Naposledy přidané recenze
Trout, Walter / Broken (2024)
| 11.09.2024 | Rok sa nám prehupol do svojej tretej štvrtiny a zatiaľ nič nenasvedčuje tomu, že by sa v bluesových hájoch urodil lepší album ako Broken od Waltera Trouta.
Na poli komerčne prístupnej bluesovej muziky vzniká každoročne množstvo nahrávok, pričom najznámejším kráľom tejto disciplíny je nepochybne gitarista Joe Bonamassa, ktorý prebral štafetu po Ericovi Claptonovi. Za mňa je však tým najlepším protagonistom umenia málom vypovedať veľa Walter Trout. Album Broken je toho dôkazom.
Dvanásť skladieb prináša typické bluesové hody, pomedzi ktoré sa občas votrie rockový kúsok na hranici popu. Takým je hneď úvodná a zároveň titulná skladba, v ktorej spieva bluesová diva Beth Hart. Naliehavá a zároveň poslucháčsky vďačná baladická atmosféra je krásna. Z rovnakého súdka sú aj skladby Talkin’ To Myself a Falls Apart. Spomedzi slávnych hostí mi nedá rovno nespomenúť aj Dee Snydera z Twisted Sister, ktorý odspieval svižnú pecku I’ve Had Enough.
Ťažko sa mi vyberá tá naj skladba, ešte ťažšie je niektorú nevybrať. Najsilnejším kladom albumu je atmosféra, ktorá je často akoby zahalená mrholením v duši, či už v akusticky pretkanej Turn And Walk Away, klasickej No Magic (On The Street), ultrakrehkej inštrumentálke Love Of My Life, prériovej krehuľke Breathe alebo hoci v balade I Wanna Stay. Trout je jeden z najlepších bluesových gitaristov a napriek tomu sa v sólach nepredvádza, melódia je nadovšetko. Zároveň nie je veľa gitaristov, ktorým by to znelo takto skvelo. Mäkko i husto, ľahko i ťaživo, často zároveň. Gitarová exhibícia v pomalom blues Courage In The Dark je toho dôkazom. A keď sa šliapne na plyn, tak tu máme muziku, ktorá by zborila múry Jericha a ani by jej to netrvalo sedem dní (Bleed, Heaven Or Hell).
Nie som práve zanieteným fanúšikom týchto komerčne prívetivých bluesových podôb, ale Troutova ostatná sólovka je taká prirodzená a presvedčivá, že ma baví ju počúvať. Je v nej niečo, čo ma napĺňa spokojnosťou. Za posledné roky som podobnú príjemnú nahrávku azda ani nepočul. Za mňa zatiaľ album roka, nemôžem dať menej ako plný počet hviezdičiek.
» ostatní recenze alba Trout, Walter - Broken
» popis a diskografie skupiny Trout, Walter
Journey / Departure (1980)
| 10.09.2024 | Journey mě baví už léta letoucí, dokonce jsem jim tady na webu kdysi věnoval jeden ze svých prvních recenzních pokusů. Ze zámořské muziky mám jinak rád spíš věci, které se motají okolo blues, jazzu nebo metalu, a tamější uhlazené formě rádiového rocku jsem nikdy nepropadl, ale Journey si mě získali. Možná to bude mít něco společného s tím, že dvě z opor prvních sestav kapely (kytarista Neal Schon a klávesista Greg Rollie) měly průpravu od Santany, nebo taky s tím, že hlas Stevea Perryho z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mě baví jako málokterý v branži.
Společným jmenovatelem většiny skladeb jejich šesté studiovky Departure budiž zejména Perryho vokál, který bez zjevné námahy stoupá do nadoblačných výšek a staví klenuté oblouky, a také Schonova nakouřená kytara, jež se dle potřeby postarala tuhle o prstolamačské sólo, támhle o rozvláčný part ve stylu Garyho Moorea a ještě o kus dál o energický doprovod. Klávesista Greg Rollie tu docela často bere do hry hammondky, jejichž bublavému zvuku se v té správné aranži sotva může nějaký syntezátor rovnat, a navíc se v několika případech blýsknul i s foukací harmonikou - ta je mimochodem třetím z důvodů, proč mě právě tohle album bere. Fajn jsou i syté vícehlasy, o které se (kromě bubeníka Smithe) starali všichni členové kapely.
Nějaké skladby, co mě baví? Z těch divočejších rockeřin jednoznačně pecky Any Way You Want It, Line of Fire nebo Precious Time, bezvadné jsou i klidnější - a o to víc prokomponované - věci jako Someday Soon nebo People and Places. Docela můžu i "plouživé" věci na parket ve stylu Stay Awhile, naopak bych se obešel bez slaďáků typu Good Morning Girl. V riffové jednohubce Where Were You zkouší Schon variovat figury, na jakých v té době s oblibou stavěly ty komerčnější z mladých britských metalových skupin, v hitu Walks Like a Lady zase kapela vyrazila asi nejdále naproti tomu, co dělá z Journey výsostně americkou záležitost.
S muzikou Journey jsem jakž-takž kamarád po většinu jejich kariéry. Baví mě jejich jazzrockem šmrcnuté začátky, otočka k líbivějšímu rocku i pompézní syntezátorové období, z poreunionové éry mě svého času potěšila deska Revelation s novým hlasem Arnelem Pinedou. Pak jsem je nadlouho pustil ze zřetele (podle divokých personálních změn z posledních let kapele "diktátorská" role, kterou si usurpoval poslední ze zakládajících členů Neal Schon, zrovna dvakrát nesvědčí), ale do jejich klasického období se vracím rád. Album Departure mám zařazené mezi lepší z desek, které v té době vytvořili.
» ostatní recenze alba Journey - Departure
» popis a diskografie skupiny Journey
Mayall, John / No More Interviews (1979)
Od polovice 70. rokov sa Mayall preorientoval na funkové blues s veľkými dychovými a vokálnymi zoskupeniami prevažne černošských hudobníkov. Album No More Interviews z roka 1979 je jedným z tohto obdobia.
Mayall fungoval v USA a k týmto veľkokapacitným bandom začal inklinovať po albume The Latest Edition (1974). Je to pre mňa menej výrazné obdobie, očividne aj pre fanúšikov široko-ďaleko po svete. Pokiaľ som schopný vyhľadávať na internete, o albumy od New Year, New Band, New Company (1975) po Road Show Blues (1982) sa netrhajú ani recenzenti z radov verejnosti na hudobných serveroch. Nemyslím teraz tie naše, tam o ne nezakopne ani Mayallovský fanatik, nieto náhodný poslucháč, skôr mám na mysli veľké všeobjímajúce servery ako Rateyourmusic a pod. Je to zaujímavá anomália, akoby toto obdobie nikto necítil potrebu pripomínať.
Nuž, rozhodol som sa to zmeniť. Veď je to deväť albumov, sedem štúdiových a dva koncertné! Tento album sa nahrával na konci júla 1979 v Los Angeles a zostava obsahovala okrem Mayalla ďalších 12 hráčov, menovite sú to James Quill Smith (sólová gitara), Rick Vito (gitary), Chris Cameron (klávesy), Christiaan Mostert (saxofóny, flauta), Angus Thomas (basa), Ruben Alvarez (bicie, spev), Maggie Parker (spev), Becky Burns (vokály), Ronnie Barron (vokály), Buddy McDaniel (saxofón), George Shaw (trúbka) a Brad Thoelke (trombón).
Album je klasicky bluesový so štipkou jazzových nádychov. Nájdu sa tu klasické Mayallové bluesovky (It’s Hard Going Up, Stars In The Night), veselé skladby (A Bigger Slice Of Pie), netradičné balady (Sweet Honey Bee) i pomalé bluesové bahnenia (Wild New Lover). Našťastie funky ustúpilo do úzadia a vystrkuje rožky iba občas (Falling, Consideration, Gypsy Lady). Za najlepšie skladby považujem klavírnu nádheru Sweet Honey Bee a rýchle svižné blues Take Me Home Tonight.
Album na CD predstavuje pre zberateľov výzvu. Vyšiel iba raz, v roku 2018 na značke Grey Scale a rýchlo zmizol z bežnej distribúcie. Za mňa je výborný, som rád, že sa mi ho tento rok podarilo zaradiť do zbierky.
» ostatní recenze alba Mayall, John - No More Interviews
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mouzon, Alphonse / Funky Snakefoot (1974)
Americký jazzfunkový bubeník se vydává na své druhé studiovce úplně jinou cestou, než na debutu. Na albu Funky Snakefoot jako bubeník hraje opět skvěle a nápaditě, to samé platí i o většině skladeb z alba. Album je hlavně o klávesových nástrojích. I když Alphose do nahrávky zapojil i kytaru, ta se tady vyskytuje velmi okrajově. Kytarové album vytvořil až se svojí třetí deskou pod názvem Mind Transplant /1975/.
Mouzon se představí nejen jako bubeník a hráč na klávesy, ale i jako zpěvák. Nazpíval skoro celou desku. O jeho pěveckých kvalitách taktně pomlčím, ale taková hrůza to zase není. Za nejsilnější a mě nejbližší skladby bych jmenoval první I've Given You My Love a pátou Funky Snakefoot. Obě jsou instrumentální a ve druhé jmenované přidal Alphonse dechovou sekci, která tam perfektně zapadne. Tara Tara je zajímavá svým klávesovým sólem. Závěrečné dvě písně jsou taktéž instrumentální kanonády na bicí.
Album FS se mi docela líbí. Je to směs funky, jazzu, RnB, trochu reagee /I Gotta Have You/ nebo bluegrassová My Little Rousebud. Alphonse Mouzon předvádí perfektní výkon a bicí jsou zde číslo 1. Melodická, pohodová, roztančená nahrávka je u mě za velmi slušné *** nebo slabší ****z*****
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - Funky Snakefoot
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Rolling Stones, The / Made In The Shade (1975)
Nemám rád výběrovky od kapel, které miluju. Tady jde o dobovou výseč, u období, které u Stounů bylo nejplodnější a každé z LP v tom období bylo dost unikátní. Nevím, komu by to výběrové album mělo sloužit (krom vydavatelství, které ví, že někteří fanoušci prostě musí mít všechno). Asi lepší způsob poznávání této kapely je vzít nějakou významnou řadovku (třeba Sticky Fingers), kde každá věc je perla sama o sobě, a navíc nálada té desky je "kompaktní", prostě tam vše drží při sobě, jedna věc navazuje na druhou), a pak v případě zájmu rozšiřovat dál. Ten výběr na téhle desce je jistě hodně diskutabilní, já sám bych jakýkoli výběr určitě dělat nechtěl. Chápu takové počiny u kapel, které mají několik hitů, a kdosi je pak dá dohromady na jednu výběrovku (pro mě třeba Nazareth). Pravda, kdys jsem tohle LP někde u nás zakoupil, myslím, že to byla indická licence, zvukově nepříliš kvalitní. Jednotlivé písničky jsou u mě v průměru jistě nad 4,5*, přesto tomuto albu, tak jak je poskládáno, nedokážu dát víc než 4*. Pro mě zbytečný vydavatelský počin.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Made In The Shade
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Nazareth / Play 'N' The Game (1976)
| 06.09.2024 | V novembri 1976 sa na pultoch objavil ďalší, už ôsmy album škótskej hardrockovej skupiny Nazareth. Volal sa Play ‘N’ The Game a dnes si o ňom niečo povieme.
Nazareth nie je skupina, ktorá by ma niečím prekvapovala. Naopak, je to taká hardrocková istota. Albumy zo 70. rokov sú pre mňa (možno okrem Exercises) stávkou na istotu, keď mám náladu na nejakú nekomplikovanú kulisovku. A to je priam slovníková definícia Play ‘N’ The Game.
Deväť skladieb (z toho štyri covery) nepatrí k najžiarivejším, myslím si, že kapela vtedy koketovala s absolútnym vyčerpaním, bežne vydávala dva albumy do roka a furt koncertovala. Lenže to je iba historická omáčka, rozhoduje výsledná muzika. A tá je...
Klasicky „nazarethovská“. Úvodná posadená pecka Somebody To Roll sa mi páči. A aj hutný cover Down Home Girl má správne valcujúce tempo. Žiaľ, zvyšok albumu skĺzol do polôh, ktoré ma vyrušovali už aj na predchádzajúcom albume. Mdlý slaďák Flying, príšerná disco koketéria Waiting For The Man... Ešte, že je tu ďalšia skvelá drsná hardrocková jazda Born To Love. Záblesk nádeje rýchlo vyprchá, trojica podivne zvolených coverov I Want To (Do Everything For You), I Don’t Want To Go On Without You a Wild Honey nestojí za zmienku. Akurát prvý menovaný je aspoň bluesový. Záverečná skladba L.A. Girls je obyčajný rokenrol, takže je fajn.
Tento album mám vo verzii dva na jednom CD, spolu s Close Enough For Rock’N’Roll od Salvo (Union Square Music) vyšli v roku 2010. Aj preto sa na disk zmestil jediný bonus, skladba Good Love, béčko singla I Don’t Want To Go On Without You. Ten, podobne ako ďalšie dva single z albumu, v rebríčkoch nebodoval. Samotná bonusovka je príjemne tvrdá úsečná hrmavica, na albume by patrila k najlepším.
Celkovo hodnotím Play ‘N’ The Game slabšími tromi hviezdami. Pár tvrdších skladieb ho nespasí, ale zasa, McCafferty spieva parádne a muzika je to znesiteľná.
» ostatní recenze alba Nazareth - Play 'N' The Game
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Blackfoot / Strikes (1979)
Blackfoot bola najtvrdšia kapela južanského rocku. Áno, uvedomujem si, že toto meno je činné i dnes, ale zo slušnosti budem predstierať, že táto przniaca anomália neexistuje. Prvý album, ktorý znamenal prielom v kariére, bol pre ňu nepochybne ten s kobrou na obale – Strikes (1979).
Dodnes je tento album medzi fanúšikmi vnímaný ako „ten“ album, typický a vrcholný kúsok južariny á la Blackfoot. Priznávam sa, v tomto ide moje vnímanie proti prúdu. Iste, obsahuje dve absolútne klasiky žánru, smrtiacu pecku Train, Train a klasickú „freebirdovinu“ Highway Song, zároveň však núka viacero podivne „komerčných“ kúskov, ku ktorým sa o chvíľku dostanem.
Deväť skladieb je za mňa trocha nevyrovnaných, viem si predstaviť, že to niekto môže opísať ako pestrý koktail a vnímať to ako klad, mňa však niektoré momenty vyrušujú. Za vynikajúce považujem štyri skladby, okrem zmieneného dua klasík, z ktorých harmonikové kúsky v Train, Train nemajú obdoby, tu ďalej máme príjemnú baladickú Left Turn On A Red Light a v podobnom duchu, hoci viac radio friendly, aj Run And Hide. Aby som neklamal, aj úvodná rozmlátená rocková vec Road Fever je... v pohode.
Čo sa kapele nijako zvlášť nepodarilo, sú covery. Prekvapivý výber od Spirit – I Got A Line On You je taký nemastný-neslaný, čaro originálu mu niekam uniklo. Wishing Well od Free je takmer „tribute“, muzikanti skladbe nič extra nepridali a aj keď ide o jednu z mojich najobľúbenejších skladieb vôbec (pôvodná predloha), viem si predstaviť, že ak by na albume nebola, nechýbala by mi. Koncertná podoba jej sluší viac. Do tretice je tu cover od Blues Image zvaný Pay My Dues, konečne tvrdá rocková vec, azda lepšia ako originál. A keď som už zabŕdol do zbytočných skladieb, vyoperujem rovno aj najokatejší nádor.
Baby Blue je šliapnutie vedľa. Slušne povedané. Asi to chcela byť hitovka, čo sa kapele rozpadla pod rukami. Kvitujem, že si to skupina uvedomila a netlačila túto nudu na singel.
Strikes je dobrý album, na pomery kapely je pomerne „soft“. Kapela má v portfóliu viacero podstatne lepších (debut, nasledujúca trojica kúskov klasickej zostavy), a preto budem prísny v počte hviezd. Ale už len kvôli Train, Train (a Highway Song) stojí za pozornosť každému priaznivcovi dobrej rockovej muziky. Howgh!
» ostatní recenze alba Blackfoot - Strikes
» popis a diskografie skupiny Blackfoot
Rolling Stones, The / The Rolling Stones No. 2 (1965)
V diskografii Rolling Stones podle mě neexistuje zapomenutější studiová deska, než jakou je jejich "druhotina". Stones se ve druhé polovině roku 1964, kdy použitý materiál dávali dohromady, sice stále vezli na vlně rhythmandbluesových standardů, se kterými okupovali přední příčky britských hitparád, po vhodných skladbách u už se ale rozhlíželi i v jiných žánrových vodách.
Vlastní tvorbu kapela fanouškům stále ještě dávkovala opatrně a po troškách, na albu Rolling Stones No. 2 už ale zařazené skladby pánů Jaggera a Richardse začaly kvést do krásy. Nahrávky What a Shame nebo Grown Up Wrong jsou ještě vrostlé v tvrdém chicagském rytmu, s aranžemi a melodiemi už ovšem pětice (respektive šestice, pokud počítáme i účast pianisty Iana Stewarta) vyváděla docela psí kusy. Parádně vyšel taky rock´n´roll Down the Road Apiece, z jehož originálu si nejspíš o pár let dříve do svého hitu Johnny B. Goode leccos vypůjčil i Chuck Berry. Už v průběhu září si Stones ověřili, že cesta k úspěchu nemusí vést jen skrze bluesový purismus, když jim s popovým hitem Time Is on My Side jen těsně unikla americká Top 5. Pro britský trh upravená verze bez varhanního intra podle mě představuje to nejlepší, co se na druhé studiovce objevilo. Na paty jí šlape tehdy horká novinka Under the Boardwalk, se kterou jen o několik měsíců dříve bodovali vokalisté z The Drifters.
Úplně mi naopak nesedí první tři zařazené covery, ve kterých mě ta rhythmandbluesová šablona jednoduše nudí. Na Down Home Girl mě baví alespoň znělý zvuk kytar, vytloukaný rytmus už se ale měl ve zvuku Stones zanedlouho stát minulostí. Stejně tak není mým favoritem valčík Pain in My Heart od bluesového kmotra Allana Toussainta, naopak "muddywatersovinu" I Can´t Be Satisfied baštím i s navijákem. Hodně za to můžou rozechvělé kytarové tóny, které tu (ale i v dalších skladbách) rozesel Brian Jones - bez nich by mě album bavilo o dost méně. U třetí z autorských skladeb Off the Hook pokaždé přemýšlím, jak moc se tu inspiroval Petr Janda při skládání klasiky Dej mi víc své lásky - ty úvodní melodické linky podobnost nezapřou.
Druhé album Rolling Stones vnímám ako lepší debutu, ale ani tak v diskografii kapely nepatří mezi mé oblíbené. Přes všechny hitparádové úspěchy tu Jagger a spol. pořád hledali vlastní zvuk a styl, který by se mohl stát "jejich". Málo platné, rhythm & blues není moje parketa, takže lepší než za tři to dnes nebude.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones No. 2
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Cobham, Billy / Nordic (1996)
Kdybych byl bubeníkem světa a vyprodukoval šest po sobě jdoucích a na svoji dobu moderně znějících desek, asi bych došel do bodu, kdy už je záhodno se hudebně vyjádřit tak radikálně, jak by to nikdo nečekal. Ten radikál Cobham stvořil albem Nordic.
Vůbec poprvé v diskografii BC je možno setkat se s tímto druhem hudby. Billy totiž sestavil akustický jazzový kvartet a v obsazení krom jeho bicích si pozval pianistu, kontrabasistu a saxofonistu. Všichni pánové, obsluhující tyto nástroje jsou z Norska. Nemán vůbec šajn, jak se Cobham k partě seveřanů dopídil, každopádně si musel k paličkám na bicí přibalit do kufru i nějaké teplé prádlo, aby se na severu Evropy /studio v Oslu/, kde se toto album nahrávalo, cítíl komfortně.
Položím sám sobě pár otázek k desce Nordic....
Čím Nordic je tak vyjímečný oproti ostatním titulům ?
Nordic je úplně nová forma hudby v Billyho portfoliu. To tu ještě nebylo. A jelikož deska zaznamenala jistý úspěch, dočkala se ještě jednoho pokračování. Ta vyjímečnost je právě v akustickém nahrávání. I Cobham k nástrojům bez proudu přizpůsobil svou hru.
Jsou zbylí tři členové kvarteta schopni z Cobhamen vůbec něco zahrát ?
Ano jsou a ještě víc než to. Jsou to skvělí jazzmani a i když se říká, že na severu jsou lidé jaksi chladnější, tato parta občas ráda vystrčí své jazzové temperamentní růžky. Současně jsou to všichni dobří autoři. Na nahrávku promítli i svá hudební poselství.
Je Nordic náročný na poslech ?
Ano je. Album má poměrně dlouhou stopáž a i samotné skladby vyžadují více opakovaných poslechů, aby došlo na tzv. rozlousknutí.
Co zvuková kvalita ?
Ano je. Všechno je perfektně čitelné, nástroje mají prostor.
Komu bych album doporučil k poslechu ?
Určitě posluchačům jazzmanům milujíci akustický jazz. Dále by album nemělo chybět v kolekci obdivovatelů Cobhamovy tvorby. Billy na desce hraje technicky jemně a zrovna tak i dravě. Nordic je nádherná souhra mladých norských jazzmanů a starého harcovníka, který na poli fusion jako bubeník a skladatel odvedl skvělou práci.
***z***** Dobré album, skvělý odklon od zajetého předešlého, ale v Billyho diskografii dost zapeklitý kousek, se kterým to chvíli trvá. Taky na tuto desku, aby měla ten správný poslechový zážitek, musí být ta správná nálada a prostředí.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Nordic
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Canned Heat / Finyl Vinyl (2024)
Canned Heat neposlouchám zas tak dlouho - podle statistik, které si vedu ve svém profilu na last.fm, jsem si jejich muziku prvně pustil někdy v roce 2018. Lépe od nich znám jen první dvě alba, přičemž to druhé z nich (Boogie with Canned Heat, 1968) mě hodně baví. S překvapením jsem před nedávnem zjistil, že bubeník Fito de la Parra, poslední žijící člen oné nejslavnější sestavy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kapelu stále udržuje funkční - na člověka, který letos oslavil 78 let, to není vůbec špatný výkon. Letos v dubnu se Canned Heat dokonce po 17 letech vytasili s novou studiovkou (podle názvu dost možná poslední, ale ani u takového veterána jeden nikdy neví, viz třeba Deep Purple), tak jsem se (nejdřív z pracovních, poté už z ryze soukromých pohnutek) zaposlouchal a sedlo mi to.
Deska Finyl Vinyl nabídne pohodový rock´n´roll (Goin´ to Heaven (In a Pontiac)), který tuhle uhne víc do boogie (One Last Boogie), tuhle zase ke klasické bluesové dvanáctce (Tease Me, You´re the One) nebo dokonce ke gospelu (There Goes That Train). V asi nejrockovějším kousku So Sad (The World´s in a Tangle) si zahostoval kytarista Joe Bonamassa, ale nebýt to napsané v bookletu, asi bych si toho vůbec nevšiml. V podstatě jde o materiál, který neurazí a v některých případech i zaujme, ale na zadek z něj nejspíš nepadnete. Důvody, proč si tohle album pustit, vidím v zásadě dva. Tím prvním je instrumentálka East/West Boogie, předělávka ústřední melodie seriálu Teherán (2020-2022) z produkce Apple TV. Oproti syntezátorové instrumentaci originálu Canned Heat vsadili na hypnotickou basovou linku, harmoniku a kolorující hammondky - a je to bašta. De la Parra a spol. určitě nejsou první, kdo zkusili bluesový feeling naroubovat na blízkovýchodní melodiku (na první dobrou mě napadá třeba Taj Mahal), ale výsledek dokázali podat přesvědčivě a se slušnou atmosférou.
No a když jsme u té atmosféry, podle mého nejlepší skladba alba Blind Owl jí má doslova na rozdávání. Vzpomínka na kytaristu Alana Wilsona, který skrze bottleneck, foukací harmoniku a vysoko posazený hlas dodával raným Canned Heat důležitou část jejich typického zvuku, jde doslova na dřeň. Jako byste se po vzoru starých bluesmanů krátce před půlnocí ocitli na opuštěné křižovatce, zatímco po prašné silnici na obzoru projíždí stařičký náklaďák a kdesi v dáli houká sýček...
» ostatní recenze alba Canned Heat - Finyl Vinyl
» popis a diskografie skupiny Canned Heat
White, Lenny / Present Tense (1995)
Bubeník slavné skupiny ze sedmdesátých let - Return to Forever, vydává po dvanáctileté pauze své deváté studiové album Present Tense /1995/.
Tak, jako na jeho prvních dvou albech, tak i zde na Present Tense se Lenny obklopil celou řadou hudebníků světového formátu a připravil album rozmanitosti pětipatrového dortu. V devadesátých letech White vydává tři studiová alba a jeden koncertní záznam a Present Tense mi z toho vychází nejlépe.
Kytarových partů se ujímá Dean Brown /spolupracoval hodně s Billym Cobhamem/ a John Scofield. Každý z nich vtiskl albu rozličný kytarový sound. V písni Who Do You Love si zaspívá Chaka Khan a Michael Urbaniak dostal prostor pro své housle, ale jeho vstup je minimalistický. Lenny vsadil hodně na dechy. Devět z třinácti songů mají saxofony své jisté. Z těch slavných bych jmenoval Michaela Breckera a Kennyho Garretta. Další hvězdné jméno na seznamu hostů je Chick Corea. Corea byl angažován do pěti skladeb /4, 5, 6, 7, 13/ hlavně jako pianista a hráč na Fender Rhodes. Zajímavá je předělávka Stingovy písně Tea in the Sahara v podání zpěvačky Nicki Richards. Stingúv originál je nádhera a tato verze snad ještě lepší. Lennyho bicí potřebují silný basový základ. O ten se postarali převážně slavní Marcus Miller s Victorem Baileym a v tracku Dark nastupuje na scénu Stanley Clarke a zahraje tu nejvýraznější basovou hru na albu /kytarové sólo v Dark - ani Scofield, ani Brown, ale Tony Purrone/.
Album uzavírá Coreova skladba pod názvem Caprice. Vůbec mi do konceptu desky Present Tense jaksi nepasuje a je dobře, že je na posledním místě. To je tak vše, co bych vytknul. Jinak album nemá chybu. Propracovaná, sebejistá, distingovaná hudba na poli fusion devadesátých let si vysloužila velmi silné ****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Present Tense
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
AC/DC / Black Ice (2008)
| 18.08.2024 | Když jsem někdy v roce 2008 začal na brigádách vydělávat peníze, za které se už dalo koupit něco víc než náhradní tužkové baterie do mp3 přehrávače, hodně mě mrzelo, že po vstupenkách na pražský koncert AC/DC se tehdy jen zaprášilo a já už si svoji pořídit nestihl. Od kapely jsem tehdy měl k dispozici jen pár skladeb, ale považoval jsem je za pódiové mistry. O tom, že bych znal jejich aktuální desku Black Ice, tehdy nemohlo být ani řeči, poslouchal jsem napálený výběr s jejich (převážně) sedmdesátkovými hity. Ke zmíněnému CD jsem se dostal až o několik let později - jednu dobu se jím různé výprodeje jen hemžily. Vlastně to možná byl můj vůbec první kontakt s kompletním albem z "johnsonovského" období, ale ta jinakost oproti skladbám s Bonem Scottem mi hlavně ze začátku byla dost na překážku.
Po letech, když už se v diskografii AC/DC dokážu jakž takž zorientovat, jsem dal Black Ice další šanci. Namísto CD se zkomprimovaným zvukem mi album dělá společnost v podobě vinyl-ripu, ale dojmy se ani po letech příliš nezměnily. Desku podle mě táhne nadupaná úvodní čtveřice. Rock 'n' Roll Train vnímám přes jeho klopýtavý riff za jasnou pecku, jaká se kapele nepovedla od dob Thunderstrucku. Hodně mě baví taky refrénovka Big Jack a pohodověji položený kus Anything Goes, v sekaných kilech a jiskřivých refrénových kytar ve Skies on Fire zase slyším ozvěny cesty, kterou se nakonec bratři Youngové nevydali. Dál už je to ale o poznání slabší - zejména v některých skladbách pro mě AC/DC kombinací středního tempa a absence nosných nápadů vytvořili nudu k uzoufání.
Vyzdvihnout můžu spíš drobnosti: odvážně "syntezátorovitě" znějící kytarovou linku ve Smash 'n' Grab, zajímavou kytarovo-basovou souhru ve slokách She Likes Rock 'n' Roll nebo riffy v závěrečné titulce Black Ice. Když už cítím náznak nápadité či alespoň chytlavé melodie (Wheels), vydá se Johnson v dalším taktu pro mě zcela nezajímavou cestou, chytlavý rytmus Rocking All the Way zase zabije melodické "zatmění" v refrénu. S nejmenovanými skladbami se pak bez výjimky zcela míjím - pokud mě dřív třeba ještě některé z nich bavily, dnes už si z nich nedokážu nic odnést.
Kolem a dokola to se čtyřmi skladbami, které se mi z alba líbí a opakovaně si je dokážu užít, vypadá na pořádný průšvih. V budoucnu si asi hodně rozmyslím, zda se do té hodinové anabáze znovu pouštět, a místo toho si z Black Ice "udělám" slušné čtyřskladbové EP. Dohromady to vydá na dvě hvězdičky, a to jsem myslím ještě docela milosrdný.
» ostatní recenze alba AC/DC - Black Ice
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Cobham, Billy / By Design (1992)
Po tříleté pauze vydává bubeník světového formátu další skvělé dílo pod jednoduchým názvem By Design. Album je vystavěno na propracované rytmické sekci. Bicí, basová hra a perkuse jsou ideální základ pro další bohatou produkci v podání dechaře Ernieho Wattse, Ernie použil několik různých nástrojů. Jeho hra na dechy je pro album stěžejní faktor. Klávesy obsluhuje Joe Chindamo. Tak jako na předešlých albech, i zde na By Design mají klávesy bohaté rozhraní. Poměrně slušná rozmanitost syntezátorových zvuků se mísí s akustickým piánem. Kytarové party nahráli dva kytaristi a to převážně v akustickém pojetí. První z nich je starý známý Dean Brown, který s Cobhamem hrával již dříve /a v budoucnu také/. Jako hlavní host byl angažován Larry Coryell. Představí se ve čtyřech skladbách /z těch čtyř songů je skutečně slyšet jen ve dvou/ a předvede parádní akustické sóla - skladby Panama a Mirror's Image. O basovou hru se jednotlivě dělí tři hráči. Kombinují hru elektrické baskytary a kontrabasu. Basová linka je na nahrávce docela výrazná.
Deska By Design patří do rodiny šesti, podobně znějících alb :
Warning! /1985/
Powerplay /1986/
Picture This /1987/
Incoming /1989/
The Traveller /1994/
Focused /1998/
Z těchto šesti alb je By Design nejpovedenější nahrávka. I když nejsem milovník dlouhých stopáží /tato deska má 73 minut/, musím přiznat, že skladby zde mají melodickou sílu a jsou skvěle proaranžované. By Design je fusion, která baví a padne hned do ucha. Aspoň mě se tak jeví. Cobham má alba, která se musí naposlouchat daleko víc, aby se dostavil ten pocit "tak jsem ho konečně rozlouskl". By Design jde do hlavy samo. Hodnocení : ****z***** a půl k tomu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - By Design
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Play (1999)
Album Play je první, kde si Mike pozval na nahrávku další dva světové kytaristy a postaral se tak o odklon od zaběhnuté šablony jeho předešlých prací.
Play se dělí do tří levelů. Ten první je o kytarové sehranosti John Scofield - M. Stern /track 1 - 3/. Na to navazuje kytarová spolupráce z úplně jiného soudku. Mike se předvede s Billym Friesellem a jeho nezaměnitelným kytarovým soundem /track 4, 6, 7, 10/. Třetí level je o Sternově hudbě, jak ji znám z let předešlých a na bicí ho zde doprovází Dennis Chambers /track 5, 8, 9/. Musím konstatovat, že album na mě působí rozmanitě a současně velmi kompaktně. V té kompaktnosti a rozmanitosti se předvedou mimo jiné Ben Perowsky na bicí ve zbylých sedmi skladbách /rytmika pro kytarová dua/, jediný a jedinečný Lincoln Goines na baskytaru a tenor saxofonista Bob Malach obarví svojí vznešenou hrou větší polovinu alba. Nemůže chybět Jim Beard - klávesák, pianista a producent.
Deska Play je jazzová, post-bopová, bluesová fusion, která nastartovala jistou změnu v zajetých Sternových kolejích. Podobné album o více kytaristech nám Mike Stern připravil i v roce 2009 /Big Neighborhood/, kde se představili Steve Vai a Eric Johnson. S Ericem Johnsonem nahrál ještě Eclectic /2014/. Play je výborné album, zaslouží ****z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Play
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Ten Years After / Positive Vibrations (1974)
Positive Vibrations je posledný štúdiový album pred prvým rozpadom kapely Ten Years After.
Vzťahy medzi hudobníkmi boli napäté, frontman Alvin Lee bol znechutený vyčerpávajúcimi turné a nátlakom vydavateľa, nuž nečudo, že okolnosti jeho nahrávania počuť vo výsledku.
Desať skladieb nesie všetky črty jedinečného soundu kapely, zároveň však akoby rezignoval na svoju nekompromisnosť. Na takmer každej z nich ma čosi vyrušuje. Napríklad vplyvy funky v Nowhere To Run. Harmoniková bluesová selanka Stone Me má uhladenú popovú fazónu, podobne ako Without You. Titulná skladba dokonca znie ako Hendrixov slaďák z Wishu. Najhoršie pokusy o prívetivý zvuk núka It’s Getting Harder.
Pozitívne na mňa pôsobí rokenrol Going Back To Birmingham od Little Richarda, ktorý sa na nič nehrá. Rovnako ako You’re Driving Me Crazy. Za najlepšie skladby však považujem čistokrvné „tenyearsafterovky“ Look Into My Life, Look Me Straight Into The Eyes a I Wanted To Boogie.
Toto je album, ktorý z diskografie Ten Years After počúvam bezkonkurenčne najmenej. Nie je zlý, ale na pomery kapely je priemerný, nič nevyčnieva. Niekedy mi však ku šťastiu stačí aj málo.
» ostatní recenze alba Ten Years After - Positive Vibrations
» popis a diskografie skupiny Ten Years After
Santana / Caravanserai (1972)
Caravanserai je pre mňa ťažký oriešok. Lúskam ho už pár dekád a furt nie som bližšie zázraku, ktorý sľubuje šarlatán bez atestácie liečiaci rakovinu. A tak o ňom čosi napíšem, možno prekonám blok.
Keď sa minútu nedeje nič, len čvirikajú vtáky a nejaký jazzový stonač občas čosi blízkovýchodne zakňučí, začínam sa mrviť. Eternal Caravan Of Reincarnation je rozhodne pokojná a nie príliš lákavá meditácia. S Wave Within je Santanov príklon k fusion dokonaný. Nie, že by to nebola remeselne kvalitne odvedená muzika, ale keď som ju počul prvýkrát, tak ma neoslovila. Zdala sa mi po prvých dravých albumoch akási mdlá. A celý život mám tento dojem vpísaný v podvedomí. Prvé vzrušenie sa dostaví až pri Look Up (To See What's Coming Down), len čo z toho, keď to má latinskoamerický rytmický spodok.
A tak ma úplne oslovuje až prvá spievaná skladba Just In Time To See The Sun. Nadväzujúca inštrumentálka Song Of The Wind je pre mňa vrcholom albumu. Zato spievaná otrava All The Love Of The Universe ide mimo mňa. Ešte, že je tam aspoň parádne gitarové sólo. Z nejakého dôvodu sa Santana vzhliadol v zbytočných šamanských vsuvkách, aj Future Primitive treba pretrpieť. Žiaľ, Stone Flower medituje ďalej. Latino fest nazvaný La Fuente Del Ritmo je aspoň svižný, no a na záver tu máme deväťminútovú extázu Every Step Of The Way, ktorá ma naozaj baví.
Caravanserai je hudobne zaujímavý album mixujúci latino prvky s fusion. Ak sú vám tieto vplyvy blízke, budete nadšení. Ja som rezervovaný poslucháč, ale je pravda, že z neskorších Santanových diel, ak nepočítam skvelé živáky, ide o najlepší album, aký nahral.
» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana
Uriah Heep / Acoustically Driven (2001)
V roku 2001 vydala britská legendárna hardrocková kapela Uriah Heep koncertný album nazvaný Acoustically Driven. Pôvodne šlo o filmový záznam, ktorý vyšiel na VHS i DVD. Úspešne som oboje ignoroval, pred pár rokmi ma však navnadil kolega z iného hudobného webu, že unplugged je vraj výborný. A tak som si Acoustically Driven zaradil do zbierky.
Keď v 90. rokoch hudobná stanica MTV naštartovala éru unplugged vystúpení (1989-1999), máloktorá kapela tomuto trendu odolala. Neskôr sa síce relácia MTV Unplugged postupne vytrácala, každopádne však ovplyvnila koncertné vnímanie hudobníkov i publika. Uriah Heep v zostave Mick Box (gitara, vokály), Lee Kerslake (bicie, vokály), Trevor Bolder (basa, vokály), Phil Lanzon (klávesy, vokály) a Bernie Shaw (spev) najala sláčikové kvarteto, hromadu pomocných hudobníkov, z ktorých vyčnieva vzácny hosť Ian Anderson z Jethro Tull, a tiež zaradili akustický set do svojho portfólia. Koncert z 9. decembra 2000 v Mermaid Theatre v Londýne zachytili televízne kamery, aby sa na túto jedinečnú udalosť nezabudlo.
Pätnásť skladieb ponúka prierez kariérou od 70. po 90. roky. Kto by čakal najväčšie hity, bude prekvapený (či milo alebo nemilo, to je na každom z nás). Jasné, že sa nezaobídeme bez Lady In Black a kusom Demons And Wizards, ale skladby sú vybrané veľmi svojsky, netypicky, jedinečne, čím sa z tohto albumu stáva zaujímavá záležitosť. 70. roky síce tvoria dve tretiny materiálu, zvolené sú však skôr nehitové skladby z albumov The Magician’s Birthday, Sweet Freedom, Return To Fantasy, Fallen Angel a dokonca trojica kúskov z albumu Wonderworld. Osemdesiate roky sú vyňaté, jediná skladba je z roka 1989, a síce More Fool You. Deväťdesiate roky zastupuje dvojica kúskov z albumu Different World (1991), jedného zástupcu má album Sonic Origami (1998). To sú strohé fakty, ale aká je to muzika?
Akustická, príjemná, ne(vz)rušivá. Zvolený playlist je pre mňa akoby nový, nie som s ním zžitý, čo je fajn, „ikstý“ koncert tých istých skladieb som ani nehľadal. Keďže je to akustický koncert, nálada skladieb je často svojská. Baví ma, ale zároveň jej úplne neprepadnem. Predsa len ma akustické sety až tak nelákajú, hoci existujú výnimky, ktoré milujem (napr. Nirvana, Lynyrd Skynyrd). Riziko sláčikových poliev sa kapele nepodarilo úplne eliminovať, miestami je to precukrované až moc (Echoes In The Dark, Come Back To Me), ale nie je to v miere, ktorá by ma odpudzovala. Koncert graduje, v druhej polovici sa mi zdá živší. V Circus a Blind Eye zahudie na flaute spomínaný Anderson, vizuálne to bolo isto príjemné, hudobne to zasa až tak veľa nepridalo. Teda, okrem Blind Eye, kde celá skladba dostala silný folkový tullovský šat a sekne jej to. To už sme vo finále koncertu, nastupujú nesmrteľné fláky a sú vynikajúce.
Celkovo hodnotím Acoustically Driven ako dobrý a svojim spôsobom jedinečný koncertný zážitok. Príjemná kulisovka.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Acoustically Driven
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Cobham, Billy / Billy Cobham Presents: North by Northwest (2001)
V novém tisíciletí začíná Billy Cobham svou hudební pouť albem, které patří k tomu nejméně výraznému v jeho diskografii. Tím nenaznačuji, že se jedná o průserový výtvor tohoto fenomenálního bubeníka. O tomto albu jsem se skoro nikde na internetu nic nedozvěděl. /Až na jednu vyjímku, docela pro mne NE moc podstatnou/
Na North by Northwest opět Billy cílí na skandinávské jazzmany a pokračuje v nahrávání třetí severoevropské studiovky. První dva projekty, které Cobham nahrál na severu Evropy, ale s úplně jinou partou, jsou Nordic/1996/ a Nordic - Off Color/1999/.
Billy na tomto titulu přepouští obrovský časový prostor skupině, kterou se obklopil a sám si připsal pouze dva tracky : Pernamet Jetlag /original je na albu By Design /1992/ a Disfigured Mirrors je na Focused /1998//. Skandinávští jazzmani autorsky vyplňují zbytek alba, to jest osm skladeb z deseti a posluchači otevírají cestu nahlédnout do jazzu, který není celkem až tak známý.
Cobhamovy bicí jsou jednoznačně to první, co upoutá k poslechu. Billy neslevil ze svého umu ani Ň. Hraje velmi solidně a je tahoun celé party. Kluci z jeho bandu se představují se svými majstrštychy a je znát, že šanci zahrát si s mistrem Cobhamem berou velmi profesionálně.
Album je skoro celé nahrané akustickými nástroji. Bass klarinet a soprán saxofon, trombón, kontrabas a piáno, které si to sem tam vymění s elektrickými klávesami /jen velmi okrajově/ plus bicí, to je celé o čem to je. A je to fajn, víc než by se čekalo.
North by Northwest je třetí hudební výlet za severským jazzem od Billyho C. Já mu za to děkuji a v rychlém hodnocení ***z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham Presents: North by Northwest
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Jane / Between Heaven & Hell (1977)
Nemecká skupina Jane v 70. rokoch prešla viacerými premenami, ale jedno si držala. Jedinečný mix gitarovo-klávesových sól. V roku 1977 mala kapela štyroch členov, menovite: Klaus Hess (gitara, spev), Martin Hesse (basa, spev), Peter Panka (bicie) a Manfred Wieczorke (klávesy, spev). Posledný menovaný nahradil Warnera Nadolneho a debutoval na skvelom koncertnom dvojalbume At Home. Nasledoval štúdiový album Between Heaven And Hell, o ktorom si dnes niečo povieme.
Mnohí kritici ho zaraďujú do vlny kapiel napodobňujúcich Pink Floyd. Túto nálepku dostal už predchádzajúci album Fire, Water, Earth & Air (1976). Podľa mňa nie celkom oprávnene. Tu však nemožno poprieť, že Wieczorke prišiel z inej nemeckej kapely, ktorá mala k Pink Floyd bez pochyby blízko, a síce Eloy. S ňou nahral prvé štyri albumy. Cítim potrebu dodať, že do soundu kapely Jane zapadol ako komár do jantáru. Viem si predstaviť, že ukrýva celý Jurský park, len ho vydolovať. Tak poďme na to!
Album obsahuje iba štyri skladby. Tá titulná má skoro dvadsať minút. Začína zlovestne, ale je jasné, že raz sa to zmení. V momente, keď nastúpi typické melodické gitarové sólo, viem, že sa budem baviť. Melancholická atmosféra je narúšaná tu hardrockovým pritvrdením, tam chrámovým chorálom. Albumu doboví kritici vyčítali monotónnosť, ale to je podľa mňa značne povrchný pohľad. Naopak, pozvoľné budovanie atmosféry, rozsiahle plochy, kde sa rodí čosi smutné, ale zároveň nesmierne podmanivé, tak sa mi to páči!
Twilight hardrockovo pritvrdí, tempo sa však nezvýši. V tomto je Jane absolútne jedinečná kapela. Buduje napätie bez potreby zvyšovať tepovú frekvenciu. Balada Voice In The Wind krásne plynie, no a záverečná Your Circle je bez pochyby najtvrdšou a zároveň najodľahčenejšou skladbou na albume. Rokenrol alebo blues v sounde kapely veľmi nepočuť, ale tu máme takmer boogie feeling. Nepochybujem, že by sa skladba uplatnila na hociktorej vrcholnej nahrávke glam rocku.
Between Heaven And Hell je ďalší vynikajúci album od skupiny, ktorú u nás málokto preferuje a v éteri sa hádam ani nezjavila. Je to škoda, rozhodne stojí za pozornosť rockového fanúšika. Tie snové plochy by som vydržal počúvať večne!
» ostatní recenze alba Jane - Between Heaven & Hell
» popis a diskografie skupiny Jane
White, Lenny / Best of Friends /featuring Twennynine/ (1979)
Bývalý bubeník skupiny Return to Forever zakládá v druhé půli sedmdesátých let funky-pop-r'n'b skupinu jménem Twennynine. Twennynine nahrají tři studiová alba, z toho tohle dosáhlo asi nejlepšího výsledku.
Už na albu před tímto /Lenny White - Streamline /1978// je patrný příklon k popovějšímu pojetí produkce. Neni se čemu moc divit. Doba. Jak Lenny tak třeba i jeho kolega z mateřských RtF Stanley Clarke si prochází tímto obdobím, směřujícím ke komerci. Ale když se to umí, tak v konečném důsledku i komerční hudba může ledacos zajímavého nabídnout.
Best of Friends je časově krátké. Necelých 33 minut však nabízí bohatě vyšperkovaný mix již výše uvedených hudebních stylů. Album obsahuje osm skladeb a až na jednu jsou všechy odzpívané. Dva kytaristi, dva klávesáci, bicí s perkusemi, výrazná funky basová linka, dechové nástroje, Los Angeles Strings section a vokály v podání zpěváků a zpěvaček .... vše bezvadně aranžované a propracované do posledního detailu.
Nejlepšího postu se dostalo skladbě Peanut Butter. Umístila se na třetím místě žebříčku Billboard Hot Soul Singles. Osobně mě se tato píseň vůbec nelíbí. Jako nejlepší považuji skladbu Best of Friends, a to ze všech tří alb, které tato parta vydala.
Toto album ocení spíš posluchači s orientací na hudbu r'n'b a funky. Fantastická hra Lennyho na bicí z dob Returnů nebo jeho prvních tří studiovek je tatam. Album si mě podmanilo jinak. Svojí melodičností a pohodou, doplněnou skvělou produkcí. V diskokrafii Lennyho White já albu uděluji velmi slušné ***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Best of Friends /featuring Twennynine/
» popis a diskografie skupiny White, Lenny