Naposledy přidané recenze
Guns N’ Roses / Use Your Illusion I (1991)
| 25.02.2024 | Right Next Door to Hell
Atmosféra jako na Appetite for Destruction – tenhle zběsile rychlý song by tam v pohodě zapadl. Ideální otvírák. Podepsáni Izzy Stradlin, Axl Rose a Timo Kaltio. Jméno posledního zní finsky. Že by někdo z okruhu Hanoi Rocks? Trefa. Wikipedie tuto teorii plně potvrzuje. Je známo, že tihle finští punk 'n' rolleři se v půli osmdesátek hojně motali na L.A. scéně a jejich vliv na glam metal byl nepřehlédnutelný. Ostatně zpěvák Hanoi Rocks na tomhle albu ještě dostane slovo.
Dust N' Bones
Tohle je hlavně Izzyho věc, i když spolupodepsáni jsou pod ní I Slash a Duff McKagan. Jeden z těch songů, který ukazuje jinou, zajímavější tvář GN'R. Tempo je tentokrát střední a Izzyho vokál přináší vítané zpestření. Tahle pasáž je skvělá: “Sometimes these women are so easy / Sometimes these women are so cold / Sometimes these women seem to rip you right in two / Only if you let 'em get to you“. Parádní vyvrcholení přichází se slovy "And then you're just fuckin' gone".
Sugestivní dirty rock 'n' roll, skvělé kytary a v pozadí stylové honky tonk piano – zatím to nemá chybu.
Live and Let Die
První coververze pochází z pera Paula McCartneyho a jde o jednu z nejlepších bondovských písniček vůbec. GN'R se jí podle mě chopili naprosto skvěle. Zasněné doprovodné vokály, zlom a po explozi přichází parádní, dechy podpořený ústřední motiv. Další skladba na jedničku s hvězdičkou. Mimochodem, podle dnešních měřítek je stejnojmenný bondovský film ukázkou odporného sedmdesátkového rasismu. Máme tady voodoo hoodoo čaroděje v cylindru, hady, aligátory, přitroublého jižanského šerifa, honićku na motorových člunech ve vlnách louisianských řek (i mimo ně)… prostě paráda. Ale zpátky ke GN'R.
Don't Cry
K tomuhle baladickému superhitu asi není třeba nic dodávat. Snad jen to, že ho složil Izzy, text sesmolil Axl a videoklip se opravdu povedl.
Perfect Crime
Po úvodní pecce už druhá superrychlá rokenrolová vypalovačka, která pro změnu první stranu vinylu uzavírá. Hodně se v ní fuckuje a odpočítávání před krátkým, ale zničujícím rokenrolovým sólem, je skvělý efekt. Hudba Izzy a Slash, slova Axl. Možná ne tak dobrá věc jako její výše zmíněný předchůdce, ale na 4 z 5 to pořád je.
První stranu prvního LP bych hodnotil na 9/10, tedy téměř čistých pět hvězdiček.
A jedeme dál.
You Ain't the First
Sólo pro Izzyho Stradlina. Tenhle country rockový valčíček je naprosto skvělou zaležitostí, trošičku v duchu Stones někdy kolem Exile. GN'R by v tom průměrný konzument nenašel asi ani omylem. Stylový je závěr, kde Izzy prohlásí, že jde do baru. Kam jinam taky.
Bad Obsession
Říkal jsem, že se tady Michael Monroe z Hanoi Rocks ještě dostane ke slovu. Alespoň tedy prostřednictvím své foukačky, která tomuhle dirty rock 'n' rollovému songu naprosto vládne. První Use Your Illusion mám hodně rád už kvůli tomu, jak moc se na něm autorsky angažoval Izzy Stradlin - možná největší rock 'n' roll rebel z celé kapely. Jakmile (po tomhle albu) odešel, začalo to jít s GN'R z kopce. Jednoduše řečeno: Bez Izzyho se už nikdy k ničemu pořádnému nedokopali.
Back Off Bitch
Tak tohle je paráda. Z těch rychlých věcí na albu je tato zatím asi nejlepší. Jedná se o vpravdě hard rockový kousek, pod nímž je podepsán Axl a přítel kapely, kytarista Paul Tobias. Skladba (pravděpodobně hlavně Tobiasova) prý v době svého nahrání na album existovala už deset let v demoverzi. Silná záležitost, kterou si Rose přetvořil zcela ke svému obrazu. Její název a poslední slova ("fucking bitch") hovoří za vše.
Double Talkin' Jive
Další čistě Izzyho kousek a další osvěžení díky kytaristově hlubšímu vokálu. V závěru získává tenhle hypnotický rokec tak trochu orientální nádech a poslední minuta je už čistě ve znamení akustického preludování se španělkou.
První LP dohrálo a není žádný důvod měnit hodnocení, udělené po jeho první půli.
Pro pořádek: Stále 9/10 a 5 hvězdiček z pěti.
November Rain
Na ten svatební videoklip si asi vzpomínáte. U téhle skladby, podepsané Axlem, jsem poprvé za celou dobu na rozpacích. Ta tklivá orchestrace a sentimentální pompa – tohle jsou GN'R pro masy. A masám se to samozřejmě líbí. Mně se na tom líbí jen ten vygradovaný závěr. U něj je orchestrace opravdu působivá a hlavní motiv skutečně skvostný. Slashova kytara kouzlí chytlavé ornamenty a když se rozezní ono sborové “Don't ya think that you need somebody? / Don't ya think that you need someone? / Everybody needs somebody / You're not the only one”, je to rázem opět na 10/10.
Jsou poslední parádní dvě minuty schopny napravit dojem z předchozího sedmiminutového balastu? Do jisté míry ano, ale mírně vlezlá pachuť přece jen zůstává.
The Garden
Dívči hlásek v úvodu upomene díky speciálnímu hostu této písně na legendární "Ballad of Dwight Fry" z tehdy dvacet let starého alba Love It to Death. Píseň zpočátku plyne v uvolněném tempu, ale s nástupem Alice Coopera (jistě už vám došlo, že tím vzácným hostem je zde právě on), deklamujícího svým typicky vemlouvavým hlasem slova “turned into my worst phobia / a crazy man's utopia”, se vše mění v jednu z jeho vyhlášených nočních můr. Jednoduše řečeno, jakmile se Alice zjeví, celou píseň naprosto ovládne. Člověk si po chvíli pomalu není jist, zda poslouchá jednu z nejzajímavějších písní GN'R nebo nějaký utajený kousek z Aliceova repertoáru. Podepsáni jsou zde Axl plus West Arkeen a Del James, dva muzikanti z L.A. scény, s nimiž GN'R spolupracovali už na Appetite. Kdo z nich měl na výsledku jaký podíl, není známo. Každopádně vyhrává Alice.
Garden of Eden
Další rychlá věc, tentokrát ozvláštněná Roseovým projevem typu “chrlím to ze sebe s kadencí lehkého kulometu”. Složili Axl a Slash. Má to, pokud si dobře vzpomínám, i videoklip, ale pro mě osobně je to první skladba, kterou bych na albu s klidem oželel. Důvod? Vždycky se mi zdálo, že ve srovnání se všemi předchozími věcmi (včetně "November Rain", která je sice sladká, ale ví co chce) zrovna tahle píseň nějakým způsobem drhne. A to tak, že dost.
Don't Damn Me
Tenhle kousek pěkně udržuje oheň pod kotlem. Slashův (?) rif je parádně strhující - už jen on stojí za milión sám o sobě. A zbytek téhle rychlovky mu nedélá ostudu, ba dokonce i občas kontroverzní Axlův hlasový projev tu sedí jak prdel na hrnec. Sborové prolínání vokálů v prostřední, zpomalené pasáži, je skvělé. Stejně jako pozdější žhavé Slashovo sólo. (Spolu s Axlem a jakýmsi Dave Lankem je tu kudrnatý kytarista uveden coby jeden z autorů písně.)
První strana druhé LP je u konce. Díky většině stopáže skladby "November Rain" a imho ne příliš povedené "Garden of Eden" půjdu s jejím hodnocením výrazně níže než u obou stran prvního LP.
Tentokrát jen tři hvězdičky, hoši. Sice díky Aliceovi a rifu z "Don't Damn Me" poměrně silné, ale pořád jenom tři.
A jsme u poslední vinylové strany počinu s názvem Use Your Illusion I. Čeká nás tam ještě něco památného nebo překvapivého?
Bad Apples
Tuhle píseň má krom bubeníka Matta Soruma na svědomí kompletní osádka GN'R (Axl, Slash, Izzy a Duff). Začíná to poněkud nezvykle funkovým intrem, ale rychle to přejde do kompozice neurčitého tvaru, jež pak za Axlova urputného zpívání, působícího dojmem “velká spousta slov o ničem” tak nějak dohrká do konce. Kytarové sólo, odehrávající se kolem třetí minuty je ovšem výborné a dost toho zachraňuje. Nakonec je pomalu jediným důvodem, proč si tuhle skladbu poslechnout. Po "Garden of Eden" už druhá písnička, bez které bych se obešel.
Dead Horse
Společně s "November Rain" jedna ze dvou skladeb, připsaných kompletně na vrub Axlovi. Její název byl možná inspirován titulem jednoho staršího výběru Sex Pistols (Flogging a Dead Horse). Jak známo, GN'R měli (ostatně tak jako mnoho dalších kapel z tehdejší L.A. scény) punkové kořeny. Píseň začiná pěkným akustickým intrem, jež se po minutě zlomí do vcelku nadějného rockového kousku. Klusá se ve středním tempu a u refrénu se nenápadně zrychluje. Ze skladby se bohužel tentokrát nevyklube žádný zázrak ani při kytarovém sólu. Ostatně to složil Axl taky. Závěr s přetáčením kazety to pak zabije úplně.
Mrtvý kůň je třetí skladba, kterou bych z tracklistu téhle desky nejspíš vyškrtl. Díky několika fajn momentům sice o něco překonává první dvě stejně postižené, přesto si nejsem jist, zda bych ji nazval zdařilou. Spíš ne.
A jsme ve finále. (To to uběhlo.)
Coma
…je se svými deseti minutami a 14 sekundami stopáže nejdelší kompozicí, jakou na Use Your Illusion I najdete. Podepsali ji Axl se Slashem a nutno uznat, že ta věc ani při nemalé délce nenudí. Dokonce má i své vyloženě cool momenty. Že by se však jednalo o nějaký majstrštyk, to nemohu říct. I když věřím, že mnoho fanoušků ji tak vnímá. Podle mě téhle sice zajímavé, ale ve skutečnosti ne až tak silné kompozici, nakonec přece jen něco schází. Text jsem nestudoval, ale je vcelku jasné, že Axl se tu opět vypořádává se svými mnoha vnitřními démony. Pokud si dobře vzpomínám, vypořádal se postupně hlavně se všemi svými spoluhráči, kteří v sestavě přežili od dob průlomového Appetite for Destruction, až v kapele nakonec zůstal jen on sám. Asi sto let pak připravoval album o Čínské demokracii, které když konečně vyšlo, psalo se 21. století a svět už byl jinde.
Za druhou stranu druhého LP bych udělil poněkud rozpačité tři hvězdičky. Ještě slabší tři než za tu první (což je pochopitelné, protože ta přece má svého Alice).
Guns N Roses byli úplně poslední velkou hard rockovou kapelou historie a monumentální projekt Use Your Illusion, jehož první část jsem se tady snažil popsat položku po položce, byl jejich posledním velkým dílem.
Jak první část tohoto díla hodnotím? Pokud se budu držet vinylového rozdělení, první LP si ode mě odnáší krásných 9 bodů z desíti a plných pět hvězdiček. Druhé LP uděluji o celé dvě hvězdičky méně.
Je to tím, že Izzy Stradlin se tu na rozdíl od prvního vinylu (a první půle CD), kde je podepsán pod sedmi z devíti skladeb, autorsky podílel pouze na jedné jediné písni? Řeknu vám, je to docela možné. Vždycky jsem jeho odchod z kapely považoval za začátek konce GN'R...
Nuže, myslím, že průměrové hodnocení celku je jasné.
Co ještě dodat? Ve zkratce: GN'R jsou pro mě dnes mrtvější než kůň z té Axlovy písničky. Návrat Slashe a Duffa před pár lety to nezměnil. On by to nezměnil ani návrat Izzyho, tím jsem si celkem jist. Protože… Znáte to přísloví o řece, do které dvakrát nevstoupíte. Svět je jinde, a co bylo, už se nikdy nevrátí. Tak ještě že si můžeme na ty staré dobré časy zavzpomínat alespoň při poslechu těchhle starých dobrých desek. A že je Use Your Illusion I dobrá deska, jsem nikdy nepochyboval. Jen je pro mě osobně asi o tři skladby delší než by měla být.
» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion I
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses
Cobham, Billy / B.C. (1979)
| 24.02.2024 | Zajímalo by mě, co si o tomto albu myslí Cobhamovi pravověrní fandové. Jasně, bicí a basová linka jako vždy - kvalita. Ale tu kvalitu u Billyho už očekávám automaticky.
Po skladatelské stránce album B.C. je jedinečné /míněno v Cobhamově discografii/. Mísí se tu styly funky, jazzu, disca a trochu rapu - jestli se to dá tak nazvat - vystavěné na smyčových aranžích a sborech dechů.
B.C. je v pořadí třetí nazpívané album od debutu. První je Magic /1977/ a to druhé je Simplicity of Expression /1978/ a všechny tři vydala společnost Columbia. /Columbia tehdy nejspíš Cobhamovi "doporučila" nahrávat desky pro širší okruh posluchačů - zpívané. Instrumentálky se už přílíš nenosí./
Billy otevírá album funky-disco skladbou Mendocino. Ta je trochu mimo realitu doposavadní dramaturgie, ale to je vlastně celá deska B.C.. Album pokračuje v zajetých kolejích zpívaných a instrumentálních písní. Důraz je kladen na rytmiku. Bicí a baskytara jsou hodně v popředí. Pozornosti jistě neujdou bohaté aranže, doplněné o různé nástroje a zvuky, které nehrají nijak dominantně, ale pouze v detailech.
Předposlední track pod názvem Bring Up the House Lights je o komunikaci Billyho a klávesáka George Dukea. Údajně si mají dělat legraci ze šatníku Alphonze Mouzona. Závěrečná Vlastar je bubenické sólování. Poslední a předposlední songy už neposlouchám a vypínám cd.
Celkově vzato, deska B.C. není špatná, je to nejkomerčnější kousek co Billy nahrál a zůstává jím až do roku 2001, kdy vyšel první Drum 'n' Voice. Kdysi jsem dal dvě hvězdy, dnes bych to viděl na slabší ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - B.C.
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Bush / Bush (1970)
| 20.02.2024 | V kategórii funky hard rocku sa toho neurodilo toľko, aby sa prepracovala na nejaký významný trend, ostáva skôr anomáliou. Trapeze, Deep Purple pred rozpadom, James Gang, to sú asi najznámejšie príklady tohto trendu. Ale existovali aj iné zoskupenia, ktoré v hardrockovej muzike významnejšie koketovali s funky. Jednou z nich bola aj kanadská formácia Bush.
Ja k funky nijako zvlášť netiahnem, ba dokonca ho v čistej podobe neznášam a v bluesovej muzike trpím, keď znie. Musím sa však priznať, že v milovanom hard rocku som si funkoidné injekcie sem-tam aj obľúbil. Najviac v James Gang. A práve preto som si napokon zohnal aj album Bush z roka 1970, jediný dochovaný dôkaz, že keď sa z James Gangu porúčal Joe Walsh, rytmika Fox-Peters za neho vybrala logickú náhradu. V Bush totiž pôsobil ako gitarista Domenic Troiano, tak spevák Roy Kenner. Viem, na Slovensku (a v priľahlom okolí) som asi jediný, čo túto inkarnáciu kapely počúva a album Passin’ Thru dokonca zbožňuje, ale to je nepodstatné. Podstatná je muzika. Kým sa k nej dostanem, dovoľte mi ešte predstaviť zvyšok skupiny. Basák John Prakash bol celkom úspešný muzikant, hral s Parliament, nahrával s Funkadelic i Loe Reedom a napokon sa pridal k Aliceovi Cooperovi, aby s ním nahral Welcome To My Nightmare a vydržal s ním až do albumu Lace And Whiskey, pričom ho nájdete aj na albume DaDa (1983). Od roku 1979 hral v skupine The Lincolns a okrem toho nahrával s množstvom slávnych interpretov (napr. s Jamesom Brownom, Dr. Johnom alebo Mikeom Bloomfieldom). Aj bubeník Pentti „Whitey“ Glan hral s Aliceom Cooperom spolu s Prakashom, a stal sa z neho úspešný štúdiový hráč (spolupracoval s Lou Reedom, Johnom Kayom i so skupinou Klaatu).
Vráťme sa k muzike. A tá je v prípade Bush prekvapivo konzistentná. Nečakajte nejakú inštrumentálnu predvádzačku, v podstate ide len o „dobré“ pesničky. Už prvá skladba Back Stage Girl prináša esenciu toho, čím sa Bush prezentuje na celom albume. Chytľavý riff, funky rytmika a príjemná melodická vokálna linka, sólo je minimalistické, nemá žiadny samoúčelný tik. Z celej muziky sála pohoda. Niekedy je toho funky až priveľa (Got To Leave The City), ale v kontexte celého albumu som si zvykol. Už tradične sa v tejto muzike ozve i kúsok country nálady, napríklad v balade I Miss You. Najlepšia skladba je tá posledná, tvrdšia hardrocková pecka Drink Your Wine stojí za degustáciu! Obzvlášť, keď sa kapela konečne odviaže a gitarista si schuti zasóluje.
Štyri bonusové skladby núkajú pohľad na kapelu na pódiu, vystúpenie z The Bitter Endu v Los Angeles z 5. júna 1971 nie je zlé, sú tu tri skladby, ktoré neboli na albume, ale najväčší význam pre mňa aj tak má záverečná dvadsaťminútová predstavovačka Cross Country Man. Hudobníci si ju užívajú a ja s nimi.
Keď si chcem vypočuť príjemnú muziku bez akýchkoľvek „vyšších“ ambícií, album Bush je vynikajúca voľba. Teší ma o to viac, že je od James Gang takmer na nerozoznanie.
» ostatní recenze alba Bush - Bush
» popis a diskografie skupiny Bush
White, Lenny / Venusian Summer (1975)
Debut amerického bubeníka skupiny Return to Forever vyšel v roce 1975, rok před vydáním slavného returňáckého alba Romantic Warior /1976/. Na desce RW měl Lenny White skladatelsky jeden podíl pod názvem Sorceress a tato skladba patří mezi to nejlepší, co RtF vytvořili. Lenny je jako skladatel velmi schopný a dokládá to jeho sólová kariéra. První tři alba patří do zlatého fondu fusion.
Charakteristický, vizuální znak Lennyho White je jeho klobouk. Promítl ho i do loga jeho produkční společnosti, fungující do konce sedmdesátých let.
Desku otvírájí dvě, vyloženě funky skladby o krátké časové stopáži. Dovolím si je přeskočit a jít k samé podstatě a k tomu nejlepšímu /a z mého posudku v celé diskografii LW/ na tomto albu.
Skladba na třetím postu - The Venusian Summer Suite otvírá úplně nový hudení svět. Je to předzvěst toho, co se bude v následujících třiceti minutách dít.
Tato skladba je rozdělena do dvou fází. První část je pomalé klávesové rozjímání. Připadám si jako ve vesmírném prostoru, obklopen planetami a hvězdami. Jen tak si levituji v té vesmírné tmě a pak moje cestování střídá jazzrocková hudba. Druhá fáze je založena na neměnném hudebním motivu, s flétnou se předvádí Hubert Laws, pak David Sancious sóluje na Minimoogu.
Prelude to Rainbow Delta je intermezzo k následné parádní rozjížděčce Mating Drive. Dravá rytmika Lennyho se mísí s ďábelským kytarovým sólem Raymonda Gomeze a absolutní vrchol představuje hammondovský úlet Larryho Younga.
Závěrečná 12ti minutová Prince of the Sea začíná zvuky pobřeží, opět meditační nálada /Lenny pracuje s časem, nikam nespěchá/ a s naprosto pohodovým přechodem k jazzrocku najíždějí první tóny kytar. Tato skladba je vystavěna pro kytarovou hru. Své kytarové umění předvádí dva mistři ve svém oboru : Larry Coryell a Al Di Meola.
Nutno dodat, že po stránce aranží je tato deska absolutní pecka. Nic lepšího jsem zatím neslyšel. Lenny White umí vše propracovat do nejmenšího detailu. Rozepisovat se o tom nechci, to se musí slyšet.
Nebýt prvních dvou skladeb, které tuhle desku mírně roztříštily, dal bych plný počet a dodal bych, že jsem nepoznal lepší fusion. Takhe to je za ****z***** a půl k tomu.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Venusian Summer
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Mountain / Flowers Of Evil (1971)
Deň pred Vianocami ukončil svoju životnú púť gitarista Leslie West. Velikán, ktorého hra patrí k najcennejším pokladom hardrockovej muziky. Aby som vzdal česť jeho pamiatke, zaumienil som si, že napíšem niečo o albume Flowers Of Evil, ktorý leží v tieni diskografie jeho domovskej kapely Mountain.
Westa (poťažmo Mountain) som vnímal odmalička. Môj otec ho miloval, či už s Mountain, sólovo alebo s kapelou West, Bruce & Laing. Priznávam, naočkoval ma tak, že som túto jeho obľubu zdedil a ide o doživotnú vakcínu. Keď sa v Británii rozpadli Cream, v USA ich rolu prevzali práve Mountain. Nie je to úplná náhoda, basgitarista Felix Pappalardi s Cream spolupracoval ako producent a aj „doma“ chcel mať niečo podobné. S Westom si padol do noty a mohlo sa ísť na vec – zapísať sa do dejín.
Mountain bola skupina, ktorej gro albumov tvorili koncertné kúsky. Počet bootlegov ide do desiatok a v 70. rokoch je z celkového počtu šiestich oficiálnych albumov koncertných presne polovica. Po prvých dvoch štúdiových albumoch (absolútnych klasikách hardrockového žánru) vyšlo kombinované dielo Flowers Of Evil. Prvá strana platne obsahovala päť skladieb nahratých v septembri 1971 v newyorskom štúdiu The Record Plant. Druhá zachytila skupinu v tom istom roku vo Fillmore East. Sitom prešla skoro polhodinová improvizovaná medley Dream Sequence a doplnil ju nesmrteľný hit Mississippi Queen. Celá platňa mala cca 50 minút, a preto patrila k tým, ktoré sa nezmestili na jednu stranu 90 minútovej kazety. To už dnešnej generácii nič nepovie, ale my, čo sme si nahrávali albumy na kazeťáku, vieme, akú galibu spôsobilo toto nešetrné napínanie asfaltu voči 45 minútovej strane pásky. Nahrať jednu skladbu na druhú stranu znamenalo kaziť si zážitok a stratiť celú jednu stranu kazety, pokým sa nenašiel nejaký kratší album. Ale ten nešlo vypočuť osve bez pretáčania...
Dosť bolo spomienok! Hudba Mountain sa vyznačuje nevšednou melodikou, na ktorú nedokázali nadviazať žiadni nasledovatelia (Pride And Passion). Leslie West mal nielen mamutiu postavu, ale aj medvení hlas a jeho hra na gitare sa vyznačovala tónom, ktorý by mohol hustotou súťažiť s osmiom. Toto má muzikant v ruke, žiadna technológia to plnohodnotne nenahradí. Štúdiová časť albumu núka klasickú zmes výborných hardrockových skladieb, pričom nechýba úsečná pecka Crossroader, stabilka vystúpení i bestofiek. Osobne mám vcelku problém s koncertnou stranou albumu. Dlhočizné medley Dream Sequence dáva veľký priestor Westovi, ktorý hrá často bez kapely a často skôr sprievody ako sóla, čo je také... troška zdĺhavé a akoby tam niečo chýbalo. Nechápte ma zle. Zachytiť koncertné jašenie tohto typu je super, akurát mám pocit, že je to tak troška vytrhnuté z kontextu a v priestore koncertného dvojalbumu by to vyznelo lepšie. Napokon, ďalšie dva albumy v diskografii kapely sú koncertné a Twin Peaks presne spĺňa to, čo je tu iba naznačené. Jasné, v medzičase sa skupina stila rozpadnúť a znovuzrodiť, ale to je vedľajšie.
Nechápte ma zle, je to dobrá muzika a ja si v nej doslova hoviem, ale objektívne sú prvé dva a nasledujúce tri albumy lepšie. Aj preto budem troška prísnejší pri celkovom verdikte. Tri hviezdy musia stačiť. Inak, album mám aktuálne vo verzii od BGO z roka 2018, a teda ide o dvojdiskové vydanie, na ktorom sa nachádza aj najlepší živák kapely vôbec – Live (The Road Goes Ever On). Vrelo odporúčam, Mountain sú velikáni hardrockovej muziky, svojskí, jedineční, neopakovateľní. Dnes už takúto muziku tvorí málokto. Leslie, škoda ťa!
» ostatní recenze alba Mountain - Flowers Of Evil
» popis a diskografie skupiny Mountain
Mountain / Climbing! (1970)
| 18.02.2024 | Mountain šplhá s výkričníkom!
Debutový album americkej hardrockovej skupiny Mountain niesol výstižný názov Climbing! a vyšiel v najlepšom možnom čase, v roku 1970. Čo by sa mohlo pokaziť?
Správne, nič!
Hm, to asi nestačí, však? To by ste ma hnali svinským krokom, že som tento text odflákol! Dobre teda. Pozrime sa na album zblízka.
Pokiaľ ste o Mountain ešte nezavadili, tak sa mýlite. Zavadili. Pravda, ak pozeráte americkú televíznu a filmovú produkcia. Skladba Mississippi Queen sa pretŕčala vo viacerých. Pomáhala Stallonemu pri jeho debute v Expendables, mihla sa v Simpsonovcoch atď. Je to klasika a jedna z najznámejších vecí, ktoré vystrčili do popredia kravský zvonec. Ako sa neskôr vyjadril Leslie West, nebol to žiadny skladateľský zámer. Pappalardi pri nahrávaní jednoducho trval na tom, aby im to Laing v úvode odklepal, nuž ten to vzal cez cowbell a bolo. Niekedy sa legendy rodia bez ohľadu na podstatu.
Hit by sme mali, čo nás čaká ďalej? Keďže Felix Pappalardi produkoval diela velikánom Cream, zaradenie monumentálnej nádhery Theme For An Imaginary Western od Jacka Brucea neprekvapí. Je to nádherná vec, nedá sa pokaziť (techno dance hiphop ničitelia sa nepočítajú), nuž sa v nej schuti vyžívam. Je to skladba pre medvedie hlasy, ako Bruce, tak West alebo hoci Chris Farlowe (jeho verzia od Colosseum je najlepšia) to dávajú tak, že v našej „superstár“ by ju nemohol spievať nik. Ako sa hrá hard rock, názorne predvádza Never In My Life. To je taká šupa, že keby pristala na líci ľubovoľného siláka, tak po ňom neostane ani mastný fľak. Pustite si ju a potom skúste hoci čosi od Elánu. Ako vraví klasik vo vtipe o nápise pri vstupe do synagógy (ak si nesnímeš prikrývku z hlavy, akoby si cudzoložil) – skúsil som oboje, nedá sa porovnať. Veselšia verzia toho istého (Silver Paper) je vystriedaná podobnou smršťou venovanou Woodstocku – For Yasgur’s Farm.
Pamätáte si na debut Led Zeppelin? Album je rozseknutý zvláštnou indickou vsuvkou Black Mountain Side. Aj tu sa nachádza akustická gitarová inštrumentálka – To My Friend. A nasleduje ďalšia pomalá náladovka – The Laird. Akoby vypadla z albumu Wheels Of Fire, čomu napomáha aj „bruceovský“ spev Felixa Pappalardiho. Mohlo by sa zdať, že albumu dochádza dych, opak je pravdou. Kapela skrátka dokazuje, že zvláda presvedčivo ako burácať, tak krehko trilkovať. No, dosť bolo nehy! Poďme na rozkokošenú dvojkopákovú skladbu Sittin’ On A Rainbow. Má, ako množstvo ďalších skladieb na albume, ledva dve a pol minúty. Avšak, čo sa tam stihne odohrať, to je extáza! Mountain boli majstrami koncertných improvizácií, lenže na albumoch dokázali všetko podstatné vteperiť do prekvapivo krátkych skladieb. Dnes už toto umenie hádam ani neexistuje v živej podobe, musíme sa poň vybrať do hudobnej histórie. No a záverečná naliehavá bomba Boys In The Band? Tá je na tom podobne. Nádhera. Klávesák Steve Knight hrá len v niektorých skladbách, lenže jeho vklad do celkového vyznenia kapely je obrí.
Climbing! – takto nejako si predstavujem americkú odpoveď na anglickú herdrockovú vlnu z konca 60-tych rokov.
P.S. Bonusy síce núkajú dvojicu singlov (a teda štyri skladby z albumu), ale keby tu neboli, nič by sa nestalo.
» ostatní recenze alba Mountain - Climbing!
» popis a diskografie skupiny Mountain
West, Leslie / The Great Fatsby (1975)
Nedávno uplynuli tri roky, čo sme sa rozlúčili s Leslie Westom, úžasným gitaristom a spevákom, ktorého tvorbu so skupinami Mountain, West, Bruce & Laing i sólovo milujem. A tak mi dovoľte pripomenúť si jeho hudbu prostredníctvom albumu The Great Fatsby.
Album sa na pultoch objavil v marci 1975 a v americkom rebríčku sa umiestnil na 168. mieste, čo nie je bohviečo, ale zasa, čo by za to dali iní, keby sa vôbec umiestnili. West nahral desať skladieb s viacerými kamarátmi a hudobníkmi, z ktorých menujem spoň klávesáka zo Spooky Tooth Garyho Wrighta. Samozrejme, za bicími nájdete Westovho parťáka Corkyho Lainga. Prekvapivá je účasť Micka Jaggera v skladbe High Roller. Nespieva, hrá na gitare!
Ide o Westov druhý sólový album, nahral ho po návrate z Británie (a rozpade skupiny West, Bruce & Laing). Evidentne nemal dosť materiálu na album, a tak nahral viacero cover verzií. Vlastne autorské skladby sú tu len štyri.
Hneď na úvod je tu spevná pohoda Don’t Burn Me, pôvodne od pesničkára Paula Kellyho. Westova farba tónu na gitare bola v tých časoch jedinečná a ja si ju užívam. Ešte viac ma však oslovuje jeho medvedí rev nahrádzajúci spev. Zaujímavé je flautové intro k tradicionálu House Of The Rising Sun. Táto skladba sa asi nedá pokaziť (samozrejme, nepochybujem, že sprzniť ju určite niekto dokáže, ale hádam si rozumieme). Spievaný duet s Danou Valery je skvelý, prekvapuje ma krátke saxofónové sólo. Skrátka, je to jedna z tých lepších verzií tejto klasiky.
Trojica autorských skladieb sa na nič nehrá, či už je to v podstate rokenrol High Roller alebo naliehavá balada I'm Gonna Love You Thru the Night kombinovaná so zadumanou inštrumentálkou E.S.P..
Priznám sa, že nerozumiem, čo ľudia vidia na nudnej stounovskej Honky Tonk Women, ale je fakt, že ju preberá hromada hudobníkov. West v nej aspoň hutne slajduje. Balada If I Still Had You neurazí, prekvapuje zaradenie príjemnej skladby Doctor Love z dielne Andyho Frasera a jeho skupiny Sharks. To je zaujímavá voľba na cover, netradičná, palec hore! Hardinova nádhera If I Were A Carpenter je skvostná a opäť tu máme duet s Valery. Záverečná skladba Little Bit Of Love je od Free, ide o ďalšiu zaujímavú voľbu a znova si užijeme i skvelý hlas juhoafrickej speváčky talianskeho pôvodu.
Mám pre Westa slabosť, a preto aj tomuto dobrému pesničkovému albumu prihodím jednu protekčnú hviezdu. Z tohto albumu sála dobrá nálada, tak verím, že sa prenesie aj na vás, keď sa rozhodnete si tento album pustiť.
» ostatní recenze alba West, Leslie - The Great Fatsby
» popis a diskografie skupiny West, Leslie
Madder Lake / Stillpoint (1973)
Poďme sa spolu pozrieť do austrálskej rockovej divočiny s debutovým albumom kapely Madder Lake nazvaným Stillpoint (1973).
Austrália je úžasný kontinent. Počet jedovatých druhov suchozemských i morských tvorov je úctyhodný. Pôvodné obyvateľstvo zdecimovali zástupy trestancov, ktorí ju pôvodne osídlili. Nečudo, že aj rocková muzika v 70. rokoch bola tvrdá, neústupčivá, priam nehostinná. A teda parádna.
Iste, Austrália by mohla byť kľúčovou prednášajúcou na konferencii zameranej na tému „Ako ponúknuť svetu to najmenej zaujímavé, čo doma máme“, a teda si s ich rockom ľudia spájajú kapely ako Easybeats, Midnight Oil alebo AC/DC, ale vďaka úsiliu labelu Aztec Music/Aztecs Records môžeme my, čo hľadáme naozajstnú kvalitu, spoznávať scénu, ktorá síce z domoviny málokedy vytiahla päty, ale stála naozaj za to!
Ku skupine Madder Lake som sa dostal náhodou. Niekoľko rokov som okolo nej krúžil v obchode, sem-tam sa na ňu zadíval, reku, musím si na nete zistiť, čo to je. Ale vždy som zabudol. Až som sa napokon dostal so okamihu, kedy sa spojili všetky priaznivé okolnosti (nič iné ma v regáloch nezaujalo) a ja som si jej prvé dva albumy kúpil.
Nebudem vás napínať, dobre som urobil!
Album nahrali za šesť dní a ponúkol sedem skladieb. Točia sa okolo mierne naproglého meditatívneho psychedelického i bluesového hard rocku. Klávesové a gitarové plochy v meditatívnom opare charakterizujú napríklad prvú skladbu Salmon Song. Skupina nehrá úplne zaraditeľným štýlom, skôr kombinuje rôzne rockové nálady, pričom nikdy neskĺzne do nejakej pompy, komplikovanej artovej inštrumentalizácie a pod. Nie, drží sa stále v mantineloch priamej rockovej muziky, niekedy až boogie-bluesovej (On My Way To Heaven, Listen To The Morning Sunshine). Silnú rolu má klavír, ktorý neváha dopĺňať aj zaujímavú melancholickú náladu niektorých skladieb, z ktorých sa mi najviac páči Helper. Kapela sa neštíti ani útokom na prvú signálnu (sixtiesovka Goodbye Lollipop), ale mne sa viac páčia tie naliehavé kúsky ako Song For Little Ernest alebo ostré hardrockové riffovice typu 12-lb. Toothbrush.
Aztec Music ponúka (už tradične) viacero bonusov. Béčka singlov – Bumper Bar Song a Country Blues dopĺňa jedno áčko – 12-lb. Toothbrush.
Kapela vystúpila aj na festivale v Sunbury, záznam skladieb Down The RIver a 12-lb. Toothbrush vyšiel na trojplatňovej kompilácii The Great Australian Rock Festival, Sunbury 1973 a nechýbajú ani na CD. Navyše, koncom roka 1973 vyšiel kompilačný sampler z koncertov v Garrisone – Garrison: The Final Blow Unit 1, na ktorom sa nachádzajú tri skladby od skupiny Madder Lake. Dve z nich, Bumper Bar Song a When Is A Mouse, sú tu prítomné tiež (tretia skladba je bonusom na druhom albume).
Za mňa iba toľko, že som rád, že mi tieto bonusovky dopĺňajú pohľad na muziku skupiny Madder Lake, ktorej debut Stillpoint je vynikajúci a pestrý. Pokiaľ ho nepoznáte, určite si ho niekedy vypočujte.
» ostatní recenze alba Madder Lake - Stillpoint
» popis a diskografie skupiny Madder Lake
Widowmaker / Widowmaker (1976)
V druhej polovici 70. rokov sa hľadačstvo, experimentovanie a fušovanie do klasickej hudby z hardrockovej muziky vytratilo. Ostala priamočiara, často gitarová, muzika s melodickými manierami vhodnými pre široké publikum. S výnimkou Rainbow prakticky nebola na scéne hardrocková úderka, ktorá by sa nesústredila na prvú signálnu. Napokon to nepomohlo, punk, disco a pod. zmietli celú niekdajšiu „progresívnu“ scénu a hard rock sa v podstate natívne prerodil do heavy metalu.
Napriek tomu boli skupiny ktoré aspoň spočiatku dokázali tento trend uchopiť tak, že si uchovali istú dávku ostrosti, ktorá sa nenápadne zarezávala do celého toho páčenia sa. Medzi ne radím aj Widowmaker. Povedzme si dnes čosi o jej debute.
Kapela bola svojho druhu superskupina, ale taká tá z wishu. Basák Bob Daisley sa ešte len rozkukával na britskej pôde, spevák Steve Ellis hral s Love Affair i vo svojej vlastnej formácii Ellis, ale povedzme si na rovinu, nebola to úplne svetoznáma kariéra. Rovnako gitarista Huw Lloyd-Langton z Hawkwindu patril skôr k tým undergroundovým hráčom. Paul Nichols síce bubnoval v Lindisfarne, ale kto si na túto kapelu dnes spomenie? Akurát gitarista Ariel Bender (vlastným menom Luther Grosvenor) sa mohol tváriť ako hviezda, predsa len hral v Spooky Tooth a najmä v úspešnej kapele Mott The Hoople.
Dôležitá je však muzika. A tá je živá. Priama ako cesta Slovenska do pekla, gitarový melodický hard rock bez väčších ambícií príjemne odsýpa a náznaky úplného komerčného pomätenia sú naozaj minimálne. Desať skladieb prefičí bez väčších problémov cez repráky do uší a ja si popri nich môžem pokojne hoci aj písať recenziu. Od sekaného riffu v Such A Shame je jasné, že sa nudiť nebudem. Kdesi som čítal, že Widowmaker bola prvá proto-hairmetalová skupina a pri spevných refrénoch a istej „sexy“ nálade (inak to opísať neviem) väčšiny skladieb rozumiem, prečo majú ľudia tento pocit.
Jedno je fakt, ťažko sa čosi vyzdvihuje. Či už je to jemne do country zaonačený slaďák Pin A Rose On Me, jeho semiakustické dvojča Leave The Kids Alone, glamová Running Free, tenkými vokálmi pretkaná Shine A Light On Me alebo hoci akustická barová halekačka Got A Dream, všetky skladby sú vlastne pohodové, bez takého toho momentu, ktorý by ma vytrhol z nirvány, že aha, to je čosi super! Platí však aj to, že nielen geniálnymi vecami sa človek živí, toto „obyčajné“ podhubie je v mojich ušiach minimálne rovnako dôležité. A hudba Widowmaker nemá žiadne výrazné nedostatky, čo je dnes už vzácne. Keby som mal niečo predsa len vyzdvihnúť, bola by to baladická smuténka Straight Faced Fighter. Presvedčila ma aj južarinou šmrncnutá bluesrockovica Ain’t Telling You Nothing a verím, že When I Met You mohol byť megahit aerosmithovského strihu.
Na odreagovanie je tento album vynikajúci, a tak prifarbím k trom hviezdam i štvrtú.
» ostatní recenze alba Widowmaker - Widowmaker
» popis a diskografie skupiny Widowmaker
Rainbow / Down to Earth (1979)
Album Down To Earth (1979) definitívne oznámil svetu, že hard rock skončil. Písal sa rok 1979 a kapela prešla významnou zmenou. Od mikrofónu odišiel Ronnie James Dio (k Black Sabbath a neskôr na sólovú dráhu), nuž sa v skupine zjavil Graham Bonnet. Rovnako prišiel starý známy Roger Glover ako náhrada za Boba Daisleyho a Davida Stonea nahradil Don Airey. Dôležitejšie však je, čo sa porobilo s muzikou.
Koncom 70. rokov sa poslucháči nabažili kvalitnej muziky kombinujúcej hráčske schopnosti so skladateľskými výzvami a s rockovou dravosťou a chceli sa opäť iba prízemne zabávať. A keďže šoubiznis je hlavne biznis, trh prinútil muzikantov poprieť samých seba a podpísať sa pod diela, ktoré si na seba síce zarobili, ale nedotkol by som sa ich ani s metrovou palicou v kompletnej ochrannej kombinéze proti smrteľným vírusovým ochoreniam. Pravda, väčšina hardrockových veličín už bola v koncoch. Led Zeppelin rezignovane čakali na ranu osudu, Black Sabbath rozmýšľali nad tým, že by nebolo od veci stať sa nielen predkom, ale i zadkom metalu, osvedčené mená čoraz viac zjednodušovali svoj prejav a útočili na prvú signálnu (UFO, Scorpions, Thin Lizzy, AC/DC), nové tváre sa ani len nesnažili predstierať, že ide o niečo iné ako o prachy (Van Halen) a o tom, čo sa porobilo artrockerom, radšej ani nebudem písať. Úmyselne som nespomenul Uriah Heep, pretože tí spravili to isté, čo Rainbow. Skrátka išli s dobou. Ako?
Osem skladieb rezignovalo na komplexnú hardrockovú muziku z éry s Diom a vrhlo sa do náruče rádiového mainstreamu. Už chytľavá, ale zároveň strašne prvoplánová All Night Long ma varuje, že si nemám robiť veľké nádeje. Lenže, figu! Hneď druhá skladba Eyes Of The World je, povedal by som, dôstojný kúsok klasického hard rocku. Iste, ujačané vokály á la Uriah Heep by som oželel, ale to je detail. A ono to vlastne celkom príjemne odsýpa (No Time To Lose, Lost In Hollywood), sem-tam sa emócie dokonca zdajú hlbšie (Makin’ Love, Love’s No Friend), čiže som si na toto dielo evidentne zvykol. Na čo som si nezvykol, je mrzký spotrebný cover Since You Been Gone. Och, jak ja tieto prázdne nútené hity neznášam! Inak, práve Love’s No Friend je asi najlepšia skladba na albume. Posadený hutný melodický kúsok akoby žmurkal na poslucháča, že, aha, keby si nekupoval každú blbosť, mohol tento album znieť inak. Ale máš, čo si chcel, sterilný zvuk á la Danger Zone! Zabudnite na kvalitnú domácu kuchyňu, je doba fast foodov.
Album som mal prvýkrát požičaný v 90. rokoch a ani som si ho nenapálil. Pred niekoľkými rokmi som nevedel, čo od dobroty a kúpil som si ho, že mu dám ešte jednu šancu. A viete, čo, vlastne mi neprekáža. Ani napriek tej záplave kritiky z predchádzajúceho textu a dešpektu, ktorý k nemu chovám, mi vlastne až tak nevadí. Občas si ho vypočujem, keď mám chuť vypnúť. A aha! Kým som tento text dopísal, CD dohralo. Nuž, vypínam.
» ostatní recenze alba Rainbow - Down to Earth
» popis a diskografie skupiny Rainbow
Van Halen / 5150 (1986)
"Hellou beeejby!"
A už to jede. A je to opravdu "Good Enough" (dost dobrý). Pop a hard rock si podávají ruce na jednom z nejzábavnějších mejdanových alb pro 80. léta. Kytara Eddieho Van Halena je pořád tak žhavá jako na první desce, jen tentokrát si k ní Eddie přibral ještě synťáky, aby se svou kapelou dosáhl tak dokonalého 80's soundu, jaký zkrášluje největší hitovky "Why Can't This Be Love" a "Dreams". Tu první mám z celé desky nejradši: Neuvěřitelně chytlavá, dnes už naprosto klasická melodie, parádní refrén a jazzová vložka uprostřed - co dodat. Sammy Hagar byl na postu zpěváka VH stejnou trefou do černého jako Brian Johnson pro AC/DC. Jedna legenda vystřídala druhou, jen Davida Lee Rotha naštěstí nemusel nikdo pohřbívat.
Nepřátelům 80's se 5150 asi moc líbit nebude, ale my, co se neosypáváme pokaždé, když si rock podává ruce s popem, jsme myslím vesměs spokojení. (V mnoha případech dokonce velmi spokojení.) Bratři Van Halenové a spol to do nás ovšem umí naprat pěkně tvrdě i v osmdesátkách, když dostanou chuť. Taková "Get Up" je palba jako vystřižená z jejich prvních desek.
"Summer Nights“, "Best of Both Worlds“ nebo titulní kousek jsou další správné songy pro horké letní noci. Jediná píseň, která se na pomyslné hranici mezi rockem a popem přehoupla na druhou stranu, je balada "Love Walks In". Ve společnosti sličné děvy v minisukni se ale i ona dá přežít bez větší újmy. :-)
O velkolepé finále se pak postará závěrečná kompozice "Inside", ozvláštněná sugestivním sborem a podkreslená zvuky evokující řádně odvázanou párty.
O Van Halen se říká, že nikdy neměli vyšší ambice, než stát se soundtrackem k bezstarostným víkendovým pařbám. Fakt, že měli navíc ještě jednoho z nejlepších rockových kytaristů všech dob a také dva výborné zpěváky, je další věc.
5150 je jedno ze tří nejlepších alb, jaké kdy tato skupina nahrála. I vzhledem k jeho úspěšnosti zůstává záhadou, jak je možné, že doposud nevyšlo v remasterované reedici, tak jako jeho předchůdci.
Tohle je moje recenze z listopadu 2009. Dnes jsem na ní nezměnil ani slovo.
Pár jich ale ještě přidám...
Když si v poslední větě stěžuju na neexistenci remasteru, tak už to (konečně!) nějakou dobu neplatí. Minulý rok v říjnu se totiž na pultech obchodů a ve skladovacích prostorách e-shopů objevila kolekce pěti CD (a taky LP!) s veškerou studiovou tvorbou Van Halen s Hagarem u mikrofonu. Jsou tu pohromadě všechny čtyři řadovky z let 1986 – 1995 plus jeden disk s raritami z období 1989 – 2004. Tento počin má název The Collection II a navazuje na první kolekci alb s Davidem Lee Rothem z roku 2015. Jelikož už mám dávno ve sbírce staré remastery desek s původní sestavou VH, ten první box set jsem ignoroval. Ovšem tenhle druhý si kupuju hned po výplatě. O jeho existenci jsem se totiž dozvěděl až dnes ráno.
Je mi jasné, že většina zde na Rockboardu bude nejspíše upřednostňovat Lee Rothovu éru před tou Hagarovou. (Samozřejmě za předpokladu, že jsou zde i tací, které nějací Van Haleni vůbec tankujou.) Takže trochu pochybuju, že by se 5150 u někoho z nich probojovalo až do albové TOP 3 této kapely. Já osobně mám co se týče VH nejspíš vkus podobný americké většině. V USA dosáhly na diamantovou desku (10 miliónů prodaných kusů) debut a 1984. A to jsou i moje první dvě místa (přičemž debut je nepřekonatelný). 5150 má na kontě "jen" šestinásobnou platinu - u mě je třetí. A kdyby někoho zajímalo, které desce bych věnoval bramborovou medaili, tak je to Women and Children First (1980).
Na závěr si dovolím malý podotek k tomu výše citovanému entuziastickému pozdravu, jenž odstartuje celé album ve skladbě "Good Enough" (mimochodem, mám ji rád s každým poslechem víc a víc). Pokud jste, tak jako já, fanoušci kultovní horrorové série A Nightmare on Elm Street a zároveň znalci Van Halen, určitě vám ve čtvrtém filmu z roku 1988 (The Dream Master) neunikla jasná reminiscence právě na tento moment z VH repertoáru.
Ve scéně z pohřbu Ricka, bratra hrdinky tohoto dílu, Alice, je snová scéna v níž Rick odklopí víko rakve a zřetelně parafrázuje onu Hagarovu zdravici. To víte, nebyl bych to já, abych zrovna tohle nevytáhl. Krásná ukázka toho, že horror, osmdesátky a rock 'n' roll jsou tři věci, kterým to pohromadě vždycky náramně slušelo.
» ostatní recenze alba Van Halen - 5150
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Magnum / Escape From The Shadow Garden - Live 2014 (2014)
Po prekvapení, ktoré mi spôsobil stret s albumom The Monster Roars (2022), som sa rozhodol dať tejto skupine ešte jednu šancu. Dovtedy som ju poznal ako otroka 80’s soundu, a teda ako skupinu, ktorá ma nezaujímala.
Nakúpil som preto tri koncertné albumy, pretože moja skúsenosť s hudbou, ktorú nemusím, je, že naživo sa dokáže posunúť do počúvateľnej polohy. A tak sa v mojej zbierke nachádzajú albumy Live At The Symphony Hall (2019), Marauder (1980) a “Escape From The Shadow Garden“ Live 2014 (2015). A práve o poslednom menovanom vám teraz čosi poviem.
Zachytáva koncertné turné zjari 2014 na podporu predaja albumu Escape From The Shadow Garden (2014). V zostave sú Tony Clarkin (gitara), Bob Catley (spev), Al Barrow (basa), Mark Stanway (klávesy) a Harry James (bicie). Ide teda o stabilnú zostavu od roka 2001, kedy sa kapela po odmlke vrátila na scénu. Akurát bubeník Harry James sa v kapele objavoval na preskáčku (2002-2005, 2007-2017). Dnes je z tejto zostavy v skupine iba spevák Catley, keďže Clarkin zomrel na začiatku tohto roka.
Inými slovami, o zohratosti netreba pochybovať. Playlist núka dvanásť skladieb zo šiestich albumov, čo nie je veľa. Napokon, kapela ich vtedy mala na konte už asi dvadsaťšesť (osemnásť štúdioviek). Väčšina z nich je z posledných troch albumov, Escape From The Shadow Garden (tri kúsky), On The 13th Day (2013, dve skladby) a The Visitations (2011, dve skladby). Doplnila ich trojica skladieb z albumu On A Storyteller's Night (1985), jedna vec z albumu Vigilante (1986) a titulná skladba z debutu Kingdom Of Madness (1978).
Dosť bolo suchých faktov, poďme si splniť mokré poslucháčske sny!
Hneď na úvod mi je jasné, že sound je veľmi dobrý, mimochodom, práve preto som si zvolil živáky po roku 2010, snímanie koncertov je dnes inde ako napríklad v 60. rokoch. Čo je dôležitejšie, klávesové intro skladby Live ‘til You Die naznačuje, že zvuk z 80. rokov patrí ku štýlu tohto zoskupenia a „se sťim smiř“. Odhliadnuc od klávesov je prezentovaná muzika melodická, hutná, príjemne chytľavá. Naliehavé baladické hymny á la Freedom Day alebo Unwritten Sacrifice sú silnou stránkou kapely. Viaceré dokonca majú symfonický nádych (Dance Of The Black Tattoo). Ako celok sú skladby zvolené vhodne, myslím si, že v tých časoch by som si takýto koncert naživo určite vychutnal.
Úprimne sa priznám, že ma hudba baví, ale nejako zvlášť som jej zatiaľ neprepadol. “Escape From The Shadow Garden“ Live 2014 je dobrý koncert, prináša melodický rockový virvar vhodný na kulisové počúvanie.
» ostatní recenze alba Magnum - Escape From The Shadow Garden - Live 2014
» popis a diskografie skupiny Magnum
Apocalyptica / Cult (2000)
Tuhle (v prosinci ´23) říkaly kolegyně, že byly v O2 aréně na jakémsi Hauserovi. Zbystřil jsem, chtěl jsem tam jít zhruba ve stejné době na oblíbeného Hoziera (ale bylo vyprodáno). Myslel jsem, že dívky jen trochu komolí jeho jméno. Posléze jsem zjistil, že tam skutečně byl jakýsi bard Hauser, co hraje na cello, a povinně jsem dík kolegyním musel absolvovat kúru jeho věcí na YouTubu. Je to muž velmi fešný, chorvatský cca čtyřicátník, často šmidlá ještě s jakýmsi kolegou. Tváří se, že hrajou procítěně. Na cello nehraju, ale tuším, že většinu těch slavných melodií, co hrajou, by se mohl naučit průměrný žák cca za 3 roky hraní. Hrajou takové ty lehce vlezlé líbivky pro nenáročné publikum, od Dr. Zhivaga, až po (sic!) Nirvanu (Smells Like Teen Spirit). Tohle já fakt, snad krom té Nirvany, nemusím. A navíc, dvě tam chytly covida. Ale jen mně tak vytanulo, že by baby asi koukaly, kdybych jim pustil jiné cellisty. Ano, po 20 letech jsem si vzpomněl, že jsem kdys poslouchal Apocalypticu. A jelikož jsem měl vypálené snad jediné album, Cult‚ jejich 3., poslední se základajícím Maxem Liljou, tak jsem se k němu vrátil (aniž bych znal další, krom toho prvního, co hrajou Metallicu). Nerad píšu o kapelách, v jejichž tvorbě nemám přehled, dnes udělám výjimku, snad i proto, že tu 4 finští cellisté nemají zatím žádnou recenzi. Snad to někoho třeba podnítí k dalšímu objevování kapely (možná i mě 😊; dříve jsem si myslel, že jedno album tohoto žánru stačí).
Čtyři cella, snímaná většinou elektricky (a nic dalšího k nim; na YouTubu někdy s nimi perkusionista), dokážou dost neskutečné věci. Vygúglil jsem, že jejich styl je nazýván „Symphonic Metal“. Uměj vytvořit rockový uragán - mně to přijde o dost údernější, než klasické metalové (post- hard-rockové 😊) kapely, které moc neposlouchám, jelikož mě obvykle dost nudí. Je pravda, že nejméně jedno cello, ale obvykle víc nástrojů je rytmických, takže když chtějí, šlape jim to neskutečně. Hudba na tomto CD je hodně náladotvorná – rozmanitost je v daném rámci nástrojového vybavení skupiny relativně velká. Pouze rockový otvírák je zde i s vokalistkou Sandrou Nasic (německá Chorvatka, co působila v Guano Apes, oblíbencích mé dcery, když jí bylo tak 14 - byl jsem s ní na koncertě téhle kapely), ostatní kousky jsou ryze instrumentální. Album obsahuje původní tvorbu Apocalypticy, závěrečné 3 věci jsou však přejaté – 2 věci od Metallicy , a jedna od mého miláčka v klasice, Edvarda Griega, a to titul Hall of the Mountain King, z jeho Peer Gynta. I ta je dost dobrá, pravda, jako by byl Edvard trochu „naspeedovanej“. Zkuste. Myslím, že album může oslovit specifické publikum, od metalistů, po progrockáře. Já byl nakonec rád, že mi ty baby připomněly tuhle kapelu. A já jim dávám plný pytel hvězd, za originalitu, i za znovuuvědomění, že rock není až tak moc definován instrumentací.
» ostatní recenze alba Apocalyptica - Cult
» popis a diskografie skupiny Apocalyptica
Saxon / Innocence Is No Excuse (1985)
Nejlepší album Saxon? Pro mě jednoznačně Innocence Is No Excuse.
Takový The Eagle Has Landed je sice naprosto famózní živák, jeden z nejpovedenějších, co jsem kdy slyšel, ale mezi studiovými alby Saxon je moje jednička jasná. K jejich předchozím studiovkám mám sem tam nějaké výhrady, ale o Innocence vám nic špatného neřeknu. Je to deska, která mě jednou provždy přesvědčila o tom, že tahle kapela stojí za hřích.
Chybu tu nemá vůbec nic. Od obalu LP i singlů s vtipnými parafrázemi na téma "zdánlivě nevinná dívenka zabíjí pána na x různých způsobů", až po to, co se počítá nejvíc - tedy samotnou hudbu. A přesně tady mi Saxon dali něco, co mi na předchozích řadovkách scházelo. Nálož hitového heavy metalu s hromadou melodií, fantastických rifů, strhujících refrénů a atraktivním soundem, na správných místech podpořeným vkusnými klávesami. (Dodnes mi nikdo nebyl schopen odpovědět na otázku, kdo na ně tenkrát vlastně hrál.)
Innocence je pro mě nejlepším možným spojení agresivity rané NWOBHM (nové vlny britského heavy metalu) s tehdy nastupujícím melodickým trendem v hard & heavy oblasti.
Tahle deska jede od začátku až do konce, takže je pro mě těžké vybrat jen několik zásadních písní. Ale když už, tak musím určitě jmenovat úvodní, atmosféricky vtahující "Rockin’ Again" a zběsilou smršť zvanou "Everybody Up".
Miluju všechny ty fórky a parádičky, kterými jsou obě skladby vyšperkovány. V první z nich je to hlavně zasněná nálada, melodické sbory (věc u Saxon dříve nemyslitelná) a pak hlavně to závěrečné “zaseknutí se" s mohutně skandováným refrénem, podpořeným opakovanou smyčkou bicích.
Druhá jmenovaná je žahajícím kytarovým přívalem, který v kultovním italském splatter horroru Démoni ještě téhož roku sugestivně dokresloval atmosféru bezhlavého útěku městem, ovládaným monstry. Fórek s pinknutím do kláves a následnou krátkou ozvěnou (použitý během druhé a třetí sloky) v téhle pecce úplně zbožňuju. Sóla jsou zde překryta mohutnou stěnou unisono rifujících kytar a celá střední část, uvozená Biffovým varovným “on your feet”, se tak mění v ukázkové inferno.
Ale to nejsou zdaleka všechny dobroty, které v pořadí osmé (a bohužel poslední s basákem Stevem Dawsonem, autorským pilířem kapely, jehož nepřítomnost silně poznamenala kvalitu následujících počinů) album nabízí. Nelze nevypíchnout především singlové zářezy, kterým vévodí vpravdě monumentální dvojice "Rock 'n' Roll Gypsy" a "Broken Heroes".
První z nich je vysoce chytlavá refrénovka, opěvující život na cestách, v té druhé dostaneme protiválečnou baladu o bezejmenných vojácích, zmizelých ve víru mocenských válečných konfliktů. Obě písně (ostatně jako vlastně celé album) disponují bombastickým soundem, za nímž nejspíš stojí producent Simon Hanhart, pozdější studiový spolupracovník Marillion, Davida Bowieho, Bryana Adamse nebo Toma Jonese. Obě jmenované skladby byly, stejně jako i třetí a nejkomerčněji znějící singl "Back on the Streets", opatřeny videoklipy, což může být považováno za důkaz, že nová nahrávací společnost Parlophone/EMI se o kapelu po odchodu od Carrere dobře postarala.
Prodejní výsledky však nebyly tak skvělé, jak by se při takové propagaci mohlo zdát. Ne všichni fanoučci přijali změny v hudebním směřování Saxon od klasického syrového heavy metalu k plnějšímu a líbivějšímu soundu, cílícímu na dobývání amerických arén. Kapele se nikdy nepodařilo to, co jejich krajané a souputníci Judas Priest a Iron Maiden zvládli ve stejné době na jedničku – tedy dobýt Ameriku. Naopak, popularita Saxon poklesla i v jejich rodné a do té doby bezmezně věrné Británii. Innocence Is No Excuse se na domácím žebříčku umístilo na 36. místě (nabízí se srovnání s jejich úspěchy z dob největší slávy NWOBHM, kdy se s některými alby dostali až do Top 5) a v Americe skončilo až na 133. pozici.
Přes slabší ohlas a všechny výhrady ze strany kritiků i fans, je Innocence považováno za poslední velké album Saxon 80. let, v podstatě uzavírající jejich "hey days“. Po něm následoval sestup až někam do druhé metalové ligy, přičemž si kapela obzvláště nepomohla svým nejkomerčnějším zářezem Destiny z roku 1988. Když se pak Saxon začátkem roku 1991 vrátili v plné síle s vynikající kolekcí Solid Ball of Rock, zaznamenal to jen málokdo.
Vůbec nic z výše uvedených faktů však nemění můj pohled na jejich celkově osmou (a sedmou studiovou) desku, kterou budu mít už navždy spojenou s nostalgickými vzpomínkami z půle osmdesátých let, kdy byla soundtrackem nejen k mnohému z tehdejších divokých mejdanů, ale společně s nejlepšími kousky Accept, Scorpions, Mötley Crüe, Krokus a dalších mých tehdejších hrdinů také soundtrackem k mému vlastnímu mládí.
PS: Otázku, kdo hrál na tomhle albu na klávesy, jsem před časem položil i umělé inteligenci. Ta věc mi lhala jako když tiskne. Vždycky když jsem ji usvědčil z jedné lži, nabídla mi druhou. A tak jsme se motali pořád dokola a nikam se nedostali. Asi se na to jednou zeptám Biffa Byforda. Jsem zvědav, jestli to bude vědět aspoň on.
PS 2: K desce mám takovou vzpomínku, týkající se tuzemského rumu. Někdy ve svých sedmnácti letech jsem ho na návštěvě u známých při jejím poslechu vypil skoro celou flašku a pak se při odchodu netrefil do otevřených vrat. Druhý den jsem se probudil jako znovuzrozený - následky naprosto žádné. Alespoň zdánlivě. O pár dní později jsem zjistil, že jeden následek to přece jen mělo. Je to už skoro 40 let, ale tuzemák od té doby nemůžu ani cítit.
To album mi ale šmakuje dodnes.
» ostatní recenze alba Saxon - Innocence Is No Excuse
» popis a diskografie skupiny Saxon
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice 2 (2006)
Drum n Voice Vol. 2 pokračuje v Billyho jízdě vstříc novým jazzovým obzorům. Billy stárne a jazz, a nejenom jazz, ale hudba jako celek se vyvíjí do nových směrů. Nové technologie, přístupy, propagace a já nevím co ještě v roce 2006, kdy bylo album nahráno, jsou daloko od slavných Cobhamových sedmdesátek, kde měl takříkajíc všechno pod kontrolou.. Ale jedno mu zůstalo doposud. Pořád hraje na bicí jako bůh.
Na této desce není zastoupen autorsky ani na jednom tracku. On se vlastně /a to je můj osobní názor/ stal jakýmsi členem rodiny Nicolosi, která má lví podíl na této nahrávce, ať už po stránce autorské, producentské a hráčské.
Billy Cobham je bubeník a hlavně on je poměrně velká zavedená obchodní značka. A právě on /a zase moje úvaha, bez nějakých důkazů/ se zde zasloužil o bohatou účast slavných hostujících hudebníků, nejen z jazzového světa - J. Hammer, B. Auger, M. Lindup /Level 42/, J. Berlin, B. Miles, J. Patitucci, F. Gambale, D. Miller, G. Barker, A. Moreira.
Hudeně je album velmi nápadité. Smooth jazz, jazz kombinovaný s funky a popovým nádechem plus myslím, že se přidalo i trochu samplů /opravdu jen ždibec/ a spolupráce s výše jmenovanými jmény zaručuje nahrávce jistý punc originality.
Svižný, komerčně laděný jazz s prvky jiných hudebních stylů a s bohatou dramaturgií má určitě něco do sebe. Pohodová hudba s Cobhamovým bubenickým výkonem stojí za ***z***** Dal bych i něco k tomu, ale autorsky se Billy nepodílel, takže tak.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice 2
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Jethro Tull / The Best Of (1993)
V polovici 90. rokov som definitívne prepadol úzkou dierou do krajiny zázrakov rockovej muziky z prelomu 60. 70. rokov. Jedným z iniciátorov mojej púte bola skupina Jethro Tull.
Otec mal na kazete nahrané albumy ako Benefit, Aqualung alebo Thick As A Brick, najmä ten prvý ma opantal. Keď som sa rozhodol budovať si zbierku cédečiek, albumy Benefit a Aqualung boli medzi prvými v mojich mojich akvizíciách. Od kamaráta som si krátko nato požičal dvojdiskový výber The Best Of, ktorý vydala firma Chrysalis v roku 1993. Samozrejme, okamžite som si ho napálil a počúval ho do omrzenia. Dnes už vlastním takmer všetko, čo kapela vydala, nuž by sa zdalo, že tento výber je zbytočnosť. Ale nie je!
Predstavte si moje prekvapenie, keď som ho nedávno objavil na pulte v Roxy. Dávno vypredaná položka vo mne okamžite vzbudila príjemné spomienky a konečne, po tridsiatich rokoch, mám v zbierke originálne vydanie!
Oba disky poznám naspamäť, počúvať ich je pre mňa slasť. Zvuk je krásne mäkký, neprebudený, skrátka, verný svojmu pôvodnému zneniu z platní. Prierez kariérou od roka 1968 do roka 1991 obsahuje všetko podstatné v zmysle „best of“ skladieb určených na identifikovanie rozmanitých tvárí Jethro Tull. Ani oskarový herec z druhu chamaeleo calyptratus sa na výrazové prostriedky kapely nechytá! Pokiaľ sa chcete zoznámiť s tvorbou skupiny a získať rýchly prehľad o jej jednotlivých podobách v priebehu času, je to priam ideálna kompilácia. Neviem, čo by som ešte dodal. Pri počúvaní tohto výberu som šťastný.
Podľa mňa je to najlepšia výberovka od Jethro Tull, aká kedy vyšla. Za mňa je to plný počet hviezd pre hviezdnu muziku. Ktovie, čo by zo mňa vyrástlo, keby mi tento výber nerobil spoločnosť v čase formovania môjho hudobného vkusu.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Best Of
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Ange / Le Cimetière des Arlequins (1973)
Druhý album francúzskej artrockovej skupiny Ange - Le cimetière des arlequins (1973) som dlho zháňal a konečne sa mi ho po rokoch podarilo zaradiť do zbierky.
Francúzsku scénu prakticky nepočúvam. Dom mám pár jednotlivých titulov, ale celkovo mám z vtedajšej scény zo 70. rokov dojem skôr avantgardných sklonov než riadneho rocku. Je možné, že sa mýlim a kdesi na mňa číhajú celé zástupy skvelej muziky, zatiaľ som však zdatný vo vyhýbaní sa roly obete. Doma sme nič nemali a ani počas môjho aktívneho budovania zbierky sa mi do nej francúzska scéna veľmi netlačila.
Každopádne Ange patrí k tým formáciám, ktoré ma chytili na prvé vypočutie (album Par les fils de Mandrin z roka 1976) a odvtedy som jej zanieteným fanúšikom. Prečo?
Atmosféra plná vybičovaných emócií a podmanivých melódií na mňa zaberá. Osem skladieb na tomto albume je oslavou teatrálneho vokálneho prejavu a najmä ódou na organ. Hudba je to teatrálna, čo môže znieť ako klišé, ale tu je to vlastne verný popis reality. Texty sú vo francúzštine, z ktorej neovládam prakticky nič, a tak mám z hudby zhruba rovnaký dojem ako z talianskeho progresívneho rocku. Je to čosi cudzie, ale zvykol som si. Niekedy mám pocit, že hudba stelesňuje nervozitu (Aujourd'hui c'est la fête chez l'apprenti sorcier), schizofréniu (Bivouac final) prípadne melanchóliu (La route aux cyprès). Korunu tomu všetkému nasadí záverečná, ale vlastne titulná, skladba Le cimetière des arlequins. V dobrom.
Osobne som prepadol kúzlu muziky Ange priam nekriticky. Neviem jej asi priznať taký kredit, aký by si zaslúžila. Budem sa preto držať pri zemi a udelím albumu iba päť hviezd. Je ich tam však ďaleko viac, skrytých za horizontom. Úžasná muzika!
» ostatní recenze alba Ange - Le Cimetière des Arlequins
» popis a diskografie skupiny Ange
Molly Hatchet / Beatin' the Odds (1980)
Molly Hatchet vyzýva šťastenu
Beatin’ The Odds, tretí album južanských klasikov Molly Hatchet, vyšiel v roku 1980 a predstavil svetu nového speváka Jimmyho Farrara.
S Molly Hatchet som sa zrazil niekedy okolo roka 1997, kedy sa k nám na videokazete dostal koncert z Rockpalastu, kde kapela hrala neskutočne a zaujali ma dva songy, a síce Devil’s Canyon a The Journey. Najmä tá druhá ma opantala a s bratom sme si povedali, že album s touto skladbou musíme mať! Návšteva predajne Bonton v Bratislave pod Michalskou bránou núkala akurát album Flirtin’ With Disaster a výberovku Greatest Hits, ktorá obsahovala dve nikde inde nedostupné skladby s vtedy novým gitaristom Ingramom. A hoci som nikde nevidel moje dve favorizované skladby, obe cédečká som si kúpil. Lynyrdov sme už vtedy mali celkom zmáknutých, ale túto pokračovateľku ich odkazu sme chceli mať čo najrýchlejšie dohnanú. V predpotopnom internete sme zistili, že to, po čom túžime, sa nazýva Devil’s Canyon, a tak sme naškrabali všetky úspory a dielo si objednali spolu s novinkou Lynyrd Skynyrd – Twenty. A potom to už išlo nezastaviteľne. Debut, Silent Reign Of Heroes, dokonca som vtedy v Bontone počúval aj Deed Is Gone, cez slúchadlá. V tých časoch to niektoré obchody umožňovali, vypočuť si album pred kúpou. Ale tento album bol pre mňa príliš 80’s. Dnes mám od kapely takmer všetko, s výnimkou posledného menovaného diela a chýba mi aj Lightning Strikes Twice. Veľmi dlho som ho obchádzal, až zmizlo z pultov. Nie, že by som bez neho nevedel žiť, ale ak sa niekedy v mojej blízkosti objaví, určite si doplním zbierku.
Cesta k tomuto dielu mi trvala veľmi dlho. Nepočítam počúvanie z internetu, ale zohnať originálny album sa mi nedarilo. Netvrdím, že som sa nejako veľmi snažil, predsa len ma nemrzí, ak mi hudba z 80. rokov nezíza z poličky. Napokon som zvolil vďačnú cestu k lacnému riešeniu. Prvých päť albumov kapely v jednom papierovom vydaní v rámci série Original Album Classics. Redundancia diel v zbierke ma nemrzí, lebo sa vošli do ceny jedného albumu, no a ani nezaberajú veľa miesta. Čo sa týka obalu, musím sa priznať, že Frank Frazetta je jedným z mojich najobľúbenejších komiksových obálkarov a jeho Conan Dobyvateľ je fakt skvostný.
Tridsaťdva minúť, štyridsaťtri sekúnd, také krátke je trvanie deviatich skladieb na albume. Našťastie, Južania sú spiatočnícki tradiční a trvá im dlho, kým sa prispôsobia nejakým novotám, nuž muzika znie stále prirodzene a „netrendy“. Titulná Beatin’ The Odds je jedným slovom úžasná. Nečudo, že aj po návrate pôvodného speváka ju kapela stále hrala na koncertoch a tento stav pretrval dodnes. V podobnom duchu odsýpa aj Double Talker, až je škoda, že dnes je táto skladba zabudnutá. Veľmi dobre sa počúva aj prívetivá južarina The Rambler. Vlastne to platí pre celý album. Rezko preluduje Sailor, ale na vrchole stojí južanská hymnická vec Dead And Gone, v ktorej počuť nepriznané vokalistky.
Few And Far Between je klasická hatchetovská boogie záležitosť. Nič americkejšie, než Credence Clearwater Revival neexistuje, nuž nečudo, že kapela zvolila svoj jediný cover práve od Fogertyho a spol. Penthause Pauper z Bayou Country nepatrí k slávnym hitom, ale je to zaujímavá skladba. Vždy som rád, keď kapela zvolí niečo netradičné, keď už pristupuje ku coverom. Záver albumu už nikam neodbočí, odslajduje si južanské boogie Get Her Back a všetko uzavrie nasrdená záležitosť Poison Pen.
Jimmy Farrar celý život spieval ako o dušu a srdce mu zlyhalo 29. októbra 2018. Mal šesťdesiat sedem rokov. Lepší odkaz po sebe zanechať nemohol, Beatin’ The Odds je vynikajúca južanská záležitosť a mám ju rád.
» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Beatin' the Odds
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet
Mouzon, Alphonse / The Essence Of Mystery (1973)
Debut bubeníka /jednoho z nejlepších na světě/ z roku 1973 je svým způsobem po stránce aranžerské celkem úsporný /odmítám termín nepropracovaný/. O to je však zajímavější - z pohledu věcí z hudebního ranku, který tenkrát v té samé době překypoval až neskutečnými aranžemi. Mouzon vydal poměrně slušnou prvotinu, zajímavě pojatou přes rytmiku /krom svých bicích, angažoval dva basisty, pro různé technické úrovně hry/. Dále si pozval na album dva dechaře pro alto a soprano saxofon. Klávesové sekce, založené hlavně na el. pianu se ujímá studiový hráč Larry Willis a kláves se občas dotkne i sám velký Alphonse. A sám velký Al se ujímá vocálu ve skladbách Funky Fingers a Why Can't We Make It.
Vokálem rozšířil produkci o další hudební prvek.
Celkově vzato : The Esence of Mystery je trochu komplikovanější, na první poslech neuchopitelný titul, ale i když budete při poslechu tápat v něčem, co Vám nemusí dávat smysl, rozhodně si uvědomíte ten hudební potenciál, co z této desky čiší.
Já se s tvorbou AM teprve setkávám a seznamuji se s ní, myslím, že když tento titul opepřím hodně dobrými ***z***** asi si nikoho proti sobě nepoštvu.
Pro milovníky jazz-funku jak dělané. Mouzon - jeho bicí a perkuse, to je fakt síla.
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - The Essence Of Mystery
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Capaldi, Jim / Whale Meat Again (1974)
Bubeníci, ktorí skončili za mikrofónom, sú v populárnej hudbe prítomní odnepamäti. Všetci poznajú Phila Collinsa, ktorý si spočítal, že speváci zarábajú viac. Robert Wyatt zasa nemal na výber. Na jednom večierku vypadol z okna a ochrnul. No a potom je tu Jim Capaldi, bubeník Traffic, ktorý si prešiel od nevšedného rocku cez všetky populárne štýly vrátane diska a späť. S jeho sólovou tvorbou som sa zoznámil prostredníctvom jeho druhého albumu Whale Meat Again (1974).
K albumu som sa dostal náhodou koncom 90. rokov, kedy mi ho požičal jeden kamarát a ja som si ho napálil. Dnes vlastním CD od Esoteric Recordings s jedným bonusom. Dielo má pre mňa zvláštnu atmosféru. Nie je okázalo nabúchané, skôr je to vejár obyčajných skladieb, ktoré sa veľmi dobre počúvajú a ich sila je v nenápadnosti. Capaldi na ňom použil zmes štúdiových hráčov (ktorí mu zväčša hrali už na debute Oh How We Danced, čím dosiahol zdanie, že má stabilnú skupinu. Samozrejme, vypomáha mu plejáda kamarátov, či už z Traffic alebo z Free. Skrátka, muzikanti, ktorí sa nachádzajú na nahrávkach spoločnosti Island.
Kým sa pustím do jednotlivých skladieb, poznamenám ešte, že sa mi páči tá fonetická viacrozmernosť názvu albumu. Z opätovného veľrybieho mäsa je možné variovať kadečo, we’ll meet again (opäť sa stretneme), well meet again (dobre, stretneme sa), well meat again (dobre, opäť mäso) atď.
Album začína pokojne. It’s Alright má nevtieravú, ale pritom chytľavú náladu, v rádiách by sa vynímala. Titulná skladba Whale Meat Again ukazuje, že Capaldi vie enviromentálne odkazy obaliť do riadne hutného bluesrockového posolstva. To Yellow Sun sa túla americkými prériami s gustom človeka, ktorý sa nikam nenáhli a nostalgicky si užíva doby, kedy sa nemuselo všade ponáhľať. I’ve Got So Much Lovin’ je taká obyčajná skladba v rýchlejšom tempe, vokalistky jej dodávajú zdanie naliehavosti a počas saxofónového sóla je to až neskrývane pozitívna záležitosť. Skvelá vec je soulovo precítená skladba Low Rider, ešte aj ten funky clavinet sa do nej hodí. Predovšetkým však pritvrdila, čo mi vyhovuje. My Brother je už tradične melodicky vďačná pesnička, pekne graduje. Záverečný slaďák Summer Is Fading sa obíde bez dychovej sekcie, zato perkusie počuť odvšadial. Je to vynikajúca skladba, ktorá sa v pravú chvíľu (c)hutne rozbehne a zakončuje ju krátka coda We’ll Meet Again, na platni pôvodne nepriznaná. Na mojom CD je jeden bonus, singlová skladba Tricky Dicky Rides Again, ktorá je veselá, skočná a na gitaru na nej hrá Paul Kossoff.
Z nejakého dôvodu, ktorý neviem presne pomenovať, mi tento album nesmierne sedí. Keď si chcem oddýchnuť od hektického dennodenného kolobehu života, dáva mi všetko, čo k relaxovaniu potrebujem. Na to, že by sa dal celý prehrať v rádiu, je pozoruhodne neprvoplánový. Výborné dielo, odporúčam najmä tým, ktorých odrádza priveľmi ostrá muzika.
» ostatní recenze alba Capaldi, Jim - Whale Meat Again
» popis a diskografie skupiny Capaldi, Jim