Naposledy přidané recenze
Van Halen / 5150 (1986)
| 13.02.2024 | "Hellou beeejby!"
A už to jede. A je to opravdu "Good Enough" (dost dobrý). Pop a hard rock si podávají ruce na jednom z nejzábavnějších mejdanových alb pro 80. léta. Kytara Eddieho Van Halena je pořád tak žhavá jako na první desce, jen tentokrát si k ní Eddie přibral ještě synťáky, aby se svou kapelou dosáhl tak dokonalého 80's soundu, jaký zkrášluje největší hitovky "Why Can't This Be Love" a "Dreams". Tu první mám z celé desky nejradši: Neuvěřitelně chytlavá, dnes už naprosto klasická melodie, parádní refrén a jazzová vložka uprostřed - co dodat. Sammy Hagar byl na postu zpěváka VH stejnou trefou do černého jako Brian Johnson pro AC/DC. Jedna legenda vystřídala druhou, jen Davida Lee Rotha naštěstí nemusel nikdo pohřbívat.
Nepřátelům 80's se 5150 asi moc líbit nebude, ale my, co se neosypáváme pokaždé, když si rock podává ruce s popem, jsme myslím vesměs spokojení. (V mnoha případech dokonce velmi spokojení.) Bratři Van Halenové a spol to do nás ovšem umí naprat pěkně tvrdě i v osmdesátkách, když dostanou chuť. Taková "Get Up" je palba jako vystřižená z jejich prvních desek.
"Summer Nights“, "Best of Both Worlds“ nebo titulní kousek jsou další správné songy pro horké letní noci. Jediná píseň, která se na pomyslné hranici mezi rockem a popem přehoupla na druhou stranu, je balada "Love Walks In". Ve společnosti sličné děvy v minisukni se ale i ona dá přežít bez větší újmy. :-)
O velkolepé finále se pak postará závěrečná kompozice "Inside", ozvláštněná sugestivním sborem a podkreslená zvuky evokující řádně odvázanou párty.
O Van Halen se říká, že nikdy neměli vyšší ambice, než stát se soundtrackem k bezstarostným víkendovým pařbám. Fakt, že měli navíc ještě jednoho z nejlepších rockových kytaristů všech dob a také dva výborné zpěváky, je další věc.
5150 je jedno ze tří nejlepších alb, jaké kdy tato skupina nahrála. I vzhledem k jeho úspěšnosti zůstává záhadou, jak je možné, že doposud nevyšlo v remasterované reedici, tak jako jeho předchůdci.
Tohle je moje recenze z listopadu 2009. Dnes jsem na ní nezměnil ani slovo.
Pár jich ale ještě přidám...
Když si v poslední větě stěžuju na neexistenci remasteru, tak už to (konečně!) nějakou dobu neplatí. Minulý rok v říjnu se totiž na pultech obchodů a ve skladovacích prostorách e-shopů objevila kolekce pěti CD (a taky LP!) s veškerou studiovou tvorbou Van Halen s Hagarem u mikrofonu. Jsou tu pohromadě všechny čtyři řadovky z let 1986 – 1995 plus jeden disk s raritami z období 1989 – 2004. Tento počin má název The Collection II a navazuje na první kolekci alb s Davidem Lee Rothem z roku 2015. Jelikož už mám dávno ve sbírce staré remastery desek s původní sestavou VH, ten první box set jsem ignoroval. Ovšem tenhle druhý si kupuju hned po výplatě. O jeho existenci jsem se totiž dozvěděl až dnes ráno.
Je mi jasné, že většina zde na Rockboardu bude nejspíše upřednostňovat Lee Rothovu éru před tou Hagarovou. (Samozřejmě za předpokladu, že jsou zde i tací, které nějací Van Haleni vůbec tankujou.) Takže trochu pochybuju, že by se 5150 u někoho z nich probojovalo až do albové TOP 3 této kapely. Já osobně mám co se týče VH nejspíš vkus podobný americké většině. V USA dosáhly na diamantovou desku (10 miliónů prodaných kusů) debut a 1984. A to jsou i moje první dvě místa (přičemž debut je nepřekonatelný). 5150 má na kontě "jen" šestinásobnou platinu - u mě je třetí. A kdyby někoho zajímalo, které desce bych věnoval bramborovou medaili, tak je to Women and Children First (1980).
Na závěr si dovolím malý podotek k tomu výše citovanému entuziastickému pozdravu, jenž odstartuje celé album ve skladbě "Good Enough" (mimochodem, mám ji rád s každým poslechem víc a víc). Pokud jste, tak jako já, fanoušci kultovní horrorové série A Nightmare on Elm Street a zároveň znalci Van Halen, určitě vám ve čtvrtém filmu z roku 1988 (The Dream Master) neunikla jasná reminiscence právě na tento moment z VH repertoáru.
Ve scéně z pohřbu Ricka, bratra hrdinky tohoto dílu, Alice, je snová scéna v níž Rick odklopí víko rakve a zřetelně parafrázuje onu Hagarovu zdravici. To víte, nebyl bych to já, abych zrovna tohle nevytáhl. Krásná ukázka toho, že horror, osmdesátky a rock 'n' roll jsou tři věci, kterým to pohromadě vždycky náramně slušelo.
» ostatní recenze alba Van Halen - 5150
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Magnum / Escape From The Shadow Garden - Live 2014 (2014)
| 12.02.2024 | Po prekvapení, ktoré mi spôsobil stret s albumom The Monster Roars (2022), som sa rozhodol dať tejto skupine ešte jednu šancu. Dovtedy som ju poznal ako otroka 80’s soundu, a teda ako skupinu, ktorá ma nezaujímala.
Nakúpil som preto tri koncertné albumy, pretože moja skúsenosť s hudbou, ktorú nemusím, je, že naživo sa dokáže posunúť do počúvateľnej polohy. A tak sa v mojej zbierke nachádzajú albumy Live At The Symphony Hall (2019), Marauder (1980) a “Escape From The Shadow Garden“ Live 2014 (2015). A práve o poslednom menovanom vám teraz čosi poviem.
Zachytáva koncertné turné zjari 2014 na podporu predaja albumu Escape From The Shadow Garden (2014). V zostave sú Tony Clarkin (gitara), Bob Catley (spev), Al Barrow (basa), Mark Stanway (klávesy) a Harry James (bicie). Ide teda o stabilnú zostavu od roka 2001, kedy sa kapela po odmlke vrátila na scénu. Akurát bubeník Harry James sa v kapele objavoval na preskáčku (2002-2005, 2007-2017). Dnes je z tejto zostavy v skupine iba spevák Catley, keďže Clarkin zomrel na začiatku tohto roka.
Inými slovami, o zohratosti netreba pochybovať. Playlist núka dvanásť skladieb zo šiestich albumov, čo nie je veľa. Napokon, kapela ich vtedy mala na konte už asi dvadsaťšesť (osemnásť štúdioviek). Väčšina z nich je z posledných troch albumov, Escape From The Shadow Garden (tri kúsky), On The 13th Day (2013, dve skladby) a The Visitations (2011, dve skladby). Doplnila ich trojica skladieb z albumu On A Storyteller's Night (1985), jedna vec z albumu Vigilante (1986) a titulná skladba z debutu Kingdom Of Madness (1978).
Dosť bolo suchých faktov, poďme si splniť mokré poslucháčske sny!
Hneď na úvod mi je jasné, že sound je veľmi dobrý, mimochodom, práve preto som si zvolil živáky po roku 2010, snímanie koncertov je dnes inde ako napríklad v 60. rokoch. Čo je dôležitejšie, klávesové intro skladby Live ‘til You Die naznačuje, že zvuk z 80. rokov patrí ku štýlu tohto zoskupenia a „se sťim smiř“. Odhliadnuc od klávesov je prezentovaná muzika melodická, hutná, príjemne chytľavá. Naliehavé baladické hymny á la Freedom Day alebo Unwritten Sacrifice sú silnou stránkou kapely. Viaceré dokonca majú symfonický nádych (Dance Of The Black Tattoo). Ako celok sú skladby zvolené vhodne, myslím si, že v tých časoch by som si takýto koncert naživo určite vychutnal.
Úprimne sa priznám, že ma hudba baví, ale nejako zvlášť som jej zatiaľ neprepadol. “Escape From The Shadow Garden“ Live 2014 je dobrý koncert, prináša melodický rockový virvar vhodný na kulisové počúvanie.
» ostatní recenze alba Magnum - Escape From The Shadow Garden - Live 2014
» popis a diskografie skupiny Magnum
Apocalyptica / Cult (2000)
Tuhle (v prosinci ´23) říkaly kolegyně, že byly v O2 aréně na jakémsi Hauserovi. Zbystřil jsem, chtěl jsem tam jít zhruba ve stejné době na oblíbeného Hoziera (ale bylo vyprodáno). Myslel jsem, že dívky jen trochu komolí jeho jméno. Posléze jsem zjistil, že tam skutečně byl jakýsi bard Hauser, co hraje na cello, a povinně jsem dík kolegyním musel absolvovat kúru jeho věcí na YouTubu. Je to muž velmi fešný, chorvatský cca čtyřicátník, často šmidlá ještě s jakýmsi kolegou. Tváří se, že hrajou procítěně. Na cello nehraju, ale tuším, že většinu těch slavných melodií, co hrajou, by se mohl naučit průměrný žák cca za 3 roky hraní. Hrajou takové ty lehce vlezlé líbivky pro nenáročné publikum, od Dr. Zhivaga, až po (sic!) Nirvanu (Smells Like Teen Spirit). Tohle já fakt, snad krom té Nirvany, nemusím. A navíc, dvě tam chytly covida. Ale jen mně tak vytanulo, že by baby asi koukaly, kdybych jim pustil jiné cellisty. Ano, po 20 letech jsem si vzpomněl, že jsem kdys poslouchal Apocalypticu. A jelikož jsem měl vypálené snad jediné album, Cult‚ jejich 3., poslední se základajícím Maxem Liljou, tak jsem se k němu vrátil (aniž bych znal další, krom toho prvního, co hrajou Metallicu). Nerad píšu o kapelách, v jejichž tvorbě nemám přehled, dnes udělám výjimku, snad i proto, že tu 4 finští cellisté nemají zatím žádnou recenzi. Snad to někoho třeba podnítí k dalšímu objevování kapely (možná i mě 😊; dříve jsem si myslel, že jedno album tohoto žánru stačí).
Čtyři cella, snímaná většinou elektricky (a nic dalšího k nim; na YouTubu někdy s nimi perkusionista), dokážou dost neskutečné věci. Vygúglil jsem, že jejich styl je nazýván „Symphonic Metal“. Uměj vytvořit rockový uragán - mně to přijde o dost údernější, než klasické metalové (post- hard-rockové 😊) kapely, které moc neposlouchám, jelikož mě obvykle dost nudí. Je pravda, že nejméně jedno cello, ale obvykle víc nástrojů je rytmických, takže když chtějí, šlape jim to neskutečně. Hudba na tomto CD je hodně náladotvorná – rozmanitost je v daném rámci nástrojového vybavení skupiny relativně velká. Pouze rockový otvírák je zde i s vokalistkou Sandrou Nasic (německá Chorvatka, co působila v Guano Apes, oblíbencích mé dcery, když jí bylo tak 14 - byl jsem s ní na koncertě téhle kapely), ostatní kousky jsou ryze instrumentální. Album obsahuje původní tvorbu Apocalypticy, závěrečné 3 věci jsou však přejaté – 2 věci od Metallicy , a jedna od mého miláčka v klasice, Edvarda Griega, a to titul Hall of the Mountain King, z jeho Peer Gynta. I ta je dost dobrá, pravda, jako by byl Edvard trochu „naspeedovanej“. Zkuste. Myslím, že album může oslovit specifické publikum, od metalistů, po progrockáře. Já byl nakonec rád, že mi ty baby připomněly tuhle kapelu. A já jim dávám plný pytel hvězd, za originalitu, i za znovuuvědomění, že rock není až tak moc definován instrumentací.
» ostatní recenze alba Apocalyptica - Cult
» popis a diskografie skupiny Apocalyptica
Saxon / Innocence Is No Excuse (1985)
Nejlepší album Saxon? Pro mě jednoznačně Innocence Is No Excuse.
Takový The Eagle Has Landed je sice naprosto famózní živák, jeden z nejpovedenějších, co jsem kdy slyšel, ale mezi studiovými alby Saxon je moje jednička jasná. K jejich předchozím studiovkám mám sem tam nějaké výhrady, ale o Innocence vám nic špatného neřeknu. Je to deska, která mě jednou provždy přesvědčila o tom, že tahle kapela stojí za hřích.
Chybu tu nemá vůbec nic. Od obalu LP i singlů s vtipnými parafrázemi na téma "zdánlivě nevinná dívenka zabíjí pána na x různých způsobů", až po to, co se počítá nejvíc - tedy samotnou hudbu. A přesně tady mi Saxon dali něco, co mi na předchozích řadovkách scházelo. Nálož hitového heavy metalu s hromadou melodií, fantastických rifů, strhujících refrénů a atraktivním soundem, na správných místech podpořeným vkusnými klávesami. (Dodnes mi nikdo nebyl schopen odpovědět na otázku, kdo na ně tenkrát vlastně hrál.)
Innocence je pro mě nejlepším možným spojení agresivity rané NWOBHM (nové vlny britského heavy metalu) s tehdy nastupujícím melodickým trendem v hard & heavy oblasti.
Tahle deska jede od začátku až do konce, takže je pro mě těžké vybrat jen několik zásadních písní. Ale když už, tak musím určitě jmenovat úvodní, atmosféricky vtahující "Rockin’ Again" a zběsilou smršť zvanou "Everybody Up".
Miluju všechny ty fórky a parádičky, kterými jsou obě skladby vyšperkovány. V první z nich je to hlavně zasněná nálada, melodické sbory (věc u Saxon dříve nemyslitelná) a pak hlavně to závěrečné “zaseknutí se" s mohutně skandováným refrénem, podpořeným opakovanou smyčkou bicích.
Druhá jmenovaná je žahajícím kytarovým přívalem, který v kultovním italském splatter horroru Démoni ještě téhož roku sugestivně dokresloval atmosféru bezhlavého útěku městem, ovládaným monstry. Fórek s pinknutím do kláves a následnou krátkou ozvěnou (použitý během druhé a třetí sloky) v téhle pecce úplně zbožňuju. Sóla jsou zde překryta mohutnou stěnou unisono rifujících kytar a celá střední část, uvozená Biffovým varovným “on your feet”, se tak mění v ukázkové inferno.
Ale to nejsou zdaleka všechny dobroty, které v pořadí osmé (a bohužel poslední s basákem Stevem Dawsonem, autorským pilířem kapely, jehož nepřítomnost silně poznamenala kvalitu následujících počinů) album nabízí. Nelze nevypíchnout především singlové zářezy, kterým vévodí vpravdě monumentální dvojice "Rock 'n' Roll Gypsy" a "Broken Heroes".
První z nich je vysoce chytlavá refrénovka, opěvující život na cestách, v té druhé dostaneme protiválečnou baladu o bezejmenných vojácích, zmizelých ve víru mocenských válečných konfliktů. Obě písně (ostatně jako vlastně celé album) disponují bombastickým soundem, za nímž nejspíš stojí producent Simon Hanhart, pozdější studiový spolupracovník Marillion, Davida Bowieho, Bryana Adamse nebo Toma Jonese. Obě jmenované skladby byly, stejně jako i třetí a nejkomerčněji znějící singl "Back on the Streets", opatřeny videoklipy, což může být považováno za důkaz, že nová nahrávací společnost Parlophone/EMI se o kapelu po odchodu od Carrere dobře postarala.
Prodejní výsledky však nebyly tak skvělé, jak by se při takové propagaci mohlo zdát. Ne všichni fanoučci přijali změny v hudebním směřování Saxon od klasického syrového heavy metalu k plnějšímu a líbivějšímu soundu, cílícímu na dobývání amerických arén. Kapele se nikdy nepodařilo to, co jejich krajané a souputníci Judas Priest a Iron Maiden zvládli ve stejné době na jedničku – tedy dobýt Ameriku. Naopak, popularita Saxon poklesla i v jejich rodné a do té doby bezmezně věrné Británii. Innocence Is No Excuse se na domácím žebříčku umístilo na 36. místě (nabízí se srovnání s jejich úspěchy z dob největší slávy NWOBHM, kdy se s některými alby dostali až do Top 5) a v Americe skončilo až na 133. pozici.
Přes slabší ohlas a všechny výhrady ze strany kritiků i fans, je Innocence považováno za poslední velké album Saxon 80. let, v podstatě uzavírající jejich "hey days“. Po něm následoval sestup až někam do druhé metalové ligy, přičemž si kapela obzvláště nepomohla svým nejkomerčnějším zářezem Destiny z roku 1988. Když se pak Saxon začátkem roku 1991 vrátili v plné síle s vynikající kolekcí Solid Ball of Rock, zaznamenal to jen málokdo.
Vůbec nic z výše uvedených faktů však nemění můj pohled na jejich celkově osmou (a sedmou studiovou) desku, kterou budu mít už navždy spojenou s nostalgickými vzpomínkami z půle osmdesátých let, kdy byla soundtrackem nejen k mnohému z tehdejších divokých mejdanů, ale společně s nejlepšími kousky Accept, Scorpions, Mötley Crüe, Krokus a dalších mých tehdejších hrdinů také soundtrackem k mému vlastnímu mládí.
PS: Otázku, kdo hrál na tomhle albu na klávesy, jsem před časem položil i umělé inteligenci. Ta věc mi lhala jako když tiskne. Vždycky když jsem ji usvědčil z jedné lži, nabídla mi druhou. A tak jsme se motali pořád dokola a nikam se nedostali. Asi se na to jednou zeptám Biffa Byforda. Jsem zvědav, jestli to bude vědět aspoň on.
PS 2: K desce mám takovou vzpomínku, týkající se tuzemského rumu. Někdy ve svých sedmnácti letech jsem ho na návštěvě u známých při jejím poslechu vypil skoro celou flašku a pak se při odchodu netrefil do otevřených vrat. Druhý den jsem se probudil jako znovuzrozený - následky naprosto žádné. Alespoň zdánlivě. O pár dní později jsem zjistil, že jeden následek to přece jen mělo. Je to už skoro 40 let, ale tuzemák od té doby nemůžu ani cítit.
To album mi ale šmakuje dodnes.
» ostatní recenze alba Saxon - Innocence Is No Excuse
» popis a diskografie skupiny Saxon
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice 2 (2006)
Drum n Voice Vol. 2 pokračuje v Billyho jízdě vstříc novým jazzovým obzorům. Billy stárne a jazz, a nejenom jazz, ale hudba jako celek se vyvíjí do nových směrů. Nové technologie, přístupy, propagace a já nevím co ještě v roce 2006, kdy bylo album nahráno, jsou daloko od slavných Cobhamových sedmdesátek, kde měl takříkajíc všechno pod kontrolou.. Ale jedno mu zůstalo doposud. Pořád hraje na bicí jako bůh.
Na této desce není zastoupen autorsky ani na jednom tracku. On se vlastně /a to je můj osobní názor/ stal jakýmsi členem rodiny Nicolosi, která má lví podíl na této nahrávce, ať už po stránce autorské, producentské a hráčské.
Billy Cobham je bubeník a hlavně on je poměrně velká zavedená obchodní značka. A právě on /a zase moje úvaha, bez nějakých důkazů/ se zde zasloužil o bohatou účast slavných hostujících hudebníků, nejen z jazzového světa - J. Hammer, B. Auger, M. Lindup /Level 42/, J. Berlin, B. Miles, J. Patitucci, F. Gambale, D. Miller, G. Barker, A. Moreira.
Hudeně je album velmi nápadité. Smooth jazz, jazz kombinovaný s funky a popovým nádechem plus myslím, že se přidalo i trochu samplů /opravdu jen ždibec/ a spolupráce s výše jmenovanými jmény zaručuje nahrávce jistý punc originality.
Svižný, komerčně laděný jazz s prvky jiných hudebních stylů a s bohatou dramaturgií má určitě něco do sebe. Pohodová hudba s Cobhamovým bubenickým výkonem stojí za ***z***** Dal bych i něco k tomu, ale autorsky se Billy nepodílel, takže tak.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice 2
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Jethro Tull / The Best Of (1993)
V polovici 90. rokov som definitívne prepadol úzkou dierou do krajiny zázrakov rockovej muziky z prelomu 60. 70. rokov. Jedným z iniciátorov mojej púte bola skupina Jethro Tull.
Otec mal na kazete nahrané albumy ako Benefit, Aqualung alebo Thick As A Brick, najmä ten prvý ma opantal. Keď som sa rozhodol budovať si zbierku cédečiek, albumy Benefit a Aqualung boli medzi prvými v mojich mojich akvizíciách. Od kamaráta som si krátko nato požičal dvojdiskový výber The Best Of, ktorý vydala firma Chrysalis v roku 1993. Samozrejme, okamžite som si ho napálil a počúval ho do omrzenia. Dnes už vlastním takmer všetko, čo kapela vydala, nuž by sa zdalo, že tento výber je zbytočnosť. Ale nie je!
Predstavte si moje prekvapenie, keď som ho nedávno objavil na pulte v Roxy. Dávno vypredaná položka vo mne okamžite vzbudila príjemné spomienky a konečne, po tridsiatich rokoch, mám v zbierke originálne vydanie!
Oba disky poznám naspamäť, počúvať ich je pre mňa slasť. Zvuk je krásne mäkký, neprebudený, skrátka, verný svojmu pôvodnému zneniu z platní. Prierez kariérou od roka 1968 do roka 1991 obsahuje všetko podstatné v zmysle „best of“ skladieb určených na identifikovanie rozmanitých tvárí Jethro Tull. Ani oskarový herec z druhu chamaeleo calyptratus sa na výrazové prostriedky kapely nechytá! Pokiaľ sa chcete zoznámiť s tvorbou skupiny a získať rýchly prehľad o jej jednotlivých podobách v priebehu času, je to priam ideálna kompilácia. Neviem, čo by som ešte dodal. Pri počúvaní tohto výberu som šťastný.
Podľa mňa je to najlepšia výberovka od Jethro Tull, aká kedy vyšla. Za mňa je to plný počet hviezd pre hviezdnu muziku. Ktovie, čo by zo mňa vyrástlo, keby mi tento výber nerobil spoločnosť v čase formovania môjho hudobného vkusu.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Best Of
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Ange / Le Cimetière des Arlequins (1973)
Druhý album francúzskej artrockovej skupiny Ange - Le cimetière des arlequins (1973) som dlho zháňal a konečne sa mi ho po rokoch podarilo zaradiť do zbierky.
Francúzsku scénu prakticky nepočúvam. Dom mám pár jednotlivých titulov, ale celkovo mám z vtedajšej scény zo 70. rokov dojem skôr avantgardných sklonov než riadneho rocku. Je možné, že sa mýlim a kdesi na mňa číhajú celé zástupy skvelej muziky, zatiaľ som však zdatný vo vyhýbaní sa roly obete. Doma sme nič nemali a ani počas môjho aktívneho budovania zbierky sa mi do nej francúzska scéna veľmi netlačila.
Každopádne Ange patrí k tým formáciám, ktoré ma chytili na prvé vypočutie (album Par les fils de Mandrin z roka 1976) a odvtedy som jej zanieteným fanúšikom. Prečo?
Atmosféra plná vybičovaných emócií a podmanivých melódií na mňa zaberá. Osem skladieb na tomto albume je oslavou teatrálneho vokálneho prejavu a najmä ódou na organ. Hudba je to teatrálna, čo môže znieť ako klišé, ale tu je to vlastne verný popis reality. Texty sú vo francúzštine, z ktorej neovládam prakticky nič, a tak mám z hudby zhruba rovnaký dojem ako z talianskeho progresívneho rocku. Je to čosi cudzie, ale zvykol som si. Niekedy mám pocit, že hudba stelesňuje nervozitu (Aujourd'hui c'est la fête chez l'apprenti sorcier), schizofréniu (Bivouac final) prípadne melanchóliu (La route aux cyprès). Korunu tomu všetkému nasadí záverečná, ale vlastne titulná, skladba Le cimetière des arlequins. V dobrom.
Osobne som prepadol kúzlu muziky Ange priam nekriticky. Neviem jej asi priznať taký kredit, aký by si zaslúžila. Budem sa preto držať pri zemi a udelím albumu iba päť hviezd. Je ich tam však ďaleko viac, skrytých za horizontom. Úžasná muzika!
» ostatní recenze alba Ange - Le Cimetière des Arlequins
» popis a diskografie skupiny Ange
Molly Hatchet / Beatin' the Odds (1980)
| 09.02.2024 | Molly Hatchet vyzýva šťastenu
Beatin’ The Odds, tretí album južanských klasikov Molly Hatchet, vyšiel v roku 1980 a predstavil svetu nového speváka Jimmyho Farrara.
S Molly Hatchet som sa zrazil niekedy okolo roka 1997, kedy sa k nám na videokazete dostal koncert z Rockpalastu, kde kapela hrala neskutočne a zaujali ma dva songy, a síce Devil’s Canyon a The Journey. Najmä tá druhá ma opantala a s bratom sme si povedali, že album s touto skladbou musíme mať! Návšteva predajne Bonton v Bratislave pod Michalskou bránou núkala akurát album Flirtin’ With Disaster a výberovku Greatest Hits, ktorá obsahovala dve nikde inde nedostupné skladby s vtedy novým gitaristom Ingramom. A hoci som nikde nevidel moje dve favorizované skladby, obe cédečká som si kúpil. Lynyrdov sme už vtedy mali celkom zmáknutých, ale túto pokračovateľku ich odkazu sme chceli mať čo najrýchlejšie dohnanú. V predpotopnom internete sme zistili, že to, po čom túžime, sa nazýva Devil’s Canyon, a tak sme naškrabali všetky úspory a dielo si objednali spolu s novinkou Lynyrd Skynyrd – Twenty. A potom to už išlo nezastaviteľne. Debut, Silent Reign Of Heroes, dokonca som vtedy v Bontone počúval aj Deed Is Gone, cez slúchadlá. V tých časoch to niektoré obchody umožňovali, vypočuť si album pred kúpou. Ale tento album bol pre mňa príliš 80’s. Dnes mám od kapely takmer všetko, s výnimkou posledného menovaného diela a chýba mi aj Lightning Strikes Twice. Veľmi dlho som ho obchádzal, až zmizlo z pultov. Nie, že by som bez neho nevedel žiť, ale ak sa niekedy v mojej blízkosti objaví, určite si doplním zbierku.
Cesta k tomuto dielu mi trvala veľmi dlho. Nepočítam počúvanie z internetu, ale zohnať originálny album sa mi nedarilo. Netvrdím, že som sa nejako veľmi snažil, predsa len ma nemrzí, ak mi hudba z 80. rokov nezíza z poličky. Napokon som zvolil vďačnú cestu k lacnému riešeniu. Prvých päť albumov kapely v jednom papierovom vydaní v rámci série Original Album Classics. Redundancia diel v zbierke ma nemrzí, lebo sa vošli do ceny jedného albumu, no a ani nezaberajú veľa miesta. Čo sa týka obalu, musím sa priznať, že Frank Frazetta je jedným z mojich najobľúbenejších komiksových obálkarov a jeho Conan Dobyvateľ je fakt skvostný.
Tridsaťdva minúť, štyridsaťtri sekúnd, také krátke je trvanie deviatich skladieb na albume. Našťastie, Južania sú spiatočnícki tradiční a trvá im dlho, kým sa prispôsobia nejakým novotám, nuž muzika znie stále prirodzene a „netrendy“. Titulná Beatin’ The Odds je jedným slovom úžasná. Nečudo, že aj po návrate pôvodného speváka ju kapela stále hrala na koncertoch a tento stav pretrval dodnes. V podobnom duchu odsýpa aj Double Talker, až je škoda, že dnes je táto skladba zabudnutá. Veľmi dobre sa počúva aj prívetivá južarina The Rambler. Vlastne to platí pre celý album. Rezko preluduje Sailor, ale na vrchole stojí južanská hymnická vec Dead And Gone, v ktorej počuť nepriznané vokalistky.
Few And Far Between je klasická hatchetovská boogie záležitosť. Nič americkejšie, než Credence Clearwater Revival neexistuje, nuž nečudo, že kapela zvolila svoj jediný cover práve od Fogertyho a spol. Penthause Pauper z Bayou Country nepatrí k slávnym hitom, ale je to zaujímavá skladba. Vždy som rád, keď kapela zvolí niečo netradičné, keď už pristupuje ku coverom. Záver albumu už nikam neodbočí, odslajduje si južanské boogie Get Her Back a všetko uzavrie nasrdená záležitosť Poison Pen.
Jimmy Farrar celý život spieval ako o dušu a srdce mu zlyhalo 29. októbra 2018. Mal šesťdesiat sedem rokov. Lepší odkaz po sebe zanechať nemohol, Beatin’ The Odds je vynikajúca južanská záležitosť a mám ju rád.
» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Beatin' the Odds
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet
Mouzon, Alphonse / The Essence Of Mystery (1973)
Debut bubeníka /jednoho z nejlepších na světě/ z roku 1973 je svým způsobem po stránce aranžerské celkem úsporný /odmítám termín nepropracovaný/. O to je však zajímavější - z pohledu věcí z hudebního ranku, který tenkrát v té samé době překypoval až neskutečnými aranžemi. Mouzon vydal poměrně slušnou prvotinu, zajímavě pojatou přes rytmiku /krom svých bicích, angažoval dva basisty, pro různé technické úrovně hry/. Dále si pozval na album dva dechaře pro alto a soprano saxofon. Klávesové sekce, založené hlavně na el. pianu se ujímá studiový hráč Larry Willis a kláves se občas dotkne i sám velký Alphonse. A sám velký Al se ujímá vocálu ve skladbách Funky Fingers a Why Can't We Make It.
Vokálem rozšířil produkci o další hudební prvek.
Celkově vzato : The Esence of Mystery je trochu komplikovanější, na první poslech neuchopitelný titul, ale i když budete při poslechu tápat v něčem, co Vám nemusí dávat smysl, rozhodně si uvědomíte ten hudební potenciál, co z této desky čiší.
Já se s tvorbou AM teprve setkávám a seznamuji se s ní, myslím, že když tento titul opepřím hodně dobrými ***z***** asi si nikoho proti sobě nepoštvu.
Pro milovníky jazz-funku jak dělané. Mouzon - jeho bicí a perkuse, to je fakt síla.
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - The Essence Of Mystery
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Capaldi, Jim / Whale Meat Again (1974)
Bubeníci, ktorí skončili za mikrofónom, sú v populárnej hudbe prítomní odnepamäti. Všetci poznajú Phila Collinsa, ktorý si spočítal, že speváci zarábajú viac. Robert Wyatt zasa nemal na výber. Na jednom večierku vypadol z okna a ochrnul. No a potom je tu Jim Capaldi, bubeník Traffic, ktorý si prešiel od nevšedného rocku cez všetky populárne štýly vrátane diska a späť. S jeho sólovou tvorbou som sa zoznámil prostredníctvom jeho druhého albumu Whale Meat Again (1974).
K albumu som sa dostal náhodou koncom 90. rokov, kedy mi ho požičal jeden kamarát a ja som si ho napálil. Dnes vlastním CD od Esoteric Recordings s jedným bonusom. Dielo má pre mňa zvláštnu atmosféru. Nie je okázalo nabúchané, skôr je to vejár obyčajných skladieb, ktoré sa veľmi dobre počúvajú a ich sila je v nenápadnosti. Capaldi na ňom použil zmes štúdiových hráčov (ktorí mu zväčša hrali už na debute Oh How We Danced, čím dosiahol zdanie, že má stabilnú skupinu. Samozrejme, vypomáha mu plejáda kamarátov, či už z Traffic alebo z Free. Skrátka, muzikanti, ktorí sa nachádzajú na nahrávkach spoločnosti Island.
Kým sa pustím do jednotlivých skladieb, poznamenám ešte, že sa mi páči tá fonetická viacrozmernosť názvu albumu. Z opätovného veľrybieho mäsa je možné variovať kadečo, we’ll meet again (opäť sa stretneme), well meet again (dobre, stretneme sa), well meat again (dobre, opäť mäso) atď.
Album začína pokojne. It’s Alright má nevtieravú, ale pritom chytľavú náladu, v rádiách by sa vynímala. Titulná skladba Whale Meat Again ukazuje, že Capaldi vie enviromentálne odkazy obaliť do riadne hutného bluesrockového posolstva. To Yellow Sun sa túla americkými prériami s gustom človeka, ktorý sa nikam nenáhli a nostalgicky si užíva doby, kedy sa nemuselo všade ponáhľať. I’ve Got So Much Lovin’ je taká obyčajná skladba v rýchlejšom tempe, vokalistky jej dodávajú zdanie naliehavosti a počas saxofónového sóla je to až neskrývane pozitívna záležitosť. Skvelá vec je soulovo precítená skladba Low Rider, ešte aj ten funky clavinet sa do nej hodí. Predovšetkým však pritvrdila, čo mi vyhovuje. My Brother je už tradične melodicky vďačná pesnička, pekne graduje. Záverečný slaďák Summer Is Fading sa obíde bez dychovej sekcie, zato perkusie počuť odvšadial. Je to vynikajúca skladba, ktorá sa v pravú chvíľu (c)hutne rozbehne a zakončuje ju krátka coda We’ll Meet Again, na platni pôvodne nepriznaná. Na mojom CD je jeden bonus, singlová skladba Tricky Dicky Rides Again, ktorá je veselá, skočná a na gitaru na nej hrá Paul Kossoff.
Z nejakého dôvodu, ktorý neviem presne pomenovať, mi tento album nesmierne sedí. Keď si chcem oddýchnuť od hektického dennodenného kolobehu života, dáva mi všetko, čo k relaxovaniu potrebujem. Na to, že by sa dal celý prehrať v rádiu, je pozoruhodne neprvoplánový. Výborné dielo, odporúčam najmä tým, ktorých odrádza priveľmi ostrá muzika.
» ostatní recenze alba Capaldi, Jim - Whale Meat Again
» popis a diskografie skupiny Capaldi, Jim
Canned Heat / Live At Topanga Corral (1970)
Už dlho sa hotujem napísať čosi aj o americkej boogie legende Canned Heat. Dnes som tento rest konečne dohnal, nuž mi dovoľte pripomenúť si koncertný album Live At Topanga Corral (1970).
Šesť skladieb zaznelo v Kaleidoscope Clube v Los Angeles v roku 1969. Problém bol, že kapela mala kontrakt s Liberty Records a vydavateľ nechcel vydať koncertný album. A tak mu manažér Skip Taylor nakecal, že ide o staré nahrávky z Topanga Corralu zo 66. a 67. roku. V skutočnosti zaplatil Wand Records, aby nahrali vystúpenie v Kaleidoscope a to následne vyšlo na tej istej značke pod názvom Live At Topanga Corral.
Ide o album, ktorý od kapely poznám najlepšie. Môj otec mal doma LP, pamätám si, že ma zaujal obal, na skalách sedia divní zarastení trampi, kovboji, čosi také. Neviem, ako inde, ale u nás doma sa Canned Heat tešili priam náboženskému uctievaniu. Priznám sa, že ako dieťa ma táto hudba až tak nebrala, to sa zmenilo až v puberte. Ale, ako sa vraví, lepšie neskôr ako nikdy.
Bullfrog Blues je typická bluesová smršť, aká znie najpresvedčivejšie iba od rodených Američanov. Je to jediná autorská skladba (aj keď som kdesi čítal, že bola inšpirovaná čímsi dávnym, to je blues). Sweet Sixteen je nesmierne pomalé blues od B.B. Kinga plné precítených gitarových sól, ako sa na správnu bluesovú muziku patrí. Swingujúca I’d Rather Be A Devil je síce najkratšia skladba na albume, ale azda najlepšia. Predstavovať komukoľvek, kto má rád blues, skladbu Dust My Broom isto netreba. Slajdová klasika, riff, ktorý sa dodnes „pajcuje“ vo veľkom. Aj aj som ju hral s viacerými kapelami. Kolísavá harmoniková pecka Wish You Would musela spôsobovať Mayallovi orgazmus. Ono, nečudo, že v tom období Mayall žil v USA a s niektorými členmi Canned Heat nahrával aj albumy (za všetky menujem výnimočný USA Union). Záverečné pomalé blues When Things Go Wrong je jedným slovom skvelé.
Klasická zostava Bob Hite (spev), Alan Wilson (slide gitara, spev, harmonika), Henry Vestine (gitara), Larry Taylor (basa) a Fito de la Parra (bicie) je parádne zohraná, drsnejšia ako šmirgeľ so zrnitosťou 80 UK. Na rozdiel od typického boogie sa predstavuje ako bluesová partia a ide jej to náramne!
Britská biela bluesová vlna bola populárna aj u nás, ale musím uznať, že nikdy nepomenovaná americká biela bluesová vlna bola azda ešte lepšia. Každopádne bola troška iná, zemitejšia. Dôkazom je tento parádny živák. Mám ho rád.
» ostatní recenze alba Canned Heat - Live At Topanga Corral
» popis a diskografie skupiny Canned Heat
Boyer, Dustin / The Dusty Meadows Band − Park in Rear (Live at The Baked Potato) (2020)
Dusty Meadows je komediant…
…ale zároveň prvotřídní kytarista. Jo, kytaristy nemám rád, bez nich by na světě bylo líp, ale tenhle je něco! Kam se hrabou všichni ti -ové a -ové (nemluvě o..!), Dusty je všechno, a ještě víc. Dokonce jsem léta chodil na koncerty (desítky a desítky koncertů) jednoho nudného messjazzového pianisty z Kalifornie, jen abych viděl Dustyho (no fajn, fajn, a basáka Indo-Ninju, i toho). Jinou možnost jsem v Evropě neměl: co na tom, že mě ten starý pianista vůbec nebavil.
Tohle je záznam koncertu v The Baked Potato ve Studio City (LA), původně jazzovém klubu, otevřeném v roce 1970, domovském klubu kapely: jestli kdy hrála jinde, nevím o tom. Koncert byl zaznamenán v den teroristických útoků v Bruselu 22. března 2016, což Dusty připomíná půlminutou ticha před přídavkem. Zmiňuju proto, že mi tenhle útok nějak vypadl z paměti, a že mi to pomohlo zjistit datum vzniku, nikde neuvedené.
Kapelu tvoří … "on lead sax and dancing and tambourine" Stellar Rahim (tedy Casey Butler), "on lead bass, all the way from San Diego / Sacramento" Danny Tremaine (Danny Smith) a "on drums my baby brother" T-Bird Meadows (Trevor Boyer). Dusty Meadows je Dustin Boyer, zpívá a kytaruje. Je sympatické, jak dlouho spolu tahle parta v různých kapelách hraje (Casey hrál s Boyerovými již v 90. letech v Turkey Mallet a pak v Descanso).
Většina písní z živáku původně vyšla na albu Believe in Yourself (2010), s výjimkou závěrečné "The Ballad of Hookers, Blow, and Stripper Poles" z alba Tapes in the Addict (2012).
Na albu jsou v 70 minutách zastoupeny všechny myslitelné žánry a polohy, metal, blues, cokoliv. Že to nemůže držet pohromadě? Může! A drží, a nejen to, funguje to skvěle! Žádné kýčovité exhibice a předvídatelná sóla, a když už se k tomu snad schyluje, Dusty to strhne úplně jiným směrem. Dusty je všechno najednou. A jeho mistrovství mi na živáku vyzní tak nějak líp než na studiovkách (ne že by byly špatné!). A pak: s tím pianistou hrál úplně jinak.
Divoký, živoucí nářez. Úplně jako bych tam osobně byl, když to tak poslouchám, doma.
Ze čtrnácti vybírám jednu píseň, která by mohla (ale spíš ne) zdejší osazenstvo zaujmout: >> odkaz Dusty nedělá hudbu pro širokou veřejnost, ne prvořadě: je to hlavně o zábavě pro pár lidí. Nikoho nechci obracet (na jedinou pravou víru, samozřejmě!).
Je hodně kapel, které bych chtěl vidět naživo, ale žádnou z nich zdaleka ne tolik, jako The Dusty Meadows Band. Čím víc tohle album poslouchám – a poslouchám ho často – je chci (i) vidět víc a víc. Třeba vloni (září 2023) měli koncert, kterého se sice neúčastnil Stellar Rahim (toho času na turné s jinou kapelou), ale zato jejich řady posílil legendární studiový hráč Michael Landau, dávný přítel Dustyho Meadowse. Teď se jen dostat do Kalifornie…
Album je za pár dolarů dostupné na Bandcampu, vyplatí se to! Nebo zadarmo třeba na Spotify. Poslouchejte Dustyho! Lepšího nenajdete!
(Tohle není recenze.)
» ostatní recenze alba Boyer, Dustin - The Dusty Meadows Band − Park in Rear (Live at The Baked Potato)
» popis a diskografie skupiny Boyer, Dustin
Nazareth / Boogaloo (1998)
Po poměrně úspěšném album Move Me se nazaretská klasika o čtyři léta později vytasila s parádním albem Boogaloo. To obsahuje výborné skladby, od úvodní Light Comes Down až po poslední, baladickou May Heaven Keep You. Typické rysy Nazareth zůstaly, samozřejmě zejména ojedinělý chraplák D. McCaffertyho. Velmi zdařilý nástup před deskami nového tisíciletí.
» ostatní recenze alba Nazareth - Boogaloo
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Stratus (1981)
První studiové album z trilogie Billy Cobham's Glassmenagerie /Billyho skleněný zvěřinec/ mě zaujalo díky účasti mladého, zatím neznámého kytaristy jménem Mike Stern. Jelikož jsem velký příznivec Cobhamovy hudby, nenechal jsem tento titul v polici cd bazaru, zakoupil jsem a doplnil ho do cd kolekce Billyho portfólia.
Musím přiznat, že alba z pozdější Cobhamovy tvorby mě nebrala tolik, jako desky ze sedmdesátých let. Odstupem času se vše srovnalo a já si hudbu tohoto špičkového bubeníka vychutnávám plnými doušky. Nejde jen o rytmický přístup a inovace v tomto ohledu, Cobham je zdatný skladatel a to, co napíše a nahraje mi prostě sedí. Jde hlavně o neobvyklou rozmanitost v jeho tvorbě s jakou prezentuje svoje výkony za bateriemi bicích.
Album Stratus - co se týče Cobhamovy autorské stránky má prázdniny. Nepřineslo jedinou novou skladbu z mistrova pera. Tři předělávky z minulého období plus sólo na bicí svědčí, že BC potřeboval timeout. O to lepší je prostor pro realizaci a prezentaci jeho spoluhráčů. Michael Urbaniak, hráč na elektrické housle a lyricon je autorem skladby Kasia. Píseń je postavena právě na zvuku elektrických houslí.
Baskytarista Tim Landers přispěl kouskem All Hallows Eve v reggae hávu a prezentuje své hudební dovednosti.
Jímavá a pomalá skladba Wrapped in a Cloud je od klávesisty Gila Goldsteina. I když se tu předvádí všichni borci v akci, tak v této skladbě má hudebně navrch křídlo Steinway-Flugel.
Závěrečná Brooze je od Mike Sterna. Po nemastném, neslaném začátku se skladba ledabyle rozjíždí do parádní kytarové orgie. Miluji Sternův mladický, neotesaný kytarový rukopis.
Z pohledu do světa jazzu o něčem revolučně přínosném nemůže být tady ani řeč. Musím ale vypíchnout Billyho spoluhráče, jak po stránce autorské, tak i po stránce dovednostní. Albu jsem dal kdysi ***z***** Po několika poslechových návratech jsem si jist, že za víc ani míň to nebude.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Stratus
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Gabriel, Peter / i/o (2023)
Vytříbené a vkusné album. Diplomatičtější vyjádření okřídleného neurazí, nenadchne. Stále jsem na vážkách, zda má tato dvojitá porce hudby, která přišla po více než dvou dekádách od předešlého řadového opusu už vlastně nečekaně, hlubší potenciál, nebo jde zkrátka o vyzrálou, propracovanou kolekci písniček pro rádia. K druhému názoru se kloním zvláště při poslechu bright side mixu. Zřetelné, i když ne právě zapamatovatelné melodie, čitelná rytmika, klenutý vokál jen lehce zatěžkaný věkem. Hudba je k posluchači vstřícná a přiměřeně usedlá, kvalitní poprock.
Dark side mix je jiný. Tedy, ne že by odlišnosti příliš vyvstávaly do popředí - během roku, kdy Peter Gabriel zveřejňoval (vždy u příležitosti úplňku a novoluní) jednotlivé dvojice skladeb na YouTube, jsem některé kusy srovnávala opakovaně a rozdíly jsou zřetelné jen při pozorném poslechu na několika exponovaných místech každé skladby: jinak vyřešený přechod, odlišně položený důraz... z alba jako celku přesto mám v jeho dvou podobách pokaždé trochu jiný pocit. Tmavý mix je klidnější, hlubší, hezky vyzní do sluchátek. Ukážou se nesčetné fazety zdánlivě plynulého toku, vyvstane dojem niterného sdílení, objeví se spousta drobných detailů, které tradiční písňovou stavbu ozvláštňují.
Seznam spolupracovníků je nesmírně bohatý a zahrnuje vedle řady příležitostných hostů také staré známé, dalo by se říci pilíře Gabrielovy sólové tvorby: kytaristu Davida Rhodese, Tonyho Levina s basou (na koncertech, které se realizovaly ještě před oficiálním vydáním desky, se Peter s Tonym pustili dokonce do náznaku taneční choreografie; docela si přeju, abych ten obraz dokázala dostat z hlavy :-)) a Manu Katche za bicími. S kompletní Gabrielovou diskografií jsem se seznámila teprve nedávno a novinku bych nejspíš řadila po bok Up - určitě není tolik přímočaře hitová jako Us ani etnicky podbarvená jako OVO.
Klidná, živá, zmoudřelá, vyrovnaná, okouzlená, smířená... Taková je. Vnímám spoustu pěkných momentů a oblíbila jsem si řadu skladeb. Vláčně uhrančivou Four Kinds of Horses. Road to Joy s potencí živé vody. Propracovaně naléhavé úvodní Panopticon i temný, drsný The Court. Vlídně nadějnou Love Can Heal, obklad na bolesti světa, a taky sebevědomou, procítěnou This Is Home.
Co mi tedy ksakru na desce pořád vadí? Co mi chybí? Nevím. Ono záhadné "něco", co se nedá popsat, ale dělá rozdíl. Já ti nevím, to máš těžké... Podobnými slovy můžeme vyjádřit účast s někým, kdo prožívá nelehké období. Někdy se nedá říct nic víc a rozdíl mezi frází a skutečnou lidskou blízkostí je jen v tom, kolik času a pozornosti jsme pocitovému zhodnocení situace věnovali, než jsme se uchýlili k nemastnému neslanému sdělení; o něčem takovém je ostatně skladba So Much. Peter Gabriel vtělil svou hudební zralost do obsáhlé, prokomponované, ale taky trochu nudné desky. Já svůj názor do obšírné, drobátko nicneříkající recenze. Nakonec docela dobrý. Za tři spolehlivě.
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - i/o
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Clapton, Eric / Just One Night (1980)
Jednoznačně Claptonův nejlepší koncertní počin v kariéře. Je to z mojí strany velkohubost, ale já si za svým tvrzením budu vždy stát. Clapton má ve své diskografii live nahrávek několik a z různých časových období, ale zvuk, energie a živočišnost je na Just One Night nepopiratelná. Tady mu všechno věřím, jak bluesové standardy a balady, tak i svižnější kousky a covery jiných umělců. Navíc zvuk "Blackie" /Claptonova nejslavnější kytara/ je nedostižný.
Koncert obsahuje výčet těch nejlepších věcí, co Eric mohl v té době nabídnout. Koncert byl zaznamenán v Japonsku roku 1979, během turné na podporu posledního studio alba Backless /1978/ a patří mezi sto nejlepších živých nahrávek podle Ultimate Classic Rock a já můžu jen souhlasit. Osobně bych Just One Night zařadil mezi deset nejlepších živáků, co jsem slyšel. Nejde vyjmenovat ty nejlepší skladby - tady je to zcela zbytečné. Každý kousek je top. Neskutečně kompaktní nahrávka, plná energie, pohody i melancholie.
Jestli něco doporučit ke seznámení s hudbou od Erica Claptona, tak tohle je přesně ten materiál, který ho vystihuje v tom pravém smyslu. Alba z osmdesátých let a devadesátek jsou taky skvělá, ale tady je ten pravý, sólový Clapton a já se mistrovi můžu jen uklonit a poděkovat za práci, co odvedl /a nejen on, díky celému týmu/. Jednoznačně *****z***** Vynikající.
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Just One Night
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
Stern, Mike / Odds Or Evens (1991)
V roce 1991 si to kytarový instrumentalista Mike Stern sviští napříč hudebními žánry, jako šíp savanou. Ve své hudbní tvorbě prolíná vlivy post-bopu, fusion, jazzu a rocku. Album Odds or Evens je v pořadí čtvrté, nahrané pro label Atlantic. Navazuje na jeho předchůdce Jigsaw /1989/ a melodicky i produkčně jsou si hodně blízká - i když došlo ke změně na postu producenta.
Produkce se ujímá klavesák Jim Beard a až na dvě vyjímky, produkovat bude všechny Sternovy sólové desky. A že těch titulů není málo. Jestli jsem dobře počítal, tak včetně tohoto titulu se jedná o deset alb.
Dravá hra na bicí s nenápadným, ale učelovým basovým podkladem a propracovaný klávesový základ, prošpikovaný klávesovými vyhrávkami a piánem plus sólování saxofonu a skvělá kytarová hra včetně kytarových sól, je přesně to, co se mi na tomto albu /a nejenom na tomto albu/ líbí moc. Pravdou je, že když jsem si pouštěl tohle album a současně album Jigsaw pro srovnání, byly si oba tituly velmi podobné. Jako přes kopírák. Proto hodnotím Odds or Evens ****z***** Kvalita se albu nedá upřít, ale vcelku nic nového.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Odds Or Evens
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Alice Cooper / The Definitive Alice Cooper (2001)
Alice Cooper je synonymom pre divadelnú rockovú šou. Nikdy som jeho manierom priveľmi neprepadol, ale občas si ho rád vypočujem.
Náš prvý kontakt prebehol niekedy ďaleko v minulosti, otec mal nahratý „beatclub-like“ klip Under My Wheels. Zaujal ma príbehom, ako si bubeník Neal Smith volával s Keithom Moonom s The Who a súťažili o to, kto bude mať väčšiu bubenícku súpravu. Hneď, ako jeden doplnil napríklad prechoďák, druhý musel hneď dokúpiť dva! Netuším, či je to pravda, odkiaľ sa to vzalo, ale mám ten príbeh rád.
V 90. rokoch som zachytil Poison, skladbu síce nechutne komerčnú, ale zato zvláštne podmanivú. Najmä ma bavil záverečný duet gitarového sóla a spevu, čo je fór, ktorý ma azda nikdy neomrzí.
Časom nasledovali ďalšie letmé kontakty, tu video záznam koncertu Welcome To My Nightmare, tam požičaná výberovka The Greatest Hits (1974) a ešte nejaká, čo si ani nepamätám. Každopádne ma tá jeho prvotná tvorba (teraz nepočítam prvé dva albumy) v rozsahu „bestofky“ oslovila natoľko, že som sa časom porozhliadol po obchodoch a zabral jednodiskový výber The Definitive Alice Cooper. Zavážilo najmä to, že až na dve skladby obsahuje celú starú „greatesthitovicu“.
Muzika je to svojská. Ako bolo na prelome 60. a 70. rokov dobrým zvykom, bola natoľko špecifická, že mala jasne rozpoznateľný punc originality. Keďže Alice Cooper (kapela i frontman) ohromoval najmä vizuálnou pódiovou šou zahľadenou do hororu, akosi sa pod tým teatrálnym nánosom pozabudlo, že ide aj o pomerne zručnú rockovú muziku. Psychedélia, hard rock, sem tam čosi ďalšieho, má to niečo do seba.
Tento výber začína jednou z najikonickejších „cooperovských“ skladieb I’m Eighteen. Tú mám dodnes z jeho tvorby asi najradšej. Vo všeobecnosti sa výber sústreďuje na úspešné songy z obdobia rokov 1971-1978 a doplnili ich dva megahity z prelomu 80. a 90. rokov z albumov Trash a Hey Stoopid.
Spomínať nesmrteľné klasiky typu School’s Out (čo je skladba obľúbená všetkými študentmi vrátane mojich dcér) alebo Welcome To My Nightmare asi netreba. Čo ma však na tomto výbere potešilo maximálne, je osemminútová brutálna skladba Halo Of Flies.
Booklet obsahuje krátke sprievodné slovo, komentáre ku každej skladbe, ktoré nám až na jednu výnimku pripravil sám Alice Cooper. Údaje o skladbách sú samozrejmosťou, zostavy však uviedli zjednodušene, skrátka tam dali len prvú so Smithom.
Pokiaľ sa chcete zoznámiť s najväčšími hitmi Alice Coopera, je to dobrý výber. Pravda, ak by ste chceli poznať aj obdobie z 80. rokov, prípadne tvorbu z 90. rokov, veľmi vám nepomôže. Mne stačí.
P.S. Ozaj, Alice Cooper na albume The Last Temptation (nie je tu zastúpený ani jednou skladbou) spolupracoval s komiksovou elitou, menovite šlo o duo Neil Gaiman – Dave McKean. Prvý mu písal príbeh, druhý navrhol obal. A príbeh vyšiel aj vo forme zaujímavého komiksu, ktorý dokonca existuje v českej mutácii.
» ostatní recenze alba Alice Cooper - The Definitive Alice Cooper
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper
Supertramp / Even In The Quietest Moments (1977)
Tvorbu Supertramp znám tak nějak odjakživa a docela dobře, teprve nedávno jsem se ale zaměřila na otázku, čím jsou specifická jednotlivá alba. Přemýšlení o tom přítomném se mi zdá nejvhodnější začít od prostředka: titulní skladbu, na albu třetí v pořadí, a pátou Babaji má na kontě Roger Hodgson, čtvrtou Downstream a šestou From Now On Rick Davies. Dva nezaměnitelné hlasy, které se na jiných albech mnohdy prolínají a doplňují, tady pracují každý na svém písečku, přičemž by se dalo říci, že jedna z dvojice skladeb je vždy klidnější a druhá více svižná. Všechny čtyři se ale věnují vždy nějaké konkrétní chvíli a jejímu prožívání.
Písně mají charakter osobního vyznání, přemítání, bilancování, prostého užívání okamžiku či (v Hodgsonově případu) až vroucí modlitby. "Momenty" obsažené v názvu tedy předznamenávají charakter velké části alba, které je neseno především atmosférou a emocemi hudebního sdělení. To může posluchače zcela vtáhnout a nabídnout mu labužnicky si vychutnat všechny odstíny a záhyby, nebo jej ponechat spíše chladným, kdy bude registrovat zejména hlavní chytlavé motivy - ty u Supertramp nechybějí nikdy, každou písničku si je možné zabroukat či si na ni lehce zatančit, a pokud některou uslyšíte dvakrát třikrát, asi už ji úplně z hlavy nevyženete. Pokud vás deska chytí, budete si přát, aby to nikdy neskončilo, s opakovanými poslechy se u mě ale občas dostavovaly i pocity nudy.
Zajímavějším skladatelem i interpretem je pro mě určitě Roger Hodgson. Má toho zjevně mnohem víc na srdci - jeho skladby jsou naléhavější, doslova přetékají textem, což vede k nevšedním melodickým momentům. Tematicky se věnuje otázkám osobní umělecké vize a inspirace. V extaticky divoké Babaji si přeje, aby měl sílu stanout tváří v tvář hudbě, aby se s ní neminul. Akt tvorby tu má až vášnivý duchovní rozměr a jeho vyzpívání silně graduje. Even In The Quietest Moments začíná zvolna a ztišením na prahu poznání také končí, mezi tím se odvíjí hypnotická pasáž na hranici zjevné reality. Pocit prahu, změny či meziprostoru prolíná celou deskou a dá se chápat také jako odraz situace skupiny, která se právě v této fázi své existence rozhodla přesídlit za velkou louži.
Rick Davies to má tak trochu na salámu. V Downstream si vychutnává přítomný okamžik splývání ve vlnách na člunu. Jeho hlas posluchače skladbou spolehlivě vede, přestože se zpěv zabývá vcelku nespojitými a obecnými úvahami o životě, zatímco tóny klavíru pod ním nevypočitatelně a těkavě přebíhají sem a tam. Nálada je zde silná a pocit odevzdání se nejistotě s vědomím, co všechno už člověk dokázal a zvládnul, přesvědčivý. Ve From Now On je to naopak: nedělní vyjížďka se překlopila do pondělního rána, v němž tóny tlučou s neodbytností každodenních povinností, zatímco zpěv horečně zvažuje možnosti nevázaného a riskantního života hazardního hráče, načež rozmáchle vyústí do vágního poznání, že "takhle už to odteď bude".
Motiv riskantní výpravy do neznáma, bláznivého podniku a člunů spouštěných na vodu se objevuje i v epické Fool's Overture s četnými narážkami na britskou válečnou historii. Možná se takto Supertramp loučí s rodnou hroudou - snídat už se bude v Americe. Skladba je působivá četnými zvraty, mráz mi ale po zádech běhá spíš díky tomu, co vím o úloze Británie ve WW2, než pro hudební kvality. Opakovanými poslechy skladba na kouzlu spíš ztrácí.
První dva kusy jako by vypadly z jiné desky. Úvodní Give a Little Bit trpí četným omíláním v rádiích a irituje mě vstupní akustickou kytarou, která zní až primitivně, při bližším pohledu ale oceňuji postupné přilévání dalších nástrojových nitek (ta basa! ten saxofon!) ústící v monumentální proud hudby a civilní Hodgsonův projev: tady není hluboce ponořený do sebe, ale dívá se do očí druhému člověku s důvěrou a otevřeností. Jako otvírák alba či večera určitě funguje dobře - taky jeden specifický okamžik, hodný plného ponoru, zde v kontaktu s publikem.
Švihácky kabaretní Lover Boy sází na stůl všechny trumfy, skladba je dynamická, laškovná a hravě energická. Umím si ji představit jako podkres pro taneční či krasobruslařské vystoupení s divadelními prvky. Klavír krásně kolébá a je to jedna z mála skladeb, kdy si uvědomím, že Supertramp měli i bicí. Rick Davies je tady vemlouvavě rozšafný. Ve střední části se krásně prolínají jednotlivé hlasy s pískáním a voláním, rodí se něco velkolepého, nádech k ohromné show. Místo toho se vzápětí po doznění mnohoslibného sborového "na na na" vytuněného kytarovým sólem (vzácnost!) ozve zadumaná, křehká a intimně duchovní titulní skladba...
Protiklady se přitahují, obvykle spolu ale moc nezvládají žít. Podivná tvůrčí rozlomenost přítomného alba při pohledu zpátky předznamenává události, které nebyly zas tak daleko. Pořád jsou to ale Supertramp ve svém zlatém období, byť si právě tady vybírají jakýsi oddechový čas.
» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp
Alice Cooper / Love It to Death (1971)
Kdybych měl vybrat jen jedno jediné ze všech dvaceti devíti studiových alb Alice Coopera, bylo by to právě Love It to Death.
Moje historie s Alicem začala v roce 1982, když jsem v posluchárně městské knihovny pročítal časopis Melodie a v něm narazil v souvislosti s něčím úplně jiným na zmínku o jakýchsi šokujících a hrůzostrašných kouscích, předváděných na pódiu bytostí tohoto jména. To byla hudba pro mé oči! Vždycky jsem cítil že rocková muzika má obrovský potenciál a její případné spojení s horrorovým žánrem mě fascinovalo, byť zatím pouze v představách. (Tak jako mě na začátku všeho fascinovala vizáž KISS, díky níž jsem se k rocku dostal.)
Realita v následujících letech byla ovšem taková, že jen málokteré (z dnešního pohledu) tak slavné jméno rockové historie bylo out tolik jako právě Alice Cooper. Možná ještě Aerosmith. I s dalšími pozdějšími mými oblíbenci (např. BÖC nebo Heart) jsem se tenkrát těsně minul. V tuzemsku to tehdy byly všechno buďto mrtvé nebo úplně neznámé pojmy. Z okruhu, v němž jsem pátral (a můžete mi věřit, že ten okruh byl opravdu ten největší možný), konkrétně o Alice Cooperovi slyšelo jen pár lidí. A dohromady nevěděl pořádně nikdo nic. (Vzpomínám si na výrok jednoho taky znalce: "Alice Cooper? To je hrozná plechařina." Plechařina? Že by narážka na dechy na albu School's Out? Kdo ví.)
Jak plynul čas, touha po poznání všech těch tajemných, mnoha záhadami obestřených person z hlubin rockové historie rostla. Dokonale pak byla umocněna přečtením série článků Josefa Vlčka Metalový pravěk, vydávané na pokračování v Melodii cca roku 1988.
Tam byli snad všichni. A ještě spousta dalších. (Z těch, kteří mi byli určeni osudem, třeba Lynyrd Skynyrd.)
Tuším, že Vlček u Alice Coopera jmenoval konkrétně alba Love It to Death, Killer a School's Out. Možná ještě Billion Dollar Babies a Welcome to My Nightmare, ale tím už si nejsem úplně jist. Rázem jsem získal nejen oficiální ptvrzení, že ta legendární bytost skutečně existuje a jmenuje se podle čarodějnice, upálené v 18. století, ale dokonce už jsem měl i jména konkrétních alb! Obrovský pokrok.
Jenomže než jsem se ke všem těm deskám konečně dostal, mělo to ještě chvíli trvat.
Mezitím mi bylo dáno spatřit na rakouské TV videoklip ke skladbě "I Got a Line on You", původně od kapely Spirit (před Alicem ji převzali např, Blackfoot). Video propagovalo film Iron Eagle II. Tato filmová série, nepokrytě těžící z popularity Top Gunu, se může pyšnit typickými osmdesátkovými pop rockovými soundtracky, na nichž se objevily dobové kousky kapel Queen, Helix, Dio, King Kobra, Britny Fox a interpretů jako Mike Reno z Loverboy nebo Eric Martin z Mr. Big.
Alice Cooper byl tehdy po delší přestávce, kdy se léčil ze všech svých závislostí, už třetím rokem zpátky ve hře.
Všechno vsadil na glam metal, který byl tehdy na vrcholu, a cover "I Got a Line on You" byl jeho v pořadí už druhý příspěvek do hollywoodské soundtrackové pokladnice 80. let. Tím prvním byl výtečný pop rockový minihit "He's Back (The Man Behind the Mask)" z roku 1986, složený pro šestý díl Pátku třináctého. Alice totiž kul nejen tehdy žhavé glamové železo, ale ve velkém i to horrorové. K tomu měl ostatně jakožto "kmotr shock rocku", jak je občas nazýván, odjakživa blízko.
Společně s Jasonem Vorheesem, zabijákem ze zmíněné slasherové série, se objevil na obálce populárního horrorového magazínu Fangoria, s Twisted Sister natočil komediální zombie videoklip "Be Chrool to Your Scuel" a exceloval v roli vůdce party šílených bezdomovců v Carpenterově majstrštyku Prince of Darkness. Také jeho pódiové show bylo v roce 1987 vůbec nejbrutálnější ze všech, jaké kdy ve své kariéře představil. Propíchnutí nebohého bedňáka stojanem na mikrofon (v Carpiho filmu totéž provede s nevinnou obětí za pomoci půlky jízdního kola) působí dodnes opravdu hodně naturalisticky.
O ničem z toho jsem tenkrát za železnou oponou samozřejmě neměl ani tušení. A ze sledování Alice v kůži a záběrů na bojové letouny z oné akční taškařice jsem taky mnoho nezmoudřel.
Zlom přišel na konci léta 1989.
Vzpomínáte si ještě někdo na rádio EM (Elán - Mikrofórum)? V rámci perstrojky se komusi podařilo na sklonku osmdesátek prosadit tohle rádio pro mladé, orientované především na rockovou hudbu. Tam jste mohli slyšet zcela seriózní poslechové pořady (vzpomínám si třeba na ten o Diamondě Galas), které byly regulérně přínosné. A bolševická propaganda tam měla (pokud mě paměť nešálí) poměr zastoupení asi tak nula nula nic. Myslím, že jsem nikdy potom ani předtím neposlouchal lepší a svobodnější tuzemskou stanici jako tehdy, na samém sklonku mé dvouleté vojenské služby. (Pro zajímavost: V listopadu 1989 bylo rádio EM první ze všech oficiálních československých médií, které se otevřeně přiklonilo na stranu studentů, což jsem tehdy vnímal jako hodně odvážný krok. Stanice vydržela ještě celý rok devadesát a na Silvestra byla definitivně zrušena.)
Takže na tomhle rádiu slyším někdy takhle počátkem září moderátorku, jak hlásí, že nové album Alice Coopera Trash jde na dračku a ze skladby "Poison" je velký hit. Takže tahle písnička byla druhá věc, kterou jsem od Alice v životě slyšel...
Vojna skončila a v říjnu už jsem měl nového dealera. (Moc dlouho mi nevydržel.) Potkal jsem ho na burze a jeden z prvních úkolů, kterým jsem ho pověřil, bylo sehnat mi něco právě od Alice. Měl na skladě Trash a přeposlední album Raise Your Fist and Yell (1987). To bylo vše. O deskách, o nichž psal Vlček v Metalovém pravěku, nikdy neslyšel. (Mimochodem, pamatuju si, jak strašně moc mi rozmlouval Guns N' Roses, které jsem chtěl taky. Nenechal jsem se odbýt a album Appetite for Destruction nás s bráchou, který byl tenkrát ještě můj spolehlivý partner in crime, doslova uchvátilo.)
Takže Trash a Raise Your Fist - to byly první desky, které jsem od Alice slyšel. Líbily se mi (pár věcí z nich dokonce velmi), ale já chtěl toho starého Alice. Toho, o kterém psali v Melodii. Cítil jsem, že jeho starší tvorba bude tak trochu hodně jiné kafe.
Ale můj dealer byl neschopný a během listopadu mi stejně navždy zmizel někde ve víru sametové revoluce.
Sehnal jsem si jiného, schopnějšího, pro kterého už nebyl takový problém nahrát mi ty správné desky.
Pro začátek to byly dvě kazety s čtyřmi po sobě jdoucími alby Alice z let 1971 – 1973.
Konečně jsem měl to, co jsem potřeboval. To, co jsem celou tu dlouhou dobu hledal.
Postupně jsem rychle dokupoval další a další kazety s tituly jako Muscle of Love nebo Welcome to My Nightmare, pokračoval new wave záležitostmi z počátku osmdesátek (Flush the Fashion a Special Forces mě rozsekaly) a základní sbírku ukončil Constrictorem, startujícím mistrovu tehdy ještě pořád aktuální glam metalovou éru.
Tehdy, na samém prahu 90. let, jsem prozkoumával různá teritoria. Hard & heavy, AOR, thrash a rap metal, stejně jako new wave, punk, alternativní rock, psychedelii nebo avantgardu.
60., 70., 80. léta - zajímalo mě to všechno.
A Alice Cooper, to bylo pro mě pojítko mezi všemi těmi alternativami a rock 'n' rollem. Naprosto ideální kombinace umění i zábavy, vzrušující po všech stránkách. Po celá 90. léta pro mě nebylo většího interpreta. Dodnes u mě patří mezi deset největších jmen celé rockové historie. Pokud se toho dožiju, měl bych ho konečně vidět naživo letos v červnu.
Album, které celé to mé okouzlení Alicem započalo, bylo jistojistě Love It to Death.
Dodnes si pamatuju na ten mrazivý páteční večer, kdy jsem si ho poprvé pustil.
Dnes, po třiceti čtyřech letech, si ho při psaní této části recenze pouštím znovu, nejméně tak po sté v životě.
Nic se nezměnilo. Pořád je to masterpiece.
Od úvodní pohodovky "Caught in a Dream", přes věčně zelenou (a neskutečně chytlavou) "I'm Eighteen", vydanou na singlu už v listopadu 1970 společně s další peckou "Is It My Body", hypnotizující temnou psychárnu "Black Juju" a ultimátní zpověď šílence v "Ballad of Dwight Fry" - úvod s děvčátkem, deklamujícím ono památné "Mommy, where is daddy?", Aliceovo blábolení, přecházející v opakované "I gotta get outta here" a vrcholící explodujícím refrénem, to vše lze shrnout do jediného slova: KULT - až po očistné finále "Sun Arise", je Love It to Death jedna velká, naprosto originální, alternativně hard rocková jízda, jakých na světě věru není moc.
Love It to Death a rok 1971, to je úvod do problematiky. Začátek vlády Alice Coopera.
Odtud až po úžasné Welcome to My Nightmare (1975) hledejte to nejlepší, co pod tímto jménem vzniklo.
A že mnohé z toho, co pod ním vzniklo o dalších deset, dvacet, ba i čtyřicet let později, stojí určitě taky za hřích, myslím netřeba dodávat.
Protože Alice rocks.
Alice always rocks. Na pódiích údajně dnes ještě více než tenkrát.
Tak uvidíme v červnu v Pardubicích.
Mezitím si ale určitě pusťte Love It to Death.
» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper