Naposledy přidané recenze
Daltrey, Roger / Daltrey (1973)
| 06.12.2023 | Tuhle desku přinesl do své „Třináctky“ v Čáslavské Jirka Černý. Děkuju, Jirko, za tuhle, i za stovky dalších. Rockboard nemá rubriku nekrology, asi bych jeden před pár měsíci, když odešel, napsal. Tvůj vkus a Tvé přemejšlení nejen nad muzikou, ale i světem, formovaly i mé. Jirka, když hrál desku, vždy vystavil obal. Ten maskulinní anděl s tím blonďatým hárem na titulní straně se mi líbil. Když jsem pak bral po pár měsících do ruky své vlastní LP, s krásnou, trochu porézní texturou papírového obalu, na jeho zadní straně byla ta hlava s Daltreyho hárem zezadu ve stejném rámečku. Vtipné.
Na tomhle albu, vzniklém jako jakási Daltreyho oddechovka, samostatný projekt v době mezi vrcholy tvorby The Who, tj. Who´s Next a a Quadrophenií, účinkovala řada skvělých hudebníků – např. klávesista Argent, Arbus na housle, spoluhráč z The Who Entwistle na baskytaru (na bonusové stopě na CD There Is Life, která není na originálním LP, také Jimmy Page). Většina písniček je z pera písničkáře Lea Sayera a Dava Courtneyho. Je to tedy veskrze písničkářské album. Album možná pro holky, plné silných, nádherných, placama možná i dojemných melodií; s pár a pak i se svojí ženou jsme to hodně poslouchali. Nejsem šulín, co by se holkám podbízel. Já to album skutečně miluju. Sayerův úsporný styl je zde obohacen poměrně bohatými aranžemi (a, zase, tím Daltreyho zpíváním). Je to výrazově diametrálně jiné. Obsahuje 3 extrémně silné písničky: It´s a Hard Life, Givin´ It All Away, You Are Yourself. Místy tu je Daltreyho vokál i v jeho neskutečné, extrémní poloze (podobně, jako v Quadrophenii, taktéž z r. 1973, na vrcholu jeho možností). Jeden z nekrásnějších v dějinách rocku. Ale ani ostatní písničky nejsou žádná vata. Jediná mi tam nepřekáží. Prostě Dalteyho zpívání Sayera. Krásná sólovka. Poslechněte si.
Takže i po letech za 5*.
» ostatní recenze alba Daltrey, Roger - Daltrey
» popis a diskografie skupiny Daltrey, Roger
Grateful Dead / Built to Last (1989)
| 03.12.2023 | Když se řekne Grateful Dead, většina hudebních fanoušků si s názvem kapely (v tom lepším případě) asociuje psychedelii a country. Parta okolo kytaristů Jerryho Garcii a Boba Weira se ale během své třicet let trvající kariéry více či méně výrazně otřela i o funk, jazz rock, a koncem osmdesátých let produkovala také pop rockem šmrncnutou muziku. Ze dvou alb s autorským materiálem, které v té době vydali, mám právě Build to Last z roku 1989 o něco raději. V době jeho vydání už se bohužel sestavě, která společně strávila celá osmdesátá léta, pomalu rozezníval umíráček, protože klávesista Brent Mydland v červenci následujícího roku po předávkování kokainem nedobrovolně ukončil svoji pozemskou pouť. Přiživil tak zvěsti o tom, že pozice hráče na klávesové nástroje je u Grateful Dead prokletá - v průběhu let sešli ze světa jinou než přirozenou smrtí hned čtyři z pěti jejich kmenových hráčů (pátý, Tom Konstanten, je stále naživu).
Co tedy deska, se kterou Grateful Dead uzavřeli svou studiovou kariéru, nabízí? V prvé řadě jsou to cinkavé tóny elektrických kytar, ty posluchače provázejí v podstatě celým albem. Sekundují jim různě tvarované syntezátorové stopy, které ale ze zvuku kapely nijak nevyčnívají, spíš ho přirozeně doplňují. Devítka zařazených skladeb staví na příjemně hloubavé melodice: občas probleskne nějaký ten výraznější refrén, z větší části jde ale o docela civilní přednes. Skladby dost oživují kytarová sóla, ve kterých zní spousta nezvyklých harmonických běhů a harmonií. V textech, které pro kapelu psali renomovaní tvůrci Robert Hunter a John Perry Barlow, jako obvykle defiluje spousta kulturních odkazů od Matoušova evangelia přes spisovatele Normana Mailera a první kosmonauty na Měsíci až po počítačový slang.
Ze zařazených skladeb mám osobně velmi rád dvě třetiny trojlístku, kterým na album přispěl frontman Jerry Garcia: titulní skladbu Built to Last s obrazy zamýšlejícími se nad pomíjivostí a trvalostí, stejně jako úvodní kus Foolish Heart o tom, že s pošetilým srdcem si není radno nic začínat. Z pera klávesisty Mydlanda pak pochází asi nejhitovější pecka na desce, ekologickou tematikou prodchnutá věc We Can Run, a také o něco zasmušilejší kompozice Just a Little Light. Třetí z klíčových autorů z řad kapely, kytarista Bob Weir, přispěl třeba s mou další oblíbenou skladbou Victim or the Crime, jejíž text přemítá nad problematikou spravedlnosti a pravdy. Jako slabší vnímám snad jen závěrečný Mydlandův kus I Will Take You Home, ve kterém se na můj vkus nachází až moc patosu.
Na desce Built to Last se Grateful Dead ani náhodou nepředstavují ve své typické poloze - naopak, na kapelu která proslula rozevlátými instrumentálními jamy a skladbami, které na koncertech běžně fungovaly jako soundtrack k dobrému tripu, je tu docela dost "uhlazeno" a "učesáno". Přesto album nabízí slušnou porci melodií a nápaditého písničkářství, do kterého je pro mě pokaždé radost se ponořit. Šedesátkoví i sedmdesátkoví Grateful Dead zněli o dost jinak, tahle poloha ale podle mě kapele taky sluší. Mám tu desku fakt docela rád.
» ostatní recenze alba Grateful Dead - Built to Last
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead
Blind Faith / Blind Faith (1969)
Takzvaná superskupina Blind Faith po sebe zanechala jediný album z roka 1969, o ktorom jednoducho musím čosi napísať!
Koniec 60. rokov prial tej najkvalitnejšej rockovej muzike a vznikali aj takzvané superskupiny. Významní hráči z populárnych skupín sa dali dokopy, veď to bola komerčná istota... Nuž, nebola. Väčšina pohorela a Blind Faith nebola výnimkou.
Vznikla na troskách superskupiny Cream. Bubenícky priekopník rockového hrania Ginger Baker a gitarový hrdina Eric Clapton sa spojili s jedným z najuznávanejších britských idolov, a síce Steveom Winwoodom (Spencer Davis Group, Traffic) a zodpovedným basákom Ricom Grechom z progresívnej kapely Family. Inak, Steve Winwood je nielen brilantný klávesák, ale predovšetkým jeden z najlepších spevákov v histórii populárnej hudby. Zostava ako lusk! Kapela prvýkrát vystúpila 7. júna 1969 v londýnskom Hyde Parku (vyšlo aj DVD, ktoré mám a je skvelé), ide o jediný koncert na domácej pôde. Následne odohrala šesť koncertov v Škandinávii a absolvovala koncertné turné po Severnej Amerike. 8. augusta sa na pultoch zjavil eponymný debut a 24. augusta odohrala svoj posledný koncert v Honolulu. Následne sa rozpadla. Clapton sa sťažoval, že kapela nemala čas poriadne skúšať, ale podľa mňa v tom boli skôr túžby po sólovej realizácii väčšiny osadenstva. A kým Winwood sa vrátil k Traffic a napokon zarábal na pope, podobne ako umravnený Clapton, jediný hudobník, ktorý pokračoval v parádnej rockovej kariére, bol Baker (Air Force, Baker Gurvitz Army). Grech hral v Traffic, ale rýchlo sa z neho stal vyhľadávaný štúdiový hráč. No, dosť bolo histórie, poďme na samotný album!
Opomeniem nahý obal, ktorý v čase vydania spôsobil rozruch a vrhnem sa na muziku. Šesť skladieb je akoby pokračovaním Creamu. Had To Cry Today je jednoducho hardrocková bomba! Ten riff! Naopak, krehký kúsok Can’t Find My Way Home ma príjemne uspáva. Našťastie, ide o ojedinelý jav, prevláda výrazne melodická a svieža muzika (Well All Right). Nechýbajú srdcervúce rockové balady (Presence Of The Lord), vypaľovačky (Sea Of Joy) a všetko završuje pätnásťminútová improvizovaná smršť Do What You Like s povinným basovým a bubeníckym sólom. Skoro to vyzerá, že kapela naozaj nemala dosť materiálu, a tak len zapatlala stranu platne s jam session. I keď veľmi dobrým.
Osobne je pre mňa najlepšou skladbou Sea Of Joy a nie len kvôli husliam. Ten riff ma skrátka napĺňa a v kontraste s pokojnými medzihrami funguje na jednotku.
Vrátim sa ešte k príčinám nezdaru skupiny. Napadlo mi, že za to mohla samotná muzika. Na prelome 60. rokov sa vzmáhala tvrdá a hlučná muzika. Blind Faith hrali podstatne subtílnejšie, hoci tiež aj tvrdo, len nie tak prvoplánovo ako napríklad Led Zeppelin. Pre mňa je to srdcovka. Pôsobí ako endorfínová torta uprostred stola plného blenu. Vábivo, podmanivo, chutne. Udeľujem maximálne možné hodnotenie. Toto je rocková hudba so srdcom, kompozične košatá, náladovo pestrá, ale vždy presvedčivá. Inak, mám japonské SHM CD z roka 2010 (UICY-20020) bez bonusov. Znie pekne.
» ostatní recenze alba Blind Faith - Blind Faith
» popis a diskografie skupiny Blind Faith
Cobham, Billy / Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra (2007)
Koncept nahrát skladby jazzrockové skupiny ze sedmdesátých let Mahavishnu Orchestra s big bandem a ještě k tomu naživo a v perfektní zvukové kvalitě se podařil. Plechová kavalérie pod taktovkou Colina Townse s názvem HR-BIGBAND předvedla úctyhodný výkon. A mistr na bicí a bývalý člen Maha Orch. Billy Cobham dokázal, že stále umí zahrát prakticky cokoliv. A byl to právě Colin Towns, který se postaral o realizaci tohoto projektu a současně se zasloužil o aranže.
Asi nikdo nebo málokdo si dokáže představit hudbu MO bez ústředního nástroje - elektrické kytary. John McLaughlin svojí kytarovou hrou způsobil tenkrát malou revoluci a výkon jeho hry byl dech beroucí. Elektrická kytara je dominantní nástroj i v případě tohoto cd. Kytarista Martin Scales se zhostil svého nástroje podle mě ještě lépe, než kdyby byl angažován samotný McLaughlin. Jde o to, že jeho hra dokonale zapadá do tohoto prostředí, spolupracuje, nepřesahuje dominaci, nenarušuje celek a přitom udržuje vysoký technický kredit hry. Celý koncert působí neuvěřitelně kompaktně. Billy si dopřává mezi pár skladbami bubenická intermezza. Mahavishnu Orchestra byla skupina, založená na sólových improvizacích a jamování kytary, kláves a elektrické violy. Na tonto disku byste violu hledali marně. Byla nahrazena dechovými nástroji a i klávesy jsou v pozici jakoby za dechama, Ale třeba ve skladbě Cosmic Strut si střihnou sólo nebo skladba Down je o dost výrazném piánu. Takže není třebaí se bát, že album je jen dechařina /i když z větší části je/. Colin Towns zvládl aranžmá výborně.
Tohle album jsem pořídil před vánocemi v roce 2009 ve Vídni. Neměl jsem tušení, že něco takového existuje. Dnes si novinky hlídám na internetu, tak k žádným překvapením už nedochází, což je na jednu stranu škoda.
Shrnutí : Meeting of the Spirits je koncert s fantasticky sejmutým zvukem /působí spíš jako studio nahrávka/, zaměřený hlavně na milovníky Mahavishnu Orch. nebo pro kompletisty Billyho Cobhama. Když si dám dohromady jak náročný projekt to je a výkony všech protagonistů plus zmiňovaný zvuk, vychází mi výborné album. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham, Colin Towns, HR Big Band: Meeting Of The Spirits - A Celebration Of The Mahavishnu Orchestra
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Omega Infinity / The Anticurrent (2023)
Co vznikne, když se dá dohromady blackmetalový bubeník a extrémně chrčivý vokalista? Nelibozvučný mišmaš. Drsný a mocně poutavý, když se potká s vhodným rozpoložením. Omega Infinity jsou pro mě jedním z objevů roku a ráda bych jejich tvorbu trochu přiblížila. Podle svých slov se hudebně inspirují první vlnou black metalu s jeho zuřivými blastbeaty a kakofonními sférickými kytarovými linkami, přičemž celkový koncept přesahuje hranice žánru a zabývá se - stále cituji - něčím, co je mnohem větší, starší a mocnější než jakýkoli bůh či démon, kterého si stvořili lidé: temnotou mezi galaxiemi a nicotou mimo existenci, hlubokou temnou prázdnotou.
To je silné tvrzení, které zasluhuje komentář. Předně, kde se v téhle sestavě vzaly kytary? Všechny další zvuky a nástroje kromě živě provedených bicích vznikly v počítači - Omega Infinity jsou studiový projekt založený proto, aby jejich duchovní otec Tentakel P. nemusel vytáhnout paty z domu a s nikým se dohadovat. Kytar ale v nahrávce mnoho slyšet není, nad prudce vykašlávanými chuchvalci rytmu se převalují zejména klávesové mlhoviny hrubě rozčesávané nelidským řevem. Hudba se přesto neomezuje jen na budování atmosféry (ačkoli to jí jde zatraceně dobře), celé zvukové sousoší se v ohromném, ledově prázdném prostoru mírně pootáčí a snad i kamsi ukazuje; mluvit o směřování mi připadá příliš troufalé. Je to bezútěšné, ale taky nějak majestátní a velebné.
Po debutu věnovaném tělesům sluneční soustavy se The Anticurrent zabývá vývojem a zánikem kosmu - hostující ženské hlasy mi evokují sfingy strážící tajemství v Nekonečném příběhu. Může za to asi i ta nicota či prázdnota (Omega Infinity se prohlašují za stvořitele void metalu), že se mi při poslechu vtírá na mysl tato filozofická pohádka. Prázdnota nelidská a hrubá, ocelově tu skřípají brány, jejichž veřeje jsou zavěšeny mimo veškerý dohled, zároveň však zvláštním způsobem osvobozující. Velká plocha, kterou album přesvědčivě přináší, je zcela vyvázaná z běžných rozměrů, pocitů a starostí. S oblibou si ho pouštím na noc - poslech spolehlivě zahání veškeré vtíravé myšlenky a zbavuje mě tíhy. Jestliže je někdo ochotný nést břímě takto důsledného zření, potom já můžu klidně spát.
Komu bych The Anticurrent doporučila? Nejprve kontraindikace: musíte přijmout extrémní styl zpěvu. Nic pro člověka, který si rád zabrouká písničku, který vůbec ke štěstí cosi jako jasně strukturovanou píseň potřebuje. Po hudební stránce bych album nabídla nejspíš milovníkům experimentů a hlukového přístupu, který se mi v celkovém dojmu zdá nad jakkoli zbarveným metalem převažovat. Po stránce pocitové by deska mohla oslovit někoho, kdo při pohledu na noční oblohu nevidí útěšně blyštivé nýtky hvězd, ale vnímá rozlohu a nepochopitelnost záhady, do níž jsme vrženi. Kdo se nebojí vlasových prasklin v realitě, které při každém pohybu palčivě připomínají omezenost veškerých prostředků, jimiž se pokoušíme čelit všudypřítomnému chaosu. Kdo dočetl až sem a pořád chce vědět víc.
» ostatní recenze alba Omega Infinity - The Anticurrent
» popis a diskografie skupiny Omega Infinity
Stern, Mike / Give And Take (1997)
| 01.12.2023 | Mike Stern tímto albem rozhodně překvapil. Pozměnil techniku hry plus feeling a vydává druhé, nejjazovější album ve své diskografii. To první se jmenuje Standards /and other songs/ z roku 1992 a obě desky lehce vybočují ze Sternovy diskografie. Za tímto odklonem od fusion k jazzu je producent jménem Gil Goldstein. Gil Goldstein je taky hráč na piáno a na desce se předvedlve dvou skladbách. 6-7. Jazzové album potřebuje i jazzovou baskytaru a bicí. Baskytarista John Pattitucci je skvělá volba pro nahrávání, obvzlásť když hraje na desce akusticky. Také bicí potřebují jazzového mistra. Za soupravu usedl jeden z těch nejlepších na světě - mistr Jack DeJonnette. Z jedenácti skladeb odbubnoval sedm. O zbytek se postaral Don Alias, který nehraje na bicí, ale ve zbývajících čtyřech skladbách je použito perkusí. Zajímavá volba. Jako další hosté byli přizváni saxofonisti Michael Brecker /tenor sax/ a David Sanborn /alto sax/. Všichni hudebníci jsou akustici a jediné co žere proud je elektrická kytara Mike Sterna. /takže účet za elektřinu by neměl být tak vysoký/ Autorsky je Mike zastoupen ve skladbách 2-8. Zbytek převzal od Cole Portera /1/, Johna Coltrana /9/, Jimiho Hendrixe /10/ skladba Who Knows je hodně vzdálená od Hendrixova originálu - ale o tom přece jazz je - a závěrečný standard je slavná Oleo /Sonny Rollins/.
Tohle album je něco jiného, než jeho ostatní práce. Kdysi jsem ho opentlil ***z***** a nedudu to měnit. Ale přidám půl staru navíc. Líbí se mi to.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Give And Take
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
AC/DC / Let There Be Rock (1977)
Hned na úvod se přiznám, že v diskografii AC/DC nemám oblíbenější desku než Let There Be Rock. Kapela tu už vyrostla ze svých rock´n´rollových začátků a muziku, kterou hrála, už tvarovala jen a pouze do syrově hardrockových forem. Upřímně řečeno by mě docela zajímalo, jak moc právě tahle rocková injekce podnítila vznik a vývoj kapel, které o několik let později zaplavily Velkou Británii jako Nová vlna britského heavy metalu.
Blues už je na Let There Be Rock přítomné jen v náznacích. Asi nejvíc ho slyším ve struktuře úvodní pecky Go Down, ale i tam ho zadupává do země brutální riffová kanonáda, ze které jsou až hmatatelně cítit ty nadoraz vytavené Marshally a občas problesknuvší kvil zpětné vazby. Zemité akordové riffy divočin Dog Eat Dog a Overdose jsou oholené až na dřeň, tady žádné hlubší, skryté vrstvy nehledejte. Naproti tomu v instrumentálních předělech ostrého kvapíku Bad Boy Boogie si kapela netradičně zalaškovala se dvěma různými rytmy, které se rozejdou a po několika taktech znovu spojí.
Titulní šavlovačku se svým rychlým staccatovým riffem si podle mě (spolu s mnoha jinými inspiračními vzory) v Británii i v USA vzali k srdci četní mladí rockeři, kteří měli za pár let stát u zrodu metalového subžánru. Navzdory reputaci tvrdých a zarputilých rockerů měli AC/DC na každé ze svých raných desek nějaký pomalejší (a často hravou ironií a jinotaji nabitý) kousek, přičemž ani Let There Be Rock v tomto ohledu netrhala partu a nabídla posazenou záležitost Crabsody in Blue. Dvě závěrečné skladby Hell Ain't a Bad Place to Be a Whole Lotta Rosie už jdou strukturovanou propracovaností svých ústředních riffů naproti materiálu z dalších dvou studiovek, pořád jsou to ale nářezy, které na Ostrovech v sedmasedmdesátém jen těžko hledaly konkurenci.
Texty na desce Let There Be Rock rozvádějí témata, kterých se AC/DC dotkli už na předchozích deskách, ale otevírají taky úplně nové obzory. Zatímco v Bad Boy Boogie jde o další příběh tvrďáka, co si jde v životě ostře za svým, následující Overdose zachycuje hrdinu ve chvíli, kdy ochutnal vlastní medicíny a nějaké ženštiny se "předávkoval". Dog Eat Dog kráčí ve šlépějích skladby Show Business z debutu a komentuje branži, ve které často nestačí k úspěchu ani tvrdé lokty. Bonovy oblíbené hrátky s jinotaji v Crabsody in Blue doplnily duo The Jack a Big Balls na trojlístek, Hell Ain´t a Bad Place to Be pro změnu servíruje další ženskou, co chlapy využívá k vlastní zábavě a prospěchu.
Titulka Let There Be Rock si v parafrázi na biblické texty a výpravné bluesové příběhy (cítím tu inspiraci třeba nadšeneckým The Story of Bo Diddley od The Animals) vytvořila samostatný vesmír, ve kterém vede mezi americkými bluesmany a AC/DC nepřerušená linka. Po vzoru těchto hrdinů se Bon Scott nežinýroval popsat svoji velmi osobní zkušenost s tasmánskou bordelmamá zvící velikosti bílé velryby, kterou sbalil kdesi v Melbourne. No a úvodní Go Down si už nebere servítky vůbec, protože se z ní vyklube nefalšovaná óda na orální sex.
To, co AC/DC uměli jako nikdo jiný - tedy pekelně ostré, ještě pekelněji chytlavé, a přitom jednoduše (nikoli vlezle) vystavěné riffy, dechberoucí napětí a frenetické nasazení -, podle mě na Let There Be Rock přivedli na umělecký vrchol. Vydali tu ze sebe to nejlepší.
» ostatní recenze alba AC/DC - Let There Be Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Sweet / Desolation Boulevard (US version) (1975)
Od kamaráda, který na konci devatesátek přifrčel z Ameriky s plným kufrem výprodejových a bazarových cédéček, jsem radostně koupil kdysi v mládí milované album. Až doma jsem zjistil, že je to US vydání, tedy z mého pohledu taková podivná a zbytečná kompilace. Z evropského Desolation Boulevard jsou tu pouze tři písně: The Six Teens, Fox on the Run v komerční singlové aranži (na prvním evropském vydání LP i na evropském CD je původní syrová hardrocková verze) a Solid Gold Brass. Pak je zde glamová hymna Ballroom Blitz, singlovka z roku 1973. I Wanna Be Commited je zkrácená bé strana singlu (tuším, že na á bylo The Six Teens). Zbytek tvoří pět skladeb z alba Sweet Fanny Adams (také 1974).
» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard (US version)
» popis a diskografie skupiny Sweet
Sweet / Sweet Fanny Adams (1974)
Glamrocková legenda Sweet fungovala v dvoch rovinách. Jedna bola singlová, druhá albumová. A pretínali sa vzácne. Druhý album kapely – Sweet Fanny Adams (1974) – priniesol šokujúci príklon k hard rocku párplovského strihu, čím je v diskografii skupiny takmer ojedinelý.
Zaujímavý je názov, Fanny Adams bolo osemročné dievča, ktoré brutálne zavraždil Frederick Baker v roku 1867. Z jej mena sa stal slangový výraz pre „vôbec nič“ a skratka F.A. sa úpoužívala na označenie „fuck all“, a teda, preložené slušne – srať na všetko.
Inak, nepamätám si presne, kedy som zaregistroval existenciu kapely, určite bolo v rádiu, nejaké hity. Prvou skladbou, ktorú som si vryl do pamäti, bola hitovka Ballroom Blitz. Dodnes ju milujem. Okrem iného som si v nej všímal nesmierne dobrého bubeníka Micka Tuckera. Neviem, či to bolo mojim vzrastajúcim záujmom o tento nástroj, ale je fakt, že z kapely vyčnieval. Prvý album, ktorý som si kúpil do zbierky, bol Desolation Boulevard, ale hoci obsahoval jedno z najlepších bubeníckych sól v rockovej hudbe, The Man With The Golden Arm, ako celok ma až tak nepresvedčil. Naveľa mi môj, ako vraví jeden miestny kolega, díler odporučil tento album, že to je parádna hardrocková jazda... a ja som neodolal.
A už pri úvodnej jazde Set Me Free som vedel, že som dobre urobil. Jasné, sú tu aj také tie spevné, ba priam queenovské kúsky, Heartbreak Today končí otrasným funky, ešte že je to tak krátke. Prím však hrajú tvrdé pecky ako No You Don’t, Sweet F.A., Restless a Into The Night.
Samozrejme, od glamovej kapely nemožno očakávať iba hard rock. Glam vystrkuje rožky v typických odrhovačkách ako Rebel Rouser a Peppermint Twist, čo je taká tá tancovačková rokenrolová veselka, nečudo, že ide o cover. Z podobného súdka je aj AC-DC.
V bonusoch sa nachádza šesť singloviek vrátane Ballroom Blitz. Sú to viac glamové veci, ale neprekážajú mi. A taká temná hardrocková riffovica Burning je božská!
Celkovo sa mi album Sweet Fanny Adams páči, je vynikajúci a za mňa aj najlepší od Sweet.
» ostatní recenze alba Sweet - Sweet Fanny Adams
» popis a diskografie skupiny Sweet
Soft Machine / Other Doors (2023)
Other Doors je poslední deska bubeníka Johna Marshalla. Co pár měsíců po jejím vydání stvrdil nekrolog, bylo jasné již během nahrávání: v bookletu se píše o Marshallově rozhodnutí odejít po dohotovení alba na odpočinek a společná fotografie výmluvněji než slova ukazuje, že se sotva dalo očekávat něco jiného. Se Soft Machine na aktuálně probíhajícím turné bubnuje Asaf Sirkis, který je veden jako řádný člen skupiny.
Připočteme-li, že v mezidobí od předešlého alba Hidden Details nahradil Roye Babbingtona (ten si ovšem ve dvou kusech novinky zahraje jako host) na baskytaru Fred T. Baker, který si našel cestu ke spolupráci s kytaristou Johnem Etheridgem jako mladíček na počátku 80. let, je zřejmé, že u Soft Machine probíhá generační obměna - na rozdíl od jiných letitých legend bez skandálů či pocitu stydkého trapna nad výsledkem prodlužovaného snažení. V plynutí života, jemuž se hudba poddává, se to, co již své plody vydalo, pouští jako list stromu a odevzdává se procesu, který nekončí, ani když se dostane za hranice běžného vnímání.
Other Doors je deska nenápadná, ztišená, proměnlivá a neuchopitelná. Od jejího vydání jsem ji slyšela snad třicetkrát a pořád nevím o moc víc, než že si ji chci pouštět znovu a znovu. Z náladotvorného akvarelu vystupují dva záchytné body: rozverná hříčka Joy Of A Toy je reminiscencí na samotné počátky, precizně vyčištěný a láskyplně znovu sestavený hrací strojek Penny Hitch upomíná na pozdně jazzové období alba Seven. V těchto nových verzích klasických skladeb a stejně tak všude okolo se na poměrně velkorysé ploše (i bez čtyř bonusů má deska téměř hodinu) zkrátka děje Hudba.
Nenásilně, přirozeně, avšak s plným nasazením, přesně artikulovaným osobitým hlasem, vytříbeným dlouhými roky. Působí důvěrně známým dojem a zároveň trochu záhadně, jako starobyla mosazná klika, z níž bezpočet doteků pomalu setřel reliéf, ale vtiskl jí nenapodobitelnou patinu. Vzduch, který posluchače za těmito letitými dveřmi přivítá, je přitom svěží, křehký a pastelově barevný. Pánové (nebylo by fér jako jediného nezmínit mistra dechů, klapek a elektronických mašinek Thea Travise) netlačí nic silou, hrají ovšem s gustem a přinášejí vstřícně naladěnému posluchači pestrou hostinu o mnoha chodech.
Pro mě absolutní věc, nehledejte však v albu tutovku, se zážitkem je snadné se minout. Běžte až na konec, pořád dál... jsou to ty jiné dveře.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Other Doors
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Jethro Tull / RökFlöte (2023)
| 19.11.2023 | Po celkom príjemnom usadenom albume The Zealot Gene z januára 2022, ktorý znamenal návrat štúdiovej produkcie Jethro Tull som nečakal, že Ian Anderson sa bude ponáhľať s ďalším titulom. A predsa! Pôvodne inštrumentálny flautový album zmenil na ďalšiu radovku a v apríli 2023 bol na svete počin RökFlöte.
Povedzme si hneď na začiatku, že nestojí za veľa. Anderson má asi nejakú fóbiu zo smrti, prípadne cíti, že už dlho tvoriť nebude, inak si neviem vysvetliť, prečo sa tak ponáhľal vydať sadu mdlých a nevýrazných skladieb. Zámer pracovať s nórskymi pohanskými mýtmi si ani nevšimnete, ak nepočítam dve dvojbodky nad písmenom „o“ v názve. Je to ako tie nepodarené memečka z Ikey, kde sa parodujú názvy výrobkov pridávaním dvoch bodiek kade-tade.
Anderson prišiel o hlas už dávno. Totálne, ten proces je nezvratný. V dvoch skladbách ho preto doplnila nezaujímavá recitujúca Unnur Birna. Nórčina je zaujímavá, ale táto pani znie skôr iritujúco ako uhrančivo.
Skladby sú podivne popové (Voluspo, Hammer On Hammer, Cornucopia), že ide o Jethro Tull, spoznávam iba občas, napríklad v temnejšej Ginnungagap. Za zmienku stojí ešte krátka, ale svieža rocková Allfather. Problémom pre mňa je, že aj také tie akože folkovo zaonačené skladby typu The Feathered Consort alebo Ithavoll znejú ako tiene majstrovských kúskov z druhej polovice 70. rokov. S jedinou výnimkou, Trickster (And The Mistletoe) je vynikajúca vec. Je to však žblnknutie v rozľahlom sivom jazere. Aj preto niektoré rockovo priamočiare skladby (Wolf Unchained, The Navigators) sú také... len aby boli. Aby som bol férový, občas sa Andersonovi podarí vložiť do nálady čosi chytľavé, melancholická melodická linka v The Perfect One ma baví. A pri Guardian’s Watch mám občas pocit, že počúvam Oldfielda.
Zaujímavé je, že hoci má celé dielo cca trištvrte hodinu, zdá sa mi pridlhé. Nevie si udržať moju pozornosť, omína, myšlienky mi odbiehajú aj pri pozornom počúvaní, akoby sa moja maličkosť chcela zamestnať čímsi iným.
Asi by som toľko nereptal, keby to bola Andersonova sólovka (tie tradične za nič nestoja). Je fakt, že zostava ostala oproti minulému albumu prakticky rovnaká, akurát gitaristu Floriana Ophalea nahradil Joe Parrish-James. To vnímam ako jasný signál, že ide o kapelu a nie o Andersonov bočný projekt. Aj keď je pravda, že s týmito muzikantami už sólovo spolupracuje dobrých dvadsať rokov.
Nič to nemení na veci, že od Jethro Tull očakávam ďaleko viac. RökFlöte ma nezaujal, ani po opakovanom počúvaní a dnes viem, že patrí k najslabším titulom s Jethro Tull v hlavičke. Zo zbierky ho nevyradím, Jethro Tull patrí k tým vzácnym skupinám, ktorých štúdiovú diskografiu mám komplet a tento trend hodlám zachovať. Predsa len mi za to stojí, som jej oddaný fanúšik.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - RökFlöte
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Red Dirt / Red Dirt II (2018)
Při zkoumání znovuvydání původního alba Red Dirt byla objevena před několika lety existence druhého nevydaného alba Red Dirt. Čirou náhodou byla objevena ve skladu ukrytá krabice s originálními pásky, která ale obsahovala chybějící předlohy. Mnohé ze skladeb se dostaly tak daleko, že byly ve fázi „drsného mixu“, zatímco v několika chyběly vokální části skladeb. Bývalí členové kapely se rozhodli, že skladby jsou dostatečně silné na to, aby se vydaly tak, jak jsou, pouze s čistým a vyváženým zvukem. Výsledkem je mix psychedelického folku a blues rocku tak typického pro své období. Toto dosud nevydané album Red Dirt obsahuje 3 bonusové skladby od kapely Jude kytaristy Red Dirt Steve Howdena.
Já sám jsem se o existenci téhle kapely dozvěděl někdy před 11 lety díky Hejkalovy neúnavné snaze objevovat dávno zapomenuté klenoty rockové hudby. Kapela mi byla sympatická i tím, že kytarista Dave Richardson byl velkým obdivovatelem Captaina Beefhearta, na kterého ani já nedám dopustit.
Mám-li vyzvednout některé skladby, byla by to hardrocková Easy To Come By nebo Summer Madness Laced With Newbald World, ve které nám dává baskytara a zpěv najevo, od jakého velikána se kapela učila. Podobnost se skladbou Mirror Man Captaina Beefhearta je zřejmá. Své pěvecké kvality předvádí Richardson v další výborné skladbě Hard Times. Do folku pouze se zpěvem a akustickou kytarou je zabalena For Q, skvělé kytarové sólo zazní ve skladbě Frustration Boogie (Vocal) opět krásně dokreslené zpěvákovým chraplákem. Rytmus skladby Dreams And Nightmares Of A Plastic Ringworm doprovázený foukací harmonikou mi opět připomene tvorbu Donova Magic Bandu. Za vrchol alba ale považuji folkrockovou Directing My Imprisoned Thoughts. Nádherné smyčce, které mi připomínají vrcholnou tvorby britských Family. Když jsem tenhle klenot minulou sobotu poprvé slyšel ve Starém poledni Tomáše Vydry, myslel jsem si, že poslouchám nějakou neznámou skladbu kanadských Christmas.
Těžko se mi tato deska hodnotí. Aspoň v porovnání s jedničkou, od jehož prvního poslechu mě dělí 11 let. Tahle moje "novinka" se mi ale zdá pestřejší (bonusy s Howdenovými Jude jsem zatím neneslyšel). Když jsem jedničku ohodnotil třemi hvězdami, tak tady musím ještě jednu přidat. A pět jich nedávám jenom proto, že se mi v demo nahrávkách kapela zdá přeci jenom slabší.
Každopádně mohu toto výborné album k poslechu jednoznačně doporučit.
» ostatní recenze alba Red Dirt - Red Dirt II
» popis a diskografie skupiny Red Dirt
McLaughlin, John / Jaco Pastorius - Tony Williams : Trio of Doom (2007)
Když se sejdou tři velikáni v hudebním světě /McLaughlin - Pastorius - Williams/, to ještě neznamená, že se bude konat po hudební stránce něco vyjímečného. Ano ... je zde předpoklad /už podle těch jmen/, který logicky zvěstí určitou hudební topku. Ale v případě cd Trio of Doom je to katastrofa. Album je rozděleno do dvou fází. Začátek /tracky 1-5/ je o koncertním záznamu z Havany na komunistické Kubě. Píše se rok 1979. Druhá část je studio záznam těch samých písní jako live z téhož roku - nahráno v New Yorku. Je mi záhadou, proč se musí skladby Dark Prince, Continuum a Para Oriente hrát v tom samém obsazení jak živě, tak studiově, bez nějakého většího producentského rozšíření. Prostě nuda. Trochu mi vadí i ten kytarový feeling, který McLaughlin předvádí nejen na tomto albu. Praděpodobně se snažil přijít s něčím inovativním /tím myslím techniku hry/ , ale v tomto období /1978-79/ mě moc nezaujal. I když jeho alba Electric Guitarist a Electric Dreams jsou velmi kvalitní, studiová díla.
Jak už jsem psal výše, desku otvírá živé bubenické sólo Tonyho Willioamse přecházejicí ve skladbu Dark Prince /McLaughlin/. Dravý rychlý song, plný kytarových běhů. Následuje Continuum /Pastorius/, jemná relaxace a je to hlavně o basové lince. Další track pod názvem Para Oriente /Williams/ je takový jazzbluesový cajdák bez většího zdělení. To samé se týká i studio verzí.
Tahle deska bude zajímat spíš kompletisty a sběratele. Myslím, že pro ostatní bude poslech spíš ztráta času. **z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Jaco Pastorius - Tony Williams : Trio of Doom
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Frame / Frame Of Mind (1972)
Zo zástupu zabudnutých nemeckých kapiel, ktoré sa v prvej polovici 70. rokov rodili ako huby po daždi a mizli ako vládni politici pred novinárskymi otázkami, som dnes vybral zaujímavú hard-psych-kraut-prog rockovú skupinu Frame a jej jediný album Frame Of Mind (1972).
Spoznal som ju vďaka kompilácii Krautrock – Music For Your Brain Vol. 3 (2008) a k albumu som sa dopracoval koncom minulého roka. Rýchlo som si ho obľúbil, je to presne moja muzika. Troška zadumaná, správne nabudená, Hammondky sú všade a gitara nezaostáva, spev je správne melodramatický, navyše v angličtine, no a rytmika síce nič komplikované nevymýšľa, ale aspoň nenapodobuje strojovú nudu. Album ponúka osem skladieb a dovolím si ich troška obkecať.
Meditatívna hippiesácka nálada ovláda úvodnú skladbu Frame Of Mind, pravda, okrem rozkokošeného záveru. A bujará nálada opantáva aj kúsok pomenovaný Crusical Scene. Kapela kombinuje klávesové a gitarové party so zručnosťou krupiéra v Las Vegas. Pátos vystihuje jedenásťminútovú vznešenú kompozíciu All I Really Want Explain. Emócie pretekajú, priam striekajú na všetky strany. Keby táto skladba bola na niektorom albume nemeckých kolegov Jane, vôbec by som sa nečudoval. Najtvrdšia a najtemnejšia skladba sa volá If. To je hard rock, za aký by sa nehanbila ani veľká štvorka z Británie!
Kapela je silná v antických tragédiách typu WInter, kde bôľne úfa pomedzi prílivové vlny pohlcujúce Atlantídu. Ale každá skladba má niečo, čo ma vábi. Penny For An Old Guy je miestami až jemná a éterická vec, Children's Freedom sa nevymaní z pokojnejšej polohy, gitarové sólo milujem, lepšie na albume nenájdete. No a záverečná osemnásťsekundová falošná fanfára Truebsal nestojí za reč.
Frame Of Mind je parádny ťažký rockový album s príjemnými melancholickými výšivkami na rozľahlej tapisérii hutnej hudby, ktorú milujem. A vy?
» ostatní recenze alba Frame - Frame Of Mind
» popis a diskografie skupiny Frame
Queen / Live At The Rainbow '74 (2014)
Keď som začal písať tento text, pokúsil som sa vymedziť svoj vzťah ku kapele Queen. Akurát z toho vyšla siahodlhá negatívna stať a keďže tento typ textov ma už necháva chladným, všetko som zmazal a začal odznova. Nebudem vás napínať, dopadlo to podobne (zle). Však posúďte sami:
Queeni pre mňa nikdy neboli tým, čo by som nazval „dobrou“ kapelou. Intenzívne som ich začal vnímať až po Mercuryho skone a neskutočne mi liezli na nervy. Vyskakovali zovšadiaľ a tie otravné hity ako Killer Queen, We Are The Champions, We WIll Rock You striedané úplnou hrôzou á la Bicycle Race, Another One Bites the Dust, Kind Of Magic, Under Pressure, Radio Gaga... Bŕŕŕ´. Dodnes ma táto ich poloha doslova bolí počúvať. Existovala jediná výnimka, titulná skladba k môjmu obľúbenému komiksovému brakovému filmu Flash Gordon. A, samozrejme, klip k Bohemian Rhapsody, to bola zaujímavá poloha, miestami dokonca naozaj rocková. Ale, že by som preto musel mať doma čo i len notu od Queen, to som dlho nemohol konštatovať. Až v hlbokej ére môjho záujmu o rockovú muziku zo 70. rokov som si napokon zadovážil prvé štyri albumy, z ktorých sa dal urobiť celkom dobrý rockový výber na CD na cesty. V rámci môjho nadšenia pre koncertné albumy zo 70. rokov sa mi v zbierke ocitol aj nemastný-neslaný Live Killers. A pre rodinné účely mám kdesi i trojdiskový výber Greatest Hits.
Posledná akvizícia v mojej zbierke sa volá At The Rainbow ’74. Dva disky sú zložené z koncertných turné po vydaní druhého a tretieho albumu, a teda z dôb, kedy ešte Queen bola rocková kapela. Miestami hardrocková, čo je ešte lepšie. Osobne sa nazdávam, že keby tento záznam vyšiel v roku 1974 alebo 1975, dnes by atakoval všetky rebríčky najlepších živákov. Takto je to archívna nahrávka z kategórie – ťaháme peniaze z fanúšikov -. Známa len skalným prívržencom. A mne.
Kdesi som videl nejaké video z tohto koncertu a veľmi sa páčila tá hardrocková dravosť. Preto som sa napokon odhodlal sprobovať dvojdiskovú edíciu. Prvý disk zachytáva kapelu v londýnskom Rainbow Theatre 31. marca 1974 v rámci turné k albumu Queen II. Trinásť skladieb (plus gitarový a bubenícky sólový vstup) prináša dravú energickú porciu hard rocku. Plus rokenrolové medley (aspoň jeden rokenrol vtedy na koncertoch hrali azda všetky hardrockové skupiny okrem Black Sabbath) Jailhouse Rock/Stupid Cupid/Be Bop A Lula. Zvuk je hutný, burácavý, rockový. Mne štúdiovo Queen nikdy úplne nesedeli, ale musím uznať, že na pódiu vedeli, ako sa hrá rocková muzika. Aspoň na začiatku kariéry. Najväčším kladom je zaradenie záverečnej bluesovky See What A Fool I’ve Been. Skladbu zložil Brian May už v roku 1968 a bola stálicou v repertoári skupiny Smile. Štúdiovú verziu nahrali počas prípravy albumu Queen II a dostala sa iba na b-stranu singla Seven Seas Of Rhye.
Druhý disk núka vystúpenie z toho istého miesta z 19. a 20. novembra 1974 v rámci turné k tretiemu albumu Sheer Heart Attack. Kompilovaný film z týchto vystúpení premietali v kinách a napokon vyšiel i na DVD. Na jednej strane sa do playlistu dostalo viacero ultimátnych hardrockových smrští (Flick Of The Wrist, Stone Cold Crazy), na strane druhej človek musí strpieť Killer Queen. Celkovo je tu dvadsať parádnych vecí, čo dodať.
Dôležité sú pocity, ja sa pri počúvaní tejto nálože cítim vynikajúco. Hard rock môžem v akomkoľvek množstve, nuž ma teší, že existuje aj táto poloha Queenov, ktorú z albumov iba veľmi zriedkavo tušíme. Zopakujem svoj povzdych, že kapela premárnila príležitosť a jej prvý oficiálny živák z konca 70. rokov to potvrdil, podčiarkol a vystavil všetkým na obdiv ako cisár v nových šatách. Možno by som sa ku kapele dostal skôr a nemal celoživotný problém akceptovať ju.
At The Rainbow ’74 rehabilituje Queen ako hardrockovú úderku. Nečudo, že tento archívny záznam milujem. Keby som si mal vziať na opustený ostrov jediný album kapely, je to tento.
» ostatní recenze alba Queen - Live At The Rainbow '74
» popis a diskografie skupiny Queen
AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)
Troufám si říct, že v žádném části své kariéry se AC/DC nenadřeli víc než v roce 1976. Odehráli přes 160 koncertů na dvou kontinentech a v podstatě najednou potřebovali "krmit" dva hladové trhy. Když v dubnu 1976 přijeli do Anglie, měli už na studiových pásech připravené další album Dirty Deeds Done Dirt Cheap. Na jeho vydání v domovské Austrálii došlo v září, což bylo stále dobré dva měsíce předtím, než se kapela vrátila ze své anglické výpravy. No a když se deska 17. prosice objevila i na evropském trhu, byli zase odtamtud AC/DC už několik týdnů pryč. Nemůžu si pomoct, ale tohle načasování někdo dost zvoral.
Po hudební stránce je podle mě Dirty Deeds Done Dirt Cheap vyvrcholením úvodní fáze kariéry AC/DC - naposledy se tu objevují skladby, které stavějí na rock´n´rollovém mustru. Nutno dodat, že kousky jako Ain't No Fun (Waiting 'Round to Be a Millionaire), There's Gonna Be Some Rockin' a R.I.P. (Rock in Peace) vnímám jako tu slabší část celé nahrávky. Na první jmenované mi vadí její skoro osmiminutová délka, na kterou aranžmá, stojící po většinu doby na jediném akordu, nestačí. Druhá skladba na mě působí strašně krotce - jako by ji kapela vytáhla ze šuplíku, ve kterém skončila ještě v "daveevansovských" dobách. Poslední zástupce tohoto trojlístku je pro mě o něco atraktivnější, i u něj mě ale lehce nudí ta vyhoblovaná šablona. AC/DC už tehdy totiž uměli daleko lépe.
Za zářné příklady skladatelského posunu vnímám na téhle nahrávce třeba pecky Dirty Deeds Done Dirt Cheap a Problem Child. Obě stavějí na hutně sázených akordech a strohé rytmice, všechno je zcela podřízené soudržnosti celku. Po dvanáctitaktové šabloně ani vidu, ani slechu, a i to blues už je tu spíš cítit než slyšet. Že ho kapela dokáže uchopit zcela jinak (a daleko atraktivněji) ukazuje třeba pomalá, nashromážděné napětí způsobně krotící vyprávěnka Ride On. Svým způsobem se mi zdá i škoda, že se touhle cestou AC/DC v budoucnu alespoň jednou za čas nevydali. To stejné platí i o Big Balls, mladší sestřičce venerologické klasiky The Jack - osobitý dvojsmyslný humor Bona Scotta byl pro kapelu hodně důležitý. Na konec jsem si nechal dvě mé nejoblíbenější pecky: skvěle gradující Squealer a hardrockový monolit Jailbreak. Docela by mě zajímalo, zda se Atlantic rozhodl tuhle skladbu na britské vydání nezařadit kvůli tomu, že v žebříčku zrovna bodoval stejnojmenný singl od Thin Lizzy.
Texty na desce Dirty Deeds Done Dirt Cheap zčásti vytěžují již "stará známá" témata. Skladeb o tom, jak to večer na koncerte bude zábava (There´s Gonna Be Some Rockin´, R.I.P.) nebo o tom, jak není snadné se dostat na vrchol (Ain´t No Fun) už AC/DC na předcházejících deskách nasekali dost, v Ride On se Scott onen osamělý život na cestách alespoň pokusil podat s uvěřitelnou dávkou melancholie. Mnohem zábavnější se mi zdá kombo z titulní skladby, kde se ze soukromého očka schopného řešit problémy mladých dívek a chlapců vyklube pěkný zvrhlík, a z pecky Squealer, kde se velmi podobný vypravěč svěřuje, jak se mu jednu mladou slečnu podařilo svést na zcestí. No a docela dobře k tomu pasuje i sebeprezentace řízka, co pro bodnutí nožem nejde daleko, v Problem Child. Naprosto geniální je pak Bonův dvojsmyslný paján na "velké večírky", které by nejdraději pořádal každý den, a brutální tah na branku má i příběh o chlápkovi, co zastřelil svoji nevěrnou manželku, u soudu dostal 16 let vězení a skapal při pokusu o útěk.
S deskou Dirty Deeds Done Dirt Cheap šli AC/DC po všech směrech o pořádný kus nahoru, v mých očích jde o první z řady výborných počinů, které se Scottem vydali. Několik skladeb sice ještě vězí v minulosti víc, než by bylo zdrávo, s většinou materiálu už je ale skvělá zábava. Kapela ze dvou předchozích desek by ještě díru do světa neudělala, ta z roku 1976 už toho ale schopná byla.
» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Candlemass / Nightfall (1987)
Nad dvojce Candlemass se objevil v roli frontmana maník jménem Massiah Marcolin, zřejmě vůbec nejlepší volba pro Candlemass. Album Nightfall je stejný skvost doom-metalu jako debut, přestože do něj skupina vložila čtyři instrumentální skladby.
Po intru se rozjíždí valivá Well of souls, následovaná instrumentální Codex Gigas a pak přijde famózní téměř šestiminutová At the gallows end a stejně tak temná Samarithan. Po výpůjčce of F. Chopina přijde druhá nejdelší skladba, Dark the veils of death a album ukončuje instrumentální Black candles.
Debutem a tímto albem se pro mě Candlemass stala absolutně nejlepší skupinou, pokud jde o temnotu doom-metalu.
» ostatní recenze alba Candlemass - Nightfall
» popis a diskografie skupiny Candlemass
AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)
Po letech jsem se začal vracet k nahrávkám, které mě kdysi oslovily a dnes jsem začal s australskou legendou AC/DC; nejprve jsem uvažoval o Buffalo, ale ti mě nikdy moc nebrali, tak jsem vložil do přehrávače tohle CD, vlastně třetí nahrávku, kterou jsem od AC/DC slyšel (po nejlepší "Let there be rock" a fláku "Highway to hell"). Mám původní australské vydání, úlet "Rocker" naštěstí neobsahuje. Moc dobré album, ovšem dvě závěrečné skladby, zvláště pro AC/DC naprosto výjimečná "Ride on", tahají hodnocení o * výše.
» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Quicksilver Messenger Service / Shady Grove (1969)
Americká acidrocková skupina Quicksilver Messenger Service ma uhranula. Dnes si pripomenieme jej tretí album (druhý štúdiový) – Shady Grove z roka 1969.
V období, keď som sa začal učiť hrať na bicie, a teda kdesi okolo prelomu rokov 1994 a 1995, priniesol otec domov dve cédečká od kapely. Plus mal kdesi na videokazete skladbu Who Do You Love z koncertu Johna Cippolinu. To je jeden z najoriginálnejších gitaristov, aký kedy žil. Hrá s trsátkami na bendžo nastoknutými na prstoch, čím dosahuje neopakovateľný zvuk. Sledovať ho je zážitok. V kapele však pôsobil aj bubeník Greg Elmore, ktorý sa stal mojim okamžitým idolom, vzorom. Predstavil mi jazzové bubnovanie v psychedelickom rocku. Debutový album sa stal mojim srdcovým albumom, jedným z tých mála životných. Druhý album Happy Trails predstavil kapelu v nekonečnom „jamovacom“ bluesovom móde na pódiu, tiež ho mám veľmi rád. Ono, Quicksilver Messenger Service sa hudobne vymyká z celej tej sanfranciskej scény detí kvetov, čo sa týka prejavu. Mám ich najradšej, a to aj v konkurencii Janis Joplin alebo Jefferson Airplane. Inak, kapela je stále aktívna.
Tretí album Shady Grove nahrala kaplea počas leta a na pulty sa dostal v decembri 1969. V zostave sa okrem trojice stálic (menovite John Cippolina (gitara, spev), David Freiberg (basa), Greg Elmore (bicie)) zjavil aj slávny klávesák Nicky Hopkins (Rolling Stones, The Who, milión kolaborácií s velikánmi typu Beatles, Joe Cocker a pod.). Naopak, išlo o prvý album bez druhého gitaristu Garyho Duncana, ktorý sa na chvíľu s kapelou rozišiel. Album sa umiestnil na 25. mieste v rebríčku predajnosti amerického Billboardu.
Obsahuje deväť skladieb. Sú vzrušujúce, napínavé, s vnútorným pnutím, ktoré cítim nielen v hudbe, ale i v sebe. To neznamená, že musím utekať na WC, ide o príjemné pocity. Klavír a pridružené klávesové nástroje počuť výrazne, napriek tomu organicky zapadajú do celkovej atmosféry prezentovanej muziky. Však si vypočujte krehkú dumku Flute Song. Kapela okrem psychedelického oparu (Flashing Lonesome) tiahne i k blues (Too Far) a ku country (Words Can’t Say).
Osobne sa mi najviac páčia skladby na tvrdšej strane spektra, titulná Shady Grove, temná Joseph’s Coat a najmä bluesovo psychedelický deväť a pol minútový trip Edward, The Mad Shirt Grinder.
Shady Grove je možno trošku nesúrodý album, ale celková atmosféra mi veľmi sedí. Je zadumaná, ale i prívetivá, čo je dokopy vcelku zaujímavá kombinácia. Neviem, či má dielo v našich končinách nejakú fanúšikovskú základňu (aj skupina ju má malú, ako to tak sledujem), ale podľa mňa je to škoda. Z rockovej psychedélie zo 60. rokov ide o to zaujímavejšie, čo nám Amerika dala.
» ostatní recenze alba Quicksilver Messenger Service - Shady Grove
» popis a diskografie skupiny Quicksilver Messenger Service
Lucifer's Friend / Black Moon (2019)
John Lawton ani Dieter Horns už bohužel odešli, ale zanechali nesmazatelnou stopu v rockové historii, včetně poslední řadové nahrávky. Při poslechu Passengers sice slyším v pozadí stín Uriah Heep, nicméně tady to nevadí. Lawton odvedl skvělý výkon, pravda, na první čtyři desky tomu trošku chybí, ale skutečně jenom trošku. Hodně jsem váhal mezi 4 a 5, ovšem vzhledem k legendě tu jednu navrch přidávám.
» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend