Naposledy přidané recenze
Stern, Mike / These Times (2004)
| 02.03.2024 | Mike Stern je kytarista, který kašle na nějaké technické vymoženosti v oblasti kytarového zvuku. Je po celou svoji kariéru věrný značce Yamaha /jeho kytara vizuelně připomíná Fender Telecaster, už jsem se setkal s tím, že to někdo někde zaměnil, ale stane se/ a s tímto zvukem si vystačí a baví posluchače od svého debutu.
Dvanácté studiové album otvírá zajímavá skladba, připomínající mi tak trochu orient. stejně tak i čtvrtá v pořadí - Mirage. Za bicí usedl slavný Vinnie Colaiuta. Odbubnoval celou desku, až na osmý track Remember /for Bob Berg/, tady ho střídá Dennis Chambers a basového postu se dostalo Victoru Wootenovi. Tato skladba je věnována saxofonistovi Bobu Bergovi, který zahynul při autonehodě. Bob Berg spolupracoval se Sternem třeba na vinikajících prvních třech albech, nahraných u Atlantic.
Ve třetí skladbě I Know You hostuje Bela Fleck na banjo. Jemná, pomalá skladba s krásnou atmosférou. Stejně jako album před tímto - Voices /2001/, tahle deska je skoro celá doprovázená vokálem. O tento další rozměr se postaral basák Richard Bona a zpěvačka Elizabeth Kontomanou.
These Times je další skvělá práce na poli kytarového jazzu, rozhodně nenudí, je dokonale vybroušená po aražerské stránce, bicí podporované perkusemi stojí za pozornost, saxofon - jako třetí domimantní sólový nastroj /na prvním místě je Mikeho kytara, to je jasné a pok zpívaný projev/, decentní klávesové plochy pouze pro dobarvení celku a současně nijak nápadná basová linka, co drží vše pěkně pohromadě.
Album These Times v porovnání s ostatními alby Mike Sterna si zaslouží hodně silné ****z***** Je to výborná deska.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - These Times
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Foghat / Fool for the City (1975)
Foghat, britská boogie rocková kapela, ktorá opustila domovské ostrovy a skúsila šťastie v USA. A že sa jej tam darilo! Dôkazom je album Fool For The City z roka 1975.
Dve sólové gitary, priamočiara rytmika, chytľavé rockové pesničky, to ani inak dopadnúť nemohlo. V rokoch 1972 až 1978 vydala kapela osem albumov, z toho päť zlatých a dva platinové, Live (1977) má tú platinu dokonca dvakrát. Fool For The City má tiež platinu a 23. miesto v rebríčku Billboard. Ide teda o najúspešnejší štúdiový album skupiny. Obsahuje najúspešnejší singel skupiny, fenomenálnu hymnu Slow Ride (20. miesto v rebríčku) a aj titulná skladba žala úspech (45. miesto v rebríčku). Zostavu tvorili Lonesome Dave Peverett (gitara, spev), Rod Price (gitara), Nick Jameson (basa) a Roger Earl (bicie). Jameson bol producent, ktorý zaskočil za pôvodného basgitaristu Tonyho Stevensa. Ten v roku 1974 nezvládol neustále koncertné nasadenie a kapelu opustil. Vrátil sa až v roku 1993 a vydržal s ňou ďalších dvanásť rokov.
Ale poďme pekne od začiatku. Prvá strana platne obsahovala iba hity. Fool For The City, My Babe (známa vec od Righteous Brothers) a Slow Ride. Posledná menovaná je viac ako osemminútová jazda. V ťažkom váľajúcom sa rytme sa prehrnie do rýchlej pasáže, v ktorej sa ma gitary s úspechom pokúsia presvedčiť, že slide by mohol byť použitý aj v speed metale. Pocitové zrýchľovanie v závere je nočnou morou hudobníkov fungujúcich na princípe metronómu, pre mňa je to slovníková definícia termínu „feeling“.
Čo povedať o parádnej cover verzii Terraplane Blues od Roberta Johnsona? To je „slajdová“ bomba! Popri nej sa spevná Save Your Loving (For Me) javí „iba“ obyčajne. Amerika a rock’n’roll, to je niečo ako nacista a konšpirátor, rozoznať ich od seba nemožno. Aj preto sa nečudujme, že Foghat odpáli svižný kúsok Drive Me Home. Tým sa dobré správy končia. Záverečný komerčný žblept Take It Or Leave It sa na album zatúlal omylom.
Mám túto skupinu rád, album Fool For The City je príjemnou zmesou priamočiareho boogie hard rocku (so štipkou funky rytmizovania), a preto jej pokojne nadelím štyri hviezdy z piatich (jedna skladba to celé pokazila). Inak, na obale sedí bubeník Earl, ktorý dodnes udržuje kapelu živú, dokonca občas vydáva aj nové albumy. A stále je to príjemná muzika. Klobúk dole.
» ostatní recenze alba Foghat - Fool for the City
» popis a diskografie skupiny Foghat
Blackfoot / Strikes (1979)
| 01.03.2024 | Tak jako bývá u Lynyrd Skynyrd coby "úvod do problematiky" obvykle doporučováno album Second Helping, u asi nejmetalovějších jižanů Blackfoot plní tuto funkci stejně dobře jejich třetí deska Strikes. Ta je zároveň i prvním albem blackfootovské "zvířecí trilogie", jak zní souhrnné označení alb z let 1979 - 1981 (podle zvířat vyobrazených na obalech LP desek). Album s hadem skrývá dvě coververze, sedm vlastních skladeb a jedno intro.
Hned na začátku vládne u Blackfoot cestovní horečka ("Road Fever") při níž okamžitě zvíme, o co téhle indiánské tlupě jde.
Černonožci tu totiž nekompromisně rozbalí svůj rachotivý jižanský hard rock s hromadou sekaných rifů, kvílivou sólovou kytarou a drsňáckým zpěvem Rickeyho Medlocka. To vše je v refrénech hutně podpořeno dívčími vokály, patřícími nerozlučnému duu divoženek, Donně Davis a Pamele Vincent. Zde je posílila ještě Cynthia Douglas.
Hned po stylovém úvodu přichází první vrchol alba. Tedy alespoň pro mě jím určitě je coververze "I Got a Line on You", původně od kalifornských Spirit, kteří s tímto hitem bodovali koncem 60. let. V roce 1988 tuto skladbu převzal také Alice Cooper, jehož pojetí stojí rovněž za hřích.
"Left Turn on a Red Light" je první ryze southern rockový kousek na desce. Místy baladicky zasněná, místy lehce přitvrzená kompozice - jinými slovy totální klasika, na kterou by mohli být hrdi i samotní Lynyrd Skynyrd.
Po dvou těžkotonážních boogie ("Pay My Dues" a "Baby Blue") v nichž Rick, holky a sólující kytarista Charlie Hargrett odvádějí nezapomenutelný výkon, přichází druhá z obou coververzí - věčná parádička a inspirace všech jižanů - "Wishing Well" od legendárních Free. Klasika, kterou Blackfoot vyšperkovali natolik dobře, že se dodnes pravidelně dostává i na jejich hitové kompilace.
Baladická "Ride and Hide" je takovou něžnější sestrou výše popsané "Left Turn on a Red Line". Skynyrdi by se (opět) nestyděli.
V tu chvíli se už blíží velké finále, které představují poslední tři položky alba:
První z nich je intro ke skladbě "Train, Train", které kompletně obstará fantastická "railroad" foukačka Shortyho Medlocka. Shorty je Rickův děda, bluegrassový muzikant, hostující u Blackfoot na čtyřech deskách. Od dětství byl Rickovým rádcem a učitelem, a až do své smrti v roce 1982 byl neodmyslitelným veselým maskotem kapely.
Po tomto parádním rozjezdu Rick uličnicky zahaleká svoje "oh, here it comes", neboť to už přichází první velký hit v kariéře kapely, tedy samotná "Train Train". V podstatě jde o synonymum nejkvalitnějšího jižanského hard rocku, uhánějícího jako ten splašený půlnoční rychlík do Memphisu, o němž se tu zpívá.
Při tomhle nářezu stojí holky poprvé za celou dobu stranou. Zatímco se šetří na finále, dostává opět prostor foukací harmonika (což je krom dívčích vokálů a slide kytary moje další veleoblíbená blues rocková ingredience). Do rachotu kytar tentokrát na foukačku válí hostující Cub Koda, multinstrumentalista, skladatel, zpěvák, hudební kritik, rádiový DJ a vůbec známá postava americké rockové scény 20. století.
Jakmile vlak dorazí do cílové stanice, nastupují první tóny asi nejslavnější písně Blackfoot. Jsme ve finále.
Tak jako mají Lynyrd Skynyrd "Free Bird", Černonožci mají svůj "Highway Song". Nádherná jižanská balada se vším, co k tomu patří, se ve druhé polovině láme v sled navzájem se proplétajících kytarových sól. Tempo se neúprosně zrychluje a skladba graduje až k závěrečnému fade outu.
Skvostná tečka za skvostným albem, nad jehoź hodnocením netřeba přemýšlet.
(Tato recenze byla v mírně odlišné podobě poprvé zveřejněna v roce 2008.)
» ostatní recenze alba Blackfoot - Strikes
» popis a diskografie skupiny Blackfoot
Black Oak Arkansas / Underdog Heroes (2019)
Keď som v roku 2019 hľadal vhodný darček pre brata, s prekvapením som naďabil na aktuálny štúdiový album Black Oak Arkansas – Underdog Heroes.
Kapela už dekády paberkovala, prakticky nikoho nezaujímala a tu zrazu album s vlastnými skladbami? Neodolal som.
Jim Dandy ma vždy fascinoval svojim stareckým vokálom, ktorý vymedzil kapelu zo zástupu tuctových. Prenechám na každého osobnom vkuse, či je to dobre alebo zle. Každopádne som bol zvedavý, s čím táto niekdajšia legenda južanského rocku príde.
Prišla s čudným zvukom, zvláštnou hypnotickou náladou, lenivými tempami a divnými skladbami. Skrátka, celé je to výrazne poslucháčsky neprívetivé, akoby chcela kapela každého odradiť. A viete čo? Nepodarilo sa! Zvláštnym masochistickým spôsobom ma tá muzika baví. „Hrdinovia smoliari“ majú smolu, počúvam ich rád.
Už od prvých tónov clivej recitovanej skladby Don’t Let It Show (cover od Alan Parsons Project) mi je jasné, že vek má na vokálny prejav hlavného protagonistu minimálny vplyv. Hlas mu ešte viac „zbasovatel“, ale farba je stále tam. Gitary i rytmika znejú metalovo, moderne. A tak znie celý album. Metalicky i basovo, srdnato i zvláštne zastreto. Najviac to cítiť v titulnej sklabe Underdog Heroes. Pri tretej skladbe Channeling Spirits musí byť jasné i hluchému, že album sa do uší zakráda so zručnosťou hobitieho zlodeja, pomaly, pozvoľna, ale zároveň neúprosne. Výpočet mŕtvych rockových legiend skladbe dodáva na úžasnej atmosfére. No, dosť bolo vlastnej tvorby, poďme na cover. A aký! Ruby’s Heartbreaker je skladba, ktorú v origináli milujem. Po kratšom úvode s ďalším hovoreným prejavom o hrdinoch sa zrazu ozve Grand Funk Railroad! A zasa je akoby zasnený, melancholický, plačúci v duši...
Z pláni hororu prišla zlovestná The Wrong Side Of Midnight, v ktorej sa prvý raz výraznejšie ozve speváčka Seauphine, ktorej hlasisko má čosi z Tiny Turner. Spolu s predchádzajúcou skladbou je to pre mňa vrchol albumu. Jasné, že sa tu nachádza aj jedna rýchlejšia skladba, The Devil’s Daughter má parádnu atmosféru gotického „duchárskeho“ hororu a Seauphine má konečne skladbu iba pre seba.
Druhá polovica prekvapivo občas ustúpila z temnej atmosféry (Arkansas Medicine Man, Love For Rent, The 12 Bar Blues) smerom k rozkokošenému rokenrolu (Do Unto Others), pričom kapela neváha scoverovať hoci Tommyho Bolina (You Told Me You Love Me), nuž mi dovoľte spomenúť už iba záverečnú skrytú skladbu Johnny Won’t Be Good. Každému, kto pozná dejiny rokenrolu, je jasné, od ktorého velikána je táto skladba odvodená. Je to inak psina, aj text.
Ono, album, kde sa nachádza cover pecky od Grand Funk Railroad, nemôže byť zlý. Ba práve naopak! Voľajakým nedefinovateľným spôsobom ma napĺňa, rád si ho občas vypočujem. Som zvedavý, ako vplýva na iných poslucháčov, ale pravdou je, že sa o ňom ani na zahraničných serveroch veľa nerozpráva, takže u nás je Veľké ticho, od ktorého by sa Corbucci mohol učiť. Inak, práve tento western so zlým koncom, ktorý nikto nemá rád, ale pritom je geniálny, mi album Unsung Heroes pripomína. Je to dobrá muzika naruby, nekomfortná, neuspokojivá, ale zároveň podmanivá. A preto je ako stvorená pre hľadačov divných nálad.
» ostatní recenze alba Black Oak Arkansas - Underdog Heroes
» popis a diskografie skupiny Black Oak Arkansas
Molly Hatchet / No Guts...No Glory (1983)
Tohle album nebudete mít problém v bohaté diskografii Molly Hatchet rozeznat na první pohled. Je to jediná jejich studiová řadovka, která se nepyšní heroickým fantasy obalem slavných malířů jako Frazetta nebo Vallejo. Místo conanovských jezdců a maskovaných sekerníků se tentokrát hraje na westernový styl. Kapela tu po vzoru Divoké bandy kráčí prašnou ulicí westernového městečka, vyzbrojená colty a winchesterovkami, a jen neměnné logo nám dá okamžitě na vědomí, kam máme toto album zařadit.
Pojďme si nejprve představit sestavu, která tento v pořadí pátý počin Molly Hatchet nahrála. Vezměme to podle toho, jak jsou jednotliví členové bok po boku seřazeni na obalu.
Zcela vlevo ve světlém kabátu a s puškou drženou obouruč vidíme Steva Hollanda, jednoho ze tří kytaristů. (Což je jak známo obvyklý počet „ostrostřelců“ na jednu jižanskou kapelu.) Holland hrál se sekerníky už od debutu z roku 1978 a tohle je poslední jejich album, kde ho můžeme slyšet.
Ten vedle něj, v černé vestě a bílé košili, je bubeník Barry Borden. Malý velký muž hromových úderů je v kapele nováčkem a tohle je jediné album, které se sekerníky nahrál. Přišel z kultovních Mother's Finest, jedné z úplně prvních formací míchajících černé funky s bílým rockem, aby zastoupil zakládajícího člena Bruce Crumpa. Ten tehdy zkoušel štěstí v L.A., aby se v roce 1984 zase vrátil mezi své.
Drsně vypadající pistolník s knírkem a světlejší bundě zdobené střapci je další z kytaristů, Duane Roland. V kapele je od jejích začátků v 70. letech a zůstane v ní až do roku 1990.
Uprostřed, pouze v džínách krytých koženými jezdeckými chrániči, ověšen nábojnicovými pásy a s puškou přes rameno, kráčí původní (a nejlepší) zpěvák Molly Hatchet, Danny Joe Brown. Statný burtreynoldovský týpek s kníry a tmavými vlasy nazpíval první dvě alba sekerníků. V roce 1980 od nich odešel, aby založil vlastní projekt The Danny Joe Brown Band. Pod tímto názvem vydal jedno album a v roce 1982 už byl zase zpátky u Hatchetů. Ti v mezičase stihli vydat dvě desky s Jimmym Farrarem u mikrofonu.
Brown s sebou mimochodem přivedl k Molly novou posilu, klávesáka Johna Galvina, který se jak hráčsky tak skladatelsky podílel na eponymní desce Dannyho bandu. Galvin však ještě na obalu No Guts… No Glory nefiguruje – je zde uveden pouze jako host. Regulérní součástí kapely se stává až poté a v současnosti je nejstarším žijícím členem Molly Hatchet.
Po Brownově levici vidíme další legendu, dlouholetou a důležitou součást téhle tlupy. Hromotlucký fousáč s brokovnicí, nedbale ohozený dlouhým kabátem, je další kytarista a také jeden z nejpilnějších skladatelů v kapele, Dave Hlubek. Mezi sekerníky pobýval od samého začátku až do roku 1987, a pak znovu od roku 2005 až do své smrti (2017). Jeho a Johna Galvina se mi poštěstilo někdy koncem nultých let vidět v Praze s Molly naživo.
Jméno Hlubek vnuklo tenkrát mnohému českému novináři myšlenku, že tento sekerník je českého nebo alespoň slovanského původu. Dave v rozhovorech rozpačitě připouštěl, že možné je všechno, sám se ale evidentně považoval za Američana jako poleno.
Posledním v řadě je indiánsky působící basák Riff West - spolu s Barrym Bordenem další greenhorn v sestavě. V roce 1981 nahradil Bannera Thomase, jenž hrál na všech předchozích albech (a k Molly Hatchet se pak nakrátko vrátil během 90. let).
Teď, když jsme se seznámili s kompletní hráčskou osádkou tohoto alba, zmiňme se také alespoň stručně o jeho producentovi. Tím není nikdo jiný než legendární Tom Werman. Většina těch, kdo zažili osmdesátky nebo se o ně alespoň zajímají trochu hlouběji, mají toto jméno spjato především s úspěšnými glam metalovými kapelami jako Mötley Crüe, Poison nebo Twisted Sister. Znalcům sedmdesátek se zase v souvislosti s Wermanem možná vybaví Ted Nugent, Cheap Trick nebo třeba komerčně neúspěšné, ale rozhodně zajímavé album Blue Öyster Cult, Mirrors.
Werman byl producentem nebo alespoň spoluproducentem všech alb Molly Hatchet počínaje debutem a konče právě No Guts… No Glory. Konkrétně na něm mu při práci asistovali dva sekerníci: Dave Hlubek a Duane Roland.
První tři alba Molly Hatchet byla velmi úspěšná: Debut získal platinu, Flirtin' with Disaster dokonce dvě a Beatin' the Odds se přes výměnu zpěváka prodalo pořád milión kopií. Důvod úspěchu tkvěl i v tom, že poté, co Lynyrd Skynyrd nuceně ukončili v roce 1977 činnost, nastal obrovský hlad po kvalitním southern rocku. Amerika prostě pořád potřebovala kapelu jakou byli Skynyrdi a Molly Hatchet, pocházející ze stejného města (Jacksonville), nastoupili na scénu v ten nejlepší možný okamžik, aby fanouškům LS nabídli dostatečně atraktivní náhradu. Jistě, nikdo doopravdy nemůže nahradit sedmdesátkové Lynyrd Skynyrd. Ale Molly Hatchet se třemi kytarami a frontmanem natolik charismatickým, že v něm bylo možno spatřovat důstojného nástupce Ronnieho Van Zanta, byli na konci sedmdesátek rozhodně big deal.
Teprve s čtvrtým albem Take No Prisoners se absence Dannyho Joea odrazila i na prodeji desek. A jelikož Brownův projekt také zrovna nekraloval albovým hitparádám (120. místo žebříčku Billboardu), slovo dalo slovo a v roce 1983 byli Molly Hatchet zpět. Sice chudší o dva staré hráče, ale pořád se čtyřmi původními členy, včetně navrátivšího se Dannyho u mikrofonu.
Sestupnou popularitu souboru se však s pokračujícími osmdesátkami ani přes tento pokus o comeback zastavit nepodařilo. Zatímco čtvrté album už nezískalo ani zlatou desku a v US Billboardu se vyšplhalo "pouze" na 36. místo, No Guts… se prodávalo podobně a nejvýše dosáhlo 59. příčky žebříčku.
Důvod? Asi nejblíže skutečnosti bude vysvětlení, které podal Josef Vlček o pět let později v Melodii prostřednictvím seriálu článků "Metalový pravěk" (díl "Hvězdy Jihu"):
"Málokterý styl je dnes z módy tolik jako jižanský rock a boogie. Patří k takovým archaismům jako Hammondovy varhany nebo jazz-rock. Ale zkušenost s vývojem rockové hudby naznačuje, že žádnému žánru není uzavřena cesta zpět na výsluní zájmu světové veřejnosti."
Ono dnes v době Vlčkova článku platilo asi o něco méně než teď, když píšu tuto recenzi, a ještě o něco méně než v době vydání alba, které zde recenzuji. Ale marná sláva - že je southern rock tzv. out of date, asi popírat nelze. A klesající prodeje alb Molly Hatchet mohou být jen dalším důkazem.
Zoufalá snaha udržet se v hledáčccích co nejširší vrstvy rockových fanoušků měla pak za následek spojení sekerníků se zvukovým inženýrem slavného alba Eliminator, Terry Manningem coby producentem následující desky. To, co v případě ZZ Top fungovalo za vydatné podpory ikonických videoklipů, rotujících na MTV, na jedničku, však u Molly nezabralo. Za prvé neměli tak dobré a nápadité videoklipy, takže k sobě nepřitáhli takovou pozornost omladiny a za druhé, jejich staří fanoušci změnu soundu na rozdíl od valné části příznivců texaského tria nevydýchali. Možná kdyby nebyla ta změna tak okatá, kdyby se tak nápadně netlačilo na syntetickou pilu… Ale asi ani to by nepomohlo. Eliminator totiž vyplynul přirozeným způsobem z experimentování s křížením starého boogie s novými technologiemi. Není z něj cítit žádná křeč nebo snaha přizpůsobit se nějakému novému trendu. To se o The Deed Is Done bohužel říct nedá. Navíc ono experimentování se u vousáčů do jisté míry objevilo už na albu El Loco z roku 1981. Sekerníci v té době zněli pořád ještě jako čistý jižanský hard rock. Propad The Deed Is Done oproti No Guts… byl obrovský (pozice č. 120 na US Billboardu, tedy pohoršení o 61 příček žebříčku).
Ale vraťmě se zpět k právě recenzovanému albu. A už u něj zůstaňme.
Byl relativní neúspěch páté studiovky Molly Hatchet zasloužený?
Nemyslím si. Naopak, No Guts… No Glory považuju za návrat v plné parádě a za jedno z nejlepších alb sekerníků vůbec. Ale jak vždy podotýkal hejkal, kvalita hudby a komerční úspěch spolu nemají mnoho společného.
Nezbývá než si poslední opravdu silný studiový počin Molly Hatchet v rámci 80. let užít tak jak je. Bez pachuti spojené s komerčními ambicemi a vědomím, že jde o album chválené do nebes ať už kritikou nebo fanoušky.
Alespoň přesně takhle jsem si ho vždycky užíval já.
Následujících několik odstavců cituje doslova z mé recenze z roku 2010, protože… Proč vlastně?
Aha, už vím: Proč mít v recenzi jen jeden úvod, když můžete mít hned dva? ;-)
Píše se rok 1983 a Danny Joe Brown je zpátky v kapele. Pro comebackový koncert, který natáčela televize, si dokonce vyjímečně oholil svůj pověstný knír. Nic nenasvědčuje tomu, že by už tehdy trpěl nějakými zdravotními problémy (jak jeho dočasný odchod z kapely zdůvodňují některé internetové zdroje). Naopak, působí dojmem zdravím kypícího mladého rváče nebo vysokoškolské hvězdy amerického fotbalu. Mít tak charismatického frontmana jako Danny, bylo v době rozpuku MTV, a s tím spojené důležitosti vizuální prezentace, určitě jenom plus. A fanoušci starých dobrých Hatchet nad zpěvákovým návratem jistě řádně zaplesali. Na druhou stranu je asi moc nepotěšilo, že s Farrarem zmizela i kompletní originální rytmická sekce – tedy Banner Thomas a Bruce Crump.
I když basák Riff West a bubeník B.B. Borden byli více než plnohodnotnou náhradou, sestava teď paradoxně čítala o jednoho původního člena méně než v době, kdy s nimi zpíval Jimmy Farrar. Ale co. Je tu Danny Joe Brown a všichni tři originální kytaristé, tak není důvod naříkat. Navíc tahle parta vypadá, že je odhodlána dělat opravdu velké věci.
Působí tak i v příjemném dobovém interview, jehož se zúčastnila kompletní nová sestava (a které je možno zhlédnout na youtube). Rozebírá se tu Dannyho sólové intermezzo, je zmíněn Jimmy Farrar, a vtipkuje se nad obalem LP Take No Prisoners. (Repertér v jednu chvíli trefně poznamená, že místo historických zbraní, které jim tam Boris Vallejo přimaloval, by v rukou kapely čekal spíš lahváče. :-) Danny Joe tu mimo jiné avizuje, že na turné se ke kapele připojí další nový člen - klávesista John Galvin z Detroitu.
Proběhne krátká ukázka z raritního videoklipu k novinkové pecce "What's It Gonna Take", v níž se Hatcheti prohánějí na koních coby desperáti Divokého Západu. Zmíněné video je zcela ve westernovém duchu obalu nové desky.
No Guts…No Glory (Bez odvahy není slávy) je jediným studiovým albem kapely, jehož obal není ve válečnickém fantasy stylu. Důvodem byla nejspíše snaha udělat viditelnou čáru za předcházejícím obdobím a naznačit, že Hatcheti jsou opět zde a stejně jako odvážní pistolníci z filmu Wild Bunch kráčejí vstříc svému osudu.
Bude muzika, kterou nové album přináší, stejně nezapomenutelná jako finální scéna slavného westernu?
Tak, a teď už přejděme k tomu hlavnímu, tedy samotným písníčkám z alba.
Úvodní WHAT DOES IT MATTER je rychlý, přímočarý hard rock, obsahující pěkné kytarové vyhrávky a nějaké ty Galvinovy parádičky s pianem.
AIN'T EVEN CLOSE začíná v podobném duchu, ale s nástupem Brownova zpěvu nabere okamžitě klasický southern rockový feeling, prokládaný těžkým kovovým hřměním jen ve chvílích, kdy si Danny Joe dává oddech nebo opakuje ústřední slogan.
Jak už napoví název, SWEET DIXIE je starosvětská jižařina se vším všudy, bez jakýchkoli dobových příkras. Přesně takhle to Hatcheti mohli klidně nahrát na svoje první album.
A to už se dostáváme k poslední písni první strany LP a zároveň absolutnímu vrcholu celého alba.
FALL OF THE PEACEMAKERS je jedním slovem nádhera. Hlubekova epická osmiminutová kompozice vykazuje všechny znaky totální southern rockové klasiky. A nejenže vykazuje znaky, ona tou totální klasikou opravdu je! Melodická, chytlavá věc baladického charakteru přechází v polovině do typické sólovací části, kde se tradičně vyřádí všichni tři kytaristé. Jednoduše "freebirdovka“ jak vyšitá. Jen opravdu hodně melodická, hodně posmutnělá a zároveň i hodně chytlavá.
Druhou stranu LP otevírá klusající a velmi chytlavý melodický hard rock WHAT'S IT GONNA TAKE, který zní prozatím nejvíce osmdesátkově. Mým uším ovšem ladí velice příjemně. Žádná křeč, tohle je po předchozí parádě další, i když o něco skromnější kandidát na hit.
Tím se ale nikdy nestal, stejně jako následující, silně melodická country rocková náladovka KINDA LIKE LOVE. Ta byla jediným singlem tohoto alba. Bez uzardění přiznám, že se mi tenhle kousek velmi líbí už od prvního poslechu. Asi jediným jeho problémem je, že takhle si hudbu Molly Hatchet nepředstavuje asi nikdo. Taky ji nemá na svědomí nikdo z kapely, ale dva externí skladatelé, zřejmě zaplacení nahrávací společností v zoufalé snaze o to, aby kapela měla konečně nějaký rádiový hit. Snaha byla marná, ale mně se výsledný produkt zamlouvá. V kontextu alba na mě působí vyloženě osvěžujícím, zpestřujícím dojmem.
UNDER THE GUN už jede zase v duchu spíše drsnější jižařiny, v repertoáru Molly Hatchet však nijak nevyčnívá. V podstatě jde o první zdejší zapomenutelnou a nepříliš nápaditou skladbu.
To southern hard rock ON THE PROWL už má v sobě určitou chytlavost. K zařazení mezi klasiku mu však stále něco málo schází. I když nutno uznat, že Brownovo "I'm a hunter / I'm a stalker / I'm a creeper round every corner / I'm a seeker / Your love is all I need“ zní v refrénu dosti přesvědčivě.
Stejně jako patřila finální píseň první strany LP Hlubekově kompozici, patří jí i úplný závěr. Instrumentálka BOTH SIDES je mimořádně líbivý, hravě melodický kousek, po němž zůstane v člověku velmi dobrý pocit. Moc pěkné jsou i vyhrávky na piano, které jej ve správných pasážích podkreslují, stejně jako několik hlavních, střídajících se motivů. Nezbytná kytarová sólíćka, hlavně ve druhé půlce skladby, jsou pak už jenom ozdobou na dortu. Kdyby se tahle záležitost jmenovala "Feel Good“, přesně by to vyjádřilo mé pocity ze závěru alba.
A kdyby i dvě skladby před tou poslední byly tak přesvědčivé jako všechny ostatní, neváhal bych udělit maximální hodnocení. Po pravdě by mi možná stačilo, kdyby "Under the Gun" byla o něco nápaditější a těch pět jižanských hvězd by tam bylo. Takhle tedy "pouze“ čtyři, ale zato silné jako hrom!
» ostatní recenze alba Molly Hatchet - No Guts...No Glory
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet
Nucleus / Direct Hits (1976)
| 28.02.2024 | Keď som v roku 2012 pridával na vtedajší Progboard profil britskej fusion skupiny Nucleus, bol som zvedavý, do akej miery bude táto skupina v povedomí miestnej komunity. Za tých dvanásť rokov sa z Progboardu stal Rockboard, komunity sa vystriedali niekoľkokrát, ale jedna vec je istá. Nikto kapele nevenoval jedinú recenziu. Môj pôvodný odhad, že Nucleus je v našich končinách skôr utajená formácia a ani priaznivci fusion o nej veľmi nevedia, respektíve, nie je pre nich natoľko dôležitá, aby sa o nej vyjadrovali, sa potvrdil, domnievam sa, na sto percent.
Pritom je to škoda. Na tej jazzovejšej strane rockového spektra ponúka pravdepodobne najlepšiu možnú konšteláciu muziky, ktorá dokonca aj mňa, vlažného jazzového fanúšika, niečím oslovuje. Kapelu si v posledných rokoch postupne dopĺňam do zbierky, zháňam vydania od BGO, vždy dva albumy v rámci jedného vydania. Tak som sa dostal aj k ôsmemu albumu skupiny Alleycat, ktorý je však akoby deviaty, keďže sólový album Iana Carra Belladonna je do tejto série včlenený ako štvrtý album. A keďže ide o posledný album na značke Vertigo, povedali si v BGO, že ho doplnia o výberovku Direct Hits, ktorá vyšla v roku 1976 na menovanej značke ako taká coda, dovetok k sérii úžasných albumov. Čo ponúka?
Ako som už spomenul, Direct Hits je výberovka. Hovoriť pri fusion kapele o hitoch, dokonca priamych, je eufemizmus, čosi ako mier v ústach ruského vojaka upaľujúceho batoľa. Obsahuje po jednej skladbe z prvých siedmich albumov kapely, pričom zarátavam aj Carrovu sólovku Belladonna. Ide teda o ukážku z tvorby z rokov 1970-1974. To je zaujímavé a čudné, v podstate vynechali oba albumy z roka 1975 (Snakeships Etcetera a Alleycat). Asi kvôli miestu, jedna platňa nepustila. Alebo chceli podporiť ich predaje, ktovie. Každopádne táto kompilácia vyšla iba vtedy na platni v Británii a v Taliansku, na CD sa k nej dostanete iba v tomto vydaní od BGO.
Každopádne tu máme deväť skladieb (Crude Blues má dve časti a suita Sarsaparilla je zastúpená úvodom a prvou časťou), ktoré sú zoradené chaoticky, ako to na výberoch býva dobrým zvykom. Začína najlepšou skladbou kapely, ťažkou smršťou Song For The Bearded Lady. Nečudujem sa, že túto skladbu v podstate vykradli Soft Machine na albume Bundles (Hazard Profile Part One). Skladba Torso je skrátená o viac ako minútu, zmizne do ticha v momente, keď nastúpi bubenícke sólo, čo je dosť od veci, však počúvame inštrumentálny jazz(rock)!
Je mi jasné, že túto kompiláciu si asi málokto vypočuje, napriek tomu je však skvelým hudobným zážitkom. Dôkazom, že Nucleus hral výnimočnú inštrumentálnu fusion hudbu a to bez ohľadu na časté zmeny v zostave. Keďže ešte stále nemám kompletnú diskografiu, rád si toto CD púšťam. Je to taký trailer, z ktorého ma vábi muzika. A veru som ňou úplne pohltený!
Hudobne výnimočné, výberovo funkčné dielo Direct Hits sa mi počúva dobre, kebyže sa naň odhodláte, určite sa nudiť nebudete.
» ostatní recenze alba Nucleus - Direct Hits
» popis a diskografie skupiny Nucleus
![Blue Öyster Cult - On Your Feet Or On Your Knees [2LP, live] cover](graphx/covers/7050.jpg)
Blue Öyster Cult / On Your Feet Or On Your Knees [2LP, live] (1975)
Blue Öyster Cult patrí k tým skupinám, ktorých dielo ma baví, pretože je hudobne pestré, inštrumentálne skvelé, imidžovo neobvyklé a skladateľsky veľmi originálne. Skrátka je to zaujímavá hudba, ktorú si rád občas vypočujem. Pravda, najlepšie to kapele hralo na prvých troch albumoch, potom nastal rýchly ústup z temnej rockovej sféry do prízemných komerčných vôd. Stále si zachovala istú romantickú náladu, ktorou sa vymykala sivému priemeru, ale že by som o nej túžil písať po hudobných serveroch, to veru nie! Prvý koncertný (dvoj)album On Your Feet Or On Your Knees z roka 1975 zhrnul to najlepšie z prvej etapy kapely a ponúkol to v tvare, ktorý mi vyhovuje najviac – naživo.
Záznam z amerického turné z roka 1974 ponúkol z každého albumu po tri skladby, pridal dve coververzie a nechýba ani nealbumová Buck’s Boogie, perfektná inštrumentálna skladba, ktorú hrávali hádam celú svoju kariéru. Album vyšiel 27.2.1975 a umiestnil sa na 22. mieste rebríčka Billboard, čím sa stal najúspešnejším z celej diskografie kapely. Ani tie najkomerčnejšie diela jeho pozíciu neprekonali, tak bol (a je) žiadaný. Prečo?
Pretože preteká parádnymi skladbami, divokými náladami a majstrovskými inštrumentálnymi výkonmi. Kapela v pôvodnej (a najlepšej) zostave hrá o dušu, niektoré tempá sú vražedné, Bouchard bol veľmi dobrý bubeník. Debutový album zastupujú tri klasiky. Before The Kiss (A Redcap) je originálny kúsok, ktorý v dejinách modernej hudby prakticky nemá obdoby. Last Days Of May je príjemný slaďáčik, no a Cities On Flame? To je skrátka geniálna hardrocková vec. Milujem ju! Z Tyranny And Mutation vybrali muzikanti to najlepšie, The Red And The Black, Hot Rails To Hell a Seven Screaming Dizbusters sú všetko svižné pecky, jedna lepšia ako druhá. Secret Treaties obsahuje osem perál, takže sa nedá vybrať zle. Subhuman, Harvester Of Eyes a M.E.262 potešia, ale asi by som bol ešte nadšenejší, keby zahrali Astronomy. Kapela bola vtedy tak namakaná, že si mohla dovoliť túto ultimátnu pecku nezahrať a nie je to mínus! Oba záverečné covery Maserati GT (I Ain’t Got You) a Born To Be Wild sú pre mňa troška prekvapivými voľbami. Nie sú zlé, ale ani z nich nie som úplne paf. Najmä hit od Steppenwolf dokázala kapela nahrať v štúdiu spôsobom, ktorý pred ňou i po nej nezopakoval nikto! Koncertná verzia je „iba“ klasická variácia na známu vec.
On Your Feet Or On Your Knees ma napĺňa radosťou, nemám preto veľmi nad čím váhať, má u mňa plnú päticu hviezd. Plus má dnes výročie, gratulujem!
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - On Your Feet Or On Your Knees [2LP, live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Nucleus / Belladonna (1972)
Po troch albumoch britskej fusion veličiny Nucleus sa jej frontman, trubkár Ian Carr, dostal do ťažkej životnej situácie. Ochorel na zápal pľúc, nemal ani floka, keďže úspech jeho formácie u kritikov sa nepremietol do predajov, a tak musel dokonca predať aj svoje auto, aby prežil. To vyústilo do bodu, kedy rozpustil skupinu a zložil úplne novú sprievodnú kapelu, v ktorej sa pasoval do jediného lídra. A tak vznikol jeho prvý sólový album Belladonna.
Nucleus bola výnimočná kapela, jedna z prvých (a najlepších) fusion skupín v Británii. Ako sa vyjadril sám Carr, okrem Tony Williams‘ Lifetime (s Jackom Bruceom a Johnom McLaughlinom) prakticky nemali konkurenciu. Ozaj, viete, kto bol Ian Carr?
Carr (1933-2009) bol škótsky jazzman, hráč na trúbku, skladateľ a učiteľ. V šesťdesiatych rokoch hral v quintete Rendell-Carr, v rokoch 1963-1969 nahrali spolu päť albumov. Už vtedy bol vyhľadávaným hráčom, nuž hral napríklad s New Jazz Orchestra alebo s jamajským alto saxofonistom Joe Harriottom. V roku 1969 založil kapelu Nucleus, ktorá je pre mňa osobne asi najobľúbenejšia fusion skupina vôbec, Larry Coryell odpustí. Isto v tom zohráva úlohu aj fakt, že v nej spočiatku bubnoval John Marshall, jeden z mojich bubeníckych vzorov. Často ho prirovnávali k Milesovi Davisovi, ale to je asi daň za zvolený nástroj.
Album Belladonna nahral v júli 1972 a v zostave sa mihli zaujímavé osobnosti. Roy Babbington (basa) a Allan Holdsworth (gitara) sú dnes svetoznámi, obaja sa po tomto albume stali členmi Soft Machine (mimochodom, aj s Marshallom). Zostavu doplnil skvelý bubeník Clive Thacker, ktorý hral v 60. rokoch s Brianom Augerom & Trinity, pianista Dave Macrae a jediný člen Nucleusu – Brian Smith (saxofóny, bambusová flauta). Album produkoval bubeník Jon Hiseman a hosťovali na ňom dvaja hráči, Gordon Beck (klavír) a Trevor Tomkins (perkusie). Obal vytvoril Denise Valentine a zvukový inžinier Roger Wake dohliadal na nahrávanie v londýnskom štúdiu Phonogram Studios.
Dosť bolo faktov, poďme si spolu vypočuť samotný album. Šesť skladieb nie je veľa. Pri prvom počúvaním pred cca dvomi rokmi som absolútne netušil, čo čakať. Kúpil som si dvojcédečko od BGO, kde sa nachádza aj tretí album Ian Carr with Nucleus – Solar Plexus (1971). O tom niekedy inokedy.
Psychedelický ruchový úvod titulnej skladby Belladonna sa pýši troška zlovestnou náladou, pritom ide skôr o tichú muziku, na nejaké prebudené decibely zabudnite! Až sa skladba rozbehne, je to klasika. Viac jazz ako rock, pritom solídne melodická inštrumentálna muzika, čo mne osobne vyhovuje, nie som priaznivec bezcieľnych zvukov na úkor melodiky. Pripravte sa na takmer štvrťhodinový zážitok. Inak je album skôr ospalý (Remadione), lenivý (Suspension), romantický (Summer Rain). Besnenie sa ozve iba zriedka (Mayday). Najviac sa mi páči ostrejšia záverečná pasáž v skladbe Remadione, kde si Holdsworth strihol klasicky rýchloprsté a náladou frivoľné gitarové sólo. A nemôžem vynechať ani najlepšiu „rockovú“ skladbu na albume, mierne do funky zaobalenú smršť Hector’s House s Holdsworthom pusteným z reťaze, ktorá je vyvrcholením celého albumu, čiže ho uzatvára.
Belladonna je prakticky všade radená do diskografie skupiny Nucleus, je tomu tak i tu, nuž dobre. Je jedno, či počúvate Nucleus, Iana Carra alebo Ian Carr & Nucleus, vždy máte istotu, že dostanete vynikajúcu jazzrockovú muziku. Ani tento zasnený album nie je výnimkou. Nie je veľmi známy, ale stojí za hriech. Pravda, ak ste priaznivcom jazzovej inštrumentálnej muziky.
P.S. Máme tu editovaný obal, namiesto Iana Carra je pod názvom albumu napísané – Nucleus. Chcel som to vymeniť, ale nefunguje výmena obrázkov, a tak to aspoň zmieňujem.
» ostatní recenze alba Nucleus - Belladonna
» popis a diskografie skupiny Nucleus
Guns N’ Roses / Use Your Illusion II (1991)
Nebyl bych to já, kdybych občas do své recenze nepřidal pár osobních vzpomínek buď na dobu, kdy recenzované album vyšlo a nebo na souvislosti, které mě k němu, potažmo k dané kapele či interpretovi dovedly.
GN'R jsem poprvé v životě slyšel někdy v roce 1988 na vojně. Dva roky za Husáka, od podzimu 1987 do podzimu 1989 (byl jsem úplně poslední ročník, který si odkroutil celých 730 dní - pokud vám někdo tvrdí, že tam byl dva roky a přitom rukoval později, nevěřte mu).
Nevím přesně, kdy v tom roce 1988 první setkání mých sluchovodů s hudbou této kapely proběhlo. Vím jen, že byla temná noc a já jsem na jakési cizí rozhlasové stanici naladil něco, co mi vyrazilo dech. Ta věc mě absolutně rozsekala! Že to byli GN'R a jejich "Paradise City" jsem se dozvěděl až mnohem později v civilu (cca říjen 1989), kdy jsem si nechal nahrát album Appetite for Destruction. Můj tehdejší dealer mě od téhle kapely odrazoval jak jen mohl, ale já se nenechal odbýt. Už předtím jsem viděl na nějakém mejdanu videoklip "Sweet Child O' Mine" a byl jsem uchvácen. Viděl jsem nové, mladé a lepší The Rolling Stones! Když jsem pak konečně slyšel jejich první album, bylo to zjevení - událost srovnatelná snad jen s příchodem nových Led Zeppelin.
Mé nadšení nakazilo i mladšího bratra, který se z vojny vrátil o rok později. To už jsme krom Appetite měli na kazetě i Lies, ale to byla jen taková záplata. Čekalo se na skutečné nové album.
Když v září 1991 konečně vyšlo, byl jsem zrovna v nemocnici se záchvatem slinivky břišní. Brácha mi tam donesl nový Rock & Pop, v němž Ondřej Konrád rozebíral kompletní Use Your Illusion skladbu po skladbě, Na jeho počest jsem se rozhodl pojmout recenze na oba díly stejným způsobem.
Tehdy v nemocnici jsem se nemohl dočkat, až tu obří nálož konečně uslyším...
Byly to skvělé časy. Brácha měl na zdi svého pokoje plakáty všech členů GN'R a já jsem vážil o 50 kilo méně než dnes.
Když mě propouštěli ze špitálu, doktor mi řekl, že už nesmím v životě pít, kouřit, jíst asi polovinu existujících jídel a navrch mi předepsal pytel léků, které jsem měl pravidelně užívat. Pokýval jsem hlavou, že mu jako rozumím, vyzvedl si léky a vyšel před bránu nemocnice.
Nadechl jsem se svobodného vzduchu, zapálil si cigaretu, léky hodil do popelnice a zamířil do nejbližší hospody.
Civil War
Epická skladba s úvodem z filmu Frajer Luke. Z těch dlouhých věcí na obou Illusionech je to jedna z těch lepších. Složilo ji trio Axl, Slash a Duff a dodnes vlastně pořádně nevím o čem to je. Myslím, že o válce Sever proti Jihu to nebude. Ale poslouchá se to dobře.
14 Years
Tak tahle je skvělá! No jasně, hudba Izzy Stradlin. Axl přispěl textem o tom, jak to ve čtrnácti bylo všechno na houby a Dizzy Reed pěkně potrápil klávesy svého piana. Chytlavé, v tom nejlepším slova smyslu. Věc, která má dobrou pozici mezi nejlepšími skladbami z obou alb zajištěnou hned při prvním poslechu.
Yesterdays
Začátek přesně jako od Lynyrd Skynyrd… než začne kvílet Axl. Vcelku slušná, ale ve finále v podstatě zapomenutelná věc, na které se krom Rose podíleli ještě tři externí skladatelé (Wes Arkeen, Del James a Billy McCloud).
Knockin' on Heaven's Door
Jeden z velkých hitů a po bondovské "Live and Let Die" druhá a poslední coververze celého Use Your Illusion. Říká se, že nahrát tenhle song je vždycky sázka na jistotu. GN'R si to ještě pojistili dokonalými doprovodnými vokály, které obstarala dívčí skupina Waters. Hlavně ty podle mě udělaly tohle provedení ikonickým.
Get in the Ring
Hodně efektní song Slashe a Duffa McKagana s Axlovým textem, v němž si to zpěvák v imaginárním ringu vyřizuje s některými hudebními publicisty, které zde konkrétně jmenuje. A vůbec přitom není slušný.
Shotgun Blues
Nejlepší Axlova skladba vůbec. Rock 'n' rollové inferno par excellence. Všechna čest!
Breakdown
Countryový úvod s pískáním a banjem, po němž následuje slušná rocková jízda, zdobená výbornými Slashovými sóly. Druhá velmi solidní Axlova skladba hned po sobě.
Pretty Tied Up
Autorské příspěvky Izzyho Stradlina jsou vždy vítaným osvěžením. A nejinak se to má i s tímhle kouskem, někdy uváděným také s podtitulem "The Perils of Rock n' Roll Decadence".
Výborné. Jak jinak, Izzy je borec.
Locomotive
Pamatuju si, že právě tuhle skladbu Ondřej Konrád v Rock & Popu hodně vychválil. Hard rockový kousek se Slashovou muzikou a Axlovým textem se řítí vpřed jako lokomotova z názvu písně a evidentně se snaží o zápis mezi rockovou klasiku. Z mého pohledu však zůstává jen u té snahy. K úspěšnému zápisu jí pořád ještě něco schází. Provzdušněné zvolnění v závěru skladby je překvapivé a funkční, ale nemůžu se zbavit dojmu, že na to, jak je ta skladba dlouhá (téměř devět minut) se tam toho zas až tak moc nestane.
So Fine
První a poslední autorský příspěvek basáka Duffa McKagana i s jeho sólovým vokálem, je jedním z nejlepších momentů obou alb. Rock 'n' rollová parádička, podkeslená Reedovým pianem, začíná jako stounovská balada, pak náhle ve druhé minutě přejde do divoké jízdy, aby se opět vrátila k opile baladickému tónu, ještě jednou se rozjela a skončila zase v původním duchu.
Výborný kousek.
Estranged
Příšerně otravná Axlova "broadwayská" balada vleze na nervy prakticky hned v prvních sekundách svého trvání. Vždycky jsem dělal, že tahle skladba neexistuje a přetrpět ji teď, bylo téměř nad mé síly. Ale zmákl jsem to. V životě snad už naposledy. Dávám si za to metál. Tomu útvaru (nazývat to skladbou by bylo přehnané) dávám odpad. Mám ten dojem, že snad existuje i videoklip s Axlem tklivě pějícím u kravílu. Jistý si tím ale nejsem a na youtube ho určitě hledat nebudu. Ježíšmarjá, ta věc trvá skoro deset minut!! Ten metál si zasloužím. Po tomhle zní i "November Rain" jako druhé Stairway to Heaven.
TOHLE BYLO ZA TREST!
You Could Be Mine
Úplně poslední "stradlinovka" (s Axlovým textem) propagovala ve videoklipu druhého Terminátora a i díky tomu se stala hitem. Dobrá věc. Ale zas ne tak dobrá jako některé jiné Izzyho příspěvky.
Don't Cry (Alt. Lyrics)
Nejzbytečnější položka na celém Use Your Illusion projektu. Úspěšný ploužák znovu, úplně stejně jako poprvé, jen s trochu jiným textem. Komické je, že kvůli tomuhle pozdržel Axl vydání obou alb o několik dnů nebo snad dokonce týdnů.
My World
Závěrečná Axlova pitominka s rapem a vzdycháním vilných samiček. Nejspíš to měl být takový žertík na závěr, ale nalhávat si, že se nějak zvlášť povedl, si tady nebudeme.
Nejde mi moc do hlavy, proč je tenhle díl Use Your Illusion tolika lidmi považován za lepší toho prvního.
Jistě, má svoje momenty ("Pretty Tied Up", "Breakdown"), zajímavé a efektní kousky ("Civil War", "Get in the Ring"), hity ("Knockin' on Heaven's Door", "You Could Be Mine") i vyloźeně skvělé skladby ("14 Years", "Shotgun Blues", "So Fine"). To mu nijak neupírám. Ovšem většina toho zbytku je buďto zapomenutelná ("Yesterdays"), zbytečná (repríza "Don't Cry") nebo až k nepřežití otravná ("Estranged").
Když jsem jedničce udělil čtyři hvězdičky, měl bych dvojku v hodnocení nějak odlišit. Ale neudělám to, protoźe ty dobré věci jsou fakt dobré a nakonec to na ty čtyři hvězdičky stejně vytáhnou.
Zatímco z jedničky bych vyhodil tři skladby, z dvojky by to bylo o jednu víc.
A zatímco u prvního alba dávám čtyři hvězdičky hodně silné, u druhého uděluji ty nejslabší možné.
Jarda Merhaut kdysi napsal, že oba díly Use Your Illusion patří k nejlepším hard rockovým albům všech dob. Nemyslím si, že by tohle dílo mělo nárok na takové ocenění. To bych mnohem spíš přiznal debutovému LP Appetite for Destruction, které bylo ve své době zjevením vpravdě revolučním. Na Use Your Illusion je revoluční jen to, o jak monumentální počin jde.
Je to v podstatě čtyřalbum – která rocková kapela si něco takového kdy lajzla? Já si vzpomenu jen na Sandinistu od The Clash, který byl ale nakonec “pouhým” trojalbem.
Přesto má Use Your Illusion své pevné místo v rock 'n' rollové historii a za poznání určitě stojí dodnes.
Škoda jen, že šlo v podstatě o labutí píseň Guns N' Roses.
Album coververzí The Spaghetti Incident bylo (až na vynikající "Ain't It Fun") pouhou úlitbou rozklížené kapely jejich nahrávací společnosti, a o Čínské demokracii, v podstatě sólovém projektu Axla Rose, jenž navíc vyšel patnáct let po Špagetovém incidentu, škoda hovořit.
GN'R s Use Your Illusion vyčerpali svůj potenciál a zařadili se po bok legendárních kapel jako New York Dolls nebo Sex Pistols, které sice otřásly rockovou historií, ale jejich diskografie ve skutečnosti čítá jeden nebo dva regulérní tituly.
I to ale někdy stačí.
» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion II
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses
Sparks / Lil' Beethoven (2003)
Hudba Sparks je v nejlepším slova smyslu povrchní - vše je tu obráceno k prezentaci, směrem k posluchači. Nesnaží se ani přinést Hluboké Sdělení, ani dělat Velké Umění. Chtějí (se) bavit. Tváří se u toho seriózně, jelikož tak vyzní každý vtip nejlépe, ale nikoli odtažitě. Devizou alba je přesnost provedení, osobně dávám z tohto důvodu studiové verzi přednost před živou. I na ní funguje magická čtvrtá stěna, uzavřené mikroklima sněhového těžítka, které předkládá precizně soustružené obrazy.
Ty se chovají jako choreografie: neúnavný sled přesných pohybů, jejichž účinek je ve vrstvení a opakování. Hlas je tady rovnocenným nástrojem, součástí bohaté a plné orchestrace. Dalším podstatným rysem předložené hudby je trvání - i z krátké ukázky sice člověk získá představu, oč ve skladbě půjde, fráze hudební i textové se v drobných proměnách mnohonásobně vracejí, ale vystavit se působení zvukových tvarů je nenahraditelnou součástí zážitku.
Další devizou je energie, kterou Sparks do provedení dávají. Jsou tak akorát tonizovaní, ani ospale vleklí, ani silově přepjatí. Místy díky tomu album působí jako regulérní nářez, přestože je z velké části založeno na syntezátorech imitujících klavír a smyčce. Inspirace klasickou hudbou dala patrně albu i název, s drobným shozením slůvkem Little ve staženém, hovorovém tvaru. Jak jsem řekla, není to velké umění, jen malé - kumšt ale každopádně ano.
A sdělení nakonec také zcela nechybí, v humorné nadsázce předkládají úsečné texty sérii bizarních mikropříběhů. Asi nejméně přetlumočením utrpí ten o trnité cestě za slávou: "Jak se dostanu do Carnegie Hall?" "Musíš cvičit..." Lakonické "Bravo!" už jen dodává pointu. Líbí se mi i vyznání sebelásky I Married Myself (jsem dohromady velmi šťastný, tentokrát to už určitě vydrží!) nebo úpěnlivý pokus vyznat se v protichůdných sděleních telefonního automatu, který vysílá smíšené signály zájmu.
Smyslem této hudby je zábava. Dá se sledovat zvenčí po způsobu estrády, ale umí posluchače i vtáhnout dovnitř a doslova mu zamotat hlavu tím, jak "je to pořád dokola". Opakovanou jízdu jsem si užila s chutí. Ve své kategorii jsou Sparks špička, z pohledu všehomíra velmi silná a bohatě zasloužená trojka.
» ostatní recenze alba Sparks - Lil' Beethoven
» popis a diskografie skupiny Sparks
Guns N’ Roses / Use Your Illusion I (1991)
Right Next Door to Hell
Atmosféra jako na Appetite for Destruction – tenhle zběsile rychlý song by tam v pohodě zapadl. Ideální otvírák. Podepsáni Izzy Stradlin, Axl Rose a Timo Kaltio. Jméno posledního zní finsky. Že by někdo z okruhu Hanoi Rocks? Trefa. Wikipedie tuto teorii plně potvrzuje. Je známo, že tihle finští punk 'n' rolleři se v půli osmdesátek hojně motali na L.A. scéně a jejich vliv na glam metal byl nepřehlédnutelný. Ostatně zpěvák Hanoi Rocks na tomhle albu ještě dostane slovo.
Dust N' Bones
Tohle je hlavně Izzyho věc, i když spolupodepsáni jsou pod ní I Slash a Duff McKagan. Jeden z těch songů, který ukazuje jinou, zajímavější tvář GN'R. Tempo je tentokrát střední a Izzyho vokál přináší vítané zpestření. Tahle pasáž je skvělá: “Sometimes these women are so easy / Sometimes these women are so cold / Sometimes these women seem to rip you right in two / Only if you let 'em get to you“. Parádní vyvrcholení přichází se slovy "And then you're just fuckin' gone".
Sugestivní dirty rock 'n' roll, skvělé kytary a v pozadí stylové honky tonk piano – zatím to nemá chybu.
Live and Let Die
První coververze pochází z pera Paula McCartneyho a jde o jednu z nejlepších bondovských písniček vůbec. GN'R se jí podle mě chopili naprosto skvěle. Zasněné doprovodné vokály, zlom a po explozi přichází parádní, dechy podpořený ústřední motiv. Další skladba na jedničku s hvězdičkou. Mimochodem, podle dnešních měřítek je stejnojmenný bondovský film ukázkou odporného sedmdesátkového rasismu. Máme tady voodoo hoodoo čaroděje v cylindru, hady, aligátory, přitroublého jižanského šerifa, honićku na motorových člunech ve vlnách louisianských řek (i mimo ně)… prostě paráda. Ale zpátky ke GN'R.
Don't Cry
K tomuhle baladickému superhitu asi není třeba nic dodávat. Snad jen to, že ho složil Izzy, text sesmolil Axl a videoklip se opravdu povedl.
Perfect Crime
Po úvodní pecce už druhá superrychlá rokenrolová vypalovačka, která pro změnu první stranu vinylu uzavírá. Hodně se v ní fuckuje a odpočítávání před krátkým, ale zničujícím rokenrolovým sólem, je skvělý efekt. Hudba Izzy a Slash, slova Axl. Možná ne tak dobrá věc jako její výše zmíněný předchůdce, ale na 4 z 5 to pořád je.
První stranu prvního LP bych hodnotil na 9/10, tedy téměř čistých pět hvězdiček.
A jedeme dál.
You Ain't the First
Sólo pro Izzyho Stradlina. Tenhle country rockový valčíček je naprosto skvělou zaležitostí, trošičku v duchu Stones někdy kolem Exile. GN'R by v tom průměrný konzument nenašel asi ani omylem. Stylový je závěr, kde Izzy prohlásí, že jde do baru. Kam jinam taky.
Bad Obsession
Říkal jsem, že se tady Michael Monroe z Hanoi Rocks ještě dostane ke slovu. Alespoň tedy prostřednictvím své foukačky, která tomuhle dirty rock 'n' rollovému songu naprosto vládne. První Use Your Illusion mám hodně rád už kvůli tomu, jak moc se na něm autorsky angažoval Izzy Stradlin - možná největší rock 'n' roll rebel z celé kapely. Jakmile (po tomhle albu) odešel, začalo to jít s GN'R z kopce. Jednoduše řečeno: Bez Izzyho se už nikdy k ničemu pořádnému nedokopali.
Back Off Bitch
Tak tohle je paráda. Z těch rychlých věcí na albu je tato zatím asi nejlepší. Jedná se o vpravdě hard rockový kousek, pod nímž je podepsán Axl a přítel kapely, kytarista Paul Tobias. Skladba (pravděpodobně hlavně Tobiasova) prý v době svého nahrání na album existovala už deset let v demoverzi. Silná záležitost, kterou si Rose přetvořil zcela ke svému obrazu. Její název a poslední slova ("fucking bitch") hovoří za vše.
Double Talkin' Jive
Další čistě Izzyho kousek a další osvěžení díky kytaristově hlubšímu vokálu. V závěru získává tenhle hypnotický rokec tak trochu orientální nádech a poslední minuta je už čistě ve znamení akustického preludování se španělkou.
První LP dohrálo a není žádný důvod měnit hodnocení, udělené po jeho první půli.
Pro pořádek: Stále 9/10 a 5 hvězdiček z pěti.
November Rain
Na ten svatební videoklip si asi vzpomínáte. U téhle skladby, podepsané Axlem, jsem poprvé za celou dobu na rozpacích. Ta tklivá orchestrace a sentimentální pompa – tohle jsou GN'R pro masy. A masám se to samozřejmě líbí. Mně se na tom líbí jen ten vygradovaný závěr. U něj je orchestrace opravdu působivá a hlavní motiv skutečně skvostný. Slashova kytara kouzlí chytlavé ornamenty a když se rozezní ono sborové “Don't ya think that you need somebody? / Don't ya think that you need someone? / Everybody needs somebody / You're not the only one”, je to rázem opět na 10/10.
Jsou poslední parádní dvě minuty schopny napravit dojem z předchozího sedmiminutového balastu? Do jisté míry ano, ale mírně vlezlá pachuť přece jen zůstává.
The Garden
Dívči hlásek v úvodu upomene díky speciálnímu hostu této písně na legendární "Ballad of Dwight Fry" z tehdy dvacet let starého alba Love It to Death. Píseň zpočátku plyne v uvolněném tempu, ale s nástupem Alice Coopera (jistě už vám došlo, že tím vzácným hostem je zde právě on), deklamujícího svým typicky vemlouvavým hlasem slova “turned into my worst phobia / a crazy man's utopia”, se vše mění v jednu z jeho vyhlášených nočních můr. Jednoduše řečeno, jakmile se Alice zjeví, celou píseň naprosto ovládne. Člověk si po chvíli pomalu není jist, zda poslouchá jednu z nejzajímavějších písní GN'R nebo nějaký utajený kousek z Aliceova repertoáru. Podepsáni jsou zde Axl plus West Arkeen a Del James, dva muzikanti z L.A. scény, s nimiž GN'R spolupracovali už na Appetite. Kdo z nich měl na výsledku jaký podíl, není známo. Každopádně vyhrává Alice.
Garden of Eden
Další rychlá věc, tentokrát ozvláštněná Roseovým projevem typu “chrlím to ze sebe s kadencí lehkého kulometu”. Složili Axl a Slash. Má to, pokud si dobře vzpomínám, i videoklip, ale pro mě osobně je to první skladba, kterou bych na albu s klidem oželel. Důvod? Vždycky se mi zdálo, že ve srovnání se všemi předchozími věcmi (včetně "November Rain", která je sice sladká, ale ví co chce) zrovna tahle píseň nějakým způsobem drhne. A to tak, že dost.
Don't Damn Me
Tenhle kousek pěkně udržuje oheň pod kotlem. Slashův (?) rif je parádně strhující - už jen on stojí za milión sám o sobě. A zbytek téhle rychlovky mu nedélá ostudu, ba dokonce i občas kontroverzní Axlův hlasový projev tu sedí jak prdel na hrnec. Sborové prolínání vokálů v prostřední, zpomalené pasáži, je skvělé. Stejně jako pozdější žhavé Slashovo sólo. (Spolu s Axlem a jakýmsi Dave Lankem je tu kudrnatý kytarista uveden coby jeden z autorů písně.)
První strana druhé LP je u konce. Díky většině stopáže skladby "November Rain" a imho ne příliš povedené "Garden of Eden" půjdu s jejím hodnocením výrazně níže než u obou stran prvního LP.
Tentokrát jen tři hvězdičky, hoši. Sice díky Aliceovi a rifu z "Don't Damn Me" poměrně silné, ale pořád jenom tři.
A jsme u poslední vinylové strany počinu s názvem Use Your Illusion I. Čeká nás tam ještě něco památného nebo překvapivého?
Bad Apples
Tuhle píseň má krom bubeníka Matta Soruma na svědomí kompletní osádka GN'R (Axl, Slash, Izzy a Duff). Začíná to poněkud nezvykle funkovým intrem, ale rychle to přejde do kompozice neurčitého tvaru, jež pak za Axlova urputného zpívání, působícího dojmem “velká spousta slov o ničem” tak nějak dohrká do konce. Kytarové sólo, odehrávající se kolem třetí minuty je ovšem výborné a dost toho zachraňuje. Nakonec je pomalu jediným důvodem, proč si tuhle skladbu poslechnout. Po "Garden of Eden" už druhá písnička, bez které bych se obešel.
Dead Horse
Společně s "November Rain" jedna ze dvou skladeb, připsaných kompletně na vrub Axlovi. Její název byl možná inspirován titulem jednoho staršího výběru Sex Pistols (Flogging a Dead Horse). Jak známo, GN'R měli (ostatně tak jako mnoho dalších kapel z tehdejší L.A. scény) punkové kořeny. Píseň začiná pěkným akustickým intrem, jež se po minutě zlomí do vcelku nadějného rockového kousku. Klusá se ve středním tempu a u refrénu se nenápadně zrychluje. Ze skladby se bohužel tentokrát nevyklube žádný zázrak ani při kytarovém sólu. Ostatně to složil Axl taky. Závěr s přetáčením kazety to pak zabije úplně.
Mrtvý kůň je třetí skladba, kterou bych z tracklistu téhle desky nejspíš vyškrtl. Díky několika fajn momentům sice o něco překonává první dvě stejně postižené, přesto si nejsem jist, zda bych ji nazval zdařilou. Spíš ne.
A jsme ve finále. (To to uběhlo.)
Coma
…je se svými deseti minutami a 14 sekundami stopáže nejdelší kompozicí, jakou na Use Your Illusion I najdete. Podepsali ji Axl se Slashem a nutno uznat, že ta věc ani při nemalé délce nenudí. Dokonce má i své vyloženě cool momenty. Že by se však jednalo o nějaký majstrštyk, to nemohu říct. I když věřím, že mnoho fanoušků ji tak vnímá. Podle mě téhle sice zajímavé, ale ve skutečnosti ne až tak silné kompozici, nakonec přece jen něco schází. Text jsem nestudoval, ale je vcelku jasné, že Axl se tu opět vypořádává se svými mnoha vnitřními démony. Pokud si dobře vzpomínám, vypořádal se postupně hlavně se všemi svými spoluhráči, kteří v sestavě přežili od dob průlomového Appetite for Destruction, až v kapele nakonec zůstal jen on sám. Asi sto let pak připravoval album o Čínské demokracii, které když konečně vyšlo, psalo se 21. století a svět už byl jinde.
Za druhou stranu druhého LP bych udělil poněkud rozpačité tři hvězdičky. Ještě slabší tři než za tu první (což je pochopitelné, protože ta přece má svého Alice).
Guns N Roses byli úplně poslední velkou hard rockovou kapelou historie a monumentální projekt Use Your Illusion, jehož první část jsem se tady snažil popsat položku po položce, byl jejich posledním velkým dílem.
Jak první část tohoto díla hodnotím? Pokud se budu držet vinylového rozdělení, první LP si ode mě odnáší krásných 9 bodů z desíti a plných pět hvězdiček. Druhé LP uděluji o celé dvě hvězdičky méně.
Je to tím, že Izzy Stradlin se tu na rozdíl od prvního vinylu (a první půle CD), kde je podepsán pod sedmi z devíti skladeb, autorsky podílel pouze na jedné jediné písni? Řeknu vám, je to docela možné. Vždycky jsem jeho odchod z kapely považoval za začátek konce GN'R...
Nuže, myslím, že průměrové hodnocení celku je jasné.
Co ještě dodat? Ve zkratce: GN'R jsou pro mě dnes mrtvější než kůň z té Axlovy písničky. Návrat Slashe a Duffa před pár lety to nezměnil. On by to nezměnil ani návrat Izzyho, tím jsem si celkem jist. Protože… Znáte to přísloví o řece, do které dvakrát nevstoupíte. Svět je jinde, a co bylo, už se nikdy nevrátí. Tak ještě že si můžeme na ty staré dobré časy zavzpomínat alespoň při poslechu těchhle starých dobrých desek. A že je Use Your Illusion I dobrá deska, jsem nikdy nepochyboval. Jen je pro mě osobně asi o tři skladby delší než by měla být.
» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion I
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses
Cobham, Billy / B.C. (1979)
| 24.02.2024 | Zajímalo by mě, co si o tomto albu myslí Cobhamovi pravověrní fandové. Jasně, bicí a basová linka jako vždy - kvalita. Ale tu kvalitu u Billyho už očekávám automaticky.
Po skladatelské stránce album B.C. je jedinečné /míněno v Cobhamově discografii/. Mísí se tu styly funky, jazzu, disca a trochu rapu - jestli se to dá tak nazvat - vystavěné na smyčových aranžích a sborech dechů.
B.C. je v pořadí třetí nazpívané album od debutu. První je Magic /1977/ a to druhé je Simplicity of Expression /1978/ a všechny tři vydala společnost Columbia. /Columbia tehdy nejspíš Cobhamovi "doporučila" nahrávat desky pro širší okruh posluchačů - zpívané. Instrumentálky se už přílíš nenosí./
Billy otevírá album funky-disco skladbou Mendocino. Ta je trochu mimo realitu doposavadní dramaturgie, ale to je vlastně celá deska B.C.. Album pokračuje v zajetých kolejích zpívaných a instrumentálních písní. Důraz je kladen na rytmiku. Bicí a baskytara jsou hodně v popředí. Pozornosti jistě neujdou bohaté aranže, doplněné o různé nástroje a zvuky, které nehrají nijak dominantně, ale pouze v detailech.
Předposlední track pod názvem Bring Up the House Lights je o komunikaci Billyho a klávesáka George Dukea. Údajně si mají dělat legraci ze šatníku Alphonze Mouzona. Závěrečná Vlastar je bubenické sólování. Poslední a předposlední songy už neposlouchám a vypínám cd.
Celkově vzato, deska B.C. není špatná, je to nejkomerčnější kousek co Billy nahrál a zůstává jím až do roku 2001, kdy vyšel první Drum 'n' Voice. Kdysi jsem dal dvě hvězdy, dnes bych to viděl na slabší ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - B.C.
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Bush / Bush (1970)
V kategórii funky hard rocku sa toho neurodilo toľko, aby sa prepracovala na nejaký významný trend, ostáva skôr anomáliou. Trapeze, Deep Purple pred rozpadom, James Gang, to sú asi najznámejšie príklady tohto trendu. Ale existovali aj iné zoskupenia, ktoré v hardrockovej muzike významnejšie koketovali s funky. Jednou z nich bola aj kanadská formácia Bush.
Ja k funky nijako zvlášť netiahnem, ba dokonca ho v čistej podobe neznášam a v bluesovej muzike trpím, keď znie. Musím sa však priznať, že v milovanom hard rocku som si funkoidné injekcie sem-tam aj obľúbil. Najviac v James Gang. A práve preto som si napokon zohnal aj album Bush z roka 1970, jediný dochovaný dôkaz, že keď sa z James Gangu porúčal Joe Walsh, rytmika Fox-Peters za neho vybrala logickú náhradu. V Bush totiž pôsobil ako gitarista Domenic Troiano, tak spevák Roy Kenner. Viem, na Slovensku (a v priľahlom okolí) som asi jediný, čo túto inkarnáciu kapely počúva a album Passin’ Thru dokonca zbožňuje, ale to je nepodstatné. Podstatná je muzika. Kým sa k nej dostanem, dovoľte mi ešte predstaviť zvyšok skupiny. Basák John Prakash bol celkom úspešný muzikant, hral s Parliament, nahrával s Funkadelic i Loe Reedom a napokon sa pridal k Aliceovi Cooperovi, aby s ním nahral Welcome To My Nightmare a vydržal s ním až do albumu Lace And Whiskey, pričom ho nájdete aj na albume DaDa (1983). Od roku 1979 hral v skupine The Lincolns a okrem toho nahrával s množstvom slávnych interpretov (napr. s Jamesom Brownom, Dr. Johnom alebo Mikeom Bloomfieldom). Aj bubeník Pentti „Whitey“ Glan hral s Aliceom Cooperom spolu s Prakashom, a stal sa z neho úspešný štúdiový hráč (spolupracoval s Lou Reedom, Johnom Kayom i so skupinou Klaatu).
Vráťme sa k muzike. A tá je v prípade Bush prekvapivo konzistentná. Nečakajte nejakú inštrumentálnu predvádzačku, v podstate ide len o „dobré“ pesničky. Už prvá skladba Back Stage Girl prináša esenciu toho, čím sa Bush prezentuje na celom albume. Chytľavý riff, funky rytmika a príjemná melodická vokálna linka, sólo je minimalistické, nemá žiadny samoúčelný tik. Z celej muziky sála pohoda. Niekedy je toho funky až priveľa (Got To Leave The City), ale v kontexte celého albumu som si zvykol. Už tradične sa v tejto muzike ozve i kúsok country nálady, napríklad v balade I Miss You. Najlepšia skladba je tá posledná, tvrdšia hardrocková pecka Drink Your Wine stojí za degustáciu! Obzvlášť, keď sa kapela konečne odviaže a gitarista si schuti zasóluje.
Štyri bonusové skladby núkajú pohľad na kapelu na pódiu, vystúpenie z The Bitter Endu v Los Angeles z 5. júna 1971 nie je zlé, sú tu tri skladby, ktoré neboli na albume, ale najväčší význam pre mňa aj tak má záverečná dvadsaťminútová predstavovačka Cross Country Man. Hudobníci si ju užívajú a ja s nimi.
Keď si chcem vypočuť príjemnú muziku bez akýchkoľvek „vyšších“ ambícií, album Bush je vynikajúca voľba. Teší ma o to viac, že je od James Gang takmer na nerozoznanie.
» ostatní recenze alba Bush - Bush
» popis a diskografie skupiny Bush
White, Lenny / Venusian Summer (1975)
Debut amerického bubeníka skupiny Return to Forever vyšel v roce 1975, rok před vydáním slavného returňáckého alba Romantic Warior /1976/. Na desce RW měl Lenny White skladatelsky jeden podíl pod názvem Sorceress a tato skladba patří mezi to nejlepší, co RtF vytvořili. Lenny je jako skladatel velmi schopný a dokládá to jeho sólová kariéra. První tři alba patří do zlatého fondu fusion.
Charakteristický, vizuální znak Lennyho White je jeho klobouk. Promítl ho i do loga jeho produkční společnosti, fungující do konce sedmdesátých let.
Desku otvírájí dvě, vyloženě funky skladby o krátké časové stopáži. Dovolím si je přeskočit a jít k samé podstatě a k tomu nejlepšímu /a z mého posudku v celé diskografii LW/ na tomto albu.
Skladba na třetím postu - The Venusian Summer Suite otvírá úplně nový hudení svět. Je to předzvěst toho, co se bude v následujících třiceti minutách dít.
Tato skladba je rozdělena do dvou fází. První část je pomalé klávesové rozjímání. Připadám si jako ve vesmírném prostoru, obklopen planetami a hvězdami. Jen tak si levituji v té vesmírné tmě a pak moje cestování střídá jazzrocková hudba. Druhá fáze je založena na neměnném hudebním motivu, s flétnou se předvádí Hubert Laws, pak David Sancious sóluje na Minimoogu.
Prelude to Rainbow Delta je intermezzo k následné parádní rozjížděčce Mating Drive. Dravá rytmika Lennyho se mísí s ďábelským kytarovým sólem Raymonda Gomeze a absolutní vrchol představuje hammondovský úlet Larryho Younga.
Závěrečná 12ti minutová Prince of the Sea začíná zvuky pobřeží, opět meditační nálada /Lenny pracuje s časem, nikam nespěchá/ a s naprosto pohodovým přechodem k jazzrocku najíždějí první tóny kytar. Tato skladba je vystavěna pro kytarovou hru. Své kytarové umění předvádí dva mistři ve svém oboru : Larry Coryell a Al Di Meola.
Nutno dodat, že po stránce aranží je tato deska absolutní pecka. Nic lepšího jsem zatím neslyšel. Lenny White umí vše propracovat do nejmenšího detailu. Rozepisovat se o tom nechci, to se musí slyšet.
Nebýt prvních dvou skladeb, které tuhle desku mírně roztříštily, dal bych plný počet a dodal bych, že jsem nepoznal lepší fusion. Takhe to je za ****z***** a půl k tomu.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Venusian Summer
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Mountain / Flowers Of Evil (1971)
Deň pred Vianocami ukončil svoju životnú púť gitarista Leslie West. Velikán, ktorého hra patrí k najcennejším pokladom hardrockovej muziky. Aby som vzdal česť jeho pamiatke, zaumienil som si, že napíšem niečo o albume Flowers Of Evil, ktorý leží v tieni diskografie jeho domovskej kapely Mountain.
Westa (poťažmo Mountain) som vnímal odmalička. Môj otec ho miloval, či už s Mountain, sólovo alebo s kapelou West, Bruce & Laing. Priznávam, naočkoval ma tak, že som túto jeho obľubu zdedil a ide o doživotnú vakcínu. Keď sa v Británii rozpadli Cream, v USA ich rolu prevzali práve Mountain. Nie je to úplná náhoda, basgitarista Felix Pappalardi s Cream spolupracoval ako producent a aj „doma“ chcel mať niečo podobné. S Westom si padol do noty a mohlo sa ísť na vec – zapísať sa do dejín.
Mountain bola skupina, ktorej gro albumov tvorili koncertné kúsky. Počet bootlegov ide do desiatok a v 70. rokoch je z celkového počtu šiestich oficiálnych albumov koncertných presne polovica. Po prvých dvoch štúdiových albumoch (absolútnych klasikách hardrockového žánru) vyšlo kombinované dielo Flowers Of Evil. Prvá strana platne obsahovala päť skladieb nahratých v septembri 1971 v newyorskom štúdiu The Record Plant. Druhá zachytila skupinu v tom istom roku vo Fillmore East. Sitom prešla skoro polhodinová improvizovaná medley Dream Sequence a doplnil ju nesmrteľný hit Mississippi Queen. Celá platňa mala cca 50 minút, a preto patrila k tým, ktoré sa nezmestili na jednu stranu 90 minútovej kazety. To už dnešnej generácii nič nepovie, ale my, čo sme si nahrávali albumy na kazeťáku, vieme, akú galibu spôsobilo toto nešetrné napínanie asfaltu voči 45 minútovej strane pásky. Nahrať jednu skladbu na druhú stranu znamenalo kaziť si zážitok a stratiť celú jednu stranu kazety, pokým sa nenašiel nejaký kratší album. Ale ten nešlo vypočuť osve bez pretáčania...
Dosť bolo spomienok! Hudba Mountain sa vyznačuje nevšednou melodikou, na ktorú nedokázali nadviazať žiadni nasledovatelia (Pride And Passion). Leslie West mal nielen mamutiu postavu, ale aj medvení hlas a jeho hra na gitare sa vyznačovala tónom, ktorý by mohol hustotou súťažiť s osmiom. Toto má muzikant v ruke, žiadna technológia to plnohodnotne nenahradí. Štúdiová časť albumu núka klasickú zmes výborných hardrockových skladieb, pričom nechýba úsečná pecka Crossroader, stabilka vystúpení i bestofiek. Osobne mám vcelku problém s koncertnou stranou albumu. Dlhočizné medley Dream Sequence dáva veľký priestor Westovi, ktorý hrá často bez kapely a často skôr sprievody ako sóla, čo je také... troška zdĺhavé a akoby tam niečo chýbalo. Nechápte ma zle. Zachytiť koncertné jašenie tohto typu je super, akurát mám pocit, že je to tak troška vytrhnuté z kontextu a v priestore koncertného dvojalbumu by to vyznelo lepšie. Napokon, ďalšie dva albumy v diskografii kapely sú koncertné a Twin Peaks presne spĺňa to, čo je tu iba naznačené. Jasné, v medzičase sa skupina stila rozpadnúť a znovuzrodiť, ale to je vedľajšie.
Nechápte ma zle, je to dobrá muzika a ja si v nej doslova hoviem, ale objektívne sú prvé dva a nasledujúce tri albumy lepšie. Aj preto budem troška prísnejší pri celkovom verdikte. Tri hviezdy musia stačiť. Inak, album mám aktuálne vo verzii od BGO z roka 2018, a teda ide o dvojdiskové vydanie, na ktorom sa nachádza aj najlepší živák kapely vôbec – Live (The Road Goes Ever On). Vrelo odporúčam, Mountain sú velikáni hardrockovej muziky, svojskí, jedineční, neopakovateľní. Dnes už takúto muziku tvorí málokto. Leslie, škoda ťa!
» ostatní recenze alba Mountain - Flowers Of Evil
» popis a diskografie skupiny Mountain
Mountain / Climbing! (1970)
Mountain šplhá s výkričníkom!
Debutový album americkej hardrockovej skupiny Mountain niesol výstižný názov Climbing! a vyšiel v najlepšom možnom čase, v roku 1970. Čo by sa mohlo pokaziť?
Správne, nič!
Hm, to asi nestačí, však? To by ste ma hnali svinským krokom, že som tento text odflákol! Dobre teda. Pozrime sa na album zblízka.
Pokiaľ ste o Mountain ešte nezavadili, tak sa mýlite. Zavadili. Pravda, ak pozeráte americkú televíznu a filmovú produkcia. Skladba Mississippi Queen sa pretŕčala vo viacerých. Pomáhala Stallonemu pri jeho debute v Expendables, mihla sa v Simpsonovcoch atď. Je to klasika a jedna z najznámejších vecí, ktoré vystrčili do popredia kravský zvonec. Ako sa neskôr vyjadril Leslie West, nebol to žiadny skladateľský zámer. Pappalardi pri nahrávaní jednoducho trval na tom, aby im to Laing v úvode odklepal, nuž ten to vzal cez cowbell a bolo. Niekedy sa legendy rodia bez ohľadu na podstatu.
Hit by sme mali, čo nás čaká ďalej? Keďže Felix Pappalardi produkoval diela velikánom Cream, zaradenie monumentálnej nádhery Theme For An Imaginary Western od Jacka Brucea neprekvapí. Je to nádherná vec, nedá sa pokaziť (techno dance hiphop ničitelia sa nepočítajú), nuž sa v nej schuti vyžívam. Je to skladba pre medvedie hlasy, ako Bruce, tak West alebo hoci Chris Farlowe (jeho verzia od Colosseum je najlepšia) to dávajú tak, že v našej „superstár“ by ju nemohol spievať nik. Ako sa hrá hard rock, názorne predvádza Never In My Life. To je taká šupa, že keby pristala na líci ľubovoľného siláka, tak po ňom neostane ani mastný fľak. Pustite si ju a potom skúste hoci čosi od Elánu. Ako vraví klasik vo vtipe o nápise pri vstupe do synagógy (ak si nesnímeš prikrývku z hlavy, akoby si cudzoložil) – skúsil som oboje, nedá sa porovnať. Veselšia verzia toho istého (Silver Paper) je vystriedaná podobnou smršťou venovanou Woodstocku – For Yasgur’s Farm.
Pamätáte si na debut Led Zeppelin? Album je rozseknutý zvláštnou indickou vsuvkou Black Mountain Side. Aj tu sa nachádza akustická gitarová inštrumentálka – To My Friend. A nasleduje ďalšia pomalá náladovka – The Laird. Akoby vypadla z albumu Wheels Of Fire, čomu napomáha aj „bruceovský“ spev Felixa Pappalardiho. Mohlo by sa zdať, že albumu dochádza dych, opak je pravdou. Kapela skrátka dokazuje, že zvláda presvedčivo ako burácať, tak krehko trilkovať. No, dosť bolo nehy! Poďme na rozkokošenú dvojkopákovú skladbu Sittin’ On A Rainbow. Má, ako množstvo ďalších skladieb na albume, ledva dve a pol minúty. Avšak, čo sa tam stihne odohrať, to je extáza! Mountain boli majstrami koncertných improvizácií, lenže na albumoch dokázali všetko podstatné vteperiť do prekvapivo krátkych skladieb. Dnes už toto umenie hádam ani neexistuje v živej podobe, musíme sa poň vybrať do hudobnej histórie. No a záverečná naliehavá bomba Boys In The Band? Tá je na tom podobne. Nádhera. Klávesák Steve Knight hrá len v niektorých skladbách, lenže jeho vklad do celkového vyznenia kapely je obrí.
Climbing! – takto nejako si predstavujem americkú odpoveď na anglickú herdrockovú vlnu z konca 60-tych rokov.
P.S. Bonusy síce núkajú dvojicu singlov (a teda štyri skladby z albumu), ale keby tu neboli, nič by sa nestalo.
» ostatní recenze alba Mountain - Climbing!
» popis a diskografie skupiny Mountain
West, Leslie / The Great Fatsby (1975)
Nedávno uplynuli tri roky, čo sme sa rozlúčili s Leslie Westom, úžasným gitaristom a spevákom, ktorého tvorbu so skupinami Mountain, West, Bruce & Laing i sólovo milujem. A tak mi dovoľte pripomenúť si jeho hudbu prostredníctvom albumu The Great Fatsby.
Album sa na pultoch objavil v marci 1975 a v americkom rebríčku sa umiestnil na 168. mieste, čo nie je bohviečo, ale zasa, čo by za to dali iní, keby sa vôbec umiestnili. West nahral desať skladieb s viacerými kamarátmi a hudobníkmi, z ktorých menujem spoň klávesáka zo Spooky Tooth Garyho Wrighta. Samozrejme, za bicími nájdete Westovho parťáka Corkyho Lainga. Prekvapivá je účasť Micka Jaggera v skladbe High Roller. Nespieva, hrá na gitare!
Ide o Westov druhý sólový album, nahral ho po návrate z Británie (a rozpade skupiny West, Bruce & Laing). Evidentne nemal dosť materiálu na album, a tak nahral viacero cover verzií. Vlastne autorské skladby sú tu len štyri.
Hneď na úvod je tu spevná pohoda Don’t Burn Me, pôvodne od pesničkára Paula Kellyho. Westova farba tónu na gitare bola v tých časoch jedinečná a ja si ju užívam. Ešte viac ma však oslovuje jeho medvedí rev nahrádzajúci spev. Zaujímavé je flautové intro k tradicionálu House Of The Rising Sun. Táto skladba sa asi nedá pokaziť (samozrejme, nepochybujem, že sprzniť ju určite niekto dokáže, ale hádam si rozumieme). Spievaný duet s Danou Valery je skvelý, prekvapuje ma krátke saxofónové sólo. Skrátka, je to jedna z tých lepších verzií tejto klasiky.
Trojica autorských skladieb sa na nič nehrá, či už je to v podstate rokenrol High Roller alebo naliehavá balada I'm Gonna Love You Thru the Night kombinovaná so zadumanou inštrumentálkou E.S.P..
Priznám sa, že nerozumiem, čo ľudia vidia na nudnej stounovskej Honky Tonk Women, ale je fakt, že ju preberá hromada hudobníkov. West v nej aspoň hutne slajduje. Balada If I Still Had You neurazí, prekvapuje zaradenie príjemnej skladby Doctor Love z dielne Andyho Frasera a jeho skupiny Sharks. To je zaujímavá voľba na cover, netradičná, palec hore! Hardinova nádhera If I Were A Carpenter je skvostná a opäť tu máme duet s Valery. Záverečná skladba Little Bit Of Love je od Free, ide o ďalšiu zaujímavú voľbu a znova si užijeme i skvelý hlas juhoafrickej speváčky talianskeho pôvodu.
Mám pre Westa slabosť, a preto aj tomuto dobrému pesničkovému albumu prihodím jednu protekčnú hviezdu. Z tohto albumu sála dobrá nálada, tak verím, že sa prenesie aj na vás, keď sa rozhodnete si tento album pustiť.
» ostatní recenze alba West, Leslie - The Great Fatsby
» popis a diskografie skupiny West, Leslie
Madder Lake / Stillpoint (1973)
Poďme sa spolu pozrieť do austrálskej rockovej divočiny s debutovým albumom kapely Madder Lake nazvaným Stillpoint (1973).
Austrália je úžasný kontinent. Počet jedovatých druhov suchozemských i morských tvorov je úctyhodný. Pôvodné obyvateľstvo zdecimovali zástupy trestancov, ktorí ju pôvodne osídlili. Nečudo, že aj rocková muzika v 70. rokoch bola tvrdá, neústupčivá, priam nehostinná. A teda parádna.
Iste, Austrália by mohla byť kľúčovou prednášajúcou na konferencii zameranej na tému „Ako ponúknuť svetu to najmenej zaujímavé, čo doma máme“, a teda si s ich rockom ľudia spájajú kapely ako Easybeats, Midnight Oil alebo AC/DC, ale vďaka úsiliu labelu Aztec Music/Aztecs Records môžeme my, čo hľadáme naozajstnú kvalitu, spoznávať scénu, ktorá síce z domoviny málokedy vytiahla päty, ale stála naozaj za to!
Ku skupine Madder Lake som sa dostal náhodou. Niekoľko rokov som okolo nej krúžil v obchode, sem-tam sa na ňu zadíval, reku, musím si na nete zistiť, čo to je. Ale vždy som zabudol. Až som sa napokon dostal so okamihu, kedy sa spojili všetky priaznivé okolnosti (nič iné ma v regáloch nezaujalo) a ja som si jej prvé dva albumy kúpil.
Nebudem vás napínať, dobre som urobil!
Album nahrali za šesť dní a ponúkol sedem skladieb. Točia sa okolo mierne naproglého meditatívneho psychedelického i bluesového hard rocku. Klávesové a gitarové plochy v meditatívnom opare charakterizujú napríklad prvú skladbu Salmon Song. Skupina nehrá úplne zaraditeľným štýlom, skôr kombinuje rôzne rockové nálady, pričom nikdy neskĺzne do nejakej pompy, komplikovanej artovej inštrumentalizácie a pod. Nie, drží sa stále v mantineloch priamej rockovej muziky, niekedy až boogie-bluesovej (On My Way To Heaven, Listen To The Morning Sunshine). Silnú rolu má klavír, ktorý neváha dopĺňať aj zaujímavú melancholickú náladu niektorých skladieb, z ktorých sa mi najviac páči Helper. Kapela sa neštíti ani útokom na prvú signálnu (sixtiesovka Goodbye Lollipop), ale mne sa viac páčia tie naliehavé kúsky ako Song For Little Ernest alebo ostré hardrockové riffovice typu 12-lb. Toothbrush.
Aztec Music ponúka (už tradične) viacero bonusov. Béčka singlov – Bumper Bar Song a Country Blues dopĺňa jedno áčko – 12-lb. Toothbrush.
Kapela vystúpila aj na festivale v Sunbury, záznam skladieb Down The RIver a 12-lb. Toothbrush vyšiel na trojplatňovej kompilácii The Great Australian Rock Festival, Sunbury 1973 a nechýbajú ani na CD. Navyše, koncom roka 1973 vyšiel kompilačný sampler z koncertov v Garrisone – Garrison: The Final Blow Unit 1, na ktorom sa nachádzajú tri skladby od skupiny Madder Lake. Dve z nich, Bumper Bar Song a When Is A Mouse, sú tu prítomné tiež (tretia skladba je bonusom na druhom albume).
Za mňa iba toľko, že som rád, že mi tieto bonusovky dopĺňajú pohľad na muziku skupiny Madder Lake, ktorej debut Stillpoint je vynikajúci a pestrý. Pokiaľ ho nepoznáte, určite si ho niekedy vypočujte.
» ostatní recenze alba Madder Lake - Stillpoint
» popis a diskografie skupiny Madder Lake
Widowmaker / Widowmaker (1976)
V druhej polovici 70. rokov sa hľadačstvo, experimentovanie a fušovanie do klasickej hudby z hardrockovej muziky vytratilo. Ostala priamočiara, často gitarová, muzika s melodickými manierami vhodnými pre široké publikum. S výnimkou Rainbow prakticky nebola na scéne hardrocková úderka, ktorá by sa nesústredila na prvú signálnu. Napokon to nepomohlo, punk, disco a pod. zmietli celú niekdajšiu „progresívnu“ scénu a hard rock sa v podstate natívne prerodil do heavy metalu.
Napriek tomu boli skupiny ktoré aspoň spočiatku dokázali tento trend uchopiť tak, že si uchovali istú dávku ostrosti, ktorá sa nenápadne zarezávala do celého toho páčenia sa. Medzi ne radím aj Widowmaker. Povedzme si dnes čosi o jej debute.
Kapela bola svojho druhu superskupina, ale taká tá z wishu. Basák Bob Daisley sa ešte len rozkukával na britskej pôde, spevák Steve Ellis hral s Love Affair i vo svojej vlastnej formácii Ellis, ale povedzme si na rovinu, nebola to úplne svetoznáma kariéra. Rovnako gitarista Huw Lloyd-Langton z Hawkwindu patril skôr k tým undergroundovým hráčom. Paul Nichols síce bubnoval v Lindisfarne, ale kto si na túto kapelu dnes spomenie? Akurát gitarista Ariel Bender (vlastným menom Luther Grosvenor) sa mohol tváriť ako hviezda, predsa len hral v Spooky Tooth a najmä v úspešnej kapele Mott The Hoople.
Dôležitá je však muzika. A tá je živá. Priama ako cesta Slovenska do pekla, gitarový melodický hard rock bez väčších ambícií príjemne odsýpa a náznaky úplného komerčného pomätenia sú naozaj minimálne. Desať skladieb prefičí bez väčších problémov cez repráky do uší a ja si popri nich môžem pokojne hoci aj písať recenziu. Od sekaného riffu v Such A Shame je jasné, že sa nudiť nebudem. Kdesi som čítal, že Widowmaker bola prvá proto-hairmetalová skupina a pri spevných refrénoch a istej „sexy“ nálade (inak to opísať neviem) väčšiny skladieb rozumiem, prečo majú ľudia tento pocit.
Jedno je fakt, ťažko sa čosi vyzdvihuje. Či už je to jemne do country zaonačený slaďák Pin A Rose On Me, jeho semiakustické dvojča Leave The Kids Alone, glamová Running Free, tenkými vokálmi pretkaná Shine A Light On Me alebo hoci akustická barová halekačka Got A Dream, všetky skladby sú vlastne pohodové, bez takého toho momentu, ktorý by ma vytrhol z nirvány, že aha, to je čosi super! Platí však aj to, že nielen geniálnymi vecami sa človek živí, toto „obyčajné“ podhubie je v mojich ušiach minimálne rovnako dôležité. A hudba Widowmaker nemá žiadne výrazné nedostatky, čo je dnes už vzácne. Keby som mal niečo predsa len vyzdvihnúť, bola by to baladická smuténka Straight Faced Fighter. Presvedčila ma aj južarinou šmrncnutá bluesrockovica Ain’t Telling You Nothing a verím, že When I Met You mohol byť megahit aerosmithovského strihu.
Na odreagovanie je tento album vynikajúci, a tak prifarbím k trom hviezdam i štvrtú.
» ostatní recenze alba Widowmaker - Widowmaker
» popis a diskografie skupiny Widowmaker
Rainbow / Down to Earth (1979)
Album Down To Earth (1979) definitívne oznámil svetu, že hard rock skončil. Písal sa rok 1979 a kapela prešla významnou zmenou. Od mikrofónu odišiel Ronnie James Dio (k Black Sabbath a neskôr na sólovú dráhu), nuž sa v skupine zjavil Graham Bonnet. Rovnako prišiel starý známy Roger Glover ako náhrada za Boba Daisleyho a Davida Stonea nahradil Don Airey. Dôležitejšie však je, čo sa porobilo s muzikou.
Koncom 70. rokov sa poslucháči nabažili kvalitnej muziky kombinujúcej hráčske schopnosti so skladateľskými výzvami a s rockovou dravosťou a chceli sa opäť iba prízemne zabávať. A keďže šoubiznis je hlavne biznis, trh prinútil muzikantov poprieť samých seba a podpísať sa pod diela, ktoré si na seba síce zarobili, ale nedotkol by som sa ich ani s metrovou palicou v kompletnej ochrannej kombinéze proti smrteľným vírusovým ochoreniam. Pravda, väčšina hardrockových veličín už bola v koncoch. Led Zeppelin rezignovane čakali na ranu osudu, Black Sabbath rozmýšľali nad tým, že by nebolo od veci stať sa nielen predkom, ale i zadkom metalu, osvedčené mená čoraz viac zjednodušovali svoj prejav a útočili na prvú signálnu (UFO, Scorpions, Thin Lizzy, AC/DC), nové tváre sa ani len nesnažili predstierať, že ide o niečo iné ako o prachy (Van Halen) a o tom, čo sa porobilo artrockerom, radšej ani nebudem písať. Úmyselne som nespomenul Uriah Heep, pretože tí spravili to isté, čo Rainbow. Skrátka išli s dobou. Ako?
Osem skladieb rezignovalo na komplexnú hardrockovú muziku z éry s Diom a vrhlo sa do náruče rádiového mainstreamu. Už chytľavá, ale zároveň strašne prvoplánová All Night Long ma varuje, že si nemám robiť veľké nádeje. Lenže, figu! Hneď druhá skladba Eyes Of The World je, povedal by som, dôstojný kúsok klasického hard rocku. Iste, ujačané vokály á la Uriah Heep by som oželel, ale to je detail. A ono to vlastne celkom príjemne odsýpa (No Time To Lose, Lost In Hollywood), sem-tam sa emócie dokonca zdajú hlbšie (Makin’ Love, Love’s No Friend), čiže som si na toto dielo evidentne zvykol. Na čo som si nezvykol, je mrzký spotrebný cover Since You Been Gone. Och, jak ja tieto prázdne nútené hity neznášam! Inak, práve Love’s No Friend je asi najlepšia skladba na albume. Posadený hutný melodický kúsok akoby žmurkal na poslucháča, že, aha, keby si nekupoval každú blbosť, mohol tento album znieť inak. Ale máš, čo si chcel, sterilný zvuk á la Danger Zone! Zabudnite na kvalitnú domácu kuchyňu, je doba fast foodov.
Album som mal prvýkrát požičaný v 90. rokoch a ani som si ho nenapálil. Pred niekoľkými rokmi som nevedel, čo od dobroty a kúpil som si ho, že mu dám ešte jednu šancu. A viete, čo, vlastne mi neprekáža. Ani napriek tej záplave kritiky z predchádzajúceho textu a dešpektu, ktorý k nemu chovám, mi vlastne až tak nevadí. Občas si ho vypočujem, keď mám chuť vypnúť. A aha! Kým som tento text dopísal, CD dohralo. Nuž, vypínam.
» ostatní recenze alba Rainbow - Down to Earth
» popis a diskografie skupiny Rainbow