Naposledy přidané recenze
Rolling Stones, The / The Rolling Stones (1964)
| 12.12.2023 | Když letos vydali Rolling Stones svou čtyřiadvacátou studiovku Hackney Diamonds, našli posluchači v jejím závěru skladbu Rolling Stone Blues od Muddyho Waterse - její originál (z roku 1950) dal přitom kapele jméno pouhého půldruhého roku předtím, než se (stále ještě hluboko v "singlových" dobách) pustila do nahrávání skladeb, které měly o několik měsíců později vytvořit jádro jejich debutového alba.
Devět rhythmandbluesových standardů, které se na desce z dubna 1964 objevují, Stones oblékli do jednotného kabátku. Srovnání s originály (či verzemi, kterými se Jagger a spol. inspirovali), odhalí, že se skladbami rozhodně pracovali a nahráli je "po svém". Někde se povedlo lépe (Route 66, Walking the Dog, Mona), někde zvuk docela tahá za uši (Honest I Do). Nejlépe mi zní varhanami ozvláštněný kousek You Can Make It If You Try, který se zavedené žánrové šabloně poměrně intenzivně vzpírá. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že drtivá většina využitého materiálu byla v té době maximálně 5-6 let stará, a pocházela tedy z doby, kdy členové Stones formovali svůj hudební vkus.
Jako daleko důležitější než převzaté standardy vnímám autorský vklad, kterým na desku přispěli samotní členové Rolling Stones. Instrumentálka Now I've Got a Witness ještě zní hodně zaměnitelně a dobově, v Little by Little (druhé ze skladeb, připsané kolektivnímu kapelnímu pseudonymu Nanker Phelge) už hudebníci zkoušejí do rhythmandbluesového mlýna přidat vlastní trošku. Za vrchol celého debutu pak považuji píseň, která vlastně na desku žánrově vůbec nezapadá. Popová balada Tell Me, kterou spíchli společně Jagger s Richardsem, předjímá, kam bude autorská tvorba Stones čím dál výrazněji směřovat v následujícím roce či dvou.
Jagger a spol. svým debutovým LP nastavili laťku, se kterou se v průběhu roku 1964 musely chtě nechtě popasovat další kapely rhythmandbluesového revivalu jako Manfred Mann, The Kinks, The Animals nebo The Yardbirds. Zejména v případě posledních jmenovaných šlo o silnou konkurenci, jejich živák Five Live Yardbirds v mých uších debut Rolling Stones o něco předčí.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Mötley Crüe / Too Fast For Love (1981)
| 12.12.2023 | Původně jsem o téhle desce chtěl napsat jen do zdejšího vlákna o zajímavých a výjimečných debutech. Velmi brzy jsem si ale uvědomil, že tohle je pro mě tak speciální záležitost, že ji nemohu odbýt jen několika řádky na diskuzi. Právě naopak: Je to pro mě tak důležitý a významný počin, že se s ním nedá srovnávat nic z toho, o čem jsem tu dosud napsal a zřejmě ani nic z toho, o čem tu ještě kdy napíšu. Tohle je totiž TO album, které mi celoživotně otevřelo oči (a hlavně uši) ohledně toho, co v životě vlastně od muziky chci.
Deska Too Fast for Love se objevila na samém počátku glam metalové vlny 80. let. Její vzedmutí měla na svědomí tehdejší losangelská rocková scéna, jež v Americe vládla od roku 1983 (přesně od chvíle, kdy se album Metal Health od Quiet Riot stalo první heavy metalovou deskou na 1. příčce žebříčku US Billboardu) až do roku 1992, kdy to všechno nadobro smetla grungeová revoluce.
Pokud měl glam (nebo také hair) metal, jak je později tento styl nazýván, nějaké své krále, Mötley Crüe jsou jedni z prvních, které člověku znalému této scény, přijdou na mysl. Jsou také zatím jediní z celé této scény, o kom byl natočen celovečerní hraný film (The Dirt, 2019). Tento snímek mohu vřele doporučit každému, kdo se zajímá o tzv. hudební biopicky (biografické filmy) a ujistit ho, že pokud viděl Bohemian Rhapsody o Queen, tak dostal jen takový čajíček pro celou rodinu. A jestli viděl Stoneův většinově chválený snímek The Doors (1991), který se točí hlavně kolem Jima Morrisona, pak v případě The Dirt dostane neuvěřitelně zábavnou jízdu, poctivě se zabývající všemi čtyřmi členy kapely a jejich vpravdě sebevražednou kariérou plnou těch nejdivočejších excesů.
Kariéra Mötley Crüe započala v říjnu 1981 jejich za pár dnů v pronajatém studiu nahraným debutem, na němž se snoubí vlivy sedmdesátkového glam rocku a power popu s novodobým energickým heavy metalem a nefalšovanou punkovou drzostí.
Too Fast for Love nezní jako nic, co jste mohli na tehdejší heavy metalové scéně běžně slyšet. Není divu, že si díky tomuto počinu získali Mötley Crüe reputaci, kterou ještě potvrdili následujícím albem. Kapela pak prakticky určovala trendy pro tuhle muziku až do příchodu Guns N Roses a v prodeji desek jim ze stylově spřízněných mladých part mohlo dlouhodobě konkurovat jen několik jmen (v podstatě tuto roli spolehlivě plnilo jen trio Bon Jovi, Poison a Cinderella).
Co se týče debutového alba Mötley Crüe a jeho důležitosti pro glam metalový žánr, magazín Rolling Stone mu ve svém seznamu "50 Greatest Hair Metal Albums of All Time" přiřkl 9. místo, LA Weekly ho má v žebříčku "Top 20 Hair Metal Albums of All Time" na místě třetím a Ultimate Classic Rock mu v seznamu "Top 30 Glam Metal Albums"bez okolků přiznal rovnou první příčku.
Pro mě osobně to pak bylo zlomové album, které v červnu 1985 rozhodlo, kudy se ve svých hudebních preferencích vydám dále.
Když mě v roce 1983 zklamali AC/DC svou novinkou Flick of the Switch, která se absolutně nemohlo rovnat předchozím třem majstrštykům produkovaným fenomenálním Robertem Johnem "Mutt" Langem (ten už tehdy pracoval na albu Pyromania od Def Leppard), objevil jsem si pro sebe fantastickou německou heavy metalovou akvizici Accept. Jejich LP Restless and Wild byla totiž jedna naprosto neuvěřitelná paráda a následující Balls to the Wall jen stvrdilo kralování této kapely v mých soukromých žebříčích.
Během roku 1984, kdy se čekalo na další počin německých úžasňáků, jsem objevoval další a další těžké kovové klenoty, ať už šlo o jednoalbové zázraky jako Dealers of the Night, Vengeance of Hell, případně Heavy Metal Breakdown německých partiček Viva, Living Death a Grave Digger či úžasné debuty Red, Hot and Heavy dánských Pretty Maids a Wild Cats britských Tygers of Pan Tang.
Do toho jsem si vychutnával vše od mnou dlouhodobě adorovaných Švýcarů Krokus, amerických Manowar a německých Scorpions, kterážto trojka měla v té době na kontě už hezkou řádku vzrušujících počinů.
A dál jsem samozřejmě fandil svým věčným stálicím KISS.
Když pak v roce 1985 přišli Accept s albem Metal Heart, získali si sice srdce davů (ostatně v anketě Mladého světa o nejlepší světovou kapelu, v níž tehdy hlasovaly desítky tisíc československych hudebních fanoušků, se Accept umístili na prvním místě před Depeche Mode). Pro mě však byla jejich nová deska přibližně stejným zklamáním jako dva roky předtím Flick of the Switch od AC/DC. (Dávno jsem už vzal obě ta alba na milost, ale k nejlepším v diskografii jejich tvůrců bych ani jedno z nich nezařadil.)
A tak na jaře 1985 nazrál čas objevit si pro sebe zase něco nového. Něco, co bude opravdu stát za to.
To něco na mě přitom čekalo už několik let, skryto pod záplavou velkých jmen a efektních obalů desek, a s trpělivostí osudových okamžiků to vyčkávalo na svůj moment.
Ten přišel na sklonku měsíce června roku 1985, kdy jsem se coby sedmnáctiletý zámečnický učeň zúčastnil setkání spolužáků osmé třídy své bývalé základní školy.
Sraz se konal u táboráku v lese zvaném Stružník a hudební stránku věci si vzal na starost jeden spolužák, který jakožto dobře placený hornický učeň měl neuvěřitelně rozsáhlou sbírku kazet s všemožnou muzikou, od heavy metalu až po disco. A valnou část této sbírky tehdy dotáhl na zmíněný sraz.
Zněly toho dne i večera Stružníkem různé hity (pamatujete na "Tarzan Boy"?), ale úplně největší úspěch měli myslím Alphaville s jejich tehdy ještě skoro čerstvým debutem Forever Young.
Alphaville se mi líbili taky, ale ještě dlouho před nimi zaznělo něco, co onen spolužák pustil na přání několika z nás, kteří jsme chtěli slyšet nějaký heavy metal.
Pamatuju si, že jsem navrhoval Krokus, kteří tenkrát byli v mém žebříčku hodně vysoko, ale volba nakonec padla na něco, co z nás nikdo jiný krom toho spolužáka "já jsem horník, kdo je víc" neznal.
Hned u prvního songu mi bylo jasné, že je to přesně to, co jsem hledal a co jsem nutně potřeboval k životu.
Byla to absolutní pecka do hlavy. Teprve mnohem později jsem zjistil, že ta pecka do hlavy se jmenuje "Live Wire". (Když ji Mötley ve filmu The Dirt hrají poprvé na zkoušce, má to podobnou sílu jakou to tehdy v červnu 1985 u táboráku zapůsobilo na mě.)
V poslechu alba jsme se myslím moc daleko nedostali – možná tak ke třetímu songu, ale to už si jiní spolužáci vynutili změnu a přišel čas na nějaký úžasný výběr posledních diskotékových hitů.
Ale to bylo jedno. Co jsem slyšel, mi bohatě stačilo. Musel jsem TO mít!
Bohužel onen bohatý spolužák neměl pro mou touhu pochopení. Odmítl mi kazetu prodat nebo byť jen zapůjčit a výsměšně odbyl všechny mé návrhy.
Jenomže to jsem nehodlal akceptovat.
Znáte tu scénu z Waynova světa, kdy si Wayne prohlíží v hudebninách kytaru a říká „Musí být mou“? Tak přesně takhle jsem to měl já s tou kazetou, z níž mi bylo dopřáno slyšet kousek alba Too Fast for Love od zázraku jménem Mötley Crüe.
Byla černá, dnes už nevím jaké značky. Ale musela být mou!
Poté, co byly všechny mé snahy o legální získání oné nahrávky odmítnuty, sedl jsem si opodál a v hlavě se mi postupně rodil plán. A ten s tím, že ještě toho dne nebudu mít Mötley Crüe doma ve svém monokazeťáku Aiwa, nepočítal ani trochu.
Jak čas postupoval, snesl se soumrak, konzumace alkoholických nápojů se zvyšovala a někteří spolužáci opačných pohlaví se začali společně ploužit za zvuků balady Forever Young, neomylně jsem našel inkriminovanou kazetu (myslím, že jsem si zapamatoval, kam ji ten hoch odložil), nechal jsem tam ležet pouze její obal a obsah (Mötley Crüe!) putoval do náprsní kapsy mé džísky.
Zábava pokračovala. Les pohltila tma, do noci zářil oheň, disco hity vyhrávaly, když tu náhle ten hoch vypnul kazeťák a pronesl památná slova: „Kde je můj Alphaville?“
Ha, nebyl jsem evidentně sám, kdo považoval za nutné obohatit se o něco z jeho rozsáhlé sbírky.
Začalo urputné hledání a já už tušil, co přijde.
Jako vždycky, když se ve třídě něco ztratilo, muselo nakonec zákonitě dojít k prohledávání všech přítomných. Společně s dalšími jsem předstíral, že pátrám po okolí, zda se tam inkriminovaná kazeta někde neválí, když hornický účeň zvolal podruhé: „A chybí i Mötley Crüe!“
Nečekal jsem na nic, vytáhl kazetu z džisky, odhodil ji nenápadně do lesa mezi stromy a dál jsem úspěšně markýroval zkoumání okolí táboráku. Za chvíli přišlo to, s čím jsem počítal: Hoch vyhlásil prohledávací akci, které se museli podvolit všichni přítomní.
Když mi neomylně šátral v kapsách mé džísky, musel jsem se v duchu smát.
Dlužno dodat, že nenašel u nikoho nic - Alphaville, ani Mötley Crüe.
Odcházel jsem s posledními opozdilci, na rozcestí směrem k mému domovu jsem se s nimi rozloučil, zašel kousek za roh, nějakou chvíli počkal a když hlasy ztichly v dáli, vyrazil jsem zpátky na místo činu k již vyhaslému ohništi.
Ale ať jsem okraj lesa, kam jsem kazetu odhodil, prohledával jak jsem chtěl, nemohl jsem ji ani zaboha najít. Po chvíli už jsem byl zoufalý.
Mysli, řekl jsem si. Přece nepůjdeš domů bez Mötley Crüe!
A pak jsem dostal spásný nápad.
Vzal jsem ze země klacík, vážící zhruba stejně jako ta kazeta a navodil si v duchu tu situaci, ten moment, kdy bylo vyhlášeno pátrání a já se zbavoval předmětu doličného. A stejně tak jako před pár hodinami onu kazetu, odhodil jsem teď do lesa ten klacík.
Sledoval jsem kam dopadne a vydal se na to místo. A tam, mezi stromy, ležel klacík a hned vedle něj kazeta Mötley Crüe.
Moje radost neznala mezí. Skoro jsem nadšením tančil, když jsem kazetu vracel do kapsy své džisky.
Sotva jsem dorazil domů, okamžitě jsem si to pustil. A pak znovu. A ještě jednou.
A když jsem se ráno probudil, první co jsem udělal, bylo že jsem si tu věc pustil zase.
Ten den jsem slyšel Too Fast for Love ještě mnohokrát. A další jakbysmet.
Stal jsem se fanouškem Mötley Crüe a neodradilo mě ani když jsem pak na burze viděl kalendář Metal Hammeru, kde jsem v šoku zíral na to, jak moji noví idolové vlastně vypadají. Ale rozdýchal jsem to s tím, že jsou to sice asi buzeranti, ale hrají nejlepší muziku na světě, tak co.
Dlouho jsem nevěděl, jak se to album, které jsem od nich tak pracně získal, vlastně jmenuje, kolikátý je to počin v jejich diskografii, neznal jsem názvy písní, prostě vůbec nic.
Ale seznámil jsem s Mötley Crüe své přátele, kteří do jisté míry sdíleli mé nadšení a těm se nedlouho poté podařilo sehnat na kazetách další desky - Shout at the Devil z roku 1983 a ještě toho památného června 1985 vydanou Theatre of Pain.
Ta první tři alba Mötley Crüe jsou pro mě dodnes KULT a nedám dopustit ani na jedno z nich.
Brzy jsem si na burze doplnil veškeré dostupné informace k nim a tuším někdy v roce 1986 jsem si dokonce koupil dvě z těch alb na LP deskách. A mám je dodnes. Jen právě debut se mi na vinylu nikdy nepodařilo sehnat, i když jsem ho samozřejmě chtěl taky.
Výše už jsem trochu naznačil o čem to album vlastně je. Abych ho přiblíźil ještě trochu podrobněji, upotřebím zde jednu svou asi 15 let starou recenzi. Tedy recenzi… Říkejme tomu raději komentář.
Tady je:
- - - - -
Bohové rock 'n' rollu se opili, vtělili se do čtyř sebevražedných výtržníků z L.A., kteří za dva dny nahráli tohle album - melodické jako pop, výbušné jako heavy metal a drzé jako punk rock.
"Live Wire" byla ultimátní pecka do hlavy všech headbangers, přesycených novou vlnou britského heavy metalu, "On With the Show" zase melodická bomba, schopná smést powerpopové fans na jednu rozjásanou hromadu. "Too Fast For Love" přinutila nadšeně skandovat i zlé punkery z ulic města andělů a "Public Enemy #1" sjednotila všechny jmenované pod heslem "zábava nebo smrt".
Přesně takhe (Entertainment or Death) se původně mělo jmenovat jejich třetí album. Později tak kapela pojmenovala alespoň svůj první živák.
Tohle motto říká o Mötley Crüe vše. A přesně v tomto duchu je i jejich první a možná úplně nejlepší deska.
TFFL je čirou esencí anarchistické radosti, rozdávané v rytmu tvrdého melodického rocku. Nefalšovaná, upřímná a jednoduchá síla, která v 80. letech poznamenala život nejednoho teenagera.
Tedy... alespoň o jednom vím určitě.
- - - - -
Dnes už se mi tento můj výpotek nijak zvlášť nelíbí; na druhou stranu říká skoro všechno, co o té desce potřebujete vědět.
To, že hned úvodní "Live Wire" je pro mě zlomová píseň, která sama o sobě způsobila, že jsem té kapele během cca tří minut jejího trvání na první poslech úplně propadl, už jsem naznačil. Ta věc měla sílu tehdy a má ji i teď.
Kdybych k ní měl přidat už jen jednu jedinou skladbu, která se mi z té desky navždycky vryla do srdce, byla by to "Public Enemy #1". Tu melodii jsem si jen tak pro sebe za poslední čtyři dekády spontánně zanotoval nespočetněkrát.
Jukebox v mé hlavě si ji zas a znova neomylně vybírá k přehrání jako jen málokterou jinou z těch mnoha v životě slyšených.
A vždycky ji vítám rád, vždy mě znovu potěší. Krom toho, ta věc má na jednoduchý mejdanový rokenrol docela neobvyklou stavbu.
Ono ale na tom albu zní docela neobvykle vlastně všechno. Nevím sice jak komu a zvláště dnes, ale pokaždé, když si ho pustím, mám pocit, že poslouchám něco ojedinělého, svérázného, jiného.
Což se do jisté míry týká i dalších dvou desek.
V roce 1986 jsem vážně uvažoval o tom, že si nechám obarvit vlasy na blond po vzoru zpěváka Vince Neila a na ruku si nechám vytetovat název kapely. Nakonec jsem do toho nešel, protože jsem neznal nikoho, kdo by mi s něčím takovým pomohl k mé plné spokojenosti.
V ČSSR jsem byl jediný glam metalista, kterého jsem v té době znal (vlastně jsem dodnes žádného jiného osobně nepoznal). A troufám si říct, že v letech 1985 – 1990 bych mohl aspiroval na titul "tuzemský fanoušek Mötley Crüe č. 1".
Tu černou magnetofonovou kazetu jsem měl od června 1985 až do roku 2004, kdy zmizela, tak jako mnoho jiných věcí (např. nějakých deset ročníků časopisu Rock & Pop), při přestavbě našeho baráku.
Už v roce 1985 jsem si druhou stranu, kde bylo původně první album Accept, přehrál druhou deskou Mötley (Shout at the Devil) a tento artefakt jsem pak léta opatroval jako oko v hlavě.
Původního majitele jsem potkal v autobuse asi rok po onom památném třídním srazu. Měl trvalou na hlavě a lepou děvu po boku.
„Tak co, pořád posloucháš metal?“ zeptal jsem se ho.
„Metal?“ odvětil s posměšným odfrknutím. „To už snad dneska neposlouchá nikdo. Teď letí disco.“
Pousmál jsem se nad tím sdělením. Evidentně to myslel naprosto vážně.
Rozloučil jsem se, vystoupil z autobusu a zamířil někam na pivo.
Toho člověka jsem pak už nikdy neviděl.
PS: Myslíte, že bych měl mít ze svého tehdejšího činu nějaké morální dilema?
Když jsem vyprávěl celý ten příběh svým dětem, líčil jsem onoho spolužáka trochu jako takového Malfoye (pro neznalé: záporná dětská postava v románech a filmech o Harrym Potterovi). Zdůraznil jsem, že to byl fracek z komunistické rodiny a nezapomněl jsem vylíčit všechno zlé, co jsem si s ním během školních let proźil.
Ale víte, já jsem ve skutečnosti nikdy ani na jednu vteřinu nezalitoval toho, co jsem tenkrát udělal.
Naopak, byl jsem vždycky vděčný za to, že jsem to udělat mohl. V té době bych se k té muzice poctivou cestou jen tak nedostal a kdo ví, kdy by přišla druhá šance.
Tehdy, právě v tom lesíku na konci června 1985, byl ten správný čas a to správné místo.
Je jisté, že tenkrát jsem to bral jako teď a nebo nikdy.
Too Fast for Love, stejně jako většinu následujících desek kapely, mám od roku 1999 ve speciální Crücial Crüe edici, která je, co jsem slyšel, mezi sběrately velmi ceněna.
Je to jeden ze základů celého glam metalu. A to je (nejen pro mě) poslední inkarnace skutečného rock and rollu.
Miluju to. A jak praví reklama na kofolu, když to miluješ, není co řešit. :-)
» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Too Fast For Love
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe
Flower Travellin' Band / Make Up (1973)
Japonská hardrocková veličina Flower Travellin’ Band patrí k tým zoskupeniam, ktoré ma veľmi bavia. Párplovský dvojalbum Make Up (na pultoch sa zjavil 25. februára 1973) ponúkol pomerne chaotickú zmes koncertných a štúdiových nahrávok, a tak si o ňom niečo povieme.
Pomiešať skladby z koncertov a zo štúdia, takpovediac, bez ladu a skladu, nie je úplne bežné. Ale ani nemožné. Podobný mišmaš nahral napríklad Santana na svoj album Moonflower. Každopádne je to zvláštna voľba. Inak, vlastním piráta od Wo-Sin Music Company z roka 1994, ktorý nacpal dvojalbum na jeden nosič, a teda vyhodil desaťminútovú skladbu Satori Pt. 2. Nahratá bola naživo v štúdiu. Zabiť ho je málo!
Z deviatky skladieb je päť koncertných – All The Days, Make Up, Shadow Of Lost Days, Hiroshima a Blue Suede Shoes. Nahraté boli v Yokosuka Bunka Kaikan v Jokosuke dňa 16. septembra 1972. Už v úvodnej temnote silno dochucovanej klávesmi novej posily sa hardrockový maniak vo mne utrhne z reťaze a teší sa. All The Days sa nikam neponáhľa, ale ako masa snehu sa nezadržateľne sunie dolu stráňou na nič netušiace obecenstvo. No a úsečná pecka Make Up, to je nespútaná energia v epicentre svojej demonštrácie!
Ako som už spomínal, do zostavy pribudol klávesák Nobuhiko Shinohara, ktorý výrazne napomohol tomu, že od sabbathovských gitarových polôh máme čo dočinenia s párplovskými reminiscenciami. Rocková balada Look At My Window by na takom albume Satori nikdy nebola možná. Na rozdiel od priam archetypálnej hudobnej temnoty Slowly But Surely. Ešte aj melodramatický slaďák Shadow Of Lost Days má v sebe niečo, z čoho by Lovecraft slintal blahom. To sa nedá skonštatovať o ďalšom, tentoraz troška nevýraznom slaďáku Broken Strings.
Dvadsaťštyriminutová skladba Hiroshima (štúdiová verzia je na albume Made In Japan z roka 1972) veští pravé koncertné hody. Právom! Je to ťaživá, mŕtvolná, mrazivá skladba. Má náznak orientálnej melodiky, v tom dobrom slova zmysle. Samozrejme, gro tvoria improvizácie, sólové vstupy jednotlivých nástrojov vrátane dlhočizného bubeníckeho sóla. Nie je to nič, čo by ste nepoznali z koncertných šlabikárov pre 70. roky. A keďže v tých časoch sa každý hardrockový koncert musel hrdiť aspoň jedným rokenrolom, Flower Travellin‘ Band zvolil Blue Suede Shoes.
Kauzu Satori som už spomenul, nuž sa pristavím pri zaujímavej záverečnej štúdiovej skladbe After The Concert. Akustická gitara, jemná nálada, rozhodne ide o katarznú záležitosť.
Album mám zafixovaný ako výborný hudobný počin, ale poviem vám pravdu, ako ho dnes počúvam, neviem nájsť jediný dôvod, prečo by som mu nenadelil plný počet hviezd. Je to moja krvná skupina, moja muzika. A vaša?
» ostatní recenze alba Flower Travellin' Band - Make Up
» popis a diskografie skupiny Flower Travellin' Band
Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections (1982)
Toto druhé studiové album z Cobhamovy trilogie Glass Menagerie obnáší dvě personální změny. Odešel Michael Urbaniak /elektrické housle a lyricon/ a z kytarového postu odchází Mike Stern a uvolňuje místo Deanu Brownovi.
Album otvírá skladba Jailbait /autor Tim Landers - bass/. Je to těžkotonážní táhlá bluesovka ve které se střídají sóla kytary a syntezátoru. Druhá, W.R.S. /Dean Brown - el. guitar/ je poměrně svižný jazz, střídající rytmus. Poměrně náročný jazzrockový song na poslech, kde hraje prim hlavně kytara. Následná Arroyo /Billy Cobham/ světlo světa již spatřila na albu Inner Conflict z roku 1978. Je to klidná skladba s kytarovým sólem. Prostoru ukázat se dostávají i basa a klávesy. Verze z alba Inner Conflict, kde sóloval na syntezátor George Duke se mi líbila víc. Chiquita Linda /Gil Goldstein - keyboards/ je zase víceméně o klávesové hře. Příjemná, veselá jazzovka s funky groovem je zachycena i živě na albu Smokin' /1983/ který uzavírá trilogii Billy Cobham's Glassmenagerie. Take it to the Sky je cover písně skupiny Earth, Wind & Fire. Na tomto albu působí velice uvolněně, svěže, krásně melodicky - prostě hit. Observations & Reflections /Billy Cobham - drums/ je finále nahrávky. Fusion jak má být. Každý si zahraje to své hudební vyjádření a jako jemná mechanika složitosti švýcarských hodinek, vše do sebe dokonale zapadá. Za mě nejzajímavější skladba z desky. Píšu z desky, protože tento titul se nedočkal digitální podoby v mediu cd, ani na spotify není k mání. Mám ho ve formě cd-r, stažené někde z internetu a je slyšet nahrávání z vinylu. Ale vůbec nevadí. Studiovky Billyho mán complete. Kdysi jsem albu šoupl čisté ***z***** Je to dobrá instrumentální deska a z trilogie BCGM ji považuji za nejpovedenější.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Master's Apprentices, The / A Toast To Panama Red (1972)
| 08.12.2023 | Gitarový hard rock je mojim obľúbeným hudobným žánrom. Austrálska skupina Master’s Apprentices bola na počiatku 70. rokov priam jeho ikonickou zástupkyňou. Dôkazom je hoci album A Toast To Panama Red z roka 1972.
Deväť skladieb prostých klávesov správne riffuje a buráca. Už od ostrej Answers Lies Beyond musí byť každému jasné, že nepôjde o jarný piknik na dečke v impresionistickej krajinke so zaľúbeným párom túliacim sa k sebe pri pohľade na obzor. Naopak! Tu sa veľký biely žralok chystá na nepozorného plavca, surfera, ekvivalent tuleňa, a teda pochutiny pre ostré zuby.
Aby ma muzikanti usvedčili z nepresnosti, pomalá dumka Beneath The Sun pripomína slaďák, lenže postupne graduje do zlovestnej nálady plnej znepokojujúcich gitarových sól, pod ktorými sa pretŕča hutná opakujúca sa rytmická figúra.
Obe opísané polohy kapela zvláda na jednotku, a tak aj v pokojných skladbách typu Game We Play I čosi číha na hraniciach vnímania, čosi, z čoho by Lovecraft isto vylúpol nebezpečné chápadlá. Táto dvojskladba by sa dala nazvať progresívnou, náladu dopĺňajú aj hosťujúce zbory. Zaujímavá je boogie šmrncnutá kovadlina The Lesson So Listen. O tom, že muzika je to relatívne pestrá, svedčia aj dychové aranžmány v náladovej Love Is. Druhá strana platne sa však koncentruje na rýchle kratšie vypaľovačky, a tak Melodies Of St. Kilda i Southern Cross rýchlo utečú, Až mi je ľúto, že sa táto jazda skončila. Záver patrí krátkej citlivej Thyme To Rhyme, akoby chcela kapela dosiahnuť istú katarziu.
Ak máte radi pestrú, ale najmä temnú hardrockovú muziku s pretlakom gitarových sól, A Toast To Panama Red je album presne pre vás. Pre mňa je určite!
» ostatní recenze alba Master's Apprentices, The - A Toast To Panama Red
» popis a diskografie skupiny Master's Apprentices, The
Daltrey, Roger / Daltrey (1973)
Tuhle desku přinesl do své „Třináctky“ v Čáslavské Jirka Černý. Děkuju, Jirko, za tuhle, i za stovky dalších. Rockboard nemá rubriku nekrology, asi bych jeden před pár měsíci, když odešel, napsal. Tvůj vkus a Tvé přemejšlení nejen nad muzikou, ale i světem, formovaly i mé. Jirka, když hrál desku, vždy vystavil obal. Ten maskulinní anděl s tím blonďatým hárem na titulní straně se mi líbil. Když jsem pak bral po pár měsících do ruky své vlastní LP, s krásnou, trochu porézní texturou papírového obalu, na jeho zadní straně byla ta hlava s Daltreyho hárem zezadu ve stejném rámečku. Vtipné.
Na tomhle albu, vzniklém jako jakási Daltreyho oddechovka, samostatný projekt v době mezi vrcholy tvorby The Who, tj. Who´s Next a a Quadrophenií, účinkovala řada skvělých hudebníků – např. klávesista Argent, Arbus na housle, spoluhráč z The Who Entwistle na baskytaru (na bonusové stopě na CD There Is Life, která není na originálním LP, také Jimmy Page). Většina písniček je z pera písničkáře Lea Sayera a Dava Courtneyho. Je to tedy veskrze písničkářské album. Album možná pro holky, plné silných, nádherných, placama možná i dojemných melodií; s pár a pak i se svojí ženou jsme to hodně poslouchali. Nejsem šulín, co by se holkám podbízel. Já to album skutečně miluju. Sayerův úsporný styl je zde obohacen poměrně bohatými aranžemi (a, zase, tím Daltreyho zpíváním). Je to výrazově diametrálně jiné. Obsahuje 3 extrémně silné písničky: It´s a Hard Life, Givin´ It All Away, You Are Yourself. Místy tu je Daltreyho vokál i v jeho neskutečné, extrémní poloze (podobně, jako v Quadrophenii, taktéž z r. 1973, na vrcholu jeho možností). Jeden z nekrásnějších v dějinách rocku. Ale ani ostatní písničky nejsou žádná vata. Jediná mi tam nepřekáží. Prostě Dalteyho zpívání Sayera. Krásná sólovka. Poslechněte si.
Takže i po letech za 5*.
» ostatní recenze alba Daltrey, Roger - Daltrey
» popis a diskografie skupiny Daltrey, Roger
Grateful Dead / Built to Last (1989)
Když se řekne Grateful Dead, většina hudebních fanoušků si s názvem kapely (v tom lepším případě) asociuje psychedelii a country. Parta okolo kytaristů Jerryho Garcii a Boba Weira se ale během své třicet let trvající kariéry více či méně výrazně otřela i o funk, jazz rock, a koncem osmdesátých let produkovala také pop rockem šmrncnutou muziku. Ze dvou alb s autorským materiálem, které v té době vydali, mám právě Build to Last z roku 1989 o něco raději. V době jeho vydání už se bohužel sestavě, která společně strávila celá osmdesátá léta, pomalu rozezníval umíráček, protože klávesista Brent Mydland v červenci následujícího roku po předávkování kokainem nedobrovolně ukončil svoji pozemskou pouť. Přiživil tak zvěsti o tom, že pozice hráče na klávesové nástroje je u Grateful Dead prokletá - v průběhu let sešli ze světa jinou než přirozenou smrtí hned čtyři z pěti jejich kmenových hráčů (pátý, Tom Konstanten, je stále naživu).
Co tedy deska, se kterou Grateful Dead uzavřeli svou studiovou kariéru, nabízí? V prvé řadě jsou to cinkavé tóny elektrických kytar, ty posluchače provázejí v podstatě celým albem. Sekundují jim různě tvarované syntezátorové stopy, které ale ze zvuku kapely nijak nevyčnívají, spíš ho přirozeně doplňují. Devítka zařazených skladeb staví na příjemně hloubavé melodice: občas probleskne nějaký ten výraznější refrén, z větší části jde ale o docela civilní přednes. Skladby dost oživují kytarová sóla, ve kterých zní spousta nezvyklých harmonických běhů a harmonií. V textech, které pro kapelu psali renomovaní tvůrci Robert Hunter a John Perry Barlow, jako obvykle defiluje spousta kulturních odkazů od Matoušova evangelia přes spisovatele Normana Mailera a první kosmonauty na Měsíci až po počítačový slang.
Ze zařazených skladeb mám osobně velmi rád dvě třetiny trojlístku, kterým na album přispěl frontman Jerry Garcia: titulní skladbu Built to Last s obrazy zamýšlejícími se nad pomíjivostí a trvalostí, stejně jako úvodní kus Foolish Heart o tom, že s pošetilým srdcem si není radno nic začínat. Z pera klávesisty Mydlanda pak pochází asi nejhitovější pecka na desce, ekologickou tematikou prodchnutá věc We Can Run, a také o něco zasmušilejší kompozice Just a Little Light. Třetí z klíčových autorů z řad kapely, kytarista Bob Weir, přispěl třeba s mou další oblíbenou skladbou Victim or the Crime, jejíž text přemítá nad problematikou spravedlnosti a pravdy. Jako slabší vnímám snad jen závěrečný Mydlandův kus I Will Take You Home, ve kterém se na můj vkus nachází až moc patosu.
Na desce Built to Last se Grateful Dead ani náhodou nepředstavují ve své typické poloze - naopak, na kapelu která proslula rozevlátými instrumentálními jamy a skladbami, které na koncertech běžně fungovaly jako soundtrack k dobrému tripu, je tu docela dost "uhlazeno" a "učesáno". Přesto album nabízí slušnou porci melodií a nápaditého písničkářství, do kterého je pro mě pokaždé radost se ponořit. Šedesátkoví i sedmdesátkoví Grateful Dead zněli o dost jinak, tahle poloha ale podle mě kapele taky sluší. Mám tu desku fakt docela rád.
» ostatní recenze alba Grateful Dead - Built to Last
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead
Blind Faith / Blind Faith (1969)
Takzvaná superskupina Blind Faith po sebe zanechala jediný album z roka 1969, o ktorom jednoducho musím čosi napísať!
Koniec 60. rokov prial tej najkvalitnejšej rockovej muzike a vznikali aj takzvané superskupiny. Významní hráči z populárnych skupín sa dali dokopy, veď to bola komerčná istota... Nuž, nebola. Väčšina pohorela a Blind Faith nebola výnimkou.
Vznikla na troskách superskupiny Cream. Bubenícky priekopník rockového hrania Ginger Baker a gitarový hrdina Eric Clapton sa spojili s jedným z najuznávanejších britských idolov, a síce Steveom Winwoodom (Spencer Davis Group, Traffic) a zodpovedným basákom Ricom Grechom z progresívnej kapely Family. Inak, Steve Winwood je nielen brilantný klávesák, ale predovšetkým jeden z najlepších spevákov v histórii populárnej hudby. Zostava ako lusk! Kapela prvýkrát vystúpila 7. júna 1969 v londýnskom Hyde Parku (vyšlo aj DVD, ktoré mám a je skvelé), ide o jediný koncert na domácej pôde. Následne odohrala šesť koncertov v Škandinávii a absolvovala koncertné turné po Severnej Amerike. 8. augusta sa na pultoch zjavil eponymný debut a 24. augusta odohrala svoj posledný koncert v Honolulu. Následne sa rozpadla. Clapton sa sťažoval, že kapela nemala čas poriadne skúšať, ale podľa mňa v tom boli skôr túžby po sólovej realizácii väčšiny osadenstva. A kým Winwood sa vrátil k Traffic a napokon zarábal na pope, podobne ako umravnený Clapton, jediný hudobník, ktorý pokračoval v parádnej rockovej kariére, bol Baker (Air Force, Baker Gurvitz Army). Grech hral v Traffic, ale rýchlo sa z neho stal vyhľadávaný štúdiový hráč. No, dosť bolo histórie, poďme na samotný album!
Opomeniem nahý obal, ktorý v čase vydania spôsobil rozruch a vrhnem sa na muziku. Šesť skladieb je akoby pokračovaním Creamu. Had To Cry Today je jednoducho hardrocková bomba! Ten riff! Naopak, krehký kúsok Can’t Find My Way Home ma príjemne uspáva. Našťastie, ide o ojedinelý jav, prevláda výrazne melodická a svieža muzika (Well All Right). Nechýbajú srdcervúce rockové balady (Presence Of The Lord), vypaľovačky (Sea Of Joy) a všetko završuje pätnásťminútová improvizovaná smršť Do What You Like s povinným basovým a bubeníckym sólom. Skoro to vyzerá, že kapela naozaj nemala dosť materiálu, a tak len zapatlala stranu platne s jam session. I keď veľmi dobrým.
Osobne je pre mňa najlepšou skladbou Sea Of Joy a nie len kvôli husliam. Ten riff ma skrátka napĺňa a v kontraste s pokojnými medzihrami funguje na jednotku.
Vrátim sa ešte k príčinám nezdaru skupiny. Napadlo mi, že za to mohla samotná muzika. Na prelome 60. rokov sa vzmáhala tvrdá a hlučná muzika. Blind Faith hrali podstatne subtílnejšie, hoci tiež aj tvrdo, len nie tak prvoplánovo ako napríklad Led Zeppelin. Pre mňa je to srdcovka. Pôsobí ako endorfínová torta uprostred stola plného blenu. Vábivo, podmanivo, chutne. Udeľujem maximálne možné hodnotenie. Toto je rocková hudba so srdcom, kompozične košatá, náladovo pestrá, ale vždy presvedčivá. Inak, mám japonské SHM CD z roka 2010 (UICY-20020) bez bonusov. Znie pekne.
» ostatní recenze alba Blind Faith - Blind Faith
» popis a diskografie skupiny Blind Faith
Cobham, Billy / Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra (2007)
Koncept nahrát skladby jazzrockové skupiny ze sedmdesátých let Mahavishnu Orchestra s big bandem a ještě k tomu naživo a v perfektní zvukové kvalitě se podařil. Plechová kavalérie pod taktovkou Colina Townse s názvem HR-BIGBAND předvedla úctyhodný výkon. A mistr na bicí a bývalý člen Maha Orch. Billy Cobham dokázal, že stále umí zahrát prakticky cokoliv. A byl to právě Colin Towns, který se postaral o realizaci tohoto projektu a současně se zasloužil o aranže.
Asi nikdo nebo málokdo si dokáže představit hudbu MO bez ústředního nástroje - elektrické kytary. John McLaughlin svojí kytarovou hrou způsobil tenkrát malou revoluci a výkon jeho hry byl dech beroucí. Elektrická kytara je dominantní nástroj i v případě tohoto cd. Kytarista Martin Scales se zhostil svého nástroje podle mě ještě lépe, než kdyby byl angažován samotný McLaughlin. Jde o to, že jeho hra dokonale zapadá do tohoto prostředí, spolupracuje, nepřesahuje dominaci, nenarušuje celek a přitom udržuje vysoký technický kredit hry. Celý koncert působí neuvěřitelně kompaktně. Billy si dopřává mezi pár skladbami bubenická intermezza. Mahavishnu Orchestra byla skupina, založená na sólových improvizacích a jamování kytary, kláves a elektrické violy. Na tonto disku byste violu hledali marně. Byla nahrazena dechovými nástroji a i klávesy jsou v pozici jakoby za dechama, Ale třeba ve skladbě Cosmic Strut si střihnou sólo nebo skladba Down je o dost výrazném piánu. Takže není třebaí se bát, že album je jen dechařina /i když z větší části je/. Colin Towns zvládl aranžmá výborně.
Tohle album jsem pořídil před vánocemi v roce 2009 ve Vídni. Neměl jsem tušení, že něco takového existuje. Dnes si novinky hlídám na internetu, tak k žádným překvapením už nedochází, což je na jednu stranu škoda.
Shrnutí : Meeting of the Spirits je koncert s fantasticky sejmutým zvukem /působí spíš jako studio nahrávka/, zaměřený hlavně na milovníky Mahavishnu Orch. nebo pro kompletisty Billyho Cobhama. Když si dám dohromady jak náročný projekt to je a výkony všech protagonistů plus zmiňovaný zvuk, vychází mi výborné album. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Omega Infinity / The Anticurrent (2023)
Co vznikne, když se dá dohromady blackmetalový bubeník a extrémně chrčivý vokalista? Nelibozvučný mišmaš. Drsný a mocně poutavý, když se potká s vhodným rozpoložením. Omega Infinity jsou pro mě jedním z objevů roku a ráda bych jejich tvorbu trochu přiblížila. Podle svých slov se hudebně inspirují první vlnou black metalu s jeho zuřivými blastbeaty a kakofonními sférickými kytarovými linkami, přičemž celkový koncept přesahuje hranice žánru a zabývá se - stále cituji - něčím, co je mnohem větší, starší a mocnější než jakýkoli bůh či démon, kterého si stvořili lidé: temnotou mezi galaxiemi a nicotou mimo existenci, hlubokou temnou prázdnotou.
To je silné tvrzení, které zasluhuje komentář. Předně, kde se v téhle sestavě vzaly kytary? Všechny další zvuky a nástroje kromě živě provedených bicích vznikly v počítači - Omega Infinity jsou studiový projekt založený proto, aby jejich duchovní otec Tentakel P. nemusel vytáhnout paty z domu a s nikým se dohadovat. Kytar ale v nahrávce mnoho slyšet není, nad prudce vykašlávanými chuchvalci rytmu se převalují zejména klávesové mlhoviny hrubě rozčesávané nelidským řevem. Hudba se přesto neomezuje jen na budování atmosféry (ačkoli to jí jde zatraceně dobře), celé zvukové sousoší se v ohromném, ledově prázdném prostoru mírně pootáčí a snad i kamsi ukazuje; mluvit o směřování mi připadá příliš troufalé. Je to bezútěšné, ale taky nějak majestátní a velebné.
Po debutu věnovaném tělesům sluneční soustavy se The Anticurrent zabývá vývojem a zánikem kosmu - hostující ženské hlasy mi evokují sfingy strážící tajemství v Nekonečném příběhu. Může za to asi i ta nicota či prázdnota (Omega Infinity se prohlašují za stvořitele void metalu), že se mi při poslechu vtírá na mysl tato filozofická pohádka. Prázdnota nelidská a hrubá, ocelově tu skřípají brány, jejichž veřeje jsou zavěšeny mimo veškerý dohled, zároveň však zvláštním způsobem osvobozující. Velká plocha, kterou album přesvědčivě přináší, je zcela vyvázaná z běžných rozměrů, pocitů a starostí. S oblibou si ho pouštím na noc - poslech spolehlivě zahání veškeré vtíravé myšlenky a zbavuje mě tíhy. Jestliže je někdo ochotný nést břímě takto důsledného zření, potom já můžu klidně spát.
Komu bych The Anticurrent doporučila? Nejprve kontraindikace: musíte přijmout extrémní styl zpěvu. Nic pro člověka, který si rád zabrouká písničku, který vůbec ke štěstí cosi jako jasně strukturovanou píseň potřebuje. Po hudební stránce bych album nabídla nejspíš milovníkům experimentů a hlukového přístupu, který se mi v celkovém dojmu zdá nad jakkoli zbarveným metalem převažovat. Po stránce pocitové by deska mohla oslovit někoho, kdo při pohledu na noční oblohu nevidí útěšně blyštivé nýtky hvězd, ale vnímá rozlohu a nepochopitelnost záhady, do níž jsme vrženi. Kdo se nebojí vlasových prasklin v realitě, které při každém pohybu palčivě připomínají omezenost veškerých prostředků, jimiž se pokoušíme čelit všudypřítomnému chaosu. Kdo dočetl až sem a pořád chce vědět víc.
» ostatní recenze alba Omega Infinity - The Anticurrent
» popis a diskografie skupiny Omega Infinity
Stern, Mike / Give And Take (1997)
Mike Stern tímto albem rozhodně překvapil. Pozměnil techniku hry plus feeling a vydává druhé, nejjazovější album ve své diskografii. To první se jmenuje Standards /and other songs/ z roku 1992 a obě desky lehce vybočují ze Sternovy diskografie. Za tímto odklonem od fusion k jazzu je producent jménem Gil Goldstein. Gil Goldstein je taky hráč na piáno a na desce se předvedlve dvou skladbách. 6-7. Jazzové album potřebuje i jazzovou baskytaru a bicí. Baskytarista John Pattitucci je skvělá volba pro nahrávání, obvzlásť když hraje na desce akusticky. Také bicí potřebují jazzového mistra. Za soupravu usedl jeden z těch nejlepších na světě - mistr Jack DeJonnette. Z jedenácti skladeb odbubnoval sedm. O zbytek se postaral Don Alias, který nehraje na bicí, ale ve zbývajících čtyřech skladbách je použito perkusí. Zajímavá volba. Jako další hosté byli přizváni saxofonisti Michael Brecker /tenor sax/ a David Sanborn /alto sax/. Všichni hudebníci jsou akustici a jediné co žere proud je elektrická kytara Mike Sterna. /takže účet za elektřinu by neměl být tak vysoký/ Autorsky je Mike zastoupen ve skladbách 2-8. Zbytek převzal od Cole Portera /1/, Johna Coltrana /9/, Jimiho Hendrixe /10/ skladba Who Knows je hodně vzdálená od Hendrixova originálu - ale o tom přece jazz je - a závěrečný standard je slavná Oleo /Sonny Rollins/.
Tohle album je něco jiného, než jeho ostatní práce. Kdysi jsem ho opentlil ***z***** a nedudu to měnit. Ale přidám půl staru navíc. Líbí se mi to.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Give And Take
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
AC/DC / Let There Be Rock (1977)
Hned na úvod se přiznám, že v diskografii AC/DC nemám oblíbenější desku než Let There Be Rock. Kapela tu už vyrostla ze svých rock´n´rollových začátků a muziku, kterou hrála, už tvarovala jen a pouze do syrově hardrockových forem. Upřímně řečeno by mě docela zajímalo, jak moc právě tahle rocková injekce podnítila vznik a vývoj kapel, které o několik let později zaplavily Velkou Británii jako Nová vlna britského heavy metalu.
Blues už je na Let There Be Rock přítomné jen v náznacích. Asi nejvíc ho slyším ve struktuře úvodní pecky Go Down, ale i tam ho zadupává do země brutální riffová kanonáda, ze které jsou až hmatatelně cítit ty nadoraz vytavené Marshally a občas problesknuvší kvil zpětné vazby. Zemité akordové riffy divočin Dog Eat Dog a Overdose jsou oholené až na dřeň, tady žádné hlubší, skryté vrstvy nehledejte. Naproti tomu v instrumentálních předělech ostrého kvapíku Bad Boy Boogie si kapela netradičně zalaškovala se dvěma různými rytmy, které se rozejdou a po několika taktech znovu spojí.
Titulní šavlovačku se svým rychlým staccatovým riffem si podle mě (spolu s mnoha jinými inspiračními vzory) v Británii i v USA vzali k srdci četní mladí rockeři, kteří měli za pár let stát u zrodu metalového subžánru. Navzdory reputaci tvrdých a zarputilých rockerů měli AC/DC na každé ze svých raných desek nějaký pomalejší (a často hravou ironií a jinotaji nabitý) kousek, přičemž ani Let There Be Rock v tomto ohledu netrhala partu a nabídla posazenou záležitost Crabsody in Blue. Dvě závěrečné skladby Hell Ain't a Bad Place to Be a Whole Lotta Rosie už jdou strukturovanou propracovaností svých ústředních riffů naproti materiálu z dalších dvou studiovek, pořád jsou to ale nářezy, které na Ostrovech v sedmasedmdesátém jen těžko hledaly konkurenci.
Texty na desce Let There Be Rock rozvádějí témata, kterých se AC/DC dotkli už na předchozích deskách, ale otevírají taky úplně nové obzory. Zatímco v Bad Boy Boogie jde o další příběh tvrďáka, co si jde v životě ostře za svým, následující Overdose zachycuje hrdinu ve chvíli, kdy ochutnal vlastní medicíny a nějaké ženštiny se "předávkoval". Dog Eat Dog kráčí ve šlépějích skladby Show Business z debutu a komentuje branži, ve které často nestačí k úspěchu ani tvrdé lokty. Bonovy oblíbené hrátky s jinotaji v Crabsody in Blue doplnily duo The Jack a Big Balls na trojlístek, Hell Ain´t a Bad Place to Be pro změnu servíruje další ženskou, co chlapy využívá k vlastní zábavě a prospěchu.
Titulka Let There Be Rock si v parafrázi na biblické texty a výpravné bluesové příběhy (cítím tu inspiraci třeba nadšeneckým The Story of Bo Diddley od The Animals) vytvořila samostatný vesmír, ve kterém vede mezi americkými bluesmany a AC/DC nepřerušená linka. Po vzoru těchto hrdinů se Bon Scott nežinýroval popsat svoji velmi osobní zkušenost s tasmánskou bordelmamá zvící velikosti bílé velryby, kterou sbalil kdesi v Melbourne. No a úvodní Go Down si už nebere servítky vůbec, protože se z ní vyklube nefalšovaná óda na orální sex.
To, co AC/DC uměli jako nikdo jiný - tedy pekelně ostré, ještě pekelněji chytlavé, a přitom jednoduše (nikoli vlezle) vystavěné riffy, dechberoucí napětí a frenetické nasazení -, podle mě na Let There Be Rock přivedli na umělecký vrchol. Vydali tu ze sebe to nejlepší.
» ostatní recenze alba AC/DC - Let There Be Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Motörhead / No Remorse (1984)
Jakmile se jednou dostanete na vrchol, zbývá jediná cesta jak pokračovat dál: Směrem dolů. Jistě, nějakou dobu se dá zůstat i tam nahoře, balancovat a uhýbat těm, kdo zrovna sviští kolem, ale to je hodně náročná disciplína. Nakonec vás to smete a stejně zase jedete dolů jak po skluzavce. Můžete brzdit jak se dá, můžete z toho celého vyskočit a můžete si vychutnat pád až na samé dno.
Trojice Lemmy, Eddie a Philthy dosáhla svého vrcholu v červnu 1981, kdy živé album No Sleep 'til Hammersmith jejich kapely Motörhead stanulo v čele britského žebříčku. Naše trio otázku jak zůstat na špici ale moc neřešilo. Prostě nahráli další album, navíc produkované jedním z nich (Eddiem) a na obalu se podělili s posluchači o takové informace jako např. kolik vodky Smirnoff u toho vypili.
Album přineslo poslední hit klasické sestavy ("Iron Fist") a přes počáteční dobré prodeje klesalo na žebříčích strmě dolů, ověnčeno kritickými ohlasy. Fast Edie, který dle Lemmyho slov odcházel z kapely už několik let pravidelně snad každý měsíc, jen mu to zbylí dva členové vždycky rozmluvili, se tentokrát na odchodu nenechal zastavit. Philthy za něj přivedl jako náhradu Briana Robertsona z legendárních Thin Lizzy, které nekriticky zbožňoval.
Motörhead sice s Robertsonem nahráli poměrně chválené album, ale hvězdný kytarista si sebou přinesl i hvězdné manýry. Na koncertech odmítal hrát materiál, na němž se nepodílel autorsky (tzn. prakticky všechny známé pecky), navíc do kapely se svými krátkými kudrnami, čelenkou, tričkem bez rukávů a růžovými legínami nezapadal ani vzhledově.
Netrvalo dlouho a poroučel se. A s ním bohužel i jeho fanoušek Philthy.
Lemmy se tak zase ocitl tam, kde byl na samém začátku a jako jediný člen své kapely začal hledat nové spoluhráče.
Nejdříve ulovíl bubeníka Pete Gilla, který zrovna opustil Saxon, a pak vyhlásil konkurs na kytaristu. Zbyli mu tam nakonec dva, mezi nimiž se nemohl rozhodnout, a tak je přijel oba. První čtyřčlenná sestava Motörhead (Lemmy / Wurzel / Campbell / Gill) byla na světě.
Společnost Bronze, u níž skupina vydala svá nejslavnější alba, se tehdy potácela ve velkých finančních problémech a když Lemmy přišel s myšlenkou nahrát s novou sestavou další album, byl svým domovským labelem odmítnut. Místo novinky společnost rozhodla o vydání výběrového dvojalba. Lemmy si vymohl alespoň to, že každou ze čtyř stran obou desek bude uzavírat jedna nová skladba. Dostal i možnost dohledu nad výběrem skladeb a všechny kousky okomentoval na vnitřním přebalu LP.
Bronze také zaplatili nejen velkolepé fotografické session v rámci propagace singlu "Killed by Death", na němž členové Motörhead v převlecích předváděli výjevy z různých historických poprav, ale také natočení efektního videoklipu pro MTV.
Lemmy v něm nejprve projede na harleyi zdí bytu své vyvolené, aby ji unesl před zraky jejich rodičů, poté je pronásledován policií, rozstřílen a nakonec popraven na elektrickém křesle, aby v závěru vstal z mrtvých a vyjel z hrobu na motorce před zraky truchlících fanoušků. Pokud jste tento klenot ještě neviděli, napravte to. Je to jeden z nejlepších drsňáckých videoklipů, jaký jsem kdy viděl. Je dokonce pravděpodobné, že pokud máte slabost pro pořádný rachot a tvorba Motörhead se vám doposud nějakým zázrakem vyhýbala, zmíněný song si zamilujete stejně jako kapelu, která ho nahrála.
Dvojalbum No Remorse (Bez výčitek svědomí) je nejen jeden z nejlepších výběrů jaký od Motörhead seženete, ale rovnou jedna z nejlepších kompilací, jaká kdy nějaké rockové kapele vyšla.
Najdete tu stěžejní songy z většiny dosavadních alb ("Overkill", "Bomber", "Ace of Spades", "Iron Fist"), B-strany singlů ("Too Late, Too Late", "Like a Nightmare"), první singl klasické sestavy (skvělá coververze legendární garážovky "Louie Louie"), výsledek plodné spolupráce s holčičí metalovou partou Girlschool ("Please Don't Touch") a jak už bylo řečeno, čtyři ukázky z tvorby zbrusu nové sestavy, jimž samozřejmě vévodí slavná "Killed by Death".
Z tehdy poslední řadovky Another Perfect Day bych osobně sice upřednostnil méně známou perlu "I Got Mine", nakonec ale absenci jednoho z mála melodičtějších kousků v repertoáru Lemmyho party beru jako mnohem menší prohřešek než kdyby tu chyběla taková "No Class".
Než se s všemožnými kompilacemi Motörhead roztrhl pytel po jejich comebacku na začátku 90. let, byla No Remorse opravdovým klenotem. A ten, kdo si v osmdesátém čtvrtém koupil speciální vydání v koženém pouzdře, jistě dodnes nelituje.
No Remorse se později objevila i v deluxe edicích s takovými bonusy jako je např. pološílený duet Lemmyho s punkerkou Wendy O. Williams nebo B-strana "Killed by Death", tvořená dvěmi úplně odlišnými skladbami se stejným názvem ("Under the Knife"), což byl takový Lemmyho vtípek, který pochopil asi jen málokdo.
Dnes má pořízení No Remorse význam v těchto případech:
1) Nesbíráte-li jejich řadovky (i když podle některých jsou řadová alba jako Ace of Spades nebo Overkill, případně živák No Sleep 'til Hammersmith, lepší než všechny výběry světa).
2) Sbíráte-li od nich naopak všechno, protože tři z tehdejších čtyř novinkových věcí jen tak někde nenajdete ("Killed by Death" je oproti tomu zastoupena na každé slušné kompilaci). A mít je pěkně všechny pohromadě s povedenými raritami jako "Please Don't Touch" nebo "Louie Louie" určitě taky není k zahození.
3) Chcete-li se kochat opravdu pěknými fotkami Lemmyho party a jejich kamarádů (krom nich obsahuje booklet i ty dříve zmíněné veselé výjevy z inscenovaných historických poprav, které vážně stojí za to).
Na závěr jsem si jakožto starý kompilátor spočítal, kolik z těch čtyřiadvaceti písní, jež obsahuje původní 2LP, by nemohlo chybět na žádné kompilaci Motörhead od Apache Records.
Je to devět skladeb, konkrétně těchto:
"Ace of Spades", "Killed by Death", "Bomber", "Iron Fist", "Overkill", "Please Don't Touch", "Louie Louie", "No Class" a "(We Are) the Road Crew".
Krom té poslední jsem je ostatně všechny jmenoval už přímo v recenzi, některé i víckrát.
A pro zajímavost, kdyby deset let po tomto výběru (tedy v roce 1994) vyšlo nějaké No Remorse II, tady je deset skladeb, které by tam podle mě nesměly chybět:
"Deaf Forever", "All for You", "No Voices in the Sky", "Nightmare / The Dreamtime", "Love Me Forever", "Ramones", "I Am the Sword", (a abych napravil alespoň tři hříchy z prvního dvojalba) "The Chase Is Better Than the Catch", "I Got Mine" a "The Hammer".
PS: Klidně bych jich ale mohl vyjmenovat rovnou dvacet, protože fláky jako "Built for Speed", "Going to Brazil", "Hellraiser" nebo třeba raritka "Black Leather Jacket", nahraná ve stylu průkopnických časů rock and rollu, určitě stojí za hřích zrovna tak.
» ostatní recenze alba Motörhead - No Remorse
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Slade / Slayed? (1972)
Hejkal onehdá zveřejnil článek, ve kterém prezentoval kvantum hard rockových alb, jež považuje za nejlepší v historii tohoto žánru. Podobné počiny jsem měl vždycky rád, zvlášť když pocházejí z pera erudovaných znalců. Člověk pak má díky nim skvělou příležitost se v dané oblasti dovzdělat, seznámit se s počiny, na které by jen tak nenarazil, a nezřídka přitom objeví i nějaký ten klenot, který přijme za svůj.
Nemám zdaleka tak hluboké znalosti dřevního hard rocku jako zmíněný kolega, ale byl jsem spokojen s většinou toho, co znám, a v jeho článku jsem to našel. Nějaké výtky z mé strany by byly - třeba proč tam vlastně není Machine Head - dle mého názoru nejlepší album Deep Purple - jsem úplně nepochopil. A absence debutu Van Halen taky zamrzela. (Zcela stranou pak ponechám záměrnou ignoraci všeho, co přinesla v 80. letech L.A. scéna, včetně debutu Guns N' Roses.)
Ovšem asi nejvíce jsem v článku postrádal zmínku o některém albu Slade. Zvlášť když má jeho autor dle svého vyjádření tuhle kapelu rád a taky vzhledem k tomu, že jejich konkurenty Sweet v článku nevynechal.
A tak jsem se rozhodl ty Slejdy připomenut za něj alespoň formou recenze tady na Rockboardu.
Které album jsem od nich vybral, je v tuto chvíli jasné. Ovšem musím jedním dechem dodat, že třeba takové Sladest určitě taky stojí za hřích. I když to je oficiálně (přestože obsahuje spoustu věcí, které na řadovkách nebyly) nakonec asi "jenom" výběrovka, že jo.
Nebo ne? A je výběrovkou taková We'll Bring the House Down?
Ono je to ve finále asi jedno - podstatné je, že desky jsou to všechno parádní.
Nebudu Slayed? rozebírát nějak komplexně - vyberu jen několik stěžejních položek, kterým se ale pokusím věnovat podrobněji.
A tady jsou:
MOVE OVER (původně Janis Joplin)
Jednoduše nejlepší coververze tohoto songu, jakou jsem kdy slyšel. Hard rocková síla a intenzita provedení si v ničem nezadá s Led Zeppelin v nejlepší formě. Jeden z těch sladeovských skvostů, které na většině kompilací nenajdete. V roce 1973 vyšel na singlu alespoň v Japonsku, a na sklonku 80. let jej přesně podle sladeovského receptu nahrála i glam metalová Cinderella.
"Move Over" je jeden z těch drahokamů, o kterých se v souvislosti se Slade obvykle moc nemluví. Ale mělo by.
MAMA WEER ALL CRAZEE NOW
Tok tohle jsou naprosto typičtí Slade ve svém nejslavnějším období. Řezavé kytary, mejdanová atmosféra, Noddyho hlas drsný jak rašple a k tomu monumentální, vše zastřešující a totálně chytlavý refrén.
Jeden z mnoha hymnických nářezů, zdobící bohatý repertoár Slade, se objevil na singlu 25. srpna 1972 a o tři měsíce tak předstihl vydání tohoto alba.
Basák Jim Lea vysvětluje pozadí vzniku songu: “V roce 1972 jsem byl na koncertě Chucka Berryho a všichni tam zpívali texty jeho pecek. Přestával hrát a nechal zpívat dav. Nebylo to jen pár lidí, zpíval prostě každý. Pomyslel jsem si, že je to úžasné – proč si nenapsat ten dav přímo do písně? A tak vznikly skladby jako "Mama Weer All Crazee Now", "Cum On Feel the Noize" a další.”
Skladba byla v pořadí třetím singlem Slade, který dobyl špici britské hitparády. "Mama" se dostala na vrchol během druhého zářijového týdne a trůnila tam neohroženě až do října.
V listopadu téhož roku se pak stala pevnou součástí alba, v jehož profilu se právě nacházíte. A to bylo úplně první deskou Slade, která se dostala na vrchol anglického albového žebříčku. Stejného úspěchu pak dosáhly i dvě následující LP - Sladest (září 1973) a Old New Borrowed and Blue (únor 1974).
GUDBUY T'JANE
Přes obrovskou popularitu doma nebo v Německu nemohli Slade stále prorazit v Americe. Za celá zlatá 70. léta byl jejich největším úspěchem v USA singl "Gudbuy T’Jane", který tam skončil na.... 68. místě.
Je zajímavé, že základ této skladby vznikl právě při pobytu kapely v USA, kde se na turné snažili přesvědčit zhulené publikum, že jejich rock ‘n’ roll opravdu potřebuje. (Nepotřebovalo.)
Slade v zemi neomezených možností sice většinově nezaujali, ale z jejich koncertů byli nadšeni někteří později slavní muzikanti, přítomní v publiku. Ti pak založili kapely, v jejichž tvorbě se inspirace Slade odráží často nepřeslechnutelně.
Vyberu z nich alespoň tři:
KISS, kteří toto ovlivnění neopomenou zmínit snad v žádném rozhovoru o svých počátcích, Twisted Sister, u jejichž největších hitů netrkne odkaz Slade asi jen málokterého starého rockera a (jak se dozvíte v každé jejich biografii) také Cheap Trick. Ti ocenili vystoupení Slade hláškou „they used every trick in the book“, podle níž se posléze i pojmenovali.
"Gudbye T’ Jane" je nekomplikovaný chytlavý rokec s jako vždy nekompromisním vokálem Noddyho Holdera. A když jsme u Noddyho projevu, myslím, že to byli právě on, kvůli němuž se u nás jednu dobu vžil pro tento druh rock and rollu termín "vyřvávačky".
Základ písně vznikl v hlavě Jima Lea, když se jednou ve Fresnu poblíž San Franciska nudil u bazénu. Manažer a producent Slade v jedné osobě, Chas Chandler (bývalý člen Anímals), tehdy přemýšlel o následovníku posledního úspěšného singlu a navrhl Jimovi, že jestli nemá co dělat, mohl by alespoň něco pořádného složit. Jim si tehdy (dle jeho vlastních slov) pomyslel jenom: “Right - write a song, go!” a po chvíli mu v mysli vytanul slogan “Goodbye T'Jane, Goodbye T'Jane”.
Když se pak Slade vraceli letadlem do Anglie dokončit novou desku, na toaletě se v Jimově mysli objevilo při močení pokračování refrénu: “I say you're so young”.
Nezávisle na tom, co se zrovna odehrávalo v basákově hlavě, pracoval Noddy na textu, inspirovaném televizním pořadem, jenž kapela sledovala v San Francisku. V roli sexuální mašiny v něm vystupovala dívka jménem Jane. Noddy dokončil text v Anglii při nahrávání tohoto alba, a nazval ho "Hello to Jane". Jimův nápad a Noddyho text se k sobě dokonale hodily. Lea jen nahradil refrén svou původní bazénově-toaletní ideou a další hit Slade byl na světě.
Jediným důvodem, proč singl s touto skladbou neskončil v Anglii na prvním místě, byla pravděpodobně skutečnost, že jej fanoušci 17. listopadu 1972, kdy byl vydán, znali už více než měsíc a půl právě z alba Slayed?. Druhé místo britského žebříčku bylo vzhledem k těmto okolnostem více než pěkné.
Kapela zní na nahrávce velmi uvolněně, což je důsledek faktu, že ten den hráli píseň ve studiu společně úplně poprvé.
A mimochodem, tím, kdo Slade tenkrát v hitparádě porazil, byl Chuck Berry.
GUDBUY GUDBUY
Co si pamatuju, tenhle song jsem slyšel prvně někdy v červnu 2009 ve Vyškově na ubytovně za Kauflandem. Sdílel jsem tam pokoj s pravděpodobně umírajícím starším mužem jménem Josef, jehož celoživotní hudební láskou byli právě Slade. I když jsem byl v té době na rock ‘n’ rollu už více než čtvrt století, téhle kapele jsem se z nějakého důvodu stále podvědomě vyhýbal. Znal jsem samozřejmě ty největší hity, ale nikdy jsem nezkoušel poslouchat jejich řadová alba nebo se tou kapelou zabývat nějak podrobněji.
Že to byla obrovská chyba jsem začal zjišťovat během onoho pracovního pobytu ve zmíněném jihomoravském městě.
Josef tam měl jakýsi obsáhlý vlastní výběr písní Slade, které si postahoval z internetu. Pravidelně mě jím každý večer oblažoval. Nikdy to nebyl zrovna nejlepší společník, o Slade však totéž určitě říct nemohu. "Gudbuy Gudbuy" byl jedním z těch pro mě doposud neznámých songů, jenž se mi okamžitě zažral pod kůži.
Na webu Allmusic o této písni píšou toto: “…lurches like a battalion of tanks and matches a stirring Dave Hill guitar break to one of Noddy Holder's coolest-ever vocals."
Po návratu z Vyškova, toho starobylého města plného zajímavých pivnic, jsem se začal pídit po kompletní diskografii Slade. Netrvalo dlouho a stal jsem se jejich fanouškem.
Pravda, trochu pozdě. Ale přece.
Díky, Josefe.
Tolik k těm asi nejsilnějším flákům. K celé desce se vyjádřím už jen krátce:
Slayed? je silná albová kolekce, plná přesvědčivého nářezového rock 'n' rollu. Rozjezd s méně známými kousky je sice pozvolnější, ale nejpozději u třetí skladby ("Look at Last Nite") zbystříte. A od páté ("Move Over") už budete lapeni a pohlceni až do úplného konce. Tedy samozřejmě pokud si frčíte na nekomplikovaném, chytlavém a pěkně přitvrzeném rock 'n' rollu.
Tehdy, v první půli 70. let, si na něm frčela spousta mladých. V Anglii, Německu i v ČSSR.
Kde jsou ty časy.
PS: Ze zde uvedených bonusů (SALVO, 2006 - v tomhle vydání mám všechny jejich desky) bych vyzdvihl skvostnou baladu "Wonderin' Y", jednu z mála písní kapely, na které se místo Noddyho skladatelsky podílel bubeník Don Powell.
Škoda že se tohle singlové béčko nepropracovalo až na oficiální vydání Slayed?. Jako takové příjemné zklidňující finále po té předchozí smršti by se mi ta píseň moc líbila.
Není divu, že byla v roce 1986 hlasováním fan klubu Slade zvolena jejich 3. nejlepší B-stranou vůbec.
» ostatní recenze alba Slade - Slayed?
» popis a diskografie skupiny Slade
Sweet / Desolation Boulevard (US version) (1975)
Od kamaráda, který na konci devatesátek přifrčel z Ameriky s plným kufrem výprodejových a bazarových cédéček, jsem radostně koupil kdysi v mládí milované album. Až doma jsem zjistil, že je to US vydání, tedy z mého pohledu taková podivná a zbytečná kompilace. Z evropského Desolation Boulevard jsou tu pouze tři písně: The Six Teens, Fox on the Run v komerční singlové aranži (na prvním evropském vydání LP i na evropském CD je původní syrová hardrocková verze) a Solid Gold Brass. Pak je zde glamová hymna Ballroom Blitz, singlovka z roku 1973. I Wanna Be Commited je zkrácená bé strana singlu (tuším, že na á bylo The Six Teens). Zbytek tvoří pět skladeb z alba Sweet Fanny Adams (také 1974).
» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard (US version)
» popis a diskografie skupiny Sweet
Styx / Styx (1972)
Ve zkratce: Zbytečně podceňovaný debut. Nejradši mám úvodní hard rockovou palbu "Children of the Land", ovšem takové "Mother Nature's Matinee" nebo "Right Away" určitě taky stojí za hřích. Asi nejlepší věc je pak (nomen omen) "Best Thing".
A teď trochu podrobněji...
Side A:
Myslím, že většinu lidí mate, že první čtyři skladby alba jsou shrnuty pod jeden název ("Movement for the Common Man") a tak čekají hned v úvodu nějakou rozsáhlou a promyšlenou kompozici. Místo ní se dočkají jedné skvělé Youngovy vypalovačky ("Children of the Land"), krátkého experimentu ze zvuky ulice ("Street Collage"), podepsaného producentem Johnem Ryanem, ještě kratší převzaté instrumentálky ("Fanfare for the Common Man") a velmi pěkné rané kompozice dua Young / DeYoung ("Mother Nature's Matinee").
První stranu vinylu pak uzavírá zdánlivě druhá, ve skutečnosti však už pátá skladba. Tou je převzatá "Right Away" - jedna z nejchytlavějších položek alba.
První straně debutového LP Styx bych bez uzardění udělil pět hvězdiček. Vždy se u ní dobře bavím a krom nešťastného (ale v podstatě jen papírového) spojení prvních čtyř kousků pod jeden zastřešující název, na ní nenácházím chyby.
Side B:
Otvírák druhé strany "What Has Come Between Us" je sice opět převzatý kousek, ale všimněte si že sborové vokály v refrénu jsou naprosto typičtí Styx, jak je dobře známe. A ani ty instrumentální mezihry kapele ostudu určitě nedělají.
Pak už přijde na řadu první opravdový, i když proti těm budoucím ještě pořád malý hit. "Best Thing" se právem dostala na debutový singl; představuje totiž to nejlepší, co měla kapela v té době na skladě. Rukopisy dua Young / DeYoung, čili dvou nejvýraznějších autorských osobností raných Styx, se zde nádherně propojují. I po stránce aranžmá je skladba velmi dobře promyšlená. Youngova kytara a DeYoungovy klávesy slaví povedené zásnuby a ta úderná hard rocková pasáž s důrazným rifem, uvedená v první minutě songu krátkým dramatickým sólováním, je naprosto strhující!
Skvělou práci odvádí také akustická kytara a sehrané vokály coby styxovský trademark snad ani není třeba zmiňovat.
Finále debutu obstarají dva převzaté kousky. U prvního z nich ("Quick Is the Beat of My Heart") si pozornost posluchače rozděluje správně sekaná hard rocková kytara a vyrázné sedmdesátkové klávesy, ten druhý ("After You Leave Me") nabídne další dramaticky gradovanou kompozici, která však už nedosahuje přesvědčivosti svých několika předchůdců.
Druhé straně vinylu bych přes přítomnost nejlepší položky celé desky udělil hvězdičky čtyři, ale zato zcela čisté.
Slyšel jsem to album v životě spoustukrát a od prvního poslechu trochu tápu v tom, proč jsou někteří proti této desce tak zaujatí.
Moje rada zní: Strhněte si klapky z uší, přestaňte vnímat první čtyři položky jako jednu skladbu a začněte si to vychutnávat v celé té raně sedmdesátkové kráse. Možná nakonec dojdete, stejně jako já, k názoru, že jde o nejvyrovnanější styxovský počin ze všech čtyř vydaných u labelu Wooden Nickel. Počin, který sice neobsahuje žádný opravdový masterpiece, zato na celé své ploše nabízí možná trochu dřevní, ale pořád velice funkční hard / prog rock bez jediného skutečného zaškobrtnutí.
A co se týče těch majstrštyků, minimálně úvodni hippie-hard rock "Children of the Land" a výše již několikrát zmíněná "Best Thing" nemají v mých uších k tomuto označení až tak daleko. Vůbec všechny tři autorské věci (tou třetí je "Mother Nature's Matinee") jsou takovými skrytými esy v rukávu starého převozníka. A když k tomu přidáte ještě "Right Away"...
Kdo říká, že tohle album nestojí za pozornost?
» ostatní recenze alba Styx - Styx
» popis a diskografie skupiny Styx
Sweet / Sweet Fanny Adams (1974)
Glamrocková legenda Sweet fungovala v dvoch rovinách. Jedna bola singlová, druhá albumová. A pretínali sa vzácne. Druhý album kapely – Sweet Fanny Adams (1974) – priniesol šokujúci príklon k hard rocku párplovského strihu, čím je v diskografii skupiny takmer ojedinelý.
Zaujímavý je názov, Fanny Adams bolo osemročné dievča, ktoré brutálne zavraždil Frederick Baker v roku 1867. Z jej mena sa stal slangový výraz pre „vôbec nič“ a skratka F.A. sa úpoužívala na označenie „fuck all“, a teda, preložené slušne – srať na všetko.
Inak, nepamätám si presne, kedy som zaregistroval existenciu kapely, určite bolo v rádiu, nejaké hity. Prvou skladbou, ktorú som si vryl do pamäti, bola hitovka Ballroom Blitz. Dodnes ju milujem. Okrem iného som si v nej všímal nesmierne dobrého bubeníka Micka Tuckera. Neviem, či to bolo mojim vzrastajúcim záujmom o tento nástroj, ale je fakt, že z kapely vyčnieval. Prvý album, ktorý som si kúpil do zbierky, bol Desolation Boulevard, ale hoci obsahoval jedno z najlepších bubeníckych sól v rockovej hudbe, The Man With The Golden Arm, ako celok ma až tak nepresvedčil. Naveľa mi môj, ako vraví jeden miestny kolega, díler odporučil tento album, že to je parádna hardrocková jazda... a ja som neodolal.
A už pri úvodnej jazde Set Me Free som vedel, že som dobre urobil. Jasné, sú tu aj také tie spevné, ba priam queenovské kúsky, Heartbreak Today končí otrasným funky, ešte že je to tak krátke. Prím však hrajú tvrdé pecky ako No You Don’t, Sweet F.A., Restless a Into The Night.
Samozrejme, od glamovej kapely nemožno očakávať iba hard rock. Glam vystrkuje rožky v typických odrhovačkách ako Rebel Rouser a Peppermint Twist, čo je taká tá tancovačková rokenrolová veselka, nečudo, že ide o cover. Z podobného súdka je aj AC-DC.
V bonusoch sa nachádza šesť singloviek vrátane Ballroom Blitz. Sú to viac glamové veci, ale neprekážajú mi. A taká temná hardrocková riffovica Burning je božská!
Celkovo sa mi album Sweet Fanny Adams páči, je vynikajúci a za mňa aj najlepší od Sweet.
» ostatní recenze alba Sweet - Sweet Fanny Adams
» popis a diskografie skupiny Sweet
Venom / Welcome to Hell (1981)
Pro tuto recenzi jsem sáhl do svých archívů. Líbila se mi a bavila mě tehdy, a líbí se mi a baví mě i teď, nějakých třináct let po jejím sepsání. Stejně jako mě pořád baví staří Venom. Nepouštím si je sice nijak často, ale vždycky když k tomu dojde, znovu si to užívám. Jsou možná tací, které texty a image této kapely pohoršují, rozčilují nebo uráží, ať už z jakýchkoli důvodů. Ale není snad provokace jednou ze zásadních ingrediencí rock and rollu už od jeho prvopočátků?
Jistě je spousta takových, kteří zvednou varovný prst a ukážou na případy vypalování kostelů kdesi na severu. Ale extrémisté, kteří jsou ochotni zajít do krajnosti, tady byli už v 60. letech, v dobách, které máme spojeny s hnutím hippies a touhou po míru a bratrství. Charles Manson, ještě než rozpoutal vražedné šílenství své sekty, se také profesionálně věnoval muzice. A nahrávek, které po něm zůstaly, není zrovna málo.
Je ale zapotřebí rozlišovat. KISS ve skutečnosti nebyli démony noci, jen comicsové postavy, které vytvořili, tak vypadaly. Alice Cooper nebyl reinkarnovanou čarodějnicí, upálenou v 18. století, i když to o sobě tvrdil. Kačer Donald byl jen nakreslený a ve skutečnosti ani neuměl mluvit.
A Venom? Ti tři mladí angličtí výtečníci, kteří si říkali Cronos, Mantas a Abaddon, nebyli opravdovými bojovníky z pekel. Dokonce se říká, že vlastně ani neuměli hrát. Ovšem měli to štěstí, že byli v pravý čas na pravém místě. Tedy ve studiu, kde jim bylo řečeno, že to demo, se kterým přišli, už se nebude vylepšovat, protože na to prostě nejsou peníze. Takže se to vydá tak, jak to je.
Že se z nouze stane ctnost a doboví recenzenti z časopisu Sounds budou chválit autentický pekelný zvuk kapely až do nebes (ehm, do pekel?), tenkrát netušil nikdo z nich.
Na straně Venom byl fakt, že dosud žádná kapela v rockové historii (dokonce ani Black Sabbath) nebyla, co se týče svých textů a vlastní prezentace, tak důsledná a nezašla v hrátkách s čertem tak daleko jako tahle (zaručeně nesvatá) trojice z anglického Newcastle.
Alba Welcome to Hell a Black Metal dala vzniknout kultu, na který přísahají všichni pozdější thrasheři, včetně Metalliky. A zároveň stála u zrodu stylu, který si jméno druhého počinu Venom vetknul přímo do svého názvu. Kapela z odkazu svých prvních desek těží dodnes, i když zmíněná nesvatá trojice spolu hrála pohromadě naposledy před čtvrt stoletím a už nějakých dvacet let se v sestavě objevuje jen jedno jméno z původních tří. (Konkrétně Cronosovo.)
Tolik tedy úvodem a nyní...
Vítejte v pekle!
- - - - -
Varování: Ukázky z textů kapely Venom mohou vyvolat žaludeční nevolnost, ba dokonce spravedlivý hněv bohabojných křesťanů!
- - - - -
SONS OF SATAN (Synové Satana)
Cronos, Mantas a Abaddon vpadnou do vašich domácností bez jediného varování. Od první vteřiny jde o nekompromisní, obhrouble syrový punk metalový příval. Chaos a ničení. Cronosova basa a řev hrají prim. Venom se krátce představí ("byli jsme zrozeni někde v čase / přinášíme krev, chtíč, nenávist a opovržení"), dlouho se ale nezdržují a jdou k věci: "Podepiš smlouvu s ďáblem / byl jsi tak slepý / jako všichni smrtelníci / ale teď tě ošálilo peklo“. Na závěr přichází výzva, jasně adresovaná posluchačům: "Přidej se k jedovatým legiím (Venom’s legions) / protože my hrajeme divoce.“
WELCOME TO HELL (Vítejte v pekle)
První hitovka alba. Skladbu rozjede šlapavý, poměrně klasicky střižený heavy metalový rif. I celkově jde (na poměry Venom) o docela přehlednou věc, což dělá hlavně klasická stavba sloka-refrén-sloka-refrén. Pak ale přijde změna a místo očekávaného sóla spustí nevzrušený a věcný ženský hlas svůj monolog. Tento překvapivý a efektní trik na mě pokaždé spolehlivě zafunguje. Vždycky mi to připomínalo letušku, hovořící k cestujícím a udělující pokyny před odletem. V tomto případě jde nepochybně o let 666… přímo do pekla.*
(* Ve skutečnosti "letuška" deklamuje onu známou pasáž z biblických žalmů "byť se mi dostalo jíti údolím stínu smrti, nebudu se báti zlého...", atd.)
"Boj - bojujeme jak se má / žijeme ve svém vlastním světě / naším předurčením je žít správně - bojovat / bereme peklo jako svůj domov. / Všechno živé hoří / ptáte se mě na milost Boží / pradávný nářek se rozezní / cesta psa bere rychlé konce. Vítejte v pekle."
SCHIZO (Schíza)
Rychlá a správně jedovatá palba o tajemném poutníkovi, který si v převleku za milého hosta získá vaše děti a poté i vás. Vetře se do vaší domácnosti, a vy mu poskytnete střechu nad hlavou. Ale jakmile nastane půlnoc, nocležník se chopí sekery a začnou se dít věci.
"Zavládla noc / zčernalo nebe / ostří sekery se blýská / v půlnoční zvonkohře. / Příchod jitra odhalil bezhlavá těla / náš přítelíček jen sedí a směje se."
MAYHEM WITH MERCY (Mrzačení z milosti)
Klidná, pouhou jednu minutu trvající instrumentálka, nepochybně vycházející z podobných miniatur na klasických albech Black Sabbath. Pod chlácholivým příkrovem cítíte (a současně i slyšíte) temné spodní tóny v nichž dřímá strašlivé zlo, čekající na probuzení.
POISON (Jed)
Nejvíce motorheadovská ze všech písní na Welcome to Hell. Lemmyho parta má dokonce na skladě jeden song tohoto názvu (konkrétně na albu Bomber), v tomto případě však nejde o coververzi. Těch mají mimochodem Venom v repertoáru skutečně poskrovnu. (První z nich se objevuje až na albu Prime Evil a jde o cover sabathovské Megalomanie.)
"Tvá láska je jako infekce / jsi prohnilá skrz naskrz / všichni ví, co nabízíš / ale všichni se pořád vracejí pro přídavek. / Každý je tvým favoritem / všem jim dáš krásné chvíle / tvá láska je totální katastrofa / ale když ti jednou podlehnou / jsou otráveni jedem. / Jedna noc s tebou a jsem v tvé moci / otráven jedem / miluju se s dcerou ďábla / otráven jedem / ta malá čubka mě dostala."
Cronos tu ze sebe v několika hudebně vypjatých momentech vyrazí krátké hrdelní "ugh", které skvěle umocňuje atmosféru songu. Tento fórek (využitý také v singlové "Bloodlust" - viz bonusy na reedici), později převzalo mnoho zpěváků metalových kapel podobného ražení (např. Celtic Frost).
LIVE LIKE AN ANGEL (DIE LIKE A DEVIL) (Žij jako anděl, zemřeš jako ďábel)
Úvodní rif je opět kvalitní motorheadovský nářez, ale vražedně kovová razance Cronosova zpěvu nenechá posluchače ani chvíli na pochybách – tohle jsou Venom jako vyšití. Dokonale jedovatá pecka.
"Každou noc jsem v jiném městě / patřím k těm co jsou rádi v pohybu / žiju rychle, jsem pořád na útěku / chytám každou šanci, protože vím, že zemřu mladý. / Žij jako anděl, zemřeš jako ďábel / už mám rezervováno místo v pekle / Žij jako anděl, zemřeš jako ďábel / shořím v pekle, kam patřím. / Nemám žádné obavy, netrápí mě moje činy / procházím rovnou kolem tebe / miluju tvrdě a lítám si vysoko / peklo je místo, kde zemřu. / Až mě uslyšíš přicházet, prostě se mi vyhni / dnes jsem zde a zítra zmizím / cesta, kterou jsem se vydal, není nejsnadnější / na zádech mám ďábla, který mě řídí."
WITCHING HOUR (Magická hodina)
Tady se chystá něco velkého - usoudí posluchač z temných zvuků v úvodu. Do toho se vzápětí zařízne Mantasova kytara a nastupuje nemilosrdné inferno, tak typické pro Venom. Syrový rachot je (snad poprvé na albu) přerušen kytarovým sólem v nečekaně klasickém hard rockovém duchu, tak trochu na způsob Ritchieho Blackmorea. Pak přijde krátká odsekávaná rifová pasáž a vše se vrací do starých kolejí. Sound kapely je v každé písni obhroublý a špinavý, což navozuje pocit nečistoty a rouhačství. Vítejte v zajetí apokalyptického rock ‘n’ rollu!
“Pojď, měsíc už volá / magická hodina se blíží / poslouchej hlas zvonu / smrtelníci prchají ve strachu. / Teď připrav oltář a slyš nářek panny / rychle chyť svou oběť / je čas umírat. / Peklo se otevírá / peklo je volné. / Odhal pentagram / a pocítíš chtíč démonů / podívej se na svaté muže / jak znechuceni přihlížejí. / Pojď ochutnat krev / a ucítíš Satanův horký dech / pohleď na oblohu a spatříš / válečníky smrti. / Peklo se otevírá / peklo je volné. / Magická hodina. / Naše dílo je nyní dokončeno / krev teče rychle a volně / a Satan si bere svou nevěstu / zní rouhačský pokřik. / Celé peklo se raduje z dítěte / které mu odnosí / a Satanův jediný syn / uvrhne svět do zoufalství. / Peklo se otevírá / peklo je volné. / Magická hodina.”
1000 DAYS IN SODOM (Tisíc dnů v Sodomě)
Další pekelnická klasika se na nás valí s řezavě dunivým rifem ve středním tempu. Po úvodní sloce se tempo zrychlí, nový rif jakoby přešlápne na místě a teprve pak nastoupí refrén: "Tisíc dnů v Sodomě / cesty Boha jsou zapomenuty."
Cronos chrlí přesvědčivou litanii o hříšnících, zvěrstvech páchaných za zdmi nesvatého města a knězích uvázaných na řetězech. V polovině skladby přijde zpestření v podobě basové vybrnkávačky k níž se přidá naříkavé a neobvykle dlouhé Mantasovo sólo. Nakonec se vše vrátí na začátek ("den zakončil svůj cyklus, noc přebírá hlavní roli / Satanův plášť zahalí zem, jeho děti se množí") a litanie spěje k poslednímu refrénu o tisíci dnech v Sodomě a tisíci letech v pekle.
ANGEL DUST (Andělský prach)
Rychlý pekelnický rock ‘n’ roll s textem o droze, jejíž název musel chlapce z Venom velice přitahovat.
IN LEAGUE WITH SATAN (Ve spolku se Satanem)
U této skladby se zastavím. Od prvního poslechu je to dle mého názoru nejlepší věc na desce a moje nejoblíbenější skladba Venom vůbec. (Na paty jí šlapou snad jen "Black Metal" a "Manitou".) Hned na začátku slyšíme démonický hlas puštěný pozpátku – efekt, který u věci znalých spolehlivě vyvolá vzpomínku na slavný Friedkinův horror Exorcista. (Něco podobného později zkoušeli na jednom ze svých raných alb industrální experimentátoři Laibach.)
Po chutném intru se rozezní Abaddonův hypnoticky dunivý buben a Mantas s Cronosem se přidají unisono se svými nástroji. Celé to zní jako nějaké osudové turbodmychadlo. Cronosův zpěv je ďábelsky sebejistý a dokonale efektní: "Jsem ve spolku se Satanem / povstal jsem v pekle / kráčím ulicemi Salemu / mezi živými mrtvolami / nepotřebuji nikoho, aby mi říkal / co je špatné a co dobré / piju krev dětí / nocí stopuju svou oběť."
Pak přijde rychlý dramatický zlom do předrefrénu ("Měj se na pozoru / když je měsíc v úplňku / jsem tady v každém případě / schován v každém stínu noci") ze kterého vychází mohutný refrén ("Jsem Zlo / jsem spolčen se Satanem").
A turbodmychadlo to neúprosně hrne dál.
("Ve spolku se Satanem / poslouchám jeho rozkazy / s kozlem z Mendesu / sedím po jeho levé ruce / spolčen se Satanem / mám rád mrtvé / nikdo se nemodlí za Sodomu / lidé utíkají.")
Skladba pokračuje v industriálním duchu - namísto sóla slyšíme zvuky jakéśi turbíny a text graduje v obrazech plných perverze a násilí („piju šťávu z žen, co lehávají samy“, „trhám maso kojenců“, atd). Skladba vrcholí posledním majestátným refrénem a končí fade outem, do kterého se ozývá pozpátku puštěný hlas, který známe už z úvodu.
Hudba na "In League with Satan" jasně dokazuje, že Venom byli nejen průkopníky thrash metalu, ale také metalového industriálu. Lze je tedy určitě brát jako svého druhu avantgardní uskupení.
RED LIGHT FEVER (Horečka rudého světla)
Housličky a bujaré veselí jakési idylické venkovské zábavy z dob dávno minulých naruší Cronosův výkřik a vše se zvrhne v apokalyptické běsnění s textem o mladé dívce a chlapíkovi, nakaženém „horečkou rudého světla“. Každou sloku zakončí Cronos vyplivnutím slova „bitch“. Po pěti minutách totálního chaosu, ničení, destrukce a výkřiků („Faster! Faster!“) končí první album Venom.
- - - - -
"Jedovaté legie" mě mají ve své moci od té doby, co jsem byl prvně „uvítán v pekle“ (kterážto událost se odehrála někdy v půli 80. let). Sice se ze mě nikdy nestal žádný satanista, ale poslech této kapely ve mě prohloubil zájem o (nejen) biblickou mytologii a z ní vycházející satanské horrory (krom již zmíněného Exorcisty vřele doporučuji lahůdky jako Omen či Prince of Darkness s Alice Cooperem). Díky hudbě Venom jsem byl také dokonale navnazen na dirty rock ‘n‘ roll kapel Motörhead či Rose Tattoo, a skladbám jako "In League with Satan" či "Manitou" vděčím za dobrou průpravu k různé experimentální a industriální muzice, které jsem se později nějaký čas intenzivně věnoval (např. Laibach, Diamonda Gallas či Young Gods).
První dvě alba Venom jsou absolutní metalovou klasikou a co se týče originality, lze je považovat i za to nejlepší co "nesvatá trojice" vytvořila. Obě desky také kapelu po celou její kariéru zásobují největším počtem hitů. Jejich hudbu pak beru jako občasné zpestření a alternativu k tradičnějším odnožím rocku a popu, které obvykle poslouchám. Jednou za čas je mi podobných úletů potřeba. A na Venom je v tomto prostě spoleh.
PS: Reedice Welcome to Hell z roku 2002, která vyšla později ještě několikrát u různých labelů, obsahuje 11 (!) bonusových skladeb (singly a dema vydané a nahrané v období kolem roku 1981) plus pěkný dvanáctistránkový booklet. Remaster má mnohem lepší zvuk než dřívější (zvukově mnohdy doslova otřesné) CD verze a dosahuje tak kvality původního vinylového soundu.
Příště: VENOM - BLACK METAL.
Dodatek 2023: A tady končí původní recenze, na které jsem dnes musel změnit pouhá tři slova. Jinak zůstala přesně v té podobě, jak jsem ji před těmi skoro čtrnácti lety sepsal. Je to výjimka - snad žádná z mých starých recenzí mě dnes už nebaví tolik, jako právě tahle. I proto jsem ji v časech, kdy se na Rockboardu mluví o metalu a o tom, zda sem některé jeho odnože patří, znovu vytáhl. Snad si ji užijete stejně jako jsem si ji užil já.
» ostatní recenze alba Venom - Welcome to Hell
» popis a diskografie skupiny Venom
Saxon / Strong Arm of the Law (1980)
Motto: It's only heavy metal, but I like it.
Kdysi (podle mých záznamů to bylo v březnu 2011) jsem k tomuhle albu napsal pár vět. Tady jsou:
Přesvědčivě monumentální heavy metalové hřmění v osmi částech.
Pominu teď ty části, které byly později bravurně využity na živáku The Eagle Has Landed (konkrétně skladby "Heavy Metal Thunder", "Strong Arm of the Law" a "20, 000 Feet") a doporučím vaší pozornosti alespoň poslední dva kousky:
"Sixth Form Girls" má jeden z nejchytlavějších tvrdých rifů v celé historii Saxon a "Dallas 1 PM" (s textem o atentátu na Kennedyho) disponuje naléhavě sugestivním rytmem, hypnotickými rify a působivě zařazenou vložkou z dobového rádiového vysílání.
Faktografická poznámka: Album se mělo původně jmenovat Heavy Metal Thunder. Název, převzatý z textu slavného motorkářského hitu "Born To Be Wild" kapely Steppenwolf, toto album naprosto dokonale vystihuje. Firma Carrere však titul z komerčních pohnutek na poslední chvíli změnila. Hlavním důvodem byl úspěch singlu "Strong Arm of the Law", který vydání třetího alba předcházel.
Je zajímavé, že já sám jsem měl na počátku 80. let v rukou kazetu s názvem Heavy Metal Thunder, na níž byl právě tento počin Saxon. (Bylo to mé úplně první setkání s metalem. Poslech proběhl na obrovských bednách, které někdo přitáhl do naší deváté třídy v poslední den školního roku. Nezapomenutelný zážitek!)
Později mi pátrání po této desce nemálo zkomplikoval právě její alternativní název.
Tolik můj starý komentář. Později jsem napsal mnohem delší recenzi na mé nejoblíbenější album Saxon vůbec, Innocence Is No Excuse. Před pár měsíci jsem ji aktualizoval a asi tak týden zpátky jsem se rozhodl, že ji trochu upravím a zveřejním na Rockboardu. Při psaní jsem se ale nechal unést vzpomínkami na mé první setkání s touto kapelou a celou tou věcí zvanou heavy metal. Text, který z toho vznikl, následuje...
Kdyź jsem v roce 1982 díky převratnému objevu, že na planetě Zemi existuje něco tak neuvěřitelného jako skupina KISS, vstoupil do světa rockové muziky, velmi záhy jsem zjistil, že nejoblíbenějším stylem většiny mých vrstevníků (tedy alespoň těch, co v tom jeli taky) je heavy metal. Kdybych se důsledněji řídil tímto trendem, možná bych lehce podlehnul dojmu, že jiná hudba ani neexistuje. Mě ale z rocku zajímalo úplně všechno.
Už to, že první tři alba, která jsem v životě slyšel (KISS - Dynasty, AC/DC - Back in Black a Pink Floyd - Dark Side of the Moon) se od sebe vzájemně tolik lišila, a přesto se mi každé z nich líbilo víc než dost, mi dalo jasnou zprávu:
Rock je hodně pestrá záležitost. Tak proč se omezovat jenom na jediný jeho směr?
V posluchárně městské knihovny jsem poctivě naposlouchával všechno, co se o rock alespoň trochu otřelo, a za úplatu si něco z toho nechával i nahrát.
Jedna z prvních záležitostí, kterou jsem si tam nechal vpustit do sluchátek, byli Beatles. Údajně nejslavnější kapela všech dob - to samozřejmě budilo mou zvědavost. Díky polským licenčním albům jsem mohl přičichnout i k něčemu z tehdy ještě stále vlivné new wave a stále ještě populárních new romantics.
K poslechu jsem hltal (tehdy stále ještě) necenzurovanou Melodii, které tam měli na skladě hned několik ročníků. Mimoděk jsem tak nasával vědomosti o rocku i popu z pohledu takových osobností české kritiky jakými byli Jiří Černý nebo Jan Rejžek.
Pamatuji si, jak mě zaujala zmínka (tuším druhého jmenovaného) o démonických vystoupeních jakéhosi Alice Coopera. Vzpomínám na seriál Ondřeje Konráda o Rolling Stones a článek (už nevím čí) o Slade, kde se řešilo zda to jsou nebo nejsou "noví Beatles".
Avšak zásoby LP desek v knihovně nebyly neomezené. A styl, který hýbal světem mých o něco starších (a o dost vlasatějších) vrstevníků nejvíce, tedy heavy metal, tam chyběl úplně,
Přitom zmíněná Melodie se o něm občas nebála něco napsat. Kupříkladu takový zasvěcený článek Jaromíra Tůmy o kapele Motörhead („Nejsou to typy, se kterými byste pustili svou dceru na pomaturitní oslavu.“) byl nezapomenutelný.
Proto bylo k poznání heavy metalu nutno použít všechny možné alternativní zdroje.
Od staršího bratrance jsem si o letních prázdninách roku 1983 nechal nahrál debut Iron Maiden (dodnes mě z jejich diskografie oslovuje hudebně asi nejvíc), k pár dalším kapelám jsem se pak dostal díky spolužákům na učňáku. Ale brzy bylo jasné, že pokud chci do tohohle stylu proniknout víc, budu muset navštívit to, o čem si někteří nesměle špitali:
Ostravskou černou burzu!
A tak jsem se jednoho brzkého nedělního rána orwellovského roku 1984 ocitl tam, kde jsem mohl získat další potravu pro své uši. Netušil jsem, že jedním vrzem k tomu dostanu také potravu pro své oči. Na burzu jsem se pak vracel z obou důvodů: Jak pro kazety s heavy metalem, tak kvůli prohlídce té záplavy nádherných obalů LP desek. (Vždyť jen výše jmenovaní Iron Maiden a jejich cover arty od Dereka Riggse za to určitě stály.) Tohle byl úplně nový svět ve kterém jsem chtěl být a krmit své uši a oči plnými doušky.
Ale to už jsem se ocitl trochu v budoucnosti.
Vraťme se zpátky, do června 1983 a jednoho z posledních dnů mé základní školy. Tehdy nám bylo coby deváťákům povoleno udělat si den podle svých představ. Jistý spolužák zajistil poslechovou aparaturu a tak jsem poprvé v životě poslouchal muziku z velkých (tehdy bych neváhal říct obřích) beden.
A jelikož jsem si už dříve, když jsem téhož spolužáka navštívil za účelem poslechu Adam & The Ants, u něj doma všiml plakátu Saxon, jejichž logo s S ve tvaru sekyry mě velmi zaujalo, navrhl jsem, že bychom si mohli pustit právě tuto kapelu. O Saxon se totiž říkalo, že oni jsou ten skutečný a pravý heavy metal. Jenže ten spolužák od Saxon neměl vůbec nic. Plakát patřil jeho bráchovi, který je měl nahrané na magneťáku. A my měli ten den ve třídě k dispozici pouze kazetový přehrávač.
Bohové však rozhodli, že toho dne onen bájný heavy metal (na opravdových velkých bednách!) konečně uslyším.
Vše totiž zachránil jiný spolužák, když se zmínil, že jeho starší ségra má doma Saxon na kazetě. A tak jsme se vydali k němu domů, kde jsme v pokoji jeho sestry uloupili bílou kazetu s nápisem „Heavy Metal Thunder“.
Dodnes to vidím před očima. (Zajímavé na tom je, že ta kapela tehdy žádné album toho jména ve své diskografii neměla.)
„Musíme to ale vrátit dřív než se ségra vrátí domů, jinak by mě zabila“, řekl ten spolužák. A pak mi ještě ukázal sbírku patřící nejspíš nějakému dalšímu členu jeho rodiny. Ale tu tady nebudu rozebírat neboť byla zcela jiného druhu.
A tak jsem toho pozdního červnového dne roku 1983 poprvé slyšel opravdový heavy metal na opravdových velkých bednách.
Poslouchali jsme to album od začátku až do konce. Naštěstí jsem už byl díky Back in Black od AC/DC, mému prubířskému kamenu co se tvrdého rocku týče, připravený...
Tohle ale bylo zase něco jiného. Skladby byly delší, jaksi rozevlátější a plné dlouhých kytarových sól. Alespoň tedy ve srovnání s těmi AC/DC. Rif ze "Sixth Form Girls" a rádiové zpravodajství z atentátu na Kennedyho ve skladbě "Dallas 1 PM" mi utkvěly v paměti navždy. (Podle nich jsem ostatně mnohem později to album konečně identifikoval.)
Dodnes se mi vybavuje diskuze, kterou jsme pak vedli s několika spolužačkami, ochotnými sdělit nám své dojmy z poslechu:
"Tak co na to říkáte, holky? Jak se vám líbil ten heavy metal?"
Nováková: „Styx jsou lepší.“
Herman: "Styx nejsou heavy metal."
Já: "Ale v Melodii psali, že jo."
Herman: "V Melodii tomu nerozumějí. Tam píšou samé blbosti."
Poláková: "Můj brácha má album KISS z koncertu. Ale to se mi moc nelíbí - pořád samé bubny a tak." (Asi slyšela zrovna nějaké sólo Petera Crisse.)
"A co ty Valčíková? Nebylo to na tebe moc tvrdé?"
Valčíková: "Pch, tvrdé. Accept jsou tvrdší."
Já: "Accept, jo? Tak to musím slyšet."
Pamatuju si toho ještě mnohem víc, co se ten den řeklo a odehrálo. Ale s tím už vás nebudu zatěžovat.
V každém případě se mi ten původní nápad, napsat recenzi na mé nejoblíbenější album Saxon, vydané až nějaké dva roky po výše popsaných událostech (a pět let po albu, v jehož profilu se právě nacházíme), trochu zvrtl.
Ale tak už to bývá, že věci se občas vymknou kontrole.
A že to vlastně vůbec nebyla recenze?
Co se dá dělat. U Innocence Is No Excuse se polepším, slibuju. ;-)
» ostatní recenze alba Saxon - Strong Arm of the Law
» popis a diskografie skupiny Saxon
Soft Machine / Other Doors (2023)
Other Doors je poslední deska bubeníka Johna Marshalla. Co pár měsíců po jejím vydání stvrdil nekrolog, bylo jasné již během nahrávání: v bookletu se píše o Marshallově rozhodnutí odejít po dohotovení alba na odpočinek a společná fotografie výmluvněji než slova ukazuje, že se sotva dalo očekávat něco jiného. Se Soft Machine na aktuálně probíhajícím turné bubnuje Asaf Sirkis, který je veden jako řádný člen skupiny.
Připočteme-li, že v mezidobí od předešlého alba Hidden Details nahradil Roye Babbingtona (ten si ovšem ve dvou kusech novinky zahraje jako host) na baskytaru Fred T. Baker, který si našel cestu ke spolupráci s kytaristou Johnem Etheridgem jako mladíček na počátku 80. let, je zřejmé, že u Soft Machine probíhá generační obměna - na rozdíl od jiných letitých legend bez skandálů či pocitu stydkého trapna nad výsledkem prodlužovaného snažení. V plynutí života, jemuž se hudba poddává, se to, co již své plody vydalo, pouští jako list stromu a odevzdává se procesu, který nekončí, ani když se dostane za hranice běžného vnímání.
Other Doors je deska nenápadná, ztišená, proměnlivá a neuchopitelná. Od jejího vydání jsem ji slyšela snad třicetkrát a pořád nevím o moc víc, než že si ji chci pouštět znovu a znovu. Z náladotvorného akvarelu vystupují dva záchytné body: rozverná hříčka Joy Of A Toy je reminiscencí na samotné počátky, precizně vyčištěný a láskyplně znovu sestavený hrací strojek Penny Hitch upomíná na pozdně jazzové období alba Seven. V těchto nových verzích klasických skladeb a stejně tak všude okolo se na poměrně velkorysé ploše (i bez čtyř bonusů má deska téměř hodinu) zkrátka děje Hudba.
Nenásilně, přirozeně, avšak s plným nasazením, přesně artikulovaným osobitým hlasem, vytříbeným dlouhými roky. Působí důvěrně známým dojem a zároveň trochu záhadně, jako starobyla mosazná klika, z níž bezpočet doteků pomalu setřel reliéf, ale vtiskl jí nenapodobitelnou patinu. Vzduch, který posluchače za těmito letitými dveřmi přivítá, je přitom svěží, křehký a pastelově barevný. Pánové (nebylo by fér jako jediného nezmínit mistra dechů, klapek a elektronických mašinek Thea Travise) netlačí nic silou, hrají ovšem s gustem a přinášejí vstřícně naladěnému posluchači pestrou hostinu o mnoha chodech.
Pro mě absolutní věc, nehledejte však v albu tutovku, se zážitkem je snadné se minout. Běžte až na konec, pořád dál... jsou to ty jiné dveře.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Other Doors
» popis a diskografie skupiny Soft Machine