Naposledy přidané recenze
AC/DC / T.N.T. (1975)
| 22.10.2023 | Na vrchol vede dlouhá cesta - zvlášť když na něj chcete dojít s jako břitva nabroušeným nářezem, který se rockovými prostředky více než k čemukoli jinému obrací k černému rhythm and blues a rock´n´rollu. Z debutu osvědčenou trojnožku bratří Youngů a Bona Scotta pro nahrávání druhého studiového alba T.N.T. posílila stabilní rytmika Mark Evans / Phil Rudd a u protinožců stále úspěšnější kapela navíc zjistila, jak chutná úspěch v podobě žebříčkového hitu.
S úvodní skladbou It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) se AC/DC dopustili jednoho z nejpřekvapivějších tahů v rámci celé své téměř půlstoleté kariéry. Jasně, zapracovat do struktury písní třeba zvuk kostelního zvonu nebo střelbu z kanónů taky nepatří k úplně obvyklým hudebním postupům, dudy v rukou zpěváka Bona Scotta ale pětiminutový kus, který přes veškeré vnitřní napětí nezapře jistou monotónnost, v tu správnou chvíli postrčí vpřed. Pak je tu píseň High Voltage, která svým názvem i riffovou prací obou kytar nezaměnitelně odkazuje k debutové desce. Na ní by těžko hledala konkurenci a i na T.N.T. jde o brutálně silný a nekompromisní kus. No a do třetice všeho hitového je tu titulní skladba, v níž na tehdejší AC/DC až netypicky hardrockový riff tvoří základ archetypální stadionové halekačky.
I mimo výše zmíněný hitový trojlístek se na T.N.T. najdou kousky, které ani po bezmála padesáti letech neztratily eleganci a švih - jde třeba o přisprostlý bluesový valčík The Jack, hypnoticky omamnou rockeřinu Live Wire nebo podařený riffový nářez Rock 'n' Roll Singer. Když už mluvíme o těch riffech - jeden takový si bratři Youngové v té době zřejmě skutečně oblíbili, protože stojí v základech hned tří skladeb: kromě již zmíněné pecky High Voltage jde také o postarší věcičku Can I Sit Next to You Girl, kterou Youngové (v lehce komerčnější podobě) hrávali (a na singlu vydali) ještě s předcházejícím zpěvákem Davem Evansem, a o chuckberryovský cover School Days. Oba kusy vnímám oproti zbytku materiálu na albu jako slabší, docela dobře bych se na desce obešel taky bez divokého rock´n´rollu Rocker.
Pokud bychom při maximálním zjednodušení nacpali texty z debutu do škatulky "ona", na T.N.T. by v největší permanenci byli vedlejší přihrádky "já", popřípadě "my". Jedna část skladeb totiž (v určité návaznosti na závěrečnou skladbu Show Business z desky High Voltage) popisuje, že život členů kapely není žádná selanka a že ani ve chvíli, kdy kapela takzvaně prorazí, nemá ani zdaleka vyhráno - tuhle tematiku akcentuje zejména úvodní dvojička It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) a Rock 'n' Roll Singer. Trojice Live Wire, T.N.T. a Rocker naproti tomu podporuje (samozřejmě s patřičnou nadsázkou) sebeprezentaci zpěváka Bona Scotta jako pořádného "řízka" a chlápka, kterému žádná neodolá. Obě tematiky v sobě alespoň náznakem spojuje divočina High Voltage, až přeslušněle oproti nim naopak působí Evansova historka o tom, jak povedenou hláškou sbalil holku a následně podobným způsobem odpálkoval jakéhosi otrapu, co se mu ji snažil přebrat, v Can I Sit Next to You Girl. Jasným vrcholem desky je po textové stránce pecka The Jack, ve které Bon Scott v tísíci a jednom různých jinotajů s karetní tematikou líčí příběh o tom, jak jeho hrdina od jedné prostitutky ke kapavce přišel.
T.N.T. vnímám oproti High Voltage jako o něco rozpolcenější album. Ty nejlepší skladby jsou tu silnější než na debutu, na druhou stranu je tu více těch, které ke štěstí víceméně nepotřebuji. AC/DC ukázali slušný potenciál, který ale ještě bude třeba naplnit. Zatím tu tedy pořád máme jen několik zásadních skladeb - na zásadní album se teprve čeká.
» ostatní recenze alba AC/DC - T.N.T.
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Mountain / Best Of Mountain (1973)
Best of Mountain, moje prvé krôčky
Keď sa rozpadne slávna kapela, nemožno sa čudovať, že sa na jej sláve ryžuje v podobe vydávania rôznych kompilácií. Ako napríklad Best Of Mountain.
Toto CD som si kúpil počas civilnej vojenskej služby v Bontone pod Michalskou bránou. Bolo jedným z tých, ktoré som v discmanovi otáčal toľkokrát, až by som ho odspieval aj so sólami komplet na počkanie. Dovtedy som vo walkmane zodral album Live – The Road Goes Ever On, nuž som chcel niečo, čo odolá nekonečnému počúvaniu. A keďže som nemal peňazí nazvyš, výberovky mi pomáhali získavať muziku spôsobom, ktorý by som inak nedosiahol. Takzvane reprezentatívne.
Nedajte sa pomýliť počtom hviezd uvedeným na konci tohto textu. Hudobne je to čistá päťka a kapelu prezentuje majstrovsky. Nie je tu všetko podstatné, ale všetko na kompilácii je podstatné. Hard rock prvej akosti, nesmrteľné skladby typu Mississippi Queen alebo Nantucket Sleighride, na zoznámenie s tvorbou skupiny je to ideálna voľba (jasné, albumoví kompletisti nebudú súhlasiť, ale to je ich vec).
Dnes by sa azda zdalo, že tých cca štyridsať minút je na CD smiešne málo. Keďže kompilácia vyšla v roku 1973 na platni, ide o ideálnu dĺžku v duchu hesla – kvalita nad kvantitou. Priznám sa, nikdy mi neprišlo, že by som bol o niečo ukrátený, je to jednoducho album, ktorý milujem. Dnes už existujú vydania s bonusmi, ale nežiadajú sa mi (jasné, to, že mám kompletnú diskografiu kapely zo 70. rokov, tomu napomáha). Ja mám staré CD od CBS, ktoré nemá uvedený dátum vydania, ale všetko nasvedčuje tomu, že ide o výlisok z roka 1990.
Best Of Mountain je jedným z tých albumov, ktoré mi zmenili život, formovali vkus a nedám naň preto dopustiť. Vždy si ho rád pustím a užívam si spomienky na časy, keď som cestoval verejnou dopravou a v duchu sa tešil, ako ruším cestujúcich niečím, čo neznelo ako tuc-tuc.
» ostatní recenze alba Mountain - Best Of Mountain
» popis a diskografie skupiny Mountain
Motörhead / No Sleep til Hammersmith (1981)
| 22.10.2023 | Motörhead – No Sleep 'til Hammersmith, čo dodať...
Viete, ktorý album bol číslo jedna v britskom rebríčku v roku 1981? Správne! Je to No Sleep Til’ Hammersmith od heavymetalovej legendy Motörhead. Ide zároveň o najlepšie postavený rebríčkový album v celej jej diskografii.
K skupine Motörhead som sa dostal niekedy v polovici 90. rokov. Otec nahral z, predstavte si, verejnoprávnej STV čiernobiely koncert Live...Everything Louder Than Everything Else. Zachytával kapelu v Nemecku v marci 1991, krátko po vydaní albumu 1916. Čerstvo sa zo mňa stal učeň na bicie nástroje a miešali sa vo mne vášne k starej rockovej muzike a k súčasnej produkcii. Lemmyho muzika ma odrovnala na prvú dobrú. Netrvalo dlho a z kazety na kazety som si od bratranca nahral albumy Overkill a March ör Die. Jednými z prvých cédečok v mojej zbierke boli aj dve výberovky Aces High a Ultimate Metal, nasledované čerstvou novinkou, albumom Sacrifice. Inak, som asi jediný človek, akého poznám, ktorý má doma hromadu výberoviek od Motörhead. Kupoval som všetko, čo bolo v Bratislave k dispozícii. Koncertný kúsok Live At Brixton, výberovku z lacných kníh Ace Of Spades, boxset Stone Deaf Forever... Popri tom som si na osemnástku nechal darovať album Bastards, nakoľko som si zamiloval skladbu Born To Raise Hell z filmu Airheads, kde partia hudobníkov prepadne rádio, aby nechali zahrať svoj singel. Hrajú tam Buscemi, Sandler a Frasier a mihne sa tam aj Lemmy. Mám túto hudobnú komédiu rád. A tak to pokračovalo ďalej, videá a klipy na véháeskách, dévedéčka, cédečka, ešte aj dnes sa mi mnohé kdesi povaľujú. Keďže cez výberovky som si vyskladal prakticky všetky albumy, paradoxne, vlastním len málo radových albumov. Ale No Sleep ‘Til Hammersmith mi nemôže chýbať!
Cca štyridsať minút čistej nespútanej energie, to je v skratke definícia tohto ohlušujúceho veľdiela! Neviem a ani sa nechcem pokúšať o určenie, ktorá skladba je najlepšia. Všetky poznám naspamäť, mám ich v krvi ako vakcíny, chránia ma pred zlou náladou lepšie ako zákony biele goliere pred odsúdením. Pochopte, koncert, ktorý na úvod odpáli Ace Of Spades, prakticky nemôže gradovať, a predsa! Napríklad Overkill je smršť, ktorá z hurikánu Katrina spravila nemohúceho štatistu. Vôbec je tu najviac skladieb z rovnomenného albumu, ktorý milujem z celej Lemmyho tvorby najviac. A celý tento hurhaj zvládnu traja hráči, bez dohrávok, bez obrúsenia ostrých hrán. Kam sa podela takáto muzika?
Nakoľko vlastním dvojdiskovú edíciu od Sanctuary Records, okrem albumu mám k dispozícii ďalšieho jeden a pol disku koncertných kúskov, ktoré sa na album nezmestili, respektíve, boli zaznamenané na vtedajších koncertoch. Nebudem ich pitvať. Kvalita je rovnaká, a teda úžasná.
Milujem kapelu Motörhead, v puberte som ju počúval azda najčastejšie zo všetkých hudobných skupín a vždy sa k nej rád vraciam. No Sleep Til’ Hammersmith je masaker!
P.S. Moje dvojdiskové vydanie od Sanctuary Records (2008) obsahuje nasledujúce skladby:
CD 1:
01. Ace Of Spades (3:01)
02. Stay Clean (2:51)
03. Metropolis (3:31)
04. The Hammer (3:05)
05. Iron Horse/Born To Lose (3:58)
06. No Class (2:34)
07. Overkill (5:13)
08. (We Are) The Road Crew (3:31)
09. Capricorn (4:40)
10. Bomber (3:24)
11. Motörhead (4:44)
12. Over The Top (bonus) (2:57)
13. Shoot You In The Back (bonus) (2:43)
14. Jailbait (bonus) (3:34)
15. Leaving Here (bonus) (2:48)
16. Fire Fire (bonus) (2:55)
17. Too Late, Too Late (bonus) (3:04)
18. Bite The Bullet/The Chase Is Better Than The Catch (bonus) (6:39)
CD2 - Outtakes:
01. Ace Of Spades (2:48)
02. Stay Clean (2:54)
03. Metropolis (3:46)
04. The Hammer (3:01)
05. Capricorn (5:00)
06. No Class (2:44)
07. (We Are) The Road Crew (3:31)
08. Bite The Bullet/The Chase Is Better Than The Catch (6:07)
09. Overkill (4:53)
10. Bomber (3:26)
11. Motörhead (5:35)
» ostatní recenze alba Motörhead - No Sleep til Hammersmith
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Hanoi Rocks / All Those Wasted Years (1984)
S přehledem jedno z nejlepších koncertních alb, jaké jsem kdy slyšel.
Hanoi Rocks byli tehdy naživo neuvěřitelní. A to, co tady předvádí Michael Monroe (viz video ze stejného koncertu), který ač neustále v pohybu, stíhá nejen excelentně zpívat, ale také výtečně obsluhovat foukačku a saxofon (a když na to příjde, tak i bicí), to je prostě něco. A ještě přitom po celou dobu zvládne vypadat jako nějaká bloncka ze žurnálu. :-)
Glam nebo hair metal, i když se to spoustě lidí na první pohled nezdá, má mnoho různých poloh.
Hanoi Rocks byli, zejména právě díky zpěváku Michaelu Monroeovi, v podstatě vynálezci glam metalové image, tak jak ji známe v podobě Mötley Crüe či Poison kolem poloviny 80. let (tedy té echt transvestické). Hudebně se ale blížili mnohem více k punku než k heavy metalu. Zjednodušeně se dá říci, že jejich raná tvorba byla takovým živočišným, chytlavým mixem The Clash a Rolling Stones (s mírnou příměsí z New York Dolls, Sex Pistols nebo Alice Coopera).
Na glamový Sunset Boulevard se přes Anglii dostali až z Finska, kde koncem 70. let začínali.
V L.A. pak jejich koncerty často navštěvovali členové Guns N' Roses v dobách, kdy jméno jejich vlastní kapely většině lidí ještě nic neříkalo. Z jejich pódiového projevu se Axl, Slash, Izzy a spol. učili, jak že se má vlastně dělat ten rock 'n' roll. A dělat rock 'n' roll, to šlo Hanoi Rocks, krom konzumace alkoholu a dalších omamných látek, ze všeho nejlíp. Což mimo jiné dokazuje právě tato deska, kompletně nahraná během jednoho prosincového večera roku 1983 na koncertě v londýnském klubu Marquee.
Bylo to myslím první album, které jsem kdy od téhle kapely slyšel. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že pokud zní ti hoši takhle dobře naživo, jak potom musejí znít ze studiovek. A tak jsem si většinu z nich pořídil, jen abych s překvapením zjistil, že na nich znějí... většinou hůř. Což ale neznamená, že by takové Self Destruction Blues nebo Bobem Ezrinem (Alice Cooper, KISS, Pink Floyd) produkované Two Steps from the Move nebyly skvělé desky!
Přiznám se, že jsem nikdy nebyl kdovíjakým příznivcem koncertních záznamů. Ale jsou výjimky... A All Those Wasted Years je definitivně jednou z nich.
S hodnocením neváhám ani na vteřinu: Pět hvězdiček pro tuhle desku je nezbytné minimum.
» ostatní recenze alba Hanoi Rocks - All Those Wasted Years
» popis a diskografie skupiny Hanoi Rocks
Aerosmith / Pandora's Box (1991)
Více než 50 ukázek z tvorby Aerosmith a jejich členů od prvopočátků v 60. letech až do roku 1982.
Všechno pěkně v jedné krabici, na třech discích a s šedesátistránkovým bookletem plným fotek, podrobných informací, citátů a jedním dlouhým esejem k tomu.
Klasické hity, naprosté rarity, dema, alternativní a koncertní verze písní, remixy, vzorky ze sólových projektů... Všechno to tu je. Když tahle Pandořina skříňka v roce 1991 vyšla, odmítl ji Josef Vlček v Rock & Popu hvězdičkovat.
"Tohle je učebnice," napsal. "A učebnice se neznámkují."
Aerosmith jsem chtěl poznat už od chvíle, kdy jsem si na ostravské černé burze v roce 1985 koupil jedno číslo magazínu Metal Hammer, kvůli článku o mých tehdy čerstvých oblíbencích Mötley Crüe. Prostudoval jsem ten časopis tam a zpátky mnohokrát, takže mi nemohla uniknout ani recenze na nové album Aerosmith Done with Mirrors.
Jenže tu kapelu tehdy nikdo z mých vrstevníků neznal. (Docela by mě zajímalo, zda byli v Československu nějací jejich fanoušci alespoň v půli sedmdesátek, v dobách první vlny jejich popularity s alby jako Toys in the Attic a Rocks. Já nikoho takového neznám. Vy ano?)
V každém případě, sehnat u nás v hlubokých osmdesátkách něco od Aerosmith nebo třeba od Alice Coopera (o jehož poznání jsem usiloval ještě mnohem víc) vyšlo zhruba na stejno. Tedy, bylo to zhola nemožné.
Věřte mi, pokoušel jsem se o to stejně usilovně jako marně.
Situace se změnila až na konci dekády, kdy se tihle staří velikáni díky glam metalovým albům plným hitů najednou vrátili do světových žebříčků. A díky dealerům z černých burz také do hry, jejíž součástí už jsem byl i já.
Jména, při jejichž vyslovení se na mě před pár lety dívali tuzemští metalisté jako na mimozemšťana, byla najednou opět v kurzu: Alice Cooper, Aerosmith, Heart, Blue Öyster Cult... Tak dobře, ty předposledně jmenované jsem znal asi jenom já a na alba těch posledních jsem si musel ještě několik let počkat. Ale nové desky Alice a Aerosmith už náhle takový problém nepředstavovaly.
Psal se rok 1989 nebo 1990. Měl jsem na kazetách nahrané Permanent Vacation a Pump, a jak tenkrát napsal Jaromír Tůma v Mlaďáku: "Co říct o kapele, která po patnácti letech hvězdné kariéry přijde s albem, které je lepší než všechna předtím a následující deskou to album ještě překoná?". Užíval jsem si to a chtěl jsem víc.
A do toho se někdy koncem roku 1991 objeví tenhle svatý grál.
Co k tomu dodat?
Bylo to přesně to, po čem jsem toužil. To, co jsem v tu chvíli nejvíc potřeboval.
Hard rock, blues rock, heavy metal... Všechno v jednom.
Zásobárna kvalitního rock 'n' rollu na léta dopředu.
Nejlepší box set, co znám.
Most mezi Rolling Stones a Led Zeppelin.
Pokladnice,
Prostě... Pandora's Box!
» ostatní recenze alba Aerosmith - Pandora's Box
» popis a diskografie skupiny Aerosmith
Poison / Look What The Cat Dragged In (1986)
Album, které najdete v každém žebříčku nejlepších či nejdůležitějších glam metalových desek všech dob a to nejspiše rovnou někde v první desítce.
(Pro zajímavost: Rolling Stone: "50 Greatest Hair Metal Albums of All Time" - 2. místo; Ultimate Classic Rock: "Top 30 Glam Metal Albums" - 16. místo; Loudwire: "Top 30 Hair Metal Albums" - 10. místo; LA Weekly: "Top 20 Hair Metal Albums of All Time" - 6. místo. Atd, atd. Mezi deset esenciálních glam metalových počinů zařadily tuhle desku např. WhatCulture, Pop Matters nebo Classic Rock.)
Zda bych tuto něco málo přes půl hodiny trvající kolekci chytlavých písniček, nekomplikovaně pádících, šlapajících či (v jednom případě i) ploužících se v duchu osmdesátkového mejdanového rock 'n' rollu, zařadil do glam metalové topky i já? Tak to si pište! A rovnou někam nahoru, kde by se vyhřívala na piedestalu společně s debuty Mötley Crüe, W.A.S.P. nebo Guns N' Roses a třetími deskami Bon Jovi, The Cult či Twisted Sister.
Je příznačné, že tak jako si ani jedno z těchto alb není navzájem vůbec podobné, také debut Poison nijak nepřipomíná žádnou z výše zmíněných desek. Stejně jako ony, i Look What the Cat Dragged In je svébytné dílo, které si jde zcela suverénně svou vlastní cestou a neohlíží se kolem sebe. Přesně takový přístup vám může přinést obdiv i nenávist, následováni i pohrdání, kopírování i zatracení. Poison si získali tohle všechno. A kdyby nevznikli, pravděpodobně by si je někdo musel vymyslet.
Byli produktem doby - první glam metalisté, kteří bez skurpulí vsadili úplně všechno na drzou, do detailů promyšlenou líbivost. Podívejte se na videoklip k nejlepší písničce celého alba, "Talk Dirty to Me". Když ho kdysi, koncem 80. let, poprvé (a zřejmě naposledy) viděl jeden můj kamarád, nazval to "metalovými New Kids on the Block". Možná tak pojmenoval recept, který kapele pomohl dostat se přes noc na vrchol. Kdyby však vizuální atraktivita nebyla podpořena působivostí samotné muziky, nemyslím, že by se Poison kdy vyšvihli až tam, kde pobývali vcelku neohroženě dalších pět let.
Jejich debut pokořil třetí příčku amerického albového žebříčku a získal trojnásobnou platinu. Velmi podobně se dařilo i dvěma následujícím studiovkám. Ty byly navíc také slušnou zásobárnou singlových hitů (pět se jich dostalo do Top 10 US Billboardu a jeden dokonce až na samotný vrchol).
Ovšem ani singly z první desky si nevedly špatně. Balada "I Won't Forget You" se vyšplhala na třinácté místo a "Talk Dirty to Me" byla devátá. A právě o této, posledně zmíněné pecce s parádně recyklovaným, vskutku geniálním rifem (v minulosti použili podobný třeba Cheap Trick nebo Sex Pistols), se jistý kritik vyjádřil v tom smyslu, že kdyby stejný song nahrála nějaká váženější punková či alternativně rocková kapela, dnes by byl pravděpodobně nezpochybnitelnou klasikou.
Není to ale jen tato píseň, která celému albu zajišťuje status (často zpochybňovaného) majstrštyku. Zvýšenou pozornost si zaslouží také strhující titulní kousek s neodolatným ústředním sloganem nebo další chytlavá singlovka "I Want Action", neskrývaný to hold všem dívkám ze Sunset Strip - centra celého glam metalového dění.
Jistě, deska má i svá relativně slabší místa (což se rozhodně netýká třeba úvodní "Cry Tough"), ty silné momenty jsou však natolik přesvědčivé, že dají zapomenout na jakékoli pochybnosti.
Pokud jste typičtí tuzemští metalisté, ctitelé prog rocku, taneční či elektronické hudby, případně příznivci různých artových alternativ, raději na tohle album rovnou zapomeňte. Pokud ale máte rádi rock 'n' roll bez servítků, zato se smyslem pro chytlavost a melodii, a k tomu máte ještě slabost pro osmdesátky, tohle je něco pro vás.
Podívejte se, co to ta kočka přitáhla. Protože to nejspíš budete milovat.
» ostatní recenze alba Poison - Look What The Cat Dragged In
» popis a diskografie skupiny Poison
Cult, The / Sonic Temple (1989)
Když se v případě The Cult řekne Electric, tak se musí jedním dechem dodat také Sonic Temple.
Vizionáře Ricka Rubina vystřídal Bob Rock (který téhož roku produkoval multiplatinové Dr. Feelgood pro Mötley Crüe a o pár let později také černé album Metalliky) a vliv AC/DC nahradila inspirace Led Zeppelin.
Sonic Temple není tak sevřený a intenzivní počin jakým byl jeho předchůdce, což je dáno větší rozmáchlostí a monumentálností jednotlivých skladeb. Na druhou stranu nabízí několik vpravdě hymnických songů, které tento rozdíl dokonale vyrovnávají.
V tomto směru je pro mě vrcholným okamžikem epická "Sweet Soul Sister", v mém soukromém žebříčku skladeb The Cult trůnící jednoznačně až na samém vrcholu. (Pozor: Singlová i video verze neobsahuje parádně gradovanou mezihru, která tuhle samu o sobě skvělou skladbu nejen vyšperkuje, ale přímo ji vyšroubuje až na samotný piedestal. Takže pokud chcete zkusit "Sweet S. S.", tak jedině v podobě, v jaké je zachycena na tomto albu!)
Dalším nezapomenutelným kouskem je balada "Edie (Ciao Baby)", nádherná pocta Edie Sedgwick, kultovní herečce, známé nejen z undergroundových filmů Andyho Warhola. Do třetice všeho nejlepšího bych pak vybral rychou "New York City" s hostujícím Iggy Popem.
Za poslech samozřejmě stojí celé album - když se podívám na seznam skladeb a vidím tituly jako je úvodní "Sun King", singlová "Fire Woman" nebo rozsáhlá kompozice "Soul Asylum", nezbývá než konstatovat, že ta deska nemá vyloženě slabé místo.
Z věcí, které se na album nedostaly a skončily na B-stranách singlů nebo se mnohem později objevily na občas dost těžko sehnatelných kompilacích, musím jmenovat alespoň skvostnou "Bleeding Heart Graffiti" (k mání na výběrovce Best of Rare Cult) a akustický bluesový jam s foukačkou a všemi dalšími náležitostmi, nesoucí název "Messin' Up the Blues". Tato parádní rarita patří k ozdobám třídiskové edice, realizované na počest výročí třiceti let od původního vydání desky.
Díky úspěchu posledních dvou alb (obě mají na kontě platinu v USA a zlato v Anglii) se The Cult na sklonku 80. let definitivně vyhoupli mezi glam metalové superhvězdy, vystupující na vyprodaných stadiónech (např. společně s Guns N' Roses, kteří jim neváhali přetáhnout tehdejšího bubeníka Matta Soruma). Za Electric a Sonic Temple si vysloužili obdiv nových fanoušků z řad headbangers, pohrdání melancholií zmítaných postpunkerů a gothiků, a vyložený výsměch ze strany pozérských kritiků, kteří novou hard rockovou orientaci kapely prostě nedokázali unést. Podle mě však Astbury s Duffym nikdy předtím ani potom nenahráli lepší a zábavnější desky než jsou právě tyto dvě.
Takže... dík za tahle alba, hoši!
S nimi je klenoty už tak natřískaná hard rocková / glam metalová pokladnice 80. let ještě bohatější a lidi jako já jsou kvůli nim ještě hrdější na to, že svůj život zasvětili té úžasné věci zvané rock 'n' roll.
» ostatní recenze alba Cult, The - Sonic Temple
» popis a diskografie skupiny Cult, The
Di Meola, Al / The Grande Passion - World Sinfonia (2000)
| 21.10.2023 | Třetí studiová práce The Grande Passion pod hlavičkou World Sinfonia se Alovi náramně povedla. Hned od prvního poslechu jsem věděl, že tohle cd je Di Meolovo eso v rukávu. Už první okamžiky poslechu byly jakýmsi tajemným zážitkem. Setkáním se s něčím, co do Alovy předešlé tvorby nemělo obdoby. Fascinoval mě ten mohutný zvuk, co se mi lil do uší. Oproti předešlým dvěma titulům WS, které byly nahrány v komornějším prostředí /dvě akustické kytary, bandoneon, perkuse/ se tento projekt rozrůstá dramaturgicky o mnoho dalších struktůr. O majestátní atmosféru se zasloužil Toronto Symhony Orchestra. Noty dodal Al Di Meola a Mario Parmisano - řečeno nadneseně. Al Di Meola je zastoupen autorsky v šesti skladbách z devíti. Zbylé tři písně jsou předělávky argentince, hrajícího na bandoneon, jménem Astor Piazzolla. Piazzollovy skladdby Double Concerto a Libertango jsou skutečné majstrštychy, které zde na albu stojí za pozornost.
Track 4 - The Grande Passion je dle mého názoru ten pověstný top alba. Skvělá melodie, aranže, atmosféra a procítěnost podání, dělá z tohoto opusu něco tajemného a nadpozemského. Další skladba - Cuba de Africa je veselá, taneční s prvky etno.
Al Di Meola i pro tohle album /třetí v rámci World Sinfonia/ volí kytarový akustický projev. V kombinaci bohatých aranží a různorodě znějících dalších nástrojů a perkusí, plus klasického symfonického tělesa je The Grande Passion na vrcholu nahrávek od WS a i v samotné Alově dikografii ho hodnotím hóóódně vysoko. V rámci WS je to jeho nejlepší deska. V rámci celkové diskografie hodně silná ****z*****
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - The Grande Passion - World Sinfonia
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Trower, Robin / Passion (1987)
| 20.10.2023 | Predstavte si, že ste zástupca nahrávacej spoločnosti v 80. rokoch a máte za úlohu vyprodukovať fabrikant do MTV a hitparád. Okolo vás bodujú také „veličiny“ ako Whitney Houston, The Bangles, Bon Jovi, U2, Duran Duran, George Michael a pod. Príde za vami nejaký obstarožný bluesový gitarista, že by chcel čosi zarobiť.
Je vám jasné, že je to stratený prípad, ale keď už prišiel o všetky zvyšky sebaúcty, prečo to neskúsiť. Azda motyka vystrelí. Rozdáte mu jasné noty, doplníte za priehrštie kastrovaných synťákov a poviete – ber alebo nechaj tak!
Trower to vzal. Výsledkom je album Passion. Sterilný zvuk sterilizovaných uhoriek, ktoré v náleve trčali pridlho, nuž sú mäkké, priam hnilé, vytekajú z deviatich skladieb, ktoré, nehnevajte sa na mňa, nebudem bližšie pitvať. Pripomína mi to Expendables 4. Sú tam niektorí protagonisti, ktorým to niekedy išlo, ale momentálne sa iba strápňujú.
Nemyslím si, že je dobré byť iba negatívnym, a tak zhrniem aj pozitíva. Na tomto albume sú cca dve gitarové sóla, ktoré za niečo stoja (No Time a One More Word). A je tu hendrixovská vybrnkávačka If Forever, balada, ktorá žiari vždy, keď sa v nej nespieva. Davey Pattinson z kapely Gamma odviedol zdanlivo dobrú robotu, akurát nie pre Trowera, ale pre producenta. Vyplatilo sa. Album vo svete vzal hitparády útokom a... nikde sa neumiestnil. Len v USA bol na 100. mieste. Dnes to všetci dávno vieme, že snaha o vymanenie sa z krízy stredného veku koketovaním s dobovými trendami zameranými na zárobok vychádza v pomere tak jeden k tisícu. Jasné, Santana to so Supernatural zvládol, ale zástup pohorení (Wishbone Ash a Gary Moore, na vás pozerám obzvlášť) jednoznačne hovorí v neprospech podobných snáh. Ale stále sa nepoučíme.
Existuje aj disco a techno, a tak nedám nula bodov, jednu hviezdu za tento album predsa len udelím. Viete, čo je vtipné? Americká asociácia nezávislej hudby albumu udelila prvé miesto v kategórii Rock. Hudbe, ktorá nie je ani rocková (no dobre, Bad Time skoro je) a ani nezávislá, naopak, je popová a totálne dobovo mainstreamová.
Ono, aj keď to tak možno nevyznelo, ja to Trowerovi nevyčítam. Účty sa platiť musia a tamtá doba bola veľmi nežičlivá k normálnej rockovej hudbe. Prežil a to sa počíta.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Passion
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Beyond The Mist (1985)
| 20.10.2023 | Beyond The Mist... To, čo som chválil pri predchádzajúcom albume, sa Trower rozhodol spláchnuť do záchoda a servíruje ťažký ofajč.
Namiesto ďalšieho plnohodnotného albumu zlepil dve štúdiové nahrávky s niekoľkými koncertnými. Na úvod sú tie štúdiové a je to, pánečku, hrôza! Popíkové 80’s slizy The Last Time a Keeping A Secret zachraňujú iba gitarové sóla, ale kto by ich chcel počúvať utopené v tých výkaloch. Ospravedlňujem sa za hrubší slovník, ale v slovníku diplomatickej reči nenachádzam vhodné eufemizmy. Nula hviezd je jediný možný rezultát.
Trower však tušil, že má aj súdnych fanúšikov, a tak pribalil päticu koncertných nahrávok z aprílového vystúpenia v londýnskom The Marquee Clube. S rytmikou Bronze (basa, plus aj tenučko spieva) a Clapson (bicie) servíruje ďalšie 80’s hrôzy ako The Voice, Beyond The Mist a Back It Up. To by bolo na jednu hviezdu, lenže ešte sú tu dve skladby, a síce Time Is Short a Bridge Of Sight, ktoré sa konečne dajú počúvať.
To je to málo, veľmi málo. Čo už.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Beyond The Mist
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Back It Up (1983)
Po neslávnej spolupráci s Jackom Bruceom, ku ktorej som sa tu kedysi dávno vyjadroval a necítim potrebu sa do toho marazmu opäť ponárať, sa Trower vrátil v roku 1983 so sólovým albumom Back It Up.
Povedzme si rovno, doba už bola inde, a tak sa Trower vrhol na rockovejšiu podobu popového spektra 80’s muziky. To je stav, ku ktorému ma to neťahá, naopak, stáva sa mi, že je mi z neho zle. Trower to našťastie nehrotí. Predovšetkým zatiaľ odolal synťákom, čo veľmi prospelo tomu, že je album nadčasový a nevyvoláva vo mne dávivý reflex. Čo sa týka spoluhráčov, Dewar je späť, na base hrá najmä Dave Bronze a za bicími nájdete Alana Clarkea a Boba Cloutera.
Prvé dve skladby trpia dobou vzniku, takže by sa zdalo, že stačí mávnuť rukou, nasúkať dve hviezdy a nestrácať čas spisovaním dôvodov, prečo. Avšak! Z ničoho nič sa zjavia správne a výživné momenty! Taká Black To Red nemá chybu a nestratila by sa ani na prvých Trowerových albumoch. Podobne dlhočizná gitarová freska Benny Dancer znie parádne. A solídnu úroveň si album udrží až do konca. Vyčnieva rázna bombovica None But The Brave a poteší aj blues Setting The Score. Inak, keby ste chceli vedieť, ako by asi mohol znieť Hendrix v 80. rokoch, vypočujte si inštrumentálnu skladbu Islands. Úplne ho tam vidím!
V rebríčkoch album nebodoval, ak nerátame 191. miesto v americkom Billboarde. Svoje zohralo, že Trower nepodporil jeho nasadenie medzi ľudí žiadnym koncertným turné. Zároveň sa rozlúčil s Dewarom. Za mňa je to dobrý album, ktorý si z dobového marazmu vzal iba nevyhnutné minimum a inak sa vrátil k tomu, čo Trower páchal v 70. rokoch. Aj preto toto dielo nezapácha!
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Back It Up
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Cult, The / Electric (1987)
Čirá genialita. Žádná kapela nikdy nevyužila vliv AC/DC lépe než The Cult s Rickem Rubinem na tomhle fantasticky nářezovém albu. Pokud tedy nepočítám Cinderellu a jejich "Shake Me" z o rok staršího počinu Night Songs. Jenže tam se jednalo o jedinou (i když nezapomenutelnou) píseň. The Cult promítli vliv australských "elektrikářů" do celého alba. Ovšem zdaleka se nespokojili jenom s tím.
Ian Astbury samozřejmě zpívá úplně jinak než Bon Scott nebo Brian Johnson. Jeho hlas vnáší do celkového soundu vlivy psychedelie a skladby sice krášlí hutné AC/DC rify a podobná razance, ovšem struktura písní je úplně jiná. Billy Duffy sóluje ve zcela odlišném duchu než Angus Young a celkové tempo je zběsilejší, takže evokuje spíše divokou jízdu na harleyi než pařbu v hard rockovém pubu.
Motorkářská ostatně není jen tehdejší image kapely. "Easy rider feeling" doslova prýští z každé drážky tohohle vinylu. A zařazení "Born to Be Wild" do jeho tracklistu to jenom potvrzuje. The Cult se ovšem nezdráhají vypůjčit si rif třeba od Rolling Stones a přetavit ho v pohodovou jízdu po americké dálnici, jak to předvádějí hned v první zdejší singlovce "Love Removal Machine". Astbury tady jasně ukazuje, že jeho hlas je dalším hudebním nástrojem, stejně jako třeba kytara nebo bicí. Když se po prvním refrénu jakoby zasekne na svém "baby, baby, baby, baby", je vám jasné, že tohle je pán, který ví, co a jak má dělat, aby to mělo grády.
Další dvě singlové skladby, "Lil' Devil" a "Wild Flower" jsou na albu umístěny hned zkraje, protože dokážou posluchače okamžitě nakopnout do té správné destrukční nálady. A pokud to nedokážou, tak to potom není ten správný posluchač pro tohle album. Ale pokud ano, tak už musí být ve chvíli, kdy Ian zpívá to své "come on, little devil, be my little angel", dávno stržen vírem.
Takže si obléká "Aphrodisiac Jacket" a vrhá se střemhlav do vln elektrického oceánu. Ten kytarový rif právě v "Electric Ocean", ve spojení se šlapající rytmikou a Astburyho opakovaným "oh yeah / ah-ah / oh yeah", je totiž naprosto strhující. A než se takto stržený posluchač stačí pořádně nadechnout, už si užívá tu nádhernou devastaci v "Bad Fun", kde Duffyho kytara předvádí hotové inferno.
A pak se mu do cesty postaví "King Contrary Man". A to je jiný pán. Pán, co má rohy.
Duffyho úvodní rif je patřičně zlověstný, aby vás naladil na to setkání a Astbury na něj navazuje: "Viděl jsem ďábla, toho muže protikladů. Viděl jsem ho dole na té dlouhé, dlouhé cestě. Řekl mi, chlapče, chci tvou duši."
Zpěvák to instinktivně odmítá. ("Řek jsem mu ne, řek jsem ne, řek jsem ne. Nemůžeš mi vzít mou duši.") Jenže pak se na chvíli zamyslí. Uvědomí si, že stojí "na křižovatce osudových pokušení", možná dokonce na té samé, kde potkal svůj osud Robert Johnson. A změní názor. Protože stejně jako legendární bluesman, i on "chce to všechno". Nastupuje Duffy, aby za necelou minutu rozžhavil kytaru do běla při svém pekelnickém sólu, a pak to přijde: Skladba se efektně zasekne na jediném, mnohokrát rychle za sebou opakovaném hromovládném úderu do strun a bicích. Je to trochu jako když rytíři v Excalibru buší do stolu při tanci Igrayne. Pak se ozve Astburyho táhlé "yeeeeeeah" a celá ta zběsilost, do níž Ian cedí slova o beatové generaci a pohrdání konvencemi, pokračuje.
Poslední sloka je stejná jako první, jen tentokrát už zpěvák neřekne ďáblovi své ne.
Texty alba jsou vůbec samostatná kapitola. Plné neklidného symbolismu, maniakálních obrazů a hříček s velkými slovy. Astbury je ze sebe chrlí se stejnou razancí a nespoutanou divokostí, s jakou jeho kolegové útočí na své nástroje.
Electric není kopií ničeho. Je to dechberoucí originál; rock 'n' rollový manifest absolutní tvůrčí svobody. The Cult dávají tímto počinem sbohem své gothické / post punkové minulosti, opouštějí londýnské kluby a na ocelových ořích se s rachotem řítí vstříc americkým velkoměstům. A s sebou přivážejí tenhle syrový, hard rockový, či chcete-li, glam metalový opus magnum - výbušnou směs, která působila jako zjevení v době svého vydání a dokáže posluchače bez problému rozsekat i 35 let po něm.
Tahle divoká, elektrizující jízda prostě nestárne.
Poprvé slyšeno v září '89 z kazety značky Sony na sedadle smrti kabrioletu Felicia z roku 1962 při přesunu za dnes již neznámým cílem.
» ostatní recenze alba Cult, The - Electric
» popis a diskografie skupiny Cult, The
Trower, Robin / Victims of the Fury (1979)
Siedmy sólový štúdiový album britského gitaristu Robina Trowera – Victims Of The Fury – vyšiel v apríli 1980, nuž si ho pripomeňme.
Trower bol obľúbenec môjho otca. Som s jeho tvorbou oboznámený pomerne dobre, ale musím sa priznať, že ma v puberte veľmi nezaujal a dlho som ho bral ako povinnú položku na zozname gitarových borcov. Pre svoje počúvacie účely som si akurát napálil akúsi bestofku a (ako inak) ostrý koncert Live!. Z dedičstva mi v priebehu času pribudli aj ďalšie albumy, ale Trowera som vzal na milosť až s kúpením krabičky s celou jeho štúdiovou tvorbou z rokov 1973-1983, ktorá obsahuje presne desať cédečiek (a teda aj rovnaký počet albumov). No, na milosť, dnes mi nie je jasné, čo ma v puberte odradilo a prečo vlastne som ho obchádzal. Iste, v druhej polovici 70. rokov sa ostrý náboj z muziky sem-tam nebadane vytráca. Keď si odmyslím nevýrazné albumy s mojim obľúbencom Jackom Bruceom – B.L.T. (1981) a Truce (1982), tak mi vyslovene nesedí iba album Caravan To Midnight, ktorý sa odklonil smerom ku funky komercii.
Trowerov band má klasickú trojosobovú podobu. Gitara-basa-bicie, nič navyše. Veľkým plusom je hutný hlasisko Jamesa Dewara. Jeho zafarbenie mi sedí. Druhým kladom je kvákadlo. Trower patrí k tým gitaristom, ktorí bez neho nedajú pomaly ani notu. No a bubeník Lordan? Je spoľahlivý a hoci sa veľmi nepúšťa do nejakých krkolomných polôh, hrá s prehľadom.
Od prvých tónov Jack A Jill je jasné, že tu máme klasickú gitarovú bluesrockovú nádielku vychádzajúcu z hendrixovskej tradície. Muzika správne odsýpa (Mad House), aj keď je baladická (Roads To Freedom, Only Time, Ready For The Taking). Najlepšia skladba albumu je Victims Of The Fury, ktorej pnutie je doslova božské. Vydržal by som ju počúvať aj desiatky minút, škoda, že ide rýchlo do ticha. Práve táto skladba ma zo spomenutej bestofky oslovila úplne najviac a vždy sa teším, keď prichádza na rad. Hardrockeri si nepochybne zamilujú hendrixovskú žieravinu The Ring, bluesmani zasa pomalú bačorinu Into The Flame. A melodickí rockeri budú metať hlavou pri skočnej The Shout. Azda len jemná Fly Low na záver albumu mi príde troška mdlá, pýtala by sa mi tam nejaká mastenica. Nič to, hudobne je to skrátka parádna jazda, na rok 1980 tvrdohlavo staromilská, vďaka za to!
Z komerčného hľadiska je určite plus, že album sa umiestnil v rebríčkoch v Británii (61. miesto), v USA (34. miesto) i v Kanade (86. miesto) a v Austrálii (95. miesto). V dobe, kedy bola predajná muzika úplne inde, to nie je zlý výsledok. Na výslednom zvuku sa výrazne podieľal stály spolupracovník kapely, beatlesovský zvukár Geoff Emerick, ktorý umrel 2. októbra 2018 ako sedemdesiatdvaročný. Zaslúži si absolutórium.
Victims Of The Fury stojí za hriech, priaznivci hutnej gitarovej muziky s bluesovými koreňmi nešliapnu vedľa. Album má slabých tridsaťdva minút, ale muzika je silnejšia než Schwarzenegger v 80. rokoch. A preto budem nekritický a nadelím jej plný počet hviezd.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Victims of the Fury
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Caravan to Midnight (1978)
Ústup z rebríčkových pozícií prinútil Trowera k zúfalým činom. Prenechal liace funky basákovi Allenovi a hoci sú pod všetkými skladbami na albume Caravan To Midnight podpísaní Trower s Dewarom, myslím si, že výsledný sound ovplyvnil tento nový basák riadne.
Prvé, čo zarazí, je zvuk. Bicie sú akési vysoko ladené, prikrášlené ľahkým popíkovým soundom. Dokonca na väčšine skladieb obsmŕda perkusionista Paulinho da Costa. V kurze sú funky nálady a komerčne znejúce skladby s hitovým zámerom (My Love (Burning Love), It’s For You). Z absolútne mimóznej disco hrôzy I’m Out To Get You ide starch. Mám pocit, akoby sa Trower hanbil za to, čo príde, a tak na úvod minútu bzučí s gitarou, kým naberie odvahu. Miera chlipných slaďákov je nesmierne vysoká, skladby ako Sail On alebo Lost In Love by ste na predchádzajúcich albumoch hľadali márne. A to platí aj o skladbách ako Birthday Boy alebo King Of The Dance. Bŕŕŕ...
Hľadať niečo pozitívne je pre mňa ťažké. Titulná inštrumentálna skladba je celkom fajn, klasická dumka á la Trower. Poteší aj spevná skladba Fool, tá sa z albumu dostáva aj na výberovky, chápem, prečo.
Samozrejme, tento zúfalý počin zapáčiť sa masám komerčne neuspel, respektíve, nastal ďalší ústup predajnosti. Trower konečne pochopil, že toto nie je cesta, ale o tom nabudúce.
Album nepočúvam, mám ho ako súčasť krabičky The Studio Albums 1973-1983. Ani dnešný pokus nedopadol inak ako inokedy. A tak dávam slabšie dve hviezdy, toto je najhorší Trowerov album zo 70. rokov a aj v celej diskografii by ste ťažko hľadali podobný.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Caravan to Midnight
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / In City Dreams (1977)
Máme tu druhú polovicu 70. rokov. Populárnu hudbu valcuje čoraz slizkejšie disco. Trower prvýkrát zaváhal a v júni 1977 vypustil do sveta album In City Dreams.
Do minulého albumu bol v podstate na úrovni iného bluesrockového velikána, a síce Roryho Gallaghera. Šiel si to svoje, navyše, v Amerike mu to žrali. Vidina udržania sa v rebríčkoch mu však troška zatemnila úsudok. Dewarovi vytrhol basu z rúk a vrazil ju do náručia Rusteeho Allena z funkovej hrôzy Sly And The Family Stone.
Nepochybujem, že aj preto je tu na úvod mrzká funky záležitosť Somebody Calling. A Sweet Wine Of Love má v sebe čosi neskutočne odpudivé, nudné popové sladenie. Keď som bol mladší, nekompromisne by som vyhlásil, že je to, s prepáčením, sračka. Dnes, keď som starší a nemám náladu na diplomatickú pretvárku, dodám, že súhlasím so svojim mladším ja. A tak sa spolu prepočúvajme akože clivým kúskom Bluebird, sfunkovanou pseudodrsnou Falling Star, prípadne akože hitom Love's Gonna Bring You Round. Inak, Dewar sa sústredí iba na spev a vo výsledku je síce pestrejší, ale na úkor drsnosti. Škoda.
Našťastie sú tu aj dobré momenty. Koncertný bluesový nárez Farther On Up The Road od Bobbyho „Blue“ Blanda má to, čo od Trowera očakávam. Aj chytľavá skladba Smile sa počúva dobre. Vôbec je druhá strana platne výrazne lepšia, akoby Trower ešte mal čosi v zásobe. Aj preto ma baví pomalá náladovka Little Girl a rovnako atmosférická titulná skladba.
Dám veľmi slabé tri hviezdy, Trowerova gitara je stále skvelá a dnes už vieme, že bude horšie.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - In City Dreams
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Long Misty Days (1976)
V roku 1976 vydal Trower hneď dva albumy. Skvelý živák Live! vyšiel v marci, štvrtý štúdiový album Long Misty Days v októbri.
V rebríčkoch si viedol obstojne, v Británii bol tridsiaty prvý, v USA dvadsiaty štvrtý. Trower ťažil zo stabilnej zostavy, rytmika Lordan-Dewar mu poskytovala spoľahlivý spodok, nad ktorým mohol dosýta sólovať, pričom dôraz bol vždy na skladbe ako takej, nikdy nešlo len o zámienku pre samoúčelnú exhibíciu.
Album má tradične čosi cez polhodinu, Trower rozhodne netrpel dnešným syndrómom zapatlávania kapacity média bez zmyslu. Long Misty Days obsahuje deväť kratších skladieb. Hneď na úvod prekvapuje akási odľahčenejšia atmosféra, skočná My Love (Burning Love) je asi najchytľavejšia otváracia skladba v celej jeho dovtedajšej kariére. Inak je to klasika. Pomalé náladovky (Long Misty Days, I Can’t Live Without You) striedajú len o piaď rýchlejšie posadené pecky (Hold Me, S. M. O., Messin’ The Blues) a občas sa pritrafia aj veselšie spevné dupáky (Pride). Trvalou stálicou všetkých Trowerových výberov je parádna vypaľovačka Caledonia, zaujímavá je aj prítomnosť hitu Sailing dua The Sutherland Brothers z roka 1972, ktorú preslávil Rod Stewart v roku 1975. Trowerova verzia sa snaží znieť mäkko, ale gitara je hustá ako sirup a Dewar sa v čistejších polohách trápi, nuž je to taká svojská variácia, Stewartovu mám radšej.
Trower patrí k tým interpretom, ktorí dokázali nahrať rad vynikajúcich albumov bez kolísania kvality. Dnes už je takýto prístup k hudbe minulosť, výkyvy v kvalite sú na dennom poriadku, nehovoriac o množstve fabrikátov, jednom fádnejšom než druhom. Potom sa mi niekto čuduje, že inklinujem k autentickému rocku, ktorý vrcholil v 70. rokoch. Nečudujte sa, aj tak moje vnímanie nezmeníte! Prečo? Vypočujte si Long Misty Days a možno pochopíte.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Long Misty Days
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / For Earth Below (1975)
Po úspechu albumu Bridge Of Sighs, ktorý sa v USA umiestnil na siedmej priečke rebríčka, sa Trower rozhodol obuť sa do toho naplno. Vo februári 1975 vydal album For Earth Below.
Rovno si povedzme, že ide o jeho komerčne najúspešnejšie dielo. V USA bolo piate a prvý raz sa dostalo aj do rebríčka v Británii, na dvadsiate šieste miesto. Zaujímavé je, že hudobne ide o nekompromicnú bluesrockovú jazdu hendrixovského strihu. V roku 1975 dominovali v americkom Billboarde také veličiny ako Elton John, Ohio Players, Linda Ronstadt, Average White Band, Bob Dylan, Led Zeppelin, Chicago, Earth, Wind & Fire, Wings, Eagles, Jefferson Starship a pod. V tomto kontexte je Trower niečo ako anomália, bez logického vysvetlenia.
K albumu som kedysi na Progboarde napísal, že Trower „zamladi“, to je náhrada za zosnulého Hendrixa. Album For Earth below nás o tom presviedča hneď osemkrát
Shame The Devil je vytvrdená pecka, It’s Only Money zasa pomalá nočná mora. Confessin’ Midnight vraždí každý náznak „rádiovosti“ s vervou Jacka Rozparovača, vlastne to platí ako o Fine Day, tak o najlepšej skladbe albumu nazvanej Alethea. Z radu vybočuje krehký kúsok A Tale Untold, ale ani tu nečakajte dajakú cukrovú vatu. Gonna Be More Suspicious navracia razanciu guľky dum-dum a záverečná (titulná) skladba For Earth Below núka to, čo Trowera preslávilo, ide o pomalý melancholický monument
Výborný album, oslava kvákadla.
Stále to platí, ale rád by som doplnil, že Trower mal neuveriteľné šťastie, že mu spieval James Dewar, basák zo Stone The Crows disponoval jedným z najlepších rockových hlasov tej doby. Osobne sa nazdávam, že za hustú atmosféru môže rovnako ako gitara. Napokon, je to práve konzistentne usadená temná nálada, čo mi na Trowerovi sedí najviac. Rytmika je skôr jednoduchá, aby sa na ňu nabalili gitarové vrstvy a spev je tou povestnou čerešničkou na torte. Azda to priamočiare gitarové bluesnenie v hardrockovom šate robí z Trowerovej muziky takú podmanivú a poslucháčsky vďačnú záležitosť, ktorá v 70. rokoch ešte na publikum zaberala. Však sa presvedčte sami.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - For Earth Below
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Styx / Kilroy Was Here (1983)
Na dlouhá léta (přesněji sedm) poslední řadové album Styx a de facto poslední studiovka klasické sestavy. Opět tu máme koncepční desku, tentokrát se sci-fi motivem robotů a také (pozor!) s až mrazivě věšteckou myšlenkou o vládní organizaci, snažící se vymýtit mládeži škodlivý rock and roll. Do založení PMRC (čili Parents Music Resource Center - kdo neví, ať zkusí googlit) přitom tehdy scházely ještě dva roky. Možná proto se tato idea setkala spíše s vlažným a u kritiky až s posměšným přijetím.
Mnozí rockeři a staří fanoušci navíc nevydýchali elektronikou a synth-popem šmrcnutou hitovku "Mr. Roboto" (třetí místo amerického singlového žebříčku), dnes často pokládanou za jednu z největších, ne-li přímo největší klasiku v repertoáru kapely. Krom balady "Don't Let It End" stojí za zmínku ještě Youngova úderná parádička "Heavy Metal Poisoning" se sborovým dětským skandováním (sex & drugs!) a vzteklou účou v závěru. Zbytek desky působí dnes už poněkud chladně a neživotně. (I když to může být vzhledem k výše zmíněným SF motivům chápáno i jako záměr.)
Album zdaleka nedosáhlo úspěchu svých čtyř předchůdců a narůstající třenice mezi Dennisem DeYoungem a zbytkem kapely (kdy je DeYoung zvláště Shawem obviňován, že se tlačí až příliš do popředí a prosazuje své věci na úkor tvorby ostatních) kulminují. Vše vrcholí odchodem Tommyho Shawa a přerušením činnosti až do začátku 90. let.
Hodnocení: Dávám tři hvězdičky za ty tři výše zmíněné songy, které mám všechny moc rád. A jednu navrch za DeYoungovo proroctví, které v roce 1983 vypadalo jako úsměvné sci-fi, aby se doslova jen o pár let později stalo bizarní skutečností.
» ostatní recenze alba Styx - Kilroy Was Here
» popis a diskografie skupiny Styx
Styx / Equinox (1975)
Nemožné sa stalo skutkom a ja som sa dostal k tomu, že čosi napíšem o kapele Styx.
Priznávam, že americká pompa typu Boston ma nikdy nebrala. Najlepšie z toho vychádza kapela Kansas, ale to je preto, lebo hudobne je to bomba a najmä v úvode kariéry sa nebránila aj južanskému boogie. Formácia Styx patrí do kategórie – opatrne.
Celý život sa s ňou míňam, popové hitíky ma spoľahlivo odradili, trblietkavé pozlátko akože „rockovej“ éry tiež. Po vypočutí počiatočných albumov som však napokon zmenil názor a niektoré albumy zaradil na zoznam na kúpu. Keďže prvé albumy sú momentálne v bežnej distribúcii nedostupné, podarilo sa mi minulý rok schrastiť aspoň jednodiskové vydanie Equinox/Crystal Ball od BGO. Dnes príde na rad prvý menovaný kúsok.
O čo ide? Veselé vrstvené vokály, kopa klávesov, je to vzdušná a pompézna nablýskaná muzika. Našťastie, je tu aj celkom dravá gitara. Po Light Up nastupuje Lorelei a vo mne silnie pocit, že počúvam Yes vo svojej komerčnej fáze krížený s Foreigner alebo Supertramp. Skrátka je to taká iritujúca kombinácia prvoplánového slizu, ktorý má však pomerne dravý šat. A ten to pre mňa zachraňuje. Dôraz je na melodike, čo je fajn. Tenké vokály uberajú z rockovej presvedčivosti. Mother Dear však konečne príde s ničím zaujímavým. Hovorím o sekanej medzihre v strede. Príjemne graduje aj Lonely Child. Gitarista Curulewski by mohol sólovať ďaleko viac.
Priamočiara tvrdšia rocková nádielka Midnight Ride sa konečne počúva dobre, ešte aj spev je hardrockovo ujačaný a drsný, čo je moje! V podstate by to mohla byť skladba z prvých albumov Teda Nugenta, nikto by nespoznal rozdiel. Prvý vrchol albumu! Akoby sa čosi zlomilo a Born For Adventure je skrátka prvoplánová gitarová jazda s výraznou basovou pulzujúcou linkou. V tejto polohe sa mi kapela páči. Akustická gitarová medzihra Prelude 12 je nádherná. Pôsobí veľmi dobre ako taká oddychovka pred grandióznym finále. Suite Madame Blue je balada s klasickým stvrdnutím v gradovanom závere. A to je chvíľa, kedy sa prejaví aj gitarista. Plus vrstvené vokály „America“ majú silu uragánu!
Nie je to úplne zlá muzika, dokonca som si ju už párkrát vychutnal. Equinox mi pripomína horskú dráhu, pomalý rozjazd do kopca a potom vcelku rýchla jazda spôsobujúca príjemné šteklenie v žalúdku. Aj preto som napokon rozhodnutý udeliť jej štyri hviezdičky z tri a pol možných. Na povzbudenie.
» ostatní recenze alba Styx - Equinox
» popis a diskografie skupiny Styx
AC/DC / High Voltage (1975)
Elektrifikované rhythm and blues, které koncem padesátých let 20. století začalo na deskách proudit přes Atlantik na Britské ostrovy, bylo zatraceně cool. "Baštila" ho spousta teenagerů, kteří o pár let později stáli u zrodu kapel jako Beatles, Rolling Stones nebo The Who, ale mělo potenciál oslovit i děti, kterým sotva přestalo téct mléko po bradě - třeba dva nejmladší potomky početné skotské rodiny Youngových. Malcolm a Angus si s sebou lásku ke kytarovým hrdinům Muddymu Watersovi či Chucku Berrymu v předvečer vypuknutí beatlemánie odvezli do daleké Austrálie. Po následující dekádu se tak k nim zprávy o tom, jak rockové novorozeně roste jako z vody a jako houba do sebe nasává všechny vlivy, se kterými se setká, dostávaly jen ve střípcích. Zcela je minulo psychedelické blouznění, námluvy s jazzem a klasikou nebo klenutá artrocková architektura. V srdci jim zůstávalo blues, které po vzoru černošských mistrů neváhali oholit na syrovou dřeň.
Právě taková je hudba na debutové desce AC/DC High Voltage, na které se se bratři (spolu s dalším ze sourozenců Georgem v roli producenta) vydali za vlastní rockovou vizí. V základu stojí blues, které má ale spíš než k britské kytarové lyričnosti blízko k rhythmandbluesové průraznosti a prostořekosti černých vyděděnců z delty. Z hardrockového inventáře si pak tahle muzika bere na pomoc chytlavé riffy, které celé té bluesové konzervě dodávají šťávu a drajv. Většinou nejde o nějak složité či rafinované kousky - v umění stavět na minimu tónů neotřelé figury a melodie jsou AC/DC už od svých začátků unikátní.
Jednotlivé skladby z debutové desky oscilují mezi riffovým hard rockem, za který by se nemuseli stydět ani takoví Free (Stick Around), zatěžkanými dupáky (She´s Got Balls) a volně plynoucími lahůdkami s pořádně těžkým spodkem (Little Lover). Písním ani v nejmenším nechybí prostor pro instrumentální divočení, příkladem za všechny budiž šestiapůlminutový kus Soul Stripper, v němž se sóluje jako o život. Své role navíc oba kytaristé tehdy ještě neměli ani zdaleka vyjasněné, takže v dobré polovině skladeb dává vyšším polohám svého hmatníku co proto pozdější "šedá eminence" a beglajťák Malcolm. O tom, že Youngové vývoj žánru ve své rodné Británii alespoň po očku sledovali, svědčí fakt, že aranžmá kvapíku Baby, Please Don´t Go od "krále devíti strun" Big Joe Williamse do značné míry založili na verzi, kterou do světa roku 1964 pustili irští rhythmandbluesmani Them. Na debutu kapele zjevně ani v nejmenším nesvazovala ruce snaha generovat hit. Asi nejblíž má k této kategorii kousek s návodným názvem Love Song, který po nadějně zatěžkaném intru přejde do plytkého cajdáku. Tady AC/DC asi jedinkrát zaváhali a skladbou, která moc parády neudělala ani na singlu, v mých očích pokazili závěr jinak docela solidní desky.
Se specifickým duchem alba si frontman Bon Scott, autor drtivé většiny textů, poradil po svém - po osvědčeném bluesovém způsobu se jal popisovat ženy v rozpětí od "nádob plných hříchu" po nesvéprávné hračky určené k ukojení mužských tužeb. Někde to s vybalancovanou mírou oplzlých dvojsmyslů znamenalo trefu do černého (She´s Got Balls), jinde (Love Song) mu dost ujela ruka s patosem. Naopak hodně oceňuji text závěrečné skladby Show Business, který si místo slabšího pohlaví bere na paškál strasti muzikanta, kterého odírají promotéři - vlastně taky bluesový evergreen.
Kolem a dokola je pro mě High Voltage vcelku slušným debutem. V bluesové šabloně ještě vězí víc, než kapela k celosvětovému úspěchu mohla potřebovat, a mámit publikum popovými slaďárnami už v budoucnu také nebude nutné. Nástroje, kterými kapela do roka a do dne vleje do žil vyčerpaného britského hard rocku čerstvou krev, jsou tu už ale v elementární formě přítomny. Sedmdesátkoví AC/DC jsou pro mě solidní jízdou bez vyloženě slabého místa, ve vzájemném srovnání ale žádná z desek s Bonem Scottem pod úroveň debutu neklesla.
» ostatní recenze alba AC/DC - High Voltage
» popis a diskografie skupiny AC/DC