Naposledy přidané recenze
Plant, Robert / Pictures at Eleven (1982)
| 21.04.2024 | Můžeme si říkat co by, jak by, kam by, kdyby. Kdyby LED ZEPPELIN setrvali naživu a hráli dál. Na "kdyby" se ale nehraje, alternativní historie neexistuje, alespoň tedy ne v prokazatelné formě, musíme tak vycházet ze známých faktů a skutečností.
Pan Robert Anthony Plant se narodil 20. srpna 1948 ve West Bromwich v hrabství Staffordshire v Anglii. V šestnácti letech odešel z domova, aby se mohl intenzívně zabývat hudbou. Zpíval s různými kapelami, a brzy si získal pověst mladíka s hlasem plným síly. Během působení v kapele The HOBBSTWEDDLE jej oslovil kytarista Jimmy Page, který byl jeho způsobem zpěvu ohromen a chtěl jej angažovat do The YARDBIRDS, kde tehdy hrál. Jenže ti se rozpadli a tak v sestavě Plant-Page-Jones-Bonham nakonec podnikli skandinávské turné pod názvem The NEW YARDBIRDS (ačkoli na plakátech je psali bez onoho „The“, a občas i jen jako YARDBIRDS, k nelibosti majitelů tohoto názvu), aby se od 19. října 1968 jmenovali LED ZEPPELIN. Vzápětí natočili debutové album a stali se součástí rockové historie.
Čas oponou trhnul, uplynulo více než 12 let a ukončení existence LED ZEPPELIN oficiálním prohlášením 4. prosince 1980 postavilo všechny zbylé hudebníky před otázku, co dál. Robert Plant založil hned následujícího roku skupinu The HONEYDRIPPERS, která své jediné pětiskladbové Elvisovsky laděné minialbum The Honeydrippers: Volume One vydala až v roce 1984. Jinak se v osmdesátých letech hlavně věnoval sólové kariéře pod svým vlastním jménem. To v dané atmosféře velkých očekávání nebylo nijak snadné ani jednoznačné.
Uvažme, že se psal rok 1982. Klasický hardrock byl mrtvý, metal s new wave neťukali na dveře, ale rovnou se jimi vyvrácenými z pantů hrnuli dovnitř dění šoubyznysu. Co v takové době hrát a neztratit sám sebe?
Plant ve svých skladbách zřetelně objevuje nové postupy, které v LED ZEPPELIN nemohl nebo nechtěl realizovat, současně rozvíjí a posouvá věci již slyšené. To dohromady dává spolehlivě fungující stavbu, neboť pojivem jednotlivých prvků je čirý talent a interpretační mistrovství všech zúčastněných. Obzvláště vypečenou dvojku tvořili bubeníci Phil Collins & Cozy Powell. Pánové dosti rozdílného švihu a přesto v nahrávce solidně koexistující. Fungující rozmanitost je tímto jen podtržena.
Sestavu dalších instrumentalistů tvoří kytarista Robbie Blunt (současně je spoluautorem všech skladeb), klávesák Jezz Woodroffe (autorsky se podílí na dvou skladbách), basista Paul Martinez a v jedné skladbě hostuje na saxofon Raphael Ravenscroft. S nimi se podařilo vyšlehat koktejl velmi životaschopných skladeb, co dovolují zapomenout na cokoli předchozího a umožňují s potěšením věnovat se právě existující hudební inkarnaci hvězdného vokalisty.
Všechny skladby na albu oplývají bohatostí toho, čemu se říká "groove". Zde způsobem, který uchopí a pomalu vstřebává. Charismatická jiskřivost každého songu získává pozornost, opakované poslechy tento efekt jen zesilují. Hudební prostor je odlehčený až průsvitný, při zachování úderné, místy až funkové, důraznosti. Je pěkně vidět hluboko do struktury skladeb a lze se proplétat předivem nástrojových linek. Tato průzračnost je pro mne jako pro posluchače velmi libá. Vzácná vlastnost, se kterou bych se rád setkával u více nahrávek slavných jmen. Zde je v koncentrované formě.
Vedle „obyčejně“ skvělých skladeb jsou tu totální flákance. Totální, protože mě pokaždý sežvejkají a vyplivnou celýho zhulenýho na mol. Shodou okolností, a jistě to není náhoda, jsou to tracky, které odbubnoval Cozy Powell. Hraje s feelingem, jenž pozoruhodně zpřítomňuje zesnulého Johna Bonhama.
Prvním z nich je Slow Dancer, který uzavírá „A“ stranu původního LP. Jeho chvějivá textura posmutnělých a světélkujících tónů je vykreslena dramatickými kytarově klávesovými riffy, které jako by se vynořily odněkud z Physical Graffiti (1975). Při poslechu mne přikovává neústupný pohyb vpřed, jako když se fascinující kolos brodí se hustým dehtem beznaděje, na ramenou nese přeživší, a nenechává je upadnout do vln nekonečného zoufalství. Monumentální song.
Druhým monstrem, co tu na mne číhá, je Like I've Never Been Gone, předposlední skladba alba. Je nezvykle do sebe introvertně zahloubaná a dává rozkvést zádumčivým náladám z autorské palety. V tomhle smyslu se jí blíží i Moonlight In Samosa, ale tam chybí ta Powellovská prda na spodku. Zde díky ní vzniká oscilující gradace, co přichází v pozvolných pulsech, čímž připomene pro změnu desku Presence (1976). Provazce hlasových a instrumentálních linek se tu umně splétají v převelice silný proud emocí. Hodně velká a neobyčejná věc. Jako zajímavost dodám, že na CD vydání je v bonusech tato skladba v živém provedení, kde ji odehrál Collins a má stopáž o dvě minuty delší.
Další písně nejsou o nic horší. Plant v nich předvádí vokální meandry, rozdává náznaky funku a reggae, opakuje fráze, dovoluje si záseky a další finesy, které později plně rozvinul na Shaken 'n' Stirred (1985). Ku prospěchu využívá možností chladných novovlnných aranží, aby je jako zrcadlovou plochu použil k vystřelení gejzírů drobných tónů, co v prostoru vykreslí hru holografických vzorů a obrazců. Fascinující poslouchaná.
Plant v úvodu položenou otázku vyřešil elegantně a stvořil slušně životaschopného rockového hybrida. Jednoduše řečeno - zní moderně, ale nijak nepodlehl. Stojí pevně jako maják nad hladinou a trendy jej obtékají. Jestli by takto vypadali LED ZEPPELIN model eighties můžeme jen spekulovat. Robertovi tohle sedlo dokonale a já si jeho debutní album užívám na pět plnotučných hvězd.
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Pictures at Eleven
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Savoy Brown / The Devil To Pay (2015)
Hľadať ihlu v kope sena je náročná úloha, ale poslucháč, ktorý túži po kvalitnej muzike, inú možnosť nemá. Súčasnosť (internetová) ponúka naozaj obludné množstvo obsahu, aj toho umeleckého, a teda aj záplavu všakovakej muziky. Nie je v ľudských silách vypočuť čo i len promile obsahu, na to je jeden ľudský život prikrátky. Z tohto dôvodu má pre mňa zmysel sledovať hudobné weby a nechať sa navnadiť ľuďmi, ktorí počúvajú to, čo sa mi páči, aby mi odporučili čosi z toho hudobného oceánu. Druhou možnosťou je pokukovať po poznanom interpretovi, ktorý je dlhodobo schopný prinášať muziku, ktorú milujem. A presne tento prípad predstavuje skupina Savoy Brown. V roku 2015 vyšiel pod hlavičkou Kim SImmonds And Savoy Brown album The Devil To Pay.
Osobne považujem Savoy Brown za výbornú skupinu, ale od roka 2011 sa prerodila na najlepšiu bluesrockovú skupinu na svete. Vždy, keď vyšiel jej album, automaticky sa podľa mňa stal najlepším bluesovým albumom roka na celom svete. Tento stav jej vydržal celú dekádu. Môžete s tým polemizovať, ale to je tak všetko. Stret s realitou podobné úvahy vždy odsunie ako smetie ku krajnici. Keď sa dinosaurus rozhodne, že ustojí dopad asteroidu, výsledok je každému zrejmý. Ale má na svoj postoj právo.
Trinásť skladieb ma vždy prenesie do fantázie. Do sveta, kde sa cítim ako doma, príjemne, ba až skvelo. Nie je tu miesto pre zbytočné pochyby, len radosť z okamihu a túžba po extáze. Kim Simmonds je neuveriteľne pohodový gitarista. Hrá s nadhľadom, jednoducho a zároveň podmanivo. Nepamätám si druhého bluesového gitaristu, z ktorého hry by vyžarovala toľká suverenita, pokoj a zároveň energia. Zástupy Claptonov sa krčia v kúte, davy rýchloprstých napätých Satrianiov radšej zdupkali.
Savoy Brown je trio, gitara-basa-bicie. Nič navyše nekazí zážitok. Navyše je len striedma harmonika, ktorú obsluhuje samotný Simmonds. Produkcia sa sústredí na prirodzený zvuk nástrojov, žiadne veľké efekty a triky pre triky. Jednotlivé skladby pripomínajú faunu. Tu sa nenáhlivo plazí slimák (Ain’t Got Nobody), tam beží gazela (Bad Weather Brewing), v rieke číha krokodíl (Whiskey Headed Baby), na strome šantia veverice (Oh Rosa), po stepi uháňa gepard (Watch My Woman), v tráve šuští had (Snakin’) a z temných zákutí Amazonského pralesa, kam neprenikne jediný slnečný lúč, vyletel vampír (Evil Eye). No a keby mal stepný kojot svoju zvučku, bola by ňou na sto percent country bluesová titulná skladba.
The Devil To Pay je bezchybný bluesrockový album. Má v sebe naozajstný život, čím sa stáva jedinečným ako planéta Zem. Mám túto bluesovú planétu rád. Pokiaľ ste ju ešte nenavštívili, neváhajte!
» ostatní recenze alba Savoy Brown - The Devil To Pay
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice Vol. 3 (2010)
| 20.04.2024 | Novecento je italská skupina, která propojila své hudební dovednosti s bicími Billyho Cobhama a spolu vytvořili pět projektů Drum n Voice. Tyto projekty se docela vymykají z Billyho už tak bohaté diskografie. Hudba Drum 'n' Voice je založena nejen na líbívých klávesových partech, ale i mnoha hostech, kteří přispěli do projektů svojí jedinečnou originalitou.
Nelze opomenou ani zde Cobhamovu techniku hry a parádní funky baskytaru. Desku otvírá instrumentálka s hostujícím klávasákem Brianem Augerem. Jako další host se připomene Chaka Khan a zazpívá krásnou Alive. V následné skladbě si zahraje George Duke klávesové sólo a Bob Mintzer /Yellowjackets/ na saxofon. Bob se mihne ještě v písni Dreamer a v závěrečné Stratus hraje na Akai EWI. Skladba Destiny má taky zajímavého hosta. Je to bývalý Cobhamův spoluhráč ze sedmdesátých let - kytarista John Scofield.
D 'n' V Vol. 3 není žádný komerční vtíravý počin. Je to velmi slušná moderní jazzová hudba po všech stránkách, včetně hry Billyho na bicí a tady kladu na to důraz. Mě se tyto projekty líbí, i když se na poprvé nezdají náročné na poslech, při bližším poslechu je to určitě zážítek, který by mohl oslovit. V diskografii jsou všechny DnV za ***z***** a ani toto si nezaslouží jinak. Jsou to dobré desky a stojí za poslech. Hodnocení je pouze pro Cobhamovo portfolio.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice Vol. 3
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Widowmaker / Too Late To Cry (1977)
| 19.04.2024 | Widowmaker bola typická „spotrebná“ (hard)rocková kapela druhej polovice 70. rokov. Vydala dva albumy a zmizla do stratena. Too Late To Cry z roka 1977 je druhým z nich a dnes si o ňom niečo povieme.
Oproti debutu sa v zostave vystriedali speváci. Namiesto Ellisa prišiel John Butler (obsluhoval aj harmoniku a klávesy). Sound sa veľmi nezmenil, stále sa rozprávame o melodickom rocku bez väčších ambícií. Azda len príklon k rádiovej komercii je ešte o niečo silnejší. Taká Too Late To Cry by mohla bez problémov okupovať éter, znie ako od Roda Stewarta, nakoľko Butler má správne zachripený hlas. A skladba The Hustler je až ubíjajúco odporná... chcem povedať komerčná.
Čo sa dá robiť, ostatných osem skladieb (rátam aj bonus Talk To Me, ktorý vyšiel v roku 2017 na antológii Running Free) prívetivo (pop)rockuje. Iste, pestrosť štýlov dopĺňa tu akustické country Here Comes The Queen, tam slajdové boogie Something I Can Do Without, inde zasa akože blues Pushin’ And Pullin’ sťaby od Rolling Stones, ale ani za nič sa nevybočí za mantinely hudby pre masy. Osobne sa mi najviac páči rázna Mean What You Say. Takto by mohla znieť rádiová produkcia a nemusel by som premáhať dávivý reflex. Spomeniem ešte pomalú bluesovku Sky Blues, tá stojí za to.
Too Late To Cry núka príjemnú neurážajúcu muziku, keby sa kapela nerozpadla, azda by mohla byť konkurenciou Supertramp alebo Foreigner. Vlastne som rád, že sa tak nestalo. 2,5 hviezdy zaokrúhlim prísne nadol, ale nebojte sa, pokiaľ máte radi obyčajnú rockovú muziku, sklamaní nebudete.
» ostatní recenze alba Widowmaker - Too Late To Cry
» popis a diskografie skupiny Widowmaker
Soft Machine / Bundles (1975)
Bundles je ôsmim štúdiovým albumom jazzrockovej kapely Soft Machine. Ide zároveň o prvý z radu, na ktorom hrá nejaký gitarista.
Teda, nie len tak nejaký, samotný Allan Holdsworth! Ostatní členovia sa spolu stretli už na predchádzajúcom albume Seven. Okrem jediného pôvodného člena, klávesáka Mike Ratledgea, tu hrá na basu Roy Babbington a dvaja bývalí hráči zo skupiny Nucleus – John Marshall (bicie) a Karl Jenkins (dychy, piano). To znamenalo, že experimentálny avantgardný jazz vystriedalo dobové fusion.
Kým sa dostanem k albumu, dovoľte mi uviesť, ako som sa k tomuto dielu dopracoval. Soft Machine ma veľmi oslovili svojim debutom, ale od slávneho dvojalbumu Third som so skupinou pretrhal kontakty. Ja na free jazz a zvukovo-ruchovo-šumovo-hlukové koláže nie som. Otec mal rád práve diela od albumu Seven, ale nenalomil ma. Napokon ma dostalo živé vystúpenie kapely v roku 2018 v Múzeu obchodu v Bratislave. Okrem vtedajšej novinky Hidden Details som siahol aj po výberovke Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981 a môj dojem z kapely ako celku sa výrazne poopravil. Funkčné inštrumentálne kompozície, už to nie je zvuková hlušina, ale hudba. Je fakt, že v tom zohráva rolu to, že kapela začala využívať gitaru ako dominantný sólový nástroj. Samozrejme, existuje nekonečné množstvo skvelej muziky bez tohto inštrumentu, predsa len ho však vo fusion uprednostňujem. Práve počúvanie výberu ma presvedčilo, že má pre mňa zmysel kúpiť si albumy Bundles a Softs. Takto fungujem, niekedy potrebujem kapelu ochutnať, prežuť a následne ju začnem uskladňovať v špajze. Ale poďme k Bundles.
Sedem skladieb, z toho úvodná suita Hazard Profile má päť častí, osciluje na vrchole dobového fusion. Nazval by som ho komerčným, ale dnes to asi vyznie smiešne. John Marshall je jedným z mojich najobľúbenejších bubeníkov (jeho sólo Four Gongs Two Drums je lahôdka), nuž ma tento album osobitne zaujímal. Hneď v prvej časti spomínanej hazardujúcej profilovej suity je jasné, že členovia Nucleus mali čo povedať do kompozícií. Je to variácia na skladbu ich predchádzajúcej skupiny, smrtiacu nálož Song For The Bearded Lady. Holdsworth hrá neskutočne! Striedanie nálad je krásne, tu hrá iba klavír, tam si gitara civilne poplače pri ľúbeznej melódii. Vôbec je snaha o melodiku výraznou devízou tohto albumu. Niekedy až tak, že mám pocit, že rytmická sekcia robila konkurz k Rolling Stones (a teda ustrnie v základnom bum-čvach móde). V záverečnej skladbe The Floating World doplnil zostavu hosť Ray Warleigh, jeho flauty majú až psychedelický ťah do skrehnutej atmosféry januárového rána.
Poslucháčska prívetivosť, taká absentujúca počas prvej polovice 70. rokov, kapele podľa mňa prospela a toto dielo sa mi páči veľmi, veľmi a do tretice – veľmi. A vôbec mi neprekáža, že občas je to vlastne „smooth“ jazz.
Inak, je zábavné, ako pri niektorých skupinách vnímam, že nie som úplne ich fanúšik, resp. ich hudobný štýl nie je pre mňa dominantný z poslucháčskeho hľadiska, ale prejde pár rokov a zrazu mám v poličke kopu nosičov a ďalším albumom sa asi nevyhnem. :)
» ostatní recenze alba Soft Machine - Bundles
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Mr. Bungle / California (1999)
| 16.04.2024 | Představte si, že dostanete elegantní a současně opravdu silné auto, úplné dělo. Řekněme Maserati. Určitě budete chtít vyzkoušet, co všechno umí a kolik koní v něm doopravdy je. Projet spoustu míst. A taky ho jaksepatří ukázat. Mike Patton dostal mimořádný hlas a jedinečné hudební cítění. Zachází s tím nějak podobně. Všechno poznat, všechno vyzkoušet. Brzda - plyn. Každou chvíli jiná krajina za oknem.
Asi to není špatný přístup: dokázal se díky němu ventilovat tak účinně a prožít toho tolik, že nikdy (pokud vím) nepodlehnul žádným umělým lákadlům, netrpí depresemi, nedělá skandály a nepocítil potřebu prostřelit si hlavu, což bývají nežádoucí vedlejší účinky mimořádného talentu. Dnes šestapadesátiletý všestranný muzikant zraje jako víno. Mr. Bungle jsou jeho burčák. Nezbytná a zdravá fáze, ale dá se to pít bez újmy na zažívacím ústrojí?
Album California mě opravdu baví. Můj mozek bystře vyhodnotil, že nemá vůbec cenu snažit se rozplést jednotlivé hudební vlivy nebo nástrojové postupy, takže se na to vykašlal a jen se kochá neustálými proměnami, které kupodivu působí docela hladce, i když se v mixéru ocitne ledacos. Nejvíc ze všeho mi hudba zní jako zábavní orchestr, šílený big band, který někdo zapojil do elektriky a pomaloval všemi barvami.
Swingová prudká houpavost. Jazzové organické zvraty a nepředvídatelné kombinace. Rocková průraznost. Křiklavá etnická pestrost - klezmer, balkán, přírodní národy, dynamická meditace, všechno tu je. Plážová pohoda a muzikálová výpravnost (Sweet Charity je název muzikálu, v němž exceloval například Sammy Davis Jr. - neznám ho tak dobře, abych stejnojmenný kus do díla přesně zařadila, shodný název ale asi nebude náhoda). A milion dalších věcí.
Čím to drží pohromadě? Mike Patton dostal taky charisma jak prase. Má obří, takřka nukleární energii. Umí ji kočírovat, protáhnout se klíčovou dírkou, setřást pronásledující hordu policajtů jako v němé grotesce, líně se rozprostřít po vyhřátém písku, bleskově se zase vztyčit, frackovitě zafunkovat, střihnout árii, zařvat z plných plic... a ještě u toho vypadá neodolatelně. Přiznávám, mám pro něj slabost - mohl by klidně předčítat burzovní indexy a stejně TO tam bude.
Přesto na mě California působí spíš zvenčí, jako pestrá podívaná. Baví mě, nedává mi ale ten typ prožitku, který mám spojený s plným zásahem. Je to "jen" brutálně zábavná komiksová renesanční freska, degustační hostina o třistatřiatřiceti chodech, zběsilá jízda hudební krajinou. Bylo mi potěšením. A teď mě omluvte, musím si nutně odskočit...
» ostatní recenze alba Mr. Bungle - California
» popis a diskografie skupiny Mr. Bungle
Jethro Tull / Christmas Album (2003)
Myslím, že si tuto desku udělal Anderson tak trochu pro radost. Ze svého životního projektu JETHRO TULL už dostal spousty potěšení, a tak si dál dělá prostě to, co ho baví. Vánoční téma v názvu je velmi široký rámec. Najdeme tu předělané tradicionály, instrumentálky, vlastní skladby v nových úpravách, i pár nových regulérních písní. Posledních, co pod touto jmenovkou Maestro Ian vytvořil. Zábavné rozloučení.
Poznámka - původně psáno před rokem 2022, kdy JETHRO TULL udělali další studiovku.
Pokud z alba vyhodím všechno, co tady už bylo, zůstává 9 skladeb o délce přes 37 minut. Stačí mi to a je to pohoda. Ta muzika sebeméně neruší. Je pravda, že ani nelomcuje emocemi, prostě trošku středověce tancovačková oddechovka. Je to dobře, nebo špatně? Nejspíš mi to stačí. Od kapely s tolika vrcholy a proměnami jsem toho dostal daleko více, než od naprosté většiny jiných. V duši zůstává dobrý pocit. Veřím, že i Ian ho má.
The Jethro Tull Christmas Album je fajn oddechovka. Líbí se mi, jak na albu převzala nadvládu flétna a také, jak Anderson moudře usoudil, že lepší bude na části skladeb vůbec nezpívat. Vznikla tak relaxačně náladová muzika s flétnou a folkovými rytmy.
Pohodlně poslouchatelné za tři.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Christmas Album
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / J-Tull Dot Com (1999)
Seznamování s J-Tull Dot Com probíhalo pozvolna. Nádech výjimečnosti, vskutku nečekaný, byl znát ihned. Nedalo se však očekávat, kam až se dokáže rozvinout. Postupné naposlouchávání odhalovalo jednu vrstvu za druhou. Zprvu se zdálo, že je to nadprůměrně dobré album se třemi mimořádně silnými skladbami. K těmto milníkům se v průběhu času přidala většina písní a dnes si hudební zážitek dopřávám téměř bez přerušení na celé ploše alba. Bylo to nesmírně milé seznamování, takové vzácné okamžiky se přihodí několikrát do roka.
Co je příčinou té přítulnosti J-Tull Dot Com? Vlastně je to jednoduché. Všechno dobré z Roots To Brachches zůstalo zachováno, všechno špatné téměř zmizelo, a navíc se objevily nové hodnotné atributy. Skladby se staly více kompaktními, celkové pojetí je komornější. Vše se odehrává v písničkové formě, kde nikdo moc neexhibuje, nástroje hrají pro celek, a opět se tu objevují střípky nápadů rozeseté po ploše skladby. Taková porce hravosti mi chyběla snad od Minstrel In The Gallery. Snad jediná drobnost mi tam opravdu vadí, a to zbytečná Mango Surprise, naštěstí je krátká.
Tři monstrskladby: Dot Com, El Niño a Far Alaska. Každá z nich uchvacuje svým uměleckým provedením, zasahuje mě s účinkem mistrně sestavené kompozice. Vzbuzují doslova bouři emocí, a je nevýslovně radostné, že Anderson tohle zase dokázal. Jeho nový druh zpěvu se organicky začlenil do celkového soundu, vytváří dojem moudrosti a souznění. Obdivuji přesné nadávkování motivů, vyhrávek, všech jemných fines, současně se klaním před nadhledem a pohodou, s níž tohle zvládli. Je vždy velmi tristní, když staří bardi ze sebe něco tlačí zčásti silou a zčásti rutinou. Je zázrak, že tomuto JETHRO TULL model 1999 vůbec nepodléhá.
Dlouho jsem si nedokázal připustit, že bych tento pozdní titul zařadil na úroveň těch dávných, velkolepých, dějiny rocku tvořících. Jenže nešlo odolat. Mnoho poslechů, mnoho přesvědčivosti. Mnoho emocí, nálad, příběhů, zvolání, promluv, zmínek, povšimnutí, náznaků, výzev, prolnutí a prodchnutí se z této desky na mne řine. Stala se jednou z nejhranějších a jednou z nejradostnějších. Neboť objevených.
J-Tull Dot Com je až dojímavě krásné a svěží dílo.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - J-Tull Dot Com
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Dixie Dregs / Night Of The Living Dregs (1979)
Južanský rock je natoľko flexibilný žáner, že v ňom pokojne oxiduje aj fusion. Steve Morse bol a je úžasný gitarista, z rockových technikov ho mám rozhodne najradšej. V roku 1979 vydal so svojou prvou veľkou kapelou Dixie Dregs album Night Of The Living Dregs a je o ňom teraz niečo napíšem.
Hľadať originalitu nie je ľahké, všetko tu už bolo. Ale kombinovať country s fusion, to zasa tak časté nie je. Jednoznačne najslávnejšou kapelou, ktorá toto dokázala, bola práve americká úderka Dixie Dregs.
Ku skupine som sa dostal niekedy koncom 90. rokov, albumy Free Fall a What If som mal napálené od kamaráta. Vtedy som intenzívne spoznával tento žáner a priznávam, že stret s Dixie Dregs pre mňa dopadol rozpačito. Na inštrumentálny jazz rock som vtedy veľmi nedal. Dnes mám v zbierke (zatiaľ) iba tento album, ktorý tvorí štúdiová a koncertná strana.
Osem skladieb ponúka inštrumentálne orgie. Rytmika Andy West (basa) a Rod Morgenstein (bicie) možno nepatrí k často spomínaným, ale vedzte, že bola parádna. Do toho dotvára atmosféru klávesák Mark Parrish a sólové exhibície si delia Morse a huslista Allen Sloan. Výsledný mix inštrumentálneho fusion s country patrí k tým najoriginálnejším a najzaujímavejším. Najviac počuť husle.
Štyrom štúdiovým skladbám dominuje svieža Punk Sandwich, ale osobne milujem aj Country House Shuffle, asi v tom zohráva rolu skvelé bubenícke intro. Každopádne takú odľahčenú dupárňu by ste inde hľadali len ťažko. The Riff Raff ukazuje moju obľúbenú inštrumentálnu schopnosť, husle tu rozprávajú príbeh bez slov a miestami mám z toho pocit, aký vo mne vyvoláva tvorba britskej kapely Gentle Giant. Meditatívne preplávame skrz Long Slow Distance k tomu, prečo som si album kúpil v prvom rade.
Štyri koncertné skladby pochádzajú z festivalu Montreux Jazz Festival, kde kapela vystúpila 23. júla 1978. Ako to býva vo fusion pravidlom, skladby sú nové, na štúdiovkách by ste ich hľadali márne. Z fusion nálady sa vymyká svižná country odrhovačka The Bash. Husle si dosýta zašantia, ale vrcholom sú ultrarýchle gitarové behy Stevea Morsea. Je to smršť a akokoľvek si country dávkujem po veľmi malých dávkach, takto vymakaná prezentácia ma veľmi baví.
Hovorí sa, že hudba je buď dobrá alebo zlá. Sem-tam je však aj hrozná a úžasná. Night Of The Living Dregs patrí do poslednej menovanej kategórie. Veľmi sa mi páči, že muzika nie je akademicky znudená, ale prívetivo živelná a melodická. A preto pridám jednu protekčnú hviezdu k štyrom istým.
P. S. Pre priaznivcov ocenení dodávam, že album získal Grammy za najlepší rockový inštrumentálny výkon.
» ostatní recenze alba Dixie Dregs - Night Of The Living Dregs
» popis a diskografie skupiny Dixie Dregs
Jethro Tull / Roots To Branches (1995)
Po čtyřleté tvůrčí pauze, nejdelší v historii existence JETHRO TULL, vychází další řadové album s názvem Roots To Branches. Je polovina devadesátých let, a věčně se vyvíjející kapela (i když někdy blbým směrem), přináší opět výrazné a slyšitelné změny ve svém přístupu k hudební tvorbě. Tentokrát se jedná o žádoucí vývoj směrem k tomu, co by mohlo náročného posluchače potěšit.
Skupina celkem slušně jede, melodie jsou zajímavě Kašmírovsky exoticky pokroucené, po dlouhé době se v aranžích objevují objemnější smyčcové podkresy. Výrazně se mění instrumentální stránka hudby. Hard rockový prvek takřka vymizel, stavba kompozice se celá provzdušnila, a to skladbám udělalo výrazně dobře. Způsob hry na flétnu mění styl směrem ke klasickému. Tóny flétny, které dříve působily jako žhavé kapky žíraviny, co leptá do notových řádků střapatou stopu, dnes létají jako rackové nad plochou hudebního oceánu. To společně s využitím smyčcové sekce dává skladbám romantizující charakter, velmi příjemné, doporučuji..
V instrumentální sféře se dále objevují osvěžující prvky jazzu. Disponuje jimi například první skladba, jež má ještě trochu hitové ambice, ovšem není to na úkor jejího uměleckého vyznění. Skvělý dojem zanechává právě těch pár jazzových taktů, co se odkudsi náhle vynoří, vzápětí zmizí. Jazzový nádech se objevuje i ve skladbě Dangerous Veils (jednoznačně nejlepší skladba na albu), kde nástrojové jízdy dokážou vstřebávat posluchačovu pozornost. Lehkonohost většiny skladeb je pro soustředěný poslech jako balzám, a to platí obecně.
Další pozoruhodná skladba je Stuck In The August Rain - tam Anderson zpívá, dokonce tak dobře, že to místy připomíná The Broadsword And The Beast. A ta flétna tam taky čaruje. Nádherně vyklenutá skladba, přímo vysochaná. Propracovaná s výraznou art rockovou strukturou je Wounded, Old And Treacherous, obsahující dlouhé instrumentální pasáže, kde flétnová sóla vykreslují fantastické ornamenty. Akorát si do ní zase museli půjčit něco od DIRE STRAITS a Lou REEDa. I tak, za úchvatné považuji celé dvojspřeží dlouhých kompozic Wounded, Old And Treacherous a At Last, Forever, které dokáže vyvolat art rockové orgie.
Mohlo by se zdát, že Roots To Branches je vlastně po dlouhé době skvělé album. Ano, má k tomu nakročeno. Kus ale ještě chybí. Nejvíc to kazí Andersonův zpěv/nezpěv, neboť v naprosté většině text oddeklamuje. To je velmi rušivý prvek, zcela rezignovat na zpívání. Nejspíš mu to fakt už nejde, ale způsob, kterým to řeší, je dost nešťastný. Tam, kde zpívat zkouší, tak při těch pokusech jeho hlas místo melodií často provádí chraplavé mečení amatéra. To je markantní třeba na začátku At Last, Forever, která je jinak vynikající. Tento aspekt se prolíná celým albem, a leze dost na nervy.
Zvuková kvalita nahrávky je výtečná. Na předchozích mi vadila jistá syrovost, hrubost a neotesanost, která se k JETHRO TULL nehodila. Detaily byly skryté, jelo se dost na sílu. Zde je vše naopak. Lze vychutnávat všechny nuance i v mikrodetailech, opět plastická brumlavá basa, spousta vzduchu, doslova 3D prostor, kde se každý nástroj může naplno předvádět. Z tohoto úhlu pohledu hudební i zvuková hostina.
Cítím, že artrockový dinosaurus JETzilla procitá, nebo spíše, vrací se zpět do života po dlouhodobé a hodně ošklivé nemoci. Nákaza trendy, neboť tak se ta choroba jmenuje, je dodnes jedna z nejrozšířenějších epidemií, která ve vlnách kosí celé generace hudebníků. Nikdo není imunní, málokdo přežije. JETHRO rehabilitují, a dá-li osud, postaví se na nohy ve skoro plné síle.
Dobrá deska. Skoro 4*. Vyhodit ze dvě, ze tři vycpávky, byly by tam. Takhle o jednu míň. Ale i tak dobrý.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Roots To Branches
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Catfish Rising (1991)
Osmdesátá léta skončila, v muzice se začalo všechno mísit, odezněla svázanost cingrlátkovou manýrou, hudba se nadechla. Už toho bylo potřeba. Spousta sedmdesátkových hvězdných souborů se stala historií, některé začaly hledat to, co v osmdesátkách ztratily, jiné zahájily návrat z hibernace. Renesance artové odnože rockové hudby byla jedním z nových proudů, objevili se noví velikáni.
I rozklížený Anderson se začíná dávat dohromady. Což v jeho konkrétním případě znamená, že jeho tvorbu zvolna projasňuje spodní proud umělecké usebranosti, a hlas přestává být rušivě otravný. U dobré poloviny skladeb na albu mám pocit, že prošly skladatelským procesem, co do nich investoval duši. Nejsou tedy jen slátaninami, jako na předchozích třech albech. Tvůrčí duch se pomalu, poooomaaaluu, začíná vynořovat z pilin a bláta.
Mám dvě zprávy. Špatná - album je zbytečně dlouhé. Zabírá víc času, než by si mohlo svými kvalitami nárokovat. Poslech je tím významně ztížený. Čtyřiceti minutový model alb ze sedmdesátých let by Catfish Rising notně prospěl. Takhle je na ploše desky vyvěšena spousta slabých skladeb, které její hodnotu devalvují. Ani ty průměrné, tzn. o trochu lepší, než ty vysloveně špatné, jsou nuda. Že se v hudebním tělese ještě trocha tvůrčího potenciálu skrývá, dává alespoň v náznacích poznat také několik skladeb. To je ta dobrá zpráva.
Ty nezajímavé jsou jednak klasické rockárny s refrény pro koncertní publikum, třeba hned úvodní This Is Not Love, případně legrační rozpočitadla hraničící s hospodskou odrhovačkou, jako Thinking Round Corners. Část skladeb Anderson také jen melodicky odvykládá, zpěvem bych to moc nenazýval. Ten tam je jeho nosný způsob zpěvu, jímž nás unášel do krajin čarovných příběhů. To je dávná minulost. Nyní nám k radosti musí stačit málo. Pokud budeme trpěliví, zatřpytí se i zlato. Hlavně barokizující a příběhová Rocks On The Road, asi nejlepší skladba na albu. Krásně zasněná bluesovka se vznešenou atmosférou Still Loving You Tonight, s kytarou tak trochu do Jimmy Pageho. Blues, dávno neslyšené, k JETHRO TULL organicky náležící, se ozývá také ve vynikající Sleeping With The Dog. Pro tyto skladby má smysl vydržet.
Deska není jako celek tak děsná pruda, jako ty tři předchozí, jen často vycpávková nuda. Roztahanost nahrávky unavuje, těch pár dobrých písní se v rozvleklém celku utápí. Kapela sice dávno ztratila svoji originalitu (flétna fakt nestačí), avšak začíná být aspoň použitelná. Zatím hlavně ze studijních důvodů. A na několika vzácných místech dokonce i s potěšením.
Nic moc, přesto snesu, pro těch pár hezkých písní.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Stern, Mike / Standards And Other Songs (1992)
Sternovo páté studiové album je svým způsobem unikátní v kytarovém projevu. Alba před tímto byly kytarovou fůzí jazzu a rocku, ale na této desce Mike svou hru pojal jinak. Představuje naprosto čisté kytarové linie, zahrané s nadhledem a noblesou, žádná zbytečná klišé. Mike používá pro kytaru pouze jeden čistý zvuk, /žádná zkreslení/ nepřepíná kytary pro podklad a sólování, jako u jeho prací před, ale i po tomto díle.
Za bicí usedl Al Foster, technický hráč s jemným vedením rytmiky. Hodně využívá velký činel, který je charakteristický pro jeho hru. Bicí doplňuje kontrabas /Jay Anderson, Larry Grenadier/, což je dobrá volba, zvukově to k sobě pasuje. De fakto, skoro celé album je hrané v triu bicí, kontrabas, el. kytara. Vyjímkou je skladba L Bird s účastí Randy Breckera na trumpetu a v Lost Time hraje na saxofon Bob Berg. Na albu jsou i klávesové plochy /minimálně/, o které se zasloužil Gil Goldstein - producent alba.
Díky tomuto albu Mike Stern prorazil a byl zvolen časopisem Guitar Player nejlepším kytaristou roku 1993. Já bych ho ocenil ještě dříve než po páté /šesté/ studiovce, ale nemám k tomu mandát, tak to za sebe zdělím aspoň takto.
Standard and ...... je složen z jedenácti songů, osm z nich jsou jazzové standardy od Corey, Davise, Monka, Coltrana a dalších. Mike si zapsal tři zásluhy - L Bird, Lost Time a Source. Tohle album si moc neužívám. Stern mě dostal svojí jinou hudbou, ale po kytarové stránce je to pořád paráda. ***z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Standards And Other Songs
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Jethro Tull / Rock Island (1989)
| 12.04.2024 | Představte si, že sedíte v zahradě, kde všechno kvete. Tráva je krásně zelená, větve stromů jsou plné ovoce, slunce svítí, vítr šumí, pohoda. Pak si chcete utrhnout jablko, a v ten moment zjistíte, že všechno jsou to jen umělé kulisy, žádná zahrada. I ta postava, co k vám mluví, je otřískaná loutka s pitvornými pohyby a zkresleným hlasem. Přesně takhle na mě působí album Rock Island. Jako divadelní adaptace místo reality, pouhá hra na téma JETHRO TULL.
Všechno je zde jenom "jako". Kytara, jako JETHRO TULL. Flétna, jako JETHRO TULL. Sestava, jako JETHRO TULL. Hudba zní taky jako JETHRO TULL. Vůbec tak však nepůsobí, nemá její účinek, je to prázdná nádoba s pouťově vyvedeným nápisem JETHRO TULL.
Máme zde opět jednu skladbu, jejíž působnost prolamuje bariéru netečnosti. Jediná skladba zvoní na emoce, má sílu a dokáže rozeznít posluchačovo vnímavé nitro. Jde o píseň The Whaler's Dues, mocnou i jemnou současně. Pak jsou dobré už jen fragmenty, například instrumentální úvod Strange Avenues, než ji Anderson pokazí rozvrzaným zpěvem. Zbytek alba jsou piliny a bláto.
Mám-li skupinu rád, těším se na její dobrá alba, skvělé písně. U těch špatných si nebudu nic nalhávat, a přiznám, že je nechci. Že mi nic neříkají. Nějaké milosrdenství a odpuštění, za zásluhy? Jen pokus o oklamání sebe sama, se všemi důsledky. Poslech hudby je nemilosrdně pravdivý. Líbí/nelíbí. Hotovo. Škoda, že JETHRO TULL v období po roce 1982 mají etapu "nelíbí". Škoda, ale taková je realita.
Pořád nelíbí.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Winter, Johnny / Step Back (2014)
Dňa 16. júla 2014 zomrel jeden z najväčších bluesových gitaristov sveta – Johnny Winter. Mal sedemdesiat rokov. Posledným štúdiovým dôkazom jeho majstrovstva tak ostáva album Step Back, ktorý sa na pultoch objavil 2. septembra toho istého roka.
Dielo našťastie stihol dokončiť, dokonca sa po jeho nahratí vybral aj na turné po Európe. Produkoval ho jeho gitarista Paul Nelson a obsahuje trinásť skladieb, z ktorých ani jedan nie je autorská. Bluesové štandardy nahral s plejádou hostí, od Joe Bonamassu (ako inak, kde ten nie je) cez Erica Claptona, Billyho Gibbonsa, Leslieho Westa, až po Dr. Johna, Blues Brothers Horns a dokonca Joe Perryho. Ide teda o prakticky rovnaký model, aký zvolil pri svojom predchádzajúcom albume Roots z roka 2011.
A výsledok je podobný.
Johnny na sklonku života nemusel naozaj nikomu nič dokazovať. Hrá pre radosť, núka viacero skladieb, ktoré prenikli až do popových vôd (Unchain My Heart), prípadne patria ku klasikám blues a rokenrolu (Who Do You Love, Sweet Sixteen, My Babe, Long Tall Sally). Sound je zemitý, moderný, ale pritom stále uveriteľný, presvedčivý, prirodzený. Hostia majú zväčša priestor na nejaké to druhé sólo, pretože, čo si budeme hovoriť, počúvať Wintera a nepočuť jeho sólovú hru, to je ako ísť na koncert a počúvať playback. Našťastie, Johnny je zo starej školy a niečo také mrzké ako je zmierenie sa s druhými husľami mu ani na um nezišlo. Dúfam, že aj mne toto prirodzené muzikantské presvedčenie vydrží po celý život. Blues je emócia, Winter je blues.
Nemá veľmi zmysel vypichovať tú alebo onakú skladbu, predsa len však musím zmieniť countrybluesovú verziu Who Do You Love. Túto skladbu hral hádam každý, kto niekedy pričuchol k blues, existuje naozaj veľké množstvo verzií, ale táto je opäť trocha iná, svojská, originálna. To je veru majstrovstvo, prísť s novou fazetou do zdanlivo preskúmaného vesmíru. A sólová exhibícia Johnnyho Wintera, len akustika a spev, v Death Letter ukazuje, prečo bol jedným z najlepších bluesmanov na planéte Zem.
Album Step Back získal v roku 2015 hneď dve významné ocenenia. Grammy a Blues Music Awards za najlepší bluesový album uplynulého roka. To je však detail, podstatné je, že je to príjemná bluesová muzika. Nebúra hranice, skrátka je a je ako staré pyžamo, v ktorom sa doma cítim najpríjemnejšie. Tri a pol hviezdy zaokrúhlim nahor. Ďakujem, majstre!
P.S. Zaujímavo je riešený papierový rozkladací obal cédečka. Keď ho otvoríte, sám vám vysunie CD. Milé.
P.P.S. Je až znepokojivé, koľkí z hostí už tu s nami nie sú. Leslie West, Dr. John. Mizne nám jedna z najinšpirúcujejších rockových generácií. Aspoň takto tu s nami ostávajú.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Step Back
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
VARIOUS ARTISTS / Let The Electric Children Play – The underground story of Transatlantic Records 1968-1976 (2017)
Príbeh undergroundu na prelome 60. a 70.rokov minulého storočia je téma, ktorá bude ešte dlho poskytovať historikom látku na skúmanie. Jedným z vynikajúcich pramenných materiálov je trojdisková kolekcia Let The Electric Children Play – The Underground Story Of Translatlantic Records 1968-1976, ktorú vydalo Esoteric Recordings v roku 2017.
Koncom 60. rokov sa na britskom hudobnom trhu prudko menili podmienky. Nová rocková muzika opantala poslucháčov a bolo jasné, že to, čo nazývame undergroundom, bude možné predávať v mainstreamovom meradle. Jednou z prvých spoločností, ktorá vydávala túto progresívnu (nezamieňať si s tým, čo sa dnes nazýva progresívny rock) muziku, bola Island. Dokázala konkurovať veľkým značkám, ktoré nelenili a rýchlo začali zakladať odnože zamerané na túto pestrú rockovú revolúciu. Decca vytvorila značku Deram, EMI sa vytasila s labelom Harvest, no a Phillips na konci roka 1969 vytvoril asi najpôsobivejší label Vertigo.
Translatlantic Records založil v roku 1961 Nat Joseph. Pôvodne šlo o folkový label, ale v roku 1967 postupne vydával aj nejaké diela využívajúce elektrické nástroje. Na prelome šiestej a siedmej dekády vydal aj viaceré rockové albumy a pokračoval v tom až do roka 1975. Vtedy Joseph predal trojštvrtinový podiel v spoločnosti skupine Granada Group. Tá ho o dva roky odpredala skupine Marshall Cavendish a Joseph jej predal svoj zostávajúci podiel. V rámci rebrandingu vzniklo Logo Records a to bol koniec Transatlantic.
Poďme sa pozrieť na jej najrockovejšie obdobie. Prezentovaná muzika je kúzelná. Silno folkrocková, ale so zaujímavými presahmi. Je jasné, že Transatlantic zachytávali zväčša menej známe formácie a máloktorá sa preslávila (nepočítam folk rockové veličiny typu Pentangle). Napriek tomu zazmluvnila niekoľko skvelých mien, často na začiatku kariéry. Preto tu nájdeme The Sallyangie, a teda súrodencov Mikea a Sally Oldfieldovcov, debut Petra Bardensa (z Camel) alebo hoci Gerryho Raffertyho a skupinu The Humblebums.
Rockové smršte ako Stray, Jody Grind, Skin Alley alebo Little Free Rock sú mi dôverne známe, rovnako ako jazzrocková kapela Circus, v ktorej hral dychár Mel Collins známy z King Crimson alebo Camel. Zaujímavá je aj tá naozaj undergroundová vetva reprezentovaná kapelami ako The Deviants, prípadne artrockové kapely typu CMU, Marsupilami alebo Gryphon. O folk rocku to je predovšetkým (Pentangle, Carolanne Peg, Gordon Giltrap, Jan Dukes De Grey...), príjemne dopĺňa celkovú mozaiku.
Je mi jasné, že toto nie je úplne prvoligová respektíve slávna muzika, ale je zaujímavá a atmosféra na troch diskoch ma opantáva. Výhodou je, že skladby sú radené takmer bez výnimky chronologicky (dátum vydania sa evidentne sem-tam líšil od nahratia), čím sa pred poslucháčom otvára príbeh rozvoja hudby naprieč deviatimi rokmi, v rámci ktorých sa snažila napodobiť Veľký tresk.
A preto nemôžem inak, ako túto kompiláciu vychváliť. Je dokonalá. A v podstate je úplne jedno, aké skladby sú do nej zaradené a aké chýbajú. Je to nádherný trip do éry, keď sa rock stal mainstreamom a znel originálne.
» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Let The Electric Children Play – The underground story of Transatlantic Records 1968-1976
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS
Jethro Tull / Crest Of A Knave (1987)
Pokud hudebník nechá projít výstupní kontrolou takový "výtvor", jakým je Under Wraps, tak to značí závažné chyby v jeho systému. Pokud se v dalším produktu tyto chyby stále projevují a přidávají se k nim nové, nezbývá, než konstatovat, že závažnost problémů je vskutku vysoká.
Album znám od dob vydání, slyšel jsem je mnohokrát. Nikdy se mi nelíbilo. Je prázdné a chatrné, vystavěné na osmdesátkové estetice, co je zaplátovaná zbytky originální tváře JETHRO TULL. Velmi ledabyle zaplátovaná. Do chaloupky fouká spoustou děr, muzika nedrží pohromadě, drolí se při každém pokusu o poslech.
Dva markanty: První - osmdesátky se svými diskoklávesami a popími rytmy si stále vybírají svoji daň. Sice ne všude, ale hned rozjezd úvodní skladby je fujtajblózní. Druhý - Anderson se porouchal. Z jeho hlasu se stalo rozviklané krákorání, v jehož plytkosti nezůstalo ani zbla dřívější emocionální škály a přesvědčivosti. Je smutné být svědkem takového trápení. Třeba Jump Start doslova bolí poslouchat. Jakoby místo ztraceného hlasu dostal umělou protézu, s níž se ještě nenaučil žít. Přehlídka vokální paraplegie deptá posluchače.
Na albu je jedna pěkná skladba, i přes všechny výše uvedené výhrady. Tou je Farm On The Freeway, s povedeným melodickým motivem a melancholickou atmosférou, po dlouhé době přinášející působivé flétnové vyhrávky. I ten zteřelý Andersonův hlas v ní tak nějak rezonuje. Akorát tam nacházím pár míst, která jsou téměř zkopírovaná z úspěšných skladeb 70. let. Ale budiž, self revival se povoluje. Zbytek alba je už jen stínem toho, co má hudba přinášet, tristní dojem nezachraňuje ani často vyzdvihovaná Budapest, což je ve skutečnosti jen sentimentálně odskuhraný nafouknutě patetický song. Korunu umělecké zkáze nasazuje trapné kopírování DIRE STRAITS ve skladbě The Waking Edge.
Verdikt? Další album JETHRO TULL, které si už nikdy nepustím.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Crest Of A Knave
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Under Wraps (1984)
| 10.04.2024 | Na albu The Broadsword And The Beast se JETHRO TULL povedlo zkonsolidovat svoje síly a předvedli maximální výkon. Po nepovedeném A se vše sjednotilo do služby skladbě a výsledek byl náramný. Kompaktní klenuté písně s dějem, dramatickým příběhem a poslestvím. To, co bylo naznačeno na Stormwatch se podařilo dovést do dokonalosti. Zdálo se, že dál by mělo být vše v pořádku. Jenže pak vyšlo Under Wraps.
Někdy na podzim 1988 jsem si kupoval svůj první CD přehrávač. Vím už jen, že byl značky SHARP, a jel jsem si pro něj vlakem do Třebíče. První dva kompaktní disky jsem měl na burze koupené o pár měsíců dřív. Byli to MANOWAR 1987 a ANTHRAX 1988, spokojenost náramná. Jenže pak jsem si koupil Under Wraps.
Časem začal ve sbírce art rock a prog metal převládat. Plus klasika a jazz. Poznávání hudby, její historie a vývoje, souvislostí, osobností, celého dění, to je nekonečné dobrodružství. Obzvláště v dobách neexistence internetu byly seriózní informace vzácné, víc fungovala představivost a intuice. I tak se alespoň z bookletů CD louskala pomocí slovníku nějaká fakta o kapelách a jejích členech. Mělo to z dnešního pohledu těžko definovatelné kouzlo. Poznával jsem spoustu dnes zapomenutých kapel, špičkových, dobrých, méně dobrých, i špatných. A pak tady bylo Under Wraps.
Vždycky musí existovat nějaké zlo, aby bylo možné rozeznat dobro. Že bude za sebou následovat trojice A - The Broadsword And The Beast - Under Wraps, musel vymyslet hodně potměšilý hudební Satyr. Centrální nebetyčný obelisk hudební nádhery vyniká ještě více právě díky tomu, že jej z obou stran obklopuje marnost lidského snažení. V tom vidím jediný přínos A a Under Wraps.
Poznávání hudby mi přineslo za posledních cca 45 let hodně zážitků. Nejvíce si člověk pamatuje ty výrazné, extrémní, ať pozitivně, či negativně. JETHRO TULL dokázali stát na obou pólech současně, a to v rozmezí dvou let. I k tomu je potřeba pořádná míra excentričnosti. Díky mistře Iane za The Broadsword And The Beast. A protože to tak muselo být, aby byla zachována rovnováha vesmíru - díky za Under Wraps.
Hluboká nula.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Under Wraps
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / The Broadsword And The Beast (1982)
The Broadsword And The Beast má něco, co jiné desky JETHRO TULL nemají, a nikdy mít nebudou. Nikdy to "něco" mít nebudou ani desky jiných art rockových titánů. V tom památném roce 1982 to byla první nahrávka uměleckého rocku, kterou jsem kdy slyšel, a okamžitě dokázala udělat revoluci v mém, do té doby výhradně metalovém, posluchačském směřování. Následně jsem se seznamoval s YES, PINK FLOYD a dalšími, ale JETHRO TULL s tímto albem byli první. A první může být jen jeden.
Deska slyšena nesčíslněkrát. Je neoposlouchatelná. Každý poslech je silný, jako ten první. Existuje jen málo hudebních děl, která na mne takto konstantně působí. Pár by se jich našlo, na doplnění té pověstné desítky na pustý ostrov. Celou dobu recenzování JETHRO TULL se těším, až dojdu k Broadswordu, a konečně jsem se té zázračné hudební Bonanzy dočkal.
Je zde všechno, co od hudby chci, vše co potřebuji a očekávám. Celé spetrum hudebních nálad je rozkryto, otevřeno do široka, vyplněno tím nejkrásnějším, co lze vymyslet. Dokonalou hudbou. Vzácným umělcům se taková věc povede naplno jednou za život. Dvořák si to vybral v Deváté, Anderson ve čtrnáctém řadovém albu. Tak to prostě je.
Způsob používání elektronických zvuků tentokrát perfektně souzní se zvolenými hudebními tématy. Elektronika dává mnoho možností, akorát v osmdesátkách se s ní více sekýrovalo a šminkovalo, než tvořilo. Zde je vzorně využita k navození, podbarvení i vygradování atmosféry každé skladby. Kytary se nevytrácejí, naopak, vždy vyjedou v ten pravý moment aby se svým partem strefily do správného místa ve skladbě. Plastická basa krásně hladí, třeba závěr Seal Driver má přímo terapeutické účinky. Pocity v jednotlivých písních se přelévají od tíživých až temných po hravě rozpustile barevné. Rozlétavá hudební matérie proniká úplně všude. Vzájemná vyváženost hudebních složek je přímo ukázková. Harmonie se rozvíjejí k maximální působnosti na posluchače, dokážou ohromit, obejmout i dojímat současně.
Řazení skladeb má svoji logiku, je vystavěno jako okénka, kterými nahlížíte do fantaskní krajiny a v paměti si ji sestavujete. Už tajuplný úvod skladby Beastie dává pocítit, že zde bude něco mimořádného. Odjinud, než bylo dosud zvykem. Působivá dramaturgie skladeb, jak jdou po sobě, rozkrývá paletu všech myslitelných emocí. Když přijde po nestřídmě rozmanité Flying Colours zadumaně posmutnělá Slow Marching Band, na kterou naváže temnotou duši pohlcující Broadsword, aby pak provedl masáž srdce důrazně rytmickou i splývavou Pussy Willow, je intenzita zážitků přímo extatická. Vypravěčův hlas je tentokrát položený do nižších a klidnějších poloh, než obvykle, a tím se stává více partnerem k ostatním nástrojům. Míra a rozvaha, kterou Anderson dává vyvřít emocím ve svém zpěvu, vede k tak přesnému dávkování, až se toho nelze nasytit. Dokáže královsky rozprávět o legendách, jako nikdo před ním. Už zase je minstrel, navíc elf a čaroděj.
Poslední skladba je nejsmutnější, přímo trýznivě truchlivá. Protože je poslední. Cheerio je symbol konce. Naštěstí v pozdější CD reedici je dostatek bonusů (například balada Jack A Lynn, obsahující nosnou Andersonovu hru na akustickou kytaru, ta na albu doslova chybí), které dovolí zážitek z alba prodloužit o další půlhodinu. Ne všechny jsou úplně stoprocentní, ale nálada zůstává, a je to pořád lepší, než skončit prostým Čau. Něco tak intenzívního, taková síla bezbřehých zážitků, ta zaslouží doznívat dlouho.
Co dodat? Jedno z nejlepších alb mého života. Bez něj by byl svět o něco chudší.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Zappa, Frank / The Mothers of Invention - Absolutely Free (1967)
Absolutely Free byla jedna z prvních desek, kterou vydal Frank Zappa v polovině šedesátých let se skupinou Mothers Of Invention. O těchto deskách psal Jiří Černý v Jazz bulletinu, čtení to bylo pěkný, ale desky k nahrání se moc sehnat nedaly.
Tahle deska začíná písní Plastic People, která byla ponětem k názvu naší skupiny Plastic People Of The Universe, kteří v té době písně Mothers Of invention hráli na koncertech. Na úvodu moderátor uvádí prezidenta USA na nějakém meetingu, ten se zmůže pouze na pozdrav “spoluobčané“. Teorie Franka Zappy plastické lidi charakterizuje jako bytosti bez názoru, kteří se podvolují názorům nadřazeného vůdce. Už názvy skladeb hovoří za vše “Švestkový vévoda (The Duke of Prunes)“, krátká rytmicky složitá Call Any Vegetable není o zelenině, ale o pacientovi, který vegetativně přežívá. Invocation and Ritual Dance of the Young Pumpkin (Vyvolání a ritualní tanec mladé dýně) je náznak fusion v provedení Mothers Of Invention. Mladou dýní byla pozdější manželka Franka Zappy Gail, která mu na obalu vykukuje nad ramenem. V mojí CD verzi jsou vloženy dvě skladby ze singlů Big Leg Emma a Why Don´tcha Do Me Right?, obě mám hodně rád. Další skladbou, která stojí za zmínku je Status Back Baby a Son Of Suzy Creamceese, druhá jmenovaná má poměrně složité rytmické schéma. Deska končí skladbou s všeříkajícím názvem America Drinks & Goes Home (Amerika chlastá a jde domů).
Na dobu vzniku to byla hodně revoluční deska hudby Franka Zappa charakterizované náhlými změnami rytmů a temp, změnami nálad a plná humoru a dělání si legrace i ze sebe. Ze všech skladeb je znát, že si to muzikanti užívají, prostě vyblbnou se. Měl jsem možnost to částečně prožít na koncertě Grandmothers v Brně, ve skupině Grandmothers hrají Don Preston a Bunk Gardner a hrají písně z počátků Mothers Of Invention. Tahle deska se mi líbí moc a dát jí méně, než maximum nejde.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Absolutely Free
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Heavenly Cream / An Acoustic Tribute To Cream (2023)
Pocta priekopníkom tvrdej muziky v akustickom šate? To býva veľký risk. Projekt Heavenly Cream – An Acoustic Tribute To Cream som však nemohol nechať nepovšimnutý.
Dozvedel som sa o ňom až v obchode s CD, reku, aha, takého čoskoro vyjde. Nelenil som a dielo si objednal. Ja Cream milujem, Ginger Baker je jedným z mojich vzorov a iniciačných bubeníkov, nuž jeho prítomnosť robila z mojich očakávaní priam nevydržateľný pocit. A už je po ňom.
Nahrávka je nesmierne pohodová. Je to v podstate best of Cream nahraný hromadou muzikantov. Štyri skladby odbúchal Ginger, kým, žiaľ, zomrel. Ústredným hudobníkom sa tak stal multiinštrumentalista Malcolm Bruce, syn slávneho otca. A ide mu to! Druhým do partie je gitarista Bernie Mardsen, skúsený veterán, ktorého azda nemusím predstavovať. Pete Brown, otec celého projektu, prizval plejádu muzikantov, ktorých mám veľmi rád. Speváci ako Paul Rodgers, speváčky ako Maggie Bell, gitaristi Clem Clempson, Joe Bonamassa (kde ten nie je pichnutý...), basák Neil Murray a kopa ďalších, vrátane rozsiahlej sláčikovej sekcie.
Mohlo by sa zdať, že pod nánosom hudobníkov sa stratí samotná muzika. Ale práve naopak! Hudba je až subtílna, nikto sa nepredvádza, aranžmány sú vkusné a popravde, často si ich ani nevšímam, lebo atmosféra ma pohlcuje nad rámec analytických tikov môjho mozgu. Občas niečo prekvapí, napríklad dychová medzihra vo Sweet Wine. Nechýbajú tie najväčšie skladby ako napríklad White Room, Sunshine Of Your Love, Politician, Badge, Spoonful, Crossroads a iné (dokopy ich je pätnásť). Take It Back je ediná vymykajúca sa skladba zo zástupu „hitov“. Skvelo ju zaspievala Maggie Bell. A aj jej duet s Bobby Rushom v Sitting On Top Of The World je zaujímavý.
Ako nie som priaznivec tribute albumov, tak ma táto kolekcia akustického Creamu baví. Veľmi. V roku 2023 ma asi nič nezasiahlo viac. Aj preto toto cédečko odporúčam všetkým fanúšikom kapely Cream, má v sebe čosi upokojujúce a zároveň návykové. Hudba sa na nič nehrá, ľahko plynie a je to milá pocta. Viac od nej naozaj nežiadam.
» ostatní recenze alba Heavenly Cream - An Acoustic Tribute To Cream
» popis a diskografie skupiny Heavenly Cream