Naposledy přidané recenze
Megaton / Megaton (1971)
| 16.10.2024 | Megaton, album rovnomennej nemeckej skupiny, patrí k tým dielam, o ktorých básnia a snia mnohí rockoví archeológovia. Kúpil som si ho zhruba v dobe, keď som objavil stránky Progboardu. Zvláštne, že tu až donedávna nemal profil.
Chápem, že pred pätnástimi rokmi nebolo ľahké o ňom čokoľvek napísať, ešte ani len zostavu nikto na internete nepoznal. Doba sa, našťastie, zmenila a ja o tomto zabudnutom hardrockovom kúsku môžem konečne čosi napísať.
Album z roka 1971 bol typickým štúdiovým projektom, na ktorom sa zišli rôzni štúdioví hudobníci a azda kvôli právam svoju totožnosť utajili. V Nemecku sa to dialo pravidelne. Spomeňme si na azda najznámejší prípad – spojenie Kena Henskelyho a kapely Virus v projekte Weed. Megaton bol projekt Lesa Humphriesa, využil dvoch Britov (speváka Jimmyho Bilsburyho a bubeníka Barryho Reevesa) a dvoch štúdiových harcovníkov z Lucifer’s Friend (basáka Bennyho Bendorfa a gitaristu Petra Hessleina), aby spáchal desať rezkých hardrockových skladieb.
Materiál je priam rádiovo priaznivý, žiadna skladba nepresiahne päť minút a aj tie štyri minúty dosiahnu len dve. Jednoduché gitarové vypaľovačky s chripľavým spevákom za mikrofónom ma bavia v miere, ktorú obvykle dosahujem iba pri srdcových záležitostiach. V dobách, kedy som sa snažil vstrebať čo najviac neznámych kapiel zo 70. rokov a osobitne nemeckú scénu, ktorá bola pre môjho otca niečo ako voľná vstupenka do sveta za Železnou oponou, ma Megaton zaujal na prvé vypočutie a už mu to ostalo.
Skladby nehýria originalitou, taká Niagara je sťaby Whole Lotta Love. Kto má rád glam, ten si tu tiež nájde to svoje (Out Of Your Own Little World). No a čo by to bolo za hard rock bez bluesového shuffle? Woman I’m Gonna Make You Mine by tu veru chýbala! Osobne sa mi najviac páči spevná temnota Wanna Be A Hero, temná záležitosť Fairy Tale Song, a ani hypnotická pecka Man In An Aeroplane nie je na zahodenie.
Čo mi, naopak, prekáža, sú perkusie v skladbe Carry It On To The End. Tieto plážové reminiscincie na Karibik nemusím. Našťastie je to len jediná výnimka spomedzi parádnych vypaľovačiek.
Vynikajúci priamočiary gitarový hardrock z počiatku 70. rokov, ako by som mohol nemať rád Megaton? Jasné, že je to skvelá záležitosť, však ju vyskúšajte!
» ostatní recenze alba Megaton - Megaton
» popis a diskografie skupiny Megaton
Anderson, Jon / Jon Anderson & The Band Geeks - True (2024)
| 13.10.2024 | Cvrlikají si pomalu i vrabci na střeše, že je tohle album výtečné, ale k recenzi se nikdo nemá. Chopím se jí tedy, i když to bude spíš povídání o tom, jak deska vznikla. Což nakonec s její kvalitou souvisí. Příznivé ohlasy zdůrazňují, že se tady probudil k životu étos starých Yes, těch "pravých". Současně jde o Andersonovu desku. I když se z jeho (bohaté a proměnlivé) sólové diskografie vymyká kompoziční propracovaností a rockovým drajvem, přesto tu najdeme jeho typické osobní znaky - názvuky world music, světelné bytosti, relativně přímočaré osobní texty nebo otřesně kýčovitý obal. Kudy se tam tedy dostali ti Yes?
Přes kapelu, která existovala roky, než je Andersonově pozornosti doporučil jeho blízký spolupracovník. Mezi jiným měli v repertoáru cover verze Yes a Jon se s nimi domluvil na krátkém turné, pro které vybral ty největší fláky jako The Gates of Delirium, aby se vidělo. Brzy bylo všem jasné, že tady se děje něco významného, sedí to dohromady. Vynikající muzikanti, kterým klasický prog přešel do krve natolik, že jsou schopni v jeho duchu komponovat, aniž by to znělo jako vykrádání. Obrovská osobní angažovanost a nadšení, které se promítá do živé energie desky. A něco mezi nebem a zemí...
Album je svým způsobem důkazem, že modlitby mohou být vyslyšeny. Člověka, který důvěřuje a zůstává otevřený, nakonec život (nebo vesmír) překvapí a přihraje mu v pravý čas do cesty přesně to, co potřebuje. Po vlně kladných ohlasů už Jon říká v rozhovorech naprosto otevřeně: "Tohle jsou Yes, které jsem si vždycky přál." Mluví také o tom, jak si na procházkách představuje, že ho za jednu ruku drží Chris a za druhou Alan a jsou šťastní, že jejich odkaz takto ožil. Píseň Still a Friend je o tom, že odloučení ani smrt nehrají roli, neruší blízkost: "Jsme sen, který se děje stále znovu. Jsi obloha, která mi zpívá tuto píseň. Jsi láska, která se pořád vrací. Oceán, po němž se denně plavím. Představ si, že si to můžeš představit celé znovu... Je to jen stav mysli. Pořád jsi můj přítel."
To je doják, co? Dojemných momentů je na albu víc, ještě silnější je ale radost, rozmach, vzlet. Je to šťastná deska. Někdy se zkrátka věci takhle sejdou... První singl True Messenger, který album otevírá, mě přitom zvlášť nezaujal, leda snad nebývalou energičností, která kontrastovala s rozvolněným trylkováním velké části Jonových sólovek, které tonou v duhové mlze bez většího kontaktu s realitou. Tohle bylo zemitější, rocková písnička, dalo by se říct.
Přesvědčil mě ale až souvislý poslech alba, z něhož se mi nejprve vyloupla třetí Counties And Countries s působivou gradací a zejména překrásná rozsáhlá Once Upon a Dream. Ta se zrodila z mantry, kterou hlas opakuje na začátku i ve střední ztišené části. "Stačí se potloukat kolem, hledat. Stačí se rozhlížet, zkoušet..." Nárazové komponování, u kterého byl Anderson většinou přítomen pouze online a jednotlivé nápady různých členů se postupně vrství, překvapivě dobře sedí k rozkošatělé a vnitřně pestré kompozici, pomáhá evokovat cosi nekonečně rozmanitého, prostorného, přesahujícího jednotlivou lidskou mysl.
Později mě zaujala také třeba právě už zmíněná Still a Friend, která se z rozvážného kroku odpíchne k nebesům, nebo následující celkově klidnější Make It Right. Trochu moc citově přímočará je na mě závěrečná Thank God ("díky bohu, že jsem doma, díky bohu, že tě mám..."), ale jako tečka k albu sedí. Líbí se mi, že jsem desku nemusela nějak programově "naposlouchávat", zkrátka se mi líbila a chtěla jsem ji slyšet stále znovu. Z jednotlivých pasáží přirozeně vyvstal celek, kompaktní a vnitřně členitý, a z něj se zase vynořily jednotlivé písničky, které si ráda poslechnu i samostatně. Myslím při nich na všechno, co mi hudba Yes dala (asi nejvíc mi na mysli tane album The Ladder), a ze srdce Jonovi přeju, že se téhle chvíle ve zdraví a síle dožil.
Po Hackettových projektech další připomínka, že duch kapely nemusí vždy přebývat tam, kde zůstalo jméno, a společně s turné Beat, což jsou King Crimson bez Frippa (s jeho plnou podporou), vlaštovka, která nám říká, že artoví a progresivní velikáni vyorali brázdu, do níž je možno sít i o půl století později.
» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Jon Anderson & The Band Geeks - True
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon
Cobham, Billy / The Traveller (1994)
| 13.10.2024 | Bubeník světového formátu Billy Cobham neúnavně vydává i v devadesátých letech jedno album za druhým. Jeho nejlepší časy sice skončily - mám na mysli sedmdesátá léta, ale nutno uznat, že tohoto muzikanta a skladatele invence rozhodně neopouští.
The Traveller není nijak zvlášť super nahrávka. Není to ale ani žádný propadák, co se nedá poslouchat. Milovníci jazzových fůzí by si zde mohli najít to své. Jako první věc se předvádí velmi nápaditá skladba Alfa Waves. Skladba má zajímavou melodii a o hudební výkony není nouze. Skladba na druhém postu je zpívaná od Carole Rowley. Zpěvačka spolupracovala taky např. s Peterem Gabrielem nebo s Mickem Jaggerem. Zde na The Traveller zanechala vokální stopu ve třech skladbách. TT je první album od roku 1979 /album B.C./, kde Billy použil opět zpěvu.
Ve vší všeobecnosti popíšu pouze náladu a zvuk nahrávky. Jednotlivé tracky rozebírat nebudu. The Traveller oproti svým pěti předchůdcům vsadil na komornější náladu hlavně v první půli alba. Ve druhé části, od skladby Fragolino se deska probouzí k životu a je dravější a poslední dva tracky si to smaží rychlostí formule 1. Syntezátory na albu, které ještě nedávno dominovaly deskám před, tady ustoupily do pozadí a předvádí spíše podpůrnou roli pro dokreslení. S klávesových nástrojů hraje prim především piáno. Co se týče kytarových partů, kytarista Peter Wölpl kombinuje elektriky s akustikama. Basová linka není v popředí jako třeba na již zmíněném albu B.C., ale rovněž se nedá říct, že by se ztatila v nějaké skrumáži not. Billyho Cobhama a jeho baterii bicích podporuje perkusionista Nippy Noya. Ten se už předvedl na Billyho desce Incoming /1989/.
Je moc dobře, že se The Traveller vydal trochu jiným směrem. Cobham opět dokazuje svůj široký skladatelský záběr a i jako producent se předvedl hodně vysoko. TT nepatří mezi moje srdcovky, ale rád si ho poslechnu. Těch necelých 68 minut je vždy fajn čas, strávený s tímto dílem. Na čtyři hvězdy to nevidím, ale na hodně silné ***z***** to určitě je.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Traveller
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Cranberries, The / To the Faithful Departed (1996)
Ať žije Irsko!
Super kytarová muzika. Zajímavá, posloucháte-li pozorně, a je příjemná, posloucháte-li jako kulisu, třeba když řídíte. Dobrý zvuk. Pro mě prima mix bytelného rocku místy s až popíkovou melodičností. Možná méně novátorské, než předchozí 2 alba. Doloresin hlas dominuje zvuku – silný, ohebný, strhující, zranitelný, místy frustrovaný, místy sebevědomý, málo - čas od času - snad i šťastný.
Hned v otvíráku Hollywood vás chytí impresivní aranž se zkresleným, naboosterovaným zvukem kytary, do kterého se začíná ozývat vokál Dolores. Ne, náš pokoj není žádná krása, žádný Hollywood. Na desce je mnoho hitů, často zněly na rockových rádiích té doby – Salvation sdílí obavy rodičů, jejichž potomci jsou na heroinu – ne není to žádná záchrana. Další hit, pomalá When You're Gone je o prázdnotě a osamění, když tu nejsi. Další, I'm Free to Decide, je o emancipaci. Dojmy ze setkání s homeless obyvatelem New Yorku, zraněným ve vietnamské válce, pro čísi politické a územní ambice, líčí jemná War Child. Stopa 6 - Forever Yellow Skies mě hodně baví. Je pěkně rychlá, založená na perfektní rytmice, s doprovodnými vyhrávkami kytary ve stylu U2. The Rebels, patří k tomu nejlepšímu na desce. Klidná verze a vypjatý refrén. Když byli mladí teenageři s černými nehty, moc nebojovali … a ptají se, jsou-li lepší jako zralejší (ano, považuju schopnost sebereflexe za velkou hodnotu). I Just Shot John Lennon – neměl chodit ven, říká jeho vrah. Je hodně rychlá, je zde snad i vliv grunge. Electric Blue – Bože, měl bys vědět, že jsem tu a že tě miluju. Klasicky vypjatá skladba v typickém hávu zvuku kapely. Dolores dominuje nad kytarami i klávesami. Další část CD se zdá být klidnější, komornější. Vzpomínky na Kurta Cobaina, J.F.K. – kde jste? Přetrváváte v nás se zpívá v I´m Still Remembering. Budeš si pamatovat mou tvář, ty šaty, rtěnku, co jsem měla, tu černou limuzínu a šampaňské, se zpívá ve valčíčkovitém Will You Remember, náladově i aranží trochu připomínající beatlesího Sgt. Peppera. Joe – komorní vzpomínka, jak jsme kráčeli v létě zlatým senem. Poslední kus původního formátu CD, reflexe války Bosně – Bosnia. Sarajevo, tak nevlídné – kdy sem napochodují svatí? (When Do The Saints Go Marching In?) zazní v textu. V jejím závěru rozpoznávám úryvek klasické ukolébavky Antona Rubinsteina).
Bonusy na vydání The Complete Sessions 1996-1997 (je jich 5) jsou celkem fajn. Je tu např. žívý duet Dolores s Pavarottim, dle mého ale nepříliš zapadající k vyznění alba – Schubertova Ave Maria, a slušně střižená, nicméně ne moc zajímavá verze hitu Fleetwood Mac Go Your Own Way. Vrchol je ale závěrečné číslo God Be With You [From the DeVil's Own], se ozývají tu názvuky irského folklóru (krásné housličky). To je nádherné, obohacuje původní CD, a je vlastně lepším, trochu temným a hodně dramatickým vrcholem, než Bosnia na nerozšířeném vydání. Na třetím albu Cranberries nedošly nápady, byť je jaksi celkově klidnější (zvláště k závěru) a vycizelovanější. Uzavřu s Cranberries a jejich závěrečnou písní rozšířeného CD – Bože buď s Tebou (Irsko), a zároveň s citací otvíráku – Irsko není Hollywood. Cranberries nadmíru věrně popisují postmoderní svět (včetně Irska) 90. let, svým vlastním, velmi autentickým, zemitým (jak Irsko samo) rockovým způsobem. Inteligentním. Uvěřitelným. Tuším, že mnoho z Vás zde je asi nemusí, já ano, jsou to pravidelnější návštěvníci mých zvukových čidel. 5* (necelých) můžu dát.
» ostatní recenze alba Cranberries, The - To the Faithful Departed
» popis a diskografie skupiny Cranberries, The
Osbourne, Ozzy / Patient Number 9 (2022)
Nestává se zas tak často, aby zpěvák rockové kapely, který v jejích řadách doslova psal dějiny tohoto žánru, na sólové dráze předčil svůj mateřský soubor. Ozzymu Osbourneovi se tohle ve vztahu k Black Sabbath minimálně na klíčovém americkém trhu povedlo nejspíš i díky tomu, že vsadil na komerčně vděčnou podobu právě se rodícího heavy metalu a minimálně v prvních letech se mu dařilo nacházet kvalitní spoluhráče, kteří do nahrávek vložili své dovednosti a osobnosti.
O více než čtyřicet let později se se starým dobrým Ozzym nepojí o nic méně kontroverzí než v roce 1980. Už sice nepáchá na koncertech i mimo ně nepřístojnosti všeho druhu a coby abstinent od návykových látek nepůsobí jako neřízená střela, o to větší pozornost ale spousta fanoušků upírá na jeho zdravotní stav. Nabízí se taky otázka, jak velký vliv má Osbourne reálně na hudbu, která na jeho deskách vychází, a zda jeho jméno jen marketingově nezaštiťuje práci, na které měl ve studiu lví podíl někdo jiný. Deska Patient Number 9, se kterou se Ozzy představil v roce 2022, podle mě nabízí vcelku pozitivní odpovědi.
Hlavním tahákem alba je titulní skladba Patient Number 9 - poloha psychicky pošramoceného nešťastníka, kterého "likviduje" okolní systém, Ozzymu vždycky seděla. Melodicky jde o jasný hit, kterému svědčí i velmi štědrá sedmiminutová stopáž, dobrou práci odvádějí i podkresové elektronické linky. Všechno tu směřuje k perfektně vyladěným refrénům s oživujícími doprovodnými vokály, a když se v jednom z nich ozve arpeggio s nezaměnitelným tónem, jdou mi po zádech zimomřivky. Jeff Beck v téhle pecce zas tolik práce neodvedl (v podstatě doplnil několik sólových vyhrávek), ale v tom málu nechal kus duše. Výraznější roli dostal v postapokalyptické baladě A Thousand Shades, kde jeho konejšivě "pokvákávající" sólo nad lesem smyčců tvoří kontrapunkt ke smířlivému smutku zbytku skladby.
Z druhé poloviny cca hodinové kolekce mě hodně baví třeba kus Nothing Feels Right, od kterého se inspirační nit vine až někam do devadesátých let k albům Ozzmosis a Down to Earth, nebo hutná záležitost Degradation Rules s perfektní harmonikou. V ní se k Ozzymu připojil někdejší parťák z Black Sabbath Tony Iommi a podle mě se jim tu dařilo víc než v pomalém kusu No Escape from Now, ze kterého sabbathovský "mustr" kouká až příliš okatě. Povedly se i refrénovky Dead and Gone a Evil Shuffle nebo divočina Parasite s fuzzem prosycenou kytarou Zakka Wyldea.
Sám o sobě už by Ozzy Osbourne na dobrou desku nestačil, ten produkční tým a hromadu spolehlivých parťáků kolem sebe nemá jen tak náhodou. Na druhou stranu jeho zpěv a texty jsou natolik důležitou součástí celku, pro který mám vcelku pochvalná slova, že ani bez něj by to nešlo. Desky lákající na hvězdné hosty a variabilní sestavu kolem osvěčeného jádra začal po covidu vydávat kdekdo, v Ozzyho případě se podle mě zadařilo přijít s velmi solidní nahrávkou.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Patient Number 9
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
White, Lenny / Streamline (1978)
A je to tady. Rokem 1978 dochází u tohoto amerického bubeníka, skladatele a producenta v jazzové a funky hudební říši ke stylotvornému odklonu. Z prvních tří alb, kterým Lenny vtiskl neuvěřitelně zajímavou atmosféru, mistr dospěl do fáze, kdy je na čase se posunout o kousek dále a být v hudební branži trendy. Přichází s modrým albem Streamline.
Stylově je to hudba na poli fusion jazzu, funky a rythm and blues a trochou disca. To disco je cítit ze skladby Lady Madonna /autor : Lennon, McCartney/ kterou Lenny převzal a předělal. Skvěle ji podala slavná zpěvačka Chaka Khan v refrénu. Další vokalistka jménem Diane Reevez se postarala o backgrund vokály.
Song 12 bars from Mars mi příjde jako kdyby přeskočil na tohle album z díla předešlého - The Adventures of Astral Pirates. Musím vypíchnout basovou hru Marcuse Millera. Při pozorném poslechu basové linky se posluchač rozhodně nudit nebude. Dále tu máme dvě kytary. Jedna je spíše do funky a druhá hraje pěkně ostré jazzrockové běhy. Klávesovým nástrojům patří druhá půle desky, kde jsou více vpředu. Ovšem nijak zvlášť nevynikají nad kytarami, jak basovou tak sólovou elektrikou. Lennyho bicí na Streamline se podřizují trendu jako : Lenny uber toho jazzu, dej tam víc funky a popu. Vyjímku tvoří dvě skladby. Night Games a 12 Bars from Mars. Tady je slyšet ta správná dravost a technika z let předešlých.
Závěrem : Streamline je napůl nazpívané album, které se ještě drží částečně toho starého, ale už vykročilo zlehka novým směrem a následná alba to jen potvrzují.
***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Streamline
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Deep Purple / = 1 (2024)
Deep Purple, synonymum presluhovania, sa oklepali z odchodu gitaristu Stevea Moresa a pred nedávnom vydali ďalší štúdiový album s podivným názvom =1. Aký je?
Prekvapivo lepší, ako som podvedome čakal. Kapela je z väčšej časti vyskladaná z členov najslávnejšej éry, čo je rozhodne plus. Nová posila, írsky gitarista Simon McBride, hrával s Donom Aireym, takže jeho voľba azda až tak neprekvapí. Je rozhodne technicky disponovaný a hrať vie. Avšak, doteraz bola na tomto poste vždy výrazná, ba až geniálna, osobnosť. Preto som bol zvedavý, ako si poradí s odkazom legiend.
Z nabúchaných rockových vypaľovačiek (A Bit On The Side, Now You’re Talkin’) počuť, že kapela našla cestu od podpriemeru k priemeru. Čo je vlastne plus. Trinásť skladieb sa počúva dobre. Nič nenarúša rutinu, ale po predchádzajúcich dvoch zmaroch je to fajn. Odchod Morsea vlial trocha vitality do tuctových odrhovačiek. No, tuctových je možno prisilné slovo, je to skôr očakávaný set obyčajných a prívetivých skladieb (Show Me, Sharp Shooter). Singlovky fungujú (Portable Door, Lazy Sod), skvelo zapadnú aj pomerne vzácne nežnejšie veci (If I Were You, I’ll Catch You). Záverečná košatá Bleeding Obvious má ako jediná ambíciu prísť s nejakou solídnejšou výstavbou, čo z nej robí najlepšiu skladbu albumu.
Napriek niekoľkým kritickým úvahám v predchádzajúcich odstavcoch u mňa pri počúvaní prevládajú pozitívne pocity. Som rád, že sa za Párplov opäť nemusím hanbiť. A malé bezvýznamné plus udeľujem minimalistickému obalu.
» ostatní recenze alba Deep Purple - = 1
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Uriah Heep / Living The Dream (2018)
Zo všetkých hardrockových veteránov si práve Uriah Heep udržuje aj v súčasnosti formu, ktorá znesie tie najvyššie nároky. V roku 2018 to potvrdil album Living The Dream.
Myslím si, že album je dobrý. V rámci celej tvorby patrí k tým slušným. V prípade, že by som ho posudzoval v medziach doby vzniku, tak je vynikajúci. To hovorím rovno na úvod, aby bolo jasno.
Hudba je to klasická. Hardrocková, gitarovo-klávesové hradby, hutná rytmika a nad tým solídny spevák, čo viac si od podobnej muziky priať? Originalitu? Novotu? To sú isto príjemné bonusy, ale ruku na srdce, podstatné je, aby to dobre znelo a poslucháč (a teda ja) sa bavil. A to desať skladieb zvláda solídne. Energia je až neuveriteľná, vzhľadom na vek muzikantov. Melodické polevy nad ostrým základom mi chutia, musím povedať, že kapelu som pri turné k tomuto albumu videl aj naživo a skladby fungovali aj v kombinácii so starými peckami.
Nechce sa mi písať o jednotlivých skladbách, všetky sa mi počúvajú s ľahkosťou hélia a dopadom osmia. Keď album vyšiel, bral som ho ako ďalší z radu. A bol to veru solídny rad, žiadna hlušina. Každý refrén si človek vie zaspievať so skupinou už po prvom vypočutí. Dnes ho radím k tomu lepšiemu, čo kapela v novodobých dejinách vytvorila. Keďže pre mňa platí, že kapela vydáva výborné albumy na striedačku s tými menej podarenými, tak je tento kúsok na vrchu sínusoidy medzi dielami Outsider a Chaos & Colour. Keby som predsa len musel vybrať tú najlepšiu skladbu, bola by to majestátna It’s All Been Said. To je definícia Uriah Heep pre nové tisícročie.
Living The Dream je album do pohody. Hard rock v ňom získal ďalší zárez do žulovej dosky zvanej skvelá muzika.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Molly Hatchet / Take No Prisoners (1981)
V roku 1981 vydala južanská legenda Molly Hatchet svoj štvrtý album Take No Prisoners, ktorý ostáva v tieni predchádzajúcich aj nasledujúcich titulov. A možno je to škoda, pretože nie je vôbec zlý.
Obal je síce klasicky fantazijný, ale oproti Frazettovi je Vallejo nič moc. Ide o posledný album, na ktorom spieva Jimmy Farrar. A aká je to hudba?
Niekoľko svižných nakladačiek patrí k tomu najlepšiemu, čo album núka. Najlepšia je bezpochyby Bloody Reunion. Nečudo, že ju kapela hráva dodnes. Ale dobre znejú j veci ako Loss Of Control, All Mine alebo Don’t Mess Around, ktoré dnes pozná málokto.
Zaradenie speváckeho duetu Farrara s Joyce „Baby Jean“ Kennedy do Respect Me In The Morning je prekvapivé a osobne si hovorím – načo. Podobne ako rokenrol Long Tall Sally, ktorý síce znie skoro ako od Cactusu, ale asi by mi tu nechýbal.
Za mňa mi na albume nesedí dychová sekcia Tower Of Power, ktorá ma v južarine Lady Luck skôr irituje ako teší. Inak sa tu stále južansky „boogieuje“ a je jedno, či sa to volá Power Play, Don’t Leave Me Lonely alebo Dead Giveaway.
Take No Prisoners je dobrý, miestami veľmi dobrý album, ktorý zráža istá nekonzistentnosť, hlavne pri doplnení soundu o cudzorodé elementy (dychy, speváčka), ktoré sa nevydarili. Ale aj tak si toto dielo hocikedy rád vypočujem. A vy?
» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Take No Prisoners
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet
Birth Control / Plastic people (1975)
Birth Control patrí k najvýznamnejším kapelám, ktoré na danom území pôsobili v prvej polovici 70. rokov. Sú pre mňa stelesnením svetového hard rocku. Ale neostali len pri ňom. Prvou lastovičkou meniacej sa paradigmy bol album Plastic People z roka 1975, o ktorom si dnes niečo povieme.
V prvom rade ho nahrala zostava, ktorá spolu pôsobila už na albume Rebirth z roka 1973, kde s nimi ešte hral aj gitarista Dirk Steffens. Bez neho potom zaznamenali svoje turné na koncertnom dvojalbume Live (1974). Tým akoby Peter Föller (basa), Bruno Frenzel (gitara), Zeus B. Held (klávesy, dychy) a Bernd Noske (bicie, spev) dali bodku za svojim hardrockovým obdobím a začali poškuľovať po zmene.
A bola to zmena k bohatšiemu soundu a progresívnemu kompozičnému prejavu. Na albume Plastic People využili dychovú sekciu, sláčikovú sekciu a aj spevácky zbor. Nečakajte komplikovaný art rock ako od Yes alebo King Crimson. Kapela sa stále pohybovala na hraniciach tvrdého rocku, ale zároveň brala na ostrosti a namiesto úderného živočíšneho hrania oveľa viac premýšľala.
Už vyše deväťminútová titulná skladba to potvrdzuje mierou vrchovatou. Je skvelá, košatá a zároveň prekvapivo krehká v spievaných pasážach. V Tiny Flashlights dôjde aj na kabaretný jazz rock. Skladby sú dlhé, žiadny singel z nich nezíza. Ozaj, viete, aký singel vyšiel na podporu tohto albumu? Niekdajšia hitovica Gamma Ray rozdelená na polovicu a s obalom zhodným s týmto albumom! Pre mňa je najlepšou skladbou na albume temná a podmanivá hororovka My Mind. Keď si niekedy neviete predstaviť, čo je to atmosférická skladba, tak toto je ono.
Odľahčenie v podobe zdanlivo priamej Rockin’ Rollin’ Roller je iba zdanlivé, v strede sa zrazu zasa zmení nálada skladby a sme v roztečenej melodráme. Prekvapuje ma, akú veľkú rolu na albume dostali syntetizátorové zvuky. Návrat k hardrockovej búrke v podobe skladby Trial Trip ma baví veľmi. Záverečná dumka This Song Is Just For You nevybočuje náladou z doterajšieho diania, mám pri nej pocit, akoby som počúval nejakú taliansku kapelu typu Alphataurus.
Osobne sa nazdávam, že keď už sa má kapela snažiť o zmenu svojho prejavu, mala by na to ísť postupne a nezaprieť svoje prednosti. Potom sa môže stať, že výsledkom bude vynikajúca muzika ako na albume Plastic People. A o ňu ide v prvom rade, nie?
» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control
Freedom / Nerosubianco (1969)
Soundtracky k pornu nie sú častými návštevníkmi v zbierkach serióznych zberateľov rockovej muziky. Nerosubianco (1969) od hardrockovej kapely Freedom však stojí za... hriech.
Poznáte to. Všetko ste už počuli, takmer všetko, čo ste kedy chceli mať v zbierke, máte, dépéháčka na luxusné tovary je len smietkou v peňaženke, nuž, čo s načatým dňom? Správne, kúpite si aj to, čo ste kedysi zavrhli. A tak som si minule zadovážil aj debutový album britskej skupiny Freedom, reku, nech to mám všetko.
Netajím sa tým, že mám muziku skupiny rád. Je presne vybalansovaná na bluesových koreňoch s vytvrdeným prejavom. Skrátka, je to pre mňa to pravé. Ale debutový počin sa z jej tvorby vymyká. Nahrala ho v zostave Bobby Harrison (bicie), Mike Lease (klávesy), Steve Shirley (basa, spev) a Roy Royer (gitara) už v roku 1968. V Taliansku. Ako soundtrack k šteklivému filmu.
Netuším, či je hudba zosúladená s obrazom, predmetný film som nevidel. Každopádne ide o príjemný psychedelický rock druhej polovice 60. rokov. Trinásť skladieb podporujú najmä krásne hutne zafarbené hammondky, klavírne trilkovanie, občasné sláčiky, spev je sladký, melodický, skrátka, počúvajú sa dobre. A niektoré skladby sa mi páčia preveľmi. Krehká The Better Side, rocková drsnosť druhej časti skladby Attraction, najlepšia rockovka vôbec – Seeing Is Believing, podobne rázna Decidedly Man... Našli by sa aj ďalšie.
Na mojom CD sú aj bonusy, voľajaké alternatívne variácie albumových skladieb, v podstate nestoja za zmienku a potešia sa im predovšetkým dokumentaristi.
Pokiaľ máte radi sixtiesovú atmosféru a príjemnú muziku, nepochybujem, že z Nerosubianco budete nadšení. Ja na tento typ muziky až tak nie som, ale napriek tomu považujem toto dielko za to lepšie, čo v danom štýle vzniklo. A preto k tretej hviezde pripojím aj štvrtú. Za melodické rockové hody.
» ostatní recenze alba Freedom - Nerosubianco
» popis a diskografie skupiny Freedom
Cobham, Billy / Off Color (1999)
Po třech letech od první návštěvy v roce 1996, se Billy opět vrací na sever Evropy přímo do Norska, a nahrává druhé a poslední studiové album s norským akustickým triem v obsazení kontrabas, piáno a saxofon. Musím připomenout, že tahle deska a její sourozenecká Nordic /1996/ vydaná před tímto titulem, jsou první, ryze akustické jazzové nahrávky v Cobhamově hudebním světě od roku 1973, kdy debutoval albem Spectrum.
Položím si opět pár otázek /jako v recenzi Nordic, ale jiných/ na které si odpovím:
Je hudna na této desce hodně podobná Nordic?
Dá se říct, že ano. Obě alba mají totožnou atmosféru, takže posluchač, který nemá obě alba podrobně naposlouchané, asi by pohořel v testu : Je tato skladba z Nordic nebo z alba Nordic Off Color ?
Ale přeci jenom nějaký rozdíl by se našel, ne?
Tak je tu rozdíl v rytmice Billyho bicích. V některých skladbách Cobham hodně zjednodušil rytmiku, ale to poslechu a zážitku vůbec nevadí.
Je album přínosem do světa akustického jazzu?
Myslím, že určitě. Když pominu vynikající Cobhamovu techniku a zaměřím poslech směrem ke zbytku kvarteta, musím jasně dojít k závěru, že jak po autorské stránce, tak i po stránce hudebního přednesu je deska velmi zajímavá a podmanivá, ale trochu trpělivosti a vícero poslechů bylo u mě nutností, abych se dostal do struktury alba. A každým dalším poslechem je to hudba, kdy si v ní objevím něco nového.
Poračoval Billy Cobham s nahráváním podobných akusticko-jazzových projektů?
Ano pokračoval. Poslední severský projekt nese název North by Northwest /2001/. Je to hodně podobný jazz těmto dvěma, ale produkce je bohatší. Následně vydal trilogii The Art of Three, Four a Five , kde nahrával jak studiově, tak živě s americkými jazzmany.
Jak album ohodnotím v krátkém hvězném hodnocení?
Off Color je dobrý jazz, ale v Cobhamově diskografii mírně zapadá. Billy nahrál velmi dobrou akustickou desku a dokázal, že akustický jazz mu není zase tak cizí. Je to dobrá deska, zaslouží poslech, ale s alby ze sedmdesátých let nemá šanci, takže ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Off Color
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern) (2014)
| 14.09.2024 | Eclectic je první výrazná spolupráce Mika Sterna a Erica Johnsona v jejich diskografiích. Zatímco Eric se už do žádných dalších duetů nepouštěl, Mike si to užil ještě jednou s klávesákem Jeffem Lorberem /album Eleven, rok 2019/.
Když jsem album Eclectic kupoval /objednával/, moc jsem se na jejich hudbu těšil. První skladba ROLL WITH IT je naprosto úžasný otvírák. Je to Sternova instrumentální věc z alba Who Let the Cats Out ? /2006/ a tady je nazpívaná Malfordem Milliganem, který zpíval na Johnsonových albech. Druhý song REMEMBER je taky od MS z alba These Times /2004/. I tenhe kousek je docela vydařený, kytaristi skvěle spolupracují a o doprovod se stará pouze rytmická sekce. Jako pěst na oko působí třetí BENNY MAN'S BLUES. Autorsky je od EJ a na jeho albech by krásně zapadla do koncepce jeho hudby. Tady tohle pozitivně laděné texaské blues je úplně mimo. WISHING WELL je opět z alba od MS - Voices /2001/ a je nazpívaná slabikovým textem. BIG FOOT /WITH INTRO/ je první z autorské dílny mimo MS - EJ. Skladbu složil basak Chris Maresh. Má jednoduchou temnou basovou linku na které jsou vystavěny taky temné kytarové party Stern - Johnson. V intru se blýskne Sternova žena Leni a zahraje na nástroj n'goni. TIDAL je autorsky druhá Erickova věc, je celkem příjemná na poslech, jemné decentní bicí, kytaru vede převážně Eric. YOU NEVER KNOW /Mike Stern/ je předělávka z desky Between the Lines /1996/. Pomalu mě ty Sternovy covery začínají nasírat. Nemá cenu se nijak zvlášť soustředit. Tohle už tu jednou bylo. DRY ICE je od Billa Maddoxe, bubeníka, spolupracujícího s Ericem např. projekt Alien Love Child. Technicky pro rytmickou sekci náročná. Tahle skladba je takové jamování všech a já si jí užívám. SOMETIMES - autor MS. Jako kdybych jí už někdy a někde na jeho albech slyšel, ale pod jiným názvem. Jestli je to Mikeho novinka, tak se hluboce omlouvám, že křivdím. HULLABALOO, třetí Johnsonova píseň na albu. Tady se rozšířila produkce o dechovou sekci. Ta skladba není špatná, opět rychlé blues v texaském stylu, ale mě prostě nesedí vedle písní od Mikeho. WHEREVER YOU GO /WITH INTRO/ předposlední pomalá věc, kde si intro zopákla Sternova Leni. Pěkný kousek, ale je to taky předělávka /i když hodně vzdálená od originálu/ z alba Mike Stern - Is What it is /1994/. RED HOUSE, klasika od Hendrixe jak má být. Mike i Eric se ujali krom kytar i zpěvu. Nechybi foukací harmonika. Kdyby se takhle koncipovalo celé album, byla by to pro mě nádhera.
Jsem vůči této spolupráci velmi kritický. Je to i proto, že oba kytaristy mám komlet na cd a jejich hudbu poslouchám. Měli udělat desku coververzí světových kytaristů a nebo měli nahrát z gruntu společný nový materiál. Stern na album nepřinesl nic nového. Šest písní, které jsem už na jeho deskách slyšel mě nezvedlo ze židle, i když je zahrál z části takový fenomén jako je Eric Johnson. Eric přidal tři nové věci, které jsou fajn, ale mě zde nesedí. Jejich kytarová spolupráce je na vysoké úrovni, ale to čekám od hudebníků jejich formátu automaticky. Album se jistě bude líbit posluchačům, kteří se zas tak moc o hudbu MS a EJ nezajímají. Mě to nenadchlo, až na první a poslední track. Kdysi jsem dal jednu hvězdu, asi u ní zůstanu.
Ale za ten úvod a závěr přidám jednu k tomu **z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern)
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Keef Hartley Band / Live at Essen Pop and Blues Festival 1969/1970 (2024)
V tomto roku vyšla dvojdisková rarita, dva koncertné záznamy z vystúpenia kapely Keef Hartley Band v nemeckom Essene v hale Grugahalle.
Obsahujú vystúpenia z 11. októbra 1969 a 25. apríla 1970. Kapela síce stavala na dychovej sekcii, ale jej gro tvorila trojica hráčov, kapelník a skvelý bubeník Keef Hartley, talentovaný basgitarista Gary Thain, ktorý neskôr zažiaril v Uriah Heep a tragicky zahynul v roku 1975, keď sa predávkoval heroínom, a v neposlednom rade spevák a gitarista Miller Anderson, ktorý je na bluesovej scéne jedným z tých hudobníkov, ktorý je cenený fajnšmekrami, ale medzi najväčšie hviezdy sa nikdy nezaradil. Skupina hrala zaujímavú zmes blues, brass, jazz a hard rocku, ktorý vtesnala v rokoch 1969-1972 na päť štúdiových albumov. Ale poďme sa pozrieť na jej koncertnú tvár.
Vystúpenie v roku 1969 zastihlo kapelu v zostave s dychármi Jimmym Jewellom (tenor saxofón) a Henrym Lowtherom (trubka). Repertoár je silno bluesový, čo mám rád. Prakticky celý predstavuje skladby z debutu, akurát tu zaznie ešte Rock Me Baby a skladba Believe In You z druhého albumu The Battle Of North West Six. Ten nahrali v lete toho roka, ale na pulty sa dostal až v novembri. Hutné bluesové kúsky Too Much Thinking, Sinnin’ For You a Rock Me Baby majú v sebe toľko energie a pnutia, že im môže závidieť aj nukleárna fúzia. Nechýba bubenícke sólo, ktoré otvorí parádnu jazzrockovú pecku Leavin’ Trunk. V polohe blues-jazzových nálad to kapele neuveriteľne seklo, čoho dôkazom je Just To Cry s ďalším skvelým bubeníckym sólom, alebo záverečný výňatok zo skladby Believe In You. V úvode zaznejú parádne husle, na ktoré hral Henry Lowther, hoci v booklete ich neuvádzajú. Záznam disponuje parádnym čistým zvukom, pričom zároveň zachoval aj drsnosť živého vystúpenia. Skrátka nemá chybu!
Druhý koncertný disk z roka 1970 má takmer zhodný playlist, vypadla akurát prevzatá Rock Me Baby. Pribudla ďalšia skladba z debutu (Think It Over) a jedna skladba z druhého albumu (Me And My Woman). Kapela sa rozrástla o gitaristu Spita Jamesa (vlastným menom Ian Cruickshank). Ono, sám Keef Hartley pomenoval toto zoskupenie The Nucleus, technicky teda nejde o Keef Hartley Band, i keď v ňom hrali výlučne zakladajúci členovia kapely. Zvuk je opäť viac ako dobrý, hoci na prvý disk troška stráca. Hudobne tu slabé miesto nenájdete. Všetci sólisti (a to sú vlastne všetci hráči) majú priestoru na rozdávanie a patrične ho využívajú. Teší ma možnosť porovnať sólovú exhibíciu Keefa Hartleyho v skladbe Just To Cry, ktorá plynulo nadväzuje na smršť Sinnin’ For You, s tou z roka 1969. Víťaza by som vyberal ťažko.
Keef Hartley Band, kapela, ktorá zahrala aj na Woodstocku, patrila naživo k tým najlepším rockovým zoskupeniam, aké som kedy počul. Album Live at Essen Pop and Blues Festival 1969/1970 je dokonalý!
» ostatní recenze alba Keef Hartley Band - Live at Essen Pop and Blues Festival 1969/1970
» popis a diskografie skupiny Keef Hartley Band
![Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] cover](graphx/covers/7513.jpg)
Nugent, Ted / Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] (1973)
Prerod kapely The Amboy Dukes na sólového Teda Nugenta sa v prvej polovici 70. rokov dostal do medzistupňa zvaného Ted Nugent & The Amboy Dukes. Pod týmto názvom vydal tento americký gitarový nespratník jeden koncertný a dva štúdiové albumy. Call Of The WIld (1973) si dnes pripomenieme.
Nugent patrí k tým interpretom, ktorého gitarový hard rock mám veľmi rád, ale kebyže mám hudbu počúvať iba na základe ideovej priazne tých, ktorí ju hrajú, tak by sme sa nikdy nestretli. A bola by to škoda.
Ted melodický, Ted hravý, to je titulný song Call Of The Wild. Je to, ako sa vraví, rokenrol. Klasické rockové trio to perie do poslucháčov bez akejkoľvek snahy o vydýchnutie. Zároveň je veľmi milé, ako pozitívna tá muzika je. Veď taká Sweet Revenge by mohla byť pokojne rádiovým hitom, ak by, pravda, rádiá mali záujem o kvalitnú rockovú muziku. Fascinujúce je, ako sa tu vrstvia viachlasé vokály, to je od Nugenta priam hriech
Vrcholným kúskom albumu je posadená ťažkotonážna facka na líce každému kompromisu, ktorý sa v rockovej hudbe snaží zhubne zapôsobiť. Kdeže! Pony Express si s umravnenou produkciou vytrela tie miesta, ktoré sa v slušnej spoločnosti nemenujú. Na krk jej dýcha svižnejšia Ain’t It The Truth a skoro funkoidná inštrumentálka Renegade. Bluesová meditácia Rot Gut ma baví, ale priznávam, že najviac ma oslovuje skvelá inštrumentálna haluz Below The Belt. Kombinácia flauty a gitary je tu dovedená do dokonalosti. Chvíľkami je to exhibícia, miestami priam balada, ale ako celok je to bomba! Podobne ako čistá heavy smršť Cannon Balls.
Call Of The Wild je bezchybný album hardrockového strihu. Tvrdý, nekompromisný, pritom melodický a pestrý. Až je škoda, že sa Nugent na sólovej dráhe tejto variability vzdal. Nič to! Veď si ho môžem pustiť ešte raz!
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted
Embryo / Opal (1970)
Pravý nemecký underground z prelomu 60. a 70. rokov si hovel v psychedelických hlbočinách a keď sa predral na povrch, tak sa ho ľudia obvykle báli ako kraka obrovského. Ale našli sa aj takí, ktorí ním boli fascinovaní. A tak si dnes o jednom takomto hlbinnom stvorení čosi povedzme. Jazzrocková skupina Embryo debutovala v roku 1970 albumom Opal, ktorý sa z jej tvorby vymyká.
Ťažká psychedelická tvrdá muzika s jazzovými spodkami nie je určená sviatočnému rockovému poslucháčovi. Veď už len úvodná titulná skladba nemá ani tri minúty, ale kým sa skončí, mám pocit, že mám o polovicu sivých vlasov viac ako na začiatku. Hudbe vynikajúco prospieva violončelo, na ktoré hrá hosťujúci Roberto Detrée. Aj vďaka nemu mám pocit, že počúvam nejaký nevydaný album anglickej skupiny High Tide (You Don’t Know What’s Happening, Revolution). Muzika je to agresívna, ale zároveň má v sebe aj celkom dosť melodiky. Štvorica hudobníkov obsluhuje bicie, perkusie, basu, dychové nástroje, gitaru i spevácky mikrofón. Výsledok pripomína francúzske zemiaky. Zapečené čudo, ktoré však vynikajúco chutí.
Iste, občas je toho „free“ až moc (Glockenspiel), myslím si, že aj Frank Zappa by sa v istých momentoch spokojne usmieval a písal si do notesa poznámky pre ďalšie využitie (End Of Soul). Ako sa dá meditovať pri perkusívnej lavíne doplnenej stonaním Yettiho vo víchre Himalájí, dokazuje skladba Got No Time. Mňa oslovujú najmä priamejšie rockové pasáže, napríklad v skladbe Call. Ale aj tie znejú, akoby sa niekomu, koho zasypala lavína skál a ledva sa spod nej vyhrabal, prebehlo po chrbte stádo mamutov rozmliaždiac aj tých pár kostičiek, ktoré nepolámali kamene. A keby ešte náhodou javil známky života, dorazí ho záverečný orientálny psycho jazz People From The Outer Space.
Ako na prílišné psycho nie som, tak ma tento debut baví. Cítim sa pri ňom ako lovec príšer uprostred polnoci v divočine, bez zdroja svetla a s napätím, odkiaľ na mňa vyskočí ďalšia príšera. A že sa ich tam skrýva požehnane!
P. S. Vlastním CD z roka 2020 od OHR/Breeze Music a je to veru pekne spravený mini-LP sleeve.
» ostatní recenze alba Embryo - Opal
» popis a diskografie skupiny Embryo
Trout, Walter / Broken (2024)
Rok sa nám prehupol do svojej tretej štvrtiny a zatiaľ nič nenasvedčuje tomu, že by sa v bluesových hájoch urodil lepší album ako Broken od Waltera Trouta.
Na poli komerčne prístupnej bluesovej muziky vzniká každoročne množstvo nahrávok, pričom najznámejším kráľom tejto disciplíny je nepochybne gitarista Joe Bonamassa, ktorý prebral štafetu po Ericovi Claptonovi. Za mňa je však tým najlepším protagonistom umenia málom vypovedať veľa Walter Trout. Album Broken je toho dôkazom.
Dvanásť skladieb prináša typické bluesové hody, pomedzi ktoré sa občas votrie rockový kúsok na hranici popu. Takým je hneď úvodná a zároveň titulná skladba, v ktorej spieva bluesová diva Beth Hart. Naliehavá a zároveň poslucháčsky vďačná baladická atmosféra je krásna. Z rovnakého súdka sú aj skladby Talkin’ To Myself a Falls Apart. Spomedzi slávnych hostí mi nedá rovno nespomenúť aj Dee Snydera z Twisted Sister, ktorý odspieval svižnú pecku I’ve Had Enough.
Ťažko sa mi vyberá tá naj skladba, ešte ťažšie je niektorú nevybrať. Najsilnejším kladom albumu je atmosféra, ktorá je často akoby zahalená mrholením v duši, či už v akusticky pretkanej Turn And Walk Away, klasickej No Magic (On The Street), ultrakrehkej inštrumentálke Love Of My Life, prériovej krehuľke Breathe alebo hoci v balade I Wanna Stay. Trout je jeden z najlepších bluesových gitaristov a napriek tomu sa v sólach nepredvádza, melódia je nadovšetko. Zároveň nie je veľa gitaristov, ktorým by to znelo takto skvelo. Mäkko i husto, ľahko i ťaživo, často zároveň. Gitarová exhibícia v pomalom blues Courage In The Dark je toho dôkazom. A keď sa šliapne na plyn, tak tu máme muziku, ktorá by zborila múry Jericha a ani by jej to netrvalo sedem dní (Bleed, Heaven Or Hell).
Nie som práve zanieteným fanúšikom týchto komerčne prívetivých bluesových podôb, ale Troutova ostatná sólovka je taká prirodzená a presvedčivá, že ma baví ju počúvať. Je v nej niečo, čo ma napĺňa spokojnosťou. Za posledné roky som podobnú príjemnú nahrávku azda ani nepočul. Za mňa zatiaľ album roka, nemôžem dať menej ako plný počet hviezdičiek.
» ostatní recenze alba Trout, Walter - Broken
» popis a diskografie skupiny Trout, Walter
Journey / Departure (1980)
Journey mě baví už léta letoucí, dokonce jsem jim tady na webu kdysi věnoval jeden ze svých prvních recenzních pokusů. Ze zámořské muziky mám jinak rád spíš věci, které se motají okolo blues, jazzu nebo metalu, a tamější uhlazené formě rádiového rocku jsem nikdy nepropadl, ale Journey si mě získali. Možná to bude mít něco společného s tím, že dvě z opor prvních sestav kapely (kytarista Neal Schon a klávesista Greg Rollie) měly průpravu od Santany, nebo taky s tím, že hlas Stevea Perryho z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mě baví jako málokterý v branži.
Společným jmenovatelem většiny skladeb jejich šesté studiovky Departure budiž zejména Perryho vokál, který bez zjevné námahy stoupá do nadoblačných výšek a staví klenuté oblouky, a také Schonova nakouřená kytara, jež se dle potřeby postarala tuhle o prstolamačské sólo, támhle o rozvláčný part ve stylu Garyho Moorea a ještě o kus dál o energický doprovod. Klávesista Greg Rollie tu docela často bere do hry hammondky, jejichž bublavému zvuku se v té správné aranži sotva může nějaký syntezátor rovnat, a navíc se v několika případech blýsknul i s foukací harmonikou - ta je mimochodem třetím z důvodů, proč mě právě tohle album bere. Fajn jsou i syté vícehlasy, o které se (kromě bubeníka Smithe) starali všichni členové kapely.
Nějaké skladby, co mě baví? Z těch divočejších rockeřin jednoznačně pecky Any Way You Want It, Line of Fire nebo Precious Time, bezvadné jsou i klidnější - a o to víc prokomponované - věci jako Someday Soon nebo People and Places. Docela můžu i "plouživé" věci na parket ve stylu Stay Awhile, naopak bych se obešel bez slaďáků typu Good Morning Girl. V riffové jednohubce Where Were You zkouší Schon variovat figury, na jakých v té době s oblibou stavěly ty komerčnější z mladých britských metalových skupin, v hitu Walks Like a Lady zase kapela vyrazila asi nejdále naproti tomu, co dělá z Journey výsostně americkou záležitost.
S muzikou Journey jsem jakž-takž kamarád po většinu jejich kariéry. Baví mě jejich jazzrockem šmrcnuté začátky, otočka k líbivějšímu rocku i pompézní syntezátorové období, z poreunionové éry mě svého času potěšila deska Revelation s novým hlasem Arnelem Pinedou. Pak jsem je nadlouho pustil ze zřetele (podle divokých personálních změn z posledních let kapele "diktátorská" role, kterou si usurpoval poslední ze zakládajících členů Neal Schon, zrovna dvakrát nesvědčí), ale do jejich klasického období se vracím rád. Album Departure mám zařazené mezi lepší z desek, které v té době vytvořili.
» ostatní recenze alba Journey - Departure
» popis a diskografie skupiny Journey
Mayall, John / No More Interviews (1979)
Od polovice 70. rokov sa Mayall preorientoval na funkové blues s veľkými dychovými a vokálnymi zoskupeniami prevažne černošských hudobníkov. Album No More Interviews z roka 1979 je jedným z tohto obdobia.
Mayall fungoval v USA a k týmto veľkokapacitným bandom začal inklinovať po albume The Latest Edition (1974). Je to pre mňa menej výrazné obdobie, očividne aj pre fanúšikov široko-ďaleko po svete. Pokiaľ som schopný vyhľadávať na internete, o albumy od New Year, New Band, New Company (1975) po Road Show Blues (1982) sa netrhajú ani recenzenti z radov verejnosti na hudobných serveroch. Nemyslím teraz tie naše, tam o ne nezakopne ani Mayallovský fanatik, nieto náhodný poslucháč, skôr mám na mysli veľké všeobjímajúce servery ako Rateyourmusic a pod. Je to zaujímavá anomália, akoby toto obdobie nikto necítil potrebu pripomínať.
Nuž, rozhodol som sa to zmeniť. Veď je to deväť albumov, sedem štúdiových a dva koncertné! Tento album sa nahrával na konci júla 1979 v Los Angeles a zostava obsahovala okrem Mayalla ďalších 12 hráčov, menovite sú to James Quill Smith (sólová gitara), Rick Vito (gitary), Chris Cameron (klávesy), Christiaan Mostert (saxofóny, flauta), Angus Thomas (basa), Ruben Alvarez (bicie, spev), Maggie Parker (spev), Becky Burns (vokály), Ronnie Barron (vokály), Buddy McDaniel (saxofón), George Shaw (trúbka) a Brad Thoelke (trombón).
Album je klasicky bluesový so štipkou jazzových nádychov. Nájdu sa tu klasické Mayallové bluesovky (It’s Hard Going Up, Stars In The Night), veselé skladby (A Bigger Slice Of Pie), netradičné balady (Sweet Honey Bee) i pomalé bluesové bahnenia (Wild New Lover). Našťastie funky ustúpilo do úzadia a vystrkuje rožky iba občas (Falling, Consideration, Gypsy Lady). Za najlepšie skladby považujem klavírnu nádheru Sweet Honey Bee a rýchle svižné blues Take Me Home Tonight.
Album na CD predstavuje pre zberateľov výzvu. Vyšiel iba raz, v roku 2018 na značke Grey Scale a rýchlo zmizol z bežnej distribúcie. Za mňa je výborný, som rád, že sa mi ho tento rok podarilo zaradiť do zbierky.
» ostatní recenze alba Mayall, John - No More Interviews
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mouzon, Alphonse / Funky Snakefoot (1974)
Americký jazzfunkový bubeník se vydává na své druhé studiovce úplně jinou cestou, než na debutu. Na albu Funky Snakefoot jako bubeník hraje opět skvěle a nápaditě, to samé platí i o většině skladeb z alba. Album je hlavně o klávesových nástrojích. I když Alphose do nahrávky zapojil i kytaru, ta se tady vyskytuje velmi okrajově. Kytarové album vytvořil až se svojí třetí deskou pod názvem Mind Transplant /1975/.
Mouzon se představí nejen jako bubeník a hráč na klávesy, ale i jako zpěvák. Nazpíval skoro celou desku. O jeho pěveckých kvalitách taktně pomlčím, ale taková hrůza to zase není. Za nejsilnější a mě nejbližší skladby bych jmenoval první I've Given You My Love a pátou Funky Snakefoot. Obě jsou instrumentální a ve druhé jmenované přidal Alphonse dechovou sekci, která tam perfektně zapadne. Tara Tara je zajímavá svým klávesovým sólem. Závěrečné dvě písně jsou taktéž instrumentální kanonády na bicí.
Album FS se mi docela líbí. Je to směs funky, jazzu, RnB, trochu reagee /I Gotta Have You/ nebo bluegrassová My Little Rousebud. Alphonse Mouzon předvádí perfektní výkon a bicí jsou zde číslo 1. Melodická, pohodová, roztančená nahrávka je u mě za velmi slušné *** nebo slabší ****z*****
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - Funky Snakefoot
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse