Naposledy přidané recenze
Gong / Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1) (1973)
| 22.03.2024 | Máme tu další pokračování ufounské ságy z rádia Gnome, s podtitulem Radio Gnome Invisible Part 1. Tímto albem jest zahájena trojdílná série, která nás provede dobrodružstvími mimozemské létající konvice. Jak praví informace na CD: „Rádio Gnome je záležitost pirátského telepatického vysílání, které vychází z létající čajové konvice, přicházející z planety Gong. Ta přistává v zemi Tibet…”, a tak dále. Touto magořinou je vše pěkně srozumitelně vysvětleno.
Avantgardně space psychedelic rocková hudba získává na tomto albu další rozměr. Tím je jistý nádech parodie. Jasně slyším, jak si kapela dělá legraci ze všeho, z čeho si zamane, včetně sebe sama. Na druhou stranu, účinek jednotlivých kompozic je tím výraznější a dostává se hlouběji pod kůži. To však platí pouze pro první stranu LP, tedy první dvě skladby. Zbytek alba je rozvláčné sci-fi v mračnech hvězdokup, rockový náboj se začíná vytrácet.
Je slyšet, že tvorba skupiny se stává uzavřeným světem, v němž si komunita GONG žije sama pro sebe. Kolektivní pospolitost je definována kosmickou fantasmagorií, jíž je vše podřízeno. Bez ohledu na hudební kvalitu produkovaných skladeb zde vystrkuje chňapavé háčky Barrettovské šílenství. Debut PINK FLOYD má k atmosféře Flying Teapot transcendentálně blízko.
Trochu zpestření může vést eroticky až vyzývavě fetišisticky laděná závěrečná skladba Witch’s Song / I Am Your Pussy, jejíž význam určitě dobře znají všichni, co poslouchají kyselé žblepty pana Zemana (né majora), v rádiu (né Gnome). Jenže i na tuhle manýru jsme tak nějak už zvyklí, nejenom od stádohlavy, ale zejména od Mrs. Smyth. Takže ó ká, nikdo není pohoršen, spíše naopak.
Lze konstatovat, že na albu Flying Teapot máme k dispozici zajímavý příběh s místy špičkovou hudbou. V ní se však začínají objevovat tendence k jakémusi rozmělněnému kabaretnímu space rockování, které ještě zhoustlo na dalších dílech skupiny. Je zde patrný ústup od toho lepšího, co GONG umí uválet. Stále však zbývá dost na získání statutu velmi silného uměleckého díla.
» ostatní recenze alba Gong - Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1)
» popis a diskografie skupiny Gong
Zappa, Frank / The Mothers - The Grand Wazoo (1972)
| 22.03.2024 | V roku 1972 vydal Frank Zappa s The Mothers sólový album The Grand Wazoo s veľmi pekným obalom.
V podstate šlo o ďalší krok smerom od ironickej avantgardnej jazzovej psychedélie smerom k takmer obyčajnému jazz rocku, konkrétne k tomu druhu, pre ktorý sa vžil termín brass rock. Päť skladieb sa počúva samo, ich nástojčivé pridŕžanie sa konvencie za sukne z neho robí takmer „populárnu“ hudbu. Lenže má to aj svoje ale. Zappa bez konskej dávky hudobného humoru akoby nevedel celkom, čo so sebou. A tak „iba“ hrá. V booklete si síce môžete prečítať mimózny príbeh, ktorý je vraj zhudobnený, bez toho by to asi nešlo, hoci hudbe v skutočnosti veľa nedáva. Toto Zappove fusion obdobie sa mi síce z celého jeho diapazónu albumov páči najviac, aj tu však rozlišujem viac a menej obľúbené diela. The Grand Wazoo patrí k druhým menovaným.
Nie, nie je to zlá muzika. Naopak, je dobrá, ba až výborná, jazzová, pohodovo plynie a neruší. Horšie je, že ma ani len nevzruší. Respektíve, iba trošku a iba občas. Na rozdiel od Hot Rats mu táto seriózna tvár nedolieha k duši, je to zle uchytená karnevalová maska spod ktorej prebleskujú tušené hlbiny šialenstva. Ale sú na liekoch, pod dozorom, utlmené na maximálnu mieru. Titulná skladba The Grand Wazoo je trinásťminútová inštrumentálka a dychy v nej hrajú najvýraznejšiu rolu. Pokiaľ ste nikdy nepočuli psychedelický slaďák, skúste For Calvin (And His Next Two Hitch-Hikers). V tejto skladbe zreteľne počuť tú pravú zappovskú iróniu. Pokiaľ ste niekedy mali pocit, že vás hrdúsi realita, vypína vám mozog a prepadávate sa do bezmocnej iracionality, tak táto skladba je umeleckým stvárnením tohto procesu.
Druhá strana platne dáva k dispozícii ďalšiu jazzovú inštrumentálku, tentokrát krátku. Cletus Awreetus-Awrightus je prekvapivo pestrá a zároveň melodická záležitosť. Klávesové intro k Eat The Question mi pripomenulo, že bývali časy, keď sa okolo hlavnej hviezdy kopili skvelí muzikanti a mali priestor na vlastnú sebaprezentáciu. V tomto Zappu uznávam. Ako kapelník sa nikam nedral, zjavil sa v pravý čas a mrskol to tam! Väčšinu času sa však skrýval za palisádou nástrojov a jeho rukopis bol zjavný z kolážovitých skladateľských manierov. Ešte som nespomenul Aynsleyho Dunbara, bubeníka, ktorého si spájam najmä s bluesovou hudbou (John Mayall, Aysley Dunbar Retaliation), ale veru mu to parádne hralo i vo fusion. Meditatívna jazzovka na záver, Blessed Relief, opäť akoby rezignovala na nejaké avantgardné presahy a nechá trúbku s klavírom, nech uspia okolité barové osadenstvo.
The Grand Wazoo je album plný solídnej „konvenčnej“ jazzrockovej hudby, ak sa v súvislosti so Zappom vôbec niekto niečo také odváži vysloviť. Budem prísny vo hviezdičkách, ale nedajte sa odradiť, priaznivci jazz-fusion si isto prídu na svoje.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers - The Grand Wazoo
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Gong / Continental Circus (Soundtrack) (1971)
Kontrolní otázečka, vážení. Kterou desku vydali GONG mezi alby Magick Brother (1969) a Camembert Electrique (1971)? Správně, žádnou. A teď se zeptám jinak, kterou desku v tomto mezidobí natočili? Tady je už nutno zapátrat v archivních údajích a odpověď se dostaví. V létě roku 1971, před zahájením nahrávacích prací pro album Camembert Electrique, se plná sestava GONG věnovala vytvoření soundtracku k filmu „Continental Circus“. Vzniklo velice zajímavé a neobyčejné dílo, které zůstává utajeno i mnoha fanouškům GONG.
Film režíroval Jérôme Laperrousaz a nenajdeme v něm žádné herce. Jde o čistokrevný dokument. Atraktivním způsobem mapuje sezónu 1969 Grand Prix silničních motocyklů. Hodinu a čtyřicet minut si zde můžeme vychutnávat v často velmi dramatických záběrech dobrodružství soupeřících pilotů silných strojů. Řvaní motorů, napětí, adrenalin a do toho psychedelická muzika. Zážitek, který hned tak nenajdete. V hlavních rolích – legendy motocyklového sportu, Australan Jack Findlay a Ital Giacomo Agostini. Film byl uveden do kin a TV v roce 1971 a režisér za něj roku 1972 získal francouzskou Cenu Jeana-Viga za „kvalitu režie a nezávislost jeho ducha“. Ve snímku můžeme vidět i naši značku Jawa.
Na album si posluchač musel počkat. Vydal je francouzský Philips v roce 1972 s plným názvem Continental Circus – musique par GONG avec Daevid Allen. Další vydání bylo uskutečněno až v létech 1975 a 1979, opět Philips. Pak dlouho nic, ani éra CD nepřináší mnoho možností, neboť jediné oficiální vydání bylo roku 1994 na značce Mantra, taktéž Francie. A to je vlastně všechno, pokud pominu pár pirátských edic. Vzhledem k distribuci nosičů primárně ve Francii nemělo mnoho Allenofilů dlouho možnost nahrávku slyšet.
Co na ní vlastně najdeme? Zcela unikátní muziku především. Skupina zde vůbec nepoužívá klávesové nástroje a vyhýbá se svým space hříčkám. Všechno je situováno do neurvalého psychedelického tripu, kterému dominuje divoká kytarová hra, sem tam saxofon. Texty jsou místo mimozemšťanů tematizovány okolnostmi kolem závodníků a závodění. První skladba Blues For Findlay je pořádný fuzzy guitar nářez, kde se za doprovodu svižné rytmiky dostavuje několik vln silných gradací. Tato skladba je mistrovský kus a dokáže posluchače vstřebat, vtáhnout a pěkně zhypnotizovat. Allen v ní deklamuje „Time is your life, time is your wife, time is your world…“
Další pamětihodný track na desce je kompozice číslo 3., neboli otvírák B strany What Do You Want? Ta nám pro změnu nakládá pořádnou masáž pěkně napumpovanou basou. Tady jsou z hudby výrazně cítit PINK FLOYD z doby post Pompeyovské a pre Meddleyovské. Právě mystická uhrančivost nálady vzbuzené touto skladbou se s nimi může rovnat. Veškeré zvuky, na pozdějších albech hrané syntezátory, zde vyluzují kytary. Zpěv se tu ozve jen sporadicky, zato si můžeme užít všech možných kvílivých a táhlých elektrických rytmů a vibrací a jejich ozvěn v kosmických šepotech paní Gilli Smyth. Je to ohromná a elektrizující síla, která v závěru nenápadně, ale o to účinněji, nasazuje majestátní finiš a stává se z ní solidní rockec, jako z hipisáckého San Francisca.
Tím však nabídka originální hudby končí, což je docela škoda. Zbytek desky tvoří jen nehudební směsice zvuků, dvojka Continental Circus World, a závěrečná instrumentální verze skladby Blues For Findlay. V té prvně jmenované se nám představí francouzsky mluvící hlasatel, povzbuzující a křičící diváci, kulisa projíždějících závodních strojů, taky nějaká dechovka. V pozadí se občas vynořují a zanořují vazbící kytary, ejhle, ona je to pořád skladba Blues For Findlay, roztrhaná na malé kousky, které vlají v turbulencích a vírech za projíždějícími závodníky. Kompozici je tak možno vnímat jako koláž zvukových dojmů ze závodu a je celkem působivá. No, a ta zmíněná instrumentálka je sice dobrá, ale jde jen o mírně zkrácenou podobu první skladby. Moc nového toho až na pár saxofonových a kytarových vyhrávek nepřináší, pokud jsem si dokázal všimnout.
Deska se mi líbí hodně, to je nepopiratelný fakt. Jsem z ní dlouhodobě nadšený, a to i přese všechny výhrady, které uvádím. Jsou to jiní GONG, přitom pořád sví. Takhle tvrdě a rockově nikdy jindy nehráli, už proto stojí za poslech. Tento druh odlišného hudebního vyjádření jim prostě jde také náramně. Současně se tímto počinem kapela řadí po bok autorů skutečně vydařených rockových soundtracků, kterých není mnoho. Dílo také oplývá příchutí vzácnosti a nedostupnosti, což mu dodává na jisté atraktivitě. Dávám takovou slabší čtyřku, ale dávám ji s nadšením, protože tahle muzička mě dostala. Vřele doporučuji k poslechu.
» ostatní recenze alba Gong - Continental Circus (Soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Gong
Gong / Camembert Electrique (1971)
| 20.03.2024 | U výtvorů této hudební kategorie nebývá hodnocení právě jednoduché. Avantgarda říznutá francouzskou ulítlostí je záležitost dlouhodobějšího naladění a řekněme určité posluchačské konstelace. Jinak hrozí, že i kvalitní album nebude přijato pozitivně, což by byla škoda.
GONG se svými tituly z počátečného tvůrčího období dostávají od canterburského pojetí hudby až někam k experimentálnímu jazz rocku. Svůj rockový styl dokážou v každé skladbě obohatit o jinou přísadu. Někde slyším RIO, jinde temný mysticizmus, tam zase acid folk, je toho nepřeberně, vše v imponujícím hávu Allenovského originálního ducha.
Camembert Electrique je dílo z fiktivní planety „Gong“, k němuž se dostáváme prostřednictvím imaginárního rádia „Gnome“. Mix francouzštiny s angličtinou, ostrých a tvrdých rytmických pasáží v kontrastu s free kvílivými elektrickými fragmenty efektů, provedený ve velkoryse nespoutaném prostředí, působí hodně nadsmyslově. Pokud máte rádi Kevina AYERSe a The SOFT MACHINE, měl by vám sednout i Daevid Allen & Company. A naopak.
Z některých skladeb cítím spíše atavistický způsob nakládání s tempy a melodiemi, s harmonickými motivy, jindy zase tuším rafinovaně přisprostle syrový záměr, jako v Dynamite: I Am Your Animal. Žánrový rámec je vcelku nezachytitelný, jsou to prostě GONG, zde v plné síle a vrcholné formě. V budoucích létech byla jejich energie zjemněna do vcelku kultivovaného a standardního jazz rocku, tady si ještě můžeme užívat pěkně žhavého sopečného magmatu. Jejich halucinogenní psychedelie se rovná skřípajícímu rezavému řetězu, který se houpá nad propastí, jejíhož dna nelze dohlédnout.
Musím říci, že pod nesnadno přístupnou maskou se skrývá nevšedně podaný materiál s vysokou kvalitou. Jeho životnost je mimo jiné dána i nastaveným stupněm obtížnosti objevování. Dá se vysledovat přímá úměra mezi počtem poslechů a silou zapůsobení na posluchačovo nitro. Nepředstavitelně pestrá kakofonie hemžících se zvuků, výkřiků, žvatlání, rytmů, úryvků, ruchů, zde tvoří náramně působivý celek. Nic pro slabé povahy, vstup jen pro připravené, nebo pomatené.
Ten, kdo je zvyklý na rock v jeho standardnějším provedení, bude zpočátku asi nejvíce upoután prvními dvěma delšími skladbami. V těch pozdějších začíná na albu poněkud více přituhovat. Kdo chce, může tam slyšet i Zappovštinu, nebo space psychedelii v songu Fohat Digs Holes In Space. Vůbec tematika mimozemských civilizací byla GONG blízká a jejich zvukové ztvárnění velmi přesvědčivé. Pel 70. let nelze setřít, a proto spoustu kouzelných přitemnělých zákoutí s tajemnou atmosférou už dnes nikdo neumí napodobit. Čas oponou trhnul.
Hodnotím jako roztodivné a neučesané dílo. Relaxovat by u něj mohl jen blázen, ale o to právě jde. Bezesporu – BOMBA, plná vysoko jakostního ekrazitu!
» ostatní recenze alba Gong - Camembert Electrique
» popis a diskografie skupiny Gong
10cc / The Original Soundtrack (1975)
Zvláštní deska, ke které jsem se dostala náhodou. Skupinu jsem znala jen podle pár písniček (ta nejznámější je právě tady) a bez velkého přemýšlení jsem si je řadila někam do první půlky devadesátek. Vročení alba mě skutečně překvapilo a první poslech zmátl. Připadalo mi nepřehledné, přecpané.
Vnímala jsem stylizaci a nadsázku. Stylizaci do doby kabaretních výstupů, světel velkoměsta, zlaté éry stříbrného plátna - tento dojem posiluje černobíle laděný retro obal. Nadsázku v tom, že jde o soundtrack k neexistujícímu filmu, hru s významy. Rozpor mezi způsobem podání a sdělením je přítomný i v hitové I'm Not In Love, pod cituplným plynutím "hezké písničky" je ukrytý dosti podivný příběh se skvrnou na zdi. Celkově jsem měla dojem parodie na něco, co neznám, takže jen koukám a nechápu.
Po nějakém čase jsem do alba pronikla a začala si poslech užívat, hlouběji mě ale do drápků nechytlo. A vlastně pořád jsem zmatená jak Goro před Tokiem. Přemýšlím, odkud tohle do roku 1975 spadlo, vůbec mi tam nepasují. Z celkového toku mi nakonec kromě úvodní delší skladby (upřímně, nebýt po ní výrazný záchytný bod, nespoléhala bych na sebe, že poznám, kde končí) utkvěla hluboká moudrost o tom, že život je minestrone.
Obě skladby sázejí na silnou koncentraci výrazných ingrediencí a prožitků, zachycují člověka zasaženého přílivem podnětů. Jedna noc v Paříži je jako rok někde jinde, v jednom kotlíku polévky máme Pepka, Mickeyho, Tádž Mahal i Babylon. Když procházím jednotlivé skladby, vybavuje se mi ještě závěrečná The Film Of My Love s vemlouvavostí pouličního hudebníka v přímořském městečku. Kolem a kolem ale v tomhle moři pořád dost tonu.
10cc vtáhli na nevelkou plochu obří množství podnětů, nápadů, stylů. Znějí nadčasově, překračují pocitově dobu svého vzniku, současně různými reminiscencemi sahají až někam do třicátých let. Hudebně se blíží artrockovým postupům, pro ingredience ale sahají spíš do popkultury. Ráda jsem album poznala, k dalšímu objevování tvorby 10cc mě ale nenalákalo.
» ostatní recenze alba 10cc - The Original Soundtrack
» popis a diskografie skupiny 10cc
Nice, The / The Thoughts of Emerlist Davjack (1967)
Emerson, Lake & Palmer patrí k mojim najobľúbenejším kapelám vôbec. Keď som prepadol čaru muziky zo zlatej éry rocku, považoval som túto rockovú fúziu s klasickou hudbou za niečo neskutočné. Carl Palmer je dodnes mojim najväčším bubeníckym vzorom. Otec mal na VHS nahratý koncert, na ktorom kapela hrala skladbu Rondo. Miloval som ju, a tak som si postupne kupoval cédečka kapely, reku, niekde byť musí. A nebola! Napokon som zistil, že je to pozostatok Emersonovej niekdajšej skupiny The Nice. Logicky, musel som ju počuť! Ako na truc, zohnal som iba koncertný album Five Bridges, kde Rondo nebolo... Od 90. rokov uplynulo pár dekád a The Nice mám komplet. Vlastním dvojdiskový „výber“ The Immediate Collection (1999), ktorý obsahuje prakticky chronologicky zoradené skladby z prvých troch albumov a okolité nevydané single. A dnes som si povedal, že je čas pripomenúť debut tejto fenomenálnej kapely. Aký je?
Od Flower Kings Of Flies po The Cry Of Eugene je to zaujímavá jazda po psychedelicky zaonačenej klasikou ovplyvnenej hudbe. Nechýbajú pomerne ostré rockové vypaľovačky (Bonnie K, War And Peace), kombinácia klávesov a gitary tu funguje na jednotku, pričom rytmika Davison-Jackson patrila v 60. rokoch k tým najlepším na planéte. Samozrejme, kľúčovým kúskom je viac ako osemminútové Rondo. Asi nikdy sa mi neomrzí! Ale milujem aj tie prekvapivo melodické spevné pesničky á la Flower Kings Of Flies, Thoughts Of Emerlist Davejack alebo melancholickú The Cry Of Eugene. A taká Tantalising Maggie núka punk ako vyšitý! Kto sa vyžíva v psychedelickom šepkaní, určite si zamiluje skladbu Dawn.
Z bonusov sú zaujímavé tri kúsky. Béčko singla Azrael (Angel Of Death) je klasický príklad proto hard rocku, gitarista O’List mal na kapelu veľký vplyv a možno je škoda, že nevydržal v zostave dlhšie. Diamond Hard Blue Apples Of The Moon je príjemný, ale zabudnuteľný popík á la Beatles. A America? To je smršť, classical rock vo svojej najlepšej podobe!
Z roka 1967 nepoznám lepšiu nahrávku, v podstate zhrnula všetko podstatné (azda len tomu blues sa programovo vyhla) a pridala aj vlastný pohľad na možnosti koláže klasiky do rockovej muziky. Súhlasíte?
» ostatní recenze alba Nice, The - The Thoughts of Emerlist Davjack
» popis a diskografie skupiny Nice, The
Gong / Magick Brother (1969)
| 19.03.2024 | Skupiny, které vznikaly uvnitř různých komunit, byly často nějakým způsobem potrhlé. Na jimi produkované hudbě byl dosti znatelný efekt vlastních pravidel, platných pro specificky utvořenou společnost. Leckdy zmíněná potrhlost bránila širšímu vstoupení ve známost, na druhou stranu dovolovala získat určitý pocit soběstačnosti. Občas se povedlo získat takovému souboru, díky jeho neobvyklosti, až kultovní status.
Asi nemá valného smyslu vkládat na tomto místě úvahu o vlivu charakteru komunity na vlastní hudbu. To bych konkrétně u GONG musel dospět k docela pikantním závěrům. Neboť, co si pomyslet o lidech, kteří do textů vloží jednak good vibrations, jednak propracovanou fikci o mimozemském národě, jež se stane nosným tématem, a to vše doplní explicitně vyzývavou erotickou tematikou, kdy se pro „fuck“ nikdy nejde daleko. Docela by mne zajímalo, jak se s tím vyrovnávala tehdejší cenzura, neboť na přelomu 60. a 70. let byly vážné problémy i s daleko jemnějšími projevy. Je patrné, že ve Francii byli prostě liberálnější, než ve zbytku světa.
Ale zpět k nahrávce. Už na této prvotině se před námi otevírá bohaté prostředí planety Gong, což je země „The Kingdom Of The Pothead Pixies“, v níž nás provádí „Captain Capricorne“. Daevid Allen, Australan a světoběžník, jedna z nejpozoruhodnějších figur na rockové scéně vůbec, tu spolu s Gilli Smyth spřádá hudbu ne nepodobnou Syd Barrettovským sólovým elpíčkům. Allen má i podobně zabarvený hlas. Dalším GONGovským poznávacím znakem je bohatě ilustrovaná grafická tvář nahrávky. Zde se poprvé představuje neuměle naivní kreslířství používající jen černé obrysové linie na bílém podkladě, bez stínování a dalších technik, zato se spoustou textu, komixových bublin, vtipů a narážek. Tento osobitý způsob komentování témat byl zachován na všech dalších albech GONG, kde působili Allen a Smyth. Zvláštní projev stylu grafické úpravy ke GONG docela sedí, ale je potřeba si na něj zvyknout.
Hudba poněkud pokulhává. Máme tu vcelku bezvýrazné písničky, poloakustické a docela umírněné. Najdeme jen pár zárodků bláznivin, které dosáhly plného rozvoje na následujících albech, aby byly posléze volně rozpouštěny v oceánu nekontrolované space mánie na albech pozdějších. Skutečnost, že se na tomto titulu nachází psycho space whispering pouze v úvodní skladbě, považuji za významný klad. Zbytek desky nevybočuje z tehdejších zvyklostí, řekl bych dokonce, že v avantgardnosti překvapivě zaostává, pokud srovnám s například s PINK FLOYD – The Piper At The Gates Of Dawn (1967). Mezi skladbami zaujmou anglicko francouzsky provedené nehudební vsuvky, občas se tu a tam objeví zajímavý motiv, použití nástroje, přechod, atd. Pár nelibozvučných experimentů nepřesahuje rámec snesitelnosti, takže snad až na Princess Dreaming nic neobtěžuje. Není zde žádná výrazná ani zajímavá skladba, jen náznaky.
Pokud hledám nějaký důvod, abych albu udělil alespoň tři hvězdičky, zjišťuji, že tu není. Mírně podprůměrná deska, bez jiskry a vzpruhy. Že by to bylo způsobeno autorstvím, a to úplně všech skladeb bez výjimky, od madame Smyth? Těžko, když ve skutečnosti skladby napsal Allen a autorství ze smluvních důvodů na ni jen převedl. Však také Gilli Smyth se na dalších albech skladby připisují jen okrajově. Spíše je dojem vyvolán okolnostmi, za kterých muzika vznikala, neboť road trip přes půl Evropy zpestřený množstvím excesů musel být všestranně vyčerpávající. Celkově hudba zde působí unaveně, pokusy o zpestření vulgárními texty a libidózním vzdycháním moc nefungují, dvě hvězdy jsou tak akorát.
» ostatní recenze alba Gong - Magick Brother
» popis a diskografie skupiny Gong
Clapton, Eric / Slowhand (1977)
Clapton vydal za svoji kariéru řadu skvělých opusů, ale co do studiovky mě oslnil právě tímto kouskem. Směle říkám, že Slowhand je jeho vrchol. Mě se líbí jeho hudba po celou jeho kariéru, klidně i jeho osmdesátá léta můžu i když milovníkům blues příjdou přímo šílené.
Jestli Eric je v něčem mistr, tak jsou to předělávky jiných autorů. Tím samozdřejmě nechci nijak shazovat jeho komponování. To vůbec ne, ale jen to konstatuji. A pak je tu ještě jeden Eric, který je v oboru coverů taky velmi dobrý - Eric Johnson
Album otvírá nesmrtelný Cocaine. Je to cover J.J. Calea a myslím, že kdyby tuhle věcičku Eric neudělal po svém, nejspíš by jako originál zapadla do zatarcena někde v hudební historii.
Hned další nádhera je balada Wonderful Tonight.
Clapton jako hlavní zpěvák si pozval na nahrávání i ženský vokál v podání Marcy Levy. Ukázkově jim to zpívá ve countryově laděné Lay Down Sally a nejenom v této písni.
Následuje parádní bluesovka Next Time You See Her a potom pohodová balada We're All the Way s nádhernou snivou melodií.
The Core je pěvecký duet Claptona a Levy. Rychlá řízná bluesrockovka je na albu nejdelší kousek. Má přes osm minut a hodně se tu sóluje. Na sax hraje Mel Collins.
May You Never je další cover. Řadím ho k nejslabšímu místu na desce.
Náprava za toto nevydaření je hned v zápětí. Song Mean Old Frisco je zemité blues jako brno. Plasticky vidím před sebou partu starých černých bluesmanů někde v americkém venkovském baru.
Závěrečná Peaches and Diesel je jakýsi instrumentální pokračovatel skladby Wonderful Tonight. Není úplně stejná, ale je dosti podobná tomuto hitu.
Eric nahrál svůj majstrštych. Naprosto jasných *****z*****
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Slowhand
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
Cactus / 'Ot 'N' Sweaty (1972)
Po troch štúdiových albumoch opustili kapelu Cactus dvaja hráči, spevák Rusty Day a gitarista Jim McCarty. Rytmická úderka Appice-Bogert nelenila a prijala hneď trojicu hudobníkov, s ktorými nahrala polovične koncertný album ‘Ot ‘N’ Sweaty, ktorý vyšiel v roku 1972.
Za mikrofón sa postavil vynikajúci Pete French, ktorého výkon na albumoch z roka 1971 In Hearing Of od Atomic Rooster a Growers Of Mushroom od Leaf Hound milujem. Gitary sa chopil Werner Fritzschings a do kapely vnikli aj klávesy, ktoré mal na starosti Duane Hitchings.
Dňa 3. apríla 1972 vystúpila nová zostava na Mar y Sol Pop Festivale v Portoriku, ktorý, mimochodom musel byť super. Emerson, Lake & Palmer majú z tejto udalosti jeden z najlepších bootlegov, aký som kedy počul. Cactus zo svojho vystúpenia zaradili na a-stranu platne tri skladby. Druhú stranu platne nahrali v štúdiách v New Yorku a výsledok sa dostavil:
Album je podľa mňa dosť nesúrodý. Nie hudobne. Stále tu máme ten najtvrdší blues-hard rock, aký sa v tých dobách hrával. Paradoxne bol prvým, ktorý som od kapely počul vcelku, po best ofke. Koncertná časť je dokonalá. Swim je skladba z debutu, tú hádam ani nejde pokaziť. Bad Mother Boogie je svižná jazda, aké kapela vždy vedela na jednotku. Podobne hrávali aj ZZ Top v časoch, keď ešte za niečo stáli. Dlhočizný rokenrolový jam sessions Our Lil Rock-N-Roll Thing je rovnako skvelý. Kapela prosto na pódiu improvizovala a dobre sa bavila. A mňa tiež baví.
Štúdiovú časť otvára jedna z najlepších hardrockových peciek histórie modernej hudby, a síce Bad Stuff. Je škoda, že zvyšok pôsobí skoro bezradne. Bringing Me Down je skôr pohodová klavírna záležitosť, nikdy ma však hlbšie nezasiahla. Bedroom Mazurka je názov, ktorý ma pri prvom strete s kapelou zaujal a bol som zvedavý, o čo ide. A je to melodicky prívetivý blues rock. A tak ma väčšmi chytá až epicky sa tváriaca Telling You. Po Bad Stuff je to jediná štúdiová vec, ktorú by som zaradil na nejaký svoj vlastnoručný výber. Ozaj, opilecká coda Underneath The Arches nestojí za zmienku.
Album ‘Ot ‘N’ Sweaty je dobrý príklad ostrej staromilskej muziky, ktorý však nedosahuje úrovne predchádzajúcich eposov. Mám ho rád aj tak.
» ostatní recenze alba Cactus - 'Ot 'N' Sweaty
» popis a diskografie skupiny Cactus
Tangent / The Slow Rust of Forgotten Machinery (2017)
Poezie skládky plné odložených, polorozpadlých vynálezů. The Tangent rezignovali na snahu vtisknout osmdesátiminutovému hudebnímu koláči jednotící tvář. Hopkají z nápadu na nápad a světe div se, album se díky tomu dá velice dobře vnímat, i když celý obraz drží pohromadě vlastně jen rám, aby se nepřelil do pokoje, a potom taky společensky angažovaná témata skladeb. Hudebně se tady doplňuje rozevláté, lehounké cvrlikání klávesových vyhrávek, zpěv s hutností a texturou přírodního dřeva ("neotesaný" je zde kompliment!), důmyslné klouby jazzových rytmických postupů a plné tělo progrockové melodiky.
Jádrem desky je pro mě The Sad Story of Lead and Astatine, podobenství dvou chemických prvků. Moje chabé znalosti chemie mi brání určit, jestli jsou olovo a astatin vzájemně neslučitelné, nebo spolu mají nějaký jiný problém, každopádně jsou užity jen v názvu, písnička je o dvou přátelích, kteří se rozhádali kvůli blíže neurčené aktuální otázce - znáte ty debaty, které mezi lidmi hloubí příkopy. Skladba je teskná, naráží na nemožnost skutečně porozumět perspektivě druhého člověka, prosvítají jí i vzpomínky na staré časy a společné zážitky.
Napadá mě, že podobná zkušenost, kterou v posledních letech udělal snad každý, vedla The Tangent k tomu, že různé hudební motivy nechávají vedle sebe spíš jen volně existovat, pozorují a zobrazují rozdrolenou tvář dnešního světa, aniž by se rozpory pokoušeli nějak "řešit". Překonávají je plynulostí a krásou hudebního toku, který je nesmírně proměnlivý, plný různých nálad a působivé atmosféry. V pozvolnějším duchu se nese ještě úvodní Two Rope Swings, příběh dvou houpaček na opačných koncích světa. Každá z nich má své dítě, které sní o dálce. Do africké krajiny ovšem brzy ironicky vpadnou moderní vynálezy... a pak zase zmizí, nechávají za sebou trosky a zárodky nepokojů.
Vedle toho jsou tu i skladby nadupané textem a tempem: "skoro titulní" Slow Rust klipovitě střídá scény a uvažuje nad střípky příběhů, jejichž porci člověk bezmyšlenkovitě spořádá během pár minut, když otevře noviny nebo internet. A Few Steps Down The Wrong Road se prostřednictvím historické paralely vypořádává s populismem, střídají se tu recitativní pasáže a plným hlasem zpívané davové unisono. Tak hluboko v sobě máme touhu po jednotě, že nás nutí ukazovat prstem na domnělé černé ovce, hledat viníky v touze po návratu ztraceného ráje.
Instrumentální druhou skladbu a kratší závěrečný kus vnímám i po opakovaných posleších jako vycpávky, které mi v uchu příliš neutkvěly. Necítím ale pokušení je přeskakovat, nějak k celku patří. Hluchá, prázdná místa a období, nelogická hnutí mysli, příjemnost postrádající podněty. Jo, tohle je taky život. The Tangent posluchačům nabízejí vyzrálý, zábavný a inspirativní kusanec muziky, který se mi obtisknul do duše s nečekanou jasností. Dokonce mi ani nevadí, že jim tam chvílemi zpívá baba. Lepší důkaz mimořádné kvality v mém osobním arzenálu měřících přístrojů sotva najdu, takže: plný počet.
» ostatní recenze alba Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
» popis a diskografie skupiny Tangent
Scorpions / Taken By Force (1977)
Priznávam bez mučenia, Scorpions som roky rokúce obchádzal a neznášal. Komerčné hity z MTV ma nikdy neoslovili. Napokon som sa v novom miléniu dostal k debutovému albumu Lonesome Crow a okamžite som sa na tvorbu tejto nemeckej úderky začal sústrediť s vervou politika túžiaceho ovládnuť verejnoprávne médium. Od druhého albumu Fly To The Rainbow po šiesty, koncertný majsterštyk, Tokyo Tapes hral v skupine gitarista Uli Roth. Okamžite si ma získal a mám toto hardrockové obdobie kapely veľmi rád. Posledný album, ktorý som si zaradil do zbierky pred cca tromi rokmi, je Taken By Force z roka 1977, o ktorom by som rád čosi napísal.
Ide o piaty album kapely, posledný štúdiový počin pre Uliho Rotha. Následné rozlúčkové turné zachytáva už zmienený živák Tokyo Tapes, ale to je detail. Kapela týmto zahodila to, čo vybudovala, v 80. rokoch chytila príležitosť za pačesy a komerčne si polepšila. Nie vďaka mne, od tohto momentu je mi ukradnutá.
Album sa nahrával u Dietera Dirksa v Kolíne a kapela musela najprv nájsť nového bubeníka. Lenners ochorel a nezvládal už s kapelou behať po turné. Za pomoci Michaela Schenkera našli v Londýne nemeckého štúdiového hráča Hermana Erbela. Ten tam fungoval pod pseudonymom Rarebell. Paradoxne, Hendrixov obdivovateľ Roth mal čoraz menšiu chuť hrať hard rock, čím mi pripomína Joea Walsha. A preto sa nahrávanie nieslo v ťaživej atmosfére. Schenker s Meinem boli v jasnej opozícii a mali navrch.
Výsledok sa pretavil do ôsmich skladieb, z ktorých tri sú čisto Rothove. Ide o I’ve Got To Be Free, The Sails Of Charon a Your Light. Zvyšok zložili zvyšní hráči v rôznych pomeroch. Na strane dravého nekomplikovaného hard rocku stojí v čele pelotónu hneď úvodná skladba Steamrock Fever. Zbíjačka, halový pokrik, kapela sa evidentne snaží budiť dojem štadiónovej prezentácie a ja jej to žeriem. Priaznivcom balád ulahodí úvod ďalšej klasickej pecky We’ll Burn The Sky. Do tretice je tu melodicky podmanivá hardrocková manna I’ve Got To Be Free. Tá by sa vynímala aj na raných albumoch kapely. Riot Of Your Time je zadumaná perla Máme tu akustickú gitaru, krásne melodické plochy, progresívne budovanie rytmických predelov, skrátka, z môjho pohľadu ide o najlepšiu skladbu na albume. Spolu so Sails Of Charon, Uli Roth tu dokazuje, prečo bola jeho účasť v kapele priam božským zjavením. Gitara tu pradie sóla ako Sandman pradivo snov. A do tretice je tým naj na albume aj Your Light, nádherná podmanivá rocková skladba, takéto sa dnes už netvoria a je to škoda.
He’s A Woman, She’s A Man je regulárnym heavymetalovým „headbangerom“, úsečné, tvrdé, priamočiare šialenstvo. Záver albumu v podobe katarznej dumky Born To Touch Your Feelings nie je zlý. Vlastne je skvelý!
Myslím si, že najmä v druhej polovici sa album pretavil do prvotriedneho zážitku, kapela si zachovala tvár. A tá bola v 70. rokoch anticky sošná. Aspoň pre mňa. V porovnaní s UFO, kam si ju zaraďujem nielen pre meno Schenker, u mňa preferenčne o chlp víťazí práve Scorpions. Album Taken By Force zapadá do hardrockovej produkcie druhej polovice 70. rokov bez väčších problémov. Je parádny.
Ozaj, vlastním CD od BMG z roka 2015. Obsahuje šesť bonusov, béčkovú (singlovo i doslova) Suspender Love a päť demo nahrávok, priam nedokončených skladieb. Pre kompletistov je to asi zaujímavé, pre mňa skôr do počtu a zbytočná vata, ktorú vypínam.
» ostatní recenze alba Scorpions - Taken By Force
» popis a diskografie skupiny Scorpions
White, Lenny / Twennynine with Lenny White (1980)
Druhé album skupiny Twennynine spolu s Lennym hudebně navazuje na jejich první Best of Friends /1979/. Lenny White si po svých třech skvělých sólovkách jakoby vzal pauzu od složitých jazzrockových temp a vydal se prozkoumat úplně jiné hudební vody. Vydal se cestou funky, soulu, r'n'b a diska. Tohle album jistě potěší všechny, co tyto styly poslouchají. Na dobu vydání /1980/ je tato deska velmi povedená a zní dobře i po víc jak čtyřiceti letech.
Lenny White je i špičkový producent, který si potrpí na vysokou kvalitu záznamu a zvukové detaily.
To vlastně dokazuje celou svou sólovou kolekcí. Twennynine jsou parta hudebníků, založená ženských a mužských vokálech, funky kytaře co umí vystrčit sem tam rockové růžky, slušném basovém groove, decentních klávesových vyhrávkách /hlavně v těch detailech/ a dechových nástrojích. Ta souhra je prostě famózní a White je šéfem nad tím vším.
Když jsem kompletoval Lennyho sólovky, tyhle komerčně laděné alba /Attitude, tohle a Just Like a Dreaming a samozdřejmě Best of Friends/ jsem pořídil jako poslední. Byl pro mě mírný rozhoz, jak Lenny vybočil z hudebního trendu jazzrock, ale hudební vývoj si nedá poroučet. Manželka si tyto alba pouštěla pořád dokola a mě se začaly líbit.
Twennynine with Lenny White je pohodovka na cesty. Pro nějaký hlubší poslechový zážitek nedoporučuji, od toho má Lenny ve svém portfóliu jině tituly. Dávám ***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Twennynine with Lenny White
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Slobodná Európa / Pakáreň (1991)
Kde v historii československého bigbítu najdete skutečné, pravověrné a bezchybné dirty rock 'n' rollové album? Odpověď zní: Právě tady, na první desce skupiny Slobodná Európa. Je to záležitost, ze které dýchá neuvěřitelná, čerstvá svoboda raných 90. let. Deska, kde je v každé písni cítit ulice, hospoda a mladistvá rocková rebelie. Album nesvazované žádnou cenzurou; přímočaré, tvrdé a přesto přirozeně inteligentní. Kapela je zde evidentně při chuti - plná života, energie, nadšení a touhy vykřičet do světa své poselství, kterým ve finále není nic jiného než "rock and fucking roll!".
Slobodná nespoléhá pouze na pohodlnou punkovou jednoduchost, a to ani v hudbě ani v textech. Na to je Whisky příliš chytrý a dobrý textař a Sveťo Korbel zase příliš velký ctitel rock and rollových kořenů. Nejede se podle mustru vzor UK 77, na který slyší tehdejší očírovaní kluboví štamgasti. Chlapci to do nás po většinu času perou se zřetelným americkým feelingem, blížícím se glam metalovému (tehdy by se nejspíš řeklo street rockovému) pojetí pozdních osmdesátek.
Láska k rock 'n' rollu tu na celé čáře válcuje touhu po anarchii, zábava je důležitější než politika.
Slogan "život je len jeden a na problémy preto jebem" ze skladby "Som ten" je v tomto ohledu naprosto klíčový.
Tehdejší pankáči moc dobře cítili rozdíl mezi SE a a ostatními punkovými kapelami. Proto mnozí z nich Slobodnou nesnášeli a obviňovali z komerce a lízání amerického zadku.
Hudební filozofie kapely je v té době jasná: Dobrý kytarový rif je víc než monotónní dunění; tvrdý, živočišný, přitom ale pořád čistý zvuk je důležitější než zahuhlané alternativní bahno. A sóla…? Musí být! Však je taky do některých songů přišel nahrát sám Peci Uherčík - legendární kytarista, který dobře věděl jak do toho dostat ten pravý rock 'n' rollový feeling.
I z autorského hlediska podává Pakáreň jasné svědectví o tom, že ústřední trojice Whisky / Svěťo / Braňo tady byla na vrcholu svých sil. Každý z tvůrčího tria přináší do konečné skládačky něco nezapomenutelného. Největší pankáč kapely, Braňo Alex, předloží svůj skladatelský opus magnum v již zmíněné úvodní "Som ten". Hromovládná hymničnost téhle skladby je tak markantní, źe asi nebylo možné ji nezařadit hned na začátek. Další Braňův příspěvek lze pak brát jako krátké nadechnutí po skvělém začátku: "Lovesong" je chytlavá blbinka ve stylu "Šišatých", "Shut Upů" a podobných nenáročných oddychovek z pozdějších alb. Zároveň má svou ulítlostí blízko k tomu, co předváděli Sveťo a spol v Extipu na sklonku osmdesátek. Dodejme ovšem, že je to blbinka velice funkční a dokonale navnazující na další dění. A to stojí opravdu za to, protože na řadu přichází Whiskyho majstrštyk "Nikdy to tak nebude", mezi fanoušky známý jednoduše jako "Naivná". Rychlá, melodická a ultrachytlavá záležitost s nezapomenutelným textem je jednou z dodnes nejpopulárnějších písní Slobodné Európy. Pochybuju, že kapela kdy odehrála koncert, na němž by si tenhle flák dovolila vynechat.
"Veríš v revolúciu, veriš že sa všetko zmení / policajti na ludí a krysy na krásné ženy…" Tohle je jednoduše po všech stránkách perla, na jakou se nedá zapomenout. Po ní by soudný posluchač čekal zvolnění a jakés takés dohrkání do konce desky, protože už v prvních třech skladbách předvedli SE víc než se většině konkurence vůbec kdy podařilo na nějaké album dostat. Ale tahle parta je z jiného těsta. Rozjede se další, slide kytarou podpořená záležitost, a Slobodná Európa píše dějiny slovenského rock 'n' rollu v klidu dál, se stejnou, ne-li ještě větší vervou než v předchozích kouscích.
V tuzemských luzích a hájich snad neexistuje větší a výstižnější manifest rock 'n' rollového způsobu života než je skladba "Golden Beach". Je v ní všechno. Úplně všechno. Sex, drogy, léto, mejdany, easy living. A hlavně: Rock 'n' roll! Však je to taky jedna z těch věcí, kterou žhavými r'n'r sóly bravurně okořenil již vzpomínaný Peci Uherčík. Whiskyho text to v téhle šupě utrefí naprosto dokonale, takže k němu není potřeba už nic dodávat:
"Zobudil som se na obed, slnko pieklo ako bláznivé / zašiel som si na Golden Beach, celý deň som sedel pri pive / z bední hučal rock and roll, v žilách koloval alkohol / bol to deň aký má byť / takto by som chcel stále žiť." Rokenrolová pohoda z toho tryská od začátku do konce: "Pozerali sme na kozy dievčat čo ležali na zemi / netrápila nás robota, ani žiadné iné problémy…." (...) "Večer sme išli do klubu, dali nám do rúk gitary / dali sme si každý po šluku, aby sa nám večer vydaril / do rána sme hrali rock n roll, v žilách koloval alkohol / bol to deň, aký má byť / takto by som chcel stále žiť."
No, já taky. Tak jo, hoši. To už by stačilo. Máte album roku, teď už si můžete dáchnout a zbytek vyplnit nějakou vatou, aby se neřeklo.
Ale hoši ne. Naopak, v momentě kdy by tam jiní šoupli třeba dojemnou baladu nebo to konečně pokazili nějakou kravinou, nad níž se budou za pár let všichni kroutit rozpaky, Slobodná tam nasolí jednu z nejrychlejších (přitom pořád melodických a pěkně chytlavých) šlupek celé desky ("Čo sa stalo s našim životom"). A ještě ji okoření jedním z nejštiplavějších a zároveň i nejparádnějších textů svého repertoáru:
"Dievčatá z cukrárni sú znechutené z našich slov / a svojim výzorom šokujeme turistov / zbierame haliere na hot-dogy a na pivo / na všetko kašleme a nepočúvame rádio. / Hladní a zmrznutí flákame sa po námestí / revolúcia nebude - nedávame ruky do pästí / zohrejeme sa pri ohni, čo večne horí pre hrdinov / zmizneme v uliciach, každý za svojou vidiniou."
Ohó, tak jo. Jenže Slobodná nešokuje len výzorom, ale i tím, že přichází v pořadí už šestý song alba, který nejenže je zase skvělý, ale v klidu překoná i ten předchozí. Alespoň v mých uších rozhodně. Za bicí soupravou Petera "Oziho" Hurtiga vystřídá Mr. Ďuro Černý z Tublatanky a kapela to tentokrát rozjede tak glam metalově, až se z toho dneska Whisky na koncertech osypává a svůj text (ač je to k nevíře, zřejmě do velké míry autobiografický) nechává kompletně odzpívat autora hudby, Sveťo Korbela. Ten se za dobrý rock 'n' roll (a že jím "Dievča z horných 10 000" je, jsem nikdy nepochyboval) nestydí a svého úkolu se naživo zhosťuje s viditelnou chutí. Pro mě osobně je tahle písnička o holce, co má hodně peněz, slavné rodiče a má ráda sex (and drugs) a alkohol, jedním z vrcholů celé desky. Zároveň je to nejlepší kousek ze všech řadovek, který se nedostal ani na jednu z obou kompilací. To na mé osobní výběrofce či bestofce z reperoáru SE by rozhodně chybět nemohl!
A nejlepší na tom všem je, že v tuto chvíli jsme pořád ještě na první straně původního LP a než bude třeba vinyl obrátit, čekají nás ještě dvě skladby. Jaké jsou?
"Stará sladovňa", na rozdíl od předchozí písně, nechybí ani na jednom z oficiálních výběrů. Je totiž o hospodě, kde se kdysi dávno potkal Whisky se Sveťo Korbelem a kde vznikla myšlenka na založení vlastní kapely.
Tady už se jede punkověji, ostatně autorem hudby je Braňo. Přiznám natvrdo, že tahle skladba se mi od prvního poslechu až dodnes líbí na první straně LP ze všech nejmíň. Ne že by byla špatná. Jen je oproti ostatním tak nějak obyčejně... punková. Ale refrén se dobře haleká, takže nakonec, proč ne. Ve srovnání s nastavenou laťkou předešlých songů to je ale přece jen trochu málo. Whiskyho slova jsou tentokrát taková normálka o tom, proč lidi vlastně chodí do hospody.
"Analýza dokázala hovno" byl údajně první text, který kdy Whisky Sveťovi ve Staré sladovni ukázal. A Sveťovi se líbil. Mně se líbí taky a i když muzika tentokrát jede v UK 77 stylu a Whisky frázuje slova jako Johnny Rotten (což zní mimochodem fuckt dobře), je to prostě HIT. Takový, co nemůže chybět na žádném koncertě ani kompilaci SE. No a znáte ještě nějaký jiný song, kde je pasáž, v níž se dokola skanduje slovo HOVNO? A přitom to nezní blbě? Já tedy ne. A touhle srandou jak bič, utahující si ze všech uštvaných kariéristických blbek, končí první strana LP. A té já dávám… no, sedm hvězdiček z pěti určitě.
A to jsme teprve v půlce desky!
Tu druhou půlku otvírá pro mě nejlepší píseň kapely vůbec. Osudové "Ráno" s perfektním, tak trochu gothic rockovým rifem Sveťo Korbela a dokonalým textem Whiskyho, je prostě NĚCO. A to i na tehdejší poměry kapely.
"Keď vyjdem do ulíc, tak už nie som tvoj / je to hrozne divné, no je to tak / je to iba pocit alebo fakt / čo sa všetko vlastne môže stať / uvidel som ranné slnko a šiel som spať."
Whisky zpívá tak sugestivně, až z toho mrazí. Korbelův rif hypnotizuje uhranutého posluchače a vyvolává v něm pocit napětí a neurčitého nebezpečí. "Noc sa už končí, do plúc mi vniká dym / to čo som si myslel bolo asi trúfalé / Bože, nerob ešte nado mnou kríž / toto mi snáď ešte odpustíš / všetko znovu začína a to je zúfalé."
V refrénu („Už je to tu / už slnko páli do očí / končí sa noc a všetko, čo mám rád / Už je to tu / už slnko páli do očí / končí sa noc a všetko, čo mám rád / pod kožu vniká chlad") se přidává saxofon hostujícího Palo Ručeka a dává tomu ty správné grády.
Skladba soutěžila svého času v památném hudebním pořadu Triangel a pokud mě paměť neklame, nevedla si úplně špatně. Samozřejmě nebodovala tolik, jak by mohla, to ale není podstatné. Myslím, že na youtube se dá (v prachbídné kvalitě) najít i původní videoklip.
"Ráno" (obvykle uváděné s podtitulem "1. 2. 91") je pro mě největším z mnoha vrcholů této fantastické desky. Paradoxně zrovna tento song tvoří svou temnější gotickou atmosférou určitý protipól k celkové, trpce radostné punk and rollové náladě alba. Možná proto je vystřídán jednou z nejvtipnějších položek Pakárny. Tou je tradicionál "Růže z Texasu", u nás známý v podání Waldemara Matušky.
Kapela začne pietně a nechá zaznít i smyčce v podání hostujícího "sláčikového tria". Ale hned po prvním refrénu exploduje Sveťova kytara a až do konce se už jede v nekompromisním punkovém rytmu. Ve stejném roce měli podobný nápad (country šlágr v punkové úpravě) Wanastowi Vjecy. Jen jejich podání "Bedny od whisky" znělo v éteru stokrát častěji než cokoliv od Whisky(ho).
Temnota střídá na téhle straně LP světlo celkem pravidelně, takže po rozjuchaném Waldovi přichází Braňova depresvní "Apatia" s totálně nihilistickým textem ("Kašlem na všetky povinnosti / nezáleží mi na budúcnosti / nezáleží mi na sexe / a ani na tomto texte / Zo všetkého mi je zle"). Skladba je místy ozvláštněná podobným zvukem, jaké kdysi vydávaly hrací automaty. Náhoda? Kdo ví.
Než se nad tím člověk stačí pořádně zamyslet, vyřítí se na nás Sveťova echt rock 'n' rollová kytara a do sluchovodů se valí jedna z nejlepších pecek raných SE. Název téhle palby říká vše: "Rock 'n' Roll"!
"Už si zas otrávená a celý den si mala shon / tak sa už na to vykašli a vyves telefón / poď bejby, dáme drink / zabudneš na everything / tráva, žůry, rock 'n' roll / come on babe, come on lets go!".
Na tomhle úryvku lze pěkně demonstrovat, že pokud ctite angličtinu coby univerzální jazyk rock 'n' rollu, lze ji namíchávat do textů i tak, aby výsledek zněl naprosto funkčně. A tenhle flák, na němž se autorsky podíleli všichni členové party, už funkčnější být nemůže. Zvlášť když té funkčnosti vydatně napomáhají Peciho žhavá kytarová sóla.
Titulní "Pakáreň" si její autor Braňo Alex přinesl ze svého předchozího působiště v Zóně A. S Whiskym ji překopali k nepoznání a tak bývá obvykle uváděna s římskou dvojkou za názvem. V podstatě jde o sequel k původnímu songu, v němž nám bylo lakonicky oznámeno, že "život je pakáreň". V tomto (mnohem lepším) pokračování nám Whisky sdělí, že "svet je plný tupých tvárí / blbosť bije do očí / ešte sa viem tomu brániť / no raz mi z toho preskočí" a jedním dechem dodává: "Život je stále pakáreň / konečne to bejby už raz pochop / raz ma to aj tak zabije / šetri slzy na smútočný pochod".
Zrychlený funerální marš vystřídá (jak je na této straně LP dobrým zvykem) zase jedna (relativně) optimistická. Jmenuje se "Nedela" a SE v ní jedou zatěžkaný rokenrol tentokrát ve středním tempu. Whisky zpívá jak jednou takhle v neděli se svou známou leštili zrcadlo (slangový výraz pro šňupání kokainu) a prostor tu opět dostane saxofon Pala Ručeka.
Výraznou změnou v pravidelném střídání depky s euforií je vyloźeně srandistický "Ivan", jeden z raných, punkovějších kousků SE, tentokrát mírně ovlivněný Ramones. Ruský moloděc v něm emigruje do USA, v San Francisku se dá na rock and roll a popíjí vodku s Rambem.
A najednou jsme ve finále. Obstará ho song s výstižným názvem "The End". Nastoupíme do strašidelného vlaku a monotónní klapot pražců obstará doprovod k jízdě do nikam. Whisky ještě jednou nasadí mrazivý tón a podpořen chladnými synťáky (či co to tam hraje), předestře svou vizi konce světa, dávno psaného ve hvězdách. Jediným optimistickým záchvěvem v tomto nemilosrdném, zmaruplném traktátu je pasáž "všetko je stratené, aj tak neverím, že tu po nás ostanú len kosti pod kamením".
A to je konec.
Myslím, že zrovna tuhle skladbu SE naživo nikdy nehráli. Ale třeba se pletu.
Moje pocity z Pakárně ve zkratce? Tohle album je NÁŘEZ a jakmile dohraje, musíte si to dát celé znova. Nelze jinak.
Četl jsem, že když smícháte glam metal s punkem, výsledný štýl sa volá sleaze rock. Jestli je to pravda (netvrdím, že ano), pak je Pakáreň nejlepším sleaze rockovým albem na světě. Lepší jsem aspoň zatím neslyšel. Až se to stane, dám vědět.
Něco jako je tahle deska, se povede málokdy a málokomu. Kdo měl v roce 1991 uši a měl rád rock 'n' roll, musel z toho být v sedmém nebi. Já jsem tam byl. A kdykoliv si tu věc pustím, jsem tam zase.
Když konečně po třech letech přišlo druhé album, byl jsem nadšen. Sice 2x do jedné řeky nevkročíš, ale těmhle chlapcům se to tehdy (skoro) podařilo. Pravda, už to bylo hozené trochu víc do alternativních vod, ale tenhle vývoj lze na počátku 90. let spatřovat u mnoha světových kapel podobného ražení. A ačkoliv SE zvládli tohle pokračování více než dobře, drogy už hrály v životě všech členů prim jako ta holka v "Růžích z Texasu". A kariéra Slobodné šla velmi rychle víte kam.
Unavení a zničení měli už tak zpoždění, a bylo by co dohánět i kdyby kapela zůstala relativně čistá. Rozhodnutí vyhlásit přestávku na neurčito, bylo v té chvíli asi jediné rozumné řešení. Ta přestávka se, jak víme, trochu protáhla. A po ní už nikdy nebylo nic jako dřív, i když se chlapci na Trojce hodně snažili.
Hlavně Whisky byl už někde jinde. Bez něj mohl Korbel zůstat rock and rollerem tělem i duší (a vemte na to jed, že zůstal – chvíli sice hledal víru jinde, ale nakonec zjistil, že tu pravou našel už někdy ve svých dvanácti) a Braňo mohl být sebevětší gothic punker, ale bez Whiskyho mladického entuziasmu, zmizelého spolu s dvacátým stoletím, to už nikdy nemohlo být úplně ono.
Ale nač brečet nad rozlitým mlíkem a starými časy, když stačí vložit do přístroje tu správnou věc a zmáčknout Play. Dokud půjde udělat alespoň tohle a někomu to za to bude pořád stát, rock and roll nezemře. A vůbec bych se nezlobil, kdyby tu správnou věc v nějaké reedici rozšířili o matroš, který Slobodná nahrála před Pakárnou. Např. o "Šport nás nebaví", "Komunistická partija" nebo původní verzi "Som ten" (s trochu jiným textem v refrénu), v níž se u mikrofonu vystřídají všichni, včetně Ďura Černého. Bylo by to určitě lepší než poslouchat krotkou, uondanou Štvorku a Whiskyho bez šťávy, oznamujícího jak moc je prázdný a vyhořelý. To je sice nemilé, Miloslave, ale koho to zajímá?
Proto jsou koneckonců Pakáreň a Unavení a zničení tak ceněné desky. Na nich totiž byli SE jedněmi z nejlepších. Na těch dalších už jsou jen jedni z mnoha.
» ostatní recenze alba Slobodná Európa - Pakáreň
» popis a diskografie skupiny Slobodná Európa
Walsh, Joe / The Smoker You Drink, The Player You Get (1973)
Keď Joe Walsh opustil úspešnú kapelu James Gang a vydal na sólovú dráhu, mnohí sa čudovali. Jeho druhý album The Smoker You Drink, The Player You Get z roka 1973 však potvrdil správnosť jeho rozhodnutia.
V rebríčku sa umiestnil na šiestom mieste, čím sa stal jeho najúspešnejším sólovým dielom, album skončil zlatý. Hoci sa jeho kapela stále volala Barnstorm, album vyšiel pod jeho menom. Rytmiku Passarelli (basa) – Vitale (bicie) doplnil nový hráč, klávesák Rocke Grace. Na albume počuť aj duo štúdiových vokalistiek Vanettu Fields a Clydie King. Plus zaskočil aj perkusionista Joe Lala, spoluzakladateľ kapely Blues Image.
Deväť skladieb je pestrých. Joe sa nevyhýbal popovým polohám, pričom si zachovával tvár a neskĺzol (aspoň zatiaľ) do komerčného bahna vyprázdnenej muziky.
Aj keby ste album v živote nepočuli, je možné, že z neho poznáte bluesový hit Rocky Mountain Way. Ide o Joeov prvý veľký singlový prielom do hitparád, v americkom singlovom rebríčku obsadil 23. priečku a dodnes ho môžete nájsť na tematických výberoch rockovej hudby zo 70. rokov. Je to fascinujúce, pretože zložiť bluesovku tak, aby oslovila masy, to bolo už v tej dobe pomerne ťažké a dnes už je to nemožné. Každopádne celý album otvára tým najlepším spôsobom.
Následne sa celá nálada upokojí, Walsh miloval slaďáky, nuž ich je tu celkom dosť (Bookends, Dreams, Days Gone By, Daydream Prayer). Vyčnieva z nich melancholická skladba Wolf alebo sviežejšia Meadows. Skvelá je aj jazzovo naladená inštrumentálka Midnight Moodies. Kto má rád karibské rytmy, príde si na svoje v skladbe Happy Ways, ja by som sa bez tejto skladby obišiel.
The Smoker You Drink, The Player You Get ponúka zväčša pokojnú, zadumanú muziku, ktorá je melodicky vďačná a prezentačne presvedčivá. Ja mám Walsha rád, a preto jej v mysli pridám jednu hviezdu na miestnej škále. Tak čo, poznáte Rocky Mountain Way?
» ostatní recenze alba Walsh, Joe - The Smoker You Drink, The Player You Get
» popis a diskografie skupiny Walsh, Joe
Jethro Tull / Roots To Branches (1995)
Najoriginálnejšia skupina modernej populárnej hudby je podľa môjho stavu poznania Jethro Tull. Vyšla z blues, prešla hard rockom, menila svoju tvár za pomoci líčidiel zo škatuliek art-, folk- i syntetického rocku, pričom si prakticky neustále uchovala svojský, rozpoznateľný, jedinečný tvar. A dodnes je aktívna! V 90. rokoch už nestála na čele trendov, už si to len užívala. Dôkazom je album Roots To Branches z roka 1995.
Hudba je podľa mňa najuniverzálnejšia forma umenia, sluch si z nej vyberie, čo potrebuje. A je jedno, či ju počúva niekto v Bratislave alebo ktosi v austrálskej buši. Ktosi ju nazval univerzálnym jazykom emócií. Ani výtvarné umenie nemá až takúto slobodu, pretože musí existovať na fyzickom nosiči. Hudbe stačí nástroj, hlas... A hlas má každý. Hudobný nástroj dáva hotový produkt v danom okamihu, ťah štetca je bez výsledného obrazu prázdny.
Rocková muzika má v sebe niečo, čo vo mne rezonuje. Dobrá rocková muzika ma opantáva. No a výnimočná rocková muzika ma definuje. Jethro Tull patrí k tým formáciám, ktoré ma (jedinú výnimku nepočítam) bavia aj pri tej najnevydarenejšej produkcii. Ian Anderson možno nedisponuje anjelským hlasom, ale zasa má vo svojom prejave čosi, čo nemá nikto iný. Plus je to multiinštrumentalista, solídny skladateľ a výborný textár.
V zostave mal dlhoročnú osvedčenú dvojicu Doane Perry (bicie) a Dave Pegg (basa), i keď druhého menovaného počas nahrávania vystriedal štúdiový hráč Steve Bailey. Napokon Ian pribral basgitaristu Jonathana Noycea, ale to sa tohto albumu netýka. Klávesák Andrew Giddings so skupinou pôsobil od roka 1991 a vydržal v kapele sedemnásť rokov. Samozrejme, gitarista Martin Barre je povinnosť. Bez neho sú Jethro Tull poloviční.
Roots To Branches ponúka jedenásť skladieb. Sú náladovo temné, hneď úvodná titulná skladba jasne ukazuje, že sa bude dumať. Príklon k priamočiarejšej hardrockovej polohe kvitujem, kapela sa v tejto polohe našla už na predchádzajúcich albumoch z 90. rokov. Flauta je využívaná hojne, bez nej by to nešlo. Samozrejme, že rytmika je košatá a skladateľský rukopis mozaikovitých striedaní nálad i motívov je stále prítomný. Sedemdesiate roky sa už nevrátia (povedal by som v 90. rokoch, „stoner“ kopírka ma z toho vyviedla), to však neznamená, že by som preto na Jethro Tull zanevrel.
Najtvrdšie kúsky by robili česť akejkoľvek hardrockovej tematickej výberovke z tých čias (Out Of The Noise), zaujímavé je, že v niektorých momentoch kapela navodzuje až orientálnu náladu (Rare And Precious Chain, This Free Will), čo stále považujem za najväčší neduh v rockovej muzike (latino odpustí). Našťastie u Jethro Tull je to znesiteľné a tak dajako prirodzene „tullovské“. Najlepšia skladba je Valley, akusticko-rozkošatená skladba by sa nestratila ani na vrcholných albumoch 70. rokov. Akurát by bola démonickejšie odspievaná. Anderson stratil hlas a s vekom to bude naberať už len horšie podoby. Tu sa ešte stále dá počúvať. Prenasleduje ju rovnako kúzelná, podstatne artovejšie rozmlátená, Dangerous Veils. Celkovo je druhá polovica albumu „progresívnejšia“, Anderson sa nevyhýba dlhším skladbám plným zaujímavých momentov (Wounded, Old And Treacherous, At Last Forever) a občas opustí temnú náladu v prospech jemnej balady (Beside Myself, Stuck In The August Rain, Another Harry’s Bar). A to je v skutočnosti slabina albumu. Záver je pokojný a trvá pocitovo pridlho.
Roots To Branches je dobrý album. Miestami akoby monotónny, ale vždy zaujímavý v detailoch. Z historického pohľadu ma zaujalo aj to, že v 90. rokoch sa starnúci rockeri dokázali celkom funkčne vzchopiť a nakopať sedacie ústrojenstvo vtedajšej mladistvej napodobeniny rockovej muziky. Deep Purple, Rolling Stones alebo hoci Lynyrd Skynyrd by mohli rozprávať. A Jethro Tull veľmi nezaostávali.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Roots To Branches
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Cobham, Billy / Alivemutherforya (1978)
Tenhle živák má zajímavý příběh.
Vše začalo na festivalu ve švýcarském Montreux v létě 1977. Společnost Columbia představila skupinu třiceti hudebníků, hrajících na jednom pódiu pod názvem CBS Jazz All Stars. Z alba Alivemutherforya se zůčastnil této akce jen Billy, Steve Khan a Alphonso Johnson. CBS se rozhodla pro podobnou akci v USA, ale místo třiceti umělců měl na turné vyrazit pouze hvězdný kvintet. Obsazení - Billy na bicí, Khan kytary, Johnson basa a Tom Scott dechové nástroje - mělo být doplněno o hvězdného klávesáka. CBS oslovila mistry jako Hammer, Zawinul, Duke, Corea, ale tihle všichni nabídku odmítli. Cobham se rozhodl, že na post kláves najme Marka Soskina, který byl už v jeho kapele na albu Magic /1977/. Kvintet se vydal na turné napříč Spojenými státy, ale zhruba v půli muselo turné být přerušeno pro nízké prodeje vstupenek. CBS to nevzdává a kvintet poslala hrát živě před publikum do New Yorského studia. Ohlas diváků byl tak slabý, že se potlesk musel na nahrávku přidat dodatečně z koncertů skupiny Chicago a Laury Nyro. Takže aplaus na albu nepatří přímo této partě.
Je to zvláštní proč tomu tak je /myslím ten neúspěch/, protože tady všichni hrajou skvěle a i skladby jsou vybrány dobře. Hlavně neznámý Soskin předvedl výborný výkon a jak po akustické tak i elektrické stránce a mezi hvězdy dokonale zapodl.
Průřez z koncertu otvírá skvělá Cobhamova věc pod názvem "Anteres" The Star. Tom Scott předvádí neskutečné sólo na Lyricon - dechový nástroj znějící jako syntezátor.
Následuje Johnsonova Bahama Mama, devítiminutová skladba vystavěna na reagee rytmice. Sóla : Steve Khan a Alphonso Johnson.
Shadows - nádherná balada od Toma Scotta, jedna z věcí, která u mě tohle album vyváží do nebes. Sólo : Tom Scott - soprano sax, Steve Khan - akustická kytara. Nádherné Soskinovy decentní klávesy.
Khanova píseň Some Punk Funk mě vůbec nebere. Řadím ji k nejslabšímu místu na desce. Přitom verze z jeho první studiovky je dobrá. Tady pozměnili rytnus oproti originálu a tím mě na....li. Cením si jen toho, že je to nejkratší kousek na cd.
Spindrift - další Scottův skladatelský majstrštych. Prostoru ukázat co umí dostává mladičký Mark Soskin na akustické piáno. Sóluje s ním Tom Scott na sopráno sax.
On a Magic Carpet Ride je rozlučka s touto skvělou partou. Svižná Billyho skladba s desky Magic /1977/ dává prostoru všem pro realizaci svých dovedností : Soskin - Fender Rhodes /není co dodat/, Steve Khan - el. kytara a Tom Scott - tenor sax v duelu. Plus Billyho dravost a Alphonsova basa postavily sólistům slušný korpus.
Desce bych dal i plný počet, zvuk je výborný, ale troch mi vadí skladba Some Punk Funk a reagee taky moc nemusím. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Alivemutherforya
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Di Meola, Al / Anthology (2000)
Al Di Meola patrí k najvýraznejším rýchloprstým technickým gitaristom na tejto planéte. A tak som si zadovážil dvojdiskový výber Anthology z roka 2000.
S výbermi fusion je to dosť ošemetné. Nevýhodou jazz(rock)ových hráčov je, že ich produkcia je ako Made in China, je jej skrátka veľa. Hrali v známych skupinách, sólovo, spolupracovali medzi sebou navzájom, hosťovali si na albumoch krížom-krážom, skrátka, fusion (a jazz) je oceánom, ktorý za jeden život spoznať do posledného zákutia jeho hlbín nemožno. S tým súvisí sizyfovská výzva vtesnať takto košatú produkciu kohokoľvek na plochu reprezentatívneho výberu. Povedzme si rovno, že sa o to nikto ani napokúša. Zväčša sa zjaví nejaký výsek z tvorby, ktorý je prinajlepšom celou jednou etapou v živote hudobníka, v horšom a častejšom je to náhodne vysekaná muzika z niekoľkých albumov.
Anthology predstavuje Al Di Meolu v jeho prvotnej fáze sólového muzikanta. Zabudnite na Return To Forever, dostanete vcelku solídny vhľad do obdobia rokov 1976 až 1983, a teda do albumov Land Of The Midnight Sun, Gypsy, Casino, Splendido Hotel, Electric Randevouz, Tour De Force – Live a Scenario. Plus sú tu štyri dovtedy nevydané skladby. Je to preto podľa mňa jeden z tých lepších výberov fusion, ktoré som mal možnosť počuť.
Asi nemá cenu opakovať, prečo mi výberovky fusion stačia ku šťastiu, skrátka to je hudba, ktorú počúvam len občas a na základné povedomie mi postačujú. Ono, Di Meola je borec. Jeho gitarová technika je omračujúca a vie zahrať prekvapivo funkčné melodické útvary. Skáče po rôznych „world“ náladách, z ktorých najčastejšie sa spomína španielska. Každopádne je pod tou technikou aj čosi citlivé, svieže, hravé, a preto mi jeho hudba vyhovuje. Nie, nie som natoľko zažratý fusion poslucháč, aby som vedel určiť, či to alebo ono je pre mňa to naj, skôr tento typ muziky vnímam ako celok, skrátka plynie a ja sa kochám inštrumentálnou zručnosťou hudobníkov, ktorí sú, neprekvapivo, svetoví. Osobitne pri tomto type hudby analyzujem hru bubeníkov. Lenny White, Alphonse Mouzon, Steve Gadd, Robbie Gonzales, Simon Phillips a dokonca Phil Collins. Každý jeden je skvelý, zároveň disponuje individuálnou tvárou svojej hry.
Jasné, že aj ostatní inštrumentalisti sú skvostní, ale nebudem sa tu tváriť, že si bubeníkov nevšímam osobitne. Čo mi prekáža, je klávesové 80’s zvučenie, najmä na druhom disku (skladby sú radené chronologicky). Ako nad tým rozmýšľam, je zaujímavé, že bez ohľadu na to, ako veľký inovátor a vizionár bol ten-ktorý hudobník, ani jeden nedokázal odhaliť, že tieto pazvuky nie sú to, čo muzika potrebuje. Vlastne ešte aj fusion hráči sa stali „trendy“. Čo už.
Celkovo hodnotím tento výber vysoko, je vynikajúci a pre mňa úplne dostačujúci, keď dostanem chuť na Di Meolu sólovo.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Anthology
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Molly Hatchet / Battleground (2019)
Ako hlboko sa dá padnúť v rámci svojej vlastnej neschopnosti priznať si, že kapela je nielen mŕtva a premenená na zombiu, ale aj tej už niekto odstrelil hlavu, končatiny a zvyšok tela sa rozkladá? Nuž, južanská kapela Molly Hatchet má odpoveď. Od roka 2003 hnije v opakovaných nahrávkach coverov a starých vlastných skladieb, pričom posledný ako-tak počúvateľný album vyšiel pred cca štrnástimi rokmi (Justice).
Dňa 26. apríla 2019 zomrel spevák Phil McCormack a zdalo sa, že agónia je na konci. Lenže gitarista Ingram odmietol jasnú ponuku a rozhodol sa štuchať do ostatkov s novým spevákom Jimmym Elkinsom. Na túto zúfalosť už ani nepribral ďalšieho gitaristu a rozhodol sa, že niekdajšiu gitarovú armádu zredukovanú postupne na dvojicu sólistov, potom už len na jednu sprievodnú a jednu sólovú gitaru, opustí úplne. Klávesák predsa môže hrať gitarové party a je to! Molly Hatchet tak má už iba päť členov. Spolu s gitarovou eróziou vädnú aj obaly. Trpaslík s gitaro-sekerou je tieňom niekdajších veľkolepých malieb od Frazettu.
Album Battleground údajne vznikol tak, že nechali svojich priateľov, aby im povedali, ktoré skladby by si radi vypočuli naživo. Výsledkom je dvojdiskový záznam z turné s názvom Battleground. Niektoré veci naživo kapela dovtedy ešte nehrala.
Výsledok je... počúvateľný. Navyknutému poslucháčovi chýbajú niektoré zdvojené gitarové sóla, výsledok znie prázdnejšie ako v minulosti. A to aj napriek tomu, že sa to celé snažia zastrieť hlučným prejavom. Nemôžem povedať ani ň proti muzikantskej zručnosti, Elkinsa od McCormacka nerozozná ani počítačová analýza hlasu, dokonca aj prierez veľkými skladbami je takmer dokonalý. Napriek tomu je to album, ktorý neprináša nič nové a aj to staré znelo kedysi lepšie.
Príde aj na nejaké zvláštne aranžmány (koniec prvého sóla vo Fall Of The Peacemakers), ktoré sú daňou za absenciu gitár, ale zasa, na akom inom koncerte by ste počuli päť „Freebirdov“? Fall Of The Peacemakers, Devil’s Canyon, Justice, The Journey a I'm Gonna Live 'Til I Die, to je veru riadna nálož.
Kebyže som o Molly Hatchet nikdy nepočul a toto je moje prvé stretnutie s ich muzikou, možno by som sa neubránil pocitu, že je to výborný živák. Ale ja som dlhoročný fanúšik a vnímam, že ide len o tieň niekdajšej slávy. Battleground má zmysel najmä pre kompletistov.
P.S. Zdalo sa mi, že Elkins by mohol s kapelou vydržať dlho, ale už v roku 2022 ho na turné zaskočil Tony Mikus a následne kapela minulý rok najala Parkera Leeho, aby s ním nahrala nový štúdiový album. Z doteraz zverejneného videa skladby Firing Line sa nemáme na čo tešiť...
» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Battleground
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet
Birth Control / Rebirth (1973)
V roku 1973 vyšiel nemeckej hardrockovej legende Birth Control štvrtý album Rebirth, ktorým zavŕšila svoje štúdiové hardrockové obdobie. Koncertne sa s ním vysporiadala na nasledujúcom albume Live a potom svoj prejav preorientovala inam.
Kým začneme, povedzme si, že pre túto kapelu v období 1970-1974 mám slabosť. Obrovskú. V Nemecku, ale i na svete nie je veľa ikonickejších hardrockových veličín, do výpočtu mojich favoritov tohto žánru patrí medzi prvými. Preto nečakajte, že sa tu budem hrať na nejakého príčetného recenzenta, ktorý bude predstierať objektivitu. Figu! Budem okato nadšený!
Pretože Rebirth je skrátka bomba! Pätica muzikantov v zložení Peter Föller (basa), Bruno Frenzel (gitara, saxofón), Zeus B. Held (klávesy, flauta, trubka, trombón), Bernd Noske (bicie, spev) a Dirk Steffens (gitara) nahrala sedem skladieb, ktoré sa mi vpísali do srdca do kapitoly zvanej slasť.
Melodický hard rock párplovského strihu (She’s Got Notning On You, No Shade Is Real) je pre mňa pevným stredovým bodom, z ktorého je možné pohnúť Vesmírom. Mojou najoľúbenejšou skladbou je dychmi poháňaná sekane rytmizovaná skladba Mister Hero, v ktorej počuť zárodok art rocku, ku ktorému kapela čoskoro uprie svoj zrak. Ale zatiaľ je to len taká malá korenistá prísada do hardrockového chodu. Podobne ako dve krátke inštrumentálne medzihry Grandjeanville a M.P.C..
Album vyvrcholí v dvoch dlhých skladbách, pričom Together Alone Tonight je majestátny slaďák á la Child In Time a Back From Hell je smršť obsahujúca dlhé bubenícke sólo.
Skrátka, je to jazda, ctí si svoje korene, ale zároveň má v sebe čosi svojské, čo nikde inde nenájdete. Pre mňa je to najlepší album kapely.
» ostatní recenze alba Birth Control - Rebirth
» popis a diskografie skupiny Birth Control
Blackfoot / On The Run (2001)
V roku 2001 sa v Holandsku z ničoho nič zjavil disk nazvaný On The Run (s pečiatkou Quality Live Concert Performance). Ja som naň naďabil o nejakú tú dekádu neskôr v „Lacných knihách“ a dnes o ňom konečne niečo napíšem.
Blackfoot je jedna z mojich obľúbených južanských kapiel. Po album Highway Song – Live a následne v počiatkoch 90. rokov ju môžem v akomkoľvek množstve. Teší ma, že som ju videl naživo v Prahe, i keď zostava bola už niekde inde. Chýbali (logicky) Medlocke i Spires. Pribudli Estes a Pietro. Ale o tom som písal na blogu, tak sa nebudem opakovať.
On The Run. V podstate ide o kompilát albumu King Biscuit Flower Hour (1998), chýba akurát interview s Medlockeom. Navyše, skladby sú zoradené v inom poradí a tiež sú odlišne zmixované. Sedem z nich pochádza z Hollywoodu z turné k albumu Siogo. Skladba On The Run bola nahraná v Atlante počas turné k albumu Marauder. Livin’ In The City je štúdiová nahrávka, ktorá vyšla len ako b-strana singlu Morning Dew v roku 1984. Toto sa však z bookletu nedozviete, okrem zoznamu skladieb sa v ňom nič nenachádza.
Hensley je väčšinu času prakticky neprítomný. Jeho klávesy si človek všimne hádam len v Easy Livin’ a v Teenage Idol, vokály neviem, no a slide gitara... Neviem s určitosťou rozlíšiť, kto kedy hrá. Ono, koncert je to surový. Zvuk je ostrý, hrmotajúci a nejaké jemné nuansy zanikajú v okolitom šume. Pravda, ešte je jasne rozlíšiteľný aj v štúdiovej skladbe Livin’ In The City.
Obdobie s Kenom Hensleym ma štúdiovo veľmi neoslovilo, tak aspoň takto mám z tejto etapy skupiny niečo, čo si občas vypočujem. Lebo koncert je to dobrý, dokonca výborný. Škoda, že je to tak troška paškvil.
» ostatní recenze alba Blackfoot - On The Run
» popis a diskografie skupiny Blackfoot