Naposledy přidané recenze
Savoy Brown / Ain’t Done Yet (2020)
| 21.01.2024 | Savoy Brown mi za posledných trinásť rokov spôsobili čosi, s čím som ani nepočítal. Dali mi dôkaz, že blues rock môže aj v 21. storočí znieť svojstojne a úžasne. Toľkú radosť z počúvania nových albumov som už dávno nezažil a aj keď je to už, žiaľ, minulosť (Kim Simmonds zomrel 13. decembra 2022), stále považujem svoju púť so Savoy Brown za jeden z najlepších zážitkov svojho života.
A platí to aj v prípade albumu Ain’t Done Yet, ktorý vyšiel 31. júla 2020, a teda počas koronakrízy. Dlho to vyzeralo, že bude aj posledným štúdiovým dielom skupiny, napokon sme sa so Simmondsom rozlúčili dielom Blues All Around.
Musím sa priznať, že tento album považujem z novodobej éry za najslabší. Nejde ani tak o to, že by trojica hudobníkov nehrala božsky, ľahko a s prehľadom. A ani o to, že by skladby neboli dobré. Osobne mi najviac prekáža zvuk. Doteraz bol vždy zaujímavo zafarbený, ale na tomto albume je drsný, troška kovový. Čo mi v princípe neprekáža, akurát mi narúša môj slastný pocit z toho, čo som si nazval poznávacou značkou Savoy Brown.
Z desiatich skladieb ma najviac bavia veci ako srdnatá All Gone Wrong, tajuplná Devil’s Highway alebo náladová dumka Feel Like A Gypsy. No a svižné boogie Jaguar Car by si takí Omar & The Howlers alebo ZZ Top dali zarámovať. Celkovo dostanete slušný bluesrockový chod, ktorý nasýti každého človeka lačného po bluesovej strave. Tak dobrú chuť!
Savoy Brown je pre mňa jedna z nedocenených legiend. Hrali kvalitne viac ako polstoročie a aj v tých polohách, ktoré ma nebavia, dokázali ponúknuť minimálne svetovú kvalitu. Na Rockboarde veľa zanietených fanúšikov nemajú, ale to neznamená, že táto hudba niekedy zostarne. Pre mňa je večná. A to aj keď je „iba“ dobrá ako na albume Ain’t Done Yet.
» ostatní recenze alba Savoy Brown - Ain’t Done Yet
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown
Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia / Saturday Night In San Francisco (2022)
| 21.01.2024 | Byla to tehdy v tom osmdesátém opravdu požehnaná mikulášská nadílka – kdo dal punčochu za okno, nelitoval, byť trojice tentokrát obcházela domovy v poněkud netradičním složení: chyběli Mikuláš a anděl, zato čerti byli tři. A jelikož se naděluje už v předvečer Mikulášova svátku, objevilo se ve fusekli album Friday Night In San Francisco z 5.12. A udělalo do ní pořádnou díru. Načež musela uběhnout čtyři desetiletí a přijít covid, aby si Al Di Meola vzpomněl, že má v šuplíku ještě horečku sobotní noci. Popravdě řečeno obvykle bývám vůči podobnému dolování v archivech skeptický, zavání mi snahou vyždímat z tehdejšího sukcesu co se dá, do poslední noty. Tady to ale naštěstí neplatí.
Menu nabízí tři kolektivní (SPLENDIDO SUNDANCE, EL PAÑUELO a MEETING OF THE SPIRITS) a tři sólová čísla (ONE WORD, TRILOGY SUITE a MONASTERIO DE SAL), o něž se autorsky (i interpretačně) Mistři podělili rovným dílem. Pokud jde o poslední položku, edice se liší: já vlastním album na SACD, které na rozdíl od CD/LP obsahuje místo ORPHEO NEGRO bonusový track SONIQUETE od a v podání Paca de Lucíi.
Páteční album mi přijde jiskřivější, eruptivnější – a také efektnější. Možná i proto mě sobotní kolekce na první dobrou tolik neuchvátila. S opakovanými poslechy jsem si ale stále víc začal vychutnávat její komornější náladu, o niž se starají hlavně sólová čísla jednotlivých protagonistů, ale i věci zahrané v triu mi přijdou tak nějak ve větším poklidu – jako by se kluci vyblbli už včera a teď si to jen tak užívají. Všechna čísla jsou parádní, pokud bych ale měl vyzdvihnout jedno jediné, tak Meething of the Spirits, které při hraní v triu poskytuje sólujícím kytaristům nejvíc prostoru a sóla jsou tak možná méně exhibiční, zato oduševnělejší – zcela v duchu názvu skladby.
Al Di Meola a John McLaughlin album věnovali památce Paca de Lucíi, muzikanta, který – jak píše na obalu Al – „měl odvahu vystoupit ze svých flamencových kořenů a přitom si při hraní v jiné sféře podržet jejich ducha, srdce i technickou brilanci“ (pro ty, kteří vládnou angličtinou lépe než já: He was the one who had the courage to go outside of his Flamenco roots while maintaining its spirit, heart and technical brilliance by playing in a different realm!). Ve formě ale byli všichni – tenkrát na Západě.
Jistěže 5/5.
» ostatní recenze alba Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia - Saturday Night In San Francisco
» popis a diskografie skupiny Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia
Cobham, Billy / Art of Four (2006)
Jako sběratele a kompletistu Billyho Cobhama jsem si zaopatřil i jeho trilogii jazzových akustických prací pod názvem The Art of ..... a musím dodat, že tenkrát mě ty tři cd nic moc neřekly. Ale postupně jsem přišel na chuť i jazzu bez proudu.
Album The Art of Four obsahuje devět skladeb, Pět studio a čtyři live záznamy. Jsou namíchány cik-cak, živákům patří sudé posty 2,4,6,8. Zvukově není mezi sudými a lichými skladbami skoro žádný rozdíl. Nebýt potlesku publika, tak ani nevím, že je album z části koncert. Rytmická sekce Cobham - Carter /kontrabas/ se jíž prezentovala na prvním počinu The Art of Three. Ron Carter dostal na TAoT více prostoru pro sólování. Zde na TAoF je krapet upozaděn. Sólování si dopřávají dosytosti piáno Jamese Williamse a alto saxofon Donalda Harrisona. Tyto dva nástroje předvádí tu hlavní show. Jako autoři jsou zde zastoupeni všichni čtyři hudebníci, za jazzové standardy nahráli pouze tři tracky.
Stopáž necelých 55 minut a poměrně svižnou produkci akustického kvarteta ocením jako kdysi : ***z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Art of Four
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
AC/DC / '74 Jailbreak (1984)
Fakt, že svetové vydania prvých troch austrálskych albumov AC/DC sa zhlukli do dvoch medzinárodných albumov High Voltage a Dirty Deeds Done Dirt Cheap, pričom práve austrálsky High Voltage bol prakticky odignorovaný (z ôsmich skladieb vyšli iba dve), vyriešili Američania svojsky. V roku 1984 vyšlo EP ’74 Jailbreak. Na ploche necelých 25 minút sa rozprestiera päť skladieb, štyri z prvej a jedna z druhej menovanej dosky.
No a na úvod tu máme jediného zástupcu práve z Dirty Deeds..., skladbu Jailbreak. Patrí k tomu lepšiemu, čo kapela zložila. Je to ich typická bum-čvach odrhovačka s príjemnou stopkou v strede a spevným refrénom, ale zároveň znie pestrejšie.
A týmto slovom – pestrosť – by som opísal celé EP. You Ain’t Got A Hold On Me je zvláštne jemná vec, rokec Show Business je skôr rutina, ale tak, bubeník zahral shuffle rytmus, to je udalosť! Najlepšou skladbou je hardrocková brutalita Soul Stripper. Takto, keby AC/DC hrali stále, asi by neboli svetovými ikonami, ale mal by som ich (ešte) radšej.
No a cover bluesovej klasiky Baby, Please Don’t Go? Povedal by som, že zamladi museli počúvať Amboy Dukes, resp. Teda Nugenta.
Popravde, nerozumiem tomuto vydaniu. Nie je to best of, nie je to ani skompletovanie všetkých dovtedy nevydaných austrálskych skladieb pre svetový trh... Je to skrátka ďalšia podivnosť vo vydavateľskej politike kapely, ktorá patrí k najtvrdohlavejším v šoubiznise. A just vám nedáme Big Guns na bestofku, lebo žiadnu nevydáme a basta! No a čo, že sme ju nahrali na soundtrack, ak ju chcete, zožeňte si ho! V otŕčaní prostredníka na svojich fanúšikov, ktorí ich po štokholmsky oddane milujú, takmer nemajú konkurenciu (Neilovi Youngovi sa práve začalo čkať).
Nuž, aj ja som čiastočne podľahol vábeniu, chcel som tento nedonosený nosič mať v zbierke a páči sa mi.
» ostatní recenze alba AC/DC - '74 Jailbreak
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Collegium Musicum / Marián Varga & Collegium Musicum (1975)
Aj druhý koncertný album kapely Collegium Musicum z roka 1975 – Marián Varga & Collegium Musicum – vznikol ako živá nahrávka v Slovenskom rozhlase. A je prakticky needitovaný, niektorí hudobníci sa vyjadrili, že na ňom počuť viaceré chyby.
Pre mňa je dôležitejšie, že tu máme album, ktorý predstavil novú zostavu. K Vargovi a Hájekovi sa pridal nový basgitarista Ivan Belák a tiež gitarista Jozef Farkaš. Albumu som sa dlho vyhýbal práve preto, že s Frešom som Collegium Musicum miloval a nechcel som si kaziť ideály. Inými slovami, dostal som sa až k remasteru z roka 2007.
Podstatná je hudba, nuž si povedzme čosi o piatich skladbách na albume. Varga sa vyjadril, že bol spokojný maximálne s Hudbou k vodometu č. 1 a vari s Nesmiernym smútkom hotelovej izby. Navyše ho k jeho nahraniu prakticky dokopali, lebo mal zmluvný záväzok. Ba čo viac, ešte mu určili aj názov, ktorý tiež nenávidel.
Nič to, výsledkom je klasický classical rock s dominantnými klávesmi (varhany, synťáky nastúpia až na ďalšom albume). Sú tu variácie od Bartóka (Mikrokozmos), Prokofieva (Prelúdium C Dur /2 miniatúry/ a časť baletu Romeo a Júlia) a Serockého (Nesmierny smútok hotelovej izby).
Vrcholom koncertného predvádzania je pre mňa viac ako šestnásťminútová skladba Nech žije človek, kde sa všetci členovia kapely sólovo vybúria (aj bubenícke sólo tu je, a dobré!), pričom Varga ostáva prekvapivo po väčšinu času mimo diania. Toto je niečo, čo mi na súčasných rockových koncertoch často chýba. Predvádzačky plné radosti z hry. Chápem, že marketingové produkty vydávané za kapely sólovať nevedia, ale aspoň radosť by mať mohli. Farkaš so svojou gitarou si skladbu uzurpoval pre seba.
Veľkým kladom toho posledného geniálneho diela z dielne Collegia Musica je, že ide o čisto inštrumentálnu hudbu. Už od Continua nastane postupný prepad do nepočúvateľnosti spojený s vokálnou pohromou, ktorá podľa mňa zničila svetovú kapelu. Nevadí! Marián Varga & Collegium Musicum je jedna z najlepších nahrávok z bývalého Československa!
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
Steppenwolf / Early Steppenwolf (1969)
| 17.01.2024 | Steppenwolf je v našich končinách trestuhodne opomínanou rockovou veličinou, a preto by som rád pripomenul jej úplné počiatky. Album Early Steppenwolf z roka 1969 obsahuje záznam koncertu The Sparrows v klube Matrix v San Franciscu 14. mája 1967.
Pokiaľ vás môj úvod zmiatol, dovoľte mi troška objasniť históriu tejto kapely. Jack London and The Sparrows bola kanadská skupina, ktorá vznikla v roku 1964. Nahrala debutový album a niekoľko singlov, pričom sa nevyhla zmenám v zostave. Po príchode pruského speváka a gitaristu Johna Kaya (v roku 1965) odišiel London a kapela si skrátila názov na The Sparrows. V roku 1966 vyrazila do Mekky hnutia hippies . San Francisca, kde v roku 1967 vznikol koncertný záznam, o ktorom sa dnes budeme rozprávať. Čoskoro na to si zmenila názov na Steppenwolf a zvyšok je, ako sa vraví, história.
Často sa u nás stretávam s tým, že Steppenwolf je kapelou jedného hitu. Nie je! Má len tú smolu, že jeden z jej hitov je nesmrteľný. Born To Be Wild sa vďaka filmu Easy Rider, motorkárom, reklamám atď. stala natoľko známa, že priemerný postsocialistický hudobný konzument nevníma to, že kapela mala tri single v top 10 rebríčku Billboard (okrem menovaného aj Magic Carpet Ride a Rock Me), celkovo 13 v prvej stovke a prvých deväť albumov bolo tiež v prvej stovke rebríčka, pričom hneď štyri boli v prvej desiatke. A to ani nehovorím o tom, že druhý album v predajoch tromfol aj debut, kde sa zmienený megahit nachádza.
Koncertný záznam Early Steppenwolf Born To Be Wild neobsahuje, hoci v zostave je jeho tvorca Dennis Edmonton, ktorý je však známy pod umeleckým pseudonymom Mars Bonfire. Album zachytáva šesť skladieb, pričom prvých päť je klasických bluesových čísiel, veľmi dobre zahraných. Pretože, čo si budeme hovoriť, chalanom to hralo, ich bluesrock má šťavu a je jedno, že zväčša preberajú klasické kúsky typu Howlin’ For My Darling. Skladbu Tighten Up Your WIg nájdete aj na druhom albume Steppenwolf - The Second. Na debute sa pre zmenu nachádza skladba The Pusher, ktorá pôvodne okupovala celú druhú stanu platne. Sme v ére hippies v San Franciscu, a preto sa z dvadsaťjeden minút dve tretiny času psychedelicky bubnuje, gitara väzbí, kvíli, slovom, skladba samotná sa k slovu dostane až na záver. Je mi jasné, že to nie je pre každého. Ale viete čo? Neprekáža mi to! Ide o dobový manierizmus, ktorý však znie prirodzene. Kapela si to na pódiu evidentne užívala a mňa teší, že si môžem tento záznam vychutnávať aj po toľkých rokoch (pravda, z cédečka).
Skvelý koncertný zážitok, ktorý nahrala takmer „steppenwolfovská“ zostava a ktorému nedokážem vyčítať ani to, že šlo evidentne o marketingový ťah s cieľom priživiť sa na fenomenálnom úspechu Steppenwolf, a preto dielo nevyšlo pod hlavičkou originálnej kapely. Stojí však za to.
» ostatní recenze alba Steppenwolf - Early Steppenwolf
» popis a diskografie skupiny Steppenwolf
![Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot] cover](graphx/covers/3110.jpg)
Petřina, Ota / Super-robot [Super-robot] (1978)
Tohle album mě dostalo na první poslech a fascinace trvá i po několika týdnech. S ní se dostavuje fenomén, který člověku brání krom celkového pocitu a jednotlivých detailů vnímat souvisleji zákruty a hnutí hudebního toku. Jelikož mám sama jako čtenář podobná vyznání a "nerecenze" ráda, jedné se tu dopustím. Jméno Oty Petřiny mi bylo známé jen vzdáleně, dnes bych řekla, že jeho rukopis rozeznávám nejspíš tak ve spolupráci s Lubošem Pospíšilem. O sólové dráze jsem každopádně donedávna neměla zdání.
Jako člověk narozený na podzim 1977 si dobové souvislosti rozhodně nevybavím. Super-robot mě ovšem dokonale teleportoval v čase i prostoru do něčeho, co jsem nikdy nezažila ani během svého dospívání: přenesl mě na bytový mejdan. Hudba je mi až nepochopitelně blízká, zní důvěrně a útulně domácky. Nemá světové parametry, je zkrátka naše. Na druhou stranu mi zřetelné náznaky různých slavných jmen (která na rozdíl od české scény naposlouchaná mám) zážitek z alba rozhodně nekazí, nezní to jako plagiát. Spíš vnímám silně určitou atmosféru, která je společná danému období a dýchá i z jiných desek.
Je to atmosféra velkých snů, rozletu mládí, dalekých obzorů v představách prožívaných z objetí domácího hnízda, natěšenosti i úzkosti z osamocení, neporozumění... Právě obavy z něj v mém pohledu propojují osobní vztahovou linku první půle s tematikou odlidštěných strojů bez citů. Víc než hlas přitom na albu promlouvá a zpívá kytara, artově náladová, rockově rázná i teskně bluesová.
Vidím mladého muže zabořeného do křesla na druhé straně rodičovského obýváku, jak si pohrává se strunami a jeho oči žhnou víc než odložené nedopalky. (Hlavou mi mihne kdesi viděná poznámka, že toto "nápadně nenápadné" dráždění kytarou má snad svůj vlastní název.) Postupně atmosféra v místnosti těžkne a houstne, mejkap se roztéká, sklenice zůstávají opuštěné na stolku... Přichází šedivé svítání, do snů se vkrádá realita a pocit odcizení. Ve dveřích uvíznul cípek dospívání, které sní a touží. Přes něj se dá do toho útulného a zakouřeného obýváku při poslechu desky vrátit, i když jen na chvíli.
» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota
Stern, Mike / Jigsaw (1989)
V době vydání Jigsaw /1989/ byl Mike Stern jíž známá kytarová persona na poli instrunentálního jazzu a fusion. Ale bude ještě nějakou dobu trvat, než se z něj stane super kytarový pojem. Album Jigsaw je třetí studiovka, nahraná u společnosti Atlantic a já si dovolím za sebe kostatovat, že období prvních tří alb je to nejlepší ve Sternově diskografii.
Produkce se chopil Steve Khan, vinikající kytarista v oblasti jazzu a fusion. Steve Khan již produkoval pro Mikeho album Time in Place /1988/.
Úvodní Another Way Around je velmi zdařilá, melodicky chytlavá skladba. Pro mě je to to nejlepší na albu. Další velmi zajímavá věc je To Let You Know. Ostatně produkce na tomto albu je hodně podobná předešlým dvěma deskám. Michael Brecker hostuje ve skladbě Chief a předvádí hru na Akai EWI, což je syntezátorový dechový nástroj a zajímavé zní. Mike Stern na některých svých deskách hraje na akustickou kytaru. Jsou to v podstatě balady pro uvolnění a změnu atmosféry. V případě tohoto počinu je to předposlední skladba, která celou produkci zlehka přibržďuje pro odpálení závěrečné Kwirk, což je jazzovka jako bejk.
Mike Stern se obklopuje hudebníky, kteří hudebně padnou k jeho kytarovému stylu hry. Album Jigsaw z konce osmdesátých let patří k tomu nejlepšímu /za mě/, co Mike vytvořil. Kdysi jsem dal čtyři hvězdy, upravuji a dávám *****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Jigsaw
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Zappa, Frank / The Mothers - Bongo Fury (1975)
Bongo Fury je album, ktorému som sa dlho vyhýbal. Nie preto, že je koncertný (zväčša), ale preto, lebo na ňom pôsobil Captain Beefheart, a teda narušil príjemnú líniu Zappovej muziky na albumoch The Grand Wazoo až One Siza Fits All, čo je moje najobľúbenejšie obdobie v Zappovej diskografii. Ale časom som si ho zaradil do zbierky, nuž si o ňom čosi povedzme.
Veľkohubý Beefheart sa v tom čase dostal do zmluvných i finančných problémov, nuž zabudol na svoje okiadzanie Zappu, že mu kradne nápady, a s prosíkom sa k nemu vrátil, reku, zachráň ma. Zappa prikývol, a tak ho nechal tajne čosi nahrať na album One Size Fits All a šli spolu aj na krátke turné. Výsledkom ich spolupráce je prevažne koncertný album Bongo Fury z októbra 1975. Beefheart mal v The Mothers veľmi obmedzenú rolu, nuž väčšinu času sedel na boku na pódiu a maľoval. Keby ste chceli vidieť dobovú fotku, prípadne si o albume z hudobnej stránky prečítať viac, môžete sa pozrieť do článku BONGO FURY: WORKING WITH DON VAN VLIET.
Album obsahuje dve štúdiové skladby (200 Years Old, Cucamonga) a sedem bolo nahraných v dňoch 20. a 21. mája 1975 v Austine (Texas) v Armadillo World Headquarters. V poslednej skladbe Muffin Man Zappa tiež použil štúdiovú nahrávku intra. Sam With The Showing Scalp Flat Top a Man With The Woman Head sú Beefheartove prednesy prózy. Na všetkých koncertných kúskoch bubnuje nový bubeník Terry Bozzio, na dvoch štúdiovkách je ešte Chester Thompson. Inak, Bozzio je veličina, hral na mnohých albumoch ako Zappu, tak iných interpretov. Zaujímavé meno je Omar & The Howlers (albumy Big Delta a Boogie Man), tam by som ho nečakal, hoci hral i s Duran Duran...
Tým, že dve tretiny materiálu spieva Beefheart, je tento album síce uletený, ale aj dosť bluesový. A to je fajn. Zároveň je nadmieru psychedelický, čo je odklon od minulých (a v podstate aj budúcich albumov). Akoby sa vracal do obdobia Mothers Of Invention, a teda skôr stagnoval. Možno je to odvážne tvrdenie, ale nazdávam sa, že Beefheart bol pre Zappu ako kotva, ktorá ho paradoxne tiahla ku dnu. Nečudujem sa, že táto spolupráca nevydržala dlhšiu dobu.
Za najlepšie skladby na albume považujem „tradičné“ bluesovky 200 Years Old, Cucamonga a Advance Romance. Najmä tá posledná koncertná skladba je kus! A Muffin Man? Gitarové sólo je právom slávne, mne sa však páči aj riff.
Celkovo je to dobrý album, v Zappovej tvorbe však mám iných favoritov. Bongo Fury nepočúvam často, nikdy sa však pri ňom nenudím.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers - Bongo Fury
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / The Mothers - Over-Nite Sensation (1973)
Frank Zappa je pojem. Bez ohľadu na to, kto ho ako interpretuje, bol to zjav, akých veľa nebolo. V 70. rokoch produkoval pre mňa najpočúvateľnejšiu muziku a album Over-Nite Sensation z roku 1973 je toho dôkazom.
Milá úvodná skladba Camarillo Brillo má nielen typický Zappovský nadhľad, ale aj prekvapivú ľahkosť, s akou plynie. Nie, že by v nej nedochádzalo k niekoľkým zmenám, napriek tomu je nesmierne melodická a súdržná. A je tu spevné funky-fusion I’m The Slime a do toho recituje text záhrobný hlas. Nepriznané ženské vokály zdobia refrén, gitarové sólo je ostré ako britva v rukách Sweeneyho Todda. Bluesrockeri si pochutia na nekompromisnej skladbe Dirty Love. Akurát musia prehrýzť tie Zappove zmeny vokálnych frekvencií, ktoré občas znejú, akoby to ani nemyslel vážne. A opäť je tu parádne gitarové sólo. Klávesová exhibícia otvorí ďalšiu, jazzovo nasekanú, skladbu Fifty-Fifty. Deje sa toho v nej toľko, až by som popisom strávil popoludnie, čo sa mi nechce, a tak iba stručne skonštatujem – je to psycho-mäso. A huslista Jean Luc-Ponty si z nej veru odkrojil riadny kus pre seba. Frankovo sólo je z kategórie – úplná magorina – bol to zver! „Kolážovitá“ skladba Zomby Woof ukazuje, kam až sa dá zájsť s vtipom v muzike, ktorá inak patrí k smrteľne vážnym druhom, všakže, jazzrock? Klasická ironická „Zappovina“, v ktorej sa veľa kecá, to je Dinah Moe Humm. Ešte aj v momentoch, kedy nastúpi akási „temná“ pasáž, má človek chuť sa usmievať. Finále sa nesie v pokojnejšej polohe, Montana však ani na okamih nepôsobí monotónne!
Bezchybný album skvelej muziky, Zappa v tejto podobe mi vyhovuje. Nazdávam sa, že Over-Nite Sensation celkovo patrí k najprístupnejším dielam tohto amerického osamelého vlka. Trvá ledva tridsaťpäť minút a obsahuje toho toľko, že by to dnes neoprogovým „vatovačom“ vystačilo hneď na niekoľko dvojalbumov. Ba čo viac, milovníci textov sa v nich môžu vyblázniť dosýta, pretože Zappa je majster v krivení jazyka. Však skúste.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers - Over-Nite Sensation
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Krokus / Hoodoo (2010)
Švajčiarsku kapelu Krokus som nikdy nepočúval. Patrí k tým mnohým súborom, ktoré sa v rockovom oceáne pohybujú s ladnosťou žraloka, ale ako na truc sa ani raz nepriblížili k môjmu zornému poľu. A tak sa môj lovecký inštinkt prebral až keď vyšiel album Hoodoo.
Áno, pomohla tomu tunajšia recenzia (ešte na progboarde), zadrela do mňa osteň zvedavosti. Mierny. Začal som sa o kapelu bližšie zaujímať a chcel som si kúpiť jej debut zo sedemdesiateho šiesteho. Mám dobrú skúsenosť s kapelami, ktoré sa presadili v neskorších dekádach, ale začínali v 70. rokoch. Lenže zohnať sa mi ho nepodarilo, a tak som svoju drobnú túžbu pochoval do podvedomia a venoval sa inej, dostupnej muzike.
Až v roku 2022 som v obchode náhodou zazrel obal albumu Hoodoo, podvedomie mi dalo kopačku, spomenul som si, že ma kedysi zaujala recenzia a dielo som si kúpil.
Rovno prezradím, že dobre som urobil!
Iste, to označenie z miestnej recenzie – švajčiarske AC/DC – sedí ako povestný zadok na šerbeľ. Jedenásť skladieb by si nepozornejší poslucháč pokojne mohol pomýliť s austrálskymi borcami. A pri takej Rock’n’roll Handshake, Dirty Street alebo Keep Me Rolling aj ten pozornejší. Mne sa páči celková energia, ktorá na mňa z nahrávky dýcha. Toto nie je žiadny zločin na odobratie vodičáku pri dychovej skúške, toto je príjemný vietor, vďaka ktorému je zrazu aj leto znesiteľným obdobím. Občas má až heavymetalový kovový nádych (In My Blood, Firestar), ale nikdy neskĺzne do nepríjemného víchra.
Najviac sa mi páči temná náladová skladba Hoodoo Woman. Najmenej ma presvedčil divne heavy zaonačený cover Born To Be Wild. Viem si album predstaviť bez neho. Podobne hororová hrmavica Ride Into The Sun mi úplne nesadla, mám z nej taký ten „ejtýsovský“ pocit.
Musím sa priznať, že ma tento album oslovil na prvé počutie a siaham po ňom posledné dva roky častejšie, než by som si kedy predstavoval. Je to výborný oddychový (čítaj energický) rock. Rád popri ňom relaxujem.
» ostatní recenze alba Krokus - Hoodoo
» popis a diskografie skupiny Krokus
UFO / No Heavy Petting (1976)
UFO je jedna z tých príjemnejších priamočiarych gitarových hardrockových kapiel, ktoré poznám. Piaty štúdiový album No Heavy Petting je, povedal by som, rutinnou záležitosťou. Prečo? Čítajte ďalej!
Myslím si, že môj nezáujem o UFO, ktorý som si pestoval až do dospelosti (s výnimkou hitu Doctor Doctor), spôsobil, že ma kapela nechytila v tom správnom období. Počúvať ju v puberte, verím, že by som jej prepadol. Takto sa mi „iba“ páči. V priebehu rokov sa mi vykryštalizovala štvorica diel, na ktoré prisahám. Strangers In The Night, The Visitor, Flying a Phenomenon, to sú veci, ktoré by som si vzal so sebou na pustý ostrov. Ale to neznamená, že nič iné od kapely nepočúvam. Naopak! Zbieram ju však veľmi vlažné, raz za pár rokov mi pribudne nejaký album. Naposledy som si kúpil práve No Heavy Petting v dvojdiskovej edícii z roka 2023. Chcel som si ho kúpiť už pred rokmi, ale záhadne zmizol z oficiálnej distribúcie, nuž som si musel počkať.
Kým sa pustím do skromného opisu skladieb, dovoľte mi sucho poznamenať, že obal sa mi nepáči.
Album začína riadne našliapnutým hitom Natural Thing, akoby pokračoval v šľapajách Force It. Ale... Nasleduje veľké ALE. Ako celok mi príde troška nesúrodý a aj z pohľadu zapamätateľných skladieb je na tom o niečo horšie ako Force It (o Phenomenon ani nevravím, to je iná liga). Akustický úvod I’m A Loser ma vyrušuje, hoci skladba je ďalšou spevnou melodickou záležitosťou. A tak to ide rad za radom. Skladby sú fajn, rýchla pecka Can You Roll Her má všetko, a predsa akoby jej čosi chýbalo. Podobne ako slaďáku Belladonna. Čo kapela zvládala na jednotku s hviezdičkou, sú refrény, každý si okamžite pospevujem. A Michael Schenker bol pravdepodobne najlepší melodik spomedzi všetkých gitaristov.
A je to tu! Tvrdá šprintérka Reasons Love ma baví veľmi. Škoda, že je osamotená, od Highway Lady ideme v zabehnutých neutrálnych brázdach. Ale čo to? Posadená hutná delovica On With The Action sa konečne vymyká šablóne a znie tak, ako si predstavujem riadny hard rock. Žiaľ, tuctová A Fool In Love ho nepodporí. Záverečná dumka Martian Landscape je fajn, pôsobí upokojujúco, ale len do momentu, kedy sa akosi kabaretne nakopne. Hm.
Šesť bonusových skladieb (z toho jedna je tam dvakrát, raz ako akustické demo, všakže, Have You Seen Me Lately Joan?) nevybočuje z radu. Zato druhý disk obsahuje koncertný záznam Live At The Roundhouse London 1976 z 28. apríla toho roka. Je lepší ako album, obsahuje mix skladieb zo všetkých troch štúdioviek so Schenkerom a ešte aj z debutu. Keďže som priaznivec koncertného besnenia, som za túto nahrávku rád.
Do hodnotenia ho však nezahrniem. Ako vnímam No Heavy Petting? Tri skladby sa mi zaliečajú veľmi, to je tretina albumu, a teda dám tri hviezdy (nie, nemá to logiku, ale páčilo sa mi, ako to znie). Každopádne mi neprekáža si toto dielo pustiť. UFO má chytľavú melodiku aj vtedy, keď absentujú výraznejšie motívy.
» ostatní recenze alba UFO - No Heavy Petting
» popis a diskografie skupiny UFO
Berry, Chuck / The Anthology (compilation, 2CD) (2000)
Keby po mne chcel ktokoľvek informáciu, čo je to rokenrol, dostal by odo mňa jedinú odpoveď – Chuck Berry.
Zabudnite na Elvisa, Little Richarda, Jerry Lee Lewisa, Buddy Hollyho a ďalších, Chuck Berry stelesňuje rock & roll. Bol na jeho počiatku, definoval ho, rozvíjal a priviedol na vrchol. Dovoľte mi zaspomínať na neho troška inak. Pre mňa to bol pojem vďaka filmu Návrat do budúcnosti, kde ho Michael Fox sprostredkovane naučil hrať rokenrol. Následne som ho v roku 1993 videl naživo v Bratislave pod Devínskym hradom. Dňa 13. júna toho roka sme tam stáli celá rodina a užívali si jeho povestný kačací krok. A to ešte nebolo všetko. O tejto akcii si prečítate v parádnom spomienkovom článku Chuck Berry na Devíne. Ďalší film, kde som na neho naďabil, hoci tam nehral veľkú rolu, bol Cadillac Records, film o Chess Records s Adrienom Brodym v role Leonarda Chessa. Je to príjemný, aj keď dosť premárnený film, ktorý mám svojim spôsobom rád.
Ale povedzme si pravdu. Jeho muziku som vnímal veľmi okrajovo (ako celé rokenrolové hnutie), pretože okrem príjemného rozptýlenia raz za čas tento žáner nepočúvam. Mám jeho skladby na rôznych kompiláciách (napr. vynikajúca štvordisková knižka A Complete Introduction To Chess) a najmä, jeho veci preberali a preberajú rockeri dodnes. Jeho coververzií je toľko, že na ne naďabím každú chvíľku u každého, kto to kedy s rockom myslel vážne. Mám podozrenie, že nikto na svete nie je toľko hraný ako Berry. Sám som hral s viacerými kapelami iba jediný z jeho hitov, a síce Johnny B. Goode, ale to na veci nič nemení. Inak, vedeli ste, že táto skladba je jediným rokenrolovým zástupcom na zlatom disku určenom pre dve vesmírne lode Voyager, ktoré v roku 1977 vyslali do vesmíru s cieľom ukázať mimozemšťanom našu mnohorakú pozemskú kultúru?
Berry bol búrlivák, sex, drogy a rokenrol spojené s väzením pre všetky tri tieto kľúčové slová... Zaujímavé je, že v 70. rokoch v podstate zanevrel na tvorbu a stal sa cover bandom samého seba. S rôznymi lokálnymi umelcami hral svoje hity po svete, až napokon zomrel ako deväťdesiatročný 18.10.2017.
Táto kompilácia má v sebe všetko. Hity (Maybellene, Roll Over Beethoven, Rock And Roll Music, Sweet Little Sixteen, Johnny B. Goode, Carol, Nadine (Is It You?), My Ding-A-Ling), bluesovky (napr. Wee Wee Hours, No Money Down, Memphis, Tennessee, Do You Love Me, Childhood Sweetheart, I Got To Find My Baby, Confessin’ The Blues, Bio). Rokenrol hrá prím, je všade (napr. School Day, Oh Baby Doll, Sweet Little Rock & Roller, Little Queenie, Back In The U.S.A., Promised Land, No Particular Place To Go, Tulane) a tiahne z neho pohoda. Ja viem, znie to čudne, keď revoltu rokenrolu dnes vnímam ako príjemnú záležitosť, z ktorej cítim nenáhlivosť dôb minulých. Aspoň mi to v dnešných hektických časoch tak pripadá.
Občas sa tam zjavia aj pekelne dobré temné skladby ako Downbound Train, podmanivé náladovky typu Havana Moon alebo Jo Jo Gunne, ostré kúsky á la Reelin’ And Rockin’ (som rád, že je tu aj dlhočizná koncertná verzia) či I Want To Be Your Driver, prípadne bluesové prerábky ako Don’t You Lie To Me. Takéto veci mám najradšej. A Tarantinovú filmovú reminiscenciu zo skladby You Never Can Tell mi nikto nikdy z hlavy nedostane.
Berry žil v ére singlov, nuž nečudo, že sa na ne sústredí aj výberovka The Anthology. Dočítal som sa, že obsahuje všetky á-strany singlov od Chess Records bez sviatočných singlov z rokov 1955-1965, jedenásť béčkových strán, tri single zo 70. rokov, sedem skladieb z albumov a jednu raritu z kompilácie Missing Berries (1990). Päťdesiat skladieb je pre mňa viac ako od Berryho potrebujem k životu, ale som rád, že ich mám.
The Anthology je vynikajúci výber, toto sú dejiny modernej populárnej hudby, krásny medzník na ceste od blues k rocku. Prekvapivo aj cez country, z ktorého Berry čerpal viaceré svoje inšpirácie, aby z nich spravil rokenrolové klasiky (napr. pretvorenie Ida Red na Maybellene). Keď mám chuť na rokenrol, Berry ponúka všetko, čo chcem.
» ostatní recenze alba Berry, Chuck - The Anthology (compilation, 2CD)
» popis a diskografie skupiny Berry, Chuck
AC/DC / Who Made Who (1986)
1986 byl parádní rok. Bylo mi 18, spousta věcí byla poprvé (nebo podruhé), kouřilo se (ještě pořád) skoro všude, frčely minisukně (už zase), takže bylo na co se dívat a v Americe se (furt ještě) točily skvělé filmy. Jeden takový se rozhodl natočit i slavný horrorový spisovatel Stephen King. Tenkrát ještě pil, fetoval a nepsal nudné, politicky korektní bláboly. A miloval rock and roll. Nepochybuju, že ho miluje dodnes, ale už mu ve svých románech zdaleka nedopřává tolik prostoru jako tenkrát. Dnes se angažuje už trochu jiným směrem. Jenomže dnes je dnes a tenkrát…
Jo, tenkrát! Stromy měly delší stín, holky vlhčí klín, na dně piva nebyl splín a Černobyl? Po něm měli u nás houbaři vyložený ráj. (Nepochybuji, že ta poslední informace pár lidí na Rockboardu zaujme.)
Ale zpátky ke Stephenu Kingovi.
Na kontě měl tehdy už osmnáct románů (z toho pět vydal pod pseudonymem Richard Bachman, kterýžto si narychlo vymyslel podle kapely Bachman-Turner Overdrive), a k tomu dvě povídkové sbírky. Podle jeho knih bylo do té doby natočeno devět filmů. Některé z nich režírovaly takové legendy jako Brian DePalma, Stanley Kubrick, David Cronenberg nebo John Carpenter.
Téměř vše, co bylo spojeno se jménem Stephen King, znamenalo obrovský úspěch.
V onom roce 1986 měl navíc do jeho bibliografie příbýt ještě proslulý horror To a desátou kingovskou adaptací se měl stát snímek Stůj při mně, natočený podle vynikající novely Tělo.
Kinga nenechávala filmová tvorba nikdy chladným a jsem si naprosto jist, že rock and roll byl na žebříčku jeho zájmů vždy minimálně v Top 5.
Tehdy ještě stále poměrně mladý (40), mimořádně úspěšný (a tudíž i přiměřeně bohatý) autor nadpřirozených horrorů a sci-fi thrillerů, k tomu všemu zanícený příznivec rockové muziky (dodnes hraje na kytaru v příležitostném bandu, složeném z dalších podobně postižených kolegů a k tomu sponzoruje několik rockových rádií), byl v roce 1986 rozjetý natolik, že se rozhodl natočit svůj vlastní film.
A jaký jiný film to při jeho zaměření mohl být než fantastický, horrorový a rock and rollový.
Stephen si napsal scénář (inspirovaný vlastní povídkou), do hlavní role obsadil Emilia Esteveze, tehdy vycházející mladou hollywoodskou hvězdu, která měla za sebou kultovní snímek Repo Man a před sebou mimořadně úspěšný western Mladé pušky, a sám se usadil na režisérskou stoličku.
A protože nebyl žádný troškař, ohledně hudby ke svému veledílu neoslovil nikoho jiného než své oblíbence AC/DC.
Ti pro Stephena sloźili a nahráli zbrusu novou skladbu "Who Made Who" a dvě instrumentálky – pomalou "D.T." a rychlou "Chase the Ace". Zbytek soundtracku tvořily dvě skladby z jejich tehdy posledního alba Fly on the Wall ("Sink the Pink" a remixovaná verze "Shake Your Foundations"), pomalá bluesovka z desky Dirty Deeds Done Dirt Cheap ("Ride On"), titulní pecka z For Those About to Rock a dva asi nejznámější kousky z proslulé Back in Black ("Hells Bells" a "You Shook Me All Night Long").
Myslím, že u nás (a možná ani ve světě) není mnoho lidí, kteří by si Kingův film, nazvaný Maximum Overdrive (česky uvedený mnohem později v televizi jako Vzpoura strojů), a album AC/DC s názvem Who Made Who spojovali.
Přesto tyto dva počiny patří k sobě – album bylo zcela oficiálním soundtrackem k filmu. Všechny výše jmenované skladby v něm zazní a některé z nich dokonce téměř kompletně.
Jelikož pro mě mají určitou hodnotu obě složky tohoto projektu, neodbudu tady ani jednu z nich.
Nejdříve si vezmu na paškál film.
Je jediný, který kdy Stephen King natočil. I když jeho jméno figuruje v úvodních titulcích k desítkám, dnes už možná i stovkám dalších celovečerních, televizních i krátkometrážních snímků a seriálů, jedině o Maximum Overdrive může říct, že je opravdu jeho.
Jaký je?
Béčkový a všeobecně obvykle velmi kritizovaný.
Zde je můj komentář, uveřejněný na CSFD (Česko-slovenské filmové databázi):
„Maximum Overdrive jsem viděl několik let předtím než u nás vyšla první kniha Stephena Kinga, takže mi tehdy jméno tvůrce vůbec nic neříkalo. Dokonce jsem to viděl ještě dřív než u nás v kině dávali Mladé pušky, takže Emilio Estevez na tom byl u mě podobně jako King. Jediné, co jsem znal dlouho a dobře, byli AC/DC.
Film se mi velice líbil a videokazetu s ním jsem si tehdy od kamaráda půjčoval pořád dokola. Teprve z hodnocení tady na csfd jsem zjistil, že většina lidí považuje ten film za špatný. Tenkrát bych se tomu asi divil, dnes už se nedivím ničemu. Ani tomu, jak odtud Zack Snyder v remake Dawn of the Dead vykopíroval tu scénu s kanálovou akcí. Myslím, že na jednoho zfetovaného spisovatele, kterým King v té době byl, je tohle velice slušná záležitost. A taky že na poli fantastického horroru patří Maximum Overdrive k tomu lepšímu, co v 80. letech vzniklo. I když je pravda, že na mém pohledu má lví podíl soundtrack, který mají na svědomí výhradně právě AC/DC.
A taky už mi začíná pomalu docházet, proč většina lidí ten film odsuzuje. Možná, že gró nespokojenců tvoří Stephenovi fanoušci, ošklíbající se nad tím, že se Mistr vykašlal na jakékoli hlubokomyslné psychologické prokreslování charakterů, které mu tak rádi připisují, a místo toho si natočil tuhle lehce ulítlou a fantasticky rock ’n’ rollovou filmovou pecku.“
Dodám ještě, že snímek obsahuje takové chuťovky jako přejetí parním válcem nebo zabití plechovkami, vrhanými automatem na Coca Colu. Sám King si v něm střihne malou roli chlápka, kterého při pokusu vybrat si peníze, bankomat opakovaně počastuje přízviskem "asshole".
Zda bych vám film doporučil?
Máte-li hodně rádi comicsy, horrory, nenáročné sci-fi nebo AC/DC, je tu určitá šance, že se vám to bude líbit.
A nyní zde na Rockboardu to hlavní: Muzika.
Ze tří nových skladeb je úvodní "Who Made Who" jasným vrcholem.
Z mého pohledu by se dala vyjádřit slovy: Nejlepší možný výsledek, jaký můžete získát pokud do hypotetického plniče snů zadáte údaje „AC/DC“, „1986“ a „pořádný hit“.
Přesně tohle splňuje tato pecka dokonale. Hypnoticky sugestivní, odsypávající tempo, které vás okamžitě zaháčkuje, podmanivý zpěv a úderný, snadno zapamatovatelný refrén.
Co chtít víc?
V každém případě, funguje to ve filmu i mimo něj. Alespoň na mě tedy naprosto spolehlivě.
Dokonce to na mě funguje natolik, že mám tuhle skladbu ve svém pomyslném Top 10 úplně všech písní kapely.
To samé pak mohu říct ještě o čtyřech dalších položkách tohoto alba (konkrétně "You Shook Me All Night Long", "Ride On", "Hells Bells" a "For Those About to Rock").
Což dělá dohromady celou polovinu desky.
Ozdobou té druhé půlky je pro mě další tehdejší novinka, instrumentálka "D.T.". Lehce (ale účinně) monotónní, naléhavá a opět velmi sugestivní. I u ní platí, že funguje skvěle jak ve filmu, tak zcela samostatně.
O obou skladbách z tehdejší poslední studiovky lze říct, že splňují standardní očekávání, jaká můžeme u AC/DC v polovině osmdesátek mít. Což zhruba znamená: dobrý, ale žádný zázrak. U "Sink the Pink" to platí doslova, u "Shake Your Foundations" lze zaznamenat i nějaké ty hitové ambice. Na kolik je píseň splňuje, to už záleží na vás. Za sebe bych se jako se zástupcem Fly on the Wall úplně spokojil s druhou jmenovanou a tu první nahradil něčím výživnějším.
Druhá (nová) instrumentálka "Chase the Ace" překvapí na AC/DC až nezvykle svižným tempem. Skutečně si hned tak nevzpomenu na moc jejich skladeb, které by uháněly vpřed takhle rychle. A ač právě to může v repertoáru kapely působit jako určité osvěžení, skladba se po chvíli i přes nedlouhou stopáž poněkud omrzí. To z ní dělá nejslabší novinku alba. A společně se "Sink the Pink" také jeho nejslabší kousek.
I tak jsem za něj rád.
Koneckonců, jsem rád za celé to album a film, kvůli němuž vzniklo.
Vzhledem k tomu všemu, co jsem tady o obojím napsal, i vzhledem k pro mě nezpochybnitelným kvalitám drtivé většiny skladeb, by bylo jakékoli hodnocení celku pod čtyři hvězdičky neadekvátní. A to přesto, že si Who Made Who jako celek pouštím jen málokdy. Zato většinu jednotlivých položek si poslechnu rád kdykoliv.
» ostatní recenze alba AC/DC - Who Made Who
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Cobham, Billy / Incoming (1989)
Incoming je v pořadí čtvrté studiové album v kolekci šesti /dost si podobných/ alb - od roku 1985 /Warning/ do roku 1994 /The Traveller/. Ta deska je ukázkou tehdejší jazzové fůze a zní velmi dobře i v současnosti. Album Incoming se mírné vymyká od předchozích tří alb. Je to tím, že Billy obmněnil komplet své spoluhráče a z předešlých desek se tohoto nahrávání už nikdo nezúčastnil.
Billy Cobham svoji baterii bicích podpořil perkusemi indonézana s japonskými kořeny jménem Nippy Noya. Bicí a perkuse jsou vystavěny na silném a propracovaném basovém základě. To je zřejmé hned na první poslech. Na baskytaru hraje Wolfgang Schmid. Tento hráč bude spolupracovat s Cobhamem na projektu Paradox/1996/ a Paradox - The First Second /1998/. Co je na albu Incoming příjemné? Je to melodika. Parádní klávesové podklady a vyhrávky, zajímavě propojené s kytarovými party. Kytara se prezentuje v několika různých levelech - akustika, elektrika a trochu i syntezátor.
Incoming je velmi zdařilá deska po stránce muzikantského kumštu a příjemných, dobře pochopitelných melodií. Všechna čest autorovi všech skladeb a producentovi v jednom - Billymu Cobhamovi. Samozdřejmě vzdávám hold i jeho spoluhráčům. Skvělá práce ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Incoming
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Winter, Johnny / Captured Live! (1976)
Dňa 1. marca 1976 vyšiel album Captured Live! bluesovému divochovi Johnnymu Winterovi a ja ho, samozrejme, mám v zbierke.
Nahrávalo sa v roku 1975 počas troch vystúpení v Kalifornii – 14. septembra v San Bernardine, 18. septembra v San Diegu a 20. septembra v Oaklande. Zostava je strohá, druhý gitarista Floyd Radford podporuje rytmiku v zložení Randy Jo Hobbs (basa) a Richard Hughes (bicie). Tohto bubeníka asi málokto pozná, je to asi aj preto, že v roku 1983 spáchal samovraždu.
Album obsahuje iba šesť skladieb. Začína bombou Bony Moronie a vlastne sa nezastaví, nepoľaví, nefláka. Väčšina skladieb uháňa, Roll With Me, Rock & Roll People, It’s All Over Now, ide o jednu pecku za druhou. Highway 61 Revisited je skoro jedenásťminútová slideová jazda, Bob Dylan určite netušil, že skladá trademarkovú vec Johnnyho Wintera! No a dvanásťminútový blizard Sweet Papa John? Ide o jedinú autorskú skladbu na albume, nádherné blues, a tá gitara! Ja by som vydržal Johnnyho počúvať večne.
V prípade Johnnyho Wintera je zbytočné nosiť drevo do lesa, bol to fenomenálny gitarista, tvrdý a bluesový, rockový a nekompromisný. V postapo svete by bol mutantom s tromi rukami, jednou z nich by bola gitara Gibson Firebird. Vždy, keď čítam ponosy o prekonaní sól v rockovej hudbe, spomeniem si na jeho dlhočizné gitarové bluesnenie a viem, že prekonaná je akurát rocková esencia v percepcii hudby u autora daného výroku. Skrátka nám rockerov ubúda. Nevadí!
Captured Live! je pre mňa synonymom pre divokú jazdu. Pokiaľ kladiete bezprostrednú emóciu nad sterilnú štúdiovú formu, je to album pre vás. Rozhodne je pre mňa!
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Captured Live!
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Winter, Johnny / Together: Edgar Winter and Johnny Winter Live (1976)
V roku 1976 vydal Johnny Winter hneď dva koncertné albumy. O Captured Live si povieme inokedy, dovoľte mi dnes upriamiť pozornosť na vzácny album Together, ktorý nahral so svojim bratom Edgarom.
Tridsaťsedem minút, sedem skladieb, dve skupiny na jednom pódiu hrajúce rokenrolové a soulové štandardy. Záznam tejto bratskej fúzie sa nahrával v Športovej aréne a swingovom auditóriu v San Diegu a platňa bola na pultoch v júli 1976, a teda iba tri mesiace po vydaní Captured Live. A pritom znie celkom inak. Je to vzácna príležitosť počuť, ako to šliape zdvojenému nástrojovému obsadeniu. A teda, šlo im to veľmi dobre.
Z hudby sa šíri pohoda. Spevné kúsky (Harlem Shuffle, Soul Man, Mercy, Mercy) mi zdvíhajú náladu., Nie je to úplne typická muzika pre Johnnyho Wintera, myslím si, že playlist výrazne dirigoval jeho brat Edgar. Napokon, je to hudobný chameleón, niet sa čomu diviť. Aj preto je zdanlivo nepatričné vsunutie baladickej You've Lost That Lovin' Feelin' do repertoáru tak akosi prirodzené. Šeštminútové rokenrolové medley (Rock & Roll Medley) je božské a pre mňa predstavuje vrchol albumu. Podobne ako nadväzujúca rokenrolová selanka Let The Good Times Roll.
Záverečné jedenásťminútové blues v strednom tempe Baby Whatcha Want Me To Do je druhým vrcholom, sólových klavírnych, saxofónových a gitarových vstupovje tam toľko, že by z toho bol protestný dav schopný zvrhnúť aj tú najmafiánskejšiu vládu v bohom zabudnutej postsocialistickej gubernii.
Ozaj, aj keď viem, že veda v umení, to je najmä meranie a opis formálnych javov, pričom jej takmer vždy uniká podstata (v hudbe je to meranie tempa, notové osnovy, apilkácia DR na výslednú surovinu, fyzikálne akustické zákonitosti, nástrojové obsadenie a jeho využitie v rámci kompozície, technika hry, kompozičné zákonitosti a pod.), musím skonštatovať, že zdvojené bratské vokály, keď si s rôznou intenzitou (od pišťania po vreskot) odpovedajú, považujem za veľký klad prezentovanej muziky.
Johnny Winter na pódiu, to je niečo ako báseň v srdci citlivého človeka. Je tam doma, je mu tam dobre a tento pocit prenáša i na mňa. So svojim bratom je jedna ruka, obaja si hosťujú na svojich albumoch v miere hedonistickej, nuž nečudo, že ani album Together nie je sklamaním. Opäť platí, že je radosť ho počúvať, aj keď hrá iba covery. Odozva publika je vrúcna, aj uprostred skladieb jej bratia nechajú priestor a dokonca sa aj radostne usmejú. A to je čaro umenia. Keby som mal toto dielo charakterizovať jediným slovom, volím „úsmev“.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Together: Edgar Winter and Johnny Winter Live
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Winter, Johnny / Saints and Sinners (1974)
Johnny Winter je môj najobľúbenejší biely bluesman hneď po Rorym Gallagherovi. Napriek tomu som sa jeho cédečkam vyhýbal roky rokúce. Vždy sa u mňa povaľoval nejaký dvojdiskový výber, ale to bolo všetko. Otec ho miloval, mali sme doma viacero platní, pamätám si najmä Serious Business (1985), kde mal Johnny v ruke podivnú gitaru bez hlavy. To bol vlastne aj prvý album, ktorý som od neho v detstve počul. Ale k nemu sa dostanem inokedy. V roku 1974 vydal Winter ďalší z radu skvelých albumov nazvaný Saints & Sinners, o ktorom si dnes niečo povieme.
V zostave sa vystriedala plejáda hudobníkov, za všetkých spomeniem jeho brata Edgara, ktorý prispel aj autorskou skladbou Rollin’ Cross The Country, bubeníka Bobbyho Caldwella, basáka Randyho Jo Hobbsa a gitaristu Ricka Derringera. Album vyšiel už vo februári 1974 a obsahoval desať skladieb, z ktorých len tri zložil Johnny Winter, ostatné sú prevzaté. Je tu aj ďalšia z mnohých prerábok skladieb od Rolling Stones – Stray Cat Blues. Ja som sa k albumu dostal pomerne neskoro, kúpil som si päťalbumovú lacnú krabičku Original Album Classics (2010) obsahujúcu albumy Johnny Winter, Second Winter, Live Johnny Winter And, Still Alive And Well a tento kúsok. Chýbali mi vtedy z neho tri albumy, a tak som neváhal.
Poďme k veci! Napokon, dielu nič nechýba, ide o klasickú nálož bluesových nálad v divokom a živelnom Johnnyho prevedení. Nikto nehral tak ostro a pritom podmanivo ako on! Iste, nie je práve skladateľ roka, ale ja ho jednoducho chcem počúvať, jedno, čo hrá. A to aj keď je jeho sound na tomto albume akoby vzdušnejší. Na úvod sa dokonca pokocháme ženskými zbormi (Stone County, Blinded By Love). Viete čo? Vôbec mu to neuberá na presvedčivosti. Winter sa nebojí sekať to hlava-nehlava. Pocta country Hanka WIlliamsa od rokenrolového kráľa (Chuck Berry) v podaní rockujúceho bluesmana? Thirty Days dokazuje, že aj takáto bizarná kombinácia môže byť funkčná.
Ako vždy, keď sa Winter rozhodne ukázať Rolling Stones, ako majú vyzerať ich skladby zahrané poriadne, výsledkom je absolútna pecka. Aj Stray Cat Blues sa mu vydaril rovnako ako živé prevedenie Jumpin’ Jack Flash na albume Live Johnny Winer And (dva kúsky zo Still Alive And Well si nechám na samostatnú recenziu). Osobne sa mi najviac páčia tri takmer po sebe idúce veci, a síce Rollin' 'Cross the Country, Riot In Cell Block #9 a Boney Maronie. Naopak, dychavičná rozkolísaná blbina Feedback on Highway 101 mi vôbec nešmakuje a nebyť jej, dal by som albumu absolutórium. Keby ju radšej nahradila bahnistá psychedelická bluesovka Dirty so znepokojivou flautou... Aspoň, že je tu ako bonus.
Aby som vás zbytočne neunavoval opismi, zhrniem to. Album Saints & Sinners je ďalším vynikajúcim dielom v Johnnyho diskografii. Raz počuť je viac ako stokrát čítať, nuž teda počúvajte!
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Saints and Sinners
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Ford, Robben / Soul On Ten (2009)
Robben Ford je kráľ bluesovej hudby na jazzových základoch. Koncertný album Soul On Ten je toho dôkazom.
Už úvodná pohoda v skladbe Supernatural ukazuje, aká úžasná vie byť živá hudba. Samozrejme, nechýbajú hitové kúsky á la bravúrna inštrumentálka Indianola. Hitové v zmysle, že si ich pamätám zo štúdiových albumov, nie, že by niekoho z masovej populácie naozaj zaujímali. Milujem inštrumentálne exhibície začlenené do tempa skladby, a tak jazzové vírenie s vynikajúcimi bubeníckymi minisólami v There’ll Never Be Another Me doslova milujem. Nechýba svojská verzia štandardu Spoonful. Ford je mimochodom jeden z mála gitaristov, ktorý dokáže funkovať tak, aby to znelo počúvateľne, priam rockovo. Neveríte, vypočujte si Nothin’ To Nobody. Bonusom je parádne basové sólo.
Celkovo tu nájdete osem skladieb z koncertu v The Independent v San Franciscu a dve skladby nahrané naživo v štúdiu. Táto forma nahrávania mi ako hudobníkovi veľmi sedí, rozumiem, prečo sa k nej Ford upol. V štúdiu vládla pohoda, Don’t Worry ‘Bout Me znie neuveriteľne pestro a zároveň konzistentne.
Soul On Ten sa počúva jedna báseň. Ako od víťaza Hviezdoslavovho Kubína a z pera velikána Rúfusovho typu.
P. S. Forda som videl naživo 20.10.2002 v Bratislave na Jazzových dňoch v dnes už zbúranom PKO. Bol skvelý.
» ostatní recenze alba Ford, Robben - Soul On Ten
» popis a diskografie skupiny Ford, Robben
Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík, Radim Hladík a Jan Hrubý S nebem to mám dobrý (2017)
Mám rád živáky a mám rád tria. A mám rád Mišíka, který to musí mít s nebem opravdu dobrý, když je navzdory všem životním a zdravotním peripetiím schopen držet laťku pořád proklatě vysoko – samozřejmě byla alba lepší a alba horší (rozuměj, která se mi líbila víc a která míň), momentálně si ale nevybavuji žádné, které bych označil za špatné (čili se mi nelíbilo vůbec, i když to poslední k tomu nemá daleko). Tento živák mi v době vydání (2017) nějak unikl, zaznamenal jsem jej až když bylo inzerováno loňské vydání na vinylu. A když retro, tak retro – ani jsem se nepídil po CD, rovnou zakoupil elpíčko (teď je trendy uvádět barvu média, takže white vinyl) a zase jednou probudil k životu svůj téměř muzeální, leč stále ke všemu svolný gramec Tesla G710A (silver/black).
Album je záznamem vystoupení tria na festivalu Valašský špalíček 2004. U desky není žádný booklet a i obal a etiketa jsou na informace poměrně skoupé, k dispozici jsou jen ty nejzákladnější. Po zvukové stránce mi nahrávka přijde v pořádku, jen trochu škoda upozaděného publika, což nahrávce ubírá na koncertní atmosféře; dosti dlouhá inkubační doba ale dává tušit, že za tímto účelem možná ani nebyla primárně pořizována. Písní je osm, v té době aktuální repertoár se poctivě dělí o stopáž s trvalkami, bez nichž by už asi žádné Mišíkovo hraní nebylo úplné (Obelisk, Sochy, Variace… – co naplat, první dvě alba byla asi opravdu nejnadupanější). Zpěvák se v průběhu své kariéry posouvá od „muzikantského“ zpívání blíže k „písničkářskému“ deklamování a tady mu to opravdu svědčí: zpívá uvolněně, s nadhledem a navíc je mu všude dobře rozumět, což zdaleka ne vždy bylo pravidlem.
Ze sidemanů víc září Jan Hrubý – docela rád bych si poslechl jiný koncert tohoto tria a skoro bych si tipl, že pokaždé hrál trochu jinak, podle momentální nálady, i když jsem se i dočetl, že řada zdánlivě improvizovaných sól mívá víceméně pevnou strukturu (ptali se prý Thelonia Monka, proč v jedné skladbě hraje pořád stejné sólo, a on na to: „A znáte snad nějaké lepší?“). Pokud jde o Radima Hladíka, jeho vyhrávky jsou brilantní, ale nemůžu si pomoct, tak nějak předvídatelné, což mě jen utvrzuje v názoru, jejž jsem si na něj utvořil už dávno: že byl nezpochybnitelně virtuosním hráčem, ale s invencí už to tak žhavé nebylo. Jistě, tohle je hlavně Mišíkova show a Radim je tu – řečeno cyklistickou terminologií – spíš v roli superdomestika. Přesto mi to nedalo a pro srovnání jsem si pustil jen o rok mladší nahrávku jiného tria ve stejném nástrojovém obsazení – Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý: Unplugged (2005) – a mezi kytarou a houslemi to jiskřilo víc. Abych byl ale spravedlivý: Andršt byl přece jen trochu jiným typem kytaristy a na Prokopově albu dostal víc prostoru, zatímco Hladík evidentně „jel na lídra“.
Desku si obvykle pouštím se soumrakem, kdy mi dokáže navodit tu správnou náladu, kvůli níž jsem ochoten skousnout i tanečky kolem přípravy gramodesky – ba řekl bych, že zrovna v tomto případě i ony mají určitý náladotvorný potenciál. Stejně jako sklenka správně vyzrálé zlatavé lihoviny u ruky. Mé hodnocení je myslím předvídatelné: 5/5.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík, Radim Hladík a Jan Hrubý S nebem to mám dobrý
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...