Naposledy přidané recenze
Nightingale / Closing Chronicles (1996)
| 14.10.2023 | Říkala jsem si onehdy, že bych si dala porci hutného, sytého, melodického, třeba i trochu patetického devadesátkového rocku. A ejhle, jedno takové album jsem měla celou dobu uložené v online knihovně. Taky jsem si už mnohokrát říkala, jak je skvělé, když hlavně k méně známým skupinám a albům napíše někdo aspoň pár řádků, posloužím tedy stručným popisem desky, kterou točím potřetí.
Jejími nejsilnějšími devizami jsou ponurá, ale nijak rozervaná či depresivní atmosféra a Zpěv s velkým Z. Pozoruhodná je také stylová poloha alba, které má v sobě stejně tak něco z majestátnosti hardrockových mohykánů jako lehkou nedbalost grunge, to vše omočeno v černočerné gotické náladě. Díky tomu uspokojí milovníky silných melodií, aniž by jim zaneslo sluchovody uječeným kýčem, a neurazí ani vyznavače heavy metalu - sice se drží v rockových mantinelech, ale je to rock hustý jako tér a těžký jak víčka po probdělé noci.
Co je tedy konkrétně ke slyšení? Rytmika spíš jen spolehlivě šlape, než by se pouštěla do složitých vzorů, bicí se nezříkají ani obligátního bum-čvacht. Kytary se drží poctivého vrstvení riffů bez velkého sólování. Překvapivým tahounem jsou klávesy. Překvapivým proto, že jsem si jich pořádně všimla až během druhého poslechu, tak umně jsou zabudované do bytelné, robustní, zemité konstrukce. Tahle hudba se nevznáší a netřepetá, drží se u země jako štiplavý, vlhký kouř. A to ještě pořád není to nejlepší.
Ten zpěv. Ten hlas! Chvílemi slyším Eddie Veddera, celkově má ale Dan Swanö (ano, Nightingale jsou Švédi) hlas položený trochu níž. V hloubkách po většinu času zůstává a nedělá nic menšího, než že dokonale slouží kompozicím a citovému sdělení. Nepředvádí, co všechno dokáže (naprosto cokoli, to je evidentní), nikdy není přepjatý, na druhou stranu neztrácí kontrolu, ani když se zdánlivě ledabyle převaluje v temně poklidné náladě. Umí odvyprávět příběh, položit akcent, má velmi plastický výraz a charisma jak vepř. Je za mikrofonem suverénní, zároveň působí nenuceně a jaksi skromně.
Netvrdím, že Closing Chronicles přináší něco převratného. Je to ale hodně silná deska, která skvěle sedí do podzimního času.
» ostatní recenze alba Nightingale - Closing Chronicles
» popis a diskografie skupiny Nightingale
Cobham, Billy / Magic (1977)
| 14.10.2023 | Cobhamovo bubenické čarování v podání již šestého studiového alba pod názvem Magic má posluchačovi fusion co nabídnout. Sedmdesátá léta jsou pro Billyho ty nejlepší časy, jak po skladatelských, tak i po hudebně-dovednostních stránkách. Magic je jeho první titul, nahraný pro Columbia a já si dovolím konstatovat, že Magic je jedna z jeho top desek, nahraných v sedmdesátých letech.
Magic je novátorský. Jde o první album v Cobhamově sólovém portfóliu, které je z části nazpívané. Závěrečná třináctiminutová suita je složená ze tří vét a závěrečná třetí věta je nazpívaná a zahraná ve velmi uvolněné, pohodové atmosféře. Další vokální song pod názvem Puffnstuffje je spíš néco jako veselé rapování na téma zbavení se závislosti na blíže neurčených návykových látkách. Jako vodítko o co jde, může posloužit obal alba. Antares - The Star je jedna z těch nejvíce hitových skladeb, co Billy vykouzlil v sedmdesátých letech. Track číslo 2, pod názvem AC/DC nabízí naprosto fantastické sóla na elektrickou kytaru a Mini Moog.
Celkově bych tuhle placku poslal do zlatého fondu Cobhamovy diskografie. Nemá nijak hluché místo a o nějaké hudební vatě nemůže být ani řeč. Za mě je to *****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Magic
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Colosseum / Bread And Circuses (1997)
| 13.10.2023 | Keď sa v roku 1994 znovuzrodila legendárna skupina Colosseum, navyše v parádnej zostave Hiseman, Farlowe, Heckstall-Smith, Clempson, Greenslade a Clarke, nikto asi nečakal, že nahrá aj nové štúdiové albumy. A predsa sa v roku 1997 zjavil prvý z nich – Bread & Circuses.
Formácia Colosseum patrila k tým skupinám, ktoré priekopnícky posúvali hranice rockovej hudby. Smerom k jazzu. Hrala o dušu, technicky náročne, ale vždy divoko a melodicky. Reunionový koncert z videozáznamu som miloval, nečudo, že keď sa v Bratislave zjavil plagát oznamujúci, že kapela vystúpi 4.7.1997 v PKO, okamžite sme tam s rodinou i kolegami garážovými muzikantami nabehli. Bol to zážitok.
V tom istom roku sa zjavil aj album, ale priznám sa, že som oň nejavil záujem. Moja zbierka bola v plienkach, a tak som sa sústredil na staršie nahrávky. K albumu som sa dostal až pred pár rokmi. Čo som získal?
Hudba je o poznanie usadenejšia, bluesová, tempá sú pomalšie, nikto sa nikam neponáhľa. Hudobníci nehrajú žiadne samoúčelné noty, skrátka sa bavia. Dokonca sa tu baladicky podriemkava (Wherever I Go), čo sa „starému“ Colosseu nikdy nestalo! Ba čo viac, bez jemného náznaku Orientu sa hádam nedokázala zaobísť ani jedna rocková skupina, nuž aj tu sa čosi kdesi zjaví (Bread & Circuses). Najviac sa mi páčia tie živšie kúsky, jemne sfunkovaná High Time, prípadne hravá No Pleasin’ . Najlepšou skladbou je inštrumentálka The One That Got Away. Musím sa priznať, že je toto dielo na mňa až veľmi pokojné. A kam sa podeli tie žeravé inštrumentálne eskapády zo 70. rokov?
Samozrejme, porovnávanie nie je podstatné. Ide o inú kapelu v úplne iných časoch. Aj tak by som trocha väčšieho inštrumentálneho vzruchu uvítal. Nepočúvam tento album často. Ale nenudí ma a to je dobre. Dôstojne starnúť je umenie a kapela s Hisemanom v čele to dokázala so cťou. A na koncertoch vedela stále burácať ako zamladi.
» ostatní recenze alba Colosseum - Bread And Circuses
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Flower Kings, The / Look At You Now (2023)
The Flower Kings natočili překvapivě svěží desku, kterou zbytečně sráží příliš plochý zvuk. Tak by se dal shrnout můj verdikt ohledně alba. Relativně umírněná stopáž 67 minut obsahuje méně výrazných melodií než předešlý dvojalbový opus, ale také podstatně méně vaty. Jako by si Stoltovci protřeli zrak a lokli živé vody. Po vyčerpaném bilancování už není ani stopy, heslem se stala mysl (a oči) začátečníka, hudba je pestrá a vzdušná.
Tematicky se album točí kolem Země. Ta je vnímaná jako živá bytost, nádherná, plná života a také jizev. Četla jsem před časem krásný článek o tom, že hybatelem změny nesmí být strach. Pokud se lidé mají k planetě chovat ohleduplněji, musí to vycházet z pocitu hlubokého propojení s krásou, jíž jsme součástí. Tuto misi plní novinka Květinových králů bezezbytku. Obsahuje vzletné atmosférické pasáže, zahloubaná údolí, výtrysky užaslé radosti, a také třeba omluvu lidstva za všechno, co jsme kdy zelenomodré matičce udělali.
Hudebně The Flower Kings kolo nevynalezli, drží se ve svých mantinelech a stylu, jaký od nich fanouškové očekávají. Kompozice jsou rozsahem umírněné, drží je pohromadě spíš určitá nálada než výrazné hudební postupy. Všechny nástroje dostávají zhruba stejný prostor, žádná únavná sóla, spíš spousta hezkých drobných momentů, to vše ve zlatavém oparu velebné radosti.
Za mě zdaleka nejpovedenější nahrávka skupiny za poslední dekádu, ačkoli nepřináší nic převratného. Představuje dnes už klasiky milovaného i zatracovaného neoprogu v dobrém rozpoložení, alespoň po hudební stránce. O to víc zamrzí, že nástroje nemají kolem sebe trochu víc místa k nadechnutí, bicí špetku ostrosti, klávesy rozletu, kytara průraznosti... všechno se tísní s nosem nalepeným na sklo, slisované do až příliš úhledného zvukového balíčku.
Dala bych velmi ráda čtyři, ale budu o hvězdičku přísnější.
» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Look At You Now
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The
Stern, Mike / Between The Lines (1996)
Mike přichází po víc jak roční pauze se svým dalším sólovým a každopádně parádním studio kouskem. Předchozí titul z roku 1994 - Is What Is It, co do obsazení nástrojů a zvuku je náramně podobný tomuto albu, ale jisté personální změny proběhly. Stern si je vědom, že se po kompoziční stránce nijak zvlášť nevyvíjí, proto jako změnu míchá na svých albech rytmické sekce.
Pro nahrávání bicích si Mike Stern pozval do studia Dave Weckla, se kterým poměrně často spolupracoval po celou svoji hudební kariéru, jak live, tak studiově.
Post baskytary se také změnil oproti albu před tímto. Jako hlavní baskytarista byl pozván Jeff Andrews.
Pak tu máme dlouholetého klávesáka a producenta v jedné osobě - Jima Beara.
Saxofon /Bob Malach/ je pro Sternovu kytaru poměrně zásadní parťák. Oba nástrje - jak kytara, tak sax jsou na deskách MS převážně ti, co předvádí sólové výstupy. Kytara a saxofon jsou základní stavební kameny pro Mikeho hudbu.
Ani tomuto albu se nevyhnul prohoz rytmiky. Tracky 6,7 jsou v rytmu Dennise Chamberse a Lincolna Goinese.
Between the Lines je parádní fussion, nominovaná na cenu Grammy. Sternova hra je pozitivní, vzdušná, jeho projev je přesný, pohybující se s naprostou lehkostí. I když přepne snímač pro jiný zvuk, pořád je to velká paráda. Jako kdysi ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Between The Lines
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Whitesnake / Whitesnake (1987)
Plný název recenzovaného kompilátu by měl správně znít:
WHITESNAKE – 1987 / Whitesnake / Serpens Albus (1987)
WHITESNAKE – 1987 Versions EP (1987)
V tom roce osmdesátém sedmém se tomu nedalo skoro uniknout. Našminkovaný rock/metal vládnul hitparádám, různí natupírovaní fešáci s barevnými šátky se natřásali, nastupující MTV točila jejich klipy pořád dokola. Vůně osmdesátek byla v muzice, módě, ve filmech a dalších viditelných projevech doslova extrémní. Probíhal nástup videa, počítačových her, z kultury se stává víc a víc masový byznys. Ve vyhraněnosti vizuálu nemají eighties dodnes obdoby. Pamětníci na ně vzpomínají nostalgicky, kdo je však osobně nezažil, může být spíše pobaven. Ale tehdy se celá ta maškaráda brala strašně vážně. Dodnes má svoje kouzlo a vůni nostalgie.
WHITESNAKE po předchozím albu připomínají Titanic, který někdo vyzdvihnul ze dna oceánu a vyslal jej, aby dokončil pouť do Ameriky, země zaslíbené. Kapela, co se beznadějně potácela, najednou stojí pevně a bezpečně na hladině, a vybírá si přístav, v němž by bylo vhodno zakotvit. Dnes se nám tato pohádka jeví jako samozřejmost, avšak vznik alba nebyl ani rychlý, ani bezproblémový. Ale, co to jsou problémy s personálem pro někoho, kdo je musí řešit každodenně, a brilance ve shánění náhradních instrumentalistů se pro něj stává rutinou.
Jako první odešel Powell, už v lednu 1985, po posledním koncertu turné Slide It In, který se konal na monstr akci Rock In Rio. Následně téhož roku zbylí muzikanti v sestavě Coverdale/Sykes/Murray začali psát ve Francii materiály pro budoucí desku a pak hurá do Los Angeles najít nového bubeníka. Konkurz vyhrál slovutný Aynsley Dunbar, jehož obsáhlá kariéra ve mnoha desítkách souborů je téměř nevyjmenovatelná. Pak se společně přesouvají do Kanady a začínají nahrávat základy. Sykes hledal co nejlepší kytarový zvuk a v této věci oslovil producenta jménem Bob Rock. Proč zrovna jeho? Neboť právě Bob měl čerstvě na kontě hitparádovou bombovici Slippery When Wet (1986) od Jon Bon Joviho, kde se postaral o zvukový mix. Dalším úkolem bylo získat producenta, co zaručí úspěch, toho si byl Coverdale vědom již dlouhá léta. Zde mu akorát vlezla do cesty jiná komplikace, a to vleklý zánět dutin. Rehabilitace po lékařském zákroku mu neumožňovala zpívat, a tak se půl roku nemohlo pokračovat v nahrávání. Netrpělivý Sykes navrhnul kapele, aby pokračovali bez šéfa s nějakým jiným zpěvákem. Cože? No, fakt! Sykesovo rychlé odejití ze skupiny bylo jediným logickým vyústěním jeho nerozvážné epizody.
Personální čachry byly v průběhu nahrávání, mixu a produkce u WHITESNAKE samozřejmostí, cesta k vysokému zvukovému standardu není bez obětí. Po vystřídání několika kandidátů na producenta (Mike Stone, Ron Nevison) se nakonec volba ustálila na Keithu Olsonovi, který předchozí desku míchal. Sólo na nové verzi skladby Here Go Again nahrál Adrian Vanderberg, jemuž Coverdale nabídl stálé místo ve skupině. Na klávesy se nahrávacího procesu účastnili ještě pánové Don Airey a Bill Cuomo. Deska spatřila světlo světa roku 1987, jako první bez hadího loga, zato s novou pečetí. Opět pod různými názvy, a s různými sestavami skladeb. V Evropě bylo album bezejmenné, zato s dodatkem 1987 a mělo 11 písní. Pro USA dostalo název Whitesnake a obsahovalo jinak řazených 9 skladeb (zbylé nebyly v Americe do roku 1994 vydány, až potom se staly součástí kompilace Whitesnake’s Greatest Hits), a v Japonsku desku uváděli jako Serpens Albus, také s devíti skladbami. Chybějící písně (a pár navíc) dostali Japončíci k dispozici ještě ke konci téhož roku na raritním EP 1987 Versions. Zde se v nově nahrané, již třetí (podle mě zbytečné, zkrácené a blbě načančané) verzi Here I Go Again (New Version) objevují kytarista Dann Huff a bubeník Denny Carmassi (ani nejsou uvedeni v kreditech).
Capo di tutti capi Coverdale totiž po dokončení nahrávání svůj soubor už na sklonku roku 1986 rozpustil. Jako důvod uvedl personální rozpory a ztrátu společného tvůrčího zájmu. Jenže pak deska vyšla a začaly se dít netušené věci. Extrémní celosvětový úspěch ve všech možných žebříčcích jak alba, tak singlů, obrovský ohlas na MTV, zástupy fanoušků a nepopsatelný vzrůst popularity vedl k tomu, že z hard rockově vyprofilovaného souboru se stala všeobecně známá mainstreamová celebrita. Nebyl problém do tohoto parníku nabrat novou posádku, aby Titanic mohl absolvovat cestu kolem světa. Na dotáčené singlové písně musel najímat dočasné hudebníky, ale sestava se nakonec ustálila s již zmíněným Adrianem Vanderbergem, ke kterému přibyli druhý kytarista Vivian Campbell, basista Rudy Sarzo a bubeník Tommy Aldridge. S nimi natočil další videa pro MTV, takže na nich poskakují jiní maníci, než je ve skutečnosti nahráli.
Hudební stránka celé této komplikované historie dopadla nad očekávání dobře. Opět, jako již u jiných děl v hudební historii, se ukázalo, že stresy a tlaky při tvorbě mohou být přínosem. Každý poslech této desky je pro mne fascinující zážitek. Neobyčejně živelné kytary se kroutí v elektrizujících vibracích a vytvářejí nosné stěny každého songu. Hukot riffů má hypnotizující účinky, co přicházejí v rychlých vlnách. Kytarová práce je doslova neskutečná. Přesné bicí sice postrádají metalový nápřah pana Powella, spolehlivě jej však nahrazují trefností, vynalézavostí, přesnou podporou a kontrolou celé rytmické složky skladeb, což vede k umocnění všech emocí v ní obsažených. Poměrně bohaté vrstvy kláves neubírají muzice na tvrdosti, místy jsou jako ozdoby, jinde vykreslují a zhutňují atmosféru, a jinde zase ještě přiostřují nabroušený zvuk kytar. Dá se říci, že všechno se povedlo, kdo na co sáhnul, to bylo správně. Ze všeho nejvíce tady ukazuje pan Hlas, čeho je schopen. Předvedl výkon, který se povede jen výjimečně. Je vrcholem produkčně vybroušeného briliantu.
Všechny výše vyjmenované klady by vyzněly naprázdno, nebýt famózně napsaných a zpracovaných skladeb. Kompoziční síla je přímo omračující. Jednotlivé skladby jsou oživlé kusy skály, co září žhavou energií a nabíjejí posluchače jako mocná turbína v plných obrátkách. Docházejí mi superlativy. Desku jsem slyšel snad stokrát, má v sobě atomový reaktor, co se nevyčerpá. Úmyslně se vyhýbám zmínce o konkrétních skladbách, neboť to jsou zcela rovnocenné jednotlivosti absolutně vyrovnaného a bezchybného díla. Musí se slyšet všechny, vcelku a naráz. Opakovaně a nahlas, aby si člověk vychutnal jejich samozřejmost, spád, naprostou kontrolu, pevnost, mistrovství. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, pak doporučím tohle: Vezměte si ty dvě skladby z alba, co se vyskytují již na Saints & Sinners (1982). A přehrajte si je pěkně po sobě, starou verzi, pak novou. Proměna, která se v nich udála, dovoluje nalézt odpověď na otázku, proč je album souboru WHITESNAKE z roku 1987 tak úspěšné, tak nepotopitelné…
Je jedno, kterou verzi alba poslouchám, jde o milník světové hard rockové hudby. Že se namočila do glamu? Nemám s tím problém. Živá voda může mít i takovou příchuť, tak trochu limonádovou, ale s pěkně peprnými bublinkami. Hlavní je, že dala vzniknout parádní muzice. Její nespoutanost ji předurčuje ke každé příležitosti, pro každou náladu. Pět maximálních hvězd, jako vyšitých.
UK 1st issue 1988 CD EMI CDP 7 46702 2
Dynamic range – DR11
Total 53:10
» ostatní recenze alba Whitesnake - Whitesnake
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Marillion / Brave (1994)
V roce 1994 mi bylo šestnáct a prvním albem, které jsem od Marillion slyšela... bylo Script for a Jester's Tear. To mě dostalo. Brave ale muselo přijít velmi záhy poté. Se samozřejmostí, která nijak samozřejmá není, jak se stále znovu přesvědčuji, jsem přijala obě tváře a podoby této skupiny, jež patří k mým nejoblíbenějším a srdcovým.
Brave mám velmi ráda. Je pro mě jedním z mostů mezi minulostí a přítomností, deskou, kterou znám "odjakživa", poslouchám ji dodnes a nikdy jen tak. Vyžaduje plný ponor. Což neznamená nutně plnou pozornost - nejlíp mi obvykle sedne, když se cítím unavená světem, lehce okoralá a ožvýkaná. Pak její temné spodní proudy nestahují ke dnu, ale vycházejí vstříc, očišťují a naplňují. Není to nakonec tolik depresivní deska. A není to příběh sebevraždy - naopak, album je o dívce, která neskočila.
Zmatená a nekomunikující byla z mostu, kde stála, převezena na policejní stanici. Odmítla cokoli o sobě prozradit, takže se její podobizna dostala do médií. Steve Hogarth si na tento mikropříběh vzpomněl, když Marillion hledali téma pro novou desku. Album pak vystavěli jako velkolepou fresku volně propojených tematických výjevů, vzájemně propletených motivů a rozsáhlých hudebních ploch.
Velký podíl na finální podobě má producent Dave Meegan, který kapelu k nelibosti labelu povzbuzoval, aby se nespokojila s kompromisy, takže natáčení se vleklo přes sedm měsíců. Z toho první tři Marillion strávili na zámku ve Francii - v okolní krajině také natáčeli různé šplouchání a další zvuky, které se na albu objevují. Pod označením Dave Meegan mix je původní podoba alba dostupná i na streamovacích službách; já jsem ji našla jako součást čtyřhodinové Deluxe Edition, která zahrnuje také novější Wilsonův remix a živé provedení.
Sama skupina o Brave mluví jako o prvním albu, které tvořila opravdu společně. Materiál pro Season's End byl z velké části hotový ještě před Hogarthovým příchodem a při natáčení Holidays in Eden to ve studiu skřípalo natolik, že až příliš nadšeného krasopěvce, který byl připravený chrlit skladbu denně, hudebně hloubavější a zdrženlivější kolegové několikrát natvrdo poslali domů. Hitový charakter desky řadu stávajících fanoušků otrávil a tolik nových středněproudých zase nepřinesl, takže se kapela rozhodla změnit kurz.
Zde se sluší zmínit, že ani Brave nebylo trhákem hned při svém uvedení. EMI si původně představovala "rychle a syrově natočenou desku", a když už se to takhle zvrtlo, chtěla pro změnu z netradičního materiálu (jsme v době, kdy hitparádám začal kralovat britpop) vytřískat co nejvíc tím, že před uvedením alba v londýnském planetáriu pokoutně šířila fámy, že půjde o představení dlouho očekávané novinky Pink Floyd, aby si zajistila co největší účast médií. V žebříčcích Brave výrazněji nezabodovalo a kapela vzpomíná, jak si fanoušci na koncertech viditelně oddechli, když po kompletním provedení desky přišly na řadu starší kousky. Pár let trvalo, než se Brave pevně usadilo na hudebním nebi.
Patří tam především pro velkorysost, s jakou nakládá s prostorem. Aniž bych kdy viděla stejnojmenný film (vyjma snad několika klipů na YouTube), mám při poslechu dojem práce s velkým celkem, postupného přibližování a zaostřování scény velkoměsta, přepůleného horizontálou neodbytně plynoucí řeky, s níž se protíná vertikála jednoho lidského osudu.
Nástrojové vstupy jsou velmi přesně promyšlené a v podstatě zdrženlivé, budování atmosféry a nálady dostalo přednost před exhibicí. Průběžně probublávající rytmy a melodie jen na několika místech zhutní natolik, že vytryskne plný proud, a Steve Hogarth zpívá při vší emotivnosti vlastně docela uvolněným, otevřeným hlasem. Jedním z vrcholů alba je pro mě The Hollow Man, v němž vynesl svůj největší trumf: schopnost vypovídat maximálně upřímně o věcech, za které by se většina lidí tak trochu styděla.
Brave není černobílým tiskem o střetu zlého světa a čisté duše. Je mnohem složitější, jemněji odstíněné. V pocitově autobiografické The Hollow Man Hogarth zpívá o tom, že sám na sobě pozoruje, jak se stává jedním z těch tupých, na pozlátko zaměřených, vnitřně odcizených a duševně skomírajících lidí. A v titulní skladbě je bytostně vykolejená dívka, která nechápe svět, umístěná do nitra každého z nás. Všichni v sobě máme kousek obojího. Most není žádná výška pro někoho, kdo spadl z Měsíce, zpívá se na konci předposlední skladby.
Závěrečná Made Again je trochu oříšek. Ve filmu chybí, tam se příběh rozplývá do neurčita. Na albu píseň, jejíž melodii Steve Rothery složil pro svou novorozenou dceru, hovoří o procitnutí z iluzí, lákavých i zlých. O pohledu na svět umytý deštěm, s jasnou hlavou a nezakaleným zrakem. Protože tragédie žití není jen v tom, že jsme nepochopili kličky a manipulace mocných, je i v tom, že nejsme schopni přijmout jeho zázraky. Druhá Living with a Big Lie je o obojím. Nikdy jsem to nepřekonal, jenom jsem si zvykl.
Nikdy si asi úplně nezvyknu na nádheru téhle desky. Když potřebuju smýt ze sebe špínu světa i vlastní bláhovosti, vždycky je tady. Steve Rothery mi svými strunami lépe než drátěnkou odstraní ze srdce připáleniny a Steve Hogarth pozorně povytahuje třísky, které se zaryly na duši. Klávesy Marka Kellyho tvoří pro tuto delikátní operaci pevnou zástěnu a rytmická sekce celému procesu udává krok. Zarůžovělá místa potom trochu pálí a štípou, ale člověk aspoň ví, že žije, znovuzrozený.
Fakt musím říkat, kolik dám hvězdiček?
» ostatní recenze alba Marillion - Brave
» popis a diskografie skupiny Marillion
Whitesnake / Slide It In (1984)
Tuto recenzi, na poslední album se starým hadím logem, jsem psal nadvakrát. Mezitím jsem na měsíc hibernoval a teď vidím, že text působí poněkud schizofrenně. Nu což, taková jest krutá realita. Alespoň jsem díky tomu měl možnost slyšet inkriminované “alebum”, to vám tedy řeknu úplně přesně, fakt mockrát. Možná i víckrát…
Proces “vytrácení se” probíhající na přechozích albech WHITESNAKE se dostal až na takovou úroveň, že jeho další pokračování by kapelu vedlo blízko hudebního vyhynutí. Původně žhavě zářící jiskrnná hardrocková dravost se rozdrobila do šedohnědých rozměklých žmolků, kterými bylo naplněno album Saints & Sinners. Nevábná polévka, co se dá jíst jen z nouze a hladu, ovšem nikoli s chutí. Tuctová práce rytmiky, otravné opakování nezajímavých refrénů, pohaslé hlasy kytar i vokalisty samotného, to způsobilo, že se člověk musel obávat věcí příštích. Vztahy v kapele také nestály za nic, WHITESNAKE byli sice vždy vlastně sólo projekt, ale i jeho kvality závisí na výběru a fungování jednotlivých členů.
Nebudeme si dělat iluze, že WHITESNAKE jsou něco jiného, než komerční rockový projekt, který je stylizován do tvrdšího zvuku a současně se snaží být přitažlivě melodický, stavěný na refrénech tak, aby zaujal široké spektrum publika. Tato charakteristika má svoje světlé i stinné stránky. Úporná snaha o hit vede leckdy až ke kolovrátkovitosti a plytkosti. Navíc, pokud se prvoplánový hit nedostaví, zůstává jen málo, co by mohlo náročnějšího posluchače zaujmout. Jenže tento exotický druh uživatele není cílovou skupinou, tak nač se s tím lámat. Hardrock je začátkem 80. let dávno věc showbusinessu, co platilo v sedmdesátkách, tedy nějaká hudební revolta a provokace vycházející z řádně osoleného kytarového blues rocku, dávno není pravda. Vytáčet konzervativce měl epizodní punk, a včíl je to doména metalu. Naštěstí u Coverdale’s Boys ta komerční zarputilost přináší i ovoce. Dave měl jasno, kam se chce dostat, a šel si za tím. Nejenže dokázal vždy najít velice solidní spolu-muzikanty, ale i z hlediska producenta měl šťastnou ruku. Navíc jeho hlas, kdo tohle má..?
Proběhlo menší personální zemětřesení, zdálo by se, že už asi nebylo co ztratit. I když, takhle to vypadá jen z dnešního pohledu, Saints & Sinners si alespoň v UK hitparádách nevedlo špatně. Co se dá vyčíst z různých zdrojů, více než hudební ambice, či nějaká nespokojenost s hudebním materiálem, byly důvodem ke změně dvě jiné věci. Za prvé, muzikanti chtěli sami odejít. Částečně do lukrativnějších hudebních projektů (Paice odešel už před nahráváním desky do obnovených DEEP PURPLE, Jon Lord také, ale až po provedení nahrávek), částečně proto, že přes neustálé koncertování a desky v hitparádách, na tom nebyli zas nějak výrazně finančně dobře. Prostě, lidé odcházejí. A za druhé, zřejmě zásadním důvodem bylo, že se Coverdale rozhodl udělat všechno pro získání amerického trhu, který měl obrovský potenciál. Charakter tvorby WHITESNAKE byl pro něj jako stvořený, jen jej řádně dochutit. Koření pro zvýšení atraktivností chutí mělo mít dvě základní ingredience – nového bubeníka Cozy Powella a producenta Eddie Kramera. To se psala zhruba polovina roku 1983.
Jenže do konce roku se událo pár dalších kotrmelců. Ani Cozy, ani Eddie si se zbytkem skupiny moc nesedli. Odešel Neil Murray a na basu ho nahradil Powellův kamarád Colin Hodgkinson (ex Alexis KORNER, BACK DOOR). V této sestavě probíhá nahrávání jednotlivých stop pro nové album. Záhy se ukázalo, že ani Kramer není pro správný zvuk kapely ten pravý a po vydání singlu Guilty Of Love (1983) byl nahrazen navrátivším se Birchem. Ten provedl dokončení mixu celého alba Slide It In a jeho evropské vydání šlo mezi publikum v lednu 1984. Mezitím, na podzim 1983, odešel ze skupiny kytarista Micky Moody, tedy poslední zbývající zakládající člen, kromě frontmana, samozřejmě. Moody měl výhrady ke způsobu hry Powella a Hodgkinsona, tvrdil, že nerespektují dosavadní styl WHITESNAKE. A tak ho Coverdale, během společného koncertního miniturné s THIN LIZZY, vyměnil za Johna Sykese. Poslední vystoupení s Moodym se konalo v říjnu 1983. Vzápětí po příchodu Sykese se vrací Murray, basista Colin Hodgkinson pokračuje na své pouti různými hudebními tělesy, z nich musím zmínit alespoň tato jména – Mick JAGGER, Jan HAMMER, Spencer DAVIS GROUP, Jon LORD, dnes působí v současné inkarnaci TEN YEARS AFTER.
Nebylo toho dost. Brzy přišly další (instru)mentální oškolobrty. Zvuk britského alba se nelíbil americkému vydavatelství Geffen Records, s nímž měli Coverdaleovci smlouvu pro vydání v USA a okolí. V ten moment Dave ukázal, oč mu opravdu jde. Prohlásil, že ani jemu se zvuk evropské edice nelíbí, a co by pro americké pudlíky neudělal, nahraje tedy desku znovu. Lépeji, vstřícněji, líbivěji, efektněji, dolarověji. I učinil tak. Vylepšit zvuk dostal za úkol nový šéf mixu Keith Olsen, dodnes ověnčený mnoha desítkami zlatých, platinových a multi-platinových desek za produkci spousty komerčně mega-úspěšných interpretů hudebního byznysu. V prvních třech měsících roku 1984 se tedy nahrávají americké party alba Slide It In. John Sykes a Neil Murray točí úplně nové stopy místo svých předchůdců, Jon Lord “opravuje” svoje vlastní, aby pak v dubnu 1984 zmizel do DEEP PURPLE. Mel Galley, druhý kytarista a znamenitý zpěvák, který se výraznou měrou podílel na doprovodných sborech, byl poslední obětí personálních změn. Také si znovu nahrál/nazpíval to svoje pro USA, a s kapelou se rozloučil definitivně v polovině roku 1984.
Celé to tak podrobně zmiňuji, aby bylo jasno, co se kolem nahrávání a vydání alba dělo, jaké byly záměry, úmysly, v jakém cirkuse a kolotoči se události odehrávaly. Americká verze LP vychází půl roku po evropské. US mix vyšel také 21. prosince 1984 v Japonsku, a stejný US mix vyšel ještě téhož roku i v UK jako Slide It In (Special U.S. Re-Mix Version). Jde o první album skupiny, které vychází na formátu CD současně s jeho vydáním na LP a kazetách. Ale pozor, aby toho nebylo dost, japonská verze CD je obdařena pre-emphasis, takže si ji dnes musíte ošetřit de-emfází, aby vám nabroušené výšky neuřízly hlavu. Nebo vinyl rip, ideálně. Moje recenze vychází z poslechu původního UK provedení, tedy z původního mixu Martina Birche, který mi připadá natolik výtečný, že neprahnu po tom, abych slyšel americkou verzi. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, nemohu sloužiti. Mimo jiné také proto, že jediný exemplář US mixu, který mám dostupný (UICY-93462, Japan SHM-CD 2008), je komprimovaný do DR6, což je natolik odpudivé, že se s tím nehodlám špinit.
Tož, a jak je na tom hudba? Jestlipak se konečně zadařilo? Na to, abys mohl mít rád WHITESNAKE, potřebuješ mít v oblibě hard rock jako způsob hudebního vyjádření. Bez toho to nepůjde. Hledat právě u těchto chlapíků jiné zážitky dost dobře nelze, a vyjma občasných pokusů na raných albech, neuhnuli Coverdaleovci z přímočaré tvrdoskalní linie ani o inch. Zato v oblasti pravověrného hard rocku 80. let lze mít na Bílého hada ty nejvyšší nároky, neboť disponují všemi předpoklady, aby je splnili. Mají vynikající a skvělou technikou oplývající kytaristy, zkušené klávesisty, excelentní bubeníky i baskytaristy, a v neposlední řadě hlas mocné síly páně Coveredalea. Takže, GO!
Půlminutové klávesové intro, a pak do toho začne Powell řezat jako na powel. Z toho momentu je jasné, že to bude jízda. Muzika napumpovaná energií žene posluchače jako stádo oveček před sebou za doprovodu švihanců kláves, štěkotu basy a kytar, a vytí hladového vlčího vokálu. První skladba Gambler je natolik monstrózní, že ji dávám několikrát po sobě. Po dlouhých letech strádání dostal náruživý vyznavač muziky pořádnou dávku, a nemůže se nabažit. Tyvoletojenářez! Nabroušená a sžíravá hardrocková skladba, ty sóla, ta naléhavost, ten bzučivý proud emocí, napětí jako na pokraji exploze. Po tomhle jsem toužil, a věděl, že to dostanu, neboť Slide It In je stálice v mé poslechové frontě. Stejně mě to vždycky uzemní, takový příval ryzího nářezu člověku podrazí nohy a proud ho smete s sebou. Druhá skladba, titulní, totéž, třetí skladba trochu zamyšlenější, ale jízda pokračuje. Skočná muzika s refrény jako pro skandování na stadionu. Co chtít víc? Jedině, ještě víc!
Olbřímí a obdivuhodný je podíl Cozy Powella. Jasně, dostal do ruky dobrý materiál, ovšem co z něj dokázal udělat, to je dechberoucí. Posunul hudební výraz alba o několik úrovní výše, vyždímal do celkového soundu až metalové rytmy, kdy i v nejmelodičtějších pasážích cítíš, jak se země chvěje, a nevíš odkud se ta provalená přehrada kamení přiřítí. Naprosto zásadní bubenický počin, tvrdý, přesný, sebevědomý. Jako kdyby cesta přešla z rozdroleného štěrkopísku do podkladu z tvrdé skály, co dává pevnou půdu pod nohama. Jako by ji místo soch uplácaných z bláta začaly lemovat žulové skulptury, vztyčeny v hrdé kráse. Konečně je možno obdivovat se konkrétním tvarům, co vystoupily z mlhy, kde jsme je předtím dlouho tušili. Konečně je možno si na muziku sáhnout. Mazec!
Silně mi obzvláště kytarová práce na nahrávce připomíná desku AC/DC – Highway To Hell (1979). Hlavně ve skladbách Slide It In a Give Me More Time jsou Angus i Malcolm přítomni takřka holograficky. Řezavý a hutný zvuk, ohýbaný do melodií, sled znepokojivých riffů, co kurňa od muziky můžu ještě dostat? Jsou na desce taková místa, na která se těším vždy a znovu, opakovaně, nikdy nemám dost. Od skladby Love Ain’t No Stranger bych čekal, že to bude balada, ale ani zde kapela nesleví z tvrdosti. Opět zdůrazním roli Powella, ve srovnání s bubnováním na předchozím albu je jeho razance a nekompromisnost přímo povznášející. Na minulé desce bubnoval Ian Paice, tomu se ani nechce věřit, jak dokázal hrát připrcle…
Nejmonstróznější vál na celé desce, a jeden z nej, co hardrockové muzice znám, je Slow An’ Easy. Nehledě na debilní název, v těch měl Coverdale stále zálibu, je to masakr. Zdánlivě roztleskávací stadiónový hit, avšak ohromně atavisticky rafinovaně vystavěný. Konstrukce skladby je z vyleštěné slonoviny, co se na ocelových pilířích vypíná až nad nebesa, a tebe tam vynáší také. Další skladba, co si ji pouštím několikrát po sobě, a doslova si každou její melodickou, harmonickou a rytmickou vrstvu, každý brejk, akord, výkřik, labužnicky vychutnávám. Tohle nosil Coverdale celou dobu někde v kapse, a nás krmil takovými srágorami, ble. No, nakonec nejlepší žraso vytáhnul v ten pravý okamžik.
Doslova rozmlsán šesti dokonalými skladbami se nenasytně natahuji po dalších, abych zjistil, že deska mohla skončit, neboť dál je už jen povycpávaná, aby naplnila požadovanou délku. Ne, že by šlo o nějaký průšvih, naprosto ne, skladby jsou i nadále velice solidní, ale ztratily kouzlo monumentálních a velikolepých songů, přešly do rutinní refrénovitosti. Dobře udělané, vkusně ozdobené (například v All Or Nothing je parádní Lordovo sólo), ale jaksi postrádající ten WAU efekt. V kontrastu s těmi předchozími jsou trošku nasírající, neboť a protože je to o stupeň níž. Přitom dílčí komponenty mají velice solidní, vlastně to kazí hlavně ty banální až stupidní refrény.
Ještě jedna zajímavost. Na desce není žádná sladká balada. U dvou skladeb bych byl ochoten připustit, že jsou zamyšlenější, že tvoří mírný meandr v jinak rychlém spádu hudebního toku, avšak o žádné výrazné zpomalení se nejedná. Jestli zrovna s tímhle chtěl Coverdale dobýt Ameriku, byla to odvaha. Tím více obdivuhodná, že se mu to tentokrát povedlo. Mne spíše těší skutečnost, že se had vymotal z prachu a je zase pěkně vysoko, na výsluní. Deska Slide It In je sázka na jistotu, když si chci užít nekomplikovaný hardrock, který je našlapaný kvalitním materiálem. S těžkým srdcem zaokrouhluji na 4, protože těch několik kompromisních písní tady je. Ale jako celek excelentní emocionální nářez!
P.S.
Dobře, zvědavost mi nedala a sehnal jsem si remasterem nepodělané provedení pro Američany. Slide It In (US mix) (DR12 US 1stPress Geffen DIDX 001800 4018-2) je v celkové stopáži asi o 12 sekund delší, avšak jednotlivé skladby se vzájemně liší délkou času do plusu i mínusu. Největší rozdíl je v tracku Hungry For Love, který je pro USA o půl minuty kratší. Skladby jsou v úplně zpřeházeném pořadí proti UK verzi, ve vlastních kompozicích jsou některé věci jinak, liší se občas nástupy, sem tam něco chybí, jinde je zase něco přidáno, ale jde spíše o drobnosti. No, a zvuk je znatelně jiný. Neřeším, jestli lepší, nebo horší, avšak při bezprostředním srovnání ty rozdíly poměrně vyniknou.
Především, US verze má užší levopravý prostor, všechny nástroje jsou víc v jednolité zvukové kouli. UK verze je širší, separovanější, uvolněnější, poslouchá se mi lépe. Je to zvláštní, protože výhrady ke zvuku evropského vydání tehdy byly, že má plochý zvuk. Za sebe tvrdím, že v placatosti soundu vévodí US mix. Má všechno víc uprostřed, méně basů, bicí méně bouchají, více vystrčený zpěv. Je jako z mono rádia, kterému nehrají basy, všechno má posazeno do středu frekvenčního rozsahu. Asi americký model efektního poslechu. Plasticita zvuku UK vydání je skvělá. Žít se dá ovšem s oběma verzemi, nejde o žádné katastrofické rozdíly. Hlavně si nepořizujte remastery po roce 1998, tam se vydavatelům podařilo provést jedny z nejhrůzostrašnějších dynamických deformací historie, což platí pro celou tvorbu, nikoli jen pro tento titul. Destruktivní prasozvukový trend dále kulminoval, ale to předbíhám…
4 a půl 🙂
Japan 1st issue 1984 CD Geffen 35DP 118
Dynamic range – DR14 (de-emphasis)
Total 40:28
» ostatní recenze alba Whitesnake - Slide It In
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Soft Machine / Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981 (2011)
Nie som veľký fanúšik fusion. Preto ma potešilo, keď Esoteric Recordings vypustilo do sveta album Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981, výberovku kapely Soft Machine.
Dva disky ponúkajú chronologický výsek z albumov Bundles (1975), Softs (1976), Alive And Well, Recorded In Paris (1978) a Land Of Cockayne (1981). To mi nesmierne vyhovuje, pretože free jazzové plochy z albumov prvej polovice 70. rokov ma absolútne odpudzujú. Tieto neskoršie som preto nikdy nijako zvlášť nesledoval. Ale robil som chybu!
Už úvodná skladba Hazard Profile Part One je neuveriteľne zrockovatelá smršť, Holdsworth je neskutočný gitarista! Od skladby The Tale Of Taliesin sa gitary chopil John Etheridge a je to rovnako diabolský gitarista, jeden z najtechnickejších, ktorých som kedy videl hrať naživo. Koncert Soft Machine v Múzeu obchodu v Bratislave 17.9.2018 patrí k mojim najúžasnejším zážitkom. A nie len preto, že s nimi bubnoval nedávno zosnulý velikán John Marshall. Bol to posledný koncert, na ktorom sme boli spolu s otcom. Nečudo, že ma baví aj veľká časť koncertného albumu Alive And Well, Recorded In Paris. Je tu celých deväť skladieb z jedenástich! Plus dve koncertné rarity K’s Riff a Song Of Aeolus. Posledný album Land Of Cockayne je hudobne najmenej pôsobivý, ale zasa tu hrá na basu môj obľúbenec Jack Bruce, takže som ochotný si ho užiť.
Esoteric Recordings vydali tradične zvukovo skvelé nosiče, nechýba podrobný a popisný booklet, skrátka, je to chuťovka! Tento výber počúvam pomerne často, z oblasti fusion mi je azda najbližší (a že mám tých výberov z tohto žánru viacero). Aj preto dám plný počet hviezd, ide o môj obľúbený počin.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Cobham, Billy / Picture This (1987)
Hudebníci-skladatelé z rytmické sekce si mohou vybírat, jak jejich alba budou znít. Chci poukázat na fakt, že tito muzikanti-skladatelé nejsou vázáni tak přílišně svými nástroji, jako třeba kytaristi, klávesáci nebo dechaři. Pointa je ta, že třeba Billy Cobham /kdykoliv bude chtít/ nahraje desku bez kytar. A to si kytarista - třeba jako Mike Stern nemůže dovolit. Kytarová alba budou pořád kytarová, klávesová budou klávesová, ale bubeníci a basáci si můžou zvolit, jakou cestou se dané album bude ubírat. Mají velké prostory pracovat s materiálem a těmi nástroji, co je zrovna napadnou.
Klasický příklad je tohle album. Picture This je na svoji dobu moderní deska a má opět skvělou atmosféru, jako alba před - Warning a Powerplay. Hned z kraje poslechu se zdá, že návaznost na alba před je daná, ale při podrobnějším poslechu je jasné, že na celé desce nehrají žádné kytary. Byly nahrazeny dechovými nástroji. Billy se vydal vydat bezkytarové album. Proč ne?
Picture This navazuje zvukově i atmosférou přímo na album před - Powerplay. Jelikož obě alba jsou silně klávesová a některé dechové nástroje zní podobné jako jejich černobílí kamarádi, tak Picture This se od Powerplay zas tak moc nevzdálilo. Ale přece - velká změna je saxofon a flugehorn, piáno, kontrabas. Billy ubral místy na synthy a přidal něco akustiky. Tohle album ve stylizaci modrého nebe s bílými mraky a s Billym, sedícím jako v obraze, držícím paličky na bicí obarvené jako štětce na malování, přesně vystihuje podstatu nahrávky - hudební výtvarka /zadní strana/.
Album navazuje na krasojízdu předešlých dvou titulů z roku 1985 a 1986. Není nijak zásadní a ani nijak nepropadá oproti předešlým dvěma titulům. Jede si dál v zaběhnuté lajné s menšími produkčními rozdíly. Jako kdysi jsem dal ****z***** nebudu nic měnit ani teď.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Picture This
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Whitesnake / Saints & Sinners (1982)
| 27.09.2023 | To, co minule vyloučil zrezivělými trubkami výrobní systém soukromého podniku WHITESNAKE, se obvykle vyhazuje na skládku nebezpečných chemikálií. No, přežili jsme to. Wajtsnejci taky, a jali se plodit dalšího mrzáka. Ventil pro vypouštění břečky se možná snažili uzavřít, ale ňák se to nepodařilo. Už během nahrávání tohoto ještě slabšího pokračovatele slabé desky Come An’ Get It se kapela začala rozpadat. Coverdale ji však nakonec nějak z nouze slátal dohromady, a humusoidní kaši doklohnil. Jak to mohlo dopadnout? Blebě.
Zvuk je jakýsi tvrdší. To není špatné. Obsah je místy slabý, jinými místy cosi jako nápad občas zabublá, ale k čemu to je, když je vždy spolehlivě zabit nekonečným opakováním nějaké shitoidní fráze. Je to divný, neboť opravdu tu potenciál byl, a to dokázal Coverdale později zúročit, ale teď je provedení zoufalé. Opět, po kdovíkolikáté se ukazuje, že spičkové hudební výkony jsou na nic, když omílají šrot. Mrtvolný biohumus na této desce je toho důkazem, nemá smysl rozebírat skladbu po skladbě.
Jestli bylo minule spousta věcí debilních, tady se prostě zopakovaly. Název desky, potřetí stejně. Něco An’ něco, kterýžto škyt na desce ještě čtyřikrát zopakovali. Kam na tohle chodili, pod okna ústavu s koktavými dementy? Ty opakované refrény jsou fakt vražda. Spolehlivě umrtví jakýkoli náznak hudebnosti. Rozhrkaná kára drkotá z kopečka, a nemůžu se dočkat, až se v nejbližší zatáčce řinčivě vyklopí. Nechat ležet ve škarpě, nezvedat, nesbírat, nekřísit.
Asi byli unavení a přetažení. Asi nešel mlejnek na prachy zastavit. Stejně byli v dluzích. Stejně se potom rozpadli. Vyznění této desky je jako vrzání rozbitýho stroje. Nedá se poslouchat. Je to polámaný, Dejve!
Vrzy, vrzy..
Japan 1987 CD Polydor P33P-25052
Dynamic range – DR13
Total 39:21
» ostatní recenze alba Whitesnake - Saints & Sinners
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Winter, Johnny / Johnny Winter (1969)
Diskografia Johnnyho Wintera sa v počiatkoch javí ako neriadený chaos. Posúďte sami.
Po sérii singlov od roka 1959 sa v roku 1968 zjavil prvý album nesúci názov Progressive Blues Experiment. V roku 1969 sa Winter dohodol s Columbia Records a marketingový ťah s „debutom“ bluesovej hviezdy viedol k tomu, že začali jeho diskografiu počítať odznova, minulosť bola zabudnutá. V polovici apríla vyšiel album Johnny Winter a v novembri druhý album Second Winter. Zároveň v tom mesiaci aj Buddah Records vydalo album First Winter s prvými singlami, ktorý mal na jeho úspechu parazitovať. Podobne v auguste 1969 vyšli tieto single aj na priznanej kompilácii The Johnny Winter Story. Tým sa našťastie obdobie chaosu skončilo, odvtedy je Winterova produkcia pekne chronologická. Inak, Winter vystúpil aj na legendárnom Woodstocku.
Poďme sa spolu pozrieť na jeho majstrovský „debut“ na značke Columbia, album nazvaný Johnny Winter.
Zostavu tvorila osvedčená trojica Winter, John Turner a Tommy Shannon, s ktorou nahral už Progressive Blues Experiment. Doplnil ich kopou hostí, speváčiek, dychárov a pod., na albume hral napríklad jeho brat Edgar Winter, harmonikár Walter “Shakey” Horton a na basu v jednej skladbe aj slávny Willie Dixon. Z deviatich skladieb sú len tri autorské.
Už od prvej skladby I'm Yours & I'm Hers je jasné, že texaský tvrdý bluesový základ má Winter v malíčku (a aj ostatných prstoch na rukách). A je jedno, či ide o ostré elektrifikované, priam rockové rinčanie (Good Morning Little School Girl) alebo akustické slejdovanie (Dallas). Ja mám takéto živelné hranie v obľube, považujem ho za presvedčivejšie ako akékoľvek vedomé úsilie o mravné vyznenie. Americké blues je plné náboženstva, lásky, sexu, smútku, zbraní, chľastu i tabaku, a teda mu najviac sedí nemravné prostredie i výrazivo! Našťastie je Winter zjavom nielen výzorovo (bilel vlasy sú parádna imidžovka), ale najmä hudobne. Zo všetkých bluesrockových gitaristov ho mám najradšej, s výnimkou Roryho Gallaghera lepší po svete nechodil. Škoda, že som ho nikdy nevidel naživo. Kým jeho hudba buráca z reprákov, vo mne buráca duša. Nadšením!
Album sa stal hitom, v rebríčku Billboard sa umiestnil na 24. mieste (je to jeho tretí najúspešnejší komerčný album, lepšie sa umiestnila už len dvojica Still Alive And Well (1973, 22. miesto) a Step Back (2014, 17. miesto), a tak sa Johnny Winter mohol venovať tomu, čo mu išlo najlepšie. Gitarovej hre pre davy.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Johnny Winter
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Winter, Johnny / First Winter (1969)
Mávate občas chuť vypočuť si niečo, čo nezapadá do celkovej mozaiky vašich predstáv o nejakom interpretovi? Ak áno, First Winter (1969) je album práve pre vás.
Ono sa to moc nevie, ale Winter nahral v 60. rokoch viacero singlov psychedelického popu na pomedzí Beatles-Animals. A keď sa zrazu presadil prvými albumami v rokoch 1968-1969, povedalo si vydavateľstvo Buddah Records, že na ňom zarobí. A tak sa na pultoch zjavil tento mätúci album.
Obsahuje jedenásť skladieb, pričom pre nepripraveného poslucháča môžu znamenať šok. Gro tvoria šesťdesiatkové psychedelické skladby, pričom polovicu zložil samotný Winter! Najlepšie sú, samozrejme, bluesovky ako Leavin’ Blues alebo Parchment Farm, ale prekvapí aj jemná inštrumentálka Take A Chance Of My Love. Zato vokálne vrstvenia v Easy Lovin’ Girl sú pre mňa až absurdné. A ak by ma niekto presviedčal, že Birds Can’t Row Boats je utajená skladba Boba Dylana, vôbec by som sa nehádal. Akurát, že nie je. A je tu aj vianočná skladba Please Come Home For Christmas. Bizarné.
Ide o kuriozitu, nič viac. Kúpil som si ju z čírej zvedavosti a počúvam ju zriedkavo. Ale ako ukážka toho, že Winter nebol vždy bluesmanom, je to hodnotný príspevok do mojej zbierky.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - First Winter
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Whitesnake / Come An' Get It (1981)
S albem Come An’ Get It bojuji odjakživa, posledních pár týdnů docela intenzívně. Ne, ten boj se nedá vyhrát. Skladby jsou zde otupělé až zcela tupé. Počínaje debilně zopakovaným názvem, přes rádiově orientované pokusy o rychlohitovky, až po naprosto primitivní a odosobněné popěvky. Kouzlo prvních dvou alb zcela zmizelo. Víc jak polovina skladeb jsou jen opakované zhlouplé refrény na zteřelém podkladu. Jede ve stejných kulisách, akorát herci se nesoustředí, hudlají letargicky a opakují omšelé triky ze zvyku. To si říkám u třetí skladby. V půlce už docela trpím. Wine, Women An’ Song je strašlivá otravná prázdnota a nicota. A do konce desky je ještě tak daleko.
Ani nevím, konkrétně proč je to tak špatná deska. Proč je úplně vyčpělá, nanicovatá. Proč jim to nevěřím. Hraná radost, hraná rozvernost i patos, samé pózy, co v sobě nemají nic pod kůži zadírajícího se. Začíná mi ten materiál hudební inertností nebezpečně připomínat tu nejhorší část RUSH, která se taky nedá poslouchat. Profi výkony nic nezachraňují, jen dají ještě více vyznít té bídě a nuzotě. Úchylné opakování hlásky An’ v názvech písní, v titulech tří po sobě jdoucích alb, to je rodně hustej rap.
Když nechám desku dolézt až do konce, mohu jen vytvářet teorie. Jestli třeba někdo nedostal zadání – dáme ti tři chlapy z DEEP PURPLE, k tomu 3x hvězdné M (Marsden/Moody/Murray) ale nesmíš s nimi udělat jedinou slušnou písničku. Splněno na 100%. Šestice hudebníků špičkových kvalit, produkuje to celé opět Martin Birch, co chtít víc? Kde nic, tu nic, jen vyšumělý odvar. Tady není o čem psát. Všechno zní jako sebeparodie. Ztratil se recept na Muziku, tak slepě, hluše a blbě tápou. Tingl tangl druhé kategorie.
Japan 1987 CD Polydor P33P-25053
Dynamic range – DR13
Total 40:36
» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Mayall, John / Blues from Laurel Canyon (1968)
Zvuk přistávajícího letadla v úvodu VACATION, ohlašující přílet 33letého novice v oboru blues, Johna Mayalla, prvně na území jeho kolébky – USA, jmenovitě do LA. (Týž rok použili zvuk přistávajícího letadla Beatles v písni Back in U.S.S.R., o 2 roky později nechal Olympic rozjíždět vlak na svém Jedeme, jedeme. Stereo mělo ne moc dávno po zrodu.). Napjaté očekávání, na pozadí hammondek krásné kytarové solíčko. Ano, pro Mayalla to byla jeho první cesta vstříc přiblížení se místu vzniku svého kultu, kultu blues. A cesta muzikálně nesmírně krásná a radostná.
Hned druhá stopa WALKING ON SUNSET, vyjadřuje tu živočišnou radost, uvolněnost, se octnout na Sunset Boulevard. Zmiňuje tu muziku všude okolo, takové zástupy pěkných holek ještě nikdy předtím neviděl.
Vydal se kousek na za město, do části LA zvané Laurel Canyon. A najednou byl úplně sám, bylo to tak krásné, najednou ticho, jen to slunce, stromy, a reminiscence, že před 100 lety to tady muselo být úplně stejné. Myslím, že právě ta naprosto jednoduchá tichá, až učebnicová dvanáctka, kterou BLUES FROM LAUREL CANYON HOME je, ten okamžik asi skvěle zachycuje. Žádné bicí (později pak natočil bez bicáka i celé LP, skvělé U.S.A. Union). Tiché akustické piano a tichá elektrická kytara s basou. Ta formální jednoduchost vedla i nás kluky z gymplu, nikdo z nás velemuzikant, si dávat tohle blues jednoho z našich guru třeba na trávníku před ubikací na chmelové brigádě, se schovávaným lahváčem nebo rybízákem, za vjezdem do místního JZD ozdobeným rudou hvězdou. (Ne, my jsme kotlíkáři nebyli, byť jsme jedli na chmelu z ešusu.).
Ticho rozrazí téměř hard-rockový riff následující skladby 2401, přidá se ostrá harmonika, celá skladba poměrně drsné rock & blues, houpavost dána i střídavými důrazy bicích na lichou a sudou dobu.
Dalo se čekat, po týdnu se spřátelil s dívkou – popisuje ten zvláštní tanec s ní v READY TO RIDE.
MEDICINE MAN – asi potřebuje radu medicinmana, asi je nějak mimo (hezký obtrat: I´m out of circulation), asi to děvče ztratil, vypráví další z tišších, trochu s humorným nadhledem vyprávěných blues, uvedených Johnovou foukačkou.
SOMEONE IS ACTING LIKE A CHILD – dalo se nakonec čekat, s dívkou se pohádali. Opět naprosto soudržný souzvuk hammondů, basy, kytary, nad tím sóla na foukací harmoniku v bluesovce středně rychlého tempa.
Rockově tvrdá elektrická kytara v jinak pomalé krátké ouvertuře v THE BEAR (Medvěd, tak se říkalo Bobu Hiteovi, jednomu za zakladatelů v té době již v USA hodně známé country-rockové kapely Canned Heat – měli již za sebou vystoupení na festivalu v Monterey, měli před sebou, stejně jako Mayall, vystoupení ve Woodstocku). John byl hostem v jeho domě plném blues, mohl sis tam pustit jakoukoli bluesovou desku, co tě napadla. Ty i mnoho dalších, kdo zrovna neměli žádné jiné místo k přebývání, popisuje John. A slunce pálilo a Medvěd se právě valí do stínu. A skladba jako celek se příjemně, houpavě a poměrně jemně a vesele, odvíjí. Chvíli v jejich domě pobyl, říkali mu tulák John, a on skutečně musel jít zas dál.
O jisté MISS JAMES četl v časáku, kde byla líčena jako královna, ačkoli někteří o ní říkali i nehezké věci. A pak potkal hezkou holku, co se mu zdálo, že mu sedne. A ejhle, byl to ona. A byla zrovna dost osamělá, a pak, když zjistil její číslo u telefonní společnosti a zavolal, řekla přijedeš? Vévodí jazzrockové hammondy.
FIRST TIME ALONE – spočinuli spolu. Absolutně tiché hammondky a stratosfericky jemné kytarové vyhrávky nad tím. Jedna z nejerotičtějších písniček v pop-music (pro mě překoná i Je t’aime Jane Birkin). Tolik něhy a míry splynutí u ohně (spíš krbu než táboráku, jak rozumím situaci). Vůně jejích vlasů, její prsty klouzaly po hořící kůži jako motýli.
LONG GONE MIDNIGHT – je dlouho po půlnoci, a ona nepřichází. Velmi studený způsob čekání na svítání. Když jsi právě ztratil milenku, nemáš kam jít.
FLY TOMORROW – zejtra letím, sbalím si věci a poletím, vysoko v oblacích, nepřipravený na tu změnu, žití tam daleko doma je tak zvláštní. Celá věc se rozjíždí do improvizačního jamu, kterému vévodí Taylorova kytara, připomíná mi to trochu koncertní čísla Grateful Dead v jejich nejlepších, psychedelických letech. Hammondky a kytara si hrají. A nakonec krásný fade out – tam nahoře v oblacích. To mi zas připomíná trochu později vzniklou Alanovu psychedelickou snídani na floydím LP Atom Heart Mother.
Přídavky z r. 2007: singlová verze 2401, oproti albové verzi o nic neobohacující. WISH YOU WERE MINE - LIVE – nádherná věc, s rifem foukačky podobná Room to Move, rozjíždějící se však úplně jinak, do lehce najazzlých improvizací. Absolutní krása, ale žel tento bonus vůbec nezapadá do ducha Laurel Canyon. Klasická ukázka vydavatelské slepoty.
Poklona předchozí recenzi Petra Gratiase – vím, že ho tady někteří nemusejí, ale cítím, že to mám s ním ve vnímání muziky a bigbítu nastavené podobně.
Celkem: krása věci: monotématická sevřenost alba, zážitky z prázdnin, jak se odvíjely. V oblasti rock & blues, navíc v r. 1968, naprosto výjimečná. Radost, spontaneita, tvořivost. Mayallův mňoukavý vokál ideální pro blues. Dokonalá, ale střídmě užívaná Johnova foukačka. Výjimečná, citlivá Taylorova kytara (od r. 1969 v Rolling Stones – nahrávky RS s ním považuju za nejlepší epochu té kapely). Kdo to neslyší, tu radost z bytí, z blues, ze skvěle hrající kapely, tak je vů… bec neslyšící člověk. Já ji slyším už 5 desetiletí, tak 5*. Srdcovka.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues from Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mouzon, Alphonse / The Man Incognito (1976)
Je to jen pár měsícú od data téhle recenze, kdy jsem se seznámil s hudbou bubeníka jménem Alphonze Mouzon. Pravdou je, že nevlastním jediný fyzický nosič, ale to mi nevadí. Stejně už nemám místo pro další přírustky nových interpretů.
Al se v roce 1976 pouští do světa zábavy a vydává album, na kterém se krom jazzu a funky pouští dobývat i hudební styl disco. Osobně a jakkoliv to bude znít hloupě, já disco sedmdesátých let mám moc rád. Ne že bych vlastnil tuto hudbu a aktivně jí poslouchal, tak to ne. Ale když se namane příležitost - jako je třeba tenhle titul, nemám problém si to poslechnout. Jako disco songy, na kterých by se eventuelní tanečníci ze sedmdesátek mohli odvázat, tak to by byla nejspíš úvodní Take Your Torubles Away. Písně jako You Are My Dream a New York City by se jako taneční disco daly taky použít. Všechny tři skladby jsou zpívané trojicí zpěvaček. I zbytek alba je v duchu disco oparu i když v těch instrumentálních skladbách je přece jen o něco více funky a jazzu. Na melodičnosti však neztrácejí ani chlup. Krom bicích Ala se mi moc líbí i syntezátory. Mají přesně ten zvuk, co jsem jako dítě slýchával, když jsem si v obyváku hrál z hračkama a můj otec si tyhle a jim podobné věci pouštěl.
The Man Incognito je krásně uhlazený jazzík, pohodová a pozitivní hudba. I když nemám Mouzonovu diskografii dokonale naposlouchanou, jsem přesvédčen, že ****z***** jsou akorát.
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - The Man Incognito
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
East Of Eden / East Of Eden (1971)
Potom, ako sa z írskeho dupáku Jig-a-Jig stal hit (7. miesto v britskom rebríčku), nastalo pre skupinu East Of Eden ťažké obdobie. Huslista a dychár Dave Arbus na seba stiahol pozornosť (jeho husle znejú napríklad v hite The Who – Baba O’Riley), čo sa nepáčilo zvyšku osadenstva a zakrátko sa všetci porúčali. Arbus preto zložil úplne novú zostavu, ktorá sa napokon ustálila na štvoricu. Spoluhráčmi mu boli Jim Roche (gitara), David Jack (spev, gitara, basa) a Jeff Allen (bicie). V tomto zložení nahrali a vydali album East Of Eden, ktorý vyšiel v júni 1971.
Kým sa k nemu dostanem, dovoľte mi krátku exkurziu po ďalších osudoch skupiny. V novembri 1971 vydala aj ďalší album New Leaf, ale neúspech napokon vyhnal zo skupiny samotného Arbusa. Od roka 1973 popri neustálych zmenách zostavy nehral v skupine žiadny zakladajúci člen. Kapela vydávala neúspešné albumy a rozpadla sa v roku 1978. Arbus obnovil jej činnosť v rokoch 1997-2005 a nakrátko aj v roku 2011. Ale to je už iný príbeh.
Album East Of Eden prekvapí jazzovo orientovaných fanúšikov hneď v úvode. Wonderful Feeling je značne priamočiara, troška funky rytmizovaná bluesrocková nádielka. Hardrocková balada Goodbye potvrdí podozrenie, že kapela definitívne opustila progresívne worldmusic-jazzové vody a hrá to na tvrdšie publikum. Mojim favoritom je zaujímavá spevná hardrocková nálož Crazy Daisy. Arbus vie, ako používať dychy v žánri, ktorému veru nesvedčia. A v nastúpenom trende sa odvíja aj zvyšok albumu, nuž, či už je to kolísavá Here Comes The Day, jazzrockovo podkreslené Take What You Need a No Time. Druhá menovaná je vskutku pestrá, majestátna a mohutná masa, za ktorú by sa nehanbili ani majstri z Colossea. Na záver je tu ešte brutálne nabudená skladba To Mrs. V, pri ktorej by som si vedel predstaviť, že bude trvať večne.
Vynikajúca hardrocková nádielka na albume East Of Eden ma baví. Zapojenie huslí i dychov je prekvapivo funkčné, neprečnievajúce. Veľa takýchto albumov nepoznám (na pery sa mi derú holandskí borci z Machine). Rozhodne stojí za hriech!
» ostatní recenze alba East Of Eden - East Of Eden
» popis a diskografie skupiny East Of Eden
East Of Eden / Snafu (1970)
Snafu, druhý album britskej progresívnej kapely East Of Eden, plynulo nadväzuje na debut.
Opäť je pestrý ako „hippiesácky“ sveter, akurát sa posilnila jazzová a orientálna stránka. A to do tej miery, až mi to robí trošku problém vstrebať. Koniec-koncov, už len tie názvy – Ramadhan, Gum Arabic, Habibi Baby hovoria za všetko. Skladby sú pomerne dlhé, evidentne si hudobníci dopriali v štúdiu voľnosť v improvizáciách. Nech už je muzika akokoľvek uletená, jedno jej nemožno uprieť. Znie ľahko a prirodzene, akoby nad muzikantmi nevisel Damoklov meč súčasného imperatívu – Predávaj! Tvár sa originálne! Ale predávaj!
Mne sa, už tradične, najviac zaliečajú tie hardrockovo blízke kúsky typu Have To Whack It Up alebo Nymphenburger, čo je nedostižná rocková pecka!
Snafu je dobrý počin, na môj vkus miestami priveľmi psycho, verím však, že sa nájdu poslucháči, ktorí práve túto stránku prezentovanej muziky ocenia absolútnymi hodnotami.
Ozaj, na mojom CD od Esoteric Recordings sa nachádza sedem bonusov vrátane niekoľkých nevyaných skladieb a rôznych alternatívnych štúdiových verzií albumových skladieb. Nechýba dupák Jig-a-Jig, veľký to hit. Keby tu to aditívum nebolo, nič by sa nestalo.
» ostatní recenze alba East Of Eden - Snafu
» popis a diskografie skupiny East Of Eden
East Of Eden / Mercator Projected (1969)
East Of Eden bola jedna z tých zaujímavejších britských progresívnych rockových kapiel, vedľajším efektom však je, že nemusí sadnúť každému. Už na debutovom albume Mercator Projected predviedla také žánrové rozpätie, že by jej Van Damme zamladi slepo závidel, akýže to špagát vystrúhala!
Je tu azda všetko. Hard rock (Northern Hemisphere), psychedélia ťažšia než olovo (Bathers), world music orientálneho strihu (Waterways), psycho bluesrocková smršť (Centaur Woman), melodické chuťovky (Isadora), všetko dokopy (Communion, In The Stable Of The Sphinx)… Do toho si zarátajte výskyt rôznych zvláštnych nástrojov typu gajdy alebo indické ústne piano, pridajte dychy, ktoré evokujú jazzové frivoľné muzicírovanie, a je vymaľované. Skrátka, je to haluz. Každá z ôsmich skladieb má na obale krátku charakteristiku, ktorá je rovnako praštená ako muzika. Napríklad pri dramatickej skladbe Moth je uvedené – Dievča je ako topiaci sa hmyz.
Na kapelu som narazil kedysi veľmi dávno, zaujalo ma, že mala v zostave huslistu. Kebyže mám vybrať vrcholy albumu, logicky mi srdce tiahne k tvrďáckej Northern Hemisphere a basovým sólom okorenenej víchrici Centaur Woman. Ale nezastavil by som sa len u nich.
Nepočúvam tento album často, ale keď ma opantá túžba vyraziť na pestrú poznávaciu jazdu okolo sveta, Mercator Projected mi uvedený pocit naplní mierou vrchovatou. Takto namixovaná dávka psychedelického orientálneho jazzu s drsným rockovým soundom sa len tak nepočuje! Vyžaduje si však dávku odhodlania a sebaovládania, kým si človek zvykne.
Mám ho zvláštnym spôsobom rád.
» ostatní recenze alba East Of Eden - Mercator Projected
» popis a diskografie skupiny East Of Eden
Winter, Johnny / Live Johnny Winter And (1971)
V marci 1971 vyšiel prvý Winterov koncertný album označený ako Johnny Winter And – Live.
Kapela hrá divoko, viac sa však sústredí na blues, či už pomalé (It’s My Own Fault) alebo nesmierne rýchle (Good Morning Little School Girl, Mean Town Blues) a rokenrol (Rock And Roll Medley, Johnny B. Goode). Hardrockovo znie akurát najlepšia verzia hitu od Rolling Stones – Jumpin’ Jack Flash. To je neskutočná záležitosť a pre mňa vrchol nielen albumu, ale aj Wintera ako takého. Účasť Bobbyho Caldwella za bicími je rozhodne prínosom, jeho agresívny a plný herný štýl dodáva muzike punc ráznosti. Vôbec, Johnny Winter je hudobník, ktorého muzika sa žije na pódiu. Tam je nespútaný a dravší než v štúdiu, to je veru čo povedať, keďže aj v štúdiu si ako jeden z mála zachovával svoju živelnosť. Aj preto mám rád živú muziku, má pre mňa presahy, ktoré sterilné štúdiové prostredie nedokáže preniesť jedna k jednej. Darmo je niečo napísané do noty a zahrané práve tak, keď strčíte partitúru do rúk desiatich hráčov, ktorí ju zahrajú verne, vždy dostanete iný výsledok. Hudbu nemožno oddeliť od človeka, to nejde, iba ak v teoretickej rovine. A hudobník na pódiu, to je prežívanie muziky, čosi, čo si cením nadovšetko. Blues je navyše primárne o cite, preto v ňom toľko technicky nesmierne disponovaných hudobníkov často pohorí. Mať feeling je nadovšetko a ten nemožno zapísať do nôt.
Pravda, chápem, že zvuk živej nahrávky nie je nič pre audiofilov, ktorí sú ochotní kúpiť si desaťtisícové káble, aby mali placebo „lepšieho“ prenosu zvuku. Inými slovami, zvuk je drsný a štipku zahuhňaný. Pre mňa je to prirodzené životné prostredie, v ktorom sa pohybujem s istotou trénovaného poštového holuba, vždy sa vrátim na miesto, ktoré je mi domovom.
Johnny Winter naživo, to je totálne brilantná jazda po „čiernej“ muzike. A preto hodnotím absolútne.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Live Johnny Winter And
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny