Naposledy přidané recenze
Stern, Mike / Give And Take (1997)
| 01.12.2023 | Mike Stern tímto albem rozhodně překvapil. Pozměnil techniku hry plus feeling a vydává druhé, nejjazovější album ve své diskografii. To první se jmenuje Standards /and other songs/ z roku 1992 a obě desky lehce vybočují ze Sternovy diskografie. Za tímto odklonem od fusion k jazzu je producent jménem Gil Goldstein. Gil Goldstein je taky hráč na piáno a na desce se předvedlve dvou skladbách. 6-7. Jazzové album potřebuje i jazzovou baskytaru a bicí. Baskytarista John Pattitucci je skvělá volba pro nahrávání, obvzlásť když hraje na desce akusticky. Také bicí potřebují jazzového mistra. Za soupravu usedl jeden z těch nejlepších na světě - mistr Jack DeJonnette. Z jedenácti skladeb odbubnoval sedm. O zbytek se postaral Don Alias, který nehraje na bicí, ale ve zbývajících čtyřech skladbách je použito perkusí. Zajímavá volba. Jako další hosté byli přizváni saxofonisti Michael Brecker /tenor sax/ a David Sanborn /alto sax/. Všichni hudebníci jsou akustici a jediné co žere proud je elektrická kytara Mike Sterna. /takže účet za elektřinu by neměl být tak vysoký/ Autorsky je Mike zastoupen ve skladbách 2-8. Zbytek převzal od Cole Portera /1/, Johna Coltrana /9/, Jimiho Hendrixe /10/ skladba Who Knows je hodně vzdálená od Hendrixova originálu - ale o tom přece jazz je - a závěrečný standard je slavná Oleo /Sonny Rollins/.
Tohle album je něco jiného, než jeho ostatní práce. Kdysi jsem ho opentlil ***z***** a nedudu to měnit. Ale přidám půl staru navíc. Líbí se mi to.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Give And Take
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
AC/DC / Let There Be Rock (1977)
| 29.11.2023 | Hned na úvod se přiznám, že v diskografii AC/DC nemám oblíbenější desku než Let There Be Rock. Kapela tu už vyrostla ze svých rock´n´rollových začátků a muziku, kterou hrála, už tvarovala jen a pouze do syrově hardrockových forem. Upřímně řečeno by mě docela zajímalo, jak moc právě tahle rocková injekce podnítila vznik a vývoj kapel, které o několik let později zaplavily Velkou Británii jako Nová vlna britského heavy metalu.
Blues už je na Let There Be Rock přítomné jen v náznacích. Asi nejvíc ho slyším ve struktuře úvodní pecky Go Down, ale i tam ho zadupává do země brutální riffová kanonáda, ze které jsou až hmatatelně cítit ty nadoraz vytavené Marshally a občas problesknuvší kvil zpětné vazby. Zemité akordové riffy divočin Dog Eat Dog a Overdose jsou oholené až na dřeň, tady žádné hlubší, skryté vrstvy nehledejte. Naproti tomu v instrumentálních předělech ostrého kvapíku Bad Boy Boogie si kapela netradičně zalaškovala se dvěma různými rytmy, které se rozejdou a po několika taktech znovu spojí.
Titulní šavlovačku se svým rychlým staccatovým riffem si podle mě (spolu s mnoha jinými inspiračními vzory) v Británii i v USA vzali k srdci četní mladí rockeři, kteří měli za pár let stát u zrodu metalového subžánru. Navzdory reputaci tvrdých a zarputilých rockerů měli AC/DC na každé ze svých raných desek nějaký pomalejší (a často hravou ironií a jinotaji nabitý) kousek, přičemž ani Let There Be Rock v tomto ohledu netrhala partu a nabídla posazenou záležitost Crabsody in Blue. Dvě závěrečné skladby Hell Ain't a Bad Place to Be a Whole Lotta Rosie už jdou strukturovanou propracovaností svých ústředních riffů naproti materiálu z dalších dvou studiovek, pořád jsou to ale nářezy, které na Ostrovech v sedmasedmdesátém jen těžko hledaly konkurenci.
Texty na desce Let There Be Rock rozvádějí témata, kterých se AC/DC dotkli už na předchozích deskách, ale otevírají taky úplně nové obzory. Zatímco v Bad Boy Boogie jde o další příběh tvrďáka, co si jde v životě ostře za svým, následující Overdose zachycuje hrdinu ve chvíli, kdy ochutnal vlastní medicíny a nějaké ženštiny se "předávkoval". Dog Eat Dog kráčí ve šlépějích skladby Show Business z debutu a komentuje branži, ve které často nestačí k úspěchu ani tvrdé lokty. Bonovy oblíbené hrátky s jinotaji v Crabsody in Blue doplnily duo The Jack a Big Balls na trojlístek, Hell Ain´t a Bad Place to Be pro změnu servíruje další ženskou, co chlapy využívá k vlastní zábavě a prospěchu.
Titulka Let There Be Rock si v parafrázi na biblické texty a výpravné bluesové příběhy (cítím tu inspiraci třeba nadšeneckým The Story of Bo Diddley od The Animals) vytvořila samostatný vesmír, ve kterém vede mezi americkými bluesmany a AC/DC nepřerušená linka. Po vzoru těchto hrdinů se Bon Scott nežinýroval popsat svoji velmi osobní zkušenost s tasmánskou bordelmamá zvící velikosti bílé velryby, kterou sbalil kdesi v Melbourne. No a úvodní Go Down si už nebere servítky vůbec, protože se z ní vyklube nefalšovaná óda na orální sex.
To, co AC/DC uměli jako nikdo jiný - tedy pekelně ostré, ještě pekelněji chytlavé, a přitom jednoduše (nikoli vlezle) vystavěné riffy, dechberoucí napětí a frenetické nasazení -, podle mě na Let There Be Rock přivedli na umělecký vrchol. Vydali tu ze sebe to nejlepší.
» ostatní recenze alba AC/DC - Let There Be Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Motörhead / No Remorse (1984)
Jakmile se jednou dostanete na vrchol, zbývá jediná cesta jak pokračovat dál: Směrem dolů. Jistě, nějakou dobu se dá zůstat i tam nahoře, balancovat a uhýbat těm, kdo zrovna sviští kolem, ale to je hodně náročná disciplína. Nakonec vás to smete a stejně zase jedete dolů jak po skluzavce. Můžete brzdit jak se dá, můžete z toho celého vyskočit a můžete si vychutnat pád až na samé dno.
Trojice Lemmy, Eddie a Philthy dosáhla svého vrcholu v červnu 1981, kdy živé album No Sleep 'til Hammersmith jejich kapely Motörhead stanulo v čele britského žebříčku. Naše trio otázku jak zůstat na špici ale moc neřešilo. Prostě nahráli další album, navíc produkované jedním z nich (Eddiem) a na obalu se podělili s posluchači o takové informace jako např. kolik vodky Smirnoff u toho vypili.
Album přineslo poslední hit klasické sestavy ("Iron Fist") a přes počáteční dobré prodeje klesalo na žebříčích strmě dolů, ověnčeno kritickými ohlasy. Fast Edie, který dle Lemmyho slov odcházel z kapely už několik let pravidelně snad každý měsíc, jen mu to zbylí dva členové vždycky rozmluvili, se tentokrát na odchodu nenechal zastavit. Philthy za něj přivedl jako náhradu Briana Robertsona z legendárních Thin Lizzy, které nekriticky zbožňoval.
Motörhead sice s Robertsonem nahráli poměrně chválené album, ale hvězdný kytarista si sebou přinesl i hvězdné manýry. Na koncertech odmítal hrát materiál, na němž se nepodílel autorsky (tzn. prakticky všechny známé pecky), navíc do kapely se svými krátkými kudrnami, čelenkou, tričkem bez rukávů a růžovými legínami nezapadal ani vzhledově.
Netrvalo dlouho a poroučel se. A s ním bohužel i jeho fanoušek Philthy.
Lemmy se tak zase ocitl tam, kde byl na samém začátku a jako jediný člen své kapely začal hledat nové spoluhráče.
Nejdříve ulovíl bubeníka Pete Gilla, který zrovna opustil Saxon, a pak vyhlásil konkurs na kytaristu. Zbyli mu tam nakonec dva, mezi nimiž se nemohl rozhodnout, a tak je přijel oba. První čtyřčlenná sestava Motörhead (Lemmy / Wurzel / Campbell / Gill) byla na světě.
Společnost Bronze, u níž skupina vydala svá nejslavnější alba, se tehdy potácela ve velkých finančních problémech a když Lemmy přišel s myšlenkou nahrát s novou sestavou další album, byl svým domovským labelem odmítnut. Místo novinky společnost rozhodla o vydání výběrového dvojalba. Lemmy si vymohl alespoň to, že každou ze čtyř stran obou desek bude uzavírat jedna nová skladba. Dostal i možnost dohledu nad výběrem skladeb a všechny kousky okomentoval na vnitřním přebalu LP.
Bronze také zaplatili nejen velkolepé fotografické session v rámci propagace singlu "Killed by Death", na němž členové Motörhead v převlecích předváděli výjevy z různých historických poprav, ale také natočení efektního videoklipu pro MTV.
Lemmy v něm nejprve projede na harleyi zdí bytu své vyvolené, aby ji unesl před zraky jejich rodičů, poté je pronásledován policií, rozstřílen a nakonec popraven na elektrickém křesle, aby v závěru vstal z mrtvých a vyjel z hrobu na motorce před zraky truchlících fanoušků. Pokud jste tento klenot ještě neviděli, napravte to. Je to jeden z nejlepších drsňáckých videoklipů, jaký jsem kdy viděl. Je dokonce pravděpodobné, že pokud máte slabost pro pořádný rachot a tvorba Motörhead se vám doposud nějakým zázrakem vyhýbala, zmíněný song si zamilujete stejně jako kapelu, která ho nahrála.
Dvojalbum No Remorse (Bez výčitek svědomí) je nejen jeden z nejlepších výběrů jaký od Motörhead seženete, ale rovnou jedna z nejlepších kompilací, jaká kdy nějaké rockové kapele vyšla.
Najdete tu stěžejní songy z většiny dosavadních alb ("Overkill", "Bomber", "Ace of Spades", "Iron Fist"), B-strany singlů ("Too Late, Too Late", "Like a Nightmare"), první singl klasické sestavy (skvělá coververze legendární garážovky "Louie Louie"), výsledek plodné spolupráce s holčičí metalovou partou Girlschool ("Please Don't Touch") a jak už bylo řečeno, čtyři ukázky z tvorby zbrusu nové sestavy, jimž samozřejmě vévodí slavná "Killed by Death".
Z tehdy poslední řadovky Another Perfect Day bych osobně sice upřednostnil méně známou perlu "I Got Mine", nakonec ale absenci jednoho z mála melodičtějších kousků v repertoáru Lemmyho party beru jako mnohem menší prohřešek než kdyby tu chyběla taková "No Class".
Než se s všemožnými kompilacemi Motörhead roztrhl pytel po jejich comebacku na začátku 90. let, byla No Remorse opravdovým klenotem. A ten, kdo si v osmdesátém čtvrtém koupil speciální vydání v koženém pouzdře, jistě dodnes nelituje.
No Remorse se později objevila i v deluxe edicích s takovými bonusy jako je např. pološílený duet Lemmyho s punkerkou Wendy O. Williams nebo B-strana "Killed by Death", tvořená dvěmi úplně odlišnými skladbami se stejným názvem ("Under the Knife"), což byl takový Lemmyho vtípek, který pochopil asi jen málokdo.
Dnes má pořízení No Remorse význam v těchto případech:
1) Nesbíráte-li jejich řadovky (i když podle některých jsou řadová alba jako Ace of Spades nebo Overkill, případně živák No Sleep 'til Hammersmith, lepší než všechny výběry světa).
2) Sbíráte-li od nich naopak všechno, protože tři z tehdejších čtyř novinkových věcí jen tak někde nenajdete ("Killed by Death" je oproti tomu zastoupena na každé slušné kompilaci). A mít je pěkně všechny pohromadě s povedenými raritami jako "Please Don't Touch" nebo "Louie Louie" určitě taky není k zahození.
3) Chcete-li se kochat opravdu pěknými fotkami Lemmyho party a jejich kamarádů (krom nich obsahuje booklet i ty dříve zmíněné veselé výjevy z inscenovaných historických poprav, které vážně stojí za to).
Na závěr jsem si jakožto starý kompilátor spočítal, kolik z těch čtyřiadvaceti písní, jež obsahuje původní 2LP, by nemohlo chybět na žádné kompilaci Motörhead od Apache Records.
Je to devět skladeb, konkrétně těchto:
"Ace of Spades", "Killed by Death", "Bomber", "Iron Fist", "Overkill", "Please Don't Touch", "Louie Louie", "No Class" a "(We Are) the Road Crew".
Krom té poslední jsem je ostatně všechny jmenoval už přímo v recenzi, některé i víckrát.
A pro zajímavost, kdyby deset let po tomto výběru (tedy v roce 1994) vyšlo nějaké No Remorse II, tady je deset skladeb, které by tam podle mě nesměly chybět:
"Deaf Forever", "All for You", "No Voices in the Sky", "Nightmare / The Dreamtime", "Love Me Forever", "Ramones", "I Am the Sword", (a abych napravil alespoň tři hříchy z prvního dvojalba) "The Chase Is Better Than the Catch", "I Got Mine" a "The Hammer".
PS: Klidně bych jich ale mohl vyjmenovat rovnou dvacet, protože fláky jako "Built for Speed", "Going to Brazil", "Hellraiser" nebo třeba raritka "Black Leather Jacket", nahraná ve stylu průkopnických časů rock and rollu, určitě stojí za hřích zrovna tak.
» ostatní recenze alba Motörhead - No Remorse
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Slade / Slayed? (1972)
Hejkal onehdá zveřejnil článek, ve kterém prezentoval kvantum hard rockových alb, jež považuje za nejlepší v historii tohoto žánru. Podobné počiny jsem měl vždycky rád, zvlášť když pocházejí z pera erudovaných znalců. Člověk pak má díky nim skvělou příležitost se v dané oblasti dovzdělat, seznámit se s počiny, na které by jen tak nenarazil, a nezřídka přitom objeví i nějaký ten klenot, který přijme za svůj.
Nemám zdaleka tak hluboké znalosti dřevního hard rocku jako zmíněný kolega, ale byl jsem spokojen s většinou toho, co znám, a v jeho článku jsem to našel. Nějaké výtky z mé strany by byly - třeba proč tam vlastně není Machine Head - dle mého názoru nejlepší album Deep Purple - jsem úplně nepochopil. A absence debutu Van Halen taky zamrzela. (Zcela stranou pak ponechám záměrnou ignoraci všeho, co přinesla v 80. letech L.A. scéna, včetně debutu Guns N' Roses.)
Ovšem asi nejvíce jsem v článku postrádal zmínku o některém albu Slade. Zvlášť když má jeho autor dle svého vyjádření tuhle kapelu rád a taky vzhledem k tomu, že jejich konkurenty Sweet v článku nevynechal.
A tak jsem se rozhodl ty Slejdy připomenut za něj alespoň formou recenze tady na Rockboardu.
Které album jsem od nich vybral, je v tuto chvíli jasné. Ovšem musím jedním dechem dodat, že třeba takové Sladest určitě taky stojí za hřích. I když to je oficiálně (přestože obsahuje spoustu věcí, které na řadovkách nebyly) nakonec asi "jenom" výběrovka, že jo.
Nebo ne? A je výběrovkou taková We'll Bring the House Down?
Ono je to ve finále asi jedno - podstatné je, že desky jsou to všechno parádní.
Nebudu Slayed? rozebírát nějak komplexně - vyberu jen několik stěžejních položek, kterým se ale pokusím věnovat podrobněji.
A tady jsou:
MOVE OVER (původně Janis Joplin)
Jednoduše nejlepší coververze tohoto songu, jakou jsem kdy slyšel. Hard rocková síla a intenzita provedení si v ničem nezadá s Led Zeppelin v nejlepší formě. Jeden z těch sladeovských skvostů, které na většině kompilací nenajdete. V roce 1973 vyšel na singlu alespoň v Japonsku, a na sklonku 80. let jej přesně podle sladeovského receptu nahrála i glam metalová Cinderella.
"Move Over" je jeden z těch drahokamů, o kterých se v souvislosti se Slade obvykle moc nemluví. Ale mělo by.
MAMA WEER ALL CRAZEE NOW
Tok tohle jsou naprosto typičtí Slade ve svém nejslavnějším období. Řezavé kytary, mejdanová atmosféra, Noddyho hlas drsný jak rašple a k tomu monumentální, vše zastřešující a totálně chytlavý refrén.
Jeden z mnoha hymnických nářezů, zdobící bohatý repertoár Slade, se objevil na singlu 25. srpna 1972 a o tři měsíce tak předstihl vydání tohoto alba.
Basák Jim Lea vysvětluje pozadí vzniku songu: “V roce 1972 jsem byl na koncertě Chucka Berryho a všichni tam zpívali texty jeho pecek. Přestával hrát a nechal zpívat dav. Nebylo to jen pár lidí, zpíval prostě každý. Pomyslel jsem si, že je to úžasné – proč si nenapsat ten dav přímo do písně? A tak vznikly skladby jako "Mama Weer All Crazee Now", "Cum On Feel the Noize" a další.”
Skladba byla v pořadí třetím singlem Slade, který dobyl špici britské hitparády. "Mama" se dostala na vrchol během druhého zářijového týdne a trůnila tam neohroženě až do října.
V listopadu téhož roku se pak stala pevnou součástí alba, v jehož profilu se právě nacházíte. A to bylo úplně první deskou Slade, která se dostala na vrchol anglického albového žebříčku. Stejného úspěchu pak dosáhly i dvě následující LP - Sladest (září 1973) a Old New Borrowed and Blue (únor 1974).
GUDBUY T'JANE
Přes obrovskou popularitu doma nebo v Německu nemohli Slade stále prorazit v Americe. Za celá zlatá 70. léta byl jejich největším úspěchem v USA singl "Gudbuy T’Jane", který tam skončil na.... 68. místě.
Je zajímavé, že základ této skladby vznikl právě při pobytu kapely v USA, kde se na turné snažili přesvědčit zhulené publikum, že jejich rock ‘n’ roll opravdu potřebuje. (Nepotřebovalo.)
Slade v zemi neomezených možností sice většinově nezaujali, ale z jejich koncertů byli nadšeni někteří později slavní muzikanti, přítomní v publiku. Ti pak založili kapely, v jejichž tvorbě se inspirace Slade odráží často nepřeslechnutelně.
Vyberu z nich alespoň tři:
KISS, kteří toto ovlivnění neopomenou zmínit snad v žádném rozhovoru o svých počátcích, Twisted Sister, u jejichž největších hitů netrkne odkaz Slade asi jen málokterého starého rockera a (jak se dozvíte v každé jejich biografii) také Cheap Trick. Ti ocenili vystoupení Slade hláškou „they used every trick in the book“, podle níž se posléze i pojmenovali.
"Gudbye T’ Jane" je nekomplikovaný chytlavý rokec s jako vždy nekompromisním vokálem Noddyho Holdera. A když jsme u Noddyho projevu, myslím, že to byli právě on, kvůli němuž se u nás jednu dobu vžil pro tento druh rock and rollu termín "vyřvávačky".
Základ písně vznikl v hlavě Jima Lea, když se jednou ve Fresnu poblíž San Franciska nudil u bazénu. Manažer a producent Slade v jedné osobě, Chas Chandler (bývalý člen Anímals), tehdy přemýšlel o následovníku posledního úspěšného singlu a navrhl Jimovi, že jestli nemá co dělat, mohl by alespoň něco pořádného složit. Jim si tehdy (dle jeho vlastních slov) pomyslel jenom: “Right - write a song, go!” a po chvíli mu v mysli vytanul slogan “Goodbye T'Jane, Goodbye T'Jane”.
Když se pak Slade vraceli letadlem do Anglie dokončit novou desku, na toaletě se v Jimově mysli objevilo při močení pokračování refrénu: “I say you're so young”.
Nezávisle na tom, co se zrovna odehrávalo v basákově hlavě, pracoval Noddy na textu, inspirovaném televizním pořadem, jenž kapela sledovala v San Francisku. V roli sexuální mašiny v něm vystupovala dívka jménem Jane. Noddy dokončil text v Anglii při nahrávání tohoto alba, a nazval ho "Hello to Jane". Jimův nápad a Noddyho text se k sobě dokonale hodily. Lea jen nahradil refrén svou původní bazénově-toaletní ideou a další hit Slade byl na světě.
Jediným důvodem, proč singl s touto skladbou neskončil v Anglii na prvním místě, byla pravděpodobně skutečnost, že jej fanoušci 17. listopadu 1972, kdy byl vydán, znali už více než měsíc a půl právě z alba Slayed?. Druhé místo britského žebříčku bylo vzhledem k těmto okolnostem více než pěkné.
Kapela zní na nahrávce velmi uvolněně, což je důsledek faktu, že ten den hráli píseň ve studiu společně úplně poprvé.
A mimochodem, tím, kdo Slade tenkrát v hitparádě porazil, byl Chuck Berry.
GUDBUY GUDBUY
Co si pamatuju, tenhle song jsem slyšel prvně někdy v červnu 2009 ve Vyškově na ubytovně za Kauflandem. Sdílel jsem tam pokoj s pravděpodobně umírajícím starším mužem jménem Josef, jehož celoživotní hudební láskou byli právě Slade. I když jsem byl v té době na rock ‘n’ rollu už více než čtvrt století, téhle kapele jsem se z nějakého důvodu stále podvědomě vyhýbal. Znal jsem samozřejmě ty největší hity, ale nikdy jsem nezkoušel poslouchat jejich řadová alba nebo se tou kapelou zabývat nějak podrobněji.
Že to byla obrovská chyba jsem začal zjišťovat během onoho pracovního pobytu ve zmíněném jihomoravském městě.
Josef tam měl jakýsi obsáhlý vlastní výběr písní Slade, které si postahoval z internetu. Pravidelně mě jím každý večer oblažoval. Nikdy to nebyl zrovna nejlepší společník, o Slade však totéž určitě říct nemohu. "Gudbuy Gudbuy" byl jedním z těch pro mě doposud neznámých songů, jenž se mi okamžitě zažral pod kůži.
Na webu Allmusic o této písni píšou toto: “…lurches like a battalion of tanks and matches a stirring Dave Hill guitar break to one of Noddy Holder's coolest-ever vocals."
Po návratu z Vyškova, toho starobylého města plného zajímavých pivnic, jsem se začal pídit po kompletní diskografii Slade. Netrvalo dlouho a stal jsem se jejich fanouškem.
Pravda, trochu pozdě. Ale přece.
Díky, Josefe.
Tolik k těm asi nejsilnějším flákům. K celé desce se vyjádřím už jen krátce:
Slayed? je silná albová kolekce, plná přesvědčivého nářezového rock 'n' rollu. Rozjezd s méně známými kousky je sice pozvolnější, ale nejpozději u třetí skladby ("Look at Last Nite") zbystříte. A od páté ("Move Over") už budete lapeni a pohlceni až do úplného konce. Tedy samozřejmě pokud si frčíte na nekomplikovaném, chytlavém a pěkně přitvrzeném rock 'n' rollu.
Tehdy, v první půli 70. let, si na něm frčela spousta mladých. V Anglii, Německu i v ČSSR.
Kde jsou ty časy.
PS: Ze zde uvedených bonusů (SALVO, 2006 - v tomhle vydání mám všechny jejich desky) bych vyzdvihl skvostnou baladu "Wonderin' Y", jednu z mála písní kapely, na které se místo Noddyho skladatelsky podílel bubeník Don Powell.
Škoda že se tohle singlové béčko nepropracovalo až na oficiální vydání Slayed?. Jako takové příjemné zklidňující finále po té předchozí smršti by se mi ta píseň moc líbila.
Není divu, že byla v roce 1986 hlasováním fan klubu Slade zvolena jejich 3. nejlepší B-stranou vůbec.
» ostatní recenze alba Slade - Slayed?
» popis a diskografie skupiny Slade
Sweet / Desolation Boulevard (US version) (1975)
| 22.11.2023 | Od kamaráda, který na konci devatesátek přifrčel z Ameriky s plným kufrem výprodejových a bazarových cédéček, jsem radostně koupil kdysi v mládí milované album. Až doma jsem zjistil, že je to US vydání, tedy z mého pohledu taková podivná a zbytečná kompilace. Z evropského Desolation Boulevard jsou tu pouze tři písně: The Six Teens, Fox on the Run v komerční singlové aranži (na prvním evropském vydání LP i na evropském CD je původní syrová hardrocková verze) a Solid Gold Brass. Pak je zde glamová hymna Ballroom Blitz, singlovka z roku 1973. I Wanna Be Commited je zkrácená bé strana singlu (tuším, že na á bylo The Six Teens). Zbytek tvoří pět skladeb z alba Sweet Fanny Adams (také 1974).
» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard (US version)
» popis a diskografie skupiny Sweet
Styx / Styx (1972)
Ve zkratce: Zbytečně podceňovaný debut. Nejradši mám úvodní hard rockovou palbu "Children of the Land", ovšem takové "Mother Nature's Matinee" nebo "Right Away" určitě taky stojí za hřích. Asi nejlepší věc je pak (nomen omen) "Best Thing".
A teď trochu podrobněji...
Side A:
Myslím, že většinu lidí mate, že první čtyři skladby alba jsou shrnuty pod jeden název ("Movement for the Common Man") a tak čekají hned v úvodu nějakou rozsáhlou a promyšlenou kompozici. Místo ní se dočkají jedné skvělé Youngovy vypalovačky ("Children of the Land"), krátkého experimentu ze zvuky ulice ("Street Collage"), podepsaného producentem Johnem Ryanem, ještě kratší převzaté instrumentálky ("Fanfare for the Common Man") a velmi pěkné rané kompozice dua Young / DeYoung ("Mother Nature's Matinee").
První stranu vinylu pak uzavírá zdánlivě druhá, ve skutečnosti však už pátá skladba. Tou je převzatá "Right Away" - jedna z nejchytlavějších položek alba.
První straně debutového LP Styx bych bez uzardění udělil pět hvězdiček. Vždy se u ní dobře bavím a krom nešťastného (ale v podstatě jen papírového) spojení prvních čtyř kousků pod jeden zastřešující název, na ní nenácházím chyby.
Side B:
Otvírák druhé strany "What Has Come Between Us" je sice opět převzatý kousek, ale všimněte si že sborové vokály v refrénu jsou naprosto typičtí Styx, jak je dobře známe. A ani ty instrumentální mezihry kapele ostudu určitě nedělají.
Pak už přijde na řadu první opravdový, i když proti těm budoucím ještě pořád malý hit. "Best Thing" se právem dostala na debutový singl; představuje totiž to nejlepší, co měla kapela v té době na skladě. Rukopisy dua Young / DeYoung, čili dvou nejvýraznějších autorských osobností raných Styx, se zde nádherně propojují. I po stránce aranžmá je skladba velmi dobře promyšlená. Youngova kytara a DeYoungovy klávesy slaví povedené zásnuby a ta úderná hard rocková pasáž s důrazným rifem, uvedená v první minutě songu krátkým dramatickým sólováním, je naprosto strhující!
Skvělou práci odvádí také akustická kytara a sehrané vokály coby styxovský trademark snad ani není třeba zmiňovat.
Finále debutu obstarají dva převzaté kousky. U prvního z nich ("Quick Is the Beat of My Heart") si pozornost posluchače rozděluje správně sekaná hard rocková kytara a vyrázné sedmdesátkové klávesy, ten druhý ("After You Leave Me") nabídne další dramaticky gradovanou kompozici, která však už nedosahuje přesvědčivosti svých několika předchůdců.
Druhé straně vinylu bych přes přítomnost nejlepší položky celé desky udělil hvězdičky čtyři, ale zato zcela čisté.
Slyšel jsem to album v životě spoustukrát a od prvního poslechu trochu tápu v tom, proč jsou někteří proti této desce tak zaujatí.
Moje rada zní: Strhněte si klapky z uší, přestaňte vnímat první čtyři položky jako jednu skladbu a začněte si to vychutnávat v celé té raně sedmdesátkové kráse. Možná nakonec dojdete, stejně jako já, k názoru, že jde o nejvyrovnanější styxovský počin ze všech čtyř vydaných u labelu Wooden Nickel. Počin, který sice neobsahuje žádný opravdový masterpiece, zato na celé své ploše nabízí možná trochu dřevní, ale pořád velice funkční hard / prog rock bez jediného skutečného zaškobrtnutí.
A co se týče těch majstrštyků, minimálně úvodni hippie-hard rock "Children of the Land" a výše již několikrát zmíněná "Best Thing" nemají v mých uších k tomuto označení až tak daleko. Vůbec všechny tři autorské věci (tou třetí je "Mother Nature's Matinee") jsou takovými skrytými esy v rukávu starého převozníka. A když k tomu přidáte ještě "Right Away"...
Kdo říká, že tohle album nestojí za pozornost?
» ostatní recenze alba Styx - Styx
» popis a diskografie skupiny Styx
Sweet / Sweet Fanny Adams (1974)
Glamrocková legenda Sweet fungovala v dvoch rovinách. Jedna bola singlová, druhá albumová. A pretínali sa vzácne. Druhý album kapely – Sweet Fanny Adams (1974) – priniesol šokujúci príklon k hard rocku párplovského strihu, čím je v diskografii skupiny takmer ojedinelý.
Zaujímavý je názov, Fanny Adams bolo osemročné dievča, ktoré brutálne zavraždil Frederick Baker v roku 1867. Z jej mena sa stal slangový výraz pre „vôbec nič“ a skratka F.A. sa úpoužívala na označenie „fuck all“, a teda, preložené slušne – srať na všetko.
Inak, nepamätám si presne, kedy som zaregistroval existenciu kapely, určite bolo v rádiu, nejaké hity. Prvou skladbou, ktorú som si vryl do pamäti, bola hitovka Ballroom Blitz. Dodnes ju milujem. Okrem iného som si v nej všímal nesmierne dobrého bubeníka Micka Tuckera. Neviem, či to bolo mojim vzrastajúcim záujmom o tento nástroj, ale je fakt, že z kapely vyčnieval. Prvý album, ktorý som si kúpil do zbierky, bol Desolation Boulevard, ale hoci obsahoval jedno z najlepších bubeníckych sól v rockovej hudbe, The Man With The Golden Arm, ako celok ma až tak nepresvedčil. Naveľa mi môj, ako vraví jeden miestny kolega, díler odporučil tento album, že to je parádna hardrocková jazda... a ja som neodolal.
A už pri úvodnej jazde Set Me Free som vedel, že som dobre urobil. Jasné, sú tu aj také tie spevné, ba priam queenovské kúsky, Heartbreak Today končí otrasným funky, ešte že je to tak krátke. Prím však hrajú tvrdé pecky ako No You Don’t, Sweet F.A., Restless a Into The Night.
Samozrejme, od glamovej kapely nemožno očakávať iba hard rock. Glam vystrkuje rožky v typických odrhovačkách ako Rebel Rouser a Peppermint Twist, čo je taká tá tancovačková rokenrolová veselka, nečudo, že ide o cover. Z podobného súdka je aj AC-DC.
V bonusoch sa nachádza šesť singloviek vrátane Ballroom Blitz. Sú to viac glamové veci, ale neprekážajú mi. A taká temná hardrocková riffovica Burning je božská!
Celkovo sa mi album Sweet Fanny Adams páči, je vynikajúci a za mňa aj najlepší od Sweet.
» ostatní recenze alba Sweet - Sweet Fanny Adams
» popis a diskografie skupiny Sweet
Venom / Welcome to Hell (1981)
Pro tuto recenzi jsem sáhl do svých archívů. Líbila se mi a bavila mě tehdy, a líbí se mi a baví mě i teď, nějakých třináct let po jejím sepsání. Stejně jako mě pořád baví staří Venom. Nepouštím si je sice nijak často, ale vždycky když k tomu dojde, znovu si to užívám. Jsou možná tací, které texty a image této kapely pohoršují, rozčilují nebo uráží, ať už z jakýchkoli důvodů. Ale není snad provokace jednou ze zásadních ingrediencí rock and rollu už od jeho prvopočátků?
Jistě je spousta takových, kteří zvednou varovný prst a ukážou na případy vypalování kostelů kdesi na severu. Ale extrémisté, kteří jsou ochotni zajít do krajnosti, tady byli už v 60. letech, v dobách, které máme spojeny s hnutím hippies a touhou po míru a bratrství. Charles Manson, ještě než rozpoutal vražedné šílenství své sekty, se také profesionálně věnoval muzice. A nahrávek, které po něm zůstaly, není zrovna málo.
Je ale zapotřebí rozlišovat. KISS ve skutečnosti nebyli démony noci, jen comicsové postavy, které vytvořili, tak vypadaly. Alice Cooper nebyl reinkarnovanou čarodějnicí, upálenou v 18. století, i když to o sobě tvrdil. Kačer Donald byl jen nakreslený a ve skutečnosti ani neuměl mluvit.
A Venom? Ti tři mladí angličtí výtečníci, kteří si říkali Cronos, Mantas a Abaddon, nebyli opravdovými bojovníky z pekel. Dokonce se říká, že vlastně ani neuměli hrát. Ovšem měli to štěstí, že byli v pravý čas na pravém místě. Tedy ve studiu, kde jim bylo řečeno, že to demo, se kterým přišli, už se nebude vylepšovat, protože na to prostě nejsou peníze. Takže se to vydá tak, jak to je.
Že se z nouze stane ctnost a doboví recenzenti z časopisu Sounds budou chválit autentický pekelný zvuk kapely až do nebes (ehm, do pekel?), tenkrát netušil nikdo z nich.
Na straně Venom byl fakt, že dosud žádná kapela v rockové historii (dokonce ani Black Sabbath) nebyla, co se týče svých textů a vlastní prezentace, tak důsledná a nezašla v hrátkách s čertem tak daleko jako tahle (zaručeně nesvatá) trojice z anglického Newcastle.
Alba Welcome to Hell a Black Metal dala vzniknout kultu, na který přísahají všichni pozdější thrasheři, včetně Metalliky. A zároveň stála u zrodu stylu, který si jméno druhého počinu Venom vetknul přímo do svého názvu. Kapela z odkazu svých prvních desek těží dodnes, i když zmíněná nesvatá trojice spolu hrála pohromadě naposledy před čtvrt stoletím a už nějakých dvacet let se v sestavě objevuje jen jedno jméno z původních tří. (Konkrétně Cronosovo.)
Tolik tedy úvodem a nyní...
Vítejte v pekle!
- - - - -
Varování: Ukázky z textů kapely Venom mohou vyvolat žaludeční nevolnost, ba dokonce spravedlivý hněv bohabojných křesťanů!
- - - - -
SONS OF SATAN (Synové Satana)
Cronos, Mantas a Abaddon vpadnou do vašich domácností bez jediného varování. Od první vteřiny jde o nekompromisní, obhrouble syrový punk metalový příval. Chaos a ničení. Cronosova basa a řev hrají prim. Venom se krátce představí ("byli jsme zrozeni někde v čase / přinášíme krev, chtíč, nenávist a opovržení"), dlouho se ale nezdržují a jdou k věci: "Podepiš smlouvu s ďáblem / byl jsi tak slepý / jako všichni smrtelníci / ale teď tě ošálilo peklo“. Na závěr přichází výzva, jasně adresovaná posluchačům: "Přidej se k jedovatým legiím (Venom’s legions) / protože my hrajeme divoce.“
WELCOME TO HELL (Vítejte v pekle)
První hitovka alba. Skladbu rozjede šlapavý, poměrně klasicky střižený heavy metalový rif. I celkově jde (na poměry Venom) o docela přehlednou věc, což dělá hlavně klasická stavba sloka-refrén-sloka-refrén. Pak ale přijde změna a místo očekávaného sóla spustí nevzrušený a věcný ženský hlas svůj monolog. Tento překvapivý a efektní trik na mě pokaždé spolehlivě zafunguje. Vždycky mi to připomínalo letušku, hovořící k cestujícím a udělující pokyny před odletem. V tomto případě jde nepochybně o let 666… přímo do pekla.*
(* Ve skutečnosti "letuška" deklamuje onu známou pasáž z biblických žalmů "byť se mi dostalo jíti údolím stínu smrti, nebudu se báti zlého...", atd.)
"Boj - bojujeme jak se má / žijeme ve svém vlastním světě / naším předurčením je žít správně - bojovat / bereme peklo jako svůj domov. / Všechno živé hoří / ptáte se mě na milost Boží / pradávný nářek se rozezní / cesta psa bere rychlé konce. Vítejte v pekle."
SCHIZO (Schíza)
Rychlá a správně jedovatá palba o tajemném poutníkovi, který si v převleku za milého hosta získá vaše děti a poté i vás. Vetře se do vaší domácnosti, a vy mu poskytnete střechu nad hlavou. Ale jakmile nastane půlnoc, nocležník se chopí sekery a začnou se dít věci.
"Zavládla noc / zčernalo nebe / ostří sekery se blýská / v půlnoční zvonkohře. / Příchod jitra odhalil bezhlavá těla / náš přítelíček jen sedí a směje se."
MAYHEM WITH MERCY (Mrzačení z milosti)
Klidná, pouhou jednu minutu trvající instrumentálka, nepochybně vycházející z podobných miniatur na klasických albech Black Sabbath. Pod chlácholivým příkrovem cítíte (a současně i slyšíte) temné spodní tóny v nichž dřímá strašlivé zlo, čekající na probuzení.
POISON (Jed)
Nejvíce motorheadovská ze všech písní na Welcome to Hell. Lemmyho parta má dokonce na skladě jeden song tohoto názvu (konkrétně na albu Bomber), v tomto případě však nejde o coververzi. Těch mají mimochodem Venom v repertoáru skutečně poskrovnu. (První z nich se objevuje až na albu Prime Evil a jde o cover sabathovské Megalomanie.)
"Tvá láska je jako infekce / jsi prohnilá skrz naskrz / všichni ví, co nabízíš / ale všichni se pořád vracejí pro přídavek. / Každý je tvým favoritem / všem jim dáš krásné chvíle / tvá láska je totální katastrofa / ale když ti jednou podlehnou / jsou otráveni jedem. / Jedna noc s tebou a jsem v tvé moci / otráven jedem / miluju se s dcerou ďábla / otráven jedem / ta malá čubka mě dostala."
Cronos tu ze sebe v několika hudebně vypjatých momentech vyrazí krátké hrdelní "ugh", které skvěle umocňuje atmosféru songu. Tento fórek (využitý také v singlové "Bloodlust" - viz bonusy na reedici), později převzalo mnoho zpěváků metalových kapel podobného ražení (např. Celtic Frost).
LIVE LIKE AN ANGEL (DIE LIKE A DEVIL) (Žij jako anděl, zemřeš jako ďábel)
Úvodní rif je opět kvalitní motorheadovský nářez, ale vražedně kovová razance Cronosova zpěvu nenechá posluchače ani chvíli na pochybách – tohle jsou Venom jako vyšití. Dokonale jedovatá pecka.
"Každou noc jsem v jiném městě / patřím k těm co jsou rádi v pohybu / žiju rychle, jsem pořád na útěku / chytám každou šanci, protože vím, že zemřu mladý. / Žij jako anděl, zemřeš jako ďábel / už mám rezervováno místo v pekle / Žij jako anděl, zemřeš jako ďábel / shořím v pekle, kam patřím. / Nemám žádné obavy, netrápí mě moje činy / procházím rovnou kolem tebe / miluju tvrdě a lítám si vysoko / peklo je místo, kde zemřu. / Až mě uslyšíš přicházet, prostě se mi vyhni / dnes jsem zde a zítra zmizím / cesta, kterou jsem se vydal, není nejsnadnější / na zádech mám ďábla, který mě řídí."
WITCHING HOUR (Magická hodina)
Tady se chystá něco velkého - usoudí posluchač z temných zvuků v úvodu. Do toho se vzápětí zařízne Mantasova kytara a nastupuje nemilosrdné inferno, tak typické pro Venom. Syrový rachot je (snad poprvé na albu) přerušen kytarovým sólem v nečekaně klasickém hard rockovém duchu, tak trochu na způsob Ritchieho Blackmorea. Pak přijde krátká odsekávaná rifová pasáž a vše se vrací do starých kolejí. Sound kapely je v každé písni obhroublý a špinavý, což navozuje pocit nečistoty a rouhačství. Vítejte v zajetí apokalyptického rock ‘n’ rollu!
“Pojď, měsíc už volá / magická hodina se blíží / poslouchej hlas zvonu / smrtelníci prchají ve strachu. / Teď připrav oltář a slyš nářek panny / rychle chyť svou oběť / je čas umírat. / Peklo se otevírá / peklo je volné. / Odhal pentagram / a pocítíš chtíč démonů / podívej se na svaté muže / jak znechuceni přihlížejí. / Pojď ochutnat krev / a ucítíš Satanův horký dech / pohleď na oblohu a spatříš / válečníky smrti. / Peklo se otevírá / peklo je volné. / Magická hodina. / Naše dílo je nyní dokončeno / krev teče rychle a volně / a Satan si bere svou nevěstu / zní rouhačský pokřik. / Celé peklo se raduje z dítěte / které mu odnosí / a Satanův jediný syn / uvrhne svět do zoufalství. / Peklo se otevírá / peklo je volné. / Magická hodina.”
1000 DAYS IN SODOM (Tisíc dnů v Sodomě)
Další pekelnická klasika se na nás valí s řezavě dunivým rifem ve středním tempu. Po úvodní sloce se tempo zrychlí, nový rif jakoby přešlápne na místě a teprve pak nastoupí refrén: "Tisíc dnů v Sodomě / cesty Boha jsou zapomenuty."
Cronos chrlí přesvědčivou litanii o hříšnících, zvěrstvech páchaných za zdmi nesvatého města a knězích uvázaných na řetězech. V polovině skladby přijde zpestření v podobě basové vybrnkávačky k níž se přidá naříkavé a neobvykle dlouhé Mantasovo sólo. Nakonec se vše vrátí na začátek ("den zakončil svůj cyklus, noc přebírá hlavní roli / Satanův plášť zahalí zem, jeho děti se množí") a litanie spěje k poslednímu refrénu o tisíci dnech v Sodomě a tisíci letech v pekle.
ANGEL DUST (Andělský prach)
Rychlý pekelnický rock ‘n’ roll s textem o droze, jejíž název musel chlapce z Venom velice přitahovat.
IN LEAGUE WITH SATAN (Ve spolku se Satanem)
U této skladby se zastavím. Od prvního poslechu je to dle mého názoru nejlepší věc na desce a moje nejoblíbenější skladba Venom vůbec. (Na paty jí šlapou snad jen "Black Metal" a "Manitou".) Hned na začátku slyšíme démonický hlas puštěný pozpátku – efekt, který u věci znalých spolehlivě vyvolá vzpomínku na slavný Friedkinův horror Exorcista. (Něco podobného později zkoušeli na jednom ze svých raných alb industrální experimentátoři Laibach.)
Po chutném intru se rozezní Abaddonův hypnoticky dunivý buben a Mantas s Cronosem se přidají unisono se svými nástroji. Celé to zní jako nějaké osudové turbodmychadlo. Cronosův zpěv je ďábelsky sebejistý a dokonale efektní: "Jsem ve spolku se Satanem / povstal jsem v pekle / kráčím ulicemi Salemu / mezi živými mrtvolami / nepotřebuji nikoho, aby mi říkal / co je špatné a co dobré / piju krev dětí / nocí stopuju svou oběť."
Pak přijde rychlý dramatický zlom do předrefrénu ("Měj se na pozoru / když je měsíc v úplňku / jsem tady v každém případě / schován v každém stínu noci") ze kterého vychází mohutný refrén ("Jsem Zlo / jsem spolčen se Satanem").
A turbodmychadlo to neúprosně hrne dál.
("Ve spolku se Satanem / poslouchám jeho rozkazy / s kozlem z Mendesu / sedím po jeho levé ruce / spolčen se Satanem / mám rád mrtvé / nikdo se nemodlí za Sodomu / lidé utíkají.")
Skladba pokračuje v industriálním duchu - namísto sóla slyšíme zvuky jakéśi turbíny a text graduje v obrazech plných perverze a násilí („piju šťávu z žen, co lehávají samy“, „trhám maso kojenců“, atd). Skladba vrcholí posledním majestátným refrénem a končí fade outem, do kterého se ozývá pozpátku puštěný hlas, který známe už z úvodu.
Hudba na "In League with Satan" jasně dokazuje, že Venom byli nejen průkopníky thrash metalu, ale také metalového industriálu. Lze je tedy určitě brát jako svého druhu avantgardní uskupení.
RED LIGHT FEVER (Horečka rudého světla)
Housličky a bujaré veselí jakési idylické venkovské zábavy z dob dávno minulých naruší Cronosův výkřik a vše se zvrhne v apokalyptické běsnění s textem o mladé dívce a chlapíkovi, nakaženém „horečkou rudého světla“. Každou sloku zakončí Cronos vyplivnutím slova „bitch“. Po pěti minutách totálního chaosu, ničení, destrukce a výkřiků („Faster! Faster!“) končí první album Venom.
- - - - -
"Jedovaté legie" mě mají ve své moci od té doby, co jsem byl prvně „uvítán v pekle“ (kterážto událost se odehrála někdy v půli 80. let). Sice se ze mě nikdy nestal žádný satanista, ale poslech této kapely ve mě prohloubil zájem o (nejen) biblickou mytologii a z ní vycházející satanské horrory (krom již zmíněného Exorcisty vřele doporučuji lahůdky jako Omen či Prince of Darkness s Alice Cooperem). Díky hudbě Venom jsem byl také dokonale navnazen na dirty rock ‘n‘ roll kapel Motörhead či Rose Tattoo, a skladbám jako "In League with Satan" či "Manitou" vděčím za dobrou průpravu k různé experimentální a industriální muzice, které jsem se později nějaký čas intenzivně věnoval (např. Laibach, Diamonda Gallas či Young Gods).
První dvě alba Venom jsou absolutní metalovou klasikou a co se týče originality, lze je považovat i za to nejlepší co "nesvatá trojice" vytvořila. Obě desky také kapelu po celou její kariéru zásobují největším počtem hitů. Jejich hudbu pak beru jako občasné zpestření a alternativu k tradičnějším odnožím rocku a popu, které obvykle poslouchám. Jednou za čas je mi podobných úletů potřeba. A na Venom je v tomto prostě spoleh.
PS: Reedice Welcome to Hell z roku 2002, která vyšla později ještě několikrát u různých labelů, obsahuje 11 (!) bonusových skladeb (singly a dema vydané a nahrané v období kolem roku 1981) plus pěkný dvanáctistránkový booklet. Remaster má mnohem lepší zvuk než dřívější (zvukově mnohdy doslova otřesné) CD verze a dosahuje tak kvality původního vinylového soundu.
Příště: VENOM - BLACK METAL.
Dodatek 2023: A tady končí původní recenze, na které jsem dnes musel změnit pouhá tři slova. Jinak zůstala přesně v té podobě, jak jsem ji před těmi skoro čtrnácti lety sepsal. Je to výjimka - snad žádná z mých starých recenzí mě dnes už nebaví tolik, jako právě tahle. I proto jsem ji v časech, kdy se na Rockboardu mluví o metalu a o tom, zda sem některé jeho odnože patří, znovu vytáhl. Snad si ji užijete stejně jako jsem si ji užil já.
» ostatní recenze alba Venom - Welcome to Hell
» popis a diskografie skupiny Venom
Saxon / Strong Arm of the Law (1980)
Motto: It's only heavy metal, but I like it.
Kdysi (podle mých záznamů to bylo v březnu 2011) jsem k tomuhle albu napsal pár vět. Tady jsou:
Přesvědčivě monumentální heavy metalové hřmění v osmi částech.
Pominu teď ty části, které byly později bravurně využity na živáku The Eagle Has Landed (konkrétně skladby "Heavy Metal Thunder", "Strong Arm of the Law" a "20, 000 Feet") a doporučím vaší pozornosti alespoň poslední dva kousky:
"Sixth Form Girls" má jeden z nejchytlavějších tvrdých rifů v celé historii Saxon a "Dallas 1 PM" (s textem o atentátu na Kennedyho) disponuje naléhavě sugestivním rytmem, hypnotickými rify a působivě zařazenou vložkou z dobového rádiového vysílání.
Faktografická poznámka: Album se mělo původně jmenovat Heavy Metal Thunder. Název, převzatý z textu slavného motorkářského hitu "Born To Be Wild" kapely Steppenwolf, toto album naprosto dokonale vystihuje. Firma Carrere však titul z komerčních pohnutek na poslední chvíli změnila. Hlavním důvodem byl úspěch singlu "Strong Arm of the Law", který vydání třetího alba předcházel.
Je zajímavé, že já sám jsem měl na počátku 80. let v rukou kazetu s názvem Heavy Metal Thunder, na níž byl právě tento počin Saxon. (Bylo to mé úplně první setkání s metalem. Poslech proběhl na obrovských bednách, které někdo přitáhl do naší deváté třídy v poslední den školního roku. Nezapomenutelný zážitek!)
Později mi pátrání po této desce nemálo zkomplikoval právě její alternativní název.
Tolik můj starý komentář. Později jsem napsal mnohem delší recenzi na mé nejoblíbenější album Saxon vůbec, Innocence Is No Excuse. Před pár měsíci jsem ji aktualizoval a asi tak týden zpátky jsem se rozhodl, že ji trochu upravím a zveřejním na Rockboardu. Při psaní jsem se ale nechal unést vzpomínkami na mé první setkání s touto kapelou a celou tou věcí zvanou heavy metal. Text, který z toho vznikl, následuje...
Kdyź jsem v roce 1982 díky převratnému objevu, že na planetě Zemi existuje něco tak neuvěřitelného jako skupina KISS, vstoupil do světa rockové muziky, velmi záhy jsem zjistil, že nejoblíbenějším stylem většiny mých vrstevníků (tedy alespoň těch, co v tom jeli taky) je heavy metal. Kdybych se důsledněji řídil tímto trendem, možná bych lehce podlehnul dojmu, že jiná hudba ani neexistuje. Mě ale z rocku zajímalo úplně všechno.
Už to, že první tři alba, která jsem v životě slyšel (KISS - Dynasty, AC/DC - Back in Black a Pink Floyd - Dark Side of the Moon) se od sebe vzájemně tolik lišila, a přesto se mi každé z nich líbilo víc než dost, mi dalo jasnou zprávu:
Rock je hodně pestrá záležitost. Tak proč se omezovat jenom na jediný jeho směr?
V posluchárně městské knihovny jsem poctivě naposlouchával všechno, co se o rock alespoň trochu otřelo, a za úplatu si něco z toho nechával i nahrát.
Jedna z prvních záležitostí, kterou jsem si tam nechal vpustit do sluchátek, byli Beatles. Údajně nejslavnější kapela všech dob - to samozřejmě budilo mou zvědavost. Díky polským licenčním albům jsem mohl přičichnout i k něčemu z tehdy ještě stále vlivné new wave a stále ještě populárních new romantics.
K poslechu jsem hltal (tehdy stále ještě) necenzurovanou Melodii, které tam měli na skladě hned několik ročníků. Mimoděk jsem tak nasával vědomosti o rocku i popu z pohledu takových osobností české kritiky jakými byli Jiří Černý nebo Jan Rejžek.
Pamatuji si, jak mě zaujala zmínka (tuším druhého jmenovaného) o démonických vystoupeních jakéhosi Alice Coopera. Vzpomínám na seriál Ondřeje Konráda o Rolling Stones a článek (už nevím čí) o Slade, kde se řešilo zda to jsou nebo nejsou "noví Beatles".
Avšak zásoby LP desek v knihovně nebyly neomezené. A styl, který hýbal světem mých o něco starších (a o dost vlasatějších) vrstevníků nejvíce, tedy heavy metal, tam chyběl úplně,
Přitom zmíněná Melodie se o něm občas nebála něco napsat. Kupříkladu takový zasvěcený článek Jaromíra Tůmy o kapele Motörhead („Nejsou to typy, se kterými byste pustili svou dceru na pomaturitní oslavu.“) byl nezapomenutelný.
Proto bylo k poznání heavy metalu nutno použít všechny možné alternativní zdroje.
Od staršího bratrance jsem si o letních prázdninách roku 1983 nechal nahrál debut Iron Maiden (dodnes mě z jejich diskografie oslovuje hudebně asi nejvíc), k pár dalším kapelám jsem se pak dostal díky spolužákům na učňáku. Ale brzy bylo jasné, že pokud chci do tohohle stylu proniknout víc, budu muset navštívit to, o čem si někteří nesměle špitali:
Ostravskou černou burzu!
A tak jsem se jednoho brzkého nedělního rána orwellovského roku 1984 ocitl tam, kde jsem mohl získat další potravu pro své uši. Netušil jsem, že jedním vrzem k tomu dostanu také potravu pro své oči. Na burzu jsem se pak vracel z obou důvodů: Jak pro kazety s heavy metalem, tak kvůli prohlídce té záplavy nádherných obalů LP desek. (Vždyť jen výše jmenovaní Iron Maiden a jejich cover arty od Dereka Riggse za to určitě stály.) Tohle byl úplně nový svět ve kterém jsem chtěl být a krmit své uši a oči plnými doušky.
Ale to už jsem se ocitl trochu v budoucnosti.
Vraťme se zpátky, do června 1983 a jednoho z posledních dnů mé základní školy. Tehdy nám bylo coby deváťákům povoleno udělat si den podle svých představ. Jistý spolužák zajistil poslechovou aparaturu a tak jsem poprvé v životě poslouchal muziku z velkých (tehdy bych neváhal říct obřích) beden.
A jelikož jsem si už dříve, když jsem téhož spolužáka navštívil za účelem poslechu Adam & The Ants, u něj doma všiml plakátu Saxon, jejichž logo s S ve tvaru sekyry mě velmi zaujalo, navrhl jsem, že bychom si mohli pustit právě tuto kapelu. O Saxon se totiž říkalo, že oni jsou ten skutečný a pravý heavy metal. Jenže ten spolužák od Saxon neměl vůbec nic. Plakát patřil jeho bráchovi, který je měl nahrané na magneťáku. A my měli ten den ve třídě k dispozici pouze kazetový přehrávač.
Bohové však rozhodli, že toho dne onen bájný heavy metal (na opravdových velkých bednách!) konečně uslyším.
Vše totiž zachránil jiný spolužák, když se zmínil, že jeho starší ségra má doma Saxon na kazetě. A tak jsme se vydali k němu domů, kde jsme v pokoji jeho sestry uloupili bílou kazetu s nápisem „Heavy Metal Thunder“.
Dodnes to vidím před očima. (Zajímavé na tom je, že ta kapela tehdy žádné album toho jména ve své diskografii neměla.)
„Musíme to ale vrátit dřív než se ségra vrátí domů, jinak by mě zabila“, řekl ten spolužák. A pak mi ještě ukázal sbírku patřící nejspíš nějakému dalšímu členu jeho rodiny. Ale tu tady nebudu rozebírat neboť byla zcela jiného druhu.
A tak jsem toho pozdního červnového dne roku 1983 poprvé slyšel opravdový heavy metal na opravdových velkých bednách.
Poslouchali jsme to album od začátku až do konce. Naštěstí jsem už byl díky Back in Black od AC/DC, mému prubířskému kamenu co se tvrdého rocku týče, připravený...
Tohle ale bylo zase něco jiného. Skladby byly delší, jaksi rozevlátější a plné dlouhých kytarových sól. Alespoň tedy ve srovnání s těmi AC/DC. Rif ze "Sixth Form Girls" a rádiové zpravodajství z atentátu na Kennedyho ve skladbě "Dallas 1 PM" mi utkvěly v paměti navždy. (Podle nich jsem ostatně mnohem později to album konečně identifikoval.)
Dodnes se mi vybavuje diskuze, kterou jsme pak vedli s několika spolužačkami, ochotnými sdělit nám své dojmy z poslechu:
"Tak co na to říkáte, holky? Jak se vám líbil ten heavy metal?"
Nováková: „Styx jsou lepší.“
Herman: "Styx nejsou heavy metal."
Já: "Ale v Melodii psali, že jo."
Herman: "V Melodii tomu nerozumějí. Tam píšou samé blbosti."
Poláková: "Můj brácha má album KISS z koncertu. Ale to se mi moc nelíbí - pořád samé bubny a tak." (Asi slyšela zrovna nějaké sólo Petera Crisse.)
"A co ty Valčíková? Nebylo to na tebe moc tvrdé?"
Valčíková: "Pch, tvrdé. Accept jsou tvrdší."
Já: "Accept, jo? Tak to musím slyšet."
Pamatuju si toho ještě mnohem víc, co se ten den řeklo a odehrálo. Ale s tím už vás nebudu zatěžovat.
V každém případě se mi ten původní nápad, napsat recenzi na mé nejoblíbenější album Saxon, vydané až nějaké dva roky po výše popsaných událostech (a pět let po albu, v jehož profilu se právě nacházíme), trochu zvrtl.
Ale tak už to bývá, že věci se občas vymknou kontrole.
A že to vlastně vůbec nebyla recenze?
Co se dá dělat. U Innocence Is No Excuse se polepším, slibuju. ;-)
» ostatní recenze alba Saxon - Strong Arm of the Law
» popis a diskografie skupiny Saxon
Soft Machine / Other Doors (2023)
Other Doors je poslední deska bubeníka Johna Marshalla. Co pár měsíců po jejím vydání stvrdil nekrolog, bylo jasné již během nahrávání: v bookletu se píše o Marshallově rozhodnutí odejít po dohotovení alba na odpočinek a společná fotografie výmluvněji než slova ukazuje, že se sotva dalo očekávat něco jiného. Se Soft Machine na aktuálně probíhajícím turné bubnuje Asaf Sirkis, který je veden jako řádný člen skupiny.
Připočteme-li, že v mezidobí od předešlého alba Hidden Details nahradil Roye Babbingtona (ten si ovšem ve dvou kusech novinky zahraje jako host) na baskytaru Fred T. Baker, který si našel cestu ke spolupráci s kytaristou Johnem Etheridgem jako mladíček na počátku 80. let, je zřejmé, že u Soft Machine probíhá generační obměna - na rozdíl od jiných letitých legend bez skandálů či pocitu stydkého trapna nad výsledkem prodlužovaného snažení. V plynutí života, jemuž se hudba poddává, se to, co již své plody vydalo, pouští jako list stromu a odevzdává se procesu, který nekončí, ani když se dostane za hranice běžného vnímání.
Other Doors je deska nenápadná, ztišená, proměnlivá a neuchopitelná. Od jejího vydání jsem ji slyšela snad třicetkrát a pořád nevím o moc víc, než že si ji chci pouštět znovu a znovu. Z náladotvorného akvarelu vystupují dva záchytné body: rozverná hříčka Joy Of A Toy je reminiscencí na samotné počátky, precizně vyčištěný a láskyplně znovu sestavený hrací strojek Penny Hitch upomíná na pozdně jazzové období alba Seven. V těchto nových verzích klasických skladeb a stejně tak všude okolo se na poměrně velkorysé ploše (i bez čtyř bonusů má deska téměř hodinu) zkrátka děje Hudba.
Nenásilně, přirozeně, avšak s plným nasazením, přesně artikulovaným osobitým hlasem, vytříbeným dlouhými roky. Působí důvěrně známým dojem a zároveň trochu záhadně, jako starobyla mosazná klika, z níž bezpočet doteků pomalu setřel reliéf, ale vtiskl jí nenapodobitelnou patinu. Vzduch, který posluchače za těmito letitými dveřmi přivítá, je přitom svěží, křehký a pastelově barevný. Pánové (nebylo by fér jako jediného nezmínit mistra dechů, klapek a elektronických mašinek Thea Travise) netlačí nic silou, hrají ovšem s gustem a přinášejí vstřícně naladěnému posluchači pestrou hostinu o mnoha chodech.
Pro mě absolutní věc, nehledejte však v albu tutovku, se zážitkem je snadné se minout. Běžte až na konec, pořád dál... jsou to ty jiné dveře.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Other Doors
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Jethro Tull / RökFlöte (2023)
| 19.11.2023 | Po celkom príjemnom usadenom albume The Zealot Gene z januára 2022, ktorý znamenal návrat štúdiovej produkcie Jethro Tull som nečakal, že Ian Anderson sa bude ponáhľať s ďalším titulom. A predsa! Pôvodne inštrumentálny flautový album zmenil na ďalšiu radovku a v apríli 2023 bol na svete počin RökFlöte.
Povedzme si hneď na začiatku, že nestojí za veľa. Anderson má asi nejakú fóbiu zo smrti, prípadne cíti, že už dlho tvoriť nebude, inak si neviem vysvetliť, prečo sa tak ponáhľal vydať sadu mdlých a nevýrazných skladieb. Zámer pracovať s nórskymi pohanskými mýtmi si ani nevšimnete, ak nepočítam dve dvojbodky nad písmenom „o“ v názve. Je to ako tie nepodarené memečka z Ikey, kde sa parodujú názvy výrobkov pridávaním dvoch bodiek kade-tade.
Anderson prišiel o hlas už dávno. Totálne, ten proces je nezvratný. V dvoch skladbách ho preto doplnila nezaujímavá recitujúca Unnur Birna. Nórčina je zaujímavá, ale táto pani znie skôr iritujúco ako uhrančivo.
Skladby sú podivne popové (Voluspo, Hammer On Hammer, Cornucopia), že ide o Jethro Tull, spoznávam iba občas, napríklad v temnejšej Ginnungagap. Za zmienku stojí ešte krátka, ale svieža rocková Allfather. Problémom pre mňa je, že aj také tie akože folkovo zaonačené skladby typu The Feathered Consort alebo Ithavoll znejú ako tiene majstrovských kúskov z druhej polovice 70. rokov. S jedinou výnimkou, Trickster (And The Mistletoe) je vynikajúca vec. Je to však žblnknutie v rozľahlom sivom jazere. Aj preto niektoré rockovo priamočiare skladby (Wolf Unchained, The Navigators) sú také... len aby boli. Aby som bol férový, občas sa Andersonovi podarí vložiť do nálady čosi chytľavé, melancholická melodická linka v The Perfect One ma baví. A pri Guardian’s Watch mám občas pocit, že počúvam Oldfielda.
Zaujímavé je, že hoci má celé dielo cca trištvrte hodinu, zdá sa mi pridlhé. Nevie si udržať moju pozornosť, omína, myšlienky mi odbiehajú aj pri pozornom počúvaní, akoby sa moja maličkosť chcela zamestnať čímsi iným.
Asi by som toľko nereptal, keby to bola Andersonova sólovka (tie tradične za nič nestoja). Je fakt, že zostava ostala oproti minulému albumu prakticky rovnaká, akurát gitaristu Floriana Ophalea nahradil Joe Parrish-James. To vnímam ako jasný signál, že ide o kapelu a nie o Andersonov bočný projekt. Aj keď je pravda, že s týmito muzikantami už sólovo spolupracuje dobrých dvadsať rokov.
Nič to nemení na veci, že od Jethro Tull očakávam ďaleko viac. RökFlöte ma nezaujal, ani po opakovanom počúvaní a dnes viem, že patrí k najslabším titulom s Jethro Tull v hlavičke. Zo zbierky ho nevyradím, Jethro Tull patrí k tým vzácnym skupinám, ktorých štúdiovú diskografiu mám komplet a tento trend hodlám zachovať. Predsa len mi za to stojí, som jej oddaný fanúšik.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - RökFlöte
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Red Dirt / Red Dirt II (2018)
Při zkoumání znovuvydání původního alba Red Dirt byla objevena před několika lety existence druhého nevydaného alba Red Dirt. Čirou náhodou byla objevena ve skladu ukrytá krabice s originálními pásky, která ale obsahovala chybějící předlohy. Mnohé ze skladeb se dostaly tak daleko, že byly ve fázi „drsného mixu“, zatímco v několika chyběly vokální části skladeb. Bývalí členové kapely se rozhodli, že skladby jsou dostatečně silné na to, aby se vydaly tak, jak jsou, pouze s čistým a vyváženým zvukem. Výsledkem je mix psychedelického folku a blues rocku tak typického pro své období. Toto dosud nevydané album Red Dirt obsahuje 3 bonusové skladby od kapely Jude kytaristy Red Dirt Steve Howdena.
Já sám jsem se o existenci téhle kapely dozvěděl někdy před 11 lety díky Hejkalovy neúnavné snaze objevovat dávno zapomenuté klenoty rockové hudby. Kapela mi byla sympatická i tím, že kytarista Dave Richardson byl velkým obdivovatelem Captaina Beefhearta, na kterého ani já nedám dopustit.
Mám-li vyzvednout některé skladby, byla by to hardrocková Easy To Come By nebo Summer Madness Laced With Newbald World, ve které nám dává baskytara a zpěv najevo, od jakého velikána se kapela učila. Podobnost se skladbou Mirror Man Captaina Beefhearta je zřejmá. Své pěvecké kvality předvádí Richardson v další výborné skladbě Hard Times. Do folku pouze se zpěvem a akustickou kytarou je zabalena For Q, skvělé kytarové sólo zazní ve skladbě Frustration Boogie (Vocal) opět krásně dokreslené zpěvákovým chraplákem. Rytmus skladby Dreams And Nightmares Of A Plastic Ringworm doprovázený foukací harmonikou mi opět připomene tvorbu Donova Magic Bandu. Za vrchol alba ale považuji folkrockovou Directing My Imprisoned Thoughts. Nádherné smyčce, které mi připomínají vrcholnou tvorby britských Family. Když jsem tenhle klenot minulou sobotu poprvé slyšel ve Starém poledni Tomáše Vydry, myslel jsem si, že poslouchám nějakou neznámou skladbu kanadských Christmas.
Těžko se mi tato deska hodnotí. Aspoň v porovnání s jedničkou, od jehož prvního poslechu mě dělí 11 let. Tahle moje "novinka" se mi ale zdá pestřejší (bonusy s Howdenovými Jude jsem zatím neneslyšel). Když jsem jedničku ohodnotil třemi hvězdami, tak tady musím ještě jednu přidat. A pět jich nedávám jenom proto, že se mi v demo nahrávkách kapela zdá přeci jenom slabší.
Každopádně mohu toto výborné album k poslechu jednoznačně doporučit.
» ostatní recenze alba Red Dirt - Red Dirt II
» popis a diskografie skupiny Red Dirt
McLaughlin, John / Jaco Pastorius - Tony Williams : Trio of Doom (2007)
Když se sejdou tři velikáni v hudebním světě /McLaughlin - Pastorius - Williams/, to ještě neznamená, že se bude konat po hudební stránce něco vyjímečného. Ano ... je zde předpoklad /už podle těch jmen/, který logicky zvěstí určitou hudební topku. Ale v případě cd Trio of Doom je to katastrofa. Album je rozděleno do dvou fází. Začátek /tracky 1-5/ je o koncertním záznamu z Havany na komunistické Kubě. Píše se rok 1979. Druhá část je studio záznam těch samých písní jako live z téhož roku - nahráno v New Yorku. Je mi záhadou, proč se musí skladby Dark Prince, Continuum a Para Oriente hrát v tom samém obsazení jak živě, tak studiově, bez nějakého většího producentského rozšíření. Prostě nuda. Trochu mi vadí i ten kytarový feeling, který McLaughlin předvádí nejen na tomto albu. Praděpodobně se snažil přijít s něčím inovativním /tím myslím techniku hry/ , ale v tomto období /1978-79/ mě moc nezaujal. I když jeho alba Electric Guitarist a Electric Dreams jsou velmi kvalitní, studiová díla.
Jak už jsem psal výše, desku otvírá živé bubenické sólo Tonyho Willioamse přecházejicí ve skladbu Dark Prince /McLaughlin/. Dravý rychlý song, plný kytarových běhů. Následuje Continuum /Pastorius/, jemná relaxace a je to hlavně o basové lince. Další track pod názvem Para Oriente /Williams/ je takový jazzbluesový cajdák bez většího zdělení. To samé se týká i studio verzí.
Tahle deska bude zajímat spíš kompletisty a sběratele. Myslím, že pro ostatní bude poslech spíš ztráta času. **z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Jaco Pastorius - Tony Williams : Trio of Doom
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Frame / Frame Of Mind (1972)
Zo zástupu zabudnutých nemeckých kapiel, ktoré sa v prvej polovici 70. rokov rodili ako huby po daždi a mizli ako vládni politici pred novinárskymi otázkami, som dnes vybral zaujímavú hard-psych-kraut-prog rockovú skupinu Frame a jej jediný album Frame Of Mind (1972).
Spoznal som ju vďaka kompilácii Krautrock – Music For Your Brain Vol. 3 (2008) a k albumu som sa dopracoval koncom minulého roka. Rýchlo som si ho obľúbil, je to presne moja muzika. Troška zadumaná, správne nabudená, Hammondky sú všade a gitara nezaostáva, spev je správne melodramatický, navyše v angličtine, no a rytmika síce nič komplikované nevymýšľa, ale aspoň nenapodobuje strojovú nudu. Album ponúka osem skladieb a dovolím si ich troška obkecať.
Meditatívna hippiesácka nálada ovláda úvodnú skladbu Frame Of Mind, pravda, okrem rozkokošeného záveru. A bujará nálada opantáva aj kúsok pomenovaný Crusical Scene. Kapela kombinuje klávesové a gitarové party so zručnosťou krupiéra v Las Vegas. Pátos vystihuje jedenásťminútovú vznešenú kompozíciu All I Really Want Explain. Emócie pretekajú, priam striekajú na všetky strany. Keby táto skladba bola na niektorom albume nemeckých kolegov Jane, vôbec by som sa nečudoval. Najtvrdšia a najtemnejšia skladba sa volá If. To je hard rock, za aký by sa nehanbila ani veľká štvorka z Británie!
Kapela je silná v antických tragédiách typu WInter, kde bôľne úfa pomedzi prílivové vlny pohlcujúce Atlantídu. Ale každá skladba má niečo, čo ma vábi. Penny For An Old Guy je miestami až jemná a éterická vec, Children's Freedom sa nevymaní z pokojnejšej polohy, gitarové sólo milujem, lepšie na albume nenájdete. No a záverečná osemnásťsekundová falošná fanfára Truebsal nestojí za reč.
Frame Of Mind je parádny ťažký rockový album s príjemnými melancholickými výšivkami na rozľahlej tapisérii hutnej hudby, ktorú milujem. A vy?
» ostatní recenze alba Frame - Frame Of Mind
» popis a diskografie skupiny Frame
Queen / Live At The Rainbow '74 (2014)
Keď som začal písať tento text, pokúsil som sa vymedziť svoj vzťah ku kapele Queen. Akurát z toho vyšla siahodlhá negatívna stať a keďže tento typ textov ma už necháva chladným, všetko som zmazal a začal odznova. Nebudem vás napínať, dopadlo to podobne (zle). Však posúďte sami:
Queeni pre mňa nikdy neboli tým, čo by som nazval „dobrou“ kapelou. Intenzívne som ich začal vnímať až po Mercuryho skone a neskutočne mi liezli na nervy. Vyskakovali zovšadiaľ a tie otravné hity ako Killer Queen, We Are The Champions, We WIll Rock You striedané úplnou hrôzou á la Bicycle Race, Another One Bites the Dust, Kind Of Magic, Under Pressure, Radio Gaga... Bŕŕŕ´. Dodnes ma táto ich poloha doslova bolí počúvať. Existovala jediná výnimka, titulná skladba k môjmu obľúbenému komiksovému brakovému filmu Flash Gordon. A, samozrejme, klip k Bohemian Rhapsody, to bola zaujímavá poloha, miestami dokonca naozaj rocková. Ale, že by som preto musel mať doma čo i len notu od Queen, to som dlho nemohol konštatovať. Až v hlbokej ére môjho záujmu o rockovú muziku zo 70. rokov som si napokon zadovážil prvé štyri albumy, z ktorých sa dal urobiť celkom dobrý rockový výber na CD na cesty. V rámci môjho nadšenia pre koncertné albumy zo 70. rokov sa mi v zbierke ocitol aj nemastný-neslaný Live Killers. A pre rodinné účely mám kdesi i trojdiskový výber Greatest Hits.
Posledná akvizícia v mojej zbierke sa volá At The Rainbow ’74. Dva disky sú zložené z koncertných turné po vydaní druhého a tretieho albumu, a teda z dôb, kedy ešte Queen bola rocková kapela. Miestami hardrocková, čo je ešte lepšie. Osobne sa nazdávam, že keby tento záznam vyšiel v roku 1974 alebo 1975, dnes by atakoval všetky rebríčky najlepších živákov. Takto je to archívna nahrávka z kategórie – ťaháme peniaze z fanúšikov -. Známa len skalným prívržencom. A mne.
Kdesi som videl nejaké video z tohto koncertu a veľmi sa páčila tá hardrocková dravosť. Preto som sa napokon odhodlal sprobovať dvojdiskovú edíciu. Prvý disk zachytáva kapelu v londýnskom Rainbow Theatre 31. marca 1974 v rámci turné k albumu Queen II. Trinásť skladieb (plus gitarový a bubenícky sólový vstup) prináša dravú energickú porciu hard rocku. Plus rokenrolové medley (aspoň jeden rokenrol vtedy na koncertoch hrali azda všetky hardrockové skupiny okrem Black Sabbath) Jailhouse Rock/Stupid Cupid/Be Bop A Lula. Zvuk je hutný, burácavý, rockový. Mne štúdiovo Queen nikdy úplne nesedeli, ale musím uznať, že na pódiu vedeli, ako sa hrá rocková muzika. Aspoň na začiatku kariéry. Najväčším kladom je zaradenie záverečnej bluesovky See What A Fool I’ve Been. Skladbu zložil Brian May už v roku 1968 a bola stálicou v repertoári skupiny Smile. Štúdiovú verziu nahrali počas prípravy albumu Queen II a dostala sa iba na b-stranu singla Seven Seas Of Rhye.
Druhý disk núka vystúpenie z toho istého miesta z 19. a 20. novembra 1974 v rámci turné k tretiemu albumu Sheer Heart Attack. Kompilovaný film z týchto vystúpení premietali v kinách a napokon vyšiel i na DVD. Na jednej strane sa do playlistu dostalo viacero ultimátnych hardrockových smrští (Flick Of The Wrist, Stone Cold Crazy), na strane druhej človek musí strpieť Killer Queen. Celkovo je tu dvadsať parádnych vecí, čo dodať.
Dôležité sú pocity, ja sa pri počúvaní tejto nálože cítim vynikajúco. Hard rock môžem v akomkoľvek množstve, nuž ma teší, že existuje aj táto poloha Queenov, ktorú z albumov iba veľmi zriedkavo tušíme. Zopakujem svoj povzdych, že kapela premárnila príležitosť a jej prvý oficiálny živák z konca 70. rokov to potvrdil, podčiarkol a vystavil všetkým na obdiv ako cisár v nových šatách. Možno by som sa ku kapele dostal skôr a nemal celoživotný problém akceptovať ju.
At The Rainbow ’74 rehabilituje Queen ako hardrockovú úderku. Nečudo, že tento archívny záznam milujem. Keby som si mal vziať na opustený ostrov jediný album kapely, je to tento.
» ostatní recenze alba Queen - Live At The Rainbow '74
» popis a diskografie skupiny Queen
AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)
Troufám si říct, že v žádném části své kariéry se AC/DC nenadřeli víc než v roce 1976. Odehráli přes 160 koncertů na dvou kontinentech a v podstatě najednou potřebovali "krmit" dva hladové trhy. Když v dubnu 1976 přijeli do Anglie, měli už na studiových pásech připravené další album Dirty Deeds Done Dirt Cheap. Na jeho vydání v domovské Austrálii došlo v září, což bylo stále dobré dva měsíce předtím, než se kapela vrátila ze své anglické výpravy. No a když se deska 17. prosice objevila i na evropském trhu, byli zase odtamtud AC/DC už několik týdnů pryč. Nemůžu si pomoct, ale tohle načasování někdo dost zvoral.
Po hudební stránce je podle mě Dirty Deeds Done Dirt Cheap vyvrcholením úvodní fáze kariéry AC/DC - naposledy se tu objevují skladby, které stavějí na rock´n´rollovém mustru. Nutno dodat, že kousky jako Ain't No Fun (Waiting 'Round to Be a Millionaire), There's Gonna Be Some Rockin' a R.I.P. (Rock in Peace) vnímám jako tu slabší část celé nahrávky. Na první jmenované mi vadí její skoro osmiminutová délka, na kterou aranžmá, stojící po většinu doby na jediném akordu, nestačí. Druhá skladba na mě působí strašně krotce - jako by ji kapela vytáhla ze šuplíku, ve kterém skončila ještě v "daveevansovských" dobách. Poslední zástupce tohoto trojlístku je pro mě o něco atraktivnější, i u něj mě ale lehce nudí ta vyhoblovaná šablona. AC/DC už tehdy totiž uměli daleko lépe.
Za zářné příklady skladatelského posunu vnímám na téhle nahrávce třeba pecky Dirty Deeds Done Dirt Cheap a Problem Child. Obě stavějí na hutně sázených akordech a strohé rytmice, všechno je zcela podřízené soudržnosti celku. Po dvanáctitaktové šabloně ani vidu, ani slechu, a i to blues už je tu spíš cítit než slyšet. Že ho kapela dokáže uchopit zcela jinak (a daleko atraktivněji) ukazuje třeba pomalá, nashromážděné napětí způsobně krotící vyprávěnka Ride On. Svým způsobem se mi zdá i škoda, že se touhle cestou AC/DC v budoucnu alespoň jednou za čas nevydali. To stejné platí i o Big Balls, mladší sestřičce venerologické klasiky The Jack - osobitý dvojsmyslný humor Bona Scotta byl pro kapelu hodně důležitý. Na konec jsem si nechal dvě mé nejoblíbenější pecky: skvěle gradující Squealer a hardrockový monolit Jailbreak. Docela by mě zajímalo, zda se Atlantic rozhodl tuhle skladbu na britské vydání nezařadit kvůli tomu, že v žebříčku zrovna bodoval stejnojmenný singl od Thin Lizzy.
Texty na desce Dirty Deeds Done Dirt Cheap zčásti vytěžují již "stará známá" témata. Skladeb o tom, jak to večer na koncerte bude zábava (There´s Gonna Be Some Rockin´, R.I.P.) nebo o tom, jak není snadné se dostat na vrchol (Ain´t No Fun) už AC/DC na předcházejících deskách nasekali dost, v Ride On se Scott onen osamělý život na cestách alespoň pokusil podat s uvěřitelnou dávkou melancholie. Mnohem zábavnější se mi zdá kombo z titulní skladby, kde se ze soukromého očka schopného řešit problémy mladých dívek a chlapců vyklube pěkný zvrhlík, a z pecky Squealer, kde se velmi podobný vypravěč svěřuje, jak se mu jednu mladou slečnu podařilo svést na zcestí. No a docela dobře k tomu pasuje i sebeprezentace řízka, co pro bodnutí nožem nejde daleko, v Problem Child. Naprosto geniální je pak Bonův dvojsmyslný paján na "velké večírky", které by nejdraději pořádal každý den, a brutální tah na branku má i příběh o chlápkovi, co zastřelil svoji nevěrnou manželku, u soudu dostal 16 let vězení a skapal při pokusu o útěk.
S deskou Dirty Deeds Done Dirt Cheap šli AC/DC po všech směrech o pořádný kus nahoru, v mých očích jde o první z řady výborných počinů, které se Scottem vydali. Několik skladeb sice ještě vězí v minulosti víc, než by bylo zdrávo, s většinou materiálu už je ale skvělá zábava. Kapela ze dvou předchozích desek by ještě díru do světa neudělala, ta z roku 1976 už toho ale schopná byla.
» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Candlemass / Nightfall (1987)
Nad dvojce Candlemass se objevil v roli frontmana maník jménem Massiah Marcolin, zřejmě vůbec nejlepší volba pro Candlemass. Album Nightfall je stejný skvost doom-metalu jako debut, přestože do něj skupina vložila čtyři instrumentální skladby.
Po intru se rozjíždí valivá Well of souls, následovaná instrumentální Codex Gigas a pak přijde famózní téměř šestiminutová At the gallows end a stejně tak temná Samarithan. Po výpůjčce of F. Chopina přijde druhá nejdelší skladba, Dark the veils of death a album ukončuje instrumentální Black candles.
Debutem a tímto albem se pro mě Candlemass stala absolutně nejlepší skupinou, pokud jde o temnotu doom-metalu.
» ostatní recenze alba Candlemass - Nightfall
» popis a diskografie skupiny Candlemass
AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)
Po letech jsem se začal vracet k nahrávkám, které mě kdysi oslovily a dnes jsem začal s australskou legendou AC/DC; nejprve jsem uvažoval o Buffalo, ale ti mě nikdy moc nebrali, tak jsem vložil do přehrávače tohle CD, vlastně třetí nahrávku, kterou jsem od AC/DC slyšel (po nejlepší "Let there be rock" a fláku "Highway to hell"). Mám původní australské vydání, úlet "Rocker" naštěstí neobsahuje. Moc dobré album, ovšem dvě závěrečné skladby, zvláště pro AC/DC naprosto výjimečná "Ride on", tahají hodnocení o * výše.
» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Quicksilver Messenger Service / Shady Grove (1969)
Americká acidrocková skupina Quicksilver Messenger Service ma uhranula. Dnes si pripomenieme jej tretí album (druhý štúdiový) – Shady Grove z roka 1969.
V období, keď som sa začal učiť hrať na bicie, a teda kdesi okolo prelomu rokov 1994 a 1995, priniesol otec domov dve cédečká od kapely. Plus mal kdesi na videokazete skladbu Who Do You Love z koncertu Johna Cippolinu. To je jeden z najoriginálnejších gitaristov, aký kedy žil. Hrá s trsátkami na bendžo nastoknutými na prstoch, čím dosahuje neopakovateľný zvuk. Sledovať ho je zážitok. V kapele však pôsobil aj bubeník Greg Elmore, ktorý sa stal mojim okamžitým idolom, vzorom. Predstavil mi jazzové bubnovanie v psychedelickom rocku. Debutový album sa stal mojim srdcovým albumom, jedným z tých mála životných. Druhý album Happy Trails predstavil kapelu v nekonečnom „jamovacom“ bluesovom móde na pódiu, tiež ho mám veľmi rád. Ono, Quicksilver Messenger Service sa hudobne vymyká z celej tej sanfranciskej scény detí kvetov, čo sa týka prejavu. Mám ich najradšej, a to aj v konkurencii Janis Joplin alebo Jefferson Airplane. Inak, kapela je stále aktívna.
Tretí album Shady Grove nahrala kaplea počas leta a na pulty sa dostal v decembri 1969. V zostave sa okrem trojice stálic (menovite John Cippolina (gitara, spev), David Freiberg (basa), Greg Elmore (bicie)) zjavil aj slávny klávesák Nicky Hopkins (Rolling Stones, The Who, milión kolaborácií s velikánmi typu Beatles, Joe Cocker a pod.). Naopak, išlo o prvý album bez druhého gitaristu Garyho Duncana, ktorý sa na chvíľu s kapelou rozišiel. Album sa umiestnil na 25. mieste v rebríčku predajnosti amerického Billboardu.
Obsahuje deväť skladieb. Sú vzrušujúce, napínavé, s vnútorným pnutím, ktoré cítim nielen v hudbe, ale i v sebe. To neznamená, že musím utekať na WC, ide o príjemné pocity. Klavír a pridružené klávesové nástroje počuť výrazne, napriek tomu organicky zapadajú do celkovej atmosféry prezentovanej muziky. Však si vypočujte krehkú dumku Flute Song. Kapela okrem psychedelického oparu (Flashing Lonesome) tiahne i k blues (Too Far) a ku country (Words Can’t Say).
Osobne sa mi najviac páčia skladby na tvrdšej strane spektra, titulná Shady Grove, temná Joseph’s Coat a najmä bluesovo psychedelický deväť a pol minútový trip Edward, The Mad Shirt Grinder.
Shady Grove je možno trošku nesúrodý album, ale celková atmosféra mi veľmi sedí. Je zadumaná, ale i prívetivá, čo je dokopy vcelku zaujímavá kombinácia. Neviem, či má dielo v našich končinách nejakú fanúšikovskú základňu (aj skupina ju má malú, ako to tak sledujem), ale podľa mňa je to škoda. Z rockovej psychedélie zo 60. rokov ide o to zaujímavejšie, čo nám Amerika dala.
» ostatní recenze alba Quicksilver Messenger Service - Shady Grove
» popis a diskografie skupiny Quicksilver Messenger Service
Lucifer's Friend / Black Moon (2019)
John Lawton ani Dieter Horns už bohužel odešli, ale zanechali nesmazatelnou stopu v rockové historii, včetně poslední řadové nahrávky. Při poslechu Passengers sice slyším v pozadí stín Uriah Heep, nicméně tady to nevadí. Lawton odvedl skvělý výkon, pravda, na první čtyři desky tomu trošku chybí, ale skutečně jenom trošku. Hodně jsem váhal mezi 4 a 5, ovšem vzhledem k legendě tu jednu navrch přidávám.
» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend