Naposledy přidané recenze
Buffalo / Average Rock'n'Roller (1977)
| 08.11.2023 | Posledný album austrálskej skupiny Buffalo – Average Rock’n’Roller z roka 1977, mi bol dlho tŕňom v oku. V podstate som ho ignoroval, ale v istom životnom rozpoložení som si povedal, že keď už mám štyri albumy, prečo nemať kapelovú diskografiu v zbierke komplet.
Samozrejme, vedel som, že to už je troška iná muzika, v kapele sa zjavili dvaja noví členovia, gitarista a basák. A poznáte to. Darmo sa budete tváriť, že ste nad vecou, že nemáte predsudky, že sa nezaujato vtrhnete na počúvanie. Viem, že mnohí tomu veria, ja som z tohto sebaklamu už vyrástol. Vedel som, že to so mnou album bude mať ťažké, keďže milujem tie neuveriteľné tvrdé diela, ktoré kapela produkovala do roka 1976. A tak som si otvoril myseľ, ale v podvedomí som sa chystal na katastrofu. A tá svojim spôsobom prišla.
Pritom úvodná skladby You Say znie veľmi dobre, až na podivne spevné refrény je to parádna úsečná hardrocková vypaľovačka. Avšak! Kapela v snahe atakovať rádiové vlny zaradila do svojho repertoáru veci nevídané – country (Rollin’, Sailor), veselé rokenroly (Average Rock’n’Roller, Bad News), hrozné funky-blues (Rhythm Madness) a ešte aj baladu (Hotel Ladies). Aby toho nebolo málo, občas sa ozvú otravné saxofóny, nechýbajú ženské vokály, skrátka, je to taká povrchná prvoplánová produkcia.
Nie, nie je to zle odohraná muzika. Ba dokonca mi neprekáža si ju občas vypočuť. Hotel Ladies je vlastne skvelá záležitosť, čudujem sa, že sa o balady nepokúsili už v minulosti. Aj keď mi je jasné, že na takom albume Vulcanic Rock by asi pôsobili nepatrične. Takisto tvrdá a výpravná Hero Suite na záver je skvelá a vylepšuje dojem z fádneho celku.
Bonusové singlovky Davea Ticea nestoja za zmienku, jeden Chuck Berry, jedna Beatlesovka...
Celkovo je Average Rock’n’Roller taký spotrebný kúsok. Chce sa zapáčiť a čím viac sa snaží, tým menej mu to ide. Pripomína mi politikov, ktorí myslia sociálne pred voľbami a po voľbách berú dôchodcom. Nečudujem sa, že to kapela rýchlo zabalila, spreneverila sa svojej podstate a znechutila sa mnohým fanúšikom. Aj preto nebudem rozhadzovať povzbudivé hviezdy, toto je typický rozlúčkový album skupiny za zenitom. Tretiu dávam za záverečnú skladbu.
» ostatní recenze alba Buffalo - Average Rock'n'Roller
» popis a diskografie skupiny Buffalo
Buffalo / Mother's Choice (1976)
| 07.11.2023 | Buffalo bola pravdepodobnejšie najtvrdšia hardrocková skupina z Austrálie. Prvé tri albumy sú etalónom hrubiznej drevorubačskej nádielky. Po odchode gitaristu Johna Baxtera som mal troška obavy, či sa kapele podarí udržať nastavenú latku, ktorá atakovala najdravšie americké veličiny typu Sir Lord Baltimore alebo Grand Funk Railroad.
Melodický, ale tvrdý riff, ostrý prejav, Long Time Gone zahnala všetky moje obavy. Muzika je síce o niečo vľúdnejšia, všetky ingrediencie sú však na svojom mieste. Dvaja noví gitaristi, Karl Taylor i Norm Roue, sa svojej úlohy zhostili na jednotku. Roue sa špecializuje na slide a do celkového soundu tak zasahuje pomerne výrazne. Inými slovami, muzika odsýpa, Honey Babe je toho dôkazom. Bluesrockové medzihry na pomedzí country blues zaujímavo vypĺňajú spevnú pecku Taste It Don’t Waste It. Kapela sa vôbec celkom prekvapivo vzhliadla aj v blues rocku, rezké shuffle Lucky dovtedy kapela nehrala. O pomalom blues Essukay ani nehovorím!
Prekvapivé je aj zaradenie dvoch rokenrolových hitov od Chucka Berryho, a síce Little Queenie a Sweet Little Sixteen. Oba sú tvrdé, hutné, hardrockové.
Na záver je tu posadená hutná temná Be Alright, takéto skladby milujem!
Aztec Music doplnili album o dve béčkové strany singlov, nuž sú tu aj skladby The Girl Can’t Help It a On My Way. Ako to už so singlami býva, ich druhé strany sú často zaujímavejšie ako povinné áčkové hity. Tu máme zasa rokenrol a blues.
Zhrniem to, vynikajúci hard rock na Mother’s Choice ma baví, oproti predchádzajúcim albumom je menej neotesaný, ale rovnako ostrý. Vrelo odporúčam!
P.S. Z kapely sa po tomto albume porúčali obaja gitaristi a aj basgitarista Peter Wells, ktorý založil Rose Tattoo.
» ostatní recenze alba Buffalo - Mother's Choice
» popis a diskografie skupiny Buffalo
AC/DC / Live (1992)
K AC/DC mám nevyhranený vzťah. Nie, že by ma Youngovci nebavili, ale... Je to ideálna skupina do „best of“ riešenia. Ibaže! Došlo na dvojdiskovú Live – 2CD Collector’s Edition.
Ono je to tak, že AC/DC vlastne nevydali ani jednu normálnu spotrebnú výberovku. Ich výberové boxy a pod., keď už vôbec vyšli, obsahovali skôr raritky a nevydané veci, ako prierez hitmi. A o tie mi v súvislosti s touto kapelou ide. Ako, jasné, dávno-pradávno som si zo všetkých albumov zadovážil dva pre mňa najpodstatnejšie, a síce Highway To Hell a Back In Black. Čosi som si v dávnych dobách i napálil, ale po nudnom a nevýraznom sklamaní nazvanom Ballbreaker (1995) som na skupinu zanevrel. A to až do albumu Black Ice, ktorý som si po vydaní kúpil len tak a vcelku sa dá. Fór je v tom, že jediná použiteľná „výberovka“ toho, čo od AC/DC chcem, je vlastne album Live (1992). Ten som mal dlho napálený, ale v čase Covid-karantény som sa opäť obzeral, či neexistuje nejaké elegantné riešenie. A naskytla sa možnosť kúpiť si dvojdiskovú verziu Collected Edition. No a dnes už mám skoro všetko, čo v 70. rokoch vydali.
Okrem chýbajúceho kúsku Big Gun (titulný song k filmu Last Action Hero z roka 1993) je to veľmi vydarená kolekcia skladieb obsahujúca prakticky celý prierez tvorbou a so všetkými hitmi, ktoré si človek pamätá z videoklipov. Turné k The Razors Edge zachytilo kapelu v skvelej forme. Na dvojdiskovej edícii je pôvodná prirodzená kolekcia hitov doplnená o niekoľko skladieb, ktoré pochádzajú ako z 80. rokov, tak z obdobia s Bonom Scottom. A práve tieto ukazujú AC/DC ako kapelu, ktorá dokáže zahrať aj viac ako párminútové odrhovačky „na jedno brdo“. Jailbreak má takmer štvrť hodinu, Let There Be Rock dvanásť minút a High Voltage desať a pol minúty. Počúvať Angusa, ako to mydlí na gitare, je zážitok.
Ono, samotná hudba ničím neprekvapí. Je to AC/DC. Johnson s kovovým hrdlom škrieka o dušu, rytmika šliape, no a sólová gitara si robí, čo chce. Pravdepodobne každý rockový poslucháč si pri niektorej skladbe dokáže zanôtiť s kapelou, keď už nie slová, tak aspoň melódiu. Ozaj! Ako kuriozitka je na rozšírenej edícii zaradená minútová skladba Bonny, čo je popevok z jednej starej írskej ľúbostnej balady. Keby jej nebolo, nič sa nestane, ale tak, je tu pre zberateľov.
Jediná nevýhoda kolekcie sa vtelila do dlhých niekoľkosekundových páuz medzi skladbami, čo narúša ilúziu koncertu. Zvyknúť sa na to dá, ale myslím si, že ich mohli zrušiť (alebo aspoň výrazne skrátiť).
Som rád, že si som si tento dvojdiskový variant zaobstaral. Priamočiary hard rock, štipka blues, známe skladby, v podstate nič viac od kapely nepotrebujem.
» ostatní recenze alba AC/DC - Live
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Free / Live At The BBC (2006)
Britská kapela Free zanechala po sebe šesť štúdiových a jeden koncertný album. Navzdory boomu vydávania archívnych nahrávok za posledných tridsať rokov sa jej odkaz tvrdohlavo drží základnej diskografie. S jedinou výnimkou – Live At The BBC (2006).
Tých pár nevydaných singlových skladieb a nejaké pokusy o demá, ktoré vyšli v rámci cédečkovej reedície síce potešilo, ale stále je to málo. Potom, čo začala svoje archívy vyprázdňovať britská rozhlasová veličina BBC, máme k dispozícii aspoň takýto vhľad do života kapely naživo. BBC vydalo kvantum vzácneho materiálu, ale priznajme si, veľa z neho bolo skôr dokumentárneho ako výnimočného charakteru. Vďaka nim však spoznávame aj „rádiovú“ tvár interpretov a kapiel ako Cream, Led Zeppelin, Rory Gallagher, Jethro Tull alebo Free. A práve posledná menovaná kapela má pre mňa azda najvyššiu hodnotu.
A to napriek tomu, že tento dvojalbum patrí skôr do tej dokumentačnej roviny. Nahrávky zo štúdia sú vcelku fajn, hoci neviem, aký zmysel má uviesť pársekundové zlé štarty jednej a tej istej skladby (Ride On A Pony). V playliste prekvapia kúsky ako Over The Green Hills a Mouthful Of Grass. Nie, že by neboli zaujímavé, ale prekvapuje ma, že ich kapela vôbec hrala naživo, predsa len ide o také zvláštne medzihry na vyplnenie albumov. Veľkým plusom sú skladby, ktoré na albumoch absentujú, či už Waiting On You alebo Sugar For Mr Morrision (táto vec bez preklepu v názve, a teda Sugar For Morrison, tvorila b-stranu singla I’ll Be Creepin’). Prvý disk obsahuje nahrávky z rokov 1968-1971, druhý záznamy z roka 1970. Aj preto sa niektoré skladby opakujú, vidno, ktoré z nich tiahli. Platí, že koncertné nahrávky na druhom disku majú značne horší zvuk. Najmä preto je táto kompilácia skôr dokumentom ako plnohodnotným zážitkom. Teda, ja si ju užívam, Free bola, ako každá naozaj výnimočná rocková skupina, doma na pódiu a pred divákmi. Ale rozumiem, že nie každý poslucháč docení muziku bez príslušného zvukového šatu. Ozaj, asi nemusím uviesť, že je to mix blues a hard rocku, aký nehral a nehrá nik. V jednoduchosti je krása i sila. Ale nie každá jednoduchá muzika je krásna, tobôž silná. Free je olympionikom medzi okresnými sviatočnými športovcami.
Som nesmierne rád, že sa toto dvojcédečko nachádza v mojej dŕžave. Live At The BBC je pre mňa vítaným doplnkom k dedičstvu siedmich albumov kapely, ktorá pre mňa znamená veľmi veľa. Čo na tom, že je to aj kus histórie svetového rocku. Je to predovšetkým kopa výnimočnej muziky.
» ostatní recenze alba Free - Live At The BBC
» popis a diskografie skupiny Free
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice: All That Groove (2001)
Na tomto albu Billy Cobham spojil svůj bubenický um s italskou skupinou Novecento. Skupina Novecento je rodinnou grupou, složenou ze dvou mužů a dvou žen. Nevím jaké vazby mezi nima panují, to není až tak podstatné. Podstatné je, že Billy a tahle italská rodina nahráli spolu pět studiovek pod názvem Drum 'n' Voice Vol. 1 až 5. To svědčí o tom, že to co dělají dává smysl.
Hudebně tahle deska spadá do kategorie pop-jazz, funky a trochu fusion. Na ploše 54 minut se nalézá celkem deset tracků. Album obsahuje jak instrumentální, tak zpívané skladby. Billy, co by základ rytmiky se k celému dílu postavil hodně novátorsky. Jeho bicí znějí značně popově. Rytmika /až na pár vyjímek/ pulzuje jako autobubeník. Nenechte se mýlit tím, že Cobhamovi dochází dech a invence. VŮBEC NE. Stačí si poslechnout desky okolo této /Art of Three nebo North by Northwest/ a zaručeně dospějete k názoru, že Billy hraje tímto způsobem pro tento projekt velmi účelně. Ony by nějaké ty složitější tempa pro projekt D'n'V nedělaly dobrotu. Ten topsong, co chytí na první poslech se jmenuje Shadows a je na albu zařazen na post č. 2. Musím se zmínit i o skadbě Red Baron /Spectrum/. Předělávka z roku 1974 je oháknutá do tanečního hávu a pozor - tahle slavná instrumentálka je otextovaná a odpovídaná. Celé album se nese v pohodovém, komerčně laděném duchu. Soustředěný poslech se nevyžaduje, je to spíše zábava a uvolnění, dobrá nálada a pohoda - to je to, co z této desky já dostávám. Z těch známějších osobností si zde zahráli bratři Breckerové a Eddie Gomez na double bass. Autorsky se tahle deska z velké části Billyho Cobhama nijak moc netýká /až na pár vyjímek/ . Proto jsem album kdysi dávno opentlil ***z***** a nebudu nic měnit ani teď. Autor skoro všech písní je Nicolosi - člen skupiny Novecento.
Je to dobrá deska, doporučuji k činnostem a na cesty.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice: All That Groove
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Earth & Fire / Atlantis (1973)
Tretí album holandskej kapely Earth And Fire, Atlantis, pokračuje tam, kde predchádzajúci titul Song Of The Marching Children skončil. Oba albumy mám vo vydaní od holandskej pobočky Universalu z roku 2014, vyšli pekne v jednej škatuľke. Vlastne by sa dali chápať ako jedno dielo.
Čo na tom, že sa písal rok 1973, ide akoby o siamske dvojčatá. Akurát, kým predchádzajúci album veľkolepou mnohodielnou skladbou končil, tu začína. Suita Atlantis je názornou ukážkou toho, ako sa dá hrať jednoduchá muzika bez toho, aby bola programovo vtieravá. Melodické vlnky omývajúce pláž, na ktorej si vylihuje ležérny poslucháč, sú svieže a nečudo, že by sa takto dalo leňošiť aj hodiny. Vynikajúca skladba je Maybe Tomorrow, Maybe Today, takto by mali vyzerať artrockové hitovky do rádií. Krehká medzihra Interlude navodí atmorféru pre ďalší vznešený kúsok Fanfare. Pekne znie i Theme From Atlantis, no a na záver je tu krehuľka Love, Please Close The Door ktorej by som uveril aj to, že to so mnou myslí vážne. Ona mi zasa môže veriť, že akustická gitara jej pristane.
Muzika Earth And Fire je plná paradoxov. Na jednej strane by sa pri nej výdatne spalo, na strane druhej človek nezaspí, lebo chce počúvať. Mám tento koncepčný album radšej ako predchádzajúci, hoci nájsť päť rozdielov by bola úloha hodná Syzifa. Každopádne tu máme ďalšiu ukážku čistej a krásnej hudby. U mňa dobré, aj extra hviezdičku prifarbím.
» ostatní recenze alba Earth & Fire - Atlantis
» popis a diskografie skupiny Earth & Fire
Earth & Fire / Song of the Marching Children (1971)
Čo sa stane, keď sa v podstate jednoduchá (big)beatová kapela rozhodne, že sa vrhne na artrock? Môže sa napríklad zapísať do dejín ako najjednoduchšie hrajúca symfonická veličina. Aspoň v prípade Earth And Fire sa tak od albumu Song Of The Marching Children stalo.
Päť skladieb spočiatku nadväzuje na debut. Carnaval Of The Animals je melodická a jemne clivá skladbička, cítiť, že prím preberá klávesák. Ebbtide je nádherná smútočná balada, Storm And Thunder zasa vzletná symfonická skladba. Mäkká, prívetivá, splínová. Podobne, ako In The Mountains, čo je nádherná gitarová záležitosť.
Dôvod, prečo sa o tomto diele vedú reči, však tkvie v titulnej celoalbumovej kompozícii Song Of The Marching Children. Artrockeri sa potešia už len z toho, že je podelená na sedem častí, my ostatní si užijeme symfonickej pompy bez snahy o nejaké uháňanie. Hudobníci majú na všetko čas, akoby listovali Kámasútrou.
Song Of The Marching Children je pekný album. Dobre sa počúva a baví ma. Od podobnej muziky však očakávam predsa len aj nejaké to vrcholové „machrovacie“ muzicírovanie, ktoré sa tu prakticky nenachádza. Aj preto budem skúpy na hviezdičky. Ale nedajte sa odradiť, je to príjemná muzička. Mnohí ju radia dokonca k vrcholným dielam žánru. Názor si urobte sami.
» ostatní recenze alba Earth & Fire - Song of the Marching Children
» popis a diskografie skupiny Earth & Fire
Earth & Fire / Earth & Fire (1970)
Ženské v rockovej kapele, to je vám hotová katastrofa! Ak chcete rozvrátiť fungujúce hudobné teleso založené dobrými kamarátmi, stačí najať speváčku. Takmer okamžite sa začne kolobeh – toto nechcem, tamto chcem, s tebou flirtujem, s tamtým sa vyspím, hentomu povedz, že sa ti to nepáči, keď už si sa so mnou spustil... Skrátka, niet pre kapely horšej pohromy ako sukňa obkolesená, ehm, mužskými džínsami. Prekoná ju azda iba slovenský komerčný hudobný producent. A aj to len tak-tak. Pravda, existujú výnimky. Holandská kapela Earth And Fire si s tým poradila a debutový album Earth And Fire (1970) znie, akoby to bolo fajn, mať za mikrofónom babu. Mix hardrockovej psychedélie a veľkej dávky melodiky nemožno ignorovať!
Rázna a naliehavá rocková muzika opantáva od prvých tónov skladby Wild And Exciting. Chytľavá melodika je vôbec silnou stránkou Earth And Fire, dôkazom je kúzelná vec Twilight Dreams. Rázna gitarovka Ruby Is The One sa počúva sama, milujem ju! Bubácky úvod You Know The Way rovnako odzbrojuje už len tým, že sa ozýva z reprákov, nasadiť ju v Sýrii, veľmociam by biznis nekvitol. A pritom je to vlastne slaďáčik s „šesťdesiatkovým“ nádychom. Temná náladovka Vivid Shady Land ma osobne napĺňa radosťou. 21st Century Show naberie obrátky a preverí vaše schopnosti nedýchať presne štyri minúty a šestnásť sekúnd, tak je omračujúca! A to do toho počítam aj oddychovú flautovú medzihru. Seasons má v sebe niečo, z čoho sa my mimovoľne kýva hlava v horizontálnych smeroch, nie, že by som „odkvecával“. Hardrocková pecka Love Quiver ma má, neprekvapivo, omotaného okolo prsta. Psychedelické dúchanie na záver prináša What’s Your Name, atmosférická bodka za albumom nemohla mať chytľavejšiu clivú náladu, človek hneď zatúži pustiť si ho znovu.
Skvelá reedícia od Esoteric Recordings s obalom od Rogera Deana ponúka nevyhnutné minimum bonusov, nealbumové béčka singlov. Ako Hazy Paradise, tak Mechanical Lover nevybočujú z nastoleného trendu a som rád, že tu sú.
Môj naobľúbenejší album od Earth And Fire potvrdzuje vedecky nikým neoverenú teóriu o tom, že debutové albumy bývajú často najlepšie. Zmes nekomplikovaných, ale o to chytľavejších a nie úplne veselých skladieb, môžem iba velebiť. Však skúste.
» ostatní recenze alba Earth & Fire - Earth & Fire
» popis a diskografie skupiny Earth & Fire
Savoy Brown / City Night (2019)
| 03.11.2023 | V oblasti blues a blues rocku je už niekoľko dekád pretlak gitaristov. Nakoľko máloktorý prekročí hranice pentatoniky, nie je ľahké odlíšiť ich. Väčšinou je to dielo okamihu, čosi začujeme a povieme si – dobré! A potom už majú ostatní smolu.
Kim Simmonds sa z tohto zástupu vymyká. Disponuje osobitým prejavom a na staré kolená hrá azda najlepšie za celú svoju (bohatú) kariéru. Za posledných trinásť rokov vydal so skupinou Savoy Brown sedem štúdioviek, ktoré predstavujú to najlepšie z bluesovej hudby nového milénia. Škoda, že už nie je medzi nami. Dva albumy milujem nadovšetko – Voodoo Moon (2011) a Witchy Feelin’ (2017). Avšak, v poslednej dobe som toto duo rozšíril na trio. Áno, reč bude o albume City Night z roka 2019.
Ako má znieť hutný blues rock v posadenom tempe, ukazuje hneď prvá skladby, slajdom prikreslená Walking On Hot Stones. A z vytýčenej trasy už neuhneme. Don’t Hang Me Out On Dry, Playback Time, Red Light Mama, Conjure Rhythm, Wearing Thin, City Night, Hang In Tough, Ain’t Gonna Worry, to je jedna pecka za druhou. Samozrejme, občas treba aj zvoľniť, a tak je tu kolísavé Neighbourhood Blues alebo skvelé pomalé ťažkotonážne blues počúvajúce na meno Selfish World.
Niekedy sa zdá, že netreba všetko menovať, ale toto je album, z ktorého neviem nič vynechať. Najlepšiu atmosféru má tajuplná Superstitious Woman, tú musím vypichúť.
Savoy Brown hrá s chuťou, živelne, pritom ľahko a kompetentne. A každá skladba je akoby samostatná štúdia citu. Niektorí gitaristi sa idú zbesnieť, vyťahujú jeden technický fígeľ za druhým a nič. A potom príde Simmonds, zahrá tri tóny a je to tam! Všetko, čo od bluesovej muziky chcete, potrebujete, čo predchádza všetky vaše predstavy a túžby. Nikto, ani Mayall, nehrá blues s takým nadhľadom a pritom úplne zanietene. Navyše, máme tu čo dočinenia s klasickým rockovým triom (basa, bicie, gitara). A tá atmosféra! Nič viac ku šťastiu nepotrebujem!
City Night – etalón toho, ako má znieť moderný bluesrockový album. Ja som z neho paf! Inak, ktovie, kto preberie štafetu, ktorý bluesový gitarista dokáže zaujať to veľké prázdno po Simmondsovi. Som zvedavý a vlastne sa i troška teším (prepáč Kim), pretože tí najväčší z najväčších sú vždy jedineční. A vždy sa niekto nájde, to je na umení úžasné. Stále nás bude vzrušovať, prekvapovať, dráždiť. A tak to má byť.
» ostatní recenze alba Savoy Brown - City Night
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown
Soft Machine / The Soft Machine (1968)
Canterburská scéna je fenomén a ako taký má svoje korene. Jednou z prvých výhonkov je debut The Soft Machine z roka 1968 rovnomennej kapely.
Rovno sa priznám, že kapelu síce poznám, strávil som s ňou nejednu strastiplnú hodinku, ale jej freejazzové dominanty kdesi okolo najznámejšieho albumu Third mi nejdú poruke. Omnoho radšej mám neskoršie albumy (a že ich, ako každá v podstate jazzová veličina, majú nadostač) a, predstavte si, zaujala ma aj jej debutová psychedélia.
Muziku zaobstaralo trio osobností, menovite spievajúci bubeník Robert Wyatt, klávesák Mikea Ratledge a gitarista Kevin Ayers, ktorý s kapelou nahral len tento album (a dvojicu singlov) a potom sa vrhol na sólovú kariéru. Kapelu síce spoluzakladal aj austrálsky undergroundový guru Daevid Allen, ten však zdrhol už v roku 1967 (so Soft Machine nahral len jeden singel) a založil nemenej významnú kapelu Gong.
Poďme sa však spolu pozrieť na debut Soft Machine. Nahrával sa v apríli 1968 v Record Plant v New Yorku. Trinásť skladieb tvorí zvláštne excentrický celok. Máloktorý motív sa v éteri udrží viac ako dve minúty, pričom prekvapuje pestrosť a ľahkosť, s akou sa kapela prelieva cez dobové formy rockovej hudby s prekvapivo štedrou náklonnosťou k tvrdému rocku (napr. Why Am I So Short? alebo Save Yourself), pričom sa ani na okamih nespreneverí psychedelickej nálade (Lullabye Letter). Popritom sa však nájde priestor aj na krásnu baladu (A Certain Kind) a pokiaľ poznáte You Really Got Me od Kinks, tak pri skladbe We Did It Again určite spozorniete. Ani nespomínam, že v najdlhšej skladbe albumu So Boot If At All si Wyatt strihne fajnové bubenícke sólo. Na rozdiel od debutu Pink Floyd sa mi táto muzika zaryla pod kožu a tam, kde sa ľavobočkovia pýšia modrou krvou, ja hrdo otŕčam vytekajúcu muziku.
V decembri 1968 sa album The Soft Machine vydal do sveta, z USA do Francúzska i Holandska. Rodná Británia si musela pekných pár rokov počkať. Nič to, pre mňa je jedným z najzaujímavejších diel zo 60. rokov.
» ostatní recenze alba Soft Machine - The Soft Machine
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Walsh, Joe / Barnstorm (1972)
Joe Walsh je americká gitarová legenda. Má všetko to, čo má mať hviezda. Skvelý cit a schopnosť sústrediť sa na melódiu. Plus je jedinečný skladateľ. Z kategórie majstrovských pomalých gitaristov vyčnieva, asi ako Mont Everest nad plávajúcou podlahou. Zabudnite na Claptona a jeho ochrannú známku „Slow Hand“, Walsh je kráľ.
Mal raketový nástup popularity, s formáciou James Gang nahral tri štúdiové albumy a už druhý z neho spravili superstar. Jeho rozhodnutie opustiť kapelu na vrchole bolo možno prekvapujúce, ale rozhodne mu neuškodilo. Naopak, na ceste ku sláve definovanej hitmi ako Rocky Mountain Way a Life’s Been Good a aktívnou účasťou v aznda najslávnejšej americkej kapele Eagles svoj status génia naplnil.
Na počiatku roka 1972 sa Joe, nespokojný s „limitmi“ hard rocku v podaní James Gangu odtrepal do Colorada a založil skupinu Barnstorm. Za bicie si sadol Joe Vitale a na base hral Chuck Rainey, ktorého počas nahrávania debutu nahradil Kenny Passarelli. Inak, ešte predtým ho lanáril Steve Marriott do Humble Pie, keď odišiel Frampton. Odmietol. Ale to by som rád počul! Skupina vydala dva albumy, avšak pod hlavičkou Joe Walsh.
Debut z roka 1972 núka desať skladieb, z ktorých väčšina sa nesie v pokojnejšom duchu. Walsh s pokojnými polohami koketoval už za čias James Gangu, tu však evidentne pookrial a nemusel sa nijako zväzovať nutnosťou byť rockovou hviezdou. Je to prekvapivé, keďže ako rocker bol naozaj presvedčivý. Inak, Joe má rozpoznateľný rukopis, a tak mám pocit, že počúvam James Gang a zároveň čosi éterické, z čoho sála pohoda a dobrá nálada. Plus je tu jemná melancholická atmosféra, ktorá mi robí dobre. Napokon, väčšina skladieb je až akustická, či už gitarovo (Midnight Visitor) alebo klavírne (One And One). Joe má rád funky rytmizovanie, nuž aj tu je jedna perla funky hard rocku, a síce Mother Says.
Z krehkého oparu lemovaného skladbami Here We Go až Comin' Down sa vymyká jedna vec – Turn To Stone. To je jedna z najlepších hardrockových skladieb, aké som počul. Joe ju neskôr nahral (a hral) rýchlejšie a ostrejšie, táto pôvodná verzia je však najlepšie. Je pomalá, ťažkotonážna (Vitale krásne narúša priamy rytmus, to v neskorších verziách zmizlo) a ten riff je skrátka božský! Plus sa tu odohrávajú krásne snové medzihry, jedna dokonca s flautou. Celkovo je však sound špinavý, škrípe a je to bomba!
Barnstorm je nádherný album zdanlivo jemnej, ale energicky veľmi nabitej muziky. Mám ho rád. Veľmi.
» ostatní recenze alba Walsh, Joe - Barnstorm
» popis a diskografie skupiny Walsh, Joe
Ozric Tentacles / Lotus Unfolding (2023)
Přes třicet alb v databázi a jen dvě recenze, to o čemsi svědčí. Na Ozric Tentacles jsem narazila před pár týdny s jejich tehdy aktuální deskou Space For The Earth (2020), která mi učarovala. Ještě nikdy jsem neslyšela nic podobného - dokud jsem si nepustila jejich další alba. Po nějakých deseti různých můžu říct, že tato skupina vytvořila svůj vlastní žánr, hudební svět, v němž je možné začít kdekoli a bloudit libovolně dlouhou dobu. Z drtivé části jde o svět instrumentální, v němž mají velké místo klávesy, ale nechybí ani pěkná kytarová sóla a rocková rytmika. Arzenál bývá na jednotlivých albech obohacen dle potřeby i o méně obvyklé instrumenty.
Hudba je to svérázná a obtížně popsatelná. Docela dobrou představu o ladění jednotlivých alb dávají obaly - například na Paper Monkeys (2011) se skutečně pracuje s orientálními prvky, The Hidden Step (2000) odkazuje k egyptské kultuře. Po lehce odtažitém, mimoidním vesmírném tripu předešlého alba je přítomná zeleně laděná novinka více organická, dužnatě svěží a bublavě přetékající životadárnou mízou. Při poslechu mám spíš pocit, že se procházím určitým prostředím, než že bych potkávala člověka. Osobní sdělení se Ozric Tentacles snažili předat na několika prvních albech, která jsou hudebně pestřejší a jaksi naléhavější, vnímám z nich úsilí cosi vyslovit, co se nedá říct jinak než takto.
V současnosti jde pocitově do velké míry o tvořivý samospád, dalo by se říci rutinu - kdyby ta hudba nebyla tak zatraceně živá, barevná, zábavná. Kus alternativy, kus psychedelie (na aktuálním turné s nimi cestují Gong), tři chlupy z bílého jednorožce, deset deka duhových bublin, lžíce žabího hlenu, tak by se novinka stručně dala vystihnout. Hudba je to nesmírně plynulá a na omak hladká, zářivě fosforeskující. Jako kulisa je energizující a nestrhává na sebe příliš pozornosti, při soustředěném zaposlouchání odkrývá bohatství plošek v soustředných spirálách. Znaveným smyslům pak poskytnou Ozric Tentacles osvěžující bublinkovou lázeň.
» ostatní recenze alba Ozric Tentacles - Lotus Unfolding
» popis a diskografie skupiny Ozric Tentacles
Stern, Mike / Time In Place (1988)
Tohle album a plus ještě Jigsaw /1989/ bylo moje první pořízení na cd od tohoto výborného kytaristy. Sterna jsem si zaopatřil na doporučení od kamaráda, který měl rád hudbu Billyho Frisella. S tím doporučením jsem udělal dobře a je dobře, že jsem ho objevil právě v jeho tvůrčím období - okolo alb Jigsaw a Time in Place. No a potom jsem se vrhl na kompletizaci celého sólového katalogu Mika Sterna. Zajímavý je i ten fakt, že se v jeho diskografii - tuším 14ti studiovek, nevydal žádný oficiální živák. V časovém rozpětí od roku 1986 /debut Upside Downside/ až dosud je to přinejmenším zvláštní.
Album Time in Place pokračuje v jakési návaznosti na debut Upside Downside. Ale určité malé rozdíly tu máme. Time in Place je deska produkovaná Stevem Khanem, což je kytarový mistr na poli fusion, ktrý vydal řadu super alb. Oproti debutu Upside si dovolím konstatovat, že tohle album je o něco více jazzovější. Upside Downside je po kytarové stránce a i zvukové o něco blíže rocku. Obsazení nástrojů se nezměnilo. Time, stejně jako jeho předchůdce mají styčné prvky.... jsou o kytaře, saxofónu, piánu a elektrických klávesách a bicích plus baskytaře. Tyhle dvě desky asi podle mnohých nebudou tím drahokamem v jeho diskografii, ale já je mám nejraději. Time in Place je jemnější, čitelnější a po zvukové stránce vymazlenější. Když budete obě alba srovnávat mezi sebou, nijaká významná role na poli rozdílnost se nekoná. Tohle album to má sečtené za *****z***** Mám rád hudbu Mike Sterna, ale jeho kytarový projev v druhé půli osmdesátých let je mému cítění nejbižší.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Time In Place
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cheap Trick / Dream Police (1979)
Nejlepší album Cheap Trick?
Na tuto otázku budete od fanoušků dostávat různé odpovědi. Asi nejčastěji budou padat názvy jako At Budokan nebo Heaven Tonight. Někteří budou jmenovat In Color. A mnozí uvedou titul, který právě recenzuji.
Bylo to těsně před Vánoci 1982, kdy jsem v ruce držel originální kazetu s tímto albem. Někdo ji poslal z Rakouska jakýmsi známým mého otce, přes něhož mi pak byla zapůjčena.
Pamatuju si to jako by to bylo včera: Kazeta byla šedá nebo bílá a neměla žádný obal. Podle nápisů na ní tipuju, zda se ta skupina jmenuje Dream Police nebo Cheap Trick.
Tehdy byla v kurzu kapela s názvem Police. Z toho jsem tak nějak usoudil, že tahle parta tam prostě má navíc ještě to Dream, aby si je lidi nepletli. Zatímco skuteční Police mi připadali extrémně nudní, tihleti Dream Police (nebo možná přece jenom Cheap Trick?) byli všechno možné, jen ne nudní.
Podobnou muziku jsem nikdy předtím neslyšel. Bylo to chytlavé, místy skoro jako disco. Byl tam rock, který byl (místy) rozhodně hard. A bylo to chvílemi tak melodické, že jsem si nebyl jistý, zda to mám vůbec do toho rocku řadit. Protoźe žádný rock, který jsem do té doby slyšel, nebyl až takhle okatě melodický. Tedy kromě Beatles.
Tahle kapela, ať už se jmenuje jakkoli, byla rozhodně oříšek! Jejich muzika se mi zdála nějakým způsobem, možná tou podivnou kombinací zdánlivě nesourodých hudebních elementů, až... perverzní. To je to správné slovo. Každopádně jsem váhal, zda se mám ve třídě spolužákům vůbec svěřit s tím, že něco takového poslouchám.
Navíc mi hlavou vrtala otázka, zda to všechno zpívá ženská nebo chlap. Chvíli jsem tipoval jedno, chvíli to druhé a nakonec jsem došel k závěru, že kapela má minimálně dva vokalisty, minimálně dvou pohlaví. Prostě perverze na entou. Styděl jsem se sám před sebou, že v něčem takovém nacházím zalíbení.
Dnes se mi tyhle pocity, úvahy a moje tehdejší bezradnost nad tou nadílkou, zdají úsměvné. A možná bych na to všechno i zapomněl, kdybych někdy v roce 2000 nenarazil na internetu (All Music Guide) na recenzi Dream Police od Stephena Thomase Erlewina, kde se píše doslova toto:
"Perversely - and most things Cheap Trick have done are somehow perverse - the band decided not to continue with the direct, stripped-down sound of At Budokan, which would have been a return to their debut. Instead, the group went for their biggest, most elaborate production to date, taking the synthesized flourishes of Heaven Tonight to extremes."
Ha! Perverze. A to hned 2x v jedné větě. Vzpomněl jsem si na všechno.
A teď zpátky do minulosti.
Píše se rok 1982 a já vkládám tu věc do monokazeťáku Aiwa. Stisknu tlačítko Play. To, co se na mě vyřine, nečekám ani náhodou. Slyšel jsem Pink Floyd, slyšel jsem KISS, AC/DC, Black Sabbath, Rainbow i Pražský výběr, ale tohle... Tohle se nepodobalo vůbec ničemu z toho. Kdybych chtěl své tehdejší teze hodit do absurdna, znělo to asi... hmm, jako by se ABBA dala na heavy metal.
Ale už dost dojmů mého čtrnáctiletého já.
O více než 40 let později dávno vím, že to všechno měli na svědomí čtyři chlápci z Rockfordu v Illinois, z nichž dva vypadali jako těžcí frajeři a dva jako takoví dost srandovní týpci. (Winners & losers, originální koncepce image - fanoušci se mohli identifikovat s kým bylo libo, na co se kdo cítil víc.)
Dávno vím, že ten androgynní (a přitom naprosto suverénní) zpěv měl na svědomí fešácký blonďák Robin Zander. Stejně tak jako ty vokály, které se mi zdály zcela jistě mužské. Ne nadarmo se mu ostatně říkalo "man of a thousand voices".
Taky vím, že mu do toho často přibrukoval kytarista Rick Nielsen, jenž se svou nerozlučnou kšiltovkou (kdo, ptám se, kdo jiný na celé světové rockové scéně od 50. až do poloviny 80. let, vůbec kdy nosil na hlavě baseballovou čepici?) hrál v kapele roli potrhlého baviče. Nebo jím možná (přestože šlo o mozek, mající na svědomí zhruba 90% všeho, co Cheap Trick až dodnes vytvořili) opravdu byl, jelikož jsem nikdy nepostřehl, že by z této role kdy vypadl.
Vím i to, že jim do mikrofonu přicmrndával kapelní frajer č. 2, černovlasý basák Tom Petersson, známý používáním 12-strunné baskytary. A taky že do bicích nástrojů bušil Bun E. Carlos, který ze všeho nejvíc připomínal dobráckého brýlatého strejdu, zdobeného legračním knírem a pečlivě ulízanými krátkými vlasy.
Je mi známo i to, že chlapci měli švédské předky, jak lze hádat už z jejich jmen (Rockford byl ostatně domovem potomků mnoha přistěhovalců z této země). A to včetně Bun E. Carlose, který se ve skutečnosti jmenoval Brad Carlson a svou jihoamericky znějící přezdívku dostal (slovy Ricka Nielsena) "jen proto, abychom nevypadali jako banda Švédů".
Švédové... hm, takže s tou ABBou to zase nebyla taková blbost, he he.
Než se LP Dream Police objevilo v září 1979 na pultech západního světa, měli za sebou Cheap Trick nějakých pět let existence. Z undergroundových klubů se usilovným koncertováním vypracovali na lokální hvězdy, které pak u Epic Records vydaly v letech 1977 a 1978 tři studiová alba. V Americe si jich sice nikdo moc nevšiml, ale v Japonsku se díky nim stali kultem. Takovým, že když tam v dubnu 78 zavítali, okamžitě vyprodali tokijskou halu Budokan. Japonci si jejich vystoupení nahráli a v říjnu téhož roku z toho vydali desetiskladbový záznam. Na něm můžeme krom skvělého výkonu kapely slyšet orgasmický jekot nezletilých Japonek, pro něž byl i brýlatý a za bicími neustále pokuřující strejda Carlos naprostým božanem (viz vřískot „banýýýýýý!!“).
Beatlemánie hadra.
V únoru 1979 se živák s názvem At Budokan uvolili vydat i doma u Epic a podpořit ho singlem I Want You to Want Me. Ten sice už dříve vyšel ve studiové (a dost odlišné) verzi, ovšem v aktuální, silně zrychlené koncertní podobě se z něj stal hit. Takový, že pokořil sedmé místo singlového žebříčku v USA, dostal se do Top 30 v Anglii, Top 20 v Německu a dobyl první příčky v Japonsku, Holandsku a Belgii. Dnes je to klasika největší, stejně jako samotné album, které v USA vyletělo na čtvrté místo a prodalo se ho tam přes tři milióny kusů.
V této situaci Cheap Trick s Tomem Wermanem, mužem, který pro Epic produkoval první alba Teda Nugenta a Molly Hatchet a v 80. letech pak desítky kapel glam metalové éry (namátkou Mötley Crüe, Poison, Twisted Sister nebo Dokken), vstoupili do studia Record Plant v Los Angeles, aby nahráli čtvrté studiové (a celkově páté) album kapely. Mimochodem, pět LP za pouhé tři roky, to bylo docela dost i v sedmdesátkách.
Ale CT byli vždycky pilná kapela.
Co tedy rockfordská čtyřka tenkrát v L.A. vytvořila?
Jelikož mi nejsou z těchto nahrávacích sessions známy žádné outtaky (krom verze titulní písně bez smyčců, která vyšla jako bonus na remasteru), budu hovořit jen o těch devíti skladbách, známých z původního LP.
A řeknu vám, že hned tu první řadím k tomu vůbec nejlepšímu z bohatého repertoáru kapely.
“Dream Police“ je rychlá, neskrývaně pompézní, smyčci vydatně podpořená a vpravdě monumentální melodická smršť, evokující postupy legendárního Phila Spectora a jeho proslulé wall of sound. Nielsenův orwellovský text o policii, která hlídá vaše myšlenky, je klasika. Ostatně jako celý tenhle song.
A moje nejoblíbenější pasáž? Ta, kde Rick recituje to svoje „I try to sleep, they're wide awake, they won't let me alone - They don't get paid to take vacations or let me alone - They spy on me, I try to hide, they won't let me alone - They persecute me, they're the judge and jury all in one“. Včetně jeho škodolibého smíchu.
Následující „Way of the World“ je melodická hard rocková pecka, které dominuje jako vždy skvělý vokál Robina Zandera a občasný magický dotek inspirace velkou čtyřkou z Liverpoolu. (Wall of sound included again.)
„The House Is Rockin' (With Domestic Problems)“, která je tvrdší než cokoli ostatního na desce, tvoří předěl mezi úvodními dvěma klenoty a jedním z dalších vrcholů alba.
Více než devítiminutová kompozice „Gonna Raise Hell“ je hypnotická litanie, stojící na sugestivním ďábelském rifu, ve vrcholných pasážích podpořeném smyčcovým orchestrem. (Ten ve skutečnosti tvořili kytarista Rick Nielsen a hostující klávesák Jai Winding, vyzbrojení houslemi a violoncellem.)
Za zmínku stojí i strojově přesné, přesto však naprosto fascinující bicí, podtrhující atmosféru ďábelského nebezpečí. Zprvu nenápadně slouží celku, aby se pak někde kolem šesté minuty prodraly do popředí v osudově dunící mezihře, následně se stáhly a po zbytek skladby sebejistě dokreslovaly celkovou, neklidně zlověstnou náladu.
K těm bicím ještě taková perlička: Podle Bun E. Carlose vylepšil producent Werman zvuk virblů na nahrávce pomocí dvou dřevěných prken, které do sebe narážely.
Někteří kritici (např. Ira Robbin z magazínu Trouser Presss) věří, že text skladby „Gonna Raise Hell“ je o nechvalně známém masakru v guyanském Jonestownu, jedné z největších mimoválečných tragédií 20. století, kdy reverend Jim Jones, vůdce sekty Chrámových lidí, nařídil sebevraždu asi tisícovky svých stoupenců, přičemž nechal popravit kompletní delegaci OSN a jednoho amerického senátora, kteří v té době prováděli na místě inspekci.
Naproti tomu jiní kritici (konkrétně Tom Maginnis z AllMusic) tvrdí, že píseň je o užívání si života v apaticky lhostejném světě, ve smyslu „nemůžeme-li změnit svět, můžeme alespoň rozpoutat nějaké to peklo (čili udělat nějaký rambajs)“.
Samotný autor skladby, Rick Nielsen, pak tvrdí, že je to celé o „náboženských, politických a nukleárních fanaticích“.
Aby toho nebylo málo, Rob Smith ve své knize Unmasking Backmasking o tajných zprávách, ukrytých v klasických rockových skladbách, uvádí, že píseň obsahuje pozpátku nahraný hlas, pronášející větu „You know Satan holds the key to the lock“ (* „Víš, že Satan drží klíč k zámku“).
Po této těžkotonážní náloži přichází odlehčení v podobě svižné „I'll Be with You Tonight“, která jakoby vypadla z power popového alba Heaven Tonight. Funguje jako vydechnutí před dalším z vrcholů kolekce.
Tím je nádherná beatlesovská balada „Voices“ s mnohavrstvými doprovodnými vokály a jako vždy výtečným sólovým zpěvem Robina Zandera. Většinu zdejších kytarových partů přenechal Nielsen hostujícímu Stevu Lukatherovi z kapely Toto.
Po tomto zklidňujícím mo(nu)mentu přichází na řadu odvázaná rock 'n' rollová vypalovačka „Writing on the Wall“, kde se s tím CT rozhodně nemažou.
Střídá ji Tomem Peterssonem zpívaná „I Know What I Want“, disponující silným punkovým nábojem, jenž ovšem u této kapely nijak nepřekvapí (vzpomeňme třeba kultovní punk rockovou pecku „Auf Wiedersehen“ z Heaven Tonight, kterou později nahráli např. thrash metaloví Anthrax).
Závěr alba patří jeho druhé nejdelší skladbě, téměř osm minut trvající „Need Your Love“ - zprvu pomalé, posléze však dramaticky zrychlující hard rockové kompozicí, kde se vyřádí především Rick Nielsen se svou kytarou. Skladba se v koncertní podobě objevila už dříve na živáku At Budokan.
A jsme ve finále.
Jak to bylo dál s Cheap Trick? Dream Police se umístilo na 6. místě žebříčku Billboardu (jen o dvě příčky níže než průlomový Budokan) a pouze v USA se ho prodalo přes milión kusů (což ho tamtéž dělá jedním z jejich čtyř nejúspěšnějších alb). Celosvětově se pak tento počin stal nejprodávanější studiovou deskou kapely.
Následující LP, které produkoval slovutný "pátý beatle", sir George Martin, bylo v USA už "pouze" zlaté (500 000 prodaných kusů). Z kapely pak odešel basák Tom Petersson (kterého nahradil Jon Brant) a následoval sešup popularity.
Dalšímu albu (One on One) bylo vyčítáno, že je málo sofistikované, moc metalové a má špatný zvuk. Tomu následujícímu zase, že je příliš popové. A několik dalších to dodnes schytává za to, že jsou moc 80's.
Bez ohledu na zhrzené kritiky se kapele po čase povedl nečekaný comeback s Peterssonem (opět) v sestavě a power baladou The Flame na prvním místě amerického singlového žebříčku. A to byl okamžik, kdy jsem se s Cheap Trick setkal podruhé...
V roce 1982 jsem ale o kapele a její historii netušil vůbec nic. Nebyl internet, nebyly informace, byla jen železná opona a všudypřítomná láska k Sovětskému svazu. Cheap Trick (nakonec mi někdo přece jen milosrdně sdělil, jak se ta kapela jmenuje) pro mě byli jen bizarní disco-metalovou (?) partou, která navíc, jak jsem zjistil, vůbec nikoho nezajímá. A na světě bylo tolik jiných part, které zajímaly kdekoho, že už nebyl čas pídit se ohledně CT po něčem dalším.
Ale jedno je jisté. Zůstali mi v hlavě.
Tam někde hluboko, pod dojmy z mnoha a mnoha dalších objevů, jež tehdy hýbaly rockovým světem, číhala ukryta Snová policie. Hlídala mé myšlenky a čekala na svůj návrat. Klidně a trpělivě, mnoho dlouhých let.
Věděla, že její čas ještě přijde.
(Věnováno Antonymu.)
» ostatní recenze alba Cheap Trick - Dream Police
» popis a diskografie skupiny Cheap Trick
Sólstafir / Ótta (2014)
Kromě interview nikdy nepřebírám cizí autorské texty. I kdyby se mi líbily sebevíc, vypracuji na dané téma vlastní literární útvar. Učiním tentokrát výjimku, neboť předložené hodnocení alba Ótta jde tak od srdce a je tak ponořené do hloubky prožitku, který sdílím, že bych to při sebevětší snaze nedokázal udělat lépe.
Text s drobnými úpravami přebírám z blogu "Face Of The Forest", který psala jistá Amy z New Hampshire. Vzhledem k tomu, že víc jak dva roky nepřibyl žádný nový zápis a kontakt na sebe neuvádí, není možné požádat o souhlas. Napíšu aspoň info do komentů, třeba zareaguje. Nyní prosím berte tuto recenzi jako velkou poctu nejenom hudbě na albu Ótta, ale v nemenší míře i autorce původního textu. Tímto na dálku děkuji.
Hledal jsem nedávno ze zvědavosti, co znamenají slova "sólstafir" a "ótta", k úsilí mne vyzvala síla této desky. Z hlubin iternetu na mne vyplulo nakonec toto krásné vyznání. Je natolik všeříkající a výstižné, že je sem v překladu rovnou dávám a jen přidávám hvězdičkové hodnocení, jež nemůže být jiné, než absolutní. Album vlastním na vinylu a pouštím si je často:
"Kdysi dávno jsem objevila genialitu tohoto alba. Je z něj cítit oduševnělá nostalgie. Pocit, že se člověk vrací ke svým kořenům.
Sólstafir jsou islandská kapela. Jejich název označuje v islandštině krepuskulární paprsky, což odkazuje na sluneční paprsky pronikající temnými mraky, které často vidíte za soumraku. Ótta je album, jež se točí kolem starého islandského systému měření času zvaného Eykt, klášterního systému, který dělil den na osm částí po třech hodinách. V souladu s tím je na albu osm písní, z nichž každá představuje jeden eyktar. Album začíná o půlnoci úvodní skladbou Lágnætti (nízká noc). Ótta, druhá skladba, odkazuje na dobu mezi 3. a 6. hodinou ranní.
Na obalu je černobílá fotografie starého muže s bílými vlasy. Je umístěn na levé straně fotografie a za ním je moře s velkými skalami vyčnívajícími z břehu, zahalené v mlze. Muž se dívá směrem zpět, vítr mu čechrá vlasy stranou. Jeho tvář je poněkud strhaná. Je na ní vidět vrásky času. Jeho výraz je zcela nečitelný. Na sobě má černý, nevýrazný oděv. Mohl by pocházet z jakékoli doby. Fotografie dobře vyjadřuje nadčasový pocit z tohoto alba. Vypovídá o spojení mezi určitým typem krajiny a člověkem, který do ní patří.
Zpěvák je ve všech písních silně přítomen a jeho chraplavý hlas často zní islandsky jako hnaný vítr. Nebo si představuji, že možná křičí do větru, aby ho bylo slyšet, a využívá sílu větru i hlasu k řízení hudby, která jej doprovází. Islandština je germánský jazyk se severskou příchutí, má v sobě onen starobylý pocit, jenž odkazuje k Vikingům. Jazyk mě vždycky fascinoval tím, že je propojen s kulturou a historií daného místa. Zvuk jazyka, samotná slova, ale i jejich intonace, zprostředkovávají pocit geografie a charakteru země. Island je pro mě zemí tajemství, kterému toto album dodává další tajemství, a vybízí k tomu, aby člověk cítil a slyšel jeho povahu prostřednictvím živlů. Z tohoto důvodu, aniž bychom museli rozumět pronášeným slovům, hudba Sólstafir silně zprostředkovává islandský ponor.
Ačkoli vokály mají tendenci pohánět písně v jejich nejenergičtějších momentech, nezosobňují celé album. Objevují se také dlouhá instrumentální intermezza. Album otevírá jemně klavír a housle (nebo smyčce podobného charakteru). Na jiném místě později nastupuje banjo. Tyto smyčcové nástroje se v průběhu alba opakovaně vracejí, aby se krásně proplétaly s kytarami, bicími a zpěvem. Dochází k časovým změnám, které se zvedají a klesají jako příliv a odliv. Chvíle hluku, větru a deště, pak klidné chvíle rozjímání a přemýšlení. Tyto nálady přecházejí přirozeně. Je tu konzistentní energie, která se stupňuje a ustupuje, a zdá se, že vždy vychází ze stejného zdroje. Bicí a kytary často přerušují pomalý úvod silným a stálým rytmem tremola, nabírají na síle, aby spustily brilantní crescenda, která se nakonec opět stáhnou do ticha.
Atmosféra vytvořená na tomto albu je dokonalá. Folkový feeling vykouzlí banjo. Silně zkreslená kytara v kombinaci se vzdáleným burácením činelu rutinně vytváří mlhavou atmosféru, a to díky jemnému zacházení s produkcí. Houslové nebo klávesové melodie se lehce prodírají mlhou a dodávají duši, upřímnost a touhu. Krásná kombinace.
V písni Rismál bicí září a mihotají se skrze bílou mlhu zkreslení a vyzývají k organickému zvuku tamburíny, aby zdůraznily činel. Kdyby to mihotání bylo sluneční světlo, mohlo by to dát smysl názvu, který znamená východ slunce. Ve skladbě Nón (poledne) je úžasná pasáž, kde se z moře vynoří sólová kytara s ostřím nože a na okamžik zatančí s duchem heavy metalu.
Ótta září jako hořící plamen staré svíčky, která odmítá zhasnout. Skrze bezčasý závoj větru, mlhy a moře připomíná zapomenuté časy. Je pokorná a procítěná, téměř baladická. Je to óda na srdce a domovinu. Jako oběť."
Translated with >> odkaz (free version)
ZDROJ
» ostatní recenze alba Sólstafir - Ótta
» popis a diskografie skupiny Sólstafir
Cheap Trick / One On One (1982)
Moje nejoblíbenější album Cheap Trick? Buď tohle nebo Dream Police.
Shodou okolností to jsou zrovna první dvě alba CT, které jsem kdy slyšel. A ať si kdo chce co chce říká, One on One je jedna velká pop-punk-metalová parádička, plná zběsilých, veselých a silně chylavých kousků ("She's Tight" a "Love's Got a Hold on Me" budiž jmenovány na prvních místech), korunovaná skvostnou beatlesáckou baladou "If You Want My Love".
V této podobě jsou mi CT asi nejbližší, i když ta jejich - nikde jinde neslyšená - perverzní pompa, s níž přišli na Dream Police, je taky pošušňáníčko! Mám hodně rád power pop, jaký předváděli na Heaven Tonight, jejich glam metalové období kolem comebackové Lap of Luxury i pozdější koketérii s alternativním rockem (ostudně přehlížená paráda Cheap Trick '97), ale zbytečně podceňovaná One on One bude mít v mém srdci vždycky speciální místo.
Díky, Ricku, Robine, BunE a Jone.
A samozřejmě taky tobě, Royi Thomasi Bakere. Protože bez tebe by tahle kolekce asi nikdy nezněla až takhle výjimečně!
» ostatní recenze alba Cheap Trick - One On One
» popis a diskografie skupiny Cheap Trick
Twisted Sister / Love is for Suckers (1987)
Jeden z těch případů, kdy remastering dokázal úroveň původní nahrávky pozvednout minimálně o třídu výš. Zvuk alba (alespoň tedy na remasteru a ve srovnání s původním CD) je ohromující a první tři skladby jsou naprosto skvělé! Zbytek desky už takových kvalit nedosahuje, i když zní pořád parádně. Je zajímavé, že nejglamovější album této, obvykle právě do glam metalu řazené, skupiny, je fanoušky i samotnými Twisted Sister považováno za jejich nejhorší. Kapela z něj také po reunionu hrála na koncertech snad jen úvodní "Wake up (The Sleeping Giant)", kterou ovšem později stejně vyškrtla ze setlistu.
Říká se, že původně mělo jít o sólové album zpěváka Dee Snidera, který byl nahrávací společností dotlačen k tomu, aby deska vyšla pod jménem kapely, z níž na ní pořádně snad ani nikdo nehrál. Je jasné, že za těchto okolností se nebude skupina k takovému počinu moc hlásit. Za sebe ale mohu říct, že jsem rád, že album pod jménem Twisted Sister nakonec vyšlo. Pro mě osobně jde totiž o jejich třetí nejlepší počin po Stay Hungry a debutu Under the Blade. A to se mi desky You Can't Stop Rock 'n' Roll a Come Out and Play líbí opravdu hodně.
» ostatní recenze alba Twisted Sister - Love is for Suckers
» popis a diskografie skupiny Twisted Sister
Motörhead / 1916 (1991)
Tak tomu říkám comeback.
Motörhead byli ve druhé půli osmdesátek out jako máloco (i když třeba Orgasmatron je skvostné album, jenom si ho skoro nikdo nevšiml). Za celé období 1985 - 1990 jsem potkal pouze jednoho jejich fanouška, který mi byl tenkrát představen jako nějaká rarita. A myslím, že ani on už nepočítal s návratem svých idolů do hry. Jenže přišel rok 1991 a Motörhead byli zpět.
Důvod? Je jich několik. Lemmy a spol se přestěhovali do Států, kde se jich ujali u Epic Records a starali se o jejich propagaci mnohem lépe než u předchozích labelů, k nimž kapela přešla po krachu domovské společnosti Bronze. Jenomže to by samo o sobě ke comebacku, který si Motörhead na začátku 90. let zažili, asi nestačilo.
Bylo ještě potřeba natočit opravdu dobré album. A přesně to kapela dokázala. Na jeho přípravu měla ostatně dost času - od vydání poslední řadovky uběhly už čtyři roky. A to byla v těch časech poměrně sebevražedná pauza.
První dvě skladby na desce ještě nepřinášejí nic převratného, zlom přijde až u té třetí. Na "No Voices in the Sky" Lemmy předvedl, že jejich speed metalový rock and roll může fungovat i v podstatně melodičtějším hávu. Což si ostatně vyzkoušel už na předchozí desce s výtečnou "All for You", tehdy bohužel ještě bez většího ohlasu. Proč "No Voices…" nešla okamžitě na singl asi nikdy nepochopím.
Tvrdý rock and roll "Going to Brazil" tam ostatně nešel taky, ale aspoň plným právem zdobí mnohý pozdější výběr kapely. Žhavý brazilský rokec vystřídá mrazivá scenérie v pomalé, ale velmi sugestivní horrorové kompozici "Nightmare / The Dreamtime". Podobné experimenty nebyly doposud pro kapelu zrovna typické. Tenhle zněl ale po čertech dobře asi úplně všem, protože jsem na něj v životě neslyšel nebo nečetl křivého slůvka. Lemmy, deklamující své vize rudé smrti, Golgoty, černé noci a měsíčního svitu, je tady prostě neodolatelný.
Ještě větší překvapení přichystal fanouškům v následující "Love Me Forever". Považte: Balada na albu Motörhead! Něco takového si do té doby představil asi jen málokdo. Jenomže jaká balada: Zadumané, potemnělé plochy, vemlouvavý, zpočátku posmutnělý, vzápětí však už správně razantní vokál v pěkně přitvrzených pasážích… Jednoduše paráda. Kdo říkal, že Lemmyho hlas se do baladických poloh nehodí? Minimálně tady sedne dokonale.
V "Angel City" už jsme doma ohledně toho, kde je teď vlastně doma pan Kilmister. A vypadá to, že v L.A. se vyloženě našel. Pije zdarma Bon Joviho chlast, válí se u bazénu a do toho zní v pozadí piano a saxofon, instrumenty, které se nikdy předtím na žádném albu této skupiny neobjevily.
1916 je deska mnoha popvé. Kapela si na ní prvně střihne čistý punk rock v krátké, ale chytlavé ódě na Ramones (kterou pak Ramones sami zařadili do svého repertoáru) a Lemmy následně poprvé v historii nasadí vyloženě tklivý vokál v závěrečné, violoncellem podmalované, titulní skladbě.
Album bylo přijato fanoušky i kritikou s nadšením, a i když (možná trochu překvapivě) nedosáhlo žádných převratných komerčních úspěchů, spolehlivě dostalo Motörhead zpátky do povědomí rockových fanoušků po celém světě.
„Tohle je něco jako náš Revolver,“ řekl o této desce Lemmy, mimo jiné velký fanda liverpoolské čtyřky. „A už se nemůžu dočkat našeho Seržanta.“
Ten sice dle mého názoru nikdy nepřišel, a pokud jím měl být následující počin March ör Die, který nikoho příliš nenadchl, tak tenhle záměr kapele příliš nevyšel. Za 1916 se však Lemmy u nebeského báru nemusí dodnes stydět ani trošičku. Právě naopak; pro mě osobně je to společně s Ace of Spades nejlepší album, jaké kdy nahrál.
» ostatní recenze alba Motörhead - 1916
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Harvey, PJ / I Inside The Old Year Dying (2023)
Tvorba alternativně rockové písničkářky PJ Harvey mě dlouho míjela. Zbystřit mě přimělo, když jsem z několika různých stran slyšela chválu na její nedávné pražské vystoupení - prý šlo o krásný a klidný koncert. Jak jsem dohledala, jeho první část tvořily právě písně z novinkového alba, provedené v takřka divadelní stylizaci. Nic přeplácaného, představu o vizuální stránce (soudím dle fotografií z koncertu) a celkové náladě (dle hudby) nejlépe dává obal desky.
Ta má zachycovat jeden rok v životě dospívající dívky a její citové zrání. Rámec mu dává venkovské prostředí, evokované autentickými přírodními zvuky, pokřikováním dětí, nářečím a říkadly prolínajícími celým textem. Skrze prolamující se odlišné zvukové textury prožíváme proměny okolní krajiny, výpravy do společnosti i do nitra probouzejícího se ženství. To si hledá protějšek v postavě cizince na prahu, vojáka, Ježíše nebo Elvise - verš love me tender, love me sweet se vrací jako refrén i později, když se ke zpěvu přidá mužský hlas.
S hlasy se zde zachází spíš herecky než pěvecky a zajímavý je akustický prostor, který nahrávka modeluje - místy zní měkce a široce, jindy dutě, sevřeně, naléhavě, osudově... emocionálních odstínů bezpočet. Poetika desky je velmi specifická, snadno se může stát, že posluchač v ní spatří prostě jen dívku, která bezcílně bloudí, v prstech převaluje napůl uschlou větvičku (další jemná metafora životního cyklu) a něco si pro sebe mumlá. Hudba je to prazvláštní a potřebuje se potkat s náležitým rozpoložením. Má ale něco do sebe.
» ostatní recenze alba Harvey, PJ - I Inside The Old Year Dying
» popis a diskografie skupiny Harvey, PJ
Lynyrd Skynyrd / Edge of Forever (1999)
Vźdycky jsem si přál, aby Skynyrdi nahráli ještě jedno heavy metalové a jedno blues rockové album.
To první se mi splnilo v roce 1999, když se kapela spojila s osmdesátkovým producentským veteránem Ronem Nevisonem a stvořila tenhle hutný monument. To druhé se mi asi už nevyplní. I tak díky, hoši (a děvčata). "Workin'", "Preacher Man", "Mean Streets", "Through It All" a "Money Back Guarantee" jsou opravdové parádičky. Slabá místa aby tu jeden pohledal.
» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Edge of Forever
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd