Naposledy přidané recenze
Krokus / Hoodoo (2010)
| 11.01.2024 | Švajčiarsku kapelu Krokus som nikdy nepočúval. Patrí k tým mnohým súborom, ktoré sa v rockovom oceáne pohybujú s ladnosťou žraloka, ale ako na truc sa ani raz nepriblížili k môjmu zornému poľu. A tak sa môj lovecký inštinkt prebral až keď vyšiel album Hoodoo.
Áno, pomohla tomu tunajšia recenzia (ešte na progboarde), zadrela do mňa osteň zvedavosti. Mierny. Začal som sa o kapelu bližšie zaujímať a chcel som si kúpiť jej debut zo sedemdesiateho šiesteho. Mám dobrú skúsenosť s kapelami, ktoré sa presadili v neskorších dekádach, ale začínali v 70. rokoch. Lenže zohnať sa mi ho nepodarilo, a tak som svoju drobnú túžbu pochoval do podvedomia a venoval sa inej, dostupnej muzike.
Až v roku 2022 som v obchode náhodou zazrel obal albumu Hoodoo, podvedomie mi dalo kopačku, spomenul som si, že ma kedysi zaujala recenzia a dielo som si kúpil.
Rovno prezradím, že dobre som urobil!
Iste, to označenie z miestnej recenzie – švajčiarske AC/DC – sedí ako povestný zadok na šerbeľ. Jedenásť skladieb by si nepozornejší poslucháč pokojne mohol pomýliť s austrálskymi borcami. A pri takej Rock’n’roll Handshake, Dirty Street alebo Keep Me Rolling aj ten pozornejší. Mne sa páči celková energia, ktorá na mňa z nahrávky dýcha. Toto nie je žiadny zločin na odobratie vodičáku pri dychovej skúške, toto je príjemný vietor, vďaka ktorému je zrazu aj leto znesiteľným obdobím. Občas má až heavymetalový kovový nádych (In My Blood, Firestar), ale nikdy neskĺzne do nepríjemného víchra.
Najviac sa mi páči temná náladová skladba Hoodoo Woman. Najmenej ma presvedčil divne heavy zaonačený cover Born To Be Wild. Viem si album predstaviť bez neho. Podobne hororová hrmavica Ride Into The Sun mi úplne nesadla, mám z nej taký ten „ejtýsovský“ pocit.
Musím sa priznať, že ma tento album oslovil na prvé počutie a siaham po ňom posledné dva roky častejšie, než by som si kedy predstavoval. Je to výborný oddychový (čítaj energický) rock. Rád popri ňom relaxujem.
» ostatní recenze alba Krokus - Hoodoo
» popis a diskografie skupiny Krokus
UFO / No Heavy Petting (1976)
| 10.01.2024 | UFO je jedna z tých príjemnejších priamočiarych gitarových hardrockových kapiel, ktoré poznám. Piaty štúdiový album No Heavy Petting je, povedal by som, rutinnou záležitosťou. Prečo? Čítajte ďalej!
Myslím si, že môj nezáujem o UFO, ktorý som si pestoval až do dospelosti (s výnimkou hitu Doctor Doctor), spôsobil, že ma kapela nechytila v tom správnom období. Počúvať ju v puberte, verím, že by som jej prepadol. Takto sa mi „iba“ páči. V priebehu rokov sa mi vykryštalizovala štvorica diel, na ktoré prisahám. Strangers In The Night, The Visitor, Flying a Phenomenon, to sú veci, ktoré by som si vzal so sebou na pustý ostrov. Ale to neznamená, že nič iné od kapely nepočúvam. Naopak! Zbieram ju však veľmi vlažné, raz za pár rokov mi pribudne nejaký album. Naposledy som si kúpil práve No Heavy Petting v dvojdiskovej edícii z roka 2023. Chcel som si ho kúpiť už pred rokmi, ale záhadne zmizol z oficiálnej distribúcie, nuž som si musel počkať.
Kým sa pustím do skromného opisu skladieb, dovoľte mi sucho poznamenať, že obal sa mi nepáči.
Album začína riadne našliapnutým hitom Natural Thing, akoby pokračoval v šľapajách Force It. Ale... Nasleduje veľké ALE. Ako celok mi príde troška nesúrodý a aj z pohľadu zapamätateľných skladieb je na tom o niečo horšie ako Force It (o Phenomenon ani nevravím, to je iná liga). Akustický úvod I’m A Loser ma vyrušuje, hoci skladba je ďalšou spevnou melodickou záležitosťou. A tak to ide rad za radom. Skladby sú fajn, rýchla pecka Can You Roll Her má všetko, a predsa akoby jej čosi chýbalo. Podobne ako slaďáku Belladonna. Čo kapela zvládala na jednotku s hviezdičkou, sú refrény, každý si okamžite pospevujem. A Michael Schenker bol pravdepodobne najlepší melodik spomedzi všetkých gitaristov.
A je to tu! Tvrdá šprintérka Reasons Love ma baví veľmi. Škoda, že je osamotená, od Highway Lady ideme v zabehnutých neutrálnych brázdach. Ale čo to? Posadená hutná delovica On With The Action sa konečne vymyká šablóne a znie tak, ako si predstavujem riadny hard rock. Žiaľ, tuctová A Fool In Love ho nepodporí. Záverečná dumka Martian Landscape je fajn, pôsobí upokojujúco, ale len do momentu, kedy sa akosi kabaretne nakopne. Hm.
Šesť bonusových skladieb (z toho jedna je tam dvakrát, raz ako akustické demo, všakže, Have You Seen Me Lately Joan?) nevybočuje z radu. Zato druhý disk obsahuje koncertný záznam Live At The Roundhouse London 1976 z 28. apríla toho roka. Je lepší ako album, obsahuje mix skladieb zo všetkých troch štúdioviek so Schenkerom a ešte aj z debutu. Keďže som priaznivec koncertného besnenia, som za túto nahrávku rád.
Do hodnotenia ho však nezahrniem. Ako vnímam No Heavy Petting? Tri skladby sa mi zaliečajú veľmi, to je tretina albumu, a teda dám tri hviezdy (nie, nemá to logiku, ale páčilo sa mi, ako to znie). Každopádne mi neprekáža si toto dielo pustiť. UFO má chytľavú melodiku aj vtedy, keď absentujú výraznejšie motívy.
» ostatní recenze alba UFO - No Heavy Petting
» popis a diskografie skupiny UFO
Berry, Chuck / The Anthology (compilation, 2CD) (2000)
Keby po mne chcel ktokoľvek informáciu, čo je to rokenrol, dostal by odo mňa jedinú odpoveď – Chuck Berry.
Zabudnite na Elvisa, Little Richarda, Jerry Lee Lewisa, Buddy Hollyho a ďalších, Chuck Berry stelesňuje rock & roll. Bol na jeho počiatku, definoval ho, rozvíjal a priviedol na vrchol. Dovoľte mi zaspomínať na neho troška inak. Pre mňa to bol pojem vďaka filmu Návrat do budúcnosti, kde ho Michael Fox sprostredkovane naučil hrať rokenrol. Následne som ho v roku 1993 videl naživo v Bratislave pod Devínskym hradom. Dňa 13. júna toho roka sme tam stáli celá rodina a užívali si jeho povestný kačací krok. A to ešte nebolo všetko. O tejto akcii si prečítate v parádnom spomienkovom článku Chuck Berry na Devíne. Ďalší film, kde som na neho naďabil, hoci tam nehral veľkú rolu, bol Cadillac Records, film o Chess Records s Adrienom Brodym v role Leonarda Chessa. Je to príjemný, aj keď dosť premárnený film, ktorý mám svojim spôsobom rád.
Ale povedzme si pravdu. Jeho muziku som vnímal veľmi okrajovo (ako celé rokenrolové hnutie), pretože okrem príjemného rozptýlenia raz za čas tento žáner nepočúvam. Mám jeho skladby na rôznych kompiláciách (napr. vynikajúca štvordisková knižka A Complete Introduction To Chess) a najmä, jeho veci preberali a preberajú rockeri dodnes. Jeho coververzií je toľko, že na ne naďabím každú chvíľku u každého, kto to kedy s rockom myslel vážne. Mám podozrenie, že nikto na svete nie je toľko hraný ako Berry. Sám som hral s viacerými kapelami iba jediný z jeho hitov, a síce Johnny B. Goode, ale to na veci nič nemení. Inak, vedeli ste, že táto skladba je jediným rokenrolovým zástupcom na zlatom disku určenom pre dve vesmírne lode Voyager, ktoré v roku 1977 vyslali do vesmíru s cieľom ukázať mimozemšťanom našu mnohorakú pozemskú kultúru?
Berry bol búrlivák, sex, drogy a rokenrol spojené s väzením pre všetky tri tieto kľúčové slová... Zaujímavé je, že v 70. rokoch v podstate zanevrel na tvorbu a stal sa cover bandom samého seba. S rôznymi lokálnymi umelcami hral svoje hity po svete, až napokon zomrel ako deväťdesiatročný 18.10.2017.
Táto kompilácia má v sebe všetko. Hity (Maybellene, Roll Over Beethoven, Rock And Roll Music, Sweet Little Sixteen, Johnny B. Goode, Carol, Nadine (Is It You?), My Ding-A-Ling), bluesovky (napr. Wee Wee Hours, No Money Down, Memphis, Tennessee, Do You Love Me, Childhood Sweetheart, I Got To Find My Baby, Confessin’ The Blues, Bio). Rokenrol hrá prím, je všade (napr. School Day, Oh Baby Doll, Sweet Little Rock & Roller, Little Queenie, Back In The U.S.A., Promised Land, No Particular Place To Go, Tulane) a tiahne z neho pohoda. Ja viem, znie to čudne, keď revoltu rokenrolu dnes vnímam ako príjemnú záležitosť, z ktorej cítim nenáhlivosť dôb minulých. Aspoň mi to v dnešných hektických časoch tak pripadá.
Občas sa tam zjavia aj pekelne dobré temné skladby ako Downbound Train, podmanivé náladovky typu Havana Moon alebo Jo Jo Gunne, ostré kúsky á la Reelin’ And Rockin’ (som rád, že je tu aj dlhočizná koncertná verzia) či I Want To Be Your Driver, prípadne bluesové prerábky ako Don’t You Lie To Me. Takéto veci mám najradšej. A Tarantinovú filmovú reminiscenciu zo skladby You Never Can Tell mi nikto nikdy z hlavy nedostane.
Berry žil v ére singlov, nuž nečudo, že sa na ne sústredí aj výberovka The Anthology. Dočítal som sa, že obsahuje všetky á-strany singlov od Chess Records bez sviatočných singlov z rokov 1955-1965, jedenásť béčkových strán, tri single zo 70. rokov, sedem skladieb z albumov a jednu raritu z kompilácie Missing Berries (1990). Päťdesiat skladieb je pre mňa viac ako od Berryho potrebujem k životu, ale som rád, že ich mám.
The Anthology je vynikajúci výber, toto sú dejiny modernej populárnej hudby, krásny medzník na ceste od blues k rocku. Prekvapivo aj cez country, z ktorého Berry čerpal viaceré svoje inšpirácie, aby z nich spravil rokenrolové klasiky (napr. pretvorenie Ida Red na Maybellene). Keď mám chuť na rokenrol, Berry ponúka všetko, čo chcem.
» ostatní recenze alba Berry, Chuck - The Anthology (compilation, 2CD)
» popis a diskografie skupiny Berry, Chuck
AC/DC / Who Made Who (1986)
1986 byl parádní rok. Bylo mi 18, spousta věcí byla poprvé (nebo podruhé), kouřilo se (ještě pořád) skoro všude, frčely minisukně (už zase), takže bylo na co se dívat a v Americe se (furt ještě) točily skvělé filmy. Jeden takový se rozhodl natočit i slavný horrorový spisovatel Stephen King. Tenkrát ještě pil, fetoval a nepsal nudné, politicky korektní bláboly. A miloval rock and roll. Nepochybuju, že ho miluje dodnes, ale už mu ve svých románech zdaleka nedopřává tolik prostoru jako tenkrát. Dnes se angažuje už trochu jiným směrem. Jenomže dnes je dnes a tenkrát…
Jo, tenkrát! Stromy měly delší stín, holky vlhčí klín, na dně piva nebyl splín a Černobyl? Po něm měli u nás houbaři vyložený ráj. (Nepochybuji, že ta poslední informace pár lidí na Rockboardu zaujme.)
Ale zpátky ke Stephenu Kingovi.
Na kontě měl tehdy už osmnáct románů (z toho pět vydal pod pseudonymem Richard Bachman, kterýžto si narychlo vymyslel podle kapely Bachman-Turner Overdrive), a k tomu dvě povídkové sbírky. Podle jeho knih bylo do té doby natočeno devět filmů. Některé z nich režírovaly takové legendy jako Brian DePalma, Stanley Kubrick, David Cronenberg nebo John Carpenter.
Téměř vše, co bylo spojeno se jménem Stephen King, znamenalo obrovský úspěch.
V onom roce 1986 měl navíc do jeho bibliografie příbýt ještě proslulý horror To a desátou kingovskou adaptací se měl stát snímek Stůj při mně, natočený podle vynikající novely Tělo.
Kinga nenechávala filmová tvorba nikdy chladným a jsem si naprosto jist, že rock and roll byl na žebříčku jeho zájmů vždy minimálně v Top 5.
Tehdy ještě stále poměrně mladý (40), mimořádně úspěšný (a tudíž i přiměřeně bohatý) autor nadpřirozených horrorů a sci-fi thrillerů, k tomu všemu zanícený příznivec rockové muziky (dodnes hraje na kytaru v příležitostném bandu, složeném z dalších podobně postižených kolegů a k tomu sponzoruje několik rockových rádií), byl v roce 1986 rozjetý natolik, že se rozhodl natočit svůj vlastní film.
A jaký jiný film to při jeho zaměření mohl být než fantastický, horrorový a rock and rollový.
Stephen si napsal scénář (inspirovaný vlastní povídkou), do hlavní role obsadil Emilia Esteveze, tehdy vycházející mladou hollywoodskou hvězdu, která měla za sebou kultovní snímek Repo Man a před sebou mimořadně úspěšný western Mladé pušky, a sám se usadil na režisérskou stoličku.
A protože nebyl žádný troškař, ohledně hudby ke svému veledílu neoslovil nikoho jiného než své oblíbence AC/DC.
Ti pro Stephena sloźili a nahráli zbrusu novou skladbu "Who Made Who" a dvě instrumentálky – pomalou "D.T." a rychlou "Chase the Ace". Zbytek soundtracku tvořily dvě skladby z jejich tehdy posledního alba Fly on the Wall ("Sink the Pink" a remixovaná verze "Shake Your Foundations"), pomalá bluesovka z desky Dirty Deeds Done Dirt Cheap ("Ride On"), titulní pecka z For Those About to Rock a dva asi nejznámější kousky z proslulé Back in Black ("Hells Bells" a "You Shook Me All Night Long").
Myslím, že u nás (a možná ani ve světě) není mnoho lidí, kteří by si Kingův film, nazvaný Maximum Overdrive (česky uvedený mnohem později v televizi jako Vzpoura strojů), a album AC/DC s názvem Who Made Who spojovali.
Přesto tyto dva počiny patří k sobě – album bylo zcela oficiálním soundtrackem k filmu. Všechny výše jmenované skladby v něm zazní a některé z nich dokonce téměř kompletně.
Jelikož pro mě mají určitou hodnotu obě složky tohoto projektu, neodbudu tady ani jednu z nich.
Nejdříve si vezmu na paškál film.
Je jediný, který kdy Stephen King natočil. I když jeho jméno figuruje v úvodních titulcích k desítkám, dnes už možná i stovkám dalších celovečerních, televizních i krátkometrážních snímků a seriálů, jedině o Maximum Overdrive může říct, že je opravdu jeho.
Jaký je?
Béčkový a všeobecně obvykle velmi kritizovaný.
Zde je můj komentář, uveřejněný na CSFD (Česko-slovenské filmové databázi):
„Maximum Overdrive jsem viděl několik let předtím než u nás vyšla první kniha Stephena Kinga, takže mi tehdy jméno tvůrce vůbec nic neříkalo. Dokonce jsem to viděl ještě dřív než u nás v kině dávali Mladé pušky, takže Emilio Estevez na tom byl u mě podobně jako King. Jediné, co jsem znal dlouho a dobře, byli AC/DC.
Film se mi velice líbil a videokazetu s ním jsem si tehdy od kamaráda půjčoval pořád dokola. Teprve z hodnocení tady na csfd jsem zjistil, že většina lidí považuje ten film za špatný. Tenkrát bych se tomu asi divil, dnes už se nedivím ničemu. Ani tomu, jak odtud Zack Snyder v remake Dawn of the Dead vykopíroval tu scénu s kanálovou akcí. Myslím, že na jednoho zfetovaného spisovatele, kterým King v té době byl, je tohle velice slušná záležitost. A taky že na poli fantastického horroru patří Maximum Overdrive k tomu lepšímu, co v 80. letech vzniklo. I když je pravda, že na mém pohledu má lví podíl soundtrack, který mají na svědomí výhradně právě AC/DC.
A taky už mi začíná pomalu docházet, proč většina lidí ten film odsuzuje. Možná, že gró nespokojenců tvoří Stephenovi fanoušci, ošklíbající se nad tím, že se Mistr vykašlal na jakékoli hlubokomyslné psychologické prokreslování charakterů, které mu tak rádi připisují, a místo toho si natočil tuhle lehce ulítlou a fantasticky rock ’n’ rollovou filmovou pecku.“
Dodám ještě, že snímek obsahuje takové chuťovky jako přejetí parním válcem nebo zabití plechovkami, vrhanými automatem na Coca Colu. Sám King si v něm střihne malou roli chlápka, kterého při pokusu vybrat si peníze, bankomat opakovaně počastuje přízviskem "asshole".
Zda bych vám film doporučil?
Máte-li hodně rádi comicsy, horrory, nenáročné sci-fi nebo AC/DC, je tu určitá šance, že se vám to bude líbit.
A nyní zde na Rockboardu to hlavní: Muzika.
Ze tří nových skladeb je úvodní "Who Made Who" jasným vrcholem.
Z mého pohledu by se dala vyjádřit slovy: Nejlepší možný výsledek, jaký můžete získát pokud do hypotetického plniče snů zadáte údaje „AC/DC“, „1986“ a „pořádný hit“.
Přesně tohle splňuje tato pecka dokonale. Hypnoticky sugestivní, odsypávající tempo, které vás okamžitě zaháčkuje, podmanivý zpěv a úderný, snadno zapamatovatelný refrén.
Co chtít víc?
V každém případě, funguje to ve filmu i mimo něj. Alespoň na mě tedy naprosto spolehlivě.
Dokonce to na mě funguje natolik, že mám tuhle skladbu ve svém pomyslném Top 10 úplně všech písní kapely.
To samé pak mohu říct ještě o čtyřech dalších položkách tohoto alba (konkrétně "You Shook Me All Night Long", "Ride On", "Hells Bells" a "For Those About to Rock").
Což dělá dohromady celou polovinu desky.
Ozdobou té druhé půlky je pro mě další tehdejší novinka, instrumentálka "D.T.". Lehce (ale účinně) monotónní, naléhavá a opět velmi sugestivní. I u ní platí, že funguje skvěle jak ve filmu, tak zcela samostatně.
O obou skladbách z tehdejší poslední studiovky lze říct, že splňují standardní očekávání, jaká můžeme u AC/DC v polovině osmdesátek mít. Což zhruba znamená: dobrý, ale žádný zázrak. U "Sink the Pink" to platí doslova, u "Shake Your Foundations" lze zaznamenat i nějaké ty hitové ambice. Na kolik je píseň splňuje, to už záleží na vás. Za sebe bych se jako se zástupcem Fly on the Wall úplně spokojil s druhou jmenovanou a tu první nahradil něčím výživnějším.
Druhá (nová) instrumentálka "Chase the Ace" překvapí na AC/DC až nezvykle svižným tempem. Skutečně si hned tak nevzpomenu na moc jejich skladeb, které by uháněly vpřed takhle rychle. A ač právě to může v repertoáru kapely působit jako určité osvěžení, skladba se po chvíli i přes nedlouhou stopáž poněkud omrzí. To z ní dělá nejslabší novinku alba. A společně se "Sink the Pink" také jeho nejslabší kousek.
I tak jsem za něj rád.
Koneckonců, jsem rád za celé to album a film, kvůli němuž vzniklo.
Vzhledem k tomu všemu, co jsem tady o obojím napsal, i vzhledem k pro mě nezpochybnitelným kvalitám drtivé většiny skladeb, by bylo jakékoli hodnocení celku pod čtyři hvězdičky neadekvátní. A to přesto, že si Who Made Who jako celek pouštím jen málokdy. Zato většinu jednotlivých položek si poslechnu rád kdykoliv.
» ostatní recenze alba AC/DC - Who Made Who
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Cobham, Billy / Incoming (1989)
Incoming je v pořadí čtvrté studiové album v kolekci šesti /dost si podobných/ alb - od roku 1985 /Warning/ do roku 1994 /The Traveller/. Ta deska je ukázkou tehdejší jazzové fůze a zní velmi dobře i v současnosti. Album Incoming se mírné vymyká od předchozích tří alb. Je to tím, že Billy obmněnil komplet své spoluhráče a z předešlých desek se tohoto nahrávání už nikdo nezúčastnil.
Billy Cobham svoji baterii bicích podpořil perkusemi indonézana s japonskými kořeny jménem Nippy Noya. Bicí a perkuse jsou vystavěny na silném a propracovaném basovém základě. To je zřejmé hned na první poslech. Na baskytaru hraje Wolfgang Schmid. Tento hráč bude spolupracovat s Cobhamem na projektu Paradox/1996/ a Paradox - The First Second /1998/. Co je na albu Incoming příjemné? Je to melodika. Parádní klávesové podklady a vyhrávky, zajímavě propojené s kytarovými party. Kytara se prezentuje v několika různých levelech - akustika, elektrika a trochu i syntezátor.
Incoming je velmi zdařilá deska po stránce muzikantského kumštu a příjemných, dobře pochopitelných melodií. Všechna čest autorovi všech skladeb a producentovi v jednom - Billymu Cobhamovi. Samozdřejmě vzdávám hold i jeho spoluhráčům. Skvělá práce ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Incoming
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Winter, Johnny / Captured Live! (1976)
| 06.01.2024 | Dňa 1. marca 1976 vyšiel album Captured Live! bluesovému divochovi Johnnymu Winterovi a ja ho, samozrejme, mám v zbierke.
Nahrávalo sa v roku 1975 počas troch vystúpení v Kalifornii – 14. septembra v San Bernardine, 18. septembra v San Diegu a 20. septembra v Oaklande. Zostava je strohá, druhý gitarista Floyd Radford podporuje rytmiku v zložení Randy Jo Hobbs (basa) a Richard Hughes (bicie). Tohto bubeníka asi málokto pozná, je to asi aj preto, že v roku 1983 spáchal samovraždu.
Album obsahuje iba šesť skladieb. Začína bombou Bony Moronie a vlastne sa nezastaví, nepoľaví, nefláka. Väčšina skladieb uháňa, Roll With Me, Rock & Roll People, It’s All Over Now, ide o jednu pecku za druhou. Highway 61 Revisited je skoro jedenásťminútová slideová jazda, Bob Dylan určite netušil, že skladá trademarkovú vec Johnnyho Wintera! No a dvanásťminútový blizard Sweet Papa John? Ide o jedinú autorskú skladbu na albume, nádherné blues, a tá gitara! Ja by som vydržal Johnnyho počúvať večne.
V prípade Johnnyho Wintera je zbytočné nosiť drevo do lesa, bol to fenomenálny gitarista, tvrdý a bluesový, rockový a nekompromisný. V postapo svete by bol mutantom s tromi rukami, jednou z nich by bola gitara Gibson Firebird. Vždy, keď čítam ponosy o prekonaní sól v rockovej hudbe, spomeniem si na jeho dlhočizné gitarové bluesnenie a viem, že prekonaná je akurát rocková esencia v percepcii hudby u autora daného výroku. Skrátka nám rockerov ubúda. Nevadí!
Captured Live! je pre mňa synonymom pre divokú jazdu. Pokiaľ kladiete bezprostrednú emóciu nad sterilnú štúdiovú formu, je to album pre vás. Rozhodne je pre mňa!
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Captured Live!
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Winter, Johnny / Together: Edgar Winter and Johnny Winter Live (1976)
V roku 1976 vydal Johnny Winter hneď dva koncertné albumy. O Captured Live si povieme inokedy, dovoľte mi dnes upriamiť pozornosť na vzácny album Together, ktorý nahral so svojim bratom Edgarom.
Tridsaťsedem minút, sedem skladieb, dve skupiny na jednom pódiu hrajúce rokenrolové a soulové štandardy. Záznam tejto bratskej fúzie sa nahrával v Športovej aréne a swingovom auditóriu v San Diegu a platňa bola na pultoch v júli 1976, a teda iba tri mesiace po vydaní Captured Live. A pritom znie celkom inak. Je to vzácna príležitosť počuť, ako to šliape zdvojenému nástrojovému obsadeniu. A teda, šlo im to veľmi dobre.
Z hudby sa šíri pohoda. Spevné kúsky (Harlem Shuffle, Soul Man, Mercy, Mercy) mi zdvíhajú náladu., Nie je to úplne typická muzika pre Johnnyho Wintera, myslím si, že playlist výrazne dirigoval jeho brat Edgar. Napokon, je to hudobný chameleón, niet sa čomu diviť. Aj preto je zdanlivo nepatričné vsunutie baladickej You've Lost That Lovin' Feelin' do repertoáru tak akosi prirodzené. Šeštminútové rokenrolové medley (Rock & Roll Medley) je božské a pre mňa predstavuje vrchol albumu. Podobne ako nadväzujúca rokenrolová selanka Let The Good Times Roll.
Záverečné jedenásťminútové blues v strednom tempe Baby Whatcha Want Me To Do je druhým vrcholom, sólových klavírnych, saxofónových a gitarových vstupovje tam toľko, že by z toho bol protestný dav schopný zvrhnúť aj tú najmafiánskejšiu vládu v bohom zabudnutej postsocialistickej gubernii.
Ozaj, aj keď viem, že veda v umení, to je najmä meranie a opis formálnych javov, pričom jej takmer vždy uniká podstata (v hudbe je to meranie tempa, notové osnovy, apilkácia DR na výslednú surovinu, fyzikálne akustické zákonitosti, nástrojové obsadenie a jeho využitie v rámci kompozície, technika hry, kompozičné zákonitosti a pod.), musím skonštatovať, že zdvojené bratské vokály, keď si s rôznou intenzitou (od pišťania po vreskot) odpovedajú, považujem za veľký klad prezentovanej muziky.
Johnny Winter na pódiu, to je niečo ako báseň v srdci citlivého človeka. Je tam doma, je mu tam dobre a tento pocit prenáša i na mňa. So svojim bratom je jedna ruka, obaja si hosťujú na svojich albumoch v miere hedonistickej, nuž nečudo, že ani album Together nie je sklamaním. Opäť platí, že je radosť ho počúvať, aj keď hrá iba covery. Odozva publika je vrúcna, aj uprostred skladieb jej bratia nechajú priestor a dokonca sa aj radostne usmejú. A to je čaro umenia. Keby som mal toto dielo charakterizovať jediným slovom, volím „úsmev“.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Together: Edgar Winter and Johnny Winter Live
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Winter, Johnny / Saints and Sinners (1974)
Johnny Winter je môj najobľúbenejší biely bluesman hneď po Rorym Gallagherovi. Napriek tomu som sa jeho cédečkam vyhýbal roky rokúce. Vždy sa u mňa povaľoval nejaký dvojdiskový výber, ale to bolo všetko. Otec ho miloval, mali sme doma viacero platní, pamätám si najmä Serious Business (1985), kde mal Johnny v ruke podivnú gitaru bez hlavy. To bol vlastne aj prvý album, ktorý som od neho v detstve počul. Ale k nemu sa dostanem inokedy. V roku 1974 vydal Winter ďalší z radu skvelých albumov nazvaný Saints & Sinners, o ktorom si dnes niečo povieme.
V zostave sa vystriedala plejáda hudobníkov, za všetkých spomeniem jeho brata Edgara, ktorý prispel aj autorskou skladbou Rollin’ Cross The Country, bubeníka Bobbyho Caldwella, basáka Randyho Jo Hobbsa a gitaristu Ricka Derringera. Album vyšiel už vo februári 1974 a obsahoval desať skladieb, z ktorých len tri zložil Johnny Winter, ostatné sú prevzaté. Je tu aj ďalšia z mnohých prerábok skladieb od Rolling Stones – Stray Cat Blues. Ja som sa k albumu dostal pomerne neskoro, kúpil som si päťalbumovú lacnú krabičku Original Album Classics (2010) obsahujúcu albumy Johnny Winter, Second Winter, Live Johnny Winter And, Still Alive And Well a tento kúsok. Chýbali mi vtedy z neho tri albumy, a tak som neváhal.
Poďme k veci! Napokon, dielu nič nechýba, ide o klasickú nálož bluesových nálad v divokom a živelnom Johnnyho prevedení. Nikto nehral tak ostro a pritom podmanivo ako on! Iste, nie je práve skladateľ roka, ale ja ho jednoducho chcem počúvať, jedno, čo hrá. A to aj keď je jeho sound na tomto albume akoby vzdušnejší. Na úvod sa dokonca pokocháme ženskými zbormi (Stone County, Blinded By Love). Viete čo? Vôbec mu to neuberá na presvedčivosti. Winter sa nebojí sekať to hlava-nehlava. Pocta country Hanka WIlliamsa od rokenrolového kráľa (Chuck Berry) v podaní rockujúceho bluesmana? Thirty Days dokazuje, že aj takáto bizarná kombinácia môže byť funkčná.
Ako vždy, keď sa Winter rozhodne ukázať Rolling Stones, ako majú vyzerať ich skladby zahrané poriadne, výsledkom je absolútna pecka. Aj Stray Cat Blues sa mu vydaril rovnako ako živé prevedenie Jumpin’ Jack Flash na albume Live Johnny Winer And (dva kúsky zo Still Alive And Well si nechám na samostatnú recenziu). Osobne sa mi najviac páčia tri takmer po sebe idúce veci, a síce Rollin' 'Cross the Country, Riot In Cell Block #9 a Boney Maronie. Naopak, dychavičná rozkolísaná blbina Feedback on Highway 101 mi vôbec nešmakuje a nebyť jej, dal by som albumu absolutórium. Keby ju radšej nahradila bahnistá psychedelická bluesovka Dirty so znepokojivou flautou... Aspoň, že je tu ako bonus.
Aby som vás zbytočne neunavoval opismi, zhrniem to. Album Saints & Sinners je ďalším vynikajúcim dielom v Johnnyho diskografii. Raz počuť je viac ako stokrát čítať, nuž teda počúvajte!
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Saints and Sinners
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Ford, Robben / Soul On Ten (2009)
Robben Ford je kráľ bluesovej hudby na jazzových základoch. Koncertný album Soul On Ten je toho dôkazom.
Už úvodná pohoda v skladbe Supernatural ukazuje, aká úžasná vie byť živá hudba. Samozrejme, nechýbajú hitové kúsky á la bravúrna inštrumentálka Indianola. Hitové v zmysle, že si ich pamätám zo štúdiových albumov, nie, že by niekoho z masovej populácie naozaj zaujímali. Milujem inštrumentálne exhibície začlenené do tempa skladby, a tak jazzové vírenie s vynikajúcimi bubeníckymi minisólami v There’ll Never Be Another Me doslova milujem. Nechýba svojská verzia štandardu Spoonful. Ford je mimochodom jeden z mála gitaristov, ktorý dokáže funkovať tak, aby to znelo počúvateľne, priam rockovo. Neveríte, vypočujte si Nothin’ To Nobody. Bonusom je parádne basové sólo.
Celkovo tu nájdete osem skladieb z koncertu v The Independent v San Franciscu a dve skladby nahrané naživo v štúdiu. Táto forma nahrávania mi ako hudobníkovi veľmi sedí, rozumiem, prečo sa k nej Ford upol. V štúdiu vládla pohoda, Don’t Worry ‘Bout Me znie neuveriteľne pestro a zároveň konzistentne.
Soul On Ten sa počúva jedna báseň. Ako od víťaza Hviezdoslavovho Kubína a z pera velikána Rúfusovho typu.
P. S. Forda som videl naživo 20.10.2002 v Bratislave na Jazzových dňoch v dnes už zbúranom PKO. Bol skvelý.
» ostatní recenze alba Ford, Robben - Soul On Ten
» popis a diskografie skupiny Ford, Robben
Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík, Radim Hladík a Jan Hrubý S nebem to mám dobrý (2017)
Mám rád živáky a mám rád tria. A mám rád Mišíka, který to musí mít s nebem opravdu dobrý, když je navzdory všem životním a zdravotním peripetiím schopen držet laťku pořád proklatě vysoko – samozřejmě byla alba lepší a alba horší (rozuměj, která se mi líbila víc a která míň), momentálně si ale nevybavuji žádné, které bych označil za špatné (čili se mi nelíbilo vůbec, i když to poslední k tomu nemá daleko). Tento živák mi v době vydání (2017) nějak unikl, zaznamenal jsem jej až když bylo inzerováno loňské vydání na vinylu. A když retro, tak retro – ani jsem se nepídil po CD, rovnou zakoupil elpíčko (teď je trendy uvádět barvu média, takže white vinyl) a zase jednou probudil k životu svůj téměř muzeální, leč stále ke všemu svolný gramec Tesla G710A (silver/black).
Album je záznamem vystoupení tria na festivalu Valašský špalíček 2004. U desky není žádný booklet a i obal a etiketa jsou na informace poměrně skoupé, k dispozici jsou jen ty nejzákladnější. Po zvukové stránce mi nahrávka přijde v pořádku, jen trochu škoda upozaděného publika, což nahrávce ubírá na koncertní atmosféře; dosti dlouhá inkubační doba ale dává tušit, že za tímto účelem možná ani nebyla primárně pořizována. Písní je osm, v té době aktuální repertoár se poctivě dělí o stopáž s trvalkami, bez nichž by už asi žádné Mišíkovo hraní nebylo úplné (Obelisk, Sochy, Variace… – co naplat, první dvě alba byla asi opravdu nejnadupanější). Zpěvák se v průběhu své kariéry posouvá od „muzikantského“ zpívání blíže k „písničkářskému“ deklamování a tady mu to opravdu svědčí: zpívá uvolněně, s nadhledem a navíc je mu všude dobře rozumět, což zdaleka ne vždy bylo pravidlem.
Ze sidemanů víc září Jan Hrubý – docela rád bych si poslechl jiný koncert tohoto tria a skoro bych si tipl, že pokaždé hrál trochu jinak, podle momentální nálady, i když jsem se i dočetl, že řada zdánlivě improvizovaných sól mívá víceméně pevnou strukturu (ptali se prý Thelonia Monka, proč v jedné skladbě hraje pořád stejné sólo, a on na to: „A znáte snad nějaké lepší?“). Pokud jde o Radima Hladíka, jeho vyhrávky jsou brilantní, ale nemůžu si pomoct, tak nějak předvídatelné, což mě jen utvrzuje v názoru, jejž jsem si na něj utvořil už dávno: že byl nezpochybnitelně virtuosním hráčem, ale s invencí už to tak žhavé nebylo. Jistě, tohle je hlavně Mišíkova show a Radim je tu – řečeno cyklistickou terminologií – spíš v roli superdomestika. Přesto mi to nedalo a pro srovnání jsem si pustil jen o rok mladší nahrávku jiného tria ve stejném nástrojovém obsazení – Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý: Unplugged (2005) – a mezi kytarou a houslemi to jiskřilo víc. Abych byl ale spravedlivý: Andršt byl přece jen trochu jiným typem kytaristy a na Prokopově albu dostal víc prostoru, zatímco Hladík evidentně „jel na lídra“.
Desku si obvykle pouštím se soumrakem, kdy mi dokáže navodit tu správnou náladu, kvůli níž jsem ochoten skousnout i tanečky kolem přípravy gramodesky – ba řekl bych, že zrovna v tomto případě i ony mají určitý náladotvorný potenciál. Stejně jako sklenka správně vyzrálé zlatavé lihoviny u ruky. Mé hodnocení je myslím předvídatelné: 5/5.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík, Radim Hladík a Jan Hrubý S nebem to mám dobrý
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Collegium Musicum / Konvergencie & LP Collegium Musicum (Supraphon 1970), SP Hommage a J.S.Bach * Ulica plná plášťov do dažďa (1992)
Collegium Musicum a jeho prvé nahrávky
V 90. rokoch minulého storočia začali konečne vychádzať aj cédečka našich vzácnych rockových klenotov, pravda, často nie v klenotniciach, skôr šupácky zabalené v mastnom novinovom papieri pod rukou z Miletičky. Ale aspoň boli. Jedným z takýchto kúskov bol zvláštny dvojdiskový výber Collegium Musicum – Konvergencie.
Pred rokmi som sa zaprisahal, že nebudem písať o našej muzike. Nie, že by sa mi nechcelo, ale pokiaľ si myslíte, že diskusie pod Matovičovými statusmi sú divoké a hnusné, tak ste nevideli reakcie fanúšikov a pamätníkov československej hudobnej scény, keď im niekto náhodou napíše aj iný ako zbožšťujúci príspevok k ich srdcovej muzike. Nakoľko mám rád rockovú hudbu, naša proveniencia je na svetové klenoty nesmierne skúpa (vývoj za Železnou oponou tomu pomohol, ale aj tak si myslím, že nie sme rockovým národom, jedno, aké politické zriadenie nám vládne). Často sa naši interpreti snažili niečo vydať aj za cenu nesmiernych obetí a cenzúrnych zásahov, a preto napríklad Mišík alebo Prokop nahrávali v 80. rokoch diela na nerozoznanie od rádiových hrôz. Ale vysloviť sa to nesmie. Rezignoval som, nemám chuť vysvetľovať dookola, že môj pohľad na muziku nie je univerzálna pravda, ale čisto osobný pocit a vzťah k rockovej hudbe a kompromisy ako poslucháč nerobím, pokiaľ vyslovene nechcem.
Osobné invektívy ma nemôžu uraziť, na to je internet natoľko odľudštené médium, že citovo sa viazať na to, čo sa v ňom deje, nehodlám. Zábavnejšie sú útoky na vek – nezažil si, nemôžeš posúdiť – hudú borci, ktorí následne „s prehľadom“ posudzujú klasiku spred niekoľkých storočí. Ako, neberiem im to, nech sa každý vyjadruje, ako to cíti. Nemienim moju snahu o vysvetlenie môjho postoja zmeniť na očierňovanie iných hudobných priaznivcov. Len chcem, aby čitateľ týchto riadkov porozumel, prečo sa mi nechce rozpútavať vášne na nete tým, že vnímam našu hudbu inak ako mnohí iní.
Našťastie, existuje výnimka, pri ktorej polemiky prakticky nehrozia. Collegium Musicum, Varga, Frešo a Hájek. Kapelu som prvýkrát počul z dvojdiskovej kompilácie Konvergencie & LP Collegium Musicum (Supraphone 1970), SP Hommage a J.S.Bach * Ulica plná plášťov do dažďa, ktorú som si niekedy v polovici 90. rokov od niekoho požičal. Keďže som vtedy prepadol muzike Emerson, Lake & Palmer, bol som priam nadšený, že sme u nás mali kapelu, ktorá sa vyrovnala svetovej classicalrockovej produkcii. Kompilát prvého SP, debutového albumu a dvojalbumu Konvergencie som si nahral na kazetu a počúval vo walkmane, čo to dalo. Keď Pod Michalskou Bránou otvorili hudobný obchod Bonton, kúpil som si toto pomerne nedôstojné vydanie z roka 1992 (ale to sa z kusého informačného aparátu na obale alebo v booklete nedozviete). Zhodou okolností vtedy Collegium Musicum realizovalo reunion, záznam z koncertu som videl v televízii, jedenkrát som mal šťastie a videl ho aj naživo.
Samotné 2CD obsahuje, ako som už spomínal, prvé SP (1970), debut Collegium Musicum z roka 1970 a Konvergencie (1971). Pravda, zvláštne zoradené. Prvá skladba z SP otvára prvý disk, potom nasleduje debut a jedna skladba z Konvergencií. Druhý disk dokončí Konvergencie a nasleduje druhá skladba z SP. Z pohľadu muziku hltajúceho pubertiaka však šlo o absolútnu dávku extázy. Ja si dnes ani neviem predstaviť, že by som si to pustil osve, skrátka je to dva a polhodinová jazda od Hommage á J. S. Bach po Ulicu plnú plášťov do dažďa. Nič lepšie skupina nikdy nevydala. A zaujímavé je aj to, že v nej debutoval mladý gitarista František Griglák, ktorý mal zaplniť medzeru v oblasti svetového fusion so svojou skupinou Fermáta. Skrátka, baví ma muzika, teší ma, že výnimoční muzikanti dostáli nárokom kladeným na superskupiny.
Svetových formácií sme v Československej socialistickej republike mali minimum, ale Collegium Musicum k nim patrilo a ja som priam patrioticky hrdý, že tomu tak je. Muzika skompilovaná na tomto vydaní je úžasná, spôsob vydávania našich perál zlým, nevhodným alebo nedôstojným spôsobom korunuje vzťah nášho národa ku svojej kultúre. Kto by sa čudoval, že v Pláne obnovy sme hádam jedinou krajinou Európskej únie, ktorá sa na ňu zvysoka vykašľala?
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Konvergencie & LP Collegium Musicum (Supraphon 1970), SP Hommage a J.S.Bach * Ulica plná plášťov do dažďa
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
Rose Tattoo / Rose Tattoo (1978)
SMRT, VĚZENÍ NEBO ROCK 'N' ROLL. To je název mé oblíbené glam metalové hymny v podání bývalého zpěváka kultovních glam punkerů Hanoi Rocks. V tomhle případě se však nebudu zabývat ani Michaelem Monroem, ani glam metalem, protože záležitost, které se chci věnovat, vznikla ještě o celých deset let dříve v daleké Austrálii.
Ta byla už v 70. letech líhní mnoha hard rockových a heavy metalových kapel z nichž se nejvíce proslavila úderná parta s názvem AC/DC. O té alespoň jednou v životě slyšel asi každý, aniž by přitom někdy zakopl o výraz hard rock.
AC/DC jsou i mými obrovskými oblíbenci. Ze sedmdesátkových tvrdě rockových part země klokanů mám však ještě dva další velké favority. Konkrétně The Angels, kteří (zatím) ani nejsou na Rockboardu a pak kapelu, o které bude nyní řeč.
Tu, na níž výše uvedený slogan o volbách dětí ulice sedí jako ulitý.
Je rok 1978 a právě vychází album, které jsem neváhal vybrat mezi 25 těch, jež formovaly můj hudební vkus. Původně se jmenovalo stejně jako kapela, která ho nahrála, později vyšlo také pod názvem Rock 'n' Roll Outlaw, případně Outlaws.
Ale klidně se mohlo jmenovat třeba Jailhouse Rock.
Představme si nejdříve trochu partu, která tento pro mě (a jistě i pro mnoho jiných) nezpochybitelný klenot nahrála.
Rose Tatto byli založeni v roce 1976 v Sydney. Stylově nejsou nepodobní AC/DC; písně Rose Tattoo jsou však obvykle o poznání rychlejší. Obsahují prvky punk rocku a oi, které kapela suverénně mísí s nepřeslechnutelnými vlivy blues a southern rocku. Tyto styly evokují zejména hojně využívané slide kytary.
Zvláště v počátcích jsou texty skupiny výrazně mačistické a sexistické. Oslavují drsné chlapíky, psance, hospodské rváče, rebely, pouliční gangy, apod. Ženy jsou v nich pouze objekty, sloužící k jedinému účelu. A toho se lze (alespoň dle textů Rose Tattoo) domoci pouze nasílím, lstí nebo penězi. Největším tématem (a zároveň jedinou možnou láskou, posedlostí a také lékem na všechno) je samozřejmě rock 'n' roll. Ten je pro kapelu ostatně dodnes tématicky naprosto dominantní.
Členové Rose Tattoo krom tvrdé muziky a nekompromisních, i na svou dobu kontroverzních textů, prosluli také specifickou imagí. Většina členů nosila na sedmdesátky extrémně krátké sestřihy a zpěvákova hlava o vlasech snad ani nikdy neslyšela.
O oblíbenosti kapely mezi skinheady (mimochodem, prvních několik alb vydal před několika lety v reedicích label Captain Oi!) a o aktivitách frontmana Angryho Andersona v různých protimuslimských organizacích, se toho ostatně na internetu napsalo už docela dost.
Ještě výraznějším vizuálním prvkem, odlišujícím Tatts (jak skupině říkají jejich fanoušci) od ostatních skupin, je barevné tetování, které pokrývá většinu těla každého z nich. Dnes už by se nad něčím takovým nikdo nepozastavil - my však mluvíme o druhé polovině sedmdesátek. Tedy o době deset let předtím než se první nesmělá tetování začala mezi rockery pomalu dostávat do módy. Podle textu písně "Scarred for Life", si zpěvák Angry nechal udělat svou první kérku už v šestnácti (tedy v roce 1963).
O tom, že Rose Tattoo si na drsňáky jenom nehrají, svědčí mimo výše uvedeného i fakt, že většina muzikantů si zamlada prošla členstvím v kdejakém pouličním gangu, řádícím na perifériích Sydney. Mnozí z nich mají zkušenosti i s pobytem za mřížemi.
Rose Tattoo však nejsou nějakou okrajovou kapelou, uznávanou skupinkou extrémistů, nebo kultem pro pár vyznavačů obskurností. Přes všechny kontroverze se Tatts podařilo už v 70. letech probojovat se z hospod a malých klubů mezi nejpopulárnější kapely v Austrálii a počátkem 80. let začali dobývat i Evropu. Singl "Rock 'n' Roll Outlaw" se v roce 1981 dostal na druhé místo ve Francii, páté místo v Německu a šedesáté v Anglii. První dvě dlouhohrající desky pak ve stejném roce obsadily nejvyšší příčku britského heavy metalového žebříčku a Rose Tattoo vystoupili na legendárním festivalu v Readingu. Po koncertě v klubu Marquee byli tiskem vyhlášeni za nejhlasitější kapelu, která tam kdy hrála od časů Led Zeppelin.
V roce 1982 už Tatts dobývají Ameriku jako předkapela Aerosmith a ZZ Top a slaví mezinárodní úspěch se singlem "We Can't Be Beaten".
Dnes jsou považováni za druhou nejúspěšnější australskou hard rockovou skupinu po AC/DC a významný rockový historik Ian McFarlane je označil za jednu z nejuctívanějších kapel všech dob.
Myslím, že tyto informace pro uvedení do problematiky postačí - podrobnosti si nechám pro případnou biografii kapely. A teď už pojďme vstoupit do jedinečné, nekompromisní a nenapodobitelně syrové atmosféry jejich debutového alba. Periferie Sydney.
Gangy v ulicích.
Souboje na pěsti, nože i pistole.
Ženy, dobré jen na jednu věc (a mnohdy ani to ne).
Chlast a drogy. Jizvy. Holé lebky. Tetování.
A především rock 'n' roll:
Hard rock jako AC/DC. Heavy metal jako Motörhead. Punk jako Sex Pistols.
A všudypřítomná jižanská slide kytara.
To všechno jsou Rose Tattoo v letech 1977 – 1982 od prvního singlu až po třetí album Scarred for Life. A ze všeho nejvýrazněji je tohle všechno cítit na jejich debutu.
Tady ho máme, song za songem:
ROCK 'N' ROLL OUTLAW
Přímočará, na slide kytarových vlnách rychle proplouvající, jasná a jednoduchá hard rocková pecka o tom, že zpěvák Angry Anderson (jehož vokální projev se asi nejvíce blíží hodně nasranému Bonu Scottovi), nepotřebuje nikoho, kdo by mu říkal co má dělat, dokonce ani ženu, a že si úplně vystačí s rock and rollovou kapelou a místem, kde by mohl hrát. Jak už bylo řečeno, jde o největší singlový hit kapely.
NICE BOYS (DON'T PLAY ROCK 'N' ROLL)
Zatímco předchozí skladba byla v repertoáru Tatts nejúspěšnější, tato je dnes asi nejznámější. V roce 1986 ji totiž na své první EP Live Like a Suicide nahráli Guns N' Roses. Proč si mladí výtržníci vybrali zrovna ji, je nabíledni. Text o naivní šestnáctce, která dorazila do města, aby se stala součástí tamní rockové scény a skončila znásilněná a zdrogovaná v špinavém pokoji, protože "hodní hoši nehrajou rock and roll", si nebere servítky. Pro dívku nikdo nepláče. Ani Angry. Ten pouze zdůrazní, že on taky nikdy nebyl hodný hoch.
Zvláště půvabná je pasáž popisující ulice města: "Leží tam odpadky, chráněné miliónem much. Ubytovali se v nich švábi tak velcí, že mají kosti."
Píseň pádí vpřed ve zběsilém tempu, jež bude charakteristické zvláště pro druhé album Assault and Battery (Přepadení a ublížení na zdraví). THE
BUTCHER AND FAST EDDY
Třetí skladba desky ukončuje trilogii písní Rose Tattoo s přívlastky. Zatímco o úvodním songu můžeme hovořit jako o jejich nejúspěšnějším a o tom následujícím zase jako o nejznámějším, pak v případě Řezníka a Rychlého Edy jde o skladbu nejdrsnější.
Hutné, pomalu avšak neúprosně se valící, zatěžkané blues, kořeněné razantním rifem, vypráví příběh dvou nepřátelských gangů, jejichž vůdcové si to rozdají na nože v tmavé uličce za jedné větrné sobotní noci.
Atmosféra songu je nesmírně sugestivní a Angry odzpívá celou story rozvážným tempem zkušeného hospodského vypravěče, který má cit pro detail a načasování.
Na začátku jsou rozdány karty (rivalské pouliční gangy na dvou stranách řeky) a pak jsou popsáni hlavní představitelé (zlý Eddy, nutící šlapat chodník i svou patnáctiletou sestru a tvrdý, ale férový Butcher s reputací nebojácného bojovníka).
Je možné, že vám při poslechu bude běhat mráz po těle a budete ten příběh, umocněný skvěle padnoucím hudebním doprovodem, proźívat stejně jako ho pokaždé prožívám já.
A jak dopadl ten slavný souboj a koho že to v chladném ránu našli s jeho vlastním nožem zaraženým hluboko v hrudi?
To si nechám pro sebe. Buď vám to řeknou děcka, která si o tom dle Angryho slov ještě dnes vyprávějí v postranních uličkách a parcích, nebo si poslechnete celou tuhle parádní záležitost přímo v osobitém podání Rose Tattoo.
Prozradím jen tolik, že jde nejen o jeden z absolutních vrcholů jejich debutu, ale celého repetoáru kapely vůbec.
ONE OF THE BOYS
Napínací úvod v podobě několikrát zopakovaného krátkého rifu a pak už rázně najede rychlé, houpavé boogie o tom jak je fajn vykašlat se na školu a budovat si v ulicích pověst tvrďáka. Protože přece "zlé holky chtějí zlé kluky a ty hodné je chtějí taky".
Fajn standard, který nezklame a připraví posluchače na další divokou jízdu. REMEDY
Nekompromisní, rychlý a skvostně sekanými rify prošpikovaný nářez o tom, že rock 'n' roll je lékem úplně na všechno.
Energie, která z téhle pecky sálá, je přímo fantastická. Energie, která z téhle pecky sálá, je přímo fantastická. Kytary divoce sólují a Andersonův vokál se zařezává hluboko do rockerského srdce. Ten chlapík, Angry, věru nemá svou přezdívku jen tak pro nic za nic. Tohle je další vrchol alba a zároveň skvostný závěr první strany vinylové desky.
BAD BOY FOR LOVE
Otvírákem druhé strany je debutový singl z roku 1977. Jedná se boogie, hrkané spíše ve středním tempu a podkreslené pro Tatts tak typickou slide kytarou Peta Westa. Text je tentokrát zajímavější než muzika (většinou bývají tyhle složky u raných písní kapely výživné zhruba stejně). Angry jej jako obvykle podává v první osobě (což je v pořádku, protože tomuhle holohlavému rváči to prostě věříte).
Je to o chlápkovi, který po opilecké výtržnosti, kdy se porve s půlkou města, stráví třicet dnů v okresní věznici, aby se po propuštění stavil za svou milou a našel ji v posteli s jiným. Příběh končí dvojnásobnou vraždou ("I shot 'em both") a hlavním antihrdinou na útěku před tisícem policistů ve zbrani. Z původních třiceti dnů ve vězení je rázem třicet let a vypravěč v refrénu shledává, že není zrovna ideálním typem pro lásku.
T.V.
Rychlá dvouminutovka, u níž by jeden podle textu předpokládal, že v ní zpěvák spílá své milé. Ale název skladby uvádí vše na pravou míru.
STUCK ON YOU
Balada a Rose Tattoo? To snad ani nejde dohromady, řeknete si po všech těch předchozích nářezech. Tady nám hoši ale jednu předkládají. A je obzvláště tklivá. Postavená je hlavně na Wellsově slide kytaře a nebyli by to naši zlobiví chlapci, aby to celé nebylo o úchylovi, lákajícímu školačku na společné sledování barevné televize.
Jen tak mimochodem pak v písni zemře jeden papoušek (hlady) a jedna akvarijní rybka jménem Sam (chlápek ji zlikviduje, když se pokouší ohřát vodu v akváriu, aby Samovi nebyla zima).
Jak dopadne ona nebohá školačka, kolem níž se to celé točí, není úplně jasné. Jisté je jen to, že týpek se na ni dle refrénu přilepí jako tetovaná růže (Rose Tattoo).
Přeberte si to jak chcete; pro mě osobně jde o další z vrcholů téhle desky. TRAMP
Po "T.V." další krátká vypalovačka (tentokrát trvající dvě a půl minuty) o tom, jaké to je, když se chlap zamiluje do... ehm, sexuální pracovnice.
ASTRA WALLY
To nejlepší na konec? Tak nějak. Anebo přesně tak. Šestiminutový opus magnum, odehraný v tom nejzběsilejším možném tempu, graduje v průběhu do totálního rock and rollového inferna a předvádí všem, o čem že ti Rose Tattoo vlastně jsou. Tedy o nespoutané, živočišné a v tomto případě doslova animální energii. A také o tom nejurputnějším hard rockovém nasazení.
Střemhlavou kytarovou smršť spolehlivě umocňuje Angryho suverénní projev. Když někdy v polovině opakuje svoje „thing! thing! thing!“ má vás už jednoznačně omotané kolem prstu. Samozřejmě pouze v případě, že vašim uším lahodí vokál přibližně o síle a razanci motorové pily.
A co nebo kdo je Astra Wally?
Angryho kocour, který byl dle textu ještě větším rváčem než jeho páníček. SNOW QUEEN
Předchozím songem končí původní LP, ale mnoho pozdějších reedicí pokračuje bonusovými skladbami jako je např. právě tahle. Původně vyšla v roce 1977 na B-straně prvního singlu kapely a já osobně bych tuhle parádićku klidně zařadil i na jejich debutové LP. Až tak je dobrá.
A že tahle sněhová královna bude mít jen máloco společného s Disneym, a mnohem více s jistými návykovými látkami, asi netřeba zdůrazňovat.
RELEASE LEGALISE
Na rozdíl od "Snow Queen", tahle rarita, nahraná a vydaná v roce 1980 na singlu podporujícím aktivity za legalizaci marihuany v Austrálii, se na žádné oficiální reedici alba nenachází. Nenajdete ji ani na žádné kompilaci Tatts. Tohle syrové reaggae, na hony čpící undergroundem, je z poněkud jiného soudku než jsme u kapely zvyklí. Chutná ovšem stejně dobře jako jiné produkty Rose Tattoo z té doby. Na CD vyšlo v roce 2005 jako bonus k vydání jediného alba Angryho předchozí kapely Buster Brown (Something to Say, 1974).
Poslední dvě písně zde uvádím především proto, že obě zdobí coby bonusy vydání tohoto alba na mé vlastní značce Apache Records a také proto, že je mám hodně rád. Jako přídavek k tomu, co nám servíruje první verze debutu, mi připadají ideální.
V 70. letech, kdy první LP Tatts spatřilo světlo světa, se o něm mimo Austrálii dozvěděl jen málokdo. Nakonec se ale přece jen dostalo k těm správným lidem a ti později (v letech 1980 a 1981) prosadili jeho vydání v Evropě. Mnozí z objevitelů Rose Tattoo je považovali doslova za revoluci.
“Není to punk rock, není to běžný heavy metal, ani to nekopíruje AC/DC, i když je to podobná frajeřina,” říká jeden z nich, Derek Oliver, autor sleeve note k remasterovanému vydání z roku 2004.
“Smíchejte ty nejnebezpečnější momenty v muzice Sex Pistols, Vibrators, Damned a Ramones s hřmícím soundem, který AC/DC odsouvá do pozice maníků, co si zapomněli zapojit kytary do zesilovačů. K tomu připočítejte image a texty, které se pohybují na hranicich, kam se předtím ještě žádný rocker neodvážil a získáte přibližnou představu o čem to vlastně je,” píše (zhruba) Derek Oliver.
Všechno, co se u nás o Rose Tattoo napsalo za komunistů, byla krátká zprávička Jaromíra Tůmy buď v Echu Mladého světa a nebo v Melodii (teď si nejsem jistý, ale myslím, že to první je správně) o tom, že skupina chystá čtvrté album a že snad na něm mají použít dudy nebo tak něco. Těchhle asi deset slov z roku 1983 nebo 1984 bylo vše, co jsme se o Tatts mohli z tuzemského tisku dozvědět. Jejich hudbu si pak mohla většina z nás leda tak představovat.
Poláci byli, co se týče přístupu ke kultuře, mnohem liberálnější, a tak jsem v polském oddělení naší veřejné knihovny mohl v jistém časopise pro mladé dokonce spatřit fotku kapely.
Byl to jeden z největších šoků, jaké jsem při pohledu na image nějaké skupiny utrpěl.
Z dnešního pohledu, kdy je potetovaná kdejaká bába v tramvaji, je to asi nepochopitelné, ale v té době jediné tetování, které jsem na někom kdy viděl, byla maximálně tak malá neumělá kotva na něčím zápěstí. To, co jsem spatřil na kůži členů Rose Tattoo mnou otřáslo až do hloubi duše.
No jo. Časy se mění a dnes už asi nikoho neohromí ani ilustrování muži z Austrálie, ani jejich muzika.
Na image kapely jsem si za ty věky už dávno zvykl a co se týče její muziky, ohromuje mě spolehlivě pořád.
Jasně, od čtvrté desky nahoru už to nikdy nebylo ono - ostatně už na té třetí zůstal v kapele z původní sestavy jen Angry (z debutu pak on a basák Geordie Leach). Ale tak už to někdy bývá.
Ne všem je dáno dostat se až na samotný Olymp.
Přestože na něm Rose Tattoo nikdy nestanuli, jejich místo mezi kultovními favority přelomu 70. a 80. let jim už nikdo nikdy neodpáře. Tahle deska (a minimálně ještě dvě následující) vám myslím dostatečně osvětlí proč.
» ostatní recenze alba Rose Tattoo - Rose Tattoo
» popis a diskografie skupiny Rose Tattoo
Kiss / Alive II (1977)
Druhý koncertný dvojalbum Kiss s priliehavým názvom Alive II vyšiel v roku 1977, ale ku mne sa dostal až v tomto miléniu.
Ako som spomínal pri Alive!, oba albumy som si kúpil naraz a v podstate som sa ich aj snažil napočúvať. Veľmi rýchlo som však Alive II opustil a v podstate sa k nemu nevraciam. Dnes som urobil výnimku.
Nekomplikovaný rock v príjemne zahuhlanom koncertnom zvuku má svoje klady. Nechýbajú hitovky (Detroit Rock City, Shout It Loud Out) a ani svižné hulákačky (King Of The Night Time World, Makin’ Love, Shot Me, I Stole Your Love). Samozrejmosťou je hromada glamových kúskov (Ladies Room, Calling Dr. Love, Tomorrow And Tonight, God Of Thunder, I Want You) a v nej podmnožina prostých rockových skladieb bez akejkoľvek ambície, ak nepočítam zábavu (Love Gun, Christine Sixteen). A o tú ide predovšetkým. Vypustiť paru, vytriasť si hlavu Iste, sú tu aj hrozné úlisné skladby (napríklad pokus skrížiť Roda Stewarta s južanským rockom – Hard Luck Woman, ktorý znie ako povestné – čo ste si priali a čo ste dostali z Wishu), ktoré by som nepustil ani svojmu najväčšiemu nepriateľovi, ale nie je ich našťastie veľa (všakže, Beth).
Celkovo tu máme tri strany platní plné sviežeho rocku v koncertnom nasadení a štvrtú, štúdiovú stranu. Tá je čajová a oproti živým skladbám pôsobí ako obeť moru v poslednom štádiu, ktoré predstavuje záverečný umieračik v podobe slizkého vtieravého hitu Any Way You Want It. Nezachráni to ani hardrocková paráda Larger Than Life.
Kebyže ide iba o živák, je možné, že by som váhal aj nad štyrmi hviezdami v hodnotení na miestnej škále. Ale takto ide iba o dobrý album. Horší ako prvý Alive!, spolu však tvoria viac ako funkčný best of zo 70. rokov, keďže koncertný playlist Alive II je striktne obmedzený na tri albumy: Destroyer (1976), Rock And Roll Over (1976) a Love Gun (1977). Od Kiss je to maximum, čo som ochotný počúvať.
» ostatní recenze alba Kiss - Alive II
» popis a diskografie skupiny Kiss
Kiss / Creatures of the Night (1982)
Tímto album začíná třetí období KISS.
To první a zároveň nejslavnější bych vymezil únorem 1974, kdy vyšel jejich eponymní debut a zářím 1978, kdy byla v jeden den hromadně vydána sólová alba všech čtyř členů kapely. Během tohoto časového úseku, trvajícího čtyři roky a devět měsíců, si kapela stihla postupně vydobít kultovní status, nahrát spoustu klasických fláků (namátkou "Strutter", "Rock and Roll All Nite", "Detroit Rock City", "God of Thunder", "Love Gun" nebo "I Stole Your Love", s baladou "Beth" proniknout do singlového Top 10 US Billboardu, vydat šest studiových desek, z nichž polovina byla minimálně platinová, a dát světu ceněná koncertní dvojalba Alive! a Alive II.
Na konci tohoto období už byla čtveřice maskovaných rockových superhrdinů velkou kapelou, která vyprodávala s ohromnou pódiovou show plnou efektů největší americké stadióny. Jejich fan klub KISS Army byl jednou z nejpočetnějších fanouškovských základen na světě. KISS měli dokonce svůj vlastní marvelovský comics a celovečerní film. Obchod s přidruženým merchandisingem fungoval skvěle a v různých anketách byla tahle newyorská čtveřice pravidelně volena nejen nejlepší rockovou skupinou Ameriky, ale často i celého světa.
Comicsová monstra, obluzena popularitou, však nakonec přecenila své síly i možnosti. Hromadné vydání solových alb všech členů pod sjednocující hlavičkou KISS zaznamenalo i přes masivní reklamní kampaň první velký komerční neúspěch od průlomu s albem Alive! v září 1975. Přesně tři roky poté, co se kapele podařilo prorazit do první rockové ligy, přišel bod zlomu, po němž následovala nezastavitelná cesta dolů.
A tak přichází druhá fáze kariéry KISS.
Období 1979 – 1981 je ve znamení experimentů. Kapela zkouší co se dá, aby znovu zaujala publikum. Přichází album ovlivněné stylem disco (1979), popové album (1980), ba dokonce i koncepční art rockové album (1981).
Během této fáze postupně opustila kapelu polovina členů původní a nejslavnější sestavy. Bubeník Peter Criss, mj. spoluautor nejúspěšnější písně kapely ("Beth"), je sice ještě v roce 1980 oficiálním členem KISS, ve skutečnosti však už rok předtím na albu Dynasty hraje pouze v jediné písni. Zbytek desky a celé následujíci album (Unmasked) nabubnoval vyhledávaný studiový hráč Anton Fig.
V létě 1980 nahrazuje Crisse do té doby zcela neznámý třicátník Eric Carr, který konkurs na bubeníka KISS bral jako svou poslední šanci prosadit se v hudebním byznysu.
Kytara Ace Frehleyho se naposledy objevuje na koncepční desce The Elder (1981) a i když Spacemana, jak zní Aceova přezdívka, vidíme ještě na obalech kompilace Killer a desáté studiovky Creatures of the Night (obě 1982), na nových písních už ho zastupují najatí kytaristé. Konkrétně např. Bob Kulick, který hrál s Lou Reedem, Meat Loafem nebo Dianou Ross, dále z různých fusion projektů známý Robben Ford (pozdější spolupracovník Milese Davise), Steven Farris z kapely Mr. Mister a konečně Vinnie Vincent, který v roce 1982 Frehleyho v oficiální sestavě KISS nahradil.
To už jsme na začátku třetího, celou jednu dekádu trvajícího období, v němž se kapela prezentuje coby moderní glam metalová akvizice pro 80. léta. V následujících deseti letech nahráli KISS sedm studiových alb, díky nimž se jim podařilo částečně získat zpět ztracenou reputaci a udržet se když ne v první, tak alespoň někde na špici pomyslné druhé hard rockové ligy.
Obrodný proces byl spuštěn v roce 1982, kdy na tom byli KISS snad nejhůře za svou dosavadní kariéru a prakticky začínali od píky. Tento nový začátek symbolizovalo o rok později zejména jejich kompletní odmaskování.
Vzhledem k tomu, že dle některých kritiků stála popularita skupiny pouze na kostýmech, tento krok se může jevit jako značně riskantní. Dokonce by mohl být označen za uměleckou sebevraždu. KISS však prohlásili, že chtějí k fanouškům mluvit hlavně svou muzikou a dokázat, že i bez masek mají pořád co nabídnout.
Bez makeupu to pak vydrželi celých dvanáct let.
Už kompilace Killers v červnu 1982 naznačila ve čtyřech nových skladbách návrat k tvrdšímu zvuku, což v říjnu téhož roku plně stvrdilo nové dlouhohrající album.
Creatures of the Night bylo do té doby nejmetalovějším albem KISS vůbec.
Ve své době však překvapivě neuspělo.
Tehdy už jsem byl velkým fanouškem této comicsově rockové úderky a pamatuju si jako dnes, jak sedím v lavici deváté třídy, prohlížím si jakýsi populární magazín západní provenience (možná Bravo?), kde zahlédnu někde v dolním rohu malou noticku ohledně vydání tohoto LP. Po následném pátraní mezi spolužáky zjišťuju, že Creatures of the Night nikdo nemá a že KISS jsou údajně odepsaná veličina. Stejný názor měla asi spousta dalších lidí, protože trvalo dlouhých deset let než jsem to album konečně sehnal a poslechl si ho.
Dnes už je všeobecný pohled na Creatures of the Night úplně jiný a album to později dokonce dotáhlo v prodejích až na platinu. Ale tenkrát v roce 1982 po něm moc psů neštěklo.
Svou starou recenzi jsem před patnácti lety uvedl těmito slovy: „Tvorové noci - jak příhodný název pro desku Kiss“.
A pokračoval jsem zhruba v tomto duchu:
"Společným znakem většiny skladeb je plný, kovově hutný zvuk a mírná ponurost. V minulosti (a blízké budoucnosti) pro sound kapely tak důležitá melodie tu jde kupodivu stranou, a ke slovu se výrazněji dostává jen občas (např. v typicky osmdesátkové metalovce "Danger").
Důležitým faktorem pro nový zvuk kapely je sólová kytara talentovaného Vinnieho Vincenta, který je v této chvíli už vlastně členem kapely, i když ještě ne oficiálním."
Vinnie (vlastním jménem Vincent Cusano) hraje na desce v šesti z devíti skladeb a jako spoluator je podepsán pod třemi z nich. Dlužno podotknout, že k nim patří i největší hit alba "I Love It Loud", k němuž byl natočen působivý, lehce horrorový videoklip, tak typický pro ranou MTV éru.
"I Love It Loud" je v podstatě hymnou znovozruzené kapely - spojovacím článkem mezi starými sedmdesátkovými KISS a jejich novou 80's podobou.
Je důležité, že ji zpívá zrovna Gene "The Demon" Simmons. Jeho projev dodává správný důraz jak podmanivé hymničnosti, tak i určité béčkové hrůznosti celého songu. Ta je pak ještě podtržena zmíněným videoklipem.
"I Love It Loud" je totální KISS-klasika, přesvědčivá jak v úderných heavy verzích, tak v chytlavém refrénu. A nebýt Vinnieho, kdo ví, zda by vůbec kdy vznikla.
Že je podíl Vincenta Cusana na restartu kariéry KISS obrovský, o tom myslím není sporu. Byla to ta správná ingredience, kterou tehdy skupina potřebovala jako sůl. Pozdější Vinnieho snaha vystoupit v rámci KISS za každou cenu do popředí je pochopitelná, stejně jako reakce vůdčí dvojice Stanley & Simmons, kterou byl Vincentův vyhazov. Jejich politika je ostatně úplně stejná jako politika jiné slavné dvojice, Jagger & Richards: Buď se zařadíš a nebo půjdeš, protože tady to vedeme my.
Je až s podivem, že Cusano, který byl v podstatě hlavním autorem na následujícím (už odmaskovaném a konečně i úspěšném) vpravdě comebackovém albu Lick It Up, pak se svou kapelou Vinnie Vincent Invasion nepředvedl v rámci glam metalu nic moc úžasného. (Možná, že v tomto bodu nebudou někteří sdílet můj názor, ale pokud by se hledala skupina hodná titulu "nejhorší známá glam metalová kapela 80. let", můj tip by byl jasný. I když takoví Slaughter… Ale ti měli alespoň moc pěkný obal první desky. No nic, tak pojďme dál.)
Krom té Vinnieho (a Geneovy) pecky, které jsem se zde již věnoval myslím dostatečně, jsou hlavními taháky alba např. titulní podmanivě klusavá vypalovačka, okamžitě navozující tu správnou heavy rockovou atmosféru. Hned v úvodu posluchačům jasně sděluje, že znovuzrození KISS pojedou zase pěkně postaru a možná s ještě větší razancí než kdy dřív.
Přibližně totéž, jen v lehkých modifikacích nabízí svižné palby jako "Killer" nebo "Danger".
Vysoce vyčnívá také osudová - tak trochu Kiss meet Zeppelin - balada "I Still Love You", zdobená sólovou kytarou Robbena Forda. Není bez zajímavosti, že basu v této skladbě namísto Gene Simmonse obstaral bubeník Eric Carr. Gene pro změnu zaskočil s doprovodnou kytarou za Paula Stanleyho ve své typicky simmonsovsky úderné pecce "War Machine", jež se stala kultovním favoritem alba.
Fanoušky kapely Bachman-Turner Overdrive možná zaujme, že na albu se nachází coververze skladby "Rock and Roll Hell", kterou Bachmani nahráli na své o tři roky starši album Rock n' Roll Nights. Jejím autorem je kanadský hitmaker a producent Jim Vallance, který v 80. letech spolupracoval nejen s KISS, ale později také s Aerosmith, Alice Cooperem a spoustou dalších, původně sedmdesátkových hvězd. Verze KISS je textově řádně překopaná a silně přitvrzená. Krom Simmonse se na její nové úpravě podílel také Bryan Adams, který v té době ještě netušil, že z něj o deset let později bude uznávaná pop rocková ikona a idol mnoha dívčích srdcí.
Abych tedy svou první a doufejme, že zároveň ne poslední recenzi kissáckého alba na Rockboardu nějak uzavřel, dodám už jen to, že nový začátek zvládli KISS na výbornou a po zbytek 80. let se jim dařilo víceméně zdárně držet krok s tehdejší mainstreamově zaměřenou metalovou elitou. A i kdyby za nimi nebylo tak zvučné jméno a v onom (z hlediska jejich soundu) zlomovém osmdesátém druhém začali vystupovat pod pravými jmény, bez masek, třeba jako KILLERS (viz v recenzi již několikrát zmíněná, čtyřmi novinkami kořeněná kompilace ze stejného roku), rozhodně by ve svém stylovém ranku nezapadli. O tom jsem zcela přesvědčen.
Album je dnes na rozdíl od dobových reakcí vesměs chváleno a považováno za jednu z doporučených KISS-klasik.
O jeho věhlasu vypovídá i sběratelské vydání, obsahující pět CD disků s remasterovaným albem a obrovskou haldou bonusů v podobě demosnímků, alternativních i koncertních verzí skladeb, doplněné všemi novými písněmi z kompilace Killers, zde poprvé vydanými v remasterované podobě.
K tomu je přiložen plakát, tričko, barevné fotografie, samolepky, trsátka, placky, sběratelské kartičky, repliky dobových vstupenek a koncertních programů, propustka do zákulisí, fanzin, v němž je deska rozebrána skladbu po skladbě všemi čtyřmi tehdejšími členy kapely (plus producentem Michaelem Jamesem Jacksonem) a… No, je toho tam hodně a určitě jsem na něco zapomněl. Nezapomenu tedy zmínit ještě alespoň blu-ray audio disk s kompletním albem v parametrech, které zde zkopíruju, protože se v tom jakožto neaudiofilní jedinec samozřejmě houby vyznám.
Tady to je: 48kHz 24-bit Dolby Atmos / *48kHz 24-bit Dolby TrueHD 5.1 Surround / 96kHz 24-bit High-Resolution PCM Stereo.
Říká vám to něco?
A zajímá vás, zda mám tuhle šílenost s podtitulem "40th Anniversary Super Deluxe Box Set" ve své sbírce?
Prozradím vám, že ne (i když jsem si ho ještě v dobách fungujícího ulozto poctivě postahoval) a že jeho momentální cena na stránkách Bontonland.cz je rozkošných 9 999 Kč s DPH. Mají ho tam skladem v eshopu čtyři kusy.
Kdyby se mezi vámi náhodou našel nějaký můj bohatý příznivec, toužící udělat mi radost opožděným vánočním dárkem, určitě nepohrdnu. ;-)
» ostatní recenze alba Kiss - Creatures of the Night
» popis a diskografie skupiny Kiss
Blue Öyster Cult / The Essential (2012)
Približne v roku 2015 som sa natvrdo rozhodol vymeniť všetky moje napálené cédečká z hlbín histórie za originály. Bol to dlhý proces, ktorý som ešte úplne neukončil (cca 30 albumov mi chýba), pretože mnohé z tých titulov jednoducho zmizli z distribúcie a maximálne ich občas ktosi predražene ponúkne kdesi na nete. V roku 2016 (viem to presne, vediem si štatistiku prírastkov) som dospel do bodu, že chcem aj Workshop Of The Telescopes, moju milovanú výberovku, ktorej originál si vzal brat, keď sa odsťahoval zo spoločnej domácnosti. Lenže táto výberovka bola nedostupná. Namiesto nej mi bola ponúknutá ďalšia dvojdisková kompilácia – The Essential z roka 2012. Preletel som playlist a okamžite som ju zobral.
Kým sa k nej dostanem, dovoľte mi malé porovnanie týchto dvoch výberov. The Essential núka 31 skladieb (na Workshope je ich 32). Ani jedna nie je nejaká rarita alebo špeciálna singlovka (Workshop mal na svojom konte demo skladbu Workshop Of The Telescopes, rádiové vysielanie The Red And The Black a najmä najlepšiu cover verziu skladby Born To Be Wild zo singla). Obe pokrývajú všetky štúdiové a koncertné albumy od debutu po Club Ninja, ale sú tu aj odlišnosti. Deväť skladieb na Workshope nie je (a naopak z Workshopu tu nie je skladieb desať). Ale gro je zhodné a pár skladieb je na oboch, akurát z iných zdrojov (štúdiové vs koncertné verzie a pod.).
Zasa platí, že prvý disk je geniálny. Prvé tri štúdiovky a prvý živák sú skrátka tým naj, z čoho sa z tvorby skupiny dá vyberať. Druhý disk sa motá v slabnúcej a premenenej muzike orientovanej na komerčné ambície. Agents Of Fortune je ako-tak, potom to ide prudko nadol. Živáky sú tu len letmo odfajčené po jednej skladbe z každého (E.T.I. (Extraterrestrial Intelligence) a Roadhouse Blues), sú tu však dve hitovky, ktoré na Workshope neboli vôbec – Black Blade a Joan Crawford. Koncertné verzie sú iná liga, ale tak, šak dobre.
Budem sa opakovať, ale muzika Blue Öyster Cult je jedinečná. Jasné, nesadne každému, ale ani jej najväčší odporcovia za tie roky nenašli ani jednu, tobôž viacero skupín, ktoré by zneli čo i len vzdialene podobne. Má atmosféru, ktorá, ak zasiahne, napĺňa človeka túžbou prestať zaháľať a začať žiť. Čo je, ak vezmeme do úvahy jej mystickú a sci-fi orientáciu, vlastne „logické“. Načo ostať prízemným dudrošom, keď je okolo nás celý vesmír a za vagón astrálnych plání podľa vlastného výberu.
Počúvanie tohto „esenciálu“ ma bavilo, ale práve kvôli singlu Born To Be Wild, na ktorý koncertná podoba z On Your Feet Or On Your Knees nemá ani zďaleka, som napokon od brata vydrankal aj originál Workshopu. Keďže on aj tak prešiel na čisto elektronické zdroje (previedol si cédečká do počítača), ani mu veľmi nechýba, nezavadzia, nezaberá miesto. A ja som rád, že mám originál. Rovnako však počúvam aj The Essential, je to tiež vydarený výber.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - The Essential
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Gong / You (1974)
V spolku zberateľov halúzok počas čajového pikniku kdesi vo vesmíre platí nepísané pravidlo. Ak už sa tejto psychedelickej zábavke venuješ, pusti si k tomu raný Gong. Kto? Predsa ty (You)!
Canterburská scéna a Daevid Allen, to je priam synonymum. Ťažko nájsť hippiesáckejšie zoskupenie uletených hašišákov ako formáciu Gong, ktorá v prvej polovici 70. rokov uplynulého storočia vyprodukovala albumovú trilógiu Radio Gnome Invisible. Zámer nerobiť si srandu z ľudí, ale s ľuďmi, si muzikanti predstavovali tak, že psychedélii dodali absurdný príbeh, ktorí väčšina ľudí považovala za bláznivý. A menšina? Tá v tom hľadala koníka, ako to optimistické dieťa, čo pod stromčekom našlo kopu lajna.
Prvé tri diely (nepýtajte sa, gúglite) zmienenej trilógie vyšli v rozpätí rokov 1973 (Flying Teapot, Angel's Egg) a 1974 (You), vesmírny príbeh o neviditeľnom pirátskom rádiu z planéty Gong vniesol úsmevy na tvárí avantgardných priaznivcov, poslucháčsky by som si dovolil tvrdiť, že to muselo silnejšie vyznieť naživo. V podniku, kde sa všetci zúčastnení stávajú priamymi účastníkmi uleteného tripu, či už sa opájali rôznymi omamnými látkami alebo nie. A bez ohľadu na absurdné prezývky, pod ktorými tam vystupovali.
Osobne nie som práve zanietený fanúšik podobnej muziky, nuž ani Gong sa u mňa v zbierke nevyskytuje práve masovo. Povedzme si otvorene, na tých ha-ha textoch zasa toľko nie je, aby za to udeľovali Nobelovu cenu za literatúru. A preto nemilosrdne vyseknem z trilógie posledný album You, ktorý práve počúvam, a niečo o ňom napíšem.
Kapela v tých časoch prechádzala personálnymi rošádami, Allen sa držal len preto, že prikvitol skvelý gitarista Hillage, aj tak však odišiel, aby sa predsa len vrátil na nahrávanie tohto albumu. A ešte pred vydaním opäť zmizol. Skupina dokonca krátko vystupovala pod názvom Paragong. Ale poďme k hudbe.
Je to zväčša meditatívna záležitosť, od pokojných rozprávkových šumov (Thoughts For Naught), cez najazzlé uťatosti (A P.H.P.'s Advice) a psychedelické space vnemy (Magick Mother Invocation), až po blízkovýchodné ezoterické fusion (Master Builder, vrchol albumu!). Koho to baví, ten sa bude oblizovať. Koho nie, ten by sa mal albumu vyhnúť oblúkom. Osobne uprednostňujem tú časť muziky, kde sa odfiltrujú šumy a žvásty a kapela sa venuje muzicírovaniu. Posledné dve desaťminútovky sú v tomto vďačné (druhá menej). Obzvlášť Hillage ma baví. A dosť ulietavam na base, ktorá vystúpi do popredia v repetitívnom rozmachu skladby A Sprinkling Of Clouds.
Kapela Gong sa akoby lúčila s jednou etapou existencie (psycho humor) a hľadela v ústrety novej (fusion). Pre mňa prívetivejšej, a preto album You beriem s rezervou. Pokiaľ nie ste psychedelici od prirodzenia a k jazzu máte blízko ako Donald Trump k ochrane životného prostredia, odporúčam vám zvážiť, či sa tiež nezachovať rezervovane. Ale ktovie, možno vám táto nekonvenčná muzika sadne.
» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong
Gong / Gazeuse (Pierre Moerlen's Gong) (1977)
Už na albume Shamal sa niekdajšia psychedelická veličina Gong počuteľne posunula k fusion, i keď si stále uchovala istú hravú uletenosť. Daevid Allen bol fuč a kapelníkom sa stal (ako to v 70. rokoch bývalo dobrým zvykom) bubeník Pierre Moerlen. Nečudo, že čoskoro sa kapela premenovala na Pierre Moerlen’s Gong. Album Gazeuse! však vyšiel ešte pod názvom Gong na sklonku roka 1976. Pravda, v Severnej Amerike ho premenovali na Expresso.
Podobne ako Soft Machine, aj Gong prešli od experimentu a psychedélii k čistokrvnému fusion. Okrem Moerlena nezostal v zostave z bývalých členov Gongu nikto. Najväčšie eso je samozrejme anglický virtuózny gitarista Allan Holdsworth, ale ani francúzska rytmická úderka Mireille Bauer (vibrafón, marimba, perkusie), Benoît Moerlen (vibrafón), Mino Cinelu (perkusie) a Francis Moze (bezpražcová basa, gong, piano, s Gongom spolupracoval už na albume Flying Teapot) nie je na zahodenie. Pripočítajte si k tomu saxofonistu a flautistu Didiera Malherbeho a máte v podstate ideálnu fusion kapelu.
Pravda, ideálnu z pohľadu rytmiky. Už úvodná kompozícia Expresso zvoní, zurčí, rytmizuje s vervou šamana z africkej savany. A ak si do meditačnej nálady pridáte tiahle stony Holdsworthovej gitary s jeho typickým rýchlostným exhibicionizmom, dostanete priam etalón sedemdesiatkového fusion. Tvrdá, až rocková smršť Night Illusion z autorskej dielne Allana Holdswortha sa síce po chvíľke prerodí do ďalšieho meditatívneho guru, každopádne je radosť počúvať tú zvonivú perkusijnú batériu pod neustálou gitarovou lavínou. A tá basa! Moze hral s inou uletenou francúzskou veličinou – Magma – nečudo, že nezaprie chuť experimentovať.
Všetko to však bola iba predohra k perkusijnej psychedelickej nirváne Perlocations. Dvojdielna skladba má desať minút a osobne ju považujem za vrchol albumu. Asi som zaujatý, ako bubeník si v nej hoviem, veď je v nej bubenícke sólo. A aké! Ba čo viac, vibrafón je kúzelný nástroj!
Shadows Of je Holdsworthova skladba Velvet Darkness, ktorú pôvodne nahral na svoj pirátsky debut Velvet Darkness (1976). Pirátsky preto, lebo ho vydavateľ vydal bez jeho vedomia, ba dokonca napriek jeho nesúhlasu. Aj preto Holdsworth uvádza ako svoj debut až album i.o.u. z roka 1982. Nič to, skladba je to tradičnejšia, ide o „normálne“ gitarové exhibičné fusion. Na nálade je pridáva aj fešná flauta. To Esnuria je ostrá a príjemne zhrnie všetky klady tohto albumu do jedného hrnca. Opäť si človek nemôže nevšímať rytmiku! Na záver sa pokocháme tvorbou basgitaristu Mozeho, jeho skladba Mireille je charakterizovaná zmenou nálady. Je to úplne tichá a jemná meditatívna záležitosť, pri ktorej by zaspal aj Al Pacino vo filme Insomnia.
Úprimne si myslím, že album Gazeuse! by nemal chýbať v zbierke nikomu, kto to s fusion myslí vážne. Jedna zo zapatrošených perál, som rád, že som sa k nej napokon dostal.
» ostatní recenze alba Gong - Gazeuse (Pierre Moerlen's Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong
Cynic / Ascension Codes (2021)
První album Cynic, na němž chybí jak baskytarista Sean Malone, tak bubeník Sean Reinert. Oba jsou mrtví. Oba odešli náhle a jejich ztráta podobu alba, které autorsky vytvořil kytarista a zpěvák Paul Masvidal, do velké míry poznamenala. Pro mne byly Ascension Codes před pár měsíci prvním setkáním s tvorbou této novátorské a výjimečné skupiny. Zaujal mě obal s obrazem Martiny Hoffmann, dlouholeté životní partnerky výtvarníka Roberta Venosy, jehož tvorba zdobí předešlé desky Cynic. Hudba mi připadala stejným dílem éterická jako brutálně rozstřelená do prostoru - už jen to členění skladeb. Aniž bych o pozadí vzniku cokoli věděla, za odtažitým a chladným, strojově přesným provedením jsem vnímala velkou bolest, naléhavé volání.
Sean Reinert se rozhodl skupinu opustit krátce po vydání alba Kindly Bent To Free Us (2014) během turné k jeho podpoře. Bez konzultace s dlouholetými spoluhráči a kamarády (kořeny Cynic sahají do počátku 90. let) oznámil svůj odchod v médiích se zdůvodněním, že mu existence skupiny připadá neudržitelná, i čistě z hlediska obživy, a důsledky této situace jsou pro něj nezdravé. Sám to považoval za konec celé kapely - ohledně užívání názvu se následně vedly dlouhé spory, které vyřešila až intervence majitele labelu Season Of Mist. V lednu 2018 Cynic vydali singl Humanoid s novým bubeníkem Mattem Lynchem - mělo jít o první vlaštovku z nové desky. Matt Lynch je od té doby uváděn jako řádný člen skupiny a hraje i na přítomném albu.
V lednu 2020 Sean Reinert zemřel následkem prasklé aorty. V listopadu téhož roku pak Sean Malone neunesl tíhu pandemické izolace, která násobila jeho žal po ztrátě matky, o niž v posledních týdnech jejího života pečoval, a spáchal sebevraždu. "Myslel jsem, že jsem na řadě," říká k tomu s odstupem času Paul Masvidal. "Oba byli jako moji bratři, znali jsme se odjakživa. Neuměl jsem si představit, co budu bez nich. Při nahrávání Ascension Codes jsem se úplně rozložil a zase dal dohromady. Byla to nejtěžší věc, jakou jsem kdy podstoupil." Připadalo mu nemyslitelné pracovat s jiným baskytaristou, a tak basové linky vytváří přizvaný Dave Mackay (velký milovník analogových moogů) na syntezátoru.
Cynic patří ke skupinám, které vstoupily na scénu výrazným debutem. Album Focus v roce 1993 znamenalo zjevení - spojovalo extrémní technickou zručnost s neméně extrémním hudebním výrazem. Jde o kostku bujonu, kterou Cynic na dalších (vždy vzácných) albech ne snad ředili, ale zjemňovali a přetvářeli, prolínali hutnou zemitost vzdušnějšími střihy.
Ascension Codes vedle prvotiny působí díky výraznější melodičnosti a celkově vylehčenému soundu pomalu jako relaxační nahrávka. Album se rozvíjí nesmírně organicky a plyne s velkou samozřejmostí, pořád je to ale nářez. Hudba se blíží odnikud a odevšad, obklopuje posluchače vemlouvavými tóny a zase jej opouští, majestátní a netečná. Kratší "vesmírné" mezihry jsou údajně tvořeny binaurálními léčivými frekvencemi (odtud i ty podivné názvy) a mají skýtat jisté spočinutí v dramaticky zbrázděné zvukové krajině delších skladeb.
Paul Masvidal stále pracuje s hlasovým modulátorem, a tak jeho zpěv zní také jako z velké dálky, cize a málo zúčastněně. Zřetelnější tón získá snad jen ve skladbě Aurora (pro mě jeden z vrcholů desky), když zpívá: máš v hrobě klid, a já se tady s tím musím nějak vypořádat... Nejvýraznějším nositelem emocí jsou pro mě na albu trochu nezvykle bicí, které se zjevují v hustých trsech a působí až překotně a zalykavě. Někdy mě hudba zcela míjí, zní jen jako vytříbená kulisa. Jindy cítím, jak se ke mně blíží žhnoucí koule intenzivního prožitku, dotýká se mojí ochranné atmosféry, a zase je pryč.
Tato proměnlivost a neuchopitelnost je pro mě po několika desítkách poslechů nejvýraznějším rysem Ascension Codes. Je to deska o bolesti, která přes všechno upřímné úsilí a věnovaný čas ještě neuzrála. Bloudí mezi sférami, saje cizí otisky a pozvolna se proměňuje. Paul Masvidal v bookletu zcela vážně děkuje několika druhům vesmírných entit a album uzavírá velkolepým odhmotněním Diamond Light Body. Při otázkách na budoucnost působí nejistě - vše je prý mnohem jemnější a složitější, nelze se jen tak rozhodnout a něco udělat. Pak se ale rozpovídá o animovaném filmu, kterým by hudbu rád doprovodil. Se snímkem míní objíždět divadla, koncertní sály či planetária, místo tradičního živého turné. Fanoušci tak mohou doufat, že Cynic ještě neřekli poslední slovo.
» ostatní recenze alba Cynic - Ascension Codes
» popis a diskografie skupiny Cynic
Free / Chronicles (2005)
Čo sa týka Free, nemám čo predstierať. Je to skrátka moja kapela. Koluje mi v žilách spolu s krvou a nie je možné ju zo mňa vyextrahovať.
Paul Rodgers je jedným z najlepších rockových spevákov všetkých čias. Mám jeho „freeovsky“ zachrapčaný hlas veľmi rád. Paul Kossoff bol veľmi svojský fílingový gitarista. Prakticky nikto nikdy nehral a nehrá ako on. To isté sa dá povedať o basgitaristovi Andy Fraserovi. Hrať jednoducho, ale pritom originálne, to je veľké umenie. A to isté platí aj bubeníkovi. Simon Kirke povýšil jednoduché hranie na dokonalé umenie. Aké ľahké je pri imitovaní metronómu zabiť čokoľvek zaujímavé pri hre na bicie! Andy dokázal, že keď má človek ten správny cit, na počte nôt za sekundu a pridruženej polyrytmickej matematike nezáleží. Čo je však najpodstatnejšie, všetky štyri ingrediencie sa nebijú, ale dopĺňajú. Vo výsledku dostávame jedinečný blues rock, čosi na pomedzí blues a hard rocku, čosi, čo ma chytá za srdce a ja sa neznepokojujem, naopak! Takéto šelesty vítam!
Len, aby ste vedeli, v mojej zbierke chýba päťdisková krabica Songs Of Yesterday (2000). V tých dobách na prelome milénia bola pre mňa pridrahá a orientoval som sa na iné, neznáme kapely. Boli doby, kedy by som za ňu upísal dušu ľubovoľnému pokušiteľovi, dnes som zmierený s tým, že ju nezískam. A tak skupujem aspoň rôzne výberovky, kde sa nachádzajú veci, čo sa normálne na albumoch nevyskytujú. A preto mám aj dvojdiskový výber Chronicles.
Obsahuje tradičnú zmes skladieb zo všetkých albumov kapely (tu i tam je čosi netypické, Lying In The Sunshine, Easy On My Soul), ale v podstate nič neprekvapí, je to dostatočný výber. Čo ho v mojich očiach robí neoceniteľným, je béčková singlovka Sugar For Mr. Morrison a dve koncertné skladby – Trouble On Double Time a Crossroads. Samozrejme, aj My Brother Jake v stereo verzii stojí za zmienku. Všetky štyri boli vydané v zmienenom boxe, Sugar For Mr. Morrison aj ako bonus pri niektorých reedíciách albumu Free. Obzvlášť zaujímavé je počuť klasiku od Roberta Johnsona – Crossroads – na Kossoffa netradičné sólo, verzia od Creamu mala na neho isto vplyv.
Aj preto hodnotím tento výber ako výborný.
» ostatní recenze alba Free - Chronicles
» popis a diskografie skupiny Free
Cobham, Billy / Paradox (1996)
Paradox z roku 1996 není řadové studiové album bubeníka Billyho Cobhama, jak se to mnohde prezentuje. Je to projekt tria, složeného z kytaristy Billa Blickforda /USA/, dále pak z baskytaristy Wolfganga Schmitda /Německo/ a celé trio uzavírá kdo jiný než mistr Billy Cobham /původem Panama/.
Hudba projektu Paradox je ryze instrumentální, po všech stránkách technicky zvládnutá dokonale /tím mám na mysli samotné výkony hudebníků a i všech ostatních v zázemí/. Paradox není jen o vyjímečnosti jednotlivce nebo dvou hráčů. Tohle je projekt, na kterém se prezentují všichni tři hráči, tak aby vše dokonale ladilo a nepovyšovalo se něco nad něčím. A je to studio album, takže si nemyslím, že by se někdo chtěl z tohoto tria víc vypíchnout nad ostatní. Naprosto sladěná kompozice.
Tohle je poměrně kuriózní hudba. Už rytmická sekce se prezentuje ve slušné palební síle a připravuje dominantní základ pro neobvykle znějíc elektrickou kytaru Billa Blickforda. Blickfordova kytara zní docela drsně. Jsou v ní prvky jazzu, rocku, trochu blues. Celkově bych hudbu na tomto cd zařadil do škatulky fusion. Někomu ta hudba může přijít příliš sterilní, mě to ale nevadí. Cobham jako autor má dva záseky z devíti. Song Quadrant 4 je cover z jeho debutu Spectrum /1974/ a skladba Walking in Five je novinka, která se později objeví na albu Focused /1998/. Paradox má pokračování pod názvem Paradox - The First Second. Ale o tom někdy jindy. Hodnocení : Kdysi jsem dal ****z***** dnes bych umázl půl hvězdy. Tahle hudba nemusí sednout každému. Je pro posluchače, obdivující virtuozitu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Paradox
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy