Naposledy přidané recenze
Scorpions / Taken By Force (1977)
| 17.03.2024 | Priznávam bez mučenia, Scorpions som roky rokúce obchádzal a neznášal. Komerčné hity z MTV ma nikdy neoslovili. Napokon som sa v novom miléniu dostal k debutovému albumu Lonesome Crow a okamžite som sa na tvorbu tejto nemeckej úderky začal sústrediť s vervou politika túžiaceho ovládnuť verejnoprávne médium. Od druhého albumu Fly To The Rainbow po šiesty, koncertný majsterštyk, Tokyo Tapes hral v skupine gitarista Uli Roth. Okamžite si ma získal a mám toto hardrockové obdobie kapely veľmi rád. Posledný album, ktorý som si zaradil do zbierky pred cca tromi rokmi, je Taken By Force z roka 1977, o ktorom by som rád čosi napísal.
Ide o piaty album kapely, posledný štúdiový počin pre Uliho Rotha. Následné rozlúčkové turné zachytáva už zmienený živák Tokyo Tapes, ale to je detail. Kapela týmto zahodila to, čo vybudovala, v 80. rokoch chytila príležitosť za pačesy a komerčne si polepšila. Nie vďaka mne, od tohto momentu je mi ukradnutá.
Album sa nahrával u Dietera Dirksa v Kolíne a kapela musela najprv nájsť nového bubeníka. Lenners ochorel a nezvládal už s kapelou behať po turné. Za pomoci Michaela Schenkera našli v Londýne nemeckého štúdiového hráča Hermana Erbela. Ten tam fungoval pod pseudonymom Rarebell. Paradoxne, Hendrixov obdivovateľ Roth mal čoraz menšiu chuť hrať hard rock, čím mi pripomína Joea Walsha. A preto sa nahrávanie nieslo v ťaživej atmosfére. Schenker s Meinem boli v jasnej opozícii a mali navrch.
Výsledok sa pretavil do ôsmich skladieb, z ktorých tri sú čisto Rothove. Ide o I’ve Got To Be Free, The Sails Of Charon a Your Light. Zvyšok zložili zvyšní hráči v rôznych pomeroch. Na strane dravého nekomplikovaného hard rocku stojí v čele pelotónu hneď úvodná skladba Steamrock Fever. Zbíjačka, halový pokrik, kapela sa evidentne snaží budiť dojem štadiónovej prezentácie a ja jej to žeriem. Priaznivcom balád ulahodí úvod ďalšej klasickej pecky We’ll Burn The Sky. Do tretice je tu melodicky podmanivá hardrocková manna I’ve Got To Be Free. Tá by sa vynímala aj na raných albumoch kapely. Riot Of Your Time je zadumaná perla Máme tu akustickú gitaru, krásne melodické plochy, progresívne budovanie rytmických predelov, skrátka, z môjho pohľadu ide o najlepšiu skladbu na albume. Spolu so Sails Of Charon, Uli Roth tu dokazuje, prečo bola jeho účasť v kapele priam božským zjavením. Gitara tu pradie sóla ako Sandman pradivo snov. A do tretice je tým naj na albume aj Your Light, nádherná podmanivá rocková skladba, takéto sa dnes už netvoria a je to škoda.
He’s A Woman, She’s A Man je regulárnym heavymetalovým „headbangerom“, úsečné, tvrdé, priamočiare šialenstvo. Záver albumu v podobe katarznej dumky Born To Touch Your Feelings nie je zlý. Vlastne je skvelý!
Myslím si, že najmä v druhej polovici sa album pretavil do prvotriedneho zážitku, kapela si zachovala tvár. A tá bola v 70. rokoch anticky sošná. Aspoň pre mňa. V porovnaní s UFO, kam si ju zaraďujem nielen pre meno Schenker, u mňa preferenčne o chlp víťazí práve Scorpions. Album Taken By Force zapadá do hardrockovej produkcie druhej polovice 70. rokov bez väčších problémov. Je parádny.
Ozaj, vlastním CD od BMG z roka 2015. Obsahuje šesť bonusov, béčkovú (singlovo i doslova) Suspender Love a päť demo nahrávok, priam nedokončených skladieb. Pre kompletistov je to asi zaujímavé, pre mňa skôr do počtu a zbytočná vata, ktorú vypínam.
» ostatní recenze alba Scorpions - Taken By Force
» popis a diskografie skupiny Scorpions
White, Lenny / Twennynine with Lenny White (1980)
| 17.03.2024 | Druhé album skupiny Twennynine spolu s Lennym hudebně navazuje na jejich první Best of Friends /1979/. Lenny White si po svých třech skvělých sólovkách jakoby vzal pauzu od složitých jazzrockových temp a vydal se prozkoumat úplně jiné hudební vody. Vydal se cestou funky, soulu, r'n'b a diska. Tohle album jistě potěší všechny, co tyto styly poslouchají. Na dobu vydání /1980/ je tato deska velmi povedená a zní dobře i po víc jak čtyřiceti letech.
Lenny White je i špičkový producent, který si potrpí na vysokou kvalitu záznamu a zvukové detaily.
To vlastně dokazuje celou svou sólovou kolekcí. Twennynine jsou parta hudebníků, založená ženských a mužských vokálech, funky kytaře co umí vystrčit sem tam rockové růžky, slušném basovém groove, decentních klávesových vyhrávkách /hlavně v těch detailech/ a dechových nástrojích. Ta souhra je prostě famózní a White je šéfem nad tím vším.
Když jsem kompletoval Lennyho sólovky, tyhle komerčně laděné alba /Attitude, tohle a Just Like a Dreaming a samozdřejmě Best of Friends/ jsem pořídil jako poslední. Byl pro mě mírný rozhoz, jak Lenny vybočil z hudebního trendu jazzrock, ale hudební vývoj si nedá poroučet. Manželka si tyto alba pouštěla pořád dokola a mě se začaly líbit.
Twennynine with Lenny White je pohodovka na cesty. Pro nějaký hlubší poslechový zážitek nedoporučuji, od toho má Lenny ve svém portfóliu jině tituly. Dávám ***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Twennynine with Lenny White
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Slobodná Európa / Pakáreň (1991)
| 15.03.2024 | Kde v historii československého bigbítu najdete skutečné, pravověrné a bezchybné dirty rock 'n' rollové album? Odpověď zní: Právě tady, na první desce skupiny Slobodná Európa. Je to záležitost, ze které dýchá neuvěřitelná, čerstvá svoboda raných 90. let. Deska, kde je v každé písni cítit ulice, hospoda a mladistvá rocková rebelie. Album nesvazované žádnou cenzurou; přímočaré, tvrdé a přesto přirozeně inteligentní. Kapela je zde evidentně při chuti - plná života, energie, nadšení a touhy vykřičet do světa své poselství, kterým ve finále není nic jiného než "rock and fucking roll!".
Slobodná nespoléhá pouze na pohodlnou punkovou jednoduchost, a to ani v hudbě ani v textech. Na to je Whisky příliš chytrý a dobrý textař a Sveťo Korbel zase příliš velký ctitel rock and rollových kořenů. Nejede se podle mustru vzor UK 77, na který slyší tehdejší očírovaní kluboví štamgasti. Chlapci to do nás po většinu času perou se zřetelným americkým feelingem, blížícím se glam metalovému (tehdy by se nejspíš řeklo street rockovému) pojetí pozdních osmdesátek.
Láska k rock 'n' rollu tu na celé čáře válcuje touhu po anarchii, zábava je důležitější než politika.
Slogan "život je len jeden a na problémy preto jebem" ze skladby "Som ten" je v tomto ohledu naprosto klíčový.
Tehdejší pankáči moc dobře cítili rozdíl mezi SE a a ostatními punkovými kapelami. Proto mnozí z nich Slobodnou nesnášeli a obviňovali z komerce a lízání amerického zadku.
Hudební filozofie kapely je v té době jasná: Dobrý kytarový rif je víc než monotónní dunění; tvrdý, živočišný, přitom ale pořád čistý zvuk je důležitější než zahuhlané alternativní bahno. A sóla…? Musí být! Však je taky do některých songů přišel nahrát sám Peci Uherčík - legendární kytarista, který dobře věděl jak do toho dostat ten pravý rock 'n' rollový feeling.
I z autorského hlediska podává Pakáreň jasné svědectví o tom, že ústřední trojice Whisky / Svěťo / Braňo tady byla na vrcholu svých sil. Každý z tvůrčího tria přináší do konečné skládačky něco nezapomenutelného. Největší pankáč kapely, Braňo Alex, předloží svůj skladatelský opus magnum v již zmíněné úvodní "Som ten". Hromovládná hymničnost téhle skladby je tak markantní, źe asi nebylo možné ji nezařadit hned na začátek. Další Braňův příspěvek lze pak brát jako krátké nadechnutí po skvělém začátku: "Lovesong" je chytlavá blbinka ve stylu "Šišatých", "Shut Upů" a podobných nenáročných oddychovek z pozdějších alb. Zároveň má svou ulítlostí blízko k tomu, co předváděli Sveťo a spol v Extipu na sklonku osmdesátek. Dodejme ovšem, že je to blbinka velice funkční a dokonale navnazující na další dění. A to stojí opravdu za to, protože na řadu přichází Whiskyho majstrštyk "Nikdy to tak nebude", mezi fanoušky známý jednoduše jako "Naivná". Rychlá, melodická a ultrachytlavá záležitost s nezapomenutelným textem je jednou z dodnes nejpopulárnějších písní Slobodné Európy. Pochybuju, že kapela kdy odehrála koncert, na němž by si tenhle flák dovolila vynechat.
"Veríš v revolúciu, veriš že sa všetko zmení / policajti na ludí a krysy na krásné ženy…" Tohle je jednoduše po všech stránkách perla, na jakou se nedá zapomenout. Po ní by soudný posluchač čekal zvolnění a jakés takés dohrkání do konce desky, protože už v prvních třech skladbách předvedli SE víc než se většině konkurence vůbec kdy podařilo na nějaké album dostat. Ale tahle parta je z jiného těsta. Rozjede se další, slide kytarou podpořená záležitost, a Slobodná Európa píše dějiny slovenského rock 'n' rollu v klidu dál, se stejnou, ne-li ještě větší vervou než v předchozích kouscích.
V tuzemských luzích a hájich snad neexistuje větší a výstižnější manifest rock 'n' rollového způsobu života než je skladba "Golden Beach". Je v ní všechno. Úplně všechno. Sex, drogy, léto, mejdany, easy living. A hlavně: Rock 'n' roll! Však je to taky jedna z těch věcí, kterou žhavými r'n'r sóly bravurně okořenil již vzpomínaný Peci Uherčík. Whiskyho text to v téhle šupě utrefí naprosto dokonale, takže k němu není potřeba už nic dodávat:
"Zobudil som se na obed, slnko pieklo ako bláznivé / zašiel som si na Golden Beach, celý deň som sedel pri pive / z bední hučal rock and roll, v žilách koloval alkohol / bol to deň aký má byť / takto by som chcel stále žiť." Rokenrolová pohoda z toho tryská od začátku do konce: "Pozerali sme na kozy dievčat čo ležali na zemi / netrápila nás robota, ani žiadné iné problémy…." (...) "Večer sme išli do klubu, dali nám do rúk gitary / dali sme si každý po šluku, aby sa nám večer vydaril / do rána sme hrali rock n roll, v žilách koloval alkohol / bol to deň, aký má byť / takto by som chcel stále žiť."
No, já taky. Tak jo, hoši. To už by stačilo. Máte album roku, teď už si můžete dáchnout a zbytek vyplnit nějakou vatou, aby se neřeklo.
Ale hoši ne. Naopak, v momentě kdy by tam jiní šoupli třeba dojemnou baladu nebo to konečně pokazili nějakou kravinou, nad níž se budou za pár let všichni kroutit rozpaky, Slobodná tam nasolí jednu z nejrychlejších (přitom pořád melodických a pěkně chytlavých) šlupek celé desky ("Čo sa stalo s našim životom"). A ještě ji okoření jedním z nejštiplavějších a zároveň i nejparádnějších textů svého repertoáru:
"Dievčatá z cukrárni sú znechutené z našich slov / a svojim výzorom šokujeme turistov / zbierame haliere na hot-dogy a na pivo / na všetko kašleme a nepočúvame rádio. / Hladní a zmrznutí flákame sa po námestí / revolúcia nebude - nedávame ruky do pästí / zohrejeme sa pri ohni, čo večne horí pre hrdinov / zmizneme v uliciach, každý za svojou vidiniou."
Ohó, tak jo. Jenže Slobodná nešokuje len výzorom, ale i tím, že přichází v pořadí už šestý song alba, který nejenže je zase skvělý, ale v klidu překoná i ten předchozí. Alespoň v mých uších rozhodně. Za bicí soupravou Petera "Oziho" Hurtiga vystřídá Mr. Ďuro Černý z Tublatanky a kapela to tentokrát rozjede tak glam metalově, až se z toho dneska Whisky na koncertech osypává a svůj text (ač je to k nevíře, zřejmě do velké míry autobiografický) nechává kompletně odzpívat autora hudby, Sveťo Korbela. Ten se za dobrý rock 'n' roll (a že jím "Dievča z horných 10 000" je, jsem nikdy nepochyboval) nestydí a svého úkolu se naživo zhosťuje s viditelnou chutí. Pro mě osobně je tahle písnička o holce, co má hodně peněz, slavné rodiče a má ráda sex (and drugs) a alkohol, jedním z vrcholů celé desky. Zároveň je to nejlepší kousek ze všech řadovek, který se nedostal ani na jednu z obou kompilací. To na mé osobní výběrofce či bestofce z reperoáru SE by rozhodně chybět nemohl!
A nejlepší na tom všem je, že v tuto chvíli jsme pořád ještě na první straně původního LP a než bude třeba vinyl obrátit, čekají nás ještě dvě skladby. Jaké jsou?
"Stará sladovňa", na rozdíl od předchozí písně, nechybí ani na jednom z oficiálních výběrů. Je totiž o hospodě, kde se kdysi dávno potkal Whisky se Sveťo Korbelem a kde vznikla myšlenka na založení vlastní kapely.
Tady už se jede punkověji, ostatně autorem hudby je Braňo. Přiznám natvrdo, že tahle skladba se mi od prvního poslechu až dodnes líbí na první straně LP ze všech nejmíň. Ne že by byla špatná. Jen je oproti ostatním tak nějak obyčejně... punková. Ale refrén se dobře haleká, takže nakonec, proč ne. Ve srovnání s nastavenou laťkou předešlých songů to je ale přece jen trochu málo. Whiskyho slova jsou tentokrát taková normálka o tom, proč lidi vlastně chodí do hospody.
"Analýza dokázala hovno" byl údajně první text, který kdy Whisky Sveťovi ve Staré sladovni ukázal. A Sveťovi se líbil. Mně se líbí taky a i když muzika tentokrát jede v UK 77 stylu a Whisky frázuje slova jako Johnny Rotten (což zní mimochodem fuckt dobře), je to prostě HIT. Takový, co nemůže chybět na žádném koncertě ani kompilaci SE. No a znáte ještě nějaký jiný song, kde je pasáž, v níž se dokola skanduje slovo HOVNO? A přitom to nezní blbě? Já tedy ne. A touhle srandou jak bič, utahující si ze všech uštvaných kariéristických blbek, končí první strana LP. A té já dávám… no, sedm hvězdiček z pěti určitě.
A to jsme teprve v půlce desky!
Tu druhou půlku otvírá pro mě nejlepší píseň kapely vůbec. Osudové "Ráno" s perfektním, tak trochu gothic rockovým rifem Sveťo Korbela a dokonalým textem Whiskyho, je prostě NĚCO. A to i na tehdejší poměry kapely.
"Keď vyjdem do ulíc, tak už nie som tvoj / je to hrozne divné, no je to tak / je to iba pocit alebo fakt / čo sa všetko vlastne môže stať / uvidel som ranné slnko a šiel som spať."
Whisky zpívá tak sugestivně, až z toho mrazí. Korbelův rif hypnotizuje uhranutého posluchače a vyvolává v něm pocit napětí a neurčitého nebezpečí. "Noc sa už končí, do plúc mi vniká dym / to čo som si myslel bolo asi trúfalé / Bože, nerob ešte nado mnou kríž / toto mi snáď ešte odpustíš / všetko znovu začína a to je zúfalé."
V refrénu („Už je to tu / už slnko páli do očí / končí sa noc a všetko, čo mám rád / Už je to tu / už slnko páli do očí / končí sa noc a všetko, čo mám rád / pod kožu vniká chlad") se přidává saxofon hostujícího Palo Ručeka a dává tomu ty správné grády.
Skladba soutěžila svého času v památném hudebním pořadu Triangel a pokud mě paměť neklame, nevedla si úplně špatně. Samozřejmě nebodovala tolik, jak by mohla, to ale není podstatné. Myslím, že na youtube se dá (v prachbídné kvalitě) najít i původní videoklip.
"Ráno" (obvykle uváděné s podtitulem "1. 2. 91") je pro mě největším z mnoha vrcholů této fantastické desky. Paradoxně zrovna tento song tvoří svou temnější gotickou atmosférou určitý protipól k celkové, trpce radostné punk and rollové náladě alba. Možná proto je vystřídán jednou z nejvtipnějších položek Pakárny. Tou je tradicionál "Růže z Texasu", u nás známý v podání Waldemara Matušky.
Kapela začne pietně a nechá zaznít i smyčce v podání hostujícího "sláčikového tria". Ale hned po prvním refrénu exploduje Sveťova kytara a až do konce se už jede v nekompromisním punkovém rytmu. Ve stejném roce měli podobný nápad (country šlágr v punkové úpravě) Wanastowi Vjecy. Jen jejich podání "Bedny od whisky" znělo v éteru stokrát častěji než cokoliv od Whisky(ho).
Temnota střídá na téhle straně LP světlo celkem pravidelně, takže po rozjuchaném Waldovi přichází Braňova depresvní "Apatia" s totálně nihilistickým textem ("Kašlem na všetky povinnosti / nezáleží mi na budúcnosti / nezáleží mi na sexe / a ani na tomto texte / Zo všetkého mi je zle"). Skladba je místy ozvláštněná podobným zvukem, jaké kdysi vydávaly hrací automaty. Náhoda? Kdo ví.
Než se nad tím člověk stačí pořádně zamyslet, vyřítí se na nás Sveťova echt rock 'n' rollová kytara a do sluchovodů se valí jedna z nejlepších pecek raných SE. Název téhle palby říká vše: "Rock 'n' Roll"!
"Už si zas otrávená a celý den si mala shon / tak sa už na to vykašli a vyves telefón / poď bejby, dáme drink / zabudneš na everything / tráva, žůry, rock 'n' roll / come on babe, come on lets go!".
Na tomhle úryvku lze pěkně demonstrovat, že pokud ctite angličtinu coby univerzální jazyk rock 'n' rollu, lze ji namíchávat do textů i tak, aby výsledek zněl naprosto funkčně. A tenhle flák, na němž se autorsky podíleli všichni členové party, už funkčnější být nemůže. Zvlášť když té funkčnosti vydatně napomáhají Peciho žhavá kytarová sóla.
Titulní "Pakáreň" si její autor Braňo Alex přinesl ze svého předchozího působiště v Zóně A. S Whiskym ji překopali k nepoznání a tak bývá obvykle uváděna s římskou dvojkou za názvem. V podstatě jde o sequel k původnímu songu, v němž nám bylo lakonicky oznámeno, že "život je pakáreň". V tomto (mnohem lepším) pokračování nám Whisky sdělí, že "svet je plný tupých tvárí / blbosť bije do očí / ešte sa viem tomu brániť / no raz mi z toho preskočí" a jedním dechem dodává: "Život je stále pakáreň / konečne to bejby už raz pochop / raz ma to aj tak zabije / šetri slzy na smútočný pochod".
Zrychlený funerální marš vystřídá (jak je na této straně LP dobrým zvykem) zase jedna (relativně) optimistická. Jmenuje se "Nedela" a SE v ní jedou zatěžkaný rokenrol tentokrát ve středním tempu. Whisky zpívá jak jednou takhle v neděli se svou známou leštili zrcadlo (slangový výraz pro šňupání kokainu) a prostor tu opět dostane saxofon Pala Ručeka.
Výraznou změnou v pravidelném střídání depky s euforií je vyloźeně srandistický "Ivan", jeden z raných, punkovějších kousků SE, tentokrát mírně ovlivněný Ramones. Ruský moloděc v něm emigruje do USA, v San Francisku se dá na rock and roll a popíjí vodku s Rambem.
A najednou jsme ve finále. Obstará ho song s výstižným názvem "The End". Nastoupíme do strašidelného vlaku a monotónní klapot pražců obstará doprovod k jízdě do nikam. Whisky ještě jednou nasadí mrazivý tón a podpořen chladnými synťáky (či co to tam hraje), předestře svou vizi konce světa, dávno psaného ve hvězdách. Jediným optimistickým záchvěvem v tomto nemilosrdném, zmaruplném traktátu je pasáž "všetko je stratené, aj tak neverím, že tu po nás ostanú len kosti pod kamením".
A to je konec.
Myslím, že zrovna tuhle skladbu SE naživo nikdy nehráli. Ale třeba se pletu.
Moje pocity z Pakárně ve zkratce? Tohle album je NÁŘEZ a jakmile dohraje, musíte si to dát celé znova. Nelze jinak.
Četl jsem, že když smícháte glam metal s punkem, výsledný štýl sa volá sleaze rock. Jestli je to pravda (netvrdím, že ano), pak je Pakáreň nejlepším sleaze rockovým albem na světě. Lepší jsem aspoň zatím neslyšel. Až se to stane, dám vědět.
Něco jako je tahle deska, se povede málokdy a málokomu. Kdo měl v roce 1991 uši a měl rád rock 'n' roll, musel z toho být v sedmém nebi. Já jsem tam byl. A kdykoliv si tu věc pustím, jsem tam zase.
Když konečně po třech letech přišlo druhé album, byl jsem nadšen. Sice 2x do jedné řeky nevkročíš, ale těmhle chlapcům se to tehdy (skoro) podařilo. Pravda, už to bylo hozené trochu víc do alternativních vod, ale tenhle vývoj lze na počátku 90. let spatřovat u mnoha světových kapel podobného ražení. A ačkoliv SE zvládli tohle pokračování více než dobře, drogy už hrály v životě všech členů prim jako ta holka v "Růžích z Texasu". A kariéra Slobodné šla velmi rychle víte kam.
Unavení a zničení měli už tak zpoždění, a bylo by co dohánět i kdyby kapela zůstala relativně čistá. Rozhodnutí vyhlásit přestávku na neurčito, bylo v té chvíli asi jediné rozumné řešení. Ta přestávka se, jak víme, trochu protáhla. A po ní už nikdy nebylo nic jako dřív, i když se chlapci na Trojce hodně snažili.
Hlavně Whisky byl už někde jinde. Bez něj mohl Korbel zůstat rock and rollerem tělem i duší (a vemte na to jed, že zůstal – chvíli sice hledal víru jinde, ale nakonec zjistil, že tu pravou našel už někdy ve svých dvanácti) a Braňo mohl být sebevětší gothic punker, ale bez Whiskyho mladického entuziasmu, zmizelého spolu s dvacátým stoletím, to už nikdy nemohlo být úplně ono.
Ale nač brečet nad rozlitým mlíkem a starými časy, když stačí vložit do přístroje tu správnou věc a zmáčknout Play. Dokud půjde udělat alespoň tohle a někomu to za to bude pořád stát, rock and roll nezemře. A vůbec bych se nezlobil, kdyby tu správnou věc v nějaké reedici rozšířili o matroš, který Slobodná nahrála před Pakárnou. Např. o "Šport nás nebaví", "Komunistická partija" nebo původní verzi "Som ten" (s trochu jiným textem v refrénu), v níž se u mikrofonu vystřídají všichni, včetně Ďura Černého. Bylo by to určitě lepší než poslouchat krotkou, uondanou Štvorku a Whiskyho bez šťávy, oznamujícího jak moc je prázdný a vyhořelý. To je sice nemilé, Miloslave, ale koho to zajímá?
Proto jsou koneckonců Pakáreň a Unavení a zničení tak ceněné desky. Na nich totiž byli SE jedněmi z nejlepších. Na těch dalších už jsou jen jedni z mnoha.
» ostatní recenze alba Slobodná Európa - Pakáreň
» popis a diskografie skupiny Slobodná Európa
Walsh, Joe / The Smoker You Drink, The Player You Get (1973)
Keď Joe Walsh opustil úspešnú kapelu James Gang a vydal na sólovú dráhu, mnohí sa čudovali. Jeho druhý album The Smoker You Drink, The Player You Get z roka 1973 však potvrdil správnosť jeho rozhodnutia.
V rebríčku sa umiestnil na šiestom mieste, čím sa stal jeho najúspešnejším sólovým dielom, album skončil zlatý. Hoci sa jeho kapela stále volala Barnstorm, album vyšiel pod jeho menom. Rytmiku Passarelli (basa) – Vitale (bicie) doplnil nový hráč, klávesák Rocke Grace. Na albume počuť aj duo štúdiových vokalistiek Vanettu Fields a Clydie King. Plus zaskočil aj perkusionista Joe Lala, spoluzakladateľ kapely Blues Image.
Deväť skladieb je pestrých. Joe sa nevyhýbal popovým polohám, pričom si zachovával tvár a neskĺzol (aspoň zatiaľ) do komerčného bahna vyprázdnenej muziky.
Aj keby ste album v živote nepočuli, je možné, že z neho poznáte bluesový hit Rocky Mountain Way. Ide o Joeov prvý veľký singlový prielom do hitparád, v americkom singlovom rebríčku obsadil 23. priečku a dodnes ho môžete nájsť na tematických výberoch rockovej hudby zo 70. rokov. Je to fascinujúce, pretože zložiť bluesovku tak, aby oslovila masy, to bolo už v tej dobe pomerne ťažké a dnes už je to nemožné. Každopádne celý album otvára tým najlepším spôsobom.
Následne sa celá nálada upokojí, Walsh miloval slaďáky, nuž ich je tu celkom dosť (Bookends, Dreams, Days Gone By, Daydream Prayer). Vyčnieva z nich melancholická skladba Wolf alebo sviežejšia Meadows. Skvelá je aj jazzovo naladená inštrumentálka Midnight Moodies. Kto má rád karibské rytmy, príde si na svoje v skladbe Happy Ways, ja by som sa bez tejto skladby obišiel.
The Smoker You Drink, The Player You Get ponúka zväčša pokojnú, zadumanú muziku, ktorá je melodicky vďačná a prezentačne presvedčivá. Ja mám Walsha rád, a preto jej v mysli pridám jednu hviezdu na miestnej škále. Tak čo, poznáte Rocky Mountain Way?
» ostatní recenze alba Walsh, Joe - The Smoker You Drink, The Player You Get
» popis a diskografie skupiny Walsh, Joe
Jethro Tull / Roots To Branches (1995)
Najoriginálnejšia skupina modernej populárnej hudby je podľa môjho stavu poznania Jethro Tull. Vyšla z blues, prešla hard rockom, menila svoju tvár za pomoci líčidiel zo škatuliek art-, folk- i syntetického rocku, pričom si prakticky neustále uchovala svojský, rozpoznateľný, jedinečný tvar. A dodnes je aktívna! V 90. rokoch už nestála na čele trendov, už si to len užívala. Dôkazom je album Roots To Branches z roka 1995.
Hudba je podľa mňa najuniverzálnejšia forma umenia, sluch si z nej vyberie, čo potrebuje. A je jedno, či ju počúva niekto v Bratislave alebo ktosi v austrálskej buši. Ktosi ju nazval univerzálnym jazykom emócií. Ani výtvarné umenie nemá až takúto slobodu, pretože musí existovať na fyzickom nosiči. Hudbe stačí nástroj, hlas... A hlas má každý. Hudobný nástroj dáva hotový produkt v danom okamihu, ťah štetca je bez výsledného obrazu prázdny.
Rocková muzika má v sebe niečo, čo vo mne rezonuje. Dobrá rocková muzika ma opantáva. No a výnimočná rocková muzika ma definuje. Jethro Tull patrí k tým formáciám, ktoré ma (jedinú výnimku nepočítam) bavia aj pri tej najnevydarenejšej produkcii. Ian Anderson možno nedisponuje anjelským hlasom, ale zasa má vo svojom prejave čosi, čo nemá nikto iný. Plus je to multiinštrumentalista, solídny skladateľ a výborný textár.
V zostave mal dlhoročnú osvedčenú dvojicu Doane Perry (bicie) a Dave Pegg (basa), i keď druhého menovaného počas nahrávania vystriedal štúdiový hráč Steve Bailey. Napokon Ian pribral basgitaristu Jonathana Noycea, ale to sa tohto albumu netýka. Klávesák Andrew Giddings so skupinou pôsobil od roka 1991 a vydržal v kapele sedemnásť rokov. Samozrejme, gitarista Martin Barre je povinnosť. Bez neho sú Jethro Tull poloviční.
Roots To Branches ponúka jedenásť skladieb. Sú náladovo temné, hneď úvodná titulná skladba jasne ukazuje, že sa bude dumať. Príklon k priamočiarejšej hardrockovej polohe kvitujem, kapela sa v tejto polohe našla už na predchádzajúcich albumoch z 90. rokov. Flauta je využívaná hojne, bez nej by to nešlo. Samozrejme, že rytmika je košatá a skladateľský rukopis mozaikovitých striedaní nálad i motívov je stále prítomný. Sedemdesiate roky sa už nevrátia (povedal by som v 90. rokoch, „stoner“ kopírka ma z toho vyviedla), to však neznamená, že by som preto na Jethro Tull zanevrel.
Najtvrdšie kúsky by robili česť akejkoľvek hardrockovej tematickej výberovke z tých čias (Out Of The Noise), zaujímavé je, že v niektorých momentoch kapela navodzuje až orientálnu náladu (Rare And Precious Chain, This Free Will), čo stále považujem za najväčší neduh v rockovej muzike (latino odpustí). Našťastie u Jethro Tull je to znesiteľné a tak dajako prirodzene „tullovské“. Najlepšia skladba je Valley, akusticko-rozkošatená skladba by sa nestratila ani na vrcholných albumoch 70. rokov. Akurát by bola démonickejšie odspievaná. Anderson stratil hlas a s vekom to bude naberať už len horšie podoby. Tu sa ešte stále dá počúvať. Prenasleduje ju rovnako kúzelná, podstatne artovejšie rozmlátená, Dangerous Veils. Celkovo je druhá polovica albumu „progresívnejšia“, Anderson sa nevyhýba dlhším skladbám plným zaujímavých momentov (Wounded, Old And Treacherous, At Last Forever) a občas opustí temnú náladu v prospech jemnej balady (Beside Myself, Stuck In The August Rain, Another Harry’s Bar). A to je v skutočnosti slabina albumu. Záver je pokojný a trvá pocitovo pridlho.
Roots To Branches je dobrý album. Miestami akoby monotónny, ale vždy zaujímavý v detailoch. Z historického pohľadu ma zaujalo aj to, že v 90. rokoch sa starnúci rockeri dokázali celkom funkčne vzchopiť a nakopať sedacie ústrojenstvo vtedajšej mladistvej napodobeniny rockovej muziky. Deep Purple, Rolling Stones alebo hoci Lynyrd Skynyrd by mohli rozprávať. A Jethro Tull veľmi nezaostávali.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Roots To Branches
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Cobham, Billy / Alivemutherforya (1978)
Tenhle živák má zajímavý příběh.
Vše začalo na festivalu ve švýcarském Montreux v létě 1977. Společnost Columbia představila skupinu třiceti hudebníků, hrajících na jednom pódiu pod názvem CBS Jazz All Stars. Z alba Alivemutherforya se zůčastnil této akce jen Billy, Steve Khan a Alphonso Johnson. CBS se rozhodla pro podobnou akci v USA, ale místo třiceti umělců měl na turné vyrazit pouze hvězdný kvintet. Obsazení - Billy na bicí, Khan kytary, Johnson basa a Tom Scott dechové nástroje - mělo být doplněno o hvězdného klávesáka. CBS oslovila mistry jako Hammer, Zawinul, Duke, Corea, ale tihle všichni nabídku odmítli. Cobham se rozhodl, že na post kláves najme Marka Soskina, který byl už v jeho kapele na albu Magic /1977/. Kvintet se vydal na turné napříč Spojenými státy, ale zhruba v půli muselo turné být přerušeno pro nízké prodeje vstupenek. CBS to nevzdává a kvintet poslala hrát živě před publikum do New Yorského studia. Ohlas diváků byl tak slabý, že se potlesk musel na nahrávku přidat dodatečně z koncertů skupiny Chicago a Laury Nyro. Takže aplaus na albu nepatří přímo této partě.
Je to zvláštní proč tomu tak je /myslím ten neúspěch/, protože tady všichni hrajou skvěle a i skladby jsou vybrány dobře. Hlavně neznámý Soskin předvedl výborný výkon a jak po akustické tak i elektrické stránce a mezi hvězdy dokonale zapodl.
Průřez z koncertu otvírá skvělá Cobhamova věc pod názvem "Anteres" The Star. Tom Scott předvádí neskutečné sólo na Lyricon - dechový nástroj znějící jako syntezátor.
Následuje Johnsonova Bahama Mama, devítiminutová skladba vystavěna na reagee rytmice. Sóla : Steve Khan a Alphonso Johnson.
Shadows - nádherná balada od Toma Scotta, jedna z věcí, která u mě tohle album vyváží do nebes. Sólo : Tom Scott - soprano sax, Steve Khan - akustická kytara. Nádherné Soskinovy decentní klávesy.
Khanova píseň Some Punk Funk mě vůbec nebere. Řadím ji k nejslabšímu místu na desce. Přitom verze z jeho první studiovky je dobrá. Tady pozměnili rytnus oproti originálu a tím mě na....li. Cením si jen toho, že je to nejkratší kousek na cd.
Spindrift - další Scottův skladatelský majstrštych. Prostoru ukázat co umí dostává mladičký Mark Soskin na akustické piáno. Sóluje s ním Tom Scott na sopráno sax.
On a Magic Carpet Ride je rozlučka s touto skvělou partou. Svižná Billyho skladba s desky Magic /1977/ dává prostoru všem pro realizaci svých dovedností : Soskin - Fender Rhodes /není co dodat/, Steve Khan - el. kytara a Tom Scott - tenor sax v duelu. Plus Billyho dravost a Alphonsova basa postavily sólistům slušný korpus.
Desce bych dal i plný počet, zvuk je výborný, ale troch mi vadí skladba Some Punk Funk a reagee taky moc nemusím. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Alivemutherforya
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Di Meola, Al / Anthology (2000)
Al Di Meola patrí k najvýraznejším rýchloprstým technickým gitaristom na tejto planéte. A tak som si zadovážil dvojdiskový výber Anthology z roka 2000.
S výbermi fusion je to dosť ošemetné. Nevýhodou jazz(rock)ových hráčov je, že ich produkcia je ako Made in China, je jej skrátka veľa. Hrali v známych skupinách, sólovo, spolupracovali medzi sebou navzájom, hosťovali si na albumoch krížom-krážom, skrátka, fusion (a jazz) je oceánom, ktorý za jeden život spoznať do posledného zákutia jeho hlbín nemožno. S tým súvisí sizyfovská výzva vtesnať takto košatú produkciu kohokoľvek na plochu reprezentatívneho výberu. Povedzme si rovno, že sa o to nikto ani napokúša. Zväčša sa zjaví nejaký výsek z tvorby, ktorý je prinajlepšom celou jednou etapou v živote hudobníka, v horšom a častejšom je to náhodne vysekaná muzika z niekoľkých albumov.
Anthology predstavuje Al Di Meolu v jeho prvotnej fáze sólového muzikanta. Zabudnite na Return To Forever, dostanete vcelku solídny vhľad do obdobia rokov 1976 až 1983, a teda do albumov Land Of The Midnight Sun, Gypsy, Casino, Splendido Hotel, Electric Randevouz, Tour De Force – Live a Scenario. Plus sú tu štyri dovtedy nevydané skladby. Je to preto podľa mňa jeden z tých lepších výberov fusion, ktoré som mal možnosť počuť.
Asi nemá cenu opakovať, prečo mi výberovky fusion stačia ku šťastiu, skrátka to je hudba, ktorú počúvam len občas a na základné povedomie mi postačujú. Ono, Di Meola je borec. Jeho gitarová technika je omračujúca a vie zahrať prekvapivo funkčné melodické útvary. Skáče po rôznych „world“ náladách, z ktorých najčastejšie sa spomína španielska. Každopádne je pod tou technikou aj čosi citlivé, svieže, hravé, a preto mi jeho hudba vyhovuje. Nie, nie som natoľko zažratý fusion poslucháč, aby som vedel určiť, či to alebo ono je pre mňa to naj, skôr tento typ muziky vnímam ako celok, skrátka plynie a ja sa kochám inštrumentálnou zručnosťou hudobníkov, ktorí sú, neprekvapivo, svetoví. Osobitne pri tomto type hudby analyzujem hru bubeníkov. Lenny White, Alphonse Mouzon, Steve Gadd, Robbie Gonzales, Simon Phillips a dokonca Phil Collins. Každý jeden je skvelý, zároveň disponuje individuálnou tvárou svojej hry.
Jasné, že aj ostatní inštrumentalisti sú skvostní, ale nebudem sa tu tváriť, že si bubeníkov nevšímam osobitne. Čo mi prekáža, je klávesové 80’s zvučenie, najmä na druhom disku (skladby sú radené chronologicky). Ako nad tým rozmýšľam, je zaujímavé, že bez ohľadu na to, ako veľký inovátor a vizionár bol ten-ktorý hudobník, ani jeden nedokázal odhaliť, že tieto pazvuky nie sú to, čo muzika potrebuje. Vlastne ešte aj fusion hráči sa stali „trendy“. Čo už.
Celkovo hodnotím tento výber vysoko, je vynikajúci a pre mňa úplne dostačujúci, keď dostanem chuť na Di Meolu sólovo.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Anthology
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Molly Hatchet / Battleground (2019)
| 05.03.2024 | Ako hlboko sa dá padnúť v rámci svojej vlastnej neschopnosti priznať si, že kapela je nielen mŕtva a premenená na zombiu, ale aj tej už niekto odstrelil hlavu, končatiny a zvyšok tela sa rozkladá? Nuž, južanská kapela Molly Hatchet má odpoveď. Od roka 2003 hnije v opakovaných nahrávkach coverov a starých vlastných skladieb, pričom posledný ako-tak počúvateľný album vyšiel pred cca štrnástimi rokmi (Justice).
Dňa 26. apríla 2019 zomrel spevák Phil McCormack a zdalo sa, že agónia je na konci. Lenže gitarista Ingram odmietol jasnú ponuku a rozhodol sa štuchať do ostatkov s novým spevákom Jimmym Elkinsom. Na túto zúfalosť už ani nepribral ďalšieho gitaristu a rozhodol sa, že niekdajšiu gitarovú armádu zredukovanú postupne na dvojicu sólistov, potom už len na jednu sprievodnú a jednu sólovú gitaru, opustí úplne. Klávesák predsa môže hrať gitarové party a je to! Molly Hatchet tak má už iba päť členov. Spolu s gitarovou eróziou vädnú aj obaly. Trpaslík s gitaro-sekerou je tieňom niekdajších veľkolepých malieb od Frazettu.
Album Battleground údajne vznikol tak, že nechali svojich priateľov, aby im povedali, ktoré skladby by si radi vypočuli naživo. Výsledkom je dvojdiskový záznam z turné s názvom Battleground. Niektoré veci naživo kapela dovtedy ešte nehrala.
Výsledok je... počúvateľný. Navyknutému poslucháčovi chýbajú niektoré zdvojené gitarové sóla, výsledok znie prázdnejšie ako v minulosti. A to aj napriek tomu, že sa to celé snažia zastrieť hlučným prejavom. Nemôžem povedať ani ň proti muzikantskej zručnosti, Elkinsa od McCormacka nerozozná ani počítačová analýza hlasu, dokonca aj prierez veľkými skladbami je takmer dokonalý. Napriek tomu je to album, ktorý neprináša nič nové a aj to staré znelo kedysi lepšie.
Príde aj na nejaké zvláštne aranžmány (koniec prvého sóla vo Fall Of The Peacemakers), ktoré sú daňou za absenciu gitár, ale zasa, na akom inom koncerte by ste počuli päť „Freebirdov“? Fall Of The Peacemakers, Devil’s Canyon, Justice, The Journey a I'm Gonna Live 'Til I Die, to je veru riadna nálož.
Kebyže som o Molly Hatchet nikdy nepočul a toto je moje prvé stretnutie s ich muzikou, možno by som sa neubránil pocitu, že je to výborný živák. Ale ja som dlhoročný fanúšik a vnímam, že ide len o tieň niekdajšej slávy. Battleground má zmysel najmä pre kompletistov.
P.S. Zdalo sa mi, že Elkins by mohol s kapelou vydržať dlho, ale už v roku 2022 ho na turné zaskočil Tony Mikus a následne kapela minulý rok najala Parkera Leeho, aby s ním nahrala nový štúdiový album. Z doteraz zverejneného videa skladby Firing Line sa nemáme na čo tešiť...
» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Battleground
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet
Birth Control / Rebirth (1973)
V roku 1973 vyšiel nemeckej hardrockovej legende Birth Control štvrtý album Rebirth, ktorým zavŕšila svoje štúdiové hardrockové obdobie. Koncertne sa s ním vysporiadala na nasledujúcom albume Live a potom svoj prejav preorientovala inam.
Kým začneme, povedzme si, že pre túto kapelu v období 1970-1974 mám slabosť. Obrovskú. V Nemecku, ale i na svete nie je veľa ikonickejších hardrockových veličín, do výpočtu mojich favoritov tohto žánru patrí medzi prvými. Preto nečakajte, že sa tu budem hrať na nejakého príčetného recenzenta, ktorý bude predstierať objektivitu. Figu! Budem okato nadšený!
Pretože Rebirth je skrátka bomba! Pätica muzikantov v zložení Peter Föller (basa), Bruno Frenzel (gitara, saxofón), Zeus B. Held (klávesy, flauta, trubka, trombón), Bernd Noske (bicie, spev) a Dirk Steffens (gitara) nahrala sedem skladieb, ktoré sa mi vpísali do srdca do kapitoly zvanej slasť.
Melodický hard rock párplovského strihu (She’s Got Notning On You, No Shade Is Real) je pre mňa pevným stredovým bodom, z ktorého je možné pohnúť Vesmírom. Mojou najoľúbenejšou skladbou je dychmi poháňaná sekane rytmizovaná skladba Mister Hero, v ktorej počuť zárodok art rocku, ku ktorému kapela čoskoro uprie svoj zrak. Ale zatiaľ je to len taká malá korenistá prísada do hardrockového chodu. Podobne ako dve krátke inštrumentálne medzihry Grandjeanville a M.P.C..
Album vyvrcholí v dvoch dlhých skladbách, pričom Together Alone Tonight je majestátny slaďák á la Child In Time a Back From Hell je smršť obsahujúca dlhé bubenícke sólo.
Skrátka, je to jazda, ctí si svoje korene, ale zároveň má v sebe čosi svojské, čo nikde inde nenájdete. Pre mňa je to najlepší album kapely.
» ostatní recenze alba Birth Control - Rebirth
» popis a diskografie skupiny Birth Control
Blackfoot / On The Run (2001)
V roku 2001 sa v Holandsku z ničoho nič zjavil disk nazvaný On The Run (s pečiatkou Quality Live Concert Performance). Ja som naň naďabil o nejakú tú dekádu neskôr v „Lacných knihách“ a dnes o ňom konečne niečo napíšem.
Blackfoot je jedna z mojich obľúbených južanských kapiel. Po album Highway Song – Live a následne v počiatkoch 90. rokov ju môžem v akomkoľvek množstve. Teší ma, že som ju videl naživo v Prahe, i keď zostava bola už niekde inde. Chýbali (logicky) Medlocke i Spires. Pribudli Estes a Pietro. Ale o tom som písal na blogu, tak sa nebudem opakovať.
On The Run. V podstate ide o kompilát albumu King Biscuit Flower Hour (1998), chýba akurát interview s Medlockeom. Navyše, skladby sú zoradené v inom poradí a tiež sú odlišne zmixované. Sedem z nich pochádza z Hollywoodu z turné k albumu Siogo. Skladba On The Run bola nahraná v Atlante počas turné k albumu Marauder. Livin’ In The City je štúdiová nahrávka, ktorá vyšla len ako b-strana singlu Morning Dew v roku 1984. Toto sa však z bookletu nedozviete, okrem zoznamu skladieb sa v ňom nič nenachádza.
Hensley je väčšinu času prakticky neprítomný. Jeho klávesy si človek všimne hádam len v Easy Livin’ a v Teenage Idol, vokály neviem, no a slide gitara... Neviem s určitosťou rozlíšiť, kto kedy hrá. Ono, koncert je to surový. Zvuk je ostrý, hrmotajúci a nejaké jemné nuansy zanikajú v okolitom šume. Pravda, ešte je jasne rozlíšiteľný aj v štúdiovej skladbe Livin’ In The City.
Obdobie s Kenom Hensleym ma štúdiovo veľmi neoslovilo, tak aspoň takto mám z tejto etapy skupiny niečo, čo si občas vypočujem. Lebo koncert je to dobrý, dokonca výborný. Škoda, že je to tak troška paškvil.
» ostatní recenze alba Blackfoot - On The Run
» popis a diskografie skupiny Blackfoot
Stern, Mike / These Times (2004)
Mike Stern je kytarista, který kašle na nějaké technické vymoženosti v oblasti kytarového zvuku. Je po celou svoji kariéru věrný značce Yamaha /jeho kytara vizuelně připomíná Fender Telecaster, už jsem se setkal s tím, že to někdo někde zaměnil, ale stane se/ a s tímto zvukem si vystačí a baví posluchače od svého debutu.
Dvanácté studiové album otvírá zajímavá skladba, připomínající mi tak trochu orient. stejně tak i čtvrtá v pořadí - Mirage. Za bicí usedl slavný Vinnie Colaiuta. Odbubnoval celou desku, až na osmý track Remember /for Bob Berg/, tady ho střídá Dennis Chambers a basového postu se dostalo Victoru Wootenovi. Tato skladba je věnována saxofonistovi Bobu Bergovi, který zahynul při autonehodě. Bob Berg spolupracoval se Sternem třeba na vinikajících prvních třech albech, nahraných u Atlantic.
Ve třetí skladbě I Know You hostuje Bela Fleck na banjo. Jemná, pomalá skladba s krásnou atmosférou. Stejně jako album před tímto - Voices /2001/, tahle deska je skoro celá doprovázená vokálem. O tento další rozměr se postaral basák Richard Bona a zpěvačka Elizabeth Kontomanou.
These Times je další skvělá práce na poli kytarového jazzu, rozhodně nenudí, je dokonale vybroušená po aražerské stránce, bicí podporované perkusemi stojí za pozornost, saxofon - jako třetí domimantní sólový nastroj /na prvním místě je Mikeho kytara, to je jasné a pok zpívaný projev/, decentní klávesové plochy pouze pro dobarvení celku a současně nijak nápadná basová linka, co drží vše pěkně pohromadě.
Album These Times v porovnání s ostatními alby Mike Sterna si zaslouží hodně silné ****z***** Je to výborná deska.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - These Times
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Foghat / Fool for the City (1975)
Foghat, britská boogie rocková kapela, ktorá opustila domovské ostrovy a skúsila šťastie v USA. A že sa jej tam darilo! Dôkazom je album Fool For The City z roka 1975.
Dve sólové gitary, priamočiara rytmika, chytľavé rockové pesničky, to ani inak dopadnúť nemohlo. V rokoch 1972 až 1978 vydala kapela osem albumov, z toho päť zlatých a dva platinové, Live (1977) má tú platinu dokonca dvakrát. Fool For The City má tiež platinu a 23. miesto v rebríčku Billboard. Ide teda o najúspešnejší štúdiový album skupiny. Obsahuje najúspešnejší singel skupiny, fenomenálnu hymnu Slow Ride (20. miesto v rebríčku) a aj titulná skladba žala úspech (45. miesto v rebríčku). Zostavu tvorili Lonesome Dave Peverett (gitara, spev), Rod Price (gitara), Nick Jameson (basa) a Roger Earl (bicie). Jameson bol producent, ktorý zaskočil za pôvodného basgitaristu Tonyho Stevensa. Ten v roku 1974 nezvládol neustále koncertné nasadenie a kapelu opustil. Vrátil sa až v roku 1993 a vydržal s ňou ďalších dvanásť rokov.
Ale poďme pekne od začiatku. Prvá strana platne obsahovala iba hity. Fool For The City, My Babe (známa vec od Righteous Brothers) a Slow Ride. Posledná menovaná je viac ako osemminútová jazda. V ťažkom váľajúcom sa rytme sa prehrnie do rýchlej pasáže, v ktorej sa ma gitary s úspechom pokúsia presvedčiť, že slide by mohol byť použitý aj v speed metale. Pocitové zrýchľovanie v závere je nočnou morou hudobníkov fungujúcich na princípe metronómu, pre mňa je to slovníková definícia termínu „feeling“.
Čo povedať o parádnej cover verzii Terraplane Blues od Roberta Johnsona? To je „slajdová“ bomba! Popri nej sa spevná Save Your Loving (For Me) javí „iba“ obyčajne. Amerika a rock’n’roll, to je niečo ako nacista a konšpirátor, rozoznať ich od seba nemožno. Aj preto sa nečudujme, že Foghat odpáli svižný kúsok Drive Me Home. Tým sa dobré správy končia. Záverečný komerčný žblept Take It Or Leave It sa na album zatúlal omylom.
Mám túto skupinu rád, album Fool For The City je príjemnou zmesou priamočiareho boogie hard rocku (so štipkou funky rytmizovania), a preto jej pokojne nadelím štyri hviezdy z piatich (jedna skladba to celé pokazila). Inak, na obale sedí bubeník Earl, ktorý dodnes udržuje kapelu živú, dokonca občas vydáva aj nové albumy. A stále je to príjemná muzika. Klobúk dole.
» ostatní recenze alba Foghat - Fool for the City
» popis a diskografie skupiny Foghat
Blackfoot / Strikes (1979)
Tak jako bývá u Lynyrd Skynyrd coby "úvod do problematiky" obvykle doporučováno album Second Helping, u asi nejmetalovějších jižanů Blackfoot plní tuto funkci stejně dobře jejich třetí deska Strikes. Ta je zároveň i prvním albem blackfootovské "zvířecí trilogie", jak zní souhrnné označení alb z let 1979 - 1981 (podle zvířat vyobrazených na obalech LP desek). Album s hadem skrývá dvě coververze, sedm vlastních skladeb a jedno intro.
Hned na začátku vládne u Blackfoot cestovní horečka ("Road Fever") při níž okamžitě zvíme, o co téhle indiánské tlupě jde.
Černonožci tu totiž nekompromisně rozbalí svůj rachotivý jižanský hard rock s hromadou sekaných rifů, kvílivou sólovou kytarou a drsňáckým zpěvem Rickeyho Medlocka. To vše je v refrénech hutně podpořeno dívčími vokály, patřícími nerozlučnému duu divoženek, Donně Davis a Pamele Vincent. Zde je posílila ještě Cynthia Douglas.
Hned po stylovém úvodu přichází první vrchol alba. Tedy alespoň pro mě jím určitě je coververze "I Got a Line on You", původně od kalifornských Spirit, kteří s tímto hitem bodovali koncem 60. let. V roce 1988 tuto skladbu převzal také Alice Cooper, jehož pojetí stojí rovněž za hřích.
"Left Turn on a Red Light" je první ryze southern rockový kousek na desce. Místy baladicky zasněná, místy lehce přitvrzená kompozice - jinými slovy totální klasika, na kterou by mohli být hrdi i samotní Lynyrd Skynyrd.
Po dvou těžkotonážních boogie ("Pay My Dues" a "Baby Blue") v nichž Rick, holky a sólující kytarista Charlie Hargrett odvádějí nezapomenutelný výkon, přichází druhá z obou coververzí - věčná parádička a inspirace všech jižanů - "Wishing Well" od legendárních Free. Klasika, kterou Blackfoot vyšperkovali natolik dobře, že se dodnes pravidelně dostává i na jejich hitové kompilace.
Baladická "Ride and Hide" je takovou něžnější sestrou výše popsané "Left Turn on a Red Line". Skynyrdi by se (opět) nestyděli.
V tu chvíli se už blíží velké finále, které představují poslední tři položky alba:
První z nich je intro ke skladbě "Train, Train", které kompletně obstará fantastická "railroad" foukačka Shortyho Medlocka. Shorty je Rickův děda, bluegrassový muzikant, hostující u Blackfoot na čtyřech deskách. Od dětství byl Rickovým rádcem a učitelem, a až do své smrti v roce 1982 byl neodmyslitelným veselým maskotem kapely.
Po tomto parádním rozjezdu Rick uličnicky zahaleká svoje "oh, here it comes", neboť to už přichází první velký hit v kariéře kapely, tedy samotná "Train Train". V podstatě jde o synonymum nejkvalitnějšího jižanského hard rocku, uhánějícího jako ten splašený půlnoční rychlík do Memphisu, o němž se tu zpívá.
Při tomhle nářezu stojí holky poprvé za celou dobu stranou. Zatímco se šetří na finále, dostává opět prostor foukací harmonika (což je krom dívčích vokálů a slide kytary moje další veleoblíbená blues rocková ingredience). Do rachotu kytar tentokrát na foukačku válí hostující Cub Koda, multinstrumentalista, skladatel, zpěvák, hudební kritik, rádiový DJ a vůbec známá postava americké rockové scény 20. století.
Jakmile vlak dorazí do cílové stanice, nastupují první tóny asi nejslavnější písně Blackfoot. Jsme ve finále.
Tak jako mají Lynyrd Skynyrd "Free Bird", Černonožci mají svůj "Highway Song". Nádherná jižanská balada se vším, co k tomu patří, se ve druhé polovině láme v sled navzájem se proplétajících kytarových sól. Tempo se neúprosně zrychluje a skladba graduje až k závěrečnému fade outu.
Skvostná tečka za skvostným albem, nad jehoź hodnocením netřeba přemýšlet.
(Tato recenze byla v mírně odlišné podobě poprvé zveřejněna v roce 2008.)
» ostatní recenze alba Blackfoot - Strikes
» popis a diskografie skupiny Blackfoot
Black Oak Arkansas / Underdog Heroes (2019)
Keď som v roku 2019 hľadal vhodný darček pre brata, s prekvapením som naďabil na aktuálny štúdiový album Black Oak Arkansas – Underdog Heroes.
Kapela už dekády paberkovala, prakticky nikoho nezaujímala a tu zrazu album s vlastnými skladbami? Neodolal som.
Jim Dandy ma vždy fascinoval svojim stareckým vokálom, ktorý vymedzil kapelu zo zástupu tuctových. Prenechám na každého osobnom vkuse, či je to dobre alebo zle. Každopádne som bol zvedavý, s čím táto niekdajšia legenda južanského rocku príde.
Prišla s čudným zvukom, zvláštnou hypnotickou náladou, lenivými tempami a divnými skladbami. Skrátka, celé je to výrazne poslucháčsky neprívetivé, akoby chcela kapela každého odradiť. A viete čo? Nepodarilo sa! Zvláštnym masochistickým spôsobom ma tá muzika baví. „Hrdinovia smoliari“ majú smolu, počúvam ich rád.
Už od prvých tónov clivej recitovanej skladby Don’t Let It Show (cover od Alan Parsons Project) mi je jasné, že vek má na vokálny prejav hlavného protagonistu minimálny vplyv. Hlas mu ešte viac „zbasovatel“, ale farba je stále tam. Gitary i rytmika znejú metalovo, moderne. A tak znie celý album. Metalicky i basovo, srdnato i zvláštne zastreto. Najviac to cítiť v titulnej sklabe Underdog Heroes. Pri tretej skladbe Channeling Spirits musí byť jasné i hluchému, že album sa do uší zakráda so zručnosťou hobitieho zlodeja, pomaly, pozvoľna, ale zároveň neúprosne. Výpočet mŕtvych rockových legiend skladbe dodáva na úžasnej atmosfére. No, dosť bolo vlastnej tvorby, poďme na cover. A aký! Ruby’s Heartbreaker je skladba, ktorú v origináli milujem. Po kratšom úvode s ďalším hovoreným prejavom o hrdinoch sa zrazu ozve Grand Funk Railroad! A zasa je akoby zasnený, melancholický, plačúci v duši...
Z pláni hororu prišla zlovestná The Wrong Side Of Midnight, v ktorej sa prvý raz výraznejšie ozve speváčka Seauphine, ktorej hlasisko má čosi z Tiny Turner. Spolu s predchádzajúcou skladbou je to pre mňa vrchol albumu. Jasné, že sa tu nachádza aj jedna rýchlejšia skladba, The Devil’s Daughter má parádnu atmosféru gotického „duchárskeho“ hororu a Seauphine má konečne skladbu iba pre seba.
Druhá polovica prekvapivo občas ustúpila z temnej atmosféry (Arkansas Medicine Man, Love For Rent, The 12 Bar Blues) smerom k rozkokošenému rokenrolu (Do Unto Others), pričom kapela neváha scoverovať hoci Tommyho Bolina (You Told Me You Love Me), nuž mi dovoľte spomenúť už iba záverečnú skrytú skladbu Johnny Won’t Be Good. Každému, kto pozná dejiny rokenrolu, je jasné, od ktorého velikána je táto skladba odvodená. Je to inak psina, aj text.
Ono, album, kde sa nachádza cover pecky od Grand Funk Railroad, nemôže byť zlý. Ba práve naopak! Voľajakým nedefinovateľným spôsobom ma napĺňa, rád si ho občas vypočujem. Som zvedavý, ako vplýva na iných poslucháčov, ale pravdou je, že sa o ňom ani na zahraničných serveroch veľa nerozpráva, takže u nás je Veľké ticho, od ktorého by sa Corbucci mohol učiť. Inak, práve tento western so zlým koncom, ktorý nikto nemá rád, ale pritom je geniálny, mi album Unsung Heroes pripomína. Je to dobrá muzika naruby, nekomfortná, neuspokojivá, ale zároveň podmanivá. A preto je ako stvorená pre hľadačov divných nálad.
» ostatní recenze alba Black Oak Arkansas - Underdog Heroes
» popis a diskografie skupiny Black Oak Arkansas
Molly Hatchet / No Guts...No Glory (1983)
Tohle album nebudete mít problém v bohaté diskografii Molly Hatchet rozeznat na první pohled. Je to jediná jejich studiová řadovka, která se nepyšní heroickým fantasy obalem slavných malířů jako Frazetta nebo Vallejo. Místo conanovských jezdců a maskovaných sekerníků se tentokrát hraje na westernový styl. Kapela tu po vzoru Divoké bandy kráčí prašnou ulicí westernového městečka, vyzbrojená colty a winchesterovkami, a jen neměnné logo nám dá okamžitě na vědomí, kam máme toto album zařadit.
Pojďme si nejprve představit sestavu, která tento v pořadí pátý počin Molly Hatchet nahrála. Vezměme to podle toho, jak jsou jednotliví členové bok po boku seřazeni na obalu.
Zcela vlevo ve světlém kabátu a s puškou drženou obouruč vidíme Steva Hollanda, jednoho ze tří kytaristů. (Což je jak známo obvyklý počet „ostrostřelců“ na jednu jižanskou kapelu.) Holland hrál se sekerníky už od debutu z roku 1978 a tohle je poslední jejich album, kde ho můžeme slyšet.
Ten vedle něj, v černé vestě a bílé košili, je bubeník Barry Borden. Malý velký muž hromových úderů je v kapele nováčkem a tohle je jediné album, které se sekerníky nahrál. Přišel z kultovních Mother's Finest, jedné z úplně prvních formací míchajících černé funky s bílým rockem, aby zastoupil zakládajícího člena Bruce Crumpa. Ten tehdy zkoušel štěstí v L.A., aby se v roce 1984 zase vrátil mezi své.
Drsně vypadající pistolník s knírkem a světlejší bundě zdobené střapci je další z kytaristů, Duane Roland. V kapele je od jejích začátků v 70. letech a zůstane v ní až do roku 1990.
Uprostřed, pouze v džínách krytých koženými jezdeckými chrániči, ověšen nábojnicovými pásy a s puškou přes rameno, kráčí původní (a nejlepší) zpěvák Molly Hatchet, Danny Joe Brown. Statný burtreynoldovský týpek s kníry a tmavými vlasy nazpíval první dvě alba sekerníků. V roce 1980 od nich odešel, aby založil vlastní projekt The Danny Joe Brown Band. Pod tímto názvem vydal jedno album a v roce 1982 už byl zase zpátky u Hatchetů. Ti v mezičase stihli vydat dvě desky s Jimmym Farrarem u mikrofonu.
Brown s sebou mimochodem přivedl k Molly novou posilu, klávesáka Johna Galvina, který se jak hráčsky tak skladatelsky podílel na eponymní desce Dannyho bandu. Galvin však ještě na obalu No Guts… No Glory nefiguruje – je zde uveden pouze jako host. Regulérní součástí kapely se stává až poté a v současnosti je nejstarším žijícím členem Molly Hatchet.
Po Brownově levici vidíme další legendu, dlouholetou a důležitou součást téhle tlupy. Hromotlucký fousáč s brokovnicí, nedbale ohozený dlouhým kabátem, je další kytarista a také jeden z nejpilnějších skladatelů v kapele, Dave Hlubek. Mezi sekerníky pobýval od samého začátku až do roku 1987, a pak znovu od roku 2005 až do své smrti (2017). Jeho a Johna Galvina se mi poštěstilo někdy koncem nultých let vidět v Praze s Molly naživo.
Jméno Hlubek vnuklo tenkrát mnohému českému novináři myšlenku, že tento sekerník je českého nebo alespoň slovanského původu. Dave v rozhovorech rozpačitě připouštěl, že možné je všechno, sám se ale evidentně považoval za Američana jako poleno.
Posledním v řadě je indiánsky působící basák Riff West - spolu s Barrym Bordenem další greenhorn v sestavě. V roce 1981 nahradil Bannera Thomase, jenž hrál na všech předchozích albech (a k Molly Hatchet se pak nakrátko vrátil během 90. let).
Teď, když jsme se seznámili s kompletní hráčskou osádkou tohoto alba, zmiňme se také alespoň stručně o jeho producentovi. Tím není nikdo jiný než legendární Tom Werman. Většina těch, kdo zažili osmdesátky nebo se o ně alespoň zajímají trochu hlouběji, mají toto jméno spjato především s úspěšnými glam metalovými kapelami jako Mötley Crüe, Poison nebo Twisted Sister. Znalcům sedmdesátek se zase v souvislosti s Wermanem možná vybaví Ted Nugent, Cheap Trick nebo třeba komerčně neúspěšné, ale rozhodně zajímavé album Blue Öyster Cult, Mirrors.
Werman byl producentem nebo alespoň spoluproducentem všech alb Molly Hatchet počínaje debutem a konče právě No Guts… No Glory. Konkrétně na něm mu při práci asistovali dva sekerníci: Dave Hlubek a Duane Roland.
První tři alba Molly Hatchet byla velmi úspěšná: Debut získal platinu, Flirtin' with Disaster dokonce dvě a Beatin' the Odds se přes výměnu zpěváka prodalo pořád milión kopií. Důvod úspěchu tkvěl i v tom, že poté, co Lynyrd Skynyrd nuceně ukončili v roce 1977 činnost, nastal obrovský hlad po kvalitním southern rocku. Amerika prostě pořád potřebovala kapelu jakou byli Skynyrdi a Molly Hatchet, pocházející ze stejného města (Jacksonville), nastoupili na scénu v ten nejlepší možný okamžik, aby fanouškům LS nabídli dostatečně atraktivní náhradu. Jistě, nikdo doopravdy nemůže nahradit sedmdesátkové Lynyrd Skynyrd. Ale Molly Hatchet se třemi kytarami a frontmanem natolik charismatickým, že v něm bylo možno spatřovat důstojného nástupce Ronnieho Van Zanta, byli na konci sedmdesátek rozhodně big deal.
Teprve s čtvrtým albem Take No Prisoners se absence Dannyho Joea odrazila i na prodeji desek. A jelikož Brownův projekt také zrovna nekraloval albovým hitparádám (120. místo žebříčku Billboardu), slovo dalo slovo a v roce 1983 byli Molly Hatchet zpět. Sice chudší o dva staré hráče, ale pořád se čtyřmi původními členy, včetně navrátivšího se Dannyho u mikrofonu.
Sestupnou popularitu souboru se však s pokračujícími osmdesátkami ani přes tento pokus o comeback zastavit nepodařilo. Zatímco čtvrté album už nezískalo ani zlatou desku a v US Billboardu se vyšplhalo "pouze" na 36. místo, No Guts… se prodávalo podobně a nejvýše dosáhlo 59. příčky žebříčku.
Důvod? Asi nejblíže skutečnosti bude vysvětlení, které podal Josef Vlček o pět let později v Melodii prostřednictvím seriálu článků "Metalový pravěk" (díl "Hvězdy Jihu"):
"Málokterý styl je dnes z módy tolik jako jižanský rock a boogie. Patří k takovým archaismům jako Hammondovy varhany nebo jazz-rock. Ale zkušenost s vývojem rockové hudby naznačuje, že žádnému žánru není uzavřena cesta zpět na výsluní zájmu světové veřejnosti."
Ono dnes v době Vlčkova článku platilo asi o něco méně než teď, když píšu tuto recenzi, a ještě o něco méně než v době vydání alba, které zde recenzuji. Ale marná sláva - že je southern rock tzv. out of date, asi popírat nelze. A klesající prodeje alb Molly Hatchet mohou být jen dalším důkazem.
Zoufalá snaha udržet se v hledáčccích co nejširší vrstvy rockových fanoušků měla pak za následek spojení sekerníků se zvukovým inženýrem slavného alba Eliminator, Terry Manningem coby producentem následující desky. To, co v případě ZZ Top fungovalo za vydatné podpory ikonických videoklipů, rotujících na MTV, na jedničku, však u Molly nezabralo. Za prvé neměli tak dobré a nápadité videoklipy, takže k sobě nepřitáhli takovou pozornost omladiny a za druhé, jejich staří fanoušci změnu soundu na rozdíl od valné části příznivců texaského tria nevydýchali. Možná kdyby nebyla ta změna tak okatá, kdyby se tak nápadně netlačilo na syntetickou pilu… Ale asi ani to by nepomohlo. Eliminator totiž vyplynul přirozeným způsobem z experimentování s křížením starého boogie s novými technologiemi. Není z něj cítit žádná křeč nebo snaha přizpůsobit se nějakému novému trendu. To se o The Deed Is Done bohužel říct nedá. Navíc ono experimentování se u vousáčů do jisté míry objevilo už na albu El Loco z roku 1981. Sekerníci v té době zněli pořád ještě jako čistý jižanský hard rock. Propad The Deed Is Done oproti No Guts… byl obrovský (pozice č. 120 na US Billboardu, tedy pohoršení o 61 příček žebříčku).
Ale vraťmě se zpět k právě recenzovanému albu. A už u něj zůstaňme.
Byl relativní neúspěch páté studiovky Molly Hatchet zasloužený?
Nemyslím si. Naopak, No Guts… No Glory považuju za návrat v plné parádě a za jedno z nejlepších alb sekerníků vůbec. Ale jak vždy podotýkal hejkal, kvalita hudby a komerční úspěch spolu nemají mnoho společného.
Nezbývá než si poslední opravdu silný studiový počin Molly Hatchet v rámci 80. let užít tak jak je. Bez pachuti spojené s komerčními ambicemi a vědomím, že jde o album chválené do nebes ať už kritikou nebo fanoušky.
Alespoň přesně takhle jsem si ho vždycky užíval já.
Následujících několik odstavců cituje doslova z mé recenze z roku 2010, protože… Proč vlastně?
Aha, už vím: Proč mít v recenzi jen jeden úvod, když můžete mít hned dva? ;-)
Píše se rok 1983 a Danny Joe Brown je zpátky v kapele. Pro comebackový koncert, který natáčela televize, si dokonce vyjímečně oholil svůj pověstný knír. Nic nenasvědčuje tomu, že by už tehdy trpěl nějakými zdravotními problémy (jak jeho dočasný odchod z kapely zdůvodňují některé internetové zdroje). Naopak, působí dojmem zdravím kypícího mladého rváče nebo vysokoškolské hvězdy amerického fotbalu. Mít tak charismatického frontmana jako Danny, bylo v době rozpuku MTV, a s tím spojené důležitosti vizuální prezentace, určitě jenom plus. A fanoušci starých dobrých Hatchet nad zpěvákovým návratem jistě řádně zaplesali. Na druhou stranu je asi moc nepotěšilo, že s Farrarem zmizela i kompletní originální rytmická sekce – tedy Banner Thomas a Bruce Crump.
I když basák Riff West a bubeník B.B. Borden byli více než plnohodnotnou náhradou, sestava teď paradoxně čítala o jednoho původního člena méně než v době, kdy s nimi zpíval Jimmy Farrar. Ale co. Je tu Danny Joe Brown a všichni tři originální kytaristé, tak není důvod naříkat. Navíc tahle parta vypadá, že je odhodlána dělat opravdu velké věci.
Působí tak i v příjemném dobovém interview, jehož se zúčastnila kompletní nová sestava (a které je možno zhlédnout na youtube). Rozebírá se tu Dannyho sólové intermezzo, je zmíněn Jimmy Farrar, a vtipkuje se nad obalem LP Take No Prisoners. (Repertér v jednu chvíli trefně poznamená, že místo historických zbraní, které jim tam Boris Vallejo přimaloval, by v rukou kapely čekal spíš lahváče. :-) Danny Joe tu mimo jiné avizuje, že na turné se ke kapele připojí další nový člen - klávesista John Galvin z Detroitu.
Proběhne krátká ukázka z raritního videoklipu k novinkové pecce "What's It Gonna Take", v níž se Hatcheti prohánějí na koních coby desperáti Divokého Západu. Zmíněné video je zcela ve westernovém duchu obalu nové desky.
No Guts…No Glory (Bez odvahy není slávy) je jediným studiovým albem kapely, jehož obal není ve válečnickém fantasy stylu. Důvodem byla nejspíše snaha udělat viditelnou čáru za předcházejícím obdobím a naznačit, že Hatcheti jsou opět zde a stejně jako odvážní pistolníci z filmu Wild Bunch kráčejí vstříc svému osudu.
Bude muzika, kterou nové album přináší, stejně nezapomenutelná jako finální scéna slavného westernu?
Tak, a teď už přejděme k tomu hlavnímu, tedy samotným písníčkám z alba.
Úvodní WHAT DOES IT MATTER je rychlý, přímočarý hard rock, obsahující pěkné kytarové vyhrávky a nějaké ty Galvinovy parádičky s pianem.
AIN'T EVEN CLOSE začíná v podobném duchu, ale s nástupem Brownova zpěvu nabere okamžitě klasický southern rockový feeling, prokládaný těžkým kovovým hřměním jen ve chvílích, kdy si Danny Joe dává oddech nebo opakuje ústřední slogan.
Jak už napoví název, SWEET DIXIE je starosvětská jižařina se vším všudy, bez jakýchkoli dobových příkras. Přesně takhle to Hatcheti mohli klidně nahrát na svoje první album.
A to už se dostáváme k poslední písni první strany LP a zároveň absolutnímu vrcholu celého alba.
FALL OF THE PEACEMAKERS je jedním slovem nádhera. Hlubekova epická osmiminutová kompozice vykazuje všechny znaky totální southern rockové klasiky. A nejenže vykazuje znaky, ona tou totální klasikou opravdu je! Melodická, chytlavá věc baladického charakteru přechází v polovině do typické sólovací části, kde se tradičně vyřádí všichni tři kytaristé. Jednoduše "freebirdovka“ jak vyšitá. Jen opravdu hodně melodická, hodně posmutnělá a zároveň i hodně chytlavá.
Druhou stranu LP otevírá klusající a velmi chytlavý melodický hard rock WHAT'S IT GONNA TAKE, který zní prozatím nejvíce osmdesátkově. Mým uším ovšem ladí velice příjemně. Žádná křeč, tohle je po předchozí parádě další, i když o něco skromnější kandidát na hit.
Tím se ale nikdy nestal, stejně jako následující, silně melodická country rocková náladovka KINDA LIKE LOVE. Ta byla jediným singlem tohoto alba. Bez uzardění přiznám, že se mi tenhle kousek velmi líbí už od prvního poslechu. Asi jediným jeho problémem je, že takhle si hudbu Molly Hatchet nepředstavuje asi nikdo. Taky ji nemá na svědomí nikdo z kapely, ale dva externí skladatelé, zřejmě zaplacení nahrávací společností v zoufalé snaze o to, aby kapela měla konečně nějaký rádiový hit. Snaha byla marná, ale mně se výsledný produkt zamlouvá. V kontextu alba na mě působí vyloženě osvěžujícím, zpestřujícím dojmem.
UNDER THE GUN už jede zase v duchu spíše drsnější jižařiny, v repertoáru Molly Hatchet však nijak nevyčnívá. V podstatě jde o první zdejší zapomenutelnou a nepříliš nápaditou skladbu.
To southern hard rock ON THE PROWL už má v sobě určitou chytlavost. K zařazení mezi klasiku mu však stále něco málo schází. I když nutno uznat, že Brownovo "I'm a hunter / I'm a stalker / I'm a creeper round every corner / I'm a seeker / Your love is all I need“ zní v refrénu dosti přesvědčivě.
Stejně jako patřila finální píseň první strany LP Hlubekově kompozici, patří jí i úplný závěr. Instrumentálka BOTH SIDES je mimořádně líbivý, hravě melodický kousek, po němž zůstane v člověku velmi dobrý pocit. Moc pěkné jsou i vyhrávky na piano, které jej ve správných pasážích podkreslují, stejně jako několik hlavních, střídajících se motivů. Nezbytná kytarová sólíćka, hlavně ve druhé půlce skladby, jsou pak už jenom ozdobou na dortu. Kdyby se tahle záležitost jmenovala "Feel Good“, přesně by to vyjádřilo mé pocity ze závěru alba.
A kdyby i dvě skladby před tou poslední byly tak přesvědčivé jako všechny ostatní, neváhal bych udělit maximální hodnocení. Po pravdě by mi možná stačilo, kdyby "Under the Gun" byla o něco nápaditější a těch pět jižanských hvězd by tam bylo. Takhle tedy "pouze“ čtyři, ale zato silné jako hrom!
» ostatní recenze alba Molly Hatchet - No Guts...No Glory
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet
Nucleus / Direct Hits (1976)
Keď som v roku 2012 pridával na vtedajší Progboard profil britskej fusion skupiny Nucleus, bol som zvedavý, do akej miery bude táto skupina v povedomí miestnej komunity. Za tých dvanásť rokov sa z Progboardu stal Rockboard, komunity sa vystriedali niekoľkokrát, ale jedna vec je istá. Nikto kapele nevenoval jedinú recenziu. Môj pôvodný odhad, že Nucleus je v našich končinách skôr utajená formácia a ani priaznivci fusion o nej veľmi nevedia, respektíve, nie je pre nich natoľko dôležitá, aby sa o nej vyjadrovali, sa potvrdil, domnievam sa, na sto percent.
Pritom je to škoda. Na tej jazzovejšej strane rockového spektra ponúka pravdepodobne najlepšiu možnú konšteláciu muziky, ktorá dokonca aj mňa, vlažného jazzového fanúšika, niečím oslovuje. Kapelu si v posledných rokoch postupne dopĺňam do zbierky, zháňam vydania od BGO, vždy dva albumy v rámci jedného vydania. Tak som sa dostal aj k ôsmemu albumu skupiny Alleycat, ktorý je však akoby deviaty, keďže sólový album Iana Carra Belladonna je do tejto série včlenený ako štvrtý album. A keďže ide o posledný album na značke Vertigo, povedali si v BGO, že ho doplnia o výberovku Direct Hits, ktorá vyšla v roku 1976 na menovanej značke ako taká coda, dovetok k sérii úžasných albumov. Čo ponúka?
Ako som už spomenul, Direct Hits je výberovka. Hovoriť pri fusion kapele o hitoch, dokonca priamych, je eufemizmus, čosi ako mier v ústach ruského vojaka upaľujúceho batoľa. Obsahuje po jednej skladbe z prvých siedmich albumov kapely, pričom zarátavam aj Carrovu sólovku Belladonna. Ide teda o ukážku z tvorby z rokov 1970-1974. To je zaujímavé a čudné, v podstate vynechali oba albumy z roka 1975 (Snakeships Etcetera a Alleycat). Asi kvôli miestu, jedna platňa nepustila. Alebo chceli podporiť ich predaje, ktovie. Každopádne táto kompilácia vyšla iba vtedy na platni v Británii a v Taliansku, na CD sa k nej dostanete iba v tomto vydaní od BGO.
Každopádne tu máme deväť skladieb (Crude Blues má dve časti a suita Sarsaparilla je zastúpená úvodom a prvou časťou), ktoré sú zoradené chaoticky, ako to na výberoch býva dobrým zvykom. Začína najlepšou skladbou kapely, ťažkou smršťou Song For The Bearded Lady. Nečudujem sa, že túto skladbu v podstate vykradli Soft Machine na albume Bundles (Hazard Profile Part One). Skladba Torso je skrátená o viac ako minútu, zmizne do ticha v momente, keď nastúpi bubenícke sólo, čo je dosť od veci, však počúvame inštrumentálny jazz(rock)!
Je mi jasné, že túto kompiláciu si asi málokto vypočuje, napriek tomu je však skvelým hudobným zážitkom. Dôkazom, že Nucleus hral výnimočnú inštrumentálnu fusion hudbu a to bez ohľadu na časté zmeny v zostave. Keďže ešte stále nemám kompletnú diskografiu, rád si toto CD púšťam. Je to taký trailer, z ktorého ma vábi muzika. A veru som ňou úplne pohltený!
Hudobne výnimočné, výberovo funkčné dielo Direct Hits sa mi počúva dobre, kebyže sa naň odhodláte, určite sa nudiť nebudete.
» ostatní recenze alba Nucleus - Direct Hits
» popis a diskografie skupiny Nucleus
![Blue Öyster Cult - On Your Feet Or On Your Knees [2LP, live] cover](graphx/covers/7050.jpg)
Blue Öyster Cult / On Your Feet Or On Your Knees [2LP, live] (1975)
Blue Öyster Cult patrí k tým skupinám, ktorých dielo ma baví, pretože je hudobne pestré, inštrumentálne skvelé, imidžovo neobvyklé a skladateľsky veľmi originálne. Skrátka je to zaujímavá hudba, ktorú si rád občas vypočujem. Pravda, najlepšie to kapele hralo na prvých troch albumoch, potom nastal rýchly ústup z temnej rockovej sféry do prízemných komerčných vôd. Stále si zachovala istú romantickú náladu, ktorou sa vymykala sivému priemeru, ale že by som o nej túžil písať po hudobných serveroch, to veru nie! Prvý koncertný (dvoj)album On Your Feet Or On Your Knees z roka 1975 zhrnul to najlepšie z prvej etapy kapely a ponúkol to v tvare, ktorý mi vyhovuje najviac – naživo.
Záznam z amerického turné z roka 1974 ponúkol z každého albumu po tri skladby, pridal dve coververzie a nechýba ani nealbumová Buck’s Boogie, perfektná inštrumentálna skladba, ktorú hrávali hádam celú svoju kariéru. Album vyšiel 27.2.1975 a umiestnil sa na 22. mieste rebríčka Billboard, čím sa stal najúspešnejším z celej diskografie kapely. Ani tie najkomerčnejšie diela jeho pozíciu neprekonali, tak bol (a je) žiadaný. Prečo?
Pretože preteká parádnymi skladbami, divokými náladami a majstrovskými inštrumentálnymi výkonmi. Kapela v pôvodnej (a najlepšej) zostave hrá o dušu, niektoré tempá sú vražedné, Bouchard bol veľmi dobrý bubeník. Debutový album zastupujú tri klasiky. Before The Kiss (A Redcap) je originálny kúsok, ktorý v dejinách modernej hudby prakticky nemá obdoby. Last Days Of May je príjemný slaďáčik, no a Cities On Flame? To je skrátka geniálna hardrocková vec. Milujem ju! Z Tyranny And Mutation vybrali muzikanti to najlepšie, The Red And The Black, Hot Rails To Hell a Seven Screaming Dizbusters sú všetko svižné pecky, jedna lepšia ako druhá. Secret Treaties obsahuje osem perál, takže sa nedá vybrať zle. Subhuman, Harvester Of Eyes a M.E.262 potešia, ale asi by som bol ešte nadšenejší, keby zahrali Astronomy. Kapela bola vtedy tak namakaná, že si mohla dovoliť túto ultimátnu pecku nezahrať a nie je to mínus! Oba záverečné covery Maserati GT (I Ain’t Got You) a Born To Be Wild sú pre mňa troška prekvapivými voľbami. Nie sú zlé, ale ani z nich nie som úplne paf. Najmä hit od Steppenwolf dokázala kapela nahrať v štúdiu spôsobom, ktorý pred ňou i po nej nezopakoval nikto! Koncertná verzia je „iba“ klasická variácia na známu vec.
On Your Feet Or On Your Knees ma napĺňa radosťou, nemám preto veľmi nad čím váhať, má u mňa plnú päticu hviezd. Plus má dnes výročie, gratulujem!
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - On Your Feet Or On Your Knees [2LP, live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Nucleus / Belladonna (1972)
Po troch albumoch britskej fusion veličiny Nucleus sa jej frontman, trubkár Ian Carr, dostal do ťažkej životnej situácie. Ochorel na zápal pľúc, nemal ani floka, keďže úspech jeho formácie u kritikov sa nepremietol do predajov, a tak musel dokonca predať aj svoje auto, aby prežil. To vyústilo do bodu, kedy rozpustil skupinu a zložil úplne novú sprievodnú kapelu, v ktorej sa pasoval do jediného lídra. A tak vznikol jeho prvý sólový album Belladonna.
Nucleus bola výnimočná kapela, jedna z prvých (a najlepších) fusion skupín v Británii. Ako sa vyjadril sám Carr, okrem Tony Williams‘ Lifetime (s Jackom Bruceom a Johnom McLaughlinom) prakticky nemali konkurenciu. Ozaj, viete, kto bol Ian Carr?
Carr (1933-2009) bol škótsky jazzman, hráč na trúbku, skladateľ a učiteľ. V šesťdesiatych rokoch hral v quintete Rendell-Carr, v rokoch 1963-1969 nahrali spolu päť albumov. Už vtedy bol vyhľadávaným hráčom, nuž hral napríklad s New Jazz Orchestra alebo s jamajským alto saxofonistom Joe Harriottom. V roku 1969 založil kapelu Nucleus, ktorá je pre mňa osobne asi najobľúbenejšia fusion skupina vôbec, Larry Coryell odpustí. Isto v tom zohráva úlohu aj fakt, že v nej spočiatku bubnoval John Marshall, jeden z mojich bubeníckych vzorov. Často ho prirovnávali k Milesovi Davisovi, ale to je asi daň za zvolený nástroj.
Album Belladonna nahral v júli 1972 a v zostave sa mihli zaujímavé osobnosti. Roy Babbington (basa) a Allan Holdsworth (gitara) sú dnes svetoznámi, obaja sa po tomto albume stali členmi Soft Machine (mimochodom, aj s Marshallom). Zostavu doplnil skvelý bubeník Clive Thacker, ktorý hral v 60. rokoch s Brianom Augerom & Trinity, pianista Dave Macrae a jediný člen Nucleusu – Brian Smith (saxofóny, bambusová flauta). Album produkoval bubeník Jon Hiseman a hosťovali na ňom dvaja hráči, Gordon Beck (klavír) a Trevor Tomkins (perkusie). Obal vytvoril Denise Valentine a zvukový inžinier Roger Wake dohliadal na nahrávanie v londýnskom štúdiu Phonogram Studios.
Dosť bolo faktov, poďme si spolu vypočuť samotný album. Šesť skladieb nie je veľa. Pri prvom počúvaním pred cca dvomi rokmi som absolútne netušil, čo čakať. Kúpil som si dvojcédečko od BGO, kde sa nachádza aj tretí album Ian Carr with Nucleus – Solar Plexus (1971). O tom niekedy inokedy.
Psychedelický ruchový úvod titulnej skladby Belladonna sa pýši troška zlovestnou náladou, pritom ide skôr o tichú muziku, na nejaké prebudené decibely zabudnite! Až sa skladba rozbehne, je to klasika. Viac jazz ako rock, pritom solídne melodická inštrumentálna muzika, čo mne osobne vyhovuje, nie som priaznivec bezcieľnych zvukov na úkor melodiky. Pripravte sa na takmer štvrťhodinový zážitok. Inak je album skôr ospalý (Remadione), lenivý (Suspension), romantický (Summer Rain). Besnenie sa ozve iba zriedka (Mayday). Najviac sa mi páči ostrejšia záverečná pasáž v skladbe Remadione, kde si Holdsworth strihol klasicky rýchloprsté a náladou frivoľné gitarové sólo. A nemôžem vynechať ani najlepšiu „rockovú“ skladbu na albume, mierne do funky zaobalenú smršť Hector’s House s Holdsworthom pusteným z reťaze, ktorá je vyvrcholením celého albumu, čiže ho uzatvára.
Belladonna je prakticky všade radená do diskografie skupiny Nucleus, je tomu tak i tu, nuž dobre. Je jedno, či počúvate Nucleus, Iana Carra alebo Ian Carr & Nucleus, vždy máte istotu, že dostanete vynikajúcu jazzrockovú muziku. Ani tento zasnený album nie je výnimkou. Nie je veľmi známy, ale stojí za hriech. Pravda, ak ste priaznivcom jazzovej inštrumentálnej muziky.
P.S. Máme tu editovaný obal, namiesto Iana Carra je pod názvom albumu napísané – Nucleus. Chcel som to vymeniť, ale nefunguje výmena obrázkov, a tak to aspoň zmieňujem.
» ostatní recenze alba Nucleus - Belladonna
» popis a diskografie skupiny Nucleus
Guns N’ Roses / Use Your Illusion II (1991)
Nebyl bych to já, kdybych občas do své recenze nepřidal pár osobních vzpomínek buď na dobu, kdy recenzované album vyšlo a nebo na souvislosti, které mě k němu, potažmo k dané kapele či interpretovi dovedly.
GN'R jsem poprvé v životě slyšel někdy v roce 1988 na vojně. Dva roky za Husáka, od podzimu 1987 do podzimu 1989 (byl jsem úplně poslední ročník, který si odkroutil celých 730 dní - pokud vám někdo tvrdí, že tam byl dva roky a přitom rukoval později, nevěřte mu).
Nevím přesně, kdy v tom roce 1988 první setkání mých sluchovodů s hudbou této kapely proběhlo. Vím jen, že byla temná noc a já jsem na jakési cizí rozhlasové stanici naladil něco, co mi vyrazilo dech. Ta věc mě absolutně rozsekala! Že to byli GN'R a jejich "Paradise City" jsem se dozvěděl až mnohem později v civilu (cca říjen 1989), kdy jsem si nechal nahrát album Appetite for Destruction. Můj tehdejší dealer mě od téhle kapely odrazoval jak jen mohl, ale já se nenechal odbýt. Už předtím jsem viděl na nějakém mejdanu videoklip "Sweet Child O' Mine" a byl jsem uchvácen. Viděl jsem nové, mladé a lepší The Rolling Stones! Když jsem pak konečně slyšel jejich první album, bylo to zjevení - událost srovnatelná snad jen s příchodem nových Led Zeppelin.
Mé nadšení nakazilo i mladšího bratra, který se z vojny vrátil o rok později. To už jsme krom Appetite měli na kazetě i Lies, ale to byla jen taková záplata. Čekalo se na skutečné nové album.
Když v září 1991 konečně vyšlo, byl jsem zrovna v nemocnici se záchvatem slinivky břišní. Brácha mi tam donesl nový Rock & Pop, v němž Ondřej Konrád rozebíral kompletní Use Your Illusion skladbu po skladbě, Na jeho počest jsem se rozhodl pojmout recenze na oba díly stejným způsobem.
Tehdy v nemocnici jsem se nemohl dočkat, až tu obří nálož konečně uslyším...
Byly to skvělé časy. Brácha měl na zdi svého pokoje plakáty všech členů GN'R a já jsem vážil o 50 kilo méně než dnes.
Když mě propouštěli ze špitálu, doktor mi řekl, že už nesmím v životě pít, kouřit, jíst asi polovinu existujících jídel a navrch mi předepsal pytel léků, které jsem měl pravidelně užívat. Pokýval jsem hlavou, že mu jako rozumím, vyzvedl si léky a vyšel před bránu nemocnice.
Nadechl jsem se svobodného vzduchu, zapálil si cigaretu, léky hodil do popelnice a zamířil do nejbližší hospody.
Civil War
Epická skladba s úvodem z filmu Frajer Luke. Z těch dlouhých věcí na obou Illusionech je to jedna z těch lepších. Složilo ji trio Axl, Slash a Duff a dodnes vlastně pořádně nevím o čem to je. Myslím, že o válce Sever proti Jihu to nebude. Ale poslouchá se to dobře.
14 Years
Tak tahle je skvělá! No jasně, hudba Izzy Stradlin. Axl přispěl textem o tom, jak to ve čtrnácti bylo všechno na houby a Dizzy Reed pěkně potrápil klávesy svého piana. Chytlavé, v tom nejlepším slova smyslu. Věc, která má dobrou pozici mezi nejlepšími skladbami z obou alb zajištěnou hned při prvním poslechu.
Yesterdays
Začátek přesně jako od Lynyrd Skynyrd… než začne kvílet Axl. Vcelku slušná, ale ve finále v podstatě zapomenutelná věc, na které se krom Rose podíleli ještě tři externí skladatelé (Wes Arkeen, Del James a Billy McCloud).
Knockin' on Heaven's Door
Jeden z velkých hitů a po bondovské "Live and Let Die" druhá a poslední coververze celého Use Your Illusion. Říká se, že nahrát tenhle song je vždycky sázka na jistotu. GN'R si to ještě pojistili dokonalými doprovodnými vokály, které obstarala dívčí skupina Waters. Hlavně ty podle mě udělaly tohle provedení ikonickým.
Get in the Ring
Hodně efektní song Slashe a Duffa McKagana s Axlovým textem, v němž si to zpěvák v imaginárním ringu vyřizuje s některými hudebními publicisty, které zde konkrétně jmenuje. A vůbec přitom není slušný.
Shotgun Blues
Nejlepší Axlova skladba vůbec. Rock 'n' rollové inferno par excellence. Všechna čest!
Breakdown
Countryový úvod s pískáním a banjem, po němž následuje slušná rocková jízda, zdobená výbornými Slashovými sóly. Druhá velmi solidní Axlova skladba hned po sobě.
Pretty Tied Up
Autorské příspěvky Izzyho Stradlina jsou vždy vítaným osvěžením. A nejinak se to má i s tímhle kouskem, někdy uváděným také s podtitulem "The Perils of Rock n' Roll Decadence".
Výborné. Jak jinak, Izzy je borec.
Locomotive
Pamatuju si, že právě tuhle skladbu Ondřej Konrád v Rock & Popu hodně vychválil. Hard rockový kousek se Slashovou muzikou a Axlovým textem se řítí vpřed jako lokomotova z názvu písně a evidentně se snaží o zápis mezi rockovou klasiku. Z mého pohledu však zůstává jen u té snahy. K úspěšnému zápisu jí pořád ještě něco schází. Provzdušněné zvolnění v závěru skladby je překvapivé a funkční, ale nemůžu se zbavit dojmu, že na to, jak je ta skladba dlouhá (téměř devět minut) se tam toho zas až tak moc nestane.
So Fine
První a poslední autorský příspěvek basáka Duffa McKagana i s jeho sólovým vokálem, je jedním z nejlepších momentů obou alb. Rock 'n' rollová parádička, podkeslená Reedovým pianem, začíná jako stounovská balada, pak náhle ve druhé minutě přejde do divoké jízdy, aby se opět vrátila k opile baladickému tónu, ještě jednou se rozjela a skončila zase v původním duchu.
Výborný kousek.
Estranged
Příšerně otravná Axlova "broadwayská" balada vleze na nervy prakticky hned v prvních sekundách svého trvání. Vždycky jsem dělal, že tahle skladba neexistuje a přetrpět ji teď, bylo téměř nad mé síly. Ale zmákl jsem to. V životě snad už naposledy. Dávám si za to metál. Tomu útvaru (nazývat to skladbou by bylo přehnané) dávám odpad. Mám ten dojem, že snad existuje i videoklip s Axlem tklivě pějícím u kravílu. Jistý si tím ale nejsem a na youtube ho určitě hledat nebudu. Ježíšmarjá, ta věc trvá skoro deset minut!! Ten metál si zasloužím. Po tomhle zní i "November Rain" jako druhé Stairway to Heaven.
TOHLE BYLO ZA TREST!
You Could Be Mine
Úplně poslední "stradlinovka" (s Axlovým textem) propagovala ve videoklipu druhého Terminátora a i díky tomu se stala hitem. Dobrá věc. Ale zas ne tak dobrá jako některé jiné Izzyho příspěvky.
Don't Cry (Alt. Lyrics)
Nejzbytečnější položka na celém Use Your Illusion projektu. Úspěšný ploužák znovu, úplně stejně jako poprvé, jen s trochu jiným textem. Komické je, že kvůli tomuhle pozdržel Axl vydání obou alb o několik dnů nebo snad dokonce týdnů.
My World
Závěrečná Axlova pitominka s rapem a vzdycháním vilných samiček. Nejspíš to měl být takový žertík na závěr, ale nalhávat si, že se nějak zvlášť povedl, si tady nebudeme.
Nejde mi moc do hlavy, proč je tenhle díl Use Your Illusion tolika lidmi považován za lepší toho prvního.
Jistě, má svoje momenty ("Pretty Tied Up", "Breakdown"), zajímavé a efektní kousky ("Civil War", "Get in the Ring"), hity ("Knockin' on Heaven's Door", "You Could Be Mine") i vyloźeně skvělé skladby ("14 Years", "Shotgun Blues", "So Fine"). To mu nijak neupírám. Ovšem většina toho zbytku je buďto zapomenutelná ("Yesterdays"), zbytečná (repríza "Don't Cry") nebo až k nepřežití otravná ("Estranged").
Když jsem jedničce udělil čtyři hvězdičky, měl bych dvojku v hodnocení nějak odlišit. Ale neudělám to, protoźe ty dobré věci jsou fakt dobré a nakonec to na ty čtyři hvězdičky stejně vytáhnou.
Zatímco z jedničky bych vyhodil tři skladby, z dvojky by to bylo o jednu víc.
A zatímco u prvního alba dávám čtyři hvězdičky hodně silné, u druhého uděluji ty nejslabší možné.
Jarda Merhaut kdysi napsal, že oba díly Use Your Illusion patří k nejlepším hard rockovým albům všech dob. Nemyslím si, že by tohle dílo mělo nárok na takové ocenění. To bych mnohem spíš přiznal debutovému LP Appetite for Destruction, které bylo ve své době zjevením vpravdě revolučním. Na Use Your Illusion je revoluční jen to, o jak monumentální počin jde.
Je to v podstatě čtyřalbum – která rocková kapela si něco takového kdy lajzla? Já si vzpomenu jen na Sandinistu od The Clash, který byl ale nakonec “pouhým” trojalbem.
Přesto má Use Your Illusion své pevné místo v rock 'n' rollové historii a za poznání určitě stojí dodnes.
Škoda jen, že šlo v podstatě o labutí píseň Guns N' Roses.
Album coververzí The Spaghetti Incident bylo (až na vynikající "Ain't It Fun") pouhou úlitbou rozklížené kapely jejich nahrávací společnosti, a o Čínské demokracii, v podstatě sólovém projektu Axla Rose, jenž navíc vyšel patnáct let po Špagetovém incidentu, škoda hovořit.
GN'R s Use Your Illusion vyčerpali svůj potenciál a zařadili se po bok legendárních kapel jako New York Dolls nebo Sex Pistols, které sice otřásly rockovou historií, ale jejich diskografie ve skutečnosti čítá jeden nebo dva regulérní tituly.
I to ale někdy stačí.
» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion II
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses
Sparks / Lil' Beethoven (2003)
Hudba Sparks je v nejlepším slova smyslu povrchní - vše je tu obráceno k prezentaci, směrem k posluchači. Nesnaží se ani přinést Hluboké Sdělení, ani dělat Velké Umění. Chtějí (se) bavit. Tváří se u toho seriózně, jelikož tak vyzní každý vtip nejlépe, ale nikoli odtažitě. Devizou alba je přesnost provedení, osobně dávám z tohto důvodu studiové verzi přednost před živou. I na ní funguje magická čtvrtá stěna, uzavřené mikroklima sněhového těžítka, které předkládá precizně soustružené obrazy.
Ty se chovají jako choreografie: neúnavný sled přesných pohybů, jejichž účinek je ve vrstvení a opakování. Hlas je tady rovnocenným nástrojem, součástí bohaté a plné orchestrace. Dalším podstatným rysem předložené hudby je trvání - i z krátké ukázky sice člověk získá představu, oč ve skladbě půjde, fráze hudební i textové se v drobných proměnách mnohonásobně vracejí, ale vystavit se působení zvukových tvarů je nenahraditelnou součástí zážitku.
Další devizou je energie, kterou Sparks do provedení dávají. Jsou tak akorát tonizovaní, ani ospale vleklí, ani silově přepjatí. Místy díky tomu album působí jako regulérní nářez, přestože je z velké části založeno na syntezátorech imitujících klavír a smyčce. Inspirace klasickou hudbou dala patrně albu i název, s drobným shozením slůvkem Little ve staženém, hovorovém tvaru. Jak jsem řekla, není to velké umění, jen malé - kumšt ale každopádně ano.
A sdělení nakonec také zcela nechybí, v humorné nadsázce předkládají úsečné texty sérii bizarních mikropříběhů. Asi nejméně přetlumočením utrpí ten o trnité cestě za slávou: "Jak se dostanu do Carnegie Hall?" "Musíš cvičit..." Lakonické "Bravo!" už jen dodává pointu. Líbí se mi i vyznání sebelásky I Married Myself (jsem dohromady velmi šťastný, tentokrát to už určitě vydrží!) nebo úpěnlivý pokus vyznat se v protichůdných sděleních telefonního automatu, který vysílá smíšené signály zájmu.
Smyslem této hudby je zábava. Dá se sledovat zvenčí po způsobu estrády, ale umí posluchače i vtáhnout dovnitř a doslova mu zamotat hlavu tím, jak "je to pořád dokola". Opakovanou jízdu jsem si užila s chutí. Ve své kategorii jsou Sparks špička, z pohledu všehomíra velmi silná a bohatě zasloužená trojka.
» ostatní recenze alba Sparks - Lil' Beethoven
» popis a diskografie skupiny Sparks