Naposledy přidané recenze
Canned Heat / Live At Topanga Corral (1970)
| 05.02.2024 | Už dlho sa hotujem napísať čosi aj o americkej boogie legende Canned Heat. Dnes som tento rest konečne dohnal, nuž mi dovoľte pripomenúť si koncertný album Live At Topanga Corral (1970).
Šesť skladieb zaznelo v Kaleidoscope Clube v Los Angeles v roku 1969. Problém bol, že kapela mala kontrakt s Liberty Records a vydavateľ nechcel vydať koncertný album. A tak mu manažér Skip Taylor nakecal, že ide o staré nahrávky z Topanga Corralu zo 66. a 67. roku. V skutočnosti zaplatil Wand Records, aby nahrali vystúpenie v Kaleidoscope a to následne vyšlo na tej istej značke pod názvom Live At Topanga Corral.
Ide o album, ktorý od kapely poznám najlepšie. Môj otec mal doma LP, pamätám si, že ma zaujal obal, na skalách sedia divní zarastení trampi, kovboji, čosi také. Neviem, ako inde, ale u nás doma sa Canned Heat tešili priam náboženskému uctievaniu. Priznám sa, že ako dieťa ma táto hudba až tak nebrala, to sa zmenilo až v puberte. Ale, ako sa vraví, lepšie neskôr ako nikdy.
Bullfrog Blues je typická bluesová smršť, aká znie najpresvedčivejšie iba od rodených Američanov. Je to jediná autorská skladba (aj keď som kdesi čítal, že bola inšpirovaná čímsi dávnym, to je blues). Sweet Sixteen je nesmierne pomalé blues od B.B. Kinga plné precítených gitarových sól, ako sa na správnu bluesovú muziku patrí. Swingujúca I’d Rather Be A Devil je síce najkratšia skladba na albume, ale azda najlepšia. Predstavovať komukoľvek, kto má rád blues, skladbu Dust My Broom isto netreba. Slajdová klasika, riff, ktorý sa dodnes „pajcuje“ vo veľkom. Aj aj som ju hral s viacerými kapelami. Kolísavá harmoniková pecka Wish You Would musela spôsobovať Mayallovi orgazmus. Ono, nečudo, že v tom období Mayall žil v USA a s niektorými členmi Canned Heat nahrával aj albumy (za všetky menujem výnimočný USA Union). Záverečné pomalé blues When Things Go Wrong je jedným slovom skvelé.
Klasická zostava Bob Hite (spev), Alan Wilson (slide gitara, spev, harmonika), Henry Vestine (gitara), Larry Taylor (basa) a Fito de la Parra (bicie) je parádne zohraná, drsnejšia ako šmirgeľ so zrnitosťou 80 UK. Na rozdiel od typického boogie sa predstavuje ako bluesová partia a ide jej to náramne!
Britská biela bluesová vlna bola populárna aj u nás, ale musím uznať, že nikdy nepomenovaná americká biela bluesová vlna bola azda ešte lepšia. Každopádne bola troška iná, zemitejšia. Dôkazom je tento parádny živák. Mám ho rád.
» ostatní recenze alba Canned Heat - Live At Topanga Corral
» popis a diskografie skupiny Canned Heat
Boyer, Dustin / The Dusty Meadows Band − Park in Rear (Live at The Baked Potato) (2020)
| 05.02.2024 | Dusty Meadows je komediant…
…ale zároveň prvotřídní kytarista. Jo, kytaristy nemám rád, bez nich by na světě bylo líp, ale tenhle je něco! Kam se hrabou všichni ti -ové a -ové (nemluvě o..!), Dusty je všechno, a ještě víc. Dokonce jsem léta chodil na koncerty (desítky a desítky koncertů) jednoho nudného messjazzového pianisty z Kalifornie, jen abych viděl Dustyho (no fajn, fajn, a basáka Indo-Ninju, i toho). Jinou možnost jsem v Evropě neměl: co na tom, že mě ten starý pianista vůbec nebavil.
Tohle je záznam koncertu v The Baked Potato ve Studio City (LA), původně jazzovém klubu, otevřeném v roce 1970, domovském klubu kapely: jestli kdy hrála jinde, nevím o tom. Koncert byl zaznamenán v den teroristických útoků v Bruselu 22. března 2016, což Dusty připomíná půlminutou ticha před přídavkem. Zmiňuju proto, že mi tenhle útok nějak vypadl z paměti, a že mi to pomohlo zjistit datum vzniku, nikde neuvedené.
Kapelu tvoří … "on lead sax and dancing and tambourine" Stellar Rahim (tedy Casey Butler), "on lead bass, all the way from San Diego / Sacramento" Danny Tremaine (Danny Smith) a "on drums my baby brother" T-Bird Meadows (Trevor Boyer). Dusty Meadows je Dustin Boyer, zpívá a kytaruje. Je sympatické, jak dlouho spolu tahle parta v různých kapelách hraje (Casey hrál s Boyerovými již v 90. letech v Turkey Mallet a pak v Descanso).
Většina písní z živáku původně vyšla na albu Believe in Yourself (2010), s výjimkou závěrečné "The Ballad of Hookers, Blow, and Stripper Poles" z alba Tapes in the Addict (2012).
Na albu jsou v 70 minutách zastoupeny všechny myslitelné žánry a polohy, metal, blues, cokoliv. Že to nemůže držet pohromadě? Může! A drží, a nejen to, funguje to skvěle! Žádné kýčovité exhibice a předvídatelná sóla, a když už se k tomu snad schyluje, Dusty to strhne úplně jiným směrem. Dusty je všechno najednou. A jeho mistrovství mi na živáku vyzní tak nějak líp než na studiovkách (ne že by byly špatné!). A pak: s tím pianistou hrál úplně jinak.
Divoký, živoucí nářez. Úplně jako bych tam osobně byl, když to tak poslouchám, doma.
Ze čtrnácti vybírám jednu píseň, která by mohla (ale spíš ne) zdejší osazenstvo zaujmout: >> odkaz Dusty nedělá hudbu pro širokou veřejnost, ne prvořadě: je to hlavně o zábavě pro pár lidí. Nikoho nechci obracet (na jedinou pravou víru, samozřejmě!).
Je hodně kapel, které bych chtěl vidět naživo, ale žádnou z nich zdaleka ne tolik, jako The Dusty Meadows Band. Čím víc tohle album poslouchám – a poslouchám ho často – je chci (i) vidět víc a víc. Třeba vloni (září 2023) měli koncert, kterého se sice neúčastnil Stellar Rahim (toho času na turné s jinou kapelou), ale zato jejich řady posílil legendární studiový hráč Michael Landau, dávný přítel Dustyho Meadowse. Teď se jen dostat do Kalifornie…
Album je za pár dolarů dostupné na Bandcampu, vyplatí se to! Nebo zadarmo třeba na Spotify. Poslouchejte Dustyho! Lepšího nenajdete!
(Tohle není recenze.)
» ostatní recenze alba Boyer, Dustin - The Dusty Meadows Band − Park in Rear (Live at The Baked Potato)
» popis a diskografie skupiny Boyer, Dustin
Nazareth / Boogaloo (1998)
Po poměrně úspěšném album Move Me se nazaretská klasika o čtyři léta později vytasila s parádním albem Boogaloo. To obsahuje výborné skladby, od úvodní Light Comes Down až po poslední, baladickou May Heaven Keep You. Typické rysy Nazareth zůstaly, samozřejmě zejména ojedinělý chraplák D. McCaffertyho. Velmi zdařilý nástup před deskami nového tisíciletí.
» ostatní recenze alba Nazareth - Boogaloo
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Stratus (1981)
| 03.02.2024 | První studiové album z trilogie Billy Cobham's Glassmenagerie /Billyho skleněný zvěřinec/ mě zaujalo díky účasti mladého, zatím neznámého kytaristy jménem Mike Stern. Jelikož jsem velký příznivec Cobhamovy hudby, nenechal jsem tento titul v polici cd bazaru, zakoupil jsem a doplnil ho do cd kolekce Billyho portfólia.
Musím přiznat, že alba z pozdější Cobhamovy tvorby mě nebrala tolik, jako desky ze sedmdesátých let. Odstupem času se vše srovnalo a já si hudbu tohoto špičkového bubeníka vychutnávám plnými doušky. Nejde jen o rytmický přístup a inovace v tomto ohledu, Cobham je zdatný skladatel a to, co napíše a nahraje mi prostě sedí. Jde hlavně o neobvyklou rozmanitost v jeho tvorbě s jakou prezentuje svoje výkony za bateriemi bicích.
Album Stratus - co se týče Cobhamovy autorské stránky má prázdniny. Nepřineslo jedinou novou skladbu z mistrova pera. Tři předělávky z minulého období plus sólo na bicí svědčí, že BC potřeboval timeout. O to lepší je prostor pro realizaci a prezentaci jeho spoluhráčů. Michael Urbaniak, hráč na elektrické housle a lyricon je autorem skladby Kasia. Píseń je postavena právě na zvuku elektrických houslí.
Baskytarista Tim Landers přispěl kouskem All Hallows Eve v reggae hávu a prezentuje své hudební dovednosti.
Jímavá a pomalá skladba Wrapped in a Cloud je od klávesisty Gila Goldsteina. I když se tu předvádí všichni borci v akci, tak v této skladbě má hudebně navrch křídlo Steinway-Flugel.
Závěrečná Brooze je od Mike Sterna. Po nemastném, neslaném začátku se skladba ledabyle rozjíždí do parádní kytarové orgie. Miluji Sternův mladický, neotesaný kytarový rukopis.
Z pohledu do světa jazzu o něčem revolučně přínosném nemůže být tady ani řeč. Musím ale vypíchnout Billyho spoluhráče, jak po stránce autorské, tak i po stránce dovednostní. Albu jsem dal kdysi ***z***** Po několika poslechových návratech jsem si jist, že za víc ani míň to nebude.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Stratus
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Gabriel, Peter / i/o (2023)
Vytříbené a vkusné album. Diplomatičtější vyjádření okřídleného neurazí, nenadchne. Stále jsem na vážkách, zda má tato dvojitá porce hudby, která přišla po více než dvou dekádách od předešlého řadového opusu už vlastně nečekaně, hlubší potenciál, nebo jde zkrátka o vyzrálou, propracovanou kolekci písniček pro rádia. K druhému názoru se kloním zvláště při poslechu bright side mixu. Zřetelné, i když ne právě zapamatovatelné melodie, čitelná rytmika, klenutý vokál jen lehce zatěžkaný věkem. Hudba je k posluchači vstřícná a přiměřeně usedlá, kvalitní poprock.
Dark side mix je jiný. Tedy, ne že by odlišnosti příliš vyvstávaly do popředí - během roku, kdy Peter Gabriel zveřejňoval (vždy u příležitosti úplňku a novoluní) jednotlivé dvojice skladeb na YouTube, jsem některé kusy srovnávala opakovaně a rozdíly jsou zřetelné jen při pozorném poslechu na několika exponovaných místech každé skladby: jinak vyřešený přechod, odlišně položený důraz... z alba jako celku přesto mám v jeho dvou podobách pokaždé trochu jiný pocit. Tmavý mix je klidnější, hlubší, hezky vyzní do sluchátek. Ukážou se nesčetné fazety zdánlivě plynulého toku, vyvstane dojem niterného sdílení, objeví se spousta drobných detailů, které tradiční písňovou stavbu ozvláštňují.
Seznam spolupracovníků je nesmírně bohatý a zahrnuje vedle řady příležitostných hostů také staré známé, dalo by se říci pilíře Gabrielovy sólové tvorby: kytaristu Davida Rhodese, Tonyho Levina s basou (na koncertech, které se realizovaly ještě před oficiálním vydáním desky, se Peter s Tonym pustili dokonce do náznaku taneční choreografie; docela si přeju, abych ten obraz dokázala dostat z hlavy :-)) a Manu Katche za bicími. S kompletní Gabrielovou diskografií jsem se seznámila teprve nedávno a novinku bych nejspíš řadila po bok Up - určitě není tolik přímočaře hitová jako Us ani etnicky podbarvená jako OVO.
Klidná, živá, zmoudřelá, vyrovnaná, okouzlená, smířená... Taková je. Vnímám spoustu pěkných momentů a oblíbila jsem si řadu skladeb. Vláčně uhrančivou Four Kinds of Horses. Road to Joy s potencí živé vody. Propracovaně naléhavé úvodní Panopticon i temný, drsný The Court. Vlídně nadějnou Love Can Heal, obklad na bolesti světa, a taky sebevědomou, procítěnou This Is Home.
Co mi tedy ksakru na desce pořád vadí? Co mi chybí? Nevím. Ono záhadné "něco", co se nedá popsat, ale dělá rozdíl. Já ti nevím, to máš těžké... Podobnými slovy můžeme vyjádřit účast s někým, kdo prožívá nelehké období. Někdy se nedá říct nic víc a rozdíl mezi frází a skutečnou lidskou blízkostí je jen v tom, kolik času a pozornosti jsme pocitovému zhodnocení situace věnovali, než jsme se uchýlili k nemastnému neslanému sdělení; o něčem takovém je ostatně skladba So Much. Peter Gabriel vtělil svou hudební zralost do obsáhlé, prokomponované, ale taky trochu nudné desky. Já svůj názor do obšírné, drobátko nicneříkající recenze. Nakonec docela dobrý. Za tři spolehlivě.
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - i/o
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Clapton, Eric / Just One Night (1980)
Jednoznačně Claptonův nejlepší koncertní počin v kariéře. Je to z mojí strany velkohubost, ale já si za svým tvrzením budu vždy stát. Clapton má ve své diskografii live nahrávek několik a z různých časových období, ale zvuk, energie a živočišnost je na Just One Night nepopiratelná. Tady mu všechno věřím, jak bluesové standardy a balady, tak i svižnější kousky a covery jiných umělců. Navíc zvuk "Blackie" /Claptonova nejslavnější kytara/ je nedostižný.
Koncert obsahuje výčet těch nejlepších věcí, co Eric mohl v té době nabídnout. Koncert byl zaznamenán v Japonsku roku 1979, během turné na podporu posledního studio alba Backless /1978/ a patří mezi sto nejlepších živých nahrávek podle Ultimate Classic Rock a já můžu jen souhlasit. Osobně bych Just One Night zařadil mezi deset nejlepších živáků, co jsem slyšel. Nejde vyjmenovat ty nejlepší skladby - tady je to zcela zbytečné. Každý kousek je top. Neskutečně kompaktní nahrávka, plná energie, pohody i melancholie.
Jestli něco doporučit ke seznámení s hudbou od Erica Claptona, tak tohle je přesně ten materiál, který ho vystihuje v tom pravém smyslu. Alba z osmdesátých let a devadesátek jsou taky skvělá, ale tady je ten pravý, sólový Clapton a já se mistrovi můžu jen uklonit a poděkovat za práci, co odvedl /a nejen on, díky celému týmu/. Jednoznačně *****z***** Vynikající.
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Just One Night
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
Stern, Mike / Odds Or Evens (1991)
V roce 1991 si to kytarový instrumentalista Mike Stern sviští napříč hudebními žánry, jako šíp savanou. Ve své hudbní tvorbě prolíná vlivy post-bopu, fusion, jazzu a rocku. Album Odds or Evens je v pořadí čtvrté, nahrané pro label Atlantic. Navazuje na jeho předchůdce Jigsaw /1989/ a melodicky i produkčně jsou si hodně blízká - i když došlo ke změně na postu producenta.
Produkce se ujímá klavesák Jim Beard a až na dvě vyjímky, produkovat bude všechny Sternovy sólové desky. A že těch titulů není málo. Jestli jsem dobře počítal, tak včetně tohoto titulu se jedná o deset alb.
Dravá hra na bicí s nenápadným, ale učelovým basovým podkladem a propracovaný klávesový základ, prošpikovaný klávesovými vyhrávkami a piánem plus sólování saxofonu a skvělá kytarová hra včetně kytarových sól, je přesně to, co se mi na tomto albu /a nejenom na tomto albu/ líbí moc. Pravdou je, že když jsem si pouštěl tohle album a současně album Jigsaw pro srovnání, byly si oba tituly velmi podobné. Jako přes kopírák. Proto hodnotím Odds or Evens ****z***** Kvalita se albu nedá upřít, ale vcelku nic nového.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Odds Or Evens
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Alice Cooper / The Definitive Alice Cooper (2001)
Alice Cooper je synonymom pre divadelnú rockovú šou. Nikdy som jeho manierom priveľmi neprepadol, ale občas si ho rád vypočujem.
Náš prvý kontakt prebehol niekedy ďaleko v minulosti, otec mal nahratý „beatclub-like“ klip Under My Wheels. Zaujal ma príbehom, ako si bubeník Neal Smith volával s Keithom Moonom s The Who a súťažili o to, kto bude mať väčšiu bubenícku súpravu. Hneď, ako jeden doplnil napríklad prechoďák, druhý musel hneď dokúpiť dva! Netuším, či je to pravda, odkiaľ sa to vzalo, ale mám ten príbeh rád.
V 90. rokoch som zachytil Poison, skladbu síce nechutne komerčnú, ale zato zvláštne podmanivú. Najmä ma bavil záverečný duet gitarového sóla a spevu, čo je fór, ktorý ma azda nikdy neomrzí.
Časom nasledovali ďalšie letmé kontakty, tu video záznam koncertu Welcome To My Nightmare, tam požičaná výberovka The Greatest Hits (1974) a ešte nejaká, čo si ani nepamätám. Každopádne ma tá jeho prvotná tvorba (teraz nepočítam prvé dva albumy) v rozsahu „bestofky“ oslovila natoľko, že som sa časom porozhliadol po obchodoch a zabral jednodiskový výber The Definitive Alice Cooper. Zavážilo najmä to, že až na dve skladby obsahuje celú starú „greatesthitovicu“.
Muzika je to svojská. Ako bolo na prelome 60. a 70. rokov dobrým zvykom, bola natoľko špecifická, že mala jasne rozpoznateľný punc originality. Keďže Alice Cooper (kapela i frontman) ohromoval najmä vizuálnou pódiovou šou zahľadenou do hororu, akosi sa pod tým teatrálnym nánosom pozabudlo, že ide aj o pomerne zručnú rockovú muziku. Psychedélia, hard rock, sem tam čosi ďalšieho, má to niečo do seba.
Tento výber začína jednou z najikonickejších „cooperovských“ skladieb I’m Eighteen. Tú mám dodnes z jeho tvorby asi najradšej. Vo všeobecnosti sa výber sústreďuje na úspešné songy z obdobia rokov 1971-1978 a doplnili ich dva megahity z prelomu 80. a 90. rokov z albumov Trash a Hey Stoopid.
Spomínať nesmrteľné klasiky typu School’s Out (čo je skladba obľúbená všetkými študentmi vrátane mojich dcér) alebo Welcome To My Nightmare asi netreba. Čo ma však na tomto výbere potešilo maximálne, je osemminútová brutálna skladba Halo Of Flies.
Booklet obsahuje krátke sprievodné slovo, komentáre ku každej skladbe, ktoré nám až na jednu výnimku pripravil sám Alice Cooper. Údaje o skladbách sú samozrejmosťou, zostavy však uviedli zjednodušene, skrátka tam dali len prvú so Smithom.
Pokiaľ sa chcete zoznámiť s najväčšími hitmi Alice Coopera, je to dobrý výber. Pravda, ak by ste chceli poznať aj obdobie z 80. rokov, prípadne tvorbu z 90. rokov, veľmi vám nepomôže. Mne stačí.
P.S. Ozaj, Alice Cooper na albume The Last Temptation (nie je tu zastúpený ani jednou skladbou) spolupracoval s komiksovou elitou, menovite šlo o duo Neil Gaiman – Dave McKean. Prvý mu písal príbeh, druhý navrhol obal. A príbeh vyšiel aj vo forme zaujímavého komiksu, ktorý dokonca existuje v českej mutácii.
» ostatní recenze alba Alice Cooper - The Definitive Alice Cooper
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper
Supertramp / Even In The Quietest Moments (1977)
Tvorbu Supertramp znám tak nějak odjakživa a docela dobře, teprve nedávno jsem se ale zaměřila na otázku, čím jsou specifická jednotlivá alba. Přemýšlení o tom přítomném se mi zdá nejvhodnější začít od prostředka: titulní skladbu, na albu třetí v pořadí, a pátou Babaji má na kontě Roger Hodgson, čtvrtou Downstream a šestou From Now On Rick Davies. Dva nezaměnitelné hlasy, které se na jiných albech mnohdy prolínají a doplňují, tady pracují každý na svém písečku, přičemž by se dalo říci, že jedna z dvojice skladeb je vždy klidnější a druhá více svižná. Všechny čtyři se ale věnují vždy nějaké konkrétní chvíli a jejímu prožívání.
Písně mají charakter osobního vyznání, přemítání, bilancování, prostého užívání okamžiku či (v Hodgsonově případu) až vroucí modlitby. "Momenty" obsažené v názvu tedy předznamenávají charakter velké části alba, které je neseno především atmosférou a emocemi hudebního sdělení. To může posluchače zcela vtáhnout a nabídnout mu labužnicky si vychutnat všechny odstíny a záhyby, nebo jej ponechat spíše chladným, kdy bude registrovat zejména hlavní chytlavé motivy - ty u Supertramp nechybějí nikdy, každou písničku si je možné zabroukat či si na ni lehce zatančit, a pokud některou uslyšíte dvakrát třikrát, asi už ji úplně z hlavy nevyženete. Pokud vás deska chytí, budete si přát, aby to nikdy neskončilo, s opakovanými poslechy se u mě ale občas dostavovaly i pocity nudy.
Zajímavějším skladatelem i interpretem je pro mě určitě Roger Hodgson. Má toho zjevně mnohem víc na srdci - jeho skladby jsou naléhavější, doslova přetékají textem, což vede k nevšedním melodickým momentům. Tematicky se věnuje otázkám osobní umělecké vize a inspirace. V extaticky divoké Babaji si přeje, aby měl sílu stanout tváří v tvář hudbě, aby se s ní neminul. Akt tvorby tu má až vášnivý duchovní rozměr a jeho vyzpívání silně graduje. Even In The Quietest Moments začíná zvolna a ztišením na prahu poznání také končí, mezi tím se odvíjí hypnotická pasáž na hranici zjevné reality. Pocit prahu, změny či meziprostoru prolíná celou deskou a dá se chápat také jako odraz situace skupiny, která se právě v této fázi své existence rozhodla přesídlit za velkou louži.
Rick Davies to má tak trochu na salámu. V Downstream si vychutnává přítomný okamžik splývání ve vlnách na člunu. Jeho hlas posluchače skladbou spolehlivě vede, přestože se zpěv zabývá vcelku nespojitými a obecnými úvahami o životě, zatímco tóny klavíru pod ním nevypočitatelně a těkavě přebíhají sem a tam. Nálada je zde silná a pocit odevzdání se nejistotě s vědomím, co všechno už člověk dokázal a zvládnul, přesvědčivý. Ve From Now On je to naopak: nedělní vyjížďka se překlopila do pondělního rána, v němž tóny tlučou s neodbytností každodenních povinností, zatímco zpěv horečně zvažuje možnosti nevázaného a riskantního života hazardního hráče, načež rozmáchle vyústí do vágního poznání, že "takhle už to odteď bude".
Motiv riskantní výpravy do neznáma, bláznivého podniku a člunů spouštěných na vodu se objevuje i v epické Fool's Overture s četnými narážkami na britskou válečnou historii. Možná se takto Supertramp loučí s rodnou hroudou - snídat už se bude v Americe. Skladba je působivá četnými zvraty, mráz mi ale po zádech běhá spíš díky tomu, co vím o úloze Británie ve WW2, než pro hudební kvality. Opakovanými poslechy skladba na kouzlu spíš ztrácí.
První dva kusy jako by vypadly z jiné desky. Úvodní Give a Little Bit trpí četným omíláním v rádiích a irituje mě vstupní akustickou kytarou, která zní až primitivně, při bližším pohledu ale oceňuji postupné přilévání dalších nástrojových nitek (ta basa! ten saxofon!) ústící v monumentální proud hudby a civilní Hodgsonův projev: tady není hluboce ponořený do sebe, ale dívá se do očí druhému člověku s důvěrou a otevřeností. Jako otvírák alba či večera určitě funguje dobře - taky jeden specifický okamžik, hodný plného ponoru, zde v kontaktu s publikem.
Švihácky kabaretní Lover Boy sází na stůl všechny trumfy, skladba je dynamická, laškovná a hravě energická. Umím si ji představit jako podkres pro taneční či krasobruslařské vystoupení s divadelními prvky. Klavír krásně kolébá a je to jedna z mála skladeb, kdy si uvědomím, že Supertramp měli i bicí. Rick Davies je tady vemlouvavě rozšafný. Ve střední části se krásně prolínají jednotlivé hlasy s pískáním a voláním, rodí se něco velkolepého, nádech k ohromné show. Místo toho se vzápětí po doznění mnohoslibného sborového "na na na" vytuněného kytarovým sólem (vzácnost!) ozve zadumaná, křehká a intimně duchovní titulní skladba...
Protiklady se přitahují, obvykle spolu ale moc nezvládají žít. Podivná tvůrčí rozlomenost přítomného alba při pohledu zpátky předznamenává události, které nebyly zas tak daleko. Pořád jsou to ale Supertramp ve svém zlatém období, byť si právě tady vybírají jakýsi oddechový čas.
» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp
Alice Cooper / Love It to Death (1971)
Kdybych měl vybrat jen jedno jediné ze všech dvaceti devíti studiových alb Alice Coopera, bylo by to právě Love It to Death.
Moje historie s Alicem začala v roce 1982, když jsem v posluchárně městské knihovny pročítal časopis Melodie a v něm narazil v souvislosti s něčím úplně jiným na zmínku o jakýchsi šokujících a hrůzostrašných kouscích, předváděných na pódiu bytostí tohoto jména. To byla hudba pro mé oči! Vždycky jsem cítil že rocková muzika má obrovský potenciál a její případné spojení s horrorovým žánrem mě fascinovalo, byť zatím pouze v představách. (Tak jako mě na začátku všeho fascinovala vizáž KISS, díky níž jsem se k rocku dostal.)
Realita v následujících letech byla ovšem taková, že jen málokteré (z dnešního pohledu) tak slavné jméno rockové historie bylo out tolik jako právě Alice Cooper. Možná ještě Aerosmith. I s dalšími pozdějšími mými oblíbenci (např. BÖC nebo Heart) jsem se tenkrát těsně minul. V tuzemsku to tehdy byly všechno buďto mrtvé nebo úplně neznámé pojmy. Z okruhu, v němž jsem pátral (a můžete mi věřit, že ten okruh byl opravdu ten největší možný), konkrétně o Alice Cooperovi slyšelo jen pár lidí. A dohromady nevěděl pořádně nikdo nic. (Vzpomínám si na výrok jednoho taky znalce: "Alice Cooper? To je hrozná plechařina." Plechařina? Že by narážka na dechy na albu School's Out? Kdo ví.)
Jak plynul čas, touha po poznání všech těch tajemných, mnoha záhadami obestřených person z hlubin rockové historie rostla. Dokonale pak byla umocněna přečtením série článků Josefa Vlčka Metalový pravěk, vydávané na pokračování v Melodii cca roku 1988.
Tam byli snad všichni. A ještě spousta dalších. (Z těch, kteří mi byli určeni osudem, třeba Lynyrd Skynyrd.)
Tuším, že Vlček u Alice Coopera jmenoval konkrétně alba Love It to Death, Killer a School's Out. Možná ještě Billion Dollar Babies a Welcome to My Nightmare, ale tím už si nejsem úplně jist. Rázem jsem získal nejen oficiální ptvrzení, že ta legendární bytost skutečně existuje a jmenuje se podle čarodějnice, upálené v 18. století, ale dokonce už jsem měl i jména konkrétních alb! Obrovský pokrok.
Jenomže než jsem se ke všem těm deskám konečně dostal, mělo to ještě chvíli trvat.
Mezitím mi bylo dáno spatřit na rakouské TV videoklip ke skladbě "I Got a Line on You", původně od kapely Spirit (před Alicem ji převzali např, Blackfoot). Video propagovalo film Iron Eagle II. Tato filmová série, nepokrytě těžící z popularity Top Gunu, se může pyšnit typickými osmdesátkovými pop rockovými soundtracky, na nichž se objevily dobové kousky kapel Queen, Helix, Dio, King Kobra, Britny Fox a interpretů jako Mike Reno z Loverboy nebo Eric Martin z Mr. Big.
Alice Cooper byl tehdy po delší přestávce, kdy se léčil ze všech svých závislostí, už třetím rokem zpátky ve hře.
Všechno vsadil na glam metal, který byl tehdy na vrcholu, a cover "I Got a Line on You" byl jeho v pořadí už druhý příspěvek do hollywoodské soundtrackové pokladnice 80. let. Tím prvním byl výtečný pop rockový minihit "He's Back (The Man Behind the Mask)" z roku 1986, složený pro šestý díl Pátku třináctého. Alice totiž kul nejen tehdy žhavé glamové železo, ale ve velkém i to horrorové. K tomu měl ostatně jakožto "kmotr shock rocku", jak je občas nazýván, odjakživa blízko.
Společně s Jasonem Vorheesem, zabijákem ze zmíněné slasherové série, se objevil na obálce populárního horrorového magazínu Fangoria, s Twisted Sister natočil komediální zombie videoklip "Be Chrool to Your Scuel" a exceloval v roli vůdce party šílených bezdomovců v Carpenterově majstrštyku Prince of Darkness. Také jeho pódiové show bylo v roce 1987 vůbec nejbrutálnější ze všech, jaké kdy ve své kariéře představil. Propíchnutí nebohého bedňáka stojanem na mikrofon (v Carpiho filmu totéž provede s nevinnou obětí za pomoci půlky jízdního kola) působí dodnes opravdu hodně naturalisticky.
O ničem z toho jsem tenkrát za železnou oponou samozřejmě neměl ani tušení. A ze sledování Alice v kůži a záběrů na bojové letouny z oné akční taškařice jsem taky mnoho nezmoudřel.
Zlom přišel na konci léta 1989.
Vzpomínáte si ještě někdo na rádio EM (Elán - Mikrofórum)? V rámci perstrojky se komusi podařilo na sklonku osmdesátek prosadit tohle rádio pro mladé, orientované především na rockovou hudbu. Tam jste mohli slyšet zcela seriózní poslechové pořady (vzpomínám si třeba na ten o Diamondě Galas), které byly regulérně přínosné. A bolševická propaganda tam měla (pokud mě paměť nešálí) poměr zastoupení asi tak nula nula nic. Myslím, že jsem nikdy potom ani předtím neposlouchal lepší a svobodnější tuzemskou stanici jako tehdy, na samém sklonku mé dvouleté vojenské služby. (Pro zajímavost: V listopadu 1989 bylo rádio EM první ze všech oficiálních československých médií, které se otevřeně přiklonilo na stranu studentů, což jsem tehdy vnímal jako hodně odvážný krok. Stanice vydržela ještě celý rok devadesát a na Silvestra byla definitivně zrušena.)
Takže na tomhle rádiu slyším někdy takhle počátkem září moderátorku, jak hlásí, že nové album Alice Coopera Trash jde na dračku a ze skladby "Poison" je velký hit. Takže tahle písnička byla druhá věc, kterou jsem od Alice v životě slyšel...
Vojna skončila a v říjnu už jsem měl nového dealera. (Moc dlouho mi nevydržel.) Potkal jsem ho na burze a jeden z prvních úkolů, kterým jsem ho pověřil, bylo sehnat mi něco právě od Alice. Měl na skladě Trash a přeposlední album Raise Your Fist and Yell (1987). To bylo vše. O deskách, o nichž psal Vlček v Metalovém pravěku, nikdy neslyšel. (Mimochodem, pamatuju si, jak strašně moc mi rozmlouval Guns N' Roses, které jsem chtěl taky. Nenechal jsem se odbýt a album Appetite for Destruction nás s bráchou, který byl tenkrát ještě můj spolehlivý partner in crime, doslova uchvátilo.)
Takže Trash a Raise Your Fist - to byly první desky, které jsem od Alice slyšel. Líbily se mi (pár věcí z nich dokonce velmi), ale já chtěl toho starého Alice. Toho, o kterém psali v Melodii. Cítil jsem, že jeho starší tvorba bude tak trochu hodně jiné kafe.
Ale můj dealer byl neschopný a během listopadu mi stejně navždy zmizel někde ve víru sametové revoluce.
Sehnal jsem si jiného, schopnějšího, pro kterého už nebyl takový problém nahrát mi ty správné desky.
Pro začátek to byly dvě kazety s čtyřmi po sobě jdoucími alby Alice z let 1971 – 1973.
Konečně jsem měl to, co jsem potřeboval. To, co jsem celou tu dlouhou dobu hledal.
Postupně jsem rychle dokupoval další a další kazety s tituly jako Muscle of Love nebo Welcome to My Nightmare, pokračoval new wave záležitostmi z počátku osmdesátek (Flush the Fashion a Special Forces mě rozsekaly) a základní sbírku ukončil Constrictorem, startujícím mistrovu tehdy ještě pořád aktuální glam metalovou éru.
Tehdy, na samém prahu 90. let, jsem prozkoumával různá teritoria. Hard & heavy, AOR, thrash a rap metal, stejně jako new wave, punk, alternativní rock, psychedelii nebo avantgardu.
60., 70., 80. léta - zajímalo mě to všechno.
A Alice Cooper, to bylo pro mě pojítko mezi všemi těmi alternativami a rock 'n' rollem. Naprosto ideální kombinace umění i zábavy, vzrušující po všech stránkách. Po celá 90. léta pro mě nebylo většího interpreta. Dodnes u mě patří mezi deset největších jmen celé rockové historie. Pokud se toho dožiju, měl bych ho konečně vidět naživo letos v červnu.
Album, které celé to mé okouzlení Alicem započalo, bylo jistojistě Love It to Death.
Dodnes si pamatuju na ten mrazivý páteční večer, kdy jsem si ho poprvé pustil.
Dnes, po třiceti čtyřech letech, si ho při psaní této části recenze pouštím znovu, nejméně tak po sté v životě.
Nic se nezměnilo. Pořád je to masterpiece.
Od úvodní pohodovky "Caught in a Dream", přes věčně zelenou (a neskutečně chytlavou) "I'm Eighteen", vydanou na singlu už v listopadu 1970 společně s další peckou "Is It My Body", hypnotizující temnou psychárnu "Black Juju" a ultimátní zpověď šílence v "Ballad of Dwight Fry" - úvod s děvčátkem, deklamujícím ono památné "Mommy, where is daddy?", Aliceovo blábolení, přecházející v opakované "I gotta get outta here" a vrcholící explodujícím refrénem, to vše lze shrnout do jediného slova: KULT - až po očistné finále "Sun Arise", je Love It to Death jedna velká, naprosto originální, alternativně hard rocková jízda, jakých na světě věru není moc.
Love It to Death a rok 1971, to je úvod do problematiky. Začátek vlády Alice Coopera.
Odtud až po úžasné Welcome to My Nightmare (1975) hledejte to nejlepší, co pod tímto jménem vzniklo.
A že mnohé z toho, co pod ním vzniklo o dalších deset, dvacet, ba i čtyřicet let později, stojí určitě taky za hřích, myslím netřeba dodávat.
Protože Alice rocks.
Alice always rocks. Na pódiích údajně dnes ještě více než tenkrát.
Tak uvidíme v červnu v Pardubicích.
Mezitím si ale určitě pusťte Love It to Death.
» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper
Savoy Brown / Ain’t Done Yet (2020)
Savoy Brown mi za posledných trinásť rokov spôsobili čosi, s čím som ani nepočítal. Dali mi dôkaz, že blues rock môže aj v 21. storočí znieť svojstojne a úžasne. Toľkú radosť z počúvania nových albumov som už dávno nezažil a aj keď je to už, žiaľ, minulosť (Kim Simmonds zomrel 13. decembra 2022), stále považujem svoju púť so Savoy Brown za jeden z najlepších zážitkov svojho života.
A platí to aj v prípade albumu Ain’t Done Yet, ktorý vyšiel 31. júla 2020, a teda počas koronakrízy. Dlho to vyzeralo, že bude aj posledným štúdiovým dielom skupiny, napokon sme sa so Simmondsom rozlúčili dielom Blues All Around.
Musím sa priznať, že tento album považujem z novodobej éry za najslabší. Nejde ani tak o to, že by trojica hudobníkov nehrala božsky, ľahko a s prehľadom. A ani o to, že by skladby neboli dobré. Osobne mi najviac prekáža zvuk. Doteraz bol vždy zaujímavo zafarbený, ale na tomto albume je drsný, troška kovový. Čo mi v princípe neprekáža, akurát mi narúša môj slastný pocit z toho, čo som si nazval poznávacou značkou Savoy Brown.
Z desiatich skladieb ma najviac bavia veci ako srdnatá All Gone Wrong, tajuplná Devil’s Highway alebo náladová dumka Feel Like A Gypsy. No a svižné boogie Jaguar Car by si takí Omar & The Howlers alebo ZZ Top dali zarámovať. Celkovo dostanete slušný bluesrockový chod, ktorý nasýti každého človeka lačného po bluesovej strave. Tak dobrú chuť!
Savoy Brown je pre mňa jedna z nedocenených legiend. Hrali kvalitne viac ako polstoročie a aj v tých polohách, ktoré ma nebavia, dokázali ponúknuť minimálne svetovú kvalitu. Na Rockboarde veľa zanietených fanúšikov nemajú, ale to neznamená, že táto hudba niekedy zostarne. Pre mňa je večná. A to aj keď je „iba“ dobrá ako na albume Ain’t Done Yet.
» ostatní recenze alba Savoy Brown - Ain’t Done Yet
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown
Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia / Saturday Night In San Francisco (2022)
Byla to tehdy v tom osmdesátém opravdu požehnaná mikulášská nadílka – kdo dal punčochu za okno, nelitoval, byť trojice tentokrát obcházela domovy v poněkud netradičním složení: chyběli Mikuláš a anděl, zato čerti byli tři. A jelikož se naděluje už v předvečer Mikulášova svátku, objevilo se ve fusekli album Friday Night In San Francisco z 5.12. A udělalo do ní pořádnou díru. Načež musela uběhnout čtyři desetiletí a přijít covid, aby si Al Di Meola vzpomněl, že má v šuplíku ještě horečku sobotní noci. Popravdě řečeno obvykle bývám vůči podobnému dolování v archivech skeptický, zavání mi snahou vyždímat z tehdejšího sukcesu co se dá, do poslední noty. Tady to ale naštěstí neplatí.
Menu nabízí tři kolektivní (SPLENDIDO SUNDANCE, EL PAÑUELO a MEETING OF THE SPIRITS) a tři sólová čísla (ONE WORD, TRILOGY SUITE a MONASTERIO DE SAL), o něž se autorsky (i interpretačně) Mistři podělili rovným dílem. Pokud jde o poslední položku, edice se liší: já vlastním album na SACD, které na rozdíl od CD/LP obsahuje místo ORPHEO NEGRO bonusový track SONIQUETE od a v podání Paca de Lucíi.
Páteční album mi přijde jiskřivější, eruptivnější – a také efektnější. Možná i proto mě sobotní kolekce na první dobrou tolik neuchvátila. S opakovanými poslechy jsem si ale stále víc začal vychutnávat její komornější náladu, o niž se starají hlavně sólová čísla jednotlivých protagonistů, ale i věci zahrané v triu mi přijdou tak nějak ve větším poklidu – jako by se kluci vyblbli už včera a teď si to jen tak užívají. Všechna čísla jsou parádní, pokud bych ale měl vyzdvihnout jedno jediné, tak Meething of the Spirits, které při hraní v triu poskytuje sólujícím kytaristům nejvíc prostoru a sóla jsou tak možná méně exhibiční, zato oduševnělejší – zcela v duchu názvu skladby.
Al Di Meola a John McLaughlin album věnovali památce Paca de Lucíi, muzikanta, který – jak píše na obalu Al – „měl odvahu vystoupit ze svých flamencových kořenů a přitom si při hraní v jiné sféře podržet jejich ducha, srdce i technickou brilanci“ (pro ty, kteří vládnou angličtinou lépe než já: He was the one who had the courage to go outside of his Flamenco roots while maintaining its spirit, heart and technical brilliance by playing in a different realm!). Ve formě ale byli všichni – tenkrát na Západě.
Jistěže 5/5.
» ostatní recenze alba Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia - Saturday Night In San Francisco
» popis a diskografie skupiny Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia
Cobham, Billy / Art of Four (2006)
Jako sběratele a kompletistu Billyho Cobhama jsem si zaopatřil i jeho trilogii jazzových akustických prací pod názvem The Art of ..... a musím dodat, že tenkrát mě ty tři cd nic moc neřekly. Ale postupně jsem přišel na chuť i jazzu bez proudu.
Album The Art of Four obsahuje devět skladeb, Pět studio a čtyři live záznamy. Jsou namíchány cik-cak, živákům patří sudé posty 2,4,6,8. Zvukově není mezi sudými a lichými skladbami skoro žádný rozdíl. Nebýt potlesku publika, tak ani nevím, že je album z části koncert. Rytmická sekce Cobham - Carter /kontrabas/ se jíž prezentovala na prvním počinu The Art of Three. Ron Carter dostal na TAoT více prostoru pro sólování. Zde na TAoF je krapet upozaděn. Sólování si dopřávají dosytosti piáno Jamese Williamse a alto saxofon Donalda Harrisona. Tyto dva nástroje předvádí tu hlavní show. Jako autoři jsou zde zastoupeni všichni čtyři hudebníci, za jazzové standardy nahráli pouze tři tracky.
Stopáž necelých 55 minut a poměrně svižnou produkci akustického kvarteta ocením jako kdysi : ***z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Art of Four
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
AC/DC / '74 Jailbreak (1984)
Fakt, že svetové vydania prvých troch austrálskych albumov AC/DC sa zhlukli do dvoch medzinárodných albumov High Voltage a Dirty Deeds Done Dirt Cheap, pričom práve austrálsky High Voltage bol prakticky odignorovaný (z ôsmich skladieb vyšli iba dve), vyriešili Američania svojsky. V roku 1984 vyšlo EP ’74 Jailbreak. Na ploche necelých 25 minút sa rozprestiera päť skladieb, štyri z prvej a jedna z druhej menovanej dosky.
No a na úvod tu máme jediného zástupcu práve z Dirty Deeds..., skladbu Jailbreak. Patrí k tomu lepšiemu, čo kapela zložila. Je to ich typická bum-čvach odrhovačka s príjemnou stopkou v strede a spevným refrénom, ale zároveň znie pestrejšie.
A týmto slovom – pestrosť – by som opísal celé EP. You Ain’t Got A Hold On Me je zvláštne jemná vec, rokec Show Business je skôr rutina, ale tak, bubeník zahral shuffle rytmus, to je udalosť! Najlepšou skladbou je hardrocková brutalita Soul Stripper. Takto, keby AC/DC hrali stále, asi by neboli svetovými ikonami, ale mal by som ich (ešte) radšej.
No a cover bluesovej klasiky Baby, Please Don’t Go? Povedal by som, že zamladi museli počúvať Amboy Dukes, resp. Teda Nugenta.
Popravde, nerozumiem tomuto vydaniu. Nie je to best of, nie je to ani skompletovanie všetkých dovtedy nevydaných austrálskych skladieb pre svetový trh... Je to skrátka ďalšia podivnosť vo vydavateľskej politike kapely, ktorá patrí k najtvrdohlavejším v šoubiznise. A just vám nedáme Big Guns na bestofku, lebo žiadnu nevydáme a basta! No a čo, že sme ju nahrali na soundtrack, ak ju chcete, zožeňte si ho! V otŕčaní prostredníka na svojich fanúšikov, ktorí ich po štokholmsky oddane milujú, takmer nemajú konkurenciu (Neilovi Youngovi sa práve začalo čkať).
Nuž, aj ja som čiastočne podľahol vábeniu, chcel som tento nedonosený nosič mať v zbierke a páči sa mi.
» ostatní recenze alba AC/DC - '74 Jailbreak
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Collegium Musicum / Marián Varga & Collegium Musicum (1975)
Aj druhý koncertný album kapely Collegium Musicum z roka 1975 – Marián Varga & Collegium Musicum – vznikol ako živá nahrávka v Slovenskom rozhlase. A je prakticky needitovaný, niektorí hudobníci sa vyjadrili, že na ňom počuť viaceré chyby.
Pre mňa je dôležitejšie, že tu máme album, ktorý predstavil novú zostavu. K Vargovi a Hájekovi sa pridal nový basgitarista Ivan Belák a tiež gitarista Jozef Farkaš. Albumu som sa dlho vyhýbal práve preto, že s Frešom som Collegium Musicum miloval a nechcel som si kaziť ideály. Inými slovami, dostal som sa až k remasteru z roka 2007.
Podstatná je hudba, nuž si povedzme čosi o piatich skladbách na albume. Varga sa vyjadril, že bol spokojný maximálne s Hudbou k vodometu č. 1 a vari s Nesmiernym smútkom hotelovej izby. Navyše ho k jeho nahraniu prakticky dokopali, lebo mal zmluvný záväzok. Ba čo viac, ešte mu určili aj názov, ktorý tiež nenávidel.
Nič to, výsledkom je klasický classical rock s dominantnými klávesmi (varhany, synťáky nastúpia až na ďalšom albume). Sú tu variácie od Bartóka (Mikrokozmos), Prokofieva (Prelúdium C Dur /2 miniatúry/ a časť baletu Romeo a Júlia) a Serockého (Nesmierny smútok hotelovej izby).
Vrcholom koncertného predvádzania je pre mňa viac ako šestnásťminútová skladba Nech žije človek, kde sa všetci členovia kapely sólovo vybúria (aj bubenícke sólo tu je, a dobré!), pričom Varga ostáva prekvapivo po väčšinu času mimo diania. Toto je niečo, čo mi na súčasných rockových koncertoch často chýba. Predvádzačky plné radosti z hry. Chápem, že marketingové produkty vydávané za kapely sólovať nevedia, ale aspoň radosť by mať mohli. Farkaš so svojou gitarou si skladbu uzurpoval pre seba.
Veľkým kladom toho posledného geniálneho diela z dielne Collegia Musica je, že ide o čisto inštrumentálnu hudbu. Už od Continua nastane postupný prepad do nepočúvateľnosti spojený s vokálnou pohromou, ktorá podľa mňa zničila svetovú kapelu. Nevadí! Marián Varga & Collegium Musicum je jedna z najlepších nahrávok z bývalého Československa!
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
Steppenwolf / Early Steppenwolf (1969)
Steppenwolf je v našich končinách trestuhodne opomínanou rockovou veličinou, a preto by som rád pripomenul jej úplné počiatky. Album Early Steppenwolf z roka 1969 obsahuje záznam koncertu The Sparrows v klube Matrix v San Franciscu 14. mája 1967.
Pokiaľ vás môj úvod zmiatol, dovoľte mi troška objasniť históriu tejto kapely. Jack London and The Sparrows bola kanadská skupina, ktorá vznikla v roku 1964. Nahrala debutový album a niekoľko singlov, pričom sa nevyhla zmenám v zostave. Po príchode pruského speváka a gitaristu Johna Kaya (v roku 1965) odišiel London a kapela si skrátila názov na The Sparrows. V roku 1966 vyrazila do Mekky hnutia hippies . San Francisca, kde v roku 1967 vznikol koncertný záznam, o ktorom sa dnes budeme rozprávať. Čoskoro na to si zmenila názov na Steppenwolf a zvyšok je, ako sa vraví, história.
Často sa u nás stretávam s tým, že Steppenwolf je kapelou jedného hitu. Nie je! Má len tú smolu, že jeden z jej hitov je nesmrteľný. Born To Be Wild sa vďaka filmu Easy Rider, motorkárom, reklamám atď. stala natoľko známa, že priemerný postsocialistický hudobný konzument nevníma to, že kapela mala tri single v top 10 rebríčku Billboard (okrem menovaného aj Magic Carpet Ride a Rock Me), celkovo 13 v prvej stovke a prvých deväť albumov bolo tiež v prvej stovke rebríčka, pričom hneď štyri boli v prvej desiatke. A to ani nehovorím o tom, že druhý album v predajoch tromfol aj debut, kde sa zmienený megahit nachádza.
Koncertný záznam Early Steppenwolf Born To Be Wild neobsahuje, hoci v zostave je jeho tvorca Dennis Edmonton, ktorý je však známy pod umeleckým pseudonymom Mars Bonfire. Album zachytáva šesť skladieb, pričom prvých päť je klasických bluesových čísiel, veľmi dobre zahraných. Pretože, čo si budeme hovoriť, chalanom to hralo, ich bluesrock má šťavu a je jedno, že zväčša preberajú klasické kúsky typu Howlin’ For My Darling. Skladbu Tighten Up Your WIg nájdete aj na druhom albume Steppenwolf - The Second. Na debute sa pre zmenu nachádza skladba The Pusher, ktorá pôvodne okupovala celú druhú stanu platne. Sme v ére hippies v San Franciscu, a preto sa z dvadsaťjeden minút dve tretiny času psychedelicky bubnuje, gitara väzbí, kvíli, slovom, skladba samotná sa k slovu dostane až na záver. Je mi jasné, že to nie je pre každého. Ale viete čo? Neprekáža mi to! Ide o dobový manierizmus, ktorý však znie prirodzene. Kapela si to na pódiu evidentne užívala a mňa teší, že si môžem tento záznam vychutnávať aj po toľkých rokoch (pravda, z cédečka).
Skvelý koncertný zážitok, ktorý nahrala takmer „steppenwolfovská“ zostava a ktorému nedokážem vyčítať ani to, že šlo evidentne o marketingový ťah s cieľom priživiť sa na fenomenálnom úspechu Steppenwolf, a preto dielo nevyšlo pod hlavičkou originálnej kapely. Stojí však za to.
» ostatní recenze alba Steppenwolf - Early Steppenwolf
» popis a diskografie skupiny Steppenwolf
![Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot] cover](graphx/covers/3110.jpg)
Petřina, Ota / Super-robot [Super-robot] (1978)
Tohle album mě dostalo na první poslech a fascinace trvá i po několika týdnech. S ní se dostavuje fenomén, který člověku brání krom celkového pocitu a jednotlivých detailů vnímat souvisleji zákruty a hnutí hudebního toku. Jelikož mám sama jako čtenář podobná vyznání a "nerecenze" ráda, jedné se tu dopustím. Jméno Oty Petřiny mi bylo známé jen vzdáleně, dnes bych řekla, že jeho rukopis rozeznávám nejspíš tak ve spolupráci s Lubošem Pospíšilem. O sólové dráze jsem každopádně donedávna neměla zdání.
Jako člověk narozený na podzim 1977 si dobové souvislosti rozhodně nevybavím. Super-robot mě ovšem dokonale teleportoval v čase i prostoru do něčeho, co jsem nikdy nezažila ani během svého dospívání: přenesl mě na bytový mejdan. Hudba je mi až nepochopitelně blízká, zní důvěrně a útulně domácky. Nemá světové parametry, je zkrátka naše. Na druhou stranu mi zřetelné náznaky různých slavných jmen (která na rozdíl od české scény naposlouchaná mám) zážitek z alba rozhodně nekazí, nezní to jako plagiát. Spíš vnímám silně určitou atmosféru, která je společná danému období a dýchá i z jiných desek.
Je to atmosféra velkých snů, rozletu mládí, dalekých obzorů v představách prožívaných z objetí domácího hnízda, natěšenosti i úzkosti z osamocení, neporozumění... Právě obavy z něj v mém pohledu propojují osobní vztahovou linku první půle s tematikou odlidštěných strojů bez citů. Víc než hlas přitom na albu promlouvá a zpívá kytara, artově náladová, rockově rázná i teskně bluesová.
Vidím mladého muže zabořeného do křesla na druhé straně rodičovského obýváku, jak si pohrává se strunami a jeho oči žhnou víc než odložené nedopalky. (Hlavou mi mihne kdesi viděná poznámka, že toto "nápadně nenápadné" dráždění kytarou má snad svůj vlastní název.) Postupně atmosféra v místnosti těžkne a houstne, mejkap se roztéká, sklenice zůstávají opuštěné na stolku... Přichází šedivé svítání, do snů se vkrádá realita a pocit odcizení. Ve dveřích uvíznul cípek dospívání, které sní a touží. Přes něj se dá do toho útulného a zakouřeného obýváku při poslechu desky vrátit, i když jen na chvíli.
» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota
Stern, Mike / Jigsaw (1989)
V době vydání Jigsaw /1989/ byl Mike Stern jíž známá kytarová persona na poli instrunentálního jazzu a fusion. Ale bude ještě nějakou dobu trvat, než se z něj stane super kytarový pojem. Album Jigsaw je třetí studiovka, nahraná u společnosti Atlantic a já si dovolím za sebe kostatovat, že období prvních tří alb je to nejlepší ve Sternově diskografii.
Produkce se chopil Steve Khan, vinikající kytarista v oblasti jazzu a fusion. Steve Khan již produkoval pro Mikeho album Time in Place /1988/.
Úvodní Another Way Around je velmi zdařilá, melodicky chytlavá skladba. Pro mě je to to nejlepší na albu. Další velmi zajímavá věc je To Let You Know. Ostatně produkce na tomto albu je hodně podobná předešlým dvěma deskám. Michael Brecker hostuje ve skladbě Chief a předvádí hru na Akai EWI, což je syntezátorový dechový nástroj a zajímavé zní. Mike Stern na některých svých deskách hraje na akustickou kytaru. Jsou to v podstatě balady pro uvolnění a změnu atmosféry. V případě tohoto počinu je to předposlední skladba, která celou produkci zlehka přibržďuje pro odpálení závěrečné Kwirk, což je jazzovka jako bejk.
Mike Stern se obklopuje hudebníky, kteří hudebně padnou k jeho kytarovému stylu hry. Album Jigsaw z konce osmdesátých let patří k tomu nejlepšímu /za mě/, co Mike vytvořil. Kdysi jsem dal čtyři hvězdy, upravuji a dávám *****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Jigsaw
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Zappa, Frank / The Mothers - Bongo Fury (1975)
Bongo Fury je album, ktorému som sa dlho vyhýbal. Nie preto, že je koncertný (zväčša), ale preto, lebo na ňom pôsobil Captain Beefheart, a teda narušil príjemnú líniu Zappovej muziky na albumoch The Grand Wazoo až One Siza Fits All, čo je moje najobľúbenejšie obdobie v Zappovej diskografii. Ale časom som si ho zaradil do zbierky, nuž si o ňom čosi povedzme.
Veľkohubý Beefheart sa v tom čase dostal do zmluvných i finančných problémov, nuž zabudol na svoje okiadzanie Zappu, že mu kradne nápady, a s prosíkom sa k nemu vrátil, reku, zachráň ma. Zappa prikývol, a tak ho nechal tajne čosi nahrať na album One Size Fits All a šli spolu aj na krátke turné. Výsledkom ich spolupráce je prevažne koncertný album Bongo Fury z októbra 1975. Beefheart mal v The Mothers veľmi obmedzenú rolu, nuž väčšinu času sedel na boku na pódiu a maľoval. Keby ste chceli vidieť dobovú fotku, prípadne si o albume z hudobnej stránky prečítať viac, môžete sa pozrieť do článku BONGO FURY: WORKING WITH DON VAN VLIET.
Album obsahuje dve štúdiové skladby (200 Years Old, Cucamonga) a sedem bolo nahraných v dňoch 20. a 21. mája 1975 v Austine (Texas) v Armadillo World Headquarters. V poslednej skladbe Muffin Man Zappa tiež použil štúdiovú nahrávku intra. Sam With The Showing Scalp Flat Top a Man With The Woman Head sú Beefheartove prednesy prózy. Na všetkých koncertných kúskoch bubnuje nový bubeník Terry Bozzio, na dvoch štúdiovkách je ešte Chester Thompson. Inak, Bozzio je veličina, hral na mnohých albumoch ako Zappu, tak iných interpretov. Zaujímavé meno je Omar & The Howlers (albumy Big Delta a Boogie Man), tam by som ho nečakal, hoci hral i s Duran Duran...
Tým, že dve tretiny materiálu spieva Beefheart, je tento album síce uletený, ale aj dosť bluesový. A to je fajn. Zároveň je nadmieru psychedelický, čo je odklon od minulých (a v podstate aj budúcich albumov). Akoby sa vracal do obdobia Mothers Of Invention, a teda skôr stagnoval. Možno je to odvážne tvrdenie, ale nazdávam sa, že Beefheart bol pre Zappu ako kotva, ktorá ho paradoxne tiahla ku dnu. Nečudujem sa, že táto spolupráca nevydržala dlhšiu dobu.
Za najlepšie skladby na albume považujem „tradičné“ bluesovky 200 Years Old, Cucamonga a Advance Romance. Najmä tá posledná koncertná skladba je kus! A Muffin Man? Gitarové sólo je právom slávne, mne sa však páči aj riff.
Celkovo je to dobrý album, v Zappovej tvorbe však mám iných favoritov. Bongo Fury nepočúvam často, nikdy sa však pri ňom nenudím.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers - Bongo Fury
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / The Mothers - Over-Nite Sensation (1973)
Frank Zappa je pojem. Bez ohľadu na to, kto ho ako interpretuje, bol to zjav, akých veľa nebolo. V 70. rokoch produkoval pre mňa najpočúvateľnejšiu muziku a album Over-Nite Sensation z roku 1973 je toho dôkazom.
Milá úvodná skladba Camarillo Brillo má nielen typický Zappovský nadhľad, ale aj prekvapivú ľahkosť, s akou plynie. Nie, že by v nej nedochádzalo k niekoľkým zmenám, napriek tomu je nesmierne melodická a súdržná. A je tu spevné funky-fusion I’m The Slime a do toho recituje text záhrobný hlas. Nepriznané ženské vokály zdobia refrén, gitarové sólo je ostré ako britva v rukách Sweeneyho Todda. Bluesrockeri si pochutia na nekompromisnej skladbe Dirty Love. Akurát musia prehrýzť tie Zappove zmeny vokálnych frekvencií, ktoré občas znejú, akoby to ani nemyslel vážne. A opäť je tu parádne gitarové sólo. Klávesová exhibícia otvorí ďalšiu, jazzovo nasekanú, skladbu Fifty-Fifty. Deje sa toho v nej toľko, až by som popisom strávil popoludnie, čo sa mi nechce, a tak iba stručne skonštatujem – je to psycho-mäso. A huslista Jean Luc-Ponty si z nej veru odkrojil riadny kus pre seba. Frankovo sólo je z kategórie – úplná magorina – bol to zver! „Kolážovitá“ skladba Zomby Woof ukazuje, kam až sa dá zájsť s vtipom v muzike, ktorá inak patrí k smrteľne vážnym druhom, všakže, jazzrock? Klasická ironická „Zappovina“, v ktorej sa veľa kecá, to je Dinah Moe Humm. Ešte aj v momentoch, kedy nastúpi akási „temná“ pasáž, má človek chuť sa usmievať. Finále sa nesie v pokojnejšej polohe, Montana však ani na okamih nepôsobí monotónne!
Bezchybný album skvelej muziky, Zappa v tejto podobe mi vyhovuje. Nazdávam sa, že Over-Nite Sensation celkovo patrí k najprístupnejším dielam tohto amerického osamelého vlka. Trvá ledva tridsaťpäť minút a obsahuje toho toľko, že by to dnes neoprogovým „vatovačom“ vystačilo hneď na niekoľko dvojalbumov. Ba čo viac, milovníci textov sa v nich môžu vyblázniť dosýta, pretože Zappa je majster v krivení jazyka. Však skúste.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers - Over-Nite Sensation
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank