Naposledy přidané recenze
Wuthering Heights / To Travel For Evermore (2002)
| 05.07.2024 | Po tříleté pauze vydávají Wuthering Heights druhé, neméně skvělé album. Úvodní instrumentální skladba nasměruje album k vynikající progmetalové jízdě. V polovině desky WH překvapí téměř devítiminutovou instrumentálkou Battle Of Season, která přejde do téměř desetiminutové jízdy A Sinner's Confession, to je paráda. Deska končí příjemnou RIver Oblivion...
Druhou deskou Wuthering Heights potvrdili vzestupnou tendenci, stoupající k vrcholu progresivního metalu. Naprostá dokonalost.
» ostatní recenze alba Wuthering Heights - To Travel For Evermore
» popis a diskografie skupiny Wuthering Heights
Nazareth / Close Enough For Rock 'N' Roll (1976)
| 02.07.2024 | Kapela v stabilnej zostave McCafferty (spev), Charlton (gitara), Agnew (basa) a Sweet (bicie), v ktorej spolu pôsobila už od svojho vzniku v roku 1968 vydala v marci roka 1976 už svoj siedmy štúdiový album – Close Enough For Rock ‘n’ Roll.
Pre mňa otvára sériu albumov z druhej polovice 70. rokov, ku ktorým som v mladosti netiahol a do zbierky som si ich (po No Mean City) zaradil až pred tromi rokmi. Moja sústredená snaha o ich napočúvanie sa tak stále nachádza v prvotnej spoznávajúcej fáze. Priamočiary hard rock ma baví, a tak to bola len otázka času, kedy sa k Nazareth vrátim aj nad rámec prvých albumov.
Keď sa z ticha vylúpne štvordielna pecka Telegram, uvedomujem si, že album ponúka to najlepšie hneď na úvod. Asi je to troška nefér voči zvyšným ôsmim skladbám. Je to taká tá členitá vec, ktorú by pokojne mohli nahrať hoci Rush, akurát by tam bol sci-fi text a zložitejšia rytmika. Inými slovami, som nadšený!
Nálada následne spadne viac ku keltským alebo country (ako chcete) vplyvom. Krátka gitarová vybrnkávačka Vicki, slaďák Homesick Again... Rokenrolovka Vancouver Shakedown by mohla pokojne okupovať singlové rebríčky, má chytľavú pozitívnu náladu. To funkoidná hrôza Born Under The Wrong Sign si nezaslúži jedno pekné slovo! Návrat k hardrockovému pesničkárstvu prináša až Loretta, mám túto hravú skladbu rád. Ale ďalšia hrôza, komerčný tekutý výlučok Carry Out Feelings, mi náladu rýchlo pokazí. Ešte, že sme ako na hojdačke a druhá najlepšia skladba na albume, Lift The Lid, ma svojou tvrdou jazdou rýchlo vyvedie z chmúrnych nálad. A v príjemnej nálade sa nesie aj strednotempová hardrocková You’re The Violin.
Inak, všetky tri single z albumu, Carry Out Feelings, You’re The Violin a Loretta nebodovali. Kapela vtedy nemala materiálu nazvyš, nuž sa v bonusoch okrem obligátnych zbytočných alternatívnych verzií skladieb z albumu pretŕčala len otrasná My White Bicycle z roka 1975. Ja bonusy nemám, pretože vlastním vydanie od Salvo (2010), kde sa na jednom disku nachádzajú dva albumy, tento a Play ‘n’ The Game.
S hviezdičkami to mám ťažké. Je tu niekoľko skvelých skladieb, ale aj viacero naozaj mizerných úletov ku komercii. Preto to u mňa Close Enough For Rock ‘n’ Roll má za tri. Je to dobrý, ale nevyrovnaný album.
» ostatní recenze alba Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Black Sabbath / Anno Domini 1989-1995 (2024)
| 30.06.2024 | Po dlouhých letech konečně vyšla čtveřice už dávno nesehnatelných alb Headless Cross, Tyr, Cross Purposes a Forbidden z nedoceněné až ignorované éry Black Sabbath se zpěvákem Tonym Martinem. A to ve formě 4CD nebo 4LP boxu a nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít na trh i samostatně. Je (nebo byla?) to tedy aktuálně jediná možnost, jak je oficiálně získat, jinak zbývají jenom drahá původní vydání z druhé ruky, ale bez záruky, že půjde o oficiální vydání a ne pirátské padělky. Nebudu se zabývat samotnou hudbou (ta je samozřejmě skvělá), ale pár poznámek k tomuto vydání (CD verzi), které by mohly někoho zajímat. Navíc hudebních recenzí najdete všude plno, i když evidentně někteří autoři box v ruce neměli a hodnotí hlavně hudební složku nebo digitální verze.
K hudebnímu obsahu dodám jenom to, že CD verze obsahuje tři bonusové skladby, které v LP verzi nejsou (možná kvůli omezené kapacitě LP). První tři desky jsou remasterované, Forbidden je nový mix. Neporovnával jsem to napřímo, ale u Forbidden je to poznat na první poslech především na zvuku bicích, jestli jsou všechny změny k lepšímu, to by vyžadovalo podrobnější poslech obou verzí (změny se pravděpodobně netýkají pouze zvuku). Nepatřím k těm, co by nadávali na původní vydání, ten zvuk nebyl ideální, ale ne tak tragický, že by z toho dělal neposlouchatelnou věc. Komu se ty skladby nelíbily tenkrát, zřejmě názor nezmění, ale komu vadil vyloženě zvuk, má tu jinou verzi.
O absenci desky The Eternal Idol v boxu už se toho napsalo dost. Je sice běžně k dostání ve 2CD s verzí zpívanou Rayem Gillenem, ale dávalo by logiku mít ji v kompletu s ostatními alby s Tonym Martinem, i když tu první „jenom“ nazpíval a autorsky se na ní nepodílel. Možná za to můžou i licenční práva, což je obecně problém, který podobné komplety narušuje jenom kvůli tomu, že něco vyšlo u jiné firmy a všichni se tváří, jako by to neexistovalo.
Zahrnutý není ani živák Cross Purposes Live, ale to mi osobně nevadí a dá se i pochopit, že je to kolekce pouze studiových nahrávek (což mi vyhovuje).
Název nedává smysl, neboť v tom období 1989-1995 se na chvíli vrátil za mikrofon Ronnie James Dio a v roce 1992 vznikla deska Dehumanizer. Ta samozřejmě obsahem boxu není.
Samotná krabice působí docela obyčejně, vzadu zbytečně titěrné popisky (tracklisty), obyčejný matný papír a jednoduchý nevýrazně žlutý potisk. Přitom by se nabízel zlatý/stříbrný plastický nebo z jiného laku, dneska se dá jednoduše udělat efektní provedení. Je to drobný detail, který z toho mohl udělat na pohled něco víc. Jinak OK a je z docela pevného papíru. Je fajn, že uvnitř je přihrádka pro CD, takže to není jenom krabice do které by volně naházeli obsah, ale vše je tam pěkně usazené a nic nelítá.
Knížku jsem zatím nečetl jenom prolistoval, zaujala mě fotka obálky českého časopisu Bang z devadesátých let. Neomluvitelné je ale nezařazení textů písní, pár stránek navíc by už nehrálo roli, ale upřednostnil bych to víc než třeba ten plakát. Zajímavé je, že v LP verzi texty v knížce jsou. Že by knížka mohla být s pevnou vazbou, to je druhá věc, v CD verzi s tím není problém, ta velká u LP je asi měkká méně praktická. Hlavně z prezentace před vydáním to působilo, že bude spíše pevná.Plakát Headless Cross je pro mě zbytečný bonus, ale když už tam je, mohl být oboustranný. Tipuji ale, že si to stejně většina nebude ničit pověšením a zůstane v krabicích. Replika koncertního programu je další tiskový bonus, ale není to žádná nádhera, bez které by se nedalo žít, ale OK, je to dobová připomínka.
Kromě chybějících textů vidím zásadní nedostatek v obalech CD. Zachovávají původní vzhled, kromě Forbidden, který má stejnou grafiku, ale aby se na přední a zadní stranu vešel celý původně třístránkový obrázek, je „širokoúhlý“ s černými pruhy nahoře a dole. Na titulku tedy vylézá i část zadní kresby a nepůsobí to tak dobře jako originál. Kromě tohoto je potisk v pořádku, ale odfláknuté je samotné provedení obálek. Obyčejné kapsy z poměrně slabého papíru, takže drží poněkud vypouklý tvar a kvůli jejich tloušťce v nich jsou CD hodně volně a při manipulaci hned vypadávají. Trošku tomu brání vnitřní igelitové obálky, které je malinko zbrzdí, ale žádná sláva. Samotné papírové obálky mi nevadí, avšak kdejaký levný boxík dovede přijít s kvalitnějším provedením, dvojitým kartonem nebo vnitřními obálkami, takto bych si představil spíše neoficiální napodobeniny. Kdo znáte box Yes – The Studio Albums 1969-1987, bude mít představu, jak je to odfláknuté (oba jsou asi od stejného vydavatele - Rhino). Možná i to je důvodem, proč byla podoba boxu až do vydání držena v tajnosti a objevila se pouze počítačová animace, která o reálné podobě moc nevypovídala, přestože zhruba dva měsíce před datem vydání vypustila firma Rhino video, kde ze skutečného boxu něco málo vidět, tzn. že už fyzicky existoval.
Na jednu stranu je tedy fajn, že tato čtyři alba v nějaké podobě znovu vyšla, na druhou stranu je to trochu promarněná příležitost dát jim důstojnější podobu. Problém je také skutečnost, že nějakých pětadvacet let se muselo na nové vydání čekat, ale především CD verze byla téměř hned po vydání vyprodaná a LP možná bude následovat. Jestli budou vyrobena další várka, nebo je to konečná, to se teprve ukáže.
Za hudební náplň boxu bych dal plný počet bodů, ale musím do toho zahrnout i samotné provedení, to bych viděl tak mezi 3 a 4/5.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Anno Domini 1989-1995
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
McLaughlin, John / Meeting of the Spirits (1979)
V roce 1979, 14tého února se sešli na místě zvaném Royal Albert Hall tři naprosto vyjímeční kytaristé, aby předvedli živou, akustickou show dosud nevídanou a neslýchanou. Propojili hudební styly flamenca, jazzu a fusion, které by se snad nemohly sjednotit ani v tom nejdivočejším snu.
Pánové McLaughlin, De Lucia a Coryell se předvádějí zpočátku jednotlivě, pak v duetech a nakonec v triu. Toto dvd začíná duety, kdy se všichni spolu vzájemně prostřídají a pak se pustí do grandiozního finále ve třech. Na tomto dvd je celkem pět skladeb, z toho ta stěžejní, pod názvem Meeting of the Spirit má stopáž přes 25 minut. Jeden z nejslavnějších songů skupiny Mahavishnu Orchestra byl přepracován do akustické podoby a navíc zaujímá tak neuvěřitelně dlouhou stopáž. Udržet poslechový kontakt s muzikanty a neztratit nit je docela oříšek, ale když se mi to podařilo, připadal jsem si jako jeden z nich a to na kytaru nezahraji ani country C-dur /stačí pouze dva prsty/.
Velkolepá technika a rychlost, provázená přehledem a nadvěcí všech tří géniů je jasným důkazem, že tady vzniklo něco vyjímečného a na tomto poli nedostižně originálního.
Dalším, jasným důkazem je koncertní pokračování tohoto tria, kdy se přesunuli na druhou stranu zeměkoule a v roce 1980 v San Franciscu předvádí exhibici ve složení : McLaughlin, De Lucia, Di Meola. Nahrávka pod názvem Friday in San Francisco byla velmi úspěšná a prodalo se tehdy přes 2 miliony kopií.
DVD Meeting of the Spirits je první vlašťovka - co do setkání třech kytarových virtuozů. Nevím o podobném projektu, který by byl před tímto. Jedinou vadou na kráse je totálně zmršený zvuk. Ten je tak na nic, že umažu jednu z pěti. ****z*****
Tento dvd záznam vyšel áž v roce 2003, já jsem ho zařadil v diskografii Johna McLaughlina do doby vzniku /1979/, myslím, že tady je oprávněně, než kdyby byl zavěšen do Johnovy diskografie pro 21. století.
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Meeting of the Spirits
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Nazareth / Exercises (1972)
| 28.06.2024 | Nazareth v roku 1972 vydali album Exercises a pokiaľ by ich niekto chcel obviňovať z monotónnosti (AC/DC by na nich potom určite žiarlili), tak mu týmto kúskom vytreli zrak!
Priamočiary hard rock kapele v 70. rokoch išiel, ale po miestami až zeppelínovskom debute sa vydali do úplne iných vôd. Akustické plochy, sladká poleva zo sláčikových cukroviniek, všadeprítomná šesťdesiatková omáčka, skrátka, hudobne ide o nie príliš zaujímavú muziku vhodnú do muzikálov (I Will Not Be Led), westernových animákov (Cat’s Eye, Apple Pie), na havajskú pláž (In My Time), do plačlivej romance (Sad Song) alebo hoci na škótsky vidiek (Fool About You).
Vymyká sa tvrdšia pecka Woke Up This Morning, nečudujem sa, že ju následne zbavili otravných zvukových efektov a nahrali na album Razamanaz v riadnej verzii. A keby v Called Her Name neboli tie ujúkacie vokály, z ktorých mám pocit, že si protagonisti privrzli gule do dverí, mohla to byť ďalšia dobrá skladba. Pravda, to by sa musela zbaviť aj toho kastrovaného stredného pomalého dávenia. Spomeniem ešte asi jedinú vydarenú baladu albumu, a síce Love Now You’re Gone. To je skladba, ktorá by sa nestratila ani na neskorších albumoch. A aj z uspávanky Madelaine cítiť aspoň nejaké emócie. Posledná skladba, ktorá stojí za zmienku, je záverečná 1692 (Glencoe Massacre). Bojová škótska nálada jej svedčí, ide o najlepší kúsok na albume.
Vlastním vydanie, kde je na jednom CD debut a Exercises, a preto tu nie sú žiadne bonusy. Teším sa. Béčko singla If You See My Baby nestojí za reč a alternatívne mixy albumových skladieb sú len vatou na ťahanie peňazí. Poznám ľudí, fanúšikov skupiny, ktorí album vzali na milosť, postupne si naň zvykli a pár z nich ho dokonca vyzdvihuje a nachádza na ňom kvality rovné veľdielam, ale ja som sa k tomuto stavu nedopracoval. Nie, že by to bola úplne zlá muzika, vypočuť sa dá, ale nemám veľmi dôvod sa k nej vracať. Za mňa vcelku zbytočný album, len pre kompletistov, rockového vzruchu je tam menej ako rozumu na Slovensku, výnimočných momentov nula celá nula, nula, nič.
» ostatní recenze alba Nazareth - Exercises
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Blackfoot / Tomcattin' (1980)
V roku 1980 vydala americká južanská kapela Blackfoot svoj štvrtý štúdiový album Tomcattin’ a dokázala, že aj počiatkom ôsmej dekády bolo možné rockovo rásť.
K albumu sa mi viaže jedna príhoda. Niekedy koncom 90. rokov sme s bratom spoznali túto južanskú partu a chceli sme viac. Internet ešte nebol až taký dostupný ako teraz, nuž sme po náhodnom kúpení albumu Marauder sťažka hľadali, čo ešte kapela vydala. Našli sme album Strikes a výberovku Rattlesnake Rock 'n' Roll: The Best of Blackfoot. Tú sme si aj objednali v miestnom obchode. Kým prišla, stalo sa mi, že som v jednom bratislavskom CD obchode naďabil na album Tomcattin’. Zvláštna čierna hlava mačkovitej šelmy na zelenom pozadí a divný font písma ma zneistili, akoby šlo o nejaké disco. Plus názov skladby Gimme, Gimme, Gimme akoby vypadol z nejakej Abba hrôzy. Vypočuť sa nedal a ja som ho napokon vrátil do poličky. Až prišla tá výberovka, zistil som, že to bol naozaj album od tých správnych Blackfootov. Utekal som do obchodu a album bol fuč!
Tento rok som sa konečne dokopal k tomu, že som si ho doplnil do zbierky. Vydanie od Rock Candy Records z roka 2013 je skvelé, a tak som spokojný. Už ho nemusím počúvať iba z netu.
Pretože muzika je to presne podľa môjho gusta. Tvrdá, svižná, južanská a zároveň nekompromisná. Album Strikes prijímam rozpačito, pár geniálnych skladieb dopĺňa veľa vaty (o ňom si povieme inokedy), ale Tomcattin’ je bez chybičky. Desať skladieb uháňa ako rusáci od ľudskosti, nik a nič ich nezastaví. Odsýpa to skvelo, jedna pecka za druhou, pomalších skladieb je minimum (Spendin’ Cabbage) a ešte je tu aj kopa naozaj mega vecí (Warped, On The Run, Street Fighter, Gimme Gimme Gimme, Every Man Should Know (Queenie), Reckless Abandoner) vrátane nedostižnej Fox Chase. Toto je moja najobľúbenejšia skladba od kapely vôbec! A nie je to preto, že tam Shorty Medlocke mrskne intro na ústnej harmonike. Ešte som nespomenul divne znejúcu Dream On a nevyrovnanú In The Night. Je ako doktor Jackyll a pán Hyde, skvelo začne, s harmonikou, ale potom má miesta, ktoré sú akoby poplatné dobovým trendom. Našťastie, ako celok funguje.
Marauder je album, ktorý má mnohoročný náskok, a tak ho v mojich očiach nič neprekoná, ale Tomcattin’ je rovnako dokonalý počin. Keby som si ho koncom 90. rokov kúpil, je možné, že by som si ho cenil ešte o ten povestný chlp viac! Dokonalá tvrdá južarina, odporúčam.
» ostatní recenze alba Blackfoot - Tomcattin'
» popis a diskografie skupiny Blackfoot
Cale, John / POPtical Illusion (2024)
Tohle album mě rozjařuje. Určitě je proti loňskému Mercy optimističtější, ale vlastně mě rozjařuje jeho samotná existence. Už předešlá deska byla pro fanoušky tohoto svébytnéhu umělce trochu navíc, neočekávaný pozdní dodatek k velmi bohaté diskografii. Cale tam ze sebe vydal všechno, emocionálně šel až na dřeň. Tíživé myšlenky, zřetelný pěvecký výraz, zásadní témata. Byla by to velmi důstojná tečka - jenže konec se jaksi ne a ne dostavit. V očištěném a vyprázdněném vnitřním prostoru vytryskl nový pramen.
Není to až tak přímočaré, ovšem. Na POPtical Illusion je znát únava, tíha dlouhých let, na druhou stranu Mercy určitě nebylo jen čistě depresivní. Přesto se nálada obou alb opravdu liší jako noc a den. Hudebně mají společného hodně, zejména volnější stavbu skladeb a převažující elektronické instrumenty. Proti vláčně hloubavému Mercy je POPtical Illusion ráznější, rytmičtější. V pozadí obvykle běží výrazný pravidelný sampl, takže zpěv působí melodičtěji, plynuleji proti naléhavosti dramatických odmlk. Texty se převážně vracejí do mládí skrze drobné, letmo nahozené příběhy.
Slovní hříčka op (optický) / pop byla populární už v šedesátých letech, oba pojmy mají své místo v dějinách výtvarné kultury. Částečně to reflektuje i obal, který svou pastelovou barevností připomíná Warholovy sériové portréty Marilyn Monroe, u většiny skladeb je navíc velmi snadné představit si nějaký ten geometrický terčík, z nějž přechází zrak. Hudba umí zamotat hlavu, trochu jako bláznivé kroužení prostorem z přebytků bujnosti. Může měnit vnímání, ale jen v náznaku, hravě, s lehkostí.
Album mě nezasáhlo tak hluboce jako Mercy, ale poslouchám ho opakovaně a s chutí.
» ostatní recenze alba Cale, John - POPtical Illusion
» popis a diskografie skupiny Cale, John
Cobham, Billy / Paradox, The First Second (1998)
Druhé album projektu Paradox - The First Second je záznamem z mnichovského koncertu. Návaznost na první Paradox je svým způsobem navádějící a přitom ne. Jediné, co obě alba mají společného jako styčné body jsou hudebníci /Cobham, Bickford, Schmid/ a jejich nástroje. Naprosto jiný track list a koncertní prostředí tomuto titulu přidávají punc originality a The First Second se tak nepřímo váže na svého předchůdce.
Cobham a basák Wolfgang Schmit nastavili rytmickou laťku hodně vysoko a tím přípravili hudební podhoubí pro kytaristu Billa Bickforda, který se dostatečně na svůj nástroj vyřádil. Taková to kytara ještě u BC nehrála. Žádný kulatý a křehký kytarový zvuk jak vajíčko. Tahle kytara řve jak motorová pila. Billymu patří autorsky tři skladby /o jednu víc, než na Paradox studio/ Prvni - Mozaik je cover z jeho alba Warning! /1985/ a je velmi zajímavé posuzovat rozdíly mezi oběma songy. Melodicky stejné, dramaturgicky oba úplně někde jinde. Jako další song Billy představuje skladbu Pandora's Box. Funky základ a hodně kytarová záležitost. A mě se zdá, že už jsem ji někde na Cobhamových albech slyšel. Poslední Billyho skladbou je song Serengeti Plains - slavné album By Design /1992/ a tady zastávám názor, že verze z Paradoxu se mi líbí víc než originál. Tady jedou všichni tři neskutečně. Od jemných linií až po ukrutnou hardrockovou dravost.
Rozebral jsem okrajově skladby pouze Billyho Cobhama. Tvorbu zbylých dvou členů tria vůbec neznám, takže se vyjádřím jen okrajově k jejich výkonům na tomto titulu.
Basák Wolfgang Schmid je jedním z těch nejvýraznějších, co jsem u Billyho zatím slyšel. Neskutečná rychlost a zajímavá technika.
Bill Bickford je zase pro změnu ten "nejtrvdějc" hrající kytarista v Cobhamově portfóliu.
Mám dojem, že si tihle tři velmi sedli a společně se dobře bavili a výsledek je znát. Album Paradox - The First Second je perfektně nazvučený koncert /kdybych tvrdil, že to je studiovka, asi by to prošlo/, plný skvělých výkonů a odvazů. První Paradox jsem kdysi hodnotil ****z***** a po čase jednu umázl. Tady se v hodnocení z dávných časů ztotožňuji a tak vše zůstává při strarém. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Paradox, The First Second
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Wuthering Heights / Within (1999)
Poměrně nedávno jsem někde zaslechl část parádního progmetalového tracku. Chvíli to trvalo, ale nakone jsem se dopátral - je to dlouhá skladba "Dreamwalker" z debutu dánské skupiny Wuthering Heigts. Z Dánska poslouchám pravidelně skvělý Mercyful Fate (snad se konečně dočkáme nějakého alba) a King Diamonda.
Nicméně tady jsem neodolal a postupně doplnil celou DGF a začal jsem debutem, kde, jak již zmíněno, skupina stvořila téměř čtrnáctiminutový opus "Dreamwalker".
Samozřejmě že další skladby rozhodně nejsou do počtu, ať už úvodní Enter The Cave nebo závěrečná The Wanderer's Farewell. Rozhodně velice silné progmetalové album, a za ten opus čisté 4*
» ostatní recenze alba Wuthering Heights - Within
» popis a diskografie skupiny Wuthering Heights
Stern, Mike / Trip (2017)
V lidském životě se odehrají tisíce a tisíce situací, které můžou ovlivnit další fungování daného jedince a jeho okolí. Jsou situace, které se přihodí nahodile a budou spjaty s budoucností člověka, který třeba ještě před minutou vůbec nevěděl co se mu stane a jaké to bude mít následky pro jeho následující období. Miku Sternovi se před natáčením tohoto, zatím jeho posledního studiového alba stala ožehavá nehoda, a nebylo vůbec jisté, zda bude ve své kariéře kytarového virtuose vůbec pokračovat. Ale vše dopadlo dobře a Mike Stern jede dál a vydal parádní opus pod názvem Trip.
Trip není žádná inovativní deska, zvuk a nálada alba odpovídá přesně tomu, co Mike Stern skládal již dříve. Trip, to je jedenáct skladeb, stopáž cca 66 minut a sedmnáct hostů, podporujících Sternovu kytarovou hru. Jako největší přínos o jisté novátorství pro album vidím účast bubeníka Lennyho White. Ne, že bych byl zaujatý tímto géniem, ale skladby, ve kterých se zde na Tripu prezentuje jsou technikou a zvukem jinde, než bicí Dave Weckla, Denise Chamberse a Willa Calhouna, kteří jsou taky na seznamu hostů.
Trumpeta Randyho Breckera ve skladbě Blueprint zní naprosto famózně.
Jako saxofónistu si Stern pozval na Trip i slavného Billa Evanse, který kdysi jako mladíček to válel u Mahavishnu Orchestra v osmdesátých letech.
Jediný akustický kousek pod názvem Gone se nachází uprostřed alba na pátém postu. Snivá, romantická skladba v režii Mikeho akustiky, klavíru, kontrabasu, bicích a pekusí dává prostor na oddech před následnými složitými vyhrávkami.
Jedna taková je hned po Gone a zaujalamě basovou linkou Toma Kennedyho. TK je spoluhráč Dave Weckla a tak se trochu divím, že post bicích obsadil v této skladbě Dennis Chambers.
Jediný track na albu, kde se představí zpěv-nezpěv je pod názvem Emilia a u této skladby se jako další host z obřího seznamu představuje Sternova manželka Leni a hraje na akustický strunný nástroj ghoni.
Celkově vzato : Trip si zaslouží určitě ****z***** Je to vlatně už u něj svým způsobem rutina, ale Mike Stern má vyloženě výborná alba, která sice můžou někomu přijít jak přes kopírák, ale kvalitní produkce a kytarový feeling jsou vždy tou jistotou u tohoto jazzového muzikanta.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Trip
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Fruit of the Loom (2007)
Fruit from the Loom má kreslený barevný obal a ten booklet uvnitř je velký a ještě barevnější. Dokonale to zavádí na hudbu na cd. Když jsem slyšel Fruit poprvé, okamžitě jsem věděl, že tohle album bude něco extra. Aniž bych se pouštěl hned do nějakých soustředěných poslechů, nechal jsem ho jen tak plynout a nesnažil jsem se ponořit hloub do struktury nahrávky. Dělám to vlastně s každou nahrávkou, co si pořídím. Poprvé mě zajímá zvuk a nálada nahrávky. A první dojem jsem popsal slovy : naprostá, uvolněná pohodička. Radost z prvního dojmu umocnily ještě víc další poslechy, když jsem se už soustředil na to, co nám posluchačům muzikanti nabídnou za výkony. A je z čeho vybírat. Takhle dokonale proaranžovanou práci Billy ve svém portfóliu snad ještě nikdy nenahrál. Je zde snad všechno, s čím Cobham dosud pracoval. Smyčcové sbory, dechové sbory, housle, trubka, saxofon, hammondky, piáno a nekonečné rejstříky kláves, akustické a elektrické kytary, etnické vokály a etnické perkuse, vibrafon - protě neskutečně bohatá dramaturgie, dokonale vyvážená pro jedenáct songů na 63 minutách. Album mi sráží v hodnocení ten fakt, že Cobham nepřišel komplet s novým materiálem, ale i tady, třetinu alba věnuje jeho skladbám už jednou zrealizovaným. Zanzibar Breeze, Crosswind, Spectrum a Eggshell Still on my Head. Poslední jmenovaná je tak trochu detektivka. Tu melodi jsem už někde u něj dřív slyšel. Pátral jsem v cd a Billy tuto skladbu hrál na albech před tímto. Jsou to live alba Compass Point /2013/ - album vyšlo sice po tomto, ale koncert byl nahrán daleko dříve, což je určující a Missisippi Nights /2003/. Stále jsem však hledal a našel tu původní verzi. Ta píseň se jmenuje What If? a pochází z alba The Traveller /1994/ a je nazpívaná zpěvačkou Carole Rowley. Jinak musím uznat, že ty covery se povedly, tady nemám žádných výtek.
Zarytí fandové Cobhamovy ranné tvorby Fruit from the Loom nejspíš nepříjmou, asi nepřijmou od Billyho nic, co následovalo v osmdesátých letech a dál. Já s tím problém nemám a tvorba BC mě baví po celou jeho kariéru. Vždyť je to jeden z nejlepších bubeníků a skladatelů v tomto ranku vůbec. Já jsem se mu otevřel a on mě bohatě odměnil - hudbou. ****z***** Hodně podobná téhle desce je deska Palindrome/2010/.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Fruit of the Loom
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Shakti : This Moment (2023)
Je to víc jak čtyřicet let, když skupina Shakti s Johnem McLaughlinem vydali posledni a k tomu parádní album Natural Elements /1977/. Ale i tak, John a parta indických hudebníků spolupracovali i nadále po celá desetiletí. Uvedu pár příkladů : Zakir Hussain - Making Music /1987/ nebo Remember Shakti byl projekt na konci devadesátých let, vydaly se tři koncertní cd a nemluvě o spolupráci a hostování McLaughlina na sólových albech hudebníků z této asijské země.
Shakti a jejich This Moment se trochu posunuli dál od jejich původního konceptu ze sedmdesátek /bodejť by ne, když alba dělí od sebe skoro padesát let/. Vizuálně logo Shakti zůstává stejné, ale přesto dochází k malé změně, na kterou chci upozornit. Všechna alba Shakti ze sedmdesátek si k názvu připojila jméno Johna McLaughlina, ale na This Moment Johnovo jméno už nefiguruje. Zdá se, že JMcL se stal platným členem skupiny a jeho jméno by vedle Shakti bylo zbytečné.
Co nabízí hudba samotná : Etnický jazz a world music. Johnovy akustické a elektrické kytary a kytarové syntezátory dobarvují atmosféru indických bubínků a perkusí. Občas zahrají housle, ale hlavně tahle deska Shakti je o zpěvu a vokálním projevu jménem konokol, což je jakési slabikové prozpěvování, které spíše podporuje rytmiku a nemá žádný zdílný obsah. Nálada alba je pestrá - od rychlých temp perkusí a kytarových běhů se vzápětí posluchač ponoří do naprosté meditace a nechá se unášet svým vnitřním vesmírem a fantazií.
John McLaughlin přispěl čtyřmi skladbami z osmi z toho ta úvodní je v režii všech muzikantů.
This Moment je působivá hudba, kterou však ocení málokdo. Indické perkuse a melodika není pro každého. Housle, netradiční kytarové postupy a k tomu indické zpěvy můžou být pro západního posluchače /pro nás evropany/ velké sousto. Já jsem si tento styl muziky oblíbil a to díky Johnovi, protože mě jeho hudba a hra na kytaru fascinuje. Hodnocení : Pouze v souvislosti se skupinou Shakti tohle album se mi líbí asi jako Natural Elements a proto je za ****z******
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti : This Moment
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Cobham, Billy / The Art of Five (2004)
Billy Cobham je pro mě jeden z největších hudebníků vůbec. Mám rád jeho tvorbu, ať už s Mahavishnu Orchestra nebo sólově - je to jedno. Vždy vyprodukoval hudbu s vysokým nasazením a potenciálem a i když některé desky se někomu můžou zdát nepovedené, já jsem si oblíbil celý jeho katalog. Pravdou je, že ne vždy jsem se u některých titulů chytil hned na první dobrou, občas trvalo i celou dekádu, než jsem do některých jeho prací "dorostl".
A tím "dorostl" je i trilogie The Art of Three, Four a Five.
The Art of Five se liší od trojky a čtyřky hlavně tím, že je nahraný skoro celý studiově. TAo5 vznikl z velké části ve studiu Real World v létě roku 2002. Dvě skladby s osmi se pak nahrávaly ve Švýcarsku živě.
TAo5 v obsazeni bicí, kontrabas, piáno, trumpeta a alto saxofón je zdařilou ukázkou souhry a sólování jednotlivých hudebníků za podpory ostatních spoluhráčů. Když svůj poslech soustředěně zaměřím na Billyho bicí soupravu, v célé kráse vynikne hra ostatních muzikantů. Tady jakoby nikdo nad nikým nedominoval, vše je souladné a vzájemně se podporující.
Jazz a post-bop, servírovaný ve vysoké hudební i zvukové kvalitě nemůže milovníky akustického jazzu nechat netečnými. Tohle cd je takzvaně "vyšší dívčí" a já jen dodám - poslech chce klid, uvolnění a něco dobrého k tomu.
Cobhamovy ryze akustické jazzově znějící alba jsou trochu mimo od jeho fusion prací, ale i tak mají u mě vysoký kredit a rád je poslouchám. The Art of Five je velmi dobrá deska, ale je tak trochu mimo jeho záběr. Hodnocení : Velmi silné ***z***** pouze v discografii B.C.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Art of Five
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Buffalo Springfield / Buffalo Springfield Again (1967)
Mohli Buffalo Springfield vydržet déle než dva roky, které jim osud nadělil, a vydat se tak na cestu podobnou té, jakou jen v mírně obměňující se sestavě absolvovali třeba jejich žánroví i územní souputníci Grateful Dead? Plodné sólové kariéry Neila Younga a Stephena Stillse naznačují, že by to nejspíš bylo zatraceně těžké - více plodných autorů a schopných zpěváků v kapele obvykle nedělá dobrotu (čest výjimkám). Svůj podíl na rozpadu nadějné kapely ale měl i tehdejší establishment, jehož "tažení" proti vlasatcům šlukujícím a šňupajícím kdovíco odnesl počátkem roku 1967 deportací do Kanady basák Bruce Palmer. V méně vhodnou dobu to přijít nemohlo - stále populárnější kapela se tehdy mezi spoustou koncertů pokoušela nahrát druhé album, nazvané později Buffalo Springfield Again. Jak její tehdejší snažení dopadlo?
Tam, kde na debutu kytary jemně cinkaly či způsobně pokvákávaly, najednou kraluje Youngův "fuzzovitý" zvuk, kterým načichla především jeho pověstná, notovému zápisu se vzpírající sóla. V kontrastu s tímto zkreslením (užijete si ho třeba v Youngově psychedelické pecce Mr. Soul nebo ve Stillsově vokálně splétaném kusu Hung Upside Down) ale jádro skladeb pořád tvoří povedené melodické nápady evokující pokojnou ospalost a zároveň mladické nadšení, kterýmiž náladami tehdy západní pobřeží svorně prokvétalo. Třeba takový jazzem ovíněný kus Everydays nebo lehoučká kytarová náladovka Sad Memory si z obojího vzaly přesně odváženou dávku, zatímco můj nejoblíbenější kus na desce Expecting to Fly to s psychedelickými pilulemi nejspíš dost přehnal. Ani tady nechybí zástupce "byrdovského" country v podobě kousku A Child´s Claim to Fame, novinkou je naopak soulová nálada (Good Time Boy). Jedinou položkou, která mi na desce nesedí, je Youngova závěrečná koláž Broken Arrow. Její jednotlivé části jsou prudce poslouchatelné, dost mi ale vadí ty "umělecké" předěly. Snaha o progresi tedy rozhodně není to, co bych na téhle kapele oceňoval.
V bouřlivém sedmašedesátém roce snad ani nešlo ustrnout ve vývoji, takže i Buffalo Springfield svoji muziku interpretovali novými výrazovými prostředky. Pořád šlo o skupinu s jasnou identitou a "tváří" (respektive "tvářemi"), která někam směřovala. Že to "někam" má znamenat rozpad a v komerčním měřítku hudební zapomnění byla daň, kterou v rockových dějinách zaplatila spousta originálních a talentovaných kapel.
» ostatní recenze alba Buffalo Springfield - Buffalo Springfield Again
» popis a diskografie skupiny Buffalo Springfield
Return To Forever / The Anthology (2008)
Return To Forever. Pravdepodobne najšialenejšia fusion kapela, aká kedy brázdila pódiá. Jej najdiabolskejšie obdobie zaujímavo mapuje dvojdisková výberovka The Anthology z roka 2008.
Fusion výbery sú pomerne zúfalé. Keďže jazzoví muzikanti nahrávajú albumy vo frekvencii vysielania reklám v súkromných televíziách a popri tom zvyknú hosťovať na stovkách ďalších albumov spriaznených interpretov, vôbec sa nečudujem, že žiadny poriadny výber americkej legendy Return To Forever neexistuje. Ono, tie albumy nahrávajú rôzne zostavy, vychádzajú na rôznych značkách, skrátka, už len vysporiadanie autorských práv je nočnou morou. Tento výber som si kúpil predovšetkým preto, lebo obsahoval kompletný album Hymn Of The Seventh Galaxy (1973). Ale poporiadku.
Predpokladám, že nikomu, kto sa trocha zaujíma o muziku, nemusím predstavovať klávesovú legendu Chicka Coreau. Frontman obklopený velikánmi. Na tejto antológii sú to Stanley Clarke (basa), Lenny White (bicie), Al DiMeola (gitara) a Bill Connors (gitara).
Dva disky pokrývajú obdobie rokov 1973-1976, a teda štyri albumy vrcholného obdobia fusion. Zároveň ide o albumy, na ktorých bubnoval fenomenálny Lenny White. Hymn Of The Seventh Galaxy a Romantic Warrior (1976) sú tu obsiahnuté komplet, čo je vcelku bizarná voľba na „best of“. Albumy Where Have I Known You Before (1974) a No Mystery (1975) núkajú zhodne po štyri skladby.
Hudba je... technicky prehnaná. Skladbu po skladbe opisovať nebudem, ale poviem vám, hrať čosi takéto v plnom nasadení ani dnes nedokáže veľa hudobníkov. Osobitou kapitolou je Lenny White. Bez hanby priznávam, že na tento level hrania som nedorástol a aj keď by som sa to asi dokázal naučiť (čítaj imitovať), nemyslím si, že by som to dokázal zahrať presvedčivo. Pár rokov technických cvičení 12 hodín denne by mi určite pomohlo. Lenny bol absolútne bubenícke zviera, pre mňa najtechnickejší bubeník, akého som kedy počul. Iste, mám obľúbenejších (technika nie je všetko), ale... Počúvať ho je pre mňa zážitkom zakaždým, keď nastane. Asi nikto sa nevyhne podvedomému porovnávaniu gitaristov. Billy Connors je na „Hymne siedmej galaxie“ minimálne rovnako dobrý ako talentovaný Al DiMeola, ktorý hrá na ostatných troch albumoch. Stanley Clarke je legenda, vďaka našim Jazzákom si vybudoval kultové postavenie aj na Slovensku. Je skvelý, ale v kontexte Return To Forever ho vnímam ako muža v pozadí, hoci hrá naozaj pestro. A Corea? Klávesy nikdy nezneli všadeprítomnejšie.
Oba disky vnímam ako exkurziu po vrcholovom sedemdesiatkovom fusion, v niektorých momentoch mám dojem, že už to ani nejde, a predsa! Rozbehnutá smršť Captain Señor Mouse je pre mňa asi najjasnejším príkladom toho, kam sa dá zájsť s rýchlosťou. Čo sa týka hudby, nevnímam slabé miesto. Pravda, nie je to hudba, ktorú by som vedel zahmkať, nepamätám si jednotlivé motívy, nie je to srdcovka. Predstavuje možnosť, pomerenie ľudských limitov, skúmanie vrcholových medzí. Občas je to zaujímavá cesta, častokrát je to pre mňa len akademický záujem. Ale, ako vraví klasik, každý záujem o umenie je rovnako relevantný, a tak mi to stačí.
Hodnotenie hviezdami je v tomto prípade rovnako relevantné ako maľovanka pre deti pre nukleárnu fúziu. Nijako. Napriek tomu si myslím, že je to neopakovateľný plhohviezdičkový zážitok. Akurát nie každodenný.
P. S. Dočítal som sa, že ide o remasterované nahrávky, neviem posúdiť, či je to dobre, každopádne vlastním japonské CD Romantic Warrior (DR 11) a nejaké výrazné zmeny nepočujem. Bežní poslucháči na nete sú nadšení, DR je však nižšie (7) ako neremasterované nahrávky (hýbu sa okolo 10-13).
» ostatní recenze alba Return To Forever - The Anthology
» popis a diskografie skupiny Return To Forever
White, Lenny / Edge (1998)
Zatím předposlední sólová deska Lennyho Whitea nenabízí v podstatě skoro nic světoborného. Lenny na albu Edge zní převážně vyklidněně a komorně. Tohle album nemá nějak zvlášť silný moment, ale přece jen jeden bych za sebe našel. Skladba "It Was a Very Good Year" je naprostá bomba a po textové stránce bude asi taky velmi zajímavá. Je to jedna z mála písní, která je obdařena zpěvem, a rovnou od Dianne Reeves.
Songů, co stojí za pozornost je na Edge přeci jen víc, než výše uvedený kousek. Třeba závěrečná "Semi-Five" je docela slušný nářez s tvrdým kytarovým zvukem, ale kytyru za tím nenajdete. Je to syntezátor. Další famózní ukázka Lennyho produkční činnosti je první track - "Raiders in the Temple of Boom". Do této poměrně melodicky monotóní skladby White přidal zvukové prvky a efekty z oblasti, jak já říkám Human. A ta kytara v této skladbě je tehtokráte originál /Nick Moroch/.
Za nejméně povedenou věc považuji zeppelínovský "Kashmir". Pěvecký přístup připomíná zvuky čerstvě vykleštěného zpěváka, nebo něco jako tahání kočky za ocas. Mám dojem, že Lenny použil původní klávesový podklad z roku 1975.
Zbytek šedesátiminutového cd není vůbec špatný, takhle se to říct nedá. Je za tím velmi dobrá produkce, zvuk, výkony hostujících hudebníků, ale chybí to pomyslné mňam - to je bomba.
Album, jenž propojilo hudební styly Jazzu, Funky, R'n'B, Soulu si u mě vede jako velmi dobrý počin a tak mu za sebe udělím krásné ***z***** V Lennyho diskografii jsou ale lepší kousky než je Edge.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Edge
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / De Cuba y de Panama (2008)
Billy Cobham překvapil své fans další studiovkou, tentokráte zaměřenou na karibik a latino. Spojil své síly s mladou kubánskou hudební partou pod názvem Asere a společně vydávají album. Nutno dodat, že se jedná o první a zároveň i poslední počin tohoto ražení v Billyho diskografii.
Album De Cuba y De Panama obsahuje na ploše 57 minut osm skladeb. Autorsky je Biily zastoupen ve dvou tracích. První, vlastní cover Panama je v originále nahrán na albu By Design /1992/ a druhý cover pod názvem Hoja, Otono y Flor je vystavěn na melodice, kterou Cobham použil kdysi na studiovce Focused /1998/ a tam se tato skldba jmenuje Walking in Five. Ale první verze Wi5 je na albu Paradox /1996/. Těmito dvěma songy Billy vystřílel svůj autorský potenciál a to je přece jen trochu málo na to, když album nese jeho jméno.
Ale pojďme si představit skupinu Asere a podívat se jim na zoubek. Jak už jsem psal, Asere jsou parta mladých kubánských hudebníků, hrajících hlavně tradičně v odkazu jejich zeměpisné polohy.
Cobhamova obrovská bicí souprava /podle fotky ze studia/ je obklopena mnoha drobnými perkusemi afro-latino ražení. Na albu to několikrát rozjedou všichni tak, až uši /nebo hlava/ občas nestíhají poslech.
Trubka je nedílnou součástí latino muziky - a i tady je jedním ze základů dramaturgie.
Jako další hlavní nástroje pulsující celým abem, jsou akustické kytary. Jedna je originál kubánská speciálka a ta druhá je klasická španělka.
Asere nejsou jen instrumentálové, na albu představují několik španělsky zpívaných písní a to je ta další zajímavá přísada do Billyho hudebního, už tak bohatě instrumentálního portfólia.
Závěrem : Ryze akustické album /kromě baskytary/, založené na španělském vokálu, trubce, akustických kytarách a rytmice - bohatě okořeněné o světové perkuse si zasloží jistou pozornost. Kdybych pořádal tématickou karibik párty, tak určitě s tímto cd. Kdysi jsem dal dvě hvězdy, zvyšuji na ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - De Cuba y de Panama
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Monroe, Michael / The Best (2017)
Zpěvák, saxofonista, hráč na foukací harmoniku, příležitostný bubeník, basák, kytarista a (hlavně) excelentní showman. To je Michael Monroe, jedna z nejzajímavějších postav dekadentního osmdesátkového rokenrolu. Glam metalový veterán, jehož kariéra započala koncem 70. let ve finské punk 'n' rollové kapele Hanoi Rocks, která to kdysi vzala přes Švédsko a Anglii až do slunné Kalifornie. Tam v půli osmdesátek její kariéra skončila těsně předtím než se skupina mohla stát opravdu hodně slavnou. Příčinou konce byla tragická automobilová nehoda, na jejímž začátku byl velkolepý mejdan s Mötley Crüe. Hanoi Rocks při ní přišli o bubeníka, jenž byl podle jejich slov duší kapely a v roce 1985 se rozpadli. Ještě předtím však stačili silně ovlivnit tehdejší los angelskou hard rockovou scénu, zvláště pak její méně uhlazenou, "špinavější" část. Takoví Guns N' Roses by mohli vyprávět. Ostatně právě oni později přizvali Michaela Monroea k nahrávání dvojalba Use Your Illusion, kde je k slyšení jeho foukačka ve skladbě "Bad Obsession". Dva roky nato pak hostoval u GN'R na albu coververzí Spaghetti Incident, kde si s Axlem zapěl ve skladbě "Ain't It Fun' od Dead Boys, jednoznačně nejlepší položce celého projektu. Koneckonců, sám nahrávání této skladby inicioval.
Po rozpadu Hanoi Rocks vydal Michael dvě sólová alba (v letech 1987 a 1989), z nichž to první zapadlo a to druhé zaznamenalo mírný komerční ohlas. Ten se však zdaleka nedal srovnávat s monumentálními úspěchy kapel jako Poison nebo Skid Row, které jeho původní kapela inspirovala.
Hanoi Rocks i Michael Monroe se časem zařadili po bok mnoha dalších vlivných a stylotvorných umělců, kteří se stali legendami a kultovním vzory pro mnoho svých následovníků, jejichž komerčního věhlasu však nikdy nedosáhli.
A právě tady, na samém sklonku 80. let, začíná dvoudisková kompilace, mapující prvních třicet let Monroeovy sólové dráhy. Což ostatně povrzují i ty tři křížky na obalu.
A lépe než songem "Dead, Jail or Rock 'n' Roll" už výběrovku tohohle blonďatého rockera asi ani nelze uvést. Slogan, vetknutý přímo do jeho názvu, hovoří za vše. Skladba je postavená na skvostném kytarovém rifu, tak trochu připomínajícím ten z "No Class" od Motörhead. A ten dá zase vzpomenout na "Tush" od ZZ Top nebo "Dizzy Mamma" od Slade. Můžete porovnávat a zjišťovat, co z toho bylo dřív. Faktem je, že zrovna Monroeova varianta je od těch ostatních nejodlišnější. Celkově jde o vpravdě rokenrolový nářez, ve správných momentech podpořený foukací harmonikou. Což je ingredience, která (mě) prostě nemůže zklamat. A to, že zrovna jí (a také saxofonu) Monroe hojně využíval už v dobách Hanoi Rocks, je samozřejmě jenom jeho plus.
Tahle věc pádí vpřed jak utržená ze řetězu a skandovaný refrén si nelze alespoň v duchu nezpívat s sebou. Právě tohle je asi ta úplně nejlepší ukázka z celé Monroeovy sólové tvorby. A pro zajímavost, v závěru videoklipu, jenž byl ke skladbě natočen, hostuje Monroeův velký fanoušek Axl Rose. Což znalce losangelské osmdesátkové scény, stejně jako pozorné čtenáře této recenze, nemůže překvapit.
Kompilace pokračuje druhým singlem ze stejného alba (Not Fakin' It, 1989), Tentokrát je to chytlavá a typicky osmdesátkově melodická "Man with No Eyes". Stejně jako její singlový předchůdce, i ona byla opatřena videoklipem, jenž lze dodnes najít na youtube. Záběry z koncertu tu střídá sestřih z dobových televizních reportáží, většinou zobrazujících demonstrace proti zvůli diktátorů. To písni dodává politický podtext, pro Michaelovu sólovou tvorbu i pro tvorbu Hanoi Rocks naprosto netypický.
Balada "It's a Lie", původně vydaná už na zpěvákově sólovém debutu Nights Are So Long z roku 1987, je zde uvedena ve verzi vydané coby bonus na některých edicích alba Peace of Mind (1999). Od originálu se liší tím, že v ní hostuje Michaelův přítel a velký vzor, Stiv Bators z legendárních Dead Boys. Pokud jste viděli film CBGB, mapující historii stejnojmenného newyorského klubu, víte dobře, že tahle sebedestruktivní parta je naprostým přírodním úkazem i mezi těmi nejšílenějšími příklady z historie rock 'n' rollu. Při poslechu skladby, složené Batorsovým kolegou z Dead Boys, Jimmym Zeroem, vás nejspíš ani nenapadne z jak divokého podhoubí vítr vane. Svou náladou se píseň ze všeho nejvíc blíží takovým těm posmutnělým rock and rollovým tanečním baladám z druhé půle 50. let.
Michaelův sólový debut je dále zastoupen titulní skladbou "Nights Are So Long" a hravou popůvkou "Can't Go Home Again". U obou skladeb přemýšlím, proč byly vybrány, protože i když neurazí, ani na jedné nevidím nic výjimečného. Možná k nim má Michael silný osobní vztah, ale z mého pohledu jsou to vcelku průměrné a krotké věci, které bych s klidem nahradil daleko výraznějšími rock 'n' rolly "She's No Angel" a "Too Rich to Be Good". Ty mají daleko větší grády a také docela blízko ke staré tvorbě Hanoi Rocks.
Dojem z několika krotších songů po skvělém začátku okamžitě napravuje nálož hitovek z punkového alba Demolition 23, jež reprezentuje další důležitou fázi příběhu Michaela Monroea. Ten se totiž už v 80. letech přesunul z LA do New Yorku, kde v roce 1993 společně se svým bývalým spoluhráčem z Hanoi Rocks, basákem Samem Yaffou, kytaristou Jayem Heningem z glam metalových Star Star a bubeníkem Jimmy Clarkem, založil punk rockovou kapelu, které dal (nevím přesně proč) název Demolition 23. Stejnojmenné album však klidně mohlo vyjít i jako jeho další sólovka. Monroe je ostatně jediný z kapely, kdo je pod písněmi z této desky podepsán. Jako spoluautor je pod většinou z nich uveden producent Steven Van Zandt (známý též jako Little Steven ze Springsteenova E Street Bandu) a s texty vypomohla tehdejší Monroeova manželka Jude Wilder.
Po nahrání alba se ke kapele připojil další Monroeův bývalý kolega z Hanoi Rocks, kytarista Nasty Suicide. Věci vypadaly velmi slibně, dokud Nasty v březnu 1995 náhle neodešel z kapely, načež naštvaný Monroe celý projekt ukončil a vrátil se do Finska.
Z jediného (ale výtečného) alba, které po tomto projektu zbylo, jsou nám zde předloženy hned čtyři pochoutky. A věřte, že jich klidně mohlo být víc.
Úderná punkovina "Nothin's Alright" se skvělým textem, popisujícím, co dostaly do vínku děti předešlých tří dekád, patří po parádní "Dead, Jail or Rock 'n' Roll" k vůbec nejlepším songům, na kterých se Michael Monroe kdy podílel. Není divu, že právě k této pecce byl natočen i videoklip. Následuje chytlavá punková hymna "Hammersmith Palais" a mírně přitvrzená gothická balada "You Crucified Me". Poslední ukázkou z Demolition 23 je akustická "Deadtime Stories", křehká záležitost akustického charakteru, kterou Michael složil se Stivem Batorsem z již zmíněných Dead Boys. Kdysi se mi nijak zvlášť nezamlouvala – připadalo mi, že svou jemností ničí nekompromisní atmosféru alba. Dnes je vše jinak: Pokud chcete glam punkovou baladu par excellence, v této skladbě dostanete přesně to, po čem toužíte. A to v té nejlepší možné podobě.
Počet vybraných zástupců tohoto počinu vypovídá myslím o jeho důležitosti dostatečně. Kdybych se však měl přimluvit ještě za alespoň jednu věc, byla by to refrénová halekačka "Same Shit Different Day" se skvostně punkovou atmosférou ve verzích a parádním rock 'n' rollovým sólem uprostřed.
Ale příběh Michaela Monroea pokračuje i po jeho přesunu z USA do rodného Finska.
Druhou půli 90. let totiž tráví na chladném severu Evropy, kde na chalupě daleko od civilizace pečuje o svou nemocnou manželku a vzpomíná na staré dobré časy.
"Většina fanoušků si myslela, že se válím u bazénu někde na zahradě honosné hollywoodské vily a já se zatím na samotě v lesích pokoušel renovovat rozpadající se barák a rozmražovat zamrzlé topení," uvádí Monroe v jednom novějším interview.
Krom těchto činností vydával Michael ještě zhruba v tříletých intervalech bez většího ohlasu svá další sólová alba.
Skladba "Where's the Fire, John?" je skvělým zástupcem prvního z nich, Peace of Mind z roku 1996. Chytlavá parádička s vtahujícím rifem, napjatou atmosférou ve verzích, uvolněným refrénem a pohodovými r'n'r sóly, si místo na této kompilaci určitě zaslouží. Druhým reprezentantem Michaelovy první finské sólovky je "Make It Go Away", hrající od začátku na Ramones strunu. Ze všeho nejvíc připomíná jejich melodičtější kousky z druhé poloviny 80. let. Osobně bych z této desky vybral spíše covervezi "Machine Gun Etiquette" z dílny The Damned, která se dle mého názoru povedla na jedničku. Ale kdo jsem já, abych tvůrcům této kompilace radil, navíc sedm let po "bitvě"?
"Self Destruction Blues" z alba Life Gets You Dirty (1999) bych ovšem nevynechal nikdy. Jde o zrychlenou verzi tehdy již 17 let staré bluesovky z dílny Hanoi Rocks, podepsané Michaelem a kytaristou Andym McCoyem. Monroeova foukačka zde vládne a jakkoli je originál výborný, tohle řádně přitvrzené zběsilé podání jej možná ještě překonává. Krom této pecky tu máme ze stejného alba ještě jeho titulní skladbu. Není špatná, ale mnohem reprezentativnějí by podle mě působil například skvostný rokenrol "Little Troublemaker". Krom již zmíněného sebedestruktivního blues by to z tohoto počinu byla moje další jasná volba.
V roce 2001 zemřela po dlouhé nemoci Michaelova žena a rok nato se Monroe spojil s bývalým spoluhráčem a hlavním skladatelem písní Hanoi Rocks, Andy McCoyem, aby obnovili kariéru Hanoi Rocks.
I když byli oba v podstatě nejdůležitějšími žijícími členy kapely, bez účasti ostatních můžeme jen těžko hovořit o regulérním comebacku. Pod hlavičkou Hanoi Rocks vydali Monroe s McCoyem v letech 2002 – 2009 tři alba a pak projekt v tichosti rozpustili.
Období návratu Hanoi Rocks není na kompilaci zastoupeno žádnou ukázkou. Já bych za všechny skladby, které tehdy Monroe s McCoyem nahráli, vybral alespoň parádní singlovku "Fashion" ze Street Poetry (2007), která snad jako jediná z této éry snese srovnání s tvorbou původních Hanoi Rocks.
Na dlouhou dobu zůstává Michaelovou poslední sólovkou Whatcha Want z roku 2003. Zde ji zastupují kousky "Stranded" a "Telephone Bill's All Mine". První z nich nabídne clashovsky znějíci reaggae-punkový rif, jenž okamžitě upomene na Hanoi Rocks, kteří ve své rané fázi skvostně pracovali s výbušnou směsí vlivů The Clash a Rolling Stones. Rif pěkně doplňuje zpěvákův saxofon a vše zastřešuje klenutý refrén. Není to špatná skladba, ovšem Whatcha Want také vůbec není špatné album a nabízí nejeden další povedený kousek. Osobně bych na tuto kompilaci neváhal zařadit například skvělý cover "What Love Is" od Dead Boys (kolikrát uz jsem v recenzi tyhle Monroeovy oblíbence zmínil?), který o třináct let později tolik upoutal diváky seriálu Vinyl v podání tamní fiktivní punkové kapely. Nebo třeba výbornou "Life's a Bitch and Then You Live", případně ultrachytlovou "Jimmy Brown". To vše by byla podle mého názoru lepší volba než nevýrazná akustická balada "Telephone Bill Is All Mine", původně z repertoáru finského zpěváka Dave Lindholma. Pokud měla závěr prvního CD kompilace zdobit skladba podobného ražení, sáhl bych raději po mnohem zdařilejší "I Send You Back" z předchozí desky Life Gets You Dirty.
Blonďatý rocker po odpískání pokusu s druhým příchodem Hanoi Rocks nehodlal zahálet. V roce 2010 dal dohromady novou doprovodnou skupinu, v níž se krom jeho starého parťáka z původních Hanoi Rocks, Sama Yaffy, objevily takové persony jako Steve Conte a Ginger Wildheart. První z nich, newyorský kytarista, producent, skladatel a zpěvák, v 80. letech doprovázel na koncertech i ve studiu legendy jako James Brown nebo Prince a působil v jazz fusion kapele Bushrock klávesisty Delmara Browna. Společně se svým bratrem Johnem a hráčem na foukací harmoniku Robem Paparozzim založil blues rockovou kapelu The Hudson River Rats, skládal filmovou hudbu a objevil se v mnoha projektech, z nichž za zmínku určitě stojí alespoň účinkování v obnovených New York Dolls (v letech 2004 – 2009).
Druhý jmenovaný kytarista, tentokrát Angličan, v 80. letech začínal v dirty glam metalových Quireboys, od nichž odešel těsně před vydáním debutu a později byl součástí mnoha projektů, včetně superskupiny Brides of Destruction, kde hrál mj. po boku Nikkiho Sixxe z Mötley Crüe. Za bicími se pak v nové kapele usadil Karl Rockfist, bývalý člen losangelských The Chelsea Smiles, jenž později hostoval u Misfits a Cheap Trick.
Jak vidno, Michaelovi se tentokrát podařilo dát dohromady opravdu silnou sestavu, s níž byl rozhodnut vykonat opravdu velké věci. O tom, jak se mu to dařilo, podává svědectví druhé CD výběru.
Glamový veterán rozhodně neponechal nic náhodě a pro první album nové kapely získal producentskou legendu Jacka Douglase, známého ze spolupráce s Aerosmith, Cheap Trick nebo Alice Cooperem.
A výsledný počin s názcem Sensory Overdrive (2011) opravdu stojí za to. Zastoupen je zde hned třemi songy – "Trick of the Wrist", "'78" a "All You Need" – ale klidně jich mohlo být ještě víc. Taková "Debauchery as a Fine Art", složená (a unisono odzpívaná) společně se starým kámošem Lemmym z Motörhead, by tady určitě nedělala ostudu. Stejně jako třeba úderná "Modern Day Miracle".
Další dvě alba sice už neměla v producentském křesle takové eso, ale silná sestava, v níž se měnil pouze druhý kytarista (Gingera vystřídal Andreas "Dregen" Svenson, známý ze švédských glam punkových formací jako The Hellacopters a Backyard Babies, a toho zase na dalším albu britský světoběžník Rich Jones, původně člen kanadské úderky The Black Halos), zajistila vysokou úroveň i těchto počinů.
Všechna tři alba The Michael Monroe Bandu, jak je tato formace někdy nazývána, jsou zde zastoupena třemi ukázkami. Volba písní je někdy excelentní (hitovky "Ballad of the Lower East Side", "Old King's Road" nebo "Goin' Down with the Ship" či funky rocková "Eighteen Angels") jindy zase diskutabilní (nijak zvlášť výrazný pop rock "Keep Your Eye on You").
Posledních pět poloźek výběru tvoří tři zdařilé nové kousky ("One Foot Outta Grave", "Fist Fulla Dynamite" a "Simpletown"), bonusová skladba z japonského vydání Horns and Halos (2013), kterou je živočišný rock 'n' rollový odvaz "Get On" a raritní coververze "Magic Carpets Ride" od Steppenwolf, kterou Monroe nahrál se Slashem z Guns N' Roses v roce 1993 v období alba The Spagjhetti Incident. O tom, zda šlo o kousek připravovaný v rámci tohoto projektu, můžeme pouze spekulovat.
A jak hodnotím první a zatím poslední kompilaci finského glam metalového veterána jako celek?
Úprava digipacku je celkem pěkná, veškeré info ke skladbám však není v bookletu, ale je natištěno uvnitř rozkládacího obalu. Pokud si je chcete přečíst, musíte vždy vytáhnout příslušný disk, což je trošku otravné. Ale je to pořád lepší než kdyby tam po této stránce nebylo vůbec nic. Což se taky občas stává. Tady se o každé skladbě dozvíte úplně všechno, včetně sestavy, která ji nahrála.
Booklet je opravdu pěkný – obsahuje všechny texty a spoustu barevných fotek napříč celými těmi třiceti lety.
Co se týče obsahu, fanoušci a sběratelé zde dostanou tři kvalitní a tehdy zbrusu nové skladby, které nevyšly nikde jinde, a k tomu tři rarity, z nichž dvě jsou velmi těžko k sehnání a jedna v této své podobě vyšla pouze zde.
Zbývajících třiadvacet kousků pokrývá všech osm sólových alb a punkový projekt Demolition 23, přičemž výběr je občas diskutabilní. Nejznámější hity však nechybí.
Zcela ignorován byl projekt Jerusalem Slim z roku 1992, na němž Monroe spojil síly se Stevem Stevensem (ex-Billy Idol). Důvod? Michael tohle album nenávidí – dema prý vypadala daleko líp.
Vynecháno bylo i vše, co přinesl "comeback" Hanoi Rocks v nultých letech. (Uvozovky proto, že ve skutečnosti šlo spíše o projekt McCoy/Monroe než o skutečný návrat kapely.)
Chybí také cokoliv z EP Take Them and Break Them z roku 2002.
Prostor dvou CD je trestuhodně nevyužitý – oba disky mají jen něco kolem padesáti minut.
Vyhodit ty slabší kousky, jedno CD by bohatě stačilo. (Zkusil jsem to a výsledek dává necelých 76 minut délky, přičemž všech šest rarit i všechny důležité hity zůstaly, stejně jako zastoupení kompletní sólové diskografie.)
Hodnocení The Best při uznání všech kladů i záporů je jednoduché: Pět je příliš, tři zase málo. Holt, většina kompilací je výsledkem mnoha kompromisů. A jejich hodnocení asi také.
PS: Tato recenze by mohla být mnohem (mnohem!) kratší. Jsem si toho velmi dobře vědom.
Kdysi jsem na Rockboard přišel s tím, že budu psát mnoho krátkých recnzí, ale zato pořád. Nesetkalo se to však s dobrým přijetím – byl jsem za tento přístup dokonce veřejně pokárán místními autoritami. A tak jsem si řekl: Dobrá, už žádné krátké recenze. Budu psát jen ty opravdu dlouhé. A tak to tu máte.
Je mi jasné, že třeba zrovna tuhle si přečtou jen dva druhy čtenářů – moji nebo Michaelovi fanoušci. Případně ještě fanoušci Hanoi Rocks. Kolik jich tu je takových dohromady, to netuším. Asi moc ne.
Ale není to nakonec jedno?
A tak berte nebo nechte být. Já jsem si to tady napsal rád. ;-)
» ostatní recenze alba Monroe, Michael - The Best
» popis a diskografie skupiny Monroe, Michael
Stern, Mike / Who Let The Cats Out? (2006)
Dvanácté / pro někoho třinácté / studiové album Mike Sterna se vrací produkčně a dramaturgicky zpátky do dob jeho desek Is What It Is /1994/ a Between the Lines /1996/.
Jazzové Give and Take /1997/, silně kytarové Play/1999/ se Scofieldem a Friesellem a dvě eperimentální díla s hlasy - Voices /2001/ a These Times /2004/, jsou trochu jinde /ale opravdu jen malinko/ oproti tomutu titulu. Ale ani na Who Let the Cats Out? se Mike nevyhýbá vokálnímu pojetí a na desku o ploše 73 minut zařadil tři zpívané věci, které odzpíval a současně na baskytaru odehrál kamerunec Richard Bona. Dále se na postu baskytary podílí takové hvězdy, jako Victor Wooten /skladba Roll With It/ nebo Anthony Jackson /závěrečná Blue Runway/. O zbylou část basové hry se představují mě neznámí dva hráči - Meshell Ngeocello a Chris Minh Doky, který nahrávku obohacuje o zvuk akustické baskytary. Za bicími se střídají Dave Weckl /král triol/ a Kim Thompson. Na postu kláves a produkce je kdo jiný, než Jim Beard. Sternovy alba se neobejdou bez dalšího charakteristického nástroje a tím je saxofon. Nemí snad v portfolíu MS album, kde by tento nástroj nezahrál /opravdu si nevybavuji a nechci nkoho uvést v omyl, taže kdyby tomu tak bylo, omlouvám se/. Mike na tomto albu poprvé představuje nástroj, který až do tohoto alba ještě u něj dosud nezahrál. Je to docela malý hudební nástroj /jako kluci jsme ho snad měli všichni/ a tím je foukací harmonika. Tato malá věc dokáže divy, když se na ní umí. Harmonika zahraje ve dvou skladbách : ta první je pomalá píseň na postu č.5, Mike si tady prohodil kytary a hraje akusticky, což je svým způsobem u něj běžný jev, že vkládá akusticky-kytarovou baladu do svých desek /najdou se i vyjímky, kdy tomu tak není/. Texas je druhá skladba, kde si foukací harmonika spolu s ostatními zahraje blues. Hodně dobrá věc je Roll with It, která bude později přepracovaná do zpívané podoby a vyjde jako otvírák na albu Stern & Johnson - Eclectic /2014/.
Od hudby Mike Sterna nelze čekat nějaké větší inovativní rozpětí v přístupu kompozice a kytarového projevu. Sternova hudba stojí na pevných základech jazzu, post bopu a fusion. Jeho tvorba byla zatím bez nějakých větších výkyvů a vlivů nových trendů, co by rozhodily jeho bohatou diskografii. Mike Stern si jede pořád to svoje a to je to, co my od něj chceme poslouchat. Tady uštědřím ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Who Let The Cats Out?
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Spectrum 40 Live (2015)
Billy Cobham prezentuje na dvou discích záznam z koncertního turné z roku 2013 pod názvem Spectrum 40.
Jeho debutové album Spectrum, vydané v roce 1973, bylo v jeho sólové bubenické kariéře to nejlepší, co vytvořil a současně je to jedno z nejzásadnějších alb hudebního stylu fusion. A na základě 40letého výročí vydání tohoto počinu se Billy rozhodl, že Spectrum vezme na turné. Na tomto záznamu Cobham perzentuje ty hlavní skladby ze Spectra : Stratus, To the Women in my Life/Lelis, Quadrant Four/Spectrum a Red Baron. Kdyby byl na záznamu i Taurian Mattador, bylo by to komplet. Zbytek dvoudisku doplňují songy jeho spoluhráčů a dva kousky z Billyho pozdější éry /Fragolino, Radio Active/.
Jako spoluhráče pro toto turné Cobham pozval staré známé. Kytaristu Deana Browna a klávesáka a bubeníka v jedné osobě - Garyho Husbanda. O poměrně zajímavou basovou hru se zasloužil Ric Fierabracci, kterého slyším u Cobhama poprvé. Spolu tento kvartet předvádí výbornou souhru. Po zvukové stránce je záznam v dobré kvalitě, jednotliví členové jsou dobře slyšet a to i v částech, kde hudba takzvaně graduje.
Spectrum 40 Live by si příznivci BC neměli nechat ujít. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Spectrum 40 Live
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy