování kokainem nedobrovolně ukončil svoji pozemskou pouť. Přiživil tak zvěsti o tom, že pozice hráče na klávesové nástroje je u Grateful Dead prokletá - v průběhu let sešli ze světa jinou než přirozenou smrtí hned čtyři z pěti jejich kmenových hráčů (pátý, Tom Konstanten, je stále naživu).
Co tedy deska, se kterou Grateful Dead uzavřeli svou studiovou kariéru, nabízí? V prvé řadě jsou to cinkavé tóny elektrických kytar, ty posluchače provázejí v podstatě celým albem. Sekundují jim různě tvarované syntezátorové stopy, které ale ze zvuku kapely nijak nevyčnívají, spíš ho přirozeně doplňují. Devítka zařazených skladeb staví na příjemně hloubavé melodice: občas probleske nějaký ten výraznější refrén, z větší části jde ale o docela civilní přednes. Skladby dost oživují kytarová sóla, ve kterých zní spousta nezvyklých harmonických běhů a harmonií. V textech, které pro kapelu psali renomovaní tvůrci Robert Hunter a John Perry Barlow, jako obvykle defiluje spousta kulturních odkazů od Matoušova evangelia přes spisovatele Normana Mailera a první kosmonauty na Měsíci až po počítačový slang.
Ze zařazených skladeb mám osobně velmi rád dvě třetiny trojlístku, kterým na album přispěl frontman Jerry Garcia: titulní skladbu Built to Last s obrazy zamýšlejícími se nad pomíjivostí a trvalostí, stejně jako úvodní kus Foolish Heart o tom, že s pošetilým srdcem si není radno nic začínat. Z pera klávesisty Mydlanda pak pochází asi nejhitovější pecka na desce, ekologickou tematikou prodchnutá věc We Can Run, a také o něco zasmušilejší kompozice Just a Little Light. Třetí z klíčových autorů z řad kapely, kytarista Bob Weir, přispěl třeba s mou další oblíbenou skladbou Victim or the Crime, jejíž text přemítá nad problematikou spravedlnosti a pravdy. Jako slabší vnímám snad jen závěrečný Mydlandův kus I Will Take You Home, ve kterém se na můj vkus nachází až moc patosu.
Na desce Built to Last se Grateful Dead ani náhodou nepředstavují ve své typické poloze - naopak, na kapelu která proslula rozevlátými instrumentálními jamy a skladbami, které na koncertech běžně fungovaly jako soundtrack k dobrému tripu, je tu docela dost "uhlazeno" a "učesáno". Přesto album nabízí slušnou porci melodií a nápaditého písničkářství, do kterého je pro mě pokaždé radost se ponořit. Šedesátkoví i sedmdesátkoví Grateful Dead zněli o dost jinak, tahle poloha ale podle mě kapele taky sluší. Mám tu desku fakt docela rád.
» ostatní recenze alba Grateful Dead - Built to Last
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead
Blind Faith / Blind Faith (1969)
Takzvaná superskupina Blind Faith po sebe zanechala jediný album z roka 1969, o ktorom jednoducho musím čosi napísať!
Koniec 60. rokov prial tej najkvalitnejšej rockovej muzike a vznikali aj takzvané superskupiny. Významní hráči z populárnych skupín sa dali dokopy, veď to bola komerčná istota... Nuž, nebola. Väčšina pohorela a Blind Faith nebola výnimkou.
Vznikla na troskách superskupiny Cream. Bubenícky priekopník rockového hrania Ginger Baker a gitarový hrdina Eric Clapton sa spojili s jedným z najuznávanejších britských idolov, a síce Steveom Winwoodom (Spencer Davis Group, Traffic) a zodpovedným basákom Ricom Grechom z progresívnej kapely Family. Inak, Steve Winwood je nielen brilantný klávesák, ale predovšetkým jeden z najlepších spevákov v histórii populárnej hudby. Zostava ako lusk! Kapela prvýkrát vystúpila 7. júna 1969 v londýnskom Hyde Parku (vyšlo aj DVD, ktoré mám a je skvelé), ide o jediný koncert na domácej pôde. Následne odohrala šesť koncertov v Škandinávii a absolvovala koncertné turné po Severnej Amerike. 8. augusta sa na pultoch zjavil eponymný debut a 24. augusta odohrala svoj posledný koncert v Honolulu. Následne sa rozpadla. Clapton sa sťažoval, že kapela nemala čas poriadne skúšať, ale podľa mňa v tom boli skôr túžby po sólovej realizácii väčšiny osadenstva. A kým Winwood sa vrátil k Traffic a napokon zarábal na pope, podobne ako umravnený Clapton, jediný hudobník, ktorý pokračoval v parádnej rockovej kariére, bol Baker (Air Force, Baker Gurvitz Army). Grech hral v Traffic, ale rýchlo sa z neho stal vyhľadávaný štúdiový hráč. No, dosť bolo histórie, poďme na samotný album!
Opomeniem nahý obal, ktorý v čase vydania spôsobil rozruch a vrhnem sa na muziku. Šesť skladieb je akoby pokračovaním Creamu. Had To Cry Today je jednoducho hardrocková bomba! Ten riff! Naopak, krehký kúsok Can’t Find My Way Home ma príjemne uspáva. Našťastie, ide o ojedinelý jav, prevláda výrazne melodická a svieža muzika (Well All Right). Nechýbajú srdcervúce rockové balady (Presence Of The Lord), vypaľovačky (Sea Of Joy) a všetko završuje pätnásťminútová improvizovaná smršť Do What You Like s povinným basovým a bubeníckym sólom. Skoro to vyzerá, že kapela naozaj nemala dosť materiálu, a tak len zapatlala stranu platne s jam session. I keď veľmi dobrým.
Osobne je pre mňa najlepšou skladbou Sea Of Joy a nie len kvôli husliam. Ten riff ma skrátka napĺňa a v kontraste s pokojnými medzihrami funguje na jednotku.
Vrátim sa ešte k príčinám nezdaru skupiny. Napadlo mi, že za to mohla samotná muzika. Na prelome 60. rokov sa vzmáhala tvrdá a hlučná muzika. Blind Faith hrali podstatne subtílnejšie, hoci tiež aj tvrdo, len nie tak prvoplánovo ako napríklad Led Zeppelin. Pre mňa je to srdcovka. Pôsobí ako endorfínová torta uprostred stola plného blenu. Vábivo, podmanivo, chutne. Udeľujem maximálne možné hodnotenie. Toto je rocková hudba so srdcom, kompozične košatá, náladovo pestrá, ale vždy presvedčivá. Inak, mám japonské SHM CD z roka 2010 (UICY-20020) bez bonusov. Znie pekne.
» ostatní recenze alba Blind Faith - Blind Faith
» popis a diskografie skupiny Blind Faith
Cobham, Billy / Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra (2007)
Koncept nahrát skladby jazzrockové skupiny ze sedmdesátých let Mahavishnu Orchestra s big bandem a ještě k tomu naživo a v perfektní zvukové kvalitě se podařil. Plechová kavalérie pod taktovkou Colina Townse s názvem HR-BIGBAND předvedla úctyhodný výkon. A mistr na bicí a bývalý člen Maha Orch. Billy Cobham dokázal, že stále umí zahrát prakticky cokoliv. A byl to právě Colin Towns, který se postaral o realizaci tohoto projektu a současně se zasloužil o aranže.
Asi nikdo nebo málokdo si dokáže představit hudbu MO bez ústředního nástroje - elektrické kytary. John McLaughlin svojí kytarovou hrou způsobil tenkrát malou revoluci a výkon jeho hry byl dech beroucí. Elektrická kytara je dominantní nástroj i v případě tohoto cd. Kytarista Martin Scales se zhostil svého nástroje podle mě ještě lépe, než kdyby byl angažován samotný McLaughlin. Jde o to, že jeho hra dokonale zapadá do tohoto prostředí, spolupracuje, nepřesahuje dominaci, nenarušuje celek a přitom udržuje vysoký technický kredit hry. Celý koncert působí neuvěřitelně kompaktně. Billy si dopřává mezi pár skladbami bubenická intermezza. Mahavishnu Orchestra byla skupina, založená na sólových improvizacích a jamování kytary, kláves a elektrické violy. Na tonto disku byste violu hledali marně. Byla nahrazena dechovými nástroji a i klávesy jsou v pozici jakoby za dechama, Ale třeba ve skladbě Cosmic Strut si střihnou sólo nebo skladba Down je o dost výrazném piánu. Takže není třebaí se bát, že album je jen dechařina /i když z větší části je/. Colin Towns zvládl aranžmá výborně.
Tohle album jsem pořídil před vánocemi v roce 2009 ve Vídni. Neměl jsem tušení, že něco takového existuje. Dnes si novinky hlídám na internetu, tak k žádným překvapením už nedochází, což je na jednu stranu škoda.
Shrnutí : Meeting of the Spirits je koncert s fantasticky sejmutým zvukem /působí spíš jako studio nahrávka/, zaměřený hlavně na milovníky Mahavishnu Orch. nebo pro kompletisty Billyho Cobhama. Když si dám dohromady jak náročný projekt to je a výkony všech protagonistů plus zmiňovaný zvuk, vychází mi výborné album. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Omega Infinity / The Anticurrent (2023)
Co vznikne, když se dá dohromady blackmetalový bubeník a extrémně chrčivý vokalista? Nelibozvučný mišmaš. Drsný a mocně poutavý, když se potká s vhodným rozpoložením. Omega Infinity jsou pro mě jedním z objevů roku a ráda bych jejich tvorbu trochu přiblížila. Podle svých slov se hudebně inspirují první vlnou black metalu s jeho zuřivými blastbeaty a kakofonními sférickými kytarovými linkami, přičemž celkový koncept přesahuje hranice žánru a zabývá se - stále cituji - něčím, co je mnohem větší, starší a mocnější než jakýkoli bůh či démon, kterého si stvořili lidé: temnotou mezi galaxiemi a nicotou mimo existenci, hlubokou temnou prázdnotou.
To je silné tvrzení, které zasluhuje komentář. Předně, kde se v téhle sestavě vzaly kytary? Všechny další zvuky a nástroje kromě živě provedených bicích vznikly v počítači - Omega Infinity jsou studiový projekt založený proto, aby jejich duchovní otec Tentakel P. nemusel vytáhnout paty z domu a s nikým se dohadovat. Kytar ale v nahrávce mnoho slyšet není, nad prudce vykašlávanými chuchvalci rytmu se převalují zejména klávesové mlhoviny hrubě rozčesávané nelidským řevem. Hudba se přesto neomezuje jen na budování atmosféry (ačkoli to jí jde zatraceně dobře), celé zvukové sousoší se v ohromném, ledově prázdném prostoru mírně pootáčí a snad i kamsi ukazuje; mluvit o směřování mi připadá příliš troufalé. Je to bezútěšné, ale taky nějak majestátní a velebné.
Po debutu věnovaném tělesům sluneční soustavy se The Anticurrent zabývá vývojem a zánikem kosmu - hostující ženské hlasy mi evokují sfingy strážící tajemství v Nekonečném příběhu. Může za to asi i ta nicota či prázdnota (Omega Infinity se prohlašují za stvořitele void metalu), že se mi při poslechu vtírá na mysl tato filozofická pohádka. Prázdnota nelidská a hrubá, ocelově tu skřípají brány, jejichž veřeje jsou zavěšeny mimo veškerý dohled, zároveň však zvláštním způsobem osvobozující. Velká plocha, kterou album přesvědčivě přináší, je zcela vyvázaná z běžných rozměrů, pocitů a starostí. S oblibou si ho pouštím na noc - poslech spolehlivě zahání veškeré vtíravé myšlenky a zbavuje mě tíhy. Jestliže je někdo ochotný nést břímě takto důsledného zření, potom já můžu klidně spát.
Komu bych The Anticurrent doporučila? Nejprve kontraindikace: musíte přijmout extrémní styl zpěvu. Nic pro člověka, který si rád zabrouká písničku, který vůbec ke štěstí cosi jako jasně strukturovanou píseň potřebuje. Po hudební stránce bych album nabídla nejspíš milovníkům experimentů a hlukového přístupu, který se mi v celkovém dojmu zdá nad jakkoli zbarveným metalem převažovat. Po stránce pocitové by deska mohla oslovit někoho, kdo při pohledu na noční oblohu nevidí útěšně blyštivé nýtky hvězd, ale vnímá rozlohu a nepochopitelnost záhady, do níž jsme vrženi. Kdo se nebojí vlasových prasklin v realitě, které při každém pohybu palčivě připomínají omezenost veškerých prostředků, jimiž se pokoušíme čelit všudypřítomnému chaosu. Kdo dočetl až sem a pořád chce vědět víc.
» ostatní recenze alba Omega Infinity - The Anticurrent
» popis a diskografie skupiny Omega Infinity