Naposledy přidané recenze
Hammill, Peter / Nadir's Big Chance (1975)
| 29.03.2024 | Nadir’s Big Chance je piatym sólovým albumom britského hudobného génia Petra Hammilla. Vyšiel 1. februára 1975, a teda v období prvého reunionu skupiny Van Der Graaf Generator.
Hrá na ňom prakticky celá táto skupina – Banton (klávesy, bas), Jackson (saxofón) a Evans (bicie). Iste, hrali aj na minulých Hammillových sólových albumoch, vlastne je čudné, že sa kapela vôbec rozpadla. Behoim siedmich dní na začiatku decembra 1974 spolu nahrali jedenásť skladieb, ktoré tvoria tento album. Sú skôr kratšie, žiadna košatá suita alebo dlhá náladovka tu tentokrát nie je. Zato kapela jasne pritvrdila.
V polohe tvrdého rocku sa tento album cíti veľmi dobre. Nadir’s Big Chance má až punkovo priamočiary ťah. Johnny Rotten zo Sex Pistols bol jeho veľkým fanúšikom, nečudo. Mierne ironický podtón The Institute Of Mental Health, Burning mi tiež evokuje štipku punku. Na priamočiarych skladbách je čo obdivovať, naliehavosť v Nobody’s Business, punkovú nasrdenosť v Birthday Special alebo hoci sofistikovanú stratu príčetnosti v Two Or Three Spectres.
Nechýbajú krehké balady, v ktorých Hammill utvrdzuje moje presvedčenie, že bol najlepším pesničkárom 20. storočia. Či už je to prívetivá Been Alone So Long, nástrojovo plná citlivka Airport alebo neskutočne melancholická, ba až bezradná, Shingle Song, emócie tryskajúce z minimalizmu sú maximálne!
Aby toho nebolo málo, na pery sa derie podmanivá otázka: A čo podriemkavajúce čudo Pompeii, ktoré nie je ľahké kamsi zaškatuľkovať? Aj to má svoje čaro. Prekvapila ma aj nová verzia prvého singla Van Der Graaf Generator, a síce People You Were Going To. Oproti originálu je to tvrdšia a ostrejšia verzia, istá dávka melodiky sa stratila v preklade, ale napriek tomu ide o dobrú vec.
Vrcholom albumu je pre mňa majstrovská melodická smršť Open Your Eyes. Týmto spôsobom sa dnes už nekomponuje.
Považujem tento album za jeden z prístupnejších, rozhodne rockových a opäť dokazujúcich Hammillovu genialitu.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Nadir's Big Chance
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Van Der Graaf Generator / The Quiet Zone / The Pleasure Dome (1977)
Posledný štúdiový album progresívnej kapely Van Der Graaf (Generator z názvu pri tomto diele vypustili) zo 70. rokov (a nadlho vôbec) sa volá The Quiet Zone/The Pleasure Dome a vyšiel v septembri 1977.
Album sa vymyká z dovtedajšieho soundu, najmä tým, že z kapely vypadol ako klávesák, tak dychár. Pribudol huslista Graham Smith, ktorý výrazným spôsobom pomohol aj pri Hammillovej najlepšej sólovke Over, ktorá vyšla v apríli 1977. Navyše sa do kapely vrátil pôvodný basák Nic Potter.
Všimol som si na internete, že tento album vyvoláva zmiešané reakcie. Ja s ním problém nemám, naopak, považujem ho za výborný. V opise muziky sa často skloňuje aj termín new wave, čo je pre mňa červené súkno. Našťastie, počujem to inak.
Hammill bol hudobný génius a jeho rukopis je na albume všadeprítomný. Už pri úvodnej skladbe Lizard Play počuť, že to bude klasická temná melancholická jazda po deviatich kruhoch Pekla. Jeho ponurý recitál nemá páru, však si vypočujte The Habit Of The Broken Heart alebo krehkú fresku The Siren Song. Najväčšou devízou kapely je nálada. Hammillov plač podkreslený často iba akustickou gitarou, klavírom a husľami rozpráva príbeh aj tomu, kto po anglicky nerozumie ani ň. Stačí mu na to modulácia hlasu. Vrcholom prvej strany platne (The Quiet Zone) preto bola monumentálna dúha pocitov zvaná Last Frame.
Druhá strana platne (The Pleasure Dome) síce začne rovnako melancholicky (The Wave), ale obsahuje aj zvláštne vybočenie, priam komerčnú a pozitívne znejúcu skladbu The Sphinx In The Face (zopakuje sa krátko i na záver). Kým sa k nej dostaneme, vypočujeme si azda jedinú ráznu skladbu na albume. Cat's Eye/Yellow Fever (Running) je jediná vec, ktorú zložil huslista Graham Smith a jeho paľba je tu naozaj úctyhodná. Keby mali Ukrajinci takéto zbrane a muníciu, mongolská horda fejkujúca Slovanov by bola už dávno minulosťou. Chemical World je psychotické inferno, z ktorého by aj Dante dostal porážku a majstrovská pečať ťaživej tvorby s visačkou Van Der Graaf.
Album The Quiet Zone/The Pleasure Dome je, ako som už spomínal, výborný, ba až dokonalý. Mám ho rád.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Jethro Tull / Aqualung (1971)
Všechno, co se na předchozích deskách ještě trochu hledalo (neodolatelně kouzelným způsobem) nyní do sebe dokonale zapadlo a dalo vzniknout grandióznímu dílu. Jedna skladba vedle druhé jsou bez výjimky monstrózní hymny, v nichž se nalézá samotný vrchol hudebního zážitku. Jedinečná muzika, která dokáže pohltit, plyne zde tak přirozeně, jakoby prostě jen odkrývala prazákladní melodie a harmonie tónů, co tu odjakživa někde v nás byly. Mýtičností a tajuplností, jako z království pohádkových bytostí, je celá tvorba skupiny protkána již od prvopočátku, zde je ten obraz tak jasný a čistý, až mám pocit, že místo hudby sleduji vyprávění ze života čaroděje Iana.
Ukázkový zvuk, vzorová vyrovnanost a čitelnost všech nástrojů. Výsledný sound je načechranější, než u předchozích alb, někomu mohou chybět basy a těžké spodky, ovšem pro mne je zde tak akorát všeho. Vůbec, příklon k akustičtějším aranžím umožňuje lépe vyniknout jemným finesám, jimiž kompozice překypují. Pořád folk, s trochou artu a s onou propašovanou elektrickou kytarou.
Z vyrovnaného hudebního materiálu není třeba vyzdvihovat jednotlivé skladby. Ale pokud bych musel, pak jmenuji Locomotive Breath, která ve své monumentalitě vykresluje dramatický román soustředěný na ploše pár minut. Hutně supící a nesmlouvavou basovou figurou poháněná mašina, bičovaná kytarovými brejky, vířícími přechody bicích, za doprovodu kulisy pitoreskního piána i divošské flétny. Nedá vydechnout. Uvolnit se na chvilku můžeme až při závěrečné Wind-Up, a že je toho třeba.
Andersonův zpěv se stal kultivovanějším, než na předchozích deskách, ani tak netrčí. Skvěle plní roli uvaděče, rétora, herce, barda, poety, minstrela a majordoma všech hudebních komnat. Je s podivem, jak rychle a lehce skladby mění dynamiku přednesu, jak jsou proměnlivé při zachování pevných kontur, spojitosti a spontánní splývavosti. My God je v tomhle nejzářnější ukázkou.
Aqualung je vrcholné dílo, a je velmi obdivuhodné, že kapela dokázala jeho výsostnou kvalitu ještě několikrát zopakovat. Přitom pokaždé trochu jinak, Anderson a jeho boys nikdy nesklouzli do rutiny.
Pro mne jedno ze tří nejlepších alb JETHRO TULL.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Berry, Chuck / After School Session (1957)
| 28.03.2024 | Debutové album jednoho z průkopníků rock and rollu, prvního mistra kytarových rifů a největšího rockového hitmakera 50. let, Chucka Berryho, vyšlo v roce 1957. Tedy v době, kdy formát LP zdaleka neznamenal totéž jako o deset let později a kdy prim v hudebním businessu hrály jednoznačně singly. Chuck jich v době vydání tohoto alba měl na kontě už sedm, což dělá dohromady o dvě písně víc než se na jeho debutu objevilo. Z této čtrnáctky skladeb na něm bylo použito deset kousků. Většina z nich byly B-strany singlů, tedy teoreticky to méně atraktivní z jeho tvorby. Důvodem byl fakt, že hned čtyři singlová "áčka" se už v prosinci 1956 objevila na soundtracku k filmu Rock, Rock, Rock! a na LP by se tak tyto písně objevily už potřetí. A to by jistě odradilo nejednoho potenciální kupce.
A že šlo v případě těchto "vynechaných" songů o naprosto zásadní klasiky, které se od té doby objevily na stovkách všemožných kompilací a filmových či seriálových soundtracků, není pochyb. Stačí si je vyjmenovat: "Maybellene", "Thirty Days", "You Can't Catch Me" a "Roll Over Beethoven". Minimálně poslední jmenovanou nahrály později desítky, možná i stovky interpretů na svá vlastní alba, nehledě k tomu, kolik dalších ji hrálo alespoň na koncertech.
Z dnešního pohledu je samozřejmě škoda, že se tyto klenoty na Berryho debutu neobjevily. Na druhé stranou si stačí pořídit v podstatě jakoukoli novější Chuckovu výběrovku a většinou je na ní najdete všechny.
Tím bychom probrali to, co na After School Session není (pokud tedy nevlastníte některé vydání s bonusy) a teď se pojďme mrknout na to, co tu je.
A není toho zrovna málo. Hned úvodní song "School Days" je samozřejmě totální r 'n' r klasika se vším všudy. Za všechny, kdo tuto palbu alba neváhali zvěčnit na nějaké své desce, jmenujme alespoň australské velikány AC/DC. Jejich kytarista Angus Young ostatně na koncertech dodnes napodobuje proslulou Chuckovu kachní chůzi a jeho hra hrdě a nepokrytě čerpá ve velkém právě z Berryho odkazu. Konkrétně u této skladby, jejíž název i tématika inspirovala titul celé kolekce, je nutno upozornit také na text, jasně zaměřený na mládež a její problémy. Což bylo přesně to, na co americká omladina velmi dobře slyšela. Právě Berryho vtipné a do detailu vypilované texty byly jednou ze základních ingrediencí, které pomohly rozšířit rock and rollové šílenství i přes oceán a položily základy rockové rebelie pro několik dalších generací.
Jak k tomu Chuck později řekl: "Raději vítám tu hromadu lidí, kteří slyší melodii a slova než těch pár, kteří mají dobrý pocit z komplexního aranžmá písně… Texty, na těch jsme si dávali hodně záležet."
V dnešní době by na albu po úvodním nářezu nejspíš následoval nějaký podobně zběsilý kousek a zvolnění by přišlo až později. V roce 1957 ale Leonard Chess, hlavní producent a spolumajitel Chess Records, patrně usoudil, že jedno takové (z tehdejšího pohledu) apokalyptické inferno na začátek bohatě stačí a je nutno ho ihned vyvážit něčím poklidnějším. Volba padla na "Deep Feeling", jinak B-stranu úvodního songu, který se na singlu objevil dva měsíce před vydáním alba. Jde o poklidně plynoucí instrumentálku, kořeněnou Chuckovou havajskou steel kytarou. Podobných skladeb nahrál Berry (nejen) v padesátkách povícero, a některé z nich měly i mnohem větší potenciál. Tohle je první z nich, a asi najdete jen málo lidí, kteří by ji po vyslovení jména Chuck Berry ihned nadšeně jmenovali.
To "Too Much Monkey Business", Berryho pátý singl z roku 1956, už je jiná liga. Ze slavných person rockové historie, které ji později neváhali použít na svém albu, jmenujme alespoň britské Kinks nebo jistého Američana, kterému se všeobecně říkalo Král. Chuckovo a cappella frázování ve verzích, doprovázené otráveným "aah", je dalším z jeho ikonických - tentokrát vokálních - fórků.
Poté příchází na řadu další zklidnění, tentokrát čistě bluesové. "Wee Wee Hours" je první ze dvou Berryho skladeb, nahraných v květnu 1955 v legendárních Chess Studios. Tou druhou je slavná "Maybellene". Obě skladby vyšly na singlu v červenci téhož roku a na rozdíl od původního Chuckova záměru se "Wee Wee Hours", které její autor důvěřoval mnohem víc, ocitla na jeho B-straně.
Tentokrát ovšem nejde o žádné „béčko“. Právě naopak – jedná se o jednu z Berryho nejlepších bluesových věcí vůbec. A že jich Otec rock and rollu nahrál za svou kariéru pěknou řádku.
Následuje první ze dvou instrumentálek ("Roly Poly" a "Berry Pickin'"), které před After School Session nikde jinde nevyšly. Obě byly nahrány v prosinci 1955 a oproti největším hitům tohoto alba jde o evidentní výplň. Vůbec ne špatnou, ovšem z Chuckova běžného stylu poněkud vybočující. "Roly Poly" je v podstatě swingová skladba, zatímco "Berry Pickin'" svým hlavním motivem evokuje skočnou lidovku; něco známého, co jste už někdy někde slyšeli. V obou skladbách dostane větší prostor také piano Johnnieho Johnsona, které je jako vždy excelentní. Celkově ale ani jedna z nich nepředstavuje nic, co byste si dnes představili pod pojmem "Chuck Berry". A to přesto, že ta druhá obsahuje v názvu jeho příjmení. Obě evokují spíš ducha minulosti, což stojí v přímém protikladu k tomu, s čím se potkáváme u Berryho esenciálních kousků.
To v "No Money Down" se už Chuck blýskne skvělým blues rockem, který by v trochu současnějším aranžmá obstál více než dobře i dnes. Textově jde opět o jedno z klasických rock 'n' rollových témat, kterým jsou (krom holek a samotného rock and rollu) samozřejmě auta. Tady se velmi detailně dozvíme, jak si Chuck takový dokonalý bourák představuje. Tahle klasika zdobila v prosinci 1955 A-stranu mistrova třetího singlu, k jehož B-straně, asi nejtemnější Berryho písni vůbec, se ještě dostaneme.
Teď je ale čas na jiné singlové béčko, které by mohlo být áčkem. Laškovný kousek "Brown Eyed Handsome Man" o hnědookém fešákovi, lámajícímu srdce žen napříč dějinami, se i přes své méně atraktivní umístění na malé desce stal jednou z naprostých klasik Chuckova repertoáru.
Po již zmíněné instrumentálce ("Berry Pickin'") přijde na řadu první balada této desky. "Together (We Will Always Be)" je elegantní, pomalý taneční kousek, při němž si můžeme představit třeba středoškolský ples roku 1955. Přesně takový, jaký můžeme vidět v legendárním Návratu do budoucnosti. Ve stejném roce zdobil tenhle kousek B-stranu "Thirty Days", Chuckova druhého singlu.
"Havana Moon" je další klasika, která se objevuje na desítkách pozdějších kompilací. Jedna ze stálic Chuckova koncerního materiálu vypráví příběh z pohledu kubánského domorodce, zamilovaného do Američanky, trávící dovolenou na budoucím "ostrově svobody". Milenci se domluví, že společně odcestují do Ameriky, ale náš Kubánec se opije rumem a tak prošvihne loď, kterou jeho láska odpluje nenávratně v dál. Chuckovy B-strany měly v té době jen málokdy nějakou chybu. Tahle patří rozhodně k těm bezchybným a pochází z (taktéž bezchybného) singlu "You Can't Catch Me" (listopad 1956).
Po ní už se na nás vyvalí neklidná "Downbound Train", jejíž temný potenciál jsem naznačil výše. V textu téhle pecky použil Chuck mírně poupravenou báseň Johna Andrewa Howella o opilci, který usne na podlaze baru a probudí se mezi pasažéry vlaku, jedoucího do pekla. Je dost dobře možné, že jde o úplně první text se satanskou / pekelnickou tématikou v historii rock and rollu. A pokud budete pozorně poslouchat slova, zjistíte také, odkud vlastně pochází název jedné nechvalně známé glam metalové skupiny. (Nápověda: Je to ta, o které byl v roce 2019 natoćen hraný celovečerní film.)
Závěr alba patří zdejší druhé baladě, "Drifting Heart". K Chuckově kapele, kterou v té době tvořili basák Willie Dixon (ano, ten Willie Dixon - bluesová legenda), Johnnie Johnson, jehož piano můžeme slyšet na většině hitů z prvních třiceti let Chuckovy kariéry, a bubeník Ebbie Hardy (kterého ve studiu občas vystřídali Fred Below nebo jako v tomto případě, Melvin Billups) se přidává malá dechová sekce, představovaná duem Leroy C. Davis (tenor saxofon) a Vincent Pitts (trumpeta). Jsme opět na tanečním parketě 50. let, kde se s Chuckem Berrym pro dnešek i rozloučíme.
Je těžké hodnotit první Berryho albovou kolekci z dnešního pohledu, rozmlsaného promyšlenými koncepčnimi alby pozdějších let. V podstatě se nejedná o nic jiného než o dvanáct kousků, nahraných v období květen 1955 – prosinec 1956, z nichž některé se staly evergreeny a jiné evidentně slouží pouze jako výplň. Z materiálu, který byl v té době nahrán, se dalo bez problému poskládat dokonalé album, jež by na mnoho let zastínilo cokoliv, s čím přišla Berryho konkurence.
Mohlo tu být 12 nesmrtelných kousků, které nechybí na žádné dnešní dobré kompilaci Chuckových hitů, a o After School Session by se dnes hovořilo jako o nepřekonatelném milníku rockové historie.
Jenomže druhá půle 50. let nebyla doba, která by formátu LP zrovna přála. Byla to doba rádiových singlů. Na ně se tehdejší trh orientoval především – ty naprosto vládly světu rockových fanoušků. Důkazem může být i fakt, že After School Session bylo po soundtracku Rock, Rock, Rock! teprve druhé (!) LP, vydané labelem Chess Records od roku 1950. Je tedy naprosto pochopitelné, že jeho obsah nemohla tvořit čtvrtina toho, co se půl roku předtím objevilo na LP prvním.
I proto je Chuckův debut takový, jaký je. A za tuto jeho podobu mu uděluji čtyři hvězdičky z pěti, nad nimiž bych neváhal ani sekundu v případě, že by byl takový, jaký klidně mohl být.
» ostatní recenze alba Berry, Chuck - After School Session
» popis a diskografie skupiny Berry, Chuck
Nazareth / Rampant (1974)
Nazareth v 70. rokoch predstavuje stálicu hardrockového neba. Ktorýkoľvek album si pustím, baví ma. V roku 1974 vydala kapela svoj piaty štúdiový album Rampant a ja mu dnes chcem venovať pár slov.
Vlastním vydanie od Salvo z roka 2010, ktorý obsahuje informačne nabitý booklet. Využijem z neho jednu podstatnú informáciu. Kapela sa rozhodla experimentovať a priblížiť sa americkým koreňom rokenrolu. A preto tu nájdeme i náznak country. Do akej miery sa jej to podarilo?
Obstojne. Už úvodná skladba Silver Dollar Forger má v sebe rokenrolovú hravosť, ktorej hardrockový sound pristane. A tá temná druhá časť skladby s melodickým gitarovým motívom jej sedí ešte viac! Svižné hard-boogie Glad When You’re Gone nemá chybu. Album produkoval Roger Glover (naposledy), nuž jeho sem jeho kamoš Jon Lord nahral klavír, rovnako ako do singlového hitu Shanghai’d In Shangai. V obidvoch skladbách zároveň hosťujú tri vokalistky. Kto je s hudbou Nazareth oboznámený dôverne, toho krásny slaďák Loved And Lost nemôže prekvapiť. Mňa nadchýna! Bluesový rytmus v Jet Lag je veľmi príjemný, Light My Way šokuje priam industriálnym zvukom bicích, no a Sunshine je pre zmenu taká tá akoby country balada, ktorá ma až tak neberie, ale jej subtílnosť je milá. Na záver je tu tradičný cover, dvojdielna záležitosť Shapes Of Things/Space Safari je síce hrubozrnná ako slovenská vláda, ale čosi jej chýba. Aspoň mi to tak znie a neviem, čo by som k tomu dodal. Kvitujem však inštrumentálnu medzihru (a teda druhú časť medley).
Bonusy sú tradične obsiahle, okrem béčka singla Love Hurts – Down –tu je hneď osem skladieb z rádia BBC, vysielaných naživo 17. mája 1973. Sú fajn, ale playlist je logicky naviazaný na predchádzajúce albumy, čo je troška mimo.
Ako som spomínal, hudba sa „zamerikanizovala“, ale album sa presadil najmä doma, v britskom rebríčku dosiahol na 13. priečku (čo je o niečo horšie ako sa umiestnili predchádzajúce dva albumy). Ide nadlho o posledný album, ktorý v Británii bodoval, od Hair Of The Dog už albumy budú žať úspechy v USA. Nepovažujem ho za najlepší album kapely, ale je príjemný. Chýba mu čosi, čo by ma vystrelilo z kresla, ale zasa, takmer nič mi na ňom neprekáža, a preto si ho rád púšťam. A vy?
» ostatní recenze alba Nazareth - Rampant
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Jethro Tull / Benefit (1970)
JETHRO TULL se mi jeví až do konce sedmdesátých let jako folkové seskupení, do kterého někdo propašoval elektrickou kytaru. Skladby jsou vystavěné pocitově na akustických nástrojích, se špetkou efektů s elektronikou, a občasnými šlehy vydatné elektrické kytary. Je to působivé zvukové spojení tvořící jeden z charakteristických znaků této kapely.
Na Benefit kytaru přiostřili a povedlo se jim takto vytvořit dvě monstrózní hardrockové skladby. Tou první je With You There To Help Me s rafinovaným proplétáním ostrých kytarových laufů a psychedelicky nahalených brejků agresivní flétny ve strhujícím finále, které vyvře na povrch po skoro až nesmělé první polovině skladby. Druhým výrazným zářezem je To Cry You A Song s monumentálním riffem vynořujícím se z přízračného neznáma, omotávající nás několika vrstvami řezavé vokální linky a nedávají žádného prostoru k oddechu ve spleti drsných až trnitých tónů. Obě skladby opět dělají z této desky nezapomenutelný zážitek. Obzvláště ta druhá je průplach enormní, energetická bomba, šestiminutová ždímačka naslouchající mysli. Nářez, nářez, nářez.
Jemnější tvář skupiny se představuje v části dalších skladeb, které tak mohou působit méně výrazněji, než zmíněné monumenty, ale v každé je slušná porce melodie spojené s rockovým tvrďáctvím, bez zbytných vycpávek a trivialit. Za vynikající považuji Nothing To Say, která má dobře stupňované napětí na pozadí opakovaného refrénu, výpravnou Inside (připomínající atmosférou a mixem spíše období Stand Up), rozmarně hravou Play In Time, nebo nádherně uvolněnou Sossity; You're A Woman.
Z pojetí desky je cítit větší ucelenost a sevřenost oproti předchozím dílům, také je znát snaha o obohacení zvuku aranžérskými a studiovými efekty. Z hlediska produkce je album zcela prosté nedotažeností a excesů, zvuková vyrovnanost dovoluje lépe se zaposlouchat. Složitější je to s verzemi alba, neboť provedení v UK a US se vzájemně lišilo pořadím i alternativní sestavou skladeb, kdy více artovou Alive And Well And Living In nahradila v USA pro mne obyčejnější Teacher. Pozdější CD vydání občas bonusově tyto skladby doplňují, ale ne vždy. Dále mne vždy udivovalo, že došlo ke zopakování principu grafické práce s obalem desky, papírové figurky opět a zase.
Hodnotím absolutním počtem, neboť i když by se našlo pár ne zcela stoprocentní míst, jako celek je to deska skvostná.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Benefit
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Stand Up (1969)
JETHRO TULL mám rád opravdu hodně. Mají vzácnou schopnost hudebních velikánů přicházet ke mně opakovaně ve vlnách a já pak týdny neposlouchám skoro nic jiného. S nimi pak virtuálně žiji jejich myšlenkový život. Opakovaně a nevyčerpatelně mi dávají svojí tvorbou nepopsatelné zážitky. Znak vrcholného umění.
Po debutu přišlo roku 1969 druhé album. Je však zásadně první v tom, že se výhradní režie ujal Ian Anderson. K desce jako celku jsem přišel podstatně později, než k This Was, tím více si ji od té doby užívám. Navíc, jedna skladba byla mým prvotním setkáním s art rockem. Bourée byla první píseň, kterou jsem od JETHRO TULL kdy slyšel, to mohl být rok 81, někde na Větrníku, nebo v pořadu Rytmus. Okamžité okouzlení, na které dodnes nostalgicky vzpomínám. Zážitek ze setkání s touto skladbou měl a stále má velký vliv na mé posluchačské cítění. Je to esence hudby, melodiky, lidového nespoutaného člověčenství. Za svoji kariéru dokázali napsat více písní, které se intenzitou hudebního sdělení této dotýkají, jenže Bourée byla první. Kdyby JETHRO TULL udělali jen tuto kompozici, v podstatě tribute panu Bachovi, byli by pro mne nesmrtelní.
Album Stand Up je ovšem plné nádherných skladeb. Další výborná a působivá, a také blízká mému srdci, je Reasons For Waiting, tu objevuji v plné hloubce postupně až doposud, a je úchvatná. Andersonův zpěv s těmi smyčci, neodolatelná souhra, píseň z jiného světa. Nebo Jeffrey Goes To Leicester Square s bubínky a cinkátky, okouzlující. Nebo We Used To Know s překrásným kytarovým sólem, které dává zapomenout na flétnu. Mohl bych takto jmenovat většinu písní. Zmíním ještě úvodní A New Day Yesterday, která desku odstartuje jako monster skladba s nezapomenutelným motivem. Ukázka enormního skladatelského talentu.
Deska je na pár místech pokažená mixem, odjakživa mě na ní doslova ničí přebuzený a zachrchlaný zvuk bicích právě hned v úvodním songu. Zní jako z pomačkaného pásku na staré kazetě. Zajímavé je, že na zbytku alba se tento efekt téměř neprojevuje, kromě ještě Nothing Is Easy. Některé skladby zase znějí, jako zapomenuté z nahrávacích frekvencí debutu, míněno spíše technicky, než hudebně. Nejlépe znějící digitální reedice od MFSL sice oproti jiným vydáním tato negativa zmírňuje (což na druhou stranu znamená, že zasáhla do autentičnosti originálu), ale stejně je to pokaždé tročku na zdvižené obočí.
Kvalita hudby samotné však nikterak netrpí. Musím říci, že dávám vždy mnoho bedlivých poslechů této desky, stále pomalu zkoumám a odkrývám vrstvy, kterých má tato muzika požehnaně, vždy se nezřízeně těším. Album skrývá množství nálad, abstraktních myšlenek, představ, těká od tvrdé dynamiky do nejromantičtější lyriky, je naléhavé i konejšivé současně. Mistrovské dílo.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / This Was (1968)
Zkouším právě poslechnout letitou nahrávku prvotiny starýho Jethra vod Tullovejch. Mistr Jethro Tull, anglický zemědělec (1674 Basildon, Anglie – 21. února 1741 ), roku 1701 vynalezl secí stroj. Džejtý dozajista netušil, že se jeho jménem vyzbrojí, dílem náhody, britská kapela potrhlých maníků, co v mládí vypadali stařeji, než dnes ve svém stáří. Jelikož se jedná o moji oblíbenou desku, od mé oblíbené kapely, budu nekritický. Tuhle muziku žeru absolutně. Ač se to může zdát zvláštní, dostala mne, mladýho metalisty, kdysi jako jedna z prvních k art rocku. Dávno tomu. Její vibrace mne nalaďují na poslechovou výpravu do krajů výsostného hudebního požitku.
Nelze přeslechnout dobový vliv na technikálie, neboť dnes podivně znějící stereo, se takhle tehdy prostě dělalo. Extrém v první skladbě, striktní nástrojové vlevo/vpravo, nebyl teda ani tehdy častý, avšak zde činí jeden z trademarků otvírací pasáže, na něž se lze těšit jako na originální neobyčejný rukopis. Autorské tahy štětcem jsou znát v každé skladbě, ať už jde o bluesové tradicionály, instrumentálky, autorské skladby, nebo dlouhé pasáže na hranici improvizace. Album je nečekaně pestré, až rozevláté, a z každé noty tryská surová hudební matérie, kterou ze sebe muzikanti chrlí. Poslech desky klade na posluchače nároky, neboť skladby se dost liší zvukovou produkcí, rozložením nástrojů, pojetím mixu. Pra-stereofonický přístup z první skladby se ještě zopakuje v sedmičce It’s Breaking Me Up, ostatní skladby přinášejí prostor v méně rušivé konstelaci. I když je znát, že se trochu hledalo, výsledek je velmi uspokojivý a k té muzice patří.
A muzika? Blues, blues, rock, rock. Anderson vs. Abrahams. Krásná reakce hudební chemie, kdy se do nádobky nasypala spousta ingrediencí, a dvě výrazné osobnosti míchaly a míchaly. Díky tomu vzniknul přepestrý koktejl, co má kvanta spojujících chutí, a kvanta zcela protikladných. Objevování zaručeno donekonečna. Slyším tu desku snad posté, a každý poslech je objevitelský zážitek. Co víc si vlastně přát, než neustálé nalézání nového ve starých (ne)známých deskách, které jsou tak blízké a současně tak bezedné a neprobádané. Jako nášup si dávám tři bonusy z japonské CD verze od Toshiba Records. Jsou stejného ducha a prodlužují hudební zážitek o dalších vítaných osm minut.
Dokonalé dílo, které charakterem už nezopakovali, neboť dvojautorské přepětí ustoupilo. Ale nebylo to na úkor, neboť další alba dokázala Andersonovu originalitu, svébytnost a výjimečný talent.
Hodnotit můžu jedině plnou palbou.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - This Was
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Gong / You (1974)
| 24.03.2024 | Představuje se nám na dlouho dobu poslední díl gnómské trilogie, co má pět (a klidně více, záleží, jak počítáme) dílů. Stále je zaručena typická GONG-ovština, absurdní spojení rozvernosti se space mánií. Album začíná ve vynikající formě dvěma krátkými a jiskrnými skladbami, v nichž je vše to, co činí GONG tak jedinečnými. A že toho je. Až filmově názorné vykreslení fantaskních postav, charakterů, krajin, pomocí neobvyklých hudebních postupů a struktur znázorněný děj, prací s hlasem a celkovým projevem vykreslený příběh.
Počínaje číslem 3, tedy skladbou Magick Brother Invocation se ale dostáváme do HAWKWIND-ovsky jednotvárných ploch, kde se vtip vytrácí, a dostavuje se paní Nuda. Není naštěstí Nekonečná ani Nesnesitelná, a daří se ji rozptylovat a odhánět různými instrumentálními vstupy, zejména saxofonu. Ovšem nelze přeslechnout, že se v hudební ploše nacházejí místa, která nejsou ničím jiným, než nastavovanou kaší.
Z muziky je stále cítit GONG-ovská genialita, je však naředěná, a to přesně těmi ingrediencemi, které mi nejsou po chuti. Je až s podivem, jak mohou vedle sebe trůnit skladby plné nápadů, a skladby roztahané a vycpané vatou. V songu Master Builder se to dá ještě zvládnout, divoká kytara a nervní bicí ve druhé půli způsobují posluchačskou radost. Klesající kvalitativní linie nahrávky se projevuje hlavně v posledních třech skladbách, což je celá B strana původního LP. Požitek z muziky nezastavitelně padá dolů, při poslechu si vždycky říkám, že je tam hudebních motivů tak na jednu středně dlouhou skladbu, a ne na zde realizovaných 24 minut nezáživného zvučení. Takhle se jedná už jen o matnou kulisu k představení o mimozemšťanech, než o prokreslený hudební příběh.
Křivdil bych, kdybych v hodnocení opomenul významné kladné stránky alba. Kdybych tvrdil, že jde jen o průměrné album. To není, i v těch nejnatahovanějších skladbách a jednotvárných pasážích je znát vznášející se nádech mimořádného talentu a tvůrčího nadání skupiny. Jen už nevzlétá tak vysoko, jak tomu bylo dříve, jak bych očekával, představoval si a přál. Jak by bylo hodno hudby mistrů. Proto dávám lepší trojku s pocitem, že se k poslechu jistě rád vrátím.
Aby text nebyl tak krátký, přidávám bonus. Jedná se o překlad vyjádření členů skupiny k vydavatelské a reediční činnosti firmy Charly. Ponechávám jej bez komentáře, nechť si každý vytvoří svůj názor sám. Jako zajímavost dodám, že článek vyšel téměř přesně půl roku po úmrtí Daevida Allena v roce 2015.
Oficiální prohlášení členů skupiny Gong
My, žijící členové Gong, nepodporujeme nadcházející reedici trilogie Radio Gnome od Charly Records.
NEKUPUJTE TOTO VYDÁNÍ
Žádný z žijících členů sestavy, která tyto nahrávky vytvořila, nebyl nikdy smluvně vázán s Charly Records.
Pravda je taková, že během natáčení Flying Teapot v lednu 1973 se skupina dozvěděla, že nahrávací společnost – BYG Records (známá také jako Promodisc) – zbankrotovala, její pařížská kancelář je vystěhovaná, telefony nefungují. Kapela zůstala opuštěna v Manor Studios uprostřed práce na albu. Firma Virgin – do té doby jen řetězec obchodů s nahrávkami, a vlastník studia The Manor – se zrovna chystala vytvořit vlastní vydavatelskou značku.
Čelili jsme nezaplaceným účtům za nahrávání, rozhodli jsme se tedy snížit své ztráty a vydali Flying Teapot jako druhý titul nového labelu Virgin Records. Takový je skutečný příběh.
Booklet připravovaný jako součást nynějšího vydání Charly / BYG je plný nepravd, výmyslů a lží, které představují společnosti Charly a BYG Records jako nějakou ubohou oběť zlovolnosti Virgin. Pravdou však je, že žádný z hudebníků na těchto nahrávkách nikdy nedostal ani cent z licenčních poplatků za vydání Charly / BYG, nebo dokonce vyúčtování. Což je pochopitelné, protože jsme NIKDY nepodepsali smlouvu s BYG nebo Charly Records jako Gong.
Mezitím, o čtyřicet let později, průběžně dostáváme vyúčtování od společnosti Virgin, a ti z nás, kteří k tomu mají oprávnění, dostávají také zálohy a platby licenčních poplatků, přestože společnost Virgin byla od té doby prodána společnosti EMI a nyní je vlastněna Universal Records.
Víme a můžeme uvést jako 100% potvrzený fakt, že originální studiové pásy těchto alb jsou umístěny v archivu Virgin Records, a že firmě Charly k nim nikdy nebyl jakkoli umožněn přístup, takže jejich tvrzení, že použili originální studiový záznam, je falešné.
Charly už desítky let drze zneužívají naše umělecká práva. Nikdo z nás není natolik bohatý nebo vlivný, aby je mohl zažalovat. Jediné, co můžeme udělat, je dát na vědomí vám, našim milým fanouškům skupiny Gong, že toto vydání nepodporujeme. Budeme naopak plně podporovat nový box se sadou našich alb, který Universal vydá za několik měsíců.
OPAKUJEME: NEKUPUJTE TOTO VYDÁNÍ!
Publikováno 24.09.2015 na stránkách Planet Gong
Prohášení se týkalo tohoto vydání trilogie.
A úplně na závěr dodám osobní poznámku výše zmíněnému prohlášení:
Kauzu s Charly, mám pocit, že poněkud dramatizují. Z jiných zdrojů nemám informaci o tom, že by Charly byli nelegitimní vydavatelé. Naopak, spolupráce s nimi byla dosti široká a dlouhodobá, ještě za Allenova života. Možná, že se zbylí členové pak nedokázali dohodnout na poplatcích, tak to takhle ventilovali. Ale, kdo ví, jak to všechno bylo..
» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong
Gong / Angel's Egg (Radio Gnome Invisible, Pt. 2) (1973)
Druhá část trilogie „Radio Gnome Invisible“ přináší další pokračování fantasmagorie o mimozemšťanech. Na úvod hrst zajímavostí: 1. Vypadá to, že se GONG rozhodli realizovat rozsáhlejší pojetí svého eposu až na tomto titulu, neboť teprve tady provádějí formou vložené knížečky dějový nástin všech tří částí. 2. Ačkoli se první řadové album Magick Brothers (1969) původně ani neřadilo pod GONG a tento název mateřské kapely mu byl přiřazen až zpětně, obsahuje již některé figurky z gnómské ságy. 3. Druhé řadové album je vybaveno kompletní mytologickou sestavou, žádný z dílků mozaiky nechybí, včetně rozvíjejícího se příběhu, přesto se do trilogie nepočítá.
Hledáte logiku? Nemá smysl to zkoušet, žádná tu není. Epopej je oficiálně zahájena až třetím studiovým albem, přičemž vstupujeme do již rozběhnutého děje. Zdá se, jakoby Allen a Spol. v počátcích nepostřehnuli potenciál světa, který sami vytvořili, a teď se to snažili zpětně dohnat a využít. Pro dokreslení přidávám zajímavost č. 4. Zmatky završuje skutečnost, že samotní hudebníci vystupují na každé desce pod – byť jen mírně – změněnými pseudonymy, takže posluchač je mystifikován nejen pořadovým číslem dílu seriálu o splašené čajové konvici, ale za úkol zmást ho mají i samotné postavy a identity vlastních protagonistů.
Nehledě na kuriozity, předložená hudba se opět proměnila a posunula dále. Rocková říznost Camembert Electrique se prakticky vytratila v oparu elektronických hříček, efektů a filtrů. Stopy parodie z minulého alba lze vysledovat ve vkusně zakomponovaných akustických vtipech, které velmi přiměřeně doplňují a zpestřují celkové vyznění nahrávky. Nepřeslechnutelná převaha všech možných táhlých elektronických zvuků, kosmických šepotů, psychedelických ozvěn a hypnotického dechu vesmíru je tak alespoň vyvažována, a je rozbíjena její jednotvárnost. Jinak by byla velikou zátěží, což se projevilo na následujících dílech souboru.
Na Angels Egg se konají všelijaká pestrá divadelní čísla za účasti nečekaných stylových importů. Najdeme zde akustické hříčky i překvapivá témata. Výsledný celek je celkem snadno stravitelný, dokonce se může stát návykovým. Na to, že GONG bývají považováni za avantgardu, nechá se zdejší hudba vskutku pozoruhodně snadno přijmout. Neočekávaně lehce si najde své místo v hlavě, kde se ráda usídlí.
Například takové motivy ze skladeb Sold To The Highest Buddha, či Prostitute Poem, nebo do třetice Oily Way se dokážou nadlouho usadit v mysli. Dokonce ani delší a monotónnější skladby nejsou přítěží, v každé z nich lze nalézt spoustu instrumentálních laskominek, které zaslouží opakovaný a soustředěný poslech. A to se zdálo při prvním dávném seznamovacím náslechu alba jako nepravděpodobné.
Srandovní Percolations souboj čajové konvice s rumpálem od studny, za kňučení a pokvikování pitoreskních postaviček z osobité poémy „Radio Gnome“, mne pokaždé spolehlivě pobaví. Takových titulů znám málo, že by se jejich komediální stránka časem neoposlouchala. Je to velmi zvláštní, náladové, terapeutické, kované, žlutofialové, hořkokyselé i pentličkami omotávající album, kde si v jeho hudebních obláčcích blaženě poletuji. Téměř dokonalá deska.
» ostatní recenze alba Gong - Angel's Egg (Radio Gnome Invisible, Pt. 2)
» popis a diskografie skupiny Gong
Gong / Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1) (1973)
Máme tu další pokračování ufounské ságy z rádia Gnome, s podtitulem Radio Gnome Invisible Part 1. Tímto albem jest zahájena trojdílná série, která nás provede dobrodružstvími mimozemské létající konvice. Jak praví informace na CD: „Rádio Gnome je záležitost pirátského telepatického vysílání, které vychází z létající čajové konvice, přicházející z planety Gong. Ta přistává v zemi Tibet…”, a tak dále. Touto magořinou je vše pěkně srozumitelně vysvětleno.
Avantgardně space psychedelic rocková hudba získává na tomto albu další rozměr. Tím je jistý nádech parodie. Jasně slyším, jak si kapela dělá legraci ze všeho, z čeho si zamane, včetně sebe sama. Na druhou stranu, účinek jednotlivých kompozic je tím výraznější a dostává se hlouběji pod kůži. To však platí pouze pro první stranu LP, tedy první dvě skladby. Zbytek alba je rozvláčné sci-fi v mračnech hvězdokup, rockový náboj se začíná vytrácet.
Je slyšet, že tvorba skupiny se stává uzavřeným světem, v němž si komunita GONG žije sama pro sebe. Kolektivní pospolitost je definována kosmickou fantasmagorií, jíž je vše podřízeno. Bez ohledu na hudební kvalitu produkovaných skladeb zde vystrkuje chňapavé háčky Barrettovské šílenství. Debut PINK FLOYD má k atmosféře Flying Teapot transcendentálně blízko.
Trochu zpestření může vést eroticky až vyzývavě fetišisticky laděná závěrečná skladba Witch’s Song / I Am Your Pussy, jejíž význam určitě dobře znají všichni, co poslouchají kyselé žblepty pana Zemana (né majora), v rádiu (né Gnome). Jenže i na tuhle manýru jsme tak nějak už zvyklí, nejenom od stádohlavy, ale zejména od Mrs. Smyth. Takže ó ká, nikdo není pohoršen, spíše naopak.
Lze konstatovat, že na albu Flying Teapot máme k dispozici zajímavý příběh s místy špičkovou hudbou. V ní se však začínají objevovat tendence k jakémusi rozmělněnému kabaretnímu space rockování, které ještě zhoustlo na dalších dílech skupiny. Je zde patrný ústup od toho lepšího, co GONG umí uválet. Stále však zbývá dost na získání statutu velmi silného uměleckého díla.
» ostatní recenze alba Gong - Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1)
» popis a diskografie skupiny Gong
Zappa, Frank / The Mothers - The Grand Wazoo (1972)
V roku 1972 vydal Frank Zappa s The Mothers sólový album The Grand Wazoo s veľmi pekným obalom.
V podstate šlo o ďalší krok smerom od ironickej avantgardnej jazzovej psychedélie smerom k takmer obyčajnému jazz rocku, konkrétne k tomu druhu, pre ktorý sa vžil termín brass rock. Päť skladieb sa počúva samo, ich nástojčivé pridŕžanie sa konvencie za sukne z neho robí takmer „populárnu“ hudbu. Lenže má to aj svoje ale. Zappa bez konskej dávky hudobného humoru akoby nevedel celkom, čo so sebou. A tak „iba“ hrá. V booklete si síce môžete prečítať mimózny príbeh, ktorý je vraj zhudobnený, bez toho by to asi nešlo, hoci hudbe v skutočnosti veľa nedáva. Toto Zappove fusion obdobie sa mi síce z celého jeho diapazónu albumov páči najviac, aj tu však rozlišujem viac a menej obľúbené diela. The Grand Wazoo patrí k druhým menovaným.
Nie, nie je to zlá muzika. Naopak, je dobrá, ba až výborná, jazzová, pohodovo plynie a neruší. Horšie je, že ma ani len nevzruší. Respektíve, iba trošku a iba občas. Na rozdiel od Hot Rats mu táto seriózna tvár nedolieha k duši, je to zle uchytená karnevalová maska spod ktorej prebleskujú tušené hlbiny šialenstva. Ale sú na liekoch, pod dozorom, utlmené na maximálnu mieru. Titulná skladba The Grand Wazoo je trinásťminútová inštrumentálka a dychy v nej hrajú najvýraznejšiu rolu. Pokiaľ ste nikdy nepočuli psychedelický slaďák, skúste For Calvin (And His Next Two Hitch-Hikers). V tejto skladbe zreteľne počuť tú pravú zappovskú iróniu. Pokiaľ ste niekedy mali pocit, že vás hrdúsi realita, vypína vám mozog a prepadávate sa do bezmocnej iracionality, tak táto skladba je umeleckým stvárnením tohto procesu.
Druhá strana platne dáva k dispozícii ďalšiu jazzovú inštrumentálku, tentokrát krátku. Cletus Awreetus-Awrightus je prekvapivo pestrá a zároveň melodická záležitosť. Klávesové intro k Eat The Question mi pripomenulo, že bývali časy, keď sa okolo hlavnej hviezdy kopili skvelí muzikanti a mali priestor na vlastnú sebaprezentáciu. V tomto Zappu uznávam. Ako kapelník sa nikam nedral, zjavil sa v pravý čas a mrskol to tam! Väčšinu času sa však skrýval za palisádou nástrojov a jeho rukopis bol zjavný z kolážovitých skladateľských manierov. Ešte som nespomenul Aynsleyho Dunbara, bubeníka, ktorého si spájam najmä s bluesovou hudbou (John Mayall, Aysley Dunbar Retaliation), ale veru mu to parádne hralo i vo fusion. Meditatívna jazzovka na záver, Blessed Relief, opäť akoby rezignovala na nejaké avantgardné presahy a nechá trúbku s klavírom, nech uspia okolité barové osadenstvo.
The Grand Wazoo je album plný solídnej „konvenčnej“ jazzrockovej hudby, ak sa v súvislosti so Zappom vôbec niekto niečo také odváži vysloviť. Budem prísny vo hviezdičkách, ale nedajte sa odradiť, priaznivci jazz-fusion si isto prídu na svoje.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers - The Grand Wazoo
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Gong / Continental Circus (Soundtrack) (1971)
Kontrolní otázečka, vážení. Kterou desku vydali GONG mezi alby Magick Brother (1969) a Camembert Electrique (1971)? Správně, žádnou. A teď se zeptám jinak, kterou desku v tomto mezidobí natočili? Tady je už nutno zapátrat v archivních údajích a odpověď se dostaví. V létě roku 1971, před zahájením nahrávacích prací pro album Camembert Electrique, se plná sestava GONG věnovala vytvoření soundtracku k filmu „Continental Circus“. Vzniklo velice zajímavé a neobyčejné dílo, které zůstává utajeno i mnoha fanouškům GONG.
Film režíroval Jérôme Laperrousaz a nenajdeme v něm žádné herce. Jde o čistokrevný dokument. Atraktivním způsobem mapuje sezónu 1969 Grand Prix silničních motocyklů. Hodinu a čtyřicet minut si zde můžeme vychutnávat v často velmi dramatických záběrech dobrodružství soupeřících pilotů silných strojů. Řvaní motorů, napětí, adrenalin a do toho psychedelická muzika. Zážitek, který hned tak nenajdete. V hlavních rolích – legendy motocyklového sportu, Australan Jack Findlay a Ital Giacomo Agostini. Film byl uveden do kin a TV v roce 1971 a režisér za něj roku 1972 získal francouzskou Cenu Jeana-Viga za „kvalitu režie a nezávislost jeho ducha“. Ve snímku můžeme vidět i naši značku Jawa.
Na album si posluchač musel počkat. Vydal je francouzský Philips v roce 1972 s plným názvem Continental Circus – musique par GONG avec Daevid Allen. Další vydání bylo uskutečněno až v létech 1975 a 1979, opět Philips. Pak dlouho nic, ani éra CD nepřináší mnoho možností, neboť jediné oficiální vydání bylo roku 1994 na značce Mantra, taktéž Francie. A to je vlastně všechno, pokud pominu pár pirátských edic. Vzhledem k distribuci nosičů primárně ve Francii nemělo mnoho Allenofilů dlouho možnost nahrávku slyšet.
Co na ní vlastně najdeme? Zcela unikátní muziku především. Skupina zde vůbec nepoužívá klávesové nástroje a vyhýbá se svým space hříčkám. Všechno je situováno do neurvalého psychedelického tripu, kterému dominuje divoká kytarová hra, sem tam saxofon. Texty jsou místo mimozemšťanů tematizovány okolnostmi kolem závodníků a závodění. První skladba Blues For Findlay je pořádný fuzzy guitar nářez, kde se za doprovodu svižné rytmiky dostavuje několik vln silných gradací. Tato skladba je mistrovský kus a dokáže posluchače vstřebat, vtáhnout a pěkně zhypnotizovat. Allen v ní deklamuje „Time is your life, time is your wife, time is your world…“
Další pamětihodný track na desce je kompozice číslo 3., neboli otvírák B strany What Do You Want? Ta nám pro změnu nakládá pořádnou masáž pěkně napumpovanou basou. Tady jsou z hudby výrazně cítit PINK FLOYD z doby post Pompeyovské a pre Meddleyovské. Právě mystická uhrančivost nálady vzbuzené touto skladbou se s nimi může rovnat. Veškeré zvuky, na pozdějších albech hrané syntezátory, zde vyluzují kytary. Zpěv se tu ozve jen sporadicky, zato si můžeme užít všech možných kvílivých a táhlých elektrických rytmů a vibrací a jejich ozvěn v kosmických šepotech paní Gilli Smyth. Je to ohromná a elektrizující síla, která v závěru nenápadně, ale o to účinněji, nasazuje majestátní finiš a stává se z ní solidní rockec, jako z hipisáckého San Francisca.
Tím však nabídka originální hudby končí, což je docela škoda. Zbytek desky tvoří jen nehudební směsice zvuků, dvojka Continental Circus World, a závěrečná instrumentální verze skladby Blues For Findlay. V té prvně jmenované se nám představí francouzsky mluvící hlasatel, povzbuzující a křičící diváci, kulisa projíždějících závodních strojů, taky nějaká dechovka. V pozadí se občas vynořují a zanořují vazbící kytary, ejhle, ona je to pořád skladba Blues For Findlay, roztrhaná na malé kousky, které vlají v turbulencích a vírech za projíždějícími závodníky. Kompozici je tak možno vnímat jako koláž zvukových dojmů ze závodu a je celkem působivá. No, a ta zmíněná instrumentálka je sice dobrá, ale jde jen o mírně zkrácenou podobu první skladby. Moc nového toho až na pár saxofonových a kytarových vyhrávek nepřináší, pokud jsem si dokázal všimnout.
Deska se mi líbí hodně, to je nepopiratelný fakt. Jsem z ní dlouhodobě nadšený, a to i přese všechny výhrady, které uvádím. Jsou to jiní GONG, přitom pořád sví. Takhle tvrdě a rockově nikdy jindy nehráli, už proto stojí za poslech. Tento druh odlišného hudebního vyjádření jim prostě jde také náramně. Současně se tímto počinem kapela řadí po bok autorů skutečně vydařených rockových soundtracků, kterých není mnoho. Dílo také oplývá příchutí vzácnosti a nedostupnosti, což mu dodává na jisté atraktivitě. Dávám takovou slabší čtyřku, ale dávám ji s nadšením, protože tahle muzička mě dostala. Vřele doporučuji k poslechu.
» ostatní recenze alba Gong - Continental Circus (Soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Gong
Gong / Camembert Electrique (1971)
U výtvorů této hudební kategorie nebývá hodnocení právě jednoduché. Avantgarda říznutá francouzskou ulítlostí je záležitost dlouhodobějšího naladění a řekněme určité posluchačské konstelace. Jinak hrozí, že i kvalitní album nebude přijato pozitivně, což by byla škoda.
GONG se svými tituly z počátečného tvůrčího období dostávají od canterburského pojetí hudby až někam k experimentálnímu jazz rocku. Svůj rockový styl dokážou v každé skladbě obohatit o jinou přísadu. Někde slyším RIO, jinde temný mysticizmus, tam zase acid folk, je toho nepřeberně, vše v imponujícím hávu Allenovského originálního ducha.
Camembert Electrique je dílo z fiktivní planety „Gong“, k němuž se dostáváme prostřednictvím imaginárního rádia „Gnome“. Mix francouzštiny s angličtinou, ostrých a tvrdých rytmických pasáží v kontrastu s free kvílivými elektrickými fragmenty efektů, provedený ve velkoryse nespoutaném prostředí, působí hodně nadsmyslově. Pokud máte rádi Kevina AYERSe a The SOFT MACHINE, měl by vám sednout i Daevid Allen & Company. A naopak.
Z některých skladeb cítím spíše atavistický způsob nakládání s tempy a melodiemi, s harmonickými motivy, jindy zase tuším rafinovaně přisprostle syrový záměr, jako v Dynamite: I Am Your Animal. Žánrový rámec je vcelku nezachytitelný, jsou to prostě GONG, zde v plné síle a vrcholné formě. V budoucích létech byla jejich energie zjemněna do vcelku kultivovaného a standardního jazz rocku, tady si ještě můžeme užívat pěkně žhavého sopečného magmatu. Jejich halucinogenní psychedelie se rovná skřípajícímu rezavému řetězu, který se houpá nad propastí, jejíhož dna nelze dohlédnout.
Musím říci, že pod nesnadno přístupnou maskou se skrývá nevšedně podaný materiál s vysokou kvalitou. Jeho životnost je mimo jiné dána i nastaveným stupněm obtížnosti objevování. Dá se vysledovat přímá úměra mezi počtem poslechů a silou zapůsobení na posluchačovo nitro. Nepředstavitelně pestrá kakofonie hemžících se zvuků, výkřiků, žvatlání, rytmů, úryvků, ruchů, zde tvoří náramně působivý celek. Nic pro slabé povahy, vstup jen pro připravené, nebo pomatené.
Ten, kdo je zvyklý na rock v jeho standardnějším provedení, bude zpočátku asi nejvíce upoután prvními dvěma delšími skladbami. V těch pozdějších začíná na albu poněkud více přituhovat. Kdo chce, může tam slyšet i Zappovštinu, nebo space psychedelii v songu Fohat Digs Holes In Space. Vůbec tematika mimozemských civilizací byla GONG blízká a jejich zvukové ztvárnění velmi přesvědčivé. Pel 70. let nelze setřít, a proto spoustu kouzelných přitemnělých zákoutí s tajemnou atmosférou už dnes nikdo neumí napodobit. Čas oponou trhnul.
Hodnotím jako roztodivné a neučesané dílo. Relaxovat by u něj mohl jen blázen, ale o to právě jde. Bezesporu – BOMBA, plná vysoko jakostního ekrazitu!
» ostatní recenze alba Gong - Camembert Electrique
» popis a diskografie skupiny Gong
10cc / The Original Soundtrack (1975)
Zvláštní deska, ke které jsem se dostala náhodou. Skupinu jsem znala jen podle pár písniček (ta nejznámější je právě tady) a bez velkého přemýšlení jsem si je řadila někam do první půlky devadesátek. Vročení alba mě skutečně překvapilo a první poslech zmátl. Připadalo mi nepřehledné, přecpané.
Vnímala jsem stylizaci a nadsázku. Stylizaci do doby kabaretních výstupů, světel velkoměsta, zlaté éry stříbrného plátna - tento dojem posiluje černobíle laděný retro obal. Nadsázku v tom, že jde o soundtrack k neexistujícímu filmu, hru s významy. Rozpor mezi způsobem podání a sdělením je přítomný i v hitové I'm Not In Love, pod cituplným plynutím "hezké písničky" je ukrytý dosti podivný příběh se skvrnou na zdi. Celkově jsem měla dojem parodie na něco, co neznám, takže jen koukám a nechápu.
Po nějakém čase jsem do alba pronikla a začala si poslech užívat, hlouběji mě ale do drápků nechytlo. A vlastně pořád jsem zmatená jak Goro před Tokiem. Přemýšlím, odkud tohle do roku 1975 spadlo, vůbec mi tam nepasují. Z celkového toku mi nakonec kromě úvodní delší skladby (upřímně, nebýt po ní výrazný záchytný bod, nespoléhala bych na sebe, že poznám, kde končí) utkvěla hluboká moudrost o tom, že život je minestrone.
Obě skladby sázejí na silnou koncentraci výrazných ingrediencí a prožitků, zachycují člověka zasaženého přílivem podnětů. Jedna noc v Paříži je jako rok někde jinde, v jednom kotlíku polévky máme Pepka, Mickeyho, Tádž Mahal i Babylon. Když procházím jednotlivé skladby, vybavuje se mi ještě závěrečná The Film Of My Love s vemlouvavostí pouličního hudebníka v přímořském městečku. Kolem a kolem ale v tomhle moři pořád dost tonu.
10cc vtáhli na nevelkou plochu obří množství podnětů, nápadů, stylů. Znějí nadčasově, překračují pocitově dobu svého vzniku, současně různými reminiscencemi sahají až někam do třicátých let. Hudebně se blíží artrockovým postupům, pro ingredience ale sahají spíš do popkultury. Ráda jsem album poznala, k dalšímu objevování tvorby 10cc mě ale nenalákalo.
» ostatní recenze alba 10cc - The Original Soundtrack
» popis a diskografie skupiny 10cc
Nice, The / The Thoughts of Emerlist Davjack (1967)
Emerson, Lake & Palmer patrí k mojim najobľúbenejším kapelám vôbec. Keď som prepadol čaru muziky zo zlatej éry rocku, považoval som túto rockovú fúziu s klasickou hudbou za niečo neskutočné. Carl Palmer je dodnes mojim najväčším bubeníckym vzorom. Otec mal na VHS nahratý koncert, na ktorom kapela hrala skladbu Rondo. Miloval som ju, a tak som si postupne kupoval cédečka kapely, reku, niekde byť musí. A nebola! Napokon som zistil, že je to pozostatok Emersonovej niekdajšej skupiny The Nice. Logicky, musel som ju počuť! Ako na truc, zohnal som iba koncertný album Five Bridges, kde Rondo nebolo... Od 90. rokov uplynulo pár dekád a The Nice mám komplet. Vlastním dvojdiskový „výber“ The Immediate Collection (1999), ktorý obsahuje prakticky chronologicky zoradené skladby z prvých troch albumov a okolité nevydané single. A dnes som si povedal, že je čas pripomenúť debut tejto fenomenálnej kapely. Aký je?
Od Flower Kings Of Flies po The Cry Of Eugene je to zaujímavá jazda po psychedelicky zaonačenej klasikou ovplyvnenej hudbe. Nechýbajú pomerne ostré rockové vypaľovačky (Bonnie K, War And Peace), kombinácia klávesov a gitary tu funguje na jednotku, pričom rytmika Davison-Jackson patrila v 60. rokoch k tým najlepším na planéte. Samozrejme, kľúčovým kúskom je viac ako osemminútové Rondo. Asi nikdy sa mi neomrzí! Ale milujem aj tie prekvapivo melodické spevné pesničky á la Flower Kings Of Flies, Thoughts Of Emerlist Davejack alebo melancholickú The Cry Of Eugene. A taká Tantalising Maggie núka punk ako vyšitý! Kto sa vyžíva v psychedelickom šepkaní, určite si zamiluje skladbu Dawn.
Z bonusov sú zaujímavé tri kúsky. Béčko singla Azrael (Angel Of Death) je klasický príklad proto hard rocku, gitarista O’List mal na kapelu veľký vplyv a možno je škoda, že nevydržal v zostave dlhšie. Diamond Hard Blue Apples Of The Moon je príjemný, ale zabudnuteľný popík á la Beatles. A America? To je smršť, classical rock vo svojej najlepšej podobe!
Z roka 1967 nepoznám lepšiu nahrávku, v podstate zhrnula všetko podstatné (azda len tomu blues sa programovo vyhla) a pridala aj vlastný pohľad na možnosti koláže klasiky do rockovej muziky. Súhlasíte?
» ostatní recenze alba Nice, The - The Thoughts of Emerlist Davjack
» popis a diskografie skupiny Nice, The
Gong / Magick Brother (1969)
| 19.03.2024 | Skupiny, které vznikaly uvnitř různých komunit, byly často nějakým způsobem potrhlé. Na jimi produkované hudbě byl dosti znatelný efekt vlastních pravidel, platných pro specificky utvořenou společnost. Leckdy zmíněná potrhlost bránila širšímu vstoupení ve známost, na druhou stranu dovolovala získat určitý pocit soběstačnosti. Občas se povedlo získat takovému souboru, díky jeho neobvyklosti, až kultovní status.
Asi nemá valného smyslu vkládat na tomto místě úvahu o vlivu charakteru komunity na vlastní hudbu. To bych konkrétně u GONG musel dospět k docela pikantním závěrům. Neboť, co si pomyslet o lidech, kteří do textů vloží jednak good vibrations, jednak propracovanou fikci o mimozemském národě, jež se stane nosným tématem, a to vše doplní explicitně vyzývavou erotickou tematikou, kdy se pro „fuck“ nikdy nejde daleko. Docela by mne zajímalo, jak se s tím vyrovnávala tehdejší cenzura, neboť na přelomu 60. a 70. let byly vážné problémy i s daleko jemnějšími projevy. Je patrné, že ve Francii byli prostě liberálnější, než ve zbytku světa.
Ale zpět k nahrávce. Už na této prvotině se před námi otevírá bohaté prostředí planety Gong, což je země „The Kingdom Of The Pothead Pixies“, v níž nás provádí „Captain Capricorne“. Daevid Allen, Australan a světoběžník, jedna z nejpozoruhodnějších figur na rockové scéně vůbec, tu spolu s Gilli Smyth spřádá hudbu ne nepodobnou Syd Barrettovským sólovým elpíčkům. Allen má i podobně zabarvený hlas. Dalším GONGovským poznávacím znakem je bohatě ilustrovaná grafická tvář nahrávky. Zde se poprvé představuje neuměle naivní kreslířství používající jen černé obrysové linie na bílém podkladě, bez stínování a dalších technik, zato se spoustou textu, komixových bublin, vtipů a narážek. Tento osobitý způsob komentování témat byl zachován na všech dalších albech GONG, kde působili Allen a Smyth. Zvláštní projev stylu grafické úpravy ke GONG docela sedí, ale je potřeba si na něj zvyknout.
Hudba poněkud pokulhává. Máme tu vcelku bezvýrazné písničky, poloakustické a docela umírněné. Najdeme jen pár zárodků bláznivin, které dosáhly plného rozvoje na následujících albech, aby byly posléze volně rozpouštěny v oceánu nekontrolované space mánie na albech pozdějších. Skutečnost, že se na tomto titulu nachází psycho space whispering pouze v úvodní skladbě, považuji za významný klad. Zbytek desky nevybočuje z tehdejších zvyklostí, řekl bych dokonce, že v avantgardnosti překvapivě zaostává, pokud srovnám s například s PINK FLOYD – The Piper At The Gates Of Dawn (1967). Mezi skladbami zaujmou anglicko francouzsky provedené nehudební vsuvky, občas se tu a tam objeví zajímavý motiv, použití nástroje, přechod, atd. Pár nelibozvučných experimentů nepřesahuje rámec snesitelnosti, takže snad až na Princess Dreaming nic neobtěžuje. Není zde žádná výrazná ani zajímavá skladba, jen náznaky.
Pokud hledám nějaký důvod, abych albu udělil alespoň tři hvězdičky, zjišťuji, že tu není. Mírně podprůměrná deska, bez jiskry a vzpruhy. Že by to bylo způsobeno autorstvím, a to úplně všech skladeb bez výjimky, od madame Smyth? Těžko, když ve skutečnosti skladby napsal Allen a autorství ze smluvních důvodů na ni jen převedl. Však také Gilli Smyth se na dalších albech skladby připisují jen okrajově. Spíše je dojem vyvolán okolnostmi, za kterých muzika vznikala, neboť road trip přes půl Evropy zpestřený množstvím excesů musel být všestranně vyčerpávající. Celkově hudba zde působí unaveně, pokusy o zpestření vulgárními texty a libidózním vzdycháním moc nefungují, dvě hvězdy jsou tak akorát.
» ostatní recenze alba Gong - Magick Brother
» popis a diskografie skupiny Gong
Clapton, Eric / Slowhand (1977)
Clapton vydal za svoji kariéru řadu skvělých opusů, ale co do studiovky mě oslnil právě tímto kouskem. Směle říkám, že Slowhand je jeho vrchol. Mě se líbí jeho hudba po celou jeho kariéru, klidně i jeho osmdesátá léta můžu i když milovníkům blues příjdou přímo šílené.
Jestli Eric je v něčem mistr, tak jsou to předělávky jiných autorů. Tím samozdřejmě nechci nijak shazovat jeho komponování. To vůbec ne, ale jen to konstatuji. A pak je tu ještě jeden Eric, který je v oboru coverů taky velmi dobrý - Eric Johnson
Album otvírá nesmrtelný Cocaine. Je to cover J.J. Calea a myslím, že kdyby tuhle věcičku Eric neudělal po svém, nejspíš by jako originál zapadla do zatarcena někde v hudební historii.
Hned další nádhera je balada Wonderful Tonight.
Clapton jako hlavní zpěvák si pozval na nahrávání i ženský vokál v podání Marcy Levy. Ukázkově jim to zpívá ve countryově laděné Lay Down Sally a nejenom v této písni.
Následuje parádní bluesovka Next Time You See Her a potom pohodová balada We're All the Way s nádhernou snivou melodií.
The Core je pěvecký duet Claptona a Levy. Rychlá řízná bluesrockovka je na albu nejdelší kousek. Má přes osm minut a hodně se tu sóluje. Na sax hraje Mel Collins.
May You Never je další cover. Řadím ho k nejslabšímu místu na desce.
Náprava za toto nevydaření je hned v zápětí. Song Mean Old Frisco je zemité blues jako brno. Plasticky vidím před sebou partu starých černých bluesmanů někde v americkém venkovském baru.
Závěrečná Peaches and Diesel je jakýsi instrumentální pokračovatel skladby Wonderful Tonight. Není úplně stejná, ale je dosti podobná tomuto hitu.
Eric nahrál svůj majstrštych. Naprosto jasných *****z*****
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Slowhand
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
Cactus / 'Ot 'N' Sweaty (1972)
Po troch štúdiových albumoch opustili kapelu Cactus dvaja hráči, spevák Rusty Day a gitarista Jim McCarty. Rytmická úderka Appice-Bogert nelenila a prijala hneď trojicu hudobníkov, s ktorými nahrala polovične koncertný album ‘Ot ‘N’ Sweaty, ktorý vyšiel v roku 1972.
Za mikrofón sa postavil vynikajúci Pete French, ktorého výkon na albumoch z roka 1971 In Hearing Of od Atomic Rooster a Growers Of Mushroom od Leaf Hound milujem. Gitary sa chopil Werner Fritzschings a do kapely vnikli aj klávesy, ktoré mal na starosti Duane Hitchings.
Dňa 3. apríla 1972 vystúpila nová zostava na Mar y Sol Pop Festivale v Portoriku, ktorý, mimochodom musel byť super. Emerson, Lake & Palmer majú z tejto udalosti jeden z najlepších bootlegov, aký som kedy počul. Cactus zo svojho vystúpenia zaradili na a-stranu platne tri skladby. Druhú stranu platne nahrali v štúdiách v New Yorku a výsledok sa dostavil:
Album je podľa mňa dosť nesúrodý. Nie hudobne. Stále tu máme ten najtvrdší blues-hard rock, aký sa v tých dobách hrával. Paradoxne bol prvým, ktorý som od kapely počul vcelku, po best ofke. Koncertná časť je dokonalá. Swim je skladba z debutu, tú hádam ani nejde pokaziť. Bad Mother Boogie je svižná jazda, aké kapela vždy vedela na jednotku. Podobne hrávali aj ZZ Top v časoch, keď ešte za niečo stáli. Dlhočizný rokenrolový jam sessions Our Lil Rock-N-Roll Thing je rovnako skvelý. Kapela prosto na pódiu improvizovala a dobre sa bavila. A mňa tiež baví.
Štúdiovú časť otvára jedna z najlepších hardrockových peciek histórie modernej hudby, a síce Bad Stuff. Je škoda, že zvyšok pôsobí skoro bezradne. Bringing Me Down je skôr pohodová klavírna záležitosť, nikdy ma však hlbšie nezasiahla. Bedroom Mazurka je názov, ktorý ma pri prvom strete s kapelou zaujal a bol som zvedavý, o čo ide. A je to melodicky prívetivý blues rock. A tak ma väčšmi chytá až epicky sa tváriaca Telling You. Po Bad Stuff je to jediná štúdiová vec, ktorú by som zaradil na nejaký svoj vlastnoručný výber. Ozaj, opilecká coda Underneath The Arches nestojí za zmienku.
Album ‘Ot ‘N’ Sweaty je dobrý príklad ostrej staromilskej muziky, ktorý však nedosahuje úrovne predchádzajúcich eposov. Mám ho rád aj tak.
» ostatní recenze alba Cactus - 'Ot 'N' Sweaty
» popis a diskografie skupiny Cactus
Tangent / The Slow Rust of Forgotten Machinery (2017)
Poezie skládky plné odložených, polorozpadlých vynálezů. The Tangent rezignovali na snahu vtisknout osmdesátiminutovému hudebnímu koláči jednotící tvář. Hopkají z nápadu na nápad a světe div se, album se díky tomu dá velice dobře vnímat, i když celý obraz drží pohromadě vlastně jen rám, aby se nepřelil do pokoje, a potom taky společensky angažovaná témata skladeb. Hudebně se tady doplňuje rozevláté, lehounké cvrlikání klávesových vyhrávek, zpěv s hutností a texturou přírodního dřeva ("neotesaný" je zde kompliment!), důmyslné klouby jazzových rytmických postupů a plné tělo progrockové melodiky.
Jádrem desky je pro mě The Sad Story of Lead and Astatine, podobenství dvou chemických prvků. Moje chabé znalosti chemie mi brání určit, jestli jsou olovo a astatin vzájemně neslučitelné, nebo spolu mají nějaký jiný problém, každopádně jsou užity jen v názvu, písnička je o dvou přátelích, kteří se rozhádali kvůli blíže neurčené aktuální otázce - znáte ty debaty, které mezi lidmi hloubí příkopy. Skladba je teskná, naráží na nemožnost skutečně porozumět perspektivě druhého člověka, prosvítají jí i vzpomínky na staré časy a společné zážitky.
Napadá mě, že podobná zkušenost, kterou v posledních letech udělal snad každý, vedla The Tangent k tomu, že různé hudební motivy nechávají vedle sebe spíš jen volně existovat, pozorují a zobrazují rozdrolenou tvář dnešního světa, aniž by se rozpory pokoušeli nějak "řešit". Překonávají je plynulostí a krásou hudebního toku, který je nesmírně proměnlivý, plný různých nálad a působivé atmosféry. V pozvolnějším duchu se nese ještě úvodní Two Rope Swings, příběh dvou houpaček na opačných koncích světa. Každá z nich má své dítě, které sní o dálce. Do africké krajiny ovšem brzy ironicky vpadnou moderní vynálezy... a pak zase zmizí, nechávají za sebou trosky a zárodky nepokojů.
Vedle toho jsou tu i skladby nadupané textem a tempem: "skoro titulní" Slow Rust klipovitě střídá scény a uvažuje nad střípky příběhů, jejichž porci člověk bezmyšlenkovitě spořádá během pár minut, když otevře noviny nebo internet. A Few Steps Down The Wrong Road se prostřednictvím historické paralely vypořádává s populismem, střídají se tu recitativní pasáže a plným hlasem zpívané davové unisono. Tak hluboko v sobě máme touhu po jednotě, že nás nutí ukazovat prstem na domnělé černé ovce, hledat viníky v touze po návratu ztraceného ráje.
Instrumentální druhou skladbu a kratší závěrečný kus vnímám i po opakovaných posleších jako vycpávky, které mi v uchu příliš neutkvěly. Necítím ale pokušení je přeskakovat, nějak k celku patří. Hluchá, prázdná místa a období, nelogická hnutí mysli, příjemnost postrádající podněty. Jo, tohle je taky život. The Tangent posluchačům nabízejí vyzrálý, zábavný a inspirativní kusanec muziky, který se mi obtisknul do duše s nečekanou jasností. Dokonce mi ani nevadí, že jim tam chvílemi zpívá baba. Lepší důkaz mimořádné kvality v mém osobním arzenálu měřících přístrojů sotva najdu, takže: plný počet.
» ostatní recenze alba Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
» popis a diskografie skupiny Tangent