Naposledy přidané recenze
Collegium Musicum / Konvergencie & LP Collegium Musicum (Supraphon 1970), SP Hommage a J.S.Bach * Ulica plná plášťov do dažďa (1992)
| 04.01.2024 | Collegium Musicum a jeho prvé nahrávky
V 90. rokoch minulého storočia začali konečne vychádzať aj cédečka našich vzácnych rockových klenotov, pravda, často nie v klenotniciach, skôr šupácky zabalené v mastnom novinovom papieri pod rukou z Miletičky. Ale aspoň boli. Jedným z takýchto kúskov bol zvláštny dvojdiskový výber Collegium Musicum – Konvergencie.
Pred rokmi som sa zaprisahal, že nebudem písať o našej muzike. Nie, že by sa mi nechcelo, ale pokiaľ si myslíte, že diskusie pod Matovičovými statusmi sú divoké a hnusné, tak ste nevideli reakcie fanúšikov a pamätníkov československej hudobnej scény, keď im niekto náhodou napíše aj iný ako zbožšťujúci príspevok k ich srdcovej muzike. Nakoľko mám rád rockovú hudbu, naša proveniencia je na svetové klenoty nesmierne skúpa (vývoj za Železnou oponou tomu pomohol, ale aj tak si myslím, že nie sme rockovým národom, jedno, aké politické zriadenie nám vládne). Často sa naši interpreti snažili niečo vydať aj za cenu nesmiernych obetí a cenzúrnych zásahov, a preto napríklad Mišík alebo Prokop nahrávali v 80. rokoch diela na nerozoznanie od rádiových hrôz. Ale vysloviť sa to nesmie. Rezignoval som, nemám chuť vysvetľovať dookola, že môj pohľad na muziku nie je univerzálna pravda, ale čisto osobný pocit a vzťah k rockovej hudbe a kompromisy ako poslucháč nerobím, pokiaľ vyslovene nechcem.
Osobné invektívy ma nemôžu uraziť, na to je internet natoľko odľudštené médium, že citovo sa viazať na to, čo sa v ňom deje, nehodlám. Zábavnejšie sú útoky na vek – nezažil si, nemôžeš posúdiť – hudú borci, ktorí následne „s prehľadom“ posudzujú klasiku spred niekoľkých storočí. Ako, neberiem im to, nech sa každý vyjadruje, ako to cíti. Nemienim moju snahu o vysvetlenie môjho postoja zmeniť na očierňovanie iných hudobných priaznivcov. Len chcem, aby čitateľ týchto riadkov porozumel, prečo sa mi nechce rozpútavať vášne na nete tým, že vnímam našu hudbu inak ako mnohí iní.
Našťastie, existuje výnimka, pri ktorej polemiky prakticky nehrozia. Collegium Musicum, Varga, Frešo a Hájek. Kapelu som prvýkrát počul z dvojdiskovej kompilácie Konvergencie & LP Collegium Musicum (Supraphone 1970), SP Hommage a J.S.Bach * Ulica plná plášťov do dažďa, ktorú som si niekedy v polovici 90. rokov od niekoho požičal. Keďže som vtedy prepadol muzike Emerson, Lake & Palmer, bol som priam nadšený, že sme u nás mali kapelu, ktorá sa vyrovnala svetovej classicalrockovej produkcii. Kompilát prvého SP, debutového albumu a dvojalbumu Konvergencie som si nahral na kazetu a počúval vo walkmane, čo to dalo. Keď Pod Michalskou Bránou otvorili hudobný obchod Bonton, kúpil som si toto pomerne nedôstojné vydanie z roka 1992 (ale to sa z kusého informačného aparátu na obale alebo v booklete nedozviete). Zhodou okolností vtedy Collegium Musicum realizovalo reunion, záznam z koncertu som videl v televízii, jedenkrát som mal šťastie a videl ho aj naživo.
Samotné 2CD obsahuje, ako som už spomínal, prvé SP (1970), debut Collegium Musicum z roka 1970 a Konvergencie (1971). Pravda, zvláštne zoradené. Prvá skladba z SP otvára prvý disk, potom nasleduje debut a jedna skladba z Konvergencií. Druhý disk dokončí Konvergencie a nasleduje druhá skladba z SP. Z pohľadu muziku hltajúceho pubertiaka však šlo o absolútnu dávku extázy. Ja si dnes ani neviem predstaviť, že by som si to pustil osve, skrátka je to dva a polhodinová jazda od Hommage á J. S. Bach po Ulicu plnú plášťov do dažďa. Nič lepšie skupina nikdy nevydala. A zaujímavé je aj to, že v nej debutoval mladý gitarista František Griglák, ktorý mal zaplniť medzeru v oblasti svetového fusion so svojou skupinou Fermáta. Skrátka, baví ma muzika, teší ma, že výnimoční muzikanti dostáli nárokom kladeným na superskupiny.
Svetových formácií sme v Československej socialistickej republike mali minimum, ale Collegium Musicum k nim patrilo a ja som priam patrioticky hrdý, že tomu tak je. Muzika skompilovaná na tomto vydaní je úžasná, spôsob vydávania našich perál zlým, nevhodným alebo nedôstojným spôsobom korunuje vzťah nášho národa ku svojej kultúre. Kto by sa čudoval, že v Pláne obnovy sme hádam jedinou krajinou Európskej únie, ktorá sa na ňu zvysoka vykašľala?
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Konvergencie & LP Collegium Musicum (Supraphon 1970), SP Hommage a J.S.Bach * Ulica plná plášťov do dažďa
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
Rose Tattoo / Rose Tattoo (1978)
SMRT, VĚZENÍ NEBO ROCK 'N' ROLL. To je název mé oblíbené glam metalové hymny v podání bývalého zpěváka kultovních glam punkerů Hanoi Rocks. V tomhle případě se však nebudu zabývat ani Michaelem Monroem, ani glam metalem, protože záležitost, které se chci věnovat, vznikla ještě o celých deset let dříve v daleké Austrálii.
Ta byla už v 70. letech líhní mnoha hard rockových a heavy metalových kapel z nichž se nejvíce proslavila úderná parta s názvem AC/DC. O té alespoň jednou v životě slyšel asi každý, aniž by přitom někdy zakopl o výraz hard rock.
AC/DC jsou i mými obrovskými oblíbenci. Ze sedmdesátkových tvrdě rockových part země klokanů mám však ještě dva další velké favority. Konkrétně The Angels, kteří (zatím) ani nejsou na Rockboardu a pak kapelu, o které bude nyní řeč.
Tu, na níž výše uvedený slogan o volbách dětí ulice sedí jako ulitý.
Je rok 1978 a právě vychází album, které jsem neváhal vybrat mezi 25 těch, jež formovaly můj hudební vkus. Původně se jmenovalo stejně jako kapela, která ho nahrála, později vyšlo také pod názvem Rock 'n' Roll Outlaw, případně Outlaws.
Ale klidně se mohlo jmenovat třeba Jailhouse Rock.
Představme si nejdříve trochu partu, která tento pro mě (a jistě i pro mnoho jiných) nezpochybitelný klenot nahrála.
Rose Tatto byli založeni v roce 1976 v Sydney. Stylově nejsou nepodobní AC/DC; písně Rose Tattoo jsou však obvykle o poznání rychlejší. Obsahují prvky punk rocku a oi, které kapela suverénně mísí s nepřeslechnutelnými vlivy blues a southern rocku. Tyto styly evokují zejména hojně využívané slide kytary.
Zvláště v počátcích jsou texty skupiny výrazně mačistické a sexistické. Oslavují drsné chlapíky, psance, hospodské rváče, rebely, pouliční gangy, apod. Ženy jsou v nich pouze objekty, sloužící k jedinému účelu. A toho se lze (alespoň dle textů Rose Tattoo) domoci pouze nasílím, lstí nebo penězi. Největším tématem (a zároveň jedinou možnou láskou, posedlostí a také lékem na všechno) je samozřejmě rock 'n' roll. Ten je pro kapelu ostatně dodnes tématicky naprosto dominantní.
Členové Rose Tattoo krom tvrdé muziky a nekompromisních, i na svou dobu kontroverzních textů, prosluli také specifickou imagí. Většina členů nosila na sedmdesátky extrémně krátké sestřihy a zpěvákova hlava o vlasech snad ani nikdy neslyšela.
O oblíbenosti kapely mezi skinheady (mimochodem, prvních několik alb vydal před několika lety v reedicích label Captain Oi!) a o aktivitách frontmana Angryho Andersona v různých protimuslimských organizacích, se toho ostatně na internetu napsalo už docela dost.
Ještě výraznějším vizuálním prvkem, odlišujícím Tatts (jak skupině říkají jejich fanoušci) od ostatních skupin, je barevné tetování, které pokrývá většinu těla každého z nich. Dnes už by se nad něčím takovým nikdo nepozastavil - my však mluvíme o druhé polovině sedmdesátek. Tedy o době deset let předtím než se první nesmělá tetování začala mezi rockery pomalu dostávat do módy. Podle textu písně "Scarred for Life", si zpěvák Angry nechal udělat svou první kérku už v šestnácti (tedy v roce 1963).
O tom, že Rose Tattoo si na drsňáky jenom nehrají, svědčí mimo výše uvedeného i fakt, že většina muzikantů si zamlada prošla členstvím v kdejakém pouličním gangu, řádícím na perifériích Sydney. Mnozí z nich mají zkušenosti i s pobytem za mřížemi.
Rose Tattoo však nejsou nějakou okrajovou kapelou, uznávanou skupinkou extrémistů, nebo kultem pro pár vyznavačů obskurností. Přes všechny kontroverze se Tatts podařilo už v 70. letech probojovat se z hospod a malých klubů mezi nejpopulárnější kapely v Austrálii a počátkem 80. let začali dobývat i Evropu. Singl "Rock 'n' Roll Outlaw" se v roce 1981 dostal na druhé místo ve Francii, páté místo v Německu a šedesáté v Anglii. První dvě dlouhohrající desky pak ve stejném roce obsadily nejvyšší příčku britského heavy metalového žebříčku a Rose Tattoo vystoupili na legendárním festivalu v Readingu. Po koncertě v klubu Marquee byli tiskem vyhlášeni za nejhlasitější kapelu, která tam kdy hrála od časů Led Zeppelin.
V roce 1982 už Tatts dobývají Ameriku jako předkapela Aerosmith a ZZ Top a slaví mezinárodní úspěch se singlem "We Can't Be Beaten".
Dnes jsou považováni za druhou nejúspěšnější australskou hard rockovou skupinu po AC/DC a významný rockový historik Ian McFarlane je označil za jednu z nejuctívanějších kapel všech dob.
Myslím, že tyto informace pro uvedení do problematiky postačí - podrobnosti si nechám pro případnou biografii kapely. A teď už pojďme vstoupit do jedinečné, nekompromisní a nenapodobitelně syrové atmosféry jejich debutového alba. Periferie Sydney.
Gangy v ulicích.
Souboje na pěsti, nože i pistole.
Ženy, dobré jen na jednu věc (a mnohdy ani to ne).
Chlast a drogy. Jizvy. Holé lebky. Tetování.
A především rock 'n' roll:
Hard rock jako AC/DC. Heavy metal jako Motörhead. Punk jako Sex Pistols.
A všudypřítomná jižanská slide kytara.
To všechno jsou Rose Tattoo v letech 1977 – 1982 od prvního singlu až po třetí album Scarred for Life. A ze všeho nejvýrazněji je tohle všechno cítit na jejich debutu.
Tady ho máme, song za songem:
ROCK 'N' ROLL OUTLAW
Přímočará, na slide kytarových vlnách rychle proplouvající, jasná a jednoduchá hard rocková pecka o tom, že zpěvák Angry Anderson (jehož vokální projev se asi nejvíce blíží hodně nasranému Bonu Scottovi), nepotřebuje nikoho, kdo by mu říkal co má dělat, dokonce ani ženu, a že si úplně vystačí s rock and rollovou kapelou a místem, kde by mohl hrát. Jak už bylo řečeno, jde o největší singlový hit kapely.
NICE BOYS (DON'T PLAY ROCK 'N' ROLL)
Zatímco předchozí skladba byla v repertoáru Tatts nejúspěšnější, tato je dnes asi nejznámější. V roce 1986 ji totiž na své první EP Live Like a Suicide nahráli Guns N' Roses. Proč si mladí výtržníci vybrali zrovna ji, je nabíledni. Text o naivní šestnáctce, která dorazila do města, aby se stala součástí tamní rockové scény a skončila znásilněná a zdrogovaná v špinavém pokoji, protože "hodní hoši nehrajou rock and roll", si nebere servítky. Pro dívku nikdo nepláče. Ani Angry. Ten pouze zdůrazní, že on taky nikdy nebyl hodný hoch.
Zvláště půvabná je pasáž popisující ulice města: "Leží tam odpadky, chráněné miliónem much. Ubytovali se v nich švábi tak velcí, že mají kosti."
Píseň pádí vpřed ve zběsilém tempu, jež bude charakteristické zvláště pro druhé album Assault and Battery (Přepadení a ublížení na zdraví). THE
BUTCHER AND FAST EDDY
Třetí skladba desky ukončuje trilogii písní Rose Tattoo s přívlastky. Zatímco o úvodním songu můžeme hovořit jako o jejich nejúspěšnějším a o tom následujícím zase jako o nejznámějším, pak v případě Řezníka a Rychlého Edy jde o skladbu nejdrsnější.
Hutné, pomalu avšak neúprosně se valící, zatěžkané blues, kořeněné razantním rifem, vypráví příběh dvou nepřátelských gangů, jejichž vůdcové si to rozdají na nože v tmavé uličce za jedné větrné sobotní noci.
Atmosféra songu je nesmírně sugestivní a Angry odzpívá celou story rozvážným tempem zkušeného hospodského vypravěče, který má cit pro detail a načasování.
Na začátku jsou rozdány karty (rivalské pouliční gangy na dvou stranách řeky) a pak jsou popsáni hlavní představitelé (zlý Eddy, nutící šlapat chodník i svou patnáctiletou sestru a tvrdý, ale férový Butcher s reputací nebojácného bojovníka).
Je možné, že vám při poslechu bude běhat mráz po těle a budete ten příběh, umocněný skvěle padnoucím hudebním doprovodem, proźívat stejně jako ho pokaždé prožívám já.
A jak dopadl ten slavný souboj a koho že to v chladném ránu našli s jeho vlastním nožem zaraženým hluboko v hrudi?
To si nechám pro sebe. Buď vám to řeknou děcka, která si o tom dle Angryho slov ještě dnes vyprávějí v postranních uličkách a parcích, nebo si poslechnete celou tuhle parádní záležitost přímo v osobitém podání Rose Tattoo.
Prozradím jen tolik, že jde nejen o jeden z absolutních vrcholů jejich debutu, ale celého repetoáru kapely vůbec.
ONE OF THE BOYS
Napínací úvod v podobě několikrát zopakovaného krátkého rifu a pak už rázně najede rychlé, houpavé boogie o tom jak je fajn vykašlat se na školu a budovat si v ulicích pověst tvrďáka. Protože přece "zlé holky chtějí zlé kluky a ty hodné je chtějí taky".
Fajn standard, který nezklame a připraví posluchače na další divokou jízdu. REMEDY
Nekompromisní, rychlý a skvostně sekanými rify prošpikovaný nářez o tom, že rock 'n' roll je lékem úplně na všechno.
Energie, která z téhle pecky sálá, je přímo fantastická. Energie, která z téhle pecky sálá, je přímo fantastická. Kytary divoce sólují a Andersonův vokál se zařezává hluboko do rockerského srdce. Ten chlapík, Angry, věru nemá svou přezdívku jen tak pro nic za nic. Tohle je další vrchol alba a zároveň skvostný závěr první strany vinylové desky.
BAD BOY FOR LOVE
Otvírákem druhé strany je debutový singl z roku 1977. Jedná se boogie, hrkané spíše ve středním tempu a podkreslené pro Tatts tak typickou slide kytarou Peta Westa. Text je tentokrát zajímavější než muzika (většinou bývají tyhle složky u raných písní kapely výživné zhruba stejně). Angry jej jako obvykle podává v první osobě (což je v pořádku, protože tomuhle holohlavému rváči to prostě věříte).
Je to o chlápkovi, který po opilecké výtržnosti, kdy se porve s půlkou města, stráví třicet dnů v okresní věznici, aby se po propuštění stavil za svou milou a našel ji v posteli s jiným. Příběh končí dvojnásobnou vraždou ("I shot 'em both") a hlavním antihrdinou na útěku před tisícem policistů ve zbrani. Z původních třiceti dnů ve vězení je rázem třicet let a vypravěč v refrénu shledává, že není zrovna ideálním typem pro lásku.
T.V.
Rychlá dvouminutovka, u níž by jeden podle textu předpokládal, že v ní zpěvák spílá své milé. Ale název skladby uvádí vše na pravou míru.
STUCK ON YOU
Balada a Rose Tattoo? To snad ani nejde dohromady, řeknete si po všech těch předchozích nářezech. Tady nám hoši ale jednu předkládají. A je obzvláště tklivá. Postavená je hlavně na Wellsově slide kytaře a nebyli by to naši zlobiví chlapci, aby to celé nebylo o úchylovi, lákajícímu školačku na společné sledování barevné televize.
Jen tak mimochodem pak v písni zemře jeden papoušek (hlady) a jedna akvarijní rybka jménem Sam (chlápek ji zlikviduje, když se pokouší ohřát vodu v akváriu, aby Samovi nebyla zima).
Jak dopadne ona nebohá školačka, kolem níž se to celé točí, není úplně jasné. Jisté je jen to, že týpek se na ni dle refrénu přilepí jako tetovaná růže (Rose Tattoo).
Přeberte si to jak chcete; pro mě osobně jde o další z vrcholů téhle desky. TRAMP
Po "T.V." další krátká vypalovačka (tentokrát trvající dvě a půl minuty) o tom, jaké to je, když se chlap zamiluje do... ehm, sexuální pracovnice.
ASTRA WALLY
To nejlepší na konec? Tak nějak. Anebo přesně tak. Šestiminutový opus magnum, odehraný v tom nejzběsilejším možném tempu, graduje v průběhu do totálního rock and rollového inferna a předvádí všem, o čem že ti Rose Tattoo vlastně jsou. Tedy o nespoutané, živočišné a v tomto případě doslova animální energii. A také o tom nejurputnějším hard rockovém nasazení.
Střemhlavou kytarovou smršť spolehlivě umocňuje Angryho suverénní projev. Když někdy v polovině opakuje svoje „thing! thing! thing!“ má vás už jednoznačně omotané kolem prstu. Samozřejmě pouze v případě, že vašim uším lahodí vokál přibližně o síle a razanci motorové pily.
A co nebo kdo je Astra Wally?
Angryho kocour, který byl dle textu ještě větším rváčem než jeho páníček. SNOW QUEEN
Předchozím songem končí původní LP, ale mnoho pozdějších reedicí pokračuje bonusovými skladbami jako je např. právě tahle. Původně vyšla v roce 1977 na B-straně prvního singlu kapely a já osobně bych tuhle parádićku klidně zařadil i na jejich debutové LP. Až tak je dobrá.
A že tahle sněhová královna bude mít jen máloco společného s Disneym, a mnohem více s jistými návykovými látkami, asi netřeba zdůrazňovat.
RELEASE LEGALISE
Na rozdíl od "Snow Queen", tahle rarita, nahraná a vydaná v roce 1980 na singlu podporujícím aktivity za legalizaci marihuany v Austrálii, se na žádné oficiální reedici alba nenachází. Nenajdete ji ani na žádné kompilaci Tatts. Tohle syrové reaggae, na hony čpící undergroundem, je z poněkud jiného soudku než jsme u kapely zvyklí. Chutná ovšem stejně dobře jako jiné produkty Rose Tattoo z té doby. Na CD vyšlo v roce 2005 jako bonus k vydání jediného alba Angryho předchozí kapely Buster Brown (Something to Say, 1974).
Poslední dvě písně zde uvádím především proto, že obě zdobí coby bonusy vydání tohoto alba na mé vlastní značce Apache Records a také proto, že je mám hodně rád. Jako přídavek k tomu, co nám servíruje první verze debutu, mi připadají ideální.
V 70. letech, kdy první LP Tatts spatřilo světlo světa, se o něm mimo Austrálii dozvěděl jen málokdo. Nakonec se ale přece jen dostalo k těm správným lidem a ti později (v letech 1980 a 1981) prosadili jeho vydání v Evropě. Mnozí z objevitelů Rose Tattoo je považovali doslova za revoluci.
“Není to punk rock, není to běžný heavy metal, ani to nekopíruje AC/DC, i když je to podobná frajeřina,” říká jeden z nich, Derek Oliver, autor sleeve note k remasterovanému vydání z roku 2004.
“Smíchejte ty nejnebezpečnější momenty v muzice Sex Pistols, Vibrators, Damned a Ramones s hřmícím soundem, který AC/DC odsouvá do pozice maníků, co si zapomněli zapojit kytary do zesilovačů. K tomu připočítejte image a texty, které se pohybují na hranicich, kam se předtím ještě žádný rocker neodvážil a získáte přibližnou představu o čem to vlastně je,” píše (zhruba) Derek Oliver.
Všechno, co se u nás o Rose Tattoo napsalo za komunistů, byla krátká zprávička Jaromíra Tůmy buď v Echu Mladého světa a nebo v Melodii (teď si nejsem jistý, ale myslím, že to první je správně) o tom, že skupina chystá čtvrté album a že snad na něm mají použít dudy nebo tak něco. Těchhle asi deset slov z roku 1983 nebo 1984 bylo vše, co jsme se o Tatts mohli z tuzemského tisku dozvědět. Jejich hudbu si pak mohla většina z nás leda tak představovat.
Poláci byli, co se týče přístupu ke kultuře, mnohem liberálnější, a tak jsem v polském oddělení naší veřejné knihovny mohl v jistém časopise pro mladé dokonce spatřit fotku kapely.
Byl to jeden z největších šoků, jaké jsem při pohledu na image nějaké skupiny utrpěl.
Z dnešního pohledu, kdy je potetovaná kdejaká bába v tramvaji, je to asi nepochopitelné, ale v té době jediné tetování, které jsem na někom kdy viděl, byla maximálně tak malá neumělá kotva na něčím zápěstí. To, co jsem spatřil na kůži členů Rose Tattoo mnou otřáslo až do hloubi duše.
No jo. Časy se mění a dnes už asi nikoho neohromí ani ilustrování muži z Austrálie, ani jejich muzika.
Na image kapely jsem si za ty věky už dávno zvykl a co se týče její muziky, ohromuje mě spolehlivě pořád.
Jasně, od čtvrté desky nahoru už to nikdy nebylo ono - ostatně už na té třetí zůstal v kapele z původní sestavy jen Angry (z debutu pak on a basák Geordie Leach). Ale tak už to někdy bývá.
Ne všem je dáno dostat se až na samotný Olymp.
Přestože na něm Rose Tattoo nikdy nestanuli, jejich místo mezi kultovními favority přelomu 70. a 80. let jim už nikdo nikdy neodpáře. Tahle deska (a minimálně ještě dvě následující) vám myslím dostatečně osvětlí proč.
» ostatní recenze alba Rose Tattoo - Rose Tattoo
» popis a diskografie skupiny Rose Tattoo
Kiss / Alive II (1977)
| 31.12.2023 | Druhý koncertný dvojalbum Kiss s priliehavým názvom Alive II vyšiel v roku 1977, ale ku mne sa dostal až v tomto miléniu.
Ako som spomínal pri Alive!, oba albumy som si kúpil naraz a v podstate som sa ich aj snažil napočúvať. Veľmi rýchlo som však Alive II opustil a v podstate sa k nemu nevraciam. Dnes som urobil výnimku.
Nekomplikovaný rock v príjemne zahuhlanom koncertnom zvuku má svoje klady. Nechýbajú hitovky (Detroit Rock City, Shout It Loud Out) a ani svižné hulákačky (King Of The Night Time World, Makin’ Love, Shot Me, I Stole Your Love). Samozrejmosťou je hromada glamových kúskov (Ladies Room, Calling Dr. Love, Tomorrow And Tonight, God Of Thunder, I Want You) a v nej podmnožina prostých rockových skladieb bez akejkoľvek ambície, ak nepočítam zábavu (Love Gun, Christine Sixteen). A o tú ide predovšetkým. Vypustiť paru, vytriasť si hlavu Iste, sú tu aj hrozné úlisné skladby (napríklad pokus skrížiť Roda Stewarta s južanským rockom – Hard Luck Woman, ktorý znie ako povestné – čo ste si priali a čo ste dostali z Wishu), ktoré by som nepustil ani svojmu najväčšiemu nepriateľovi, ale nie je ich našťastie veľa (všakže, Beth).
Celkovo tu máme tri strany platní plné sviežeho rocku v koncertnom nasadení a štvrtú, štúdiovú stranu. Tá je čajová a oproti živým skladbám pôsobí ako obeť moru v poslednom štádiu, ktoré predstavuje záverečný umieračik v podobe slizkého vtieravého hitu Any Way You Want It. Nezachráni to ani hardrocková paráda Larger Than Life.
Kebyže ide iba o živák, je možné, že by som váhal aj nad štyrmi hviezdami v hodnotení na miestnej škále. Ale takto ide iba o dobrý album. Horší ako prvý Alive!, spolu však tvoria viac ako funkčný best of zo 70. rokov, keďže koncertný playlist Alive II je striktne obmedzený na tri albumy: Destroyer (1976), Rock And Roll Over (1976) a Love Gun (1977). Od Kiss je to maximum, čo som ochotný počúvať.
» ostatní recenze alba Kiss - Alive II
» popis a diskografie skupiny Kiss
Kiss / Creatures of the Night (1982)
Tímto album začíná třetí období KISS.
To první a zároveň nejslavnější bych vymezil únorem 1974, kdy vyšel jejich eponymní debut a zářím 1978, kdy byla v jeden den hromadně vydána sólová alba všech čtyř členů kapely. Během tohoto časového úseku, trvajícího čtyři roky a devět měsíců, si kapela stihla postupně vydobít kultovní status, nahrát spoustu klasických fláků (namátkou "Strutter", "Rock and Roll All Nite", "Detroit Rock City", "God of Thunder", "Love Gun" nebo "I Stole Your Love", s baladou "Beth" proniknout do singlového Top 10 US Billboardu, vydat šest studiových desek, z nichž polovina byla minimálně platinová, a dát světu ceněná koncertní dvojalba Alive! a Alive II.
Na konci tohoto období už byla čtveřice maskovaných rockových superhrdinů velkou kapelou, která vyprodávala s ohromnou pódiovou show plnou efektů největší americké stadióny. Jejich fan klub KISS Army byl jednou z nejpočetnějších fanouškovských základen na světě. KISS měli dokonce svůj vlastní marvelovský comics a celovečerní film. Obchod s přidruženým merchandisingem fungoval skvěle a v různých anketách byla tahle newyorská čtveřice pravidelně volena nejen nejlepší rockovou skupinou Ameriky, ale často i celého světa.
Comicsová monstra, obluzena popularitou, však nakonec přecenila své síly i možnosti. Hromadné vydání solových alb všech členů pod sjednocující hlavičkou KISS zaznamenalo i přes masivní reklamní kampaň první velký komerční neúspěch od průlomu s albem Alive! v září 1975. Přesně tři roky poté, co se kapele podařilo prorazit do první rockové ligy, přišel bod zlomu, po němž následovala nezastavitelná cesta dolů.
A tak přichází druhá fáze kariéry KISS.
Období 1979 – 1981 je ve znamení experimentů. Kapela zkouší co se dá, aby znovu zaujala publikum. Přichází album ovlivněné stylem disco (1979), popové album (1980), ba dokonce i koncepční art rockové album (1981).
Během této fáze postupně opustila kapelu polovina členů původní a nejslavnější sestavy. Bubeník Peter Criss, mj. spoluautor nejúspěšnější písně kapely ("Beth"), je sice ještě v roce 1980 oficiálním členem KISS, ve skutečnosti však už rok předtím na albu Dynasty hraje pouze v jediné písni. Zbytek desky a celé následujíci album (Unmasked) nabubnoval vyhledávaný studiový hráč Anton Fig.
V létě 1980 nahrazuje Crisse do té doby zcela neznámý třicátník Eric Carr, který konkurs na bubeníka KISS bral jako svou poslední šanci prosadit se v hudebním byznysu.
Kytara Ace Frehleyho se naposledy objevuje na koncepční desce The Elder (1981) a i když Spacemana, jak zní Aceova přezdívka, vidíme ještě na obalech kompilace Killer a desáté studiovky Creatures of the Night (obě 1982), na nových písních už ho zastupují najatí kytaristé. Konkrétně např. Bob Kulick, který hrál s Lou Reedem, Meat Loafem nebo Dianou Ross, dále z různých fusion projektů známý Robben Ford (pozdější spolupracovník Milese Davise), Steven Farris z kapely Mr. Mister a konečně Vinnie Vincent, který v roce 1982 Frehleyho v oficiální sestavě KISS nahradil.
To už jsme na začátku třetího, celou jednu dekádu trvajícího období, v němž se kapela prezentuje coby moderní glam metalová akvizice pro 80. léta. V následujících deseti letech nahráli KISS sedm studiových alb, díky nimž se jim podařilo částečně získat zpět ztracenou reputaci a udržet se když ne v první, tak alespoň někde na špici pomyslné druhé hard rockové ligy.
Obrodný proces byl spuštěn v roce 1982, kdy na tom byli KISS snad nejhůře za svou dosavadní kariéru a prakticky začínali od píky. Tento nový začátek symbolizovalo o rok později zejména jejich kompletní odmaskování.
Vzhledem k tomu, že dle některých kritiků stála popularita skupiny pouze na kostýmech, tento krok se může jevit jako značně riskantní. Dokonce by mohl být označen za uměleckou sebevraždu. KISS však prohlásili, že chtějí k fanouškům mluvit hlavně svou muzikou a dokázat, že i bez masek mají pořád co nabídnout.
Bez makeupu to pak vydrželi celých dvanáct let.
Už kompilace Killers v červnu 1982 naznačila ve čtyřech nových skladbách návrat k tvrdšímu zvuku, což v říjnu téhož roku plně stvrdilo nové dlouhohrající album.
Creatures of the Night bylo do té doby nejmetalovějším albem KISS vůbec.
Ve své době však překvapivě neuspělo.
Tehdy už jsem byl velkým fanouškem této comicsově rockové úderky a pamatuju si jako dnes, jak sedím v lavici deváté třídy, prohlížím si jakýsi populární magazín západní provenience (možná Bravo?), kde zahlédnu někde v dolním rohu malou noticku ohledně vydání tohoto LP. Po následném pátraní mezi spolužáky zjišťuju, že Creatures of the Night nikdo nemá a že KISS jsou údajně odepsaná veličina. Stejný názor měla asi spousta dalších lidí, protože trvalo dlouhých deset let než jsem to album konečně sehnal a poslechl si ho.
Dnes už je všeobecný pohled na Creatures of the Night úplně jiný a album to později dokonce dotáhlo v prodejích až na platinu. Ale tenkrát v roce 1982 po něm moc psů neštěklo.
Svou starou recenzi jsem před patnácti lety uvedl těmito slovy: „Tvorové noci - jak příhodný název pro desku Kiss“.
A pokračoval jsem zhruba v tomto duchu:
"Společným znakem většiny skladeb je plný, kovově hutný zvuk a mírná ponurost. V minulosti (a blízké budoucnosti) pro sound kapely tak důležitá melodie tu jde kupodivu stranou, a ke slovu se výrazněji dostává jen občas (např. v typicky osmdesátkové metalovce "Danger").
Důležitým faktorem pro nový zvuk kapely je sólová kytara talentovaného Vinnieho Vincenta, který je v této chvíli už vlastně členem kapely, i když ještě ne oficiálním."
Vinnie (vlastním jménem Vincent Cusano) hraje na desce v šesti z devíti skladeb a jako spoluator je podepsán pod třemi z nich. Dlužno podotknout, že k nim patří i největší hit alba "I Love It Loud", k němuž byl natočen působivý, lehce horrorový videoklip, tak typický pro ranou MTV éru.
"I Love It Loud" je v podstatě hymnou znovozruzené kapely - spojovacím článkem mezi starými sedmdesátkovými KISS a jejich novou 80's podobou.
Je důležité, že ji zpívá zrovna Gene "The Demon" Simmons. Jeho projev dodává správný důraz jak podmanivé hymničnosti, tak i určité béčkové hrůznosti celého songu. Ta je pak ještě podtržena zmíněným videoklipem.
"I Love It Loud" je totální KISS-klasika, přesvědčivá jak v úderných heavy verzích, tak v chytlavém refrénu. A nebýt Vinnieho, kdo ví, zda by vůbec kdy vznikla.
Že je podíl Vincenta Cusana na restartu kariéry KISS obrovský, o tom myslím není sporu. Byla to ta správná ingredience, kterou tehdy skupina potřebovala jako sůl. Pozdější Vinnieho snaha vystoupit v rámci KISS za každou cenu do popředí je pochopitelná, stejně jako reakce vůdčí dvojice Stanley & Simmons, kterou byl Vincentův vyhazov. Jejich politika je ostatně úplně stejná jako politika jiné slavné dvojice, Jagger & Richards: Buď se zařadíš a nebo půjdeš, protože tady to vedeme my.
Je až s podivem, že Cusano, který byl v podstatě hlavním autorem na následujícím (už odmaskovaném a konečně i úspěšném) vpravdě comebackovém albu Lick It Up, pak se svou kapelou Vinnie Vincent Invasion nepředvedl v rámci glam metalu nic moc úžasného. (Možná, že v tomto bodu nebudou někteří sdílet můj názor, ale pokud by se hledala skupina hodná titulu "nejhorší známá glam metalová kapela 80. let", můj tip by byl jasný. I když takoví Slaughter… Ale ti měli alespoň moc pěkný obal první desky. No nic, tak pojďme dál.)
Krom té Vinnieho (a Geneovy) pecky, které jsem se zde již věnoval myslím dostatečně, jsou hlavními taháky alba např. titulní podmanivě klusavá vypalovačka, okamžitě navozující tu správnou heavy rockovou atmosféru. Hned v úvodu posluchačům jasně sděluje, že znovuzrození KISS pojedou zase pěkně postaru a možná s ještě větší razancí než kdy dřív.
Přibližně totéž, jen v lehkých modifikacích nabízí svižné palby jako "Killer" nebo "Danger".
Vysoce vyčnívá také osudová - tak trochu Kiss meet Zeppelin - balada "I Still Love You", zdobená sólovou kytarou Robbena Forda. Není bez zajímavosti, že basu v této skladbě namísto Gene Simmonse obstaral bubeník Eric Carr. Gene pro změnu zaskočil s doprovodnou kytarou za Paula Stanleyho ve své typicky simmonsovsky úderné pecce "War Machine", jež se stala kultovním favoritem alba.
Fanoušky kapely Bachman-Turner Overdrive možná zaujme, že na albu se nachází coververze skladby "Rock and Roll Hell", kterou Bachmani nahráli na své o tři roky starši album Rock n' Roll Nights. Jejím autorem je kanadský hitmaker a producent Jim Vallance, který v 80. letech spolupracoval nejen s KISS, ale později také s Aerosmith, Alice Cooperem a spoustou dalších, původně sedmdesátkových hvězd. Verze KISS je textově řádně překopaná a silně přitvrzená. Krom Simmonse se na její nové úpravě podílel také Bryan Adams, který v té době ještě netušil, že z něj o deset let později bude uznávaná pop rocková ikona a idol mnoha dívčích srdcí.
Abych tedy svou první a doufejme, že zároveň ne poslední recenzi kissáckého alba na Rockboardu nějak uzavřel, dodám už jen to, že nový začátek zvládli KISS na výbornou a po zbytek 80. let se jim dařilo víceméně zdárně držet krok s tehdejší mainstreamově zaměřenou metalovou elitou. A i kdyby za nimi nebylo tak zvučné jméno a v onom (z hlediska jejich soundu) zlomovém osmdesátém druhém začali vystupovat pod pravými jmény, bez masek, třeba jako KILLERS (viz v recenzi již několikrát zmíněná, čtyřmi novinkami kořeněná kompilace ze stejného roku), rozhodně by ve svém stylovém ranku nezapadli. O tom jsem zcela přesvědčen.
Album je dnes na rozdíl od dobových reakcí vesměs chváleno a považováno za jednu z doporučených KISS-klasik.
O jeho věhlasu vypovídá i sběratelské vydání, obsahující pět CD disků s remasterovaným albem a obrovskou haldou bonusů v podobě demosnímků, alternativních i koncertních verzí skladeb, doplněné všemi novými písněmi z kompilace Killers, zde poprvé vydanými v remasterované podobě.
K tomu je přiložen plakát, tričko, barevné fotografie, samolepky, trsátka, placky, sběratelské kartičky, repliky dobových vstupenek a koncertních programů, propustka do zákulisí, fanzin, v němž je deska rozebrána skladbu po skladbě všemi čtyřmi tehdejšími členy kapely (plus producentem Michaelem Jamesem Jacksonem) a… No, je toho tam hodně a určitě jsem na něco zapomněl. Nezapomenu tedy zmínit ještě alespoň blu-ray audio disk s kompletním albem v parametrech, které zde zkopíruju, protože se v tom jakožto neaudiofilní jedinec samozřejmě houby vyznám.
Tady to je: 48kHz 24-bit Dolby Atmos / *48kHz 24-bit Dolby TrueHD 5.1 Surround / 96kHz 24-bit High-Resolution PCM Stereo.
Říká vám to něco?
A zajímá vás, zda mám tuhle šílenost s podtitulem "40th Anniversary Super Deluxe Box Set" ve své sbírce?
Prozradím vám, že ne (i když jsem si ho ještě v dobách fungujícího ulozto poctivě postahoval) a že jeho momentální cena na stránkách Bontonland.cz je rozkošných 9 999 Kč s DPH. Mají ho tam skladem v eshopu čtyři kusy.
Kdyby se mezi vámi náhodou našel nějaký můj bohatý příznivec, toužící udělat mi radost opožděným vánočním dárkem, určitě nepohrdnu. ;-)
» ostatní recenze alba Kiss - Creatures of the Night
» popis a diskografie skupiny Kiss
Blue Öyster Cult / The Essential (2012)
Približne v roku 2015 som sa natvrdo rozhodol vymeniť všetky moje napálené cédečká z hlbín histórie za originály. Bol to dlhý proces, ktorý som ešte úplne neukončil (cca 30 albumov mi chýba), pretože mnohé z tých titulov jednoducho zmizli z distribúcie a maximálne ich občas ktosi predražene ponúkne kdesi na nete. V roku 2016 (viem to presne, vediem si štatistiku prírastkov) som dospel do bodu, že chcem aj Workshop Of The Telescopes, moju milovanú výberovku, ktorej originál si vzal brat, keď sa odsťahoval zo spoločnej domácnosti. Lenže táto výberovka bola nedostupná. Namiesto nej mi bola ponúknutá ďalšia dvojdisková kompilácia – The Essential z roka 2012. Preletel som playlist a okamžite som ju zobral.
Kým sa k nej dostanem, dovoľte mi malé porovnanie týchto dvoch výberov. The Essential núka 31 skladieb (na Workshope je ich 32). Ani jedna nie je nejaká rarita alebo špeciálna singlovka (Workshop mal na svojom konte demo skladbu Workshop Of The Telescopes, rádiové vysielanie The Red And The Black a najmä najlepšiu cover verziu skladby Born To Be Wild zo singla). Obe pokrývajú všetky štúdiové a koncertné albumy od debutu po Club Ninja, ale sú tu aj odlišnosti. Deväť skladieb na Workshope nie je (a naopak z Workshopu tu nie je skladieb desať). Ale gro je zhodné a pár skladieb je na oboch, akurát z iných zdrojov (štúdiové vs koncertné verzie a pod.).
Zasa platí, že prvý disk je geniálny. Prvé tri štúdiovky a prvý živák sú skrátka tým naj, z čoho sa z tvorby skupiny dá vyberať. Druhý disk sa motá v slabnúcej a premenenej muzike orientovanej na komerčné ambície. Agents Of Fortune je ako-tak, potom to ide prudko nadol. Živáky sú tu len letmo odfajčené po jednej skladbe z každého (E.T.I. (Extraterrestrial Intelligence) a Roadhouse Blues), sú tu však dve hitovky, ktoré na Workshope neboli vôbec – Black Blade a Joan Crawford. Koncertné verzie sú iná liga, ale tak, šak dobre.
Budem sa opakovať, ale muzika Blue Öyster Cult je jedinečná. Jasné, nesadne každému, ale ani jej najväčší odporcovia za tie roky nenašli ani jednu, tobôž viacero skupín, ktoré by zneli čo i len vzdialene podobne. Má atmosféru, ktorá, ak zasiahne, napĺňa človeka túžbou prestať zaháľať a začať žiť. Čo je, ak vezmeme do úvahy jej mystickú a sci-fi orientáciu, vlastne „logické“. Načo ostať prízemným dudrošom, keď je okolo nás celý vesmír a za vagón astrálnych plání podľa vlastného výberu.
Počúvanie tohto „esenciálu“ ma bavilo, ale práve kvôli singlu Born To Be Wild, na ktorý koncertná podoba z On Your Feet Or On Your Knees nemá ani zďaleka, som napokon od brata vydrankal aj originál Workshopu. Keďže on aj tak prešiel na čisto elektronické zdroje (previedol si cédečká do počítača), ani mu veľmi nechýba, nezavadzia, nezaberá miesto. A ja som rád, že mám originál. Rovnako však počúvam aj The Essential, je to tiež vydarený výber.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - The Essential
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Gong / You (1974)
V spolku zberateľov halúzok počas čajového pikniku kdesi vo vesmíre platí nepísané pravidlo. Ak už sa tejto psychedelickej zábavke venuješ, pusti si k tomu raný Gong. Kto? Predsa ty (You)!
Canterburská scéna a Daevid Allen, to je priam synonymum. Ťažko nájsť hippiesáckejšie zoskupenie uletených hašišákov ako formáciu Gong, ktorá v prvej polovici 70. rokov uplynulého storočia vyprodukovala albumovú trilógiu Radio Gnome Invisible. Zámer nerobiť si srandu z ľudí, ale s ľuďmi, si muzikanti predstavovali tak, že psychedélii dodali absurdný príbeh, ktorí väčšina ľudí považovala za bláznivý. A menšina? Tá v tom hľadala koníka, ako to optimistické dieťa, čo pod stromčekom našlo kopu lajna.
Prvé tri diely (nepýtajte sa, gúglite) zmienenej trilógie vyšli v rozpätí rokov 1973 (Flying Teapot, Angel's Egg) a 1974 (You), vesmírny príbeh o neviditeľnom pirátskom rádiu z planéty Gong vniesol úsmevy na tvárí avantgardných priaznivcov, poslucháčsky by som si dovolil tvrdiť, že to muselo silnejšie vyznieť naživo. V podniku, kde sa všetci zúčastnení stávajú priamymi účastníkmi uleteného tripu, či už sa opájali rôznymi omamnými látkami alebo nie. A bez ohľadu na absurdné prezývky, pod ktorými tam vystupovali.
Osobne nie som práve zanietený fanúšik podobnej muziky, nuž ani Gong sa u mňa v zbierke nevyskytuje práve masovo. Povedzme si otvorene, na tých ha-ha textoch zasa toľko nie je, aby za to udeľovali Nobelovu cenu za literatúru. A preto nemilosrdne vyseknem z trilógie posledný album You, ktorý práve počúvam, a niečo o ňom napíšem.
Kapela v tých časoch prechádzala personálnymi rošádami, Allen sa držal len preto, že prikvitol skvelý gitarista Hillage, aj tak však odišiel, aby sa predsa len vrátil na nahrávanie tohto albumu. A ešte pred vydaním opäť zmizol. Skupina dokonca krátko vystupovala pod názvom Paragong. Ale poďme k hudbe.
Je to zväčša meditatívna záležitosť, od pokojných rozprávkových šumov (Thoughts For Naught), cez najazzlé uťatosti (A P.H.P.'s Advice) a psychedelické space vnemy (Magick Mother Invocation), až po blízkovýchodné ezoterické fusion (Master Builder, vrchol albumu!). Koho to baví, ten sa bude oblizovať. Koho nie, ten by sa mal albumu vyhnúť oblúkom. Osobne uprednostňujem tú časť muziky, kde sa odfiltrujú šumy a žvásty a kapela sa venuje muzicírovaniu. Posledné dve desaťminútovky sú v tomto vďačné (druhá menej). Obzvlášť Hillage ma baví. A dosť ulietavam na base, ktorá vystúpi do popredia v repetitívnom rozmachu skladby A Sprinkling Of Clouds.
Kapela Gong sa akoby lúčila s jednou etapou existencie (psycho humor) a hľadela v ústrety novej (fusion). Pre mňa prívetivejšej, a preto album You beriem s rezervou. Pokiaľ nie ste psychedelici od prirodzenia a k jazzu máte blízko ako Donald Trump k ochrane životného prostredia, odporúčam vám zvážiť, či sa tiež nezachovať rezervovane. Ale ktovie, možno vám táto nekonvenčná muzika sadne.
» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong
Gong / Gazeuse (Pierre Moerlen's Gong) (1977)
Už na albume Shamal sa niekdajšia psychedelická veličina Gong počuteľne posunula k fusion, i keď si stále uchovala istú hravú uletenosť. Daevid Allen bol fuč a kapelníkom sa stal (ako to v 70. rokoch bývalo dobrým zvykom) bubeník Pierre Moerlen. Nečudo, že čoskoro sa kapela premenovala na Pierre Moerlen’s Gong. Album Gazeuse! však vyšiel ešte pod názvom Gong na sklonku roka 1976. Pravda, v Severnej Amerike ho premenovali na Expresso.
Podobne ako Soft Machine, aj Gong prešli od experimentu a psychedélii k čistokrvnému fusion. Okrem Moerlena nezostal v zostave z bývalých členov Gongu nikto. Najväčšie eso je samozrejme anglický virtuózny gitarista Allan Holdsworth, ale ani francúzska rytmická úderka Mireille Bauer (vibrafón, marimba, perkusie), Benoît Moerlen (vibrafón), Mino Cinelu (perkusie) a Francis Moze (bezpražcová basa, gong, piano, s Gongom spolupracoval už na albume Flying Teapot) nie je na zahodenie. Pripočítajte si k tomu saxofonistu a flautistu Didiera Malherbeho a máte v podstate ideálnu fusion kapelu.
Pravda, ideálnu z pohľadu rytmiky. Už úvodná kompozícia Expresso zvoní, zurčí, rytmizuje s vervou šamana z africkej savany. A ak si do meditačnej nálady pridáte tiahle stony Holdsworthovej gitary s jeho typickým rýchlostným exhibicionizmom, dostanete priam etalón sedemdesiatkového fusion. Tvrdá, až rocková smršť Night Illusion z autorskej dielne Allana Holdswortha sa síce po chvíľke prerodí do ďalšieho meditatívneho guru, každopádne je radosť počúvať tú zvonivú perkusijnú batériu pod neustálou gitarovou lavínou. A tá basa! Moze hral s inou uletenou francúzskou veličinou – Magma – nečudo, že nezaprie chuť experimentovať.
Všetko to však bola iba predohra k perkusijnej psychedelickej nirváne Perlocations. Dvojdielna skladba má desať minút a osobne ju považujem za vrchol albumu. Asi som zaujatý, ako bubeník si v nej hoviem, veď je v nej bubenícke sólo. A aké! Ba čo viac, vibrafón je kúzelný nástroj!
Shadows Of je Holdsworthova skladba Velvet Darkness, ktorú pôvodne nahral na svoj pirátsky debut Velvet Darkness (1976). Pirátsky preto, lebo ho vydavateľ vydal bez jeho vedomia, ba dokonca napriek jeho nesúhlasu. Aj preto Holdsworth uvádza ako svoj debut až album i.o.u. z roka 1982. Nič to, skladba je to tradičnejšia, ide o „normálne“ gitarové exhibičné fusion. Na nálade je pridáva aj fešná flauta. To Esnuria je ostrá a príjemne zhrnie všetky klady tohto albumu do jedného hrnca. Opäť si človek nemôže nevšímať rytmiku! Na záver sa pokocháme tvorbou basgitaristu Mozeho, jeho skladba Mireille je charakterizovaná zmenou nálady. Je to úplne tichá a jemná meditatívna záležitosť, pri ktorej by zaspal aj Al Pacino vo filme Insomnia.
Úprimne si myslím, že album Gazeuse! by nemal chýbať v zbierke nikomu, kto to s fusion myslí vážne. Jedna zo zapatrošených perál, som rád, že som sa k nej napokon dostal.
» ostatní recenze alba Gong - Gazeuse (Pierre Moerlen's Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong
Cynic / Ascension Codes (2021)
| 26.12.2023 | První album Cynic, na němž chybí jak baskytarista Sean Malone, tak bubeník Sean Reinert. Oba jsou mrtví. Oba odešli náhle a jejich ztráta podobu alba, které autorsky vytvořil kytarista a zpěvák Paul Masvidal, do velké míry poznamenala. Pro mne byly Ascension Codes před pár měsíci prvním setkáním s tvorbou této novátorské a výjimečné skupiny. Zaujal mě obal s obrazem Martiny Hoffmann, dlouholeté životní partnerky výtvarníka Roberta Venosy, jehož tvorba zdobí předešlé desky Cynic. Hudba mi připadala stejným dílem éterická jako brutálně rozstřelená do prostoru - už jen to členění skladeb. Aniž bych o pozadí vzniku cokoli věděla, za odtažitým a chladným, strojově přesným provedením jsem vnímala velkou bolest, naléhavé volání.
Sean Reinert se rozhodl skupinu opustit krátce po vydání alba Kindly Bent To Free Us (2014) během turné k jeho podpoře. Bez konzultace s dlouholetými spoluhráči a kamarády (kořeny Cynic sahají do počátku 90. let) oznámil svůj odchod v médiích se zdůvodněním, že mu existence skupiny připadá neudržitelná, i čistě z hlediska obživy, a důsledky této situace jsou pro něj nezdravé. Sám to považoval za konec celé kapely - ohledně užívání názvu se následně vedly dlouhé spory, které vyřešila až intervence majitele labelu Season Of Mist. V lednu 2018 Cynic vydali singl Humanoid s novým bubeníkem Mattem Lynchem - mělo jít o první vlaštovku z nové desky. Matt Lynch je od té doby uváděn jako řádný člen skupiny a hraje i na přítomném albu.
V lednu 2020 Sean Reinert zemřel následkem prasklé aorty. V listopadu téhož roku pak Sean Malone neunesl tíhu pandemické izolace, která násobila jeho žal po ztrátě matky, o niž v posledních týdnech jejího života pečoval, a spáchal sebevraždu. "Myslel jsem, že jsem na řadě," říká k tomu s odstupem času Paul Masvidal. "Oba byli jako moji bratři, znali jsme se odjakživa. Neuměl jsem si představit, co budu bez nich. Při nahrávání Ascension Codes jsem se úplně rozložil a zase dal dohromady. Byla to nejtěžší věc, jakou jsem kdy podstoupil." Připadalo mu nemyslitelné pracovat s jiným baskytaristou, a tak basové linky vytváří přizvaný Dave Mackay (velký milovník analogových moogů) na syntezátoru.
Cynic patří ke skupinám, které vstoupily na scénu výrazným debutem. Album Focus v roce 1993 znamenalo zjevení - spojovalo extrémní technickou zručnost s neméně extrémním hudebním výrazem. Jde o kostku bujonu, kterou Cynic na dalších (vždy vzácných) albech ne snad ředili, ale zjemňovali a přetvářeli, prolínali hutnou zemitost vzdušnějšími střihy.
Ascension Codes vedle prvotiny působí díky výraznější melodičnosti a celkově vylehčenému soundu pomalu jako relaxační nahrávka. Album se rozvíjí nesmírně organicky a plyne s velkou samozřejmostí, pořád je to ale nářez. Hudba se blíží odnikud a odevšad, obklopuje posluchače vemlouvavými tóny a zase jej opouští, majestátní a netečná. Kratší "vesmírné" mezihry jsou údajně tvořeny binaurálními léčivými frekvencemi (odtud i ty podivné názvy) a mají skýtat jisté spočinutí v dramaticky zbrázděné zvukové krajině delších skladeb.
Paul Masvidal stále pracuje s hlasovým modulátorem, a tak jeho zpěv zní také jako z velké dálky, cize a málo zúčastněně. Zřetelnější tón získá snad jen ve skladbě Aurora (pro mě jeden z vrcholů desky), když zpívá: máš v hrobě klid, a já se tady s tím musím nějak vypořádat... Nejvýraznějším nositelem emocí jsou pro mě na albu trochu nezvykle bicí, které se zjevují v hustých trsech a působí až překotně a zalykavě. Někdy mě hudba zcela míjí, zní jen jako vytříbená kulisa. Jindy cítím, jak se ke mně blíží žhnoucí koule intenzivního prožitku, dotýká se mojí ochranné atmosféry, a zase je pryč.
Tato proměnlivost a neuchopitelnost je pro mě po několika desítkách poslechů nejvýraznějším rysem Ascension Codes. Je to deska o bolesti, která přes všechno upřímné úsilí a věnovaný čas ještě neuzrála. Bloudí mezi sférami, saje cizí otisky a pozvolna se proměňuje. Paul Masvidal v bookletu zcela vážně děkuje několika druhům vesmírných entit a album uzavírá velkolepým odhmotněním Diamond Light Body. Při otázkách na budoucnost působí nejistě - vše je prý mnohem jemnější a složitější, nelze se jen tak rozhodnout a něco udělat. Pak se ale rozpovídá o animovaném filmu, kterým by hudbu rád doprovodil. Se snímkem míní objíždět divadla, koncertní sály či planetária, místo tradičního živého turné. Fanoušci tak mohou doufat, že Cynic ještě neřekli poslední slovo.
» ostatní recenze alba Cynic - Ascension Codes
» popis a diskografie skupiny Cynic
Free / Chronicles (2005)
Čo sa týka Free, nemám čo predstierať. Je to skrátka moja kapela. Koluje mi v žilách spolu s krvou a nie je možné ju zo mňa vyextrahovať.
Paul Rodgers je jedným z najlepších rockových spevákov všetkých čias. Mám jeho „freeovsky“ zachrapčaný hlas veľmi rád. Paul Kossoff bol veľmi svojský fílingový gitarista. Prakticky nikto nikdy nehral a nehrá ako on. To isté sa dá povedať o basgitaristovi Andy Fraserovi. Hrať jednoducho, ale pritom originálne, to je veľké umenie. A to isté platí aj bubeníkovi. Simon Kirke povýšil jednoduché hranie na dokonalé umenie. Aké ľahké je pri imitovaní metronómu zabiť čokoľvek zaujímavé pri hre na bicie! Andy dokázal, že keď má človek ten správny cit, na počte nôt za sekundu a pridruženej polyrytmickej matematike nezáleží. Čo je však najpodstatnejšie, všetky štyri ingrediencie sa nebijú, ale dopĺňajú. Vo výsledku dostávame jedinečný blues rock, čosi na pomedzí blues a hard rocku, čosi, čo ma chytá za srdce a ja sa neznepokojujem, naopak! Takéto šelesty vítam!
Len, aby ste vedeli, v mojej zbierke chýba päťdisková krabica Songs Of Yesterday (2000). V tých dobách na prelome milénia bola pre mňa pridrahá a orientoval som sa na iné, neznáme kapely. Boli doby, kedy by som za ňu upísal dušu ľubovoľnému pokušiteľovi, dnes som zmierený s tým, že ju nezískam. A tak skupujem aspoň rôzne výberovky, kde sa nachádzajú veci, čo sa normálne na albumoch nevyskytujú. A preto mám aj dvojdiskový výber Chronicles.
Obsahuje tradičnú zmes skladieb zo všetkých albumov kapely (tu i tam je čosi netypické, Lying In The Sunshine, Easy On My Soul), ale v podstate nič neprekvapí, je to dostatočný výber. Čo ho v mojich očiach robí neoceniteľným, je béčková singlovka Sugar For Mr. Morrison a dve koncertné skladby – Trouble On Double Time a Crossroads. Samozrejme, aj My Brother Jake v stereo verzii stojí za zmienku. Všetky štyri boli vydané v zmienenom boxe, Sugar For Mr. Morrison aj ako bonus pri niektorých reedíciách albumu Free. Obzvlášť zaujímavé je počuť klasiku od Roberta Johnsona – Crossroads – na Kossoffa netradičné sólo, verzia od Creamu mala na neho isto vplyv.
Aj preto hodnotím tento výber ako výborný.
» ostatní recenze alba Free - Chronicles
» popis a diskografie skupiny Free
Cobham, Billy / Paradox (1996)
Paradox z roku 1996 není řadové studiové album bubeníka Billyho Cobhama, jak se to mnohde prezentuje. Je to projekt tria, složeného z kytaristy Billa Blickforda /USA/, dále pak z baskytaristy Wolfganga Schmitda /Německo/ a celé trio uzavírá kdo jiný než mistr Billy Cobham /původem Panama/.
Hudba projektu Paradox je ryze instrumentální, po všech stránkách technicky zvládnutá dokonale /tím mám na mysli samotné výkony hudebníků a i všech ostatních v zázemí/. Paradox není jen o vyjímečnosti jednotlivce nebo dvou hráčů. Tohle je projekt, na kterém se prezentují všichni tři hráči, tak aby vše dokonale ladilo a nepovyšovalo se něco nad něčím. A je to studio album, takže si nemyslím, že by se někdo chtěl z tohoto tria víc vypíchnout nad ostatní. Naprosto sladěná kompozice.
Tohle je poměrně kuriózní hudba. Už rytmická sekce se prezentuje ve slušné palební síle a připravuje dominantní základ pro neobvykle znějíc elektrickou kytaru Billa Blickforda. Blickfordova kytara zní docela drsně. Jsou v ní prvky jazzu, rocku, trochu blues. Celkově bych hudbu na tomto cd zařadil do škatulky fusion. Někomu ta hudba může přijít příliš sterilní, mě to ale nevadí. Cobham jako autor má dva záseky z devíti. Song Quadrant 4 je cover z jeho debutu Spectrum /1974/ a skladba Walking in Five je novinka, která se později objeví na albu Focused /1998/. Paradox má pokračování pod názvem Paradox - The First Second. Ale o tom někdy jindy. Hodnocení : Kdysi jsem dal ****z***** dnes bych umázl půl hvězdy. Tahle hudba nemusí sednout každému. Je pro posluchače, obdivující virtuozitu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Paradox
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
A Foot In Coldwater / The Second Foot In Coldwater (1973)
Kanadská scéna z prvej polovice 70. rokov bola prekvapivo bohatá a pestrá. Čo sa týka priamočiareho prístupného hard rocku, našli by ste tu množstvo fajnových skupín (od Guess Who cez Bachman Turner Overdrive až po Sex). Priam etalónom je v tomto smere skupina A Foot In Coldwater. Dnes si pripomenieme jej druhý album The Second Food In Coldwater z roka 1973.
Na vrchole mojej zberateľskej mánie som sa o kapelu intenzívne zaujímal, ale práve tento album sa mi nepodarilo získať. Až v roku 2021 som ho našiel v regáli a odvtedy mu venujem sústredenú pozornosť.
Dvojdielna skladba Coming Is Love začína časťou Mose Into E a je to prekvapivo jemná inštrumentálna záležitosť. V podstate ide o vybrnkávanie gitary. Ale hlavná časť skladby, to je hard rock ako z partesu! Temný, tvrdý, pritom poslucháčsky vďačný. Tvrdých skladieb je tu však menej, ako by sa žiadalo (Suzy, How Much You Can Take). Album je pretkaný oddychovými melodickými kúskami, či už progresívnou country náladovkou So Long alebo baladami (Isn’t Love Unkind) In My Life a Love Is Coming. Niektoré skladby vo mne navodzujú dojem čohosi bohatého, vrstveného, priam progresívneho (Sailing Ships).
Toto je muzika, pri ktorej sa mi dobre relaxuje. A vám?
» ostatní recenze alba A Foot In Coldwater - The Second Foot In Coldwater
» popis a diskografie skupiny A Foot In Coldwater
Rolling Stones, The / Hackney Diamonds (2023)
Rolling Stones – Hackney Diamonds /2023
Polydor – 581 225-5, Rolling Stones Records – 581 225-5 CD, Album, Limited Edition, Stereo, Digipak
Nečakané sa stalo skutočnosťou, Stouni po smrti Charlieho Wattsa, vo vysokom veku ich členov, cca 80 rokov „spáchali“ ďalší radový album. A vyjadrili sa, že nekončia, pokiaľ budú žiť a vládať budú pokračovať! Tomu sa povie láska k hudbe, nakoľko ich nikto nemôže podozrievať, že ju robia pre peniaze! Album obsahuje 12 skladieb, na nahrávaní sa podieľali aj viacerí známi hudobníci, napríklad Paul McCarthney, Elton John, ich niekdajší basák Bill Wyman , v jednej skladbe si „zagágala“ aj Lady Gaga. Dve skladby si odbúchal aj dnes už nebohý Charlie Watts. Všetky piesne napísali Mick Jagger a Keith Richards, okrem prvých troch, kde prispel aj producent a hudobník Andrew Watt. Nuž, aký teda album je – nad očakávanie, výborný! Otvára ho skladba Angry. Riadne odviazaná a našťavená skladba, ako za mlada. Odpáli ju svieži rif , obsahuje pekné gitarové sóličko. V podobnom duchu sa nesie aj druhá skladba Get Close, v sóle sa však predstaví vkusný saxafón. Svoje miesto si našla aj pomalšia v štýle Angie, alebo Lady Jane Depending on You, pekná pesnička. Opäť nadupaná Bite My Head Off , skladba so skvelým nosným rifom, čo si budeme hovoriť, toto je Stouňácka parketa. Navyše sa troška odviazali gitaristi, podávajú si navzájom téma. Whole Wide World. Podobná skladba, avšak v pomalšom tempe s peknými sólami gitár, zase skvelý základný rif. Kam na ne chodia? Dreamy Skies je pomalšia, viacmenej akustická skladba, v hlavných úlohách slide gitary a nestarnúci Mick so spevom a fúkaciou harmonikou Mess It Up. Návrat k elektrikám, solídny priemer, bicie Charlie Watts Live by the Sword, bude niečo pre pamätníkov, Stouni sa zišli v starej zostave s Billyom Wymanom pri base, bicie stihol ešte nahrať Charlie Watts, za pianom Elton John. Zapadá do albumu bez problémov. Driving Me Too Hard, taký solídny priemer Stounov
Tell Me Straight. Tu sa mi trošku zdvihlo obočie. Pomalšiu skladbu spieva Keith Richards, pri všetkej úcte mi do kocepcie albumu nejak nesadol. Darmo Jagger je len jeden! Sweet Sounds of Heaven. Na toto som bol teda riadne zvedavý – Stouni a Gaga! Obavy boli zbytočné, zo spolupráce vzišla krásna bluesovka, možno najlepšia skladba na albume, krásne zaranžovaná dychová sekcia vygradovala záver albumu. No a ešte na záver pocta Muuddy Watersovi v jeho skladbe Rolling Stone Blues, zvuk nástrojov sa podarilo priblížiť tej dobe, znejú autenticky. Keď si zhrniem všetko dohromady, Rolling Stones nahrali veľmi dobrý album, plný života, šťavnatý, pohodový, až ležérny, tak ako skupina aj pôsobí na oko. Nikdy neohurovali fanúšikov virtuóznymi výkonmi, ale! Vedia napísať, nahrať, zaspievať a zaranžovať skvelú hudbu. Vymyslia skvelý rif a potom vystavajú na ňom celú skladbu. Za tie roky je ich neúrekom! Tak uvidíme, či „železné kamene“ ešte v budúcnosti niečo urobia pre potechu svojich fans P.S. Niekde som čítal, že Hackney Diamons je žargónový výraz pre vysypané sklo z rozbitého okna na ukradnutom aute, v niektorej londýnskej štvrti! Moje hodnotenie 4****
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Hackney Diamonds
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
![Rolling Stones, The - Got Live if You Want It! [US live] cover](graphx/covers/8758.jpg)
Rolling Stones, The / Got Live if You Want It! [US live] (1966)
Ještě včera, nic zlého netuše, jsem chtěl napsat stručnou recenzi tohoto živáku. Fascinovala mě zdánlivá autentičnost záznamu koncertu, s pišticími fanynkami, i výběr skladeb, které mám skoro všechny rád (snad s výjimkou Fortune Teller). Měl jsem to naposlouchané v původní mono verzi, ačkoli již v době vydání existovala i stereo verze, ale tu jsem nikdy neměl. Zvukově se mi to (krom pro mě nezvyklého mono – i staré Beatles jsem měl vždy ve stereu) vlastně líbilo – na tu dobu byly víc slyšet basy, ačkoli výšky tam byly též. Stouni měli obrovský rockový drive. Ačkoli je technicky vzato podle odborníků zvuk nahrávek ubohý, mně to nevadilo, užíval jsem si to, a dávám té nahrávce 5*. Tato v zásadě původní verze LP je též (jako jediná tam) dostupná na Spotify.
No, a dnes jsem si poslechl CD, mnou zakoupené koncem r. 2002, a nestačil jsem se divit. Stejný track list, ale pak už jako by to byla 2 různá LP. Uvědomil jsem si, že jsem si ho asi za těch 21 let vlastnictví asi nikdy nepustil. Je taky mono- (to mě asi ani nenapadlo řešit při koupi remasteru z r. 2002). Vstřebávám to a snažím se přijít na kloub tomu, proč to tak je.
Od začátku záměr natočit živák provázely obtíže a zmatky. Pouze v Británii vyšel koncertní záznam Got Live If You Want It! na EP v r. 1965. EP mělo sice stejný název, ale jiný obal, a obsahovalo 6 naprosto odlišných nahrávek (a krom jediné i zcela odlišných písní), než hodnocené LP. Producent a manažer Oldham prosadil, aby byl i v USA vydán živák. Měl to být záznam z koncertu v londýnské Royal Albert Hall. Jenže, nepovedlo se, koncert 23.9.66 byl po pár minutách přerušen, neboť na jeviště vylezly fanynky a obtěžovaly Jaggera natolik, že nešlo pokračovat. V Albert Hall se následně zakázaly koncerty pop music.
Na album se tedy použily nahrávky dalších koncertů, a sice z Městské haly v Newcastlu z 1.10.66 (zde úvodní slovo a představení kapely Long Johna Baldryho, a stopy A1, A2, B1 a B2), a z Colston Hall v Bristolu ze 7.10.66 (stopy A3, A4, B5, B6). Nicméně na všech remasterovaných vydáních od roku 2002 byla stopa A1 z Newcastlu nahrazena tou z Bristolu. Neví se, zda stopy B3 a B4 byly nahrány v rozmezí 5.-18.3.65 v londýnském divadle Regal, nebo v divadle Palace v Manchesteru, nebo v Empire Theatre v Liverpoolu. Jelikož použitelného materiálu bylo málo, byly přidány ještě 2 studiové nahrávky (jedna z Hollywoodu, druhá z Londýna – stopy A5 a A6). Na ty byly pak přidány zvuky publika, aby zapadly do alba. Navíc, některé živě nahrané stopy (A3, B4, B5, B6) prošly zvukovými úpravami v londýnských studiích. Podle Billa Wymana snad jediná stopa ponechaná zcela beze změn je A4. Nicméně originální LP se prodávalo s poznámkami, že bylo nahráno v Albert Hall.
Nahrávací technika půle 60. let nebyla na podobné nahrávky s ječícím publikem připravena. Nahrávalo se přes mikrofony, zavěšené z balkónů divadel. Proto pak hráli Stones víc nahlas, aby přebili ten jekot.
Při přípravě remasteru (nevím, kdy se to stalo prvně, rozhodně tomu tak je na mém CD z r. 2002) chtěli zvuk „očistit“, mj. např. dát pryč ty přidané jekoty publika na studiových nahrávkách. Zároveň ale potlačili i ten jekot i z živých nahrávek. Povedlo se jim to tak dokonale, že skoro nepoznáte, že jde o živák, CD zní spíš jako jakési alternativní studiové nahrávky. Záměna verzí nahrávky Under My Thumb (A1) byla spojená i s odstřižením úvodního slova Long John Baldryho. Zvuk tohoto mono CD (existuje i ve stereu) je sice čistší, ale je najednou studený, ani na něm skoro nepoznávám, že základy nahrávek by mohly být totožné s tím Get Live…, jaké jsem znal z dřívějška. Celkově jde o dost šílený počin, znovu bych toto CD jistě nekoupil. A hodnotil maximálně 3*. Vyhledávání možnosti koupit dnes obtížně dostupné CD s původním zvukem, vydaného v 90. letech ve stereu, by bylo asi časově náročné a nákladné, tak jsem to vzdal.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Got Live if You Want It! [US live]
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Stern, Mike / Voices (2001)
Mike Stern vstupuje v roce 2001 do nového tisíciletí novátorským počinem, nemajícím v dosavadní jeho tvorbě obdoby. Vytasil se z albem, sice nahraným jeho standartním způsobem, ale s přidanou hodnotou - vokálem. Dosud nic takového u něj nebylo, a odsud vokály provázejí jeho následující alba. Ať už jich zařadil na další desky ve větší nebo menší míře, tohle cd je jeho bod zlomu.
Skladatelsky i kytarově se nikam neposunul. Komponuje a aražuje svou hudbu podle zajeté šablony a je si vědom, že musí nutně přijít s něčím výrazně novým. A je to tady - album Voices. Ohledně toho zpěvu, není potřeba mít jazykovou školu, ukončenou vyznamenáním. Tady se o texty, zdílející nějaké poselství nejedná. Vše je odzpíváno jakýmsi zpěvem - nezpěvem, jsou to pouze jakoby citoslovce a slabiky. Určitě tahle forma vokálu bude mít nějaký profi název, ale ode mě se ho nedozvíte, jelikož nemám zdání.
Jako vokalisti se uvedli čtyři muzikanti, zpívající jednotlivě nebo duetech v každých písních. Vypíchnu jednoho - Richard Bona je nejen jeden z pěvců, ale je i baskytarista. Bude pokračovat ve spolupráci i na dalších Mikeho albech.
Toť za mě zhruba vše. Shrnutí : Zvuk a textury skladeb - klasický Mike Stern s bohatou účastí hostů. Výborné album, ale já miluji jeho začátky, takže nemůžu jinak než ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Voices
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Blue Öyster Cult / Club Ninja (1985)
PO DVANÁCTI ALBECH vydaných během dvanácti let si v orwellovském roce 1984 vybrali Blue Öyster Cult tvůrčí pauzu. Na svém třináctém počinu pak začali pracovat hned zkraje následujícího roku. Z pětice, která počátkem předchozí dekády skupinu zakládala, zbývali v té době tři: Zpěvák Eric Bloom, kytarista Donald "Buck Dharma" Roeser a basák Joe Bouchard. Starší bratr posledně jmenovaného, bubeník Albert Bouchard, opustil řady BÖC krátce po vydání legendárního alba Fire of Unknown Origin v roce 1981. Na dvou následujících počinech jej nahradil bývalý šéf bedňáků, Rick Downey.
Poté, co Rick v lednu 1985 odešel, se do koncertní sestavy zase nakrátko vrací Albert Bouchard a kapela nějaký čas vystupuje pod staronovým názvem SOFT WHITE UNDERBELLY. (Tak si chlapci říkali naposledy v 60. letech, když ještě hrávali psychedelií ovlivněný hippie rock.)
Návrat do starých časů však bohužel netrval dlouho. Albert opouští sestavu ještě před započetím nahrávání nového alba a jeho příkladu zakrátko následuje další ze zakládajících členů, klávesák Allen Lanier.
Úplně poslední příležitostí spatřit původní a nejslavnější sestavu Blue Öyster Cult pohromadě, byl koncert, který se konal 11. února 1985 ve sportovní hale kalifornského města Salinas. Zbývající trojice poté přijímá dva nové členy. Za bicí usedá Jimmy Wilcox, který předtím hrával u Ricka Derringera (autora slavné pecky "Rock ‘n’ Roll Hoochie Koo") a doprovázel tehdy čerstvě vycházející (a brzy zase zapadlou) pop metalovou hvězdičku Fionu na jejím debutu. Laniera u kláves střídá zkušený veterán Tommy Zvoncheck, který v minulosti hrával např. s PUBLIC IMAGE Ltd. (projekt bývalého zpěváka SEX PISTOLS, Johnnyho Lydona), se saxofonistou Springsteenova E-STREET BANDu, Clarence Clemonsem, a naposledy hostoval u alternativních rockerů THE DREAM SYNDICATE.
TATO ZBRUSU NOVÁ SESTAVA nahrává v únoru a březnu 1985 desáté studiové (a celkově třinácté) album BÖC. Ztrátu dvou starých členů poněkud vyrovnává návrat původního producenta, textaře a otce myšlenky Blue Öyster Cult, Sandyho Pearlmana. Ten se ke spolupráci s kapelou vrátil po dlouhých sedmi letech, jež uběhly od vydání koncertního alba Some Enchanted Evening. V mezičase si Pearlman, původně rockový publicista, působící v proslulém magazínu Crawdaddy, vyzkoušel produkci na nahrávkách punkových kapel THE DICTATORS a THE CLASH. Nabyté zkušenosti nyní hodlal uplatnit ve službách Kultu. Při nahrávání a pilování materiálu vystřídala kapela postupně tři studia v domovském státě New York: Bearsville Studios nedaleko Woodstocku, Boogie Hotel v Port Jeffersonu a Tallysin Studios v Syosettu. Zde všude byly během dvou měsíců na konci zimy nahrávány základní tracky písní pro nové album. Finální práce pak proběhly na posledně jmenovaném místě.
Jediným zbývajícím článkem skládačky byly doprovodné vokály. Ty byly pořízeny v newyorském Warehouse, kde v roce 1971 zplodili BÖC svůj legendární debut.
Při práci na albu se brzy ukázalo, že Jimmy Wilcox je sice spolehlivým koncertním bubeníkem, ve studiu však už není zdaleka tak přesvědčivý. Pearlman proto angažoval zkušeného studiového harcovníka Tommyho Price z kapely SCANDAL, která koncem léta 1984 bodovala v singlových žebříčcích s hitem "Warrior". Price předtím hostoval např. u PSYCHEDELIC FURS a později hrával s Billym Idolem, Debbie Harry a Joan Jett. I tentokrát odvedl excelentní výkon, a Jimmy Wilcox se musel spokojit s perkusemi a doprovodným zpěvem.
MIXOVÁNÍ HOTOVÉHO MATERIÁLU, jež měl na starosti Brian McGee, zabralo nejvíce času. Sandy Pearlman trval na krystalicky čistém, bombastickém soundu, a dlouho nebyl spokojen s výsledkem. Mixážní práce se nakonec protáhly téměř až do konce roku.
Světlo světa tak na přelomu let 1985 / 1986 spatřilo hned několik různých verzí alba. Mix na amerických a evropských vydáních byl zcela odlišný; jiný sound měly nahrávky na kazetách, jiný na vinylech. Další alternativní mixy se později objevily i na CD vydáních z druhé poloviny 80. a počátku 90. let.
S definitivní podobou alba přišel až v roce 1997 americký label KOCH. Toto vydání je dnes považováno za kanonické a objevuje se na všech následujících reedicích, včetně té obsažené v box setu The Columbia Albums Collectiön z roku 2012.
Zmatky dodnes doprovázejí i samotné datum vydání alba. Některé zdroje uvádějí leden 1986, jiné prosinec nebo dokonce listopad 1985. Je ale jisté, že první vydání alba s názvem Club Ninja se objevilo ještě před koncem osmdesátého pátého roku.
Dnes dobře známý, krystalicky čistý a plný zvuk, o který tak usiloval producent Sandy Pearlman, rozhodně nebyl na většině prvních vydání pravidlem. Na pulty obchodů s hudebími nosiči se tehdy dostaly lecjaké nehotové a podivně namíchané polotovary. Situace se nezměnila k lepšímu ani při pozdějším převodu do CD formátu. Ba právě naopak: Club Ninja zněl ze stříbrných disků často až podezřele hluše.
Tento stav dodnes převládajícímu kritickému hodnocení desky určitě nepomohl a album si po čase získalo pověst jedné z nejhorších nahrávek v historii BÖC.
Je takové hodnocení skutečně oprávněné?
Při poslechu finální (remasterované) podoby Clubu Ninja bude nejeden posluchač nad všemi těmi odsudky jistě jen nechápavě kroutit hlavou.
PROBLÉMY SE ZVUKEM však nebyly jediným důvodem, proč si album vysloužilo tak špatnou pověst. Nepřátelé osmdesátkového rocku budou totiž spolehlivě prskat, ať už jim předložíte jakkoli kvalitní podobu tohoto počinu. Puristé budou zase kritizovat vysokou koncentraci autorských příspěvků externích skladatelů a textařů.
Jenže jak podotkl jeden fanoušek ve svém internetovém zamyšlení, věnovaném právě tomuto albu: "Nebyli snad externí autoři na každém albu BÖC?"
A se zřejmou ironií si sám pohotově odpovídá: "Ano, ale tohle jsou jiní! Tady není Patti Smith ani Michael Moorcock."
Je to legrační, protože ve skutečnosti i zde najdeme staré známé, kteří s Kultem spolupracovali od samého začátku. Vždyť Sandy Pearlman a Richard Meltzer napsali texty k takovým klasikám jako "Astronomy" nebo "Burnin’for You"! Oba vždy patřili k opravdovým architektům Kultu a jen diletant by jejich přítomnost na jakémkoli projektu BÖC nevítal s potěšením. Výraz "nehrající člen" totiž nikdy nebyl více na místě než právě v tomto případě.
Jasně. Trnem v oku haterů jsou tady jiná jména než zrovna tihle dva klasici z Crawdaddy magazínu. Asi nejvíce šťouralům vadí Bob Halligan, Jr.
Bob byl v 80. letech úspěšným spoluatorem heavy metalových hitů kapel jako JUDAS PRIEST nebo KISS. Pes je zakopán hlavně v tom, že Halligan nepíše zrovna sofistikované písně, které by si člověk spojoval s intelektuálním hard rockem pro přemýšlivé posluchače, jak bývá u BÖC zvykem. Halligan skládá přímočarý, chytlavý, melodický heavy metal s jednoduchými, údernými slogany a zpěvnými refrény. Podobné příspěvky má tady hned dva.
A Larry Gottlieb s Jasonem Scanlonem, kteří jsou podepsáni pod singlem "Dancin’ in the Ruins"? Vždyť jeden z nich je dokonce countryový muzikant! Tímto zjištěním kalich puristovy trpělivosti definitivně přetéká.
VE SKUTEČNOSTI jsou důvody spolupráce BÖC s novými skladateli jednoduché a snadno pochopitelné. Úbytek popularity se díky záplavě nové mladé krve na hard rockové scéně 80. let nevyhnul snad žádnému z klasiků sedmé dekády. (Za všechny jmenujme alespoň AEROSMITH, ALICE COOPERa, CHEAP TRICK, HEART nebo KISS.)
Tento stav způsobil, že spousta z těchto interpretů se ve snaze o comeback a udržení v první rockové lize, spojila s hitmakery, kteří měli znaveným veteránům pomoci s jejich novými alby. Skladatelé a producenti jako Desmond Child, Diane Warren, Holly Knight, Ron Nevison nebo Bruce Fairbairn skutečně dokázali, že návrat starých klasiků do první rockové ligy je možný. (A to se týká v podstatě všech jmenovaných v předchozí závorce.)
Proč by něco podobného nemohli zkusit i Blue Öyster Cult? Vždyť od časů, kdy po krátkém úpadku v období vrcholící discománie Kult znovu povstal s úžasnými alby jako Fire of Unknown Origin (často označovaným za jejich Sgt. Peppera) nebo Extra Terrestrial Live (což je dodnes asi nejlepší koncertní deska BÖC), uplynul už nějaký pátek, a na kdysi slavné jméno se začalo pomalu ale jistě zapomínat.
TĚŽKO VŠAK VINIT BÖC z nějakých přehnaných kalkulací. Vždyť jedny z nejlepších skladeb pro Club Ninja jsou podepsány jmény jako Donald Roseser, Richard Meltzer, Sandy Pearlman nebo Joe Bouchard. Jmény, která se pravidelně objevují na nejlepších deskách Blue Öyster Cult, počínaje tou úplně první.
Dezinformacím některých zmatkařů na internetových diskuzích, odmítajících Club Ninja s tvrzením, že hned první tři skladby alba jsou coververze, se můžeme jenom smát. Protože jedinou skutečnou coververzí je zde úvodní píseň "White Flags", převzatá od kapely Leggatt Bros. Všechny ostatní skladby byly napsány přímo pro Blue Öyster Cult, ať už samotnými členy kapely, jejich blízkými spolupracovníky, či externími autory.
Pojďme se nyní na inkriminovanou kolekci podívat zblízka, pěkně skladbu po skladbě.
Už zmíněná WHITE FLAGS, která album otevírá, je jak skladatelsky, tak svým provedením skutečnou perlou. Mnozí fanoušci ji vyzdvihují jako nejlepší věc na albu a v Anglii byla dokonce vydána na singlu. Dnes, v době youtube, můžeme snadno porovnat podání BÖC s originálem od Leggatt Bros. I když jsou obě verze hudebně dosti podobné, Kult vítězí především díky výraznějšímu soundu a přesvědčivějšímu zpěvu Donalda Roesera. Samozřejmě, autorům patří všechna čest. Na druhou stranu, nebýt BÖC, kdo by si na ně dnes ještě vzpomněl?
Hlavní singl alba patří v pořadí druhé skladbě DANCIN’ IN THE RUINS. A nutno dodat, že naprosto zaslouženě. Jestliže měla být nějaká píseň z Clubu Ninja hitem, pak je to právě ona.
Na svědomí ji mají dva neznámí britští skladatelé, kteří se pokusili napsat sequel ke kultovní klasice BÖC z roku 1981, "Burnin’for You". Výsledek svého snažení pak nabídli přímo těm, kdo tuto snahu inspirovali. Blue Öyster Cult shledali skladbu povedenou a tak ji od Gottlieba a Scanlona odkoupili. Mírně ji upravili, aby zapadala do nálady připravovaného alba a zbytek je historie. Mezinárodně vydaný singl v roce 1986 podpořil postapokalyptický videoklip na MTV, kombinující punkovou estetiku Mad Maxe se skateboardovou módou. Chytlavá píseň o tanci v ruinách se umístila na pěkném devátém místě žebříčku Hot Mainstream Rock Tracks.
Úderný melodický hard rock MAKE ROCK NOT WAR patří k typickým skladbám Boba Halligana, Jr. Píseň bývá fanoušky často odsuzována pro styl, který se více hodí k pop metalovým kapelám oné doby než k Blue Öyster Cult. Předsudky nezatížený posluchač však může být příjemně překvapen už podmanivou úvodní linkou a následným zjištěním, že protiválečný slogan z refrénu si prostě nelze nezpívat s sebou.
Stejně jako je předchozí skladba většinově odmítána, bývá následující PERFECT WATER obvykle vynášena do nebes.
Nádherný polobaladický kousek, složený a zpívaný kytaristou Donaldem Roeserem a otextovaný slavným spisovatelem (a punkovým zpěvákem) Jimem Carrollem, jehož autobiografický román The Basketball Diaries byl zfilmován v hlavní roli s Leonardem di Capriem. Carroll byl dobrým přítelem klávesáka Allena Laniera, který se ironií osudu nahrávání alba nezúčastnil a do sestavy BÖC se vrátil až v roce 1987.
Jim Carroll mimochodem figuruje i v textu jedné z nejslavnějších Lanierových písní, napsaných pro BÖC. Balada "In Thee" z alba Mirrors jej zmiňuje v pasáži „Jim says some destines should not be delivered”.
"Perfect Water" je skladba dokonalá nejen svým názvem. Její křiśtálově průzračný zvuk je stejně očišťující jako voda, o níž Buck Dharma zpívá, a stejně příjemný jako tóny jeho sólové kytary.
Pátý song, uzavírající původní A stranu vinylové desky, SPY IN THE HOUSE OF THE NIGHT, je výsledkem opětovné spolupráce dvojice Donald Roeser a Richard Meltzer, která o čtyři roky dříve přišla s již zmiňovanou "Burnin’ for You" (po fenomenální "Don’t Fear the Reaper" asi nejznámější skladbou BÖC vůbec). Tentokrát z toho sice žádný velký hit nebyl, přesto patří „špión v nočním domě“ jednoznačně k nejlepším kouskům, jaké Club Ninja nabízí. Subtilní, avšak nesmírně chytlavá píseň, plná dokonale sladěných vokálů, udeří hned v úvodu na strunu rozverné nostalgie, a zasněná noční nálada ji neopustí až do konce.
„Every song is killer“ napsal jeden fanoušek o Clubu Ninja na svůj blog. Po doposlouchání první části alba mu možná dáte za pravdu. Ale je tu ještě strana B, kterou otevírá další příspěvek Boba Halligana, Jr.
BEAT ‘EM UP je opět přímočarý melodický heavy metal s jednoduchými, ale účinnými slogany, jak ve slokách („come with me / ready or not“), tak v refrénu. Asi nejvíce z něj uvízne v paměti předrefrénová pasáž („Not everybody cooperates, and I'll say if they wanna play rough: Beat 'em up!”), která je svým způsobem opravdu strhující.
Poté už přichází na řadu basák Joe Bouchard, aby předvedl svou rozsáhlou kompozici WHEN THE WAR COMES.
Působivý recitativ v úvodu („When the bones of our oppressors have turned to dust…”) je citátem z díla ruského revolucionáře Trockého. Jeho přednes má na svědomí slavný rockový DJ Howard Stern. Toto intro, při němž si nelze nevzpomenout na slovinské industriální avantgardisty LAIBACH, přitom na původních evropských vydáních alba zcela chybí! Sám jsem je prvně slyšel až v roce 1997 z legendárního remasterovaného vydání labelu KOCH, které mám dodnes ve své sbírce.
O vokály v písni se dělí Joe Bouchard s Ericem Bloomem. Text napsal Sandy Pearlman. Je to jeho první příspěvek do kultovního repertoáru od "R.U. Ready 2 Rock" z roku 1977. Krom interesantního úvodu nutno vyzdvihnout také samotný závěr, kde je k slyšení excelentní práce Tommyho Price s bicími nástroji.
SHADOW WARRIOR, prostřední ze tří rozsáhlejších závěrečných kompozic, mají hudebně na svědomí Eric Bloom a Donald Roeser. Text napsal Eric Van Lustbader, jeden z mnoha sci-fi a fantasy spisovatelů, kteří s BÖC v průběhu věků spolupracovali.
(Vzpomeňme při této příležitosti na Michaela Moorcocka, význačného autora fantasy, který přispěl texty k takovým klasikám jako "Black Blade" nebo "Veteran of the Psychic Wars", kyberpunkového spisovatele Johna Shirleyho, jenž téměř kompletně otextoval alba Heaven Forbid a Curse of the Hidden Mirror, nebo Stephena Kinga, který v roce 1988 namluvil intro k nové verzi "Astronomy".)
“Stínový válečník” vznikl na základech demonahrávky "Rebel", připravované společně s dvěma dalšími skladbami ("Summa Cum Laude" a "Double Talk") pro film Teachers z roku 1984, kde se v hlavních rolích objevili Nick Nolte a JoBeth Williams, fanouškům horrorů dobře známá z filmu Poltergeist. BÖC se na soundtracku bohužel nakonec neobjevili. Proto jednu z nepoužitých písní přepracovali a s novým textem, založeným na Lustbaderově novele The Ninja (která ostatně inspirovala už samotný název alba), ji použili právě zde.
Poslední a nejdelší skladbou desky je impozantní MADNESS TO THE METHOD. Jejími autory jsou Donald Roeser (hudba) a Dick Trismen (text). Tato působivá kompozice je regulérním stylovým předobrazem soundu, s nímž přijdou BÖC o tři roky později na svém koncepčním počinu Imaginos. Právě na tomto monumentálním projektu, při němž se po delší době (a bohužel také úplně naposledy) sešlo všech pět zakládajících členů, by díky mnoha aspektům zapadla tato skladba přímo dokonale.
JAK UŽ BYLO ZMÍNĚNO, Clubu Ninja se z různých důvodů nedostalo zrovna vřelého přijetí u fanoušků ani kritiky. A I když se díky pozdějšímu rozšíření té správné zvukové podoby kritické ostří přece jen trochu otupilo, stín nešťastné třináctky - jak bylo řečeno, jde o celkově třináctý počin BÖC - visí nad albem dodnes.
Nutno však dodat, že ne všichni kritici nahlížejí na tento produkt jenom negativně.
Už v dobovém tisku, konkrétně v proslulém časopisu Sounds, zaměřeném především na hard rock a heavy metal, se objevila nadšená recenze významného publicisty Edwina Pounceyho, jenž pod pseudonymem Savage Pencil vytváří také ceněné undergroundové comicsy. Pouncey ohodnotil album pěti hvězdičkami a prohlásil je za zdánlivě olověnou AOR destičku, která se v rukou vnímavého posluchače promění ve zlato. Vysoce ocenil také produkční práci Sandyho Pearlmana.
AUTOR TĚCHTO ŘÁDKŮ pak považuje Club Ninja za jedno z pěti nejlepších alb Blue Öyster Cult, a dobře si vzpomíná, že zatímco kazeta s touto nahrávkou na něj kdysi nijak zvlášť nezapůsobila, remaster labelu KOCH neopustil na konci 90. let jeho přehrávač několik měsíců. Nadšení z většiny písniček a spokojenost s dokonalým zvukem u něj ostatně trvá dodnes. Právě touha podělit se o radost z kvalitního poslechu dala nakonec vzniknout tomuto speciálnímu review, sepsanému u příležitosti třicátého výročí vydání původního alba.
JE JISTÉ, ŽE většina příznivců hard rocku 70. let, v jehož panteonu zaujímají Blue Öyster Cult význačné postavení, nepřijme Club Ninja pro zřetelný důraz na komerční, ryze osmdesátkové vyznění, nejspíš ani jako guilty pleasure.
Nakonec i basák Joe Bouchard, který je dalším zakládajícím členem BÖC, jenž kapelu (nedlouho po vydání alba) opouští, nemá tento počin příliš v lásce. V knize Martina Popoffa Agents of Fortune: The Blue Öyster Cult Story vzpomíná na časy jeho realizace jako na období své osobní krize, kdy si přestal jako basák věřit a začal uvažovat o návratu ke kytaře, s níž kdysi začínal. Ve studiu za něj ostatně v některých skladbách zaskakoval Kenny Aaronson, známý ze spolupráce s Bobem Dylanem, Rickem Derringerem, Foghat, Joan Jett a později také s obnovenými New York Dolls a Yardbirds.
Tlak ze strany vydavatalství Columbia, díky němuž skupina opouští undergroundové vody a vplouvá do komerčnějších zálivů, se Joeovi pranic nelíbil. Stejně tak utrácení peněz za drahá studia a cizí songy, zvláště ty Halliganovy, které podle něj zněly dobře na demosnímcích, ale ve finále ztratily původní drajv.
"Nekonečný rok práce, žádný výdělek a muzika, která nestála za nic," říká Joe Bouchard, jenž z kraje roku 1986 opustil řady BÖC po patnácti letech strávených pod znakem Kronosu.
Nutno však dodat, že podle Wikipedie později Joe nazval skladbu "Perfect Water" čirou genialitou a kapela, která od roku 1986 nedávala z Clubu Ninja na koncertech k dobrému vůbec nic, pak v roce 2002 právě tuto píseň zařadila načas zpět do svého repertoáru. V živé podobě ji můžeme slyšet na čtvrtém koncertním albu A Long Day's Night.
Ostatně dnes, o dalších jedenadvacet let později, hrají BÖC na svých vystoupeních běžně i "Dancin' in the Ruins", jak dosvědčí letmý pohled na jejich součastný koncertní setlist.
A KDYŽ UŽ JSME U TĚCH ŽIVÁKŮ, každého zájemce o Kult v období 80. let jistě potěší záznam z vystoupení kapely v kalifornském Santa Monica Civic Auditorium z 27. března 1986. Ten vyšel ve stejném roce na vinylu pouze pro potřeby rádiového pořadu The King Biscuit Flower Hour, v jehož rámci byla show premiérově vysílána 13. června 1986.
Tuto lahůdku si v roce 2012 mohl (společně ještě se třemi dalšími koncerty z let 1980, 1981 a 1983) po zadání určitého kódu stáhnout z internetu každý vlastník boxu The Columbia Albums Collectiön pod souhrným názvem Harvester of Lives. Jakožto hrdý vlastník onoho artefaktu si zmíněný kalifornský koncert s chutí dopřávám dodnes.
BÖC v sestavě Eric Bloom (doprovodná kytara, zpěv), Donald Roeser (sólová kytara, zpěv), Tommy Zvoncheck (klávesy), Jon Rogers (basa, vokály) a Jimmy Wilcox (bicí), zde kromě klasik jako "R.U. Ready 2 Rock", "Dominance and Submission" a velké trojky největších hitů ("Reaper", "Godzilla" a"Burnin' for You") dávají k dobrému hned tři skvěle zahrané kousky z Clubu Ninja (konkrétně "White Flags", "Dancin' in the Ruins" a "Shadow Warrior"), vynikající sedmiminutovou verzi "Take Me Away" z předchozího alba The Revölution by Night a zdařilou, nikde jinde neslyšenou raritu "Wings of Mercury".
PO ODCHODU JOEA BOUCHARDA byla kapela některými fanoušky nazývána Two Öyster Cult, což byla narážka na skutečnost, že tehdy v sestavě zůstali už jen dva původní členové. Roeser, Bloom a jejich noví společníci to pak spolu táhli do podzimu 1986. Přesněji do 21. září, kdy v Inwoodu v Západní Virginii odehráli svůj nadlouho poslední koncert.
Kapela se po něm odmlčela na celých devět měsíců, aby i s navrátivším se Allenem Lanierem znovu povstala 8. července 1987 na památném koncertě v řeckých Aténách.
Ale to už je úplně jiný příběh.
POKUD JSTE CLUB NINJA JEŠTĚ NIKDY NESLYŠELI nebo znáte jen dřívější, nepříliš zdařilá vydání, zkuste nyní, kdy je už běžně k mání jeho definitivní, kanonická podoba, posoudit sami, zda je toto album zaslouženým propadákem, průměrným AOR kouskem nebo absolutním klenotem. Pevně doufám, že po doposlouchání budete moci s čistým svědomím konstatovat ono okřídlené „c je správně“.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Club Ninja
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Rainbow / Live In Köln 1976 - Kölner Sporthalle 25.9.1976 (2006)
V druhej polovici 70. rokov existovala už len jedna mamutia hardrocková kapela – Rainbow. Väčšina hardrockerov sa preorientovala na jednoduchší úderný prejav, ale Ritchie Blackmore nie. Ten sádzal jeden monumentálny song za druhým. A koncerty, to bol stále gejzír improvizácií, naťahovaných gradácií, sólových vstupov jednotlivých nástrojov a pod.
Ale nie preto som si kúpil dvojcédečko Live In Köln 1976 (Deutschland Tournee 1976, Kölner Sporthalle 25.9.1976). Šlo mi o skladbu Stargazer naživo. Ritchie ju hral iba krátko, keďže bez orchestra sa mu ani zďaleka nepáčila jej záverečná extatická gradácia, nuž ju rýchlo vyradil z playlistu. Tu začína dlhočizným klávesovým introm a celkovo je drsnejšia ako štúdiová verzia. Tú však naozaj neprekonala a rozumiem Ritchiemu, prečo sa so skladbou rozlúčil. Naozaj je to najmä záver, kde kapela nedokáže tých pár fidlikaní nijako nahradiť a je to prekvapivo cítiť viac, ako by som čakal. Nepomôže tomu ani Dio, i keď sa miestami blíži k expresivite z albumu. Nečudo, že to moc nenaťahujú, skladba je rýchlo uťatá a plynulo prejde do Still I’m Sad.
Zvyšok je v podstate totožný s playlistom albumu On Stage, akurát záverečný prídavok Do You Close Your Eyes je tiež navyše. Aj výkony sú porovnateľné.
Je to vydanie skôr pre skalných fanúšikov a kompletistov, mne šlo o vlastnenie koncertnej verzie skladby Stargazer. Kto miluje Ritchieho hru a improvizačné nálady, ten si príde na svoje. Sám o sebe je to výborný archívny koncert z dôb, kedy sa ešte rock nestal karikatúrou samého seba.
» ostatní recenze alba Rainbow - Live In Köln 1976 - Kölner Sporthalle 25.9.1976
» popis a diskografie skupiny Rainbow
![Blue Öyster Cult - Some Enchanted Evening [live] cover](graphx/covers/7053.jpg)
Blue Öyster Cult / Some Enchanted Evening [live] (1978)
Blue Öyster Cult je pre mňa kultová skupina. Jej muzika je zvláštna, nikto nehrá ako oni. Okrem výberoviek, ktoré preferujem pred celými albumami, som si, čoby koncertný fanúšik, zadovážil všetky tri jej živáky zo 70. a 80. rokov. Some Enchanted Evening z roka 1978 je posledným prírastkom do zbierky a ja by som ho rád troška predstavil.
Je to taká Popoluška vkliesnená medzi macošský On Your Feet And On Your Knees a princov Extraterrestrial Live. Napokon, je to len jedna platňa, nie ako zmienené dvojalbumy. Aby toho nebolo málo, obsahuje sedem skladieb a rozhodne nemožno povedať, že sú tým naj, čo kapela stvorila. Naopak, až na Astronomy a Don’t Fear The Reaper ide o menej prefláknuté skladby vrátane kúskov z čerstvého albumu Spectres (R. U. Ready 2 Rock, Godzilla). Nechýba E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence), kapela túto skladbu evidentne obľubovala, ja ju považujem za menej podstatnú. Prekvapením sú dva covery, z ktorých We Gotta Get Out Of This Place je namakaný, ale Kick Out The Jams je brutálny! MC5 zasa tak často coverovať nepočuť, tobôž takto, v naspídovanej verzii. Obe skladby sú dôkazom, že kapela bola majstrom v prerábaní rockových peciek.
Ja som sa na strednej škole zoznámil s kapelou prostredníctvom Extraterrestrial Live, dodnes je to môj najobľúbenejší album od kapely. Je aj dôkazom, že mrzké štúdiové verzie skladieb môžu mať parádne prevedenie na pódiu (Joan Crawford, Godzilla, Burning For You, Veteran Of The Psychic Wars). V tomto Some Enchanted Evening sem-tam zlyháva, takú R.U. Ready 2 Rock nezachráni nič!
Ešte doplním, že album vlastním spolu s ďalšími v prevedení 5 CD Original Album Classics, kde sa nachádza aj On Your Feet Or On Your Knees, Cultösaurus Erectus, Fire Of Unknown Origin a The Revolution By Night. Inými slovami, núka mi tri balastné štúdiové albumy a jeden koncertný, ktorý vlastním aj osve. Keďže táto lacná krabička stála rovnako ako jedno CD, neľutujem.
Celkovo ide o ďalší výborný koncertný album, som rád, že ho mám. Zaujímavý setlist ho vyčleňuje z variácie na best of. To sa mi páči. A vám?
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Some Enchanted Evening [live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
![Blue Öyster Cult - Extra Terrestrial Live [2LP, live] cover](graphx/covers/7057.jpg)
Blue Öyster Cult / Extra Terrestrial Live [2LP, live] (1982)
Blue Öyster Cult je originál. Jediný svojho druhu, neopakovaný, neopakovateľný a neopočúvateľný. Tento americký rockový kolos vyžívajúci sa v mystike i sci-fi som spoznal na strednej škole a dodnes sa mi neomrzel. Spojte si to s koncertným neučesaným prejavom a dostanete Extraterrestrial Live, album, ktorý vniesol do začínajúcej ôsmej dekády minulého storočia kusisko parádnej muziky!
Blue Öyster Cult je zvláštna kapela. Jej albumy ma málokedy nadchli ako celok, ale má neskutočné množstvo geniálnych skladieb, ktoré milujem. Ako nadšenec do rockovej muziky 70. rokov a výrazný skeptik voči produkcii 80. rokov musím uznať, že ešte aj to „komerčné“ obdobie zvládla so cťou a produkovala skladby, ktoré mali niečo do seba. V rádiách (kde ich samozrejme nehrali) by vôbec nerobili hanbu. Ich potenciál bol štúdiovo často utopený v dobových pazvukoch, ale naživo zneli úžasne. A to až tak, že album Extraterrestrial Live urobil z mnohých z nich kultové klasiky. Aspoň pre mňa.
Trinásť skladieb predstavuje akúsi „bestofku“ orientovanú na druhú polovicu 70. rokov, nechýbajú však ani staré klasiky. Nahrané boli na koncertoch v rokoch 1980 a 1981, ale to vôbec neprekáža.
Ostrý nástup v Dominance And Submisson hneď ukáže, že sa s tým šestica hráčov párať nebude. Typická temná atmosféra vlastná mnohým kompozíciám kapely je prítomná a odozva publika na priamu komunikáciu je úchvatná. Monštruózna pecka Cities On Flame nechá vyniknúť bubeníka, takéto „stoptajmové“ hardrockové perly v ťažkotonážnom rytme milujem. Skôr odľahčená „rokenrolovka“ Dr. Music háji česť albumu Mirrors, klávesové sólo by mi nechýbalo. Na rozdiel od predsedajúcej skladby druhého albumu kapely zvanej The Red And The Black. Besne uháňa a tie gitarové prietrže mračien tromfnú azda iba frenetické spevy. Keby ste si tú skladbu pustili k šoférovaniu, slovenskí policajti by sa Vám poďakovali za štedré odmeny. Nastupuje jedna z najkrajších skladieb na albume, Joan Crawford (neberte do úvahy štúdiovú verziu). Citlivé klavírne intro, jemne clivá nálada celej skladby, počúva sa sama a záverečné nekonečné opakovanie refrénu s nezastaviteľnými gitarovými orgiami by som vydržal počúvať do smrti. Hitovka Burnin’ For You je naživo takisto lepšia ako originál, ale to neznamená, že je to štúdiová pohroma. Naopak, toto je klasická ukážka toho, ako mohlo aj v 80. rokoch niečo znieť sviežo a dobre.
Blue Öyster Cult vedeli zaujímavo prerábať noroticky známe veci, nuž, keď sa k nim ako hosť pritrafil gitarista Robby Krieger z The Doors, nešlo inak a vypálili pekelnú verziu skladby Roadhouse Blues. Michael Moorcock sa predstavil československým čitateľom najmä po revolúcii, kedy mu vyšlo viacero diel vďaka vydavateľstvu Laser. Tento velikán brakovej sci-fi na neštítil ani Blue Öyster Cultu a textovo prispel k tajuplnému vyzneniu hneď niekoľkých skladieb, prvou z tu prítomných je mystická náladovka Black Blade. V tesnom závese uháňa klasická vypaľovačka Hot Rails To Hell, ktorú asi v kresťanskom kostole púšťať nebudú.
Ide sa do finále. Poviem Vám, je hanbou americkej kinematografie, že sa v nej každých pár rokov natočí mizerný remake klasickej japonskej Godzilly a ani raz nie sú producenti schopní zaradiť na soundtrack koncertnú verziu hardrockového uragánu z domácej kuchyne. Reč je o skladbe, ako inak, Godzilla. Je to ťažkotonážna vražda v priamom prenose! Až sa mi veriť nechce, ako hrozne táto vec znie štúdiovo (je to naozaj zverstvo a dôkaz, že 80. roky disponovali neskutočnou schopnosťou zabiť takmer všetko dobré). A potom sa kapela vyberie na pódium a odpáli to bez idiotského zvukového balastu, klasicky, od podlahy a je to extáza v rockovom Edene! Osobne túto verziu radím k základnému štúdiu v obore „rock“ a každý študent by si ju mal povinne vypočuť. Z rovnakého súdka je aj Veteran Of The Psychic Wars. Štúdiovo utrpenie, naživo vražedná „moorcockovina“ s gitarovým sólom prekonávajúcim medzigalaktické vzdialenosti. Kdesi som sa dočítal, že tunajší Dharmov výkon patrí k jeho najlepším vôbec a viete čo? Ani sa nebudem snažiť hádať. Na záver sa patrí pripomenúť azda najúspešnejší album kapely, a síce Agents Of Fortune. Najprv relatívne „obyčajnou“ záležitosťou E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence) a potom svetovým hitom. Áno, reč je o (Don’t Fear) The Reaper, romantickej tragédii, v ktorej sa spieva v dialógu a osamotené gitarové trioly uprostred pesničky hádam aj zľudoveli. Opäť si túto verziu cením viac ako jej jemnejšiu štúdiovú predlohu.
Extraterrestrial Live považujem za najlepší album kapely. Bodka.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Extra Terrestrial Live [2LP, live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Rolling Stones, The / Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert (1970)
Štúdiové albumy Rolling Stones ma zamladi nebrali, je fakt, že som si cenil najmä sóla a gitaristi od Stounov neboli práve virtuózi. Ba čo viac, môj otec mi vždy prízvukoval, že to bola najhoršia koncertná kapela na svete. S touto povesťou som sa o album Get Yer Ya-Ya’s Out dlho nezaujímal.
Napriek tomu som sa v priebehu času odhodlal kúpiť si oba stounovské živáky, ktoré na počiatku svojej kariéry vydali. Najprv som vzal tento, pretože na ňom hral Taylor, jediný gitarista, ktorý ma u nich kedy bavil, keďže vedel poriadne sólovať. O mnoho rokov neskôr som prikúpil aj Got Live If You Want It! (1966, doska vyšla iba v USA, nepliesť si s rovnomenným EP), nakoľko si v posledných rokoch systematicky budujem zbierku rockových živákov zo 60. a 70. rokov. Ale to je iný príbeh.
Poďme na Get Yer Ya-Ya’s Out – táto fráza pochádza z amerického slangu a preložil by som ju akot: Odviaž sa! Inšpiroval sa v skladbe Get Your Yas Yas Out od Blind Boy Fullera. Zachytáva skupinu počas amerického turné (nahrávky sú z 26.-28. novembra 1969) tesne pred vydaním albumu Let It Bleed (28. novembra vyšiel v USA, 5. decembra v Británii). Zostava je klasická, Jagger, Taylor, Richards, Wyman, Watts a sprievodní klavirista Ian Stewart. Inak, mám CD z roka 2012, remaster DSD, ktorý má naozaj krásny zvuk (DR je tuším 12).
K dispozícii máme desať skladieb a ich hlavným zameraním je blues. Sú tu síce dve Berryovky – Carol a Little Queenie, ale dôraz je na vlastnej tvorbe. Nechýba niekoľko nesmrteľných hitov (Jumpin’ Jack Flash, Sympathy For The Devil, Honky Tonk Women a Street Fighting Man) a dokonca aj niekoľko skladieb z čerstvo dokončeného albumu. Ide o skladby Midnight Rambler, Live With Me a o jednu prevzatú bluesovku od Roberta Johnsona - Love In Vain. Hm, vlastne som nespomenul už iba jednu skladbu, Stray Cat Blues.
Podstatná je atmosféra, koncert znie veľmi vrúcne, zemito a presvedčivo. Iste, aj tieto nahrávky sa upravili v štúdiu, prehrávali sa nejaké vokály, ale to je detail, ktorý nenarúša celkové vyznenie. A to je správne zemité, bahnité, odhaľujúce dreň. A kým zo štúdiovej tvorby ma oslovovali skôr nejaké tie singlové veci, tento album ma baví aj preto, že tam tých hitov zasa toľko nie je. A ak si odmyslím hardrockovú pecku Jumpin’ Jack Flash (mimochodom, údajne ide o najčastejšie hranú skladbu na koncertoch, jej obľuba so mnou ladí, je to kus!), tak ma najviac oslovuje pokojná bluesovka Love In Vain. Stouni vedeli, keď chceli. Každopádne sa im na tomto albume podarilo zachytiť esenciu toho, o čom bluesové muzicírovanie má byť. O sile okamihu, autentickej emócii, neopakovateľnej atmosfére. Tak to na mňa pôsobí, takto to vnímam.
Čo sa týka odozvy, v Británii sa v rebríčku vyšplhal na pekné prvé miesto, čím vytvoril rekord a historický precedens, ide o prvý koncertný album, ktorý sa dostal na špicu hitparády. Aj inde po svete sa držal v prvej desiatke, v USA bol šiesty. Viem, že predajnosť nie je kvalitatívne kritérium, napriek tomu je to indikátor popularity medzi poslucháčmi tých čias. Pokiaľ som to schopný posúdiť, túto obľubu si album udržal dodnes, hoci sa vždy nájdu aj takí, ktorých neoslovuje. Mňa si získal, ťažko povedať, či by sa tak stalo, keby som ho počúval ako tínedžer. Ale to je akademická otázka. Spolu s Let It Bleed a Sticky Fingers ho považujem za najlepší album skupiny. A to je odo mňa veľká pochvala! :)
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Incredible Hog / Volume I. (1973)
Zo zabudnutých hardrockových jednoalbumoviek ma práve Incredible Hog za posledné roky chytila asi najviac. Preto mi ju dovoľte aspoň stručne pripomenúť.
Išlo o typické trio (gitara-basa-bicie), všetkých desať skladieb zložil gitarista a aspevák Ken Gordon. Od prvých tónov ráznej skladby Lame (dostala sa aj na singel, spolu s Tadpole) je jasné, že tu máme hardrockovú kapelu ako sa patrí. Ešte aj tie bluesové korene (Wreck My Soul, Warning) sú správne rockové, povedal by som, že až „Creamovské“. Nechýbajú precítené naliehavé kúsky (Execution, There’s A Man), rezké rifové nakladačky (Tadpole, Another Time, To The Sea) i krehké, temné balady (Walk The Road, Losing Myself). Spevák správne jačí, plus využíva aj môj obľúbený fór, kedy melódiu spevu dopĺňa v unisone gitara. Producent dodal nejaké ruchy typu detský plač (Tadpole) alebo šum vetra (To The Sea) a keby ho nebolo, pravdepodobne by šlo o podstatne drsnejšiu nahrávku. Aj tak je to však jedna z najlepších hardrockových vykopávok, aká kedy vyšla.
Mám pre tieto jednoalbumové kapely slabosť. Incredible Hog preto hodnotím za plný počet. Je to kapela ako napríklad Freedom, svieža, ostrá, podmanivá. Volume I. je dokonalá vykopávka.
P.S. Je úplne jedno, aký obal si zvolíte, všetky sú hrozné.
» ostatní recenze alba Incredible Hog - Volume I.
» popis a diskografie skupiny Incredible Hog