Naposledy přidané recenze
Kiss / Alive II (1977)
| 31.12.2023 | Druhý koncertný dvojalbum Kiss s priliehavým názvom Alive II vyšiel v roku 1977, ale ku mne sa dostal až v tomto miléniu.
Ako som spomínal pri Alive!, oba albumy som si kúpil naraz a v podstate som sa ich aj snažil napočúvať. Veľmi rýchlo som však Alive II opustil a v podstate sa k nemu nevraciam. Dnes som urobil výnimku.
Nekomplikovaný rock v príjemne zahuhlanom koncertnom zvuku má svoje klady. Nechýbajú hitovky (Detroit Rock City, Shout It Loud Out) a ani svižné hulákačky (King Of The Night Time World, Makin’ Love, Shot Me, I Stole Your Love). Samozrejmosťou je hromada glamových kúskov (Ladies Room, Calling Dr. Love, Tomorrow And Tonight, God Of Thunder, I Want You) a v nej podmnožina prostých rockových skladieb bez akejkoľvek ambície, ak nepočítam zábavu (Love Gun, Christine Sixteen). A o tú ide predovšetkým. Vypustiť paru, vytriasť si hlavu Iste, sú tu aj hrozné úlisné skladby (napríklad pokus skrížiť Roda Stewarta s južanským rockom – Hard Luck Woman, ktorý znie ako povestné – čo ste si priali a čo ste dostali z Wishu), ktoré by som nepustil ani svojmu najväčšiemu nepriateľovi, ale nie je ich našťastie veľa (všakže, Beth).
Celkovo tu máme tri strany platní plné sviežeho rocku v koncertnom nasadení a štvrtú, štúdiovú stranu. Tá je čajová a oproti živým skladbám pôsobí ako obeť moru v poslednom štádiu, ktoré predstavuje záverečný umieračik v podobe slizkého vtieravého hitu Any Way You Want It. Nezachráni to ani hardrocková paráda Larger Than Life.
Kebyže ide iba o živák, je možné, že by som váhal aj nad štyrmi hviezdami v hodnotení na miestnej škále. Ale takto ide iba o dobrý album. Horší ako prvý Alive!, spolu však tvoria viac ako funkčný best of zo 70. rokov, keďže koncertný playlist Alive II je striktne obmedzený na tri albumy: Destroyer (1976), Rock And Roll Over (1976) a Love Gun (1977). Od Kiss je to maximum, čo som ochotný počúvať.
» ostatní recenze alba Kiss - Alive II
» popis a diskografie skupiny Kiss
Blue Öyster Cult / The Essential (2012)
Približne v roku 2015 som sa natvrdo rozhodol vymeniť všetky moje napálené cédečká z hlbín histórie za originály. Bol to dlhý proces, ktorý som ešte úplne neukončil (cca 30 albumov mi chýba), pretože mnohé z tých titulov jednoducho zmizli z distribúcie a maximálne ich občas ktosi predražene ponúkne kdesi na nete. V roku 2016 (viem to presne, vediem si štatistiku prírastkov) som dospel do bodu, že chcem aj Workshop Of The Telescopes, moju milovanú výberovku, ktorej originál si vzal brat, keď sa odsťahoval zo spoločnej domácnosti. Lenže táto výberovka bola nedostupná. Namiesto nej mi bola ponúknutá ďalšia dvojdisková kompilácia – The Essential z roka 2012. Preletel som playlist a okamžite som ju zobral.
Kým sa k nej dostanem, dovoľte mi malé porovnanie týchto dvoch výberov. The Essential núka 31 skladieb (na Workshope je ich 32). Ani jedna nie je nejaká rarita alebo špeciálna singlovka (Workshop mal na svojom konte demo skladbu Workshop Of The Telescopes, rádiové vysielanie The Red And The Black a najmä najlepšiu cover verziu skladby Born To Be Wild zo singla). Obe pokrývajú všetky štúdiové a koncertné albumy od debutu po Club Ninja, ale sú tu aj odlišnosti. Deväť skladieb na Workshope nie je (a naopak z Workshopu tu nie je skladieb desať). Ale gro je zhodné a pár skladieb je na oboch, akurát z iných zdrojov (štúdiové vs koncertné verzie a pod.).
Zasa platí, že prvý disk je geniálny. Prvé tri štúdiovky a prvý živák sú skrátka tým naj, z čoho sa z tvorby skupiny dá vyberať. Druhý disk sa motá v slabnúcej a premenenej muzike orientovanej na komerčné ambície. Agents Of Fortune je ako-tak, potom to ide prudko nadol. Živáky sú tu len letmo odfajčené po jednej skladbe z každého (E.T.I. (Extraterrestrial Intelligence) a Roadhouse Blues), sú tu však dve hitovky, ktoré na Workshope neboli vôbec – Black Blade a Joan Crawford. Koncertné verzie sú iná liga, ale tak, šak dobre.
Budem sa opakovať, ale muzika Blue Öyster Cult je jedinečná. Jasné, nesadne každému, ale ani jej najväčší odporcovia za tie roky nenašli ani jednu, tobôž viacero skupín, ktoré by zneli čo i len vzdialene podobne. Má atmosféru, ktorá, ak zasiahne, napĺňa človeka túžbou prestať zaháľať a začať žiť. Čo je, ak vezmeme do úvahy jej mystickú a sci-fi orientáciu, vlastne „logické“. Načo ostať prízemným dudrošom, keď je okolo nás celý vesmír a za vagón astrálnych plání podľa vlastného výberu.
Počúvanie tohto „esenciálu“ ma bavilo, ale práve kvôli singlu Born To Be Wild, na ktorý koncertná podoba z On Your Feet Or On Your Knees nemá ani zďaleka, som napokon od brata vydrankal aj originál Workshopu. Keďže on aj tak prešiel na čisto elektronické zdroje (previedol si cédečká do počítača), ani mu veľmi nechýba, nezavadzia, nezaberá miesto. A ja som rád, že mám originál. Rovnako však počúvam aj The Essential, je to tiež vydarený výber.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - The Essential
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Gong / You (1974)
V spolku zberateľov halúzok počas čajového pikniku kdesi vo vesmíre platí nepísané pravidlo. Ak už sa tejto psychedelickej zábavke venuješ, pusti si k tomu raný Gong. Kto? Predsa ty (You)!
Canterburská scéna a Daevid Allen, to je priam synonymum. Ťažko nájsť hippiesáckejšie zoskupenie uletených hašišákov ako formáciu Gong, ktorá v prvej polovici 70. rokov uplynulého storočia vyprodukovala albumovú trilógiu Radio Gnome Invisible. Zámer nerobiť si srandu z ľudí, ale s ľuďmi, si muzikanti predstavovali tak, že psychedélii dodali absurdný príbeh, ktorí väčšina ľudí považovala za bláznivý. A menšina? Tá v tom hľadala koníka, ako to optimistické dieťa, čo pod stromčekom našlo kopu lajna.
Prvé tri diely (nepýtajte sa, gúglite) zmienenej trilógie vyšli v rozpätí rokov 1973 (Flying Teapot, Angel's Egg) a 1974 (You), vesmírny príbeh o neviditeľnom pirátskom rádiu z planéty Gong vniesol úsmevy na tvárí avantgardných priaznivcov, poslucháčsky by som si dovolil tvrdiť, že to muselo silnejšie vyznieť naživo. V podniku, kde sa všetci zúčastnení stávajú priamymi účastníkmi uleteného tripu, či už sa opájali rôznymi omamnými látkami alebo nie. A bez ohľadu na absurdné prezývky, pod ktorými tam vystupovali.
Osobne nie som práve zanietený fanúšik podobnej muziky, nuž ani Gong sa u mňa v zbierke nevyskytuje práve masovo. Povedzme si otvorene, na tých ha-ha textoch zasa toľko nie je, aby za to udeľovali Nobelovu cenu za literatúru. A preto nemilosrdne vyseknem z trilógie posledný album You, ktorý práve počúvam, a niečo o ňom napíšem.
Kapela v tých časoch prechádzala personálnymi rošádami, Allen sa držal len preto, že prikvitol skvelý gitarista Hillage, aj tak však odišiel, aby sa predsa len vrátil na nahrávanie tohto albumu. A ešte pred vydaním opäť zmizol. Skupina dokonca krátko vystupovala pod názvom Paragong. Ale poďme k hudbe.
Je to zväčša meditatívna záležitosť, od pokojných rozprávkových šumov (Thoughts For Naught), cez najazzlé uťatosti (A P.H.P.'s Advice) a psychedelické space vnemy (Magick Mother Invocation), až po blízkovýchodné ezoterické fusion (Master Builder, vrchol albumu!). Koho to baví, ten sa bude oblizovať. Koho nie, ten by sa mal albumu vyhnúť oblúkom. Osobne uprednostňujem tú časť muziky, kde sa odfiltrujú šumy a žvásty a kapela sa venuje muzicírovaniu. Posledné dve desaťminútovky sú v tomto vďačné (druhá menej). Obzvlášť Hillage ma baví. A dosť ulietavam na base, ktorá vystúpi do popredia v repetitívnom rozmachu skladby A Sprinkling Of Clouds.
Kapela Gong sa akoby lúčila s jednou etapou existencie (psycho humor) a hľadela v ústrety novej (fusion). Pre mňa prívetivejšej, a preto album You beriem s rezervou. Pokiaľ nie ste psychedelici od prirodzenia a k jazzu máte blízko ako Donald Trump k ochrane životného prostredia, odporúčam vám zvážiť, či sa tiež nezachovať rezervovane. Ale ktovie, možno vám táto nekonvenčná muzika sadne.
» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong
Gong / Gazeuse (Pierre Moerlen's Gong) (1977)
| 30.12.2023 | Už na albume Shamal sa niekdajšia psychedelická veličina Gong počuteľne posunula k fusion, i keď si stále uchovala istú hravú uletenosť. Daevid Allen bol fuč a kapelníkom sa stal (ako to v 70. rokoch bývalo dobrým zvykom) bubeník Pierre Moerlen. Nečudo, že čoskoro sa kapela premenovala na Pierre Moerlen’s Gong. Album Gazeuse! však vyšiel ešte pod názvom Gong na sklonku roka 1976. Pravda, v Severnej Amerike ho premenovali na Expresso.
Podobne ako Soft Machine, aj Gong prešli od experimentu a psychedélii k čistokrvnému fusion. Okrem Moerlena nezostal v zostave z bývalých členov Gongu nikto. Najväčšie eso je samozrejme anglický virtuózny gitarista Allan Holdsworth, ale ani francúzska rytmická úderka Mireille Bauer (vibrafón, marimba, perkusie), Benoît Moerlen (vibrafón), Mino Cinelu (perkusie) a Francis Moze (bezpražcová basa, gong, piano, s Gongom spolupracoval už na albume Flying Teapot) nie je na zahodenie. Pripočítajte si k tomu saxofonistu a flautistu Didiera Malherbeho a máte v podstate ideálnu fusion kapelu.
Pravda, ideálnu z pohľadu rytmiky. Už úvodná kompozícia Expresso zvoní, zurčí, rytmizuje s vervou šamana z africkej savany. A ak si do meditačnej nálady pridáte tiahle stony Holdsworthovej gitary s jeho typickým rýchlostným exhibicionizmom, dostanete priam etalón sedemdesiatkového fusion. Tvrdá, až rocková smršť Night Illusion z autorskej dielne Allana Holdswortha sa síce po chvíľke prerodí do ďalšieho meditatívneho guru, každopádne je radosť počúvať tú zvonivú perkusijnú batériu pod neustálou gitarovou lavínou. A tá basa! Moze hral s inou uletenou francúzskou veličinou – Magma – nečudo, že nezaprie chuť experimentovať.
Všetko to však bola iba predohra k perkusijnej psychedelickej nirváne Perlocations. Dvojdielna skladba má desať minút a osobne ju považujem za vrchol albumu. Asi som zaujatý, ako bubeník si v nej hoviem, veď je v nej bubenícke sólo. A aké! Ba čo viac, vibrafón je kúzelný nástroj!
Shadows Of je Holdsworthova skladba Velvet Darkness, ktorú pôvodne nahral na svoj pirátsky debut Velvet Darkness (1976). Pirátsky preto, lebo ho vydavateľ vydal bez jeho vedomia, ba dokonca napriek jeho nesúhlasu. Aj preto Holdsworth uvádza ako svoj debut až album i.o.u. z roka 1982. Nič to, skladba je to tradičnejšia, ide o „normálne“ gitarové exhibičné fusion. Na nálade je pridáva aj fešná flauta. To Esnuria je ostrá a príjemne zhrnie všetky klady tohto albumu do jedného hrnca. Opäť si človek nemôže nevšímať rytmiku! Na záver sa pokocháme tvorbou basgitaristu Mozeho, jeho skladba Mireille je charakterizovaná zmenou nálady. Je to úplne tichá a jemná meditatívna záležitosť, pri ktorej by zaspal aj Al Pacino vo filme Insomnia.
Úprimne si myslím, že album Gazeuse! by nemal chýbať v zbierke nikomu, kto to s fusion myslí vážne. Jedna zo zapatrošených perál, som rád, že som sa k nej napokon dostal.
» ostatní recenze alba Gong - Gazeuse (Pierre Moerlen's Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong
Cynic / Ascension Codes (2021)
| 26.12.2023 | První album Cynic, na němž chybí jak baskytarista Sean Malone, tak bubeník Sean Reinert. Oba jsou mrtví. Oba odešli náhle a jejich ztráta podobu alba, které autorsky vytvořil kytarista a zpěvák Paul Masvidal, do velké míry poznamenala. Pro mne byly Ascension Codes před pár měsíci prvním setkáním s tvorbou této novátorské a výjimečné skupiny. Zaujal mě obal s obrazem Martiny Hoffmann, dlouholeté životní partnerky výtvarníka Roberta Venosy, jehož tvorba zdobí předešlé desky Cynic. Hudba mi připadala stejným dílem éterická jako brutálně rozstřelená do prostoru - už jen to členění skladeb. Aniž bych o pozadí vzniku cokoli věděla, za odtažitým a chladným, strojově přesným provedením jsem vnímala velkou bolest, naléhavé volání.
Sean Reinert se rozhodl skupinu opustit krátce po vydání alba Kindly Bent To Free Us (2014) během turné k jeho podpoře. Bez konzultace s dlouholetými spoluhráči a kamarády (kořeny Cynic sahají do počátku 90. let) oznámil svůj odchod v médiích se zdůvodněním, že mu existence skupiny připadá neudržitelná, i čistě z hlediska obživy, a důsledky této situace jsou pro něj nezdravé. Sám to považoval za konec celé kapely - ohledně užívání názvu se následně vedly dlouhé spory, které vyřešila až intervence majitele labelu Season Of Mist. V lednu 2018 Cynic vydali singl Humanoid s novým bubeníkem Mattem Lynchem - mělo jít o první vlaštovku z nové desky. Matt Lynch je od té doby uváděn jako řádný člen skupiny a hraje i na přítomném albu.
V lednu 2020 Sean Reinert zemřel následkem prasklé aorty. V listopadu téhož roku pak Sean Malone neunesl tíhu pandemické izolace, která násobila jeho žal po ztrátě matky, o niž v posledních týdnech jejího života pečoval, a spáchal sebevraždu. "Myslel jsem, že jsem na řadě," říká k tomu s odstupem času Paul Masvidal. "Oba byli jako moji bratři, znali jsme se odjakživa. Neuměl jsem si představit, co budu bez nich. Při nahrávání Ascension Codes jsem se úplně rozložil a zase dal dohromady. Byla to nejtěžší věc, jakou jsem kdy podstoupil." Připadalo mu nemyslitelné pracovat s jiným baskytaristou, a tak basové linky vytváří přizvaný Dave Mackay (velký milovník analogových moogů) na syntezátoru.
Cynic patří ke skupinám, které vstoupily na scénu výrazným debutem. Album Focus v roce 1993 znamenalo zjevení - spojovalo extrémní technickou zručnost s neméně extrémním hudebním výrazem. Jde o kostku bujonu, kterou Cynic na dalších (vždy vzácných) albech ne snad ředili, ale zjemňovali a přetvářeli, prolínali hutnou zemitost vzdušnějšími střihy.
Ascension Codes vedle prvotiny působí díky výraznější melodičnosti a celkově vylehčenému soundu pomalu jako relaxační nahrávka. Album se rozvíjí nesmírně organicky a plyne s velkou samozřejmostí, pořád je to ale nářez. Hudba se blíží odnikud a odevšad, obklopuje posluchače vemlouvavými tóny a zase jej opouští, majestátní a netečná. Kratší "vesmírné" mezihry jsou údajně tvořeny binaurálními léčivými frekvencemi (odtud i ty podivné názvy) a mají skýtat jisté spočinutí v dramaticky zbrázděné zvukové krajině delších skladeb.
Paul Masvidal stále pracuje s hlasovým modulátorem, a tak jeho zpěv zní také jako z velké dálky, cize a málo zúčastněně. Zřetelnější tón získá snad jen ve skladbě Aurora (pro mě jeden z vrcholů desky), když zpívá: máš v hrobě klid, a já se tady s tím musím nějak vypořádat... Nejvýraznějším nositelem emocí jsou pro mě na albu trochu nezvykle bicí, které se zjevují v hustých trsech a působí až překotně a zalykavě. Někdy mě hudba zcela míjí, zní jen jako vytříbená kulisa. Jindy cítím, jak se ke mně blíží žhnoucí koule intenzivního prožitku, dotýká se mojí ochranné atmosféry, a zase je pryč.
Tato proměnlivost a neuchopitelnost je pro mě po několika desítkách poslechů nejvýraznějším rysem Ascension Codes. Je to deska o bolesti, která přes všechno upřímné úsilí a věnovaný čas ještě neuzrála. Bloudí mezi sférami, saje cizí otisky a pozvolna se proměňuje. Paul Masvidal v bookletu zcela vážně děkuje několika druhům vesmírných entit a album uzavírá velkolepým odhmotněním Diamond Light Body. Při otázkách na budoucnost působí nejistě - vše je prý mnohem jemnější a složitější, nelze se jen tak rozhodnout a něco udělat. Pak se ale rozpovídá o animovaném filmu, kterým by hudbu rád doprovodil. Se snímkem míní objíždět divadla, koncertní sály či planetária, místo tradičního živého turné. Fanoušci tak mohou doufat, že Cynic ještě neřekli poslední slovo.
» ostatní recenze alba Cynic - Ascension Codes
» popis a diskografie skupiny Cynic
Free / Chronicles (2005)
Čo sa týka Free, nemám čo predstierať. Je to skrátka moja kapela. Koluje mi v žilách spolu s krvou a nie je možné ju zo mňa vyextrahovať.
Paul Rodgers je jedným z najlepších rockových spevákov všetkých čias. Mám jeho „freeovsky“ zachrapčaný hlas veľmi rád. Paul Kossoff bol veľmi svojský fílingový gitarista. Prakticky nikto nikdy nehral a nehrá ako on. To isté sa dá povedať o basgitaristovi Andy Fraserovi. Hrať jednoducho, ale pritom originálne, to je veľké umenie. A to isté platí aj bubeníkovi. Simon Kirke povýšil jednoduché hranie na dokonalé umenie. Aké ľahké je pri imitovaní metronómu zabiť čokoľvek zaujímavé pri hre na bicie! Andy dokázal, že keď má človek ten správny cit, na počte nôt za sekundu a pridruženej polyrytmickej matematike nezáleží. Čo je však najpodstatnejšie, všetky štyri ingrediencie sa nebijú, ale dopĺňajú. Vo výsledku dostávame jedinečný blues rock, čosi na pomedzí blues a hard rocku, čosi, čo ma chytá za srdce a ja sa neznepokojujem, naopak! Takéto šelesty vítam!
Len, aby ste vedeli, v mojej zbierke chýba päťdisková krabica Songs Of Yesterday (2000). V tých dobách na prelome milénia bola pre mňa pridrahá a orientoval som sa na iné, neznáme kapely. Boli doby, kedy by som za ňu upísal dušu ľubovoľnému pokušiteľovi, dnes som zmierený s tým, že ju nezískam. A tak skupujem aspoň rôzne výberovky, kde sa nachádzajú veci, čo sa normálne na albumoch nevyskytujú. A preto mám aj dvojdiskový výber Chronicles.
Obsahuje tradičnú zmes skladieb zo všetkých albumov kapely (tu i tam je čosi netypické, Lying In The Sunshine, Easy On My Soul), ale v podstate nič neprekvapí, je to dostatočný výber. Čo ho v mojich očiach robí neoceniteľným, je béčková singlovka Sugar For Mr. Morrison a dve koncertné skladby – Trouble On Double Time a Crossroads. Samozrejme, aj My Brother Jake v stereo verzii stojí za zmienku. Všetky štyri boli vydané v zmienenom boxe, Sugar For Mr. Morrison aj ako bonus pri niektorých reedíciách albumu Free. Obzvlášť zaujímavé je počuť klasiku od Roberta Johnsona – Crossroads – na Kossoffa netradičné sólo, verzia od Creamu mala na neho isto vplyv.
Aj preto hodnotím tento výber ako výborný.
» ostatní recenze alba Free - Chronicles
» popis a diskografie skupiny Free
Cobham, Billy / Paradox (1996)
Paradox z roku 1996 není řadové studiové album bubeníka Billyho Cobhama, jak se to mnohde prezentuje. Je to projekt tria, složeného z kytaristy Billa Blickforda /USA/, dále pak z baskytaristy Wolfganga Schmitda /Německo/ a celé trio uzavírá kdo jiný než mistr Billy Cobham /původem Panama/.
Hudba projektu Paradox je ryze instrumentální, po všech stránkách technicky zvládnutá dokonale /tím mám na mysli samotné výkony hudebníků a i všech ostatních v zázemí/. Paradox není jen o vyjímečnosti jednotlivce nebo dvou hráčů. Tohle je projekt, na kterém se prezentují všichni tři hráči, tak aby vše dokonale ladilo a nepovyšovalo se něco nad něčím. A je to studio album, takže si nemyslím, že by se někdo chtěl z tohoto tria víc vypíchnout nad ostatní. Naprosto sladěná kompozice.
Tohle je poměrně kuriózní hudba. Už rytmická sekce se prezentuje ve slušné palební síle a připravuje dominantní základ pro neobvykle znějíc elektrickou kytaru Billa Blickforda. Blickfordova kytara zní docela drsně. Jsou v ní prvky jazzu, rocku, trochu blues. Celkově bych hudbu na tomto cd zařadil do škatulky fusion. Někomu ta hudba může přijít příliš sterilní, mě to ale nevadí. Cobham jako autor má dva záseky z devíti. Song Quadrant 4 je cover z jeho debutu Spectrum /1974/ a skladba Walking in Five je novinka, která se později objeví na albu Focused /1998/. Paradox má pokračování pod názvem Paradox - The First Second. Ale o tom někdy jindy. Hodnocení : Kdysi jsem dal ****z***** dnes bych umázl půl hvězdy. Tahle hudba nemusí sednout každému. Je pro posluchače, obdivující virtuozitu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Paradox
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
A Foot In Coldwater / The Second Foot In Coldwater (1973)
Kanadská scéna z prvej polovice 70. rokov bola prekvapivo bohatá a pestrá. Čo sa týka priamočiareho prístupného hard rocku, našli by ste tu množstvo fajnových skupín (od Guess Who cez Bachman Turner Overdrive až po Sex). Priam etalónom je v tomto smere skupina A Foot In Coldwater. Dnes si pripomenieme jej druhý album The Second Food In Coldwater z roka 1973.
Na vrchole mojej zberateľskej mánie som sa o kapelu intenzívne zaujímal, ale práve tento album sa mi nepodarilo získať. Až v roku 2021 som ho našiel v regáli a odvtedy mu venujem sústredenú pozornosť.
Dvojdielna skladba Coming Is Love začína časťou Mose Into E a je to prekvapivo jemná inštrumentálna záležitosť. V podstate ide o vybrnkávanie gitary. Ale hlavná časť skladby, to je hard rock ako z partesu! Temný, tvrdý, pritom poslucháčsky vďačný. Tvrdých skladieb je tu však menej, ako by sa žiadalo (Suzy, How Much You Can Take). Album je pretkaný oddychovými melodickými kúskami, či už progresívnou country náladovkou So Long alebo baladami (Isn’t Love Unkind) In My Life a Love Is Coming. Niektoré skladby vo mne navodzujú dojem čohosi bohatého, vrstveného, priam progresívneho (Sailing Ships).
Toto je muzika, pri ktorej sa mi dobre relaxuje. A vám?
» ostatní recenze alba A Foot In Coldwater - The Second Foot In Coldwater
» popis a diskografie skupiny A Foot In Coldwater
Rolling Stones, The / Hackney Diamonds (2023)
Rolling Stones – Hackney Diamonds /2023
Polydor – 581 225-5, Rolling Stones Records – 581 225-5 CD, Album, Limited Edition, Stereo, Digipak
Nečakané sa stalo skutočnosťou, Stouni po smrti Charlieho Wattsa, vo vysokom veku ich členov, cca 80 rokov „spáchali“ ďalší radový album. A vyjadrili sa, že nekončia, pokiaľ budú žiť a vládať budú pokračovať! Tomu sa povie láska k hudbe, nakoľko ich nikto nemôže podozrievať, že ju robia pre peniaze! Album obsahuje 12 skladieb, na nahrávaní sa podieľali aj viacerí známi hudobníci, napríklad Paul McCarthney, Elton John, ich niekdajší basák Bill Wyman , v jednej skladbe si „zagágala“ aj Lady Gaga. Dve skladby si odbúchal aj dnes už nebohý Charlie Watts. Všetky piesne napísali Mick Jagger a Keith Richards, okrem prvých troch, kde prispel aj producent a hudobník Andrew Watt. Nuž, aký teda album je – nad očakávanie, výborný! Otvára ho skladba Angry. Riadne odviazaná a našťavená skladba, ako za mlada. Odpáli ju svieži rif , obsahuje pekné gitarové sóličko. V podobnom duchu sa nesie aj druhá skladba Get Close, v sóle sa však predstaví vkusný saxafón. Svoje miesto si našla aj pomalšia v štýle Angie, alebo Lady Jane Depending on You, pekná pesnička. Opäť nadupaná Bite My Head Off , skladba so skvelým nosným rifom, čo si budeme hovoriť, toto je Stouňácka parketa. Navyše sa troška odviazali gitaristi, podávajú si navzájom téma. Whole Wide World. Podobná skladba, avšak v pomalšom tempe s peknými sólami gitár, zase skvelý základný rif. Kam na ne chodia? Dreamy Skies je pomalšia, viacmenej akustická skladba, v hlavných úlohách slide gitary a nestarnúci Mick so spevom a fúkaciou harmonikou Mess It Up. Návrat k elektrikám, solídny priemer, bicie Charlie Watts Live by the Sword, bude niečo pre pamätníkov, Stouni sa zišli v starej zostave s Billyom Wymanom pri base, bicie stihol ešte nahrať Charlie Watts, za pianom Elton John. Zapadá do albumu bez problémov. Driving Me Too Hard, taký solídny priemer Stounov
Tell Me Straight. Tu sa mi trošku zdvihlo obočie. Pomalšiu skladbu spieva Keith Richards, pri všetkej úcte mi do kocepcie albumu nejak nesadol. Darmo Jagger je len jeden! Sweet Sounds of Heaven. Na toto som bol teda riadne zvedavý – Stouni a Gaga! Obavy boli zbytočné, zo spolupráce vzišla krásna bluesovka, možno najlepšia skladba na albume, krásne zaranžovaná dychová sekcia vygradovala záver albumu. No a ešte na záver pocta Muuddy Watersovi v jeho skladbe Rolling Stone Blues, zvuk nástrojov sa podarilo priblížiť tej dobe, znejú autenticky. Keď si zhrniem všetko dohromady, Rolling Stones nahrali veľmi dobrý album, plný života, šťavnatý, pohodový, až ležérny, tak ako skupina aj pôsobí na oko. Nikdy neohurovali fanúšikov virtuóznymi výkonmi, ale! Vedia napísať, nahrať, zaspievať a zaranžovať skvelú hudbu. Vymyslia skvelý rif a potom vystavajú na ňom celú skladbu. Za tie roky je ich neúrekom! Tak uvidíme, či „železné kamene“ ešte v budúcnosti niečo urobia pre potechu svojich fans P.S. Niekde som čítal, že Hackney Diamons je žargónový výraz pre vysypané sklo z rozbitého okna na ukradnutom aute, v niektorej londýnskej štvrti! Moje hodnotenie 4****
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Hackney Diamonds
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
![Rolling Stones, The - Got Live if You Want It! [US live] cover](graphx/covers/8758.jpg)
Rolling Stones, The / Got Live if You Want It! [US live] (1966)
Ještě včera, nic zlého netuše, jsem chtěl napsat stručnou recenzi tohoto živáku. Fascinovala mě zdánlivá autentičnost záznamu koncertu, s pišticími fanynkami, i výběr skladeb, které mám skoro všechny rád (snad s výjimkou Fortune Teller). Měl jsem to naposlouchané v původní mono verzi, ačkoli již v době vydání existovala i stereo verze, ale tu jsem nikdy neměl. Zvukově se mi to (krom pro mě nezvyklého mono – i staré Beatles jsem měl vždy ve stereu) vlastně líbilo – na tu dobu byly víc slyšet basy, ačkoli výšky tam byly též. Stouni měli obrovský rockový drive. Ačkoli je technicky vzato podle odborníků zvuk nahrávek ubohý, mně to nevadilo, užíval jsem si to, a dávám té nahrávce 5*. Tato v zásadě původní verze LP je též (jako jediná tam) dostupná na Spotify.
No, a dnes jsem si poslechl CD, mnou zakoupené koncem r. 2002, a nestačil jsem se divit. Stejný track list, ale pak už jako by to byla 2 různá LP. Uvědomil jsem si, že jsem si ho asi za těch 21 let vlastnictví asi nikdy nepustil. Je taky mono- (to mě asi ani nenapadlo řešit při koupi remasteru z r. 2002). Vstřebávám to a snažím se přijít na kloub tomu, proč to tak je.
Od začátku záměr natočit živák provázely obtíže a zmatky. Pouze v Británii vyšel koncertní záznam Got Live If You Want It! na EP v r. 1965. EP mělo sice stejný název, ale jiný obal, a obsahovalo 6 naprosto odlišných nahrávek (a krom jediné i zcela odlišných písní), než hodnocené LP. Producent a manažer Oldham prosadil, aby byl i v USA vydán živák. Měl to být záznam z koncertu v londýnské Royal Albert Hall. Jenže, nepovedlo se, koncert 23.9.66 byl po pár minutách přerušen, neboť na jeviště vylezly fanynky a obtěžovaly Jaggera natolik, že nešlo pokračovat. V Albert Hall se následně zakázaly koncerty pop music.
Na album se tedy použily nahrávky dalších koncertů, a sice z Městské haly v Newcastlu z 1.10.66 (zde úvodní slovo a představení kapely Long Johna Baldryho, a stopy A1, A2, B1 a B2), a z Colston Hall v Bristolu ze 7.10.66 (stopy A3, A4, B5, B6). Nicméně na všech remasterovaných vydáních od roku 2002 byla stopa A1 z Newcastlu nahrazena tou z Bristolu. Neví se, zda stopy B3 a B4 byly nahrány v rozmezí 5.-18.3.65 v londýnském divadle Regal, nebo v divadle Palace v Manchesteru, nebo v Empire Theatre v Liverpoolu. Jelikož použitelného materiálu bylo málo, byly přidány ještě 2 studiové nahrávky (jedna z Hollywoodu, druhá z Londýna – stopy A5 a A6). Na ty byly pak přidány zvuky publika, aby zapadly do alba. Navíc, některé živě nahrané stopy (A3, B4, B5, B6) prošly zvukovými úpravami v londýnských studiích. Podle Billa Wymana snad jediná stopa ponechaná zcela beze změn je A4. Nicméně originální LP se prodávalo s poznámkami, že bylo nahráno v Albert Hall.
Nahrávací technika půle 60. let nebyla na podobné nahrávky s ječícím publikem připravena. Nahrávalo se přes mikrofony, zavěšené z balkónů divadel. Proto pak hráli Stones víc nahlas, aby přebili ten jekot.
Při přípravě remasteru (nevím, kdy se to stalo prvně, rozhodně tomu tak je na mém CD z r. 2002) chtěli zvuk „očistit“, mj. např. dát pryč ty přidané jekoty publika na studiových nahrávkách. Zároveň ale potlačili i ten jekot i z živých nahrávek. Povedlo se jim to tak dokonale, že skoro nepoznáte, že jde o živák, CD zní spíš jako jakési alternativní studiové nahrávky. Záměna verzí nahrávky Under My Thumb (A1) byla spojená i s odstřižením úvodního slova Long John Baldryho. Zvuk tohoto mono CD (existuje i ve stereu) je sice čistší, ale je najednou studený, ani na něm skoro nepoznávám, že základy nahrávek by mohly být totožné s tím Get Live…, jaké jsem znal z dřívějška. Celkově jde o dost šílený počin, znovu bych toto CD jistě nekoupil. A hodnotil maximálně 3*. Vyhledávání možnosti koupit dnes obtížně dostupné CD s původním zvukem, vydaného v 90. letech ve stereu, by bylo asi časově náročné a nákladné, tak jsem to vzdal.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Got Live if You Want It! [US live]
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Stern, Mike / Voices (2001)
Mike Stern vstupuje v roce 2001 do nového tisíciletí novátorským počinem, nemajícím v dosavadní jeho tvorbě obdoby. Vytasil se z albem, sice nahraným jeho standartním způsobem, ale s přidanou hodnotou - vokálem. Dosud nic takového u něj nebylo, a odsud vokály provázejí jeho následující alba. Ať už jich zařadil na další desky ve větší nebo menší míře, tohle cd je jeho bod zlomu.
Skladatelsky i kytarově se nikam neposunul. Komponuje a aražuje svou hudbu podle zajeté šablony a je si vědom, že musí nutně přijít s něčím výrazně novým. A je to tady - album Voices. Ohledně toho zpěvu, není potřeba mít jazykovou školu, ukončenou vyznamenáním. Tady se o texty, zdílející nějaké poselství nejedná. Vše je odzpíváno jakýmsi zpěvem - nezpěvem, jsou to pouze jakoby citoslovce a slabiky. Určitě tahle forma vokálu bude mít nějaký profi název, ale ode mě se ho nedozvíte, jelikož nemám zdání.
Jako vokalisti se uvedli čtyři muzikanti, zpívající jednotlivě nebo duetech v každých písních. Vypíchnu jednoho - Richard Bona je nejen jeden z pěvců, ale je i baskytarista. Bude pokračovat ve spolupráci i na dalších Mikeho albech.
Toť za mě zhruba vše. Shrnutí : Zvuk a textury skladeb - klasický Mike Stern s bohatou účastí hostů. Výborné album, ale já miluji jeho začátky, takže nemůžu jinak než ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Voices
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Rainbow / Live In Köln 1976 - Kölner Sporthalle 25.9.1976 (2006)
V druhej polovici 70. rokov existovala už len jedna mamutia hardrocková kapela – Rainbow. Väčšina hardrockerov sa preorientovala na jednoduchší úderný prejav, ale Ritchie Blackmore nie. Ten sádzal jeden monumentálny song za druhým. A koncerty, to bol stále gejzír improvizácií, naťahovaných gradácií, sólových vstupov jednotlivých nástrojov a pod.
Ale nie preto som si kúpil dvojcédečko Live In Köln 1976 (Deutschland Tournee 1976, Kölner Sporthalle 25.9.1976). Šlo mi o skladbu Stargazer naživo. Ritchie ju hral iba krátko, keďže bez orchestra sa mu ani zďaleka nepáčila jej záverečná extatická gradácia, nuž ju rýchlo vyradil z playlistu. Tu začína dlhočizným klávesovým introm a celkovo je drsnejšia ako štúdiová verzia. Tú však naozaj neprekonala a rozumiem Ritchiemu, prečo sa so skladbou rozlúčil. Naozaj je to najmä záver, kde kapela nedokáže tých pár fidlikaní nijako nahradiť a je to prekvapivo cítiť viac, ako by som čakal. Nepomôže tomu ani Dio, i keď sa miestami blíži k expresivite z albumu. Nečudo, že to moc nenaťahujú, skladba je rýchlo uťatá a plynulo prejde do Still I’m Sad.
Zvyšok je v podstate totožný s playlistom albumu On Stage, akurát záverečný prídavok Do You Close Your Eyes je tiež navyše. Aj výkony sú porovnateľné.
Je to vydanie skôr pre skalných fanúšikov a kompletistov, mne šlo o vlastnenie koncertnej verzie skladby Stargazer. Kto miluje Ritchieho hru a improvizačné nálady, ten si príde na svoje. Sám o sebe je to výborný archívny koncert z dôb, kedy sa ešte rock nestal karikatúrou samého seba.
» ostatní recenze alba Rainbow - Live In Köln 1976 - Kölner Sporthalle 25.9.1976
» popis a diskografie skupiny Rainbow
![Blue Öyster Cult - Some Enchanted Evening [live] cover](graphx/covers/7053.jpg)
Blue Öyster Cult / Some Enchanted Evening [live] (1978)
Blue Öyster Cult je pre mňa kultová skupina. Jej muzika je zvláštna, nikto nehrá ako oni. Okrem výberoviek, ktoré preferujem pred celými albumami, som si, čoby koncertný fanúšik, zadovážil všetky tri jej živáky zo 70. a 80. rokov. Some Enchanted Evening z roka 1978 je posledným prírastkom do zbierky a ja by som ho rád troška predstavil.
Je to taká Popoluška vkliesnená medzi macošský On Your Feet And On Your Knees a princov Extraterrestrial Live. Napokon, je to len jedna platňa, nie ako zmienené dvojalbumy. Aby toho nebolo málo, obsahuje sedem skladieb a rozhodne nemožno povedať, že sú tým naj, čo kapela stvorila. Naopak, až na Astronomy a Don’t Fear The Reaper ide o menej prefláknuté skladby vrátane kúskov z čerstvého albumu Spectres (R. U. Ready 2 Rock, Godzilla). Nechýba E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence), kapela túto skladbu evidentne obľubovala, ja ju považujem za menej podstatnú. Prekvapením sú dva covery, z ktorých We Gotta Get Out Of This Place je namakaný, ale Kick Out The Jams je brutálny! MC5 zasa tak často coverovať nepočuť, tobôž takto, v naspídovanej verzii. Obe skladby sú dôkazom, že kapela bola majstrom v prerábaní rockových peciek.
Ja som sa na strednej škole zoznámil s kapelou prostredníctvom Extraterrestrial Live, dodnes je to môj najobľúbenejší album od kapely. Je aj dôkazom, že mrzké štúdiové verzie skladieb môžu mať parádne prevedenie na pódiu (Joan Crawford, Godzilla, Burning For You, Veteran Of The Psychic Wars). V tomto Some Enchanted Evening sem-tam zlyháva, takú R.U. Ready 2 Rock nezachráni nič!
Ešte doplním, že album vlastním spolu s ďalšími v prevedení 5 CD Original Album Classics, kde sa nachádza aj On Your Feet Or On Your Knees, Cultösaurus Erectus, Fire Of Unknown Origin a The Revolution By Night. Inými slovami, núka mi tri balastné štúdiové albumy a jeden koncertný, ktorý vlastním aj osve. Keďže táto lacná krabička stála rovnako ako jedno CD, neľutujem.
Celkovo ide o ďalší výborný koncertný album, som rád, že ho mám. Zaujímavý setlist ho vyčleňuje z variácie na best of. To sa mi páči. A vám?
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Some Enchanted Evening [live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
![Blue Öyster Cult - Extra Terrestrial Live [2LP, live] cover](graphx/covers/7057.jpg)
Blue Öyster Cult / Extra Terrestrial Live [2LP, live] (1982)
Blue Öyster Cult je originál. Jediný svojho druhu, neopakovaný, neopakovateľný a neopočúvateľný. Tento americký rockový kolos vyžívajúci sa v mystike i sci-fi som spoznal na strednej škole a dodnes sa mi neomrzel. Spojte si to s koncertným neučesaným prejavom a dostanete Extraterrestrial Live, album, ktorý vniesol do začínajúcej ôsmej dekády minulého storočia kusisko parádnej muziky!
Blue Öyster Cult je zvláštna kapela. Jej albumy ma málokedy nadchli ako celok, ale má neskutočné množstvo geniálnych skladieb, ktoré milujem. Ako nadšenec do rockovej muziky 70. rokov a výrazný skeptik voči produkcii 80. rokov musím uznať, že ešte aj to „komerčné“ obdobie zvládla so cťou a produkovala skladby, ktoré mali niečo do seba. V rádiách (kde ich samozrejme nehrali) by vôbec nerobili hanbu. Ich potenciál bol štúdiovo často utopený v dobových pazvukoch, ale naživo zneli úžasne. A to až tak, že album Extraterrestrial Live urobil z mnohých z nich kultové klasiky. Aspoň pre mňa.
Trinásť skladieb predstavuje akúsi „bestofku“ orientovanú na druhú polovicu 70. rokov, nechýbajú však ani staré klasiky. Nahrané boli na koncertoch v rokoch 1980 a 1981, ale to vôbec neprekáža.
Ostrý nástup v Dominance And Submisson hneď ukáže, že sa s tým šestica hráčov párať nebude. Typická temná atmosféra vlastná mnohým kompozíciám kapely je prítomná a odozva publika na priamu komunikáciu je úchvatná. Monštruózna pecka Cities On Flame nechá vyniknúť bubeníka, takéto „stoptajmové“ hardrockové perly v ťažkotonážnom rytme milujem. Skôr odľahčená „rokenrolovka“ Dr. Music háji česť albumu Mirrors, klávesové sólo by mi nechýbalo. Na rozdiel od predsedajúcej skladby druhého albumu kapely zvanej The Red And The Black. Besne uháňa a tie gitarové prietrže mračien tromfnú azda iba frenetické spevy. Keby ste si tú skladbu pustili k šoférovaniu, slovenskí policajti by sa Vám poďakovali za štedré odmeny. Nastupuje jedna z najkrajších skladieb na albume, Joan Crawford (neberte do úvahy štúdiovú verziu). Citlivé klavírne intro, jemne clivá nálada celej skladby, počúva sa sama a záverečné nekonečné opakovanie refrénu s nezastaviteľnými gitarovými orgiami by som vydržal počúvať do smrti. Hitovka Burnin’ For You je naživo takisto lepšia ako originál, ale to neznamená, že je to štúdiová pohroma. Naopak, toto je klasická ukážka toho, ako mohlo aj v 80. rokoch niečo znieť sviežo a dobre.
Blue Öyster Cult vedeli zaujímavo prerábať noroticky známe veci, nuž, keď sa k nim ako hosť pritrafil gitarista Robby Krieger z The Doors, nešlo inak a vypálili pekelnú verziu skladby Roadhouse Blues. Michael Moorcock sa predstavil československým čitateľom najmä po revolúcii, kedy mu vyšlo viacero diel vďaka vydavateľstvu Laser. Tento velikán brakovej sci-fi na neštítil ani Blue Öyster Cultu a textovo prispel k tajuplnému vyzneniu hneď niekoľkých skladieb, prvou z tu prítomných je mystická náladovka Black Blade. V tesnom závese uháňa klasická vypaľovačka Hot Rails To Hell, ktorú asi v kresťanskom kostole púšťať nebudú.
Ide sa do finále. Poviem Vám, je hanbou americkej kinematografie, že sa v nej každých pár rokov natočí mizerný remake klasickej japonskej Godzilly a ani raz nie sú producenti schopní zaradiť na soundtrack koncertnú verziu hardrockového uragánu z domácej kuchyne. Reč je o skladbe, ako inak, Godzilla. Je to ťažkotonážna vražda v priamom prenose! Až sa mi veriť nechce, ako hrozne táto vec znie štúdiovo (je to naozaj zverstvo a dôkaz, že 80. roky disponovali neskutočnou schopnosťou zabiť takmer všetko dobré). A potom sa kapela vyberie na pódium a odpáli to bez idiotského zvukového balastu, klasicky, od podlahy a je to extáza v rockovom Edene! Osobne túto verziu radím k základnému štúdiu v obore „rock“ a každý študent by si ju mal povinne vypočuť. Z rovnakého súdka je aj Veteran Of The Psychic Wars. Štúdiovo utrpenie, naživo vražedná „moorcockovina“ s gitarovým sólom prekonávajúcim medzigalaktické vzdialenosti. Kdesi som sa dočítal, že tunajší Dharmov výkon patrí k jeho najlepším vôbec a viete čo? Ani sa nebudem snažiť hádať. Na záver sa patrí pripomenúť azda najúspešnejší album kapely, a síce Agents Of Fortune. Najprv relatívne „obyčajnou“ záležitosťou E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence) a potom svetovým hitom. Áno, reč je o (Don’t Fear) The Reaper, romantickej tragédii, v ktorej sa spieva v dialógu a osamotené gitarové trioly uprostred pesničky hádam aj zľudoveli. Opäť si túto verziu cením viac ako jej jemnejšiu štúdiovú predlohu.
Extraterrestrial Live považujem za najlepší album kapely. Bodka.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Extra Terrestrial Live [2LP, live]
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Rolling Stones, The / Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert (1970)
Štúdiové albumy Rolling Stones ma zamladi nebrali, je fakt, že som si cenil najmä sóla a gitaristi od Stounov neboli práve virtuózi. Ba čo viac, môj otec mi vždy prízvukoval, že to bola najhoršia koncertná kapela na svete. S touto povesťou som sa o album Get Yer Ya-Ya’s Out dlho nezaujímal.
Napriek tomu som sa v priebehu času odhodlal kúpiť si oba stounovské živáky, ktoré na počiatku svojej kariéry vydali. Najprv som vzal tento, pretože na ňom hral Taylor, jediný gitarista, ktorý ma u nich kedy bavil, keďže vedel poriadne sólovať. O mnoho rokov neskôr som prikúpil aj Got Live If You Want It! (1966, doska vyšla iba v USA, nepliesť si s rovnomenným EP), nakoľko si v posledných rokoch systematicky budujem zbierku rockových živákov zo 60. a 70. rokov. Ale to je iný príbeh.
Poďme na Get Yer Ya-Ya’s Out – táto fráza pochádza z amerického slangu a preložil by som ju akot: Odviaž sa! Inšpiroval sa v skladbe Get Your Yas Yas Out od Blind Boy Fullera. Zachytáva skupinu počas amerického turné (nahrávky sú z 26.-28. novembra 1969) tesne pred vydaním albumu Let It Bleed (28. novembra vyšiel v USA, 5. decembra v Británii). Zostava je klasická, Jagger, Taylor, Richards, Wyman, Watts a sprievodní klavirista Ian Stewart. Inak, mám CD z roka 2012, remaster DSD, ktorý má naozaj krásny zvuk (DR je tuším 12).
K dispozícii máme desať skladieb a ich hlavným zameraním je blues. Sú tu síce dve Berryovky – Carol a Little Queenie, ale dôraz je na vlastnej tvorbe. Nechýba niekoľko nesmrteľných hitov (Jumpin’ Jack Flash, Sympathy For The Devil, Honky Tonk Women a Street Fighting Man) a dokonca aj niekoľko skladieb z čerstvo dokončeného albumu. Ide o skladby Midnight Rambler, Live With Me a o jednu prevzatú bluesovku od Roberta Johnsona - Love In Vain. Hm, vlastne som nespomenul už iba jednu skladbu, Stray Cat Blues.
Podstatná je atmosféra, koncert znie veľmi vrúcne, zemito a presvedčivo. Iste, aj tieto nahrávky sa upravili v štúdiu, prehrávali sa nejaké vokály, ale to je detail, ktorý nenarúša celkové vyznenie. A to je správne zemité, bahnité, odhaľujúce dreň. A kým zo štúdiovej tvorby ma oslovovali skôr nejaké tie singlové veci, tento album ma baví aj preto, že tam tých hitov zasa toľko nie je. A ak si odmyslím hardrockovú pecku Jumpin’ Jack Flash (mimochodom, údajne ide o najčastejšie hranú skladbu na koncertoch, jej obľuba so mnou ladí, je to kus!), tak ma najviac oslovuje pokojná bluesovka Love In Vain. Stouni vedeli, keď chceli. Každopádne sa im na tomto albume podarilo zachytiť esenciu toho, o čom bluesové muzicírovanie má byť. O sile okamihu, autentickej emócii, neopakovateľnej atmosfére. Tak to na mňa pôsobí, takto to vnímam.
Čo sa týka odozvy, v Británii sa v rebríčku vyšplhal na pekné prvé miesto, čím vytvoril rekord a historický precedens, ide o prvý koncertný album, ktorý sa dostal na špicu hitparády. Aj inde po svete sa držal v prvej desiatke, v USA bol šiesty. Viem, že predajnosť nie je kvalitatívne kritérium, napriek tomu je to indikátor popularity medzi poslucháčmi tých čias. Pokiaľ som to schopný posúdiť, túto obľubu si album udržal dodnes, hoci sa vždy nájdu aj takí, ktorých neoslovuje. Mňa si získal, ťažko povedať, či by sa tak stalo, keby som ho počúval ako tínedžer. Ale to je akademická otázka. Spolu s Let It Bleed a Sticky Fingers ho považujem za najlepší album skupiny. A to je odo mňa veľká pochvala! :)
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Incredible Hog / Volume I. (1973)
Zo zabudnutých hardrockových jednoalbumoviek ma práve Incredible Hog za posledné roky chytila asi najviac. Preto mi ju dovoľte aspoň stručne pripomenúť.
Išlo o typické trio (gitara-basa-bicie), všetkých desať skladieb zložil gitarista a aspevák Ken Gordon. Od prvých tónov ráznej skladby Lame (dostala sa aj na singel, spolu s Tadpole) je jasné, že tu máme hardrockovú kapelu ako sa patrí. Ešte aj tie bluesové korene (Wreck My Soul, Warning) sú správne rockové, povedal by som, že až „Creamovské“. Nechýbajú precítené naliehavé kúsky (Execution, There’s A Man), rezké rifové nakladačky (Tadpole, Another Time, To The Sea) i krehké, temné balady (Walk The Road, Losing Myself). Spevák správne jačí, plus využíva aj môj obľúbený fór, kedy melódiu spevu dopĺňa v unisone gitara. Producent dodal nejaké ruchy typu detský plač (Tadpole) alebo šum vetra (To The Sea) a keby ho nebolo, pravdepodobne by šlo o podstatne drsnejšiu nahrávku. Aj tak je to však jedna z najlepších hardrockových vykopávok, aká kedy vyšla.
Mám pre tieto jednoalbumové kapely slabosť. Incredible Hog preto hodnotím za plný počet. Je to kapela ako napríklad Freedom, svieža, ostrá, podmanivá. Volume I. je dokonalá vykopávka.
P.S. Je úplne jedno, aký obal si zvolíte, všetky sú hrozné.
» ostatní recenze alba Incredible Hog - Volume I.
» popis a diskografie skupiny Incredible Hog
Rolling Stones, The / The Rolling Stones (1964)
Když letos vydali Rolling Stones svou čtyřiadvacátou studiovku Hackney Diamonds, našli posluchači v jejím závěru skladbu Rolling Stone Blues od Muddyho Waterse - její originál (z roku 1950) dal přitom kapele jméno pouhého půldruhého roku předtím, než se (stále ještě hluboko v "singlových" dobách) pustila do nahrávání skladeb, které měly o několik měsíců později vytvořit jádro jejich debutového alba.
Devět rhythmandbluesových standardů, které se na desce z dubna 1964 objevují, Stones oblékli do jednotného kabátku. Srovnání s originály (či verzemi, kterými se Jagger a spol. inspirovali), odhalí, že se skladbami rozhodně pracovali a nahráli je "po svém". Někde se povedlo lépe (Route 66, Walking the Dog, Mona), někde zvuk docela tahá za uši (Honest I Do). Nejlépe mi zní varhanami ozvláštněný kousek You Can Make It If You Try, který se zavedené žánrové šabloně poměrně intenzivně vzpírá. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že drtivá většina využitého materiálu byla v té době maximálně 5-6 let stará, a pocházela tedy z doby, kdy členové Stones formovali svůj hudební vkus.
Jako daleko důležitější než převzaté standardy vnímám autorský vklad, kterým na desku přispěli samotní členové Rolling Stones. Instrumentálka Now I've Got a Witness ještě zní hodně zaměnitelně a dobově, v Little by Little (druhé ze skladeb, připsané kolektivnímu kapelnímu pseudonymu Nanker Phelge) už hudebníci zkoušejí do rhythmandbluesového mlýna přidat vlastní trošku. Za vrchol celého debutu pak považuji píseň, která vlastně na desku žánrově vůbec nezapadá. Popová balada Tell Me, kterou spíchli společně Jagger s Richardsem, předjímá, kam bude autorská tvorba Stones čím dál výrazněji směřovat v následujícím roce či dvou.
Jagger a spol. svým debutovým LP nastavili laťku, se kterou se v průběhu roku 1964 musely chtě nechtě popasovat další kapely rhythmandbluesového revivalu jako Manfred Mann, The Kinks, The Animals nebo The Yardbirds. Zejména v případě posledních jmenovaných šlo o silnou konkurenci, jejich živák Five Live Yardbirds v mých uších debut Rolling Stones o něco předčí.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Flower Travellin' Band / Make Up (1973)
Japonská hardrocková veličina Flower Travellin’ Band patrí k tým zoskupeniam, ktoré ma veľmi bavia. Párplovský dvojalbum Make Up (na pultoch sa zjavil 25. februára 1973) ponúkol pomerne chaotickú zmes koncertných a štúdiových nahrávok, a tak si o ňom niečo povieme.
Pomiešať skladby z koncertov a zo štúdia, takpovediac, bez ladu a skladu, nie je úplne bežné. Ale ani nemožné. Podobný mišmaš nahral napríklad Santana na svoj album Moonflower. Každopádne je to zvláštna voľba. Inak, vlastním piráta od Wo-Sin Music Company z roka 1994, ktorý nacpal dvojalbum na jeden nosič, a teda vyhodil desaťminútovú skladbu Satori Pt. 2. Nahratá bola naživo v štúdiu. Zabiť ho je málo!
Z deviatky skladieb je päť koncertných – All The Days, Make Up, Shadow Of Lost Days, Hiroshima a Blue Suede Shoes. Nahraté boli v Yokosuka Bunka Kaikan v Jokosuke dňa 16. septembra 1972. Už v úvodnej temnote silno dochucovanej klávesmi novej posily sa hardrockový maniak vo mne utrhne z reťaze a teší sa. All The Days sa nikam neponáhľa, ale ako masa snehu sa nezadržateľne sunie dolu stráňou na nič netušiace obecenstvo. No a úsečná pecka Make Up, to je nespútaná energia v epicentre svojej demonštrácie!
Ako som už spomínal, do zostavy pribudol klávesák Nobuhiko Shinohara, ktorý výrazne napomohol tomu, že od sabbathovských gitarových polôh máme čo dočinenia s párplovskými reminiscenciami. Rocková balada Look At My Window by na takom albume Satori nikdy nebola možná. Na rozdiel od priam archetypálnej hudobnej temnoty Slowly But Surely. Ešte aj melodramatický slaďák Shadow Of Lost Days má v sebe niečo, z čoho by Lovecraft slintal blahom. To sa nedá skonštatovať o ďalšom, tentoraz troška nevýraznom slaďáku Broken Strings.
Dvadsaťštyriminutová skladba Hiroshima (štúdiová verzia je na albume Made In Japan z roka 1972) veští pravé koncertné hody. Právom! Je to ťaživá, mŕtvolná, mrazivá skladba. Má náznak orientálnej melodiky, v tom dobrom slova zmysle. Samozrejme, gro tvoria improvizácie, sólové vstupy jednotlivých nástrojov vrátane dlhočizného bubeníckeho sóla. Nie je to nič, čo by ste nepoznali z koncertných šlabikárov pre 70. roky. A keďže v tých časoch sa každý hardrockový koncert musel hrdiť aspoň jedným rokenrolom, Flower Travellin‘ Band zvolil Blue Suede Shoes.
Kauzu Satori som už spomenul, nuž sa pristavím pri zaujímavej záverečnej štúdiovej skladbe After The Concert. Akustická gitara, jemná nálada, rozhodne ide o katarznú záležitosť.
Album mám zafixovaný ako výborný hudobný počin, ale poviem vám pravdu, ako ho dnes počúvam, neviem nájsť jediný dôvod, prečo by som mu nenadelil plný počet hviezd. Je to moja krvná skupina, moja muzika. A vaša?
» ostatní recenze alba Flower Travellin' Band - Make Up
» popis a diskografie skupiny Flower Travellin' Band
Cobham, Billy / Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections (1982)
Toto druhé studiové album z Cobhamovy trilogie Glass Menagerie obnáší dvě personální změny. Odešel Michael Urbaniak /elektrické housle a lyricon/ a z kytarového postu odchází Mike Stern a uvolňuje místo Deanu Brownovi.
Album otvírá skladba Jailbait /autor Tim Landers - bass/. Je to těžkotonážní táhlá bluesovka ve které se střídají sóla kytary a syntezátoru. Druhá, W.R.S. /Dean Brown - el. guitar/ je poměrně svižný jazz, střídající rytmus. Poměrně náročný jazzrockový song na poslech, kde hraje prim hlavně kytara. Následná Arroyo /Billy Cobham/ světlo světa již spatřila na albu Inner Conflict z roku 1978. Je to klidná skladba s kytarovým sólem. Prostoru ukázat se dostávají i basa a klávesy. Verze z alba Inner Conflict, kde sóloval na syntezátor George Duke se mi líbila víc. Chiquita Linda /Gil Goldstein - keyboards/ je zase víceméně o klávesové hře. Příjemná, veselá jazzovka s funky groovem je zachycena i živě na albu Smokin' /1983/ který uzavírá trilogii Billy Cobham's Glassmenagerie. Take it to the Sky je cover písně skupiny Earth, Wind & Fire. Na tomto albu působí velice uvolněně, svěže, krásně melodicky - prostě hit. Observations & Reflections /Billy Cobham - drums/ je finále nahrávky. Fusion jak má být. Každý si zahraje to své hudební vyjádření a jako jemná mechanika složitosti švýcarských hodinek, vše do sebe dokonale zapadá. Za mě nejzajímavější skladba z desky. Píšu z desky, protože tento titul se nedočkal digitální podoby v mediu cd, ani na spotify není k mání. Mám ho ve formě cd-r, stažené někde z internetu a je slyšet nahrávání z vinylu. Ale vůbec nevadí. Studiovky Billyho mán complete. Kdysi jsem albu šoupl čisté ***z***** Je to dobrá instrumentální deska a z trilogie BCGM ji považuji za nejpovedenější.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham's Glass Menagerie: Observations & Reflections
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Master's Apprentices, The / A Toast To Panama Red (1972)
Gitarový hard rock je mojim obľúbeným hudobným žánrom. Austrálska skupina Master’s Apprentices bola na počiatku 70. rokov priam jeho ikonickou zástupkyňou. Dôkazom je hoci album A Toast To Panama Red z roka 1972.
Deväť skladieb prostých klávesov správne riffuje a buráca. Už od ostrej Answers Lies Beyond musí byť každému jasné, že nepôjde o jarný piknik na dečke v impresionistickej krajinke so zaľúbeným párom túliacim sa k sebe pri pohľade na obzor. Naopak! Tu sa veľký biely žralok chystá na nepozorného plavca, surfera, ekvivalent tuleňa, a teda pochutiny pre ostré zuby.
Aby ma muzikanti usvedčili z nepresnosti, pomalá dumka Beneath The Sun pripomína slaďák, lenže postupne graduje do zlovestnej nálady plnej znepokojujúcich gitarových sól, pod ktorými sa pretŕča hutná opakujúca sa rytmická figúra.
Obe opísané polohy kapela zvláda na jednotku, a tak aj v pokojných skladbách typu Game We Play I čosi číha na hraniciach vnímania, čosi, z čoho by Lovecraft isto vylúpol nebezpečné chápadlá. Táto dvojskladba by sa dala nazvať progresívnou, náladu dopĺňajú aj hosťujúce zbory. Zaujímavá je boogie šmrncnutá kovadlina The Lesson So Listen. O tom, že muzika je to relatívne pestrá, svedčia aj dychové aranžmány v náladovej Love Is. Druhá strana platne sa však koncentruje na rýchle kratšie vypaľovačky, a tak Melodies Of St. Kilda i Southern Cross rýchlo utečú, Až mi je ľúto, že sa táto jazda skončila. Záver patrí krátkej citlivej Thyme To Rhyme, akoby chcela kapela dosiahnuť istú katarziu.
Ak máte radi pestrú, ale najmä temnú hardrockovú muziku s pretlakom gitarových sól, A Toast To Panama Red je album presne pre vás. Pre mňa je určite!
» ostatní recenze alba Master's Apprentices, The - A Toast To Panama Red
» popis a diskografie skupiny Master's Apprentices, The